Symphyotrichum novae-angliae resembles Canadanthus modestus, but the ranges of the two do not overlap, and the latter has sparsely hairy cypselae with dark ribs. Symphyotrichum novae-angliae hybridizes with S. ericoides, forming the F 1 intersectional hybrid S. ×amethystinum.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Blodyn-Mihangel blewog sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Aster novae-angliae a'r enw Saesneg yw Hairy michaelmas-daisy. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Blodyn Mihangel Blewog.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Blodyn-Mihangel blewog sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Aster novae-angliae a'r enw Saesneg yw Hairy michaelmas-daisy. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Blodyn Mihangel Blewog.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Astřička novoanglická (Symphyotrichum novae-angliae) je vytrvalá, půl až jeden a půl metru vysoká bylina kvetoucí v pozdní létě mnoha červenofialovými nebo modrofialovými květy se žlutým středem, které jsou sestavené až do 4 cm velkých do úborů. Rostlina je druhem z rodu astřička, do kterého byla přeřazena po podrobném prozkoumání fylogenetický vývoje z původního rodu hvězdnice, ve které nesla jméno „hvězdnice novoanglická“ (Aster novae-angliae).
V České republice je tato původem severoamerická květina považována za neofyt, který byl do evropské přírody účelově vnesen. Bývá pěstována v okrasných zahradách a parcích, kde je pro nenáročnost i pravidelné a dlouhé kvetení oblíbena. Odtud ojediněle zplaňuje do volné přírody, kde má jen malou tendenci se dále samovolně šířit nebo křížit s jinými druhy.[1][2]
Rostlina pochází ze Severní Ameriky a centrum jejího výskytu je území na jihovýchodní Kanadě a na severovýchodě Spojených států, kde se vyskytuje do nadmořské výšky 1600 m. Odkud se brzy rozšířila až na západní pobřeží a po objevení Ameriky Evropany se zakrátko stala oblíbenou květinou zahrad a parků západní a střední Evropy. V současnosti je mimo severských oblastí pěstována po celém evropském kontinentu, včetně severních oblasti Kavkazu.[2][3]
Je hemikryptofyt rostoucí nejlépe na stanovišti s plným sluncem v lehké, propustné a zásadité půdě, jemuž nevadí občasná období sucha. Rostlina nevytváří výběžky kterými by se do široka rozrůstala, ale vytváří kompaktní trs. Na jednom stanovišti vydrží i desítky let, ale postupně méně kvete, střed trsu postupně odumírá, řídne a kvetoucí lodyhy se pozvolna posouvají směrem ven. Rostlina obvykle začíná kvést teprve v srpnu. Ploidie druhu je 2n = 10.
Původní rostliny, jejíž květy se na noc a za nepříznivého počasí zavíraly a dorůstaly do výšky 120 až 150 cm, byly postupně v Anglii a pak i v Německu šlechtěny a dnes v zahradnictví používané jsou těm původním hodně vzdálené, hlavně výškou a barvou květů. Květiny s vyššími lodyhami občas poléhají a proto je vhodné v období dubna a května venkovní část trsu zastřihnou, tím vnější lodyhy zesílí, rozvětví se a zabrání středu trsu polehnout. Zkrácené lodyhy začnou kvést později a tím se prodlouží doba kvetení.[1][2][4][5][6]
Vytrvalá bylina s přímou lodyhou vysokou přibližně 0,5 až 1,5 m rostoucí z tlustého oddenku. Lodyha je pevná, ve spodní půli dřevnatí a bývá brzy bezlistá, v horní půli je větvená, nahnědlá nebo načervenalá, drsně chlupatá a hustě střídavě porostlá jednoduchými listy. Jejich čepele jsou světlé či tmavě zelené, celokrajné, drsné a mají tři žilky. Bazální listy mají čepel až 6 cm dlouhou a 1,5 cm širokou, celokrajnou nebo mělce zubatou a vadnou ještě před kvetením. Listy výše postavené jsou dlouhé až 10 cm a širé 2 cm a lodyhu ouškatě objímají. Hlavním odlišovacím znakem od ostatních zahradnicky využívaných druhů je drsně chlupatý povrch celé rostliny.
Na konci lodyhy a větví jsou v poměrně krátkém, do 4 cm dlouhém latnatém květenství nahloučeny četné 3 až 4 cm velké úbory s nevonnými, oboupohlavnými květy. Stopky s několika listům podobnými listeny jsou pod úbory ztlustlé. V terči bývá 50 až 110 trubkovitých květů 5 mm dlouhých, které jsou zpočátku světle žluté a později tmavnou až do purpurová. Po obvodě je 50 až 75 jazykovitých květů s tmavě růžovými až fialovými, nápadně úzkými ligulami asi 12 mm dlouhými. Zákrov je zvonkovitý či polokulovitý, asi 1 cm vysoký a složený ze tři až pěti řad stejně dlouhých zákrovních listenů kopinatého tvaru. Vnější zelené listeny mívají špičku ven vyhnutou, vnitřní červenofialové nebo slámově žluté jsou užší a zakončené osinkatou špičkou. Květy jsou opylovány hmyzem s delším sosákem, jako jsou včely, čmeláci a motýli, po samoopylení vznikají neplodná semena.
Plod je 2,5 mm velká, hnědá nažka s nažloutlým, asi 5 mm dlouhým chmýrem. Bývá roznášena větrem nebo ulpívá na srsti zvířat.[1][2][4][5][6][7][8]
Rostliny jsou nenáročné a dobře rostou v běžné zahradní půdě. Ve středoevropských podmínkách spolehlivě přezimují a vyžadují jen minimální starostlivost. Původní druh již prakticky nelze koupit, všude se pěstují jen vyšlechtěné kultivary, které se pro zachování získaných vlastností množí výhradně vegetativně. Nejčastěji se nechávají zakořenit vrcholové řízky v délce 5 až 8 cm odebírané z rostliny v květnu nebo počátkem června. Méně vydatné je množení odtržky z dřevnatějících podzemních oddenků po obvodu rostliny, které se oddělují v záři a říjnu.
Jedním z nejoblíbenějších kultivarů je 'Purple Dome', jenž dorůstá jen do výše 60 cm, zasychání jeho spodních listů je minimální a v kompaktních, nízkých trsech nasazuje množství sytě fialových květů se žlutavými středy, pro úspěšné kvetení potřebují rostliny co nejvíce slunných dnů. Mimo něj bylo vyšlechtěno mnoho dalších lišících se především barvou úborů, která může být lososová ('Andenken an Alma Pötschke', 'Lachsglut', 'Rudelsburg'), rubínově červená ('Rubinschatz', 'Septemberrubin'), růžová ('Abendsonne', 'Lill Fardell', 'Herbstflieder', 'Treasure'), bílá ('Herbstschnee') a mnohé jiné.
Astřička novoanglická je trvalkou vhodnou pro smíšené záhony a je ceněná hlavně pro podzimní termín kvetení. Vyšší odrůdy se vysazuje na pozadí, nižší se spíše hodí do předních partií záhonů. Protože jejich spodní části lodyh nebývají olistěné a působí nepěkně, je vhodné před ně sázet nižší rozvětvené trvalky. Astřičky novoanglické se také hodí k řezu.[2][4][5][7]
Kultivar 'Purple Dome'
Kultivar 'Alma Pötschke'
Kultivar 'Barr's Pink'
Kultivar 'Rubinschatz'
Obrázky, zvuky či videa k tématu astřička novoanglická ve Wikimedia Commons
Astřička novoanglická (Symphyotrichum novae-angliae) je vytrvalá, půl až jeden a půl metru vysoká bylina kvetoucí v pozdní létě mnoha červenofialovými nebo modrofialovými květy se žlutým středem, které jsou sestavené až do 4 cm velkých do úborů. Rostlina je druhem z rodu astřička, do kterého byla přeřazena po podrobném prozkoumání fylogenetický vývoje z původního rodu hvězdnice, ve které nesla jméno „hvězdnice novoanglická“ (Aster novae-angliae).
V České republice je tato původem severoamerická květina považována za neofyt, který byl do evropské přírody účelově vnesen. Bývá pěstována v okrasných zahradách a parcích, kde je pro nenáročnost i pravidelné a dlouhé kvetení oblíbena. Odtud ojediněle zplaňuje do volné přírody, kde má jen malou tendenci se dále samovolně šířit nebo křížit s jinými druhy.
Nyengelsk asters (Symphyotrichum novae-angliae) eller duftasters er en høj staude med en stiv, opret vækstform.
Bladene sidder spredt op langs de stive stængler. Hvert blad er lancetformet med hel rand. Bladfoden slutter halvvejs rundt om stænglen. Oversiden af bladet er mørkegrøn og lidt ru af en tæt behåring. Undersiden er lysere, men også tæt håret.
Blomsterne sidder i store, rigt forgrenede, åbne stande for enden af skuddene. Hver blomst er en stjerneagtig kurvblomst med gule midterkroner og violette/blå/hvide/røde randkroner. Frugterne er små nødder med hver deres lille fnok. Frøene spirer villigt.
Rodnettet består af lange, kraftige jordstængler tæt under overfladen. På dem sidder både trævlerødder og stængler.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 1,50 x ? m (150 x ? cm/år). Bredden kan ikke opgives, da udløberne breder sig kraftigt hvert år, næsten ukrudtsagtigt.
Denne Asters-art er en prærieplante fra Canada, det nordøstlige og det midtvestlige USA. Her vokser den i fugtige lavninger og rundt langs sumpe sammen med kraftige græsarter som præriehirse og ellers med buskpotentil, canadisk lærk, engelskgræs, hedemelbærris, kongebregne, krybende ene, liden klokke og sortgran.
Nyengelsk asters (Symphyotrichum novae-angliae) eller duftasters er en høj staude med en stiv, opret vækstform.
Die Raublatt-Aster[1] (Symphyotrichum novae-angliae (L.) G. L. Nesom; Syn.: Aster novae-angliae L.), auch Neuengland-Aster[1] genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae).[1] Sie ist in Nordamerika weitverbreitet.[1] In Europa ist sie ein Neophyt. Viele Sorten werden als Zierpflanzen verwendet.
Die Raublatt-Aster wächst als ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 0,3 bis 1,2 Meter erreicht. Sie bildet Horste. Es wird entweder ein dicker, holziger und verzweigter Caudex oder kurze fleischige Rhizome mit teilweise verdickten Stellen gebildet. Jede Pflanze bildet ein bis fünf, gelegentlich auch mehr, aufrechte und kräftige Stängel aus. Die im oberen Bereich spärlich borstig-rau bis fein und im unteren Bereich mehr oder weniger dicht gestielt drüsig behaarten (Indument) Stängel sind hell bis dunkelbraun gefärbt und weisen im unteren Bereich manchmal eine leicht purpurfarbenen Tönung auf.[2]
Die hell- bis dunkelgrünen dünnen und häufig steifen Laubblätter sind ungestielt. Die Laubblätter sind meist verwelkt oder verwelken zur Blütezeit. Die spärlich rau behaarte Blattspreite besitzt einen ganzen oder manchmal auch einen flach gezähnten und bewimperten Spreitenrand. Die einfache Blattspreite der dreinervigen Laubblätter an der Stängelbasis ist mit einer Länge von 2 bis 6 Zentimetern und einer Breite von 0,5 bis 1,5 Zentimetern meist spatelförmig, manchmal auch verkehrt-lanzettlich mit spitz zulaufender Basis und spitzem oberen Ende. Die einfache, ganzrandige Blattspreite der mittleren Stängelblätter ist mit einer Länge von 5 bis 10 Zentimetern und einer Breite von 0,5 bis 2 Zentimetern länglich oder lanzettlich mit einer öhrchenförmigen stängelumfassenden Spreitenbasis und spitzem oder stachelspitzigen oberen Ende. Die Blattflächen sind mit gestielten Drüsenhaaren bedeckt, die Blattunterseite ist dünn striegelig und die Blattoberseite ist rau bis borstig behaart. Die einfache Blattspreite der oberen Stängelblätter ist mit einer Länge von 3 bis 8 Zentimetern und einer Breite von 0,6 bis 1,5 Zentimetern verkehrt-lanzettlich mit einer öhrchenförmigen stängelumfassenden Spreitenbasis und spitzem bis stumpfen oder stachelspitzigen oberen Ende; sie werden nach oben hin allmählich kleiner. Die Blattflächen sind mäßig bis dicht mit kurzen weichen Haaren und spärlich bis mäßig dicht mit gestielten Drüsenhaaren (Trichome) bedeckt.[2]
Die Blütezeit der Raublatt-Aster erstreckt sich in Nordamerika von August bis November. In beblätterten, schirmrispigen Gesamtblütenständen stehen manchmal dicht gedrängt viele körbchenförmigen Teilblütenstände zusammen. Die 0,3 bis 4 Zentimeter langen, im oberen verbreiterten Korbstiele sind dicht mit kurzen gestielten Drüsenhaaren besetzt. Es sind ein bis vier laubblattähnliche, linealische bis schmal-lanzettliche Hochblätter vorhanden, die dicht mit kurzen gestielten Drüsenhaaren besetzt sind und abgestuft in die Hüllblätter übergehen. Im meist 7 bis 9 (5 bis 15) Millimeter großen, glockenförmigen bis halbkugeligen Involucrum stehen die Hüllblätter in meist drei bis fünf, selten sechs Reihen. Von den ungleichen, dunkelgrünen bis purpurfarben getönten Hüllblättern sind die äußeren laubblattähnlich. Bei den mittleren bis inneren linealisch-lanzettlichen Hüllblättern ist das untere Drittel bis die Hälfte trockenhäutig. Der Rand der Hüllblätter ist dicht drüsig behaart, die Blattflächen sind kahl und die ausgebreitete bis zurückgebogene oder sparrige Hüllblattspitze ist mehr oder weniger lang zugespitzt. Nur bei den äußeren Hüllblättern sind die Blattflächen dicht mit gestielten Drüsenhaaren besetzt. Es sind keine Spreublätter vorhanden.[2]
Der Blütenkorb enthält meist 50 bis 75 (40 bis 100) Zungen- = Strahlenblüten und 50 bis 110 Röhren- = Scheibenblüten. Bei den weiblichen, fertilen Zungenblüten sind die Zungen 0,9 bis 1,3 Zentimeter lang und 0,8 bis 1,3 Millimeter breit. Die Blütenkronen der Zungenblüten sind dunkel-rosafarbenen bis dunkel-purpurfarben, manchmal auch blass-rosafarben oder weiß. Die Blütenkronen der Röhrenblüten sind hellgelb und verfärben sich mit der Zeit purpurfarben. Die zwittrigen, fertilen Röhrenblüten sind meist 4,5 bis 5,5 (4 bis 7) Millimeter lang. Die Kronröhren der Röhrenblüten öffenen sich nach etwa der Hälfte ihrer Länge zu einem schmal-trichterförmigen, kahlen bis spärlich behaarten Schlund. Ihre fünf Kronzipfel sind 0,4 bis 0,7 Millimeter groß und dreieckig.[2]
Die blass-purpurfarben oder braunen Achänen sind bei einer Länge von 1,8 bis 2,5, selten bis zu 3 Millimetern und einer Dicke von 0,6 bis 1 Millimetern länglich bis verkehrt-kegelförmig und im Gegensatz zu anderen Symphyotrichum-Arten nicht abgeflacht. Die sieben- bis zehnnervige Achänen sind dicht seidig behaart und im Gegensatz zu anderen Symphyotrichum-Arten sind auch wenige gestielte Drüsenhaare vorhanden. Der haltbare Pappus besteht aus gelbbraunen und an der Basis manchmal rosafarbenen, 4,5 bis 6 Millimeter langen, feinbärtigen Pappusborsten.[2]
Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 5; es liegt Diploidie vor, Symphyotrichum novae-angliae besitzt also eine Chromosomenzahl von 2n = 10.[2]
Das natürliche Verbreitungsgebiet der Raublatt-Aster umfasst fast die gesamten Vereinigten Staaten sowie Kanada (New Brunswick, Nova Scotia, Ontario, Québec, südliches Manitoba).[1] Die Vorkommen in Montana, Oregon, Utah, Washington und Wyoming gehen auf Kulturflüchtlinge zurück. Es ist auch möglich, dass es weitere von Kulturflüchtlingen abstammende Vorkommen gibt. Aus British Columbia gibt es Berichte über kurzlebige Vorkommen. In Europa tritt die Raublatt-Aster als Neophyt auf.[2] Sie ist aber auch ein Neophyt auf Hispaniola, in Neuseeland und in Georgien.[1] Sie kommt in Mitteleuropa besonders in Gesellschaften der Unterklasse Galio-Urticenea vor.[3]
Die Raublatt-Aster gedeiht in Nordamerika auf Feldern, Wiesen, in Prärien, strauchbestandenen Sümpfen, Mooren, Dickichten und feuchten Waldrändern sowie an Entwässerungsgräben, Straßenrändern, Eisenbahnschienen und Küsten auf reichen, feuchten bis nassen, sandigen oder lehmigen Böden in Höhenlagen von 0 bis 1600 Metern. Symphyotrichum novae-angliae wächst manchmal etwas „unkrautartig“.[2]
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1753 unter dem Namen (Basionym) Aster novae-angliae durch Carl von Linné in Species Plantarum, Band 2, Seite 875. Die Neukombination zu Symphyotrichum novae-angliae in der Gattung Symphyotrichum wurde 1994 durch Guy L. Nesom in Phytologia, Band 77, Nummer 3, Seite 287 veröffentlicht. Ein weiteres Synonym für Symphyotrichum novae-angliae (L.) G.L.Nesom ist Virgulus novae-angliae (L.) Reveal & Keener.[2][4]
Symphyotrichum novae-angliae bildet mit Symphyotrichum ericoides die Hybride Symphyotrichum ×amethystinum aus.[2]
Zahlreiche Sorten der Raublatt-Aster werden in den Gemäßigten Breiten als Zierpflanzen in Parks und Gärten verwendet.[2]
Die Raublatt-Aster (Symphyotrichum novae-angliae (L.) G. L. Nesom; Syn.: Aster novae-angliae L.), auch Neuengland-Aster genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Sie ist in Nordamerika weitverbreitet. In Europa ist sie ein Neophyt. Viele Sorten werden als Zierpflanzen verwendet.
Symphyotrichum novae-angliae (formerly Aster novae-angliae) is a species of flowering plant in the aster family (Asteraceae) native to central and eastern North America. Commonly known as New England aster,[4] hairy Michaelmas-daisy,[5] or Michaelmas daisy,[6] it is a perennial, herbaceous plant usually between 30 and 120 centimeters (1 and 4 feet) tall and 60 to 90 cm (2 to 3 ft) wide.
The usually deep purple flowers have up to 100 ray florets which are rarely pink or white. These surround the flower centers which are composed of just as many tiny yellow disk florets. The plant grows naturally in clumps, with several erect stems emerging from a single point. The stems are stout, hairy, and mostly unbranched. The untoothed, lance-shaped leaves clasp the stem with earlobe-like appendages, and the lower stem leaves often wither by the time of flowering.
New England aster generally grows in wet environments but also has been found in dry soil or sand. The seeds and nectar of this mostly conservationally secure species, which blooms August to November, are important to a wide variety of animals, including birds, bees, and butterflies. It has been introduced to Europe, Central Asia, Hispaniola, New Zealand, and some western states and provinces of North America.
The naturally-occurring hybrid species of New England aster and white heath aster (Symphyotrichum ericoides) is named Symphyotrichum × amethystinum and is commonly known as amethyst aster. It can grow where the two parents are in close proximity. There are roughly 50 cultivars of Symphyotrichum novae-angliae available, including the award-winners 'Brunswick', 'Helen Picton', and 'James Ritchie'. It has been used by indigenous Americans, such as the Cherokee, Iroquois, and Potawatomi, to heal multiple ailments.
New England aster is a clump-forming perennial and herbaceous plant. Usually it is between 30 and 120 centimeters (1 and 4 feet) tall[3] and 60 to 90 cm (2 to 3 ft) wide.[7] Sometimes it can reach heights of 180 to 240 cm (6 to 8 ft).[7][8] It is cespitose, growing in clumps with several erect stems emerging from a single point. The stems are stout and mostly unbranched. The upper stems and leaves, along with some parts of the flower heads, are covered with tiny glands on tiny stalks called "stipitate glands".[3]
The roots either come from caudices or short rhizomes and are thick, appearing woody, sometimes with cormoid portions. There are usually from one to five strong, erect, hairy stems growing from the root base. These can be brown or purplish in color, and largely stipitate-glandular higher up.[3]
Symphyotrichum novae-angliae has light to dark green, thin, and often stiff[3] alternate and simple leaves.[9] These occur at the base, on stems, and on the flower head branches which all have generally the same lanceolate appearance regardless of their location on the plant.[10] The exception to this is the basal (bottom) leaves, which are usually spatulate or sometimes oblanceolate in shape. The lower stem leaves often wither or drop by the time the plant flowers.[3]
The leaf margins are sometimes entire, meaning they are smooth on the edges with no teeth or lobes,[3] or ciliate, meaning fringed with fine hairs on their edges.[10] They are sessile, having no leafstalk, and they are auriculate, clasping the stem with earlobe-like appendages.[3]
The leaves can vary in size, with the basal and distal (highest) leaves usually smaller than those occurring mid-stem. The basal leaves are sparsely hirsute and range 2–6 cm wide. Stem leaves are generally lanceolate or oblong with pointed tips and have stipitate glands on both sides. They average 5–10 cm in length by 5–2 millimeters[a] wide. The distal leaves are oblanceolate, also stipitate-glandular, and softly-pubescent. Distal leaves range 3–8 cm in length by 6–15 mm wide.[3]
Symphyotrichum novae-angliae is a late-summer and fall blooming perennial with flower heads opening as early as August in some locations and as late as November in others. The inflorescences grow in paniculo-corymbiform arrays, also called "cymose corymbs". These inflorescences have many leaves and are quite crowded,[3] typically with one head at the end of each small branch.[11] Each open flower head can be up to 5 cm in diameter.[8]
On the outside the flower heads of all members of the family Asteraceae are small specialized leaves called "phyllaries", and together they form the involucre that protects the individual flowers in the head before they open.[12] The involucres of S. novae-angliae are campanulate (bell-shaped) to hemispheric (half-spherical) and usually 7–9 mm in length. The phyllaries are spreading and often reflexed and are covered with stipitate glands. They are in 3–5 (sometimes up to 6) somewhat equal rows.[3]
Each flower head is made up of ray florets and disk florets in about a one to one ratio, with the former accepting pollen before, and longer than, the latter.[13] The 40–100 ray florets grow in one, two, or multiple series and are usually deep purple, rarely pink or white. They average 10–20 mm in length and 0.8–1.3 mm wide.[11] Ray florets in the Symphyotrichum genus are exclusively female, each having a pistil (with style, stigma, and ovary) but no stamen; thus, ray florets accept pollen and each can develop a seed, but they produce no pollen.[14]
The disks have 50–110 florets that start out as yellow and later turn purple. Each disk floret has an average range of 4.5–5.5 mm in depth[3] and is made up of 5 fused petals, collectively called a "corolla", which opens into 5 lobes.[b] Disk florets in the Symphyotrichum genus are androgynous, each with both male (stamen, anthers, and filaments) and female reproductive parts; thus, a disk floret produces pollen and can develop a seed.[14]
Flower head showing involucre and phyllaries
Close-up of stipitate-glandular trichomes on phyllaries
Close-up of ray and disk florets
Close-up of disk florets
The fruits of Symphyotrichum novae-angliae are seeds, not true achenes but cypselae, resembling an achene but surrounded by a calyx sheath. This is true for all members of the Asteraceae family.[15] After pollination, they become dull purple or brown with an oblong or obconic shape, are uncompressed, and are 1.8–3 mm long and 0.6–1 mm wide with 7–10 nerves. They also have tufts of hairs called "pappi" which are tawny or rose-tinged in color and 4.5–6 mm long.[3]
S. novae-angliae has a monoploid number (also called "base number") of five chromosomes (x = 5). The species is diploid with a total chromosome count of 10.[3]
The species' basionym (original scientific name) is Aster novae-angliae L., and it has many taxonomic synonyms. Its name with author citations is Symphyotrichum novae-angliae (L.) G.L.Nesom.[2] Swedish botanist Carl Linnaeus, in 1753, formally described what we know today as S. novae-angliae.[16] It is a member of the genus Symphyotrichum classified in the subgenus Virgulus. It has been placed in section Grandiflori,[17] sometimes segregated then within its own subsection Polyligulae.[18] It also has been segregated within its own section Polyliguli.[19] The cladogram shown follows the circumscription of section Polyliguli for the species.
(1 species)
subg. Astropolium(11 species)
subg. Virgulus sect. Ericoidei sect. Patentes subsect. Brachyphylli subsect. Patentes sect. Grandiflori subsect. Mexicanae subsect. Grandiflori sect. Polyliguli sect. Concolores subg. Ascendentes(2 species)
subg. Symphyotrichum(55 species)
Several varieties and forms have been described, differing in flower color, but these generally are not recognized and are considered taxonomic synonyms of the species.[2][3][20] F1 hybridization with S. ericoides can occur where the ranges of these two species overlap. Named Symphyotrichum × amethystinum (amethyst aster),[21] the hybrid is intermediate between the parent species in most respects. No other hybrids with S. novae-angliae have been reported.[22]
The word Symphyotrichum has as its root the Greek symph, which means "coming together", and trichum, which means "hair". The species name novae-angliae translates to "New England",[7] and the vernacular name "Michaelmas daisy" derives from the various asters, including this species, that tend to flower around September 29, the Feast of St. Michael.[23]
The species' former genus, Aster, comes from the Ancient Greek word ἀστήρ (astḗr), meaning "star", referring to the shape of the flower. The word "aster" was used to describe a star-like flower as early as 1542 in De historia stirpium commentarii insignes, a book by the German physician and botanist Leonhart Fuchs. An old common name for Astereae species using the suffix "-wort" is "starwort", also spelled "star-wort" or "star wort". An early use of this name can be found in the same work by Fuchs as Sternkraut, translated from German literally as "star herb" (Stern Kraut).[24] The name "star-wort" was in use by Aiton in his 1789 Hortus Kewensis for Aster novae-angliae. He used the common names "New England cluster'd star-wort" and "New England panicl'd star-wort" in this work.[25]
.jpg)
New England aster is native to most of the central and northeastern United States and southeastern Canada, from Manitoba south to Louisiana and east to Maine. It is absent from much of the far southeastern United States and from boreal regions in North America.[3] There are isolated populations to the west of the main range, such as in New Mexico and in the Black Hills of South Dakota.[26]
Due to widespread cultivation, introduced populations are present elsewhere in North America including in Montana, Oregon, Utah, Washington, and Wyoming.[3] It was found in Nova Scotia and considered a possible escapee from cultivation,[27] but as of July 2021, it is categorized as native there. It is considered ephemeral in British Columbia,[6] with recorded sightings in 1993 and 1994 near Vancouver, probably originating from railroad cars and garden waste.[28]
New England aster is widely naturalized throughout most of Europe, in parts of Central Asia,[2][29][30] on the island of Hispaniola,[30] and in the island country of New Zealand.[31]
S. novae-angliae is found in a wide variety of open, typically moist habitats, including meadows, prairies, marshes, fens, forest edges, and disturbed anthropogenic sites, such as roadsides and former agricultural fields.[3][32] In its native habitat, it grows primarily in moist calcareous soils,[33] favoring more marshy-wet sites in the western-most of its range.[34]
It is categorized on the United States National Wetland Plant List (NWPL) with the Wetland indicator status rating of Facultative Wetland (FACW) in all wetland regions, meaning it usually occurs in wetlands, but not out of necessity.[35] For example, in one northern location, the Niagara Peninsula in southern Ontario, it was found to grow in dry and sandy soils. It grows best in soils with a pH of 5–7.[33]
.jpg)
Symphyotrichum novae-angliae has coefficients of conservatism (C-values) in the Floristic Quality Assessment (FQA) that range from 0 to 8 depending on evaluation region.[36] The higher the C-value, the lower tolerance the species has for disturbance and the greater the likelihood that it is growing in a presettlement natural community.[37] In the Dakotas, for example, S. novae-angliae has a C-value of 8, meaning its populations there are found in high-quality remnant natural areas with little environmental degradation but can tolerate some periodic disturbance.[38] In contrast, for the Atlantic coastal pine barrens of Massachusetts, New York, and Rhode Island, it has been given a C-value of 1, meaning its presence in locations of that ecoregion provides little or no confidence of a remnant habitat.[39]
Symphyotrichum novae-angliae reproduces sexually via wind-dispersed seeds and asexually (vegetatively) via short rhizomes. The species is largely incapable of self-pollination and requires cross-pollination for seed production.[13] The ray florets of species in the Symphyotrichum genus are exclusively female, each having a pistil but no stamen, while disk florets are androgynous, each with both male and female reproductive parts.[14][c]
The seeds of S. novae-angliae are an important fall and winter food source for songbirds.[26] Further, a wide variety of generalist nectar-feeding insects visit the plant, including butterflies, moths, ants, flies, and bees. It is heavily visited by long-tongued bumblebees, including the golden northern bumble bee (Bombus fervidus) and the half-black bumblebee (Bombus vagans), and less so by short-tongued species.[13] Some bees will collect pollen in addition to nectar, such as the broad-handed leafcutter bee (Megachile latimanus) and Drury's long-horned bee (Melissodes druriellus).[32][d]
A gall midge insect, Rhopalomyia astericaulis, produces a 2 cm stem gall on this species. Leaf-mining insects include beetles (Sumitrosis inaequalis, Systena hudsonias, and Microrhopala xerene) and flies (Agromyza curvipalpis, Agromyza platypera, Napomyza lateralis, and Phytomyza albiceps). A butterfly known to feed on New England aster as a caterpillar is the Gorgone checkerspot (Chlosyne gorgone).[40] The warty leaf beetle Exema canadensis breeds on S. novae-angliae.[32]
Fungi known to affect the species include the mildews Basidiophora entospora (downy) and Erysiphe cichoracearum (powdery), and a black knot fungus Gibberidea heliopsidis. Leaf spot fungi include Discosphaerina pseudhimantia and Placosphaeria haydeni (both making black spots), as well as Ramularia asteris, R. macrospora,[40] and Septoria atropurpurea, the latter making purple stains.[32] Two rusts have been recorded on S. novae-angliae: the brown rust Puccinia asteris and the red rust Coleosporium asterum.[40]
A bee of the Agapostemon genus on New England aster
Megachile latimanus perusing S. novae-angliae and a Solidago species
Monarch (Danaus plexippus) on New England aster
As of July 2021, NatureServe listed S. novae-angliae as Secure (G5) worldwide; Possibly Extirpated (SX) in Oklahoma; Critically Imperiled (S1) in Saskatchewan, Georgia, South Carolina, and Wyoming; Imperiled (S2) in Colorado; and, Vulnerable (S3) in North Carolina.[1]
Symphyotrichum novae-angliae has been used for various medicinal purposes. In his 1828 Medical Flora, French botanist Constantine Samuel Rafinesque wrote the following about its use to treat skin eruptions, including urushiol-induced contact dermatitis from poison ivy and poison sumac:[41]
The A. novanglia is employed in decoction internally, with a strong decoction externally, in many eruptive diseases of the skin: it removes also the poisonous state of the skin caused by Rhus or Shumac.[e]
Among Indigenous peoples of North America, it has been documented that the Cherokee have made a poultice of the roots for pain,[43] an infusion of the roots for diarrhea,[44] an infusion of the plant for fever,[45] and have sniffed the ooze from the roots for catarrh.[46]
Both the Meskwaki and the Potawatomi have used the plant to revive people: the Meskwaki by smudging, and the Potawatomi through fumigation.[47][48] The Iroquois have made a decoction of the plant for weak skin[49] and of the roots and leaves for fevers.[50] They have used the plant as a love medicine.[51] Both the Mohawk people and the Iroquois have used an infusion of the whole plant in combination with rhizomes from another plant to treat mothers with intestinal fevers.[26][52] The Chippewa have smoked the root in pipes to attract game.[53]
Over 70 cultivars have been developed, and about 50 were in commerce as of 2019.[54] The S. novae-angliae cultivars grow to between 90 and 200 centimeters (3 and 6+1⁄2 feet) in height, with the notable exception of 'Purple Dome', at 45 cm (1+1⁄2 ft).[55] Long popular in Europe where it was introduced into cultivation in 1710,[8] New England aster has only more recently become commonly cultivated in North America.[26]
Twelve cultivars have received the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit (AGM) as of December 2020,[56] including 'Brunswick' (bright pink),[57] 'Helen Picton' (purple),[58] 'James Ritchie' (deep pink),[59] and 'Rosa Sieger' (rose-pink).[60]
Symphyotrichum novae-angliae (formerly Aster novae-angliae) is a species of flowering plant in the aster family (Asteraceae) native to central and eastern North America. Commonly known as New England aster, hairy Michaelmas-daisy, or Michaelmas daisy, it is a perennial, herbaceous plant usually between 30 and 120 centimeters (1 and 4 feet) tall and 60 to 90 cm (2 to 3 ft) wide.
The usually deep purple flowers have up to 100 ray florets which are rarely pink or white. These surround the flower centers which are composed of just as many tiny yellow disk florets. The plant grows naturally in clumps, with several erect stems emerging from a single point. The stems are stout, hairy, and mostly unbranched. The untoothed, lance-shaped leaves clasp the stem with earlobe-like appendages, and the lower stem leaves often wither by the time of flowering.
New England aster generally grows in wet environments but also has been found in dry soil or sand. The seeds and nectar of this mostly conservationally secure species, which blooms August to November, are important to a wide variety of animals, including birds, bees, and butterflies. It has been introduced to Europe, Central Asia, Hispaniola, New Zealand, and some western states and provinces of North America.
The naturally-occurring hybrid species of New England aster and white heath aster (Symphyotrichum ericoides) is named Symphyotrichum × amethystinum and is commonly known as amethyst aster. It can grow where the two parents are in close proximity. There are roughly 50 cultivars of Symphyotrichum novae-angliae available, including the award-winners 'Brunswick', 'Helen Picton', and 'James Ritchie'. It has been used by indigenous Americans, such as the Cherokee, Iroquois, and Potawatomi, to heal multiple ailments.
Symphyotrichum novae-angliae est une espèce de plantes herbacées de la famille des Asteraceae. Elle est originaire d'Amérique du Nord. C'est une espèce qui est utilisée comme plante ornementale et qui est naturalisée ailleurs dans le monde, notamment en Europe.
L'inflorescence est un capitule dont les fleurs périphériques, ligulées (voir Fleuron (botanique)), sont mauves. Certains cultivars vont vers le violet foncé (par exemple 'Constance'), le rouge ou le rose ('Alma Pötschke', 'Harrington's Pink'). Les fleurs centrales sont généralement orangées.
Les feuilles sont rugueuses. La plante peut atteindre une hauteur d'un mètre à un mètre cinquante.
En Europe, notamment en France, les cultivars fleurissent autour du mois d'octobre, mois des vendanges, ce qui a valu à l'espèce (parmi d'autres) le nom de « vendangeuse ».
Elle est parfois appelée « aster de Nouvelle-Angleterre » mais scientifiquement parlant, elle n'est plus rangée dans le genre Aster par nombre d'auteurs.
Ses feuilles sont fumées par les Ojibwés dans un but médical ou à la chasse au cerf[1]. Ils fument également ses racines dans une pipe pour attirer les cervidés[1].
Symphyotrichum novae-angliae est une espèce de plantes herbacées de la famille des Asteraceae. Elle est originaire d'Amérique du Nord. C'est une espèce qui est utilisée comme plante ornementale et qui est naturalisée ailleurs dans le monde, notamment en Europe.
L'inflorescence est un capitule dont les fleurs périphériques, ligulées (voir Fleuron (botanique)), sont mauves. Certains cultivars vont vers le violet foncé (par exemple 'Constance'), le rouge ou le rose ('Alma Pötschke', 'Harrington's Pink'). Les fleurs centrales sont généralement orangées.
Les feuilles sont rugueuses. La plante peut atteindre une hauteur d'un mètre à un mètre cinquante.
En Europe, notamment en France, les cultivars fleurissent autour du mois d'octobre, mois des vendanges, ce qui a valu à l'espèce (parmi d'autres) le nom de « vendangeuse ».
Elle est parfois appelée « aster de Nouvelle-Angleterre » mais scientifiquement parlant, elle n'est plus rangée dans le genre Aster par nombre d'auteurs.
L'Astro del New England (nome scientifico Symphyotrichum novae-angliae (L.) GL Nesom, 1994) è una piccola pianta erbacea perenne e spontanea appartenente alla famiglia delle Asteraceae.
L'etimologia del termine generico (symphyotrichum) deriva da due parole greche sinfisi (= tenere insieme, crescere insieme) e trichos o trichinos (= capelli, un solo capello)[1]. L'epiteto specifico (novae-angliae) indica chiaramente la zona d'origine del fiore.
Il binomio scientifico attualmente accettato (Symphyotrichum novae-angliae) è stato proposto inizialmente da Carl von Linné (1707 – 1778) biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, e definito ulteriormente dal botanico L. Guy Nesom (1945 -) nella pubblicazione “Phytologia” nel 1994[2].
Queste piante possono essere alte da 5 a 12 dm (massimo 15 dm). L'aspetto è cespitoso con diversi gambi (1 – 5 e più). La forma biologica è definita come emicriptofita scaposa (H scap): ossia sono piante perennanti per mezzo di gemme al livello del terreno e con asse fiorale non troppo foglioso.
Le radici sono secondarie da rizoma.
Dimensione delle foglie: larghezza 1 – 2,5 cm; lunghezza 5 – 13 cm.
L'infiorescenza è composta da diversi capolini con la forma di una margherita. La struttura dei capolini è quella tipica delle Asteraceae: il peduncolo sorregge un involucro conico (o campanulato o emisferico) composto da diverse squame che fanno da protezione al ricettacolo nudo e piano nella parte terminale sul quale s'inseriscono due tipi di fiori: i fiori esterni ligulati, e i fiori centrali tubulosi. In particolare quelli periferici sono femminili (da 50 a 75), e sono disposti su un'unica circonferenza (o raggio o serie)[3] ed hanno una corolla ligulata con la ligula molto allargata, sono fertili e lo stimma è molto evidente; quelli interni, tubulosi, sono altrettanto numerosi (da 50 a 110) e sono ermafroditi. Alla base dell'infiorescenza sono presenti delle brattee fogliacee (da 1 a 4) pubescenti a forma strettamente lanceolata. I peduncoli sono pelosi con peli ghiandolari. Le squame dell'involucro (da 7 a 9) sono lesiniformi a consistenza vischiosa e disposte in modo embricato su più serie. Lunghezza dei peduncoli: 0,3 – 4 cm. Diametro dei capolini: 2 – 4 cm. Diametro dell'involucro: 5 – 15 mm.
I fiori sono zigomorfi (quelli periferici ligulati) e attinomorfi(quelli centrali tubolosi). Entrambi sono tetra-ciclici (formati cioè da 4 verticilli: calice – corolla – androceo – gineceo) e pentameri (calice e corolla formati da 5 elementi)[4].
Il frutto è un achenio sormontato da un pappo setoloso e scuro (viola opaco o marrone). La forma è oblunga ma non è compresso. La superficie è percorsa da 7 – 10 nervature longitudinali. Dimensione del frutto: larghezza 0,6 – 1 mm; lunghezza 1,8 – 2,5 mm. Lunghezza del pappo: 4,5 – 6 mm.
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale[8]:
La famiglia di appartenenza del Symphyotrichum novae-angliae (Asteraceae o Compositae, nomen conservandum) è la più numerosa del mondo vegetale, comprende oltre 23000 specie distribuite su 1535 generi[10] (22750 specie e 1530 generi secondo altre fonti[11]). Il genere Symphyotrichum Nees comprende circa 90 specie distribuite soprattutto nel Nord America delle quali 8 sono spontanee della flora italiana.
La posizione tassonomica di questo fiore è in via di sistemazione. Dopo gli studi filogenetici di questi ultimi anni fatti sul genere Aster (genere cui questo fiore apparteneva precedentemente) è stato spostato nell'attuale genere (Symphyotrichum). Non tutte le checklist sono state aggiornate e alcune mantengono ancora la vecchia denominazione (Aster novae-angliae).
Il basionimo per questa specie è: Aster novae-angliae L. (1753)
Il numero cromosomico di S. novae-angliae è: 2n = 10[12].
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. La tabella seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
L'elenco seguente indica alcuni fiori simili all'Astro della Nuova Inghilterra (a fianco sono indicate alcune caratteristiche utili a distinguerli da quelli di questa voce).
L'impiego maggiore di questo fiore è nel giardinaggio e nel commercio dei fiori. Diversi cultivars sono stati sviluppati da varianti come Aster novae-angliae forma roseus (Desfontaines) Britton e Aster novae-angliae forma geneseensis House[12].
L'Astro del New England (nome scientifico Symphyotrichum novae-angliae (L.) GL Nesom, 1994) è una piccola pianta erbacea perenne e spontanea appartenente alla famiglia delle Asteraceae.
De Nieuw-Nederlandse aster (Aster novi-belgii) is een vaste plant uit de composietenfamilie (Asteraceae). De plant komt oorspronkelijk uit Noord-Amerika. De soort wordt 0,6-1,2 m hoog.
De tweeslachtige bloemen bloeien van september tot oktober. Bestuiving vindt plaats door honingbijen, vliegen, kevers en Lepidoptera-soorten (motten & vlinders).
De plant groeit op vochtige plaatsen, maar stelt geen hoge eisen aan zuurgaad of dichtheid. Voedselrijkheid is niet strikt noodzakelijk maar op voedselarme grond doet de plant het niet goed. Een zonnige plaats, hooguit halfschaduw, is iets waar de plant de voorkeur aan geeft.
De plant is afkomstig uit het noordoosten van Noord-Amerika, waar ze in de staten Connecticut, Maine, Maryland, Massachusetts, New Hampshire, New Jersey, New York, Pennsylvania, Rhode Island, South Carolina, Vermont en West Virginia voor komt. Delen van dit gebied stonden in de 17e eeuw bekend als Nieuw-Nederland, waar de plant haar naam aan ontleend heeft.
Ze komt in Noordwest-Europa onder andere voor in Groot-Brittannië en Nederland.
Deze plant is behoorlijk veelvormig en er zijn dan ook verschillende cultivars gekweekt. De soort kruist ook gemakkelijk met andere soorten uit hetzelfde geslacht.
Men zaait het zaad in het voorjaar, na het in de winter een aantal weken op een koele plaats bewaard te hebben. Meestal ontkiemt het zaad na twee weken bij een temperatuur van 20 °C. De planten kunnen na enige tijd verspeend en uitgeplant worden.
De plant bloeit in de herfst, maar is niet geschikt om als snijbloem gebruikt te worden. Na enkele jaren kan het raadzaam zijn dikke groepjes te splitsen of uit te dunnen.
Enkele van de cultivars, zijn:
De Nieuw-Nederlandse aster (Aster novi-belgii) is een vaste plant uit de composietenfamilie (Asteraceae). De plant komt oorspronkelijk uit Noord-Amerika. De soort wordt 0,6-1,2 m hoog.
Aster nowoangielski (Symphyotrichum novae-angliae[3]) – gatunek byliny należący do rodziny astrowatych. Pochodzi z Ameryki Północnej (wschodnie i środkowe stany USA)[2]. Uprawiany jako roślina ozdobna. Dziczeje, w Polsce (kenofit).
Dawniej zaliczany był do rodzaju aster jako Aster novae-angliae L. Według nowszych ujęć taksonomicznych przeniesiony został do rodzaju Symphyotrichum i obecnie ma nazwę Symphyotrichum novae-angliae[2]. Nie utworzono nowej nazwy polskiej i nadal nazywany jest astrem nowoangielskim lub astrem amerykańskim.
Jest uprawiany jako roślina ozdobna w licznych odmianach ozdobnych w różnych kolorach. Odmiany te wytwarzają duże i ciężkie koszyczki kwiatowe, roślina wymaga więc w okresie kwitnienia podparcia[4]. Wśród późno kwitnących odmian występują m.in. 'Harrington Pink' o czysto różowych kwiatach (odmiana odporna na mączniaka), 'September Ruby' o jasnoczerwonych kwiatach. Rośliny w Polsce w pełni mrozoodporne (strefy mrozoodporności 4-9)[4]. Wymagają żyznej gleby i pełnego słońca.
Aster nowoangielski (Symphyotrichum novae-angliae) – gatunek byliny należący do rodziny astrowatych. Pochodzi z Ameryki Północnej (wschodnie i środkowe stany USA). Uprawiany jako roślina ozdobna. Dziczeje, w Polsce (kenofit).
Luktaster (Symphyotrichum novae-angliae) är en art i familjern korgblommiga växter.
Luktaster (Symphyotrichum novae-angliae) är en art i familjern korgblommiga växter.
Denna växtartikel saknar väsentlig information. Du kan hjälpa till genom att tillföra sådan.
Symphyotrichum novae-angliae là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được (L.) G.L.Nesom miêu tả khoa học đầu tiên.[1]
Symphyotrichum novae-angliae là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được (L.) G.L.Nesom miêu tả khoa học đầu tiên.
ネバリノギク（学名：Aster novae-angliae）は、キク科に分類される多年草の一種。北アメリカ東部原産で、日本には外来種として定着している。英名はニューイングランド・アスター（英：New England Aster）。
英名が示す通り北アメリカ東部原産[1]。
日本では北海道から九州までの各地にところどころ定着している[1]。
7-10月に頭状花を咲かせる。花の色は紅紫、青紫、白、桃色など変化に富む。高さは0.3-1.5mほどまで生長する。同属のユウゼンギクと異なり、総苞片が著しく反り返り、腺毛が粘る[2]。
里山や荒地などの環境に生育する。
日本には大正時代に観賞用に導入され、現在では日本各地に散発的に定着している[1]。在来種と競争して悪影響を与える恐れがあるため、栽培の際は野外へ逸脱しないように注意する必要がある[1]。
外来生物法により要注意外来生物に指定されている。また、日本生態学会の選定した日本の侵略的外来種ワースト100にも本種が選ばれている。
日本には本種以外にもユウゼンギク、キダチコンギク、ホウキギク、ヒロハホウキギク、オオホウキギク、チョウセンヨメナといった同属の近縁種が外来種として定着している[2]。
_(5651136965).jpg)
