Nerium oleander L. and Nerium indicum Mill. are treated by various authors as separate species on the basis of leaf shape, length of protrusion of connectives and the number of teeth of corona appendages. However these characters have not been found to be useful in separating the two taxa.
We have therefore followed Grant, Fosberg & Smith (Smithsonia Contrib. Bot. 17.53.1974) in treating the two as conspecific.
Several insect species are known to feed on Oleander, including a sphingid moth (Daphnis nerii), a lygaeid bug (Caenocoris nerii), and an aphid (Aphis nerii) (Herrera 1991).
Oleander (Nerium oleander) is an evergreen shrub that is widely cultivated as an ornamental in warm areas of the world. A variety of cultivars with sometimes fragrant deep-red, pink, cream, or white flowers are known, but the wild form always has pink flowers that are only mildly scented. (Herrera 1991 and references therein)
Oleander is known to be toxic to a range of mammals, including humans, and other animals (Shropshire et al. 1992; Aslani et al. 2004; Milewski and Khan 2006; Soto-Blanco et al. 2006; Barbosa et al. 2008; Kozikowski et al. 2009; see review by Langford and Boor 1996). However, human mortality associated with Oleander ingestion is generally very low, even in cases of intentional consumption (suicide attempts). Oleander foliage appears to be unpalatable to most animals, which reduces accidental ingestion. Bandara et al. (2010) reviewed medical aspects of human poisoning by Oleander and the related Yellow Oleander (Thevetia peruviana).
Oleander contains cardiac glycosides of the cardenolide type. The main cardiac glycoside of Oleander is oleandrin (C32H48O9, molecular mass=576.3), but Oleander leaves and seeds contain more than 30 different cardiac glycosides. (Wasfi et al. 2008)
Oleander is apparently native to most countries around the Mediterranean and the larger Mediterranean islands, but not the Canaries. Populations are usually found below 1000 m in southern Spain, but North African populations may be found at 2000 m and above in the Atlas Mountains. (Herrera 1991 and references therein)
The Greek root of Nerium means "water", a reference to the site preference of this plant. Throughout its natural range, Oleander tends to occur at sites with a steady supply of soil moisture, such as along stream banks. The seeds of Oleander depend on a generous supply of water for optimal germination and young seedlings (those less than 1 year old) are extremely sensitive to drought. (Herrera 1991) However, established individuals are far more drought tolerant--in fact, this is one of the traits that makes Oleander so popular (Langford and Boor 1996).
A typical wild Oleander plant consists of a collection of stems up to 4 m high rising from a common stump with evergreen, coriaceous (leathery) leaves. A medium-sized plant (about 2 m in diameter and 2 m high) may produce from eight to more than 100 inflorescences. Each inflorescence is a corymb that, when large, may have 3 to 5 lateral branches and produce between 12 and 44 flowers. Individual flowers are showy (52 mm in diameter and brightly colored) and a blooming inflorescence may bear as many as 17 open flowers simultaneously.
Based on hand-pollination experiments, Oleander is fully self-compatible. However, spatial separation of anthers and stigmas necessitates the involvement of pollinators. In a study in southern Spain, Herrera (1991) observed remarkably little pollinator activity around Oleander. Fruit-set rates for open-pollinated flowers were far lower than for hand pollination. Although the flowers are very conspicuous, they do not appear to deliver a nectar or significant pollen reward to visiting insects. Herrera suggests that the attraction of large bees and other pollinators to the showy flowers of Oleander may be an example of evolved deception by historical Batesian mimicry. (Herrera 1991)
Die selonsroos of Nerium oleander is ’n immergroen struik of klein boom in die familie Apocynaceae. Dit is tans die enigste spesie in die genus Nerium. Dit word so algemeen gekweek dat die presiese oorsprong nog nie vasgestel is nie, hoewel Suidwes-Asië al voorgestel is.
Die plant is van die Atlasgebergte in Noord-Afrika af na Suid-Afrika ingevoer en het hier genaturaliseer geraak. Hulle groei wild langs party van die Wes-Kaap se riviere. Die oleander is een van die heel giftigste tuinplante.
Die oleander word 2 tot 6 meter hoog, met regop stingels wat platter lê namate die plant ouer word. Die blare kom voor in groepe van drie; hulle is dik, smal, leeragtig, donkergroen en sowat 5 tot 21 cm lank. Die blomme groei in trosse aan die einde van elke stingel; hulle is wit, pienk of rooi, met ’n vyflobbige kroon om die sentrale kroonbuis. Hulle ruik soms soet, maar nie altyd nie. Die vrug is ’n lang, smal peul van 5 tot 23 cm lank wat oopbars as dit ryp word en verskeie donsagtige sade vrystel.
Die plant kom ook natuurlik voor in ’n groot streek, van Mauritanië, Marokko en Portugal ooswaarts deur die Middellandse See-gebied en die Sahara tot by die Arabiese Skiereiland, Suid-Asië en dele van China.[2][3]
Die blomme is helder om insekte te lok wat help met voortplanting, maar hulle lok nie baie insekte nie omdat hulle geen nektar bevat nie.[4]
Die oleander word algemeen in tuine en parke geplant, maar is weens sy giftigheid nie ’n gewilde huisplant nie. Dit is bestand teen droogte, swak grond en soms ligte ryp.[5] Daar is meer as 400 kultivars met blomme wat nie in die natuur aangetref word nie, soos pers en oranje of dubbele blomme.
As die plant geëet word, kan dit die spysverteringstelsel, hart en sentrale senuweestelsel aantas. Dit kan naarheid en vomering veroorsaak, asook maagpyn en diarree wat soms bloed bevat.[6] Dit kan die hartklop versnel en dan weer tot laer as normaal laat afneem. Dit kan lomerigheid, bewing, toevalle en selfs ’n koma en die dood veroorsaak. Die sap kan die vel en oë irriteer.[7]
By huisplante kan die blomknoppe nie oopgaan nie as die plant te koud is of te min son kry. Wolluise en dopluise kan voorkom.[8]
Die selonsroos of Nerium oleander is ’n immergroen struik of klein boom in die familie Apocynaceae. Dit is tans die enigste spesie in die genus Nerium. Dit word so algemeen gekweek dat die presiese oorsprong nog nie vasgestel is nie, hoewel Suidwes-Asië al voorgestel is.
Die plant is van die Atlasgebergte in Noord-Afrika af na Suid-Afrika ingevoer en het hier genaturaliseer geraak. Hulle groei wild langs party van die Wes-Kaap se riviere. Die oleander is een van die heel giftigste tuinplante.
La adelfa (Nerium oleander), tamién conocida (ente otros nomes) como lloréu de flor, rosa lloréu, baladre o trinitaria, ye la única especie aceptada perteneciente al xéneru Nerium, de la familia Apocynaceae.
Son árboles o parrotals d'hasta 6 m d'altor, perennifolios. Les fueyes son linear-llanceolaes o estrechamente elíptiques, opuestes o verticilaes en númberu de 3-4, de 0,5-2 por 10-40 cm, colos nervios bien marcaos, peciolaes, glabres. Les inflorescencies, en visos corimbiformes paucifloras, terminales, tán compuestes por flores, bracteadas y pediceladas, tienen el mota más o menos acoloratáu, con lóbulos de 5-9 por 0,6-1,5 mm, llanceolaos, agudos, con pelos glandulares na so cara interna, llixeramente soldáu na so base, pubescente, con lóbulos llanceolaos, iguales, de marxe escarioso y la corola, rosa, escasamente blanca, contorta, infundibuliforme, con tubu de 16- 30 mm y lóbulos de 13-25 mm, oblicuamente atayaos nel ápiz, con una corona multífida de 12 mm y del mesmu color y dacuando peluda na so cara interna. Los estames, con filamentos rectos, son glabros, con anteres sagitaes de dehiscencia introrsa, densamente pubescentes nel envés, con un dientecillo na parte inferior de la so cara ventral que se xune a la base del estigma, col conectivu de cada antera enllargáu nun apéndiz plumosu que s'enxareya helicoidalmente col de los demás estames y que ye sobresaliente del tubu de la corola. El xinecéu, con ovariu pubescente y ensin nectarios na base, ye cónicu, pentalobuláu, xuníu a les anteres y col estigma recubiertu d'una trupa masa xelatinoso. El frutu consiste en 2 folículos de 4-16 por 0,5-1 cm, fusiformes, más o menos pelosos que permanecen xuníos hasta la dehiscencia, pardos y con granes de 4-7 por 1-2 mm, cóniques, densamente peloses, pardes, con miriguanu apical de 7-20 mm del mesmu color.[1]
Originariamente atopar nuna amplia zona que cubría les riberes de la cuenca del mar Mediterraneu hasta China. Anguaño foi introducida en munches zones de clima templáu grebu. Ye frecuente n'Arxentina, en xardinos y como valla mediana de separación n'autopistes, como en California, España, Australia. Introducióse en países tropicales como Colombia, Venezuela y Panamá
Ten heterósidos cardiotónicos (0,05 a 0,01 %): oleandrina, oleandrigenina, deacetiloleandrina, etc., que les sos genines son ente otres la digitoxigenina y la gitoxigenina, flavonoides: rutósido, nicotiflorina, acedu ursólico, heterósidos cianogenéticos. Sustances resinoses y glucósidos cardiacos como'l neriosido.
El compuestu más característicu de la adelfa ye la oleandrina, un glucósido con estructura esteroide, bien similar química y farmacológicamente a la Ouabaina y Digoxina, dos cardiotónicos llargamente utilizaos na insuficiencia cardiaca.
L'aición de oleandrina ye doble: la interaición cola bomba Na + y K + de les célules del músculu del corazón y l'aición direuta na regulación nerviosa del tonu vagal del llatíu del corazón.[2]
Les célules canceroses tienen una necesidá absoluta del bon funcionamientu de la bomba del sistema enzima Na+ K+ pa la so reproducción, esti sistema ye'l blancu de nueves melecines contra'l cáncer, tal como la oleandrina de la adelfa, anguaño tánse realizando pruebes en persones con resultancies prometedores.[3]
Ye una planta bien venenosa y totalmente desaconseyada pa usu particular con aiciones bien fuertes sobre'l corazón en dosis pequeñes, por esta razón el so usu tien de tar suxetu a control médicu. N'España la vienta d'esta planta al públicu, según la de los sos preparaos, queda prohibida por razón de la so tosicidá y el so usu y comercialización acutar a la ellaboración d'especialidaes farmacéutiques, fórmules maxistrales, preparaos oficinales, cepes homeopátiques y a la investigación.[4]
Les fueyes son riques en sustances digitálicas de mayor actividá que na "dedalera" (Digitalis purpurea) como la oleandrina bien activa, tantu qu'inclusive los mieles procedentes de la llibación de les abeyes nes sos flores, faen los mieles tóxicos.[5] La intoxicación por adelfa ye paecida a la intoxicación digitálica, ente 4-12 hores dempués de la ingesta prodúcense alteraciones gastrointestinales acompañaes d'estomagaes y vultures, con deposiciones diarreicas sanguinolentes, vértigu, ataxia, midriasis, escitación nerviosa siguida de depresión, disnea, convulsiones tetaniformes y arritmia n'aumentu, apaez taquicardia, fibrilación auricular y bloquéu con parada cardiaca.[ensin referencies]
Convien en casu de qu'apaezan les primeres vultures alministrar fármacos analépticos, compuestos que tienen la virtú de controlar el ritmu cardiacu hasta que se normalice por completu.
En zones rurales preparábase una loción pa usu esternu como parasiticida contra la sarna utilizando les fueyes fresques de adelfa entemecíes con miel y aplicada como untaza.[ensin referencies]
En 1808 mientres la Guerra de la Independencia Española, nun campamentu los soldaos de Napoleón rustieron carne de corderu enartando pinchos n'estaques de adelfa. De los 12 soldaos, 8 morrieron y los otros cuatro quedaron seriamente intosicaos.[6]
Les especies animales xeneralmente afeutaes pola so ingestión son los caballos, les vaques, oveyes y cabres. La sintomatoloxía que se-yos produz ye de debilidá, sudu, irritación bucal y estomacal, vultures (non en caballos), fories, gastroenteritis con hemorraxes, temblón, estremidaes fríes, coma y de siguío la muerte puede ser repentina.
Esfinxe de la Adelfa (Daphnis nerii) L.
Nerium oleander en Francisco Manuel Blanco, Flora de Filipines [...], Gran edición [...], Atles I, circa 1880
Gracies a el so espectacular floriamientu ye una especie bien cultivada en xardinos y medianeres de carretera. Anguaño esisten numberoses variedaes de xardinería, caracterizaes por tener flores con un númberu variable de pétalos y distintes coloraciones qu'inclúin el colloráu, fucsia, carmín, rosa, blancu y, más apocayá, el salmón y el mariellu pálido. Tamién esiste una forma con fueyes variegadas verde-marielles y una subespecie nana.
Les flores de la adelfa son fonte d'alimentación pa polillas como la "Esfinxe de la Adelfa" (Daphnis nerii). Los sos guxanos alimentar de los sos fueyes ensin ser afeutaes poles potentes sustances tóxiques. Tamién se ve atacada pol pulgón Aphis nerii.
Al tratase d'una planta d'orixe mediterraneu, ye bien resistente a la seca. Si cultívase al campu y direutamente sobre'l suelu, sacante si tratar d'un añu bien secu, tien abondo cola agua de l'agua. Si, otra manera, cultivar en tiestu, la meyor manera de regar la planta ye asitiándo-y debaxo un recipiente con agua y dexar que sía ella la qu'absuerba la cantidá necesaria. En dómina vexetativa, primavera-verano, nun tendríamos de dexar que'l suelu ensugárase dafechu. Sicasí, pel hibiernu con un riego cada 15 díes ye abondu. Pa tiestos d'interiores ye conveniente regar más abondosu y pulverizar con cierta frecuencia.[7]
A partir de la especie montesa consiguiéronse nos viveros por aciu hibridaciones distintes variedaes d'usu en xardinería.
Nerium oleander describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 209. 1753.[8]
Adelfa deriva del griegu Dafne, el Lloréu, al traviés del árabe تفلة, al-defla.
El nome científicu deriva del griegu Nerion, orixe del llatín Nerium acomuñaos a Nereo, dios del Mar y padre de les Nereidas.
Oleander: epítetu del llatín Olea, ‘olivar’, pola semeyanza de les sos fueyes y de dendron árbol.
En Xapón, foi la primer planta en floriar dempués de la esplosión de la 1ª bomba atómica sobre Hiróxima el 6 d'agostu de 1945.
La adelfa (Nerium oleander), tamién conocida (ente otros nomes) como lloréu de flor, rosa lloréu, baladre o trinitaria, ye la única especie aceptada perteneciente al xéneru Nerium, de la familia Apocynaceae.
Adi oleandr (lat. Nerium oleander) — kəndirkimilər fəsiləsinin oleandr cinsinə aid bitki növü.
Oleandrın vətəni - qərbdə Mərakeş və Portuqaliyadan şərqdə cənubi Çinə qədər quru və yarımquru subtropiklərin geniş zolağıdır. Təbii halda Aralıq dənizi sahili ölkələrində, Yaponiyada və Hindistanda yayılan 3 növü məlumdur.
Hündürlüyü 6 m olan həmişəyaşıl kol və ya kiçik ağacdır. Budaqlanan gövdələri qonur rəngli, yumru qabıqlarla örtülmüşdür. Yarpaqlarının uzunluğu 12 sm olub, neştərvari formalı, bozumtul- yaşıl rənglidir, üzbəüz və ya dəstələrdə 3-4 ədəd lansetvari və ya xətvari, kənarları bütöv və ya oyuqlu, qısa saplaqda, çılpaq, dərili, açıq orta damarcıqlıdır. Çiçəkləri parlaq, iri, beşləçəkli, qalxanvari çiçək qruplarında yerləşmişdir. Yayda çiçəkləyir. Əsasən toxumla, qələmlə, pöhrələrlə çoxaldılır.
İşıqsevən, tezboyatan, suya həssas, torpağa az tələbkardır. Bitki quraqlığa davamlı, istisevəndir.
Azərbaycan florasında adi oleandr növü mədəni şəraitdə becərilir. Mərkəzi Nəbatat Bağının kolleksiya sahəsində mövcuddur.
Dekorativ bitki kimi yaşıllaşdırmada istifadə edilir.Çiçəkləyəndə dekorativ görünür. Yarpaqlarının şirəsi zəhərlidir, yarpaqlardan alınan neriolin və kornerin preparatları ürək-damar sistemi xəstəliklərinin müalicəsində istifadə olunur.
Adi oleandr (lat. Nerium oleander) — kəndirkimilər fəsiləsinin oleandr cinsinə aid bitki növü.
El baladre[2] (Nerium oleander L.), és un arbust perenne que pot arribar a petit arbre. Pertany a la família de les apocinàcies,[3] la qual és molt nombrosa, amb més de 180 gèneres i 1.300 espècies. El baladre és una de les plantes de jardí més verinoses de les habitualment conreades. És l'única espècie actualment classificada dins el gènere Nerium També rep el nom de diva, llorer rosa, roser reial o veratre.[4]
La denominació Nerium prové del grec, Nereus, qui simbolitzava el déu grec de la mar i pare de les Nereides, en al·lusió a com és de comú trobar aquest arbust a les zones properes a la costa. El terme Oleander, indica la semblança de les seves fulles amb les de l'olivera. Al llibre original de Dioscòrides, es fa menció a la seva alta toxicitat de la següent manera: "...les cabres i les ovelles primes, bevent tan sols l'aigua de la infusió, moren..."[5] De la mateixa manera, el pensador Libanius (314-400 dC) feia menció a la mort d'una persona per haver inhalat durant tota una nit l'aroma tòxica d'un baladre posat a un cossiol del dormitori.
És un arbust alt, que sol assolir entre 3 i 4 m d'altura, de tija llenyosa amb escorça llisa de color entre marró i gris. Presenta moltes branques, des de la mateixa base del tronc, gruixudes, rectes i flexibles que treuen un làtex tòxic en trencar-se.
Les fulles són simples, oposades o, més habitualment, verticil·lades de 3 en 3. Fan entre 5 i 21 cm de llarg i entre 1 i 4 ;cm d'ample; són llargament linear lanceolades, glabres (sense pèls) i amb el pecíol curt (de 5 a 10 mm). El limbe és de color verd intens, presenta una textura coriàcia (semblant al cuir), és enter, presenta un nervi central molt marcat i de color blanquinós o groguenc, amb nervacions secundàries pinnades, molt nombroses i denses. Les flors són hermafrodites, es presenten en corimbe terminal. Són suaument fragants i de color rosa intens o, amb menys freqüència, blanc. El calze és glandulós i està dividit en tres sèpals. La corol·la és infundibuliforme, tot presentant cinc lòbuls estrellats amb un apèndix de 3-4 dents curtes; s'obren de juny a setembre(estiu). La pol·linització és entomòfila (per mitjà dels insectes).
Fruit sec de parets coriàcies marrons i erecte. constituït per dos fol·licles que romanen units fins a la dehiscència. És llenyós, cilíndric i mesura de 8 a 16 cm de llarg. S'obre per la meitat en arribar a la maduresa, alliberant les nombroses llavors que conté, què són allargades, oblongues(més llargues d'un cantó que l'altre), i no presenten solc longitudinal. Tenen un plomall de pèls a l'extrem; la disseminació és anemòfila. (per mitjà del vent).
Creix en tota mena de sòls, des del nivell del mar fins als 1200 m d'altura, prefereix la proximitat d'un curs d'aigua i suporta l'aridesa del terreny gràcies a les seves potents arrels que arriben a la humitat freàtica. Malgrat que és originària de la regió mediterrània i de l'Àsia temperada (Península aràbiga, Oest asiàtic i la Xina),la podem trobar com a planta ornamental a gran part del món (Indoxina, Nord d'Àfrica, i regions subtropicals d'Amèrica), tot i que presenta una toxicitat considerable. De manera artificial, es planta a jardins i parcs de viles i ciutats. És usual veure baladres a les voreres de les autopistes de tot Europa, car resisteixen molt bé la contaminació i el fred. De tota manera, al País Valencià, a la part meridional de Catalunya i a Eivissa creix de forma espontània als codolars de les rambles, tot formant part de la comunitat ripària, manifestament arbustiva. El baladrar, com a comunitat permanent, s'instal·la a les rambles mediterrànies, llocs eixuts durant una gran part de l'any però inundats en moments determinats, sobretot en l'època de pluges.
Fins al moment, no existeixen indicacions d'ús medicinal per via oral, tret d'indicacions precises a nivell cardiovascular. Les aplicacions tòpiques en casos d'infeccions dermatològiques com així també algunes proves a l'àrea immuno-oncològica, obrin noves perspectives d'ús per a aquesta espècie.
El contingut en cardenòlids contraindica el seu ús durant l'embaràs, lactància i infància. D'altra banda, l'administració simultània d'extracte de Nerium oleander juntament amb quinidina, digitàlics, sals càlciques, diürètics salurètics, laxants antraquinònics o glucocorticoides poden incrementar l'eficàcia i la toxicitat d'aquestes drogues.
Atesa la potencial toxicitat del baladre (totes les parts de la planta són tòxiques per a l'home, especialment les flors), no se n'aconsella l'ús per via interna, tret del cas que es doni una precisa indicació facultativa. S'ha assenyalat que les infusions són més tòxiques que els extractes alcohòlics; també, que les plantes silvestres són més tòxiques que les cultivades artificialment.
Segons certes publicacions, moltes circumstàncies podrien provocar una intoxicació: Consum d'aigües estancades, contaminades per fulles o flors; consum de carns ensortillades amb branques, inhalació dels fums de la combustió de fulles o fustes del baladre. Tanmateix, l'anàlisi de casos ben contrastats demostra que la principal causa d'intoxicacions greus a l'home és l'intent (sovint amb èxit) de suïcidi. En altres casos, s'han registrat intoxicacions per confusió amb les fulles d'eucaliptus (per exemple, en la preparació d'infusions). Cal esmentar també el consum ocasional que s'ha produït per part d'alguns deficients mentals i infants.
Malgrat que alguns autors [Mack, 1984] assenyalen que la ingestió d'una fulla pot matar un adult, només se'n té constància d'un cas, registrat el 1989. La realitat és que les dades publicades, confirmen greus intoxicacions amb supervivència per la ingestió de 7 o més fulles. Basant-se en experiments, s'estima que la dosi letal per als bovins és de 50 mg/kg de fulles seques i, per als ases de 30 mg/kg.
Els primers símptomes de la intoxicació són digestius: nàusees i vòmits. Els signes neurològics consistetixen en una sensació de malestar, debilitat i, sovint, de confusió mental. S'observen també trastorns a la visió. Tot d'una, apareixen signes cardíacs: bradicàrdia a 30 o 40 pulsacions/minut; el pols dèbil i irregular. Certs casos provoquen una mort ràpida per degradació de la disritmia cardíaca: fibril·lació ventricular, asístole.
El tractament seguit és, clàssicament, el de la intoxicació digitàlica. Quan apareixen trastorns cardíacs, s'ha d'evitar el rentat d'estómac. Es pot utilitzar carbó actiu, sobretot en els casos d'intoxicació recent; a vegades va associat a sorbitol. En els casos més favorables, la injecció d'antropina és suficient per combatre la bradicàrdia, i permet, en el lapse d'unes hores, tornar al ritme miocàrdic normal. En els casos més greus, els reanimadors recorren als antiarrítmics (lidocaïna, feniltoïna), a l'adrenalina i als simpaticomimètics. La desfibril·lació per xoc elèctric i la utilització d'una sonda electrosistòlica també poden ajudar a superar la bradicàrdia. Dissortadament, l'aplicació d'aquestes mesures no sempre permeten atenuar el deteriorament del ritme ni evitar el fatal desenllaç.
El baladre es troba reconegut dins la Farmacopea Francesa (9a ed.), Farmacopea de Vietnam (1971) i registrada des de 1973 pel Directori de Drogues del Japó. A l'Argentina, la planta sencera es troba al llistat negatiu de drogues vegetals per ser incorporades com a suplement dietari, mentre que a Alemanya la fulla figura dins el llistat de drogues no aprovades per al consum humà.
Abans, s'utilitzava el baladre per tractar la insuficiència cardíaca congestiva, a causa de la seva acció diürètica. A la República Dominicana, s'utilitza la decocció de les fulles aplicada en forma de friccions per combatre la pediculosi, sarna i tinyes; mentre que a Turquia els extractes alcohòlics es recomanen en patologies tumorals, i la decocció de les fulles per via tòpica, per tractar abscessos. A Cuba, posen a bullir l'escorça en forma de bany o compresa per aplicar damunt les úlceres. A Veneçuela, utilitzen la decocció de les flors en forma d'inhalació per combatre la sinusitis. Al nord-oest africà fou utilitzada la fulla i les sumitats florides en casos de sarna. Al Marroc, fan servir la infusió de la rel en altes dosis per via interna com abortiu. Al sud d'Europa, s.XIX, s'utilitzava el bany en una decocció de baladre per matar polls i puces.
A Balada (Montsià) hi ha un baladre de grans dimensions, el Baladre de Balada, que està catalogat com a arbre monumental. L'origen del nom del poble sembla que és una referència al majestuós baladre que es troba a la dreta del carrer principal.
Alguns historiadors apunten que, durant la invasió napoleònica, diversos soldats francesos es van intoxicar per haver rostit conills i peces de caça ensortillats amb branques de baladre. S'ha de tenir en compte que durant centúries el baladre fou emprat com a verí per a rates. Fins i tot, algunes dones indígenes americanes, després de conèixer la toxicitat d'aquesta planta introduïda, la utilitzaren per assassinar els seus cònjuges.
Les flors del baladre atreuen papallones com el borinot del baladre (Daphnis nerii). Les seves erugues viuen a les fulles sense ser afectades per les seves substàncies tòxiques.
El baladre (Nerium oleander L.), és un arbust perenne que pot arribar a petit arbre. Pertany a la família de les apocinàcies, la qual és molt nombrosa, amb més de 180 gèneres i 1.300 espècies. El baladre és una de les plantes de jardí més verinoses de les habitualment conreades. És l'única espècie actualment classificada dins el gènere Nerium També rep el nom de diva, llorer rosa, roser reial o veratre.
Oleandr obecný (Nerium oleander) je dekorativní keř až strom a jediný zástupce rodu oleandr (Nerium). Je charakteristický poměrně úzkými zelenými listy a různobarevnými květy (nejčastěji se jedná o růžovou, žlutou a bílou variantu).
Oleandr je stálezelený keř nebo strom o výšce 2-6 m.
Oleandr se vyskytuje přirozeně nebo zdomácněl v oblastech od Mauritánie, Maroka a Portugalska přes východní Středomoří a Saharu (kde roste jen zřídkavě), Arabský poloostrov, jižní Asii a Dálný východ až po provincii Jün-nan v jižní části Číny.[2][3][4][5] Oblast výskytu je natolik rozsáhlá, že nelze s jistotou určit místo původu, ačkoli se zdá, že pochází z jihovýchodní Asie.
Je považován za jednu z nejjedovatějších zahradních rostlin, neboť k usmrcení dospělého člověka stačí obvykle požít jen dva listy, u dítěte list jeden. Člověk se může otrávit dokonce i medem, který včely vyrobily z květů oleandru. Jeho jedovatost je způsobena glykosidy oleandrinem a neriinem, které působí přímo na srdce a zvyšují tonus srdeční svaloviny. Projevy otravy jsou podobné jako u jiných jedovatých rostlin – zvracení, průjem, horečka, třesavka, závratě, křeče, srdeční arytmie.
Jako protijed se používají přípravky vyráběné z ovčích digoxin-specifických Fab fragmentů imunoglobulinu (např. Digibind či DigiFab). Základní účinnou látkou je cyklopentanperhydrofenatren. Ačkoliv se jedná primárně o protijed digitoxinu a digoxinu (srdeční glykosidy obsažené v náprstnících), lze jej v omezené míře použít také při otravách oleandrem, adéniem a dipladénií.
Domnělá toxicita oleandru je déle než jedno století součástí městských legend, které jsou rozšířeny na několika kontinentech. Často jsou podávány jako skutečné události, kde se obvykle celá rodina nebo v jiných verzích skupina skautů otráví požitím potravin grilovaných na větvích oleandru.[6]
V lékařství se extraktů z oleandru využívá pro výrobu léků upravujících srdeční činnost a léčbu kožních onemocnění.
Oleandr obecný (Nerium oleander) je dekorativní keř až strom a jediný zástupce rodu oleandr (Nerium). Je charakteristický poměrně úzkými zelenými listy a různobarevnými květy (nejčastěji se jedná o růžovou, žlutou a bílou variantu).
Nerie (Nerium oleander) er en stedsegrøn busk med halvkugleformet, åben vækst. Alle dele af planten er meget giftige. Den kaldes også Oleander.
Grenene er slanke og glatte. Bladene er kransstillede, lancetformede og læderagtige. Oversiden er blank og mørkegrøn, mens undersiden et mat lysegrøn. Blomstringen sker i juni-juli, og blomsterne sidder samlet i endestillede halvskærme. De enkelte blomster er fra naturen lyserøde, men de dyrkede former har hvide, lyserøde, mørkerøde til næsten rødviolette blomster. Frugterne er kapsler med talrige, hårede frø, som ikke kan modne i Danmark.
Planten vokser fugtige steder, men den udvikler alligevel et kraftigt, højtliggende rodnet.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 5 x 5 m (50 x 50 cm/år). Under danske vinterstueforhold dog næppe mere end 2 x 2 m.
Busken vokser langs vandløb i egne med mildt middelhavsklima og fra havniveau til ca. 1200 m over havet.
Ved Edremit i Tyrkiet vokser den i 100-500 m højde sammen med bl.a. Jordbærtræ, bredbladet stenved, Juniperus oxycedrus, orientalsk platan, Pistacia terebinthus, Quercus coccifera, spansk gyvel, vild oliven og ægte laurbær.
Nerie (Nerium oleander) er en stedsegrøn busk med halvkugleformet, åben vækst. Alle dele af planten er meget giftige. Den kaldes også Oleander.
Ang adelpa (Ingles: oleander o rosebay) o Nerium oleander (pangalang pang-agham) ay isang espesye ng palumpong na namumulaklak.[1]
Ang lathalaing ito na tungkol sa Halaman ay isang usbong. Makatutulong ka sa Wikipedia sa nito.
Ang adelpa (Ingles: oleander o rosebay) o Nerium oleander (pangalang pang-agham) ay isang espesye ng palumpong na namumulaklak.
ilili (assaɣ usnan: Nerium oleander) d talmest n yemɣan yeṭṭafaren tawsit n ilili deg twacult n tliliyin, Dɣa ilili d imɣ id yettemɣayen deg yedgan dgi llan waman am irawen n wasif
ilili (assaɣ usnan: Nerium oleander) d talmest n yemɣan yeṭṭafaren tawsit n ilili deg twacult n tliliyin, Dɣa ilili d imɣ id yettemɣayen deg yedgan dgi llan waman am irawen n wasif
Ilili - Nerium oleanderKembang mentéga (Nerium oleander Linn.) ya iku tetuwuhan perdu kang kalebu kulawarga Aponynaceae. Dhuwuré kembang iki 2-5 mèter. Godhongé awujud garis lansét kanthi dawa 7-20 cm lan ambané 1-3 cm. Godhong sing ndhuwur wernané ijo enom lan godhong sing ngisor wernané ijo tuwa lan rada kandel. Kembang mentéga wernané jambon nanging ana uga sing putih. Kembang majemuk kang wujudé kaya déné payung duwé benang sari warna kuning. Dhasaring makutha werna wungu kanthi dhiamèter 3-4 cm lan dawané 5 cm. Kembang mentéga ngasilaké woh polong kang akeh wijiné. Wiji iki atos tur kaku wernané ijo tuwa.[1]
Tetuwuhan iki asalé saka tlatah Ëropah Kidul bajur dibudhidhayakaké ing Amérika mliginé ing California. Ing Indonésia, kembang iki didadékaké tanduran hias ing pekarangan omah. Oleander kalebu wit kang seneng sunaring srengéngé kanggo tuwuh lan prodhuksi kembang kang akéh. Oleander luwih gampang ditandur mawa stèk galih ketimbang nganggo wiji. Kembang mentéga ora gampang kena gulma utawa lelara tanduran.
Kelopak Kembang mentéga ngandhut duwé senyawa polifenol, flafonoid, saponin kang bisa dimupangataké nambani lara épilepsi lan lemah jantung. Cara ngonsumsi ya iku kaya déné teh, kanthi cara digaringaké banjur di cor banyu panas lan diombé. Ananging ana ing sajroning godhong lan cawang wit iki duwé kandhutan nerioside lan oleandroside kang bisa nyebabaké sirah mumet, lara weteng, ngantuk, mencret, semaput, mengi lan bisa nyebabaké tilar donya. Kandutan liyané ya iku nerin, oleandrine, odoroside-a, adynerine, digitoxogenin.
Kembang mentéga (Nerium oleander Linn.) ya iku tetuwuhan perdu kang kalebu kulawarga Aponynaceae. Dhuwuré kembang iki 2-5 mèter. Godhongé awujud garis lansét kanthi dawa 7-20 cm lan ambané 1-3 cm. Godhong sing ndhuwur wernané ijo enom lan godhong sing ngisor wernané ijo tuwa lan rada kandel. Kembang mentéga wernané jambon nanging ana uga sing putih. Kembang majemuk kang wujudé kaya déné payung duwé benang sari warna kuning. Dhasaring makutha werna wungu kanthi dhiamèter 3-4 cm lan dawané 5 cm. Kembang mentéga ngasilaké woh polong kang akeh wijiné. Wiji iki atos tur kaku wernané ijo tuwa.
Ko e lolie ko e fuʻu ʻakau lahi ia, mita siʻisiʻi pē ʻi ʻolunga. ʻOku ʻi ai haʻane matalaʻiʻakau aʻu mei he hinehina ki he kulokula. ʻOku nau manongi, kā ko e ʻakau ʻomi ia, ʻa ia ʻoku ʻikai kau ki he kakala.
Tokanga: ʻOku fakakona kapau te ke kai ʻa e ʻakau. Mahalo pē feʻunga ki he mate ʻa e valevale ko e lau ʻe taha pē. ʻOku tatau mo e oleander ʻe taha, ko e pua kalipea
Ko e lolie ko e fuʻu ʻakau lahi ia, mita siʻisiʻi pē ʻi ʻolunga. ʻOku ʻi ai haʻane matalaʻiʻakau aʻu mei he hinehina ki he kulokula. ʻOku nau manongi, kā ko e ʻakau ʻomi ia, ʻa ia ʻoku ʻikai kau ki he kakala.
Tokanga: ʻOku fakakona kapau te ke kai ʻa e ʻakau. Mahalo pē feʻunga ki he mate ʻa e valevale ko e lau ʻe taha pē. ʻOku tatau mo e oleander ʻe taha, ko e pua kalipea
Nerium oleander (cunusìt mèi col sò nòm popolàr de Oleàndro; en lombàrt ocidentàl: oleander), l'è 'na spéce de piànta a portamènt arbüstìf o de piànta pesèna, de la famìa botànica de le Apocynaceae. Par che 'l sàpe uriginàre de l'Asia sudocidentàla, ma l'è isé difundìt che se pöl mìa dì con sigürèsa. Endèla zòna mediterànea el s'è natüralizàt e se 'l tróa tat come piànta salvàdega che come piànta ornamentàla.
Nerium oleander (cunusìt mèi col sò nòm popolàr de Oleàndro; en lombàrt ocidentàl: oleander), l'è 'na spéce de piànta a portamènt arbüstìf o de piànta pesèna, de la famìa botànica de le Apocynaceae. Par che 'l sàpe uriginàre de l'Asia sudocidentàla, ma l'è isé difundìt che se pöl mìa dì con sigürèsa. Endèla zòna mediterànea el s'è natüralizàt e se 'l tróa tat come piànta salvàdega che come piànta ornamentàla.
Fòia de oleàndro (particolàr)
Böcc dei fiùr
Fiùr de oleàndro (particolàr)
Fröcc
Dr Oleander ghert zu de Hondsgiftgwächs ond werd au als Rosalorbeer bezoichnad. Am Oleander sand alle Doil gifdig. Er isch a immergreana, verholzanda Pflanz. Seine Blädder sand donklgrea, laedrig ond ogfähr zwischa 6 - 10 Zendimeder lang. Bliaha duat dr Olander zwischa Mitte Juni bis in da Sebdember nei.
Dr Oleander ghert zu de Hondsgiftgwächs ond werd au als Rosalorbeer bezoichnad. Am Oleander sand alle Doil gifdig. Er isch a immergreana, verholzanda Pflanz. Seine Blädder sand donklgrea, laedrig ond ogfähr zwischa 6 - 10 Zendimeder lang. Bliaha duat dr Olander zwischa Mitte Juni bis in da Sebdember nei.
Rozlauro esas arboreto ek la familio "apocinei".
Rûl, jale, ziqûm (nerium oleander) riwekek ji famîleya apocynaceae ye ku axûdar e (bijehr). Di nava mehên gulan û rezberê de kulîlk vedidin. Kulîlkên wê spî, sor, zer, helesor an ji rengê kremê ne. Bejna wê 2-5 m bilind dibe. Devên çeman, axa avî dijî. Zû bi zû hişk nabe, bi zivistanê pelan naweşîne. Di baxçeyan de bo dekorasyonê jî diajon.
Herçendî axûdar e jî, di bijîşkiyê de tê bikaranîn. Tevlî dermanên mîzewaqiyê sax dikin, dikin. Di kardiyolojîyê de herwiha sûd jê tê wergirtin. Tevlî kremên girê (gurî) derdibin jî dikin. Goştê ajalên ku bi rûlê mirine jî, bijehr e.
Rûl, jale, ziqûm (nerium oleander) riwekek ji famîleya apocynaceae ye ku axûdar e (bijehr). Di nava mehên gulan û rezberê de kulîlk vedidin. Kulîlkên wê spî, sor, zer, helesor an ji rengê kremê ne. Bejna wê 2-5 m bilind dibe. Devên çeman, axa avî dijî. Zû bi zû hişk nabe, bi zivistanê pelan naweşîne. Di baxçeyan de bo dekorasyonê jî diajon.
Herçendî axûdar e jî, di bijîşkiyê de tê bikaranîn. Tevlî dermanên mîzewaqiyê sax dikin, dikin. Di kardiyolojîyê de herwiha sûd jê tê wergirtin. Tevlî kremên girê (gurî) derdibin jî dikin. Goştê ajalên ku bi rûlê mirine jî, bijehr e.
Η πικροδάφνη ή ροδοδάφνη (επιστημονική ονομασία Nerium oleander, Νήριον το ολέανδρον συνών. Νήριον η ροδοδάφνη) ανήκει στο γένος Νήριον (Nerium). Το είδος Ράιτια η αντιδυσεντερική (Wrightia antidysenterica) συν. Νήριον το αντιδυσεντερικόν (Nerium antidysentericum) είχε συμπεριληφθεί στο γένος παλαιότερα[2]. Η ροδοδάφνη είναι ένας αειθαλής θάμνος της οικογένειας των αποκυνίδων που μπορεί να φτάσει σε ύψος 5 μέτρων, με τοξικά μέρη. Μεγαλώνει σε ηλιόλουστα μέρη με υγρό υπόστρωμα, όπως οι όχθες ποταμών σε χαμηλό υψόμετρο. Αντέχει επίσης τα ελαφρώς υφάλμυρα εδάφη. Πολλαπλασιάζεται πολύ εύκολα με μοσχεύματα. Έχει λογχοειδή, δερματώδη φύλλα και μονά ροζ-κόκκινα άνθη. Υπάρχουν και ποικιλίες με άσπρα, κίτρινα, μωβ και διπλά άνθη, οι οποίες καλλιεργούνται. Στην Ελλάδα είναι αυτοφυής, όπως και σε πολλά άλλα μέρη του κόσμου. Η τοξικότητα της πικροδάφνης οφείλεται στην τοξική ουσία νηριίνη, και έχει ως στόχο να προστατεύσει το φυτό από τις επιθέσεις ζώων.
Η πικροδάφνη ή ροδοδάφνη (επιστημονική ονομασία Nerium oleander, Νήριον το ολέανδρον συνών. Νήριον η ροδοδάφνη) ανήκει στο γένος Νήριον (Nerium). Το είδος Ράιτια η αντιδυσεντερική (Wrightia antidysenterica) συν. Νήριον το αντιδυσεντερικόν (Nerium antidysentericum) είχε συμπεριληφθεί στο γένος παλαιότερα. Η ροδοδάφνη είναι ένας αειθαλής θάμνος της οικογένειας των αποκυνίδων που μπορεί να φτάσει σε ύψος 5 μέτρων, με τοξικά μέρη. Μεγαλώνει σε ηλιόλουστα μέρη με υγρό υπόστρωμα, όπως οι όχθες ποταμών σε χαμηλό υψόμετρο. Αντέχει επίσης τα ελαφρώς υφάλμυρα εδάφη. Πολλαπλασιάζεται πολύ εύκολα με μοσχεύματα. Έχει λογχοειδή, δερματώδη φύλλα και μονά ροζ-κόκκινα άνθη. Υπάρχουν και ποικιλίες με άσπρα, κίτρινα, μωβ και διπλά άνθη, οι οποίες καλλιεργούνται. Στην Ελλάδα είναι αυτοφυής, όπως και σε πολλά άλλα μέρη του κόσμου. Η τοξικότητα της πικροδάφνης οφείλεται στην τοξική ουσία νηριίνη, και έχει ως στόχο να προστατεύσει το φυτό από τις επιθέσεις ζώων.
Καρποί πικροδάφνηςБедгул, харзаҳра (лот. Nérium) — буттаест ҳамешасабз ва ороишӣ.
Асосан дар минтақаҳои субтропикӣ мерӯяд. То 2-2,5 м қад мекашад. Баргаш ғафси дарозрӯя, ба барги бед монанд буда, дар танаи навдаҳо 3-4-тоӣ рӯ ба рӯйи якдигар ҷой гирифтааст. Гулаш сурх, гулобӣ, сафед ё зард, аз 5 гулбарг иборат мебошад. Мевааш баргмонанд, сертухм; тухмаш пӯпакдор. Танаи Бедгул шираи сафеди ширмонанд дорад.
Дар соҳилҳои ҷан. Қрим, соҳили Баҳри Сиёҳи Қафқоз, Моварои Қафқоз ва ноҳияҳои ҷан. Осиёи Марказӣ парвариш мекунанд. Баъзан дар хона ҳам мепарваранд.
Бедгул рустании заҳрнок аст. Ҳангоми заҳролуд шудан (дард кардани шикам, васеъ шудани гавҳарак, дилбеҳузурӣ, қай, тез задани дил, исҳол, галлютсинатсия) бояд бетаъхир ба табиб муроҷиат кард.
Ҳамаи узвҳои бедгул аз сабаби гликозидҳои олеандрин, корнерин, адинерин, нериантин, нериин ва ғ. доштанашон заҳрноканд. Бо доруҳое, ки аз барги бедгул мегиранд (нериолин ва корнерин), ихтилоли фаъолияти дилу рагҳоро бартараф менамоянд. Онҳоро фақат бо тавсияи духтур истифода бурдан мумкин аст.
Дар тибби халқӣ бо барги бедгул варам, дарди миён, рагкашӣ, тарбод ва бо гулаш назларо табобат мекунанд; бо оби гулаш муш, мӯрча ва дигар ҳашаротро аз хона гурезондан мумкин аст. Баргу гули бо равғани зайтун ҷӯшондаи бедгул шукуфа, сарсом ва хоришро нест мекунад. Ба ақидаи табибони мардумӣ, агар барги Бедгулро пухта ё кӯфта гузошта банданд, варамҳои сахтро таҳлил медиҳад, дарди кӯҳнаи пушт ва зонуро таскин мебахшад, ирқуннисо (радикулит), хоришак, доғҳои пӯстро дафъ мекунад. Оби баргашро бимоланд, қӯтури пӯстро шифо мебахшад, барги хушкашро кӯфта бипошанд, захмҳоро ба ҳам оварда, сиҳҳат мекунад.
Бедгул, харзаҳра (лот. Nérium) — буттаест ҳамешасабз ва ороишӣ.
Зокумот е растение од фамилијата Apocynaceae, и единствен вид од родот Nerium. Зокумот е трајно зелено растение, дрво или грмушка, со височина од 2-6 m. Листовите на растението се ланцентни, а по работ се неназабени. Цветовите се терминално поставени, во мали штитовидни групации, со бела, розова или црвена боја. Растението е распространето во земјите околу Средоземното Море.
Зокумот е растение од фамилијата Apocynaceae, и единствен вид од родот Nerium. Зокумот е трајно зелено растение, дрво или грмушка, со височина од 2-6 m. Листовите на растението се ланцентни, а по работ се неназабени. Цветовите се терминално поставени, во мали штитовидни групации, со бела, розова или црвена боја. Растението е распространето во земјите околу Средоземното Море.
Талгөл (олеандр, лат. Nerium oleander L., 1753[1]) — кәндерчәләр гаиләлегенә караган чәчәкле үсемлек.
कण्हेर हे भारतात अनेक ठिकाणी आढळणारे एक झाड आहे. याच्या फुलांच्या रंगावरून यास पांढरा अथवा पिवळा कण्हेर असेही म्हणतात. याचे फळांना बिट्ट्या असे म्हणतात. वाळलेल्या फळांतील बियांचा वापर ग्रामीण भागातील मुली बैठ्या खेळासाठी करतात.
कण्हेर हे भारतात अनेक ठिकाणी आढळणारे एक झाड आहे. याच्या फुलांच्या रंगावरून यास पांढरा अथवा पिवळा कण्हेर असेही म्हणतात. याचे फळांना बिट्ट्या असे म्हणतात. वाळलेल्या फळांतील बियांचा वापर ग्रामीण भागातील मुली बैठ्या खेळासाठी करतात.
कनेर (द्विपद नामपद्धति: Nerium oleander या Nerium indicum, अंग्रेज़ी नाम: Oleander ) का फूल बहुत ही मशहूर है। कनेर के पेड़ की ऊंचाई लगभग 10 से 11 हाथ से ज्यादा बड़े नहीं होते हैं। पत्ते लम्बाई में 4 से 6 इंच और चौडाई में 1 इंच, सिरे से नोकदार, नीचे से खुरदरे, सफेद घाटीदार और ऊपर से चिकने होते है। कनेर के पेड़ वन और उपवन में आसानी से मिल जाते है। फूल खासकर गर्मियों के मौसम में ही खिलते हैं फलियां चपटी, गोलाकार 5 से 6 इंच लंबी होती है जो बहुत ही जहरीली होती हैं। फूलों और जड़ों में भी जहर होता है। कनेर की चार जातियां होती हैं। सफेद, लाल व गुलाबी और पीला। सफेद कनेर औषधि के उपयोग में बहुत आता है। कनेर के पेड़ को कुरेदने या तोड़ने से दूध निकलता है।
कनेर (द्विपद नामपद्धति: Nerium oleander या Nerium indicum, अंग्रेज़ी नाम: Oleander ) का फूल बहुत ही मशहूर है। कनेर के पेड़ की ऊंचाई लगभग 10 से 11 हाथ से ज्यादा बड़े नहीं होते हैं। पत्ते लम्बाई में 4 से 6 इंच और चौडाई में 1 इंच, सिरे से नोकदार, नीचे से खुरदरे, सफेद घाटीदार और ऊपर से चिकने होते है। कनेर के पेड़ वन और उपवन में आसानी से मिल जाते है। फूल खासकर गर्मियों के मौसम में ही खिलते हैं फलियां चपटी, गोलाकार 5 से 6 इंच लंबी होती है जो बहुत ही जहरीली होती हैं। फूलों और जड़ों में भी जहर होता है। कनेर की चार जातियां होती हैं। सफेद, लाल व गुलाबी और पीला। सफेद कनेर औषधि के उपयोग में बहुत आता है। कनेर के पेड़ को कुरेदने या तोड़ने से दूध निकलता है।
श्वेत करबीर वा सेतो कनेर (अङ्ग्रेजी: Nerium oleander या Nerium indicum, उच्चारण: /ˈnɪəriəm ˈoʊliː.ændər/) एपोसाइनेसिया परिवारमा पर्ने वनस्पति हो। यसको बिरुवा १०-१५ फिटसम्म अग्लो तथा सदाबहार हुन्छ।
श्वेत करबीर वा सेतो कनेर (अङ्ग्रेजी: Nerium oleander या Nerium indicum, उच्चारण: /ˈnɪəriəm ˈoʊliː.ændər/) एपोसाइनेसिया परिवारमा पर्ने वनस्पति हो। यसको बिरुवा १०-१५ फिटसम्म अग्लो तथा सदाबहार हुन्छ।
ਕਨੇਰ ਜਿਸ ਨੂੰ ਪੂਜਾ ਦਾ ਬੂਟਾ ਵੀ ਕਿਹਾ ਜਾਂਦਾ ਹੈ। ਇਸ ਸਦਾਬਹਾਰ ਝਾੜੀਦਾਰ ਬੂਟਾ ਲਗਭਗ 10 ਫੁੱਟ ਉੱਚਾ ਹੁੰਦਾ ਹੈ। ਇਸ ਦੇ ਤਣਿਆਂ ਦੇ ਦੋਵੇਂ ਪਾਸਿਆਂ ਤੋਂ ਤਿੰਨ-ਤਿੰਨ ਪੱਤਿਆਂ ਇੱਕ ਦੂਜੇ ਦੇ ਸਾਹਮਣੇ ਵੱਲ ਨੂੰ ਨਿਕਲਦੀਆਂ ਹਨ ਜਿਹਨਾਂ ਦੀ ਲੰਬਾਈ 4 ਤੋਂ 6 ਅਤੇ ਚੌੜਾਈ ਇੱਕ ਇੰਚ ਹੁੰਦੀ ਹੈ ਪੱਤੇ ਸਿਰਿਆਂ ਤੋਂ ਤਿਖੇ ਹੁੰਦੇ ਹਨ। ਇਸ ਦੇ ਗੁੱਛਿਆਂ ਵਾਲੇ ਫੁੱਲ ਕਈ ਪ੍ਰਕਾਰ ਦੇ ਹੁੰਦੇ ਹਨ ਜਿਵੇ ਪੀਲੇ, ਗੁਲਾਬੀ, ਚਿੱਟੇ, ਲਾਲ ਹੁੰਦੇ ਹਨ। ਇਸ ਦੀਆਂ ਫਲੀਆਂ ਚਪਟੀਆਂ ਗੋਲਾਕਾਰ ਜੋ ਪੰਜ ਤੋਂ ਛੇ ਇੰਚ ਲੰਬੀਆਂ ਹੁੰਦੀ ਹੈ।[1]
ਇਸ ਦਾ ਰਸ ਕੌੜਾ, ਤੇਜ, ਗਰਮ ਤਸੀਰ ਵਾਲਾ ਹੁੰਦਾ ਹੈ ਜੋ ਕੋਹੜ, ਚਮੜੀ ਦੀਆਂ ਬਿਮਾਰੀਆਂ, ਬੁਖਾਰ, ਕੁੱਤੇ ਦਾ ਜ਼ਹਿਰ ਤੇ ਅੱਖਾਂ ਦੀਆਂ ਬਿਮਾਰੀਆਂ ਨੂੰ ਅਰਾਮ ਕਰਦਾ ਹੈ।
ਕਨੇਰ ਦੇ ਬੀਜ 'ਚ 57 ਪ੍ਰਤੀਸ਼ਤ ਤੇਲ ਜਿਸ 'ਚ ਥਿਵੇਟਿਵ ਨਾਂ ਦਾ ਗੁਲੂਕੋਸਾਇਡ ਹੁੰਦਾ ਹੈ।
કરેણ (અંગ્રેજી: Oleander, જૈવિક નામ: Nerium oleander) એ એક સપુષ્પીય વનસ્પતિ છે, જે સામાન્ય રીતે બાગમાં જોવા મળે છે. આ વનસ્પતિ છથી દશ ફૂટ જેટલટી ઊચાઇ ધરાવતું અને ધોળી, રાતી, પીળી, ગુલાબી રંગનાં એવા ચાર જાતોના ફૂલો વાળુ સર્વત્ર જોવા મળતું ફૂલઝાડ છે.
કરેણ સફેદ, પીળી તથા લાલ એમ ત્રણ જાતની થાય છે, જેમાં પીળી કરેણ અન્ય કરતાં વધુ ઝેરી હોય છે. સફેદ કરેણના મૂળને પાણીમાં ઘસી કપાળે લેપ કરવાથી કફ-વાયુની મસ્તકપીડા મટે છે.
દાદર થઈ હોય તો કરેણના પાનને શેરડી સાથેં વાટીને લેપ કરવો. સાપ કરડયો હોય કે વીંછીનો ડંખ લાગ્યો હોય તો ધોળી કરેણનું મૂળ પાણીમાં ઘસી ડંખ પર લેપ કરવો અને ૧-૨ ચમચી પાનનો રસ પી જવો. આમ કરવાથી જો બેચેની જેવું લાગે તો ઉપર થોડું ઘી પી જવું.
કરેણનું મૂળ ખોદી લાવી દર્દીના કાને બાંધવાથી મલેરિયા તાવ મટે છે. સફેદ કરેણના મૂળની છાલ, સફેદ ચણોઠીની દાળ તથા કાળા ધતૂરાનાં પાનની ચટણી કરી તલના તેલમાં ઉકાળી તે તેલનું લકવાગ્રસ્ત અંગ પણ માલિશ કરવાથી ધીમે ધીમે લકવો મટે છે.
કરેણ (અંગ્રેજી: Oleander, જૈવિક નામ: Nerium oleander) એ એક સપુષ્પીય વનસ્પતિ છે, જે સામાન્ય રીતે બાગમાં જોવા મળે છે. આ વનસ્પતિ છથી દશ ફૂટ જેટલટી ઊચાઇ ધરાવતું અને ધોળી, રાતી, પીળી, ગુલાબી રંગનાં એવા ચાર જાતોના ફૂલો વાળુ સર્વત્ર જોવા મળતું ફૂલઝાડ છે.
કરેણ સફેદ, પીળી તથા લાલ એમ ત્રણ જાતની થાય છે, જેમાં પીળી કરેણ અન્ય કરતાં વધુ ઝેરી હોય છે. સફેદ કરેણના મૂળને પાણીમાં ઘસી કપાળે લેપ કરવાથી કફ-વાયુની મસ્તકપીડા મટે છે.
દાદર થઈ હોય તો કરેણના પાનને શેરડી સાથેં વાટીને લેપ કરવો. સાપ કરડયો હોય કે વીંછીનો ડંખ લાગ્યો હોય તો ધોળી કરેણનું મૂળ પાણીમાં ઘસી ડંખ પર લેપ કરવો અને ૧-૨ ચમચી પાનનો રસ પી જવો. આમ કરવાથી જો બેચેની જેવું લાગે તો ઉપર થોડું ઘી પી જવું.
કરેણનું મૂળ ખોદી લાવી દર્દીના કાને બાંધવાથી મલેરિયા તાવ મટે છે. સફેદ કરેણના મૂળની છાલ, સફેદ ચણોઠીની દાળ તથા કાળા ધતૂરાનાં પાનની ચટણી કરી તલના તેલમાં ઉકાળી તે તેલનું લકવાગ્રસ્ત અંગ પણ માલિશ કરવાથી ધીમે ધીમે લકવો મટે છે.
அரளி, அலரி நச்சுத் தன்மை வாய்ந்த தாவரம். நீளமான இலைகளுடன் காட்சியளிக்கும் அரளி தாவரத்தில் செவ்வரளி, வெள்றரளி ஆகிய வகைகள் உள்ளன. இதன் மலர்மாலைகளைக் கோயில்களில் தெய்வ உருவங்களுக்குச் சார்த்துவர். திருக்கரவீரம், திருக்கள்ளில் முதலிய திருக்கோயில்களில் தலமரமாக அலரி உள்ளது.[1] மலர்கள் காட்சிக்காக இங்கு வைக்கப்பட்டுள்ளன.
அரளி, அலரி நச்சுத் தன்மை வாய்ந்த தாவரம். நீளமான இலைகளுடன் காட்சியளிக்கும் அரளி தாவரத்தில் செவ்வரளி, வெள்றரளி ஆகிய வகைகள் உள்ளன. இதன் மலர்மாலைகளைக் கோயில்களில் தெய்வ உருவங்களுக்குச் சார்த்துவர். திருக்கரவீரம், திருக்கள்ளில் முதலிய திருக்கோயில்களில் தலமரமாக அலரி உள்ளது. மலர்கள் காட்சிக்காக இங்கு வைக்கப்பட்டுள்ளன.
గన్నేరు పొదను సాధారణంగా దూలగుండా అంటారు. ఇది విషపూరితమైన అపోసైనేసీ కుటుంబంకి చెందిన ఒక చిన్న చెట్టు లేదా పొద. నార్త్ కరోలిన యూనివెర్సిటి ఎక్స్టెన్షన్ ప్రకారం ఈ గన్నేరు చెట్టుకు దూలగుండ అనే పేరు వచ్చింది.దీనిని కొన్నిసార్లు రోస్బే అని కూడా అంటారు.
దీనిలోని విషపుతత్వం ఎక్కువగా జంతువులపైన ప్రభావం చూపిస్తుంది. జంతువులు వాటిని తిన్నప్పుడు ఆ చెట్టులోని విషంవల్ల అవి అక్కడికక్కడే మరణిస్తాయి. వీటిలో ఒలియాండ్రిన్, ఒలియాండ్రిజిన్ అనే రెండు రసాయనాలు ఎక్కువ మోతాదులో ఉంటాయి. అవి కార్డియాక్ గ్లైకోసైడ్స్ గా బాగా ప్రసిద్ధి చెందినవి. అనగా అవి మనిషి శరీరంలోకి వెళ్ళినప్పుడు మరణిస్తాడు. ఈ దూలగుండ సాప్ చర్మవ్యాదులను, కంటిమంట, దురదలు, చికాకు, అలర్జీ ప్రతిచర్యలకు కారణం అవుతుంది.
This is useful for killing the dangerous animals
ಗಣಗಿಲೆ ಅಥವಾ ಕಣಗಿಲೆ ಹೂ ಜನ ಸಾಮಾನ್ಯರ ಹೂ. ಇದು ಗ್ರಾಮೀಣ ಪ್ರದೇಶದಲ್ಲಿ, ತೊರೆ, ಹಳ್ಳಗಳ ಮಗ್ಗುಲಲ್ಲಿ ಒತ್ತೊತ್ತಾಗಿ ಅಥವಾ ಹಿಂಡು ಹಿಂಡಾಗಿ ಬೆಳೆಯುತ್ತದೆ. ಶುಭಕಾರ್ಯಗಳಿಂದ ಹಿಡಿದು ಸಾವಿನ ಮನೆಯವರೆಗೂ ಇದರ ಬಳಕೆಯಾಗುತ್ತದೆ.
ಸಂಸ್ಕೃತ : ಕರವೀರ, ಶ್ವೇತಪುಪ್ಪ ಅಶ್ವಮಾರಕ, ರಕ್ತಪುಪ್ಪು
ಇಂಗ್ಲೀಷ್ : ಸ್ವೀಟ್ ಸೆಂಟೆಡ್ ಓಲಿಯಾಂಡರ್.
ಹಿಂದಿ : ಕನೇರ್, ಕನೇಲ್
ತಮಿಳು : ಅರಳಿ ಕನವೀರಂ
ತೆಲುಗು : ಕಸ್ತೂರಿ ಪಟ್ಟಿ, ಗನ್ನೇರು ಕರವೀರಮು
ಕಣಗಿಲೆ ಅಪೊಸೈನೇಸೀ ಕುಟುಂಬದ ನೀರಿಯಮ್ ಓಲಿಯಂಡರ್ ಎಂಬ ವೈಜ್ಞಾನಿಕ ಹೆಸರಿನ ಸುಂದರವಾದ ಹೂ ಬಿಡುವ ಬಹುವಾರ್ಷಿಕ ಪೊದೆಸಸ್ಯ.ಕರವೀರ, ಕಣಿಗಲು ಪರ್ಯಾಯ ನಾಮಗಳು.
ನೀರಿಯಮ್ ಜಾತಿಯಲ್ಲಿ ಮೂರು ಮುಖ್ಯ ಪ್ರಭೇದಗಳಿವೆ. ಇವು ಮೆಡಿಟರೇನಿಯನ್ ಪ್ರದೇಶದಿಂದ ಜಪಾನ್ ದೇಶದವರಿಗೂ ಹರಡಿವೆ.
ದುಂಡಗಿರುವ ಕಾಂಡದ ತುದಿಯಲ್ಲಿ ಚಿಕ್ಕ ತೊಟ್ಟಿರುವ ವೃತ್ತಜೋಡಣೆಯ ಎಲೆಗಳು ಇರುತ್ತವೆ. ತುದಿಯಲ್ಲಿ ಹೊಸ ಹೊಸ ಎಲೆಗಳು ಹೊರಬಂದಂತೆಲ್ಲ ಕೆಳಭಾಗದಲ್ಲಿರುವ ಹಳೆಯ ಎಲೆಗಳು ಉದುರಿ ಹೋಗುತ್ತವೆ. ಎಲೆಯ ತೊಟ್ಟುಗಳು ಕಾಂಡಕ್ಕೆ ಬಿಗಿಯಾಗಿ ಅಂಟಿಕೊಂಡಿದ್ದು, ಅನಂತರ, ಉದುರುವುದರಿಂದ ಕಾಂಡದ ಮೇಲೆ ಎಲೆಗಳು ಅಂಟಿಕೊಂಡಿದ್ದ ಕಲೆಗಳು ಉಳಿಯುತ್ತವೆ. ಭರ್ಜಿಯಾಕಾರ, ಚರ್ಮದಂತೆ, ಒರಟು, ಅತಿ ಹಸಿರಾದ ಮೇಲುಭಾಗ, ನಸುಹಸಿರು, ಬಣ್ಣದ ತಳಭಾಗ, ನಯ ಅಂಚು, ಮೊನಚು ತುದಿ ಇವು ಎಲೆಗಳ ಲಕ್ಷಣ. ಎಲೆಯ ನಡುದಿಂಡು ಮತ್ತು ನಾಳಗಳು ತಳಭಾಗದಲ್ಲಿ ಪ್ರಮುಖವಾಗಿ ಉಬ್ಬಿ ಕಾಣುತ್ತವೆ. ತುದಿಯ ಗೊಂಚಲಾಗಿ ಬಿಡುವ ಮಧ್ಯಾರಂಭಿ (ಸೈಮೋಸ್) ಹೂಗೊಂಚಲು ಆಕರ್ಷಕವಾಗಿ ಕಾಣುತ್ತದೆ. ಪುಷ್ಪ ಪತ್ರ ಸಾಮಾನ್ಯವಾಗಿ 5. ಇವುಗಳ ಬುಡದ ಒಳಭಾಗದಲ್ಲಿ ಗ್ರಂಥಿಗಳಿವೆ. ಹೂದಳ ಸಂಯುಕ್ತ ಮಾದರಿಯದು (ಗ್ಯಾಮೊಪೆಟಲಸ್). ಅದರಲ್ಲಿ 5 ಭಾಗಗಳಿವೆ. ಅದರ ಆಕಾರ ಆಲಿಕೆಯಂತೆ. ಹೂಗಂಟಲ ಮೇಲೆ ಅನುಬಂಧಿಕೆ (ಅಪೆಂಡೇಜ್) ಇರುತ್ತದೆ. ಚಿಕ್ಕ ತೊಟ್ಟಿರುವ 5 ಕೇಸರಗಳು ಹೂಗಂಟಲಿಗೆ ಅಂಟಿರುತ್ತವೆ. ಪರಾಗ ಕೋಶಗಳಲ್ಲಿ ಪ್ರಭೇದಕ್ಕೆ ಅನುಸಾರವಾಗಿ ವಿವಿಧ ಬಣ್ಣದ ಅನುಬಂಧಿಕೆಗಳಿವೆ. ಅಂಡಾಶಯ ಉಚ್ಚಸ್ಥಾನದ್ದು. ಎರಡು ಕಾರ್ಪೆಲುಗಳಿವೆ. ಫಲ ಫಾಲಿಕಲ್ಗಳ ಒಂದು ಜೋಡಿ. ಕಣಗಿಲೆಯ ಇನ್ನೊಂದು ಪ್ರಭೇದವಾದ ನೀ. ಓಡರೇಟಮಿನಲ್ಲಿ ಅನೇಕ ಆಕರ್ಷಕ ತಳಿಗಳಿವೆ. ಒಂದು ಸುತ್ತಿನ ಬಿಳುಪು ಬಣ್ಣದ ಹೂಬಿಡುವ ತಳಿ (ಆಲ್ಬೊಪ್ಲಿನಮ್). ಎರಡು ಸುತ್ತಿನ ಅತೀ ಕಡುಗೆಂಪು ಬಣ್ಣದ (ಬ್ಯಾಕ್ಪ್ರಿನ್ಸ್), ಎರಡು ಸುತ್ತಿನ ನಸುಗೆಂಪು ಬಣ್ಣದ ಹೂಬಿಡುವ ತಳಿ (ಪ್ಲೊರೊಪ್ಲಿನೊ), ಒಂದು ಸುತ್ತಿನ ಗುಲಾಬಿ ಬಣ್ಣದ ಹೂ ಬಿಡುವ ತಳಿ (ರೋಸಿಯ)-ಇವು ತೋಟಗಾರಿಕೆಯಲ್ಲಿ ಹೆಸರಾಗಿರುವ ತಳಿಗಳು.
ಕಣಗಿಲೆ ಸಸ್ಯವನ್ನು ಕಾಂಡದ ತುಂಡುಗಳಿಂದ ಸುಲಭವಾಗಿ ವೃದ್ಧಿಮಾಡಬಹುದು. ಕಾಂಡದ ತುಂಡುಗಳನ್ನು ನಾಟಿಮಾಡಲು ಮಳೆಗಾಲ ಯೋಗ್ಯವಾದದ್ದು. ತುಂಡುಗಳನ್ನು ನಾಟಿಮಾಡಿದಮೇಲೆ ಅವು ಚಿಗುರಿ ಮೂರು ಅಡಿ ಎತ್ತರ ಬೆಳೆಯುವವರೆಗೆ ಕ್ರಮವಾಗಿ ನೀರು ಹಾಕಬೇಕು. ಸುತ್ತಲೂ ಬೇಲಿಹಾಕಿದರೆ ಉತ್ತಮ.
ಇದು ಜನ ಸಾಮಾನ್ಯರ ಹೂ. ಗುಲಾಬಿ ಹೂವನ್ನು ಮುಡಿಯಲು ಶಕ್ತವಿಲ್ಲದವರು ಗಣಗಿಲೆ ಹೂವನ್ನೇ ಮುಡಿಯುತ್ತಾರೆ. ಗ್ರಾಮೀಣ ಪ್ರದೇಶದಲ್ಲಿ, ತೊರೆ, ಹಳ್ಳಗಳ ಮಗ್ಗುಲಲ್ಲಿ ಒತ್ತೊತ್ತಾಗಿ ಅಥವಾ ಹಿಂಡು ಹಿಂಡಾಗಿ ಬೆಳೆಯುತ್ತದೆ. ಶುಭಕಾರ್ಯಗಳಿಂದ ಸಾವಿನ ಮನೆಯವರೆಗೂ ಇದರ ಬಳಕೆಯಾಗುತ್ತದೆ. ಗಣಗಿಲೆ ಹೂವಿನ ಬಲಿತ ಎರಡು ಕಡ್ಡಿಗಳನ್ನು ತಂದು ಒಂದರ ಮೇಲೆ ಒಂದರಂತೆ ಕಮಾನು ಮಾದರಿಯಲ್ಲಿ ಅವನ್ನು ನೆಟ್ಟಾಗ ೧೫ ದಿನದೊಳಗೆ ಅವು ಕುಡಿಯೊಡೆಯಲು ಆರಂಭಿಸುತ್ತವೆ. ಮೂರು ತಿಂಗಳಿಗೆ ಗಿಡ ಹೂ ಬಿಡಲು ಆರಂಭಿಸುತ್ತದೆ. ಮನೆ ಮುಂದೆ ಈ ಹೂವನ್ನು ಬೆಳೆಸಿದರೆ ಒಳ್ಳೆಯದಾಗುತ್ತದೆ ಎನ್ನುವರು. ಸಾಮಾನ್ಯವಾಗಿ ಗಣಗಿಲೆ ಹೂವನ್ನು ದೇವರ ಪೂಜೆಗೆ ಬಳಸುತ್ತಾರೆ. ಇದನ್ನು ಕಣಗಿಲೆ ಹೂವೆಂದು ಕರೆಯುತ್ತಾರೆ.
ಗಣಗಿಲೆ ಹೂವಿನಲ್ಲಿ ಸುಮಾರು ವಿಧಗಳಿವೆ. ಅವೆಂದರೆ-
ಇದನ್ನು ಉದ್ಯಾನವನ, ದೇವಸ್ಥಾನ ಮತ್ತು ಮನೆಗಳ ಪಕ್ಕದಲ್ಲಿ ಅಲಂಕಾರಸಸ್ಯವಾಗಿ ಬೆಳೆಸುತ್ತಾರೆ. ಕಣಗಿಲೆ ಹೂವನ್ನು ದೇವರ ಪೂಜೆಗೂ ಹಾರ ಮತ್ತು ಕಳಸದ ಅಲಂಕಾರಕ್ಕೂ ಉಪಯೋಗಿಸುತ್ತಾರೆ. ಅಲ್ಲದೆ ಈ ಸಸ್ಯದ ವಿವಿಧ ಭಾಗಗಳು ಅನೇಕ ಆಯುರ್ವೇದ ಔಷಧಗಳಲ್ಲಿ ಉಪಯೋಗದಲ್ಲಿವೆ. ಈ ಗಿಡದ ಬೇರು, ತೊಗಟೆ, ಬೀಜ ಮತ್ತು ಇತರ ಭಾಗಗಳೂ ವಿಷಕಾರಿಯಾದವು. ಅದರ ಹಾಲಿನಂಥ ದ್ರವದಲ್ಲಿರುವ ಗ್ಲೈಕೊಸೈಡ್ ಎಂಬ ವಸ್ತು ಹೃದಯ ಮತ್ತು ಬೆನ್ನುನರಗಳ ಮೇಲೆ ನಿಶ್ಚೇತನಗೊಳಿಸುವ ಪರಿಣಾಮವನ್ನು ಬೀರುವುದು. ಈ ಸಸ್ಯದ ಸುಟ್ಟಬೂದಿಯಲ್ಲಿ ಪೊಟ್ಯಾಸಿಯಂ ಲವಣಗಳು ಅಧಿಕವಾಗಿರುತ್ತವೆ. ಬೇರಿನ ತೊಗಟೆಯಿಂದ ಇಳಿಸುವ ಒಂದು ಜಾತಿಯ ತೈಲವನ್ನು ಚರ್ಮರೋಗಕ್ಕೆ ಔಷಧಿಯಾಗಿ ಬಳಸುವರು.
ಮದುವೆ ಶಾಸ್ತ್ರಗಳಲ್ಲಿ ದಾರಗಣಗಿಲೆ ಹೂ ಹೆಚ್ಚಾಗಿ ಬಳಸಲ್ಪಡುತ್ತದೆ. ಮದುವೆ ಮನೆಯಲ್ಲಿ ಗಂಡು-ಹೆಣ್ಣಿಗೆ ಸಮನ್ ಮಾಲೆ ಕಟ್ಟುವುದು ಅಚ್ಚಗಣಗಿಲೆ ಹೂವಿಂದ. ಹಾರ-ತುರಾಯಿಗೆ ಕೆಂಪುಗಣಗಿಲೆ ಹೂವನ್ನು ಬಳಸುತ್ತಾರೆ. ದೀಪಗಣಗಿಲೆ ಹೂ ಅಥವ ದೇವಗಣಗಿಲೆ ಹೂವನ್ನು ವಿಷ್ಣುವಿಗೆ, ಮಾರಮ್ಮ ಮೊದಲಾದ ದೇವರಿಗೆ ಮುಡಿಸುತ್ತಾರೆ.
ಗ್ರಾಮದೇವತೆಯ ಹಬ್ಬಗಳಲ್ಲಿ ಮಡೆ ಹುಯ್ಯುವ ಸಂಪ್ರದಾಯ ಹಲವೆಡೆ ಉಂಟು. ಆಗ ದೇವಗಣಗಿಲೆ ಹೂಗಳನ್ನು ಚಿಕ್ಕ ಚಿಕ್ಕ ಹಂಚಿಕಡ್ಡಿಯಲ್ಲಿ ಪೋಣಿಸಿ ಮಡೆ ತಟ್ಟೆಯಲ್ಲಿರುವ ತಂಬಿಟ್ಟಿನ ಉಂಡೆಗೆ ನೆಟ್ಟಗೆ ಸಿಕ್ಕಿಸುತ್ತಾರೆ. ಹೊಲದಲ್ಲಿ ನಡೆಸುವ ಪೂಜೆ ಪುನಸ್ಕಾರಗಳಿಗೂ ದೇವಗಣಗಿಲೆ ಹೂವನ್ನು ಬಳಸುವುದು ವಾಡಿಕೆ.
ಸೋಬಾನೆ ಪದಗಳಲ್ಲಿ ಗಣಗಿಲೆ ಹೂವಿನ ಪ್ರಸ್ತಾಪವಿದೆ.
ಏರಿ ಹಿಂದಲ ದಾರಗಣಗಲೆ/ಹೂವ
ಮದಲ ಸಾಸ್ತುರಕೆ ಬರಬೇಕು
ಶೆಟ್ಟಿ ಜಂಗಮನ ನೆಗಸೊ ಗಣಗಲ/ಹೂವೆ
ಸಂಜೆ ಸಾಸ್ತುರಕೆ ಬರಹೇಳಿ
Oleander white flowers, Guntur
ಗಣಗಿಲೆ ಅಥವಾ ಕಣಗಿಲೆ ಹೂ ಜನ ಸಾಮಾನ್ಯರ ಹೂ. ಇದು ಗ್ರಾಮೀಣ ಪ್ರದೇಶದಲ್ಲಿ, ತೊರೆ, ಹಳ್ಳಗಳ ಮಗ್ಗುಲಲ್ಲಿ ಒತ್ತೊತ್ತಾಗಿ ಅಥವಾ ಹಿಂಡು ಹಿಂಡಾಗಿ ಬೆಳೆಯುತ್ತದೆ. ಶುಭಕಾರ್ಯಗಳಿಂದ ಹಿಡಿದು ಸಾವಿನ ಮನೆಯವರೆಗೂ ಇದರ ಬಳಕೆಯಾಗುತ್ತದೆ.
ပုံသဏ္ဌာန်မှာ အပင်အမြဲ စိမ်းလန်း ပြီး သန်မာသော အပင်ငယ် မျိုးဖြစ်သည်။ ပေ ၂၀ ထိ မြင့် တက်နိုင်သည်။ အကိုင်းများ တောင့်တင်း ပြီး အပေါ်သို့ ထောင်မတ်နေသည်။ အရွက် ၃ ရွက် ပတ်လည်ထွက်သည်။ လှံစွပ်ပုံရှိ၏။ အရင်းအဖျား နှစ်ဖက်ချွန်သည်။ ရွက်ပြားထူ၍ ကျဉ်းပြီးသားရေကဲ့သို့ ပြောင်ချောနေသည်။ ရွက်လယ်ကြော အလွန်မာသည်။ ရွက်ညှာ တိုသည်။ အပွင့် ကြီး၍ ခေါင်းလောင်းပုံ ရှိသည်။ အဖြူရောင် သို့မဟုတ် ပန်းရောင် ကြက်သွေးရောင် ရှိသည်။ ချိုသော အနံ့ရှိ၍ အပွင့်များ အကိုင်းဖျား၌ အဆုပ် လိုက်ပွင့်သည်။ တန်ခူးလ မှ နယုန်လအတွင်း ပွင့်သည်။ အသုံးပြုနိုင်သည့် အစိတ်အပိုင်းများမှာ အမြစ် နှင့် အရွက်တို့ ဖြစ်ကြသည်။ မြန်မာနိုင်ငံ အနှံ့အပြားတွင် ပေါက်ရောက်၏။ အပူပိုင်း၊ အပူသမပိုင်း ရာသီဥတု နှစ်မျိုးလုံး၌ ဖြစ်ထွန်းသည်။ သဘာ၀အလျောက် ပေါက်ရောက်သော်လည်း အလှပင်အဖြစ် စိုက်ပျိုး ကြသည်။ အသုံးဝင်ပုံ အာနိသင်မှာ မြန်မာဆေးကျမ်းများ အလိုအရ အမြစ်သည် ခါးသောသတ္တိ ရှိ၏။ အားကို ဖြစ်စေသည်။ ကာမကို အားပေး၏။ အလွန် အဆိပ် များသောကြောင့် မြွေဆိပ်နှင့် အခြား ပြင်းသော အဆိပ်များကို နိုင်၏။ နူနာ၊ ပွေးနာ နှင့် နာကျင်ကိုက်ခဲ ခြင်းတို့ ကို ပျောက်ကင်းစေနိုင်သည်။ အထူးမှတ်ရန်မှာ..သောက်ဆေး အဖြစ် လုံး၀မသုံးရပေ။ ပြင်ပ လိမ်းဆေး အဖြစ်သာ သုံးနိုင်၏။ အဆိပ်ပင် ဖြစ်သည်။ အမြစ်အသုံးပြုပုံ ၁။အမြစ်မှုန့်ကို ရေနှင့်ဖျော်၍ လိမ်းပါက ကင်ဆာနာ၊ ပြည်တည် အနာများ နှင့် နူနာရောဂါများ ပျောက်ကင်း၏။ ၂။ဖျားသော သူကိုနားတွင် လိမ်းပေးပါက အဖျားပျောက်ကင်း၏။ ၃။အဆိပ်ကို ပြယ်စေသဖြင့် ကင်းကိုက်၊ မြွေကိုက်သော နေရာများတွင် အမှုန့် ပြု လိမ်းပေးပါက ပျောက်ကင်း၏။ ၄။အမြစ်မှုန့် ဖြင့် ခေါင်းကို ပွတ်ပေးပါက ခေါင်းကိုက်ရောဂါ ပျောက်၏။ ၅။အမြစ်ခေါက် မှုန့်ကို ပွေးနာနှင့် အခြားအရေပြားပေါ်ဖြစ်သော ယားနာများတွင် အသုံးပြု နိုင်သည်။ အရွက်အသုံးပြုပုံ ၁။အရွက်ကို အမှုန့်ပြု၍ ယားနာ၊ ပွေးနာ များတွင်လည်းကောင်း၊ ပြုတ်ရည်ကို အရောင်ကျစေရန် လည်းကောင်း လိမ်းပေးလျှင် ပျောက်ကင်း၏။ ၂။အရွက်ကို အရည်ညှစ်၍ မြွေကိုက်ရာတွင် အနည်းငယ် လိမ်းပေးပါက မြွေဆိပ်ပျောက်ကင်း ၏။ အခြား အဆိပ် ပြင်းသောအကောင်များ ကိုက်ရာတွင် လည်းအသုံးပြု နိုင်၏။ [၂]
S'oliandru o lionaxi o leunaxi o belladonna (Nerium oleander, L. 1753) de sa familia apocinacee, est una pianta cun fògias sempri birdes, longas, coriatas. Sa linna, de pagu contu, si segada bogada unu late, belenosu. Podet creschere comente un'arvure e produere fiores de meda colores. Creschet ispontanea, in terrinos poberos, in letos de rios cando sunu siccos. S'agatat puru in su bordo de sas istradas, pro ornamentu.
Oleandro (Nerium oleander) estas ornamplanto kiu devenas el la mediteraneaj regionoj, kun ĉiamverdaj folioj kaj floroj blankaj, rozkoloraj, ruĝaj aŭ aslokoloraj.
Ĉiuj partoj de la planto estas venenaj, manĝo de unu folio povas esti mortiga por plenkreskulo per koraj problemoj.
Oleandro estas la nura specio en la palearktisa genro Nerium.
Oleandro (Nerium oleander) estas ornamplanto kiu devenas el la mediteraneaj regionoj, kun ĉiamverdaj folioj kaj floroj blankaj, rozkoloraj, ruĝaj aŭ aslokoloraj.
Ĉiuj partoj de la planto estas venenaj, manĝo de unu folio povas esti mortiga por plenkreskulo per koraj problemoj.
Oleandro estas la nura specio en la palearktisa genro Nerium.
Heriotzorri edo adelfa (Nerium oleander) Apozinazeoen familiako zuhaixka da, sasi modura hazten dena, 2-4 m luzea. Erramuaren antzeko hosto berde gogorrak eta iraunkorrak izaten ditu, tamainaz harenak baino luzeagoak. Loreak, arrosa kolorekoak, zuriak, gorriak edo horiak izan ditzake, bost hosto txikikoak. Mediterraneo itsasoaren inguruko lurraldeetan hazten da. Zurtoinetan eta hostoetan bihotza gerarazten duen gai pozoitsu bat du.[1]
Heriotzorri edo adelfa (Nerium oleander) Apozinazeoen familiako zuhaixka da, sasi modura hazten dena, 2-4 m luzea. Erramuaren antzeko hosto berde gogorrak eta iraunkorrak izaten ditu, tamainaz harenak baino luzeagoak. Loreak, arrosa kolorekoak, zuriak, gorriak edo horiak izan ditzake, bost hosto txikikoak. Mediterraneo itsasoaren inguruko lurraldeetan hazten da. Zurtoinetan eta hostoetan bihotza gerarazten duen gai pozoitsu bat du.
Oleanteri (Nerium oleander) on myrkyllinen pensaskasvi, jota käytetään myös huonekasvina. Kasvi sisältää mm. myrkyllistä sydänglykosideihin kuuluvaa oleandriinia. Oleanteri kuuluu oleanterikasvien (Apocynaceae) heimoon ja on Nerium-suvun ainoa laji. Siitä on yli 400 viljeltyä lajiketta.
Oleanteri kasvaa luonnonvaraisena Välimeren alueella ja Etelä-Aasiassa. Se kasvaa yli 6 metriä korkeaksi, mutta leikataan usein matalammaksi pensaaksi. Siitä tulee pyöreähkö, noin kolme metriä leveä pensas. Kapeat lehdet ovat eri lajikkeilla 10–25 cm pitkät.[3]
Oleanteria kasvatetaan sen upeiden, usein tuoksuvien suppilomaisten kukkien vuoksi. Kukat tulevat terttuina versojen päihin, ja ne ovat lajikkeen mukaan joko yksinkertaisia, puolikerrannaisia tai kerrannaisia - värit vaihtelevat valkoisesta kermanväriseen, keltaiseen, aprikoosiin, lohen-, kuparin- ja vaaleanpunaiseen tai punaiseen, tummanpunaiseen ja violettiin. Kukan halkaisija voi olla jopa 5 cm, ja kukat ovat 6–8 kappaleen ryhmissä. Pienenä oleanteri sopii hyvin aurinkoiselle ikkunalaudalle ja suureksi kasvettuaan sen voi sijoittaa vaikkapa valoisaan kasvihuoneeseen.
Multa pidetään kunnolla kosteana keväästä syksyyn, mutta talvella se pidetään vain vähän kosteana. Jos mullan annetaan kuivua kukkien muodostumisen aikaan, nuput varisevat. Keväällä ja kesällä kasvia lannoitetaan kahden viikon välein nestemäisellä huonekasvilannoitteella. Keväästä syksyyn oleanteri pidetään tavallisessa huonelämpötilassa, mutta talven lepokaudella lämpötilan tulisi olla alle 15 °C, mutta yli 7 °C. Kesällä voi ottaa 15 cm:n pituisia latvapistokkaita, jotka juurrutetaan kylvömullassa.
Oleanteri (Nerium oleander) on myrkyllinen pensaskasvi, jota käytetään myös huonekasvina. Kasvi sisältää mm. myrkyllistä sydänglykosideihin kuuluvaa oleandriinia. Oleanteri kuuluu oleanterikasvien (Apocynaceae) heimoon ja on Nerium-suvun ainoa laji. Siitä on yli 400 viljeltyä lajiketta.
Oleanteri kasvaa luonnonvaraisena Välimeren alueella ja Etelä-Aasiassa. Se kasvaa yli 6 metriä korkeaksi, mutta leikataan usein matalammaksi pensaaksi. Siitä tulee pyöreähkö, noin kolme metriä leveä pensas. Kapeat lehdet ovat eri lajikkeilla 10–25 cm pitkät.
Oleanteria kasvatetaan sen upeiden, usein tuoksuvien suppilomaisten kukkien vuoksi. Kukat tulevat terttuina versojen päihin, ja ne ovat lajikkeen mukaan joko yksinkertaisia, puolikerrannaisia tai kerrannaisia - värit vaihtelevat valkoisesta kermanväriseen, keltaiseen, aprikoosiin, lohen-, kuparin- ja vaaleanpunaiseen tai punaiseen, tummanpunaiseen ja violettiin. Kukan halkaisija voi olla jopa 5 cm, ja kukat ovat 6–8 kappaleen ryhmissä. Pienenä oleanteri sopii hyvin aurinkoiselle ikkunalaudalle ja suureksi kasvettuaan sen voi sijoittaa vaikkapa valoisaan kasvihuoneeseen.
Tor síorghlas a fhásann suas le 5 m ar airde, dúchasach do réigiún na Meánmhara. Cruth lansa leathrúil ar na duilleoga, na bláthanna 4 cm ar leithead i gcrobhaingí foirceanta, bán nó bándearg. Fástar go forleathan i gcomhair maisiúcháin é. Codanna de nimhiúil.
O loendro[1] ou adelfa (Nerium oleander) é un arbusto perenne da familia das apocináceas. É orixinario dunha extensa área que vai do Mediterráneo á China, aínda que se cultiva en todo o mundo. Medra preferentemente nas barrancas e cavorcos dende o nivel do mar ata os 1200 m de altitude. Consérvase ben nos períodos prolongados de seca. Chega ata os 2 m de altura, as súas flores son brancas, vermellas ou amarelas. A adelfa é unha das plantas máis perigosas, todas as súas partes son tóxicas, a inxestión dunha simple folla pode levar á morte dun adulto.
O loendro ou adelfa (Nerium oleander) é un arbusto perenne da familia das apocináceas. É orixinario dunha extensa área que vai do Mediterráneo á China, aínda que se cultiva en todo o mundo. Medra preferentemente nas barrancas e cavorcos dende o nivel do mar ata os 1200 m de altitude. Consérvase ben nos períodos prolongados de seca. Chega ata os 2 m de altura, as súas flores son brancas, vermellas ou amarelas. A adelfa é unha das plantas máis perigosas, todas as súas partes son tóxicas, a inxestión dunha simple folla pode levar á morte dun adulto.
Loendro.Oleandar (zlolepina, lat. Nerium), monotipski rod vazdazelenih grmova iz porodice zimzelenovki (Apocynaceae) kojemu pripada samo vrsta[1] Nerium oleander, .
Nerium oleander raste samoniklo od Portugala do Grčke, a u Hrvatskoj kod Dubrovnika. Može narasti do 6 metara visine. Listovi su mu izduženi i kožasti, cvjetovi krupni s ružičastim, crvenim ili bijelim laticama. Svi dijelovi su mu otrovni (oleandrin, folinerin). Kod trudnica može izazvati pobačaj. Zabilježena su česta trovanja životinja.[2]
Ime mu dolazi od od grčkog nērion (voda), možda zato što je u prirodi često rastao uz vodu.
Ima mnogo kultivara: ‘Red’, ‘Rosea’, ‘Variegata’, ‘Yellow’.
Na Zajedničkom poslužitelju postoje datoteke vezane uz: Oleandar Wikivrste imaju podatke o: NeriumOleander (łaćonsce Nerium oleander) je rostlina ze swójby barbjenkowych rostlinow (łaćonsce Apocynaceae). Dalše mejno je bobkownica. Wšě rostlinske dźěle su jědojte.
Oleander (łaćonsce Nerium oleander) je rostlina ze swójby barbjenkowych rostlinow (łaćonsce Apocynaceae). Dalše mejno je bobkownica. Wšě rostlinske dźěle su jědojte.
Oleander,[1] bunga mentega atau bunga jepun (Nerium oleander) adalah tanaman perdu anggota keluarga Apocynaceae[2] yang menghasilkan bunga sepanjang tahun[3] Bunga jepun berasal dari Afrika bagian utara, bagian timur Mediterania dan juga Asia Tenggara.[4] Tanaman ini tumbuh dengan baik pada daerah kering beriklim hangat dan dapat dibudidayakan di berbagai daerah.[4]
Bunga jepun merupakan perdu tegak dengan tinggi antara 2–5 m, biasanya tanaman ini dipakai sebagai tanaman hias di taman dan dipinggir jalan. Struktur daunnya mempunyai epidermis atas yang berlapis-lapis.[5].
|coauthors=
yang tidak diketahui mengabaikan (|author=
yang disarankan) (bantuan) |date=, |year= / |date= mismatch
(bantuan) Oleander, bunga mentega atau bunga jepun (Nerium oleander) adalah tanaman perdu anggota keluarga Apocynaceae yang menghasilkan bunga sepanjang tahun Bunga jepun berasal dari Afrika bagian utara, bagian timur Mediterania dan juga Asia Tenggara. Tanaman ini tumbuh dengan baik pada daerah kering beriklim hangat dan dapat dibudidayakan di berbagai daerah.
Parastais oleandrs[1] (Nerium oleander) ir mūžzaļš krūms vai mazs koks, kas ir vienīgā suga oleandru ģintī (Nerium), kas savukārt pieder pie oleandru dzimtas (Apocynaceae). Oleandri tiek audzēti kā krāšņumaugi, lai gan oleandra visas daļas ir indīgas. Piemēram, ja oleandra šūnsula nonāk uz ādas, tā rada apsārtumu, savukārt, ja nonāk acīs, var izsaukt aklumu. Tas ir viens no indīgākajiem augiem, kas tiek audzēts dārzā.
Parastais oleandrs (Nerium oleander) ir mūžzaļš krūms vai mazs koks, kas ir vienīgā suga oleandru ģintī (Nerium), kas savukārt pieder pie oleandru dzimtas (Apocynaceae). Oleandri tiek audzēti kā krāšņumaugi, lai gan oleandra visas daļas ir indīgas. Piemēram, ja oleandra šūnsula nonāk uz ādas, tā rada apsārtumu, savukārt, ja nonāk acīs, var izsaukt aklumu. Tas ir viens no indīgākajiem augiem, kas tiek audzēts dārzā.
De oleander (Nerium oleander) is een plant uit de maagdenpalmfamilie (Apocynaceae). Het is een rijk vertakte, bossige, 2-6 m hoge struik of boom die giftig melksap bevat in alle vegetatieve delen. De bladeren staan meestal in kransen van drie tot vier stuks; in zeldzame gevallen staan ze tegenoverstaand. Ze zijn leerachtig, 10-22 cm lang, toegespitst en aan de basis in de steel versmallend. De middennerf is opvallend dik en de zijnerven zitten dicht op elkaar en lopen parallel.
De geurige bloemen groeien in eindstandige, veelbloemige schermen. De bloemkroon is wit tot rozerood of geel van kleur, 3-4 cm breed en opgebouwd uit een trechtervormige bloembuis en vijf scheef afgesneden, wielvormig uitgespreide, in de knop gedraaide kroonslippen. In de keel zit een bijkroon van vijf getande of ingesneden aanhangsels. De kelk is vijftallig en aan de binnenkant dicht met klierharen bezet. De meeldraden zitten boven in de kroonbuis vast, maar steken niet uit.
De vruchten zijn langwerpige, 8-18 cm lange, roodachtig bruine, rechtopstaande doosvruchten die bij rijpheid openklappen. De zaden dragen een lange, bruine haarkuif.
De oleander komt voor in het Middellandse Zeegebied, Zuid-Portugal en van Iran tot in Oost-Azië. Hij komt voor op stenige gronden, overstroomde oevers en in periodiek droge beekbeddingen. Er bestaan cultivars met gevulde bloemen.
Volgens Theophrastus werd de oleander op de veldtocht van Alexander de Grote als gifplant gebruikt. Hieronymus Bock en Pietro Andrea Mattioli (Matthiolus) duidden de oleander in hun kruidenboeken (1565 en 1626) aan als demonenkruid dat mens en vee kon doden. Vroeger werden aftreksels of tincturen van de bladeren als menstruatiebevorderend middel en als abortivum ingezet.
De bladeren bevatten flavonoïden en een groot aantal giftige verbindingen, waaronder oleandrine en neroside. Deze glycosiden werken op het hart, maar minder sterk dan de glycosiden uit vingerhoedskruid. In India en Sri Lanka komen opzettelijke zelfvergiftigingen geregeld voor[1]. In de geneeskunde vindt het geen toepassing. Honderd gram van de plant zou voldoende zijn om een paard te doden.
Er zijn veel verschillende cultivars in omloop. De meesten kunnen niet tegen temperaturen die lager dan het vriespunt liggen. Er zijn cultivars in omloop die vorstbestendig blijken tot -15 graden. Hierdoor kunnen oleanders in koudere gebieden overleven.
De oleander (Nerium oleander) is een plant uit de maagdenpalmfamilie (Apocynaceae). Het is een rijk vertakte, bossige, 2-6 m hoge struik of boom die giftig melksap bevat in alle vegetatieve delen. De bladeren staan meestal in kransen van drie tot vier stuks; in zeldzame gevallen staan ze tegenoverstaand. Ze zijn leerachtig, 10-22 cm lang, toegespitst en aan de basis in de steel versmallend. De middennerf is opvallend dik en de zijnerven zitten dicht op elkaar en lopen parallel.
De geurige bloemen groeien in eindstandige, veelbloemige schermen. De bloemkroon is wit tot rozerood of geel van kleur, 3-4 cm breed en opgebouwd uit een trechtervormige bloembuis en vijf scheef afgesneden, wielvormig uitgespreide, in de knop gedraaide kroonslippen. In de keel zit een bijkroon van vijf getande of ingesneden aanhangsels. De kelk is vijftallig en aan de binnenkant dicht met klierharen bezet. De meeldraden zitten boven in de kroonbuis vast, maar steken niet uit.
De vruchten zijn langwerpige, 8-18 cm lange, roodachtig bruine, rechtopstaande doosvruchten die bij rijpheid openklappen. De zaden dragen een lange, bruine haarkuif.
De oleander komt voor in het Middellandse Zeegebied, Zuid-Portugal en van Iran tot in Oost-Azië. Hij komt voor op stenige gronden, overstroomde oevers en in periodiek droge beekbeddingen. Er bestaan cultivars met gevulde bloemen.
Volgens Theophrastus werd de oleander op de veldtocht van Alexander de Grote als gifplant gebruikt. Hieronymus Bock en Pietro Andrea Mattioli (Matthiolus) duidden de oleander in hun kruidenboeken (1565 en 1626) aan als demonenkruid dat mens en vee kon doden. Vroeger werden aftreksels of tincturen van de bladeren als menstruatiebevorderend middel en als abortivum ingezet.
De bladeren bevatten flavonoïden en een groot aantal giftige verbindingen, waaronder oleandrine en neroside. Deze glycosiden werken op het hart, maar minder sterk dan de glycosiden uit vingerhoedskruid. In India en Sri Lanka komen opzettelijke zelfvergiftigingen geregeld voor. In de geneeskunde vindt het geen toepassing. Honderd gram van de plant zou voldoende zijn om een paard te doden.
Oleander (Nerium oleander) er ei eviggrøn plante med giftige blad, blomar og røter.
Oleander (Nerium oleander) er en eviggrønn busk eller lite tre i gruppen Apocynaceae. Oleander er en subtropisk plante som vokser i et vidt område fra Marokko og Portugal til Kina, der den som oftest danner kratt langs bekker, vassdrag og elveleier som tørker ut om sommeren.
Oleander har vært dyrket i middelhavslandene siden klassisk oldtid. Den er fortsatt en vanlig prydplante i hager og parker i de sørligere deler av Europa, og brukes som hekk langs mange veier. Den har vært dyrket i oransjerier på slott siden 1600-tallet. I Norge har oleander vært brukt som potteplante. Den er svært glad i sol og trives godt utendørs om sommeren. Som mange andre planter fra middelhavsområdet vil den gjerne ha en kjøligere hvileperiode om vinteren.
I vill tilstand kan den bli en svær busk på opptil fem meter i høyden og seks meter i diameter. Blomstene er hjulformet, fylte eller enkle, og sitter gruppevis ytterst på stengelen. De har en behagelig, mild duft. Den naturlige fargen på blomstene er rosa, men de dyrkede formene fins i flere rosa nyanser samt hvitt. Bladene er lange, smale og læraktige.
Planten er uhyre giftig, og bare litt av plantesaften er nok til å ta livet av barn og skape store problemer for voksne. Den inneholder kraftigvirkende hjerteglykosider. Forgiftninger sees på uregelmessig hjertevirksomhet, kramper og forstørrede pupiller. Planten er kjent for å holde på giften selv etter uttørking. I Sør-Europa har folk blitt forgiftet av å grille kjøtt på greiner av oleander. Røyken som utvikles ved brenning er også giftig. Det er viktig at man er klar over at dersom man ønsker å dyrke oleander må man aldri plassere den i små barns rekkevidde. Selv små doser av giften kan få alvorlige konsekvenser. Man kjenner imidlertid ikke til mange tilfeller av alvorlig forgiftning hos mennesker.
Oleander har likevel vært svært populær fordi den er vakker og fordi det ikke er så mange andre blomstrende planter som tåler så mye sol og varme som den.
Oleander (Nerium oleander) er en eviggrønn busk eller lite tre i gruppen Apocynaceae. Oleander er en subtropisk plante som vokser i et vidt område fra Marokko og Portugal til Kina, der den som oftest danner kratt langs bekker, vassdrag og elveleier som tørker ut om sommeren.
Oleander har vært dyrket i middelhavslandene siden klassisk oldtid. Den er fortsatt en vanlig prydplante i hager og parker i de sørligere deler av Europa, og brukes som hekk langs mange veier. Den har vært dyrket i oransjerier på slott siden 1600-tallet. I Norge har oleander vært brukt som potteplante. Den er svært glad i sol og trives godt utendørs om sommeren. Som mange andre planter fra middelhavsområdet vil den gjerne ha en kjøligere hvileperiode om vinteren.
I vill tilstand kan den bli en svær busk på opptil fem meter i høyden og seks meter i diameter. Blomstene er hjulformet, fylte eller enkle, og sitter gruppevis ytterst på stengelen. De har en behagelig, mild duft. Den naturlige fargen på blomstene er rosa, men de dyrkede formene fins i flere rosa nyanser samt hvitt. Bladene er lange, smale og læraktige.
Planten er uhyre giftig, og bare litt av plantesaften er nok til å ta livet av barn og skape store problemer for voksne. Den inneholder kraftigvirkende hjerteglykosider. Forgiftninger sees på uregelmessig hjertevirksomhet, kramper og forstørrede pupiller. Planten er kjent for å holde på giften selv etter uttørking. I Sør-Europa har folk blitt forgiftet av å grille kjøtt på greiner av oleander. Røyken som utvikles ved brenning er også giftig. Det er viktig at man er klar over at dersom man ønsker å dyrke oleander må man aldri plassere den i små barns rekkevidde. Selv små doser av giften kan få alvorlige konsekvenser. Man kjenner imidlertid ikke til mange tilfeller av alvorlig forgiftning hos mennesker.
Oleander har likevel vært svært populær fordi den er vakker og fordi det ikke er så mange andre blomstrende planter som tåler så mye sol og varme som den.
Oleander (Nerium L.) – rodzaj krzewów lub drzew należący do rodziny toinowatych. Przedstawiciele (dwa gatunki) występują w stanie dzikim na obszarze śródziemnomorskim, podzwrotnikowym: Europa, Afryka, Azja, Japonia, często przy wysychających korytach strumieni.
Należy do podrodziny Periplocoideae Endlicher, rodziny toinowatych (Apocynaceae ), która jest jednym z kladów w obrębie rzędu goryczkowców (Gentianales) z grupy astrowych spośród roślin okrytonasiennych[1][2]
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa jasnotowe (Lamiidae Takht. ex Reveal), nadrząd Gentiananae Thorne ex Reveal, rząd toinowce (Apocynales Bromhead), rodzina toinowate (Apocynaceae Juss.), plemię Nerieae Baill., podplemię Neriinae Benth. & Hook.f., rodzaj oleander Nerium L.[3]
Liście, jako źródło glikozydów nasercowych mają zastosowanie w leczeniu chorób układu krążenia[4].
Oleander (Nerium L.) – rodzaj krzewów lub drzew należący do rodziny toinowatych. Przedstawiciele (dwa gatunki) występują w stanie dzikim na obszarze śródziemnomorskim, podzwrotnikowym: Europa, Afryka, Azja, Japonia, często przy wysychających korytach strumieni.
Nerium oleander /ˈnɪəriəm ˈoʊliː.ændər/ [3] este un arbust sau arbore mic din familia Apocynaceae, cu toate părțile toxice. Este singura specie clasificată în prezent a genului Nerium. El este cunoscut în special sub numele de nerium,[4] leandru sau oleandru din cauza asemănării superficiale cu măslinii Olea.[Note 1] Este cultivat pe scară largă în prezent astfel că regiunea sa de origine nu a fost identificată precis, deși s-a sugerat că ar fi Asia de sud-vest. Numele orașului antic Volubilis din Maroc ar putea fi o latinizare a cuvântului berber oualilt care desemnează această floare.[5] Leandrul este una dintre cele mai otrăvitoare plante de grădină frecvent cultivate.
|nume=
și |last=
(ajutor) Nerium oleander /ˈnɪəriəm ˈoʊliː.ændər/ este un arbust sau arbore mic din familia Apocynaceae, cu toate părțile toxice. Este singura specie clasificată în prezent a genului Nerium. El este cunoscut în special sub numele de nerium, leandru sau oleandru din cauza asemănării superficiale cu măslinii Olea. Este cultivat pe scară largă în prezent astfel că regiunea sa de origine nu a fost identificată precis, deși s-a sugerat că ar fi Asia de sud-vest. Numele orașului antic Volubilis din Maroc ar putea fi o latinizare a cuvântului berber oualilt care desemnează această floare. Leandrul este una dintre cele mai otrăvitoare plante de grădină frecvent cultivate.
Nerium indicum Mill.
Navadni oleander (znanstveno ime Nerium oleander) je zimzelen grm ali majhno drevo iz družine Apocynaceae (pasjestrupovk). Zaenkrat je edina vrsta klasificirana v rodu Nerium. Obstaja veliko drugih imen za to rastlino.[1] Starodavno maroško mesto Volubilis se imenuje po starem latinskem imenu za rastlino. Izmed rastlin, ki se pogosto gojijo na vrtu, je oleander eden najbolj strupenih. V primeru zaužitja večjih količin je lahko zelo toksičen.
Oleander izvorno raste v Maroku in na Portugalski, potem dalje čez mediteranski predel ter tudi v južni Aziji do Yunnana in v južnih delih Kitajske.[2][3][4][5] Tipično se pojavlja v bližini suhih potočnih strug.
Zraste od 2-6 metrov visoko, s pokončnimi, razprostirajočimi vejami. Listi so v parih ali pa so po trije razporejeni spiralasto. So usnjati, relativno debeli, dolžine 5–21 cm, širine 1-3,5 cm, ozko-suličasti, celorobi ter temno zelene barve. Cvetovi rastejo v skupkih na koncu vsake veje; so bele, roza, rdeče ali rumene barve, premera 2,5–5 cm, imajo po 5 venčnih listov, na notranji strani venčnih listov pa imajo privenček. Pogosto, vendar ne vedno, oddajajo sladek vonj. Plod je v obliki ozke glavice, dolžine 5–23 cm, ko je zrel, se odpre in sprosti številna semena.
Oleander dobro raste v toplem subtropskem območju, kjer se široko uporablja kot okrasna rastlina v pokrajinah, parkih in vzdolž cest. Je odporen na sušo in občasno prenese tudi temperature, ki padejo do -10 °C.[5] Zaradi enostavnega gojenja, se pogosto sadi ob avtocestah v Kaliforniji in v ostalih kontinentalnih državah Amerike z milimi zimami. Je odporen na srnjad, tolerira slabo prst in sušo. Oleander se lahko goji tudi v hladnejšem podnebju v rastlinjakih, zimskih vrtovih ali pa kot sobno rastlino, ki se lahko čez poletje hrani zunaj. Gojijo ga zaradi lepih cvetov, ki so vpadljivega videza in dišeči. Vzgojili so že preko 400 različnih barvnih cvetov, ki jih v naravi ni moč najti. Cvetovi so tako rdeče, vijolične, oranžne, najpogostejše pa bele in v različnih odtenkih roza barve. Mnogo vzgojenih vrst oleandra ima dvojne cvetove. Mlade rastline najboljše rastejo na prostornem območju, kjer jim ni treba tekmovati z drugimi rastlinami za hranila. V Indiji je nekaj običajnega videti otroke, ki trgajo cvetove oleandra in nato iz končnega dela cvetnega venca/peclja posesajo nektar.
Oleander je ena najbolj strupenih rastlin na svetu, ki vsebuje številne toksične substance, od katerih so mnoge smrtne za ljudi, zlasti za otroke. Kljub temu dejstvu ga še vedno občasno vidimo rasti v šolskem območju.[6] Toksičnost oleandra je zelo visoka, v nekaterih primerih je imel že ob zaužitju majhnih količin smrtne ali skoraj smrtne učinke.[7] Najbolj pomembna toksina, ki ju vsebuje, sta oleandrin in neriozid, kardiotonična glikozida.[7] Prisotna sta v vseh delih rastline, v največjih koncentracijah pa se nahajata v rastlinskem soku. Rastlinski sok lahko blokira receptorje na koži in na ta način povzroči otrplost. Sklepa se, da oleander vsebuje še mnoge druge, za zdaj neznane in še neraziskane substance, ki bi tudi lahko imele nevarne učinke.[4] Skorja oleandra vsebuje rosagenin, ki značilno povzroča strihninu podoben učinek. Celotna rastlina, vključno z rastlinskim sokom, je toksična in lahko povzroča neželene učinke. Znano je, da oleander ohrani svoje toksične lastnosti tudi potem, ko se že posuši. Pri človeku se pojavijo neželeni učinki ob zaužitju 10-20 listov oz. ob zaužitju za dlan polne listov. V primeru otroka pa je že en sam list smrtni odmerek. V Ameriki je Center za zastrupitve, ki beleži primere izpostavljenosti toksičnim spojinam (Toxic Exposure Surveillance System oz. TESS), v letu 2002 zabeležil, da je bilo 847 ljudi izpostavljenih toksičnim spojinam oleandra.[8] V južni Indiji je veliko samomorilskih primerov, do katerih je prišlo z zaužitjem zdrobljenih semen oleandra. Različni odmerki oleandra imajo neželeni vpliv na živali, vendar je za mnoge živali smrtna doza že 0,23 mg na funt (cca 454 g) telesne teže. Večina živali po zaužitju oleandra kaže znake neželenih učinkov ali pa pogine.
Zaužitje oleandra ima vpliv tako na prebavni trakt kot tudi na krvožilni sistem. Vplivi na prebavni trakt se kažejo kot slabost, bruhanje, povečano izločanje sline, bolečine v trebuhu, diareja, ki lahko ali pa tudi ne vsebuje krvi, ter kolika (zlasti pri konjih).[4] Pri krvožilnem sistemu se pojavi nepravilen srčni ritem; včasih pride na začetku do pospešenega bitja srca, ki se potem sčasoma upočasni pod normalno frekvenco srca. Možno je, da srce napačno utripa brez kakršnegakoli specifičnega ritma srca. Udi lahko postanejo bledi in hladni zaradi slabe ali nepravilne prekrvavitve. Ob zastrupitvi z oleandrom pride prav tako do vpliva na osrednje živčevje, kar se kaže kot zaspanost, tresavica oz. tresenje mišic, epileptični napad, izguba zavesti in celo tudi kot koma, ki potencialno vodi v smrt. Rastlinski sok oleandra povzroča vnetja na koži, huda vnetja oči in alergijske reakcije, ki se kažejo kot dermatitis.[7]
Zastrupitve z oleandrom in njegovi neželeni učinki so hitro prepoznavni. Ob sumu na zastrupitev človeka ali živali z oleandrom je nujna takojšna zdravniška oskrba. Inducirano bruhanje in praznjenje želodca sta dva postopka, ki zmanjšata absorpcijo toksičnih substanc. Poleg tega lahko apliciramo aktivno oglje, ki nase absorbira še preostale toksine. Nadaljnja medicinska oskrba je odvisna od tega do kako hude zastrupitve je prišlo in od vidnih simptomov.
V primeru, da inducirano bruhanje ni imelo nobenega ali le minimalen učinek, je najboljši način za zdravljenje zastrupitve z oleandrom aplikacija zdravila z generičnim imenom Digoxine Immune Fab (zdravilo se v osnovi uporablja pri predoziranju z digoksinom ali digitoksinom). Vendar ima to zdravilo veliko stranskih učinkov, zato se uporablja le kadar je življenje zastrupljenega ogroženo.
Sušenje rastline ne izloči njenih toksinov. Oleander je nevaren za živali kot so ovce, konji, živina in vse ostale živali, ki se pasejo. Za odraslega konja je letalna doza 100 g. Mladi poganjki rastline so posebej nevarni za konje, ker so sladkega okusa. V juliju 2009 so bili v južni Kaliforniji konji namerno zastrupljeni prav z listi oleandra.[9] Simptomi zastrupljenega konja sta huda diareja in nenormalen srčni utrip. V oleandru je širok spekter toksinov in sekundarnih metabolitov, zaradi česar je treba ravnati z rastlino pazljivo. Veliko oleandru sorodnih rastlin, kot je na primer puščavska roža (Adenium obesum) v vzhodni Afriki, ima podobne liste, cvetove in so ekvivalentno toksične.
Oleandri, iz neznanih razlogov, ko zbolijo, lahko proizvajajo olje v steblu in v plitvih koreninah. Količina olja, ki ga proizvede, se spreminja v odvisnosti od velikosti grma. Z napredovanjem bolezni obstaja možnost, da olje nasiti prst v svoji okolici. To je pravzaprav tudi možna razlaga za ime rastline, saj ”Olea” v latinščini pomeni olje. Olje je svetlo-rjave barve in ima žarek vonj. Toksičnost samega olja je nepoznana.
Na nekatere nevretenčarje oleandrovi toksini nimajo vpliva in se lahko prehranjujejo z rastlino. Gosenice vešče Syntomeida epilais se specifično prehranjujejo z oleandrom tako da pojedo le sredico, ki je v listnih žilah in se izogibajo listnemu tkivu. Ličinke vešče Syntomeida epilais in metulja Euploea core se prav tako prehranjujejo z rastlino. Ličinke metulja Euploea core so sposobne ohraniti ali pa spremeniti toksine tako, da so le ti neprijetni za potencialne plenilce (ptice), na ostale nevretenčarje kot so pajki in ose pa toksini nimajo vpliva.
Plinij starejši je bil Rimljan, ki je napisal knjigo Naravoslovje (Naturalis historia), v kateri trdi, da je oleander, kljub svoji toksičnosti, učinkovit protistrup v primeru pikov kač, če se vzame v kombinaciji z vinom in rutico (spada v družino rutičevk).[10]
Biotehnološko podjetje v Teksasu preizkuša oleander kot potencialno zdravilo za kožnega raka in kot protivirusno učinkovino.[11] Kljub temu, da primanjkuje dokazov o učinkovitosti oleandra kot zdravila,[12], pa se vseeno na nekaterih internetnih straneh promovira njegovo uporabo (za zdravljenje različnih rakavih obolenj), na kar bi morali biti ljudje pozorni.
Navadni oleander (znanstveno ime Nerium oleander) je zimzelen grm ali majhno drevo iz družine Apocynaceae (pasjestrupovk). Zaenkrat je edina vrsta klasificirana v rodu Nerium. Obstaja veliko drugih imen za to rastlino. Starodavno maroško mesto Volubilis se imenuje po starem latinskem imenu za rastlino. Izmed rastlin, ki se pogosto gojijo na vrtu, je oleander eden najbolj strupenih. V primeru zaužitja večjih količin je lahko zelo toksičen.
Oleander (Nerium oleander) en art i det monotypiska släktet Nerium i familjen oleanderväxter. Den kallas även nerium eller rosenlager. Den är troligen ursprunglig i medelhavsområdet, från södra Spanien till Syrien och Jordanien. I övrigt förvildad i de flesta varma områden. I Sverige kan oleander odlas som krukväxt.
Oleander är mycket mångformig och bildar en städsegrön buske eller litet träd som kan bli åtta meter höga. Bladen är smalt elliptiska 5–30 × 1–3,5 cm, läderartade. Blommorna är praktfulla och doftande. Foderbladen är smalt triangulära till smalt äggrunda, 3–10 mm långa. Kronan kan vara purpurröd, rosa, vit laxrosa eller gul, blompipen blir 1,2–2,2 cm lång, kronflikarna 1,3–3 cm långa. Den kan blomma större delen av året, men vanligen mellan april och september.
Trivs bäst i varmt och soligt klimat. Oleander tål inte frost under några längre perioder.
Plantor från Iran till Indien har större blomsamlingar och starkare doft, dessa har kallats Nerium indicum, men räknas numera till formvariationen inom oleander.
Hela växten är mycket giftig och har därför också fått tillnamn som hästbane. Bladen kan framkalla dermatit vid beröring. Gifterna i oleander har en digitalis[förtydliga]-liknande effekt som lätt tas upp av munnens slemhinnor. Doften är dock inte giftig och det är inte farligt att lukta på oleander.
Över 400 sorter har fått namn. Några av de vanligaste är:
Oleander (Nerium oleander) en art i det monotypiska släktet Nerium i familjen oleanderväxter. Den kallas även nerium eller rosenlager. Den är troligen ursprunglig i medelhavsområdet, från södra Spanien till Syrien och Jordanien. I övrigt förvildad i de flesta varma områden. I Sverige kan oleander odlas som krukväxt.
Zakkum (Nerium oleander), Apocynaceae familyasından Haziran-Eylül ayları arasında beyaz, pembe, kırmızı, sarı ve krem renklerde çiçekler açan 2–5 m yüksekliğinde zehirli bir bitki türü.
Dere yataklarında ve su kenarlarında yetişir. Susuzluğa en dayanıklı bitkilerdendir ve kışın yapraklarını dökmez. Ayrıca bahçelerde süs bitkisi olarak yetiştirilir.
Gövdeleri dik, esmer renkli ve silindir şeklindedir. Yaprakları mızrak şeklinde, kısa saplı, karşılıklı veya üçlü dairesel durumlarda dizilmiştir. Çiçekler, yalancı şemsiye durumunda toplanmış, güzel kokulu, büyük çiçeklerin sapları tüylü ve oldukça kısadır. Bitki zehirlidir.
Bitki kardiotonik glikozitler taşır. Dahilen idrar arttırıcı ve kalp kuvvetlendirici etkisi vardır. Fazla miktarda alındığında zehirlenmelere sebep olur. Haricen zeytinyağı ile yoğrulmuş olan yapraklar bilhassa uyuza karşı kullanılır. Bir gram kuru yaprak, insanlarda tehlikeli zehirlenmelere yol açar. Zehir etkisi kurutma ve kaynatmayla ortadan kalkmaz. Bu bitkiyi yiyen, ölmüş hayvanların etleri de zehirlidir.
Kurânı Kerîmin dört sûresinde toplam 15 âyette zakkum kelimesi geçmektedir.Allah Teâlâ zakkumun ismini zikrederek şöyle buyurmaktadır.
Zakkum (Nerium oleander), Apocynaceae familyasından Haziran-Eylül ayları arasında beyaz, pembe, kırmızı, sarı ve krem renklerde çiçekler açan 2–5 m yüksekliğinde zehirli bir bitki türü.
Dere yataklarında ve su kenarlarında yetişir. Susuzluğa en dayanıklı bitkilerdendir ve kışın yapraklarını dökmez. Ayrıca bahçelerde süs bitkisi olarak yetiştirilir.
Українська назва олеандр походить із західноєвропейських мов (фр. oléandre, англ. oleander, нім. Oleander, італ. oleandro), де сходить до сер.-лат. oleander, що являє собою видозміну раніших форм rodandrum, rhododendron («розове дерево», «рододендрон»)[1].
Японська назва (яп. 夾竹桃, キョウチクトウ, кьотікуто означає «персик з листям бамбука». Вона походить від того, що олеандр має листя подібне до листя бамбука, а квіти подібні до квітів персика) — вид вічнозелених низькорослих кущів, єдиний представник роду Олеандр (Nerium).
Батьківщиною виду є Індія. Він поширений також у країнах Східної Азії. До Японії потрапив через Китай у середині 18 століття.
Сік листків олеандра є отруйним, що характерно для рослин цього роду, а також багатьох субтропічних і тропічних рослин.
Олеандр звичайний є символом-квіткою японського міста Хіросіма.
Кущ або невелике (3—4 м заввишки) дерево родини барвінкових. Стебла розгалужені, з гладенькою світло-сірою корою. Листки вічнозелені, шкірясті, цілокраї, зісподу опушені. Квітки правильні, двостатеві, на довгих повстистоопушених квітконіжках, зібрані у верхівкові півзонтики; віночок рожевий, рідше білий, зросло-пелюстковий, з п'ятилопатевим відгином і зубчастими виростами в зіві. Плід складається з двох листянок. Цвіте з червня по серпень.
Олеандр звичайний походить з Середземномор'я. У Південному Криму його широко розводять у відкритому ґрунті як декоративну рослину. Вирощують його і як кімнатну квіткову рослину.
Для виготовлення ліків використовують цілком розвинуте листя олеандра (Folia Nerii oleandri; Folia Nerii, Folia Oleandri), яке заготовляють у жовтні — листопаді або у квітні (до початку активного росту пагонів). Перевагу віддають весняному строку заготівлі. Листя обшморгують руками (в захисних рукавицях!) з обрізаних при декоративному формуванні кущів пагонів і швидко сушать під укриттям на вільному повітрі або в теплих кімнатах, розстеливши тонким (2—3 см завтовшки) шаром на тканині чи папері. Штучне сушіння проводять при температурі 50°. Сушіння припиняють, коли черешки стають ламкими. Зберігають олеандр окремо від іншої сировини, дотримуючись правил зберігання отруйних рослин. Для місцевого лікування частіше використовують свіжі або сушені квітки з листям (вершки квітучих гілок).
Листя олеандра містить карденоліди олеандрин (0,08—0,15 %), дигіталін, дезаце-тилолеандрин і одинерин, діуретично діючу субстанцію нериїн, флавоноїди (рутин, кемпферол-3-рамноглюкозид і ін.), сапонін карабін, урсолову кислоту.
Олеандр звичайний ефективний кардіотонічний засіб, за своєю дією схожий на серцеві засоби наперстянки. У процесі експериментальних досліджень встановлено, що препарати олеандра покращують серцеву діяльність, сповільнюють ритм серця, підвищують діурез, розширюють вінцеві судини, знижують артеріальний тиск. На відміну від глікозидів наперстянки, глікозиди олеандра діють швидше і м'якше, швидше виводяться з організму. Крім кардіотонічної дії, водні екстракти олеандра виявляють противірусну активність і мають цитотоксичні властивості. Олеандр звичайний призначають у випадку тахіаритмії, при легких формах серцевої недостатності та при стенокардії. У народній медицині настій листя олеандра п'ють при нервовому виснаженні, головних болях, епілепсії, апоплексії, безсонні, при м'язових спазмах, у разі діареї та як вітрогінний засіб. Як зовнішній засіб настій листя використовують для примочок і компресів при шкірних хворобах (мокнуча екзема, лишай тощо), для полоскання при зубному болю.
Trúc đào (danh pháp hai phần: Nerium oleander), là một loài cây bụi hay cây gỗ nhỏ, thường xanh trong họ La bố ma (Apocynaceae). Nó là loài duy nhất hiện tại được phân loại trong chi Nerium. Thành phố cổ Volubilis tại Bắc Phi lấy tên gọi theo tên gọi trong tiếng Latinh cổ cho loài cây này. Người Trung Quốc gọi nó là giáp trúc đào (夹竹桃).
Nó là loài cây bản địa của một khu vực rộng từ Maroc và Bồ Đào Nha kéo dài về phía đông tới khu vực Địa Trung Hải và miền nam châu Á.[1] Thông thường loài cây này mọc xung quanh các lòng suối khô. Nó cao tới 2–6 m, với các cành mọc gần như thẳng. Các lá mọc thành cặp hay trong các vòng xoắn gồm ba lá, các lá dày và bóng như da, màu lục sẫm, hình mũi mác hẹp, dài khoảng 5–21 cm và rộng 1-3,5 cm, các mép lá nhẵn. Hoa mọc thành cụm ở đầu mỗi cành; màu trắng, vàng hay hồng (tùy theo giống), đường kính 2,5–5 cm, tràng hoa 5 thùy với tua bao quanh ống tràng trung tâm của tràng hoa. Thông thường (nhưng không phải luôn luôn) thì hoa trúc đào có hương thơm. Quả là loại quả nang dài nhưng hẹp, kích thước dài 5–23 cm, nứt ra khi chín để giải phóng các hạt nhỏ phủ đầy lông tơ.
Trong quá khứ, các cây có hương thơm đôi khi được coi là thuộc về một loài riêng biệt là N. odorum, nhưng đặc trưng này không ổn định và hiện nay người ta không coi nó như là một đơn vị phân loại tách biệt.
Trúc đào phát triển tốt trong các khu vực cận nhiệt đới ấm áp, tại đây nó được sử dụng rộng rãi như là một loại cây cảnh trong các cảnh quan như công viên và dọc theo ven đường. Nó chịu khô hạn khá tốt và chịu được các trận sương giá không thường xuyên tới -10 °C (Huxley và những người khác, 1992). Nó cũng có thể trồng được trong khu vực có khí hậu lạnh hơn trong các nhà kính hay là loại cây trồng trong chậu đặt trong nhà và di chuyển ra ngoài về mùa hè. Hoa trúc đào sặc sỡ và có hương thơm và nó được trồng vì lý do này. Trên 400 giống đã được đặt tên, với một vài màu hoa bổ sung mà không thể thấy ở các giống cây hoang dã đã được chọn lọc, bao gồm các màu đỏ, tía và cam; trong đó màu trắng và các loại màu hồng là phổ biến nhất. Nhiều giống có hoa kép.
Nước chiết từ lá trúc đào được sử dụng để điều trị sung huyết, cũng như được sử dụng cục bộ để điều trị các rối loạn da[cần dẫn nguồn]. Lá trúc đào chứa hoạt chất chính là glycosid tim, có đến 17 glycosid tim khác nhau. hàm lượng glycosid tim toàn phần trong lá là 0,5%. Đáng chú ý là các glycosid: oleandrin, deacetyloleandrin, neriantin, adynerin.
Lưu ý là toàn bộ các bộ phận của cây trúc đào đều chứa nhiều chất độc nên việc điều trị phải theo đơn và sự chỉ định của bác sĩ chuyên khoa.
Trúc đào là một trong những loài thực vật có độc tính cao nhất và chứa nhiều hợp chất có độc, nhiều hợp chất trong số này có thể gây tử vong ở người, đặc biệt là trẻ em. Độc tính của trúc đào được coi là cực kỳ cao và đã có nhiều thông báo cho thấy trong một số trường hợp chỉ cần một lượng nhỏ cũng đã đủ gây hậu quả tử vong hay cận kề tử vong (Goetz 1998). Đáng kể nhất trong số các chất độc này là oleandrin và neriin, đều là các glicosid tim mạch (Goetz 1998). Chúng có mặt trong toàn bộ các bộ phận của loài cây này, nhưng chủ yếu tập trung trong nhựa cây. Người ta cũng cho rằng trúc đào còn có thể chứa nhiều hợp chất chưa rõ hay chưa được nghiên cứu khác và chúng có các tác động còn nguy hiểm hơn (Inchem, 2005). Vỏ cây trúc đào chứa rosagenin, có các tác động tương tự như strychnin. Toàn bộ cây này, bao gồm cả nhựa cây màu trắng sữa là rất độc và bất kỳ bộ phận nào đều có thể gây ra các phản ứng có hại cho sức khỏe. Người ta cho rằng chỉ cần ăn phải từ 10-20 lá trúc đào thì một người lớn cũng có thể bị nguy hiểm đến tính mạng và chỉ cần 1 chiếc lá cũng có thể gây tử vong ở trẻ em. Theo Toxic Exposure Surveillance System (TESS) năm 2002 đã có 847 trường hợp ngộ độc tại Hoa Kỳ có liên quan tới trúc đào (Watson 2003). Ở nhiều động vật, khoảng 0,5 mg/kg thể trọng đã gây tử vong (Inchem 2005). Tất cả các động vật đều có thể chịu các phản ứng có hại hay tử vong từ loài cây này. Người ta cũng biết rằng trúc đào còn lưu giữ các chất độc ngay cả khi đã khô đi. Các bộ phận khô của loài cây này vẫn là rất nguy hiểm cho các động vật như cừu, ngựa, bò và các động vật gặm cỏ khác, với chỉ 100 g lá khô cũng đủ giết chết cả một con ngựa trưởng thành (Knight 1999).
Ăn phải trúc đào có thể gây ra các triệu chứng đối với cả đường ruột và tim mạch. Các triệu chứng đường tiêu hóa có thể bao gồm buồn nôn và nôn mửa, tiết nhiều nước bọt, các tổn thương vùng bụng, tiêu chảy có thể lẫn hay không lẫn máu, và đặc biệt ở ngựa là đau bụng (Inchem 2005). Các triệu chứng đường tim mạch bao gồm loạn nhịp tim, đôi khi với đặc trưng là đầu tiên nhịp nhanh sau đó chậm dưới mức bình thường. Tim có thể đập thất thường và không có dấu hiệp của nhịp cụ thể. Các trường hợp nghiêm trọng hơn có thể dẫn tới nhợt nhạt da và lạnh do tuần hoàn máu kém hay không ổn định (Goetz 1998). Các tác động do ngộ độc loài cây này cũng có thể tác động tới hệ thần kinh trung ương. Các triệu chứng này có thể bao gồm thờ thẫn, run rẩy chân tay và các cơ, tai biến ngập máu, xẹp và thậm chí là hôn mê và có thể dẫn tới tử vong (Goetz 1998). Nhựa trúc đào có thể gây tấy rát da, sưng, tấy rát mắt nghiêm trọng và các phản ứng dị ứng đặc trưng của viêm da (Goetz 1998).
Ngộ độc và các phản ứng đối với trúc đào là rất nhanh, đòi hỏi phải có sự chăm sóc y tế ngay lập tức khi nghi ngờ (hoặc đã biết) là ngộ độc trúc đào ở cả người lẫn động vật (Goetz 1998). Trong mọi trường hợp phải đưa nạn nhân tới bệnh viện ngay. Kích thích gây nôn và rửa ruột là các biện pháp bảo vệ cần thiết để làm giảm sự hấp thụ các hợp chất có độc. Than hoạt tính/than củi cũng có thể được chỉ định sử dụng để hỗ trợ sự hấp thu nhằm đưa ra ngoài các chất độc còn lại trong cơ thể (Inchem 2005). Các chăm sóc y tế tiếp theo là cần thiết và phụ thuộc vào mức độ trầm trọng của sự ngộ độc và các triệu chứng.
|coauthors=
bị phản đối (trợ giúp)
|coauthors=
bị phản đối (trợ giúp); Đã bỏ qua tham số không rõ |Coauthors=
(gợi ý |coauthors=
) (trợ giúp)
|month=
bị phản đối (trợ giúp); Kiểm tra giá trị ngày tháng trong: |date=
(trợ giúp)
Trúc đào (danh pháp hai phần: Nerium oleander), là một loài cây bụi hay cây gỗ nhỏ, thường xanh trong họ La bố ma (Apocynaceae). Nó là loài duy nhất hiện tại được phân loại trong chi Nerium. Thành phố cổ Volubilis tại Bắc Phi lấy tên gọi theo tên gọi trong tiếng Latinh cổ cho loài cây này. Người Trung Quốc gọi nó là giáp trúc đào (夹竹桃).
Bụi cây trúc đào tại MoroccoNó là loài cây bản địa của một khu vực rộng từ Maroc và Bồ Đào Nha kéo dài về phía đông tới khu vực Địa Trung Hải và miền nam châu Á. Thông thường loài cây này mọc xung quanh các lòng suối khô. Nó cao tới 2–6 m, với các cành mọc gần như thẳng. Các lá mọc thành cặp hay trong các vòng xoắn gồm ba lá, các lá dày và bóng như da, màu lục sẫm, hình mũi mác hẹp, dài khoảng 5–21 cm và rộng 1-3,5 cm, các mép lá nhẵn. Hoa mọc thành cụm ở đầu mỗi cành; màu trắng, vàng hay hồng (tùy theo giống), đường kính 2,5–5 cm, tràng hoa 5 thùy với tua bao quanh ống tràng trung tâm của tràng hoa. Thông thường (nhưng không phải luôn luôn) thì hoa trúc đào có hương thơm. Quả là loại quả nang dài nhưng hẹp, kích thước dài 5–23 cm, nứt ra khi chín để giải phóng các hạt nhỏ phủ đầy lông tơ.
Trong quá khứ, các cây có hương thơm đôi khi được coi là thuộc về một loài riêng biệt là N. odorum, nhưng đặc trưng này không ổn định và hiện nay người ta không coi nó như là một đơn vị phân loại tách biệt.
Олеандр — крупный вечнозелёный кустарник с ветвящимися стеблями буроватого цвета, покрытыми округлыми чечевичками. Листья узкие, до 10—15 см длиной и до 3 см шириной, ланцетные или линейно-ланцетные, цельнокрайние или неясногородчатые, на коротких черешках, голые, кожистые, со светлой срединной жилкой, расположены супротивно или в мутовкаx по 3 или 4[2].
Цветки олеандра яркие, крупные, пятичленные, в щитковидных соцветиях на концах побегов[2].
Венчик может иметь различную окраску: наиболее обычны белые и розовые лепестки, реже встречаются красные и жёлтые (желтоватые). Выведено множество сортов олеандра с цветками различной окраски и формы, в том числе с махровыми цветками[2]. Время цветения зависит от климата, может продолжаться с начала лета до середины осени.
Плоды — многосемянные листовки[2], достигающие в длину примерно 10 см. Семена имеют перистые хохолки[4].
Все части растения ядовиты, что связано с содержанием в них олеандрина, корнерина и других сердечных гликозидов[2]. Сок олеандра, употреблённый внутрь, вызывает сильные колики у людей и животных, рвоту и диарею, а затем приводит к серьёзным проблемам в деятельности сердца и центральной нервной системы. Содержащиеся в нём сердечные гликозиды могут вызвать остановку сердца. В связи с ядовитостью растения его не рекомендуется размещать в детских учреждениях.
В качестве лекарственного сырья используют лист олеандра (лат. Folium Oleandri), содержащий кардиотонические гликозиды, главный из которых монозид олеандрин, производное олеандригенина[3].
Препараты, получаемые из листьев, — нериолин и корнерин, обладающие выраженными кумулятивными свойствами, — ранее применяли в растворах и таблетках как кардиотоническое средство при различных нарушениях сердечно-сосудистой деятельности[2][3]. В настоящее время препараты олеандра в России не применяются.
Растение засухоустойчивое, но теплолюбивое, хотя и выносит зимние непродолжительные понижения температуры до минус 10 °C. Идеально произрастает в условиях средиземноморского климата.
В условиях более холодного климата олеандр выращивают как кадочное растение с зимним содержанием в помещении (в теплице, оранжерее), а также как комнатное растение[4].
Для активного и длительного цветения растению требуется яркое солнечное освещение. Почва должна быть хорошо дренированной[4].
Размножение — весной семенами, летом отводками[4].
В том случае, если ветви слишком сильно вытягиваются в высоту, куст можно омолодить, коротко обрезав ветви весной[4].
Выведено множество сортов олеандра, отличающиеся габитусом (в том числе высотой взрослых растений — от 1,8 до 3,5 м), окраской листвы, окраской венчика; у некоторых сортов цветки простые, у других — махровые (с увеличенным числом лепестков)[4].
Ранее род Nerium L. рассматривался как олиготипный, обычно указывалось на существование трёх видов[2], однако позже было общепризнано, что нет существенных оснований для выделения видов Nerium indicum Mill. (Олеандр индийский) и Nerium odorum Sol. (Олеандр душистый). Оба этих названия сейчас входят в синонимику вида Nerium oleander L. (Олеандр обыкновенный).
Олеандр — крупный вечнозелёный кустарник с ветвящимися стеблями буроватого цвета, покрытыми округлыми чечевичками. Листья узкие, до 10—15 см длиной и до 3 см шириной, ланцетные или линейно-ланцетные, цельнокрайние или неясногородчатые, на коротких черешках, голые, кожистые, со светлой срединной жилкой, расположены супротивно или в мутовкаx по 3 или 4.
Цветки олеандра яркие, крупные, пятичленные, в щитковидных соцветиях на концах побегов.
Венчик может иметь различную окраску: наиболее обычны белые и розовые лепестки, реже встречаются красные и жёлтые (желтоватые). Выведено множество сортов олеандра с цветками различной окраски и формы, в том числе с махровыми цветками. Время цветения зависит от климата, может продолжаться с начала лета до середины осени.
Плоды — многосемянные листовки, достигающие в длину примерно 10 см. Семена имеют перистые хохолки.
夾竹桃(学名:Nerium oleander),又名洋夾竹桃或歐洲夾竹桃,是龙胆目夾竹桃科夹竹桃属的唯一一种,为常綠灌木或小喬木,具觀賞價值的中草藥。因為莖部像竹,花朵像桃,因而為名。[1] 北非古城沃呂比利斯就是以洋夾竹桃的舊拉丁文名而取名的。
夾竹桃出產自摩洛哥及葡萄牙以東至地中海地區及亞洲南部至中國的雲南。[2][3][4][5]它們一般會生長在乾涸的河床。它們可以生長至2-6米高,在直立的枝上向外展開。特徵為葉輪生,蓇葖果呈圓柱狀,種子很多,披褐色長毛。葉子成對或三塊一組,厚身及革質,呈深綠色,窄而呈尖槍狀,長5-21厘米,闊2.5-5厘米,邊緣平滑。花朵成束的在枝端長出,成聚繖花序,花期為4至9月,有白色、粉紅色或黃色,直徑2.5-5厘米,有一個五瓣的花冠。它們一般,但不是經常,會散發出甜香味。果實長而窄,有5-23厘米長,成熟時會爆開放出大量種子。
以往有香味的夾竹桃被分類成不同的品種N. odorum,但由於其特徵並不穩定,故以不再使用這個分類。
夾竹桃適合在溫暖的亞熱帶地區生長,由於其花朵鮮艷及芬香,在這些地區廣泛被種植為觀賞植物。它們能抵禦乾旱的環境及間中低至-10℃的寒冷天氣。[4]在寒冷地區的溫室中都可以種植夾竹桃。現時有超過400種栽培種,有些花朵顏色是野生種所沒有的,如紅色、紫色及橙色。當中白色及粉紅色最為普遍。很多栽培種都有重瓣花的。栽培幼株須提供足夠的空間,以避免與草爭奪養份。
夾竹桃是最毒的植物之一,包含了多種毒素,有些甚至是致命的。它的毒性極高,曾有小量致命或差點致命的報告。[6]當中最大量的毒素是強心甙類的歐夾竹桃甙及neriine。[6][7]強心甙類是自然的植物或動物毒素,對心臟同時有正面或毒性的影響。[8]在夾竹桃的各個部份都可以找到這些毒素,在樹液中濃度最高,在皮膚上可以造成痲痺。科學家相信夾竹桃內仍有很多未知的有害物質。[5]另外,夾竹桃樹皮上有rosagenin,可以造成像番木虌鹼的影響。整棵植物包括其樹液都帶有毒性,其他的部份亦會有不良影響。夾竹桃的毒性在枯乾後依然存在,焚燒夾竹桃所發生之煙霧亦有高度的毒性。些許或10-20塊葉子就能對成人造成不良影響,單一葉子就可以令嬰孩喪命。對於動物而言,致死量低至每公斤體重0.5毫克。[5]大部份的動物對於夾竹桃都有不良或死亡的反應。
根據美國毒物控制中心聯合會毒物暴露監督系統(Toxic Exposure Surveillance System)的報告指出,美國於2002年就有847名夾竹桃中毒事件。[9]在印度就有多宗以吃夾竹桃來自殺的個案。香港曾有因用夾竹桃枝在烹調食品或攪拌粥品而致死的案例。[1]
台灣也曾經發生過有人以夾竹桃枝當筷子,吃下有毒汁液中毒案例。[10]
攝取夾竹桃會產生腸胃及心臟問題。腸胃問題包括反胃及嘔吐、過度流涎、瞳孔顯著地放大、腹絞痛及痢疾,在馬則會產生馬疝痛。[5]心臟問題包括脈搏降低及心率不正常,通常開始時心跳急速,其後心跳比正常慢,沒有特定的頻率。極端的情況會產生面色蒼白及發冷。[6]
另外,夾竹桃中毒後可能會影響中央神經系統。症狀包括思睡、肌肉顫動、癲癇及昏迷以致死亡。[6]夾竹桃樹液可以產生皮膚敏感、嚴重的眼睛發炎及帶有皮膚炎的過敏反應。[6]
對夾竹桃的中毒或反應很快會出現,所以對懷疑或確定夾竹桃中毒的人或動物須立即進行治療。[6]扣喉及洗胃可以減低吸入毒素,木炭可以幫助吸收其餘的毒素。[5]按照不同程度的中毒及症狀須接受不同的治療。
枯乾的夾竹桃仍然存有毒性。對動物如羊、馬及牛是有害的,只要100克就足以殺死成年的馬。[11]馬匹中毒後的症狀包括嚴重的痢疾及心率不正常。夾竹桃中有多種毒素及次級化合物,故中毒後須特別的處理。由於在不同地方夾竹桃有不同的名字,故須要憑夾竹桃的特徵來辨別,而非其名字。特別要留意避免攝取夾竹桃的任何部份,包括樹液及枯乾的葉子或樹枝。不要用以夾竹桃的枝子來叉食物。很多夾竹桃的近親,如東非的沙漠玫瑰,都有帶有相同毒性及相似的葉子及花朵。
一些表面健康的夾竹桃在生病後會在樹幹及根上分泌一種油脂。油脂的多少會因應夾竹桃灌木的大小而定,並會飽和周邊的土壤。這種油脂呈淺褐色及有腐臭味,而其毒性並不清楚。
老普林尼在他的於77年所著的《博物志》中指夾竹桃雖然有毒性,但若與芸香用酒一同服用,可以治療被蛇咬的情況[12]。除此之外,坊間亦有很多不同的意見指夾竹桃有醫藥療效,但大都沒有得到證實。
|access-date=
中的日期值 (帮助)
夾竹桃(学名:Nerium oleander),又名洋夾竹桃或歐洲夾竹桃,是龙胆目夾竹桃科夹竹桃属的唯一一种,为常綠灌木或小喬木,具觀賞價值的中草藥。因為莖部像竹,花朵像桃,因而為名。 北非古城沃呂比利斯就是以洋夾竹桃的舊拉丁文名而取名的。
夾竹桃出產自摩洛哥及葡萄牙以東至地中海地區及亞洲南部至中國的雲南。它們一般會生長在乾涸的河床。它們可以生長至2-6米高,在直立的枝上向外展開。特徵為葉輪生,蓇葖果呈圓柱狀,種子很多,披褐色長毛。葉子成對或三塊一組,厚身及革質,呈深綠色,窄而呈尖槍狀,長5-21厘米,闊2.5-5厘米,邊緣平滑。花朵成束的在枝端長出,成聚繖花序,花期為4至9月,有白色、粉紅色或黃色,直徑2.5-5厘米,有一個五瓣的花冠。它們一般,但不是經常,會散發出甜香味。果實長而窄,有5-23厘米長,成熟時會爆開放出大量種子。
以往有香味的夾竹桃被分類成不同的品種N. odorum,但由於其特徵並不穩定,故以不再使用這個分類。
キョウチクトウ(夾竹桃、学名: Nerium oleander var. indicum)は、キョウチクトウ科キョウチクトウ属の常緑低木もしくは常緑小高木。和名は、葉がタケに似ていること、花がモモに似ていることから。
インド原産。日本へは、中国を経て江戸時代中期に伝来したという。
葉は長楕円形で、両端がとがった形。やや薄くて固い。葉の裏面には細かいくぼみがあり、気孔はその内側に開く。
花は、およそ6月より残暑の頃である9月まで開花する。花弁は基部が筒状、その先端で平らに開いて五弁に分かれ、それぞれがややプロペラ状に曲がる。ピンク、黄色、白など多数の園芸品種があり、八重咲き種もある。
日本では適切な花粉媒介者がいなかったり、挿し木で繁殖したクローンばかりということもあって、受粉に成功して果実が実ることはあまりないが、ごくまれに果実が実る。果実は細長いツノ状で、熟すると縦に割れ、中からは長い褐色の綿毛を持った種子が出てくる。
有毒な防御物質を持つため、食害する昆虫は少ないが、日本では鮮やかな黄色のキョウチクトウアブラムシが、新しく伸びた枝に寄生し、また、新芽やつぼみをシロマダラノメイガの幼虫が、糸で綴って内部を食べる。九州の一部や南西諸島では、キョウチクトウスズメ(スズメガ科)の幼虫が、葉を食べて育つ。
キョウチクトウは優れた園芸植物ではあるが、強い経口毒性があり、野外活動の際に調理に用いたり、家畜が食べたりしないよう注意が必要である。花、葉、枝、根、果実すべての部分と、周辺の土壌にも毒性がある。生木を燃した煙も毒[2]。腐葉土にしても1年間は毒性が残るため、腐葉土にする際にも注意を要する。
中毒症状は、嘔気・嘔吐(100%)、四肢脱力(84%)、倦怠感(83%)、下痢(77%)、非回転性めまい(66%)、腹痛(57%)などである[3]。 治療法はジギタリス中毒と同様である。
乾燥や大気汚染に強いため、街路樹などに利用される。神奈川県川崎市では、長年の公害で他の樹木が衰えたり枯死したりする中で、キョウチクトウだけはよく耐えて生育したため、現在に至るまで、同市の緑化樹として広く植栽されている。高速道路沿いにもよく見られる。さらに、広島市はかつて原爆で75年間草木も生えないといわれたが、被爆焼土にいち早く咲いた花として原爆からの復興のシンボルとなり広島市の花に指定された。
キョウチクトウには、オレアンドリンなど様々な強心配糖体が含まれており、強心作用がある。ほかに利尿作用もある。しかし、同種は非常に毒性が強いため、素人は処方すべきでない。
オレアンドリン(oleandrin、C32H48O9)は、キョウチクトウに含まれる強心配糖体で、分子量576.73、融点250℃、CAS登録番号は465-16-7である。ジギタリスに類似の作用を持つ。 ヒトの場合、オレアンドリンの致死量は0.30mg/kgで、青酸カリをも上回る[14][15]。
このほか、長崎県佐世保市でも市の花に指定されていたが、毒性を理由として指定を取り消されている[11]。
日本には同属は分布していない。琉球諸島には別属のミフクラギ(別名オキナワキョウチクトウ、Cerbera manghas)が分布する。花は白くて、ややキョウチクトウに似ているが、多肉質の葉や大きな実をつけるので、印象はかなり異なる。
キョウチクトウ属(キョウチクトウぞく、学名: Nerium)は、キョウチクトウ科の属の一つ。