Ar gedon-lammer eo ar bronneged a ya d'ober ar c'herentiad Pedetidae hag ar genad nemetañ ennañ: Pedetes.
Daoust d'o anv n'int ket gedon met krignerien. Bevañ a reont en Afrika.
2 spesad gedon-lammer a zo:
Gad-lammer Reterafrika a c'hell bezañ rummataet evel isspesad P. capensis c'hoazh.
Ar gedon-lammer eo ar bronneged a ya d'ober ar c'herentiad Pedetidae hag ar genad nemetañ ennañ: Pedetes.
Daoust d'o anv n'int ket gedon met krignerien. Bevañ a reont en Afrika.
Pedetes és un gènere de rosegador de la família dels pedètids. Conté dues espècies, P. capensis, que viu al sud d'Àfrica, i P. surdaster, que viu a l'est del continent.
Les dues espècies d'aquest gènere són comparativament grans rosegadors amb mides del cos d'aproximadament 40 centímetres i un pes d'aproximadament 2,8 kg. Tenen les potes del darrere llargues potes i els seus peus també llargs, mentre que les potes davanteres són molt curts. La cua arriba a una longitud d'uns 40 centímetres. Els ulls i les orelles són també molt grans.[1]
El crani és fort i aplanat dorsalment i té els ossos nasals llargs. Les dues espècies del gènere tenen les dents incisives desenvolupades, i seguit d'un diastema al maxil·lar superior. A continuació presenten un premolar i tres molars. Les dents a la mandíbula inferior són similars a les de la mandíbula superior. En general, tenen 20 dents.[1]
L'espècie Parapedetes laetoliensis es classificava anteriorment en aquest gènere,[2] amb el nom de Pedetes laetoliensis. Durant gran part del segle XX, es creia que les espècies vivents (i ocasionalment també les extintes) eren la mateixa espècie, P. capensis, convertint el gènere en monotípic.[3][4]
Pedetes és un gènere de rosegador de la família dels pedètids. Conté dues espècies, P. capensis, que viu al sud d'Àfrica, i P. surdaster, que viu a l'est del continent.
Noháč (Pedetes) je rod afrických hlodavců, jediný rod čeledi noháčovití (Pedetidae).[1] Zahrnuje dva druhy žijící v jižní a východní Africe.
Jsou to větší hlodavci vážící 3–4 kg s typicky prodlouženýma zadníma nohama, pomocí kterých se pohybují. Svou potravu – cibulky, kořínky, ale i jiné části rostlin a hmyz – si shánějí v noci. Přes den odpočívají v systému nor, které si vyhrabávají v písčitých půdách.
Noháči žijí v jižní a východní Africe od Keni po Jihoafrickou republiku. Obývají suché písčité půdy v pouštních nebo polopouštních oblastech.[2]
Noháči tvoří dva druhy:[3]
Někteří autoři neuznávají existenci rodu Pedetes surdaster a zařazují jej jako poddruh k druhu Pedetes capensis.[2]
Noháči jsou statní hlodavci. Jejich tělo měří 350–430 mm, ocas bývá stejně dlouhý nebo o něco delší než tělo a měří 370–470 mm.[2] Srst je dlouhá a jemná bez jasně odlišené podsady. Je skořicově hnědá až žlutohnědá nebo písčitě žlutá s různým množstvím černých a bílých chlupů. Spodní část těla je béžová až bělavá. Pruh stejné barvy se táhne nad stehnem k horní části těla nad kořen ocasu. Ocas je bohatě ochlupený; jeho konec je černý nebo tmavě hnědý.
Váží 3–4 kg.
Pro noháče jsou charakteristické prodloužené zadní nohy; přední nohy jsou krátké. Mají krátkou tupě zakončenou hlavu a silný krk. Uši jsou úzké, asi 80 mm dlouhé, v horní polovině jen slabě ochlupené; jejich vnitřní strana je lysá.
Mají masivní lebku a v čelistech celkem 20 zubů: jejich zubní vzorec je
Noháči jsou noční zvířata, i když občas jsou vidět na povrchu i ve dne. Vyhrabávají si systémy nor, kde přečkávají den a do nichž se schovávají před predátory. Jeden pár může v různých dnech užívat i několik systémů nor. Bylo zjištěno (Butynski a Mattingly, 1979), že jeden systém má průměrně 42 m chodeb nacházejících se kolem 78 cm pod zemí.[2] Chodby jsou 17–23 cm vysoké a 10–23 cm široké. Celý systém má v průměru 9 východů. Některé z nich se nacházejí uprostřed kupek vyhrabané zeminy, jiné jsou bez kupek a směřují svisle dolů do hlavních tunelů.
Při krmení nebo pokud se necítí ohrožení se pohybují po všech čtyřech končetinách jako králíci. V nebezpečí skáčou po zadních nohách k nejbližší noře podobně jako klokani.[2] Jednotlivé skoky měří i přes 2 metry a v běhu umí prudce měnit směr pohybu. Ocas při tom drží vodorovně nebo jej mají stočený nahoru.
Za jednu noc nachodí obvykle několik kilometrů, i když bylo pozorováno, že se nevzdalují více než 25–250 m od nor.[2] Během období sucha však mohou naběhat 10–40 km.
Noháči netvoří žádné sociální struktury, i když v přírodě byly pozorovány skupinky o 8 nebo 9 exemplářích a ani v zajetí se podle některých informací společně umístění jedinci nechovají nepřátelsky.[2] V jedné noře však žije vždy jen jeden jedinec nebo dospělý pár (častěji však jen matka) s mláďaty.
Domorodé černošské kmeny je často loví: odhaduje se, že jen v Botswaně je takto ročně uloveno 2,5 miliónu noháčů.[4]
Potrava se skládá především z cibulek nebo silných kořínků, ale někdy jí i stonky bylin nebo jejich semena. Občas konzumují i sarančata nebo jiný hmyz.
Bylo pozorováno, že noháči se mohou rozmnožovat prakticky po celý rok.[2] Rodí jen jedno mládě vážící 250–300 g (dvojčata se vyskytují jen výjimečně); mezi jednotlivými vrhy je odstup průměrně 101 dnů. Mláďata jsou kojena průměrně 48 dní, načež opouštějí hnízdo. Dospívají ve třetím roce.
Maximální zaznamenaný věk noháče v zajetí byl 19 let.
Noháči nejsou podle posledních výzkumů ohroženi a v červeném seznamu druhů jsou vyhodnoceni jako málo dotčený druh.[4] Do roku 2004 však byli zařazeni mezi zranitelné druhy.
Obrázky, zvuky či videa k tématu noháč ve Wikimedia Commons
Noháč (Pedetes) je rod afrických hlodavců, jediný rod čeledi noháčovití (Pedetidae). Zahrnuje dva druhy žijící v jižní a východní Africe.
Jsou to větší hlodavci vážící 3–4 kg s typicky prodlouženýma zadníma nohama, pomocí kterých se pohybují. Svou potravu – cibulky, kořínky, ale i jiné části rostlin a hmyz – si shánějí v noci. Přes den odpočívají v systému nor, které si vyhrabávají v písčitých půdách.
Die Springhasen (Pedetes) sind eine Säugetiergattung und zugleich die einzige Gattung in der Familie Pedetidae. Sie kommen in zwei Arten im südlichen und östlichen Afrika vor.
Die Springhasen sind vergleichsweise große Nagetiere mit Körpergrößen um 40 Zentimeter bei einem Gewicht von etwa 2,8 Kilogramm. Sie haben lange Hinterbeine mit langen Füßen von etwa 15 Zentimetern Länge, während die Vorderbeine nur sehr kurz sind. Der Schwanz erreicht eine Länge von über 40 Zentimetern. Die Augen und die Ohren sind sehr groß.[1][2]
Der Schädel ist kräftig und dorsal abgeflacht mit langen Nasenbeinen. Beide Arten der Gattung besitzen im Oberkiefer pro Hälfte einen zu einem Nagezahn ausgebildeten Schneidezahn (Incisivus), dem eine Zahnlücke (Diastema) folgt. Hierauf folgen ein Prämolar und drei Molare. Die Zähne im Unterkiefer entsprechen denen im Oberkiefer. Insgesamt verfügen die Tiere damit über ein Gebiss aus 20 Zähnen.[1]
Die beiden Arten der Springhasen sind im Süden und Osten Afrikas verbreitet, wobei sich die Verbreitungsgebiete nicht überlappen.[1][2] Während der Südafrikanische Springhase in den Trockengebieten des südlichen Afrika vom südlichen Kongo über Angola, Sambia, Namibia, Botswana, Mosambik und Simbabwe bis in den Süden von Südafrika vorkommt, ist der Ostafrikanische Springhase in seinem Verbreitungsgebiet auf den Süden Kenias und Tansania beschränkt.
Die Springhasen leben als schnelle Läufer und Springer ähnlich den Springmäusen (Dipodidae) in trockenen und offenen Steppen- und Halbwüstengebieten ohne oder mit nur geringem Baumbestand. Sie sind nachtaktiv und halten sich ausschließlich am Boden auf und ernähren sich herbivor vor allem von Gräsern und Gräsersamen. Tagsüber halten sie sich in selbst gegrabenen Bauen auf.
Die Springhasen sind eine Gattung der Nagetiere (Rodentia) und zugleich die einzigen rezenten Vertreter der Familie Pedetidae. Die wissenschaftliche Erstbeschreibung der Gattung stammt von Johann Karl Wilhelm Illiger aus dem Jahr 1811,[3][2] die Zuordnung zu der eigenen Familie und deren Erstbeschreibung erfolgte durch John Edward Gray 1825.[3][1][2] Gemeinsam mit den morphologisch deutlich verschiedenen Dornschwanzhörnchen werden sie den Dornschwanzhörnchenverwandten zugeordnet, obwohl die taxonomische Zuordnung aufgrund der Merkmale strittig ist. Die Springhasen weisen sowohl Merkmale der Stachelschweinverwandten (hystricognath) wie auch der Hörnchenverwandten (sciurognath) auf und es gab Überlegungen, die Springhasen als frühe eigene Überfamilie Pedetoidea zu betrachten. Molekulare Daten und Merkmale der Embryonalentwicklung legen allerdings eine Zuordnung innerhalb der Hörnchenverwandten nahe, die hystricognathen Merkmale werden dabei als konvergente Entwicklungen betrachtet.[1]
Der Gattung werden zwei heute lebende Arten zugeordnet:[3][2]
Lange Zeit wurden alle Tiere aufgrund der geringen morphologischen Variation nur einer Art, Pedetes capensis, zugeordnet. Auf der Basis molekularbiologischer Daten und einiger Schädelmerkmale sowie physiologischer Unterschiede wurden die ostafrikanischen Bestände dann jedoch einer eigenen Art Pedetes surdaster zugeordnet.[2]
Die ältesten Funde von Nagetieren, die den Springhasen zugeordnet werden, stammen aus dem frühen Miozän vor etwa 20 Millionen Jahren. Es handelt sich dabei um Megapedetes pentadactylus aus Kenia sowie Pedetes namaquensis aus Namibia. Die beiden Gattungen unterscheiden sich vor allem in der Größe, wobei Megapedetes größer aber in seinen Merkmalen Pedetes sehr ähnlich ist. Weitere nur fossil nachgewiesene Arten sind Pedetes gracilis und Pedetes hagenstadi, beide aus Südafrika. Die ältesten Fossilien des rezenten Südafrikanischen Springhasen stammen aus dem Pleistozän aus Simbabwe.[1]
Die Herkunft und die Stammesgeschichte der Springhasen vor dem Miozän ist nicht bekannt, man geht jedoch von einem Ursprung der Pedetidae im frühen Tertiär in Asien oder in Afrika aus.[1]
Die Springhasen (Pedetes) sind eine Säugetiergattung und zugleich die einzige Gattung in der Familie Pedetidae. Sie kommen in zwei Arten im südlichen und östlichen Afrika vor.
Kamendegere ni wanyama wakubwa kiasi wa jenasi Pedetes, jenasi pekee wa familia Pedetidae, ambao wanafanana na sungura wenye miguu ya nyuma mirefu au hata na kanguru mdogo, lakini hawana mnasaba na wanyama hawa. Rangi yao ni hudhurungi juu na nyeupe chini. Wanatokea nyika za Afrika ya Kusini na ya Mashariki[1][2]. Hukiakia usiku; wakati wa mchana hupumzika katika matundu yao ambayo wayachimba wenyewe. Hula mimea, mizizi na pengine wadudu. Jike huzaa mwaka mzima, mtoto mmoja kwa mara na mara tatu kwa mwaka.
Kamendegere kusi
Kamendegere kusi akiruka
Kamendegere ni wanyama wakubwa kiasi wa jenasi Pedetes, jenasi pekee wa familia Pedetidae, ambao wanafanana na sungura wenye miguu ya nyuma mirefu au hata na kanguru mdogo, lakini hawana mnasaba na wanyama hawa. Rangi yao ni hudhurungi juu na nyeupe chini. Wanatokea nyika za Afrika ya Kusini na ya Mashariki. Hukiakia usiku; wakati wa mchana hupumzika katika matundu yao ambayo wayachimba wenyewe. Hula mimea, mizizi na pengine wadudu. Jike huzaa mwaka mzima, mtoto mmoja kwa mara na mara tatu kwa mwaka.
Pedetes is a genus of rodent, the springhares, in the family Pedetidae.[3] Members of the genus are distributed across southern and Eastern Africa.
A number of species both extant and extinct are classified in the genus Pedetes. They include:
Throughout the 20th century, the living species (and occasionally the prehistoric one) were merged into P. capensis, making the genus monotypic.[5][6]
These rodents are generally nocturnal and sleep through the day in burrows they dig. They feed on foliage, roots and other vegetable matter, and occasionally arthropods. Outside the burrow they usually move around by hopping on their hind legs.
When only one springhare species was recognized, it was listed as vulnerable by the IUCN in 1996 due to an approximately 20% decrease in the population over the previous ten years. This has been caused by intense hunting and the loss of habitat. However, the negative trend has not persisted, and both species are now listed as Species of Least Concern. The coat of these rodents is known to glow a fluorescent color when viewed under black light.[7]
This rodent has a range of vocalizations at its disposal. They can grunt and pleat. They also have a piping contact call.[8]
Pedetes is a genus of rodent, the springhares, in the family Pedetidae. Members of the genus are distributed across southern and Eastern Africa.
Pedetes es un género de roedor anomaluromorfo de la familia Pedetidae. Se denominan liebres saltadoras, pese a no estar relacionadas con las liebres. Son africanas.
Durante el siglo XX las especies vivas (y ocasionalmente la prehistórica) se han mezclado en P. capensis.[2][3]
Pedetes es un género de roedor anomaluromorfo de la familia Pedetidae. Se denominan liebres saltadoras, pese a no estar relacionadas con las liebres. Son africanas.
Pedetes Pedetidae animalia familiako generoa da[1], karraskarien barruan sailkatua.
Pedetes Pedetidae animalia familiako generoa da, karraskarien barruan sailkatua.
Pedetes est un genre de rongeurs qui comprend les lièvres sauteurs actuels. Souvent considéré comme monotypique, les recherches faites à partir de la fin du XXe siècle tendent à confirmer l'existence dans ce genre de deux espèces africaines à part entière, l'une à l'est de l'Afrique : Pedetes surdaster, et l'autre au sud : Pedetes capensis.
Ce genre a été créé en 1811 par Johann Karl Wilhelm Illiger (1775-1813), un entomologiste et zoologiste allemand.
Selon Mammal Species of the World (version 3, 2005) (11 octobre 2012)[1] :
Pedetes est un genre de rongeurs qui comprend les lièvres sauteurs actuels. Souvent considéré comme monotypique, les recherches faites à partir de la fin du XXe siècle tendent à confirmer l'existence dans ce genre de deux espèces africaines à part entière, l'une à l'est de l'Afrique : Pedetes surdaster, et l'autre au sud : Pedetes capensis.
Ce genre a été créé en 1811 par Johann Karl Wilhelm Illiger (1775-1813), un entomologiste et zoologiste allemand.
I Pedetidi (famiglia Pedetidae Gray, 1825, genere Pedetes Illiger, 1811), noti anche come lepri saltatrici, sono roditori simili a lepri, o più ancora a piccoli canguri, originari delle zone aride dell'Africa sub-sahariana[1].
Il genere Pedetes venne istituito da Johann Karl Wilhelm Illiger nel 1811, mentre la classificazione all'interno di una famiglia a sé stante, i Pedetidi, appunto, si deve a John Edward Gray, che istituì questa famiglia nel 1825. Assieme agli anomaluri, morfologicamente molto diversi, vengono assegnati al sottordine degli Anomaluromorfi, ma a causa del loro aspetto particolare la loro posizione tassonomica è sempre stata piuttosto confusa. Le lepri saltatrici presentano caratteristiche proprie sia degli Istricomorfi che degli Sciuromorfi, e per un certo periodo di tempo furono considerati come una superfamiglia indipendente in seno a questi ultimi, quella dei Pedetoidei (Pedetoidea). I dati molecolari e le caratteristiche dello sviluppo embrionale, tuttavia, suggeriscono che questi animali non sono imparentati né con gli Sciuromorfi né con gli Istricomorfi; le somiglianze con questi animali sono pertanto dovute ad una convergenza evolutiva.
Il genere comprende due specie:
Per molto tempo, tutte le lepri saltatrici venivano assegnate ad una sola specie, Pedetes capensis, a causa della loro bassa variabilità morfologica, ma sulla base di dati biomolecolari e di alcune caratteristiche del cranio, nonché di differenze fisiologiche, le popolazioni dell'Africa orientale sono state recentemente assegnate ad una specie a parte[2].
I resti fossili più antichi ascrivibili alla famiglia dei Pedetidi risalgono al Miocene inferiore, circa 20 milioni di anni fa. Questi sono Megapedetes pentadactylus del Kenya e Pedetes namaquensis della Namibia. I due generi si differenziano principalmente per le dimensioni: Megapedetes è più grande, ma molto simile nell'aspetto a Pedetes. Le altre uniche specie fossili conosciute sono Pedetes gracilis e Pedetes hagenstadi, entrambe provenienti dal Sudafrica. I più antichi fossili assegnati alla lepre saltatrice cafra risalgono al Pleistocene e sono stati rinvenuti nello Zimbabwe[2].
Le origini e la genealogia delle lepri saltatrici prima del Miocene non sono note, ma si ritiene che i Pedetidi abbiano avuto origine all'inizio del Cenozoico in Asia o in Africa[2].
Le lepri saltatrici presentano una lunghezza testa-tronco di 36–43 cm e una coda lunga e arruffata che misura 40–48 cm; pesano 3–4 kg. Il capo è tozzo; le orecchie sono lunghe (7 cm), con una sorta di trago rivestito esternamente da una sottile peluria, e glabro all'interno; l'orecchio esterno, inoltre, può essere chiuso facendo combaciare i bordi del padiglione auricolare (in tal modo gli animali evitano che durante lo scavo delle gallerie sotterranee la sabbia penetri nell'orecchio). Gli arti anteriori hanno cinque dita corte e munite di artigli ricurvi e aguzzi, e due callosità plantari, una piccola e l'altra più sviluppata. Le zampe posteriori sono lunghe 15 cm, con quattro dita dotate di artigli; la pianta dei piedi presenta delle zone glabre. La colorazione della parte superiore del corpo varia nelle diverse specie, e va dal bruno al tané al cuoio o al rossiccio, mentre è bianca nella parte inferiore; anche la parte superiore degli arti è in genere bianca, la coda è invece bruniccia nella pagina superiore, bianca nell'inferiore, e ornata all'estremità da un ciuffo nero. Le ossa nasali e la fronte sono larghe. Vi sono 20 denti: I 1/1, C 0/0, P 1/1, M 3/3; i molari sono solcati da rigature situate sulla faccia esterna in quelli dell'arcata mascellare, nell'interna in quelli dell'arcata mandibolare; la superficie triturante ha un rilievo molto semplice[3].
Anche se le lepri saltatrici sono erbivore, occasionalmente, esse ingeriscono terreno ricco di minerali e, incidentalmente, persino insetti. Esse sono molto selettive al pascolo, e preferiscono le erbe verdi ricche di proteine e di acqua.
Le lepri saltatrici sono attive sulla superficie del suolo per tutta la notte. Normalmente esse si nutrono in un raggio di 250 m dalle loro tane, ma a volte si spostano fino a 400 m. Mentre mangiano sono altamente vulnerabili ai predatori, essendo completamente esposte all'individuazione e lontane dalle loro tane, che rappresentano rifugi sicuri[3].
Le lepri saltatrici passano le ore diurne in tane poste in suoli ben drenati e sabbiosi. Le tane si trovano a circa 80 cm di profondità, hanno da 2 a 11 entrate e una lunghezza da 10 a 46 m. Ogni tana è occupata da una lepre saltatrice o da una madre e un piccolo. Le tane forniscono una notevole protezione dall'ambiente arido e dai predatori. Alcuni predatori, come i serpenti e le manguste, possono tuttavia entrare nelle tane, per cui le lepri saltatrici una volta entrate, spesso chiudono gli ingressi e i passaggi con mucchi di terreno.
Le gallerie e le aperture nel sistema di tane sono provviste di molte vie di fuga, utili quando qualche predatore riesce a entrare. L'assenza di camere e di nidi all'interno delle tane suggerisce che le lepri saltatrici non si fermino a lungo in qualche punto della tana, un'ulteriore precauzione contro i predatori[3].
Nelle popolazioni di lepre saltatrice, il numero dei maschi è uguale al numero delle femmine. Non esiste una stagione riproduttiva, e circa il 76% delle femmine adulte possono essere gravide contemporaneamente. Le femmine adulte portano a termine circa tre gravidanze ogni anno, ognuna delle quali comporta la nascita di un unico piccolo, grande e ben sviluppato.
I nuovi nati sono ben forniti di peli e sono capaci di vedere e di spostarsi quasi subito, però sono confinati nella tana e rimangono completamente dipendenti dall'allattamento fino a metà crescita, quando possono diventare attivi in superficie.
Benché il tasso riproduttivo delle lepri saltatrici risulti sorprendentemente basso, vi sono due precisi vantaggi riscontrabili nella loro strategia riproduttiva. Primo, il tempo e l'energia della femmina vengono concentrati su di un unico piccolo, il che pare determinare una bassa mortalità infantile e giovanile. Alla prima uscita dalla tana la giovane lepre saltatrice è altrettanto capace di un adulto di affrontare i predatori e altri pericoli ambientali. Secondo, la madre è soggetta a uno sforzo minimo, dovendo provvedere cure e cibo per un solo piccolo. Le femmine che riescono a rimanere in buone condizioni fisiche e a evitare i predatori e le malattie durante l'allevamento dei piccoli, probabilmente sopravviveranno per riprodursi nuovamente[3].
Le due specie di lepri saltatrici occupano areali disgiunti nell'Africa sub-sahariana. La lepre saltatrice dell'Africa orientale vive solamente in Kenya e Tanzania, mentre la lepre saltatrice cafra, maggiormente diffusa, è presente in Angola, Zimbabwe, Botswana, Namibia e Sudafrica. Dal punto di vista degli habitat, entrambe le specie prediligono piane alluvionali, conche di laghi fossili, savane e altri habitat aridi e semiaridi con scarsa vegetazione o suoli sabbiosi vicini[3].
Laddove si trovano, le lepri saltatrici sono generalmente comuni, anche quando sono intensamente cacciate dall'uomo. Negli habitat migliori, vi possono essere oltre 10 lepri saltatrici per ettaro. Tuttavia, quando aree aride ed ecologicamente sensibili vengono pascolate dal bestiame domestico, come avviene nel deserto del Kalahari, la densità delle lepri saltatrici diminuisce data la minore disponibilità di cibo.
Le lepri saltatrici sono molto importanti per l'uomo in quanto fonte di cibo e di pelli, tuttavia possono anche rappresentare un elemento significativamente nocivo per l'agricoltura, alimentandosi di una grande varietà di colture, tra cui granturco, frumento, patate dolci e arachidi[3].
I Pedetidi (famiglia Pedetidae Gray, 1825, genere Pedetes Illiger, 1811), noti anche come lepri saltatrici, sono roditori simili a lepri, o più ancora a piccoli canguri, originari delle zone aride dell'Africa sub-sahariana.
Slaidkāji, slaidkāju ģints (Pedetes) ir vienīgā slaidkāju dzimtas (Pedetidae) ģints, kas apvieno gan mūdienās dzīvojošas sugas (2 sugas), gan aizvēsturiskas sugas (3 sugas).[1][2] Visas pārējās slaidkāju dzimtas ģintis ir izmirušas.[2] Nesenā pagātnē abas mūsdienu sugas tika sistematizētas kā vienas sugas pasugas.[3] Slaidkāji galvenokārt apdzīvo sausos Dienvidu Āfrikas reģionus, sastopami arī Kenijā, Tanzānijā un Ugandā.[4][5]
Slaidkāji ir liela auguma, īpatnēja izskata grauzēji, kas atgādina gan trusi, gan ķenguru. Tiem ir ļoti garas un spēcīgas pakaļkājas, gara, pūkaina aste un garas ausis. Pārvietojas, lecot uz pakaļkājām un līdzsvaru turot ar asti, līdzīgi kā ķenguri. Lēni pārvietojoties, izmanto visas četras kājas.[4][5][6]
Priekškājas īsas ar 5 pirkstiem ar asiem, gariem, līkiem nagiem, kas piemēroti zemes rakšanai. Pakaļkājām 4 pirksti, no tiem otrais pirksts daudz garāks kā pārējie. Pakaļkāju nagi visiem pirkstiem plati, nodrošinot lēcienam spēcīgu atspērienu. Tie atgādina nelielus zirga nagus. Galva īsa, bet plata, acis un nāsis lielas, kakls muskuļains. Vibrisi jeb taustes mati un skropstas garas. Zobi kā grauzējiem aug visu mūžu. Kažoka matojums ļoti mīksts, smalks un plāns (bez pavilnas). Krāsa mugurpusē sārti brūna vai pelēkbrūna, apakšpusē brūngani balta, kuplā aste ar melnu galu.[3][4][5]
Abas sugas apmēram vienādi lielas. Ķermeņa garums (bez astes) 27—42 cm, astes garums 30—47 cm, svars līdz 4 kg.[3]
Slaidkāji galvenokārt uzturas savannā ar smilšainām augsnēm, kuras viegli rakt. Aktīvi nakts laikā, gaišajā diennakts laikā slēpjoties un atpūšoties pašraktās alās, kas veidotas kā sarežģīta tuneļu sistēma ar vairākām izejām. Rokot alu, garās ausis noslēdzas, neļaujot smiltīm iekļūt auss kanālos. Katrā alu labirintā mājo pa vienam īpatnim vai mātīte ar saviem mazuļiem. Slaidkāju alu sistēmas var atrasties samērā tuvu viena otrai, tādēļ barošanās laikā tos var novērot nelielās grupās. Slaidkāji ir augēdāji. Barojas ar zālaugiem, graudiem, sēklām, augļiem, ogām, saknēm un augu sīpoliem.[4][5][6]
Slaidkāji, slaidkāju ģints (Pedetes) ir vienīgā slaidkāju dzimtas (Pedetidae) ģints, kas apvieno gan mūdienās dzīvojošas sugas (2 sugas), gan aizvēsturiskas sugas (3 sugas). Visas pārējās slaidkāju dzimtas ģintis ir izmirušas. Nesenā pagātnē abas mūsdienu sugas tika sistematizētas kā vienas sugas pasugas. Slaidkāji galvenokārt apdzīvo sausos Dienvidu Āfrikas reģionus, sastopami arī Kenijā, Tanzānijā un Ugandā.
Pedetes is een geslacht van knaagdieren uit de familie van de springhazen (Pedetidae).
Pedetes is een geslacht van knaagdieren uit de familie van de springhazen (Pedetidae).
Pedetes là một chi động vật có vú trong họ Pedetidae, bộ Gặm nhấm. Chi này được Illiger miêu tả năm 1811.[2] Loài điển hình của chi này là Yerbua capensis Forster, 1778.
Chi này gồm các loài:
Bài viết về một loài thuộc bộ Gặm nhấm này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Pedetes là một chi động vật có vú trong họ Pedetidae, bộ Gặm nhấm. Chi này được Illiger miêu tả năm 1811. Loài điển hình của chi này là Yerbua capensis Forster, 1778.
뜀토끼속(Pedetes)은 설치류 속의 하나이다. 뜀토끼과의 유일속으로 2종이 남아프리카와 동아프리카에 걸쳐 분포한다.
현존하는 2종으로 이루어져 있다.
20세기 전체에 걸쳐, 현존 종들은 남아프리카뜀토끼(P. capensis)로 통합(선사시대에 한 종)되어 단형 속이 만들어졌다.[2][3]
뜀토끼류는 일반적으로 야행성 동물이며, 낮에는 자신이 파는 굴 속에서 잠을 잔다. 식물 잎과 뿌리 그리거 기타 식물에서 먹이를 구하며, 절지동물을 먹기도 한다. 굴 바깥에서는 뒷발을 통해 뜀을 뛰며 움직이곤 한다.
뜀토기류가 한 종만이 알려져 있을 때, 1996년 국제 자연 보전 연맹(IUCN)이 이전 10년 동안 개체수가 20% 감소했기 때문에 멸종취약종으로 분류했다. 개체수 감소는 사냥과 서식지 감소가 격심했기 때문이다. 그러나 이제는 개체수가 안정되어, 두 종 모두 관심대상종으로 분류하고 있다.
_(6042009463).jpg)
.jpg)
_(6041551291).jpg)
.jpg)
