Qızılıakasiya (lat. Laburnum)[1] — paxlakimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.[2]
Qızılıakasiya (lat. Laburnum) — paxlakimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Laburnum és un gènere de plantes amb flor de la tribu Genisteae de la família Fabaceae.
Els laburns són arbusts o arbrets petits coneguts per l'abundància de llurs flors grogues que els hi ha valgut el nom popular de "pluja d'or".
Les dues espécies d'aquest gènere són verinoses. Són molt apreciades en jardineria i existeixen híbrids conreats.
Laburnum és un gènere de plantes amb flor de la tribu Genisteae de la família Fabaceae.
Štědřenec (Laburnum) je rod rostlin z čeledi bobovité, zahrnující pouze dva druhy. Jsou to keře a stromy s trojčetnými listy a nápadnými převislými květenstvími žlutých květů, pro které si vysloužily jméno zlatý déšť podobně jako keře zlatice. Vyskytují se v jižní části Evropy. Štědřenec odvislý je v České republice poměrně často pěstován jako okrasný keř a místy zplaňuje. Semena štědřenců jsou silně jedovatá a z toho důvodu by měly být štědřence vysazovány s rozmyslem.
Štědřence jsou opadavé keře a nevelké stromy dorůstající výšky až 7 metrů, se zelenou kůrou a vzpřímenými nebo převislými větvemi. Listy jsou trojčetné, dlouze řapíkaté, bez palistů, s téměř přisedlými oválnými lístky. Květy jsou zlatožluté, motýlovité, v bohatých převislých hroznech. Kalich je zvonkovitý, slabě dvoupyský, s horním pyskem zakončeným 2 zuby a dolním trojzubým. Pavéza je okrouhlá až široce vejčitá, na vrcholu vykrojená. Křídla jsou obvejčitá, delší než člunek. Člunek je velmi krátký, zahnutý. Tyčinek je 10 a jsou jednobratré. Semeník je stopkatý, s mnoha vajíčky a zakřivenou čnělkou nesoucí vrcholovou bliznu. Lusky jsou podlouhlé, zploštělé, dlouze stopkaté, na švech ztlustlé až úzce křídlaté a mezi semeny slabě zaškrcované. Obsahují několik ledvinovitých semen.[1][2][3]
Rod štědřenec zahrnuje pouze 2 druhy a je to výhradně evropský rod. Štědřenec odvislý (Laburnum anagyroides) se přirozeně vyskytuje v jižní části Evropy od Francie přes jižní úbočí Alp a severní část Apenin až po Balkánský poloostrov. Štědřenec alpský (L. alpinum) je rozšířen v jižní části Alp, severních Apeninách a horách v západní části Balkánského poloostrova. V ČR není ani jeden druh původní, v teplejších oblastech však nezřídka zplaňuje pěstovaný štědřenec odvislý. Na Slovensku se vyskytuje štědřenec alpský v Malých Karpatech a ve Slovenském krasu, původnost je však sporná. V Alpách vystupují oba druhy štědřence pouze do montánního stupně.[1][4][5]
Štědřence obsahují (zejména v semenech) silně jedovatý chinolizidinový alkaloid cytisin (laburnin), dále laburnamin a derivát stilbenu hydroxyresveratol. Semena štědřence odvislého obsahují asi 1,5 až 3% cytisinu, sušené listy asi 0,3%, květy 0,2%. Otravy se projevují dlouhotrvajícím zvracením, zemdlelostí, později i průjmem. Při velké dávce může smrt nastat již do hodiny. Otravy se nejčastěji objevují po požití semen nebo nápadných květů. Uvádí se, že k otravě u dětí postačí 2 semena nebo 5 květů. Zvířata s výjimkou koní se štědřenci vyhýbají. U masožravců spouští požití štědřence ihned silné zvracení, které odstraní většinu jedu ze žaludku.[1][6]
Štědřenec odvislý neboli zlatý déšť je v České republice poměrně často pěstován jako okrasná dřevina. Vzácněji je pěstován štědřenec alpský a kříženec obou druhů štědřenec Watererův (Laburnum x watereri). Za jeden z nejkrásnějších kultivarů štědřence lze považovat Laburnum x watereri 'Vossii', vyznačující se velmi bohatým kvetením a až 50 cm dlouhými hrozny květů. V roce 1825 byla ve Francii vypěstována naroubováním čilimníku nachového (Chamaecytisus purpureus) na štědřenec odvislý zajímavá chiméra s různobarevnými květenstvími, nazvaná štědřencovec Adamův (+Laburnocytisus adamii).[2]
Dřevo štědřence odvislého je velmi dekorativní a navíc je tvrdé, pevné, pružné a dobře opracovatelné. Je to jedno z nejtěžších a nejtvrdších evropských dřev. Běl je žlutohnědá, jádrové dřevo tmavě hnědé. Dřevo je vhodné např. na soustružení, násady, díly hudebních nástrojů a intarzie.[3][7]
Štědřence prosperují na výsluní až v polostínu. Štědřenec odvislý je vápnomilný, štědřenec alpský naopak vyžaduje kyselou půdu. Nesnášejí hlubší řez. Množí se výsevem semen, která je třeba krátce spařit, letním očkováním na štědřenec odvislý nebo roubováním. Štědřenec Watererův lze množit dřevitými řízky, které se řežou již v první polovině října. Množení je možné i letními řízky. Na podnože štědřence odvislého nebo i alpského lze roubovat i jiné dřeviny, např. hlodáš, jehlici nebo čilimník.[2][8]
Obrázky, zvuky či videa k tématu štědřenec ve Wikimedia Commons
Štědřenec (Laburnum) je rod rostlin z čeledi bobovité, zahrnující pouze dva druhy. Jsou to keře a stromy s trojčetnými listy a nápadnými převislými květenstvími žlutých květů, pro které si vysloužily jméno zlatý déšť podobně jako keře zlatice. Vyskytují se v jižní části Evropy. Štědřenec odvislý je v České republice poměrně často pěstován jako okrasný keř a místy zplaňuje. Semena štědřenců jsou silně jedovatá a z toho důvodu by měly být štědřence vysazovány s rozmyslem.
Denne artikel omhandler planten Guldregn. Opslagsordet har også en anden betydning, se Guldregn (film).
Guldregn (Laburnum) er en planteslægt, der består af arter, som er løvfældende træer eller buske. Bladene er spredtstillede og trekoblede med lang stilk og hel bladrand. Blomsterne er typiske, gule ærteblomster, som sidder i lange, hængende klaser fra kortskud. Her nævnes kun de planter, der ses jævnligt i Danmark.
Arter
Goldregen (Laburnum), auch Bohnenbaum, Goldrausch oder Gelbstrauch genannt, ist eine Pflanzengattung aus der Unterfamilie der Schmetterlingsblütler (Faboideae) in der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Der Indische Goldregen dagegen gehört zur Gattung der Kassien (Cassia).
Der Gemeine Goldregen (Laburnum anagyroides), auch Gewöhnlicher Goldregen genannt, ist aufgrund seiner gelben Blütenpracht ein beliebter Zierstrauch.
Er wurde 2012 zur Giftpflanze des Jahres gewählt. Für Kinder kann bereits eine recht kleine Dosis der schotenförmigen Samenstände tödlich sein.[1]
Der Goldregen bildet im Mai und Juni unzählige Schmetterlingsblüten aus, die den Zierstrauch leuchtend gelb erstrahlen lassen. Die Blüten sind etwa zwei Zentimeter lang und hängen in zehn bis 30 Zentimeter langen Trauben. Daraus entwickeln sich bohnenartige, etwa sechs bis acht Zentimeter lange Hülsen mit braunen Samen, daher auch der Name Bohnenbaum. Der sommergrüne bis sieben Meter hohe Strauch oder Baum kommt in Süd- und Südosteuropa in freier Natur vor. In Mitteleuropa ziert er fast ausschließlich Gärten und Parkanlagen. Die Sträucher sind leicht zu kultivieren. Sie stellen keine besonderen Ansprüche an Boden und Klima und sind winterhart. Goldregen wird selten verwildert angetroffen.[1]
Goldregen-Arten sind Sträucher oder kleine Bäume, die eine Wuchshöhe von 5 bis 6 Metern erreichen. Sie haben dornenlose Zweige.
Die wechselständigen Laubblätter sind langgestielt und dreiteilig gefiedert. Sie sind schmal-eiförmig bis schmal-elliptisch, 3–8 cm lang, am Ende zugespitzt oder stumpf und an der Basis keilförmig verschmälert oder abgerundet. Die Nebenblätter sind klein.
Die seiten- oder pseudoendständigen, hängenden, langen, einfachen, traubigen Blütenstände enthalten Tragblätter, winzige Deckblätter und viele Blüten.
Die zygomorphen Blüten sind zwittrig und fünfzählig. Der Kelch ist leicht zweilippig. Es sind typische Schmetterlingsblüten. Bei den fünf gelben Kronblättern ist das Schiffchen kleiner als die Flügel; die Fahne ist ei- bis kreisförmig. Der Fruchtknoten enthält viele Samenanlagen. Der glatte Griffel endet in einer Narbe.
Die erst grüne, bei Reife dunkelgrüne bis braune und bohnenähnliche Hülsenfrucht enthält viele Samen und ist zwischen den Samen leicht eingeschnürt. Die dunkelbraunen bis schwarzen Samen sind flach.
Beide Arten des Goldregens enthalten das Gift Cytisin[2]. Der Alpen-Goldregen enthält zusätzlich vor allem in den Blättern auch das Gift Ammodendrin.[3]
Goldregen ist besonders für Kinder gefährlich, da seine Samen in Hülsen ausgebildet werden, die mit Erbsen und Bohnen verwechselt werden können. Die tödliche Dosis liegt bei Kindern etwa bei drei bis fünf Hülsen (zehn bis fünfzehn Samen). Die Wirkung der Gifte ist tückisch, denn sie wirken in der ersten Phase erregend auf das Zentralnervensystem, dann kippt dies allerdings ins Gegenteil und lähmt den Betroffenen. Während der ersten Stunde nach dem Konsum treten die üblichen Abwehrreaktionen des Körpers ein: Brennen im Mund- und Rachenraum, starker Durst, Erbrechen, Magenkrämpfe und eine erhöhte Körpertemperatur. Im weiteren Verlauf wird von Erregungszuständen und Delirium gesprochen. Die Pupillen weiten sich, es treten Muskelkrämpfe auf, die bei einer tödlichen Dosis in einer vollständigen Körperlähmung gipfeln können. Der Tod tritt schließlich durch Atemlähmung ein.[4]
Der Goldregen gehört zu den Pflanzen, mit denen sich die Giftinformationszentralen am häufigsten beschäftigen müssen. Er enthält viele giftige Alkaloide, vor allem das stark giftige Cytisin. Es ist in allen Pflanzenteilen enthalten, besonders konzentriert in den Samen.
Es ist angeraten, die Kinder und Erzieher über die Giftigkeit aufzuklären, wenn die Pflanzen in der Nähe von Kinderspielplätzen und Schulhöfen zu finden sind, denn Kinder, die nicht wissen, dass die Pflanze giftig ist, können sich schnell vergiften, wenn sie mit den Samen spielen, sie zerkauen und verschlucken oder an den auffälligen Blüten lutschen.[4]
Der ursprünglich aus dem Süden Europas stammende, kleine Baum wird aufgrund seiner dekorativen gelben Blütentrauben bereits seit Jahrhunderten als Zierpflanze kultiviert.[4]
Die Goldregen-Sorten stellen an das Klima und den Boden wenig Ansprüche. Sie blühen üppig von April bis Juni und sind in Parkanlagen und Gärten häufig als Ziergehölz zu finden.
Die Blätter des Goldregens wurden in der Vergangenheit als Tabakersatzstoff verwendet.[5] Da die im Goldregen enthaltenen Stoffe kein Suchtpotential haben und dennoch der Wirkung von Nicotin ähneln, werden cytisinhaltige Stoffe vertrieben, die der Raucherentwöhnung dienen.[6]
Die Gattung Laburnum wurde 1759 durch Philipp Conrad Fabricius in Enumeratio Methodica Plantarum, S. 228 aufgestellt. Ein Homonym ist Laburnum Medik. veröffentlicht in Vorles. Churpfälz. Phys.-Öcon. Ges., 2, 1787, 362.[7]
Die Gattung Laburnum gehört zur Tribus Genisteae in der Unterfamilie der Schmetterlingsblütler (Faboideae) innerhalb der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae).
Die Gattung Laburnum enthält nur zwei Arten:[8]
Daneben gibt es noch eine Hybride aus diesen beiden Arten:
Goldregen (Laburnum), auch Bohnenbaum, Goldrausch oder Gelbstrauch genannt, ist eine Pflanzengattung aus der Unterfamilie der Schmetterlingsblütler (Faboideae) in der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Der Indische Goldregen dagegen gehört zur Gattung der Kassien (Cassia).
Der Gemeine Goldregen (Laburnum anagyroides), auch Gewöhnlicher Goldregen genannt, ist aufgrund seiner gelben Blütenpracht ein beliebter Zierstrauch.
Er wurde 2012 zur Giftpflanze des Jahres gewählt. Für Kinder kann bereits eine recht kleine Dosis der schotenförmigen Samenstände tödlich sein.
Ang mga Laburnum[1] ay mga palumpong o maliliit na punong kamag-anak ng mga bean [Ingles][2], katulad ng patol, patani, sitaw at bataw. Pinararami at inaalagan ang mga ito bilang mga palamuting mga halaman.
Mayroon silang mga makikintab na mga dahon at maramihang mga kumpol ng mga kulay-dilaw na mga bulaklak. Nakalalason ang halamang ito, partikular na ang mga buto, kapag kinain ng tao, bagaman walang epekto sa mga hayop. Matigas ang kahoy ng mga Laburnum na ginagamit sa paggawa ng mga kabinet at mga instrumentong pangtugtugin.[1]
Ang lathalaing ito ay isang usbong. Makatutulong ka sa Wikipedia sa nito.
Ang mga Laburnum ay mga palumpong o maliliit na punong kamag-anak ng mga bean [Ingles], katulad ng patol, patani, sitaw at bataw. Pinararami at inaalagan ang mga ito bilang mga palamuting mga halaman.
Toś ten nastawk z temu rod Laburnum jo pó lema na drugi nastawk pódobny. Drugi lema žołta akacija ma temu družyna Laburnum anagyroides. Žołta akacija[1] (Laburnum) jo rod ze swójźby łušćinowych rostlinow (Fabaceae).
W roźe se dwě družynje rozeznawatej:
Mimo togo jo hyšći jadna hybrida z wobeju družynow:
Žołta akacija (Laburnum) jo rod ze swójźby łušćinowych rostlinow (Fabaceae).
अस्य कुटुम्बः फ्याबेसी इति । अस्य सस्यशास्त्रीयं नाम अकेसिया फ़र्नेसिआन वैल्ड । अरिमेडा, विटः इति अस्य वृक्षस्य नामान्तरम् अस्ति । अन्यभाषासु अस्य वृक्षस्य नामानि यथा...
आङ्ग्लम् - क्यासिया, स्पाञ्ज् ट्री । Indian lyabarnum, Golden power.
कन्नडम् - करिजालि, कस्तुरि जालि, सण्णजालि । ಕರಿಜಾಲಿ, ಕಸ್ತೂರಿಜಾಲಿ, ಸಣ್ಣಜಾಲಿ।
हिन्दी - गुड् बबूल्, विलायति, कैकर ।
तमिळु - कडिवेल्, वेदुमुल् । கடிவேல், வேதுமுல் ।
तेलुगु - कस्तूरितुम्म, मुरिकितुम्म । కస్తూరితుమ్మ, మురికితుమ్మ।
मराठि - गुबबुल, कंक्रि,येरिबबुल् ।
मलयाळम् - पिवेलम् । പിവേലമ്।
मरुद्रुमः १०-२०पादपरिमितम् औन्नत्यं प्राप्नोति । अस्य काण्डस्य वर्णः गाढपिङ्गलवर्णः । द्विदलयुक्तानि पत्राणि भवन्ति । पत्राणां दीर्घता २.५-५सें.मी. पर्यन्तमपि भवति ।६-८मि.मी.व्यासास्य वर्तुलाकारस्य पुष्पानां गुच्छम् एव भवति । पीतवर्णस्य पुष्पाणां सुगन्धः अतीव तीक्ष्णः भवति । नवेम्बर् तः मार्च मासाभ्यान्तरं वृक्षाः कुसुमिताः भवन्ति । अस्य फलानि ५-९सें.मी.दीर्घाणि वक्राणि च भवन्ति । अस्य वृक्षस्य वंशाभिवृद्धिः बीजैः एव भवति ।
मरुद्रुमस्य वल्कलानि दन्तक्षयस्य रक्तसम्बद्धरोगाणां क्षतानां च उपशमनार्थं उपययोजयन्ति । किसलयाः गोनेरिया इति रोगोपशमनार्थं प्रयोजनकारिणः भवन्ति । अस्य वल्कलस्य कषायं कुष्टरोगस्य अन्यचर्मरोगाणां निवारणार्थं प्रयोजयन्ति । वल्कलचूर्णम् आस्तमारोगं नियन्त्रयति । पुष्पाणाम् उपयोगेन केसि इति सुगन्धरसम् उत्पादयन्ति । वृक्षनिर्यासः चर्मोद्यमेषु मधुराणि निर्मातुं च उपयुज्यते । किसलयस्य पाकशालासु उपयोगः भवति ।
अस्य कुटुम्बः फ्याबेसी इति । अस्य सस्यशास्त्रीयं नाम अकेसिया फ़र्नेसिआन वैल्ड । अरिमेडा, विटः इति अस्य वृक्षस्य नामान्तरम् अस्ति । अन्यभाषासु अस्य वृक्षस्य नामानि यथा...
आङ्ग्लम् - क्यासिया, स्पाञ्ज् ट्री । Indian lyabarnum, Golden power.
कन्नडम् - करिजालि, कस्तुरि जालि, सण्णजालि । ಕರಿಜಾಲಿ, ಕಸ್ತೂರಿಜಾಲಿ, ಸಣ್ಣಜಾಲಿ।
हिन्दी - गुड् बबूल्, विलायति, कैकर ।
तमिळु - कडिवेल्, वेदुमुल् । கடிவேல், வேதுமுல் ।
तेलुगु - कस्तूरितुम्म, मुरिकितुम्म । కస్తూరితుమ్మ, మురికితుమ్మ।
मराठि - गुबबुल, कंक्रि,येरिबबुल् ।
मलयाळम् - पिवेलम् । പിവേലമ്।
Laburnum, sometimes called golden chain or golden rain, is a genus of two species of small trees in the subfamily Faboideae of the pea family Fabaceae. The species are Laburnum anagyroides—common laburnum and Laburnum alpinum—alpine laburnum. They are native to the mountains of southern Europe from France to the Balkans.
Some botanists include a third species, Laburnum caramanicum, but this native of southeast Europe and Anatolia is usually treated in a distinct genus Podocytisus, more closely allied to the Genisteae (brooms).
The Laburnum trees are deciduous. The leaves are trifoliate, somewhat like a clover; the leaflets are typically 2–3 cm (0.8–1.2 in) long in L. anagyroides and 4–5 cm (1.5–2 in) long in L. alpinum.
They have yellow pea-flowers in pendulous leafless racemes 10–40 cm (4–15.5 in) long in spring, which makes them very popular garden trees. In L. anagyroides, the racemes are 10–20 cm (4–8 in) long, with densely packed flowers; in L. alpinum the racemes are 20–30 cm (8–12 in) long, but with the flowers sparsely along the raceme.[1] The fruit develops as a pod and is extremely poisonous.[2]
The yellow flowers are responsible for the old poetic name 'golden chain tree' (also written as golden chaintree or goldenchain tree).
All parts of the plant are poisonous, although mortality is very rare.[3] Symptoms of laburnum poisoning may include intense sleepiness, vomiting, convulsive movements, coma, slight frothing at the mouth and unequally dilated pupils. In some cases, diarrhea is very severe, and at times the convulsions are markedly tetanic. The main toxin in the plant is cytisine, a nicotinic receptor agonist.
It is used as a food plant by the larvae of some Lepidoptera species, including the Palearctic moth, the buff-tip.
Laburnum comprises the following species:[4][5][6]
The status of the following species is unresolved:[6]
The following hybrids have been described:[6]
There is also a graft-chimaera, + Laburnocytisus 'Adamii' Lavallée.
Laburnum has historically been used for cabinetmaking and inlay, as well as for musical instruments. In addition to such wind instruments as recorders and flutes, it was a popular wood for Great Highland Bagpipes[7] before taste turned to imported dense tropical hardwoods such as Brya ebenus (cocus wood), ebony, and Dalbergia melanoxylon (African monkeywood).[8] The heart-wood of a laburnum may be used as a substitute for ebony or rosewood. It is very hard and a dark chocolate brown, with a butter-yellow sapwood.
Laburnum species and hybrids are cultivated as ornamental trees for gardens and parks. They are also trained as espaliers on pergolas, for ceilings of pendant flowers in season. In its natural form, Laburnum is a shrubby, multi-branched tree, but it is often pruned to maintain a single trunk which displays the smooth green bark.
Gardeners are advised to remove the spent seedpods after flowering because they sap the strength of the tree and are the most poisonous part.[9] Generally Laburnum does not perform well in hot climates, and has a reduced life-span if grown in climates with warm winters. Afternoon shade and the occasional deep watering are advisable in areas with hot, dry summers. They do best in climates with moderate winter and summer temperatures, ideally Oceanic climates like those of the Pacific Northwest and Northern Europe.[10] Laburnum trees are ubiquitous in England, Wales, Scotland and Ireland, where they are commonly planted as lawn specimens or in shrub borders.
Most garden specimens are of the hybrid between the two species, Laburnum ×watereri 'Vossii' (Voss's laburnum), which combines the longer racemes of L. alpinum with the denser flowers of L. anagyroides; it also has the benefit of low seed production. It has gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.[11][12]
Laburnum, sometimes called golden chain or golden rain, is a genus of two species of small trees in the subfamily Faboideae of the pea family Fabaceae. The species are Laburnum anagyroides—common laburnum and Laburnum alpinum—alpine laburnum. They are native to the mountains of southern Europe from France to the Balkans.
Some botanists include a third species, Laburnum caramanicum, but this native of southeast Europe and Anatolia is usually treated in a distinct genus Podocytisus, more closely allied to the Genisteae (brooms).
Laburnum es un género de 39 especies de árboles pequeños de la subfamilia Faboideae de la familia Fabaceae, Laburnum anagyroides (laburno común) y L. alpinum (laburno alpino). Son plantas nativas de las montañas del sur de Europa desde Francia hasta la península Balcánica. Algunos botánicos incluyen una tercera especie, Laburnum caramanicum, pero esta que es nativa del sureste de Europa y de Asia Menor se sitúa en un género diferente Podocytisus, aliado más próximo de Cytisus y de Genista.
Tienen flores Papilionaceae amarillas en racimos colgantes de 10-30 cm de longitud, que florecen en primavera. Son unos árboles ornamentales de jardín muy populares. En L. anagyroides los racimos tienen una longitud de 10-20 cm, con una densa floración en paquetes; en L. alpinum el racimo presenta una longitud de 20-30 cm, pero las flores se encuentran más espaciadas a lo largo del racimo.
Las hojas son trifoliadas, parecidas a las del trébol, las hojuelas de unos 2-3 cm de largo en L. anagyroides y de 4-5 cm de largo en L. alpinum.
La mayoría de los especímenes de jardín son híbridos de las dos especies, Laburnum x watereri (Laburnum de Voss), que combinan los largos racimos de L. alpinum con la densidad en la floración de L. anagyroides; también tienen la ventaja de producir pocas semillas (las semillas de Laburnum son una causa frecuente de intoxicación en niños pequeños, que las confunden con guisantes).
Las flores amarillas son las responsables del antiguo y poético nombre de 'árbol de la cadena de oro'.
Todas las partes de esta planta son venenosas y pueden ser mortales si se consumen en exceso. Los síntomas del envenenamiento por Laburnum incluyen una somnolencia intensa, vómitos, movimientos convulsivos, coma, espumarajos en la boca, y pupilas dilatadas. En algunos casos la diarrea es muy severa y a veces las convulsiones son marcadamente tetánicas.
A pesar de la toxicidad de la planta, las larvas de algunas especies de Lepidoptera las utilizan como alimento.
El género fue descrito por Philipp Conrad Fabricius y publicado en Enumeratio Methodica Plantarum 228. 1759[1]
Laburnum es un género de 39 especies de árboles pequeños de la subfamilia Faboideae de la familia Fabaceae, Laburnum anagyroides (laburno común) y L. alpinum (laburno alpino). Son plantas nativas de las montañas del sur de Europa desde Francia hasta la península Balcánica. Algunos botánicos incluyen una tercera especie, Laburnum caramanicum, pero esta que es nativa del sureste de Europa y de Asia Menor se sitúa en un género diferente Podocytisus, aliado más próximo de Cytisus y de Genista.
Kultasadepensaat eli kultasateet (Laburnum) on hernekasvien heimoon kuuluva kasvisuku. Suvun luonnonvarainen kasvualue sijaitsee Etelä-Euroopassa.
Kultasadepensaat ovat kesävihantia yksikotisia pensaita tai pieniä puita. Pituus on 2–10 metriä. Lehdet kasvavat kierteisesti ja ne ovat pitkäruotisia. Lehtilapa on kolmilehdykkäinen. Lehdykät ovat 3–8 cm pitkiä, soikeita ja melkein ruodittomia. Kukinto on riippuva latvaterttu. Kukat ovat kaksineuvoisia ja teriö keltainen. Hedelmä on palko.[1]
Suomessa kultasadepensaita viljellään koristeellisuutensa vuoksi suojaisilla kasvupaikoilla maan eteläosissa. Parhaiten menestyvä laji on kaljukultasade.[3] Kukinta-aika on kesä–heinäkuussa.
Kultasadepensailla koko kasvi ja etenkin sen siemenet ovat hyvin myrkyllisiä.[4] Tarhakultasateella ei kehity siemeniä tai siemenmuodostus on heikkoa.[1]
Kultasadepensaat eli kultasateet (Laburnum) on hernekasvien heimoon kuuluva kasvisuku. Suvun luonnonvarainen kasvualue sijaitsee Etelä-Euroopassa.
Laburnum est un genre de plantes arbustives de la famille des Fabaceae. Ses espèces sont parfois appelées « cytises ».
Laburnum est un genre de plantes arbustives de la famille des Fabaceae. Ses espèces sont parfois appelées « cytises ».
Crann duillsilteach beag ornáideach, dúchasach don Eoraip. Na pisbhláthanna buí ina gcrobhaingí duilleogacha, ar crochadh ó na craobhacha san earrach. Na duilleoga roinnte i 3 dhuilleoigín, na capsúil suas le 6 cm ar fhad, gruagach is iad óg, le síolta dubha. Gach cuid de an-nimhiúil, na síolta go háirithe.
Negnjil (zlatna kiša, zanovijet, lat. Laburnum), biljni rod listopadnog, korisnog, ljekovitog grmlja ili drveća iz porodice mahunarki. Od dvije vrste koje su priznate u ovom rodu u Hrvatskoj rastu obični zanovijet ili negnjil i planinski zanovijet. Postoji još jedna vrsta koja je hibridna.
Velebitski zanovjet (Fukarek, 1981) ili Alšingerova zanovijet podvrsta je običnog zanovijeta, a latinski mu je naziv Laburnum anagyroides subsp. anagyroides (sin. Laburnum anagyroides subsp. alschingeri).
Obični zanovijet naraste do 7 metara visine, ima tvrdo drvo, tako da se koristi u izradi glazbenih instrumenata. Cijela biljka je otrovna jer sadrži alkaloid citizin koji izaziva znojenje, vrtoglavicu, usporen puls i povraćanje.
Latinsko ime roda naziv je za ovu biljku poznatu još kod Plinija[1].
Laburnum × watereri
Laburnum anagyroides
Laburnum alpinum
Laburnum alpinum
Negnjil (zlatna kiša, zanovijet, lat. Laburnum), biljni rod listopadnog, korisnog, ljekovitog grmlja ili drveća iz porodice mahunarki. Od dvije vrste koje su priznate u ovom rodu u Hrvatskoj rastu obični zanovijet ili negnjil i planinski zanovijet. Postoji još jedna vrsta koja je hibridna.
Velebitski zanovjet (Fukarek, 1981) ili Alšingerova zanovijet podvrsta je običnog zanovijeta, a latinski mu je naziv Laburnum anagyroides subsp. anagyroides (sin. Laburnum anagyroides subsp. alschingeri).
Obični zanovijet naraste do 7 metara visine, ima tvrdo drvo, tako da se koristi u izradi glazbenih instrumenata. Cijela biljka je otrovna jer sadrži alkaloid citizin koji izaziva znojenje, vrtoglavicu, usporen puls i povraćanje.
Latinsko ime roda naziv je za ovu biljku poznatu još kod Plinija.
Kitkowc[1][2] (Laburnum) je ród ze swójby łušćinowcow (Fabaceae). Druhe serbske mjeno je šćedrjenc[1][2].
W rodźe so dwě družinje rozeznawatej:
Nimo toho je hišće jedna hybrida z wobeju družinow:
Kitkowc (Laburnum) je ród ze swójby łušćinowcow (Fabaceae). Druhe serbske mjeno je šćedrjenc.
Gullregn (fræðiheiti Laburnum) er ættkvísl lítilla eða meðalstórt trjáa af ertublómaætt sem ber gul blóm í löngum hangandi klösum. Gullregn skiptist í tvær tegundir, strandagullregn (Laburnum anagyroides) og fjallagullregn (Laburnum alpinum). Gullregn er upprunnið úr fjallasvæðum í suðurhluta Evrópu frá Frakklandi til Balkanskagans.
Gullregn er vinsælt garðtré en vanalegt er að í görðum sé ræktað garðagullregn (Laburnum x watereri) sem er blendingsgullregn milli hinna tveggja tegunda gullregns með langa blómklasa eins og fjallagullregn og þétt blómskrúð eins og strandagullregn.
Blendingur milli strandgullregns og fjallagullregns er ýmist er kallaður garðagullregn eða blendingsgullregn, Laburnum x watereri. Blendingsgullregn sameinar helstu kosti beggja tegunda, hefur langa blómklasa eins og fjallagullregni og stór blóm eins og strandgullregn. Yrkið Laburnum x watereri ‘Vossi’, sem er upprunnið í Hollandi um 1875 þykir góð garðplantna með blómklasa sem geta orðið allt að 50 sm langir og það blómstrar strax því það er ágrætt en fjallagullregn blómstrar ekki fyrr en það verður kynþroska allt að 15-20 ára gamalt. Einn af kostum garðagullregns er að það myndar mjög sjaldan fræ og þá mjög lítið af fræum.
Garðagullregn þroskar síður fræ en fjallagullregn. Fræ gullregns eru eitruð sem og allir aðrir hlutar plöntunar. Aðaleiturefnið í gullregni er Cytisine. Í fræbelgnum eru 3 til 5 fræ en 2 - 10 fræ geta valdið eitrun hjá börnum. Einkenni geta komið í ljós eftir 10 mínútur en einnig geta liðið nokkrar klukkustundir.
Gullregn (fræðiheiti Laburnum) er ættkvísl lítilla eða meðalstórt trjáa af ertublómaætt sem ber gul blóm í löngum hangandi klösum. Gullregn skiptist í tvær tegundir, strandagullregn (Laburnum anagyroides) og fjallagullregn (Laburnum alpinum). Gullregn er upprunnið úr fjallasvæðum í suðurhluta Evrópu frá Frakklandi til Balkanskagans.
Gullregn er vinsælt garðtré en vanalegt er að í görðum sé ræktað garðagullregn (Laburnum x watereri) sem er blendingsgullregn milli hinna tveggja tegunda gullregns með langa blómklasa eins og fjallagullregn og þétt blómskrúð eins og strandagullregn.
Laburnum è un genere della famiglia Fabaceae. Compongono attualmente il genere due sole specie arboree di piccole dimensioni originarie dell'Europa Meridionale, riconducibili al nome comune di maggiociondolo. Il nome venne dato al genere dal naturalista Philipp Conrad Fabricius[1] nel 1759.
Il genere Laburnum comprende le seguenti specie:[2][3]
Alcuni botanici includono nel genere una terza specie, Laburnum caramanicum, originaria dell'Europa sud-orientale e dell'Anatolia, la quale è però solitamente inclusa nel genere Podocytisus, più vicino alle ginestre propriamente dette.
Lo status tassonomico delle seguenti specie è al momento incerto:[2]
I botanici hanno descritto il seguente ibrido:[2]
È inoltre stata segnalata una chimera chiamata + Laburnocytisus 'AdamiiLavallée (e che può anche essere indicata come Laburnum anagyroides + Chamaecytisus purpureus). Deriva dalla mescolanza di tessuti tra le due specie, Laburnum anagyroides e Chamaecytisus purpureus (una ginestra), dovuta all'innesto; i tessuti del maggiociondolo prevalgono nella la parte centrale dei fusti mentre quelli della ginestra si trovano più all'esterno.
Laburnum è un genere della famiglia Fabaceae. Compongono attualmente il genere due sole specie arboree di piccole dimensioni originarie dell'Europa Meridionale, riconducibili al nome comune di maggiociondolo. Il nome venne dato al genere dal naturalista Philipp Conrad Fabricius nel 1759.
Pupmedis (lot. Laburnum, vok. Goldregen) – pupinių (Fabaceae) šeimos Faboideae pošeimio augalų gentis.
Priklauso krūmai arba žemi medžiai. Lapai trilapiai, augantys pražangiai. Žydi geltonais žiedais, sukrautais nusvirusiose kekėse. Žiedai nektaringi, bet visos augalo dalys nuodingos. Auginami kaip dekoratyviniai augalai.
Lietuvoje nedažnai kaip dekoratyvūs augalai auginami:
Gullregnslekta (Laburnum) er ei slekt i erteblomstfamilien som består av løvfellende trær og busker. Det fins to arter, gullregn (L. anagyroides) og alpegullregn (L. alpinum). Men de fleste gullregnplanter som dyrkes i hager er kultiverte hybrider mellom disse to artene som kombinerer alpegullregnets lange blomsterklaser og vanlig gullregn sine fyldige blomster. Gullregn blomstrer på våren med gule blomster i 10-30 cm lange klaser. Bladene er tredelte og mellom 2 og 5 cm lange. Gullregnene kommer opprinnelig fra fjelltraktene i sørlige deler Europa til Balkan-halvøya.
Gullregn er giftig og kan være dødelig giftig ved høyt inntak. Symptomer på gullregnforgiftning er intens trøtthet, oppkast, koma, frådende munn og ulikt utvidete pupiller. Til tross for at planten er giftig, brukes den som vertsplante for larvene til flere sommerfuglarter.
Gullregnslekta (Laburnum) er ei slekt i erteblomstfamilien som består av løvfellende trær og busker. Det fins to arter, gullregn (L. anagyroides) og alpegullregn (L. alpinum). Men de fleste gullregnplanter som dyrkes i hager er kultiverte hybrider mellom disse to artene som kombinerer alpegullregnets lange blomsterklaser og vanlig gullregn sine fyldige blomster. Gullregn blomstrer på våren med gule blomster i 10-30 cm lange klaser. Bladene er tredelte og mellom 2 og 5 cm lange. Gullregnene kommer opprinnelig fra fjelltraktene i sørlige deler Europa til Balkan-halvøya.
Gullregn er giftig og kan være dødelig giftig ved høyt inntak. Symptomer på gullregnforgiftning er intens trøtthet, oppkast, koma, frådende munn og ulikt utvidete pupiller. Til tross for at planten er giftig, brukes den som vertsplante for larvene til flere sommerfuglarter.
Złotokap, złotodeszcz (Laburnum Fabr.) – rodzaj roślin z rodziny bobowatych obejmujący kilka gatunków małych drzew lub krzewów. Gatunkiem typowym jest Laburnum anagyroides Medik[2].
Jeden z rodzajów podrodziny bobowatych właściwych Faboideae w rzędzie bobowatych Fabaceae s.l.[1]. W obrębie podrodziny należy do plemienia Genisteae[3].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa różowe (Rosidae Takht.), nadrząd Fabanae R. Dahlgren ex Reveal, rząd bobowce (Fabales Bromhead), rodzina bobowate (Fabaceae Lindl.), rodzaj złotokap (Laburnum Fabr.)[4].
Złotokap, złotodeszcz (Laburnum Fabr.) – rodzaj roślin z rodziny bobowatych obejmujący kilka gatunków małych drzew lub krzewów. Gatunkiem typowym jest Laburnum anagyroides Medik.
Laburnum é um género botânico pertencente à família Fabaceae[1].
Laburnum é um género botânico pertencente à família Fabaceae.
«Laburnum — World Flora Online». www.worldfloraonline.org. Consultado em 19 de agosto de 2020Gullregnssläktet (Laburnum)[1][2] är ett släkte av buskar i familjen ärtväxter.[1]. Gullregnsarterna blommar i början av sommaren med gula blomklasar.
Gullregnsarterna är stora lövfällande buskar eller träd med grågrön slät stam. Buskarna blommar på våren med gula blommor i stora hängande klasar. Bladen är trefingrade. Fröna, som ligger i en fruktbalja, är bruna eller svarta.[3] Hela växten är giftig och fröna innehåller särskilt mycket av giftet.[4]
Gullregnen härstammar från bergstrakterna i södra Europa och förekommer förvildade i södra och mellersta Sverige.[5][6]
Gullregnsarterna är uppskattade prydnadsväxter vars trä även används till slöjd och snickeri. Träet är segt och hårt med en ljus gulbrun färg som skimrar i grönt. Även träet är giftigt, men de giftiga egenskaperna avtar i takt med att träet torkar. Skyddsutrustning samt god ventilation rekommenderas vid svarvning, sågning och slipning.[7]
Hela växten och i synnerhet fröna innehåller ett giftigt ämne, alkaloiden cytisin. Det är ovanligt med allvarliga förgiftningar. Dock kan några få frön ge symptom hos barn. Förgiftningssymptomen kan komma inom en halvtimme till ett par timmar. Symptomen omfattar illamående, kräkningar, yrsel, slöhet, hjärtklappning, vida pupiller och feber. I allvarliga fall eventuellt även muskelryckningar, medvetande- och andningspåverkan.[4]
Det är mycket ovanligt med svårare förgiftningsfall orsakade av växter. Inga allvarliga olyckor har skett i Sverige sedan 1940-talet.[8]
Släktet består av två arter, sydgullregn (L. anagyroides) och alpgullregn (L. alpinum). Båda arterna förekommer i Sverige och har också förvildats. Hybriden mellan dessa arter, hybridgullregn (L. ×watereri), har ökat i odling eftersom den producerar mycket få frön, vilket minskar risken för att barn får i sig frön och fruktbaljor av misstag.[3]
Kladogram enligt Catalogue of Life[1]:
Gullregn
Wikimedia Commons har media som rör Gullregnssläktet.
Wikispecies har information om Gullregnssläktet.
Gullregnssläktet (Laburnum) är ett släkte av buskar i familjen ärtväxter.. Gullregnsarterna blommar i början av sommaren med gula blomklasar.
Золоти́й дощ[1][2] або лабу́рнум (лат. Laburnum) — рід отруйних листопадних дерев і кущів родини Бобових. Латинська назва Laburnum здогадно, етруського походження і буквально означає «біб-трилисник»[3]. Інші назви — бобчу́к, бобі́вник, бобо́вник[4] (важливо мати на увазі, що їх часто уживають і щодо мигдалю степового — зовсім іншої рослини родини Розових).
Природний ареал — Мала Азія й Південна Європа. Представників роду культивують у багатьох країнах як декоративні рослини.
Представники роду — дерева або кущі висотою 3—7 м. Бруньки яйцеподібні з 2—3 зовнішніми лусками. Листорозташування чергове. Листки трійчасті з черешком і прилистками, світло-зелені, листочки майже сидячі.
Квітки жовті, метеликового типу. Суцвіття — китиця, прикінцева, безлиста, повисла або стояча. Чашечка неправильно-дзвоноподібна, близько 5 мм завдовжки, неясно двогуба, з двома зубцями на верхній губі і трьома на нижній. Пелюстки 2—3 см завдовжки, вільні, вітрило трохи довше за весла з човником, човник голий. Тичинок десять, вони зростаються між собою. Зав'язь на ніжці, стовпчик з голівчастою приймочкою. Довгі низпадні гроноподібні суцвіття навесні повністю покривають рослину. Золотий дощ є добрим медоносом[3].
Плід — лінійний плаский біб на довгій ніжці, по швах потовщений або злегка крилатий, одно- чи багатонасінний. Розкривається пізно.
Рослина отруйна. Найбільшою токсичністю відрізнюється насіння: воно містить алколоїди цитизин і лабурнін. Цитизин за хімічною структурою близький до нікотину, відоме, що під час Першої Світової війни у Європі були в ужитку самокрутки зі золотого доща (для заміни дефіцитного тютюну). Зараз цитизин використовують у гомеопатії — у препаратах від нікотинової залежності. При вирощуванні рослини необхідно обмежити доступ до нього дітей і тварин[3].
У роді налічують два біномінальних види і кілька видів з невизначеним статусом, а також гібридів[5][6][7].
Статус нижчеперелічених видів невизначений[7].
Laburnum alpinum і Laburnum anagyroides, а також їхні гібриди популярні у парковому садівництві. Золотий дощ — теплолюбна рослина, вона витримує морози лише до мінус 23—26 °C. Тому вирощування його на більшій частині території Східної Європи досить проблематично: однорічні прирости без снігового покриву можуть обмерзати, а під час суворих зим постраждати й старі пагони. В умовах холодного клімату золотий дощ нечасто виростає вище 3 м.
Деревина золотого доща тверда, добре полірується, з гарним звивистим рисунком, має коричневий колір (заболонь жовта). Вона підходить для дрібної скульптури, інкрустацій, музичних інструментів. Колись з неї виготовляли луки й арбалети, які за якістю не поступались тисовим[3].
Золоти́й дощ або лабу́рнум (лат. Laburnum) — рід отруйних листопадних дерев і кущів родини Бобових. Латинська назва Laburnum здогадно, етруського походження і буквально означає «біб-трилисник». Інші назви — бобчу́к, бобі́вник, бобо́вник (важливо мати на увазі, що їх часто уживають і щодо мигдалю степового — зовсім іншої рослини родини Розових).
Laburnum là một chi thực vật có hoa trong họ Đậu.[1]
.jpg){kind=small}
Bài viết liên quan đến tông đậu Genisteae này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.
Laburnum là một chi thực vật có hoa trong họ Đậu.
Laburnum Fabr.
Виды
Бобо́вник, или Лабу́рнум (лат. Labúrnum) — род листопадных деревьев или кустарников семейства Бобовые.
Почки широко яйцевидные, с двумя — тремя наружными чешуями. Листорасположение очерёдное. Листья тройчатые с черешком и прилистниками, светло-зелёные; листочки почти сидячие.
Цветки жёлтые, мотылькового типа, в конечных, безлистных, повисающих или прямостоячих кистях. Чашечка неправильно-колокольчатая, около 5 мм длиной, неясно двугубая, с двумя зубцами на верхней губе и тремя на нижней. Лепестки 2—3 см длиной, свободные, флаг (парус) несколько длиннее крыльев и лодочки; лодочка голая. Тычинок десять, они сросшиеся. Завязь на ножке, столбик с головчатым рыльцем.
Бобы на длинной ножке линейные, плоские, по швам утолщённые или слегка крылатые, поздно раскрывающиеся, одно- или многосемянные.
Дико растёт в южной Европе и малой Азии.
Древесина твёрдая, хорошо полирующаяся; используется на мелкие поделки.
Все части растения ядовиты. Медоносы.
Особенно эффектны во время цветения; довольно широко используются для посадки в садах и парках, а нередко в оранжереях для ранней выгонки. Размножают посевом семян весною, отводками, черенками; декоративные формы — прививкой на основные виды.
По информации базы данных The Plant List, род включает 4 вида[2]:
Бобо́вник, или Лабу́рнум (лат. Labúrnum) — род листопадных деревьев или кустарников семейства Бобовые.
毒豆属（学名：Laburnum）是蝶形花科下的一个属，为落叶乔木或灌木植物。该属共有3种，分布于南欧和西亚。[1]
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
.jpg)
.jpg)
_(3518869127).jpg)
