Sinai.
Cosmopolitan, though rare in tropical and arctic regions, uncertain where indigenous.
Endemic.
El xuncu de sapu (Juncus bufonius) ye una yerbácea de la familia de les juncacees.
Planta bien ramificada, erecta o parcialmente tendida, de 3-35 cm, que forma verdees pocu trupos. Fueyes casi toes na base, d'hasta 1 mm d'anchu, llargues, con cantos revueltos llonxitudinalmente hasta formara casi un tubu. Les flores en primavera y branu, tienen 6 tépalos o pieces florales ováu-llanceolaes, verdes, protexíes na so baase por otres dos pieces o bráctees membranoses. Dientro de los tépalos atópense los órganos masculinos y femeninos, que fructifican nuna cápsula de contorna elíptica, onde maurecen granes de pocu menos de 0,5 mm. El so nome científicu vien de de Bufo, (sapu).[1]
Especie cosmopolita. N'Europa. Crez nes zones casi permanentemente anubiertes, pero ensin cubrir la planta, onde la folla permanez húmedu.
La especie describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 328 nel añu 1753.
Juncus: nome xenéricu que remanez del nome clásicu llatín de jungere = , "pa xunir o venceyar", por cuenta de que los tarmos utilizar pa xunir o enxareyar".[2]
bufonius: epítetu llatín que significa "que crez en llugares húmedos".[3]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. El xuncu de sapu (Juncus bufonius) ye una yerbácea de la familia de les juncacees.
Planhigyn blodeuol lluosflwydd a monocotyledon sy'n edrych yn debyg i wair yw Brwynen y llyffant du sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Juncaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Juncus bufonius a'r enw Saesneg yw Toad rush.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Brwynen y Llyffant.
Mae'n tyfu'n araf iawn - a hynny ar bridd da, cyfoethog, mewn bob math o amrywiaeth o ran gwlybaniaeth eu cynefin; mae i'w ganfod yn aml mewn gwlyptiroedd. Mae'r planhigyn yn ddeurywiol ac mae'r dail yn fytholwyrdd.
Planhigyn blodeuol lluosflwydd a monocotyledon sy'n edrych yn debyg i wair yw Brwynen y llyffant du sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Juncaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Juncus bufonius a'r enw Saesneg yw Toad rush. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Brwynen y Llyffant.
Mae'n tyfu'n araf iawn - a hynny ar bridd da, cyfoethog, mewn bob math o amrywiaeth o ran gwlybaniaeth eu cynefin; mae i'w ganfod yn aml mewn gwlyptiroedd. Mae'r planhigyn yn ddeurywiol ac mae'r dail yn fytholwyrdd.
Sítina žabí (Juncus bufonius) je nízká, vlhkomilná rostlina, jeden z mnoha druhů rodu sítina. Je rozšířena v celé Evropě a východním směrem její výskyt pokračuje přes Rusko a Střední Asii až Bajkalskému jezeru, místy překračuje i severní polární kruh. Mimo to roste ostrůvkovitě na Dálném východě a v jihozápadní Asii. Na americkém kontinentu roste v souvislém pásu na jihu Kanady a na severu Spojených států a nespojitě v Střední a Jižní Americe, stejně jako v severní a střední Africe. Zanesena byla na Nový Zéland a Pacifické ostrovy.[2][3]
V přírodě České republiky, kde je původním druhem, se vyskytuje hojně, roste od nížin až do podhůří. Nejčastější je na vlhkých až mokrých, kyselých, písčitých, hlinitojílovitých nebo jílovitých půdách. Protože je poměrně nízká, vyhledává nezapojená místa na zamokřených loukách či polích, u mokrých cest, na březích vodních nádrží nebo odvodňovacích struh, na okrajích rašelinišť i obnažených rybničních dnech.
Svůj vývoj sítina žabí přizpůsobuje stanovištím, na kterém roste. Na místech trvale vlhkých vytrvává až do podzimu a vytváří stále nové a nové květonosné lodyhy a kvete od června do října. Na místech jen krátkodobě zamokřených se chová jako efemérní rostlina, v době vlhka vyklíčí a vykvete, s příchodem sucha uzraje a uschne, na opětovně zatopeném stanovišti může mít ve stejném roce i druhou generaci. S nástupem prvých mrazů umírá.[2][4][5]
Jednoletá bylina rostoucí v dosti hustých trsech, jejíž nejvyšší lodyhy nedosahují výše než 30 cm. Lodyhy jsou tenké až niťovité, vzpřímené nebo vystoupavé, olistěné a na bázi bývají červenohnědé. Listy na lodyhách, mohou být dlouhé až 12 cm a široké 1,5 mm, jsou úzké, čárkovité, na okrajích slabě podvinuté a pochvy mají bez oušek.
Asi od poloviny výšky se lodyhy větví v kružel dlouhých, většinou přímých větví. Na nich vyrůstají od sebe vzdálené květy, které jsou jednotlivé nebo ve svazečcích po dvou až třech. Květenství je podepřeno dlouhým, čárkovitým listenem podobným listům a květy listeny krátkými a vejčitými. Šest okvětních plátků roste ve dvou kruzích, jsou žlutozelené, blanitě lemované, úzce vejčité a špičaté, tři vnější jsou delší než vnitřní. Také ve dvou kruzích je šest tyčinek a uprostřed nich semeník s přisedlou bliznou. Často dochází k samoopylení, aniž by se otvíraly kleistogamické květy.
Plody jsou zašpičatělé, trojpouzdré tobolky kratší než vnitřní okvětní lístky. Obsahují drobná, elipsoidní semena, s jejichž pomocí se sítina žabí rozšiřuje. Na vlhkém stanovišti může zakořenit i adventními kořeny z polehlé lodyhy.[2][5][6][7]
Následkem rozlišných stanovišť je extrémně variabilním druhem. Je nejrozšířenějším v celém komplexu morfologicky blízkých druhů Juncus bufonius agg., který bývá někdy označován jako Juncus bufonius s. l..[6]
Sítina žabí je i přes téměř globální rozšíření hospodářský bezvýznamnou bylinou a někdy je hodnocena jako plevel. Obvykle však příliš neškodí, vyskytuje se hlavně na podmáčených a písčitých místech, která nejsou pro pěstování užitkových rostlin vhodná.[4]
Obrázky, zvuky či videa k tématu sítina žabí ve Wikimedia Commons
Sítina žabí (Juncus bufonius) je nízká, vlhkomilná rostlina, jeden z mnoha druhů rodu sítina. Je rozšířena v celé Evropě a východním směrem její výskyt pokračuje přes Rusko a Střední Asii až Bajkalskému jezeru, místy překračuje i severní polární kruh. Mimo to roste ostrůvkovitě na Dálném východě a v jihozápadní Asii. Na americkém kontinentu roste v souvislém pásu na jihu Kanady a na severu Spojených států a nespojitě v Střední a Jižní Americe, stejně jako v severní a střední Africe. Zanesena byla na Nový Zéland a Pacifické ostrovy.
Die Kröten-Binse (Juncus bufonius), oder Gewöhnliche Kröten-Binse[1] genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Binsen (Juncus) innerhalb der Familie der Binsengewächse (Juncaceae).
Andere Trivialnamen sind oder waren Ackermies (Kärnten bei Glödnitz), Katerbat (Münsterland), Krötebinsen (Schlesien), Krötegras (Schlesien), Krottengras, Nätgras (Altmark), Poggengras (Schlesien) und Swienegras (Ostfriesland)[2].
Die Kröten-Binse ist eine einjährige Pflanze, die Wuchshöhen zwischen 3 und 30 Zentimeter erreicht. Sie wächst ohne Ausläufer vom Grund an büschelig verzweigt und bildet kleine Horste. Die runden, glatten und beblätterten Stängel sind schlaff, häufig niederliegend oder aufrecht wachsend. Die Laubblätter sind in Blattscheide und Blattspreite gegliedert. Die Blattscheiden sind gelb bis rotbraun gefärbt und besitzen keine Blattöhrchen. Die Blattspreite ist schmal und flach und besonders im oberen Bereich fadenförmig ausgebildet.
Der lockere schon im unteren Bereich der Sprossachse beginnende Blütenstand ist eine wenig- bis vielblütige Spirre. Die Blüten stehen einzeln, seltener in Gruppen. Die weißlich-grünen Perigonblätter sind bei einer Länge von 4 bis 7,5 Millimeter lanzettlich zugespitzt und hautrandig, wobei die äußeren etwas länger sind als die inneren und tragen einen grünen Mittelstreif. Die Blüten verfügen über sechs, selten drei bis vier, Staubblätter und drei gestreckte helle Narben. Die 3 bis 5 Millimeter lange, länglich eiförmige Kapsel ist an der Spitze stumpf dreikantig und etwas kürzer als die inneren Perigonblätter. Die Samen sind etwa 0,3 Millimeter lang.
Die Blütezeit erstreckt sich von Juni bis September.
Die Chromosomenzahl der Art ist 2n = 30 oder 34, 80 oder 106.[3]
Die Kröten-Binse ist sommerannuell.[4]
Die Gipfelblüten bleiben meist geschlossen, sie zeigen Kleistogamie. Neben den Blüten können sich im Blütenbereich Brutsprosse entwickeln, das heißt, es liegt Pseudoviviparie vor.[4]
Die Samen sind klein und nur 0,02 mg schwer, bei Nässe sehen sie durch die schleimig aufgequollene Samenschale aus wie der Laich von Kröten. Es findet typische Trittausbreitung statt, da die Klebsamen an Füßen und Schuhen haften bleiben; dazu kommt die Ausbreitung mit Erde durch Wasservögel.[4]
Die Kröten-Binse ist weltweit verbreitet. Sie besiedelt feuchte und offene Standorte an Gewässerufern, in kurzlebigen Schlammboden-Pionierfluren, feuchten Ruderalstellen, nassen Äcker sowie kurzlebigen Unkrautfluren. In Mitteleuropa ist sie eine Isoeto-Nanojuncetea-Klassencharakterart.[3]
In den Allgäuer Alpen steigt sie im Tiroler Teil an der Krinnenspitze bis zu 2000 m Meereshöhe auf.[5]
Die Kröten-Binse (Juncus bufonius), oder Gewöhnliche Kröten-Binse genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Binsen (Juncus) innerhalb der Familie der Binsengewächse (Juncaceae).
Andere Trivialnamen sind oder waren Ackermies (Kärnten bei Glödnitz), Katerbat (Münsterland), Krötebinsen (Schlesien), Krötegras (Schlesien), Krottengras, Nätgras (Altmark), Poggengras (Schlesien) und Swienegras (Ostfriesland).
Dwadzéleniowô sycëna (Juncus bufonius L.) - to je jednorocznô roscëna z rodzëznë sycënowatëch (Juncaceae). Òna rosce m. jin. na Kaszëbach.
Juncus bufonius, known commonly as toad rush, is a widespread flowering plant species complex in the rush family Juncaceae.[1][2][3]
Its native range is circumpolar throughout tropical, subtropical, subarctic, and temperate climate areas of the Northern Hemisphere and Southern Hemisphere.[4][1][5][6][7][8] [9] It is also widely distributed as an introduced species in suitable habitats worldwide. It grows in moist and muddy places, often in wetlands and riparian areas.[10]
In habitats where it is not native and has naturalized it may be considered a weed. The relationship of North America plants to the Eurasian Juncus ranarius is weakly delineated.[3]
Juncus bufonius is an annual monocot that is quite variable in appearance. It is generally a green clumping grasslike rush, with many thin stems wrapped with few threadlike leaves.[3]
The flowers are borne in inflorescences and also in the joint where the inflorescence branches off of the stem. It is a grassy flower folded within tough bracts and sepals.[3] The blooming period is March through May.[10]
Juncus bufonius, known commonly as toad rush, is a widespread flowering plant species complex in the rush family Juncaceae.
El junco de sapo (Juncus bufonius) es una herbácea de la familia de las juncáceas.
Planta muy ramificada, erecta o parcialmente tendida, de 3-35 cm, que forma céspedes poco espesos. Hojas casi todas en la base, de hasta 1 mm de ancho, largas, con bordes revueltos longitudinalmente hasta formare casi un tubo. Las flores en primavera y verano, tienen 6 tépalos o piezas florales ovado-lanceoladas, verdes, protegidas en su base por otras dos piezas o brácteas membranosas. Dentro de los tépalos se encuentran los órganos masculinos y femeninos, que fructifican en una cápsula de contorno elíptico, donde maduran semillas de poco menos de 0,5 mm. Su nombre científico procede de de Bufo, (sapo).[1]
Especie cosmopolita. En Europa. Crece en las zonas casi permanentemente inundadas, pero sin cubrir la planta, donde el barro permanece húmedo.
La especie fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 328 en el año 1753.
Juncus: nombre genérico que deriva del nombre clásico latino de jungere = , "para unir o vincular", debido a que los tallos se utilizan para unir o entrelazar".[2]
bufonius: epíteto latino que significa "que crece en lugares húmedos".[3]
El junco de sapo (Juncus bufonius) es una herbácea de la familia de las juncáceas.
Kraavluga (Juncus bufonius) on loaliste sugukonda loa perekonda kuuluv rohttaim.
Taim on Eestis tavaline.
Konnanvihvilä (Juncus bufonius) on kosteiden paikkojen matala kasvi.
Konnanvihvilän varsi on haarova, liereät lehdet harvassa.[2] Se kukkii kesäkuusta elokuuhun, kukkavarsi on pitkä ja kukat sijaitsevat siinä yksitellen. Suojuslehdet ovat vihreät tai punertavat, ja kolme sisintä ovat paljon pidemmät kuin muut. Niiden keskellä on kuusi hedettä, joiden pituus on noin kaksi kertaa suojuslehtien pituus. Hedelmä on vaaleanruskea.[3]
Konnanvihvilää tavataan luonnonvaraisena Euroopassa, Afrikassa, Venäjällä, Kaakkois-Aasiassa, Australiassa ja Amerikassa. Se kasvaa kosteissa ympäristöissä, sisävesien rannoilla ja riisipelloilla.[1] Se on yleinen Etelä- ja Keski-Suomessa, harvinaisempi maan pohjoisissa. Sen oletetaan saapuneen ja levinneen Suomeen ihmisen myötävaikutuksella.[4]
Konnanvihvilä (Juncus bufonius) on kosteiden paikkojen matala kasvi.
Konnanvihvilän varsi on haarova, liereät lehdet harvassa. Se kukkii kesäkuusta elokuuhun, kukkavarsi on pitkä ja kukat sijaitsevat siinä yksitellen. Suojuslehdet ovat vihreät tai punertavat, ja kolme sisintä ovat paljon pidemmät kuin muut. Niiden keskellä on kuusi hedettä, joiden pituus on noin kaksi kertaa suojuslehtien pituus. Hedelmä on vaaleanruskea.
Konnanvihvilää tavataan luonnonvaraisena Euroopassa, Afrikassa, Venäjällä, Kaakkois-Aasiassa, Australiassa ja Amerikassa. Se kasvaa kosteissa ympäristöissä, sisävesien rannoilla ja riisipelloilla. Se on yleinen Etelä- ja Keski-Suomessa, harvinaisempi maan pohjoisissa. Sen oletetaan saapuneen ja levinneen Suomeen ihmisen myötävaikutuksella.
Le Jonc des crapauds (Juncus bufonius) est une espèce de plantes de la famille des Juncaceae. Il est parfois appelé le Jonc crapaudine ou l’Herbe à crapauds.
Elle est pionnière des sols humides légèrement tassés.
Le Jonc des crapauds (Juncus bufonius) est une espèce de plantes de la famille des Juncaceae. Il est parfois appelé le Jonc crapaudine ou l’Herbe à crapauds.
Elle est pionnière des sols humides légèrement tassés.
Swinajca syćina (Juncus bufonius) je rostlina ze swójby syćinowych rostlinow (Juncaceae). Dalše serbske ludowe mjeno je swinjawa.
Swinajca syćina docpěwa wysokosć wot 10 hač 25 cm. Rostlina je na spódku jako promjenja rozhałuzowana.
Kćěje wot junija hač septembra. Kćenja docpěwaja dołhosć wot 3 hač 7 mm a sedźa po jednym na dołhich, zrunanych hałuzach. Kćenjowe łopješka su lancetojte a dlěše hač kapsla, maja běłu kožu a zelenu srjedźnu smušku.
Rosće na włóžnych rolach, pućach a brjohach.
Rostlina je w Europje rozšěrjena.
Swinajca syćina (Juncus bufonius) je rostlina ze swójby syćinowych rostlinow (Juncaceae). Dalše serbske ludowe mjeno je swinjawa.
Greppelrus (Juncus bufonius) is een kleine, eenjarige plant uit de russenfamilie (Juncaceae). De plant varieert in grootte van minder dan 10-30 cm. De plant bloeit vanaf juni en tot in de herfst zijn er bloeiende exemplaren te vinden. De lancetvormige bloemdekbladen zijn groen met een vliezige rand. De binnenste zijn lang toegespitst en kunnen meer dan 5 mm lang zijn. Ze steken boven de rijpe doosvrucht uit. Op de rijpe doosvrucht is de plek waar de stijl gezeten heeft te herkennen aan een spitsje op de top. De bloemen zijn relatief groot voor een rus van dit kleine formaat. De bloeiwijze bestaat uit verschillende vorken waar de bloemen vrij verspreid in staan. Het zaad is 0,5 mm groot.
De bladeren zijn smal en lang, maximaal 1 mm breed en ontspringen aan een schede die beetje rossig of gelig is.
Greppelrus staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als algemeen voorkomend en stabiel of toegenomen. Het aantal chromosomen is 2n = 80 - 108.[1]
Bij de greppelrus is cleistogamie beschreven, dat wil zeggen dat de bloem in de knop zichzelf al bevrucht en daardoor niet hoeft te bloeien. De plant komt over de gehele wereld voor. Het is een echte pioniersplant: hij groeit vooral op open plaatsen zonder veel begroeiing. Wanneer de begroeiing zich sluit dan verdwijnt deze soort.
Het is een plant van natte tot vochtige voedselrijke omgeving. Wanneer deze soort gaat groeien in een voedselarm milieu dan duidt dat op verrijking. Hij groeit in Nederland op zand en leem. Op veengronden en zware klei groeit hij nauwelijks. In Nederland en België is hij algemeen. Ook in tuinen en perken is hij te vinden. Daar groeit de soort als onkruid, maar het wieden is geen probleem omdat de soort als eenjarige een beperkt wortelstelsel heeft en daardoor gemakkelijk uit de grond is te trekken. Aan de andere kant wordt door wieden de grond opengehouden en blijft het milieu geschikt voor deze plant.
De onderverdeling of opsplitsing van de greppelrus is binnen de taxonomie voorwerp van discussie. Zo is de zilte greppelrus (Juncus ambiguus) beschreven als ondersoort van de greppelrus als Juncus bufonius subsp. ambiguus of als subsp. ranarius. De Flora van België, het Groothertogdom Luxemburg, Noord-Frankrijk en de aangrenzende gebieden derde druk en Heukels' Flora van Nederland drieentwintigste druk onderscheiden ook nog de gestreepte rus (Juncus foliosus) van de greppelrus.
Als ondersoorten worden onderscheiden:
Plant
Stengel
Bloem
Bloem
Greppelrus (links), Zilte greppelrus (rechts)
Doosvrucht
Doosvrucht met zaden
Zaden
De greppelrus is een kensoort voor de dwergbiezen-klasse (Isoeto-Nanojuncetea).
Greppelrus (Juncus bufonius) is een kleine, eenjarige plant uit de russenfamilie (Juncaceae). De plant varieert in grootte van minder dan 10-30 cm. De plant bloeit vanaf juni en tot in de herfst zijn er bloeiende exemplaren te vinden. De lancetvormige bloemdekbladen zijn groen met een vliezige rand. De binnenste zijn lang toegespitst en kunnen meer dan 5 mm lang zijn. Ze steken boven de rijpe doosvrucht uit. Op de rijpe doosvrucht is de plek waar de stijl gezeten heeft te herkennen aan een spitsje op de top. De bloemen zijn relatief groot voor een rus van dit kleine formaat. De bloeiwijze bestaat uit verschillende vorken waar de bloemen vrij verspreid in staan. Het zaad is 0,5 mm groot.
De bladeren zijn smal en lang, maximaal 1 mm breed en ontspringen aan een schede die beetje rossig of gelig is.
Greppelrus staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als algemeen voorkomend en stabiel of toegenomen. Het aantal chromosomen is 2n = 80 - 108.
Multimedia w Wikimedia Commons Sit dwudzielny (Juncus bufonius L.) – gatunek drobnokępowej rośliny rocznej. Gatunek kosmopolityczny, tam gdzie nie dotarł naturalnie (Hawaje, Nowa Zelandia) został zawleczony przez człowieka[2]. W Polsce gatunek pospolity, w miejscach wilgotnych od niżu po niższe położenia górskie.
Okres kwitnienia trwa od czerwca do września. Siedliskiem gatunku są wilgotne brzegi wód, leśne drogi, podmokłe pola.
Sit dwudzielny (Juncus bufonius L.) – gatunek drobnokępowej rośliny rocznej. Gatunek kosmopolityczny, tam gdzie nie dotarł naturalnie (Hawaje, Nowa Zelandia) został zawleczony przez człowieka. W Polsce gatunek pospolity, w miejscach wilgotnych od niżu po niższe położenia górskie.
Juncus bufonius é uma espécie de planta com flor pertencente à família Juncaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 328. 1753.[1]
Os seus nomes comuns são junco-bulboso, junco-das-rãs, junco-dos-sapos ou relvinha.[2]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental, no Arquipélago dos Açores e no Arquipélago da Madeira.
Em termos de naturalidade é nativa das três regiões atrás indicadas.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Juncus bufonius é uma espécie de planta com flor pertencente à família Juncaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 328. 1753.
Os seus nomes comuns são junco-bulboso, junco-das-rãs, junco-dos-sapos ou relvinha.
Vägtåg (Juncus bufonius) är en växtart i familjen tågväxter.
Wikimedia Commons har media som rör Vägtåg (växt).
Vägtåg (Juncus bufonius) är en växtart i familjen tågväxter.
Однорічна рослина, досить змінна за зовнішнім виглядом. Досягає висоти росту 40 сантиметрів. Круглі, гладкі листові стебла часто сланкі або вертикального зростання. Пластина листя вузька і плоска, у верхній частині ниткоподібна. Листки ростуть з піхов, які злегка червонуваті або жовтуваті. Квітки поодинокі, рідко в групах. Плоди — завдовжки від 3 до 5 міліметрів, подовжені овальні капсули. Насіння завдовжки близько 0,3 мм.
Африка: Алжир; Єгипет; Лівії; Марокко; Туніс; Ефіопія; Кенія, Уганда, Руанда, Мадагаскар; Маврикій. Субантарктичні острови: Фолклендські острови; Острів Святої Єлени. Азія: Ємен; Афганістан; Кіпр; Єгипет — Синай; Іран; Ірак; Ізраїль; Йорданія; Ліван; Сирія; Казахстан; Киргизстан; Таджикистан; Туркменістан; Узбекистан; Монголія; Китай; Японія; Північна Корея; Південна Корея; Тайвань; Бангладеш; Бутан; Індія; Непал; Пакистан; Шрі Ланка; М'янма; Таїланд; В'єтнам; Індонезія — Калімантан; Малайзія; Філіппіни. Кавказ: Вірменія; Азербайджан; Грузія; Росія — Чечено-Інгушетія, Передкавказзя, Дагестан, Кабардино-Балкарія, Краснодар, Північна Осетія, Ставропольський; Алтайський край, Бурятія, Чита, Гірничо-Алтайський, Іркутський, Кемеровський, Красноярський, Курган, Новосибірськ, Омськ, Томськ, Тува, Тюмень, Якутія-Саха; Амурської, Камчатської, Хабаровськ, Курильські острови, Магадан, Примор'я, Сахалін, європейська частина. Європа: Данія; Фінляндія; Ісландія; Норвегія; Швеція; Об'єднане Королівство; Австрія; Бельгія; Чеська Республіка; Німеччина; Угорщина; Нідерланди; Польща; Словаччина; Швейцарія; Білорусь; Естонія; Латвія; Литва; Україна [вкл. Крим]; Албанія; Боснія і Герцеговина; Болгарія; Хорватія; Греція [вкл. Крит]; Італія [вкл. Сардинія, Сицилія]; Македонія; Чорногорія; Румунія; Сербія; Словенія; Франція [вкл. Корсика]; Португалія [вкл. Азорські острови, Мадейра]; Іспанія [вкл. Балеарські острови, Канарські острови]. Австралія. Північна Америка: Канада; Сполучені Штати; Мексика. Південна Америка: Багамські Острови; Куба; Гваделупа; Ямайка; Коста-Рика; Гватемала; Венесуела; Болівія; Колумбія; Еквадор; Перу; Аргентина; Чилі; Уругвай. Натуралізований: ПАР; Нова Зеландія; США — Гаваї.
Зростає в майже постійно затоплених районах. У Баварських Альпах піднімається до 2000 м над рівнем моря.
Juncus bufonius là một loài thực vật có hoa trong họ Juncaceae. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Juncus bufonius là một loài thực vật có hoa trong họ Juncaceae. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Си́тник жа́бий (лат. Júncus bufónius) — травянистое растение, вид рода Ситник семейства Ситниковые (Juncaceae).
Небольшое растение, обычное во влажных местообитаниях на всех континентах.
Однолетнее травянистое растение 4—20(40) см высотой, с мочковатой корневой системой. Стебли тонкие, разветвлённые почти от основания, часто многочисленные, прямостоячие или приподнимающиеся, в основании часто красно-коричневые.
Листья прикорневые и стеблевые, плоские, около 1 мм шириной, 1—13 см длиной.
Соцветия рыхлые, малоцветковые. Цветки расставленные, с 2—3 прицветничками 1,3—2,5 мм длиной. Листочки околоцветника ланцетовидные, остроконечные, 4—5,5(7) мм длиной, внутренние плёнчатые, внешние часто плёнчатые только по краю, а ближе к основанию зелёные, более длинные. Тычинки в числе 6, нити 0,8—1,2(2) мм длиной, пыльники 0,5—0,8 мм. Рыльца сидячие, около 0,5 мм.
Плод — яйцевидная до эллиптической коробочка буроватая, 3—5 мм длиной, трёхгнёздная. Семена 0,4—0,6 мм длиной.
Растение обладает обширным космополитичным ареалом. Встречается на влажных лугах, у болот, по берегам водоёмов, на рисовниках.
Диагноз вида был опубликован Карлом Линнеем в книге Species plantarum: Juncus culmo dichotomo, foliis angulatis, floribus solitariis sessilibus — «ситник с дихотомически ветвящимся стеблем, с килеватыми листьями, с одиночными сидячими цветками».
и другие.
Си́тник жа́бий (лат. Júncus bufónius) — травянистое растение, вид рода Ситник семейства Ситниковые (Juncaceae).
Небольшое растение, обычное во влажных местообитаниях на всех континентах.
.jpg)
.jpg)
.png)
.jpg)
