Tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes) je jediný žijící druh svého rodu. Obývá pouze jihovýchodní část Nového Zélandu a přilehlé poloostrovy a ostrovy.
Dosahuje výšky 56–79 cm a váží 3,6–8,9 kg. Na hlavě má světle žlutý pás, který se táhne od jednoho oka přes zadní část hlavy, až k druhému oku na druhé straně hlavy. Duhovky jsou oranžovo-žluté. Podle této kresby na hlavě a také podle zbarvení duhovek je pojmenován – žlutooký.
Podobně, jako většina ostatních tučňáků, je převážně rybožravý. K hnízdění si vybírá strmé svahy u pobřeží, porostlé hustou vegetací. Převážně monogamní páry hnízdí samostatně nebo ve velmi malých koloniích. Samice snáší obvykle dvě vejce do vyhloubené nory, nebo jen upravené prohlubně. Inkubační doba trvá 39–51 dnů a dělí se o ni obě pohlaví. Mláďata se líhnou téměř současně, a prvních 21–25 dnů jsou nepřetržitě rodiči střeženi. Posléze se osamostatní, a buďto se ukrývají v hnízdech, nebo utváří skupinky o třech až sedmi vrstevnících. Jsou plně opeřena zhruba ve věku tří měsíců, a kolonii opouští. Pohlavně vyzrálý jsou ve 2–4 letech.
Tučňák žlutooký patří mezi ohrožené druhy ptáků, a to nejenom kvůli velmi nízké a kolísavé populaci (cca 4000 přeživších jedinců), ale také kvůli těsnému výskytu kolonií soustředěnému se na konkrétní oblast. Na základě toho může jakákoli mimořádná událost ohrozit jeho budoucnost v přirozeném prostředí.
Tučňák žlutooký je jediný žijící druh z rodu Megadyptes. Druhý druh z tohoto rodu - Megadyptes waitaha, který byl objeven v listopadu 2008, vyhynul již někdy mezi lety 1250–1500 n. l.[2] Za vyhynutí tohoto druhu může s největší pravděpodobností lovecká aktivita a mohutné odlesňování, když ostrov asi od roku 1250 obývali průzkumníci z Polynésie. Kdysi si tito tučňáci přirozeně konkurovali, ale vymizení druhu způsobilo, že tučňák žlutooký kolonizoval další ostrovy.[3]
První zmínka o tomto druhu pochází z roku 1841, od slavných mořeplavců a přírodovědců Jacquese Bernarda Hombrona a Honorého Jacquinota.[4]
Dříve se myslelo, že je tučňák žlutooký blízký příbuzný tučňáka nejmenšího (Eudyptula minor). Molekulární výzkum ale ukázal, že je blízce příbuzný tučňákům z rodu Eudyptes, od kterého se podle mitochondriální a jaderné DNA oddělil asi před 15 miliony lety.[5]
U tučňáka žlutookého nebyly zjištěny žádné poddruhy, a jedná se o monotypický taxon.[4]
Tučňák žlutooký obývá jihovýchodní část Nového Zélandu a přilehlé poloostrovy a ostrovy - převážně poolostrov Otago, Stewartův ostrov, Aucklandovy ostrovy a Campbellovy ostrovy.[6]
Kolonie se nacházejí na svazích blízko pobřeží, v místech s hustou vegetací. Některé sahají až k pobřežním lesům, a jsou skutečně dobře ukryty.[7] V mimo hnízdním období obvykle nemigruje daleko a zdržuje se ve vodách poblíž svých hnízdišť. Většina nedospělých (do 4 let věku) však chovné oblasti opouštějí, ale neexistují údaje o jejich přesném výskytu.[6] Předpokládá se však, že táhnou na sever.[8]
Patří mezi větší druhy tučňáků. Dosahuje výšky 56–79 cm (průměrně 70 cm), přičemž samci bývají o něco vyšší než samice.[9] Váží kolem 3,6–8,9 kg.[9] Hmotnost kolísá v závislosti na ročním období a na činnosti, kterou vykonávají. V období rozmnožování pečují o mláďata a střídavě hladoví. Avšak mnohem více hladoví při přepeřování. Těsně před přepeřením dosahují hmotnosti nejvyšší, po přepeření naopak nejnižší až kritické.[8]
Tučňák žlutooký se do značné míry liší od ostatních druhů, a nelze si jej splést. Odlišný je i jeho hlasový projev, který vydává. Hlas má povětšinou tichý, avšak při dvoření se samici, ovládá několik hlasitých zvuků, včetně trylkování, ostrých pronikavých výkřiků a vrčení. Kontaktní volání se projevuje dvěma pronikavými, dvojslabičnými tóny.[6][9]
Na hlavě má světle žlutý pás, který se táhne od jednoho oka přes zadní část hlavy až k druhého oku na druhé straně hlavy. Duhovky jsou oranžovo-žluté. Nejen v češtině je podle této kresby na hlavě a také podle zbarvení očí pojmenován (žlutooký). Mláďata jsou zprvu šedo-hnědá a v konečné fázi opeření olivově šedá. Nedospělý – pohlavně nevyzrálý – jedinec se liší především neúplným, nebo nejasně zbarveným páskem na hlavě a plně se vybarví až ve stáří 15–18 měsíců.[8]
V přírodě se tučňák žlutooký dožil až 23 let.[9] Dožívá se ale zpravidla nižšího věku; 10–12 let, nebo dokonce jen 6–7 let.[7] Samec se dožívá vyššího věku než samice.[7][9]
Tučňák žlutooký je především rybožravý.[9] Svou kořist loví stylem pronásledovaného potápění. Obvykle se pohybuje v hloubkách od 20 do 60 metrů, v blízkosti mořského dna, kde se nachází různé druhy tresek a šprotů.[10] V případě potřeby se umí potopit i do hloubky přesahující 100 metrů, jestliže se mořské dno nachází hlouběji.[8] Za potravou míří za rozbřesku, a na břeh se vrací při setmění. Během rozmnožování se ke svým mláďatům vrací zpravidla denně. Pokud je ale hojnost potravy mizivá, může vzniknout dvou až třídenní prodleva. Od pobřeží se nevzdaluje na více jak 20 km.[9][8]
Mezi hlavní predátory tučňáka žlutookého patří invazivní druhy, a to především lasice a divoké kočky domací.[6][9] Přesto, že jsou hnízda tučňáků dobře skryta, pro takové predátory není problém svou kořist najít a převážně mláďata usmrtit. Na moři je tučňák žlutooký potravou pro barakudy[6][8], které do značné míry ovlivňují jeho přeživší populaci. Loví nejspíš mladé nezkušené jedince, nebo je minimálně smrtelně poraní. Na Campbellově ostrově je také ohrožován lachtany novozélandskými, se kterými je v období hnízdění v těsném kontaktu.[9]
Rozmnožovací aktivity začínají v srpnu, a jsou ukončeny v únoru až v březnu. Tučňák žlutooký je zpravidla monogamní, a pár se rozpadne pouze tehdy, pakliže jeden z partnerů zahyne. Mladší a nezkušení jedinci mohou ale tuto procentuální bilanci narušit.
Páry hnízdí samostatně nebo ve velmi malých koloniích. K hnízdění si vybírají strmé svahy u pobřeží, které jsou porostlé vysokou trávou či křovím (takovému biotopu se nepřizpůsobil žádný jiný druh tučňáka). Hnízda se nacházejí nejdále v okruhu 250 metrů od pobřeží, ale bylo nalezeno hnízdo ležící až jeden kilometr ve vnitrozemí.[10] Protože jsou jednotlivá hnízda dostatečně vzdáleny od ostatních, nechová se samec při hnízdění nikterak agresivně. Jedině z počátku rozmnožování, než samice snese vejce, se při hájení svého území vykazuje teritoriálním chováním. Pakliže dojde ke konfrontaci se sokem, zaujme obranný postoj, při kterém natáhne krk a zobák do popředí – jako když rytíř tasí meč. Jiným postojem zase upozorňuje soka neustálým otáčením hlavy ze strany na stranu, přičemž bedlivě sleduje jeho pohyb. Peří se při takovém vzrušení načechrává, a to především na temeni jeho hlavy. Dojde-li k útoku, ohání se svým silným zobákem a pomáhá si také křídly. Poté, co samice vejce snese, soustředí se pár výhradně na jejich péči.[7][8][9]
Samice snáší obvykle dvě vejce do vyhloubené nory, nebo jen upravené prohlubně. Mladší, asi dvouleté samice snáší pouze jedno vejce, které je často neplodné. Samice tříleté a starší snáší jediné vejce už pouze v jednom ze sta případů. Rozestup mezi dvěma snesenými vejci je tří až pětidenní. Vejce váží 133–138 gramů a jsou obě podobně velká. Tvarem jsou oválná a skořápka má hladký a matný povrch. Krátce po snesení jsou namodralá nebo nazelenalá ale v průběhu příštích 24 až 36 hodin zbělají. Inkubační doba trvá 39–51, avšak plnohodnotně sedět začnou až po snesení druhého vejce. Pár se při sezení střídá zhruba každý druhý den a tak hladoví velmi krátce.[7][8][9]
Mláďata se líhnou téměř současně. Po vylíhnutí jsou slepá a váží zhruba 108 gramů. Prvních 21–25 dnů je alespoň jeden z rodičů s mláďaty nepřetržitě. Posléze osamocená mláďata se buďto ukrývají v hnízdech, nebo utváří skupinky o třech až sedmi vrstevnících. Většina mláďat se nepohybuje dále než 10 metrů od hnízda a jen malé procento se jich odváží prozkoumat okolí. Rodiče se vrací v odpoledních hodinách anebo v podvečer, a mladé nakrmí. Pokud je potravy dostatek může i jen jeden z rodičů potomky vychovat. V případě úmrtí jednoho z páru tak není osud mláďat zpečetěn, jakož bývá pravidlem u jiných druhů tučňáků. V opačném případě, je-li potravy nedostatek, mláďata rostou pomalu a dosahují malých hmotností. Zpravidla tak uhynou ještě před posledním opeřením, kdy už by se jinak mohla sama nakrmit v moři. Mláďata jsou plně opeřena zhruba ve věku tří měsíců (60–120 dnů), a plně samostatná kolonii opustí. Pohlavně vyzrálá jsou ve 2–4 letech. Dospělý línají jednou ročně, zpravidla v únoru až březnu. V tomto až čtyř týdenním období nemohou lovit potravu a jsou velmi zranitelní.[7][8][9]
Tučňáka žlutookého postihuje řada chorob i neznámého původu. Na Novém Zélandě zahynula v roce 1986 a 1990 polovina místních chovných párů kvůli nespecifikované nemoci. Roku 2004 uhynulo 50-60 % mláďat na poloostrově Otago. Onemocnění bylo spojeno s infekcí Corynebacterium, který u lidí způsobuje záškrt. Nedávno byl popsán jako diphtheritic stomatitis. Údajně se však jednalo o sekundární infekci, a primární patogen tak zůstává neznámý. Podobný problém postihl i populaci na Stewartových ostrovech. Z neznámé příčiny zahynulo také 60–70 dospělých tučňáků v roce 2013.[11][12]
Asi největší hrozbu pro tohoto ptáka představuje invazivní (nepůvodní) druh živočichů, které na ostrovy Nového Zélandu člověk zavlekl (zatoulaní psi a kočky, lasice apod.). Zabíjejí jak dospělé, tak i mláďata. Dále to jsou rozsáhlé útoky barakud, které jim způsobují převážně smrtelná poranění.[6][12] Nebezpečný je rovněž nekorigovaný rybolov – bývá lapen v rybářských sítích, ale hlavně takové zásahy ovlivňují hojnost potravy. Podle některých expertů se ale především oteplují oceány, a právě z tohoto důvodu potravní zdroje z velké části mizí.[12] Znepokojující je také cestovní ruch, kvůli kterému je narušován obvyklý klid a prostor při hnízdění. Tučňák žlutooký jako ikonické zvíře Nového Zélandu láká mnoho turistů.[12] V neposlední řadě člověk ústavičně ničí pobřežní lesy, které následně osídluje, a tak dochází k narušování jeho biotopu.[9]
Tučňák žlutooký se řadí mezi velmi vzácné a ohrožené druhy ptáků. Nejenom kvůli velmi nízké a kolísavé populaci, ale také kvůli malé rozloze výskytu a nevelkého počtu kolonií. Jakákoli mimořádná událost může mít výrazný dopad na tento druh. V přírodě přežívá už jen necelých 4000 ptáků.[6]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yellow-eyed Penguin na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu tučňák žlutooký ve Wikimedia Commons
Tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes) je jediný žijící druh svého rodu. Obývá pouze jihovýchodní část Nového Zélandu a přilehlé poloostrovy a ostrovy.
Dosahuje výšky 56–79 cm a váží 3,6–8,9 kg. Na hlavě má světle žlutý pás, který se táhne od jednoho oka přes zadní část hlavy, až k druhému oku na druhé straně hlavy. Duhovky jsou oranžovo-žluté. Podle této kresby na hlavě a také podle zbarvení duhovek je pojmenován – žlutooký.
Podobně, jako většina ostatních tučňáků, je převážně rybožravý. K hnízdění si vybírá strmé svahy u pobřeží, porostlé hustou vegetací. Převážně monogamní páry hnízdí samostatně nebo ve velmi malých koloniích. Samice snáší obvykle dvě vejce do vyhloubené nory, nebo jen upravené prohlubně. Inkubační doba trvá 39–51 dnů a dělí se o ni obě pohlaví. Mláďata se líhnou téměř současně, a prvních 21–25 dnů jsou nepřetržitě rodiči střeženi. Posléze se osamostatní, a buďto se ukrývají v hnízdech, nebo utváří skupinky o třech až sedmi vrstevnících. Jsou plně opeřena zhruba ve věku tří měsíců, a kolonii opouští. Pohlavně vyzrálý jsou ve 2–4 letech.
Tučňák žlutooký patří mezi ohrožené druhy ptáků, a to nejenom kvůli velmi nízké a kolísavé populaci (cca 4000 přeživších jedinců), ale také kvůli těsnému výskytu kolonií soustředěnému se na konkrétní oblast. Na základě toho může jakákoli mimořádná událost ohrozit jeho budoucnost v přirozeném prostředí.
.jpg)
