Čolek dravý (Triturus carnifex), také čolek jihoevropský, je mlokovitý obojživelník obývající Itálii, severozápad Bosny a Hercegoviny, Slovinsko, Chorvatsko, jih Švýcarska, dále Rakousko a západ Maďarska, žije i v Česku, a sice v oblasti jižní Moravy při povodí řeky Dyje. Do některých dalších částí Evropy byl introdukován. Druh je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí.
Čolek dravý je největším druhem svého rodu, samice jsou větší než samci a měří celkově asi 180 mm, samci dosahují velikosti okolo 150 mm. Různé populace se liší ve velikosti, rovněž zbarvení je v různých lokalitách odlišné. Biologie čolka dravého se podobá biologii čolka velkého. Dospělci se na zemi živí žížalami, stejnonožci či měkkýši, ve vodě konzumují potravu menší. Rozmnožování probíhá ve stojatých až mírně průtočných vodách od dubna do června a během této doby žijí čolci ve vodě. Samice jednotlivě naklade až 250 vajíček, ze kterých se asi za dva týdny vylíhnou larvy. Ty měří 8,7 až 12 mm a dospělci se z nich stávají za dva až tři měsíce. Čolek dravý zimuje v podzemí, samice s nedospělými jedinci někdy i ve vodě.
Čolek dravý patří do čeledi mlokovití a rodu Triturus.[2] Může tvořit hybridy s ostatními čolky, zvláště pak s čolkem velkým (Triturus cristatus),[3] s nímž se kříží například severně od pohoří Alp,[2] existují ale též kříženci například s čolkem dunajským (Triturus dobrogicus).[4]
V západní části Balkánu žije oddělená populace, která byla až do roku 2007 vedena jako poddruh Triturus carnifex macedonicus. V daném roce však byla kvůli neobjasněné fylogenezi rodu Triturus provedena molekulární analýza, která tento poddruh vyčlenila jako samostatný druh Triturus macedonicus.[5]
Druh popsal Joseph Nicolaus Laurenti v roce 1768. Existuje několik vědeckých synonym: Molge cristatus carnifex var. neapolitana, Triton (Alethotriton) cristatus platycephalus, Triton (Neotriton) carnifex, Triton cristatus carnifex forma alpina, Triton cristatus var. carnifex, Triturus carnifex carnifex, Triturus cristatus carnifex a Triturus cristatus platycauda. Alternativní český název pro druh je čolek jihoevropský.[6]
Čolek dravý obývá Itálii, severozápad Bosny a Hercegoviny, Slovinsko, Chorvatsko, jih Švýcarska, dále Rakousko a západ Maďarska,[7] v Česku žije při povodí řeky Dyje na jižní Moravě (možný výskyt je v jižních Čechách) v blízkosti rakouských hranic. Na českém území byl objeven roku 1997, objevitelem se stal Antonín Reiter, zoolog pracující v městském muzeu ve Znojmě.[8] Na Slovensku nebyl jeho výskyt zjištěn.[9] Introdukován byl například do Spojeného království, Nizozemska či Belgie. Jednalo se převážně o zvířata, která utekla z terárií. Nepůvodní populace se vyskytuje také v oblasti Ženevského jezera, kam byli čolci zavlečeni buďto začátkem 20. století, nebo roku 1967, a na Azorách.[10]
Čolek dravý obývá řadu biotopů, žije například v blízkosti travnatých porostů či křovin,[11] nevadí mu ani suché oblasti s bukovým porostem, v severní Itálii se přizpůsobil životu na rýžových polích. Je sladkovodní a během období rozmnožování vyhledává stojaté vody. Může žít až do nadmořské výšky 2 140 m,[3] v Česku obývá nejčastěji nížinaté oblasti mezi 200 až 250 m n. m.[8]
Čolek dravý je největším druhem svého rodu,[9] má robustní postavu se širokým hřbetem a zaobleným čenichem, končetiny jsou krátké a silně stavěné.[12] Samice měří od čenichu po kloaku 55 až 88 mm (celková délka těla činí zhruba 180 mm[3]), velikost samců mezi čenichem a kloakou činí 54 až 80 mm (celková délka těla asi 150 mm[3]); samice jsou vždy větší než samci. Různé populace potom mohou dosahovat odlišných velikostí (jedinci žijící v chladných oblastech s vyšším úhrnem srážek, kteří mají krátké období aktivity, jsou obvykle větší).[13]
Zbarvení druhu je variabilní a závisí na lokalitě, čolci draví z různých oblastí mohou vypadat zcela odlišně;[12] v Česku jsou obvykle hnědaví a kaštanoví (často i do žlutohněda) se sytě oranžovočerveným břichem. Vzácné je namodralé zbarvení, zatímco například v Rakousku nebo Itálii žijí i jedinci zbarvení modrošedě. Spodek těla je poset černými skvrnami, jež mohou mít různé tvary, až do sebe splývat. Zády se táhne oranžovohnědá až světle oranžová páteřní linka, vyvinout se však může neúplná anebo vůbec žádná. Mají ji pouze samice a mladí čolci.[14][15] Tělo je pokryto šedě lemovanými skvrnami černého zabarvení.[9] Hrdlo má zbarvení žlutooranžové, naoranžovělé (obě barevné varianty jsou navíc doplněny o nahnědlý nádech), případně hnědočerné, šedočerné a je poseté tečkami nebo mramorovaným vzorem. Samice jsou zbarveny méně pestrými barvami než samci,[14] kterým se navíc v období rozmnožování zvýrazní jejich ploutevní lem,[3] jenž je vlnitý a hladký.[9] Kůží čolci vylučují toxický sekret, přesto však tvoří potravu pro řadu predátorů.[3]
Ze všech druhů rodu Triturus se nejvíce podobá čolkovi velkému (Triturus cristatus). Liší se hladším povrchem kůže, většími končetinami a kořenem ocasu a také počtem hrudních obratlů; čolek velký má o jeden víc.[3]
Biologie čolka dravého se podobá biologii čolka velkého, rozdíly mezi těmito druhy jsou zkoumány.[16] Aktivitu projevuje čolek dravý hlavně v noci.[3] Je pozemním druhem,[6] ale během období páření žije ve vodě.[16] Útočiště hledá v podzemí a preferuje pórovitý terén, ukrývá se například na propustných svazích, pod kameny či usazeným bahnem. Zde tráví i zimní měsíce. Probouzí se během března a dubna podle podmínek, poté se čolci páří.[17] Po skončení období rozmnožování samci opouštějí vodní prostředí a žijí dále na souši, kdežto samice s nedospělými jedinci jsou ve vodě až do srpna, někdy i celý rok, v tomto případě zde potom přezimují.[17] Ve volné přírodě je nejvhodnější pro sledování čolka dravého období mezi koncem března a polovinou května.[18]
Larvy čolků dravých se živí vodními bezobratlými, jinými larvami či pulci. Dospělci na souši loví kořist větší, například hmyz, žížaly, stejnonožce a měkkýše, ale i drobné obratlovce. Ve vodě pak potravu tvoří menší bezobratlí, například larvy hmyzu. Konzumují zde však i mladé čolky a pulce. Kanibalismus byl u tohoto druhu zaznamenán jak u dospělců, tak u larev.[3][17][19]
Rozmnožování u čolků dravých probíhá především od dubna do června, někdy však lze nalézt náhradní snůšky vajíček i v červenci.[17] Během dubna se samici zvětší hmotnost vaječníků a jater, u samců dosahují varlata největší hmotnosti v červenci a játra v dubnu. Mimoto jsou v období rozmnožování čolci těžší.[20] Páření probíhá v neznečistěných[19] stojatých či mírně průtočných vodách, někdy i v uměle vytvořených prostředích s vegetačním krytem, oblíbeným místem jsou například pískovny či menší rybníky. Preferovaná hloubka u stojatých vod činí 40 až 80 cm, u průtočných pak minimálně 20 cm, aby se v případě hrozícího nebezpečí ukryli v hlubině.[17] Před samotným pářením čolci provádějí složité svatební tance,[16] při kterých se samice dotýká ocasu samečka. Ten následně odloží své spermie a samice zvednutím kloaky oplodní vajíčka.[11] Poté naklade asi 250[3] vajíček (jedno je velké 4,9−5,6 mm[21]). Každé ukládá samostatně, například na lodyhy listů či na různé předměty (hlavně v průtočných vodách).[17] Asi za 14 dní se vylíhnou larvy.[16] V důsledku letální mutace na prvním chromozomu se většinou polovina snůšky zničí ještě během vývoje.[3]
Larva měří asi 8,7 až 12 mm. V průběhu vývoje se jí vytváří ploutevní lem s šedočernými až černými skvrnami. Zbarvení celého těla je šedožluté až běložluté. Po boku se jí obvykle táhne skvrna oranžové, případně špinavě žluté barvy, která může zasahovat až na břicho; pomocí tohoto znaku lze larvu čolka dravého odlišit od larev ostatních čolků – dunajského a velkého. Za dva až tři měsíce se larvy proměňují v čolky.[21] Pohlavní dospělosti je u samic dosaženo v 3,6 letech života (± 0,1 roku), u samců v 3,8 letech života (± 0,1 roku). Čolek dravý je poměrně dlouhověký, může dosáhnout i věku 18 let.[19][20]
Nebezpečí pro čolka dravého představuje ničení přirozeného prostředí. Je citlivý na kvalitu vody a navíc se nedokáže přesouvat na větší vzdálenosti.[3] Lesy a louky jsou odvodňovány či přeměněny na pole.[16] Čolci přicházejí o vodní plochy, přičemž se často jedná o místa, v nichž se rozmnožují.[2] Ke znehodnocení ploch dochází například v důsledku eutrofizace nebo desikace, ale také turismem, jak je tomu i v blízkosti maďarského skanzenu Népi műemlékegyüttes.[18] Rovněž vysazování dravých ryb, které se čolky či jejich larvami živí, představuje hrozbu. Ryby živící se planktonem čolky obírají o potravu. Stavy druhu snižuje také zvýšený autoprovoz.[3][16]
Mezi obojživelníky žijícími na evropském kontinentu patří čolek dravý k zástupcům s nejvíce klesající populací.[3] Protože je však počet jedinců velký a druh má schopnost přizpůsobit se mnoha stanovištím, Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) jej považuje za málo dotčený. Chráněn je podle Směrnice o stanovištích a zapsán ve druhé příloze Úmluvy o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť.[2] V Česku patří mezi nejvzácnější obojživelníky[12] a Červený seznam České republiky jej vede jako kriticky ohrožený druh. Pro jeho zachování je důležitá ochrana míst, kde se druh rozmnožuje, a vytváření nových vodních nádrží.[16]
Čolek dravý se vyskytuje v řadě chráněných oblastí.[2]
Obrázky, zvuky či videa k tématu čolek dravý ve Wikimedia Commons
Čolek dravý (Triturus carnifex), také čolek jihoevropský, je mlokovitý obojživelník obývající Itálii, severozápad Bosny a Hercegoviny, Slovinsko, Chorvatsko, jih Švýcarska, dále Rakousko a západ Maďarska, žije i v Česku, a sice v oblasti jižní Moravy při povodí řeky Dyje. Do některých dalších částí Evropy byl introdukován. Druh je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí.
Čolek dravý je největším druhem svého rodu, samice jsou větší než samci a měří celkově asi 180 mm, samci dosahují velikosti okolo 150 mm. Různé populace se liší ve velikosti, rovněž zbarvení je v různých lokalitách odlišné. Biologie čolka dravého se podobá biologii čolka velkého. Dospělci se na zemi živí žížalami, stejnonožci či měkkýši, ve vodě konzumují potravu menší. Rozmnožování probíhá ve stojatých až mírně průtočných vodách od dubna do června a během této doby žijí čolci ve vodě. Samice jednotlivě naklade až 250 vajíček, ze kterých se asi za dva týdny vylíhnou larvy. Ty měří 8,7 až 12 mm a dospělci se z nich stávají za dva až tři měsíce. Čolek dravý zimuje v podzemí, samice s nedospělými jedinci někdy i ve vodě.
Der Alpen-Kammmolch (Triturus carnifex), auch Italienischer Kammmolch genannt, ist ein Schwanzlurch aus der Familie der Echten Salamander. Er gehört zur Gattung Triturus und zur Artengruppe der Kammmolche (Triturus cristatus-„Superspezies“). Bis in die 1980er-Jahre wurde er nur als Unterart des damals „einzigen“ Kammmolches behandelt. In Deutschland kommt die Art wohl höchstens im äußersten Südosten vor.
Es handelt sich um einen breitköpfigen, recht großen Wassermolch. Er erreicht ähnliche Körperlängen wie der Nördliche Kammmolch (Triturus cristatus) – im Durchschnitt etwa 12 bis 13 Zentimeter; bei Weibchen auch über 20 Zentimeter. Die Männchen entwickeln während der Paarungszeit einen Rückenkamm, der nicht so hoch bzw. so stark gezackt ist wie beim Nördlichen Kammmolch oder beim Donau-Kammmolch. Der Kamm ist vom Schwanzsaum durch einen Einschnitt getrennt – wie bei allen Kammmolchen (vergleiche aber: Teichmolch). Die Oberseite erscheint hellbräunlich-grau bis dunkelbraun, mit dunklen runden Flecken und ist relativ glatthäutig. Weibchen in Landtracht und Jungtiere weisen oft eine gelbliche Längslinie am Rücken auf. Die Kehle ist weiß getüpfelt, der Bauch gelb oder orange mit dunklen, besonders „verwaschen“ wirkenden, nicht scharf abgegrenzten Flecken. Die Flanken sind im Gegensatz zu den anderen Kammmolcharten kaum weiß gepunktet. Besonders die verwaschene Fleckung und die fehlende Weißpunktierung der Seiten gelten als wichtigste äußere Erkennungsmerkmale.
Zur Paarungszeit im Frühling und teilweise auch über den Sommer halten sich die Tiere in perennierenden, krautigen Tümpeln und Weihern auf. Kammmolche im Allgemeinen sind saisonal stärker an das Gewässer gebunden als andere Wassermolche (vergleiche hierzu und zu weiteren Verhaltensweisen: Nördlicher Kammmolch).
Alpen-Kammmolche ernähren sich wie alle Amphibien von lebenden Tieren, die kleiner als sie selbst sind, vor allem von Würmern, Insekten und Spinnen.
Der Verbreitungsschwerpunkt der Nominatform des Alpen-Kammmolches liegt auf nahezu dem gesamten Italienischen Stiefel und strahlt aus bis ins Schweizer Tessin (im Raum Allschwil[1] und Genf wurde die Art zudem ausgesetzt), ins südliche und östliche Österreich (insbesondere Kärnten und Steiermark; in Niederösterreich nördlich bis zur Donau und östlich bis Wien) und nach Slowenien sowie ins nordwestliche Kroatien. Über Linz und Salzburg wird auch der äußerste Südostrand Bayerns in Deutschland erreicht. Hier ist das Berchtesgadener Land mit einzelnen Fundorten zu nennen; der höchste soll auf 780 m liegen. Nach neueren Forschungen ist es allerdings zweifelhaft, ob es sich dabei tatsächlich um genetisch „echte“ Alpen-Kammmolche handelt. Es wird nun vielmehr angenommen, dass dort vor allem oder sogar ausschließlich Hybride aus Triturus carnifex und Triturus cristatus angesiedelt sind.
Die Höhenverbreitung des Alpen-Kammmolches erreicht knapp 1900 m Höhe in Italien. In diesem Land ist zu beobachten, dass die Populationen im Süden (Kampanien, Apulien, Basilikata, Kalabrien) genetisch wesentlich homogener sind als die diejenigen weiter nördlich. Dies wird mit nacheiszeitlichen Wanderbewegungen erklärt.
Die bisherige Unterart Triturus carnifex macedonicus ist – wohl räumlich getrennt von Triturus carnifex carnifex – im ehemaligen Jugoslawien, vor allem wohl in Bosnien-Herzegowina, Montenegro, Süd-Serbien und in Nordmazedonien sowie in Albanien und im nordwestlichen Griechenland vertreten. Der gesamte Balkan ist angesichts der komplizierten territorialen und artlichen Aufspaltung der Kammmolch-Superspezies in diesem Raum aber noch nicht abschließend erforscht. Neue Systematikübersichten weisen der bisherigen Unterart inzwischen einen eigenen Artstatus zu: Triturus macedonicus (also etwa: „Makedonischer Kammmolch“).
In der Roten Liste der gefährdeten Arten Deutschlands von 1998 wurde der Alpen-Kammmolch noch als „vom Aussterben bedroht“ eingestuft. Diese Bewertung setzte allerdings voraus, dass die Art überhaupt in Deutschland vorkommt, was inzwischen fraglich geworden ist (siehe oben). In der Fassung von 2009 wurde der Alpen-Kammmolch deshalb auch nicht mehr berücksichtigt.[2]
Gesetzlicher Schutzstatus (Auswahl)[3]
Nationale Rote Liste-Einstufungen (Auswahl)[4]
Der Alpen-Kammmolch (Triturus carnifex), auch Italienischer Kammmolch genannt, ist ein Schwanzlurch aus der Familie der Echten Salamander. Er gehört zur Gattung Triturus und zur Artengruppe der Kammmolche (Triturus cristatus-„Superspezies“). Bis in die 1980er-Jahre wurde er nur als Unterart des damals „einzigen“ Kammmolches behandelt. In Deutschland kommt die Art wohl höchstens im äußersten Südosten vor.
O Triturus carnifex ye una especie d'amfibio urodelo d'a familia Salamandridae y chenero Triturus con un aria de destribución que encluye Austria, Bosnia y Herzegovina, Croacia, a Republica Checa, Alemanya, Grecia, Hongría, Italia, a Republica de Macedonia, Serbia, Montenegro, Eslovenia y Suiza. O suyo habitat natural se trova en as selvas templatas.
O Triturus carnifex ye una especie d'amfibio urodelo d'a familia Salamandridae y chenero Triturus con un aria de destribución que encluye Austria, Bosnia y Herzegovina, Croacia, a Republica Checa, Alemanya, Grecia, Hongría, Italia, a Republica de Macedonia, Serbia, Montenegro, Eslovenia y Suiza. O suyo habitat natural se trova en as selvas templatas.
The Italian crested newt (Triturus carnifex) is a species of newt in the family Salamandridae.
Triturus carnifex is found in parts of the Balkans and Italy. It is an aquatic breeder that can spend up to four months in the water.[2] The location of the ponds where they breed affects the time when T. carnifex enters the water.[2] T. carnifex prefers living in deep water since it is a nektonic species: it swims freely and is independent of currents.[3] The absence of predatory fish may also explain why T. carnifex is inclined to ponds, rather than other larger bodies of water.[3]
They typically prefer ponds in northern Europe, where temperatures are colder. Adult T. carnifex start to arrive between February and May, and leave between July and October.[4] In warmer ponds, adult newts arrive within a month and leave during a two-week period in July.[4] Andreone and Giacoma (1989) speculated that newt migration into the ponds increases after rainy days, since after rainfall, newt activity is not limited by humidity.
Higher altitudes, where temperatures begin to decrease, have a direct effect on the size of T. carnifex.[5] Ficetola et al. (2010) discovered that living in colder temperatures resulted a body size increase in both male and female. Females in higher altitudes were found to be larger because they were carrying more oocytes and larger ovaries, which gave them a reproductive advantage over the smaller females.[5] T. carnifex is poikilothermic and larger body sizes help to reduce heat fluctuations.[5] Ficetola also found that fluctuations in body temperature of T. carnifex decreased when body size increased. An increase in body size also occurs where there is increased precipitation or nearby primary producers, due to the effect of increased resources on animals.[5]
Human interference has dramatically changed the habitat of T. carnifex due to the expansion of industrial areas and urban centers.[3] This results in a fragmentation of natural landscapes, which leads to selective extinction, genetic drift, and inbreeding from isolation.[3] Introducing fish to isolated wetland habitats also leads to a decline of amphibians because of predation on newt larvae.[3]
Adult newts in the genus Triturus were found to breathe mainly via the skin but also through the lungs and the buccal cavity. Lung breathing is mainly used when there is a lack of oxygen in the water, or at high activity such as during courtship, breeding, or feeding.[6]
When T. carnifex newts are induced into anemia, they are able to respire without the need of blood cells.[7] Around two weeks after anemia is induced, the newts produces a mass of cells that helps to revitalize the already circulating red blood cell mass.[7]
During winter months, prolactin is released into the circulatory system, which drives T. carnifex into the aquatic environment and reduces the active transport of sodium ions.[8] This happens because there is more water readily available to the newt for uptake as compared to its terrestrial dwelling during the summer months. In the aquatic phase, T. carnifex has a reduced urine flow and glomerular filtration rate compared to the terrestrial phase.[9] In summer, aldosterone creates an increase in enzymatic activity in T. carnifex, which leads to a decrease in ion transport.[10]
To avoid competition with other co-occurring newts, T. carnifex tends to reproduce in the deeper parts of a pond and is more nocturnal.[11] Due to their larger size, they can prey on smaller species such as the palmate newt.[12]
Reproductive females of T. carnifex were shown to regulate their body temperature more precisely and prefer higher temperatures than non-reproductive females and males.[13]
Cadmium, a released into the environment from industrial and consumer waste, has been shown to be detrimental to T. carnifex even at a concentrations below Italian and European thresholds, by disrupting the activity of the adrenal gland.[14] In experiments allowing Italian crested newts to be exposed to nonylphenol, an endocrine disruptor common in leakage from sewers, there was a decrease in corticosterone and aldosterone, hormones produced by the adrenal gland and important for stress response.[15]
{{cite journal}}: CS1 maint: multiple names: authors list (link) The Italian crested newt (Triturus carnifex) is a species of newt in the family Salamandridae.
Triturus carnifex Triturus generoko animalia da. Anfibioen barruko Salamandridae familian sailkatuta dago, Caudata ordenan.
Triturus carnifex Triturus generoko animalia da. Anfibioen barruko Salamandridae familian sailkatuta dago, Caudata ordenan.
Triturus carnifex est une espèce d'urodèles de la famille des Salamandridae[1].
Cette espèce se rencontre en Italie, en Suisse, en Autriche, dans le sud de l'Allemagne, en Tchéquie, en Hongrie, en Slovénie, en Croatie, en Bosnie-Herzégovine, en Serbie, au Monténégro, au Kosovo, en Macédoine et en Grèce[1].
Elle a été introduite en France, en Angleterre, en Belgique et aux Pays-Bas.
Triturus carnifex est une espèce d'urodèles de la famille des Salamandridae.
Veliki vodenjak (Triturus carnifex) je vodozemac rasprostranjen u listopadnim šumama pa sve do područja sredozemne klime gdje postoje stalno prisutne vodene površine ili vodotokovi.
Veliki vodenjak ima izduženo tijelo. Mužjaci dosegnu 15-16 cm dužine, a ženke do 17 cm. Koža mu je gruba, s leđa tamno smeđe boje s tamnim točkama, a s trbuha svjetlija, narančaste boje s velikim, okruglim mrljama. Grlo je obično tamno i poprskano bijelim mrljicama.
Mužjaci u doba parenja razvijaju visoku nazubljenu krijestu duž leđa i repa.
Za vrijeme sezone parenja, mužjaci odabiru privremene teritorije na dnu vode. Pažnju ženki privlače mahanjem i trzanjem repa, povijanjem leđa i mahanjem krijestom. Ženke lijegu 200 – 400 jaja, koja se mogu naći pojedinačno zamotana u listić plutajuće ili podvodne vegetacije. Ličinke su dugačke oko 1,2 cm, a mogu narasti do 7 cm. Imaju 3 para vanjskih škrga, te repnu peraju koja se suzuje u tanku nit. Ličinke se nakon 3 do 4 mjeseca preobraze u odrasle jedinke duge 5 – 8 cm, dok spolnu zrelost dostižu pri dužini tijela od 12 – 13 cm. Mogu se javiti i jedinke koje zadržavaju neka ličinačka obilježja (vanjske škrge i život u vodi) i nakon što spolno razriju. Može doživjeti 25 godina.
Obitava od razine mora pa sve do 2140 m nadmorske visine. Pripadnici ove vrste vrijeme provode izvan vode, a odrasle jedinke se mogu naći i nekoliko stotina metara od vode. Izuzetak je sezona parenja, u proljeće, kada borave u stajaćicama i sporim tekućicama, obraslim vodenim biljem.
Životno područje obuhvaća Apeninski poluotok, jadransku strana Balkanskog poluotoka te južni dio središnje Europe. Države u kojima ih se može pronaći su Grčka, Makedonija, Albanija, Crna Gora, Srbija, Bosna i Hercegovina, Hrvatska, Mađarska, Slovenija, Italija, Austrija, Njemačka, Češka, Francuska i Švicarska.
Triturus carnifex je zaštićen Bernskom konvencijom (Appendix II, strogo zaštićena vrsta) i europskom direktivom o zaštiti staništa i vrsta. U Europskoj uniji nezakonito je loviti, posjedovati ili rukovati velikim vodenjacima bez posebne dozvole. Isto tako, zabranjeno je njihovo ubijanje ili nanošenje štete njima ili području u kojem žive.
Veliki vodenjak može se naći u Turopolju i na popisu je zaštićenih vrsta u Republici Hrvatskoj. Štiti ga Pravilnik o proglašavanju divljih svojti zaštićenim i strogo zaštićenim (NN 07/06), gdje je naznačen kao "strogo zaštićena svojta".
U Wikimedijinu spremniku nalazi se članak na temu: Veliki vodenjakU Wikimedijinu spremniku nalazi se još gradiva na temu: Veliki vodenjak
Wikivrste imaju podatke o: Velikom vodenjaku
Nedovršeni članak Veliki vodenjak koji govori o životinjama treba dopuniti. Dopunite ga prema pravilima Wikipedije.
Veliki vodenjak (Triturus carnifex) je vodozemac rasprostranjen u listopadnim šumama pa sve do područja sredozemne klime gdje postoje stalno prisutne vodene površine ili vodotokovi.
Il tritone crestato italiano (Triturus carnifex Laurenti, 1768) è un anfibio caudato appartenente alla famiglia dei Salamandridi[2].
Questa specie, come molti altri anfibi, presenta caratteristiche morfologiche variabili in relazione alla fase del ciclo vitale. È possibile infatti distinguere una fase terrestre, trascorsa dagli animali a terra in luoghi idonei (sottobosco, aree umide in prossimità di stagni e paludi, ecc.) e una fase acquatica, trascorsa interamente in acqua (stagni privi di pesci, canali, piccoli laghetti, ecc.). La durata dell'una o dell'altra fase varia in relazione al clima e alla località di distribuzione, ed è possibile rinvenire anche popolazioni acquatiche per tutto l'anno.
Si distinguono pertanto una livrea terrestre e una acquatica, molto differenti tra loro. In fase terrestre la testa e il tronco si presentano generalmente di colore grigio, olivastro-giallastro oppure marrone scuro, con grandi macchie nere tondeggianti distribuite in modo irregolare. Come la maggior parte dei tritoni, durante la fase terrestre i colori dorsali sono generalmente più scuri che in fase acquatica. Gli individui sessualmente immaturi e le femmine adulte mostrano frequentemente una striscia longitudinale di colore giallo, che si allunga dalla nuca fino alla punta della coda. Il ventre è arancione con grandi macchie nere irregolari, mentre la gola appare scura con piccoli puntini bianchi. I maschi adulti presentano anche una fascia biancastra su entrambi i lati della coda, più evidente durante il periodo che precede la stagione riproduttiva.
In fase acquatica, coincidente col periodo riproduttivo, i colori si fanno più chiari e le macchie dorsali più contrastate; i maschi esibiscono una cresta dorsale dentellata, avente funzione ornamentale nel corteggiamento; è presente anche una cresta caudale, separata da quella dorsale mediante una profonda incisione. La striatura bianca ai lati della coda si presenta molto più brillante. La femmina è priva di cresta dorsale anche in riproduzione e presenta soltanto una cresta caudale di ridotta estensione.
La lunghezza totale è di 10–15 cm nei maschi e di 12–18 cm nelle femmine[3]. Queste dimensioni ne fanno la specie di tritone più grande per l'Italia.
Il Tritone crestato italiano è una specie strettamente affine al tritone crestato (Triturus cristatus), con il quale può ibridarsi nelle zone di sovrapposizione tra i rispettivi areali. In Italia la stagione riproduttiva comincia già alla fine dell'inverno ed è possibile trovare adulti acquatici in fase riproduttiva già in dicembre. Essendo il ciclo riproduttivo influenzato da fattori ambientali esterni, come l'umidità relativa, la piovosità e la temperatura, è possibile apprezzare variazioni nella fenologia riproduttiva a livello locale, e anche di anno in anno nella stessa località. Gli accoppiamenti avvengono in genere da dicembre a giugno. Durante il corteggiamento, che si svolge in acqua,i maschi inarcano il dorso assumendo una posizione tipica davanti alle femmine; contemporaneamente, ripiegano la coda verso il muso della femmina, facendola oscillare ritmicamente a intervalli regolari (tail fanning). Questo comportamento ha lo scopo di mostrare la cresta e la banda bianca alla partner, e di veicolare verso il muso della femmina, con lo sventolio della coda, feromoni sessuali emessi da ghiandole localizzate nella cloaca (ghiandole paradisiache). Se la femmina si mostra ricettiva nei confronti del maschio, questi depone una piccola spermatofora sul fondo del corpo idrico contenente gli spermatozoi, che la femmina inserisce nel proprio corpo tramite la cloaca (feondazione interna). La deposizione delle uova e lo sviluppo larvale avvengono nelle stesse modalità del tritone crestato.
Gli adulti scelgono con cura i siti idonei per la riproduzione, evitando ambienti con condizioni ambientali inadatte allo sviluppo larvale e quelli popolati da predatori come i pesci.
Nelle regioni più meridionali dell'areale di distribuzione, gli animali compiono un periodo di letargo estivo (più correttamente estivazione) per tornare nuovamente attivi in autunno[3]. L'estivazione ha lo scopo di limitare il rischio di disidratazione evitando qualunque attività (spostamento, caccia, ecc.) durante i periodi più caldi e secchi dell'anno, corrispondenti ai mesi estivi nel clima mediterraneo. Gli animali trascorrono questo periodo nascosti sotto tronchi, pietre, cumuli di foglie, oppure sfruttano tane abbandonate da altri animali.
Il Tritone crestato italiano è un animale esclusivamente carnivoro in tutte le fasi del suo ciclo vitale. Durante la fase larvale, trascorsa in acqua (larve natanti con filamenti branchiali esterni), gli animali si nutrono di zooplancton di acqua dolce (dafnie, copepodi, ecc.) e di altri invertebrati di piccola taglia come anellidi e larve di insetto. I giovani e gli adulti in fase terrestre si nutrono principalmente di invertebrati cacciati a terra durante la stagione favorevole, mentre gli adulti in fase acquatica sono importanti predatori di invertebrati dulciacquicoli all'interno delle zone umide.
Il tritone crestato italiano è presente su quasi tutto il territorio italiano (assente in Sardegna, Sicilia e Calabria del sud), nel sud della Svizzera fino alle Alpi nord-orientali e poi dall'Austria (fino a Vienna) al nord-ovest dei Balcani (Slovenia, Croazia nord-occidentale). La specie è stata introdotta dall'uomo anche al di fuori del suo areale originario: in Inghilterra, nei dintorni di Ginevra e sull'isola di São Miguel, nelle Azzorre. Vive dal livello del mare fino a 1800 m di altitudine. Durante la stagione riproduttiva si può trovare in acque stagnanti di qualsiasi tipo o in corsi d'acqua a flusso lento, solitamente con fitta vegetazione; in estate vive sulla terraferma, in foreste rade di latifoglie miste o su prati[3].
Il tritone crestato italiano (Triturus carnifex Laurenti, 1768) è un anfibio caudato appartenente alla famiglia dei Salamandridi.
De Italiaanse kamsalamander[2] (Triturus carnifex) is een salamander uit de familie echte salamanders of Salamandridae.[3] De soort werd voor het eerst wetenschappelijk beschreven door Josephus Nicolaus Laurenti in 1768. Oorspronkelijk werd de wetenschappelijke naam Triton carnifex gebruikt. Later werden de wetenschappelijke namen Gecko carnifex en Salamandra carnifex gebruikt voor deze soort.
De maximale lengte is ongeveer 15 centimeter inclusief staart, de mannetjes en vrouwtjes worden ongeveer even lang. De huid is vrij glad, in de waterfase die duurt van de lente tot mei tot augustus krijgen de mannetjes een duidelijk zichtbare rugkam, die lager is dan die van de kamsalamander (Triturus cristatus), maar spitsere punten heeft.
Andere verschillen met deze soort zijn de doffe en lichtere kleuren, de relatief gladde huid en het ontbreken van wit gespikkelde flanken, die de kamsalamander wel heeft. Jongere exemplaren en vrouwtjes hebben vaak een duidelijke lichtgele streep op het midden van de rug. In de paartijd krijgen mannetjes blauwe vlekken op de flanken.
Mannetje in landfase
Mannetje in landfase; buikzijde
Juveniel met gele dorsale streep
De Italiaanse kamsalamander komt voor in een groot deel van zuidoostelijk Europa; in Albanië, Bosnië en Herzegovina, Duitsland, Griekenland, Hongarije, Italië, voormalig Joegoslavië, Kroatië, Macedonië, Oostenrijk, Servië en Montenegro, Slovenië, Tsjechië en Zwitserland.[4] De soort is uitgezet in Portugal, Frankrijk, het Verenigd Koninkrijk en ook in Nederland. De habitat bestaat uit wateren met veel onderwatervegetatie, zowel in weidegebieden als bossen, over het algemeen van 800 tot 1600 meter hoogte. Soorten die in het zuiden van het verspreidingsgebied leven zijn meer afhankelijk van de neerslag vanwege de droogte in de zomer, ook houden deze exemplaren geen winterslaap. In Nederland komt de soort ook voor op de Veluwe, maar is hier uitgezet en een exoot. In de meeste delen van het verspreidingsgebied gaat het niet goed met de Italiaanse kamsalamander.
De voortplanting bestaat uit een balts van het mannetje, die zich bij de staartwortel 'dubbel vouwt' en met de staart wapperende bewegingen maakt richting het vrouwtje. Hierbij worden lokstoffen uit zijn cloaca naar het vrouwtje gewaaierd. Tijdens de paring loopt het mannetje voor het vrouwtje uit, als ze geïnteresseerd blijkt zal ze hem volgen. Dit wordt de paringsmars genoemd, het mannetje zet een spermatofoor af dat het vrouwtje, dat achter hem loopt, zal opnemen. Er worden ongeveer 200 eitjes afzonderlijk aan bladeren van waterplanten afgezet, die vervolgens worden omgevouwen om het ei te beschermen.
De Italiaanse kamsalamander (Triturus carnifex) is een salamander uit de familie echte salamanders of Salamandridae. De soort werd voor het eerst wetenschappelijk beschreven door Josephus Nicolaus Laurenti in 1768. Oorspronkelijk werd de wetenschappelijke naam Triton carnifex gebruikt. Later werden de wetenschappelijke namen Gecko carnifex en Salamandra carnifex gebruikt voor deze soort.
O tritão-de-crista-italiano (Triturus carnifex) é uma espécie de anfíbio caudado pertencente à família Salamandridae. A espécie é nativa da Itália, Albânia, Áustria, Bósnia e Herzegovina, Croácia, República Checa, Hungria, Grécia, Macedônia do Norte, Sérvia, Montenegro e Eslovênia. Juntamente com o tritão-de-crista, o tritão-de-crista-do-danúbio e o Triturus karelinii formam a superespécie dos tritões-de-crista.
O tritão-de-crista-italiano (Triturus carnifex) é uma espécie de anfíbio caudado pertencente à família Salamandridae. A espécie é nativa da Itália, Albânia, Áustria, Bósnia e Herzegovina, Croácia, República Checa, Hungria, Grécia, Macedônia do Norte, Sérvia, Montenegro e Eslovênia. Juntamente com o tritão-de-crista, o tritão-de-crista-do-danúbio e o Triturus karelinii formam a superespécie dos tritões-de-crista.
Veliki pupek (znanstveno ime Triturus carnifex) je vrsta pupka iz družine Salamandridae, ki je domorodna tudi v Sloveniji.
Odrasli veliki pupek doseže v dolžino povprečno do 8 cm, izjemoma pa lahko doseže tudi do 25 cm v dolžino in je tako največja vrsta pupkov v Evropi[1]. Kot vsi pupki ima tudi veliki pupek bočno sploščen rep. Trebuh je rumeno oranžen in ima značilnim vzorec nepravilno oblikovanih temnih pik. Je edina vrsta pupkov v Sloveniji, ki ima temno obarvano grlo, ki je posuto s svetlejšimi pikami. Zaušesne žleze na zatilju so slabo vidne. Za pupke značilna spolna dvoličnost se najbolj kaže v obdobju parjenja predvsem na hrbtu, ko se pri odraslih samcih pojavi kožnat, visok in izrazito nazobčan hrbtni greben. Rep dobi pri samcih v času parjenja srebrno belo vzdolžno progo. Samice in mladi osebki nimajo hrbtnega grebena, pogosto pa pri njih vzdolž hrbta poteka neprekinjena rumena proga. Veliki pupki prezimujejo na kopnem, kjer se običajno zakopljejo v zemljo. V vode prihajajo konec februarja ali v začetku marca in v vodi ostanejo večinoma do junija, ponekod pa tudi vse do jeseni. Parjenje se začne zgodaj spomladi. Samice po oploditvi odložijo okoli 200 posamičnih jajčec. Vsako jajčece samica ovije v list plavajoče ali potopljene vodne rastline. Ličinke se izležejo konec aprila in se pri velikosti okoli 7 cm, običajno konec poletja ali v začetku jeseni, preobrazijo. Veliki pupek običajno spolno dozori pri 2 letih starosti[1].
Veliki pupek se zadržuje v občasnih in stalnih, stoječih ali počasi tekočih vodah ter močvirjih in barjih. Zadržuje se le v tistih vodah, ki imajo poleg ustrezne vode tudi ustrezen kopenski habitat, med katere sodijo travišča in grmovje, v katere se lahko skrijejo odrasli osebki. Razširjen je po Albaniji, Avstriji, Bosni in Hercegovini, Češki, Črni gori, Grčiji, Hrvaški, Italiji, Madžarski, Makedoniji, Nemčiji, Nizozemski, Sloveniji, Srbiji in Švici. Ogroža ga krčenje naravnega okolja in je zaradi tega v Sloveniji uvrščen na Seznam zavarovanih živalskih vrst v Sloveniji.
Veliki pupek (znanstveno ime Triturus carnifex) je vrsta pupka iz družine Salamandridae, ki je domorodna tudi v Sloveniji.
Alpin större vattensalamander (Triturus carnifex) är ett stjärtgroddjur i familjen salamandrar som förekommer i Alperna, deras omgivningar och på Balkan.
Den alpina större vattensalamanderns längd kan uppgå till 18 cm hos honorna, 15 cm hos hanarna. Liksom hos andra vattensalamandrar utvecklar hanen en hög ryggkam under parningstiden. Arten förekommer i två underarter:
Den alpina större vattensalamandern finns i Sydtyskland (Bayern), Österrike, västra Ungern, södra Tjeckien, större delen av Italien, södra Schweiz, och Balkan med sydgräns i centrala Grekland. Den finns även införd i västra Schweiz (Genèvetrakten), delar av Tyskland, Portugal (Azorerna), Nederländerna och Storbritannien (Surrey[2]).[1]
Arten uppehåller sig från havsytans nivå upp till 2 000 m. Den återfinns i flera olika biotoper från torrt medelhavsklimat till bokskog. För parningslek och larvutveckling är den beroende av vatten, men den kan hålla tillgodo med allt från permanenta vattensamlingar till temporära sådana, som stenbrott, källor, dammar samt vattentråg och -tankar för boskap. [1] I norra Italien har den också hittats i risfält. Vattenfasen varar från våren och omkring 4 månader framåt; under denna tid livnär sig vattensalamandern på ryggradslösa vattendjur, unga vattensalamandrar och grodyngel. Under landfasen konsumerar den insekter, maskar, gråsuggor, mollusker och andra ryggradslösa djur.[2]
Lektiden infaller under våren. Som alla vattensalamandrar leker arten i vatten, där honan lägger upp till 250 ägg. På grund av en letal mutation utvecklas bara omkring 50% av dessa. Arten kan bastardera med andra Triturus-arter, i synnerhet större vattensalamander.[2]
Wikimedia Commons har media som rör Alpin större vattensalamander.
Alpin större vattensalamander (Triturus carnifex) är ett stjärtgroddjur i familjen salamandrar som förekommer i Alperna, deras omgivningar och på Balkan.
Тритон Лауренти[1], или серопятнистый тритон[2] (лат. Triturus carnifex) — вид тритонов из рода Triturus отряда хвостатых земноводных. Назван в честь первоописателя. До недавнего времени был известен как «серопятнистый тритон».
Вид относится к категории Least Concern (вызывающие наименьшее опасение) по классификации Комиссии по выживанию видов МСОП.[3]
Встречается почти на всей территории Италии, также распространён на территории Австрии, Боснии и Герцеговины, Черногории, Албании, Греции. Есть данные об ограниченной популяции в Голландии, Португалии и Великобритании.[4]
Крупный тритон, длина тела в среднем 15 см, иногда достигает 18 см. По размерам и внешнему виду тритон Лауренти схож с другим представителем рода Triturus — гребенчатым тритоном (Triturus cristatus). Различить эти два вида можно по более широкому основанию хвоста, более крупным лапам и гладкой коже у серопятнистого тритона.
Окрашен в тёмно-коричневый цвет с чёрными пятнами. Брюшко оранжевое или жёлто-оранжевое с круглыми тёмными пятнами.
В брачный период у самцов тритона Лауренти на спине развивается высокий гребень.[5]
Это заготовка статьи о хвостатых земноводных. Вы можете помочь проекту, дополнив её. 
Тритон Лауренти, или серопятнистый тритон (лат. Triturus carnifex) — вид тритонов из рода Triturus отряда хвостатых земноводных. Назван в честь первоописателя. До недавнего времени был известен как «серопятнистый тритон».
Вид относится к категории Least Concern (вызывающие наименьшее опасение) по классификации Комиссии по выживанию видов МСОП.
