Corynephorus canescens ye una especie de planta yerbácea del xéneru Corynephorus perteneciente a la familia Poaceae.[1]
Planta perenne, densamente cespitosa. Tarmos de 20-45 cm, erectos, glabros, con nuedos violaos. Fueyes con lígula de 4-6 mm; llimbu de 2-20 cm x 0,2-0,5 mm, marcadamente convoluto, ríxidu y escábrido. La inflorescencia en panícula de 2-14 cm, elipsoidea, con cañes erectas, escábrides. Espiguillas de 3,3-4 mm. Glumes de 3,3-4 mm, agudes, con quilla llixeramente escábrida. Lema de c. 1,8 mm, elíptica, entera o llixeramente escotada; aresta de c. 2 mm, con cogorda gradualmente enanchada en forma de maza na metá distal. Durez de 0,15-0,2 mm, estrechamente elípticu, con pelos qu'algamen de 1/6 a 1/4 del llargor de la lema. Anteres de 1-1,5 mm. Cariopsis de 1 x 0,4 mm. Tien un númberu de cromosomes de 2n = 14. Floria de Xunu a Agostu.[2]
Alcuéntrase sobre suelos arenosos desnudos. Distribúise per Europa y Norte d'África.
Corynephorus canescens describióse por (L.) P.Beauv. y espublizóse en Essai d'une Nouvelle Agrostographie 90, 149, 159. 1812.[3]
Corynephorus: nome xenéricu del griegu korynephorus (de procrear), refiriéndose al lema de l'aresta.[4]
canescens: epítetu llatín que significa "canoxu".[5]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Corynephorus canescens ye una especie de planta yerbácea del xéneru Corynephorus perteneciente a la familia Poaceae.
Planhigyn blodeuol Monocotaidd a math o wair yw Brigwellt llwyd sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Poaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Corynephorus canescens a'r enw Saesneg yw Grey hair-grass.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Brigwellt Llwyd.
Gall dyfu bron mewn unrhyw fan gan gynnwys gwlyptiroedd, coedwigoedd a thwndra. Dofwyd ac addaswyd y planhigyn gan ffermwyr dros y milenia; chwiorydd i'r planhigyn hwn yw: india corn, gwenith, barlys, reis ac ŷd.
Planhigyn blodeuol Monocotaidd a math o wair yw Brigwellt llwyd sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Poaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Corynephorus canescens a'r enw Saesneg yw Grey hair-grass. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Brigwellt Llwyd.
Gall dyfu bron mewn unrhyw fan gan gynnwys gwlyptiroedd, coedwigoedd a thwndra. Dofwyd ac addaswyd y planhigyn gan ffermwyr dros y milenia; chwiorydd i'r planhigyn hwn yw: india corn, gwenith, barlys, reis ac ŷd.
Paličkovec šedavý (Corynephorus canescens) je planě rostoucí rostlina, jediný druh rodu paličkovec, který roste v přírodě České republiky.[1]
Je rozšířen v západní, střední a jižní Evropě, v severní a východní Africe a v evropském Rusku, severní hranice výskytu probíhá jihem Skandinávie a západní Británii. Mimo Evropu roste jako původní druh na západním pobřeží Severní Ameriky a jako zavlečený druh na východním pobřeží a v Jižní Americe.
V ČR se vyskytuje poměrně řídce, v Čechách nejčastěji v teplých oblastech Polabí a v okolí Třeboně, na Moravě poblíž Hodonína a Opavy. Hojnější je na Slovensku v Podunajské, Záhorské a Východoslovenské nížině.[1][2][3]
Vyrůstá v pobřežních i vnitrozemských dunách, vřesovištích, na okrajích křovin a borových lesů, na suchých písčitých loukách i pastvinách, v pískovnách a lomech, okolo cest i železničních tratí. Vyskytuje se od přímořských nížin až po pahorkatiny. Je považován za pionýrskou vegetaci, roste na suchých místech chudých na humus, vápník a další živiny, vyžaduje vzdušný substrát a plné oslunění. Je odolný vůči suchu spojenému s teplem, snáší i zavátí pískem.[1][2][4][5][6]
Obvykle vytrvalá rostlina vytvářející husté trsy šedozelené nebo šedomodré barvy. Má hustý kořenový systém sahající do hloubky 20 až 50 cm který rostlinu dobře ukotvuje i v nestabilních písčitých půdách. Část dlouhých kořenů je porostlá rozprostřenými vlásečnicovými kořínky které zvětšují jejich povrch a zajišťují co nejlepší zachycení vláhy, např. rosy která skane s listů. Přímé, tuhé a drsné štětinovité listové čepele jsou až 6 cm dlouhé a 0,5 cm široké. Vyrůstají z listové pochvy která v mládí bývá při bázi narůžovělá; zašpičatělý blanitý jazýček je dlouhý okolo 3 mm.
Vzpřímená nebo vystoupavá stébla, vysoká 15 až 30 cm, mívají dvě až pět lysých kolének. Na jejich vrcholech vyrůstají 2 až 8 cm dlouhé a okolo 1 cm široké stažené laty, jejich jemné větévky jsou za kvetení rozestálé. Bočně stlačené klásky obsahuji po dvou oboupohlavných kvítcích se třemi fialovými prašníky a s dvojitou bliznou. Na bázi klásku jsou dvě trvalé plevy bez osin o délkách 3 až 4 mm. Horní pleva je vejčitá a spodní kopinatá se špičkou, obě jsou dvakrát delší než drsné pluchy vejčitého tvaru. Pluchy jsou na konci krátce dvoulaločné, jejich stejně dlouhé kolénkaté osiny bývají na vrcholu kyjovitě rozšířené a připomínají paličku (odtud rodové jméno). Lysé plušky jsou jednožilné.
Paličkovec šedavý vykvétá v červnu až srpnu, pyl při opylování přenáší vítr, plody dozrávají asi o měsíc později. Plody jsou pluchaté obilky velké 1 × 0,3 × 0,3 mm, hmotnost tisíce semen je spočtena na 0,11 gramů. Je to diploidní druh s 2n = 14.[2][3][4][5][6]
Jedná se o rostliny krátkověké, dožívají se dvou až šesti let. Rozmnožují se vegetativně i generativně. Vegetativně se rozšiřují do blízkého okolí rozrůstáním odnoží. Přitom vytvářejí ramety, klony mateřské rostliny, které jsou s ní zpočátku po nějakou dobu fyzicky propojené, ale jinak schopné samostatného růstu.
Generativně se rozmnožují obilkami s dlouhou dobou klíčivosti, větší než pět let. Obilky jsou po dozrání rozptylovány do okolí větrem nebo zvířaty. Mladé semenáčky obvykle vyklíčí až na vlhkém jaře, optimální je teplota okolo 15 °C. Tehdy jsou ještě málo zakořeněné rostlinky choulostivé na sucho a v raném stádiu jich mnoho uhyne.
Dlouhověkost rostliny je svázána s přirůstáním nových kořenů které vyrůstají stále výše na bylinné ose, to je stimulováno zasypáváním rostliny pískem. Ideální je pozvolné navátí necelých 10 cm písku na rostlinu ročně.[5][6]
Paličkovec šedavý lze použít ke stabilizaci nepevných písčitých svahů nebo přesypů, občas jsou jako nenáročné rostliny vysazovány do okrasných skalek.[5][6]
Se snižujícím se počtem vhodných stanovišť klesají v ČR i počty kvetoucích rostlin paličkovce šedavého. Ten je proto „Červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky z roku 2012“ zařazen mezi vzácnější druhy české květeny, které vyžadují trvalou pozornost (C4a).[1][2][7]
Porost paličkovce šedavého
Rostlina zavátá pískem
Rozkvetlé květenství
Zralé klasy
Obrázky, zvuky či videa k tématu paličkovec šedavý ve Wikimedia Commons
Paličkovec šedavý (Corynephorus canescens) je planě rostoucí rostlina, jediný druh rodu paličkovec, který roste v přírodě České republiky.
Sandskæg (Corynephorus canescens) er en 10-20 cm høj urt, der vokser på sandede marker og i klitter.
Sandskæg er en græsart, som er en tuedannende flerårig urt. Vækstformen er bestemt af de stift oprette blade, som er indrullede, børsteagtige og overtrukket med en lyseblå dug. Farven er blågrøn på begge sider. De blomsterbærende stængler er spinkle og har ofte et knæk ved ét af de laveste knæ. Blomsterne ses i september-oktober, og de sidder i en udspærret top. Frugterne er små nødder, der sidder to og to sammen bag deres fælles avne.
Arten har et meget vidt udbredt og dybtgående rodnet.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,05 x 0,05 (5 x 0,5 cm/år).
Arten er vildtvoksende i Danmark, hvor den findes som pionerplante på blottede sandflader, klitter, heder, overdrev og i grusgrave.
Sandskæg (Corynephorus canescens) er en 10-20 cm høj urt, der vokser på sandede marker og i klitter.
Das Silbergras (Corynephorus canescens) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Corynephorus innerhalb der Familie der Süßgräser (Poaceae).
Das Silbergras ist eine überwinternd grüne, ausdauernde krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 10 bis 35 Zentimetern. Dieses Gras wächst in dichten Horsten. Die aufrechten, etwas abgespreizten Halme sind auffallend dünn, unbehaart, leicht angeraut und verfügen unterhalb der Mitte über zwei bis sieben Knoten.
Die Blattscheiden sind rötlich-purpurfarben, leicht rau und unbehaart. Die silbrig graugrünen Blattspreiten sind sehr steif, borstenförmig zusammengerollt, scharf zugespitzt, rau und zirka 6 Zentimeter lang sowie etwa 0,5 Millimeter breit.
Die Blütezeit reicht von Juni bis August, gelegentlich bis in den Oktober. Der fein verzweigte, rispige Blütenstand ist bei einer Länge von 2 bis 8 Zentimetern schmal-länglich und purpurfarben oder bunt gefärbt, zuweilen auch bleichgrün. Der Blütenstand ist nur während der Anthese locker ausgebreitet, sonst zusammengezogen. Die 4 Millimeter langen Ährchen sind zweiblütig, sehr schmal und leicht zusammengedrückt. Die Deckspelzen werden von den Hüllspelzen beinahe vollständig eingeschlossen. Sie sind undeutlich genervt und tragen eine hellbraune schon am Grund freie Granne. Die Granne ist charakteristisch keulenförmig verdickt und trägt etwa in der Mitte einen borstlichen Haarkranz.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 14.[1]
Beim Silbergras handelt es sich um einen skleromorphen Hemikryptophyten.
Das Silbergras ist ein Intensivwurzler und kann bis zu 15 Zentimeter in den Boden eindringen. Aufgrund dieser Eigenschaft ist es zur Erstberasung von lockerem Sand geeignet und spielt bei der Festlegung von Wanderdünen eine entscheidende Rolle. Ferner gelangt es so auch bei starker Trockenheit an tiefliegende Wasserreserven. Weitere morphologische Eigenschaften sind besonders für ein Leben an trockene und warme Lebensräume entwickelt. Die Oberflächen der Wurzeln sind durch die samtige Behaarung vergrößert. Dieses befähigt die Pflanze dazu, genügend Wasser aufzunehmen. Ferner funktionieren die starren aufrechten Halme der Horste gewissermaßen wie Tau- und Regensammler und leiten Wasser zu den Wurzeln. Schließlich schränken die gerollten Blätter den Wasserverlust durch Verdunstung ein, indem die Spaltöffnungen verborgen liegen. Das Silbergras erträgt im Sommer bis zu 60 °C, stirbt jedoch bei scharfem Frost ab. Das Silbergras wächst extrem langsam und wird nicht einmal von Schafen gefressen, weil sein Nährstoffgehalt so gering ist.
Bei Trockenheit krümmen sich die Deck- und Hüllspelzen ein beziehungsweise sie spreizen sich, bei Feuchtigkeit hingegen strecken sich die hygroskopisch reagierenden Haare und Grannen. Dadurch erfolgt die Selbstausbreitung als Bodenkriecher und Bohrfrucht. Die Karyopse kann auch als Klettfrucht beispielsweise im Fell von Schafen ausgebreitet werden.
Das Silbergras ist vom südlichen Skandinavien über Nordwesteuropa bis in den Mittelmeerraum weit verbreitet. Es ist ein subatlantisch-submediterranes Florenelement. Im küstenferneren Binnenland ist es dagegen sehr selten. Es fehlt in den Alpen und in höheren Mittelgebirgslagen. Ferner kommt es in Marokko vor. In der Neuen Welt ist es ein Neophyt.
Das Silbergras wächst auf warmen und trockenen, nährstoff- und basenarmen, neutralen bis sauren, meist humus- und feinerdearmen, lockeren, durchlässigen Sandrohböden der tieferen Lagen. Als Erstbesiedler kommt es auf Flugsanden der Küsten- und Binnendünen, Flugsanddecken, auf Brachen, an Wegen, Sandgruben, lichten Kiefern- und Birkenwäldern vor. Auf offenen Sandflächen, wo der Boden im Sommer extrem austrocknet, ist es oft die einzige bestandsbildende Blütenpflanze. Es ist eine Pionierpflanze auf offenen, vegetationsarmen, lockeren, humusfreien Flugsandfeldern. Es ist an die extremen Umweltbedingungen seiner natürlichen Standorte (Hitze, Trockenheit, Nährstoffarmut) angepasst. Die Pflanze ist mit ihren kleinen büscheligen Horsten eine kennzeichnende Art der Silbergrasfluren (Corynephorion canescentis). Das Silbergras dient der Erstberasung von lockerem Sand und spielt bei der Festlegung von Wanderdünen eine entscheidende Rolle.
Sein Hauptvorkommen liegt in Sand-Trockenrasen. Hier ist es die Charakterart des Verbandes der Silbergrasfluren beziehungsweise Silbergras-Pionierrasen (Corynephorion canescentis). Die Pflanzengesellschaften setzen sich aus Magerkeits- und Trockenheitszeigern zusammen. Diese sind neben dem Silbergras das Sand-Straußgras (Agrostis vinealis), der Schmalblättrige Ampfer (Rumex tenuifolius), der Frühlings-Spark (Spergularia morisonii) und Bauernsenf (Teesdalia nudicaulis). An Moosen finden sich das Purpurstielige Hornzahnmoos (Ceratodon purpureus) und das Frauenhaarmoos (Polytrichum piliferum). Kennzeichnend sind eine Vielzahl an Flechten wie beispielsweise die Elchgeweih-Becherflechte (Cladonia alcicornis) oder Floerkes Becherflechte (Cladonia floerceana).
Das Silbergras gilt in Deutschland als nicht gefährdet. Es ist jedoch in den Bundesländern Hessen, Nordrhein-Westfalen, Rheinland-Pfalz, Saarland, Baden-Württemberg, Bayern und Hamburg als gefährdet eingestuft. In Thüringen gilt die Art als vom Aussterben bedroht. In Österreich ist das Silbergras ebenfalls vom Aussterben bedroht. Durch die Zerstörung der meisten mageren Sandflächen in den vergangenen Jahrzehnten ist auch der Lebensraum des Silbergrases weitgehend verloren gegangen. Die aktuell verbliebenen kleinflächigen Standorte sind besonders stark durch den Stickstoffeintrag von benachbarten Agrarflächen bedroht.
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1753 unter dem Namen (Basionym) Aira canescens durch Carl von Linné.[2] Die Neukombination zu Corynephorus canescens (L.) P.Beauv. wurde 1812 durch Ambroise Marie François Joseph Palisot de Beauvois veröffentlicht. Der Gattungsname Corynephorus leitet sich von den griechischen Wörtern korýne für Keule und phoréin für tragen ab und bezieht sich auf die kennzeichnende keulenförmige Granne. Das Artepitheton canescens ist lateinischen Ursprungs und bedeutet ergrauend beziehungsweise grau aussehend und nimmt auf die Farbe der Pflanze Bezug. Weitere Synonyme für Corynephorus canescens (L.) P.Beauv. sind: Agrostis canescens (L.) Salisb., Aira variegata St.-Amans, Avena canescens (L.) Web. ex Wigg., Weingaertneria canescens (L.) Bernh., Corynephorus incanescens Bubani, Corynephorus canescens var. andinus Hack. ex Sodiro.
Der deutsche Trivialname Silbergras bezieht sich auf die im Licht silbrig glänzenden Blütenstände.
Das Silbergras (Corynephorus canescens) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Corynephorus innerhalb der Familie der Süßgräser (Poaceae).
Sëwô mietelnica (Corynephorus canescens L.) - to je roscëna z rodzëznë Poaceae. Òna rosce m.jin. na Kaszëbach. Na sëwą mietelnicã Kaszëbi mògą gadac mietelnica.
Sëwô mietelnica (Corynephorus canescens L.) - to je roscëna z rodzëznë Poaceae. Òna rosce m.jin. na Kaszëbach. Na sëwą mietelnicã Kaszëbi mògą gadac mietelnica.
Corynephorus canescens, common name grey hair-grass[2] or gray clubawn grass,[3] is a species of plants in the grass family, native to Europe, the Middle East, and North Africa but widely naturalized in North America.[1][4][3] In the United Kingdom it is rare. It can be found at sites such as Wangford Warren and Carr, a Site of Special Scientific Interest in the Breckland area of Suffolk.[5][6]
It has panicles which are 1.5–8 centimetres (0.59–3.15 in) long and 0.5–1.5 centimetres (0.20–0.59 in) wide. Its pedicels are 1–3 millimetres (0.039–0.118 in) in length while the leaf blades are 2–6 centimetres (0.79–2.36 in) long and 0.3–0.5 millimetres (0.012–0.020 in) wide. Both the upper and lower glumes are shiny, lanceolate, and membranous. The lemma have a dorsal awn and dentate apex with obscure lateral veins. Its fertile lemma is ovate, keelless, membranous and is 1.8–2.2 millimetres (0.071–0.087 in) long. The floret callus is hairy with rhachilla internodes being pilose. The flowers have three stamens which are 1.2–1.6 millimetres (0.047–0.063 in) long.[4]
Corynephorus canescens, common name grey hair-grass or gray clubawn grass, is a species of plants in the grass family, native to Europe, the Middle East, and North Africa but widely naturalized in North America. In the United Kingdom it is rare. It can be found at sites such as Wangford Warren and Carr, a Site of Special Scientific Interest in the Breckland area of Suffolk.
Corynephorus canescens, esperantigite griza korineforo, estas specio de la subfamilio de Pooideae.
Ĝi estas staŭda. Ĝi altas 10-35 cm. Ĝia paniklo estas kompakta krom dum la florado.
canescens latine signifas kiu iĝas blanka.
Ĝi estas hemikriptofita. Ĝi ŝatas sablan grundon. Oni trovas ĝin, ekzemple, sur dunoj en la Kalmthoŭta erikejo.
Tiu palearktisa specio estis perhome enmetita ankaŭ en Nordameriko kaj en Sudameriko.
Corynephorus canescens es una especie de planta herbácea del género Corynephorus perteneciente a la familia Poaceae.[1]
Planta perenne, densamente cespitosa. Tallos de 20-45 cm, erectos, glabros, con nudos violados. Hojas con lígula de 4-6 mm; limbo de 2-20 cm x 0,2-0,5 mm, marcadamente convoluto, rígido y escábrido. La inflorescencia en panícula de 2-14 cm, elipsoidea, con ramas erectas, escábridas. Espiguillas de 3,3-4 mm. Glumas de 3,3-4 mm, agudas, con quilla ligeramente escábrida. Lema de c. 1,8 mm, elíptica, entera o ligeramente escotada; arista de c. 2 mm, con seta gradualmente ensanchada en forma de maza en la mitad distal. Callo de 0,15-0,2 mm, estrechamente elíptico, con pelos que alcanzan de 1/6 a 1/4 de la longitud de la lema. Anteras de 1-1,5 mm. Cariopsis de 1 x 0,4 mm. Tiene un número de cromosomas de 2n = 14. Florece de junio a agosto.[2]
Se encuentra sobre suelos arenosos desnudos. Se distribuye por Europa y Norte de África.
Corynephorus canescens fue descrita por (L.) P.Beauv. y publicado en Essai d'une Nouvelle Agrostographie 90, 149, 159. 1812.[3]
Corynephorus: nombre genérico del griego korynephorus (de procrear), refiriéndose al lema de la arista.[4]
canescens: epíteto latino que significa "canoso".[5]
Corynephorus canescens es una especie de planta herbácea del género Corynephorus perteneciente a la familia Poaceae.
Hopeaheinä (Corynephorus canescens) on heinäkasvien (Poaceae) heimoon, hopeaheinien (Corynephorus) sukuun kuuluva kasvilaji. Se on monivuotinen ja yleisesti ottaen matalakasvuinen heinälaji[1].
Hopeaheinä on kasvutavaltaan mätästävä, ja sen muodostamat mättäät ovat tiiviitä ja yleisväritykseltään kalvaan harmaanvihreitä. Varret voivat kasvaa 30 cm korkeiksi, ja lehdet ovat nauhamaisen kapeita. Nuoret lehtitupet ovat purppuranpunaisia, mutta ne muuttuvat vanhetessaan harmaanruskeiksi. Suurimpaan osaan mättäiden varsista muodostuu kukinto, joka on pienehkö röyhy. Röyhyn tähkylät ovat kaksikukkaisia ja sivuiltaan tasaisia. Kussakin tähkylässä on myös kaksi vaaleaa vihnettä. Hopeaheinä kukkii heinä–elokuussa. Kukinta-aikaan röyhyt ovat avoimia, mutta kukinnan jälkeen röyhyt ovat supussa.[1]
Hopeaheinä kasvaa kuivilla ja hiekkaisilla kasvupaikoilla, etenkin rantadyyneillä ja merenrantahietikoilla[1]. Suomessa hopeaheinää on tavattu paikoin Etelä-Suomesta, lähinnä Kaakkois-Suomesta[2]. Ruotsissa hopeaheinä on yleinen etelässä Hallandista Gotlantiin[1].
Hopeaheinä (Corynephorus canescens) on heinäkasvien (Poaceae) heimoon, hopeaheinien (Corynephorus) sukuun kuuluva kasvilaji. Se on monivuotinen ja yleisesti ottaen matalakasvuinen heinälaji.
Hopeaheinä on kasvutavaltaan mätästävä, ja sen muodostamat mättäät ovat tiiviitä ja yleisväritykseltään kalvaan harmaanvihreitä. Varret voivat kasvaa 30 cm korkeiksi, ja lehdet ovat nauhamaisen kapeita. Nuoret lehtitupet ovat purppuranpunaisia, mutta ne muuttuvat vanhetessaan harmaanruskeiksi. Suurimpaan osaan mättäiden varsista muodostuu kukinto, joka on pienehkö röyhy. Röyhyn tähkylät ovat kaksikukkaisia ja sivuiltaan tasaisia. Kussakin tähkylässä on myös kaksi vaaleaa vihnettä. Hopeaheinä kukkii heinä–elokuussa. Kukinta-aikaan röyhyt ovat avoimia, mutta kukinnan jälkeen röyhyt ovat supussa.
Hopeaheinä kasvaa kuivilla ja hiekkaisilla kasvupaikoilla, etenkin rantadyyneillä ja merenrantahietikoilla. Suomessa hopeaheinää on tavattu paikoin Etelä-Suomesta, lähinnä Kaakkois-Suomesta. Ruotsissa hopeaheinä on yleinen etelässä Hallandista Gotlantiin.
Le corynéphore argenté (Corynephorus canescens) est une espèce de plantes herbacées vivaces de la famille des Poaceae, sous-famille des Pooideae. Elle est native d'Europe, du Moyen-Orient et d'Afrique du Nord, mais est aussi répandue en Amérique du Nord. Elle se développe surtout dans des terrains sablonneux.
Selon The Plant List (2 juin 2017)[1] :
Selon Tropicos (2 juin 2017)[3] (Attention liste brute contenant possiblement des synonymes) :
Corynephorus canescens est une plante herbacée vivace, densément cespiteuses aux tiges (chaumes) dressées ou géniculées ascendantes, de 20 à 45 cm de long, glabres, aux nœuds violacés. Les feuilles présentent une ligule de 4 à 6 mm de long et un limbe filiforme, gris-vert, de 2 à 6 cm de long sur 0,2 à 0,5 mm de large, nettement enroulé, raide et scabre.
L'inflorescence est une panicule lancéolée ou oblongue, de 2 à 8 cm de long sur 0,5 à 1,5 cm de large, aux ramifications dressés et scabres. Les épillets, oblongs, comprimés latéralement et longs de 3,3 à 5 mm, sont sous-tendus par des glumes de même longueur, aigües, à la carène légèrement scabre. Les épillets fertiles comprennent deux fleurons fertiles, avec une extension du rachillet nue. La lemme d'environ 1,8 mm de long est elliptique, entière ou légèrement dentée à l'apex ; elle présente une arête dorsale d'environ 2 mm de long, avec une soie graduellement élargie en forme de masse dans sa moitié distale. Le callus du fleuron de 0,15-0,2 mm, étroitement elliptique, est pubescent, avec des poils qui atteignent 1/6 à 1/4 de la longueur de la lemme. Les anthères, au nombre de trois, font de 1 à 1,6 mm de long. L'ovaire est glabre. Le fruit est un caryopse de 1 mm de long sur 0,4 mm de large, au hile punctiforme[4].
L'espèce est diploïde avec un nombre de chromosomes égal à 2n = 14. La plante fleurit de juin à août[5].
L'aire de répartition originelle de Corynephorus canescens comprend la plupart des plaines de l'Europe centrale et occidentale, depuis l'Ukraine et la Biélorussie à l'est jusqu'à tous les pays riverains de la rive sud de la mer Baltique et de la mer du Nord, ainsi que de l'Océan Atlantique jusqu'au Portugal vers le Sud. Les chaînes de montagnes des Carpathes et des Alpes limitent son expansion vers le sud. Elle atteint toutefois les rives de la Méditerranée dans le sud de la France. Des populations dispersées existent néanmoins en Scandinavie, en Roumanie, en Grande-Bretagne, dans le nord de l'Italie et dans le nord du Maroc[6].
L'espèce est également donnée comme indigène en Colombie-Britannique (Canada)[7] et a été introduite dans l'est des États-Unis[8].
Corynephorus canescens préfère les sols sablonneux, ouverts ou perturbés, et supporte une vaste gamme de pH[6].
Le corynéphore argenté (Corynephorus canescens) est une espèce de plantes herbacées vivaces de la famille des Poaceae, sous-famille des Pooideae. Elle est native d'Europe, du Moyen-Orient et d'Afrique du Nord, mais est aussi répandue en Amérique du Nord. Elle se développe surtout dans des terrains sablonneux.
Wšědna šćótka je rostlina ze swójby słódkich trawow (łaćonsce: Corynephorus canescens, Poaceae).
Wšědna šćótka je rostlina ze swójby słódkich trawow (łaćonsce: Corynephorus canescens, Poaceae).
Smiltyninis šepetukas (Corynephorus canescens) – miglinių (Poaceae) šeimos šepetukų (Corynephorus) genties augalas.
Savaime paplitęs Europoje, Šiaurės Afrikoje, Šiaurėsir vakarinėje Pietų Amerikoje. Lietuvoje išplitęs tik Pietryčių smėlėtoje lygumoje, Kauno zandrų plotuose, pajūrio smėlynuose, kitur retas arba visai neauga.
Auga smėlynuose, smiltpievėse, kopose, sausuose pušynuose ir beržynuose, nekalkingame dirvožemyje.
Smiltyninis šepetukas – smėlynų pionierius, vienas iš pirmųjų augalų, įsitvirtinantis pustomame smėlyje, kuriame beveik nebūna augalams reikalingų maisto medžiagų.
Drauge auga kai kurios kerpės, pavyzdžiui, elninė šiurė (Cladonia rangiferina) ir samanos, kaip kad dirvoninė širmūnė (Racomitrium canescens), žilsvasis gegužlinis (Polytrichum piliferum), taip pat ir smiltyninis šlamutis (Helichrysum arenarium), kalninė austėja (Jasione montana), avinis eraičinas (Festuca ovina).
Tai daugiametis, 10-35 cm aukščio, tankiakeris, žolinis augalas, išleidžiantis daug stiebų. Kuokštinės šaknys tankios, gausios, siekia 20-50 cm gylį. Stiebas status ar kylantis, su 2-5 bambliais, melsvai pikšvas, prie šluotelės šiurkštokas. Lapai šeriški, 2-6 cm ilgio, 0,3-0,5 mm pločio, išilgai susiklostę, jų makštys rausvos, šiurkščios. Liežuvėlis bukas, maždaug 3 mm ilgio.
1,5-8 cm ilgio ir 0,5-1,5 cm pločio, sidabriškai pilkšva smiltyninio šepetuko šluotelė prasiskleidžia žiedams žydint, kai iš žiedažvynių išlenda melsvos ar rudos, 1,2-1,6 mm ilgio dulkinės. Ir prieš augalams žydint, ir jiems peržydėjus šluotelės šakelės prisišlieja prie ašies – šluotelė susiaurėja. Varputės dvižiedės, iš šonų suplotos, balkšvos, 3-4 mm ilgio, rausvo atspalvio. Apatinis žiedažvynis turi tiesų, sustorėjusia viršūne akuotą.
Žydi birželio-liepos mėnesiais. Vaisius – grūdas. Sėklos išlieka daigios iki penkerių metų.
Išskiriamas vienas porūšis, du varietetai ir dvi formos:
Smiltyninis šepetukas (Corynephorus canescens) – miglinių (Poaceae) šeimos šepetukų (Corynephorus) genties augalas.
Buntgras (Corynephorus canescens) is een dicht pollen-vormende vaste plant die behoort tot de grassenfamilie (Gramineae of Poaceae). De soort is goed aangepast aan droge omstandigheden. De plant komt van nature voor in het westen van Europa, vanaf Zuid-Scandinavië tot in het Middellandse Zeegebied. De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als algemeen voorkomend en matig afgenomen. De plant is zo smakeloos dat hij zelfs niet door schapen wordt gegeten. Het aantal chromosomen is 2n = 14.
De grijs-blauwgroene plant wordt 10-35 cm hoog en vormt geen wortelstokken. De bladscheden zijn roodachtig-purper, iets ruw en onbehaard. Het spitse tongetje is 2 mm lang. De zeer stijve, borstelvormig opgerolde bladeren zijn zilverig grauwgroen en ruw. Ze zijn ongeveer 0,5 mm breed en 6 cm lang.
Buntgras bloeit in juni en juli. De 2-8 cm lange bloeiwijze is voor en na de bloei samengetrokken. De vaak roodachtig aangelopen, zilvergrijze bloeiwijze is een pluim. De aartjes zijn 3-4 mm lang en bestaan uit twee bloempjes. De 4 mm lange, violette kelkkafjes zijn eens zo lang als het onderste kroonkafje. De kafnaald van het onderste kroonkafje is tweedelig. Het onderste deel is stevig en gedraaid en heeft aan de top een krans van korte haartjes. Boven deze krans is het kroonkafje knotsvormig en verbreed. Het knotsvormige deel fungeert als mierenbroodje. De 1,6 mm lange helmhokjes zijn bruin.
De plant komt voor op droge, meestal kalkarme zangrond. In de duinen en op stuifzand komt de plant het meeste voor.
Buntgras is een kensoort voor het buntgras-verbond (Corynephorion canaescentis).
Plant
Tongetje
Pluim
Zie de categorie Corynephorus canescens van Wikimedia Commons voor mediabestanden over dit onderwerp. Buntgras (Corynephorus canescens) is een dicht pollen-vormende vaste plant die behoort tot de grassenfamilie (Gramineae of Poaceae). De soort is goed aangepast aan droge omstandigheden. De plant komt van nature voor in het westen van Europa, vanaf Zuid-Scandinavië tot in het Middellandse Zeegebied. De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als algemeen voorkomend en matig afgenomen. De plant is zo smakeloos dat hij zelfs niet door schapen wordt gegeten. Het aantal chromosomen is 2n = 14.
De grijs-blauwgroene plant wordt 10-35 cm hoog en vormt geen wortelstokken. De bladscheden zijn roodachtig-purper, iets ruw en onbehaard. Het spitse tongetje is 2 mm lang. De zeer stijve, borstelvormig opgerolde bladeren zijn zilverig grauwgroen en ruw. Ze zijn ongeveer 0,5 mm breed en 6 cm lang.
Buntgras bloeit in juni en juli. De 2-8 cm lange bloeiwijze is voor en na de bloei samengetrokken. De vaak roodachtig aangelopen, zilvergrijze bloeiwijze is een pluim. De aartjes zijn 3-4 mm lang en bestaan uit twee bloempjes. De 4 mm lange, violette kelkkafjes zijn eens zo lang als het onderste kroonkafje. De kafnaald van het onderste kroonkafje is tweedelig. Het onderste deel is stevig en gedraaid en heeft aan de top een krans van korte haartjes. Boven deze krans is het kroonkafje knotsvormig en verbreed. Het knotsvormige deel fungeert als mierenbroodje. De 1,6 mm lange helmhokjes zijn bruin.
De plant komt voor op droge, meestal kalkarme zangrond. In de duinen en op stuifzand komt de plant het meeste voor.
Szczotlicha siwa (Corynephorus canescens L.) – gatunek byliny z rodziny wiechlinowatych.
Trawa trwała, wysokości do 35 cm. Gęstokępkowa. Źdźbła wzniesione lub nieco odchylone, koloru siwo-, sinozielonego.
Corynephorus canescens é uma espécie de planta com flor pertencente à família Poaceae.
A autoridade científica da espécie é (L.) P.Beauv., tendo sido publicada em Essai d'une Nouvelle Agrostographie 90, 149, 159. 1812.[1]
O seu nome comum é erva-pichoneira.[2]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.
Em termos de naturalidade é nativa da região atrás indicada.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Corynephorus canescens é uma espécie de planta com flor pertencente à família Poaceae.
A autoridade científica da espécie é (L.) P.Beauv., tendo sido publicada em Essai d'une Nouvelle Agrostographie 90, 149, 159. 1812.
O seu nome comum é erva-pichoneira.
Borsttåtel (Corynephorus canescens) är ett gräs som växer på sandiga kustmarker.
Borsttåteln är torktålig och växer i en kompakt blågrå tuva. Bladen är hårda och tunna. Stråt blir 15-30 cm högt. Den silverfärgade vippan är efter blomningen hopfälld. Det ensamma agnborstet har en karaktäristisk klubblikt förtjockad ände. Förleden i det vetenskapliga namnet kommer från grekiskans koryne vilket betyder klubba.
Arten förekommer från södra Skandinavien över nordvästra Europa till Medelhavsregionen. Den saknas i Alperna och Centraleuropas medelhöga bergsområden. Dessutom finns gräset i Nordafrika, Nordamerika och Sydamerika.
Wikimedia Commons har media som rör Borsttåtel.
Borsttåtel (Corynephorus canescens) är ett gräs som växer på sandiga kustmarker.
Borsttåteln är torktålig och växer i en kompakt blågrå tuva. Bladen är hårda och tunna. Stråt blir 15-30 cm högt. Den silverfärgade vippan är efter blomningen hopfälld. Det ensamma agnborstet har en karaktäristisk klubblikt förtjockad ände. Förleden i det vetenskapliga namnet kommer från grekiskans koryne vilket betyder klubba.
Arten förekommer från södra Skandinavien över nordvästra Europa till Medelhavsregionen. Den saknas i Alperna och Centraleuropas medelhöga bergsområden. Dessutom finns gräset i Nordafrika, Nordamerika och Sydamerika.
Багаторічна рослина, яка росте в скупченнях або пучках. Стебла прямостійні або висхідні, 10–30(45) см завдовжки; 2–5 вузлів. Листові піхви шорсткуваті. Лігули 1.5–3.5 мм завдовжки, гострі. Листові пластини ниткоподібні, 2–6 см x 0.3–0.5 мм, жорсткі, сіро-зелені, поверхня шорсткувата[4][2].
Волоть стисла, 2–8 см завдовжки, сріблясто-сіра. Колоски дрібні, 2-квіткові. Колоскові луски довше квіткових, ланцетні, майже однакові, 3–4(5) мм завдовжки. Нижня квіткова луска яйцювата, (1.6)1.8–2.2 мм завдовжки, біля основи волосиста. Пиляків 3; 1.2–1.6 мм завдовжки[4][2].
Поширений у Європі (Австрія, Литва, Латвія, Естонія, Білорусь, Бельгія, Велика Британія, Данія, західноєвропейська Росія, Чехія, Словаччина, Франція, Німеччина, Угорщина, Італія [у т.ч. Сардинія], Іспанія, Нідерланди, Норвегія, Польща, Португалія, Румунія, Швеція, Україна) й Марокко[4][5].
В Україні зростає в розріджених борах і суборах, на узліссях і відкритих піщаних місцях, на занедбаних полях з піщанистим ґрунтом — в Поліссі та Розточсько-Опільських лісах, часто; в зах. ч. Лісостепу, рідко; відомий в ок. Кропивницького[2].
піонерське поселення піщаного шляху
суцвіття
ілюстрація
Це незавершена стаття про Тонконогові.Corynephorus canescens là một loài thực vật có hoa trong họ Hòa thảo. Loài này được (L.) P.Beauv. mô tả khoa học đầu tiên năm 1812.[1]
Corynephorus canescens là một loài thực vật có hoa trong họ Hòa thảo. Loài này được (L.) P.Beauv. mô tả khoa học đầu tiên năm 1812.
.jpg)
.jpg)
