Succisa pratensis, comúnmente llamada taragañu del diañu, ye una planta de l'antigua familia Dipsacaceae agora subfamilia de Caprifoliaceae.
Ye natural de les zones templaes d'Europa y Norte d'África, onde crez en montes, fasteres de montes y llugares de mediana altitú más qu'en cantos de caminos.
Ye una planta que puede algamar 1 metro d'altor, pocu ramificada con raigañu que paez taragañada (d'ende'l so nome "taragañu del diañu") y con tarmu velloso. Les fueyes tán soldaes na base. Les flores son tubulares, de color azul o violeta, arrexuntaes en capítulos hemisféricos.
Succisa pratensis describióse por Conrad Moench y espublizóse en Methodus Plantes Horti Botanici et Agri Marburgensis : a staminum situ describendi 489. 1794.[1]
Succisa: nome xenéricu que remanez del griegu y significa "qu'apaez taragañada o rota"[2]
pratensis: epítetu llatín que significa "de los praos"[3]
Taragañu del diañu, escabiosa, escabiosa de raigañu despuntiáu, escabiosa taragañada, escabiosa oficinal, escobuca morisca, yerba del pulmón, mordedura del diañu, taragañazu del diañu, mordigañu del diañu, raigañu del diañu, raigañu mediu taragañada, raigañu mordíu, viudes, vilba montesa.[5]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Succisa pratensis, comúnmente llamada taragañu del diañu, ye una planta de l'antigua familia Dipsacaceae agora subfamilia de Caprifoliaceae.
L'escabiosa mossegada,[1] mossegada del diable,[2] o herba del mos del diable[2] (Succisa pratensis) és una planta amb flors de la família de les dipsacàcies. Aquesta planta és nativa de zones temperades d'Euràsia i de l'Àfrica del Nord. És present a prats de muntanya i també a zones humides, com marjals. Tolera també condicions seques.
La mossegada del diable és una herba perenne i rizomatosa. Les seves fulles són oposades, coriàcies, lluents i lanceolades. Les basals són llargament peciolades i més grans que les caulinars. Els pecíols de dos fulles d'un nus es solden a la seva base formant una beina.
Floreix del juliol al setembre. Les flors es disposen en capítols en cimes, llargament pedunculats. El capítol terminal de la mossegada del diable és hermafrodita, mesurant 3 cm de diàmetre, mentre que els capítols laterals són femenins i més petits. El calze és petit, acabant en 5 setes persistents. La corol·la, d'un color violat blavós clar molt delicat, és no radiant.
El fruit de la mossegada del diable és un aqueni coronat pel calze persistent.
L'estrany nom que duu aquesta petita planta prové de la forma del seu rizoma que s'interrumpeix bruscament, semblant com si hagués estat mossegat des-de sota.
Antigament hom creia que el diable havia fet servir aquesta planta per als seus rituals màgics malignes, fins que a un cert punt la Verge Maria va intervenir i no l'hi va deixar. Llavors, pujant de l'infern, el dimoni va mossegar l'arrel de la planta des de sota en un atac de ràbia.[3]
A l'antiga medicina herbal, la mossegada del diable es feia servir per tractar la sarna i altres malalties. Té també propietats contra l'asma i la bronquitis.[4] L'arrel de la planta s'utilitzava per protegir les cases contra els mals esperits. Tradicionalment hom creia que la mossegada del diable protegia contra els atacs del dimoni i contra la màgia negra. Penjada a l'estable, protegia al bestiar contra en encanteris i les malediccions.
L'escabiosa mossegada, mossegada del diable, o herba del mos del diable (Succisa pratensis) és una planta amb flors de la família de les dipsacàcies. Aquesta planta és nativa de zones temperades d'Euràsia i de l'Àfrica del Nord. És present a prats de muntanya i també a zones humides, com marjals. Tolera també condicions seques.
Planhigyn blodeuol lluosflwydd a dyfir yn aml mewn gerddi yw Tamaid y cythraul sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Caprifoliaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Succisa pratensis a'r enw Saesneg yw Devil's-bit scabious.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Tamaid y Cythraul, Bara y Cythraul, Bara'r Cythraul, Calon Afal, Caswenwyn, Clafrllys Gwreidd-don, Clais, Claiswenwyn, Coryn Afal, Glaswenwyn, Gwreidd- don, Gwreidd-dwn, Tamaid y Diafol, Poer y Diafol.
Deugotyledon yw'r planhigyn hwn, ac mae'r blodau'n gasgliad o flodau unigol, gydag arogl da. Mae ganddo aeron a gall ddringo cloddiau.
Mae'r planhigyn yn fwyd i'r pili-pala Britheg y gors
Planhigyn blodeuol lluosflwydd a dyfir yn aml mewn gerddi yw Tamaid y cythraul sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Caprifoliaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Succisa pratensis a'r enw Saesneg yw Devil's-bit scabious. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Tamaid y Cythraul, Bara y Cythraul, Bara'r Cythraul, Calon Afal, Caswenwyn, Clafrllys Gwreidd-don, Clais, Claiswenwyn, Coryn Afal, Glaswenwyn, Gwreidd- don, Gwreidd-dwn, Tamaid y Diafol, Poer y Diafol.
Deugotyledon yw'r planhigyn hwn, ac mae'r blodau'n gasgliad o flodau unigol, gydag arogl da. Mae ganddo aeron a gall ddringo cloddiau.
Mae'r planhigyn yn fwyd i'r pili-pala Britheg y gors
Čertkus luční (Succisa pratensis) je vytrvalá planě rostoucí rostlina, jediný v České republice rostoucí druh z nepříliš rozsáhlého rodu čertkus. V roce 2015 se stal německou Rostlinou roku.
Vyjma nejjižnějších a nejsevernějších oblastí roste v celé Evropě, včetně Ruska až po západní Sibiř a Kavkaz. Ostrůvkovitě vyrůstá i na severu Afriky v Tunisku, Maroku a na Kanárských ostrovech. Zavlečen byl na východní pobřeží Severní Ameriky. V Česku je rozšířen od nížin až do podhůří, těžiště výskytu se nachází ve středních výškách.
Je rostlinou preferující periodicky vlhké půdy. Roste na nehnojených střídavě vlhkých loukách a pastvinách, v příkopech, na vlhkých osluněných místech v lesích nebo jejich okrajích s kolísající hloubkou podzemní vody. Na příhodném místě je dlouhodobou rostlinou, předpokládá se jeho životnost i 50 let. Čertkus luční je diagnostickým druhem společenstev svazu Molinion caeruleae.
V ČR vyrůstal v minulosti poměrně hojně, v současnosti jen roztroušeně až ojediněle. Mnohé jeho lokality byly průběžně pozměněny odvodněním nebo jiným nevhodným způsobem obhospodařování.[2][3][4]
Vytrvalá bylina obvykle vysoká 30 až 80 cm s přízemní růžicí tužších řapíkatých listů vyrůstajících z odspodu uhnívajícího oddenku. Jejich lysé nebo řídce chlupaté čepele jsou celokrajné nebo jemně zubaté, eliptické či kopinaté, u báze postupně zúžené v řapík a na konci tupě špičaté, na svrchní straně jsou tmavě zelené a zespod nasivělé. Rostlina vytváří jednu nebo více jednoduchých nebo chudě větvených lodyh porostlých vstřícnými listy jejíchž řapíky jsou u báze srostlé a tvoří tak krátkou pochvu, jinak jsou podobné listům přízemním a směrem vzhůru se zmenšují.
Lodyhy počínají vyrůstat v polovině června a nesou vidlany strboulů, mající v průměru 2 až 2,5 cm, které jsou tvořené rozdílným počtem květů (až 80). Velice často se vyvine květenství pouze na hlavní lodyze, pokud vznikne i na postranní, tak až při konci kvetení. Zpočátku polokulovitá, později kulovitá až válcovitá květenství s dlouhými stopkami jsou podepřena ve dvou řadách krátkými zelenými chlupatými listeny. Jednotlivým květům vyrůstá z pohárkovitého čtyřcípého zákrovečku spodní dvouplodolistový semeník na jehož vrcholu je umístěn kalich dělený do pěti černých úzkých cípů (osin). Z krátké čtyřcípé trubkovité koruny modrofialové barvy (vzácně bíle nebo růžové) vyčnívají čtyři tyčinky s prašníky. Vyskytují se také rostliny s jen samičími květy bez tyčinek a prašníků.
Nejdříve u všech květů dospějí prašníky a vysunou se ven z květů, po vyprášení pylu uvadnou. Teprve potom dozrají blizny a vyčnívají z květů zase ony, takto se zabraňuje samoopylení. Rostliny kvetou v období od července do září a jsou bohatým zdrojem pylu a nektaru, alogamní opylování zajišťuje rozličný létající denní i noční hmyz, nejintenzivněji pestřenky rodu Eristalis. Plodem je čtyřhranná nažka 5 až 7 mm dlouhá s vytrvávajícím chlupatým kalichem. Rostlina se rozmnožuje téměř výhradně semeny která dolétnou do vzdálenosti cca 100 m nebo jsou roznášena mravenci či v trusu býložravců.[2][3][4][5]
V minulosti se jeho kořene používalo k léčbě dýchacích cest, pro hojení ran, proti vodnatelnosti i jako amuletu zabraňujícímu uhranutí. Zespodu uhnilý oddenek byl považován za ukousnutý a zde je původ jeho názvu čert kus. Obdobně se jmenuje v angličtině "Devil's-bit" nebo v němčině "Teufelabiss" (čertův kousek).
V ČR je čertkus luční jediným rostoucím rostlinným druhem, na jehož rubovou stranu větších spodních listů klade v květnu až červnu asi 300 vajíček hnědásek chrastavcový, jeden z nejohroženějších denních motýlů Evropy. Housenky se líhnou v pozdním létě, žijí pospolu a živí se jeho listy. Na začátku zimy vytvářejí nápadná zámotková hnízda, v nichž přezimují. Na jaře dokončují svůj vývoj (pokud spasou listy jedné rostliny, stěhují se na druhou) a kuklí se přímo na listech čertkusů.[2][5][6]
Rostliny bez lodyh
Květ se zralými prašníky
Květ se zralými bliznami
Dozrávající nažky
Hnědásek chrastavcový
Obrázky, zvuky či videa k tématu čertkus luční ve Wikimedia Commons
Čertkus luční (Succisa pratensis) je vytrvalá planě rostoucí rostlina, jediný v České republice rostoucí druh z nepříliš rozsáhlého rodu čertkus. V roce 2015 se stal německou Rostlinou roku.
Djævelsbid (Succisa pratensis) er en 25-60 cm høj urt, der i Danmark vokser eksempelvis på enge og overdrev. Arten er velegnet i haver og er en gammel lægeplante, som har været kendt siden det 4. århundrede.
Djævelsbid er en løvfældende flerårig urt med en roset af aflange, elliptiske grundblade. Fra rosetten vokser det op til 50 cm lange blomsterskud frem. Det er flere gange forgrenet, og det bærer flere par af modsatte, elliptiske blade. Bladene er helrandede med græsgrøn overside og noget lysere underside.
Blomstringen sker i juni til oktober, men kraftigst i august-september. Blomsterne er samlet i endestillede, halvkugleformede hoveder, og de er blå, hvide eller blegrøde. Hver blomst har sit eget violette støtteblad. Frugterne er vingede nødder, som spredes med vinden.
Plantens rod består af en kort, lodret eller lidt skrå rodstok. Fra den udgår de trævlede rødder og bladrosetten. Trods vækst i toppen af stokken bliver vækstpunktet i jordskorpen, da rødderne trækker sig sammen, og derved trækkes stokken nedad.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,60 x 0,50 m (60 x 5 cm/år), heri medregnet de blomsterbærende skud!.
Planten vokser almindeligt her i landet. Den findes især på mager og sandet morbund med lavt pH, hvor den tilsyneladende klarer sig fint i konkurrencen med græsser og de mere kraftige stauder og buske. Desuden findes den på tørveholdige enge og overdrev, fugtig hede og i kalkrige kær.
Djævelsbid har Ene, Alm. Røn, Dun-Birk, Hedelyng, Klokke-Lyng, Blåtop, Nyse-Røllike, Krybende Pil og Tormentil som typiske ledsageplanter.
Djævelsbid er velegnet som havestaude, hvor man ønsker det lidt vilde "look". Den er også værdifuld som biplante på grund af den sene blomstring.
Djævelsbid er en gammel lægeplante, som har været kendt siden det 4. århundrede. Roden har været anvendt mod bl.a. bylder, hoste og øjenbetændelse.
Et gammelt sagn fortæller, at Djævelen brugte planten til sine onde gerninger, indtil jomfru Maria satte en stopper for ham. Som hævn bed Djævlen plantens rod af. Planten er let at trække op, hvis du vil se den 'afbidte' rod.
Djævelsbid (Succisa pratensis) er en 25-60 cm høj urt, der i Danmark vokser eksempelvis på enge og overdrev. Arten er velegnet i haver og er en gammel lægeplante, som har været kendt siden det 4. århundrede.
Der Gewöhnliche Teufelsabbiss[1] (Succisa pratensis, Synonym: Scabiosa succisa L.), auch einfach Teufelsabbiss, Abbiss oder Teufelwurz und Teufelsbiss genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Succisa in der Unterfamilie der Kardengewächse (Dipsacoideae) innerhalb der Geißblattgewächse (Caprifoliaceae). Der Trivialname (Östlicher) Teufelsabbiss wird außerdem für die verwandte Art Succisella inflexa verwendet.
Die Stiftung Naturschutz Hamburg kürte den Gewöhnlichen Teufelsabbiss zur Blume des Jahres 2015.
Der Teufelsabbiss wächst als ausdauernde krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 30 bis 50, selten bis zu 80 Zentimetern.[1] Als Speicher- und Überdauerungsorgan dient ein senkrecht stehendes Rhizom, das am unteren Ende meist abgefault und daher wie abgebissen wirkt (daher der Trivialname Teufelsabbiss);[1] es reicht bis zu 50 Zentimeter in die Tiefe. Es werden keine Ausläufer gebildet. Der Stängel ist glatt.[1]
Er besitzt in einer Rosette angeordnete, gegenständige längliche bis länglich-lanzettliche, meist ganzrandige Laubblätter.
Die Blütezeit reicht von Juli bis September. 50 bis 80 Blüten stehen in einem halbkugeligen köpfchenförmigen Blütenstand. Die Blütenstände blühen ungewöhnlicherweise nicht von unten nach oben auf, sondern von verschiedenen Zonen aus.[2][3] Es sind zwei Reihen lanzettlicher Hüllblätter vorhanden, deren Rand fein bewimpert ist. Die Hüllblätter sind kürzer als das Blütenköpfchen. Am Köpfchenboden befinden sich kleine Spreublätter.[1] Das Blütenköpfchen besitzt im Gegensatz zu Witwenblumen (Knautia) und Skabiosen (Scabiosa) keine strahlenden Randblüten.
Die Blüten sind violett bis blau. Unterhalb der Einzelblüten befindet sich ein vierkantiger und rau behaarter Außenkelch. An jeder Kante läuft er in einen stacheligen spitzen Zipfel aus.[1] Der schüsselförmige Innenkelch besitzt fünf kurz-borstige schwarze Strahlen. Die Kronblätter bilden eine vierspaltige 4–7 mm lange, verwachsenblättrige Krone mit 3–4 mm langer Kronröhre aus. Die freien Staubblätter überragen die Kronröhre deutlich. Zwei Fruchtblätter sind zu einem unterständigen, einkammerigen Fruchtknoten verwachsen. Je Fruchtknotenkammer ist nur eine Samenanlage vorhanden. Der verlängerte Griffel übergipfelt die Staubblätter. Der Teufelsabbiss bietet Nektar an, der freie Zugang hierzu wird jedoch durch eine Saftdecke verwehrt.
Die 5 bis 7 Millimeter langen Früchte – vierkantige, zottig behaarte Achänen – werden zur Fruchtreife, etwa ab August, durch den Druck der Spreublätter emporgehoben. Der Kelch verbleibt an der Frucht.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 20, seltener 16 oder 18.[4]
Der Gewöhnliche Teufelsabbiss ist eine gynodiözische Pflanze, das heißt, dass zum einen Pflanzen mit rein weiblichen Blüten und zum anderen solche mit zwittrigen Blüten gebildet werden. Bei den zwittrigen Blüten reifen die Staubblätter vor den Narben. Durch diese Proterandrie soll die Fremdbestäubung gefördert werden. Die Bestäubung erfolgt durch Bienen, Falter und diverse Zweiflügler. Beim Gewöhnlichen Teufelsabbiss handelt es sich um einen mesomorphen Hemikryptophyt.[1]
Vorbeistreifende Tiere und Windbewegungen streuen die Früchte aus. Pflanzenarten mit dieser Ausbreitungsstrategie bezeichnet man als Wind- und Tierstreuer. Die Früchte werden zum einen von Ameisen, zum anderen von Tieren, an deren Fell sie sich heften oder über den Wind weiter ausgebreitet.
Der Gewöhnliche Teufelsabbiss dient verschiedenen Schmetterlingen als Nektar- bzw. deren Raupen als Futterpflanze. Je nach Ökotyp ernähren sich oligophag oder monophag die Raupen des Goldenen Scheckenfalters oder vor ihrer Überwinterung die des Abbiss-Scheckenfalters von den Blättern der Pflanze. Die Raupe der Gammaeule nutzt den Gewöhnlichen Teufelsabbiss polyphag. Den Nektar schätzen insbesondere gefährdete Arten wie der Lungenenzian-Ameisenbläuling, der Braunfleckiger Perlmutterfalter, das Sumpfhornklee-Widderchen, das Blutströpfchen, der Riedteufel oder das noch relativ häufig vorkommende Große Ochsenauge.[1]
Succisa pratensis ist in Nordafrika und von Südwest- über Mittel- sowie Ost- bis Südosteuropa, Nordeuropa und in Westasien, im Kaukasusraum sowie in Sibirien weitverbreitet. Es gibt Fundorte in Portugal, Spanien, Frankreich, Belgien, in den Niederlanden, im Vereinigten Königreich, in Deutschland, Österreich, in der Schweiz, in Italien, Algerien, Tunesien, in Russland, Georgien, Ciscaucasien, Island, Dänemark, Norwegen, Schweden, Finnland, in der ehemaligen Tschechoslowakei, im ehemaligen Jugoslawien, in Ungarn, Polen, in der Ukraine, in Albanien, Bulgarien, in Rumänien, Moldawien, Griechenland und in der Türkei.[5] Auch in Algerien, Tunesien und auf Madeira kommt er vor.[6] Er ist in Kanada und in den USA ein Neophyt.[5]
Der Gewöhnliche Teufelsabbiss wächst insbesondere in montanen Regionen auf Moor-Magerwiesen und bevorzugt wechselfeuchte, humose Böden. Er gilt als Magerkeitszeiger und besiedelt geeignete Standorte von der Ebene bis in Gebirgslagen. Im Schwarzwald und den Alpen steigt er bis in Höhenlagen von 1400 Metern auf, so an den Kackenköpfen bei Rohrmoos.[7] Er ist in Mitteleuropa eine Molinietalia-Ordnungscharakterart.[4]
Wuchsorte planarer Regionen sind aufgrund von Entwässerungsmaßnahmen tendenziell im Rückgang begriffen. Der Teufelsabbiss steht in einigen Bundesländern auf der Roten Liste gefährdeter Arten in der Gefährdungskategorie 3 („gefährdet“).
Die Erstveröffentlichung von Succisa pratensis erfolgte 1794 durch Conrad Moench in Methodus. S. 489.[5]
Habitus und Laubblätter
Blütenknospen
Blütenkopf von unten
Weiß blühendes Exemplar mit Honigbiene
Habitus mit Blüten
Der Name Teufelsabbiss bezeichnet die besondere Gestalt seines „Wurzelstocks“ (Rhizoms); dieser stirbt allmählich unten ab und sieht dann wie „abgebissen“ aus. Der Gattungsname Succisa ist vom Lateinischen Wort succisus, das „unten abgeschnitten“ bedeutet, abgeleitet. Weitere Bezeichnungen: mittelhochdeutsch abbiz, lateinisch morsus diaboli und herba sancti Petri.
In der Volksmedizin soll Teufelsabbiss wirksam gegen Steinleiden sein (vor allem angeblich, wenn der Teufelsabbiss in der Nacht vor dem 24. Juni gepflückt wird).
Der wie abgebissen aussehenden „Wurzelstock“ des Teufelsabbiss wurde eine antidämonische Wirkung zugeschrieben. Als Amulett um den Hals getragen sollte sie den Träger vor böser Zauberei beschützen. Im Stall aufgehängt, galt sie als sicheres Mittel, das Vieh vor Behexung zu bewahren.[8]
Der Gewöhnliche Teufelsabbiss wird gelegentlich als Zierpflanze in wechselfeuchten, moornahen Wiesen und Moorgärten angepflanzt. Er benötigt einen feuchten Standort in sonniger Lage. Beispiele sind die Sorten ‘Alba’, die sich durch eine weiße Krone auszeichnet sowie die Sorte ‘Nana’ mit bläulich-violetter Krone und einer Wuchshöhe bis etwa 25 Zentimetern.[9]
Als „abis“ und „dufelbis“ wurde der Gewöhnliche Teufelsabbiss in südwestdeutschen Handschriften des 15. Jahrhunderts erwähnt. Folgende Heilanwendungen wurden dort für das aus der Wurzel gebrannte Wasser genannt: „geswer“ und „stechen“ im Leib und besonders um das Herz, „verserte“ Därme und „gerunnen blut“ im Leib. Die äußersten Spitzen des Krautes, an einem Mai-Abend gegessen, sollten ein Jahr lang vor dem „frorer“ (Schüttelfrost) schützen.
Der Mainzer Gart der Gesundheit vom Jahre 1485 gab folgende Erklärung zur Benennung der Pflanze (Kapitel 261): Der Teufel habe mit dieser Wurzel so große „gewalt getrieben“ dass die Mutter Gottes „ein erbarmen darin hatte“ und dem Teufel die „gewalt“ genommen habe, dass er danach nicht mehr damit schaffen konnte. Von dem großen „grimm“, den er dann hatte, dass ihm die „gewalt“ entgangen war, biss er die Wurzel unten ab. Also wächst sie noch heute. Wer das Kraut oder die Wurzel bei sich trage, dem könne der Teufel keinen Schaden zufügen. Als Gewährsmann gab der Gart irreführend den spätantiken Arzt Oreibasios an.[10]
In sein Kleines Destillierbuch vom Jahre 1500 übernahm Hieronymus Brunschwig die in den Handschriften des 15. Jahrhunderts angegebenen Heilanwendungen und ergänzte sie durch eine Indikation aus seinem Pestbuch: „Abis wasser ist gůt den menschen zů behüeten vnd zů beschirmen für die pestilentz.“ Die Indikationen aus dem Kleinen Destillierbuch wurden von den Vätern der Botanik übernommen.
Spätestens in der Mitte des 18. Jahrhunderts wurde der Teufelsabbiss in den Medizinbüchern nur noch beiläufig erwähnt.
Gart der Gesundheit 1485. Links: zum Kapitel Camphora. Rechts: zum Kapitel Morsus diaboli
Otto Brunfels 1532
Leonhart Fuchs 1543
Hieronymus Bock 1546
Mattioli / Handsch / Camerarius 1586
Der Gewöhnliche Teufelsabbiss (Succisa pratensis, Synonym: Scabiosa succisa L.), auch einfach Teufelsabbiss, Abbiss oder Teufelwurz und Teufelsbiss genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Succisa in der Unterfamilie der Kardengewächse (Dipsacoideae) innerhalb der Geißblattgewächse (Caprifoliaceae). Der Trivialname (Östlicher) Teufelsabbiss wird außerdem für die verwandte Art Succisella inflexa verwendet.
Die Stiftung Naturschutz Hamburg kürte den Gewöhnlichen Teufelsabbiss zur Blume des Jahres 2015.
Succisa pratensis, an aw kent as curl-doddie or blue daddy, is a flouerin plant in the hinniesickle faimily Caprifoliaceae.
Succisa pratensis, also known as devil's-bit or devil's-bit scabious, is a flowering plant in the honeysuckle family Caprifoliaceae. It differs from other similar species in that it has four-lobed flowers, whereas small scabious and field scabious have five lobes and hence it has been placed in a separate genus in the same family.[2] It also grows on damper ground.[3]
Species of scabious were used to treat scabies, and other afflictions of the skin including sores caused by the bubonic plague.[4] The word scabies comes from the Latin word for "scratch" (scabere). The short black root was in folk tales bitten off by the devil, angry at the plant's ability to cure these ailments,[5] in anger against the Virgin Mary,[6] or as part of some 'devilish plot'.[7] The Latin specific epithet pratensis literally means "of the meadow".[8]
Succisa pratensis is a herbaceous perennial up to 1m tall, growing from a basal rosette of simple or distantly-toothed, lanceolate leaves. Its unlobed leaves distinguish it from Knautia arvensis (field scabious).[9] The plant may be distinguished from Centaurea scabiosa (greater knapweed) by having its leaves in opposite pairs, not alternate as in knapweed. The bluish to violet (occasionally pink) flowers are borne in tight compound flower heads or capitula. Individual flowers are tetramerous, with a four-lobed epicalyx and calyx and a four-lobed corolla.[10] Male and female flowers are produced on different flower heads (gynodioecious), the female flower heads being smaller.[11] The flowering period in the British Isles is from June until October.[12]: 312
Succisa pratensis is common throughout most of the British Isles,[10] western and central Europe, extending eastwards into central Asia. It is absent from eastern Asia.[13] It has been introduced to eastern North America.[14]
It grows in wet or dry grassland and heath on acid or basic soils[10] and is found in hedgerows, marshes, meadows and pastures.[15]
The flowers are visited by various types of insects, but especially frequently by hoverflies of the genus Eristalis.[16] It is a good source of nectar and is the larval food plant of the marsh fritillary,[17] the eggs of which are laid in groups on the underside of the plant, and the narrow-bordered bee hawk-moth (Hemaris tityus). As both invertebrates are rare,[18][19] their survival relies on careful management of sites containing these plant and butterfly species.
It is parasitized by the chytrid fungus Synchytrium succisae.[20]
The aim is to produce an uneven patchwork of short and long vegetation by the end of the grazing period, between 8 and 25 cm (3.1 and 9.8 in). This is to allow the devil's bit scabious food plant to grow.
This can be achieved through low intensity grazing (also known as extensive grazing) using cattle. Sheep are not so good as they are more efficient at removing wild plants.
Bloom
Succisa pratensis on the German island Hiddensee
White-flowered form with the honey bee
Foliage in situ showing leaf arrangement
Closeup
Underside
Succisa pratensis, also known as devil's-bit or devil's-bit scabious, is a flowering plant in the honeysuckle family Caprifoliaceae. It differs from other similar species in that it has four-lobed flowers, whereas small scabious and field scabious have five lobes and hence it has been placed in a separate genus in the same family. It also grows on damper ground.
Succisa pratensis (Sin.: Scabiosa succisa L.), estas plantospecio de la genro Succisa ene de la subfamilio de la Dipsakoideoj (Dipsacoideae) en la familio de la Kaprifoliacoj (Caprifoliaceae). La esperanto-nomo de la genro estas herbeja sukciso aŭ popularlingve bluburĝono.
Succisa pratensis kreskas kiel multjara herba planto kaj atingas alton de 30 ĝis 50, malofte ĝis 80 centimetroj. Ĝi havas kiel rezervorgano vertikalan rizomon. Ĝi atingas profundecon de 50 cm. La planto ne havas stolonojn. La tigo estas glata. La planto havas folirozedon kaj longecajn ĝis lancetajn glatrandajn foliojn.
La planto floras de julio ĝis septembro. 50 ĝis 80 floroj staras en unu duongloba kapitula floraro. La floroj havas du vicojn de lacetaj involukroj. La kapituloj de Succisa pratensis similas al tiuj de Knaŭtia kaj Skabiosa, kiuj havas randajn radiojn.
La floroj estas violkoloraj ĝis bluaj. La petaloj formas 3 – 4 mm longan kronotubon. La liberaj stamenoj estas multe pli grandaj ol la krontubo. Du ovarioj estas hipoginaj kaj kunkreskintaj al unukamera ovario. Por unu ovaria kamero ekzistas nur po unu ovolo. La planto havas multe da nektaro.
La 5 ĝis 7 mm longaj fruktoj estas haraj aĥenoj.
Succisa pratensis havas duseksajn florojn. La polenigado okazas fare de abeloj, papilioj kaj diversaj dipteroj. La planto estas mezomorfa hemikriptofito.
La disvastigmeĥanismoj de la fruktoj estas anemoĥorio kaj zooĥorio.
Laŭ la nutrado la planto estas oligofaga aŭ monofaga.
Succisa pratensis hejmiĝas de Nordafriko kaj de sudokcidenta tra ĝis meza Eŭropo al sudorienta ĝis norda Eŭropo kaj ĝis okcidenta Azio, kaj Kaŭkazio respektive Siberio. Oni trovas la planton en Portugalujo, Hispanujo, Francujo, Belgio, Nederlando, Unuiĝinta Reĝlando, Germanujo, Aŭstrio, Svisio, Italujo, Alĝerio, Tunizio, Rusujo, Kartvelujo, Ciskaŭkazio, Islando, Danujo, Norvegujo, Svedujo, Suomujo, Ĉeĥujo kaj Slovakujo, iama Jugoslavio, Hungarujo, Polujo, Ukrainio, Albanujo, Bulgarujo, Rumanujo, Moldavio, Grekujo kaj Turkujo. Succia pratensis troviĝas ankaŭ en Madejro. En Kanado kaj Usono ĝi estas neofito.
La planto kreskas precipe en montaraj regionoj, sur marĉaj kaj malfekundaj herbejoj. Ĝi preferas nehumidajn ĝis humidajn, bazoriĉajn, acidecajn kaj humozajn grundojn.
La unua publikigo de Succisa pratensis okazis en 1794 fare de Conrad Moench en Methodus. Paĝo 489.
La genra nomo Succisa venis de la latina vorto succisus, kiu signifas „sube fortranĉita. Pliaj nomoj estas abbiz, lat. morsus diaboli (= mordo de la diablo) kaj herba sancti Petri (=herbo de sankta Petro).
La herbeja sukciso estas uzata kiel malofta ornamplanto en humidejoj kaj herbejoj proksime al marĉoj. La planto bezonas humidan kaj sunan kreskejon.
habito kaj folioj
florburĝonoj
kapitulo de sube
blanke floranta ekzemplero kun mielabelo
Hhabito kun floroj
Succisa pratensis (Sin.: Scabiosa succisa L.), estas plantospecio de la genro Succisa ene de la subfamilio de la Dipsakoideoj (Dipsacoideae) en la familio de la Kaprifoliacoj (Caprifoliaceae). La esperanto-nomo de la genro estas herbeja sukciso aŭ popularlingve bluburĝono.
Succisa pratensis, comúnmente llamada bocado del diablo, es una planta de la antigua familia Dipsacaceae ahora subfamilia de Caprifoliaceae.
Es natural de las zonas templadas de Europa y Norte de África, donde crece en bosques, laderas de montañas y lugares de mediana altitud más que en bordes de caminos.Es el alimento de Euphydryas aurinia
Es una planta que puede alcanzar 1 metro de altura, poco ramificada con raíz que parece mordida (de ahí su nombre "bocado del diablo") y con tallo velloso. Las hojas están soldadas en la base. Las flores son tubulares, de color azul o violeta, agrupadas en capítulos hemisféricos.
Succisa pratensis fue descrita por Conrad Moench y publicado en Methodus Plantas Horti Botanici et Agri Marburgensis : a staminum situ describendi 489. 1794.[1]
Succisa: nombre genérico que deriva del griego y significa "que aparece mordida o rota"[2]
pratensis: epíteto latíno que significa "de los prados"[3]
Bocado del diablo, escabiosa, escabiosa de raíz despuntada, escabiosa mordida, escabiosa oficinal, escobilla morisca, hierba del pulmón, mordedura del diablo, mordiscón del diablo, mordisco del diablo, raíz del diablo, raíz medio mordida, raíz mordida, viudas, viuda silvestre.[5]
Datos: Q161697
Multimedia:
Especies: Succisa pratensis
Succisa pratensis, comúnmente llamada bocado del diablo, es una planta de la antigua familia Dipsacaceae ahora subfamilia de Caprifoliaceae.
See artikkel räägib liigist; perekonna kohta vaata artiklit Peetrileht (perekond) Peetrileht (Succisa pratensis) on mitmeaastane ühekojaline taimeliik kuslapuuliste sugukonnas.
Taime rahvapärased nimetused on peetri-piibeleht, peetruse-kõhuvalurohi, jumalajalg, südamevalurohi, lilla karunupp.[1]
Taime kõrgus on (20) 30–60 (90) cm.[2]
Peetrilehe õied on sinakad (harvem sinakaslillad, valkjad või roosakad), kaheli õiekattega. Õiekroon on liitlehine, nelja hõlmaga. Iga õie alusel on ripsmelise servaga kandeleht. Õied on koondunud tihedateks kerajateks nuttideks. Kõik õied on õisikus peaaegu samasuurused. Õisikul on üldkatis, mis koosneb kahes reas asetsevatest rohtjatest karvastest ripsmelise servaga kõrglehtedest.[2]
Lehed on terve servaga, terava tipuga, kujult munajas-elliptilised kuni süstjad, pealt paljad, alumised küljed mõnikord hõredalt karvased. Lehekodariku lehed on rootsuga ja suured, vartel ilma rootsuta, vastakuti asetsevad ja oluliselt väiksemad.[2]
Vars on püstine, üldjuhul natuke harunenud, alusel paljas, ülemises osas liibuvate karvadega.[2]
Risoom on lühike, tugev, tipul järsult ahenev, rohkete narmasjate juurtega, värvuselt mustjas.[2]
Peetrileht on levinud peamiselt Euroopas, vähem Lääne-Siberis ja Väike-Aasias.[3]
Eestis on peetrileht levinud üle kogu maa.[4]
Peetrilehe kasvukohtadeks on peamiselt niisked päris-, soo- ja puisniidud, lodumetsad, madal- ja siirdesood ning soometsad.[2]
Peetrileht paljuneb seemnetega. Rikkalikult nektarit sisaldavaid õisikuid tolmeldavad putukad. Peetrileht on hea meetaim.[2] Taim õitseb Briti saartel juunist oktoobrini [5] (Eestis tavaliselt alates juulist[2]).
Peetrileht (Succisa pratensis) on mitmeaastane ühekojaline taimeliik kuslapuuliste sugukonnas.
Taime rahvapärased nimetused on peetri-piibeleht, peetruse-kõhuvalurohi, jumalajalg, südamevalurohi, lilla karunupp.
Purtojuuri (Succisa pratensis) on monivuotinen sinikukkainen kasvi, joka kuuluu purtojuurikasvien heimoon.
Purtojuuri kasvaa 30–50 cm korkeaksi. Sen kukinto on sinisävyinen mykerö, joka muodostuu 50–80 yksittäisestä kukasta.
Purtojuuri kasvaa puolivarjossa savisella maalla: niityillä, rannoilla ja pientareilla. Sitä myydään myös koristekasviksi.[1]
Purtojuurta tavataan Keski-Euroopasta Etelä-Suomeen ulottuvalla alueella.[2]
Purtojuurta suositaan syyskesän perhoskasvina. Sitä voi käyttää värjäykseen ja kuivattaa kuivakukaksi.[1]
Purtojuuri (Succisa pratensis) on monivuotinen sinikukkainen kasvi, joka kuuluu purtojuurikasvien heimoon.
La Succise des prés ou Mors-du-Diable, Succisa pratensis, est une espèce de plantes herbacées de la famille des Dipsacacées selon la classification classique de Cronquist (1981), de la famille des Caprifoliacées selon la classification phylogénétique (APG III). C'est une des principales plantes hôtes de la chenille du Damier de la succise.
Plante vivace de 30 cm à 1 mètre, glabre ou pubescente, à souche courte, tronquée, sans stolons ; feuilles toutes entières ou dentées, ovales ou oblongues, les supérieures lancéolées ; pédoncules pubescents ; fleurs bleues, rarement roses ou blanches, toutes semblables, non rayonnantes, à 4 lobes égaux ; têtes florifères hémisphériques, les fructifères globuleuses ; involucre à folioles sur 2-3 rangs ; calicule très velu, à limbe herbacé, divisé en 4 lobes dressés, ovales-aigus ; calice terminé par 5 arêtes noirâtres, deux fois plus longues que le limbe du calicule[1].
La plante a donné son nom au Damier de la Succise dont les chenilles s'alimentent.
Prés et bois humides, dans toute la France. Europe ; Caucase, Sibérie ; Afrique septentrionale. Elle peut croître jusqu'à 2 400 m d'altitude en Europe occidentale.
Succisa pratensis
Succisa pratensis
Succisa pratensis
Variété blanche
Chenilles du Damier de la Succise
La Succise des prés ou Mors-du-Diable, Succisa pratensis, est une espèce de plantes herbacées de la famille des Dipsacacées selon la classification classique de Cronquist (1981), de la famille des Caprifoliacées selon la classification phylogénétique (APG III). C'est une des principales plantes hôtes de la chenille du Damier de la succise.
Łučny pupawač (Succisa pratensis) je rostlina ze swójby drapalcowych rostlinow (Dipsacaceae). Dalše serbske mjeno je čertowy stólc.
Łučny pupawač je trajne zelo, kotrež docpěwa wysokosć wot 15 hač do 80 cm.
Pjenk je krótki, kaž wotkusnjeny. Stołpiki su přilěhaće kosmate.
Spódnje łopjena su owalnje hač (šěroko-)lancetojte, zwjetša cyłokromne a stołpikate.
Rostlina njese małko stołpikowych łopjenow, kotrež su sedźace.
Kćěje wot julija hač septembra. Kćenja tworja połkulowate abo kulowate hłójčki, kotrež docpěwaja wulkosć wot 1,5 hač do 2,5 cm. Jednotliwe kćenja su štyristołpowe a módrowioletne. Kćenjowa króna docpěwa dołhosć wot 4 hač 7 mm a je 4-trodlata, lila hač módrowioletna. Znutřkowne keluchi maja 4 hač 5 čornych, 1 mm dołhich seršćow. Zwonkowne keluchi su štyrihranite, hrubokosmate a njesu štyri třiróžkate zubki. Přikrywne łopješka su lancetojte.
Rosće na bahnowych a suchich hórskich a włóžnych łukach a w niskich bahnach.
Rostlina je w nimale cyłej Europje rozšěrjena.
Łučny pupawač (Succisa pratensis) je rostlina ze swójby drapalcowych rostlinow (Dipsacaceae). Dalše serbske mjeno je čertowy stólc.
Stúfa (fræðiheiti: Succisa pratensis) er fjölær jurt af stúfuætt sem ber blátt blóm. Hún vex gjarnan í graslendi.
Succisa pratensis Moench, 1794, nota anche come "succisa di prato" o "morso del diavolo", è una pianta erbacea perenne della famiglia Dipsacaceae (o Caprifoliaceae secondo la classificazione APG IV[1]).
La radice è un fittone da rizoma, il fusto ipogeo è un rizoma obliquo breve che si stacca dal fittone in modo netto e caratteristico.
Le foglie basali sono lanceolate.
L'infiorescenza è un capolino di 1,5–3 cm, composto da fiori tubolosi ermafroditi blu-rosa a 4 lobi lunghi circa 7 mm e lungamente peduncolati, che fioriscono da giugno ad ottobre.
È presente in tutta Europa, in Africa settentrionale, nel Caucaso e in Siberia. In Italia è diffusa in tutto il nord, nel centro ad esclusione delle Marche, nel sud solo in Calabria; predilige i prati umidi non sopra i 1600 metri di altitudine.
Succisa pratensis è la pianta nutrice delle farfalle Euphydryas aurinia e Hemaris tityus. Il suo nettare è apprezzato da specie in pericolo d'estinzione come Maniola jurtina e Phengaris alcon.
Nella medicina popolare è ritenuta efficace contro la calcolosi (si ritiene soprattutto se raccolta nella notte di San Giovanni Battista, cioè il 24 giugno). Se la radice viene staccata con un morso, avrebbe un effetto antidemoniaco. Come amuleto, portata al collo, proteggerebbe contro gl'incantesimi. Appesa all'interno di una stalla, garantirebbe il bestiame contro le stregonerie.[2]
Teste del fiore al primo stadio
Inflorescenza con sirfide
Succisa pratensis Moench, 1794, nota anche come "succisa di prato" o "morso del diavolo", è una pianta erbacea perenne della famiglia Dipsacaceae (o Caprifoliaceae secondo la classificazione APG IV).
Pievinė miegalė (lot. Succisa pratensis, angl. Devil's-bit, Devil's-bit Scabious, vok. Gewöhnliche Teufelsabbiss, Abbiss, Teufelwurz, Teufelsbiss) – karšulinių (Dipsacaceae) šeimos miegalių (Succisa) genties augalas. Lietuvoje dar žinomas kaip kiauliažolė, Marijos žolė.
Natūraliai paplitęs Europoje (išskyrus Šiaurę), Afrikoje, Mažojoje Azijoje,Sibire ir Kaukaze. Gana dažnas visoje Lietuvoje.
Auga pašlampančiose pievose, drėgnuose miškuose ir jų aikštelėse, pakrūmėse, kirtimuose, žemų žolių žemapelkėse, tyruliuose. Mėgsta rūgščius, laikinai perdrėkusius dirvožemius.
Žiedus lanko bitės, drugiai ir dvisparniai, augalas yra jų lervų maisto šaltinis. Parazituoja chitridiomicetų skyriaus grybas Synchytrium succisae.
Tai daugiametis, iki 75 cm aukščio žolinis augalas. Šaknis stora, juoda. Stiebas status, viršuje plaukuotas, turi ilgų tarpubamblių, dažniausiai ties viduriu ar aukščiau šakotas, turi 3-5 šakas, kiekvienos šakos viršūnėje žiedų galvutė. Lapai pailgai elipsiški, ištisiniai, lygiakraščiai, prie stiebo pagrindo skroteliniai, viršutiniai – pailgai lancetiški, bekočiai, jų yra 1-5 poros. Viršutinė lapų pusė blizganti.
Žiedynkočiai ilgi. Žiedai iš pradžių pusrutuliškose, vėliau beveik visai rutuliškose, iki 2 cm skersmens galvutėse, apsuptose dviejų, kartais trijų eilių skraistlapių. Skraistlapiai plačiai lancetiški, apaugę prigludusiais plaukeliais, išoriniai didesni už vidinius, bet visi trumpesni ar bent ne ilgesni už žiedyną. Visi žiedai vienodo didumo. Žiedynsostis apaugęs plėneliniais, smailiaviršūniais žvyneliais. Taurelė dviguba, išorinė keturdantė, su 8 briaunomis, plaukuota, viršuje su 4 danteliais, vidinė penkiadantė. Vainikėlis žydras, violetiškai melsvas, rečiau balsvas, išorėje plaukuotas, jo atbraila keturskiltė. Kuokeliai keturi, dulkinės ką tik prasiskleidusio žiedo violetinės, vėliau pašviesėja iki rausvų. Liemenėliai ir purkos melsvos.
Žydi nuo liepos mėnesio iki vėlyvo rudens. Vaisius – keturbriaunės prizmės pavidalo lukštavaisis, apaugęs stačiais plaukeliais, 5 mm ilgio.
Antžeminė dalis ir šaknys turi vaistinių medžiagų. Naudojamas kaip dažiklis, verdamos arbatos. Su pievine miegale buvo gydomi niežai, egzema, karščiavimas, žaizdos. Auginamas kaip dekoratyvinis augalas.
Lapai
Žiedynai
Kuokeliai ir piestelės
Nužydėjęs žiedynas
Pievinė miegalė (lot. Succisa pratensis, angl. Devil's-bit, Devil's-bit Scabious, vok. Gewöhnliche Teufelsabbiss, Abbiss, Teufelwurz, Teufelsbiss) – karšulinių (Dipsacaceae) šeimos miegalių (Succisa) genties augalas. Lietuvoje dar žinomas kaip kiauliažolė, Marijos žolė.
Dit artikel gaat over de plant de blauwe knoop, zie geheelonthouding voor alternatieve betekenis De blauwe knoop (Succisa pratensis, synoniem: Scabiosa succisa) is een vaste plant uit de kaardebolfamilie (Dipsacaceae). De soort staat op de Vlaamse Rode Lijst van planten, op de Nederlandse Rode lijst van planten staat ze te boek als algemeen voorkomend maar sterk afgenomen. De blauwe knoop komt voor in de gematigde gebieden van Eurazië en wordt ook als sierplant gebruikt. Succisa betekent van onderen afgesneden.
De plant wordt 30 tot 90 centimeter hoog en vormt een bladrozet. De onderste bladeren zijn lang- of lancetvormig en de bovenste stengelbladeren lancetvormig.
De blauwe knoop bloeit van juli tot september met vier tot zeven millimeter grote blauwe bloemen. Er komen echter ook gele exemplaren voor en soms zelfs geelachtig witte of roodachtige. De bloemhoofdjes zijn bij het begin van de bloei half bolvormig en worden later bolvormig. Het bijzondere omwindsel (buitenkelk) is ruw behaard en heeft vier eironde stekelpuntige tanden. Aan de kelk zitten vijf borstels.
Het eenhokkige vruchtbeginsel is onderstandig. De vrucht is een nootje.
De plant komt voor in schrale (blauwgraslanden) graslanden, heidevelden op natte tot vochtige grond en in veenmoerasrietlanden.
De plant wordt gerekend tot de zogenaamde afweerkruiden. Het zou afweer bieden tegen hekserij.
Volgens een oude sage zou de duivel woedend zijn geweest over de geneeskrachtige eigenschappen van de plant en daardoor een stuk van de wortelstok hebben afgebeten. De wortelstok van de blauwe knoop heeft een ietwat ongewone vorm. In enkele anderstalige namen van de plant is deze sage terug te vinden.
De bloem wordt veel door de volgende vlinders bezocht: moerasparelmoervlinder (Euphydryas aurinia en de ondersoorten Euphydryas aurinia beckeri, Euphydryas aurinia laeta), hommelvlinder (Hemaris tityus), koperkleurige langsprietmot (Nemophora cupriacella), blauwe-knooplangsprietmot (Nemophora minimella), Stenoptilia aridus, tweevlekvedermot (Stenoptilia bipunctidactyla), geelsprietdikkopje (Thymelicus sylvestris), zilveren maan (Boloria selene), klein koolwitje (Pieris rapae), klein geaderd witje (Pieris napi) en is waardplant voor de microvlinders.
(Nederlandstalige) Wikisource.De blauwe knoop (Succisa pratensis, synoniem: Scabiosa succisa) is een vaste plant uit de kaardebolfamilie (Dipsacaceae). De soort staat op de Vlaamse Rode Lijst van planten, op de Nederlandse Rode lijst van planten staat ze te boek als algemeen voorkomend maar sterk afgenomen. De blauwe knoop komt voor in de gematigde gebieden van Eurazië en wordt ook als sierplant gebruikt. Succisa betekent van onderen afgesneden.
Blåknapp (Succisa pratensis) er ei fleirårig plante i kardeborrefamilien som er utbreidd i Europa, Asia, og Nord-Afrika. Stengelen er kring 40 cm høg, snau og blank nedst. Planta har tjukke blanke blad som oftast er snaue. Han har halvkuleforma korg som er om lag 2 cm brei. Krona er blå eller blåfiolett med lange kronrøyr. Griffelen og mjølknappane stikk ut.
Planta blømer kring august månad på fuktige stader, beite og lyngmark. I Noreg er ho vanleg langs kysten i sør. Blåknapp veks nord til Vesterålen, men er meir fåtalig inne i landet.
Blåknapp (Succisa pratensis) er ei fleirårig plante i kardeborrefamilien som er utbreidd i Europa, Asia, og Nord-Afrika. Stengelen er kring 40 cm høg, snau og blank nedst. Planta har tjukke blanke blad som oftast er snaue. Han har halvkuleforma korg som er om lag 2 cm brei. Krona er blå eller blåfiolett med lange kronrøyr. Griffelen og mjølknappane stikk ut.
Planta blømer kring august månad på fuktige stader, beite og lyngmark. I Noreg er ho vanleg langs kysten i sør. Blåknapp veks nord til Vesterålen, men er meir fåtalig inne i landet.
Czarcikęs łąkowy (Succisa pratensis) – gatunek rośliny należący do rodziny szczeciowatych (Dipsacaceae). Jest jedynym przedstawicielem rodzaju czarcikęs (Succisa). Posiada liczne synonimy[2]. Występuje na Syberii, Kaukazie, w zachodniej Azji i w Europie[3]. Rozprzestrzenił się także gdzieniegdzie poza tym obszarem rodzimego występowania[3]. W Polsce jest średnio pospolity.
Należy do rodzaju Succisa Haller, rodziny szczeciowatych Dipsacaceae, która wraz z siostrzaną rodziną kozłkowatych Valerianaceae stanowią jedną z linii rozwojowych w obrębie rzędu szczeciowców Dipsacales w grupie euasterids II wchodzącej w skład kladu astrowych (asterids) należącego do dwuliściennych właściwych (eudicots).
Gromada okrytonasienne, podgromada Magnoliophytina, klasa Rosopsida, podklasa dereniowe, nadrząd Dipsacanae, rząd szczeciowce, rodzina szczeciowate, rodzaj czarcikęs Moench[4].
Bylina, hemikryptofit. Roślina miododajna, o przedprątnych kwiatach, kwitnie od lipca do września[5] . Rośnie na wilgotnych łąkach, torfowiskach, obrzeżach lasów. Występuje na słabo kwaśnych i wilgotnych glebach. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla All. Molinion caeruleae i Ass. Junco-Molinietum (opt.)[6]. Jest rośliną żywicielską chronionego motyla przeplatki aurinii[7].
Czarcikęs łąkowy (Succisa pratensis) – gatunek rośliny należący do rodziny szczeciowatych (Dipsacaceae). Jest jedynym przedstawicielem rodzaju czarcikęs (Succisa). Posiada liczne synonimy. Występuje na Syberii, Kaukazie, w zachodniej Azji i w Europie. Rozprzestrzenił się także gdzieniegdzie poza tym obszarem rodzimego występowania. W Polsce jest średnio pospolity.
Succisa pratensis é uma espécie de planta com flor pertencente à família Dipsacaceae.
A autoridade científica da espécie é Moench, tendo sido publicada em Methodus Plantas Horti Botanici et Agri Marburgensis : a staminum situ describendi 489. 1794.
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental e Arquipélago da Madeira.
Em termos de naturalidade é nativa das duas regiões atrás indicadas.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Succisa pratensis é uma espécie de planta com flor pertencente à família Dipsacaceae.
A autoridade científica da espécie é Moench, tendo sido publicada em Methodus Plantas Horti Botanici et Agri Marburgensis : a staminum situ describendi 489. 1794.
Ängsvädd (Succisa pratensis) är en medelstor flerårig ört med blåvioletta blommor som blommar från augusti till september. I Sverige kan den återfinnas från Skåne till Västerbotten, främst på fuktig ängsmark.
Blomställningarna är täta och korgliknande och sitter en eller flera tillsammans på upprätta stjälkar. På stjälken sitter glest strödda motsatta par av små avlånga blad med smal bas och helbräddade kanter. Vid växtens bas finns en bladrosett med större ovala blad, vilka också har helbräddad kant. Roten är en så kallad jordstam och ett kännetecken för denna är att den ser ut att vara avbiten eller avskuren, något som beror på att äldre delar efterhand vissnar.
"Arten är betes- och slåttergynnad, men lever kvar länge efter det att hävden har upphört ." hävdar Sörmlands flora. 2001. Samma gäller för övergivna fäbodar och fuktiga utmarksängar i norra Uppland. Det betyder inte att ängsvädd behöver vara särskilt smaklig för betesdjur, bara att växtsamhället dugt som foder.[1][källa behövs]
Wikimedia Commons har media som rör Ängsvädd.
Ängsvädd (Succisa pratensis) är en medelstor flerårig ört med blåvioletta blommor som blommar från augusti till september. I Sverige kan den återfinnas från Skåne till Västerbotten, främst på fuktig ängsmark.
Blomställningarna är täta och korgliknande och sitter en eller flera tillsammans på upprätta stjälkar. På stjälken sitter glest strödda motsatta par av små avlånga blad med smal bas och helbräddade kanter. Vid växtens bas finns en bladrosett med större ovala blad, vilka också har helbräddad kant. Roten är en så kallad jordstam och ett kännetecken för denna är att den ser ut att vara avbiten eller avskuren, något som beror på att äldre delar efterhand vissnar.
Багаторічна трав'яниста рослина з коротким кореневищем. Висота: 30–60 см. Стебла від нерозгалужених до верхньої частини розгалуженої, верхня частина від бідно волохатої до майже голої. Листки супротивні, черешкові; пластини від ланцетних до еліптичних, загострені, з цілими краями, шкірясті, голі, блискучі. Суцвіття напівсферичне, 2–3 см в діаметрі. Квіточки блакитні (фіолетові), рідше білі, воронкоподібні, 4-лопатеві, лопаті однакового розміру, всі квіточки однакового розміру. Тичинок 4. Листочки приквітки в 2–3 ряди, листяні, яйцевиді, опушені й війчасті. Плоди — волохаті, приблизно 5 мм довжиною сім'янки.
Північна Африка (Алжир, Туніс); Європа (Молдова, Україна, Австрія, Бельгія, Чехословаччина, Німеччина, Угорщина, Нідерланди, Польща, Швейцарія, Данія, Фінляндія, Ісландія, Норвегія, Швеція, Велика Британія, Албанія, Болгарія, колишня Югославія, Греція, Італія, Румунія, Франція, Португалія, Іспанія); Азія (Грузія, Росія, Туреччина). Вид натуралізований у деяких частинах Канади й США.
Населяє молоді луки, береги, межі лісів, багаті болота, ліси на межі боліт, лісисті пасовища, широколисті ліси, польові й дорожні насипи. Рослину іноді висаджують як декоративну; вона потребує вологий ґрунт у сонячному місці.
В Україні зростає на вологих луках, у чагарниках, на лісових узліссях — у Карпатах, лісостепу, лісовій зоні, звичайний; у степу дуже рідко[2].
.JPG)
Karte mit allen verlinkten Seiten: 
.JPG)
.JPG)
