Quercus phellos L.

Quercus phellos (lat. Quercus phellos) - fıstıqkimilər fəsiləsinin palıd cinsinə aid bitki növü.

Mənbə

Quercus phellos (roure roig americà de fulla de salze)^[1] és una espèciede roure caducifoli que pertany a la família de les fagàcies. Està dins de la secció dels roures vermells.

Distribució

És nativa de l'est d'Amèrica del Nord, des del sud de Nova York (Long Island) cap al sud fins al nord de Florida, al sud i l'oest d'Illinois i l'est de Texas. Creix de forma habitual en les terres baixes de les planes d'inundació, sovint al llarg de les rieres, però rares vegades també a les terres altes amb mal drenatge, fins a 400 m d'altitud.

Descripció

El roure roig americà de fulla de salze és un arbre de mitjana grandària que creix fins a 20-30 m d'alçada (excepcionalment 39 m), amb un tronc de fins a 1-1,5 m de diàmetre (excepcionalment 2 m). Es distingeix de la majoria dels altres roures per les seves fulles, que tenen la forma de fulles de salze, entre 5 a 12 cm de llarg i entre 1 a 2,5 cm d'ample, amb un marge sencer, de color verd brillant per sobre, més pàl·lid per sota, en general sense pèl suau però de vegades per sota. El fruit és una gla, de 8 a 12 mm de llarg, i gairebé tan ample com llarg, amb una cúpula poc profunda. És un dels productors de glans més prolífics, i per tant és un arbre important que dóna aliment als esquirols, ocells i altres animals de bosc. L'arbre comença la producció de gla al voltant dels 15 anys, abans del que moltes espècies de roure.

Els roures roigs americans de fulla de salze poden créixer (el creixement en alçada de fins a 60 cm per any) moderadament ràpid, i tendeixen a tenir les capçades còniques a oblongues quan són joves, completant i guanyant circumferència quan són madurs (és a dir, més de 50 anys).

Cultiu i usos

Els usos econòmics són principalment com un arbre ornamental i la fusta per a la producció de polpa i paper, però també per a la fusta, sinó que sovint es comercialitzen com a fusta de "roure vermell".

El roure roig americà de fulla de salze és un dels arbres més populars per a l'horticultura de sembra, pel seu ràpid creixement, resistència, equilibri entre el predomini axial i radial, la capacitat de suportar el sol i l'ombra, el color verd pàl·lid de la fulla i la corona completa. Tot i haver plantat massivament al sud dels EUA (com a Washington, DC i Atlanta) al voltant dels centres comercials, al llarg de les carreteres, etc., l'arbre tendeix a créixer més que els planificadors esperen, i sovint comporta l'aparició de voreres esquerdades. Una solució interessant que es va tractar al DC és l'ús de voreres de 'goma', fetes de pneumàtics reciclats.^[2]

Referències

Enllaços externs

• Flora of North America: Quercus phellos
• US Forest Service Silvics Manual: Quercus phellos
• Fairfax County Public School Factsheet: Willow Oak
• Quercus phellos images at bioimages.vanderbilt.edu
• Interactive Distribution Map of Quercus phellos

Dub vrbolistý (Quercus phellos) je opadavý strom až 30 metrů vysoký. Pochází z jihovýchodu USA, kde roste na vlhkých stanovištích. Má celokrajné listy bez laloků. V Česku je vzácně pěstován jako parkový strom.

Popis

Dub vrbolistý je opadavý strom dorůstající výšky okolo 30 metrů. Koruna je hustá, vejcovitá, kuželovitá nebo někdy i válcovitá, nahoře zaoblená. Kmen bývá krátký a může dosáhnout šířky až 1,6 metru. Borka je tmavě šedá a dlouho hladká, ve starším věku tmavší a nepravidelně podélně rozpukaná. Vnitřní borka je světle oranžová. Letorosty jsou hnědočervené, lysé. Koncové pupeny jsou kaštanově hnědé, vejcovité, 2 až 4 mm dlouhé, lysé, zašpičatělé. Listy jsou čárkovité až úzce vejčité, obvykle nejširší přibližně v polovině, s 5 až 12 cm dlouhou a 1 až 2,5 cm širokou čepelí, na okraji celokrajné, pouze někdy zvlněné, s jedinou osinkou na zašpičatělém vrcholu listu. Listy jsou světle zelené, lysé, řidčeji na rubu měkce chlupaté. Rašící listy jsou žluté. Řapíky jsou lysé nebo výjimečně řídce chlupaté, obvykle 2 až 4 mm dlouhé. Žaludy dozrávají druhým rokem, jsou vejcovité až téměř kulovité, 8 až 12 mm dlouhé a 6,5 až 10 mm široké, z 1/4 až 1/3 kryté miskovitou číškou. Číška je z vnitřní strany světle hnědá a chlupatá, na vnějším povrchu pýřitá.^[2][3][4]

• Listy dubu vrbolistého

• Žaludy dubu vrbolistého

• Kmen dubu vrbolistého

Rozšíření

Dub vrbolistý je rozšířen v jihovýchodních oblastech USA. Roste v záplavových územích, na březích řek a říčních terasách a příležitostně i na špatně odvodněných stanovištích v horách v nadmořských výškách do 400 metrů.^[2] Je to rychle rostoucí dřevina, vyhledávající vlhké půdy.^[4]

V oblastech společného výskytu se dub vrbolistý kříží s jinými duby ze sekce Lobatae, zejména s dubem šarlatovým (Quercus coccinea), dubem cesmínolistým (Q. ilicifolia), dubem marylandským (Q. marilandica), dubem černým (Q. nigra), dubem bahenním (Q. palustris), dubem červeným (Q. rubra), dubem sametovým (Q. velutina) a duby Q. incana, Q. shumardii a Q. pagoda.^[2]

Význam

Dub vrbolistý je v Česku poměrně zřídka pěstován jako okrasná a parková dřevina. Je uváděn z Dendrologické zahrady v Průhonicích a z Arboreta Žampach.^[5] Dub vrbolistý byl zaveden do Evropy již v roce 1723. Kultivar 'Latifolia', vyznačující se širšími listy, které jsou občas ve střední části laločnaté a na rubu chlupaté, je považován za křížence s dubem Quercus incana.^[4] Tento kultivar je vysazen v Dendrologické zahradě v Průhonicích.^[5]

Odkazy

Reference

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
2. ↑ ^{a b c} Flora of North America: Quercus phellos [online]. Dostupné online.
3. ↑ Dendrologie online: Quercus phellos [online]. Dostupné online.
4. ↑ ^{a b c} Oaks of the World: Quercus phellos [online]. Dostupné online.
5. ↑ ^{a b} Florius - katalog botanických zahrad [online]. Dostupné online.

Externí odkazy

• Taxon Quercus phellos ve Wikidruzích

Blätter

Eicheln

Die Weiden-Eiche (Quercus phellos), auch Weidenblättrige Eiche genannt, ist eine in Nordamerika heimische Laubbaumart aus der Gattung der Eichen. Ihre Blätter ähneln in der Form denjenigen der Weiden.

Beschreibung

Die Weiden-Eiche wächst als sommergrüner Baum; im südlichsten Teil ihres Verbreitungsgebietes ist sie fast-immergrün. Sie erreicht Wuchshöhen bis etwa 30 Meter, selten auch darüber. Sie bildet eine dichte, rundliche Baumkrone aus. Die Weiden-Eiche kann Stammdurchmesser von 1 bis 1,5 Meter, aber auch bis zu 2 Meter erreichen. Die Rinde ist am jungen Baum glatt und grau; im Alter wird sie rissig; die zwischen den Rissen sichtbar werdende innere Rinde ist hellorange.

Die Zweige sind dünn und zunächst olivbraun, später rotbraun. Die Endknospen sind kastanienbraun. Die wechselständigen Blätter sind länglich bis lanzettlich mit keilförmiger Basis und spitz zulaufend. An der Blattspitze sitzt eine kleine, fast haarfeine Borste. Die Blätter sind etwa 5 bis 10 Zentimeter lang, 2 cm breit und ganzrandig. Die Blätter sind auf der Oberseite matt gelbgrün; unterseits sind sie anfangs noch behaart. Der Blattstiel ist etwa 2 bis 4 mm lang. Der junge Blattaustrieb ist zunächst gelb mit roter Mitte. Die Herbstfärbung ist blassgelb bis braungelb.

Die Weiden-Eiche ist monözisch. Die Blütezeit fällt in den Frühling, etwa gleichzeitig mit dem Blattaustrieb. Die männlichen Blüten stehen in schlanken, hängenden gelbgrünen Kätzchen. Die weiblichen Blüten stehen meist einzeln, manchmal zu zweit an einem sehr kurzen Stiel. Die Eicheln reifen innerhalb von zwei Jahren. Im ersten Jahr sind sie etwa 2 mm klein und kugelig. Die reifen, etwa 1 cm groß en Eicheln sind braun und sitzen in einem flachen Becher, der die Eichel zu einem knappen Drittel bedeckt. Die überlappenden Schuppen, aus denen der Becher sich zusammensetzt, sind dünn, behaart und dunkelrot gefärbt.

Die Weiden-Eiche ist bei passenden Standortbedingungen relativ schnellwüchsig.

Verbreitung und Standort

Die Heimat der Weiden-Eiche liegt in den südöstlichen USA. Ihr Verbreitungsgebiet besteht aus einem westlichen und einem östlichen Teil, die über einen relativ schmalen Streifen in Georgia zu einem zusammenhängenden Gebiet verbunden sind. Das westliche Gebiet reicht vom östlichen Texas und dem südöstlichen Oklahoma über das südöstliche Missouri, Arkansas und Louisiana in östlicher Richtung über Mississippi, Alabama, Tennessee, den südlichsten Zipfel von Illinois und das südliche Kentucky bis nach Georgia. Ab hier verläuft der östliche Teil des Verbreitungsgebietes in nordöstlicher Richtung über South Carolina, North Carolina und Virginia bis nach Maryland, Delaware, New Jersey, New York und den District of Columbia.

Bevorzugte Standorte der Weiden-Eiche sind Schwemmland und Flussniederungen, wobei allerdings staunasse Standorte vermieden werden. Die Weiden-Eiche bevorzugt eher saure Böden; ihr natürliches Verbreitungsgebiet erstreckt sich über Höhenlagen von 0 bis 400 m.

Während die Weiden-Eiche in Nordamerika als Zierbaum und Schattenspender relativ häufig gepflanzt wird, ist sie in Mitteleuropa nur selten zu sehen.

Nutzung

Das Holz der Weiden-Eiche wird als Bauholz oder für Holzschliff verwendet.

Ökologie

Die Eicheln dienen vielen Wildtieren wie Enten, Hörnchen, Hirschen, Truthühnern, Blauhähern und Melanerpes erythrocephalus (engl. „red-headed woodpecker“) als Futter.

Schädlinge und Krankheiten

Die Weiden-Eiche ist sehr feuerempfindlich. Bereits leichte Brände töten Sämlinge. Nach Waldbränden sind auch ältere Bäume abgestorben, und überlebende Exemplare siechen oft dahin, bis sie durch eindringende Pilzkrankheiten endgültig absterben.

Ein häufiger Schädling an Weiden-Eichen ist die Porling-Art Polyporus hispidus.

Zu den bedeutendsten Schadinsekten gehören die Borkenkäferarten Enaphalodes rufulus (engl. „red oak borer“), Prionoxystus robiniae (engl. „carpenterworm“) und Goes pulverulentus (engl. „living-beech borer“).

Systematik

Die Erstbeschreibung durch den schwedischen Botaniker Carl von Linné wurde 1753 veröffentlicht.^[1]

Es werden keine Varietäten innerhalb der Art unterschieden. Die Weiden-Eiche hybridisiert mit mehreren anderen Eichenarten^[2]; Kreuzungen mit folgenden Arten sind belegt:

• Quercus coccinea (W. W. Ashe 1894)
• Quercus ilicifolia: Die Hybride wird als Quercus × giffordi Trelease bezeichnet.
• Quercus incana (E. J. Palmer 1948)
• Quercus marilandica
• Quercus nigra
• Quercus pagoda: Die Hybride wird als Q . × ludoviciana Sargent bezeichnet.
• Quercus palustris
• Quercus rubra
• Quercus shumardii
• Quercus velutina

Laut D. M. Hunt (1989) hybridisiert sie auch mit folgenden weiteren Arten:

• Quercus hemisphaerica
• Quercus imbricaria
• Quercus laurifolia
• Quercus pumila

Literatur

• Alan Mitchell, übersetzt und bearbeitet von Gerd Krüssmann: Die Wald- und Parkbäume Europas: Ein Bestimmungsbuch für Dendrologen und Naturfreunde. Paul Parey, Hamburg und Berlin 1975, ISBN 3-490-05918-2.

Belege

1. ↑ Sp. Pl. 2:994 (1753). Siehe Eintrag bei GRIN Taxonomy for Plants (englisch).
2. ↑ Siehe Eintrag bei Flora of North America.

Quercus phellos, the willow oak, is a North American species of a deciduous tree in the red oak group of oaks. It is native to the south-central and eastern United States.

Description

It is a medium-sized tree growing to 20–30 meters (65–100 feet) tall (exceptionally to 39 m, 128 ft), with a trunk up to 1–1.5 m (3+1⁄2–5 ft) in diameter (exceptionally 2 m or 6+1⁄2 ft). It is distinguished from most other oaks by its leaves, which are shaped like willow leaves, 5–12 centimeters (2–4+3⁄4 inches) long and 1–2.5 cm (3⁄8–1 in) broad with an entire (untoothed and unlobed) margin; they are bright green above, paler beneath, usually hairless but sometimes downy beneath. The fruit is an acorn, 8–12 millimeters (5⁄16–15⁄32 in) long, and almost as wide as long, with a shallow cup; it is one of the most prolific producers of acorns.^[2] The tree starts acorn production around 15 years of age, earlier than many oak species.^[3]

Autumn foliage

Willow oaks can grow moderately fast (height growth up to 60 cm or 2 ft a year), and tend to be conic to oblong when young, rounding out and gaining girth at maturity (i.e. more than 50 years).

Distribution and habitat

The species is most common in the American south and eastern states.^[4] It can be found from Long Island Sound south to northern Florida, and west to southernmost Illinois, Missouri, Oklahoma, and eastern Texas.^[5] Its natural range extends into southeastern Pennsylvania and southern New Jersey. It has also historically been recorded as occurring in Lancaster, Bucks, Chester, Delaware, and Philadelphia counties, chiefly on wet sites, occasionally in drier, upland ones.^[6] Much of that area has been built over and developed since World War II, and the tree is now classified as endangered in the state.

It is most commonly found growing on lowland floodplains, often along streams, but rarely also in uplands with poor drainage, up to 400 m (1,300 ft) in altitude.

Ecology

The acorns are eaten by squirrels and other wildlife.^[2]

Uses

Economic uses are primarily as an ornamental tree and the wood for pulp and paper production, but also for lumber; it is often marketed as "red oak" wood.

The willow oak is one of the most popular trees for horticultural planting, due to its rapid growth, hardiness, balance between axial and radial dominance, ability to withstand both sun and shade, light green leaf color and full crown. Despite being heavily used in landscaping in the Southern US (in cities such as Washington, D.C., Raleigh, Charlotte, and Atlanta) around malls, along roads, etc., the trees tend to grow larger than planners expect, which often leads to cracked sidewalks.

References

• Schlaegel, Bryce E. (1990). "Quercus phellos". In Burns, Russell M.; Honkala, Barbara H. (eds.). Hardwoods. Silvics of North America. Washington, D.C.: United States Forest Service (USFS), United States Department of Agriculture (USDA). Vol. 2 – via Southern Research Station.

Quercus phellos, es una especie del género Quercus dentro de la familia de las Fagaceae. Está clasificada en la Sección Lobatae; del roble rojo de América del Norte, Centroamérica y el norte de América del Sur que tienen los estilos largos, las bellotas maduran en 18 meses y tienen un sabor muy amargo. Las hojas suelen tener lóbulos con las puntas afiladas, con cerdas o con púas en el lóbulo.

Ilustración

Ilustración

Distribución y hábitat

Es nativa del este de América del Norte desde el sur de Nueva York (Long Island) al sur hasta el norte de Florida, y al oeste con más meridional de Illinois y el este de Texas. Se encuentra más comúnmente crece en las tierras bajas en llanuras de inundación, a menudo a lo largo de los arroyos, pero rara vez también en las tierras altas con mal drenaje, hasta 400 m de altitud.

Descripción

Es un árbol de tamaño mediano que crece hasta los 20-30 m de altura (excepcionalmente 39 m), con un tronco de hasta 1 a 1,5 m de diámetro (excepcionalmente 2 m). Se distingue de la mayoría de los otros robles por sus hojas, que tienen forma de sauce, hojas de 5-12 cm de largo y 1-2.5 cm de ancho, con un margen entero; son de color verde brillante por encima, más pálido por debajo, por lo general sin pelo pero a veces velloso debajo. El fruto es una bellota de 8-12 mm de largo, y casi tan ancho como largo, con una copa poco profunda; es uno de los productores más prolíficos de bellotas, un árbol de alimento importante para las ardillas, pájaros y otros animales en el bosque. El árbol comienza la producción de bellota a los 15 años de edad, antes de muchas especies de roble.

Quercus phellos pueden crecer moderadamente rápido (crecimiento hasta la altura de 60 cm por año), y tienden a ser cónica a oblongo cuando son jóvenes, completando y ganando la circunferencia en la madurez (es decir, más de 50 años).

Cultivo y usos

Sus usos económicos son principalmente como un árbol ornamental y de la madera para pulpa y papel de producción, si no también para la madera; a menudo se comercializa como madera "roble rojo".

El roble sauce es uno de los árboles más populares para la horticultura de la siembra, debido a su rápido crecimiento, resistencia, equilibrio entre axial y radial dominancia, capacidad para soportar el sol y la sombra, la luz del color de la hoja verde y la corona completa. A pesar de ser plantadas de forma masiva en los Estados Unidos del Sur (como Washington, DC y Atlanta, Georgia) en torno a los centros comerciales, a lo largo de los caminos, etc, el árbol tiende a crecer más de lo que los planificadores esperan, y a menudo tiene las aceras agrietadas. Una solución interesante de ser estudiado es utilizar en las aceras 'goma', hechas de neumáticos reciclados.^[1]​

Taxonomía

Quercus phellos fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 2: 994. 1753.^[2]​

Etimología

Quercus: nombre genérico del latín que designaba igualmente al roble y a la encina.

phellos: epíteto

Sinonimia

• Quercus phellos f. intonsa Fernald
• Quercus phellos f. phellos
• Quercus phellos var. sylvatica Michx.
• Quercus phellos var. viridis Aiton^[3]​^[4]​

Referencias

Pajutammi (Quercus phellos)^[3] on tammien (Quercus) sukuun ja pyökkikasvien heimoon (Fagaceae) kuuluva kesävihanta puulaji. Pajutammi kasvaa luontaisena Pohjois-Amerikassa lähinnä Yhdysvaltain itärannikolla ja eteläosissa. Puun suomenkielinen nimi tulee sen kapeista lehdistä, jotka muistuttavat monien pajujen (Salix) lehtiä.^[4]

Kuvaus

Pajutammen lehtiä ja terho.

Pajutammi on keskikokoinen puu. Se kasvaa noin 30 metriä korkeaksi.^[2] Sen runko voi kasvaa rinnankorkeusläpimitaltaan noin metrin paksuiseksi.^[5] Puun latvus on nuorena kartiomainen ja vanhemmiten pyöreähkö.^[6] Puun juuristo on matala ja muodostaa sienijuuria.^[5]

Kaarna on tummanharmaata ja nuorena sileää. Vanhemmiten se muuttuu epäsäännöllisen uurteiseksi.^[2] Versot ovat punaruskeita ja kaljuja. Silmut ovat ruskeita, kaljuja, teräväkärkisiä ja tavallisesti 2–4 millimetriä pitkiä.^[2]

Lehdet ovat yksinkertaisia, ruodillisia ja muodoltaan kapean suikeita tai tasasoukkia. Lehtilapa on 5–12 senttimetriä pitkä, 1–2,5 senttimetriä leveä, suippotyvinen, suippokärkinen ja ehytlaitainen. Lehdet ovat yleensä kaljuja kummaltakin puolelta, mutta saattavat olla hieman karvaisia alapinnaltaan. Lehtiruoti on yleensä 2–4 millimetriä pitkä ja tavallisesti kalju.^[2] Uudet lehdet ovat puhjetessaan kellertäviä.^[4] Pajutammi on kesävihanta ja varistaa lehtensä talveksi. Lehtien syysväritys on keltainen tai keltaruskea.^[6]

Pajutammi on yksikotinen ja hede- ja emikukat kasvavat eri kukinnoissa samassa puussa. Hedekukat ovat keltavihreitä ja hedekukinto on rakenteeltaan norkko. Pienet emikukat kasvavat pienissä muutaman kukan ryhmissä. Kukinta tapahtuu lopputalvella tai keväällä, yleensä ennen lehtien puhkeamista.^[5]

Hedelmä on maljamaisen kehdon ympäröimä pähkinä eli tammenterho. Maljamainen kehto peittää suunnilleen yhden kolmanneksen tai neljänneksen pähkinästä. Pähkinä on munanmuotoinen tai puolipallomainen ja usein pinnaltaan uurteinen. Se on 8–12 millimetriä pitkä ja 6,5–10 millimetriä leveä. Terhot kypsyvät seuraavana vuonna pölytyksestä.^[2]

Levinneisyys

Pajutammea kasvaa luonnonvaraisena Yhdysvaltain itäosien rannikkotasangolla sekä eteläosissa merenpinnantasosta noin 400 metrin korkeuteen.^[5] Sitä esiintyy Alabaman, Arkansasin, Delawaren, Etelä-Carolinan, Floridan, Georgian, Illinoisin, Kentuckyn, Louisianan, Marylandin, Missourin, New Jerseyn, New Yorkin, Oklahoman, Pennsylvanian, Pohjois-Carolinan, Tennesseen, Texasin ja Virginian osavaltioissa sekä Columbian piirikunnan alueella.^[2]

Elinympäristö

Pajutammen kaarnaa.

Pajutammi on kostean, lämpimänlauhkean ilmastoalueen laji. Sen elinalueille ovat tyypillisiä pitkät, kuumat kesät ja lyhyet, leudot talvet. Vuoden keskilämpötila vaihtelee 10 ja 21 celsiusasteen välillä, kesäkuukausien keskilämpötila on 21–27 celsiusastetta ja talvikuukausien −4–13 celsiusastetta. Pajutammen levinneisyysalueella keskimääräinen vuosittainen sademäärä on 1 000–1 500 millimetriä.^[5] Pajutammi kasvaa yleensä alluviaalialueilla, tyypillisesti jokien tulvatasangoilla, jokirannoilla ja suistoalueilla. Se menestyy parhaiten syvässä hiesupitoisessa maassa.^[5]

Pajutammi muodostaa usein sekametsiä lännenambrapuun (Liquidambar styraciflua), vesitammen (Quercus nigra) ja tammilajin Quercus laurifolia kanssa. Se kasvaa yleisesti myös yhdessä loblollymännyn (Pinus taeda), punavaahteran (Acer rubrum), hikkorilajin Carya aquatica, keltislajin Celtis laevigata, amerikanpersimonin (Diospyros virginiana), kolmioan (Gleditsia triacanthos), punasaarnin (Fraxinus pennsylvanica), amerikanmustapoppelin (Populus deltoides), tammilajien Quercus lyrata, Quercus michauxii ja Quercus pagoda sekä valkojalavan (Ulmus americana) ja setrijalavan (Ulmus crassifolia) kanssa.^[5]

Pajutammi viihtyy parhaiten aurinkoisella tai puolivarjoisella paikalla. Se ei kestä tulta ja metsäpalot tuhoavat usein kaikki pajutammet alueeltaan. Myös useat hyönteiset ja sienitaudit voivat vakavasti vahingoittaa puita.^[5]

Käyttö

Pajutammea käytetään koristepuuna ja katupuuna varsinkin Pohjois-Amerikassa.^[4] Se sietää suhteellisen hyvin kuivuutta, kuumuutta, ilmansaasteita ja seisovaa vettä.^[6] Tulvansietokykynsä ansiosta se soveltuu myös ehkäisemään eroosiota ja sitomaan maata ajoittain veden peittämille jokien ja altaiden reuna-alueille. Se sietää huonosti leikkausta ja leikattujen oksien paraneminen kestää vuosia.^[5]

Pajutammi risteytyy sekä luonnossa että viljelyssä lukuisten muiden lähisukuisten tammilajien kanssa. Näitä ovat ainakin purppuratammi (Quercus coccinea), Quercus hemisphaerica, Quercus ilicifolia, paanutammi (Quercus imbricaria), Quercus incana, Quercus laurifolia, Quercus ludoviciana, patukkatammi (Quercus marilandica), vesitammi, otatammi (Quercus palustris), Quercus pumila, punatammi (Quercus rubra), Quercus shumardii ja mustatammi (Quercus velutina).^[2]

Lähteet

• Kevin C. Nixon: Quercus phellos Flora of North America. eFloras.org. (englanniksi)
• Alan Mitchell & John Wilkinson: Euroopan puuopas, s. 152. Suomentanut Arto Kurtto. Helsinki: Kustannusosakeyhtiö Otava, 2009. ISBN 951-1-14705-6.
• Bryce E. Schlaegel: Willow Oak, Quercus phellos Silvics Manual, vol. 2. United States Department of Agriculture Forest Service. (englanniksi)

Viitteet

Répartition naturelle.

Quercus phellos, le Chêne à feuilles de Saule, est une espèce d'arbres du genre Quercus et de la section Lobatae. L'espèce est présente aux États-Unis. Un exemplaire de plus de 610 ans se trouve en Allemagne^[2].

Notes et références

Quercus phellos L., 1753 è un albero appartenente alla famiglia delle Fagaceae diffuso negli Stati Uniti d'America.^[2]

Distribuzione e habitat

È originario degli Stati Uniti orientali e centrali; si trova da Long Island Sound a sud fino al nord della Florida e a ovest fino all'Illinois meridionale, Missouri, Oklahoma e Texas orientale.^[3][4]

Si trova più comunemente nelle pianure alluvionali, spesso lungo i corsi d'acqua, ma raramente anche in alcuni altopiani, fino a 400 metri di altitudine.

Note

Pileik (Quercus phellos) er et løvfellende tre som vokser i sørøstlige USA.

Den blir opptil 30 m høy. Barken er grå og glatt på unge trær, men blir etterhvert ru og furete. Bladene minner om pileblader. De er hele, avlange til lansettformede, 12–20 cm lange og 1–2,5 cm brede. Nøttene bruker 1,5 år på å bli modne. De er 1 cm store med en grunn skål.

Pileik vokser på fuktig mark i lavlandet sammen med blant annet vasseik, ambratre, rødlønn, virginiapoppel, korstorn, Diospyros virginiana, hagtorn og amerikaagnbøk. Utbredelsen omfatter kystslettene fra New Jersey og sørøstlige Pennsylvania sørover til Georgia og nordlige Florida, vestover til østlige Texas, og nordover i Mississippi-dalen til sørøstlige Oklahoma, Arkansas, sørøstlige Missouri, sørlige Illinois, sørlige Kentucky og vestlige Tennessee.

• Vekstform

• Bark

• Nøtter

• Høstfarge

Kilder

• A. Mitchell (1977). Trær i skog og hage. Oversatt av I. Gjærevoll. Tiden. s. 227. ISBN 82-10-01282-7.
• C.H. Tubbs og D.R. Houston. «Willow Oak». Silvics of North America. Besøkt 30. april 2017.
• «Quercus phellos». Flora of North America. Besøkt 30. april 2017.

Eksterne lenker

• (en) Pileik i Encyclopedia of Life
• (en) Pileik i Global Biodiversity Information Facility
• (en) Pileik hos NCBI
• (en) Pileik hos ITIS
• (en) Pileik hos Tropicos
• (en) Pileik hos The International Plant Names Index
• (en) Kategori:Quercus phellos – bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• (en) Quercus phellos – galleri av bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• Quercus phellos – detaljert informasjon på Wikispecies

Dąb wierzbolistny (Quercus phellos L.) – gatunek rośliny z rodziny bukowatych (Fagaceae Dumort.). Występuje naturalnie w południowych i wschodnich Stanach Zjednoczonych – w Alabamie, Arkansas, Connecticut, Dystrykcie Kolumbii, Delaware, na Florydzie, w Georgii, Illinois, Kentucky, Luizjanie, Marylandzie, Missouri, Missisipi, Karolinie Północnej, New Jersey, stanie Nowy Jork, Oklahomie, Pensylwanii, Karolinie Południowej, Tennessee, Teksasie i Wirginii^[3][4][5].

Morfologia

Liście (widoczny także żołądź)

Pokrój

Zrzucające liście drzewo dorastające do 30 m wysokości. Kora ma ciemnoszarą barwę, początkowo jest gładka, lecz z czasem staje się spękana^[5].

Liście

Blaszka liściowa ma kształt od równowąskiego do eliptycznego. Mierzy 5–12 cm długości oraz 1–2,5 cm szerokości, jest całobrzega, ma ostrokątną nasadę i ostry wierzchołek. Ogonek liściowy jest nagi i ma 2–4 mm długości^[5].

Owoce

Orzechy zwane żołędziami o kształcie od jajowatego do półkulistego, dorastają do 8–12 mm długości i 7–10 mm średnicy. Osadzone są pojedynczo w miseczkach w kształcie kubka, które mierzą 3–7 mm długości i 8–11 mm średnicy. Orzechy otulone są w miseczkach do 25–35% ich długości^[5].

Biologia i ekologia

Rośnie na wydmach oraz brzegach rzek, na terenach nizinnych^[5].

Przypisy

Quercus phellos^[1] är en bokväxtart som beskrevs av Carl von Linné. Quercus phellos ingår i släktet ekar, och familjen bokväxter.^[2][3] Inga underarter finns listade.^[2]

Namn

Arten kallas på engelska Willow Oak. Av svenskarna i Nya Sverige kallades den kärrek.^[4]

Bildgalleri

Källor

1. ^ L., 1753 In: Sp. Pl. : 994
2. ^ [a b] Roskov Y., Kunze T., Orrell T., Abucay L., Paglinawan L., Culham A., Bailly N., Kirk P., Bourgoin T., Baillargeon G., Decock W., De Wever A., Didžiulis V. (ed) (25 april 2014). ”Species 2000 & ITIS Catalogue of Life: 2014 Annual Checklist.”. Species 2000: Reading, UK. http://www.catalogueoflife.org/annual-checklist/2014/details/species/id/9723699. Läst 26 maj 2014.
3. ^ WCSP: World Checklist of Selected Plant Families
4. ^ Pehr Kalm, Pehr Kalms resa till Norra Amerika, Helsingfors 1904, del 2, sid. 141.

Externa länkar

• Wikimedia Commons har media som rör Quercus phellos.
  Bilder & media

• Wikispecies har information om Quercus phellos.
  Artförteckning

Denna artikel om ekar saknar väsentlig information. Du kan hjälpa till genom att tillföra sådan.

Quercus phellos là một loài thực vật có hoa trong họ Cử. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.^[1]

Hình ảnh

Chú thích

Tham khảo

• Dữ liệu liên quan tới Quercus phellos tại Wikispecies
• Phương tiện liên quan tới Quercus phellos tại Wikimedia Commons