nimet breadcrumb-navigoinnissa
L'òstria (Ostrya carpinifolia) és original del surest d'Europa fins a arribar al Caucas i l'Àsia Menor. El seu nom prové del llatí carpinifolius-a-um, del gènere Carpinus, carpí, i folium-ii, fulla, per la similitud de les fulles amb les dels carpins.
L'òstria és un arbret de mida mitjana i de capçada arrodonida que pot arribar als 20 m d'alçada al territori d'on és originari. Acostuma a trobar-se sobre sòls calcaris però, en general, és molt poc exigent quant a la natura dels sòls, fins i tot, en els que són secs i rocallosos. No toleren, però, els terrenys massa secs, o massa humits, o massa compactes.
L'escorça és de color gris, llisa, que aviat s'obre amb petites esquerdes, que passen a ser més abundants i profundes amb l'edat. Els branquillons són d'un color marró fosc i pilosos.
Les fulles són ovalades, de 4 a 10 cm de llargada per de 2 a 5 cm d'amplada, acuminades i apuntades a l'àpex, i arrodonides a la base. Marge doblement asserrat, amb serres molt afilades. L'anvers és d'un verd fosc, mentre que el revers és d'un verd més pàl·lid, amb pèls dispersos, especialment als 11-15 parells de nerviacions.
Les floracions i fruits són especialment característics. Les flors, en aments, poden penjar fins a 7 cm de longitud, omplint tot l'arbre a la primavera, abans de la brotada de les fulles. Els fruits formen raïms de 5 cm de longitud, primer de color verd pàl·lid, per passar després a groc, i resten a l'arbre fins a la tardor, que es tornen de color marró.
La seva fusta és dura i resistent amb diverses aplicacions, i se la coneix com la fusta de ferro; produeix un excel·lent carbó vegetal.
L'òstria (Ostrya carpinifolia) és original del surest d'Europa fins a arribar al Caucas i l'Àsia Menor. El seu nom prové del llatí carpinifolius-a-um, del gènere Carpinus, carpí, i folium-ii, fulla, per la similitud de les fulles amb les dels carpins.
Habrovec habrolistý (Ostrya carpinifolia) je opadavý, jednodomý strom, druh z nevelkého rodu habrovec, jehož jednopohlavné samčí a samičí květy vyrůstají v oddělených květenstvích – jehnědách.
Je dřevinou rozšířenou hlavně v jižní a jihovýchodní Evropě, Malé Asii a v oblastech Kavkazu, kde roste nejčastěji v podhorských a horských lesích. V Evropě hranice jeho původního areálu probíhá přes západní Francii, na severu sahá po jižní okraje Alp a sever Balkánského poloostrova, na jihu k pobřeží Středozemního moře a na východě vede přes Turecko do Libanonu i Sýrie a do severokavkazského Ázerbájdžánu a Gruzie.
V české přírodě není původním druhem a přestože se na zámku Hluboká pěstuje jako okrasná dřevina již od roku 1865 a dobře snáší podnebí české kotliny, není v Česku valně rozšířen. Lze jej obvykle spatřit pouze v botanických zahradách (Botanická zahrada Univerzity Karlovy) nebo v panských parcích (Průhonický zámek, Zbraslavský klášter).[2][3][4]
Habrovec habrolistý je druhem, jemuž prospívá teplejší středomořské klima. Vyskytuje se obvykle v listnatých lesích na kamenitých svazích, ve vnitrozemí i v přímoří. V severní části rozšíření si volí místa na teplém a na vápenec bohatém podloží, kdežto v jižních oblastech i na vápno chudých. Je odolný vůči déletrvajícímu suchému počasí, snáší plné slunce a roste též v polostínu. V nárocích na kvalitu půdy a prostřední je skromný, požaduje však odvodněné stanoviště.
Vzdoruje mrazu, uvádí se až do -35 °C, což dokumentuje jeho výskyt Rusku v Petrohradě. Ve velmi chladných oblastech se ale někdy vyskytuje ve tvaru keře, jenž bývá jen 5 m vysoký. Roste v nadmořské výšce až 2100 m n. m, běžně se dožívá věku 100 let. Má velkou schopnost tvořit po skácení pařezové výmladky. Ploidie druhu je 2n = 16.[2][3][5][6]
Strom vyrůstající do výše 10 až 15 m s kmenem o průměru 30 až 50 cm a s kulatou nebo vejčitou korunou. Kůra je zprvu světle šedá a hladká, později šedě hnědá a podélně rozbrázděná. Na tenkých, hnědých letorostech zjara střídavě vyrůstají drobné, špičaté, listové pupeny kryté zelenými, hnědě olemovanými šupinami. Krátce řapíkaté listy mají vejčité čepele 4 až 10 cm dlouhé a 2 až 6 cm široké, které jsou u báze mělce srdčité až okrouhlé, na vrcholu zašpičatělé a po obvodě nepravidelně dvojitě pilovité. Mají 11 až 18 párů postranních žilek, na lícní straně jsou leskle zelené, na rubové matné a někdy bývají nesouměrné. Palisty brzy opadávají.
Květenství jsou jehnědy sestavené z květů jednoho pohlaví. Samčí jehnědy vznikají již na podzim, jsou převislé a rostou po dvou až čtyřech na koncích mladých prýtů. Jsou žlutozelené, bývají dlouhé až 10 cm a tlusté 0,5 cm a jsou tvořené květy bez okvětí, které mívají čtyři až deset krátkých tyčinek s prašníky obsahující kulatá pylová zrna. Samičí jehnědy ukryté přes zimu v pupenech se objevují až na jaře současně s rašením listů, jsou zprvu vejčité, vzpřímené a dlouhé do 5 cm, po opylení se stávají převislé a prodlužují se. Jejich samičí květy vyrůstají po dvou z paždí listenů, obsahují dvoudílný semeník se dvěma bliznami a jsou obalené třemi listenci. Květy kvetoucí v květnu a červnu jsou větrosnubné.
Samičí květenství se po odkvětu vyvíjí do převislé, vejčité šištice 5 až 8 cm dlouhé, která vzdáleně připomíná chmelovou šištici. Obsahuje plody, oválné oříšky, jež jsou asi 4 mm dlouhé, hnědé a mají nevýrazná žebra. Každý oříšek je zabalen v nafouklém, zprvu žlutém a později hnědém obalu se síťnatou žilnatinou a obsahuje jedno semeno.[2][3][5][6]
U habrovce habrolistého často vznikají plody partenokarpicky, bez oplodnění pohlavní buňky, semena nemají vyvinutý zárodek a jejich klíčivost bývá úspěšná asi jen z 5 %. Po předchozí stratifikaci se semena vysévají brzy zjara, někdy klíčí i déle než rok. Roční semenáče bývají vysoké 5 až 15 cm a dále rostou dost pomalu, strom dosahuje plné výšky asi v 50 letech, pak už jen tloustne. Pro zahradnické účely se nejčastěji rozmnožuje kořenovými oddělky.[6][7]
Dřevo stromu, nediferencované na běl a jádro, je načervenalé, těžké, velmi tvrdé a houževnaté. V minulosti se z něj vyráběly např. dřevěná ozubená kola nebo loukotě kol vozů a jiné namáhané součástky, jakož i kuchyňské předměty. Často je používáno jako palivo, má vysokou výhřevnost a hoří bez kouře, vyrábí se z něj též dřevěné uhlí. Pro pravidelný zdroj paliva se využívá jeho schopnosti vytvářet z pařezů výmladkový les, ze kterého se při krátké obmýtné době získává palivové dříví. V současnosti bývá habrovec habrolistý pěstován hlavně jako parková dekorativní dřevina, jejíž listy se na podzim zbarvují do zářivě žlutého odstínu.[2][5][7]
Samčí jehnědy
Plodenství
Listy
Plodenství a plody
Obrázky, zvuky či videa k tématu habrovec habrolistý ve Wikimedia Commons
Habrovec habrolistý (Ostrya carpinifolia) je opadavý, jednodomý strom, druh z nevelkého rodu habrovec, jehož jednopohlavné samčí a samičí květy vyrůstají v oddělených květenstvích – jehnědách.
Almindelig Humlebøg (Ostrya carpinifolia) eller Europæisk Humlebøg er et stort, løvfældende træ med en kegleagtig vækstform. Gamle træer bliver dog brede og åbne i væksten. Træet er ofte flerstammet. Veddet bruges som gavntræ i hjemlandene.
Barken er først brun med bittesmå, lyse barkporer. Dernæst bliver den gråbrun med svage, tværgående porebånd, og til sidst bliver den opsprækkende i små flager (omtrent som hos Spisepære). Knopperne er spredte og udspærrede. De er dels brune og dels klart grønne på én og samme knop. Der er fine hår langs randen af knopskællene.
Bladene er ægformede med skarpt og dobbelt savtakket rand. Der er mange nerver, som ligger forsænket i bladoverfladen (ligesom hos Avnbøg). Oversiden er mørkegrøn og skinnende, mens undersiden er noget lysere med små totter hår ved nervevinklerne. Høstfarven er blegt gråbrun. De gamle hunrakler sidder langt hen på vinteren og ligner humlekopper i færdig tilstand (altså med frø). De nye, hanlige rakler sidder i bladhjørnerne ved skudspidsen. Frøene modner godt og spirer villigt.
Rodnettet består af dybtgående, kraftige hovedrødder. Siderødderne er svagt forgrenede.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 15 x 15 m (25 x 25 cm/år).
Almindelig Humlebøg findes vildtvoksende i Norditalien, på Balkan og i Lilleasien. Alle steder optræder den på varm og ret tør bund, hvor vintrene er milde.
Ledsageplanter er f.eks. Ægte Kastanje, Valnød, Avnbøg, Vinter-Eg, Tarmvrid-Røn, Navr, Sølv-Lind, Manna-Ask og Kirsebær-Kornel.
Almindelig Humlebøg (Ostrya carpinifolia) eller Europæisk Humlebøg er et stort, løvfældende træ med en kegleagtig vækstform. Gamle træer bliver dog brede og åbne i væksten. Træet er ofte flerstammet. Veddet bruges som gavntræ i hjemlandene.
Die Europäische Hopfenbuche (Ostrya carpinifolia), auch Gemeine Hopfenbuche genannt, ist eine Laubbaum-Art aus der weltweit acht bis zehn Arten umfassenden Gattung der Hopfenbuchen in der Familie der Birkengewächse (Betulaceae).
Der Gattungsname Ostrya bezeichnete schon im Altgriechischen (ostrya) wie im Lateinischen (ostrya) die Hopfenbuche. Das Wort ist dem griechischen Wort für die Rotbuche, oxys, ähnlich. Beide Bezeichnungen werden auf óstreon = Auster zurückgeführt, da das Holz wie die Austernschalen sehr hart ist.[1] Das Artepitheton carpinifolia bedeutet hainbuchenblättrig und spielt auf die Blätter der Hopfenbuche an, die denen der Hainbuche sehr ähnlich sind.
Der deutsche Name Hopfenbuche deutet im ersten Teil auf die Blütenstände hin, die denen des Hopfens ähnlich sehen, im zweiten Teil auf das allgemeine Erscheinungsbild, da dieses besonders der Hainbuche recht ähnlich ist.
Die Europäische Hopfenbuche ist ein sommergrüner Laubbaum. Sie wird meist bis 15 Meter hoch, selten bis 20 Meter. Der Stammdurchmesser erreicht bis zu 0,5 Meter. Typisch für die Hopfenbuche ist die tief ansetzende Krone. In der Jugend ist sie mehr kegelförmig, später offen. Die Hopfenbuche ist eine raschwüchsige Art, wird jedoch selten älter als 100 Jahre.
Ihre Rinde ist am jungen Baum glatt und grau bis graubraun; später wird sie tiefbraun und rissig und löst sich in eckigen Platten ab; unter den abfallenden Platten zeigen sich häufig orangebraune Flecken.
Das Holz ist schwer, zäh und hart. Ungetrocknet hat es eine Dichte von 0,9 bis 1,1 g cm−3, trocken 0,77 g cm−3. Bei Trocknung kommt es zu Rissbildung, da die Schwindung hoch ist. Das Stammzentrum ist kernähnlich, hell- bis dunkelbraun gefärbt, vom Splint jedoch nur sehr undeutlich abgegrenzt. Generell kann das Holz leicht mit dem der Hainbuche verwechselt werden.
Die Knospen sind spitzkegelförmig und stehen von der Achse ab. Sie sind grün mit braunen Flecken, glänzend und klebrig. Die Triebe sind rotbraun bis braun und stark behaart; sie weisen orange erhabene Lentizellen auf.
Die Blätter sind zweizeilig angeordnet und eilänglich. Der Blattstiel ist fünf bis acht Millimeter lang und weich behaart. Die Spreite ist sieben bis neun Zentimeter lang und drei bis fünf Zentimeter breit, mit der größten Breite in der unteren Hälfte. Die Spreitenbasis ist abgestutzt bis abgerundet oder leicht herzförmig und meist asymmetrisch. Der Spreitenapex ist spitz bis zugespitzt. Der Blattrand ist scharf doppelt gesägt. Die Zähne sind zur Spitze hin gekrümmt und am Rand leicht umgerollt. Jede Spreitenhälfte hat 14 bis 16 sekundäre Blattadern. Im Gegensatz zur Hainbuche besitzt die Hopfenbuche deutlich sichtbare Tertiäradern. Die Blattoberseite ist glänzend dunkelgrün, fast kahl und drüsenlos. Die Unterseite ist hellgrün und – besonders bei jungen Blättern – dicht mit ungestielten Drüsen besetzt. Die Adern sind mit anliegenden, steifen Haaren versehen. Im Herbst färben sich die Blätter gelb.
Hopfenbuchen sind einhäusig getrenntgeschlechtig (monözisch). Die männlichen Blütenstände erscheinen bereits im Herbst des Vorjahres und überwintern als geschlossene Kätzchen. Zur Blütezeit im April/Mai strecken sich die Kätzchen auf sechs bis acht Zentimeter Länge und sind dann vier bis sechs Millimeter breit. Die Deckblätter sind rund drei Millimeter lang, blassgrün, dicht bewimpert und mit einer rotbraunen Spitze versehen. Jede Blüte besitzt vier bis zehn Staubblätter, die das Deckblatt nicht oder kaum überragen. Die Staubbeutel haben an der Spitze einen Haarschopf, die Staubfäden sind zweiteilig.
Die weiblichen Kätzchen sind vier bis sechs Zentimeter lang, endständig und vielblütig. Sie stehen bis zur Blüte senkrecht, danach hängen sie. Die Blüten besitzen nur ein unscheinbares Perigon, sind aber von einer sackartigen Hülle umgeben. Die Blüten stehen zu zweit in den Achseln hinfälliger Tragblätter. Die Bestäubung erfolgt durch den Wind.
Der Fruchtstand ähnelt den weiblichen Blütenständen des Hopfens. Er ist zapfen- bis eiförmig, bis sechs Zentimeter lang und 1,5 bis drei Zentimeter dick. Die Fruchthülle entsteht aus den miteinander verwachsenen Vorblättern und ist dicht behaart. Sie ist anfangs eiförmig bis flachgedrückt und gelblich-weiß, später aufgeblasen und braun. In der Fruchthülle befindet sich eine Nuss, die klein, braun und glänzend ist. Die Fruchtreife erfolgt zwischen August und Oktober.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 16.[2]
Das Areal der Europäischen Hopfenbuche umfasst weite Teile des Mittelmeergebiets und die submediterrane Zone der Alpen. Es reicht von der Provence nach Osten über die südlichen Alpen weiter über Kroatien und Serbien bis Bulgarien. Im Süden reicht das Areal von Korsika über Sardinien, Italien, Sizilien nach Griechenland (ohne Kreta). Im Osten umfasst das Areal Kleinasien bis zum Taurus, dem Kaukasus und dem Libanon.
In Mitteleuropa ist die Hopfenbuche am Südrand der Alpen und einzeln in den Zentralalpen vertreten. Sie dürfte in der nacheiszeitlichen Wärmeperiode hierher eingewandert sein. Sie kommt vereinzelt in der Mittel- und Untersteiermark vor, in den Tälern Südkärntens, weiters in Südtirol, im Krainer Karst, bei Triest und in Istrien, sowie vereinzelt im Tessin und in den südalpinen Tälern Graubündens.
In der Vergangenheit war die Hopfenbuche in Südeuropa häufiger. Der Rückgang wird auf übermäßige Holznutzung zurückgeführt.
Die Hopfenbuche ist eine submediterrane bis mediterrane Art. Sie benötigt ein sommerwarmes, wintermildes und niederschlagsreiches Klima. Sie kommt in Gebieten mit einer mittleren Jahrestemperatur von 12,5 bis 15,5 °C und einem durchschnittlichen Jahresniederschlag von 1200 bis 1450 Millimeter vor.
Sie wächst bevorzugt auf felsigen, kalkreichen (aber auch auf Silikat) Unterhanglagen. Im Nordrand ihrer Verbreitung, in Mitteleuropa, wächst sie bevorzugt an trockenen Kalk-Südhängen der collinen bis untermontanen Höhenstufe. In den Karawanken wächst sie bis maximal 900 m, während sie ansonsten bis 1300 m steigt.
Die ökologischen Zeigerwerte nach Landolt & al. 2010 sind in der Schweiz: Feuchtezahl F = 2 (mäßig trocken), Lichtzahl L = 2 (schattig), Reaktionszahl R = 4 (neutral bis basisch), Temperaturzahl T = 4+ (warm-kollin), Nährstoffzahl N = 3 (mäßig nährstoffarm bis mäßig nährstoffreich), Kontinentalitätszahl K = 3 (subozeanisch bis subkontinental).[3]
Die Hopfenbuche ist ein typischer Vertreter der submediterranen Laubmisch-, Karst- und Buschwälder. Hier ist sie vergesellschaftet mit Flaumeiche (Quercus pubescens), Manna-Esche (Fraxinus ornus), Feld-Ahorn (Acer campestre), Französischem Ahorn (Acer monspessulanum), Steinweichsel (Prunus mahaleb), Filz-Steinmispel (Cotoneaster tomentosus), Gewöhnlicher Felsenbirne (Amelanchier ovalis), Wolligem Schneeball (Viburnum lantana) u. a.
In Mitteleuropa kommt sie vor allem im Hopfenbuchen-Mannaeschenwald (Ostryo-carpinifoliae-Fraxinetum orni Aichinger 1933) vor. Dieser besiedelt Standorte am Südabfall der Alpen auf skelettreichen, humusarmen Rendzinen über Kalkgestein. Er bildet meist einen lockeren Buschwald. Die Krautschicht ist oft artenreich, vorherrschend sind Erd-Segge (Carex humilis) und Walliser Schaf-Schwingel (Festuca valesiaca). Die bestandsbildenden Baumarten sind neben den namensgebenden Hopfenbuche und Manna-Esche die Flaum-Eiche. Da sie meist auf unzugänglichen Standorten wachsen, sind sie wenig gefährdet. Sie beherbergen viele seltene Tier- und Pflanzenarten. In Kärnten kommen etwa Sandviper und Smaragdeidechse vorwiegend in den Hopfenbuchen-Mannaeschenwäldern vor.[4]
Die Hopfenbuche verfügt über ein hohes Stockausschlagvermögen, daher ist sie häufig in der Brennholzgewinnung dienenden Nieder- und Mittelwäldern anzutreffen.
Das Holz lässt sich gut drechseln, fräsen und bohren. Es hat einen überaus hohen Abnutzungswiderstand, daher wird es für Möbel (besonders Stühle), Teile von Musikinstrumenten, Spulen, Walzen, Hämmer, Winkel, Spindeln und Kugeln verwendet.
Die Europäische Hopfenbuche (Ostrya carpinifolia), auch Gemeine Hopfenbuche genannt, ist eine Laubbaum-Art aus der weltweit acht bis zehn Arten umfassenden Gattung der Hopfenbuchen in der Familie der Birkengewächse (Betulaceae).
L'Ostrya carpinifolia (en Bresà: Tàera[1]), l'è 'na piànta de la famìa botànica de le Betulaceae.
La tàera la g'ha 'l trónch drit e la chiòma tiràda 'nsèma e 'n pó bislónga; le sò fòie i è ovài, bislónghe e cól òrlo a capète; la nervadüra principàla l'è bèla evidènte. I fröcc i è achéni a gràta de culùr biànch/vért.
La tàera la gh'è apéna endèl Europa sud-orientala (Itàlia, Àustria, Balcani, Grécia, Anatòlia). 'N Italia se la tróa 'ndel'àrea prealpìna centro-orientàl e 'ndel’area peninsulàr (de l’Appenìno setentriunàl a la Calàbria), e a squacc apò a 'ndèle ìzole magiùre.
'N Itàlia gh'è piö o méno 800.000 ètari de bósch có la prezènsa de la tàera.
L'è 'na spéce che g'ha bizògn d'en tèp vegetatìf lónch, 'N itàlia la crès enfìna ai 1000-1200 m s.l.m.. La g'ha bizògn de piö tata àiva che nó la rùer. Endèi ambièncc de culìna de la penìzola la vé sö piö che óter endèle còste al vach. La preferés le tère calcàree e marnùze, la sopórta mìa i ristàgn de àiva, ma la se adàta bé ai teré argilùs.
La formasiù forestàla endoche la tàera la se tróa piö bé l'è l'orno-ostrieto, che völ dì en asociasiù col fràsen (Fraxinus ornus).
L'Ostrya carpinifolia (en Bresà: Tàera), l'è 'na piànta de la famìa botànica de le Betulaceae.
Stoanpuach óder Stoanpuêch isch in Sidtiról die Pezeichnung fir „Hopfenbuche“. In Éstreich hoaßt sie aa Schwarzbuche. Stoanpuachn sein a peliaps Prénnhólz, weil sie an hoachn Hoazwert håbm. In Sidtiról kimmp der Pam in der Natur vór, isch in die wérmern Gepiate nét seltn, er isch in Sideurópa derhoam. Er isch mit der Håsl verwåndt unt håt aa nudlårtige månnliche Pliatnsténd.
Der Nåmen kånn sich drauf peziachn, dass die Pam aa guat af die Knótn (Felsn) wåxn kénnen, óder vielleicht drauf, dass as Hólz hért isch.
El càrpano mòro o càrpane mòro (nome sientifego Ostrya carpinifolia) el xe 'n'albaro de ła fameja de łe Corylaceae, ligà a łe Betułaceae. El nome in todesco el xe gemeine Hopfenbuche, in inglexe hop hornbeam, in taljàn carpino nero, in françese ostrie.
Ła xe na pianta che ła se trova dai cołi fin su łe Prealpi e łe Alpi, anca a 1200 metri, e ła pol esare alta anca 20 e pi metri.
Ła scòrsa ła xe roxa-maron, screpołà. I fiori, in autuno, i par dei bigołi maron ciari, longhi 5-8 çentimetri; i fruti, "achèni", i xe dei graspeti bianchi o verde ciaro.
El càrpano mòro el vien doparà de sołito come legna da ardere o par far picołi atrèsi.
Ostrya carpinifolia, the European hop-hornbeam, is a tree in the family Betulaceae. It is the only species of the genus Ostrya that is native to Europe.
The specific epithet carpinifolia means "hornbeam-leaved", from carpinus, the Latin word for "hornbeam".
Ostrya carpinifolia is found in Lebanon, Italy, France, Austria, Slovenia, Albania, Croatia, Bosnia and Herzegovina, Serbia, Montenegro, North Macedonia, Greece, Bulgaria, southern Switzerland and Turkey. It is found in the medium elevations, in southern Italy and Sicily, in the South Apennine mixed montane forests ecoregion of the Mediterranean forests, woodlands, and scrub Biome.
Ostrya carpinifolia is a broadleaf deciduous tree, that can reach up to 24 metres (79 ft). It has a conical or irregular crown and a scaly, rough bark, and alternate and double-toothed birch-like leaves 3–10 cm long.
The flowers are produced in spring, with male catkins 5–10 cm (2–4 in) long and female catkins 2–5 cm (3⁄4–2 in) long. The fruit form in pendulous clusters 3–8 cm (1+1⁄4–3+1⁄4 in) long with 6–20 seeds; each seed is a small nut 2–4 mm (1⁄16–3⁄16 in) long, fully enclosed in a bladder-like involucre.
The wood is very heavy and hard, and was historically used to fashion plane soles.
Ostrya are used as food plants by the larvae of some Lepidoptera species.
Ostrya carpinifolia, the European hop-hornbeam, is a tree in the family Betulaceae. It is the only species of the genus Ostrya that is native to Europe.
The specific epithet carpinifolia means "hornbeam-leaved", from carpinus, the Latin word for "hornbeam".
Eŭropa ostrio (Ostrya carpinifolia), aŭ ordinara ostrio, estas foliarbo el la genro Ostrio ene de la familio de la Betulacoj (Betulaceae).
La genra nomo ostrya venis el la malnovgreka lingvo (ostrya). La signifo estas same kiel en la latina. Tio estas la nomo de tiu arbo en la du klasikaj lingvoj. La esprimo tre similas al la greka nomo por fago, kio estas óstreon = ostro. La ligno estas estas kiel la ŝelo de la ostro tre malmola. La speciepiteto carpinifolia signifas karpenfolia. La folioj tre similas al tiuj de la karpeno.
La eŭropa ostiro estas decidua foliarbo, kiu atingos la altecon de 15 ĝis 20 metroj. Ĝi estas rapide kreskanta arbo. Ĝi malofte atingas aĝon de pli ol 100 jaroj.
La ritidomo de la juna arbo estas glata kaj griza ĝis grize bruna. Poste la arbo ricevas malhelbrunan koloron kaj la arboŝelo falas en platoj de la arbo. Sub la falintaj platoj la arboŝelo estas oranĝbruna.
La ligno estas peza, tenaca kaj malmola. Ne sekigita la ligno havas densecon de 0,9 bis 1,1 g cm−3, sekigita 0,77 g cm−3.
La folioj staras en du vicoj. La folitigoj havas longajn kaj molajn harojn. En aŭtuno la folioj fariĝas flavaj.
Ostrioj estas monoikaj. La maskla floraro jam aperas en aŭtuno. Ili travintrumas kiel fermitaj amentoj. La flortempo estas en aprilo /majo.
La inaj amentoj longas kvar ĝis ses centimetrojn. Ili kreskas pinte ĉe la planto kaj havas multajn florojn.
La fruktaroj similas al tiuj de la vera lupolo. En la frukta involukro estas malgrandaj nukso, kiuj estas brunaj kaj brilaj. La fruktoj maturiĝas inter aŭgusto kaj oktobro.
La kromosomnombro estas 2n = 16.
La arbo kreskas nature de la Provenco trans la sudaj Alpoj tra Kroatujo, Serbujo ĝis Bulgarujo. En la sudo de Korsiko trans Sardio, Sicilio al Grekujo (ne en Kreto). En la oriento ĝi kreskas ĝis Malgrandazio ĝis Taŭruso, Kaŭkazo kaj Lebanono.
La eŭropa ostrio estas arbo, kiuj ŝatas somervarman kaj vintromildan klimaton, en vintro mildan klimaton. Ĝi preferas rokajn kaj kalkoriĉajn malsuprajn deklivojn. Ekzemple en la Karavankoj ĝi kreskas ĝis alteco de maksimume 900 m.
La ostrio kreskas en maldensaj foliarboj, en karstaj arbaroj kaj en boskaj arbaroj. Ĝi kreskas kune kun lanukaj kverkoj (Quercus pubescens), ornoj (Fraxinus ornus), kampaj aceroj (Acer campestre), francaj aceroj (A. monspessulanum), Prunus mahaleb, Cotoneaster tomentosus, ordinara amelankiero (Amelanchier ovalis), lanaj viburnoj (Viburnum lantana) k.a.
La ligno taŭgas por lignotornado. Oni ŝatas fari el la ligno de la eŭropa ostrio meblojn (precipe seĝoj), partojn de muzikiloj, bobenojn, martelojn, globojn kaj aliajn ilojn.
Eŭropa ostrio (Ostrya carpinifolia), aŭ ordinara ostrio, estas foliarbo el la genro Ostrio ene de la familio de la Betulacoj (Betulaceae).
Ostrya carpinifolia, la ostria, carpe negro o falso carpe es un árbol frondoso que puede alcanzar los 20 m de alto. Pertenece a la familia de las betuláceas.
La ostria rara vez supera los 15 metros de altura. Es similar al carpe blanco en la forma de sus hojas, pero difiere en que tienen nervios laterales ramificados hasta el borde. La corteza es en principio gris pero luego se va oscureciendo, y agrietando en forma de escamas.
Se encuentra en Italia, Austria, Eslovenia, Grecia, los Balcanes, el sur de Suiza y [[Anatolia], España
Ostrya carpinifolia fue descrito por Giovanni Antonio Scopoli y publicado en Flora Carniolica, Editio Secunda 2: 244. 1772.[1]
Frutas
Ostrya carpinifolia, la ostria, carpe negro o falso carpe es un árbol frondoso que puede alcanzar los 20 m de alto. Pertenece a la familia de las betuláceas.
Ostrya carpinifolia
Le charme-houblon, Ostrya carpinifolia, ou ostryer à feuilles de charme, parfois aussi appelé bois-de-fer, est un arbre indigène des montagnes d'Europe centrale et méditerranéenne, de la famille des Betulaceae, comme le charme.
Le charme-houblon, ou ostrier (Ostrya carpinifolia), dépasse rarement les 15 mètres de hauteur. Il s'apparente au charme commun (Carpinus betulus) par la forme de ses feuilles, mais il s'en distingue par un tronc crevassé et par les fruits, qui ressemblent à ceux du houblon (d'où son nom).
Comme chez les autres Betulaceae, les fleurs sont rassemblées sous forme de chatons. Elles apparaissent en avril ou mai et sont hermaphrodites. L'infrutescence ressemble à un petit cône où chaque graine semble enfermée dans un petit sachet. La dissémination est assurée par le vent.
Groupe d'arbres au début du printemps
Chatons mâles au printemps
feuilles et infrutescence femelle au printemps
Arbre avec son feuillage d'été
Infrutescence mature en automne
Arbre dénudé à l'automne
Tronc
Le charme-houblon pousse entre 300 et 1 000 m d'altitude, de préférence en ubac (versant exposé au nord). On le trouve aussi parfois en adret (versant exposé au sud) à condition de bénéficier d'une bonne humidité atmosphérique.
Cet arbre est présent au sud de l'Europe, depuis les bords de la Méditerranée orientale jusqu'au sud de la Suisse, de l'Autriche et, à l'est, jusqu'en Bulgarie. Sa tolérance relative à la sécheresse explique sa présence dans une grande partie du bassin méditerranéen (du sud-est de la France au Liban). La limite occidentale de son aire de répartition géographique se situe en Ligurie et dans le comté de Nice. En France, il ne pousse spontanément qu'en Corse orientale et dans les Alpes Maritimes.
Ostrya carpinifolia
Le charme-houblon, Ostrya carpinifolia, ou ostryer à feuilles de charme, parfois aussi appelé bois-de-fer, est un arbre indigène des montagnes d'Europe centrale et méditerranéenne, de la famille des Betulaceae, comme le charme.
Crni grab (lat. Ostrya carpinifolia) je stablo iz roda Ostrya (crni grab), u porodici brezovki (Betulaceae), porijeklom iz Europe.
Crni grab pridolazi u državama kao što su: Italija, Francuska, Austrija, Slovenija, Albanija, Hrvatska, Bosna i Hercegovina, Srbija, Crna Gora, Makedonija, Grčka, Bugarska, južni dio Švicarske i Turska. Može se pronaći i na srednjim visinama, u južnoj Italiji i na Siciliji, na jugu Apeninskog poluotoka u mješovitim brdskim šumama i termofilnim submediteranskim šumama.
Crni grab je širokolisno bjelogorično drvo, koje može doseći i do 24 metara. Ima grubu koru i dvostruko nazubljeno lišće dugo 3-10 cm.
Cvjetovi se javljaju u proljeće, s muškim resama dugim 5-10 cm i ženskim resama dužine 2-5 cm. Plodovi su u visećim grozdovima 3-8 cm sa 6-20 sjemena; svako sjeme je mali oraščić od 2-4 mm, potpuno zatvoren u mjehuru nalik ovojnici.
Drvo je vrlo teško i tvrdo. Ime Ostrya je izveden iz grčke riječi "ostrua", "kosti nalik", pozivajući se na ovo vrlo tvrdo drvo.
Crnim grabom se hrane larve nekih vrsta leptira.
Crni grab (lat. Ostrya carpinifolia) je stablo iz roda Ostrya (crni grab), u porodici brezovki (Betulaceae), porijeklom iz Europe.
Il carpino nero[1], carpinella[2][3][4], ostria[5] o, meno frequentemente, carpinello[6] (Ostrya carpinifolia Scop.) è un albero della famiglia delle Betulacee.[7]
Il carpino nero ha tronco dritto e chioma raccolta e un po' allungata; le sue foglie sono a forma ovale, allungate e con il bordo seghettato; la nervatura principale è molto evidente e infatti si dicono penninervie. I frutti sono acheni a grappolo di colore bianco/verde.
Il carpino nero, in Italia, si trova nelle fasce medie delle colline in posizioni mediamente soleggiate. La formazione forestale nella quale il carpino nero risulta nel suo optimum è l'Orno-ostrietum, vale a dire in associazione con l'orniello (Fraxinus ornus). Tale associazione (di cui l'orniello e il carpino sono le specie rappresentative) è tipica della "vegetazione illirica", ben rappresentata in Italia, specie nella zona dei Laghi lombardi, presente anche nella parte alta del lago di Garda, dove il carpino si trova associato alla roverella (Quercus pubescens) o al cerro (Quercus cerris). Boschi di carpino nero sono molto diffusi anche nell'Appennino settentrionale e centrale, meno consueti nel Meridione, Sicilia e Sardegna.
Il carpino nero presenta un areale limitato all'Europa sud-orientale (Italia, Austria, Balcani, Grecia, Anatolia). In Italia è presente nell'area prealpina centro-orientale e nell'area peninsulare (dall'Appennino settentrionale alla Calabria), con presenze sporadiche nelle isole maggiori e nell'isola d'Elba.
In Italia vi sono circa 800 000 ettari di boschi con presenza di Carpino nero; è la specie correlata ai querceti di roverella e di cerro.
È una specie che necessita di un lungo periodo vegetativo. In Italia vegeta fino a 1 000-1 200 m s.l.m.; negli ambienti collinari peninsulari occupa soprattutto i versanti nord.
Ha esigenze idriche superiori a quelle della roverella, predilige i suoli calcarei e marnosi, teme il ristagno idrico, e non sopporta i terreni troppo argillosi.
Esemplare con infruttescenze
Infruttescenze (particolare)
Frutti maturi
Giovane carpino nero "avvitato" da un rampicante
Il carpino nero, carpinella, ostria o, meno frequentemente, carpinello (Ostrya carpinifolia Scop.) è un albero della famiglia delle Betulacee.
Il carpino nero ha tronco dritto e chioma raccolta e un po' allungata; le sue foglie sono a forma ovale, allungate e con il bordo seghettato; la nervatura principale è molto evidente e infatti si dicono penninervie. I frutti sono acheni a grappolo di colore bianco/verde.
De Europese hopbeuk (Ostrya carpinifolia) is een plant uit de berkenfamilie (Betulaceae). De soort is afkomstig uit het zuiden van Europa en Anatolië. De boom wordt tot 15 m hoog. De plant heeft een ronde kroon en een grijze stam. De bladbasis is meestal rond. De vruchtjes zijn ovaal. Het uiteinde ervan is met haartjes bedekt.
Jonge mannelijke katjes en bladeren in de herfst
Herfstbladeren
Schors
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Ostrya carpinifolia op Wikimedia Commons. Europahumlebøk (Ostrya carpinifolia) er et løvfellende tre i bjørkefamilien.
Den blir opptil 25 m høy. Barken er glatt og gråbrun med mørkebrune furer. Bladene er ovalt tilspissede og skarpt dobbelttannede med 12–15 par nerver; de er mørkegrønne på oversiden og lysere på undersiden med hvite hår på nervene. Hannraklene er opptil 10 cm lange. Hunnraklene er 3–5 cm lange og minner om blomsterstanden til humle.[1][2]
Europahumlebøk vokser ofte i artsrik krattskog sammen med villkornell, vårkornell, hassel, parykkbusk, prydblåhegg, middelhavseiner, Paliurus spina-christi, syrin, buskvikke og terpentintre. Den finnes også som undervegetasjon i svartfuruskog, og den er ofte en dominerende art i submediterran løvskog sammen med orientagnbøk, mannaask og duneik. Europahumlebøk forekommer ofte tidlig i den økologiske suksesjonen og blir etterhvert utkonkurrert av løvfellende eikearter, svartfuru, libanonseder, kalabrisk furu og ved nordgrensen for utbredelsen bøk.[3]
I Alpenes sørskråning i Sveits vokser europahumlebøk sammen med australnesletre, mannaask, vårkornell, Cyclamen purpurascens, laurbærtysbast, hvit julerose, buskvikke, einer, gullregn, klosterpion, frynseeik, duneik, Ruscus aculeatus, sølvasal, skjermkrage, legefirtann og svart nyserot.[4]
Arten er utbredt fra sørøstlige Frankrike, Korsika og Sardinia i vest, nordover til Sveits og Østerrike, østover til Kaukasus og sørover til Sicilia og Libanon.[3]
Bark
Bladverk om høsten
Hannrakler om våren
Nye hannrakler om høsten
Europahumlebøk (Ostrya carpinifolia) er et løvfellende tre i bjørkefamilien.
Den blir opptil 25 m høy. Barken er glatt og gråbrun med mørkebrune furer. Bladene er ovalt tilspissede og skarpt dobbelttannede med 12–15 par nerver; de er mørkegrønne på oversiden og lysere på undersiden med hvite hår på nervene. Hannraklene er opptil 10 cm lange. Hunnraklene er 3–5 cm lange og minner om blomsterstanden til humle.
Europahumlebøk vokser ofte i artsrik krattskog sammen med villkornell, vårkornell, hassel, parykkbusk, prydblåhegg, middelhavseiner, Paliurus spina-christi, syrin, buskvikke og terpentintre. Den finnes også som undervegetasjon i svartfuruskog, og den er ofte en dominerende art i submediterran løvskog sammen med orientagnbøk, mannaask og duneik. Europahumlebøk forekommer ofte tidlig i den økologiske suksesjonen og blir etterhvert utkonkurrert av løvfellende eikearter, svartfuru, libanonseder, kalabrisk furu og ved nordgrensen for utbredelsen bøk.
I Alpenes sørskråning i Sveits vokser europahumlebøk sammen med australnesletre, mannaask, vårkornell, Cyclamen purpurascens, laurbærtysbast, hvit julerose, buskvikke, einer, gullregn, klosterpion, frynseeik, duneik, Ruscus aculeatus, sølvasal, skjermkrage, legefirtann og svart nyserot.
Arten er utbredt fra sørøstlige Frankrike, Korsika og Sardinia i vest, nordover til Sveits og Østerrike, østover til Kaukasus og sørover til Sicilia og Libanon.
Bark
Bladverk om høsten
Hannrakler om våren
Nye hannrakler om høsten
Costo artìcol a l'é mach në sbòss. Da finì.
Da finì.
Da finì.
Costo artìcol a l'é mach në sbòss. Da finì.
DistribussionDa finì.
NotissieDa finì.
Chmielograb europejski, ostria grabolistna (Ostrya carpinifolia Scop.) – gatunek roślin z rodziny brzozowatych w stanie naturalnym występuje w Europie południowej po Alpy i w Azji Mniejszej[2].
Chmielograb europejski, ostria grabolistna (Ostrya carpinifolia Scop.) – gatunek roślin z rodziny brzozowatych w stanie naturalnym występuje w Europie południowej po Alpy i w Azji Mniejszej.
Ostrya carpinifolia Scop. é uma espécie de árvores pertencente ao género Ostrya, da família Betulaceae, nativa do sueste da Europa.[1]
Ostrya carpinifolia Scop. é uma espécie de árvores pertencente ao género Ostrya, da família Betulaceae, nativa do sueste da Europa.
Črni gaber (znanstveno ime Ostrya carpinifolia) je listopadna drevesna vrsta, ki je razširjena tudi v Sloveniji.
Črni gaber zraste do 20 m visoko in doseže do 50 cm premera, izjemoma lahko tudi več. Koreninski sistem je globok in dobro razvit. Skorja je temna skoraj črna in na mladih drevesih gladka, pri starih pa močno razbrazdana. Listi so enostavni, spiralasto razvrščeni in kratkopecljati. V dolžino dosežejo do 13 cm, široki pa so do 6 cm in so na robu dvakrat nazobčani. V Sloveniji cveti aprila in maja, plodovi pa dozorijo julija in avgusta.[1] Cvetovi so mačice, moški so dolgi od 5 do 10 cm, ženske pa od 2 do 5 cm. Plodovi so zbrani v gručasta viseča soplodja, dolga med 3 in 8 cm, v katerih je med 6 in 20 semen. Seme je majhen orešek, ki v dolžino doseže med 2 in 4 mm. Črni gaber dobro uspeva na revni in suhi podlagi južnih toplih pobočij. Krošnja je stožčasta do jajčasta, pozneje široko kroglasta.[2]
Les črnega gabra je trd, njegova gostota je od 860 do 920 kg/m3. Črni gaber je pomemben kot pionirska vrsta, ki porašča gola strma in topla pobočja, ni pa gospodarsko uporaben.[1]
Črni gaber (znanstveno ime Ostrya carpinifolia) je listopadna drevesna vrsta, ki je razširjena tudi v Sloveniji.
Ostrya carpinifolia là một loài thực vật có hoa trong họ Betulaceae. Loài này được Scop. mô tả khoa học đầu tiên năm 1772.[1]
Ostrya carpinifolia là một loài thực vật có hoa trong họ Betulaceae. Loài này được Scop. mô tả khoa học đầu tiên năm 1772.
Ostrya carpinifolia Scop., 1772
Охранный статус
Хмелегра́б обыкнове́нный (лат. Ostrya carpinifolia) — вид деревьев рода Хмелеграб (Ostrya) семейства Берёзовые (Betulaceae).
Латинское видовое название carpinifolia происходит от латинских слов Cárpinus (граб) и fólium (лист), то есть переводится как «граболистный»[2].
В диком виде растёт на Кавказе и в Закавказье, в Европе, Средиземноморье и Малой Азии[3].
Хмелеграб обыкновенный произрастает в ниже- и среднегорном поясах по ущельям и скалам до высоты 1200 метров над уровнем моря, преимущественно в широколиственных лесах, чисто хмелеграбовые насаждения встречаются редко. Предпочитает известковые почвы. Теплолюбив, хорошо переносит сухие почвы. Довольно теневынослив.
Растёт медленно: в первый год достигает высоты 15 см, на третий год вырастает до 30—70 см. Предельной своей высоты достигает примерно к 40 годам, после чего лишь расширяется крона и утолщается ствол.
Дерево высотой до 15—20 метров с густой шатровидной кроной, диаметр ствола достигает 30 см. Живёт до 100 лет[4]. Корень в первый год жизни стержневой, в дальнейшем образует мощную, разветвлённую корневую систему.
Кора тёмно-бурая, с глубокими продольными трещинами, отслаивается длинными свисающими полосами. Молодые ветви бурые, опушённые.
Листья очерёдные, длиной 4—10 см, шириной 3—6 см, яйцевидные или яйцевидно-продолговатые, к вершине постепенно сужающиеся, с округлым или слабосердцевидным основанием, на опушённых черешках длиной до сантиметра. Цвет листовой пластинки светло-зелёный, снизу более светлый. Края двоякозубчатые с острыми зубчиками.
Цветёт хмелеграб обыкновенный в апреле, одновременно с распусканием листьев. Мужские и женские цветки расположены на концах побегов в отдельных серёжках. Мужские серёжки цилиндрические, красновато-коричневые, 6—9 см длиной, женские шишковидные, намного короче.
Плоды — яйцевидные, гладкие, сплюснутые с боков жетовато-бурые орешки длиной около 5 мм, завёрнутые в плёнчатые обёртки соломенного цвета с множеством продольных жилок и ломкими колючими волосками. Орешки собраны в соплодия длиной 5—8 см, диаметром до 4 см, похожие на шишечки хмеля. Созревают в августе—сентябре. Очень большое количество орешков (до 95 %) оказываются пустыми[4].
Хмелеграб обыкновенный перспективен для использования в качестве паркового растения в южных областях России.
Обладает ценной древесиной, она коричневато-бурого цвета, тяжёлая и плотная.
Вид Хмелеграб обыкновенный входит в род Хмелеграб (Ostrya) подсемейства Лещиновые (Coryloideae) семейства Берёзовые (Betulaceae) порядка Букоцветные (Fagales).
Хмелегра́б обыкнове́нный (лат. Ostrya carpinifolia) — вид деревьев рода Хмелеграб (Ostrya) семейства Берёзовые (Betulaceae).
_-_strange_form.jpg)
