Birillik xırdaləçək (lat. Erigeron annuus)[1] - xırdaləçək cinsinə aid bitki növü.[2]
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin.
Birillik xırdaləçək (lat. Erigeron annuus) - xırdaləçək cinsinə aid bitki növü.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Amrhydlwyd tal sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Erigeron annuus a'r enw Saesneg yw Tall fleabane.[1]
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Amrhydlwyd tal sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Erigeron annuus a'r enw Saesneg yw Tall fleabane.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Turan roční (Erigeron annuus) je druh volně rostoucí byliny. Pochází ze Severní Ameriky a v České republice roste jako zdomácnělý.
Ač je rostlina původem v Severní Americe, rozšířila se téměř do celé Evropy, východní Asie i Tichomoří. Byla původně rozmnožována jako okrasná rostlina, později zplaněla, začala se spontánně šířit a na mnoha místech zdomácněla.
V České republice se začala rozšiřovat ve velkém až od počátku druhé poloviny 20. století. Největší hustotu výskytu má na aluviálních půdách v údolích říčních toků. Jen zřídka se v ČR vyskytuje v podhorských oblastech, většinou se rozšiřuje do teplých nebo skoro teplých míst. Je velice ekologicky adaptabilní, osídluje pestrou směsici nejrůznějších přirozených a synantropních stanovišť. Postupně se šíří na louky a pastviny, včetně okolních křovin, a do lužních lesů.[2][3]
Je to jednoletá až ozimá rostlina dosahující běžně výšky 0,2 až 1 m, za velmi příhodných podmínek dorůstá až do 1,5 m. Kulatá, rýhovaná lodyha je přímá, v horní části silně rozvětvená a je hustě obrostlá světle nebo tmavě zelenými listy, které jsou z obou stran řídce až hustě porostlé různě dlouhými chlupy. Obráceně vejčité přízemní listy jsou u lodyhy klínovitě zúžené, čepele dlouhé do 6 cm a široké až 2,5 cm mají okraje pilovité, v době kvetení již většinou usychají. Lodyžní listy jsou s krátkým řapíkem nebo přisedlé, kopinatého tvaru, okraje mají pilovité nebo hladké.
Úbory na stopkách s krátkými chlupy měří v průměru 1,5 až 2,5 cm a bývají sestaveny do chocholíkových lat. Oboupohlavné trubkovité pětičetné terčovité květy se žlutými korunními lístky jsou velmi početné. Rovněž jsou četné ve dvou řadách umístěné vnější samičí květy s jazykovitými korunami barvy bílé, namodralé nebo nafialovělé, které jsou dvakrát delší než zákrov. Polokulovitý zákrov bývá dvouřadý nebo třířadý, jeho kopinaté listeny jsou holé nebo jen řídce chlupaté. Kvete v červenci až říjnu. Květy jsou opylovány létajícím hmyzem.
Plodem jsou malé, řídce chlupaté, z boku sploštělé nažky o velikosti 1 až 1,5 mm. Nažky z terčových květů mají dvouřadý chochol štětinek, z okrajových jen jednořadý. Nažky v našich podmínkách postupně dozrávají od konce srpna a zralé květenství se za suchého počasí rozpadá, do okolí bývají rozšiřovány větrem, vodou, zvířaty nebo lidskou činností. Jsou schopny vyklíčit ihned po vysemenění. Chromozómové číslo: 2n = 27.[2][3][4][5]
Je to bylina, u které spíš než přínos můžeme očekávat škodlivost. Je do české přírody nově introdukována, a protože nemá přirozených nepřátel, je přizpůsobivá půdním podmínkám a velice plodná. Vyhovuje jí české klima, rozšiřuje se takovým tempem, že je považována za invazivní druh. Je zařazována k neofytům, prvně byla ve volné přírodě na území nynější ČR zaznamenána v roce 1884.
Regulovat přílišné rozšíření není složité, postačuje preventivní posečení ještě před květem, aby se nemohly vytvořit nažky. Pokud je rostlina pokosená až po opylení květů, nažky ještě dozrají i u ležících rostlin. Platí to nejen pro louky, ale i pro údržbu nezemědělských ploch. Turan roční je také citlivý na herbicidy.[6][7]
V České republice se turan roční vyskytuje ve dvou poddruzích:
Kolonie rostlin
Lodyžní list
Úbor
Nerozvitý úbor
Obrázky, zvuky či videa k tématu turan roční ve Wikimedia Commons
Galerie turan roční ve Wikimedia CommonsTuran roční (Erigeron annuus) je druh volně rostoucí byliny. Pochází ze Severní Ameriky a v České republice roste jako zdomácnělý.
Smalstråle (Erigeron annuus) er en 30-80 cm høj urt, der vokser nær bebyggelse.
Smalstråle er en enårig, urteagtig plante med en opstigende til opret vækst. Stænglerne er gulgrønne og furede, og de kan være enten glatte eller behårede. Bladene danner først en grundstillet roset, men på stænglen er de spredtstillede. De er langstilkede, smalt elliptiske eller lancetformede med hel eller takket rand. Oversiden er gråligt græsgrøn, mens undersiden er lysegrøn. Begge sider er spredt hårede.
Blomstringen finder sted i juli-august, og blomsterne er samlet i endestillede kurve, der tilsammen danner en halvskærm. Randkronerne er hvide eller lysviolette, mens de mange, tætsiddende skivekroner er gule. Frøene bører en håragtig fnok.
Rodsystemet er trævlet og forholdsvist svagt.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,50 x 0,25 m (50 x 25 cm/år). Målene kan bruges til beregning af planteafstande i fx haver.
Arten er oprindeligt hjemmehørende i Nordamerika, men er nu naturaliseret i de fleste tempererede dele af verden, herunder i Europa, inklusive Danmark, hvor den dog endnu er temmelig sjælden. Den er knyttet til lune og lysåbne eller halvskyggede voksesteder med en jord, som er fugtig og næringsrig.
I Cedarburg Bog, Ozaukee County, Wisconsin, USA, findes arten i et område med småsøer, moser og blandede løv- og nåleskove sammen med bl.a. kongebregne, alm. perlekurv, alm. skyggeblomst, amerikansk ginseng, blodurt, bukkeblad, canadisk akeleje, canadisk gyldenris, canadisk hønsebær, Fragaria virginiana (en art af jordbær-slægten), havepurpursolhat, hjertebladet asters, hvid ageratina, håret solhat, kanelbregne, kæmpesilkeplante, lyngasters, læderløv, nedliggende bjergte, nyengelsk asters, rød druemunke, sildig gyldenris, storblomstret treblad, trenervet snerre og yuccabladet mandstro[1]
Smalstråle (Erigeron annuus) er en 30-80 cm høj urt, der vokser nær bebyggelse.
Das Einjährige Berufkraut (Erigeron annuus), auch Weißes Berufkraut, Feinstrahl oder Feinstrahl-Berufkraut[1] genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Berufkräuter (Erigeron) innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae).
Das Einjährige Berufkraut wächst als ein- oder zweijährige krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 50 bis 100 Zentimetern. Der Stängel ist aufrecht und oben meist verzweigt.
Die wechselständig am Stängel angeordneten Laubblätter sind hellgrün und beiderseits behaart. Die Blattspreiten der unteren Laubblätter sind lanzettlich oder verkehrt-eiförmig bis rundlich und in den Blattstiel verschmälert. Sie sind meist entfernt grob und stumpf gezähnt. Die oberen Laubblätter sind lanzettlich bis linealisch, sitzend oder kurz gestielt.[2]
Die Blütezeit reicht von Juni bis Oktober. In einem schirmrispigen Gesamtblütenstand sind zahlreiche körbchenförmige Teilblütenstände angeordnet, das endständige Blütenkörbchen wird hierbei von den seitlichen überragt. Die grünen Hüllblätter sind fast gleich lang und wenig behaart.
Die weißen bis blasspurpurfarbenen Zungenblüten (Strahlenblüten) sind 4 bis 10 Millimeter lang und 0,6 bis 1 Millimeter breit. Ihre Zahl schwankt zwischen 50 und 125.[3] Die gelben Röhrenblüten sind 2 bis 2,8 Millimeter lang. Der Pappus der Röhrenblüten ist weiß, 2 Millimeter lang und einreihig.[2]
Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 9; es wurden Chromosomenzahlen von 2n = 27, 36 oder 54 ermittelt.[4]
Mit seiner bis zu 1 Meter tief in den Boden eindringenden Wurzel gilt das Einjährige Berufkraut als Pionierpflanze. Es vermehrt sich weit gehend ungeschlechtlich, d. h. Samen werden auch ohne Befruchtung gebildet (Apomixis).
Ursprünglich ist Erigeron annuus in Nordamerika vom kanadischen südlichen Neufundland und Labrador, Nova Scotia, Prince Edward Island, New Brunswick, Ontario sowie Québec bis zu den US-Bundesstaaten Connecticut, Indiana, Maine, Massachusetts, Michigan, New Hampshire, New Jersey, New York, Ohio, Pennsylvania, Rhode Island, Vermont, West Virginia, Illinois, Iowa, Kansas, Missouri, Nebraska, Oklahoma, South Dakota, Wisconsin, Alabama, Arkansas, Delaware, Texas, Kentucky, Louisiana, Maryland, Mississippi, North Carolina, South Carolina, Tennessee, Virginia, Georgia bis zun nördlichen Florida weitverbreitet.[5] Erigeron annuus hat sich seit dem 18. Jahrhundert als Neophyt eingebürgert in Europa. Es hat sich auch eingebürgert in der Türkei, im Kaukasusraum, in Indien, China, Korea, auf Réunion, in Neuseeland, Nicaragua und Panama.[5] Es wurde zunächst als Zierpflanze in Europa eingeführt. Schon J.G. Volckamer erwähnt 1700, dass diese Art im Garten sich leicht selbst aussät. Und Heinrich Bernhard Rupp schreibt in seiner Flora Jenensis 1726: In horto medico, und drum herum auf Mauren […] disseminatur.[3]
In Österreich ist das Einjährige Berufkraut zerstreut bis häufig in allen Bundesländern. In Deutschland nimmt die Verbreitung grob von Süden nach Norden ab. Im Schwarzwald ist sie häufig anzutreffen, in einigen norddeutschen Gebieten kommt sie nur selten vor. Das Einjährige Berufkraut ist auch in der Schweiz verbreitet, wo es aufgrund seines Ausbreitungspotenzials und der Schäden in den Bereichen Biodiversität, Gesundheit bzw. Ökonomie in die Schwarze Liste der invasiven Neophyten aufgenommen wurde.[6][7]
Das Einjährige Berufkraut gedeiht meist in Auwäldern, feuchten Wiesen und Ruderalfluren.
Das Einjährige Berufkraut kommt in Mitteleuropa häufig zusammen mit Solidago gigantea in Pflanzengesellschaften der Klasse Artemisietea vor. In der Schweiz kommt es besonders in Pflanzengesellschaften der Steinkleeflur (Verband Dauco-Melilotion) vor.[2]
Die ökologischen Zeigerwerte nach Landolt et al. 2010 sind in der Schweiz: Feuchtezahl F = 2+w (frisch aber mäßig wechselnd), Lichtzahl L = 4 (hell), Reaktionszahl R = 3 (schwach sauer bis neutral), Temperaturzahl T = 4 (kollin), Nährstoffzahl N = 4 (nährstoffreich), Kontinentalitätszahl K = 3 (subozeanisch bis subkontinental).[2]
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1753 unter dem Namen (Basionym) Aster annuus durch Carl von Linné. Die Neukombination Erigeron annuus (L.) Desf. wurde 1804 (1807) durch René Louiche Desfontaines in Syn. Pl. 2 (2), S. 431 veröffentlicht. Weitere Synonyme für Erigeron annuus (L.) Desf. sind: Phalacroloma annuum (L.) Dumort., Stenactis annua (L.) Less.
In Mitteleuropa existieren mehrere Unterarten, deren Verbreitung zum Teil noch unzureichend erforscht ist:
Das Einjährige Berufkraut (Erigeron annuus), auch Weißes Berufkraut, Feinstrahl oder Feinstrahl-Berufkraut genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Berufkräuter (Erigeron) innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae).
Erigeron annuus (formerly Aster annuus), the annual fleabane, daisy fleabane,[3] or eastern daisy fleabane,[4] is a species of herbaceous, annual or biennial flowering plant in the family Asteraceae.
Erigeron annuus often grows as an annual but can sometimes grow as a biennial. It is herbaceous with alternate, simple leaves, and green, sparsely hairy stems, which can grow to between 30 and 150 centimeters (about 1 to 5 feet) in height. Leaves are numerous and large relative to other species of Erigeron, with lower leaves, especially basal leaves, coarsely toothed or cleft, a characteristic readily distinguishing this species from most other Erigeron.[3][4] Upper leaves are sometimes (not always) toothed, but may have a few coarse teeth towards the outer tips.[5][6]
The flower heads are white with yellow centers, with rays that are white to pale lavender, borne spring through fall depending on the individual plant.[7] Ray florets number 40 to 100.[3]
Erigeron annuus is native to North America and Central America.[2] It is widespread in most of the United States, especially in the eastern part of its range, but occurs only in scattered locations in the western and southernmost parts of its range.[8] It has been introduced to many other places,[9][10][11] including Korea,[12] Europe, India, and other areas in Asia.[2]
Erigeron annuus grows well in full through partial sun on sites with ample moisture. It is tolerant of a wide range of soil conditions, including gravel and clay. In hot, dry weather, lower leaves often yellow and wither.[5]
Erigeron annuus is a native pioneer species that often colonizes disturbed areas such as pastures, abandoned fields, vacant lots, roadsides, railways, and waste areas. In these habitats it competes, often successfully, with introduced invasive weeds.[5]
Flowers are pollinated by a variety of bees, including little carpenter bees, cuckoo bees, halictine bees, and masked bees; as well as flies, including syrphid flies, bee flies, tachinid flies, flesh flies, anthomyiid flies, and muscid flies. Wasps, small butterflies, and other insects also visit the flowers to a lesser degree, seeking nectar, as well as a few pollen-feeding beetles.[5]
Schinia lynx (lynx flower moth) caterpillars feed on the flowers and seeds of annual fleabane and other fleabanes, and Lygus lineolaris (tarnished plant bug) sucks the plant juices. Some mammals eat the foliage, flowers and stems, including sheep, groundhogs, and rabbits.[5]
Erigeron annuus (formerly Aster annuus), the annual fleabane, daisy fleabane, or eastern daisy fleabane, is a species of herbaceous, annual or biennial flowering plant in the family Asteraceae.
Erigeron annuus, es una especie perteneciente a la familia Asteraceae. Originaria de los Estados Unidos.
Es una planta anual, rígida, erecta, que alcanza un tamaño de 100–150 cm de alto, con raíz axonomorfa bien desarrollada; tallos teretes a angulados, estriados, escasamente aplicado-pubescentes. Hojas oblanceoladas, gradualmente reducidas hacia la parte superior, las de la mitad del tallo 3–8 cm de largo y 0.5–1.5 cm de ancho, márgenes irregularmente dentados a casi enteros, escasamente estrigosas a glabras, 1- o débilmente 3-nervias; pecíolos alados, algo abrazadores. Capitulescencias de panículas corimbosas, frondosas; capítulos pocos a muchos, 3–4 mm de largo y 6–8 mm de ancho; involucros hemisféricos; filarias en 2–3 series, eximbricadas, linear-lanceoladas, 3–4 mm de largo y 0.6–0.8 mm de ancho, agudas, márgenes escariosos, gruesamente pubescentes; flósculos del radio 90–150, en 1–2 series, las lígulas 5–6 mm de largo, blancas, azules al marchitarse; flósculos del disco numerosos, con corolas ca 2 mm de largo. Aquenios 1–1.2 mm de largo, no acostillados, esparcidamente estrigosos; vilano en 2 series, la exterior de escamas diminutas, la interna de 8–12 cerdas delicadas, de 2 mm de largo.[1]
Es una especie aparentemente rara, que se encuentra en ambientes alterados, maleza ampliamente distribuida en el sureste de los Estados Unidos pero ampliamente naturalizada en otros sitios.
Erigeron annuus fue descrita por (Carlos Linneo) Pers. y publicado en Synopsis Plantarum 2: 431. 1807.[1]
Erigeron: nombre genérico que deriva de las palabras griegas: eri = "temprano" y geron = "hombre viejo", por lo que significa "hombre viejo en la primavera", en referencia a las cabezas de semillas blancas mullidas y la floración temprana y fructificación de muchas especies.[2]
annuus: epíteto latíno que significa "anual".[3]
Erigeron annuus, es una especie perteneciente a la familia Asteraceae. Originaria de los Estados Unidos.
Üheaastane õnnehein (Erigeron annuus, ka Phalacroloma septentrionale, põhja-õnnekakar) on korvõieliste sugukonna õnneheina perekonda kuuluv taimeliik.
Taime kodumaa on Põhja-Ameerika. Eestis kasvatatakse teda ilutaimena, kasvab harva ka tulnukana või metsistunult võõrliigina. Eestisse jõudis 1807, kui seda hakati kasvatama Tartu botaanikaaias.[1][2] Praeguseks on Eestis mitmel pool surnuaedade ümbruses, teeservadel ja jäätmaadel metsistunud ja naturaliseerunud. [3]
.jpg)
Üheaastane õnnehein (Erigeron annuus, ka Phalacroloma septentrionale, põhja-õnnekakar) on korvõieliste sugukonna õnneheina perekonda kuuluv taimeliik.
Taime kodumaa on Põhja-Ameerika. Eestis kasvatatakse teda ilutaimena, kasvab harva ka tulnukana või metsistunult võõrliigina. Eestisse jõudis 1807, kui seda hakati kasvatama Tartu botaanikaaias. Praeguseks on Eestis mitmel pool surnuaedade ümbruses, teeservadel ja jäätmaadel metsistunud ja naturaliseerunud.
Erigeron annuus
La Vergerette annuelle (Erigeron annuus) est une plante herbacée de la famille des Astéracées.
Originaire d'Amérique du Nord, elle est maintenant largement répandue en Europe où elle est considérée comme envahissante.
C'est une plante assez haute, à fleurs blanchâtres.
Données d'après : Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
Erigeron annuus
La Vergerette annuelle (Erigeron annuus) est une plante herbacée de la famille des Astéracées.
Originaire d'Amérique du Nord, elle est maintenant largement répandue en Europe où elle est considérée comme envahissante.
Jednogodišnja krasolika (krasolika, lat. Erigeron annuus), jednogodišnja biljka iz porodice glavočika porijeklom iz Sjeverne Amerike. U Europi gdje je uvezena kao ukrasna biljka krajem 17. stoljeća smatra se invazivnom. U Hrvatskoj je prvi puta zabilježena 1857. godine na području Zagreba, Moslavine i Slavonije. Voli sunčana i vlažna mjesta, oranice, vrtove, pašnjake, neobrađena tla, a česta je i uz putove.
Biljka može narasti do 1,5 metara visine. Stabljika joj je uspravna sa svjetlim dlačicama po sebi, i u gornjem dijelu razgranata. naizmjenični istovi su duguljasti i uski, narastu do 10 cm., i nalaze se na kratkim peteljkama. Cvjetovi su mali, nalik tratinčici, a cvjetaju od lipnja do rujna. Oprašivanje od šestog do devetog mjeseca vrše kukci (entomofilija) Plod je ahenij s dlakavim papusom. Prema našem izvanrednom prof. dr. sc. Antunu Alegru sjemenke se rasprostranjuju vjetrom pa svugdje dospiju, i u Hrvatskoj je smatraju korovom.
Biljka ukazuje na tla bogata dušikom.[1]
Erigeron annuus, stabljika
Erigeron annuus, cvjetovi
Erigeron annuus, čitava biljka u cvatu
Jednogodišnja krasolika (krasolika, lat. Erigeron annuus), jednogodišnja biljka iz porodice glavočika porijeklom iz Sjeverne Amerike. U Europi gdje je uvezena kao ukrasna biljka krajem 17. stoljeća smatra se invazivnom. U Hrvatskoj je prvi puta zabilježena 1857. godine na području Zagreba, Moslavine i Slavonije. Voli sunčana i vlažna mjesta, oranice, vrtove, pašnjake, neobrađena tla, a česta je i uz putove.
La cespica annua (nome scientifico Erigeron annuus (L.) Pers., 1807) è una pianta erbacea, annuale con fiori bianchi e gialli molto simili alle “margheritine”, appartenente alla famiglia delle Asteraceae.
Il nome del genere (erigeron) deriva dalla combinazione di due parole: dal greco eri (= lana) e dal latino gerere (= portare) e fa riferimento alla vistosa pelosità della pianta. Ma altri testi fanno riferimento ad altri significati: eri (= inizio, sollecito, presto) e geron (= vecchio), richiamandosi forse al pappo di alcune specie che invecchiando diventa grigio oppure al breve periodo della sua fioritura. Il genere ha ricevuto la denominazione di Erigeron dal botanico e naturalista svedese Carl von Linné nel 1737. L'epiteto specifico (annuus), assegnato prima da Carl von Linné e successivamente in via definitiva nel 1807 dal botanico e micologo sudafricano Christian Hendrik Persoon (Stellenbosch, 1º febbraio 1761 – Parigi, 16 novembre 1836), fa riferimento allo sviluppo annuale della pianta.
Gli inglesi chiamano questa pianta: Annual fleabane; mentre i francesi la chiamano Aster annuel e i tedeschi Zweijahriger Feinstrahl.
La pianta può arrivare fino a 1,5 metri di altezza ed è sparsamente pelosa. La forma biologica della specie è terofita scaposa (T scap) : ossia è una pianta annua (in questo caso anche bienne) con fusto allungato e poco foglioso.
La radice è fibrosa del tipo fascicolata.
Il fusto è eretto e ramoso nell'infiorescenza. La sua superficie è ispida con peli patenti.
Il margine fogliare è dentato in modo grossolano (con pochi denti per lato: 3 - 5); ma anche, in qualche varietà, semplicemente intero.
L'infiorescenza è composta da numerosi capolini (da 5 a 50 e più) disposti a corimbo. La struttura dell'infiorescenza è quella tipica delle Asteraceae : un involucro formato da squame a forma di coppa di Champagne, fa da protezione al ricettacolo che è del tipo nudo (senza pagliuzze) sul quale s'inseriscono due tipi di fiori: quelli esterni ligulati e quelli interni tubulosi. Le squame sono disposte su 2 – 3 serie finemente ghiandolate. Diametro dei capolini: fino a 2 cm; dimensioni dell'involucro: larghezza 7 mm, altezza 3,5 mm.
I fiori sono tetra-ciclici (calice – corolla – androceo – gineceo), pentameri ed ermafroditi. I fiori ligulati (da 80 a 125) sono raggianti e più lunghi dell'involucro; sono di colore bianco o liliacino. Dimensione dei fiori ligulati: lunghezza 4 – 10 mm. I fiori tubulosi (quelli del disco centrale) sono gialli. In generale i caratteri morfologici dei fiori di queste piante possono essere così riassunti:
I frutti sono degli acheni, pelosi sormontati da un pappo molle bianco e sono percorsi da 2 nervature longitudinali. I peli del pappo sono radi. Dimensione dei frutti: da 0,8 a 1 mm; dimensione del pappo : 6 - – 8 mm.
Descriviamo qui i caratteri morfologici più evidenti e distintivi delle tre sottospecie più diffuse sull'arco alpino:
Portamento
Peli ispidi e patenti
Foglie a lamina dentata
Capolino
Infiorescenza
Portamento
Capolino
Infiorescenza
Infiorescenza
Portamento
Infiorescenza
Capolino
Foglie
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa scheda appartiene alla seguente comunità vegetale:
La famiglia delle Asteraceae o Compositae è la famiglia vegetale più numerosa, organizzata in oltre 1000 generi per un totale di circa 20.000 specie. La Cespica annua appartiene al genere Erigeron comprendente diverse centinaia di specie una buona parte di origine americana (la specie esaminata qui è di origine americana naturalizzata in Europa), mentre le altre sono di origine europea (e asiatica) di cui una decina sono proprie della flora italiana.
Secondo le classificazioni più tradizionali[1] la specie Erigeron annuus è compresa nella sezione delle Euerigeron insieme a Erigeron karwinskyanus e altre. Le altre sezioni sono: Eschenbachia, Caenothus e Trimorpha.
L'Erigeron annuus forma un gruppo apomittico (o apogamico – vedi il paragrafo relativo all'impollinazione) e quindi poco differenziato. I caratteri che possono variare sono i seguenti:
Fuori dall'Italia e dall'Europa, specialmente in America (luogo di origine di queste piante), si possono incontrare molte più varianti che rendono difficile la classificazione di questa specie. Nell'elenco che segue sono indicate alcune varietà e sottospecie (l'elenco può non essere completo e alcuni nominativi sono considerati da altri autori dei sinonimi della specie principale o anche di altre specie):
Gli ibridi che più facilmente si possono incontrare con la specie di questa scheda sono quelli con la specie affine Erigeron strigosus.
Erigeron annuus può essere chiamata con nomi diversi. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
Questa pianta è sempre stata ben accettata dagli animali da pascolo ma ultimamente in alcune zone sta diventando una specie invasiva. Ad esempio in Svizzera la “Cespica annua” si sta spingendo sempre più a quote alte impoverendo così l'alimentazione dei bovini (è una pianta a basso contenuto nutrizionale). Le cause che contribuiscono alla crescente invasività di questa pianta potrebbero essere: (1) una maggiore possibilità di sopravvivenza in inverno ad altitudine più elevata a causa di riscaldamento del clima; (2) una crescente siccità estiva, facilitando la diffusione di queste specie piuttosto rustiche; (3) e una diminuzione di alcuni tipi di lumache (ghiotte di queste piante) a causa di un sempre più alto grado di urbanizzazione delle valli alpine.
Mentre negli Stati Uniti sono considerate “erbacce invasive” di tipo pioniere (ossia piante che per prime s'insediano in nuovi terreni come le frane) in competizione con altre “erbacce” importate in Europa dall'America.
In cucina vengono utilizzate le giovani foglie (in bollitura).
Attualmente l'unico uso che si fa di queste piante è nel giardinaggio. Erigeron annuus insieme ad altre specie come Erigeron ramosus vennero introdotte in Europa (dall'America) verso il XVIII secolo a scopi ornamentali. Quindi si sono perfettamente naturalizzate ai nostri climi, simili assai a quelli di provenienza.
La cespica annua (nome scientifico Erigeron annuus (L.) Pers., 1807) è una pianta erbacea, annuale con fiori bianchi e gialli molto simili alle “margheritine”, appartenente alla famiglia delle Asteraceae.
Vienmetė šiušelė (Erigeron annuus, sin. Phalacroloma annuum) – astrinių (Asteraceae) šeimos augalas, priklausantis šiušelės genčiai.
Aukštis 30-75 cm. Stiebas status, plaukuotas. Lapai siauri, 10 cm ilgio. Žiedynas – baltos arba rausvos spalvos graižais. Auga paupiuose, drėgnose pievose.
Vienmetė šiušelė pripažinta invaziniu augalu Lietuvoje. [1]
Vienmetė šiušelė (Erigeron annuus, sin. Phalacroloma annuum) – astrinių (Asteraceae) šeimos augalas, priklausantis šiušelės genčiai.
Aukštis 30-75 cm. Stiebas status, plaukuotas. Lapai siauri, 10 cm ilgio. Žiedynas – baltos arba rausvos spalvos graižais. Auga paupiuose, drėgnose pievose.
Vienmetė šiušelė pripažinta invaziniu augalu Lietuvoje.
Zomerfijnstraal (Erigeron annuus; synoniem: Phalacroloma annuum) is een eenjarige plant die behoort tot de composietenfamilie (Asteraceae). De geslachtsnaam Erigeron is afkomstig van het Oudgriekse eri dat vroeg en geron, dat oude man betekent, hetgeen verwijst naar de pluizige zaadhoofdjes.
De plant wordt 30-75 cm hoog en heeft een recht opstaande, behaarde tot weinig behaarde stengel. De ongelobde bladeren zijn variabel in vorm en beharing. Ze zijn ongeveer 10 cm lang en hebben een getande rand. De wortelbladeren zijn tijdens de bloei verdord.
Zomerfijnstraal bloeit in juli en augustus met 1 tot 1,5 cm grote bloemhoofdjes. De bloeiwijze is een tuil. De lintbloemen en straalbloemen zijn 1 mm breed, tot 10 mm lang en meestal wit, maar vaak ook iets blauw aangelopen. De pappus van de buitenste buisbloemen bestaat uit kleine schubben, die een rij borstelharen omsluiten. De lintbloemen hebben twee rijen borstelharen.
De vrucht is een 1,2 mm lang, lichtbruin nootje met vruchtpluis.
De plant komt voor op natte tot vochtrijke grond op rivieroevers, bermen en dijken.
In België wordt de ondersoort madelieffijnstraal (Erigeron annuus subsp. septentrionalis) onderscheiden.
De namen in andere talen kunnen vaak eenvoudig worden opgezocht met de interwiki-links.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Erigeron annuus op Wikimedia Commons. Zomerfijnstraal (Erigeron annuus; synoniem: Phalacroloma annuum) is een eenjarige plant die behoort tot de composietenfamilie (Asteraceae). De geslachtsnaam Erigeron is afkomstig van het Oudgriekse eri dat vroeg en geron, dat oude man betekent, hetgeen verwijst naar de pluizige zaadhoofdjes.
De plant wordt 30-75 cm hoog en heeft een recht opstaande, behaarde tot weinig behaarde stengel. De ongelobde bladeren zijn variabel in vorm en beharing. Ze zijn ongeveer 10 cm lang en hebben een getande rand. De wortelbladeren zijn tijdens de bloei verdord.
Zomerfijnstraal bloeit in juli en augustus met 1 tot 1,5 cm grote bloemhoofdjes. De bloeiwijze is een tuil. De lintbloemen en straalbloemen zijn 1 mm breed, tot 10 mm lang en meestal wit, maar vaak ook iets blauw aangelopen. De pappus van de buitenste buisbloemen bestaat uit kleine schubben, die een rij borstelharen omsluiten. De lintbloemen hebben twee rijen borstelharen.
De vrucht is een 1,2 mm lang, lichtbruin nootje met vruchtpluis.
De plant komt voor op natte tot vochtrijke grond op rivieroevers, bermen en dijken.
Przymiotno białe[3], zimotrwał zwyczajny[4] (Erigeron annuus (L.) Pers) – gatunek roślin należący do rodziny astrowatych.
Pochodzi z Ameryki Północnej. Po odkryciu Ameryki jako gatunek zawleczony rozprzestrzenił się na znacznej części kuli ziemskiej. Obecnie stwierdzono jego występowanie w Afryce (wyspa (Reunion), w Azji (Turcja, Kaukaz, Chiny, Korea, Indie), w Nowej Zelandii, w Ameryce Środkowej (Nikaragua, Panama), oraz w niemal całej Europie. Zwiększył także obszar swojego występowania w Ameryce Północnej o rejony, na których wcześniej nie występował (Kolumbia Brytyjska w Kanadzie, stany: Idaho, Oregon, Waszyngton, Kalifornia, Utah w USA) i nadal rozprzestrzenia się na pozostałych kontynentach świata[5]. W Polsce jest kenofitem i jest bardzo pospolity[6]. Występuje zarówno na niżu, jak i w niższych położeniach górskich[7].
Roślina dwuletnia lub bylina, hemikryptofit. Występuje w miejscach ruderalnych, na przydrożach, ugorach, w uprawach rolniczych jako chwast, na suchych murawach. Kwitnie od czerwca do października. Liczba chromosomów 2n = 26, 27, 36 (wyjątkowo 54)[6]. Jest owadopylna i wiatrosiewna.
Przymiotno białe, zimotrwał zwyczajny (Erigeron annuus (L.) Pers) – gatunek roślin należący do rodziny astrowatych.
Sommarbinka (Erigeron annuus) är en ört som tillhör den stora familjen korgblommiga växter. Diskblommorna (i mitten) är gula och strålblommorna är vita, samma färgkombination som på prästkrage.
Wikimedia Commons har media som rör Sommarbinka.
Sommarbinka (Erigeron annuus) är en ört som tillhör den stora familjen korgblommiga växter. Diskblommorna (i mitten) är gula och strålblommorna är vita, samma färgkombination som på prästkrage.
Erigeron annuus là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được (L.) Pers. mô tả khoa học đầu tiên năm 1807.[1]
Erigeron annuus là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được (L.) Pers. mô tả khoa học đầu tiên năm 1807.
Erigeron annuus (L.) Desf., 1804
Мелколепе́стник одноле́тний (лат. Erígeron ánnuus), также тонколу́чник однолетний (Phalacrolóma ánnuum) — однолетнее травянистое растение, вид рода Мелколепестник семейства Сложноцветные (Compositae).
Инвазивный вид, происходящий из Северной Америки и завезённый в Европу, где очень широко распространился.
Однолетнее травянистое растение (10)30—100(150) см высотой. Стебель прямостоячий, в верхней половине ветвящийся, разреженно щетинистый, в верхней части колючещетинистый.
Листья щетинисто-волосистые, прикорневые 4—17 см длиной и 1,5—4 см шириной или крупнее, сушенные в клиновидное основание, с крупнозубчатым краем, на верхушке тупые или заострённые, ко времени цветения нередко отмирают; стеблевые листья суженные в короткий черешок, верхние — иногда сидячие, ланцетные или продолговато-ланцетные (самые верхние, как правило, линейные), с неправильно зубчатым или почти цельным краем, острые на верхушке, 1—9 см длиной и 0,5—2 см шириной.
Корзинки в числе от 5 до 50 и более, в рыхлом метёльчатом или щитковидном общем соцветии, 6—8 мм длиной и 10—15 мм в поперечнике, с полушаровидной дву- или трёхрядной обёрткой из зелёных листочков, покрытых коротким железистым опушением; листочки внешнего ряда нередко короче внутренних. Ложноязычковые цветки в двух рядах, многочисленные (по 80—125 в корзинке), трубка их 1—1,5 мм длиной, язычок белый или бледно-голубой, около 5 мм длиной. Трубчатые цветки диска жёлтые, 2—3 мм длиной.
Семянки ланцетовидной формы, редко- и короткощетинистые, около 1,2 мм длиной, с двурядным хохолком (у язычковых цветков хохолок однорядный).
Триплоидный вид (2n = 27), считающийся апомиктическим. Несмотря на такой тип размножения, в большинстве популяций наблюдается довольно высокая генотипическая изменчивость, что, вероятно, свидетельствует о прохождении у него и полового размножения.
Морфологически близкий диплоидный вид Erigeron strigosus Muhl. ex Willd. хорошо отличается наличием однородного прижатого опушения по всей длине стебля. Этот вид в Европейской России сравнительно редок.
Родина растения — восток Северной Америки. В Европу завезено в XVII веке в качестве декоративного растения, впервые указывается для ботанического сада в Париже в 1630-х годах. В Центральной России впервые обнаружен в 1900 году, стал изредка выращиваться в начале XX века, до 1970-х годов был крайне редким растением. В настоящее время распространён повсеместно как сорное растение, а также по боровым пескам, по вырубкам, залежам и другим нарушенным участкам.
Вид был впервые действительно описан Карлом Линнеем во 2-м томе Species plantarum, вышедшем 1 мая 1753 года.
Мелколепе́стник одноле́тний (лат. Erígeron ánnuus), также тонколу́чник однолетний (Phalacrolóma ánnuum) — однолетнее травянистое растение, вид рода Мелколепестник семейства Сложноцветные (Compositae).
Инвазивный вид, происходящий из Северной Америки и завезённый в Европу, где очень широко распространился.
一年蓬（学名：Erigeron annuus）别名千层塔（江西）、治疟草、野蒿（江苏）、白頂飛蓬，是菊科飞蓬属的植物。
一年生或二年生草本。茎直立，有微毛；茎生叶为披针形或线状披针形，基生叶呈莲座状，花开后枯萎；头状花序排列成伞房状，秋季开花，外围两层白色或略带淡紫色的舌状花，中央为黄色管状花，两性。
一年蓬原产南美洲，分布在美洲以及中国大陆的湖北、江苏、四川、福建、安徽、河南、西藏、江西、湖南、山东、河北、吉林等地，生长于海拔200米至2,200米的地区，一般生于路边旷野以及山坡荒地，目前尚未由人工引种栽培。
全草可入药，功能止泻、消食、止血，主治急性胃肠炎、消化不良、尿血等症。
.jpg)
|access-date=中的日期值 (帮助) 
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
分類（APG III） 界 : 植物界 Plantae 階級なし : 被子植物 Angiosperms 階級なし : 真正双子葉類 Eudicots 階級なし : コア真正双子葉類 Core eudicots 階級なし : キク類 Asterids 階級なし : 真正キク類II Euasterids II 目 : キク目 Asterales 科 : キク科 Asteraceae 亜科 : キク亜科 Asteroideae 連 : シオン連 Astereae 属 : ムカシヨモギ属 Erigeron 種 : ヒメジョオン E. annuus 学名 Erigeron annuusStenactis annuus
(L.) Cass.
Phalacroloma annuum
(L.) Dumort.
ヒメジョオン（姫女菀、学名: Erigeron annuus）は、キク科ムカシヨモギ属の植物。背の高さが30〜150cmにもなる、白い花を咲かせる一年草である[2]。同属のハルジオンと共に、道端でよく見かける雑草である。
若い時期は、根本から長い柄のついた丸みを帯びた葉（根出葉）を付ける。やがて、茎が高く伸びると、根本の葉は無くなり、茎から出る細長い葉だけになる。茎と葉は黄緑色で、まばらに毛が生える。
茎は初めは枝分かれせず、先の方で数回の枝分かれをして、白か薄紫の花を咲かせる。花はヒマワリのような形だが、周りの花弁がとても細い。また、ヒメジョオンの花に見えるものは頭状花序で、小さな花の集まりである。中央の黄色い部分は、管状花といい、周辺の花びらのようなものは、舌状花という。花の時期は初夏から秋にかけての5-8月である[2]。また、花弁の白い部分がやや紫がかる個体が見られることもあるが、これは清浄な空気の中で育った時にできるものである。
1個体あたり47,000以上の種子を生産し、さらにその種子の寿命が35年と長いこともあり、驚異的な繁殖能力をもっている[2]。したがって、駆除がとても難しい。
ヒメジョオンとハルジオンは、花がよく似ていて混同されることがある。
標準的には、ヒメジョオンの方が背が高く、花は小さくて数が多く、根本がすっきりしている。ヒメジョオンの茎には空洞がなく、ヒメジョオンの葉は茎を抱かない。 これに対して、ハルジオンは、背は低く、花は大きくて少なく、根本に葉がある。また、ハルジオンの蕾は下を向いて項垂れているような特徴がある。ハルジオンの茎には真ん中に空洞があり[2]、ハルジオンは茎を抱くように付く[2]。
従って、しっかりと比べて見れば、はっきりと見分けがつく。
最近では、デジタルカメラで花をマクロで撮る人が増え、花だけを拡大して写すことがよくある。そのような花だけの写真では、この両者の区別がとても難しい。標準的な花では、ヒメジョオンはハルジオンより花が一回り小さく、舌状花の数も少ないので、見分けられるが、判断が難しい場合もある。
なお、ヒメジョオンとハルジオン以外にも、ヘラバヒメジョオンなど近縁のものがあるので、注意が必要。
北アメリカ原産[3]で、ヨーロッパ、アジア（日本を含む）に移入分布する[4]。
日本には1865年頃に観葉植物として導入され、明治時代には雑草となっていた[3]。現在では全国に広がり、山間部にも入り込んでいる。在来種の植物の生育を邪魔する可能性があり、とくに自然豊かで希少な植物が多く生育する国立公園や亜高山帯では問題となる[3]。そのため、ヒメジョオンは、ハルジオンとともに要注意外来生物に指定されているほか、日本の侵略的外来種ワースト100にも選定されている[3]。
ヒメジョオンは漢字に直すと「姫女菀」となる。「姫」は「小さい」、「女菀」は「中国産の野草」を表す。小さいシオン（紫菀）の一種であり、別種のヒメシオンと区別するために「ヒメジョオン」という名前が付いたという説もある。また、標準和名はヒメジョオンであるが、同類のハルジオンと混同して、「ヒメジオン」と呼ぶ間違いがみられる。見た目が非常に似ている上に、名前も紛らわしいので、注意が必要。同じように、「ハルジオン」を「ハルジョオン」と呼ぶ間違いもみられる。
日本に入ってきた当初は、「柳葉姫菊（やなぎばひめぎく）」と呼ばれたり[2]、鉄道の線路沿いに広がったことから「鉄道草（てつどうぐさ）」と呼ばれたりした。
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。 ヒメジョオン（姫女菀、学名: Erigeron annuus）は、キク科ムカシヨモギ属の植物。背の高さが30〜150cmにもなる、白い花を咲かせる一年草である。同属のハルジオンと共に、道端でよく見かける雑草である。
개망초(영어: annual fleabane, daisy fleabane 또는 eastern daisy fleabane)는 전 세계 온대 지방에 주로 서식하는 국화과의 두해살이풀이다. 망국초, 왜풀, 개망풀이라고도 한다.[1] 북아메리카 원산의 귀화식물이다.
주로 밭이나 들, 길가에서 자란다. 높이는 30~100킬로미터이고 전체에 짧은 털이 있으며 가지를 조금 친다. 뿌리에서 나는 잎은 꽃이 필 때 시들고 긴 잎자루가 있으며 난형이고 톱니가 있다. 줄기잎은 어긋나고 밑의 것은 난형 또는 난상 피침형으로 길이 4~15미터, 나비 1.5~3미터이다. 잎 양면에 털이 있고 드문드문 톱니가 있으며 잎자루에는 날개가 있다. 위에 붙은 잎은 좁은 난형 또는 피침형으로 톱니가 있고 가장자리와 뒷면 맥 위에도 털이 있다. 관상화는 황색이다. 5~7월, 9~10월에 백색 또는 연자줏빛 꽃이 두상꽃차례를 이루고 가지 끝과 줄기 끝에 산방상으로 붙는다. 총포에 짧은 털이 있고 혀 모양의 화관은 길이 7-8밀리미터, 나비 1밀리미터 정도이다.
어린 잎은 식용하고, 한방에서 감기·학질·전염성감염·위염·장염·설사·자살 등에 사용한다.
꽃
가까이에서 본 두상화
잎
무리지어 꽃 핀 모습
꽃 핀 개망초
.jpg)
