Perception Channels: tactile ; chemical
Miniopterus schreibersii has a body length of 52 to 63 mm, a tail length of 50 to 60 mm, and a forearm length of 42 to 48 mm. Its color ranges from grey to yellowish brown (Grzimek, 1990).
Miniopterus schreibersii is a medium sized bat with extremely long fingers and correspondingly broad wings (Grzimek, 1990). The second bone of the longest finger is about three times as long as the first bone. When hanging by its hind feet, this lengthened terminal part of the third finger folds back on the wing (Nowak, 1997).
The body hairs of M. schreibersii stand erect. A small tragus is visible in the ears. This species has a short snout and hairs projecting form the upper surface of the head (Grzimek, 1990). The tail of M. schreibersii is completely enclosed within the interfemoral membrane and is proportionately longer than in many other bats of the same size (Nowak, 1997).
Range mass: 8 to 11 g.
Range length: 52 to 63 mm.
Other Physical Features: endothermic ; bilateral symmetry
M. schreibersii has been found to roost in caves, rock clefts, culverts, caverns, and galleries (Grzimek, 1990; Nowak, 1997).
Studies of this species in India showed that the population of a given area tended to be centered in one large cave but that individuals spent part of their time in secondary roosts within a 70 km radius (Nowak, 1997).
Habitat Regions: tropical ; terrestrial
Terrestrial Biomes: savanna or grassland ; mountains
Other Habitat Features: caves
Miniopterus schreibersii is foung in Southern Europe to Japan and the Solomon Islands, Philippines, northern Africa, Africa south of the Sahara, and northern and eastern Australia (Nowak, 1997).
Biogeographic Regions: palearctic (Native ); oriental (Native ); ethiopian (Native ); australian (Native )
Miniopterus schreibersii feeds on small beetles and insects. Feeding usually occurs at heights of 10 to 20 meters (Norak, 1997; Grzimek, 1990). Insects are caught by using echolocation.
Primary Diet: carnivore (Insectivore )
Miniopterus schreibersii is on the IUCN red list for low risk, near threatened species. However, it is not on the CITES or U.S. ESA lists.
This species is mainly endangered in western Europe but possibly through out the world. Colonies that had contained thousands of individuals have disappeared. Miniopterus schreibersii is especially sensitive to disturbances and may be locally eradicated if disturbed by human workers or tourists (Nowak, 1997). Destruction of habitat is a serious threat to these animals.
US Federal List: no special status
CITES: no special status
IUCN Red List of Threatened Species: near threatened
Bats can be extremely benefitial to humans. They eat many of the insects and pests that plague farmers and gardeners. This helps keep insects from over populating an area and it reduces the amount damage done to crops by these insects.
Positive Impacts: controls pest population
These bats reach sexual maturity at the age of one year (Grzimek, 1990). In a study in eastern Australia by Richardson (1977) they were found to be monestrous. Mating took place in the fall (late May to early June), with fertilization and development to the blastocyst stage immediately following. Implantation was delayed until August and births occurred in December. Each female usually has one offspring (Nowak, 1997).
The young are weaned at from 7 to 9 weeks of age. After the young are weaned females are once again ready for breeding (Grzimek, 1990; Nowak, 1997).
Breeding interval: These bats apparently breed once per year.
Breeding season: Mating occurs from late May to early June.
Range number of offspring: 1 to 2.
Average gestation period: 240 days.
Range weaning age: 42 to 90 days.
Average weaning age: 52.5 days.
Key Reproductive Features: iteroparous ; seasonal breeding ; gonochoric/gonochoristic/dioecious (sexes separate); sexual ; fertilization ; viviparous ; delayed implantation
Die Schreibers se grotvlermuis (Miniopterus schreibersii) kom in die sentrale en oostelike dele van Suid-Afrika, Botswana en die hele Zimbabwe en Mosambiek voor.
Die soogdier se bokant is donkerbruin en die onderkant ligter. Die vlerke is byna swart. Die diertjie word tot 11cm lank en weeg ±10g.
Hulle het verskeie habitatte; van droë tot baie waterryke areas. Bedags rus hulle in groot kolonies in grotte. Wyfies kry hul kleintjies in aparte kraamgrotte. Hulle eet insekte. Daar word 1 kleintjie vroeg in die somer gebore na 'n dratyd van 8 maande.
Die Schreibers se grotvlermuis (Miniopterus schreibersii) kom in die sentrale en oostelike dele van Suid-Afrika, Botswana en die hele Zimbabwe en Mosambiek voor.
Adi uzunqanad (lat. Miniopterus schreibersii) — Hamarburunkimilər fəsiləsinə aid növ. Latın adı avstriya zooloqu Karl Anton Fon Şraybersin şərəfinə adlandırılıb.
Onlara Avropa və Asiyanın cənubu, Afrika və Avstraliyada rast gəlmək olar. Şri-Lanka, Yava, Sumatra Kalimantan, Sulavesi, Yeni Qvineya, Fillippin adaları, Solomon adaları, Şimali Koreya, Rusiya və Yaponiya kimi ərazilərdə də rast gəlmək olar. Cənubi Qafqazın şərq hissəsində yayılmış Miniopterus schreibersii pallidus növümə aiddir. Bu növ Azərbaycanın əsasən, Kiçik Qafqazın dağları ərazisi boyunca rast gəlinir. Onların 7 məntəqədə populyasiyası aşkarlanmışdır.
Dünyada 2200 metr yüksəkliyə malik ərazilərdə rast gəlmək olar. Azərbaycanda aşkarlanan populyasiya əsasən 1000 - 1600 hündürlükdə yerləşən ərazilərdə yayılmışdır. Dağ çöllərində kserofit bitkilərin geniş olduğu qurşaqda rast gəlinir. Yayda Dağlıq Qarabağda yerləşən Azıx mağarasında, qışda isə, Naxçıvan Muxtar Respublikasının Ordubad rayonunun Araz vadisində yerləşən Kilit mağarasında məskunlaşmış Azıx-Kilit populyasiyası nisbətən ətraflı öyrənilmişdir. Kilit mağarasındakı papulyasiya XIX əsrin sonundan məlumdur. Yaşayış yerləri əsasən, çox vaxt sərin və rütubətli olan müxtəlif yetaltı mağaralardır. Bu ərazilərdə havanın rütubətliliyi - 80 - 100% təşkil edir. İlin isti fəsillərində nalburunlarla və itiqulaq gecə şəbpərəsi (Myotis blythii) ilə birlikdə çoxsaylı koloniyalar əmələ gətirir. Bu koloniyalarda adətən sayı çox olanlar dominantlıq təşkil edir. Payızda çütləşmə dönəmi olur. Balalar əsasən iyunda-iyulun əvvəllərində dünyaya gəlir. Bir bala doğurlar. Hamiləlik isə altı ay davam edir. Uzunqanadlar kiçik həşəratlarla, gecə kəpənəkləri və kiçik ikiqanadlılarla qidalanır. Bunlar hündürlüklətdə, əsasən meşələr üzərində ov edirlər. Yüksək uçuş sürətinə (70 km/s) malikdirlər. Qida axtarmaq məqsədi ilə yuvalardan onlarla kilometrə qədər uzaqlaşa bilirlər. Ümumilikdə isə 12 il yaşaya bilirlər.
Koloniyalarda bu növ yarasaların sayı on minlərlə baş təşkil edə bilir. Azərbaycanda ən çoxsaylı papulyasiya Azıx-Kilit populyasiyasıdır ki, onlarında sayı 8 - 10 hüdudlarında idi. Naxçıvanda Zəngəzur Milli Parkındakı Paraqaçay vadisində yerləşən “Yarasa yuvası” Bilav mağarasında çoxalan dişilərin sayı 500 baş təşkil edirdi. Bəzən 100 minlik koloniya təşkil edə bilirlər.
Adi uzunqanad (lat. Miniopterus schreibersii) — Hamarburunkimilər fəsiləsinə aid növ. Latın adı avstriya zooloqu Karl Anton Fon Şraybersin şərəfinə adlandırılıb.
Miniopter Schreibers (Miniopterus schreibersii) zo un askell-groc'hen a vev en Europa, Azia, Afrika hag Aostralia.
El ratpenat de Schreibers (Miniopterus schreibersii) es troba des del sud d'Europa fins al Japó, a més de Salomó, les Filipines, Àfrica del nord i subsahariana i Austràlia.
Un dels trets que més fàcilment permet reconèixer aquesta espècie és el cap: petit i arrodonit, té el front bombat, de manera que, vist de perfil, sembla que s'elevi per sobre la cara. El musell és curt, i les orelles, també curtes i triangulars, es disposen molt separades entre elles. El tragus és curt, amb la punta arrodonida, té la mateixa amplada en tota la seva longitud i es projecta cap endavant. Les ales són estretes i puntegudes, i la cua, aproximadament tan llarga com el cap i el cos junts, queda completament inclosa dins l'uropatagi.
El pelatge del llom és llarg, mentre que el del cap és curt i espès, una mica arrissat. La coloració és marró grisenca o grisa cendrosa, més clara per la regió ventral, i els adults tenen una taca marró grogosa o canyella al coll i una altra al front. El musell, les orelles i les membranes alars són de tonalitats més fosques que el cos, i el tragus és grogós o, de vegades, gris clar.
Dimensions corporals: cap + cos (48 - 65 mm), cua (42 - 64 mm), avantbraç (42 - 48 mm) i envergadura alar (305 -350 mm).
Pes: 9 - 20 g.
Ocupa tota mena d'hàbitats, des de boscos fins a àrees obertes i ambients antropitzats, sempre que hi pugui trobar refugis adients.
El seu nom comú reflecteix la gran tendència a refugiar-se en coves, si bé ocasionalment també es pot allotjar en soterranis i altres habitacles humans.
Ix a caçar poc després de pondre's el sol, amb un vol alt (10-20 m) i ràpid (50-55 km/h) que recorda el dels falciots. És el ratpenat que té uns costums més gregaris: s'ajunta en grups de centenars i fins milers d'individus que pengen del sostre de la cova, de vegades barrejats amb altres espècies cavernícoles, com el ratpenat de musell agut, el ratpenat de musell llarg i els ratpenats de ferradura.
És relativament fàcil de diferenciar dels vespertiliònids per la peculiar morfologia del cap i la cara.
El ratpenat de Schreibers (Miniopterus schreibersii) es troba des del sud d'Europa fins al Japó, a més de Salomó, les Filipines, Àfrica del nord i subsahariana i Austràlia.
Létavec stěhovavý (Miniopterus schreibersii), uváděný také jako nedopír širokouchý, je netopýr náležící do čeledi létavcovití (Miniopteridae) a rodu létavec (Miniopterus). Druh popsal německý přírodovědec a zoolog Heinrich Kuhl. Sborník Mammal Species of the World eviduje létavce stěhovavého jako široce rozšířený druh netopýra, u kterého uvádí celkem šestnáct poddruhů. Ve skutečnosti však zřejmě jde o komplex několika druhů – taxonomie je nevyjasněná a mnohdy zmatečná. Podle toho, zda je hodnocen celý druhový komplex (tj. všechny populace) či pouze druh v pravém slova smyslu (tj. jen specifická část druhového komplexu), se také odlišuje udávaný areál výskytu. V prvním případě zahrnuje obrovskou oblast táhnoucí se od Evropy přes Asii až po Oceánii, a severní a subsaharskou Afriku (ostrůvkovitě), ve druhém případě pouze Evropu po Kavkaz, Malou Asii, Blízký východ a západní a severní Afriku. Druh žije hlavně v jeskyních, maximální nadmořská výška činí 2 600 metrů.
Létavec stěhovavý je středně velkým druhem netopýra. Měří 52 až 63 mm bez ocasu (ten dosahuje velikosti 50 až 60 mm) s 42 až 48 mm předloktím a rozměrnými křídly. Vyznačuje se klenutým čelem a dlouhými prsty. Může být zbarven různými barvami, jako odstíny šedé, hnědé a žluté, na břiše světleji, přičemž přesný odstín závisí na poddruhu. Živí se hmyzem, který vyhledává echolokací. Tento společenský druh hnízdí v jeskyních a tvoří velké kolonie, může žít společně také s jinými druhy netopýrů (zaznamenáni byli netopýr velký, hvízdavý a další druhy). Během roku dochází k přesunům na jiná stanoviště. Rozmnožování je sezónní a probíhá pravděpodobně jednou ročně. V mírném pásu byla u samic prokázána schopnost odložené nidace, kdy se samotná kopulace a oplodnění odehraje na podzim, avšak vajíčko se uchytí v děloze až příštího roku. Samici se rodí jedno až dvě mláďata, která jsou sedm až devět týdnů závislá na mateřském mléku.
V celém areálu rozšíření populace klesá. Nebezpečí pro létavce stěhovavého představuje například rušení ze strany lidí, ztráta a znečišťování přirozeného prostředí a další faktory. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody se jedná o téměř ohrožený taxon.
Létavec stěhovavý je řazen do čeledi létavcovití (Miniopteridae) a rodu létavec (Miniopterus). Popsal jej Heinrich Kuhl roku 1817 a pojmenoval jej jako Vespertilio schreibersii. Jeho současný odborný název zní Miniopterus schreibersii a kromě původního názvu existuje několik vědeckých synonym: Miniopterus schreibersi, Vespertilio blepotis a Vespertilio eschscholtzii.[2][3][4] V češtině je v některých zdrojích uváděn též pod názvem nedopír širokouchý.[5] Pro létavce stěhovavého v užším slova smyslu (tj. bez populací z východní Asie a Oceánie, viz níže) byl roku 2010 navržen český název „létavec evropský”.[6] Nejstarší fosilní nálezy pocházejí ze spodního pliocénu.[7]
Vnitrodruhová taxonomie není doposud plně vyjasněna, údaje z různých zdrojů proto mohou být ve vzájemném rozporu.[2] Ještě na počátku 21. století byl Miniopterus schreibersii považován za téměř kosmopolitní druh netopýra s výskytem v Eurasii, Africe i Oceánii. Novější studie však naznačují, že se ve skutečnosti jedná o druhový komplex (speciace probíhala alopatricky, tedy z jednoho druhu odděleného přírodními bariérami[8]). Ten se zdá býti parafyletický, obsahuje tedy společného předka všech druhů, ale ne všechny jeho potomky.[9] Označení Miniopterus schreibersii je v takovém případě používáno v užším smyslu pouze pro netopýry z Evropy, přední Asie a severozápadní Afriky. Takto létavce stěhovavého popisuje například Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ve své zatím poslední zprávě o stavu druhu z roku 2008.[10]
Sborník Mammal Species of the World, 3. vydání z roku 2005, stále zastává původní hypotézu jednoho druhu a uvádí následující poddruhy:[4]
Celková analýza, která by řešila taxonomické zařazení všech populací druhu/druhového komplexu, zatím není k dispozici. Různé studie obvykle analyzovaly pouze část populací. Studie z roku 2004 (Tian & kol.), která se zabývala převážně východoasijskými a australsko-pacifickými populacemi (africkými nikoli), navrhla rozdělení na tyto tři osamostatněné druhy: Miniopterus schreibersii, zahrnující evropské populace, Miniopterus fuliginosus, zahrnující východoasijské populace a Miniopterus oceanensis, který by zahrnoval populace žijící v Oceánii.[11] Toto rozčlenění navrhl již dříve Maeda v 80. letech 20. století.[12]
Africké létavce dasythrix a smitianus považuje Mammal Species of the World za poddruhy létavce stěhovavého,[4] ke stejnému výsledku došly i studie Simmonse z roku 2005 a další; jiní autoři (Meester et al., 1986) však tyto netopýry považují za součást druhu Miniopterus natalensis. U poddruhu Miniopterus schreibersii villiersi žijího v Africe genetické studie zatím chybí, proto je doposud veden jako poddruh létavce stěhovavého.[2]
Mezi létavci z jihovýchodní Evropy a západní Malé Asie vůči východní Malé Asii poté existují velké genetické rozdíly (potvrzené například Bilginem a kolektivem). Obě tyto populace se pravděpodobně během doby ledové vyvíjely nezávisle na sobě v odlišných refugiích a je možné, že se jedná o další dva odlišné druhy.[13]
Genetickou výbavu létavce stěhovavého tvoří běžný diploidní karyotyp 2n = 46 chromozomů. Většinu z nich (17 párů) zahrnují akrocentrické autozómy,[7] jejichž centromera dělí chromatidy na jedno rameno velké a jedno malé uzlovité. Populace žijící v severních částech areálů se zdají býti méně geneticky rozmanité než ty z jižních oblastí; pravděpodobně se sem dostaly právě z jihu teprve na konci doby ledové.[14]
Rozšíření druhu závisí na tom, zda pod označením Miniopterus schreibersii chápeme všechny populace (celý druhový komplex), nebo ve zúženém smyslu pouze populace z Evropy, přední Asie a severozápadní Afriky.[8][7] V prvním případě je Miniopterus schreibersii jedním z nejrozšířenějších savců.[8] Areál výskytu se táhne od jižní po jihovýchodní Evropu, ostrůvkovitě do severní a subsaharské Afriky, poté skrze jižní, jihovýchodní a východní Asii včetně souostroví Japonsko a Filipíny až do Oceánie, kde obývá sever a východ Austrálie (vytvořil zde tři možné poddruhy: severně žijící orianae, oceanensis z východních oblastí a bassanii z jižních částí Austrálei ve státech Jižní Austrálie a Victoria[15]), Novou Guineu či Šalomounovy ostrovy.[7][16] Animal Diversity Web uvádí při tomto areálu rozšíření čtyři zoogeografické oblasti: palearktickou (řada jižních částí palearkta[17]), afrotropickou, orientální a australskou.[16]
Při chápání druhu v užším smyslu je rozšířen méně.[8] Mezinárodní svaz ochrany přírody uvádí, že jeho areál zahrnuje jižní Evropu (v Evropě obývá Francii, Řecko, Bulharsko, Itálii, Španělsko, Slovensko a další státy;[10] nejseverněji byl zaznamenán v oblastech od středu Francie přes jih Německa, poté skrze Rakousko a Slovensko až po Zakarpatsko či Krym[7]), státy západní a severní Afriky, jako jsou Maroko, Libye, Guinea či Libérie (západ[2]), Malou Asii, Blízký východ a končí u Kavkazu. V Německu a na Ukrajině druh vymizel.[10] Vzhledem k novým objevům druhu na severu Slovenska se asi bude vyskytovat v Polsku.[18]
V Česku byl létavec stěhovavý poprvé nalezen v dubnu 2011 na území Hranické propasti na Moravě, z dřívějšího období pocházejí pouze fosilní nálezy.[8] Úsilí vypátrat tento druh trvalo přes patnáct let. Jednalo se o mladého vyčerpaného samce, který zřejmě špatně zazimoval a v důsledku vyčerpání následně uhynul.[19] Na sousedním Slovensku obývá létavec dvě oblasti na západě (Malé Karpaty) a východě (například Slovenský kras) státu. Výskyt létavců byl zjištěn i mezi těmito oblastmi, pravděpodobně se jednalo o migrující zvířata. Nejseverněji na Slovensku byl jeho výskyt zjištěn v jeskyni Aksamitka, ale od roku 1975 zde nebyli létavci pozorováni,[7] nejsevernějším místem výskytu se tedy stala na několik desetiletí Muráňská planina.[20] Roku 2014 však byl tento druh znovu v Aksamitce a dalších oblastech na severu Slovenska pozorován.[18] Celkově se létavec stěhovavý vyskytuje asi na 7,9 % rozlohy Slovenska.[7]
Létavec stěhovavý žije celoročně převážně v podzemí,[20] obvykle v různých jeskyních či dolech, ale také v tunelech, zříceninách a jiných lidských stavbách. V době, kdy má mladé, dává přednost rozlehlým teplým jeskyním, v zimě pak hibernuje hlouběji v podzemí, kde je stálé mikroklima. Loví v otevřených či polootevřených oblastech, případně v blízkosti lidského osídlení.[10] K životu volí hlavně teplé areály, nejlépe v blízkosti lesů, ale nevadí mu ani sušší biotopy.[17] Může obývat různorodá prostředí, v Africe byl zaznamenán například ve zdejších polopouštích či oblastech pokrytých sklerofylními rostlinami (rostliny vybavené kožovitými listy o tlustém a tvrdém povrchu), ale také v travnatých oblastech či pralesích, vyskytoval se i v blízkosti lidských osídlení.[2] Vyskytuje se až do nadmořské výšky 2600 metrů,[10] v Kamerunu byl zaznamenán ve 2100 metrech,[2] naopak kupříkladu na Slovensku je nadmořská výška nižší, nepřesahující 400 metrů.[7]
Létavec stěhovavý je středně velkým druhem netopýra[20] štíhlého těla,[21] které měří 52 až 63 mm bez ocasu. Poměrně dlouhý ocas pak dosahuje velikosti mezi 5 a 6 cm, předloktí měří 42 až 48 mm.[16] Hmotnost tohoto druhu je odhadována na 10 až 17 g[20] (Mezinárodní svaz ochrany přírody uvádí 9 až 16 g[17]). Létavci stěhovavému se vyvinuly dlouhé prsty (druhá kost nejdelšího prstu je dokonce třikrát delší než první), které nesou rozměrná křídla. Ta jsou dlouhá a spíše užší. Jejich rozpětí činí 30,5 až 34,4 cm, v průměru 32,2 cm.[2][16] Ke šplhání či k přidržování potravy využívají létavci především prsty levé končetiny.[22] Létavec stěhovavý může vyvinout rychlost dosahující až 70 km/h a je tak nejrychlejším evropským netopýrem.[23]
Hlava je kulatá[24] a čelo klenuté, což je typický znak tohoto druhu.[21] Z hlavy vyrůstají dvě krátké, 2,6 cm dlouhé, trojúhelníkové uši nepřesahující profil hlavy.[2][16] Mozkovna je vysoká, naopak rostrum je v poměru k ní nízké a zploštělé[25] a největší délka lebky (GLS, vzdálenost od mezičelisti až po nejzadnější část lebky) činí 14,9 až 16,5 mm. Tragus (část vnějšího ucha) je viditelný. Čenich je krátký a listovitý, s drobnými dýchacími otvory.[2][16][24] Jeho pliocénní předek měl čenich větší.[7] Létavci stěhovavému se nevyvinula pyjová kost ani epiblema.[24] Hedvábná a hustá srst je dlouhá 7 až 9 mm. Létavec je zbarven nevýrazně,[24] například odstíny šedé, hnědé a žluté, na břiše světleji, přičemž přesný odstín závisí na poddruhu.[2][16] Jednotlivé chlupy jsou u těla znatelně tmavší než na koncích. Kůže na křídlech je o něco tmavší než srst na zbytku těla.[25]
Jednotlivé druhy létavců si jsou fyzicky velmi podobné, a létavec stěhovavý proto může být zaměněn například s létavcem nejmenším (Miniopterus minor) či létavcem menším (Miniopterus fraterculus), kteří jsou však o něco menší, nebo také s létavcem nafouknutým (Miniopterus inflatus), který má zase větší lebku.[2]
Echolokace létavce stěhovavého je poměrně pravidelná. Výzkum populací v Řecku a Itálii ukázal, že tito netopýři vydávají zvuky o frekvenci 21,7 (± 1,7) až 49,5 (± 6,5) kHz. Ačkoliv se podobají echolokaci netopýra nejmenšího (Pipistrellus pygmaeus) či hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus), obvykle lze na jejím základě tyto druhy odlišit.[20][26] Podle studie o možném poddruhu Miniopterus schreibersii parvipes z roku 2004 trvá jedno volání 3,46 ± 1,63 ms, přičemž pauza mezi jednotlivými voláními činila asi 96,09 ± 33,84 ms.[27] Kromě zaměřování kořisti a orientace využívají létavci echolokaci také ke komunikaci. Tato volání se podobají šumům, které různé druhy netopýrů vydávají během krmení, a proto je lze pro určení druhu použít jen tehdy, když je jisté, že je vydávali v jiné situaci.[26]
I když se u létavce stěhovavého nevyvinula výrazná pohlavní dvojtvárnost, tedy samec a samice se od sebe navzájem příliš neodlišují, určité rozdíly mezi pohlavími nalézt lze. Roku 2014 publikovali čeští vědci Jan Šrámek a Petr Benda studii o pohlavní dvojtvárnosti létavců v severní Africe, západní Evropě (od Španělska po Itálii), východní Evropě, Levantě a východním Afghánistánu.[pozn. 1] Studovanými druhy a poddruhy byly létavec stěhovavý v Evropě, jeho možný poddruh pallidus v Turecku a Levantě, další možný poddruh fuliginosus ve východním Afghánistánu a létavec maghrebský (který byl od létavce stěhovavého odlišen teprve roku 2014 a jehož přesný vztah k létavci stěhovavému ještě není zcela ujasněn) v Maroku. Populace z Afghánistánu, Levanty a z východu Evropy vykazovaly větší pohlavní dvojtvárnost než zbylí zkoumaní jedinci. Na základě studie se zdá, že samci dosahují větší velikosti než samice, což je u netopýrů neobvyklé. U všech zkoumaných populací mimo východoevropských měřili samci více než samice.[28] I této výjimce však odporuje studie Marcela Uhrina a kol. zkoumající slovenské populace, na základě ní jsou samci větší i na Slovensku.[29] Vysvětlením by mohlo být, že východoevropský vzorek zkoumaný Šrámkem a Bendou obsahoval především létavce z Balkánu a pouze velmi malý počet jedinců ze Slovenska. Z toho se zdá, že ani slovenští létavci stěhovaví by se v tomto ohledu od populací v ostatních částech světa neměli lišit.[28]
U západoevropských létavců byly samice ve všech rozměrech lebky mimo horní řady zubů menší než samci, kondylobazální délka (vzdálenost od začátku mezičelisti až po týlní hrboly) však byla podobná. Naopak u létavců východoevropských měly většinu rozměrů lebky větší samice, s výjimkou největší šířky na jařmových obloucích, výšky lebky a také vzdálenosti okraje čtvrtého třenového zubu od okraje třetí stoličky v horní i dolní řadě zubů. Nejvíce se pohlaví lišila v délce lebky, mírně pak v šířce mastoidního výběžku, v délce dolní čelisti a s tím spojené délce dolní zubní řady. Také u většiny charakteristik zubů byly hodnoty vyšší u samic, a to u 40 z 57. Výjimky tvořily zejména výšky jednotlivých zubů. Rovněž rozměry lebky samců z Levanty byly ve všech ohledech mimo vzdálenosti mezi první a třetí stoličkou větší, obzvláště pak v délce lebky a objemu mozkovny. Z celkových 57 charakteristik zubů vykazovali samci vyšší hodnoty u 38, z nichž nejvýraznější rozdíly byly u rozměrů špičáků. I u afghánských populací byli samci ve všech lebečních charakteristikách větší než samice; výjimku opět představovala řada stoliček M1 až M3. Největší rozdíly byly v kondylobazální délce, šířce rostra napříč horními špičáky a v celkové délce horní řady zubů. Mírně se lišila také celková délka lebky a délka dolní čelisti. Z 57 zkoumaných zubních rozměrů převyšovali samci samice u 42, nejvíce pak u výšek zubů, zejména u výšky dolního špičáku.[28]
Důvody pohlavní dvojtvárnosti nejsou u létavce stěhovavého dostatečně prozkoumány. Patřit mezi ně může například odlišná doba, kdy jednotlivá pohlaví vyhledávají úkryty a shlukují se v koloniích. To je ovlivněno také klimatickými podmínkami, což může stát za odlišnými výsledky v různých geografických oblastech, včetně opačného poměru velikostí obou pohlaví u východoevropských (či spíše balkánských) populací. Za rozdíly v rozměrech zubů zase mohou být odlišné potravní strategie. Zejména významné rozdíly ve velikosti špičáků u afghánských populací naznačují, že se samci a samice mohou v důsledku vzájemné potravní konkurence zaměřovat na různě velkou kořist.[28]
Létavec stěhovavý je tvor s noční aktivitou,[16] a proto tráví den ukrytý na stropech a stěnách jeskyní nebo v jiných podobných úkrytech.[2] Je společenský,[16] přičemž letní kolonii tvoří ve střední Evropě asi 100 až 1 000 létavců obojího pohlaví, tropické kolonie jsou větší.[20][24] V Austrálii pak byla zaznamenána kolonie jednoho z možných poddruhů, která čítala okolo 200 000 exemplářů[30] a Mezinárodní svaz ochrany přírody uvádí populace až o 300 000 jedincích. Při takovém počtu může jeden metr čtvereční zabrat až 2 000 netopýrů.[17] Život ve větších skupinách totiž má své výhody; z Austrálie pochází záznam o kolonii možného poddruhu létavce stěhovavého, která čítala asi 3 000 jedinců, jejichž přítomnost zvýšila teplotu prostoru v jeskyni až o 8 °C. Druhy tvořící velké skupiny tedy mohou žít i v chladnějších jeskyních.[31]
Létavec stěhovavý je však známý i pro soužití s jinými druhy netopýrů; zaznamenány byly třeba rody Myotis (netopýr velký a východní) a Rhinolophus (vrápenci), koexistovat pak může i s netopýrem hvízdavým (Pipistrellus pipistrellus), což bylo zdokumentováno například v Drienovské jeskyni na Slovensku.[2][7] Ze šedesátých let dvacátého století pochází z Nového Jižního Walesu pozorování možného poddruhu létavce stěhovavého, který žil společně s létavcem malým (Miniopterus australis); podobná koexistence však byla zaznamenána pouze v chladnějších částech areálu.[32]
V chladných obdobích tento druh hibernuje (v Evropě od října do března),[2] tehdy tvoří skupiny od 10 do 1 000 exemplářů (střední Evropa),[20] zcela výjimečně jednotlivě.[24] Zimuje ve větších prostorách, ideálně doplněných o přítomnost zdroje vody.[7] Při hibernaci může jeho tělesná teplota klesnout až na 2 °C.[33] Během roku létavec stěhovavý mění stanoviště.[17] Na jaře migruje do severnějších oblastí, kde samice s mláďaty tvoří velké letní kolonie, kdežto samci se rozptýlí.[34] Do mateřských kolonií se samice mohou slétat z mnohasetkilometrových vzdáleností.[35] Ve Francii byli pozorováni létavci, kteří urazili okolo 550 km, rekordní zaznamenaná délka migrace u evropských populací činila 833 km. Z Austrálie (pokud se uvažují i poddruhy) pak pochází záznam o migraci dlouhé až 1 304 km. Obvykle je však migrace dlouhá asi 100 km.[20][17][10] Evropské a středomořské populace se navzdory českému názvu létavce stěhovavého svou délkou migrace nijak výrazně neodlišují od jiných místních netopýrů.[6] Při migracích tvoří létavec stěhovavý přechodné kolonie, čítající 10 až 50 jedinců (střední Evropa).[20][17] Jedinci z některých regionů, jako je například Alžírsko, však zůstávají celoročně v jedné oblasti.[2]
Migrace mají také dopad na genetickou strukturu druhu; mezi jednotlivými populacemi druhu nejsou z tohoto důvodu velké genetické rozdíly. Studie vydaná roku 2009 (Pereira & kol.) zkoumala tuto vlastnost u létavců stěhovavých. Vyšla najevo věc typická pro velké množství savců: samice jsou filopatrické, věrné domovskému území, a samci zajišťují genový tok. Jedinci ze zimovišť, kam se slétají z různých území, jsou také geneticky variabilnější než létavci z mateřských kolonií.[14]
Létavec stěhovavý je hmyzožravým druhem. Loví převážně v otevřeném terénu (avšak v blízkosti porostů) maximálně dvacet metrů nad zemí. Svou kořist vyhledá echolokací a uchvátí rychlým letem.[2][7][16][20] Během noci podniká dva až tři lovy a pokaždé může zkonzumovat potravu až o čtvrtině jeho váhy.[33] Kořistí se mohou stát různí brouci, noční motýli i dvoukřídlý hmyz, jako jsou komáři.[2][7][16][20] Skladba jeho potravy byla zkoumána například ve Slovinsku na základě výkalů a výsledky byly shrnuty ve studii z roku 2013 (Presetnik & Aulagnier). Z ní vyplynulo, že nejčastěji se zde létavci stěhovaví orientovali na létající kořist o velikosti křídla mezi 2 a 18 mm. Živili se především zástupci řádu motýlů (Lepidoptera); ti tvořili téměř 79 % jejich stravy (podobná potravní preference byla zaznamenána také v některých částech Itálie či Francie), přičemž zaznamenáno bylo i nepatrné množství motýlích housenek. Dále se živili též zástupci síťokřídlých (Neuroptera), především pak zlatoočkovitými (Chrysopidae), kteří tvořili přes 9 % jídelníčku. Významněji zastoupeni byli také dvoukřídlí (Diptera, 7,4 % stravy), chrostíci (Trichoptera, 2,2 %) a brouci (Coleoptera, 1,4 %). Mimo to se živili také jinými zástupci bezobratlých, například pavoukovci (například klíšťatovci) anebo roztoči. Klíšťata a roztoče nicméně tento druh nevyhlédává a pozřel je pravděpodobně během čištění křídel a srsti.[36] Studie ohledně potravních preferencí netopýrů proběhla také v Turecku a létavec stěhovavý byl mezi dvaceti šesti zkoumanými druhy. Studie ukázala, že zde nebyl tolik potravně vyhraněn a živil se různými druhy, nejčastěji brouky (30 %), poté cvrčkovitými (Gryllidae, 25 %), teprve potom motýly (24,5 %), polokřídlými (Hemiptera, 20 %) a zbytek jídelníčku − nejmenší část o 0,5 %, tvořily blechy (Aphaniptera).[37] V jídelníčku létavce stěhovavého se nacházejí také někteří zahradní a zemědělští škůdci, jejichž lovením je prospěšný pro člověka.[16]
Létavec stěhovavý je polygamní a jeden samec se páří s více samicemi.[34] Rozmnožování tohoto druhu je sezónní a nastává pravděpodobně jednou ročně,[16] přičemž samice asi mohou odložit porod na období s příhodnými podmínkami. V takovém případě si obyčejně volí chladnější úkryty, neboť nižší teplota může zpomalovat vývoj zárodku.[38] Samice tvoří mateřské kolonie.[2] V mírném pásu byla u samic prokázána schopnost odložené nidace, kdy se samotná kopulace a oplodnění odehraje na podzim, avšak vajíčko se uchytí v děloze až v následujícím roce.[17] V Alžírsku se netopýři rodí během dubna až června,[2] v Austrálii (možný poddruh) se v tuto dobu létavci páří, v srpnu se vajíčko uchytí v děloze a mláďata se narodí během prosince.[16] Naopak v Evropě probíhá rozmnožování na podzim[2] a podle průzkumu na Slovensku jsou samice březí v květnu a mláďata rodí mezi červnem a červencem.[7] Celková doba březosti činí v případě odložené nidace asi 240 dní,[16] pravá březost od implantace 115 až 130 dní.[34] Samici se rodí jedno až dvě mláďata (obyčejně však pouze jedináčci[34]), která jsou sedm až devět týdnů závislá na mateřském mléku. Ta samice ukládají do jedné velké kolonie.[16] Za den malí netopýři vyrostou asi o 0,7 mm a přiberou 0,3 g.[39] Během růstu hrozí mláďatům smrtelné úrazy při pádu ze stropů jeskyní. Létat se naučí teprve asi za 28 až 35 dní od narození.[33] Pohlavní dospělosti dosahují v jednom roce.[16] Samice jsou filopatrické, tedy věrné místu narození.[17] Podle výzkumu možného poddruhu v Austrálii se létavec stěhovavý dožívá okolo patnácti let,[40] přičemž nejvyšší zaznamenaný věk činil 22 let.[7]
Nebezpečí pro létavce stěhovavého mohou představovat sovy. V Alžírsku byly ostatky netopýrů nalezeny ve vývržku některého zdejšího druhu, létavec stěhovavý se pak může stát kořistí třeba puštíka obecného (Strix aluco); pro toho představuje potravu například na Slovensku, ale tvoří pouze malou část jeho jídelníčku, asi jen tři setiny procenta.
Byli zaznamenáni také někteří parazité. Z vnějších parazitů byli u něj objeveni zástupci muchulovitých (rody Nycteribia, Penicillidia a Penicillidia parazitující jak v Evropě, tak kupříkladu v Africe), různé druhy klíšťat, jako klíšťák netopýří (Carios vespertilionis), či zástupci čeledí čmelíkovcovití (Macronyssidae) nebo trudníkovcovití (Myobiidae). Vnitřními parazity jsou například motolice (Trematoda) a hlístice (Nematoda), mezi nimi druhy Parabascus lepidotus, Mesotretes peregrinus a další.[2][7]
U druhu se mohou vyskytnout také některé infekční choroby. Na počátku 21. století zahynulo v jižní Francii a blízkých státech až 65 % populace létavců stěhovavých, u kterých byl následně objeven herpes virus; přesná příčina masového úhynu však nebyla plně objasněna.[41] Dále byl u létavce stěhovavého zaznamenán například západokavkazský netopýří virus, což je jeden ze skupiny lyssavirů, které způsobují vzteklinu.[42] Občas je zaznamenán také virus evropské netopýří vztekliny typu 1[43] a ve Španělsku byl u něj nalezen také nový Lleida bat lyssavirus.[44] U pravděpodobně některého netopýra z rodu Miniopterus byl zaznamenán Duvenhage virus.[45] Kromě těchto původců vztekliny byli u létavce stěhovavého zaznamenány ještě flebovirus (Phlebovirus),[46] virus japonské encefalitidy,[47] jeden druh mischiviru[48] či Miniopterus schreibersii papillomavirus 1 a 2.[49]
V chápání druhu v užším smyslu jej hodnotí Mezinárodní svaz ochrany přírody za téměř ohrožený taxon s klesající populací v celém areálu,[10][7] blížící se hodnotami téměř ke zranitelným druhům.[2] Populace nejvíce klesá v severních částech jeho areálu v Evropě, jinde však může být stabilnější; například v Turecku se jedná o třetí nejhojnější druh netopýra. Pokles však naopak nastal ve Švýcarsku či v Rakousku, a v Německu dokonce úplně vyhynul.[10] Na Slovensku patří mezi ohrožené druhy.[18] Také v jihozápadní Evropě byly na začátku 21. století zaznamenány hromadné úhyny tohoto druhu.[10]
Významně klesly i počty jedinců možného australského poddruhu M. s. bassanii. Během padesátých let 20. století bylo v jeskyni Naracoorte, kde se většina netopýrů shromažďovala, zjištěno asi 200 000 létavců; roku 1967 zde však následkem epidemie a sucha zbylo jen kolem 60 000 exemplářů. Přestože se později zdálo, že populace opět vzrostla na původní velikost (odhad z roku 2000 hovořil asi o 65 000 kusech), bylo roku 2001 přesnějšími metodami zjištěno, že zde zbylo už jen 35 000 jedinců a tento počet klesl do roku 2009 dokonce na 20 000. Pozdější ještě více zdokonalený monitorovací program pak zaznamenal v době rozmnožování optimističtější počty 25 000−37 000 jedinců, ovšem není jisté, zda je to známka lepšícího se stavu, nebo spíše výsledek přesnějších technik.[50]
Létavec stěhovavý je ohrožen především rušením ze strany lidí (například v oblasti Kavkazu[10]), které je nejnebezpečnější hlavně u březích jedinců a může vést až k zániku populace.[16][17] Především během zimy, kdy létavci hibernují, zrychluje stres způsobený přítomností lidí jejich metabolické děje, čímž ztrácejí svůj tělesný tuk potřebný pro přežití zimy.[33] V tomto ohledu je tedy pro ně velkým nebezpečím zejména turistický provoz v jeskyních. Kromě toho jsou rovněž citliví na jakékoliv překážky v přístupu ke svému hnízdišti. Je možné, že za dočasným vymizením létavců stěhovavých ve slovenské jeskyni Aksamitka, kde nebyli pozorováni od roku 1978 do roku 2014, byly mříže ve vstupu do jeskyně.[18] Další hrozbou je ztráta přirozeného prostředí.[10] Kupříkladu jeskyně Mount Widderin v Austrálii byla upravena kvůli těžbě guána, a přestože předtím sloužila jako hnízdiště netopýrů možného poddruhu bassanii, poté se zde už nevyskytovali.[51] Rovněž ničení vegetace v blízkosti jeskyní snižuje populace tohoto druhu.[52] Problémem je i znečišťování chemickými postřiky.[10] Byly zaznamenány případy, kdy se do těla létavce dostaly různé insekticidy společně s loveným hmyzem.[33] Mezi další hrozby lze zařadit klimatické změny; sucho v listopadu a prosinci 2006 vyústilo ve smrt 500 mláďat poddruhu bassanii.[53] V Austrálii jsou létavci ohrožováni i nepůvodními druhy predátorů.[54] Nebezpečí představují také zmíněná nevysvětlená hromadná úmrtí.[10]
V Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin není létavec stěhovavý uveden,[16] chrání jej však Bonnská úmluva, Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť, evropská směrnice o ochraně stanovišť[10] a také dohoda o ochraně populací evropských netopýrů (EUROBATS).[7] V řadě zemí Evropy je považován za chráněný druh, ochrany se možným poddruhům dostává také v Austrálii a zemích bývalého Sovětského svazu.[17]
Mezi ochranné akce se řadí například upravení jeskyní do vhodné podoby, obnova a ochrana populací, snaha o pro netopýry šetrné hospodaření, vzdělávání veřejnosti a další zkoumání druhu, mající zjistit více informací o reprodukci či osvětlit hromadná úmrtí.[10][17]
Obrázky, zvuky či videa k tématu létavec stěhovavý ve Wikimedia Commons
Létavec stěhovavý (Miniopterus schreibersii), uváděný také jako nedopír širokouchý, je netopýr náležící do čeledi létavcovití (Miniopteridae) a rodu létavec (Miniopterus). Druh popsal německý přírodovědec a zoolog Heinrich Kuhl. Sborník Mammal Species of the World eviduje létavce stěhovavého jako široce rozšířený druh netopýra, u kterého uvádí celkem šestnáct poddruhů. Ve skutečnosti však zřejmě jde o komplex několika druhů – taxonomie je nevyjasněná a mnohdy zmatečná. Podle toho, zda je hodnocen celý druhový komplex (tj. všechny populace) či pouze druh v pravém slova smyslu (tj. jen specifická část druhového komplexu), se také odlišuje udávaný areál výskytu. V prvním případě zahrnuje obrovskou oblast táhnoucí se od Evropy přes Asii až po Oceánii, a severní a subsaharskou Afriku (ostrůvkovitě), ve druhém případě pouze Evropu po Kavkaz, Malou Asii, Blízký východ a západní a severní Afriku. Druh žije hlavně v jeskyních, maximální nadmořská výška činí 2 600 metrů.
Létavec stěhovavý je středně velkým druhem netopýra. Měří 52 až 63 mm bez ocasu (ten dosahuje velikosti 50 až 60 mm) s 42 až 48 mm předloktím a rozměrnými křídly. Vyznačuje se klenutým čelem a dlouhými prsty. Může být zbarven různými barvami, jako odstíny šedé, hnědé a žluté, na břiše světleji, přičemž přesný odstín závisí na poddruhu. Živí se hmyzem, který vyhledává echolokací. Tento společenský druh hnízdí v jeskyních a tvoří velké kolonie, může žít společně také s jinými druhy netopýrů (zaznamenáni byli netopýr velký, hvízdavý a další druhy). Během roku dochází k přesunům na jiná stanoviště. Rozmnožování je sezónní a probíhá pravděpodobně jednou ročně. V mírném pásu byla u samic prokázána schopnost odložené nidace, kdy se samotná kopulace a oplodnění odehraje na podzim, avšak vajíčko se uchytí v děloze až příštího roku. Samici se rodí jedno až dvě mláďata, která jsou sedm až devět týdnů závislá na mateřském mléku.
V celém areálu rozšíření populace klesá. Nebezpečí pro létavce stěhovavého představuje například rušení ze strany lidí, ztráta a znečišťování přirozeného prostředí a další faktory. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody se jedná o téměř ohrožený taxon.
Die Langflügelfledermaus (Miniopterus schreibersii) ist eine Fledermausart aus der gleichnamigen Gattung. Der wissenschaftliche Artname ehrt den österreichischen Naturforscher Karl Franz Anton von Schreibers (1775–1852).
Die Langflügelfledermaus ist eine mittelgroße Fledermaus mit einer Kopf-Rumpf-Länge von 5,00 bis 6,25 Zentimetern, einer Schwanzlänge von 5,6 bis 6,4 Zentimetern und einer Flügelspannweite von 30 bis 34 Zentimetern bei einem Gewicht von 9 bis 16 Gramm. Das Rückenfell ist grau bis graubraun, teilweise mit lila Schimmer, die Bauchseite ist heller grau. Es können jedoch auch albinotische und auch teilalbinotische Tiere vorkommen. Am Kopf ist das Fell kurz und abstehend. Regional besitzen Tiere in Rumänien und Bulgarien einen gelb- bis zimtbraunen Kehlfleck, der deutlich abgesetzt ist. Die Schnauze, die Ohren und die Flughäute sind graubraun, der Tragus gelblichweiß.[1]
Die Schnauze ist verhältnismäßig kurz und stumpf und die Stirn gewölbt, die Ohren sind im Verhältnis zum Kopf klein und dreieckig, sie überragen den Scheitel des Kopfes nicht. Die Ohren besitzen vier bis fünf Querfalten und einen kurzen Tragus, der nach innen gebogen und an der Spitze abgerundet ist.[1]
Ihren Namen bekam die Art durch die langen, sich nach hinten verschmälernden, dunkelbraunen Flügel. Dabei ist das 2. Glied des dritten Fingers etwa dreimal so lang wie das 1. Glied. Die Armflughaut setzt an der Ferse der Füße an, die vergleichsweise lang sind. Die Art besitzt kein Epiblema und der Calcar erreicht eine Länge von etwa einem Drittel bis der Hälfte der Länge der Schwanzflughaut.[1]
Die Langflügelfledermaus kommt vom Südwesten (Grenzverbreitung Zentralfrankreich, Südwestdeutschland)[2] und Südosten Europas (Grenzverbreitung Tschechien, Südostösterreich)[2], über den ganzen Mittelmeerraum von Teilen Nord- und Westafrikas über Anatolien und den Mittleren Osten bis in den Kaukasus vor. In Nordafrika ist sie dabei aus Marokko, Algerien, Tunesien und Libyen bekannt, in Westafrika ist sie in Guinea, Sierra Leone, Liberia, Nigeria und Kamerun verbreitet. Diese Fledermaus kommt in Höhen bis 1.400 Meter vor.[3]
Früher wurde eine Verbreitung bis Japan und Südaustralien angegeben,[4] die ehemaligen Subspecies Miniopterus fuliginosus (Östliche Langflügelfledermaus) und Miniopterus oceanensis (Australasiatische Langflügelfledermaus) werden aber heute als eigene Art geführt.
Es handelt sich um eine Höhlenart, die sowohl in der Ebene wie auch im Gebirge und in Karstgebieten vorkommt. Als Sommer- und Winterquartiere werden vor allem Höhlen, Keller und Stollen mit Temperaturen zwischen 7 und 12 °C bewohnt. Zudem werden auch Quartiermöglichkeiten an und in Gebäuden genutzt. Die Fledermäuse hängen frei an der Wand und von der Decke, teilweise in größeren Gruppen.[1]
Im Winter halten die Tiere einen Winterschlaf von November bis Ende März, dabei wurden in Rumänien bis zu 10.000 Tiere im gleichen Winterquartier nachgewiesen.[1]
Die Art ernährt sich von kleinen Insekten wie Käfern, Nachtfaltern und Zweiflüglern und bejagt sie kurz nach Eintritt der Dämmerung mit Echoortungslauten von 52 bis 58 kHz bei 20 Rufen pro Sekunde. Dabei ist sie sehr ausdauernd und schnell. Bei den Ausflügen von bis zu 12 Stunden werden teilweise Strecken von 700 Kilometern zurückgelegt. Mit einer Fluggeschwindigkeit von 50 bis 55 km/h ist sie die schnellste Fledermaus in Europa.[1]
Die Weibchen erreichen die Geschlechtsreife im zweiten Lebensjahr. Die Paarungszeit beginnt im Spätsommer. Anders als bei allen anderen europäischen Fledermausarten findet die Befruchtung der Eizelle schon kurz nach der Paarung statt. Danach wird die Entwicklung der befruchteten Eizelle gestoppt und erst im Frühjahr fortgesetzt.[1]
Die Weibchen bilden Wochenstuben an Höhlendecken, die oft mehr als 1000 Tiere umfassen, in Bulgarien sind Wochenstuben mit bis zu 14.000 Tieren bekannt. Häufig halten sich auch Männchen in den Wochenstuben auf. Ende Juni bis Anfang Juli kommen die Jungtiere zur Welt. Meist wird von einem Weibchen ein Junges zur Welt gebracht, selten zwei. Es wurde schon beobachtet, dass einige Mütter neben ihrem eigenen Nachwuchs noch ein fremdes Junge säugen. Die Jungtiere wachsen schnell; innerhalb von 56 Tagen wächst der Unterarm von 17 Millimeter bei den Neugeborenen auf 46 Millimeter bei den flugfähigen Jungtieren. Die Flugfähigkeit erreichen die Tiere am 37. bis 41. Tag nach der Geburt.[1]
Das nachgewiesene Höchstalter einer Langflügelfledermaus liegt bei etwa 16 Jahren.[1]
In Deutschland gilt diese Art als ausgestorben beziehungsweise verschollen. Im Jahre 1996 wurde ein Einzeltier entdeckt. Die letzte bekannte Kolonie bestand 1958 in Süddeutschland. In Österreich, wo sie noch Mitte des 20. Jahrhunderts gute Bestände hatte,[5][2] 1980 aber nurmehr an wenigen Fundorten beobachtet wurde,[4] galt die Art seit Ende des 20. Jahrhunderts als verschollen, 2011 wurde aber in Klöch in der Südoststeiermark wieder eine Brutkolonie entdeckt.[6][7] In der Schweiz wird sie als vom Aussterben bedroht gelistet. Auch in anderen europäischen Ländern ist sie gefährdet. Wegen des signifikanten Rückgangs des Bestandes ist die Langflügelfledermaus in der Roten Liste der IUCN als Art der Vorwarnliste (near threatened) geführt.[3]
Die Langflügelfledermaus wird von der Europäischen Union in den Anhängen II und IV der FFH-Richtlinie geführt und gilt somit als streng zu schützende Art von gemeinschaftlichem Interesse, für deren Erhalt besondere Schutzgebiete ausgewiesen werden müssen.
Die Langflügelfledermaus (Miniopterus schreibersii) ist eine Fledermausart aus der gleichnamigen Gattung. Der wissenschaftliche Artname ehrt den österreichischen Naturforscher Karl Franz Anton von Schreibers (1775–1852).
Lo minioptèr de Schreibers (Miniopterus schreibersii) es una espècia de ratapenada que se tròba en Africa e en Euròpa. Es una espècia protegida per la lei francesa dempuèi 2007.
The common bent-wing bat (Miniopterus schreibersii), also known as the Schreibers's long-fingered bat or Schreibers's bat, is a species of insectivorous bat. They appear to have dispersed from a subtropical origin and distributed throughout the southern Palearctic, Ethiopic, Oriental, and Australian regions. In Europe, it is present in the southern half on the continent from Iberia to the Caucasus, with the largest populations found in the warmer Mediterranean area. The common and scientific names honor Carl Franz Anton Ritter von Schreibers.
There are 13 recognised subspecies of the common bent-winged bat.[2]
Three former subspecies that were included in M.scheibersii have now been given species status. They are Miniopterus fuliginosus (eastern bent-wing bat), Miniopterus oceanensis (Australasian bent-wing bat) and Miniopterus pallidus (Pale Bent-wing Bat).
The common bent-wing bat is a bat that forms major colonies and the longest period of torpor (hibernation) observed was about 12 days. These colonies can range anywhere from a few dozen or several million bats. Most of these colonies are formed in large caves or mines but they can also be found in other areas such as tunnels or ruins or other man made sites. In these roosting sites the common bent-wing bat establishes its colony in a "bell-shaped" hollow, which traps body heat and raises the temperature of the roost higher than the surrounding portions of the cave. This method of trapping warmth is used to reduce energy loss from shivering. Also, they will often enter hollows through small openings in order to better secure themselves from large predators during torpor. The common bent-wing bat migrates multiple times a year depending on weather of the roosting area; the length of these migrations can vary but the longest migration recorded was 833 km.
The common bent-wing bat is categorized as "near threatened" according to the International Union for Conservation of Nature. The explanation for the recent cause of these deaths is unknown but there have been many speculations as to why the mortality rate for this bat has increased. Researchers in Europe believe that the loss of underground habitats, the disturbance of their habitats, and pesticide use have caused an increase in deaths for the common bent-wing bat. In Australia, researchers suspect that the high tissue levels of DDT (Dichlorodiphenyltrichloroethane) they found in the common bent-wing bat, including the young ones that had not left the maternity roosts, was the cause of these deaths.
The common bent-wing bat can be found in the following countries:Afghanistan, Albania, Algeria, Armenia, Australia, Austria, Azerbaijan, Bosnia and Herzegovina, Bulgaria, Cameroon, China, Croatia, Cyprus, possibly Ethiopia, France, Georgia, Gibraltar, Greece, Guinea, Hungary, India, Indonesia, Iran, Iraq, Israel, Italy, Japan, Jordan, possibly Kenya, North Korea, South Korea, Laos, Lebanon, Liberia, Libya, Malaysia, Malta, Montenegro, Morocco, Myanmar, Nepal, Nigeria, North Macedonia, Pakistan, Palestine, Papua New Guinea, Philippines, Portugal, Romania, Russian Federation, San Marino, Saudi Arabia, Serbia, Sierra Leone, Slovakia, Slovenia, Solomon Islands, Spain, Sri Lanka, Switzerland, Syrian Arab Republic, Taiwan, Tajikistan, Thailand, Tunisia, Turkey, Turkmenistan, Vietnam, and Yemen.
The bat appears to have become established for the first time in Poland in 2018 indicating a northerly expansion of the despite a trend in decreasing population in Europe.[5]
The common bent-wing bat (Miniopterus schreibersii), also known as the Schreibers's long-fingered bat or Schreibers's bat, is a species of insectivorous bat. They appear to have dispersed from a subtropical origin and distributed throughout the southern Palearctic, Ethiopic, Oriental, and Australian regions. In Europe, it is present in the southern half on the continent from Iberia to the Caucasus, with the largest populations found in the warmer Mediterranean area. The common and scientific names honor Carl Franz Anton Ritter von Schreibers.
El murciélago de cueva (Miniopterus schreibersii) es un murciélago microquiróptero de la familia de los vespertiliónidos.
M. schreibersii es la única especie de murciélago de Europa que presenta implantación diferida del blastocito.
La posición taxonómica del género Miniopterus está en discusión; algunos autores lo sitúan dentro de una familia propia, Miniopteridae, pero estudios más recientes lo consideran una subfamilia de los vespertiliónidos.
Miniopterus schreibersii es un murciélago de mediano tamaño, con el hocico muy corto, perfil achatado y protuberante, las orejas son pequeñas y triangulares, con trago corto, redondeado y proyectado hacia dentro. Las alas son largas y estrechas. Pelaje corto y denso, de color pardo grisáceo en el dorso y más pálido en la zona ventral, mide de 42,9 a 49,9 mm con un peso de 10 a 20 gramos. Su fórmula dentaria es 2.1.2.3 3.1.3.3 {displaystyle {frac {2.1.2.3}{3.1.3.3}}} 
Emite sonidos de ecolocalización de alrededor de 55 kHz, se pueden confundir con las emisiones de Pipistrellus pygmaeus, pero se diferencian en que los intervalos entre pulsos son más regulares.
Es una especie muy gregaria, que forma colonias de cientos o miles de individuos durante todo el año, durante la cría suele agruparse con Myotis myotis, Myotis blythii, Rhinolophus euryale, Rhinolophus mehelyi, mientras en invierno constituye colonias monoespecíficas o se asocia a Rhinolophus ferrumequinum. Su rápido vuelo le permite efectuar largos desplazamientos estacionales entre los distintos refugios y zonas de alimentación.
Es una especie de origen subtropical, ampliamente distribuida por el sur de Europa, África, Asia y Australia, aunque está cuestionada la pertenencia a esta especie de las poblaciones asiáticas y australianas. En Europa está presente en todo el sur del continente, desde la península ibérica hasta el Cáucaso. En España ocupa toda la península y gran parte de las Islas Baleares.
Es una especie típica cavernícola, que se refugia casi exclusivamente en cavidades naturales, minas y túneles. A veces, sobre todo en invierno y primavera, ejemplares aislados o pequeños grupos pueden ocupar refugios atípicos (fisuras, viviendas o puentes). Los refugios están situados tanto en el dominio termomediterráneo como supramediterráneo, en áreas montañosas o llanas, con o sin cobertura forestal y desde el nivel del mar hasta los 1.400 metros, localizándose la mayoría de los refugios entre los 400 a 1.100 m.
Como ocurre en el resto de especies cavernícolas, la pérdida de refugios y las molestias humanas durante los periodos críticos de reproducción e hibernación son las principales causas de desaparición de las colonias, siendo especialmente sensible a los cierres de los refugios mediante rejas, utilizadas a menudo para proteger el patrimonio arqueológico o para la seguridad de las personas.
El murciélago de cueva (Miniopterus schreibersii) es un murciélago microquiróptero de la familia de los vespertiliónidos.
M. schreibersii es la única especie de murciélago de Europa que presenta implantación diferida del blastocito.
La posición taxonómica del género Miniopterus está en discusión; algunos autores lo sitúan dentro de una familia propia, Miniopteridae, pero estudios más recientes lo consideran una subfamilia de los vespertiliónidos.
Schreibers saguzarra edo koba-saguzarra (Miniopterus schreibersii) Euskal Herrian topatu daitekeen saguzar bat da. Schreiber saguzarra, koba-saguzar izenez ere ezagutzen dena, leize-zulotan gorde ohi den espeziea da. Miniopterus generoko Europako espezie bakarra da, eta Euskal Herriko lurralde guztian aurki daiteke. Talde handiak osatu ohi ditu kobazuloen barruan, gehienetan beste hainbat espezietako saguzarrekin batera, eta migrazio nahiko luzeak egiteko gai da. Bere kontserbazio-egoera ez da txarra, baina azken urteotan populazioek beherako joera hartu dutela ikusi da.
Koba-saguzarra tamaina ertaineko (besagain-luzera: 43-50 mm) kiropteroa da eta 10 eta 20 gramo bitarteko pisua izan ohi du. Mutur oso motza du, eta kopeta nabarmenki handia eta irtena. Ilaje motza eta dentsoa du, marroi-gris kolorekoa. Saguzar gehienetan bezala, sabelaldea bizkarraldea baino argiagoa da. Koba-saguzarraren kasuan, gainera, sabelaldearen erdialdeko ileak ertzetakoak baino ilunagoak dira. Araldian daudenean, arren ilajea harroagoa izan ohi da, eta testikulu handiagoak izan ohi dituzte. Belarriak txikiak eta triangelu-formakoak dira, eta tragoa, berriz, txikia, aurrerantz irtena. Ezaugarri horiek direla eta, nahiko erraza da espeziea eskuan izan gabe identifikatzea, kobazulo batean eskegita dagoenean, esate baterako. Aspektu-ratio handiko hegoak ditu; hau da, luzeak eta estuak, eta ezaugarri horrek distantzia luzeko eta gune irekietako hegalari ona bihurtzen du espeziea. Hirugarren behatzeko bigarren falangea oso luzea da, lehenengoa baino hiru aldiz handiagoa, gutxi gorabehera. Plagiopatadioa orkatilan txertatzen da, eta uropatagioak ez du lobulu postkalkaneorik. 2.1.2.3 3.1.3.3 {displaystyle {frac {2.1.2.3}{3.1.3.3}}}
Energia maximo frekuentzia 49-53 kHz-tan duten ultrasoinu-deiak igortzen ditu[1], eta saguzar mediterraneoaren (Pipistrellus pygmaeus) ekokokapen-deiekin nahas daiteke. Azken horren deiak, dena den, irregularragoak izan ohi dira.
Banaketa oso zabala duen espeziea da. Jatorri azpitropikala duen arren, Europan, Afrikan, Asian eta Australian ere aurki daiteke. Asiako eta Australiako animaliak espezie berekoak diren, ordea, eztabaidan dago. Europari dagokionez, hegoalde guztian arrunta da, Iberiar penintsulatik Kaukasoraino. Iberiar penintsula osoan aurki daiteke[2], hegoaldean eta mediterraneo inguruan arruntagoa den arren, eta mediterraneoko irla gehienetan ere badago[1].
Euskal Herrian eremu guztian aurki daiteke, baina kolonia gehienak Araban daude[3].
Leizeetan gordetzen den espeziea da, eta gutxitan erabiltzen dituzte gizakiak sortutako eraikinak bertako arrakaletan gordetzeko. Era horretako gordelekuak, normalean, ale bakanek erabiltzen dituzte neguan edo udaberrian, edo ehiza eremua handitzeko pausaleku gisa ere erabili ditzakete. Habitat mota ugaritan bizi daiteke, ingurune menditsu zein lauetan; izan ere, espeziearen banaketaren baldintzatzailea ez da habitata, gordelekuak baizik. Itsas mailatik 1.400 metro bitartean aurkitu dira espezie honen koloniak[1].
Bere hortzeria intsektu txikiak jatera moldaturik dago, eta lepidoptero gautarrak, neuropteroak eta dipteroak dira dietaren osagai nagusiak[4].
Schreiber saguzarra enbrioiaren ezarpen atzeratua duen Europako espezie bakarra da. Hau da, zigotoa udazkenean sortzen da, kopularen ostean, baina ez da uteroan ezartzen harik eta hibernazioa igaro arte. Saguzarrak hibernazio-egoeratik irtetean hasten da garatzen enbrioia. 9 hilabete inguruko ernaldiaren ostean, emeak ekainean eta uztailean erditzen dira. Kumeek 2 hilabete inguru behar izaten dituzte garapena amaitzeko, nahiz eta animalia asko gai diren 40 egunen buruan hegan egiteko. Emeek bi urteren buruan lortzen dute heldutasun sexuala[1].
Oso espezie taldekoia da, eta milaka alez osatutako koloniak eratzen dituzte urte guztian zehar kobazuloetan. Kumatze-garaian arratoi-belarri handiarekin (Myotis myotis), arratoi-belarri ertainarekin (Myotis blythii), ferra-saguzar ertainarekin (Rhinolophus euryale) eta ferra-saguzar mediterraneoarekin (Rhinolophus mehelyi) batera bil daitezke, baina neguan, normalean, ez dira beste espezieko animaliekin elkartzen, ferra-saguzar handiarekin (Rhinolophus ferrumequinum) salbu.
Hego-morfologiak oso azkar hegan egitea ahalbidetzen die animalia hauei, eta migrazio-bidaia luzeak egiteko gai dira.
Ez dira asko espezie honetaz elikatzen diren animaliak, baina horien artean bat nabarmentzekotan hontz zuria (Tyto alba) azpimarratu beharko litzateke. Animalia horrez gain, soro-muxarraren (Eliomys quercinus) eta katajinetaren (Genetta genetta) predazioak erregistratu dira Iberiar penintsulan.
Bizkarroiei dagokienez, parasito-karga handia duen espeziea da. spinturnix psi akaroak, esate baterako, urte guztian zehar parasitatzen du eta Ixodes simplex kaparra ere aipatu behar da. Barne-bizkarroiei dagokienez, berriz, bi trematodo nabarmendu behar dira: Molinostrongylus panousei eta Litomosa ottavianii.
IUCN-ren arabera, ia zaurgarri (NT) dagoen espeziea da. Espainian, aldiz, zaurgarri (Vu A2ac) kategoria eman zaio. Kategoria hori, ale kopuruan oinarrituta baino, horien beherakadak behartuta eman zaio. Kobetako espezie gehienekin gertatu bezala, Schreiber saguzarraren kontserbazio-egoeraren baldintzatzaile nagusia kumatze- edo hibernazio-kolonietan gizakiak duen eragina da. Espeziea oso zaurgarria da leize-zuloen sarrerak ixteko ezartzen diren metalezko egituren aurrean, maniobrabilitate txikia duelako.
Schreibers saguzarra edo koba-saguzarra (Miniopterus schreibersii) Euskal Herrian topatu daitekeen saguzar bat da. Schreiber saguzarra, koba-saguzar izenez ere ezagutzen dena, leize-zulotan gorde ohi den espeziea da. Miniopterus generoko Europako espezie bakarra da, eta Euskal Herriko lurralde guztian aurki daiteke. Talde handiak osatu ohi ditu kobazuloen barruan, gehienetan beste hainbat espezietako saguzarrekin batera, eta migrazio nahiko luzeak egiteko gai da. Bere kontserbazio-egoera ez da txarra, baina azken urteotan populazioek beherako joera hartu dutela ikusi da.
Le Minioptère de Schreibers (Miniopterus schreibersii) est une espèce de chauves-souris que l'on trouve en Europe et en Afrique. En France, cette espèce est protégée sur tout le territoire métropolitain par l'article 2 de l'arrêté du 23 avril 2007 du ministère de l'Écologie et du Développement durable[1].
L'adulte mesure entre 5 et 6,2 cm (pour l'ensemble tête et corps) avec un poids de 9 à 16 g et une envergure comprise entre 30,5 et 34,2 cm[2],[3].
Le Minioptère de Schreibers (Miniopterus schreibersii) est une espèce de chauves-souris que l'on trouve en Europe et en Afrique. En France, cette espèce est protégée sur tout le territoire métropolitain par l'article 2 de l'arrêté du 23 avril 2007 du ministère de l'Écologie et du Développement durable.
L'adulte mesure entre 5 et 6,2 cm (pour l'ensemble tête et corps) avec un poids de 9 à 16 g et une envergure comprise entre 30,5 et 34,2 cm,.
O morcego das covas (Miniopterus schreibersii), é un morcego microquiróptero da familia Vespertilionidae.
A posición taxonómica do xénero Miniopterus está en discusión, algúns autores sitúano dentro dunha familia propia, Miniopteridae, pero estudos máis recentes inclúeno como subfamilia dentro de Vespertilionidae. É a única especie de morcego europeo que presenta implantación diferida do blastocito.
É un morcego de mediano tamaño, co fociño moi curto, perfil achatado e protuberante, as orellas son pequenas e triangulares, con grolo curto, redondeado e proxectado cara a dentro. As ás son longas e estreitas. O pelame curto e denso, de cor parda agrisada no dorso e máis pálida na zona ventral, mide de 42,9 a 49,9 mm cun peso de 10 a 20 gramos. A súa fórmula dentaria é 2.1.2.3 3.1.3.3 {displaystyle {frac {2.1.2.3}{3.1.3.3}}}
Emite sons de ecolocalización de ao redor de 55 kHz, pódense confundir coas emisións de Pipistrellus pygmaeus, pero diferénzanse en que os intervalos entre pulsos son máis regulares.
É unha especie moi gregaria, que forma colonias de centos ou miles de individuos durante todo o ano, durante a cría adoita agruparse con Myotis myotis, Myotis blythii, Rhinolophus euryale, Rhinolophus mehelyi, mentres no inverno constitúe colonias monoespecíficas ou se asocia a Rhinolophus ferrumequinum. O seu rápido voo permítelle efectuar longos desprazamentos estacionales entre os distintos refuxios e zonas de alimentación.
É unha especie de orixe subtropical, amplamente distribuída polo sur de Europa, África, Asia e Australia, aínda que está cuestionada a pertenza a esta especie das poboacións asiáticas e australianas. En Europa está presente en todo o sur do continente, dende a Península Ibérica até o Cáucaso. En España ocupa toda a península e gran parte das Illas Baleares.
É unha especie típica cavernícola, que se refuxia case exclusivamente en cavidades naturais, minas e túneles. Ás veces, sobre todo en inverno e primavera, exemplares illados ou pequenos grupos poden ocupar refuxios atípicos (fendas, vivendas ou pontes). Os refuxios están situados tanto no dominio termomediterráneo como supramediterráneo, en áreas montañosas ou chairas, con ou sen cobertura forestal e dende o nivel do mar até os 1.400 metros, localizandose a maioría dos refuxios entre os 400 a 1.100 m.
Como ocorre no resto de especies cavernícolas, a perda de refuxios e as molestias humanas durante os períodos críticos de reprodución e hibernación son as principais causas de desaparición das colonias, sendo especialmente sensible aos peches dos refuxios mediante reixas, empregadas a miúdo para protexer o patrimonio arqueolóxico ou para a seguridade das persoas.
O morcego das covas (Miniopterus schreibersii), é un morcego microquiróptero da familia Vespertilionidae.
A posición taxonómica do xénero Miniopterus está en discusión, algúns autores sitúano dentro dunha familia propia, Miniopteridae, pero estudos máis recentes inclúeno como subfamilia dentro de Vespertilionidae. É a única especie de morcego europeo que presenta implantación diferida do blastocito.
Il miniottero comune o miniottero di Schreibers (Miniopterus schreibersii Kuhl, 1817) è un pipistrello della famiglia dei Miniotteridi diffuso nel Vecchio Mondo.[1][2]
Pipistrello di medie dimensioni, con la lunghezza della testa e del corpo tra 47 e 63 mm, la lunghezza dell'avambraccio tra 42 e 51 mm, la lunghezza della coda tra 56 e 64 mm, la lunghezza del piede tra 8 e 10 mm, la lunghezza delle orecchie tra 7 e 13 mm, un'apertura alare fino a 34,2 cm e un peso fino a 19,5 g.[3][4]
La pelliccia è corta, molto soffice e densa. Le parti dorsali sono bruno-grigiastre, grigie o nero-brunastre, mentre le parti ventrali sono più chiare con la base dei peli più scura. La fronte è molto alta e bombata, il muso è stretto e con le narici molto piccole. Le orecchie sono corte, triangolari, ben separate tra loro, con l'estremità arrotondata e bruno-grigiastre o marroni. Il trago è moderatamente lungo, con i bordi paralleli e l'estremità arrotondata. Le membrane alari sono molto allungate, strette, bruno-grigiastre e attaccate posteriormente sulle caviglie. La lunga coda è inclusa completamente nell'ampio uropatagio. Il calcar è lungo e privo di carenatura. Il cariotipo è 2n=46 FNa=50, sebbene sia stato riscontrato 2n=46 FNa=52 in esemplari della Serbia.
Emette ultrasuoni sotto forma di impulsi di breve durata a banda larga con frequenza massima compresa tra 48,8-52,8 kHz nelle forme asiatiche e 54,2 kHz in quelle europee.
Si rifugia di giorno in colonie numerose fino a diverse decine di migliaia di individui all'interno di grotte, cisterne, cunicoli, acquedotti e cantine. In inverno le colonie possono essere ancora più numerose, come osservato in una grotta in Bulgaria, fino a 120.000 esemplari. Le femmine tendono a formare vivai, dove sono spesso presenti numerosi maschi. Normalmente si aggrappa con le zampe alle pareti, più raramente in contatto con la superficie o con altri individui. Condivide i siti con altre specie di pipistrelli, in particolare del genere Rhinolophus e Myotis. Durante le giornate autunnali raggiunge uno stato di torpore diurno, mentre entra in ibernazione da ottobre a marzo in Europa. Solitamente preferisce temperature esterne tra 7 e 12 °C. Raggiunge velocità di 50-55 km/h, ma può effettuare anche voli molto lenti e manovrati. Sebbene siano rare le migrazioni stagionali, per lo più limitate all'interno delle reti sotterranee, sono stati registrati spostamenti fino a 833 km. Oltre all'ecolocazione emette due tipi di vocalizzazione udibili all'uomo. L'attività predatoria inizia al crepuscolo, poco dopo il tramonto.
Si nutre di insetti volanti, principalmente lepidotteri, coleotteri e ditteri, catturati sopra spazi aperti a circa 5-20 metri dal suolo e lontano dai rifugi.
Gli accoppiamenti avvengono in autunno, seguiti da un ritardato impianto dell'embrione, unico tra le specie di pipistrelli europei e dopo una gestazione di 8-9 mesi nasce un piccolo alla volta non prima dell'estate. Le femmine diventano mature sessualmente al secondo anno di età. L'aspettativa di vita media è di tre anni, mentre in cattività può raggiungere i sedici anni.
Questa specie è diffusa in Europa, Africa settentrionale e Africa subsahariana, Vicino oriente, Asia centrale e orientale, Indonesia, Filippine, Giappone, Melanesia fino alla Nuova Caledonia ed Australia. È la specie di pipistrello con il più vasto areale al mondo e il più abbondante dopo il pipistrello dalla coda libera messicano[5].
Vive principalmente in regioni carsiche fino a 1.000 metri di altitudine, ma anche in foreste di sclerofille, praterie semi-desertiche, steppe, foreste pluviali, foreste montane fino a 2.100 metri di altitudine e in fattorie ed insediamenti umani. È molto abbondante nelle regioni mediterranee.
La sistematica di questa specie, e in generale dell'intero genere è molto difficile a causa delle notevoli somiglianze morfologiche intraspecifiche. In attesa di uno studio più completo ed esauriente, di seguito è illustrata la suddivisione proposta da N.Simmons[2]:
La IUCN Red List suddivide M.schreibersii in tre differenti forme. La prima, nominotipica, a causa del declino significativo della popolazione pari a circa il 30%, sebbene sia ancora stabile in regioni come i Balcani e la Turchia, è considerata come prossima alla minaccia (NT). La seconda forma, inclusa in M.fuliginosus, diffusa dall'Iraq orientale fino al Borneo, le Filippine e la Nuova Guinea è considerata a basso rischio (LC), alla luce dell'ampia diffusione, dell'abbondanza e dell'adattabilità, come anche la terza, M.oceanensis, diffusa nell'Oceania.[1]
Il miniottero comune o miniottero di Schreibers (Miniopterus schreibersii Kuhl, 1817) è un pipistrello della famiglia dei Miniotteridi diffuso nel Vecchio Mondo.
De langvleugelvleermuis of Schreibers vleermuis (Miniopterus schreibersii) is een vleermuis uit het geslacht Miniopterus. Hij is genoemd naar K.F.A. von Schreibers, die rond 1817 directeur van het Weense Museum was. Het is een van de meest wijdverbreide zoogdieren, met een verspreiding die grote delen van de Oude Wereld omvat.
De langvleugelvleermuis heeft een kleine snuit en een hoog, rond voorhoofd. De vacht aan de bovenzijde is grijzig bruin tot asgrijs, met soms een lila glans. De onderzijde is lichter grijs. Volwassen vleermuizen uit Roemenië en Bulgarije hebben een kaneelbruine vlek op hun keel. De oren zijn kort en driehoekig en steken niet boven het hoofd uit. Zoals de naam al aangeeft, zijn de vleugels lang en smal. De snuit, oren en vleugels zijn grijzig bruin van kleur. De vleermuis wordt 50 tot 62 millimeter lang, met een staartlengte van 56 tot 64 millimeter. De spanwijdte is 305 tot 342 millimeter. De vleermuis weegt 9 tot 16 gram.
De langvleugelvleermuis kan zeer snel vliegen, tot 55 kilometer per uur. Het is daarmee de snelste Europese vleermuissoort. Kort na zonsondergang komt het dier tevoorschijn. Hij jaagt vijf tot twintig meter boven de grond op vliegende insecten als muggen, motten en kevers. Hij heeft een voorkeur voor open gebied als jachtterrein.
De langvleugelvleermuis is zeer sociaal en een echte grotbewoner. De kraamkolonies bevinden zich in grotten, en soms ook in grote zolders, tot 1270 meter hoogte. Een kraamkolonie bestaat meestal uit meer dan duizend vrouwtjes. In enkele gevallen zijn meer dan veertigduizend dieren waargenomen in een kolonie. In de kraamkolonie verblijven de honderden jongen in aparte crèches. Ook mannetjes, onvolwassen dieren en andere vleermuissoorten (meestal uit het geslacht Myotis) kunnen worden aangetroffen in deze kraamkamers.
De langvleugelvleermuis overwintert in het noorden van zijn leefgebied tussen oktober en maart. De winter brengt de vleermuis door in grotten, waar de temperatuur tussen de zeven en de twaalf graden Celsius is. Tijdens de overwintering kan de soort van winterverblijf veranderen. Tussen het zomer- en winterverblijf ligt meestal geen grote afstand. In het noorden trekt hij in de winter naar zuidelijker gelegen verblijven, die meer dan honderd kilometer verderop kunnen liggen.
De paartijd valt in Europa in de herfst. De langvleugelvleermuis kent een verlengde draagtijd, waardoor de jongen acht tot negen maanden na de paring worden geboren. De vleermuis krijgt één jong, een enkele keer twee, die eind juni, begin juli wordt geboren. Na 37 tot 41 dagen kunnen de jongens vliegen. Het vrouwtje is geslachtsrijp in het tweede jaar. De langvleugelvleermuis kan 16 jaar oud worden.
De langvleugelvleermuis komt voor in rotsachtige streken en karstgebieden, van 0 tot 1000 meter hoogte, het liefst met grotten. In Europa komt hij niet noordelijker voor dan in Slowakije. In Duitsland is de soort uitgestorven, en wordt hij enkel als dwaalgast waargenomen. De soort komt ook voor in kleine gebiedjes in Afrika.
Bronnen, noten en/of referentiesDe langvleugelvleermuis of Schreibers vleermuis (Miniopterus schreibersii) is een vleermuis uit het geslacht Miniopterus. Hij is genoemd naar K.F.A. von Schreibers, die rond 1817 directeur van het Weense Museum was. Het is een van de meest wijdverbreide zoogdieren, met een verspreiding die grote delen van de Oude Wereld omvat.
O morcego-de-peluche (Miniopterus schreibersii) é uma espécie de morcego da família Miniopteridae.
Esta espécie de morcego pode ser encontrada nos seguintes países: Afeganistão, Albânia, Argélia, Arménia, Austrália, Áustria, Azerbeijão, Bósnia e Herzegovina, Bulgária, Camarões, China, Croácia e possivelmente na Etiópia, França, Geórgia, Gibraltar, Grécia, Guiné, Hungria, Índia, Indonésia, Irão, Iraque, Israel, Itália, Japão, Jordânia, Quénia, Coreia do Norte, Coreia do Sul, Laos, Líbano, Libéria, Líbia, República da Macedónia, Malásia, Malta, Marrocos, Myanmar, Nepal, Nigéria, Papua-Nova Guiné, Filipinas, Portugal, Roménia, Rússia, San Marino, Arábia Saudita, Sérvia e Montenegro, Serra Leoa, Eslováquia, Eslovénia, Ilhas Salomão, Espanha, Sri Lanka, Suíça, Síria, Taiwan, Tajiquistão, Tailândia, Tunísia, Turquia, Turquemenistão, Vietname e Iémen.[1][2]
O morcego-de-peluche (Miniopterus schreibersii) é uma espécie de morcego da família Miniopteridae.
Lietavec sťahovavý[2] alebo netopier sťahovavý[3] (Miniopterus schreibersii) je druh netopiera z čeľade netopierovité.
Lietavec sťahovavý žije od severnej Afriky až po Madagaskar, v Európe a južnou Áziou až po Austráliu.[2]
Lietavec sťahovavý žije na Slovenska v dvoch oblastiach výskytu. Menšia oblasť na západe v geomorfologickej oblasti v pásme jadrových pohorí - Fatransko-tatranská oblasť, celok Malé Karpaty a druhá na východe v geomorfologickej oblasti Slovenské rudohorie v celkoch Slovenský kras, Spišsko-gemerský kras (podcelok Muránska planina) a Revúcka vrchovina.[2]
Zo 429 mapovacích kvadrátov DFS sa celkovo vyskytol v 34 (7,9% rozlohy Slovenska):[2]
Najzápadnejšia oblasť výskytu sú Medené Hámre na juhu Malých Karpát.[2]
Najsevernejšia lokalita letného výskytu je jaskyňa Aksamitka. Malá letná kolónia bola známa v rokoch 1955 - 1975.[2] Po roku 1975 bol lietavec sťahovavý opäť zistený po 39 rokoch na jeseň v roku 2014.[6]
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Lietavec sťahovavý
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Lietavec sťahovavý
Tento článok týkajúci sa živočíchov je zatiaľ „výhonok“. Pomôž Wikipédii tým, že ho doplníš a rozšíriš. Lietavec sťahovavý alebo netopier sťahovavý (Miniopterus schreibersii) je druh netopiera z čeľade netopierovité.
Dolgokrili netopir (znanstveno ime Miniopterus schreibersii) je vrsta netopirjev, ki je razširjeva po Evraziji in delih Afrike.
Odrasel dolgokrili netopir meri v dolžino od 5 do 6,25 cm, razpon prhuti ima med 30 in 34 cm, tehta pa med 9 in 16 grami. Kožuh je na hrbtu sive ali sivorjave barve, trebuh pa je siv. uhlji so kratki, zaobljeni in sive barve[2].
Dolgokrili netopir je vrsta netopirjev, ki se združuje v velike kolonije od nekaj osebkov, pa do več milijonskih jat. Običajno se čez dan te kolonije zadržujejo v podzemnih jamah, rudnikih, tunelih in opuščenih stavbah. Običajno se združijo v delih, kjer se jama zvonasto oblikuje, saj se na takih krajih toplota, ustvarjena s telesi najbolje razporedi. Na takih krajih tudi hibernirajo preko zime. Poleg tega je za to vrsto značilno migriranje, ki se lahko zgodi večkrat na leto. Najdaljša zabeležena migracija kolonije dolgokrilih netopirjev je bila 833 km.
Dolgokrili netopir se prehranjuje pretežno z letečimi nočnimi insekti, ki jih lovi s pomočjo eholociranja s pomočjo frekvenc od 52 do 58 kHz. Letijo lahko s hitrostjo od 50 do 55 km/h in so tako najhitreje leteči netopirji v Evropi[2].
Dolgokrili netopir postaja ogrožena vrsta, saj so znanstveniki v zadnjem času opazili porast nepojasnjenih smrti teh netopirjev. Eden od vzrokov naj bi bila ogroženost naravnih prebivališč ter uporaba pesticidov. V truplih poginulih netopirjev so ponekod našli tudi sledove pesticida DDT (Dikloro-Difenil-Trikloroetan).
Dolgokrili netopir (znanstveno ime Miniopterus schreibersii) je vrsta netopirjev, ki je razširjeva po Evraziji in delih Afrike.
Schreibers fladdermus (Miniopterus schreibersii[2]) är en fladdermusart i familjen läderlappar (Vespertilionidae). Arten är uppkallad efter den tyska naturforskaren Karl Franz Anton von Schreibers.
Schreibers fladdermus är en medelstor fladdermus som är lik en tornseglare i flykten. Den har en kroppslängd mellan 5 och 6,5 cm och vikt upp till 11 g. Pälsen är brunaktig upptill, ljus under. Pälsen på huvudet är markant kortare än den ganska långa ryggbehåringen. Öronen är korta och breda. Tredje fingret är mycket långt, och böjs in mot resten av vingen när den vilar.[4] De trekantiga öronen står långt ifrån varandra och de är inte sammanlänkade med en hudremsa på hjässan. Exemplar på Balkan har under sommaren en påfallande gulbrun till kanelbrun fläck på strupen.[5]
Flykten är snabb, och sker på stor höjd[6] över mer eller mindre öppen terräng, även samhällen med gles bebyggelse som förorter och liknande, där den fångar insekter som nattflygande fjärilar och flugor.[1]
Schreibers fladdermus är en sällskaplig art, som gärna bildar kolonier med stort och litet musöra[6] i grottor, gamla gruvor, ruiner och liknande. För vinterdvalan föredrar den grottor med konstant temperatur och luftfuktighet. Den flyttar gärna flera gånger per år.[1]
Arten finns på Iberiska halvön, i södra Frankrike, österut via Italien, Balkan och Turkiet via Mellanöstern till Kaukasus. Den finns också i Nordafrika (Marocko, Algeriet, Tunisien och Libyen) samt Västafrika (Guinea, Sierra Leone, Liberia, Nigeria och Kamerun).[1]
Enligt andra källor sträcker sig utbredningsområdet österut till Japan, Sydostasien, Nya Guinea, Salomonöarna och Australien.[7]
Schreibers fladdermus är globalt nära hotad ("NT"). Den är på nedgående i större delen av sitt utbredningsområde med undantag av Balkan och Turkiet. Den är emellertid fortfarande vanlig i Sydeuropa, men utdöd i Tyskland och Ukraina, och troligtvis också i Österrike.[1]
Wikimedia Commons har media som rör Schreibers fladdermus.
Wikispecies har information om Miniopterus schreibersi.
Schreibers fladdermus (Miniopterus schreibersii) är en fladdermusart i familjen läderlappar (Vespertilionidae). Arten är uppkallad efter den tyska naturforskaren Karl Franz Anton von Schreibers.
Miniopterus schreibersii là một loài động vật có vú trong họ Dơi muỗi, bộ Dơi. Loài này được Kuhl mô tả năm 1817.[1]
Phương tiện liên quan tới Miniopterus schreibersi tại Wikimedia Commons
Bài viết họ Dơi muỗi này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Miniopterus schreibersii là một loài động vật có vú trong họ Dơi muỗi, bộ Dơi. Loài này được Kuhl mô tả năm 1817.
Обыкновенный длиннокрыл[1] (лат. Miniopterus schreibersii) — вид рукокрылых из семейства Гладконосые. Видовое название дано в честь австрийского зоолога Карла Франца Антона фон Шрайберса (1775—1852)[2].
Находится под угрозой исчезновения. Существенное сокращение численности было зарегистрировано во многих частях ареала, и хотя численность популяции стабильна на Балканах и в Турции, на большей части ареала степень падения численности популяции приближается к 30 %[когда?].
Населяет разнообразные (обычно — горно-предгорные) ландшафты от пустынь до тропических лесов, в горах до 2200 м над уровнем моря. Убежища — пещеры, трещины скал, развалины, погреба, чердаки зданий; известны выводковые колонии свыше 100 тыс. особей. Может разлетаться к кормовым угодьям на десятки километров, эхолокационные сигналы средней-высокой интенсивности, в диапазоне 98-45 кГц, с максимальной амплитудой в диапазоне около 55 кГц. Спаривание обычно осенью, роды летом. Беременность около 6 месяцев, лактация около 2,5 месяцев. Живёт до 12 лет.
В России до середины 60-х гг. было известно две находки обыкновенного длиннокрыла: колония, найденная в конце прошлого века в пещере близ станицы Даховская в Адыгее (последующие обследования этой пещеры не дали новых находок летучих мышей этого вида, скорее всего, колония была уничтожена), и один зверёк, обнаруженный в 1964 году в Хасанском районе Приморского края. Осенью 1969 г. в старых подземных ходах сопки Заозерная близ посёлка Хасан найдено несколько десятков этих зверьков, весной 1974 г. там же — несколько сотен; в конце лета 1981 г. эта колония продолжала существовать. В Предкавказье в августе 1970 г. удалось обнаружить многотысячную колонию Miniopterus schreibersii в одной из пещер близ посёлка Псебай Краснодарского края, в 1977 г. она продолжала существовать. За пределами Российской Федерации зарегистрировано по нескольку колоний летучей обыкновенного длиннокрыла в Закарпатье, Крыму (где в настоящее время вид исчез), на Черноморском побережье Кавказа и в Закавказье (Грузия, Азербайджан), в Копетдаге (Туркмения). Вероятно, он обитает также на востоке Туркмении в предгорьях Кугитангтау. Современное число колоний этого вида на территории бывшего СССР не превышает 20. Аналогичная ситуация и в других странах, хотя ареал вида обширен и захватывает южную часть Центральной Европы, Африку, южную часть Азии, Австралию, однако везде его распространение весьма спорадично. Распространён в Западной Европе, на Ближнем Востоке и Кавказе. В Северной Африке - (Марокко, Алжир, Тунис, Ливия), и Западной Африке - (Гвинея, Сьерра-Леоне, Либерия, Нигерия, Камерун).
Афганистан; Албания; Алжир; Армения; Азербайджан; Босния и Герцеговина; Болгария; Камерун; Хорватия; Кипр; Франция (Корсика); Доминиканская республика; Джорджия; Гибралтар; Греция (Восточное Эгейское море, Крит); Гвинея; Ватикан; Венгрия; Израиль; Италия (Сардиния, Сицилия); Иордания; Ливан; Либерия; Македония; Мальта; Монако; Черногория; Марокко; Нигерия; Палестина; Португалия; Румыния; Российская Федерация; Сан-Марино; Сербия; Сьерра-Леоне; Словакия; Словения; Испания (Балеарские острова); Швейцария; Сирия; Тунис; Турция.
В южной Европе и Малой Азии этот вид широко распространен, но в северных частях ареала с 1960-х заметно снижение численности. Летом эти летучие мыши формируют колонии, как правило, до 500-10 000 особей (прежде до 80 000 в Болгарии). Зимуют группами не менее ста особей (иногда до 33 000 в Испании и Румынии). Изменения численности различны в разных местах обитания: в значительной части юго-восточной Европы и Турции популяция устойчива, тогда как в северных частях европейского ареала идёт очень существенное снижения. На юго-западе Европе недавно были отмечены случаи массовой гибели этих животных.
В Доминиканскую республику обыкновенный длиннокрыл был завезён испанскими колонизаторами в трюмах кораблей и прижился в сухих пещерах, защищённых от морских ветров. Вследствие благоприятных природных условий колонии распространились по всему острову Гаити[3]. Есть сведения о нахождении обыкновенного длиннокрыла также на Кубе и Ямайке.
Наблюдается тенденция к исчезновению этого вида в Германии и на Украине. В Швейцарии уменьшилось численность этого вида резко сократилась, начиная с 1960-х, и теперь популяция близка к исчезновению, и в Австрии количество зимующих особей уменьшилось от 2 500 до 1-2 особей, а все выводковые колонии были исчезли. В Румынии половина колоний исчезла с 1960-х. Однако снижения численности не было зарегистрировано в больших колониях на территории Хорватии и Болгарии. В 2002 стало известно о массовой смертности этого вида во Франции, Испании и Португалии; есть сведения о подобной смертности длиннокрылов в Италии. У этого вида был обнаружен герпесвирус, но доказательств , что именно он является причиной гибели колоний обнаружено не было.
Полностью зависит от численности кормовых объектов. Обладает высокой скоростью полёта (70 км/ч), что позволяет ему перелетать на большие расстояния в поисках кормовых участков. Добывает продовольствие во множестве открытых и полуоткрытых естественных и искусственных сред обитания, включая пригородные области. Питается летающими насекомыми, главным образом молью, и иногда мухами. Это — колониальная разновидность, насесты главным образом в пещерах и шахтах (хотя могут также быть найдены в антропогенной среде — туннелях, руинах и других зданиях), часто в больших смешанных колониях с другими живущими в пещере разновидностями летучей мыши. В течение грудного сезона предпочтительны большие тёплые пещеры. Зимой зимует в подземных участках (обычно большие пещеры с постоянным микроклиматом). Обыкновенный длиннокрыл — мигрирующая вид, который изменяет насесты несколько раз в течение года; дальние движения иногда происходят (самое длинное зарегистрированное расстояние 833 км). Зимует на расстоянии до нескольких сот километров от летних мест обитания. На Дальнем Востоке зверьки кормятся на высоте около 10 м над открытыми пространствами заболоченных низменностей. Убежищами служат пещеры, искусственные и естественные. В летнее время самки образуют материнские колонии численностью 1-40 тыс.особей. Самка рождает 1 детеныша в мае-июле. Часть особей улетает на зимовку в тропические области. Вылет на охоту происходит после наступления темноты, пищей служат летающие насекомые. Средняя продолжительность жизни 2,2-2,7 года, максимальная — 8-12 лет.
Относительно слаборазвитая у Миниоптерус Шрайберс гетеротермия затрудняет переживание им в тёплое время года периодов бескормицы, вызванных неблагоприятной для летних насекомых погодой. В этих случаях зверьки улетают для кормёжки на значительные расстояния от убежища (скорость такого транзитного полёта достигает 70 км/ч). Это обстоятельство приурочило их распространение к предгорьям и невысоким горам с высокой мозаичностью условий, в том числе и погодных. В таких локальных районах обычно существуют одна-три колонии, видимо, слабо связанные одна с другой. Легкодоступные для человека, открыто располагающиеся в пещерах и гротах, реже — на чердаках, крупные скопления летучих мышей Шрайбера крайне уязвимы для случайных посетителей. Напряжённость энергетического баланса у этого специализированного и, по-видимому, очень древнего вида ведет к массовой гибели зверьков при увеличении фактора беспокойства в убежищах и обширных обработках пестицидами прилегающих к ним территорий.
В Африке нет никаких известных угроз разновидностям. В Европе потеря подземных сред обитания и использование пестицидов могут угрожать этой разновидности. На Кавказе волнение, вызванное туризмом в пещерах, является угрозой выживанию колоний. В Крыму это привело к исчезновения вида.
Причина недавних массовых событий смертности неизвестна. В 2002 массовая смертность этой разновидности была зафиксирована во Франции, Испании и Португалии. Есть также исторические отчёты смертности в Италии, Австралии и частично в Иране. На 9-й европейской Конференции о Летучих мышах была проведена встреча, чтобы обсудить эти инциденты. Ветеринарные исследования в Испании не идентифицировали болезни как причины смертности, и считается, что она вызвана плохой погодой последней зимой/ранней весной.
К своему несчастью, животное не пугливо. В России его доверчивость использовали сборщики от «Медучпособия», которые заготавливали зверьков сотнями и тысячами штук; в результате этот в прошлом многочисленный вид исчез в Крыму в конце 40-х годов. Последний раз его тут видели в 1947 г. Кроме того, в исчезновении колоний не последнюю роль сыграло постоянное беспокойство со стороны туристов.
Необходимо организовать эффективную охрану известных убежищ крупных колоний этого вида, изготовить и установить при входе в подземелье вывески с пояснительными и предупреждающими надписями. Любые экскурсии и посещения убежищ в период обитания в них обыкновенного длиннокрыла крайне нежелательны.
В Доминиканской республике охране и размножению летучей мыши уделяется особенное внимание. Последние 12 лет многочисленным полям сахарного тростника угрожают полчища жуков-математиков (долгоносики семейства Curculionidae). Несмотря на то, что долгоносики представляют лишь подкласс насекомых, их семейство является самым многочисленным в животном мире и насчитывает более 35000 видов. Длиннокрылы питаются жуками-математиками, тем самым защищая урожай сахарного тростника от вредителей. Пещеры, в которых живут колонии длиннокрыла, огорожены для защиты зверьков. А в брачный период и во время выведения потомства у пещер даже выставляется охрана. При освоении новых плантаций сахарного тростника вблизи них сооружаются искусственные пещеры. Животных из других колоний отлавливают в количестве 2-3 тыс. особей и перевозят на новое место обитания. Через 5-6 лет новая колония насчитывает уже до 20 тыс. особей и защищает новые плантации от жуков-математиков.
Обыкновенный длиннокрыл охраняется национальным законодательством в большинстве европейских государств. Есть также международные юридические обязательства для его защиты через Боннское Соглашение (Евролетучие мыши) и Бернское Соглашение в частях диапазона, где оно имеет силу. Вид включён в Приложение II (и IV) Сред обитания ЕС и Директивы Разновидностей, и следовательно требует специальных мер для сохранения, включая обозначение Специальных Областей для Сохранения. Есть некоторая защита среды обитания и некоторые насесты уже защищены национальным законодательством. Было профинансировано несколько государственных проектов для защиты этого вида в Испании, Италии, Румынии и Германии.
Обыкновенный длиннокрыл занесён в Красные книги Российской Федерации, Украины, Азербайджана и Армении.
Обыкновенный длиннокрыл (лат. Miniopterus schreibersii) — вид рукокрылых из семейства Гладконосые. Видовое название дано в честь австрийского зоолога Карла Франца Антона фон Шрайберса (1775—1852).
长翼蝠（学名：Miniopterus schreibersi）为蝙蝠科长翼蝠属的动物。分布于台湾岛以及中国大陆的江西、广西、陕西、贵州、安徽、香港、云南、北京、河北、海南、四川、江苏、广东、福建、浙江、湖南等地，一般生活于岩洞以及家舍。该物种的模式产地在匈牙利。[1]
长翼蝠（学名：Miniopterus schreibersi）为蝙蝠科长翼蝠属的动物。分布于台湾岛以及中国大陆的江西、广西、陕西、贵州、安徽、香港、云南、北京、河北、海南、四川、江苏、广东、福建、浙江、湖南等地，一般生活于岩洞以及家舍。该物种的模式产地在匈牙利。
긴가락박쥐(Miniopterus schreibersi)는 긴가락박쥐과에 속하는 박쥐의 일종이다.[2] 아시아와 오스트레일리아, 남아프리카, 에티오피아 지역에서 서식한다.[1]
16종의 아종이 알려져 있다.[2]
_(7979669651).jpg)
