Mediterranean region.
Europe, north Africa, southwest to central Asia, Japan, north America, New Zealand; probably native to western Asia.
Gardens, orchards, fields.
Annual.
Veronica persica (lat. Veronica persica) - bağayarpağıkimilər fəsiləsinin bulaqotu cinsinə aid bitki növü.
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Veronica persica (lat. Veronica persica) - bağayarpağıkimilər fəsiləsinin bulaqotu cinsinə aid bitki növü.
Planhigyn blodeuol yw Rhwyddlwyn y maes sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Plantaginaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Veronica persica a'r enw Saesneg yw Common field-speedwell.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Rhwyddlwyn y Gerddi.
Llwyn (neu brysgwydd) ydyw, fel eraill yn yr un teulu.
Planhigyn blodeuol yw Rhwyddlwyn y maes sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Plantaginaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Veronica persica a'r enw Saesneg yw Common field-speedwell. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Rhwyddlwyn y Gerddi.
Llwyn (neu brysgwydd) ydyw, fel eraill yn yr un teulu.
Rozrazil perský (Veronica persica) je nízká, poléhavá nebo plazivá bylina často hodnocená jako plevel. Je považován za allotetraploid vytvořený přirozenou hybridizací mezi druhy Veronica polita a Veronica ceratocarpa. V české přírodě je nepůvodní druh, neofyt, který se do střední Evropy začal šířit počátkem 19. století. Na území dnešní České republiky byl poprvé zaznamenán již roku 1809.
Jeho domovem je středoasijské pohoří Alborz nalézající se na severu Íránu u Kaspického moře. Do evropské přírody se pravděpodobně dostal únikem z botanických zahrad a v současnosti je kosmopolitní druh mírného klimatického pásu na severní i jižní polokouli. Tento invazní druh se druhotně vyskytuje v Evropě a Asii až do 60° severní zeměpisné šířky a také v obou Amerikách, na jihu Afriky, v Austrálii i na Novém Zélandu.[1][2][3]
Patří k nejběžnějším plevelným a ruderálním druhům květeny Česka. Je rozšířen od nížin až do podhůří a často podél komunikací vystupuje do horských poloh, v Krkonoších až do 1300 m. Má širokou škálu ekologických vlastností a roste na nejrůznějších antropogenních půdách, na obdělávaných polích s obilninami i okopaninami, na strništích i čerstvých úhorech, v zahradách, řídkých městských trávnicích, na okrajích cest nebo podél železničních tratí, stejně jako na rumištích, skládkách i v kompostech. Neroste pouze na místech s ekologickými extrémy, jako jsou hluboké písky či soustavně podmáčená nebo trvale suchá stanoviště.
Rostlina je přes hojný výskyt konkurenčně velmi slabá, což je dáno i její malou výškou. Neproniká do zapojených trávníků a nevytváří uzavřené porosty. Může růst a vyvíjet se i za nízkých teplot, je však světlomilná a při dostatečném zastínění vyššími rostlinami se vytrácí. Je terofyt kvetoucí od konce jara do počátku podzimu.
Je v zásadě jednoletou bylinou, která se stává často dvouletou nebo může v mírných zimách přezimovat v kterémkoliv vývojovém stadiu a na jaře pokračovat v růstu. Bývá proto považován za rostlinu ozimou až dvouletou, která po vysemenění rychle odumírá. Rozmnožuje se semeny a někdy i kořenujícími lodyhami. Ploidie druhu je 2n = 28.[1][2][4]
Jednoletá nebo dvouletá rostlina s tenkou lodyhou, která bývá jednoduchá nebo od báze větvená a je dlouhá 10 až 50 cm. Lodyha je poléhavá nebo v horní polovině vystoupavá, chlupatá, tlustá asi 1 mm a na průřezu oblá; vyrůstá z tenkého, až 25 cm hluboko sahajícího kořene. Je porostlá řapíkatými listy, dolejší jsou vstřícné a vyšší střídavé. Čepele mají široce vejčité, 1 až 2 cm dlouhé, na bázi uťaté, na konci tupě špičaté, po obvodě hrubě pilovité a oboustranně chlupaté.
Světle modré květy se světlou skvrnou v jícnu vyrůstají na stopkách jednotlivě z paždí listenů, které tvarem i velikosti se podobají listům. Oboupohlavné květy sestavené do hroznu mají stopky delší než listeny, v době květů od vřetene květenství šikmo odstávají a při plodech jsou svěšené dolů. Kalich má čtyři cípy úzce vejčité až kopinaté, 6 mm dlouhé a za plodu zvětšené. Kolovitá koruna mívá v průměru 8 až 13 mm, je asi do pětiny srostlá a čtyři nestejně velké, obvejčité lístky jsou převážně světle modré s tmavším žilkováním. Horní lístek je širší než delší, je modrý a má na bázi bílou skvrnu, dva postranní jsou široké stejně jak dlouhé a modré, dolní lístek je nejužší a často bývá bělavý. Květ má dvě tyčinky s nitkami vespod srostlými s korunní trubkou a prašníky modré barvy. Pestík je vytvořen ze dvou plodolistů a nese vytrvalou čnělku s polokulovitou bliznou. Při nepříznivém počasí se květy mohou opylit vlastním pylem, aniž by se otevřely.
Plod je dvoupouzdrá tobolka asi 5 mm velká a 8 mm široká, ledvinovitá, nahoře vykrojená a z boku smáčknutá. V každém pouzdře obsahuje tři a více žlutohnědých, eliptických, bočně stlačených semen asi 2 mm velkých, která se rozšiřují hlavně větrem. Semena jsou nepravidelně klíčivá, vzcházejí nejlépe z povrchu půdy, ve středoevropských podmínkách klíčí průběžně od jara do podzimu, postačí i teplota +2 °C.[1][2][5][6]
Rozrazil perský může mít i více generací za vegetační sezonu. Při obdělávání půdy vždy vyklíčí nová, dlouze životná semena, která se dostala do polohy příhodné pro vzklíčení. Protože se rychle rozrůstá i v chladném období, může utlačovat hlavně mladé užitkové rostliny. Je vázán na široký, ale stabilní a uzavřený okruh biotopů bez větších přesahů do přirozené vegetace, je v České republice považován za poměrně málo škodlivý plevel.[7][8]
Rozrazil perský
Listy
Tobolka v kalichu
Semena
Obrázky, zvuky či videa k tématu rozrazil perský ve Wikimedia Commons
Rozrazil perský (Veronica persica) je nízká, poléhavá nebo plazivá bylina často hodnocená jako plevel. Je považován za allotetraploid vytvořený přirozenou hybridizací mezi druhy Veronica polita a Veronica ceratocarpa. V české přírodě je nepůvodní druh, neofyt, který se do střední Evropy začal šířit počátkem 19. století. Na území dnešní České republiky byl poprvé zaznamenán již roku 1809.
Jeho domovem je středoasijské pohoří Alborz nalézající se na severu Íránu u Kaspického moře. Do evropské přírody se pravděpodobně dostal únikem z botanických zahrad a v současnosti je kosmopolitní druh mírného klimatického pásu na severní i jižní polokouli. Tento invazní druh se druhotně vyskytuje v Evropě a Asii až do 60° severní zeměpisné šířky a také v obou Amerikách, na jihu Afriky, v Austrálii i na Novém Zélandu.
Storkronet ærenpris (Veronica persica) er en énårig urt med 15-30 cm lange, nedliggende til opstigende stængler, sådan at en enkelt plante kan danne en lille, tæt måtte. Den vokser almindeligt på f.eks. næringsrig agerjord i Danmark.
Kimbladene er næsten trekantede i omrids. Stænglerne er fint hårede og runde i tværsnit. Bladene sidder modsat forneden på stænglen, men spredt længere oppe, og de er kortstilkede og bredt ægformede med tandet rand. Oversiden er svagt rynket og græsgrøn, mens undersiden er noget lysere.
Blomstringen sker i to perioder: april-maj og september-oktober. Blomsterne sidder enkeltvis på lange stilke fra bladhjørnerne. De er lyseblå med mørkeblå striber og ganske svagt uregelmæssige. Frugterne er hjerteformede kapsler med mange frø.
Rodnettet er groft forgrenet med mange, fine siderødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,20 x 0,40 m (20 x 40 cm/år).
Arten hører sandsynligvis hjemme i Mellemøsten, men den er nu spredt over et stort område i Europa og Asien, ligesom den også er naturaliseret i Nordamerika og Østasien. Den foretrækker lysåbne til let skyggede voksesteder med høj luftfugtighed, let fugtig jord og et godt næringsindhold. Derfor finder men den som ukrudtsplante i landbrug og gartneri, men også i plantesamfund på græssede enge og overdrev.
Ved Dueodde findes den sammen med bl.a. alm. brunelle, hundegræs, alm. hvene, alm. kvik, spergel, alm. syre, bittersød natskygge, burresnerre, engnellikerod, engrapgræs, engrottehale, fåresvingel, glat vejbred, grå star, hvidkløver, hyrdetaske, korsknap, lugtløs kamille, lysesiv og markfrytle[1].
Storkronet ærenpris (Veronica persica) er en énårig urt med 15-30 cm lange, nedliggende til opstigende stængler, sådan at en enkelt plante kan danne en lille, tæt måtte. Den vokser almindeligt på f.eks. næringsrig agerjord i Danmark.
Der Persische Ehrenpreis (Veronica persica) ist eine Pflanzenart in der Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae). Sie ist eine der in vom Menschen geprägten Landschaften häufigsten Arten der Gattung Ehrenpreis (Veronica).
Beim Persischen Ehrenpreis handelt es sich um eine einjährige oder einjährig überwinternde krautige Pflanze. Es handelt sich um eine relativ kräftige Pflanze, die auf dem Boden niederliegend bis aufsteigend wächst, jedoch an ihrem Stängel nicht wurzelt. Die Stängel erreichen Längen von 10 bis 40 Zentimetern.
Im unteren Bereich des Stängels sind die Laubblätter gegenständig, im oberen Bereich wechselständig angeordnet. Die einfachen Blattspreiten sind grob gekerbt, mit einem herzförmigen Grund, und sind stark netznervig.
Die Blüten des Persischen Ehrenpreises stehen einzeln in den Blattachseln. Die Tragblätter unterscheiden sich von den unteren Stängelblättern nur darin, dass sie kleiner sind. Die Blütenstiele sind relativ lang.
Die zwittrigen Blüten besitzen einen Durchmesser von 8 bis 10 Millimetern und sind schwach zygomorph mit doppelter Blütenhülle. Der Kelchzipfel ist ei-lanzettlich. Die Krone ist himmelblau mit gelbweißem Schlund und 8 bis 12 Millimeter breit.
Auch die meist reichlich vorhandenen, mehrsamigen Kapselfrüchte stehen lang gestielt vom Stängel ab, überragen ihre Tragblätter weit und sind dadurch meist recht auffällig.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 28.[1]
Der Persische Ehrenpreis ist ein Therophyt.[2] Vegetative Vermehrung erfolgt durch bis 40 Zentimeter lange Ausläufer.[3] Er wurzelt bis zu 20 Zentimeter tief.[1]
Die Blütezeit reicht von Februar bis Oktober,[4] der Persischen Ehrenpreis kann aber bei passenden Temperaturen auch mitten im Winter blühen.[5] Die Blüten sind vorweiblich. Sie blühen zuweilen auch in den Wintermonaten und werden von Insekten bestäubt. Auch Selbstbestäubung findet statt.[5]
Die Fruchtstiele wenden sich vom Licht ab (sie sind negativ phototrop)[3] und wachsen vor der Fruchtreife stark in die Länge. Damit schieben sie die Kapselfrüchte in die Ritzen des Substrates hinein.[5]
Die Samen haben ein kleines Elaiosom und werden durch die Schwarze Wegameise (Lasius niger) ausgebreitet, daneben erfolgt Menschenausbreitung z. B. über Gartenerde.[4] Fruchtreife ist von August/September bis Oktober.[4]
Ursprünglich stammt der Persische Ehrenpreis aus dem Kaukasusraum. Er wurde in Europa zunächst nur in Botanischen Gärten gehalten. Im 19. Jahrhundert (wahrscheinlich 1805) ist er dann, angeblich aus dem Botanischen Garten Karlsruhe, verwildert und hat sich über ganz Mitteleuropa ausgebreitet.
Er wächst an allen ihm zusagenden Standorten in von Menschen geprägten Landschaften. Der Persische Ehrenpreis besiedelt häufig Unkrautfluren, vor allem gehackte Äcker, Weinberge und Gärten, auch Getreidefelder und Wege. Er gedeiht am besten auf offenen, nährstoffreichen Böden, oft an etwas wärmeren Standorten, und ist ein Lehmzeiger.
Nach Ellenberg ist er ein Frischezeiger, ein Schwachsäure- bis Schwachbasezeiger, wächst an stickstoffreichen Standorten[2] und ist eine Ordnungscharakterart Nährstoffreicher Acker- und Garten-Beikrautfluren (Polygono-Chenopodietalia).[6][5]
Die Erstbeschreibung erfolgte 1805 unter dem Namen Veronica tournefortii durch Karl Christian Gmelin in seiner Flora Badensis-Alsatica, Band 1, Seite 39. Der von ihm gewählte Name Veronica tournefortii nom. illeg. war aber illegitim, da der Name schon von Villars 1779 für eine andere Sippe verwendet worden war. Jean Louis Marie Poiret gab dieser Art 1808 den gültigen Namen Veronica persica. Gmelin schreibt über diese Art: "prope Carlsruhe in agris am Holzhof ante aliquot annos ex horto botanico emigrata et nunc quasi spontanea" (übersetzt: "nahe Karlsruhe auf Äckern am Holzhof ist er vor einigen Jahren aus dem Botanischen Garten ausgewandert und kommt jetzt quasi wild vor"). Die Ausbreitung erfolgte offensichtlich sehr rasch. Denn schon in der "Flora Friburgensis" von Spenner (1826, Seite 357) wird die Art als "frequens" (häufig) bezeichnet und Freiburg und Karlsruhe sind immerhin etwa 115 Kilometer in der Luftlinie voneinander entfernt.[7] Das Artepitheton persica bedeutet aus Persien.
Weitere Synonyme für Veronica persica Poir. sind: Veronica buxbaumii Ten. nom. illeg., Veronica byzantina (Sibth. & Sm.) Degen, Veronica persica subsp. corrensiana (E. Lehm.) Stroh, Veronica tournefortii subsp. corrensiana Lehm., Pocilla persica (Poir.) Fourr.
Der Persische Ehrenpreis (Veronica persica) ist eine Pflanzenart in der Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae). Sie ist eine der in vom Menschen geprägten Landschaften häufigsten Arten der Gattung Ehrenpreis (Veronica).
Hatun ch'iwa,[1] Pampa mikhurana icha Puma mikhurana[2] (Veronica persica) nisqaqa huk quram, ch'iwa rikch'anaman kapuq. Asyamantam hamun.
Commons nisqapi suyukunata uyarinakunatapas tarinki kaymantam: Hatun ch'iwa.
Wikispecies nisqaqa qillqasqa p'anqayuqmi kay hawa: Hatun ch'iwa
Hatun ch'iwa, Pampa mikhurana icha Puma mikhurana (Veronica persica) nisqaqa huk quram, ch'iwa rikch'anaman kapuq. Asyamantam hamun.
Veronica persica is a flowering plant in the family Plantaginaceae. Common names include birdeye speedwell,[2] common field-speedwell,[3] Persian speedwell, large field speedwell, bird's-eye, or winter speedwell. It is native to Eurasia and is widespread as an introduced species in the British Isles (where it was first recorded in 1825[4]), North America, eastern Asia, including Japan and China, and Australia and New Zealand.
Veronica persica is an annual that reproduces from seed.
Its cotyledons are triangular with truncated bases. The short-stalked leaves are broadly ovate with coarsely serrated margins, and measure one to two centimetres (0.4 to 0.8 in) long. The leaves are paired on the lower stem and are alternately arranged on the upper parts. The plant has weak stems that form a dense, prostrate groundcover. The tips of stems often grow upright.
The flowers are roughly one centimetre (0.4 in) wide[5] and are sky-blue with dark stripes and white centers. They are zygomorphic, having only one vertical plane of symmetry. They are solitary on long, slender, hairy stalks in the leaf axils.
The seeds are transversely rugose and measure between one and two millimetres (0.04 and 0.08 in) long. There are five to 10 seeds per locule in the fruit.[6]
Veronica persica can be distinguished from similar species by its heart-shaped fruit with two widely-separated lobes.[4][5][6]
The plant grows in fields and lawns. It prefers moist conditions and grows well in loamy soil.[7]
Although many species in the genus are used in gardens (such as V. exalta, V. incana, V. gentianoides, V. longifolia, V. perfoliata, and V. spicata),[8] this species is generally seen as a weed[9] and has no known horticultural uses.
Afghani herbalist, Mahomet Allum, used the plant to treat patients with heart trouble, in Adelaide, Australia, in the mid-20th century.[10] It is also used for snakebite treatment, hemorrhaging, rheumatoid arthritis, asthma, and as an expectorant.[11]
Unripe fruit
{{cite journal}}: Cite journal requires |journal= (help) 
Veronica persica is a flowering plant in the family Plantaginaceae. Common names include birdeye speedwell, common field-speedwell, Persian speedwell, large field speedwell, bird's-eye, or winter speedwell. It is native to Eurasia and is widespread as an introduced species in the British Isles (where it was first recorded in 1825), North America, eastern Asia, including Japan and China, and Australia and New Zealand.
Veronica persica es una especie fanerógama de planta nativa de Eurasia, pero también muy extendida en los Estados Unidos, y el este de Asia (incluyendo Japón).
La semilla deja aparecer cotiledones triangulares , con base truncada. Hojas de pedúnculo corto, ampliamente aovadas, con márgenes serrados. V. persica tiene tallos débiles que forman una densa cubierta, postrada en tierra. Los brotes de tallos son a menudo ascendente, y las hojas más bajas son apareadas, y alternadas en la parte superior del tallo. Las hojas de peciolo corto son más grandes que aquellas más amplias y toscamente dentadas.
Las flores son de color azul cielo oscuro con rayas oscuras y un centro blanco, y son zigomórficas (sólo tienen un plano de simetría, que es vertical). Son solitarios en brotes pilosos y delgados, en las axilas de las hojas.
Datos: Q157397
Multimedia:
Especies: Veronica persica
Suele encontrarse en bordes de arroyos.
Veronica persica es una especie fanerógama de planta nativa de Eurasia, pero también muy extendida en los Estados Unidos, y el este de Asia (incluyendo Japón).
Pärsia mailane (Veronica persica) on rohttaimeliik mailase perekonnast ja teeleheliste sugukonnast.
Pärsia mailane (Veronica persica) on rohttaimeliik mailase perekonnast ja teeleheliste sugukonnast.
Persiantädyke (Veronica persica) on yksivuotinen matalakasvuinen tädykelaji, jota esiintyy alkuperäisenä Lounais-Aasiassa. Sen varsi on karvainen, rento tai koheneva ja kasvaa viidestä 30:een senttimetriä pitkäksi. Lyhytruotisten lehtien lapa on leveänpuikea ja isohampainen. Perälliset kukat kasvavat yksittäin lehtihangoissa. Verhiön liuskat ovat suikeita, suippoja, karvaisia, tyvestä ei juuri toisiaan peittäviä. Kukan sininen teriö on kahdeksasta kahteentoista millimetriä leveä. Kota on litteä, verkkosuoninen, nystykarvainen ja sen etupuolen lovi hyvin leveä.
Persiantädyke (Veronica persica) on yksivuotinen matalakasvuinen tädykelaji, jota esiintyy alkuperäisenä Lounais-Aasiassa. Sen varsi on karvainen, rento tai koheneva ja kasvaa viidestä 30:een senttimetriä pitkäksi. Lyhytruotisten lehtien lapa on leveänpuikea ja isohampainen. Perälliset kukat kasvavat yksittäin lehtihangoissa. Verhiön liuskat ovat suikeita, suippoja, karvaisia, tyvestä ei juuri toisiaan peittäviä. Kukan sininen teriö on kahdeksasta kahteentoista millimetriä leveä. Kota on litteä, verkkosuoninen, nystykarvainen ja sen etupuolen lovi hyvin leveä.
La Véronique de Perse[1], ou Véronique commune (Veronica persica Poir.) est peut-être la plus répandue de toutes les véroniques (genre Veronica). C'est une plante annuelle adventice à petites fleurs bleues poussant abondamment dans les jardins.
Elle porte également comme noms vernaculaires : boyau-de-chat, plante-à-thé[2], etc[3].
La classification classique place les véroniques dans l'ordre des Scrophulariales et dans la famille des Scrophulariacées ; la classification APG II les situe dans l'ordre des Lamiales et dans la famille des Plantaginacées.
Certains ouvrages donnent Poiret comme nom vernaculaire synonyme à Véronique de Perse, ce qui peut être considéré comme erroné. Poiret (Jean Louis Marie Poiret) est le descripteur de la plante et non un nom de la plante.
Plante annuelle originaire du Sud-Ouest de l'Asie, naturalisée dans toute l'Europe (à l'exception des régions boréales) au moins depuis le XIXe siècle, pouvant devenir envahissante lorsqu'elle est introduite. Indifférente à la nature du sol, pourvu qu'il soit ou ait été cultivé, elle pousse surtout dans les jardins et les diverses cultures, où elle forme parfois des colonies assez importantes. C'est typiquement une annuelle commensale des cultures basophiles[4].
Floraison surtout printanière (dès le mois de février), plus rarement en été et en automne.
Type biologique : thérophyte estivale[4].
Veronica chamaedrys et Veronica hederifolia ont le même type d'écologie et d'habitat.
Plante herbacée de 10–40 cm, généralement rampante, à tige couchée-diffuse ou ascendante, non radicante, velue pubescente et assez grêle, plus ou moins ramifiée, souvent rougeâtre. Feuilles simples à forme orbiculaire (ovale, obovale, voire elliptique)[5], assez larges et dentées (5 à 7 sur les premières feuilles, passant à 9 sur les suivantes), à poils épars, à nervation pennée réticulée. Les feuilles inférieures sont à court pétiole, opposées, les supérieures alternes subsessiles[6].
Le système racinaire se compose d'une masse de fines racines fibreuses.
Fleurs hermaphrodites espacées de 8 à 15 mm, solitaires à l'aisselle des feuilles (parfois en grappe pauciflore), à l'extrémité de pédoncules axillaires filiformes, ces pédicelles étant un à trois plus longs que les feuilles, à la fin arqués-réfléchis. Calice à quatre sépales ovales ou lancéolés. Corolle gamopétale à quatre pétales bleu clair striés, dépassant le calice à 4 lobes divariqués deux à deux, lancéolés, à peine ciliés. Le pétale inférieur est plus étroit et plus pâle que les autres (souvent blanchâtre), le pétale supérieur, au contraire, est légèrement plus large. Deux étamines. Ovaire à deux carpelles. Style de 1,5 à 3 mm, filiforme persistant sur le fruit, rose, aussi long ou plus long que les étamines. Pollinisation : entomogame ou autogame[6].
Le fruit est une capsule nervée-réticulée, aplatie et pubescente, plus ou moins réniforme, large de 6–7 mm sur 4-5 de haut, largement émarginée, à lobes comprimés et très divergents. Chaque lobe contient quatre à huit graines de couleur jaune, petites et rugueuses, aplaties et pubescentes, plus ou moins réniformes, dispersées par hydrochorie[6].
Fleurs
Graines
Fruit immature
Cette étude montre l'activité inhibitrice sur les enzymes clés du diabète de type 2 et de l'hypertension, et capacité antioxydante des extraits riches en phénoliques de Veronica persica[7].
La Véronique de Perse, ou Véronique commune (Veronica persica Poir.) est peut-être la plus répandue de toutes les véroniques (genre Veronica). C'est une plante annuelle adventice à petites fleurs bleues poussant abondamment dans les jardins.
Elle porte également comme noms vernaculaires : boyau-de-chat, plante-à-thé, etc.
Zahrodny rozraz (Veronica persica) je rostlina ze swójby putnikowych rostlinow (Plantaginaceae). Dalše serbske mjeno je persiski rozraz.
W někotrych žórłach je swójbje trudownikowych rostlinow (Scrophulariaceae) přirjadowany.
Zahrodny rozraz (Veronica persica) je rostlina ze swójby putnikowych rostlinow (Plantaginaceae). Dalše serbske mjeno je persiski rozraz.
W někotrych žórłach je swójbje trudownikowych rostlinow (Scrophulariaceae) přirjadowany.
Veronica comune (nome scientifico Veronica persica Poir., 1808) è una pianta erbacea annua appartenente alla famiglia delle Plantaginaceae.[1]
Il nome generico (Veronica) deriva dal personaggio biblico Santa Veronica, la donna che ha dato a Gesù un panno per asciugare il suo volto mentre è sulla via del Calvario. Alcune macchie e segni sui petali della corolla di questo fiore sembrano assomigliare a quelli del sacro fazzoletto di Veronica. Per questo nome di pianta sono indicate altre etimologie come l'arabo "viru-niku", o altre derivate dal latino come "vera-icona" (immagine vera).[2][3] L'epiteto specifico (persica) è in riferimento alla Persia, oggi Iran, da cui provenivano i campioni su cui venne istituita la specie[4].
Il nome scientifico della specie è stato definito dal botanico ed esploratore francese Jean Louis Marie Poiret (San Quintino, 11 giugno 1755 – Parigi, 7 aprile 1834) nella pubblicazione "Encyclopedie Methodique. Botanique. Paris" (Encycl. 8: 542. 1808) del 1808[5].
Tra i nomi comuni questa pianta è anche chiamata "occhio della Madonna", dovuto ai piccoli fiorellini azzurri chiaro che produce numerosi.
L'altezza di queste piante varia tra 5 e 50 cm. La forma biologica è terofita scaposa (T scap), ossia in generale sono piante erbacee che differiscono dalle altre forme biologiche poiché, essendo annuali, superano la stagione avversa sotto forma di seme e sono munite di asse fiorale eretto e spesso privo di foglie. In certi casi la forma biologica può essere anche emicriptofita scaposa (H scap), ossia piante erbacee, a ciclo biologico perenne, con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve e sono dotate di un asse fiorale eretto e spesso privo di foglie.[6][7][8][9][10][11]
Le radici sono secondarie (fascicolate) da rizoma.
La parte aerea del fusto è prostrata-radicante e generalmente ramosa e densamente pubescente per peli pluricellulari (a volte si individuano due linee longitudinali distinte di peli). Ha steli deboli prostrati al suolo che formano spesso una copertura intensa nei prati incolti.
Le foglie sono disposte in modo opposto (2 - 5 coppie) e sono brevemente picciolate. La forma della lamina varia da largamente ovale o ovato-lanceolata a subrotonda (suborbicolare); quelle superiori sono bruscamente più ridotte. I bordi sono più o meno profondamente crenato-seghettati (3 - 6 denti per lato), ma non revoluti. La superficie è uniformemente scarsamente pelosa (su entrambi i lati). Il colore delle foglie è verde-scuro; quando si seccano si anneriscono. Dimensione delle foglie: larghezza 9 – 18 mm; lunghezza 10 – 20 mm. Lunghezza del picciolo: 1 – 8 mm.
Le infiorescenze sono dei racemi terminali e lunghissimi (lassi) con 10 - 30 fiori al massimo. I racemi non sono chiaramente separati dalla parte fogliare (tipo B - vedi figura). Nell'infiorescenza sono presenti delle brattee simili alle foglie e più corte dei peduncoli. I fiori sono posizionati all'ascella di una brattea. Le brattee sono disposte in modo alterno (a volte sono opposte). Lunghezza dei peduncoli (alla fruttificazione): 15 – 22 mm.
I fiori sono ermafroditi e tetraciclici (composti da 4 verticilli: calice – corolla – androceo – gineceo), pentameri (calice e corolla divisi in cinque parti).
Il frutto è del tipo a capsula divisa fino a metà in due lobi e bordi smarginati e facce con peli sia semplici che ghiandolari e nervature evidenti. La forma della capsula è obcordata, liscia, compressa e carenata. La deiscenza è loculicida. I semi, incavati a conchiglia con superficie rugosa e colorati di giallo-pallido, sono numerosi (20 - 30). Dimensione della capsula: 7 - 9 x 4 – 6 mm.
.
Dal punto di vista fitosociologico alpino la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[14]
Per l'areale completo italiano la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[16]
Descrizione. L'alleanza Veronico agrestis-Euphorbion peplus è relativa alle comunità infestanti, terofitiche, su suoli molto fertili (limosi o argillosi), ricchi in sostanza organica, generalmente nelle colture orticole, vigneti e frutteti in generale. La distribuzione di questa cenosi è eurosiberiana. In Italia questa alleanza è presente in Veneto in due diverse serie di vegetazione (quella dell’alta Pianura Padana orientale e quella prealpina orientale collinare). Il livello di conservazione di queste cenosi è fortemente variabile e relativa all'adattamento ai continui disturbi e rimaneggiamenti dei suoli, per effetto delle operazioni agricole, del calpestìo, ecc. In caso di agricoltura non di tipo tradizionale (fertilizzazioni di sintesi, diffusione di erbicidi) tali comunità sono suscettibili di scomparsa.[17]
Specie presenti nell'associazione: Allium vineale, Calendula arvensis, Euphorbia peplus, Fumaria officinalis, Heliotropium europaeum, Geranium rotundifolium, Mercurialis annua, Muscari racemosus, Amaranthus retroflexus, Chenopodium album, Chenopodium hybridum, Echinochloa crus-galli, Euphorbia helioscopia, Solanum nigrum, Sonchus arvensis, Sonchus asper, Thlaspi arvense, Tripleurospermum inodorum, Sonchus oleraceus, Fallopia convolvulus, Anagallis arvensis, Veronica agrestis, Stellaria media, Capsella bursa-pastoris, Amaranthus powellii, Galinsoga parviflora, Lamium purpureum e Sinapis arvensis.
Altre alleanze per questa specie sono:[16]
La famiglia di appartenenza (Plantaginaceae) è relativamente numerosa con un centinaio di generi. La classificazione tassonomica di questa specie è in via di definizione in quanto fino a poco tempo fa il suo genere apparteneva alla famiglia delle Scrophulariaceae (secondo la classificazione ormai classica di Cronquist), mentre ora con i nuovi sistemi di classificazione filogenetica (classificazione APG) è stata assegnata alla famiglia delle Plantaginaceae; anche i livelli superiori sono cambiati (vedi il box tassonomico iniziale). Questa pianta appartiene alla sottotribù Veroniciinae (tribù Veroniceae e sottofamiglia Digitalidoideae). Il genere Veronica è molto numeroso con oltre 250 specie a distribuzione cosmopolita.
La specie V. persica appartiene alla sezione Pocilla Dumort.. Questo gruppo è caratterizzato da un ciclo biologico annuo, dalle infiorescenze formate da racemi terminali con brattee ben distinte dalle foglie oppure i fiori sono isolati all'ascella di foglie normali (quindi le brattee non si distinguono dalle foglie), dal calice a 4 lobi e dai semi piani o incavati.[9]
Inoltre la specie di questa voce fa parte del Gruppo di V. agrestis insieme (relativamente all'areale italiano) alla specie Veronica polita Fries, Veronica agrestis L. e Veronica opaca Fries. I caratteri principali di questo gruppo sono:[9]
Il numero cromosomico di V. persica è: 2n = 28.[18] Questa pianta è un allopoliploide derivato dalla specie Veronica polita Fries con numero cromosomico 2n = 14 (probabile incrocio tra V. polita e V. ceratocarpa C.A.Mey..[9] Un'origine allopoliploide (da V. polita e V. ceratocarpa) è suggerita anche dai caratteri dei flavonoidi e degli iridoidi di V. persica.[19] Inoltre la grande diffusione che nei tempi passati ha avuto la pianta di questa voce è dovuta alla combinazioni dei caratteri di entrambi i "genitori": la V. polita è leggermente xerofita e la V. ceratocarpa è più mesofita. La mescolanza di questi caratteri ha fatto diventare V. persica un'erba di grande successo in una vasta gamma di ambienti ecologici e quindi si è diffusa rapidamente in quasi tutto il mondo dall'inizio del XIX secolo.[20]
Per questa specie sono riconosciute valide le seguenti varietà:[1]
L'entità di questa voce ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[1]
La veronica persica in altre lingue è chiamata nei seguenti modi:
Veronica comune (nome scientifico Veronica persica Poir., 1808) è una pianta erbacea annua appartenente alla famiglia delle Plantaginaceae.
De grote ereprijs (Veronica persica) is een eenjarige plant die behoort tot de weegbreefamilie (Plantaginaceae). De plant komt van nature voor in de Kaukasus en heeft zich van daaruit verder verspreid in Eurazië en naar Noord-Amerika.
De plant wordt 15-30 cm hoog en heeft een behaarde stengel. De vegetatieve stengels zijn kruipend en kunnen aan de basis op de knopen wortelen. De bloemstengels staan rechtop. De 0,7-2,1 cm x 0,5-1,4 cm grote, behaarde bladeren zijn eirond en diep getand.
De grote ereprijs bloeit van april tot de herfst met 0,8-1 cm grote, alleenstaande, langgesteelde, hemelsblauwe bloemen met donkere strepen en een geelwit centrum. De kelkbladen zijn 0,5-0,7 cm lang. De schutbladen zijn niet van de gewone bladeren te onderscheiden. Wel zijn ze iets kleiner.
De 0,4-0,6 x 0,8-1 cm grote vrucht is een omgekeerd-hartvormige doosvrucht met sterk zijwaarts uitgegroeide vruchtlobben. De vrucht staat op een lange steel.
De plant komt voor op vochtige, zeer voedselrijke grond in akkerland, in groentetuinen en op mesthopen.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Veronica persica op Wikimedia Commons. De grote ereprijs (Veronica persica) is een eenjarige plant die behoort tot de weegbreefamilie (Plantaginaceae). De plant komt van nature voor in de Kaukasus en heeft zich van daaruit verder verspreid in Eurazië en naar Noord-Amerika.
De plant wordt 15-30 cm hoog en heeft een behaarde stengel. De vegetatieve stengels zijn kruipend en kunnen aan de basis op de knopen wortelen. De bloemstengels staan rechtop. De 0,7-2,1 cm x 0,5-1,4 cm grote, behaarde bladeren zijn eirond en diep getand.
De grote ereprijs bloeit van april tot de herfst met 0,8-1 cm grote, alleenstaande, langgesteelde, hemelsblauwe bloemen met donkere strepen en een geelwit centrum. De kelkbladen zijn 0,5-0,7 cm lang. De schutbladen zijn niet van de gewone bladeren te onderscheiden. Wel zijn ze iets kleiner.
De 0,4-0,6 x 0,8-1 cm grote vrucht is een omgekeerd-hartvormige doosvrucht met sterk zijwaarts uitgegroeide vruchtlobben. De vrucht staat op een lange steel.
De plant komt voor op vochtige, zeer voedselrijke grond in akkerland, in groentetuinen en op mesthopen.
Przetacznik perski (Veronica persica Poir.) – gatunek roślin z rodziny babkowatych (Plantaginaceae), w systemach XX-wiecznych klasyfikowany zwykle do trędownikowatych (Scrophulariaceae). Pochodzi z obszarów Kaukazu. W Polsce pojawił się w I połowie XIX w. na Nizinie Nadwiślańskiej i szybko rozprzestrzenił. Obecnie jest pospolity na terenie całego kraju. Status gatunku we florze Polski: kenofit[3].
Roślina jednoroczna, ruderalna i azotolubna. Na polach uprawnych jest chwastem. Występuje w uprawach roślin okopowych, zbóż i warzyw. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla All. Polygono-Chenopodion[4]. Zawiera aukubinę.
Przetacznik perski (Veronica persica Poir.) – gatunek roślin z rodziny babkowatych (Plantaginaceae), w systemach XX-wiecznych klasyfikowany zwykle do trędownikowatych (Scrophulariaceae). Pochodzi z obszarów Kaukazu. W Polsce pojawił się w I połowie XIX w. na Nizinie Nadwiślańskiej i szybko rozprzestrzenił. Obecnie jest pospolity na terenie całego kraju. Status gatunku we florze Polski: kenofit.
Veronica persica é uma espécie de planta com flor pertencente à família Scrophulariaceae.
A autoridade científica da espécie é Poir., tendo sido publicada em Encyclopédie Méthodique, Botanique 8: 542. 1808.[1]
O seu nome comum é verónica-da-pérsia.[2]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental, no Arquipélago dos Açores e no Arquipélago da Madeira.
Em termos de naturalidade é nativa de Portugal Continental e introduzida nos Arquipélago dos Açores e da Madeira.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Veronica persica é uma espécie de planta com flor pertencente à família Scrophulariaceae.
A autoridade científica da espécie é Poir., tendo sido publicada em Encyclopédie Méthodique, Botanique 8: 542. 1808.
O seu nome comum é verónica-da-pérsia.
Trädgårdsveronika (Veronica persica) är en växtart i familjen grobladsväxter.
Wikimedia Commons har media som rör Trädgårdsveronika.
Trädgårdsveronika (Veronica persica) är en växtart i familjen grobladsväxter.
Стебла висотою 10-70 см, поодинокі або декілька, слабкі, розпростерті, лежачі, прості або в нижній частині гіллясті, з довгими пагонами, циліндричні, тонкі, волосисті.
Листки супротивні, верхні майже сидячі, решта на черешках, довжиною 2-4 мм. Приквіткові листки чергові, довгасті, трохи зменшені. Стеблові — широко яйцеподібні до округлих, довжиною 8-16 мм, шириною 5-15 мм, злегка серцеподібні або усічені, по краю крупно зубчасті, з рідкими волосками на поверхні.
Квітки по одній у пазухах стеблових листків, на довгих ниткоподібних, слабо волосистих квітконіжках довжиною 1,5-4 см. Віночок діаметром 7-11 (до 15) мм, блакитний, синій або світло-фіолетовий, з зеленувато-жовтим зівом, з синіми жилками, нижня лопать іноді біла, всі лопаті тупі, три — округло-ниркоподібні, одна яйцеподібна, все майже рівні або трохи перевищують чашечку. Тичинки вигнуті, коротші від віночка, з округло-яйцеподібними пиляками та розширеними у середині нитками.
Плід — коробочка, удвічі ширша за свою довжину, шириною 8-10 мм, довжиною 4-5 мм. Насіння по 3-12 у кожному гнізді, довжиною 1,5-2,5 мм, довгасте, неглибоко зморшкувате.
Вид поширений у Європі, Азії, Північній та Південній Америці. В Україні зустрічається повсюдно, росте на полях та у садах, бур'ян, адвентивна рослина.
Veronica persica là một loài thực vật có hoa trong họ Mã đề. Loài này được Poir. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1808.[1]
Veronica persica là một loài thực vật có hoa trong họ Mã đề. Loài này được Poir. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1808.
Veronica persica Poir., 1808
Синонимы
Веро́ника перси́дская (лат. Veronica persica) — однолетнее или двулетнее травянистое растение, вид рода Вероника (Veronica) семейства Подорожниковые (Plantaginaceae).
Западная Европа: все страны, отсутствует в северной половине Фенноскандии; территория бывшего СССР: Европейская часть к востоку от Перми, Самары, Воронежа и к северу до Ладожского и Онежского озёр и почти до 60° северной широты на Каме, Крым, Кавказ, Туркмения (Копетдаг), Таджикистан, Узбекистан, Киргизия (в Средней Азии главным образом в горных и предгорных районах), Южный Казахстан (Таласский Алатау, Заилийский Алатау), юг Приморского края; Азия: страны Ближнего Востока и Аравийского полуострова, Турция, Иран, Афганистан, Индия, Непал, Китай (главным образом в восточной части), Япония; Северная Америка: Аляска (юг), Канада (запад и юго-восток), США (отсутствует, может быть, лишь в некоторых штатах Среднего Запада); Центральная Америка: Мексика, Ямайка; Южная Америка: Колумбия, Чили.
Произрастает как сорное от равнин до высокогорий, на полях, огородах.
Стебли высотой 10—70 см, одиночные или по нескольку, слабые, распростёртые, лежачие или приподнимающиеся, укореняющиеся, простые или в нижней части ветвистые, с длинными побегами, цилиндрические, тонкие, коротко и курчаво волосистые.
Листья супротивные, верхние почти сидячие, остальные на черешках, длиной 2—4 мм. Прицветные листья очерёдные, продолговатые, несколько уменьшенные. Стеблевые — широко яйцевидные до округлых, длиной 8—16 мм, шириной 5—15 мм, слегка сердцевидные или усечённые, по краю крупно городчато-зубчатые, черешчатые, с редкими волосками на поверхности.
Цветки по одному в пазухах стеблевых листьев, на длинных нитевидных, скудно волосистых цветоножках длиной 1,5—4 см, после цветения при плодах дугообразно изогнутых и поникающих вниз. Доли чашечки в числе 4—5, продолговато-ланцетные или ланцетные, длиной 4—6 мм, шириной 2—3 мм, острые, равны или в полтора раза длиннее коробочки, по краю ресничатые, при плодах сильно расходящиеся; верхние доли чашечки меньшей величины. Венчик диаметром 7—11 (до 15) мм, голубой, синий или светло-фиолетовый, с зеленовато-жёлтым зёвом, с синими жилками, нижняя лопасть иногда белая, все лопасти тупые, три — округло-почковидные, одна яйцевидная, все почти равны или немного превышают чашечку. Тычинки изогнутые, короче венчика, с округло-яйцевидными пыльниками и расширенными в середине нитями.
Коробочка вдвое шире своей длины, шириной 8—10 мм, длиной 4—5 мм, обратно-почковидная или широко обратно-сердцевидная, двулопастная, с выпуклыми, лопастями, сильно расходящимися под тупым углом и образующими, широкую и глубокую выемку, последняя с боков сжатая, с выдающимися сетчатыми жилками, с округлым основанием, на спинке килеватая. Семена по 3—12 в каждом гнезде, длиной 1,5—2,5 мм, продолговатые, лодочковидно выемчатые, неглубоко морщинистые.
Вид Вероника персидская входит в род Вероника (Veronica) семейства Подорожниковые (Plantaginaceae) порядка Ясноткоцветные (Lamiales).
Веро́ника перси́дская (лат. Veronica persica) — однолетнее или двулетнее травянистое растение, вид рода Вероника (Veronica) семейства Подорожниковые (Plantaginaceae).
阿拉伯婆婆纳（学名：Veronica persica，常见的英文名称：Persian speedwell, large field speedwell, bird's-eye, 或winter speedwell）又稱波斯婆婆納、台北水苦藚等，为車前草科婆婆纳属下的一个种。它是一种开花植物，原产欧亚大陆。
阿拉伯婆婆纳(Veronica persica)
阿拉伯婆婆纳(Veronica persica)
_01.JPG)
_03.JPG)
|access-date=中的日期值 (帮助)
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 阿拉伯婆婆纳（学名：Veronica persica，常见的英文名称：Persian speedwell, large field speedwell, bird's-eye, 或winter speedwell）又稱波斯婆婆納、台北水苦藚等，为車前草科婆婆纳属下的一个种。它是一种开花植物，原产欧亚大陆。
オオイヌノフグリ（大犬の陰嚢、学名: Veronica persica）は、オオバコ科[2]クワガタソウ属の越年草。路傍や畑の畦道などに見られる雑草。
和名はイヌノフグリに似てそれより大きいために付けられた。フグリとは陰嚢のことで、イヌノフグリの果実の形が雄犬の陰嚢に似ていることからこの名前が付いた。オオイヌノフグリの果実はハート型で、フグリに似てはいない[3][4]。
秋に芽を出して他の植物が繁茂しない冬に横に広がって育ち、早春に多数の花をつけ、春の終わりには枯れてしまう。夏の間は種子で過ごす。寒さに耐えるため、細胞内の糖濃度を高める機能を持ち、葉と茎に生える短い毛で雪と霜を遠ざけて保温する[4]。
花弁は4枚。ただし、それぞれ大きさが少し異なるので、花は左右対称である。色はコバルトブルーだが、まれに白い花をつけることがある[3]。 花は太陽の光によって開閉し、1日で落花するが[5]、2日めにもう一度開くものもある[4]。花の中心にある蜜でハチ、ハナアブ、チョウなどの虫を誘う虫媒花だが、自家受粉も可能で、自家受粉でよく見られる近交弱勢はないか非常に小さい[6]。
自然群落の5個体で、1個体あたり平均545個の種子が生産されたという調査結果がある[7]。
ヨーロッパ原産[8]。アジア（日本を含む）、北アメリカ、南アメリカ、オセアニア、アフリカに外来種（帰化植物）として定着している[8]。
日本に入ったのは明治初年と推定され、1884年あるいは1887年に東京で見られてから急速に拡大し、1919年には全国的にありふれた草になった[9]。
近縁種にイヌノフグリ、タチイヌノフグリ、フラサバソウなどがある。いずれもオオイヌノフグリより小型で、花ははるかに小さいので目立たない。なお、日本の同属にはクワガタソウ（Veronica miqueliana）の仲間があり、これは山地から高山に分布し、イヌノフグリを大きくしたような美しい花の野草である。
オオイヌノフグリ（大犬の陰嚢、学名: Veronica persica）は、オオバコ科クワガタソウ属の越年草。路傍や畑の畦道などに見られる雑草。
和名はイヌノフグリに似てそれより大きいために付けられた。フグリとは陰嚢のことで、イヌノフグリの果実の形が雄犬の陰嚢に似ていることからこの名前が付いた。オオイヌノフグリの果実はハート型で、フグリに似てはいない。
