Lepus europaeus Pallas 1778

Llebre común

Esmolición menor

(UICN 3.1)^[1]

Animalia

Chordata

Mammalia

Lagomorpha

Leporidae

Lepus

Eulagos

L.(Y.) europaeusPallas, 1778

Mapa de distribución, nativu ya introducíu.

La llebre común o llebre europea (Lepus europaeus) ye una especie de mamíferu lagomorfo de la familia Leporidae que s'atopa ente les principales pieces de caza.

Descripción

Ye la llebre de mayor tamañu de la Península Ibérica, ensin dimorfismu sexual acentuáu, les femes son daqué más pesaes. Estremidaes y oreyes llargues, estes postreres col estremu de color negru, el pelo ye de color pardu amarellentáu, sacante la zona ventral de color ablancazáu y poca estensión.

Distribución

La so área de distribución #estender por toa Europa con esceición del norte de la península Escandinava, d'una gran parte de la península Ibérica y de delles islles del Mediterráneu. Tamién s'atopa nel norte d'África y na parte occidental d'Asia. Foi introducida n'América del Norte y del Sur (más específicamente nel Conu Sur), en Siberia, n'Australia y en Nueva Zelanda. La so espansión inda s'amonta nos nuesos díes especialmente na ex-O.R.S.S. N'España #alcontrar dende la mariña catalana al norte del Ebro, hasta la rexón central d'Asturies y dende el sur aragonés, pandoriales burgaleses y palentinos hasta la frontera de Francia y la mariña cantábrica.

Hábitat

D'orixe estepario, abonda sobremanera nes zones agrícoles estenes, tantu na llanura como nel pandu y, escepcionalmente, tamién nos montes de cierta estensión o nel monte. Altitudinalmente #estender dende'l nivel del mar hasta l'altu monte, onde puede llegar hasta los 2000 metros.

A diferencia del coneyu, la llebre #despintar en llurigues poco fondes, yá que cunta p'azorronase cola so coloración mimética. Con esceición del periodu de celu, vive en solitariu. El celu dura de xineru a ochobre, y les críes nacen con vista y con pelo.

Referencies

Boz dovşan və ya Adi dovşan (lat. Lepus euporaeus) dovşanlar fəsiləsindən (lat. Leporidae) olan məməli növüdür.

Xarici görünüşü

Bədən uzunluğu 57 – 68 sm, çəkisi 4 – 6 kq-a, nadir hallarda 7 kq çatır. Ən iri fərdləri arealın şimal və şimal – şərq hissələrində qeydə alınır. Xarici görünüşcə boz dovşan daha uzun qulaqları (9,4 – 14 sm) və üst tərəfdən qara və ya qaramtıl – qonur rəngli uzun pazşəkilli quyruğu ilə (7,2 – 14 sm) ağ dovşandan asanlıqla ayırd edilir. Gözləri qırmızımtıl – qəhvəyi rəngdədir. Ağ dovşanla müqayisədə arxa ətrafları daha uzundur, lakin pəncələri qısa (pəncənin uzunluğu 13,6 – 18,5 sm) və dardır. Bunun səbəbi adi dovşanın qar örtüyünün çox olmadığı ərazilərdə yayılmasıdır. Yay tük örtüyü sarımtıl – boz, qonur, qəhvəyi, sarımtıl – qırmızı və ya zeytuni – qonur olur. Xəzdə zərif tük örtüyünü təşkil edən tüklərin uclarının əmələ gətirdiyi iri tünd xalların olması səciyyəvidir. Adi dovşanın xəzi parıltılı, yumuşaq və buruqdur. Bədənin yanları nisbətən açıq, qarın tərəfi isə ağ rəngdədir. Gözün ətraflarında iri halqalar var. Qulaqların ucları bütün il boyu tünd qalır. Qış tük örtüyü yay örtüyündən açıqdır; baş qulaqların ucu və belin ön hissəsi qışda da tünd qalır. Kariotipində 48 xromosom var.

Tüləməsi

Bütün dovşanlarda olduğu kimi, boz dovşanda da tüləmə yaz və payızda olur. Yaz tüləməsi adətən martın ikinci yarısında başlayır və 75 – 80 gün davam edir. Tüləmə başdan quyruğa doğru baş verir. Payızda yay tük örtüyü tədricən tökülür, onun əvəzinə sıx və qalın qış tük örtüyü çıxır.

Yayılması

Adi dovşan Avropada, Ön və Kiçik Asiyada, Şimali Afrikada yayılmışdır. Növün şimala doğru yayılması dördüncü dövrün ortalarında baş vermişdir. Hazırda boz dovşan şimalda İrlandiya, Şotlandiya, cənubi İsveç və Finlandiyaya, cənubda Türkiyə, Zaqafqaziya, İrana, Ərəbistan yarımadasının şimalına, şimali Qazaxıstana qədər olmaqla Avropanın çöl, meşə-çöl, tundra və seyrək meşə zonasında yayılmışdır. Azərbaycanda və Krımda pleystosen dövrünə aid qalıqları tapılmışdır. Azərbaycanda bu növ bütün coğrafi vilayətlərdə yayılmışdır^[1].

Yarımnövləri

Tarixən boz dovşanın 30-dan çox yarımnövü təsvir edilmiş, lakin bunların statusu təsdiq olunmamışdır^[2]. Bu yarımnövlər tük örtüyünün rənginə, bədən ölçülərinə, kəllənin morfologiyasına və dişlərin quruluşuna görə bir – birindən fərqlənirdi ^[3]. İUCN qırmızı kitabına Hoffmann və Smith (2005), bunların 16 –sını daxil etmişlər: Lepus europaeus caspicus, L. e. connori, L. e. creticus, L. e. cyprius, L. e. cyrensis, L. e. europaeus, L. e. hybridus, L. e. judeae, L. e. karpathorum, L. e. medius, L. e. occidentalis, L. e. parnassius, L. e. ponticus, L. e. rhodius, L. e. syriacus, and L. e. transsylvanicus^[4]. Chapman və Flux dovşankimilərə aid kitablarında 29 yarımnövün siyahısını vermişlər: L. e. alba, L. e. argenteogrisea, L. e. biarmicus, L. e. borealis, L. e. caspicus, L. e. caucasicus, L. e. flavus, L. e. gallaecius, L. e. hispanicus, L. e. hyemalis, L. e. granatensis, L. e. iturissius, L. e. kalmykorum, L. e. meridiei, L. e. meridionalis, L. e. niethammeri, L. e. niger, L. e. tesquorum, and L. e. tumak, but excluding L. e. connori, L. e. creticus, L. e. cyprius, L. e. judeae, L. e. rhodius, və L. e. syriacus ^[5].

Köhnə və təsdiqlənməmiş təsəvvürlərə görə Azərbaycanda boz dovşanın iki yarımnövü yayılmışdır: Qafqaz dovşanı (L.e.caucasicus) və Zaqafqaziya dovşanı (L.e.cyrensis).

Həyat tərzi

Açıq ərazilərin sakini olub, meşə-çöl, çöl, səhra-çöl landşaftlarında yayılıb. Meşə zonasında boz dovşan əsas yaşayış yerləri açıq ərazilər olan talalar, otlaqlar, meşə kənarlarıdır. İynəyarpaqlı meşələrin dərinliyində nadir hallarda rast gəlinir, enliyarpaqlı meşələrdə adi növ olsa da, ağacların seyrək olduğu yerlərə üstünlük verir. Dağlarda alp çəmənlərinə qədər qalxır. Yayda dəniz səviyyəsindən 1500 – 2000 m yüksəkliklərə qədər rast gəlinir. Adi dovşan adətən oturaq həyat tərzi keçirən territorial heyvandır. Yaşayış yerinin qida ehtiyatından asılı olaraq, sahəsi 30 – 50 hektar olan ərazidə daim qala bilir. Digər ərazilərdə adi dovşan gün ərzində on kilometrlərlə məsafəni qət edərək sığınacaq yerlərindən qidalanma yerlərinə yerdəyişmə edə bilirlər. Həmçinin mövsümi yerdəyişmələrdə səciyyəvidir. Payızda və qışda adi dovşan çox zaman yaşayış məntəqələrinin yaxınlığına, meşə kənarlarına, qar örtüyünün az olduğu hündür ərazilərə köçürlər. Payızda dağlıq ərazilərdə çaylaqlara, yazda isə yenidən dağlara qayıdırlar. Adi dovşan əsasən ala-qaranlıq və gecə fəal olur. Yalnız çoxalma dövründə gündüz fəallığı müşahidə olunur. Yay fəslində dovşanların sığınacaq yerləri kolların, yıxılmış ağacların və ya hündür otların dibində qazılmış sadə kiçik çuxurdur. Çox zaman sadəcə kolların dibində gizlənir. Daimi yuvalar qurmur, bəzən güclü istilər zamanı müvəqqəti gündüz yuvaları qazır. Porsuqların, tülkülərin və marmotların atılmış yuvalarında dincəlir. Sığınacaqların yerləşmə yeri ilin fəslindən və hava şəraitindən asılı olaraq dəyişir. Yazda sığınacaqlar günəş şüalarının düşdüyü yerlərə, yağışlı havalarda isə daha quru yerlərə üstünlük verir. Boz dovşan ağ dovşandan sürətli olub, daha uzun məsafəyə tullanışlar edir. Qısa məsafədə qaçışın sürəti 50 – 60 km/saata qədər çata bilir. Üzə bilir. Bütün dovşanlar kimi boz dovşanda sakit heyvandır. Yalnız tutulduqda və ya yaralandıqda yüksək kəskin səs çıxarır. Sakit səslə dişi fərdlər bala dovşanları çağırır. Narahat edildikə, bir çox gəmiricilər kimi dişlərini bir-birinə vurur.

İstinadlar

Gad Europa (Lepus europaeus) a zo ur bronneg geotdebrer, a-orin eus Europa hag Azia ar C'hornaoueg, met degaset eo bet e meur a lec'h all er bed.

Tennañ a ra d'ar c'honikl nemet eo hiroc'h e zivskouarn hag e bavioù

Annez

Tiriad gad Europa. Rous: tiriad orin; ruz: lec'h m'eo bet degaset.

La llebre comuna o llebre europea (Lepus europaeus) és una espècie de llebre oriünda d'Europa i parts d'Àsia. És una de les espècies de llebre més grosses i viu a zones obertes i temperades. S'alimenta principalment d'herba, que complementa amb branquillons, brots, escorça i plantes cultivades, particularment a l'hivern. Els seus depredadors naturals inclouen ocells rapinyaires grossos, cànids i fèlids. Les seves potes llargues i fortes i els seus grans narius li permeten córrer a una velocitat alta i sostinguda per a fugir dels enemics.

Normalment, les llebres són animals nocturns i tímids, però a la primavera es persegueixen pels prats a plena llum del dia. Durant aquest període, a vegades es piquen l'una a l'altra amb les potes («boxa»). En general, no són mascles que es barallen, sinó femelles que copegen els mascles per a posar-los a prova o indicar-los que encara no estan preparades per a aparellar-se. Les femelles nien a la superfície en lloc de fer-ho en un cau. Les cries són actives des del moment del naixement. Cada femella pot tenir tres ventrades a l'any, cadascuna de tres o quatre llebretons, al llarg d'una temporada de cria que s'estén des del gener fins a l'agost. Les llebres poden viure fins a dotze anys.

La Unió Internacional per a la Conservació de la Natura classifica la llebre comuna com a espècie en «risc mínim» per la gran extensió del seu àmbit de distribució i la seva relativa abundància. Tanmateix, les poblacions de l'Europa continental han anat decreixent des de la dècada del 1960 a causa, almenys en part, dels canvis que s'han produït en l'agricultura. A Europa, on se'n maten més de cinc milions a l'any, les llebres comunes són objecte de caça des de fa segles. El costum britànic de caçar llebres amb gossos és actualment il·legal. La llebre és un símbol tradicional de fertilitat i reproducció en algunes cultures.

Taxonomia i genètica

La llebre ibèrica (L. granatensis) era considerada una subespècie de la llebre comuna.

La llebre comuna fou descrita el 1778 pel zoòleg alemany Peter Simon Pallas.^[2] Forma part del gènere Lepus ('llebre', en llatí^[3]) juntament amb 31 altres espècies de lagomorfs.^[4] Es diferencien d'altres lepòrids per tenir les potes més llargues, els narius més amples i cries precoces.^[5] Anteriorment es considerava que la llebre corsa, la llebre de ginestar i la llebre ibèrica eren subespècies de la llebre comuna, però les dades genètiques i morfològiques indiquen que es tracta d'espècies diferents.^[6][7]

Encara es debat si la llebre comuna i la llebre del Cap són una mateixa espècie. Un estudi dels gens nuclears dut a terme el 2005 suggerí que sí,^[8] però un estudi de l'ADN mitocondrial (ADNmt) publicat el 2006 conclogué que hi havia prou diferències per a considerar-les espècies diferents.^[9] Els autors d'un estudi del 2008 afirmaren que, a causa de la seva evolució ràpida, les espècies de Lepus no es poden delimitar basant-se únicament en l'ADNmt, sinó que també cal examinar-ne els gens nuclears. Les diferències genètiques entre la llebre comuna i la llebre del Cap podrien ser degudes a la seva separació geogràfica i no pas a una divergència genètica. S'ha especulat que les poblacions de llebres de l'Orient Pròxim estan acostant-se i passant per un fenomen de flux gènic.^[10] Un altre estudi del 2008 suggerí que calien més dades per a determinar si la llebre comuna és en realitat un complex d'espècies.^[11] De moment, es continua considerant una sola espècie mentre no apareguin dades que ho contradiguin.^[12]

Les anàlisis cladogenètiques suggereixen que les llebres comunes sobrevisqueren a l'últim període glacial del Plistocè en refugis situats al sud d'Europa (península Itàlica i Balcans) i l'Àsia Menor. Sembla que els canvis induïts en el medi ambient per l'activitat humana foren el desencadenant de la colonització de l'Europa central per les llebres.^[13] Les poblacions actuals presenten una gran diversitat genètica, sense signes d'endogàmia. El flux gènic sembla tenir un biaix cap als mascles, però les poblacions en general tenen una estructura matrilineal. Les llebres de Rin del Nord-Westfàlia (Alemanya) semblen tenir un nivell de diversitat genètica especialment elevat. Tanmateix, les poblacions que queden aïllades perden flux gènic i, per tant, poden acabar amb una menor diversitat genètica.^[14]

S'han descrit fins a 30 subespècies de llebre europea, tot i que algunes han sigut posades en dubte.^[5] Aquestes espècies han sigut descrites basant-se en diferències en el color del pelatge, la mida del cos, les dimensions externes, la morfologia cranial i la forma de les dents.^[15] El llibre vermell de la UICN en recull 16 subespècies: Lepus europaeus caspicus, L. e. connori, L. e. creticus, L. e. cyprius, L. e. cyrensis, L. e. europaeus, L. e. hybridus, L. e. judeae, L. e. karpathorum, L. e. medius, L. e. occidentalis, L. e. parnassius, L. e. ponticus, L. e. rhodius, L. e. syriacus i L. e. transsylvanicus.^[16] Chapman i Flux n'enumeren 29 en el seu llibre sobre lagomorfs, afegint-hi L. e. alba, L. e. argenteogrisea, L. e. biarmicus, L. e. borealis, L. e. caspicus, L. e. caucasicus, L. e. flavus, L. e. gallaecius, L. e. hispanicus, L. e. hyemalis, L. e. granatensis, L. e. iturissius, L. e. kalmykorum, L. e. meridiei, L. e. meridionalis, L. e. niethammeri, L. e. niger, L. e. tesquorum i L. e. tumak, alhora que no reconeixen L. e. connori, L. e. creticus, L. e. cyprius, L. e. judeae, L. e. rhodius i L. e. syriacus i adverteixen que les subespècies enumerades tenen un estatus «molt variable».^[5]

Descripció

Crani de llebre

Igual que la resta de lepòrids, la llebre comuna és un mamífer terrestre i una gran corredora. Té els ulls situats a la part alta dels costats del cap, les orelles llargues i el coll flexible. Les dents creixen contínuament. Les primeres incisives estan modificades per a rosegar, mentre que les segones tenen forma d'estaca i manquen de funcionalitat. Hi ha un espai entre les incisives i les dents premolars i molars, que estan adaptades per a moldre matèria vegetal gruixuda. La seva fórmula dental és 2/1, 0/0, 3/2, 3/3.^[17][18] La musculatura fosca de les extremitats de les llebres els permet córrer a gran velocitat i de manera sostinguda en terrenys oberts. Els conills del gènere Sylvilagus, en canvi, estan adaptats per a fer acceleracions curtes en hàbitats amb una major cobertura vegetal.^[5][19] Entre les altres adaptacions de les llebres per a córrer a grans velocitats hi ha els narius, més amples, i el cor, que és més gros.^[5] Proporcionalment, la llebre comuna té l'estómac i el cec més petits que el conill de bosc.^[20]

Sentits

Les grans orelles li proporcionen un molt bon sentit de l'oïda. Es poden moure de manera independent, permetent a l'animal escoltar sons provinents de totes les direccions. La llebre pot girar les orelles 190° cap enfora.^[21] A més d'aquesta gran oïda, la llebre també té un sentit de l'olfacte ben desenvolupat per detectar els depredadors i sentir l'olor de femelles en estre. La llebre pot sentir olors contínuament. Els ulls situats als costats del cap li ofereixen un camp visual de 360°, de manera que el camps visuals dels ulls s'encavalquen i l'animal no necessita moure el cap per observar el que l'envolta. L'únic punt mort per aquest animal es troba directament a sota seu, tant pel davant com pel darrere.^[21] La capacitat de la llebre d'estimar la profunditat de camp és molt deficient. Al llarg del nas hi ha vibrisses que mesuren uns deu centímetres de llarg.

Mida

La llargada de la llebre del cap a la gropa és d'entre 48 i 73 centímetres. Mesura uns 30 centímetres a l'espatlla i pesa entre 2.500 i 7.000 grams. El mascle pesa aproximadament un 5% més que la femella. La cua mesura aproximadament entre 7 i 13 centímetres de llarg, les orelles en mesuren entre 7,9 i 14 i les potes posteriors fan entre 11,5 i 17 centímetres. La mida de l'animal varia segons la regió: a la regió mediterrània les llebres rarament pesen més de tres quilograms, mentre que a Hongria sovint en pesen més de sis.^[21]

Rastres

Petges d'una llebre:
a = petges sobre herba
b = petges normals
c = petges en fugida

Les impressions de les potes d'una llebre mesuren entre 30 i 35 centímetres d'ample. Una petja de pota anterior fa uns 4 centímetres de llarg i una de pota posterior uns 6 centímetres. La distància entre dues petges d'una mateixa pota va des d'unes desenes de centímetres fins a 3,5 metres. Les petges són poc perceptibles a causa de l'espès pelatge que cobreix les potes, però a vegades s'hi poden observar els quatre dits.^[22]

Els excrements d'una llebre són de color marró clar-grogós o verd fosc o fins i tot negre i tenen una forma arrodonida i aplanada, a vegades amb un puntet. Tenen un diàmetre d'uns 20 centímetres i solen ser de color més clar, més grans, més plans i més rics en fibra que els dels conills.

Un rastre recognoscible és el niu de la llebre. És un cau petit, simple i som que es troba al camp obert o a sota de vegetació. Durant la muda del pelatge (a la primavera i la tardor), es poden trobar pèls en aquests caus. Un altre rastre recognoscible són els camins que formen a través del camp i dels arbustos. A l'hivern, a llocs on neva bastant, es poden veure marques a l'escorça dels arbres joves, que la llebre rosega quan no pot accedir a l'aliment situat sota la neu.^[23]

Hàbitat i distribució

Les llebres prefereixen les planes obertes amb una vegetació variada.

Les llebres poden viure a una gran varietat de llocs, des d'àrees obertes i boscoses fins a aiguamolls, passant per semideserts. Són especialment comunes en herbassars temperats oberts i mig oberts, així com en estepes i prats i a vegades també en boscos temperats d'arbres caducifolis. Prefereixen els herbassars extensos. També requereixen llocs protegits, com ara herba alta, arbustars, bosquets, les vores dels boscos i bardisses amb sotabosc i vores agrestes. Prefereixen les planes o les faldes dels turons, però a les terres altes d'Escòcia se'n poden trobar a fins a 500 metres d'altitud, als Alps fins a 1.500 i als Pirineus i el Caucas fins a 2.000 metres d'altitud. La llebre evita els boscos freds i humits, com els boscos temperats de coníferes.

La llebre habita una regió molt extensa d'Europa, tret de gran part de la península Ibèrica (on només viu al nord d'Espanya), Islàndia, Irlanda (d'on fou eliminada), la majoria d'illes del mar Mediterrani (tot i que sí que viu a Còrsega, Elba i la majoria d'illes gregues), el nord de Rússia i gran part d'Escandinàvia, on només és present al sud de Suècia i Finlàndia. A l'exterior d'Europa, l'àmbit de distribució de la llebre comuna s'estén per Turquia, Israel, Síria, el nord de l'Iraq i l'Iran i l'oest de Sibèria. A Catalunya, la llebre comuna és bastant comuna a zones amb poc sotabosc i properes a camps de conreu,^[23] o a pinedes i boscos poc frondosos. És una espècie bastant habitual al parc de Collserola, tot i que la destrucció dels seus hàbitats preferits n'ha causat un descens de les poblacions.^[24]

La llebre comuna és considerada una espècie hemeròfila i ha sigut capaç d'aprofitar l'advent de l'agricultura. És probable que al principi la llebre només hagués ocupat les estepes de l'Europa Central i Oriental i que s'hagués estès més tard a gran part d'Europa amb l'expansió de l'agricultura.^[25] És possible que aquest animal hagués estat introduït a Gran Bretanya a l'època romana, car no se n'han trobat restes a les illes que datin d'abans d'aquesta època.^[26][27]

La llebre comuna ha sigut introduïda com a animal de caça a Irlanda, Austràlia, Nova Zelanda, Nord-amèrica, Xile i l'Argentina, les Illes Falkland, Barbados i l'Illa de la Reunió. L'espècie fou duta a Nord-amèrica el 1893, al comtat de Duchess (Nova York). Des d'allí, s'estengué per Nova York i Nova Anglaterra i cap a l'oest vers els Grans Llacs, on actualment és l'espècie de llebre més gran.^[28]

A la península Ibèrica, el nínxol de la llebre comuna és ocupat per la llebre ibèrica (Lepus granatensis) i al nord-oest també per Lepus castroviejoi. Al sud d'Itàlia i Sicília hi viu el seu parent, Lepus corsicanus. El seu àmbit de distribució al sud d'Escandinàvia i als Alps s'encavalca amb el de la llebre de les neus (Lepus timidus).

A Àfrica i la Península Aràbiga hi viu la llebre del Cap (Lepus capensis). En el passat sovint la llebre comuna era considerada una subespècie de la llebre del Cap. Als llocs en què els àmbits de distribució de les dues espècies s'encavalquen resulta complicat diferenciar-les, motiu pel qual alguns zoòlegs opinaven que pertanyien a la mateixa espècie. Investigacions posteriors han revelat que a l'Orient Pròxim hi havia una gran coincidència en els territoris de la llebre comuna, més gran i la llebre del Cap, més petita. El mateix grup és representat a Etiòpia per Lepus starcki i als deserts i estepes d'Àsia per Lepus tibetanus i la llebre de Tolai (L. tolai). Totes aquestes espècies foren assignades durant molt de temps a la llebre del Cap. Actualment se les classifica en els subgèneres Eulagos i Proeulagus.

Comportament

La llebre és més o menys un animal nocturn. Amb prou feines és activa durant el dia, però els dies càlids d'estiu també és activa més tard al matí i més d'hora a la tarda.^[26] Durant el dia sol romandre estirada a terra en un solc o al cau. El cau sovint es troba en un indret assolellat però protegit i ha sigut excavat per la llebre mateixa. Quan la llebre es troba dins el cau només se li veuen el cap i l'esquena. El darrere es troba a la part més profunda del cau, on la llebre dorm amb un son tan lleuger que es desperta amb qualsevol so o vibració del sòl. Dorm durant períodes curts que no solen excedir un parell de minuts. És habitual que una llebre utilitzi el mateix cau diverses vegades si no se la molesta.^[26]

A vegades les llebres cerquen refugi a prop de cases.

La llebre esdevé activa quan cau el vespre. Pot desplaçar-se diversos quilòmetres a la recerca de zones per alimentar-se i reunir-se. Al nord-est d'Escòcia, les llebres recorren uns 1.700 metres per dia des del lloc on dormen per arribar a les zones on s'alimenten.^[26] Per fer-ho, utilitzen camins i recorreguts fixos.

Les llebres es mouen per mitjà de salts, en què les potes posteriors passen per davant de les anteriors. D'aquesta manera, salten fins a 120 centímetres. Són bones nedadores que no tenen por de travessar rius.

Al cau, les llebres s'escampen arreu del cos les secrecions odoríferes secretades per les glàndules que tenen al costat dels llavis. Per fer-ho, primer es passen les potes per les galtes i orelles i després es freguen la resta del cos.

Dieta

La llebre s'alimenta fonamentalment de plantes herbàcies com ara trèvols, brassicàcies i dents de lleó, complementades amb poncelles, llavors, tiges, arrels i conreus com ara la remolatxa, la col, la pastanaga i cereals. També menja escorça, bolets i fruites com ara pomes i baies. Prefereix les plantes salvatges als conreus.^[26] A l'estiu s'alimenta principalment d'herbàcies, arrels i brots, mentre que a l'hivern menja principalment herbes, tubercles, cols, poncelles, llavors i tiges. Durant els hiverns difícils també recorre a l'escorça, cosa que pot danyar greument els arbres joves.^[21] Dues o tres llebres comunes poden arribar a menjar tanta vegetació com una ovella.^[29][30][31] La llebre també ingereix els seus propis excrements (coprofàgia) per recuperar proteïnes i vitamines. També és capaç de menjar carronya durant períodes prolongats d'escassetat d'aliment o hiverns durs. Els biòlegs francesos D. i S. Simon observaren el consum de cadàvers de vaca per part de llebres.^[21]

Aquest lagomorf utilitza les dents per tallar l'aliment i el mastega a consciència abans d'ingerir-lo. No beu gaire sovint, car obté gran part de l'aigua que necessita els seus aliments.^[21]

Comportament social

La llebre comuna té un radi d'acció d'unes 300 hectàrees al voltant del cau principal. Aquest territori també conté altres caus i latrines, fonts d'aliment, llocs per prendre el sol i camins marcats per l'animal amb una secreció de les glàndules bucals i anals. La llebre és un animal molt casolà que només abandona el territori que coneix en condicions d'estrès.^[21]

Es tracta d'un animal generalment solitari. És habitual que un mateix radi d'acció sigui compartit per diverses llebres, cadascuna de les quals roman gran part del temps dins d'una àrea determinada. A l'hivern, el radi d'acció és més gran que a l'estiu i cobreix més àrees boscoses. Les llebres marquen els límits del seu territori amb marques odoríferes que apliquen fregant el mentó contra branques arran de terra.

La llebre no és un animal territorial i tolera la presència d'altres individus a prop seu. Tanmateix, no confia en les llebres desconegudes i a vegades es produeixen trobades nocturnes en què els animals es coneixen.^[21] A vegades es formen grups temporals per buscar aliment, sobretot al vespre. Aquest comportament gregari té l'avantatge que cada individu pot dedicar més energies a alimentar-se i menys a estar atent a perills potencials. Aquests grups estan regits per una jerarquia sense distinció de sexe.^[26] A la temporada d'aparellament es formen grups més grans. A Polònia s'ha observat una densitat de població d'una llebre per cada 2,4-5,5 hectàrees i al Regne Unit d'una per cada 2-4 hectàrees.^[26]

Llebre a Suècia

El més habitual és que una llebre romangui tota la vida a l'àrea on nasqué, tot i que pot abandonar-la temporalment si li costa trobar una parella sexual o aliment, o definitivament si apareix una pertorbació prolongada.

Reproducció

Temporada d'aparellament

La temporada d'aparellament comença al gener i assoleix el seu punt àlgid entre febrer i abril. Se sol acabar entre juliol i setembre, però a vegades les llebres també copulen fins a l'arribada de l'hivern. Possiblement a causa de les variacions en la intensitat lluminosa, s'activen glàndules hormonals al cervell dels animals, que influeixen les gònades de la llebre. Els testicles del mascle li pengen per davant del penis. A l'hivern, romanen ocults dins un plec del ventre, cosa que dificulta la diferenciació de mascles i femelles.^[21]

A la temporada d'aparellament, els mascles s'apropen a les femelles i es reuneixen formant grups petits. Oloren les glàndules de sota la cua de les femelles a la recerca de substàncies odoríferes que els permetin determinar si la femella està en zel i receptiva. Durant la temporada d'aparellament, les femelles tenen un cicle de sis setmanes durant el qual només es mostren receptives un sol dia durant unes quantes hores.^[32]

Els mascles es mostren agressius durant la temporada d'aparellament. Si n'hi ha diversos que desitgen aparellar-se amb una mateixa femella, es barallen pel dret d'aparellar-s'hi en combats que poden arribar a ser molt durs. Es mantenen dempeus sobre les potes del darrere, donant-se cops i puntades de peu potents tant amb les potes anteriors com amb les posteriors i utilitzant les ungles per arrancar flocs de pèl del rival. Aquests combats solen deixar les llebres amb ferides a les orelles i la cua i amb mossegades i esgarrapades arreu del cos. Els mascles també es poden perseguir l'un a l'altre, grunyint i fent grans salts. Les baralles poden resultar mortals: si una llebre intenta saltar per sobre del rival i aquest últim l'envesteix a l'alçada del coll amb les potes del darrere, això pot provocar la mort de l'individu que rep l'impacte.

Al matí es reuneixen fins a catorze mascles al voltant d'una femella. El mascle dominant va i ve cap a la femella i n'olora el musell. Aquest comportament n'estimula l'ovulació mitjançant l'intercanvi de substàncies odoríferes. Seguidament, el mascle es posa dempeus sobre les potes posteriors i dóna cops a l'aire amb les anteriors. Si la femella està receptiva, imita aquest comportament sense arribar a tocar el mascle. Tanmateix, la femella el foragitarà si se li intenta acostar des de darrere. Si un altre mascle s'immisceix en aquest ritual, el mascle inicial l'atacarà i tornaran a combatre donant-se cops amb les potes.^[21]

Després de romandre quieta a terra durant una estona, la femella arranca sobtadament a córrer i els mascles la persegueixen. Durant la persecució, la femella es desfà de tots els mascles fins que només en queda un i només s'atura quan el mascle restant (sovint el més fort físicament) li ha demostrat la seva resistència. És aleshores que es produeix la copulació. Si la femella no es mostra receptiva, colpeja el mascle per mantenir-lo a ratlla. La copulació no dura més de mig minut.^[21]

A Suècia, on la llebre comuna és una espècie introduïda, la seva distribució s'encavalca amb la de la llebre de les neus. A vegades es poden produir encreuaments entre ambdues espècies, que resulten en híbrids infèrtils.^[33]

El comportament de les llebres a principis de la primavera és tan salvatge i impredictible, amb els seus salts i bots, que s'han encunyat expressions per referir-s'hi, com per exemple, l'expressió anglesa as mad as a March hare ("boig com una llebre de març"). L'expressió és atestada per primera vegada el 1500 com braynles as a Marshe hare, però es creu que és molt més antiga. A voltants del 1539, Sir Thomas More escrigué a la seva obra The supplycacyon of soulys la primera descripció literal de les llebres com animals «bojos» a la primavera: As mad not as a March hare, but as a madde dogge ("No pas boig com una llebre de març, sinó com un gos boig"). En català no existeix aquesta expressió. Lewis Carroll presentà l'absurd personatge de la Llebre de Març al seu llibre Alícia al país de les meravelles.

Cries

Les femelles donen a llum tres o quatre ventrades a l'any. La llebre és capaç de superfetació: durant l'embaràs, quatre dies abans del part, la femella pot ser fertilitzada de nou. Després d'un període de gestació de 41-44 dies neixen entre dues i cinc cries de mitjana, amb un mínim d'una i un màxim de sis. El part es produeix en un cau fresc, sec i protegit del vent entre herbes altes o arbustos. Una femella fèrtil engendra unes deu cries per any; les que neixen a principis o finals de l'any solen ser més petites. Les llebres nòrdiques tenen menys ventrades però amb un nombre més elevat de cries, mentre que les llebres de la regió mediterrània en tenen més però amb menys cries.^[21]

Les cries són precoces i són capaces de moure's per si soles poques hores després del part. Neixen amb els ulls oberts i un pelatge llanós de color marró grisós, amb un pes d'entre 90 i 150 grams (110 grams de mitjana). Tenen les orelles curtes i el musell arrodonit. Els nounats no fan cap olor per tal que els depredadors com les guineus no puguin detectar-los. Les cries romanen juntes els dos o tres primers dies, després dels quals cadascuna excava un petit cau som on es passa el dia amagada.

Només la femella s'ocupa de les cries, tot i deixar-les soles gran part del dia. Per aquest motiu, no els transmet cap olor, cosa que els permet passar desapercebudes pels depredadors.^[21] Quan vol reunir les cries (normalment entre 45 minuts i una hora després de la posta de sol), les crida amb un soroll greu similar al d'una trompa.^[28] Les cries es reuneixen, sovint al seu lloc de naixement, i mamen duren uns cinc minuts. Una vegada s'han alimentat totes, la femella les deixa de nou i tornen al seu petit cau. Les cries mamen durant almenys 23 dies, tot i que algunes ventrades ho fan durant tres mesos. Comencen a ingerir aliment sòlid després d'una setmana (sovint herba o plantes joves) i la majoria passen a alimentar-se completament de menjar sòlid després de quatre o cinc setmanes.

Les cries muden el pelatge per primera vegada quan pesen uns 900 grams. Esdevenen independents a l'edat d'aproximadament quatre setmanes. Són de creixement ràpid: després d'un mes i mig ja pesen uns 1.800 grams, deu vegades més que al moment de néixer i després de dos mesos i mig en pesen 2.600. Uns cinc mesos després de néixer ja tenen el pes adult d'uns 4 kg.^[21] Els mascles assoleixen la maduresa sexual després de dotze mesos, quatre mesos més tard que les femelles.

Longevitat i depredadors

Les llebres viuen un màxim de tretze anys en captivitat i generalment entre quatre i set en llibertat. La llebre salvatge més vella coneguda era un individu de dotze anys i mig de Polònia, on només un 6% de les llebres passen de cinc anys i mig.^[26] Molts individus moren durant el primer any de vida, en què el percentatge de supervivència és de només 15% i poques cries sobreviuen al seu primer hivern. Els joves també són molt sensibles al temps humit i les pluges perllongades poden causar moltes morts entre ells. L'esperança de vida mitjana és d'una mica més d'un any.^[26]

Molts animals cacen llebres, principalment les guineus, els linxs, els llops, els mustèlids, mussols com el duc i aus de presa com l'aligot comú. D'aquests, només el linx i el llop són capaços d'atrapar llebres adultes en un bon estat de salut, mentre que els altres no són prou ràpids per fer-ho i en cacen majoritàriament exemplars malalts o joves. Per tant, les llebres adultes pràcticament no tenen cap enemic natural a les regions on els linxs i llops no estan presents, tot i que sovint són objecte de caça per part dels humans, pels quals és una presa especialment preuada.

Una llebre fugitiva pot assolir una velocitat d'aproximadament 72 km/h.^[27]

Durant el dia, la llebre confia en el seu camuflatge. Aixafada contra el terra i amb les orelles contra l'esquena, la llebre sembla una pila de terra i li resulta fàcil passar desapercebuda. És un animal molt vigilant i tímid que es desperta amb el més mínim soroll o qualsevol olor desconeguda. Sovint construeix el cau de manera que li quedi el nas contra el vent, permetent-li olorar constantment. També és molt vigilant durant els períodes d'activitat, és a dir, la nit i el crepuscle. Sovint es posa dempeus per estar atenta al perill i quan menja no sol mantenir el cap cot gaire estona.

Quan la llebre detecta un predador, roman aixafada contra el terra, confiant en el seu color de camuflatge. Si el predador se li acosta massa, arrancarà a córrer sobtadament, agafant-lo per sorpresa. La llebre s'escapa en ziga-zaga,^[23] fent canvis de trajectòria de 90°, mentre la cua roman arran de terra, ocultant-ne la part inferior. Quan fuig d'un predador, la llebre pot saltar fins a 370 cm de llargada i a una alçada de fins a 150 cm. És capaç de córrer fins a 72 km/h recolzant-se exclusivament als coixinets de les potes. Se n'ha mesurat una velocitat mitjana de 50 km/h sobre una distància de mig quilòmetre, cosa que la situa entre els petits mamífers més ràpids. Altres estratègies habituals per despistar els perseguidors són retrocedir sobre les seves pròpies passes o saltar dins l'aigua per ocultar el seu rastre.^[21] Aquestes tàctiques solen permetre que la llebre s'escapi, però si no ho aconsegueix, una llebre acorralada pot combatre ferotgement contra depredadors com guineus o gossos de caça.

Tot i que les solen romandre en silenci, les llebres poden gemegar si estan angoixades o ferides. També poden emetre una mena de grunyit amb les dents com a senyal d'amenaça.

Amenaces

La llebre comuna és un mamífer molt estès amb un gran àmbit de distribució. La majoria de poblacions estan segures i no se la considera una espècie amenaçada. Tanmateix, s'ha observat un lleuger declivi en certes subpoblacions, com les de Gran Bretanya, Suïssa i els Països Baixos, on el nombre de llebres ha baixat des de la dècada del 1970. Als Països Baixos, el 2004 hi havia el 73% de llebres que hi havia el 1997.

L'agricultura és una gran amenaça per la llebre. L'agricultura intensiva i els monocultius han provocat un retrocés dels matollars i de la varietat de plantes salvatges. Això obliga les llebres a menjar herbes i plantes riques en nitrogen, tot i estar adaptades a aliments pobres en nitrogen, i la collita de la tardor o l'hivern deixa les llebres sense aliment. Moltes llebres també són mortes per pesticides (directament) i herbicides (indirectament, a causa de la manca d'aliment) o accidents amb maquinària agrícola. Altres llebres moren atropellades per cotxes i altres vehicles.

Una altra possible causa d'aquest declivi és l'EBHS (European Brown Hare Syndrome, 'síndrome de la llebre comuna'), un virus altament contagiós que provoca una hepatitis necrosant en la llebre comuna i la llebre de les neus. En algunes regions d'Europa han mort d'aquesta malaltia el 75% de les llebres.

Caça

Natura morta de Jan Weenix amb una llebre comuna i una perdiu xerra mortes

La llebre és un dels animals de caça més habituals, tant per protegir la viabilitat de les poblacions com per utilitzar-la com aliment o per evitar que danyi determinats conreus. Aquest animal ha sigut caçat des de la prehistòria, com ho demostren ossos de llebre trobats a la cova de Birsmatten (Suïssa), habitada entre el 7000 i el 4000 aC.^[21] Actualment se la caça majoritàriament amb escopetes, però al Regne Unit se la caçava amb l'ajut de gossos de caça com ara beagles o llebrers anglesos.^[26] La caça es fa a cavall o a peu i els caçadors són acompanyats per un gos de caça.^[34]

La caça no és considerada una causa important del declivi en les poblacions de llebres.

Aspectes culturals

Llebre de Pasqua pintada en un ou de Pasqua

La llebre té un paper prominent en les supersticions. En algunes regions es creia que el fet de llançar una pedra contra el cos d'una llebre allunyava la mala sort, mentre que trobar-se una llebre al matí durant el mes de maig portava mala sort. Hi havia un ritual de conjuració que requeria escopir per sobre l'espatlla i pronunciar paraules purificants.^[35] Les cendres de pèl de llebre protegien suposadament del dolor i les malalties.^[21] La llebre ha sigut símbol de desig sexual (especialment durant l'edat romana) o del dimoni (durant l'edat mitjana dels països cristians). Una llebre que surt a caçar amb una escopeta és un símbol popular del «món a l'inrevés».

En alguns països, la llebre és l'origen de la tradició de la llebre de Pasqua,^[36] que durant aquest període de l'any amaga ous als jardins perquè els infants els busquin.

La llebre és protagonista d'algunes faules, com ara La llebre i la tortuga d'Isop. També apareix a Alícia al país de les meravelles de Lewis Carroll, en què Alícia participa en el berenar esbojarrat de la Llebre de Març i el Barretaire Boig.

Referències

Enllaços externs

• La llebre al web de GUIAPARCollserola
• «La llebre (Lepus europaeus), la gran desconeguda» a Biodiversitat.cat
• Lepus_europaeus a Animal Diversity Web. (anglès)
• Vídeos de llebres al web de la BBC (anglès)
• La llebre al web de la Zoogdier Vereniging (neerlandès)

Zajíc polní (Lepus europaeus) je hojný druh zajíce žijící na velkém území Evropy a západní Asie. Jeho přirozeným biotopem jsou otevřené krajiny, především pole, louky, okraje lesů aj., kde je díky svému hnědému zbarvení velmi dobře zamaskován. V současné době populace zajíce polního na většině území ČR výrazně klesá.

Stavba těla

Zajíc polní dorůstá délky 50–70 cm a dosahuje hmotnosti mezi 2,5–6,5 kg. Je velmi zdatným běžcem, běhá běžně 40 km/h a v nebezpečí až 74 km/h^[2] a dobře kličkuje. Protože má přední nohy oproti zadním poměrně krátké, je rychlejší při běhu do kopce, než dolů. Při prudkém úprku z kopce dolů někdy klopýtá a dokonce dělá kotrmelce! Výborně skáče do výšky přes 1 m a do dálky až 6 m. Zajíc má vynikající smysly: o skvělém sluchu svědčí dlouhé ušní boltce, které jsou na konci černé, zatímco zorné pole dosahuje při panáčkování až rozsahu 360 stupňů. Zajíc panáčkuje jednak proto, aby se rozhlédl, ale také při imponování. Lépe však vidí za soumraku než za plného světla. Není pravda, že zajíc spí s otevřenýma očima. Také čich a hmat má zajíc velmi jemný, k recepci hmatu slouží hlavně dlouhé vousy (vibrisy) v blízkosti čumáku.

Zajíc polní je zbarvený žlutohnědě až šedohnědě, mláďata jsou obvykle tmavší. Špičky uší jsou černé, také ocas je shora tmavý, zespodu je však bílý, stejně jako břicho a vnitřní strana nohou. Pohlaví se od sebe neliší. Zimní srst je hustší a světlejší než letní. Zajíc líná dvakrát ročně, na jaře a na podzim.

Rozšíření a biotop

Zajíc polní obývá většinu území Evropy kromě některých ostrovů. Na severu zasahuje až do Skandinávie a Skotska. Obývá i západní Asii v oblasti jihozápadní Sibiře a severního Kazachstánu, kam se rozšířil v posledních 150 letech v souvislosti se zemědělstvím. Jako nepůvodní druh byl lidmi vysazen např. v Irsku, kde dříve nežil, ale také na mnoha místech mimo Evropu, např. v Severní i Jižní Americe (zvláště v Chile) nebo v Austrálii a na Novém Zélandu. Zajíc je původně stepní živočich a jeho šíření do střední a západní Evropy napomohl rozvoj zemědělství již od doby neolitu, kdy rolníci mýtili lesy a zakládali pole. Zajíci preferují pole a louky s remízky, křovinatými mezemi a menšími lesíky, případně okraje lesů a paseky. Vyhýbají se hustým lesům, místy však stoupají poměrně vysoko do hor. V zimě se drží spíše v křovinách a na okrajích lesů, přes léto preferují otevřenou krajinu.

Způsob života

Zajíc polní žije mimo období páření samotářsky a obhajuje si teritorium, které má rozsah 7–50 ha, velikost teritoria kolísá podle hustoty populace zajíců a podle dostupnosti potravy (např. v horách jsou teritoria větší). Na svém teritoriu má zajíc cestičky, po kterých chodí, a také několik pelechů. Zaječí pelech (pekáč) je miskovitá prohlubeň pod keřem nebo jen v blízkosti drnu či hroudy. V zimě se někdy dá zavát sněhem. Zajícům vadí promáčení srsti, ze svých cestiček proto důsledně odstraňují rostliny, aby se o ně po dešti neurousali. Po dešti zajíci rádi běhají po silnicích, což je mnohdy stojí život.

Zajíc polní je býložravý, přes léto požírá zejména různé byliny, zbytky plodin po sklizni, přes zimu okusuje i větve a na jaře vyhledává také mladé pupeny. Zajíc tráví potravu dvakrát, poprvé nedokonale a vyloučený kašovitý trus opět sežere. Teprve pak je potrava lépe strávena a její zbytky zajíc vyloučí v podobě kulatých hnědých bobků. Své území si značkuje sekretem pachových žláz. Zajíc se skoro neozývá, v nebezpečí varuje dupáním, podobně jako králík. Pokud je poraněný nebo jinak ohrožený, např. pronásledovaný psem, hlasitě naříká. Tento nelibozvučný, silný hlas, který se podobá mňoukání kočky, myslivci označují jako vřeštění. Myslivci napodobují zaječí vřeštění pomocí vábničky, aby přivábili na dostřel lišku.

Rozmnožování

Trus zajíce polního

Samotářští zajíci se sdružují v malé hloučky jen v době páření (honcování), to začíná převážně v únoru, ale za teplého počasí i v lednu nebo v prosinci a trvá až do srpna nebo do září. Vidíme-li tedy na poli pobíhat více zajíců, první z nich je říjná zaječka a za ní průvod zajíců. Zaječí samci se v době honcování též perou mezi sebou, a to údery předních tlapek, takže jejich zápasy připomínají box. Právě toto chování dalo příčinu anglickému rčení „bláznivý jako zajíc v březnu“, které našlo uměleckou odezvu v Carrollově Alence v říši divů. Březost trvá 42 dnů a rodí se 2 až 5 mláďat. Pokud se narodí více než pět mláďat, přebytečná obvykle uhynou. Mláďata se rodí plně osrstěná a na rozdíl od mláďat králíka divokého vidí, mají též vyvinutou termoregulaci. Zaječka je ukládá v nadzemním pelechu a navštěvuje je, jen aby je nakojila. Po dvou týdnech zajíčci přechází na pevnou potravu a po měsíci se osamostatňují a matka se znovu páří. Samci o mláďata nepečují vůbec a mohou vůči nim být dokonce agresívní.^[3] Každá zaječka za rok odrodí 7 až 10 zajíčků. Mnoho z nich však uhyne, zvláště za mokrého počasí, za rok přežijí jen 2 až 4 mláďata. Zajíc se může dožít 12 let, ale v přírodě jen málokterý přežije třetí rok života. Chov zajíců činí potíže, protože kvůli své lekavosti vyžadují velký prostor a vůči sobě jsou značně agresívní. Při odchovu mláďat se doporučuje sušené mléko pro štěňata, kravské mléko nelze použít.

Nepřátelé, nemoci a ekologické hrozby

Mezi přirozené predátory zajíců patří větší dravci, zejména jestřábi, orli a výři, ze savců větší šelmy, např. lišky nebo vlci.

Zajíci preferují suché podnebí. Škodí jim také moderní způsob zemědělského hospodaření spojený s užíváním pesticidů, rozoráváním mezí a pěstování nových plodin, zvláště řepky a kukuřice, které nejsou pro zajíce poživatelné. Po žních, když jsou naráz sklizeny velké plochy obilí, zajíci často trpí hladem. Především ve vlhkých letech se mezi nimi šíří také některá onemocnění, např. kokcidióza, tularémie či brucelóza. Naproti tomu parazité napadají zajíce poměrně málo. Mnoho zajíců zahyne na silnicích pod koly aut.

Zajíc a člověk

Zajíci na poli v zimě

Kvůli novým zemědělským postupům na území mnoha evropských států populace zajíců v druhé polovině 20. století drasticky poklesla. Ještě počátkem 70. let se v Česku ulovilo více než milion zajíců, ale v roce 1979 jen 100 000 kusů, populace dále klesala, v roce 1993 se ulovilo jen 37 500 kusů. V posledních dvou desetiletích se pokles podařilo zastavit a v České republice se opět ročně uloví asi 70 000 zajíců. Zajíci se loví od 1. 11. do 31. 12. obvykle na společných honech, povolen je také lov se sokolnickými dravci – pro lov zajíců se hodí samička jestřába nebo orel. Živí zajíci se chytají do tenat. V některých zemích se provádí i štvaní zajíců s chrty, známé už od starověkého Egypta.

Dříve docházelo k přemnožení zajíců, hustota byla až 2000 zajíců na 1000 hektarů a dovedli tak působit velké škody zemědělcům i lesníkům, protože rádi okusují dřeviny, hlavně listnaté.^[4]. Zajíc poskytuje maso, kůži a srst, z níž se dříve zhotovovala plst na výrobu mysliveckých klobouků. Staří Slované i Baltové věřili, že zajíc přináší smůlu, pokud přeběhne člověku přes cestu. Za zvlášť zlé se pokládalo, když zajíce potkal svatební průvod cestou z kostela. Nebylo radno ani vyslovovit jeho pravé jméno, proto se často oznaćoval pozměněným nebo zástupným jménem, v Čechách např. macek, janek, polňák, ušák, ušatec.^[5] Zajíc byl spojován s podsvětím a čarodějnictvím, ale také s plodností.

Především ve Velké Británii je zajíc symbolem Velikonoc, což má původ v kultu anglosaské bohyně jara a plodnosti Eostry, již měl zajíc doprovázet. Zajíc je čtvrtým zvířetem čínského zvěrokruhu; staří Číňané, ale také např. Aztékové znali mýtus o zajíci, který sídlí na Měsíci, neboť jim tvar měsíčních skvrn připomínal siluetu zajíce. V afrických, ale také např. vietnamských bajkách bývá zajíc prezentován jako mazaný šibal, který obvykle napálí ostatní zvířata.

Naproti tomu ve slavné Ezopově bajce předstihne ješitného zajíce pomalá ale vytrvalá želva. V období gotiky se v církevním umění, např. ve výzdobě katedrály v Paderbornu, objevuje symbol tří zajíců v kruhu, jejichž uši tvoří uprostřed trojúhelník. Jedná se o symbol Nejsvětější Trojice, avšak podobný symbol se objevuje i v buddhistickém umění v centrální Asii^[zdroj?].

Odkazy

Reference

1. ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
2. ↑ BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz, 1998-2005. Dostupné online.
3. ↑ http://www.zlesnichchalup.cz/zajic/index.htm
4. ↑ HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha: Albatros, 1970. Kapitola Zajíc polní, s. 122.
5. ↑ https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2003/cislo-12/tri-kralovepkral-kralik-kralicek.html

Související články

• Souhvězdí Zajíce

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu zajíc polní ve Wikimedia Commons
• Galerie zajíc polní ve Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo zajíc ve Wikislovníku
• Taxon Lepus europaeus ve Wikidruzích

V tomto článku byl použit překlad textu z článku European Hare na anglické Wikipedii.

• Příroda.cz
• BioLib

Den europæiske hare (Lepus europaeus), eller blot kaldt haren, er en hareart, der findes i Europa samt som indført art i både Australien, Syd- og Nordamerika. Den lever i mange forskellige slags terræn, men især i det dyrkede landbrugsland. Haren er en typisk planteæder og er mest aktiv om natten. Herhjemme er den udbredt over hele landet, men er blevet sjældnere i de seneste årtier. Den er et vigtigt jagtvildt.

Harens unger kaldes harekillinger. Især i jagtsprog kaldes hunnen for en sætter og hannen for en ramler.

Udseende

Pelsen er meget tæt og langhåret. Den er på ryggen gråmeleret og mørkt gulbrun; på siderne, halsen og benene rustbrun, mens undersiden er hvid. Ørerne er længere end hovedet – de rager ud over snudespidsen, når de bøjes fremover. I ørespidserne findes en sort plet. Ørernes bagside er delvis hvid. Halen, også kaldet blommen, er 7-11 centimeter lang, sort på oversiden og hvid på undersiden. Sommer- og vinterpelsen minder om hinanden.^[2]

Overlæben er tyk og meget bevægelig. Den er spaltet i et såkaldt hareskår. Øjnene er store, og haren har et stort synsfelt. Bagbenene er væsentlig længere end forbenene. Bagfoden er stærkt forlænget. Der findes ingen trædepuder, men i stedet et tykt, groft hårlag. Forfoden har fem tæer, mens bagfoden har fire tæer. Alle tæer har lange, smalle kløer.^[2]

Voksne individer vejer omkring 4 kilo og måler 48-67 centimeter. Hunharen vejer gennemsnitlig lidt mindre end hannen. Det er ikke muligt på afstand at se forskel på kønnene.

Forveksling

Haren kan forveksles med kanin, der har kortere, ofte ensfarvede ører, og som er mindre og mere rund i formen end hare. Kaninens farve er ofte brun med lys hale, og dens bag- og forben er næsten lige lange. Da kaniner i Danmark stammer fra udsætninger, kan der være mange farvevarianter.

Udbredelse

Haren er udbredt i store dele af Europa. Mod syd erstattes den på den Iberiske Halvø og Sardinien af kapharen (Lepus capensis) og mod nord i Skandinavien af sneharen. Mod øst findes den i Centralasien.^[2] Den er desuden indført som jagtvildt mange steder i verden. Det gælder for eksempel dele af Sverige, Canada, USA, Sydamerika og Australien.^[3]

Tilbagegang

Siden 1960'erne er antallet af harer gået meget tilbage både i Danmark og resten af Europa. Årsagen menes at være landbrugets intensivering.^[3] Moderne landbrug med monokulturelle afgrøder og kun få afgræssede marker passer haren dårligt.^[4] I Danmark regnes bestanden af harer nu for at være stabil.^[1]

Levevis

Haren er mest aktiv om natten eller i skumringen. Den sidder om dagen stille i sit "sæde", der er en skålformet fordybning, som haren har skrabet i jorden, og som passer til bagkroppen. Her sidder haren hele dagen og med forbenene fremme, så den hurtigt kan flygte. Haren kan under flugten komme op på 80 km/t.^[2] Ved haresædet skal der helst være lidt dækning, men ikke for høj vegetation, da det besværliggør hurtigløb.

Haren er især talrig i afvekslende landskaber med nye og friske skud af græs og urter året rundt.^[4] I Danmark er den særlig almindelig i det dyrkede land, men findes også i småskove, moser, klitter og enge.

Føde

I skumringen bevæger haren sig ud fra sit sæde for at søge føde. I sommerhalvåret kan dette også strække sig til de lyse timer, fordi natten her er så kort. Alt efter årstiden æder haren friske skud af blandt andet græs, kløver, røllike og mælkebøtte. Om sommeren kan den både æde modent og umodent korn. Om vinteren kan den æde af vintersæden.^[2]

Haren kan forårsage skade ved at afgnave barken på frugttræer og ved at æde af roeplanter.

Spor

Harespor:
a: Græsning, b: Løb, c: Flugt.

Når haren bevæger sig i sine hop eller spring, sættes karakteristiske aftryk. Der fremkommer et regelmæssigt spor, hvor hver pote sætter sit eget aftryk. Forpoterne sættes først i jorden, derefter bagpoterne, der dog placeres foran forpoterne. Bagpoterne sættes i jorden næsten ved siden af hinanden, mens forpoterne næsten er på linje i forhold til bevægelsesretningen.

Forplantning

Parringstiden indledes i Danmark som regel i februar, hvor grupper af harer samler sig på marker. Her kan man ofte se harer forfølge hinanden eller stå på bagbenene med front mod hinanden, mens de slår ud efter hinanden med forpoterne. Tidligere mente man, at det var hannerne, som kæmpede om hunnerne, men det drejer sig snarere om hunner, der kæmper mod hanner, fordi de ikke er parringsparate.^[5] Hunnen føder normalt 3-4 kuld om året. Den er drægtig i cirka 43 dage og får som oftest 2-5 killinger pr. kuld.^[2] Killingerne passer sig selv bortset fra diegivning én gang i døgnet. Yngletiden varer til omkring august. Harer er polygame (hannerne parrer sig med flere hunner).

Ungerne fødes meget udviklede med pels og øjne. Yngelplejen er sparsom, kun 1-2 gange i døgnet omkring solnedgang eller solopgang, vender moren tilbage til ungerne, så de kan die.^[6] Ungerne lever meget skjult, og spreder sig omkring fødestedet. Efter 3-4 uger kan ungerne klare sig selv.

Dobbeltdrægtighed

Den europæiske hare kan være dobbeltdrægtig, hvilket vil sige, at hunnen kan parre sig og blive drægtig, inden den foregående drægtighedsperiode er afsluttet. I et forsøg blev hunharen befrugtet på 37. drægtighedsdag ud af de cirka 43 dage, en hare er drægtig. Embryonerne udvikler sig i æggelederen, indtil livmoderen bliver ledig. Sædcellerne har med andre ord passeret de næsten fødeklare harekillinger i livmoderen på vej hen til ægget.^[7]

Fjender

Trods harens gode camouflage, er den et udpræget byttedyr, ikke mindst pga. dens forsvindende habitater i Danmark. Det gør den lettere at opsøge for ræven, som må betragtes som dens primære prædator. Haren jages også af mårer, katte, musvåger og kragefugle. En voksen hare er dog meget hurtig og er kendt for at sinke sin forfølger ved sit afhop i løbebanen: Haren løber tilbage i sit spor og springer til siden. Dette fænomen kan tydeligt ses på spor om vinteren.

Jagt

Haren er et yndet jagtvildt, og der nedlægges årligt cirka 55.000 dyr i Danmark (2013/2014).^[8] Der er generel jagttid på hare fra 1. oktober til 15.december. På øerne Bornholm, Sejerø, Fejø, Femø, Strynø, Als og Endelave gælder andre jagttider.^[9]

Jagten er muligvis ikke bæredygtig i dele af Jylland.^[10]

Jagtsprog

Haren hedder på jagtsprog »skrædder« eller »Morten«, ørerne »løflerne«, øjnene »lysene«, skulderen »bladet«, benene »løbene«, halen »blommen« og hårene »ulden«.^[11] Hannen kaldes "ramler" og hunnen "sætter". Når en hare opfatter fare, lægger den sig tæt på jorden, for at undgå at blive opdaget. Man siger da, at haren "trykker".

Billeder

• Løbende hare.

• Haren-ekskrementer.

• Hare med to killinger.

Referencer

Kilder/henvisninger

• Herluf Winge (1857-1923). Danmarks Fauna. Pattedyr. Gads Forlag/Dansk naturhistorisk Forening 1908.

Dieser Artikel beschreibt das Säugetier Feldhase; zu dem gleichnamigen Bild Albrecht Dürers siehe Feldhase (Dürer).

Der Feldhase (Lepus europaeus), kurz auch Hase genannt, ist ein Säugetier aus der Familie der Hasen (Leporidae). Die Art besiedelt offene und halboffene Landschaften. Das natürliche Verbreitungsgebiet umfasst weite Teile der südwestlichen Paläarktis; durch zahlreiche Einbürgerungen kommt der Feldhase heute jedoch auf fast allen Kontinenten vor. Aufgrund der starken Intensivierung der Landwirtschaft ist der Bestand des Feldhasen in vielen Regionen Europas rückläufig. Die Schutzgemeinschaft Deutsches Wild erklärte den Feldhasen für das Jahr 2001 und erneut 2015 zum Tier des Jahres.^[1]

Merkmale

Schädel des Lepus europaeus

Zusammen mit dem Schneehasen ist der Feldhase der größte Hasenartige Europas. Die Kopf-Rumpf-Länge beträgt 55 bis 68 Zentimeter, die Schwanzlänge 75 bis 140 Millimeter, die Länge der Hinterfüße 124 bis 185 und die Ohrlänge 100 bis 140 Millimeter. Ausgewachsene Tiere wiegen 3,5 bis etwa 5,0 Kilogramm.^[2]

Das Fell ist lang, die Deckhaare sind im größten Teil des Verbreitungsgebietes gebogen, nur im Kaukasus und in Kleinasien sind sie gerade. Die Wollhaare haben eine weiße Basis. Der Rücken ist variabel gefärbt und kann gelblich grau, ockerbraun oder braunrot mit gelben Schattierungen und schwarz gesprenkelt sein. Der Rücken ist dunkler als die Körperseiten und das Gesicht. Die Flanken sind mehr rostgelb oder rötlich braun. Kopf und Hals, die Brust sowie die Beine sind hellbraun, der Bauch ist cremeweiß. Die Ohren sind blassgrau und zeigen an der Spitze einen schwarzen, etwa dreieckigen Fleck. Der Schwanz ist auf der Oberseite schwarz, unterseits weiß. Im Winterfell sind die Kopfseiten einschließlich der Ohrbasis weißer und die Hüften mehr grau.

Verbreitung und Lebensraum

Verbreitung des Feldhasen: ursprünglich (braun), eingebürgert (rot)

Das natürliche Verbreitungsgebiet des Feldhasen umfasst große Teile der südwestlichen Paläarktis. Es reicht in West-Ost-Richtung vom nördlichen zentralen Spanien und der Bretagne bis in den Südwesten Sibiriens und in den Nordwesten der Mongolei. In Nord-Süd-Richtung reicht das Areal von Dänemark und – unter Aussparung des größten Teils von Skandinavien – vom Norden Finnlands bis Nordspanien, bis in das nördliche Italien und bis in den Süden Griechenlands; weiter östlich bis in den Norden des Irans.^[3] Die Art wurde vor allem aus jagdlichen Gründen in vielen weiteren Gebieten Europas und darüber hinaus auf weiteren Kontinenten eingebürgert. In Europa wurde die Art vom Menschen in Großbritannien und Nordirland, in Südschweden, auf Korsika und im Süden Italiens etabliert. Große Bestände gibt es heute außerdem im Nordosten der USA, im Süden Südamerikas, im Süden und Osten Australiens einschließlich Tasmanien sowie in Neuseeland.

Die relativ wärmeliebende Art bewohnt offene und halboffene Landschaften wie lichte Wälder, Steppen, Dünen und die Agrarlandschaft mit Hecken, Büschen oder angrenzenden Wäldern von Meereshöhe bis in 2500 Meter.

In Brandenburg haben statistische Erhebungen zu Beginn des 21. Jahrhunderts ergeben, dass es durchschnittlich noch rund 8–10 Feldhasen pro Quadratkilometer gibt. Umweltschützer und Biologen beobachten, dass Hasenpopulationen immer mehr an den Rand oder in große Grünflächen von Städten umsiedeln. Als Ursache vermuten die Experten, dass die natürlichen Feinde der Hasen hier kaum anzutreffen sind. Der Bezirk Lichtenberg von Berlin hat im Jahr 2016 ein Mitmachprojekt zur Beobachtung und Zählung der Population durch alle Bürger ins Leben gerufen.^[4] Die Zählung im Berliner Bezirk Lichtenberg ergab eine Zahl von 15 Individuen je Quadratkilometer, das sind 4 mehr als der Bundesdurchschnitt.^[5]

Lebensweise

Sich in der Sasse „drückender“ Feldhase mit angelegten Ohren und aufmerksamem Blick

Der Feldhase ist überwiegend dämmerungs- und nachtaktiv, vor allem am Anfang der Fortpflanzungszeit im Spätwinter und im Frühjahr aber auch tagaktiv. Die Tiere sind außerhalb der Paarungszeit Einzelgänger und ruhen am Tag in Sasse genannten, flachen, meist gut gedeckten Mulden. Bei Gefahr „drücken“ sie sich bewegungslos an den Boden und ergreifen erst im letzten Moment die Flucht. Feldhasen erreichen dabei über kurze Distanz Geschwindigkeiten bis zu 70 km pro Stunde und springen bis zu 2 m hoch. Die Tiere können auch gut schwimmen.

Ernährung

Feldhasen ernähren sich wie alle Echten Hasen pflanzlich. Sie fressen grüne Pflanzenteile, aber auch Knollen, Wurzeln und Getreide, ihren Blinddarmkot (Caecotrophie) sowie vor allem im Winter die Rinde junger Bäume.

Fortpflanzung und Entwicklung

Bewegungsablauf bei einem jungen Feldhasen

Einerseits kämpfen Männchen um ein empfängnisbereites Weibchen, andererseits beteiligen sich die Weibchen auch an diesen Kämpfen. Dabei jagen sie sich und „boxen“, schlagen also mit den Vorderpfoten aufeinander ein.^[6] Warum sich die Häsinnen an den Kämpfen beteiligen, wird empirisch damit begründet, dass die Häsin den ausdauernsten Rammler erst zur Begattung zulässt, wenn die Berührungssperre der solitär lebenden Tiere überwunden ist. Die bei diesen Kämpfen ausgerissenen Haarbüschel werden in der Jägersprache als Rammelwolle bezeichnet. Die Fortpflanzungszeit dauert in Mitteleuropa von Januar bis Oktober, die Weibchen bekommen im Jahr 3- bis 4-mal Junge. Die Tragzeit beträgt etwa 42 Tage. Die Würfe umfassen 1–5, ausnahmsweise 6 Junge. Die frisch geborenen Junghasen wiegen 100–150 g und sind wie bei allen Hasen ausgesprochene „Nestflüchter“, sie werden behaart und sehend geboren. Als Nestflüchter leben die Junghasen allein, aber nicht verlassen und sollten von Menschen weder angefasst, noch mitgenommen werden. Die Häsin kommt nur etwa zweimal am Tag zum Säugen. Das bisher bekannte Maximalalter im Freiland beträgt 12,5 Jahre, jedoch wird über die Hälfte der Hasen kein Jahr alt.

Natürliche Feinde

Weltweit zählen Hasen zu den Beutetieren für Prädatoren und Fleischfresser. In Europa sind das unterschiedliche Raubtiere, Greifvögel und Rabenvögel, die insbesondere den Großteil der Junghasen erbeuten.

Systematik

Der Feldhase wird als eigenständige Art innerhalb der Gattung der Echten Hasen (Lepus) eingeordnet.^[2] Die Art wurde 1778 von dem deutschen Naturforscher Peter Simon Pallas wissenschaftlich beschrieben und in die von Carl von Linné eingerichtete Gattung Lepus einordnete. Pallas gab keine Typuslokalität an, spätere Bearbeiter wie Édouard Louis Trouessart und Sergei Iwanowitsch Ognjow grenzten diese auf das südwestliche Polen ein.^[7] Teilweise wurde er aufgrund der morphologischen Ähnlichkeit mit dem Kaphasen (Lepus capensis) und dem Tolai-Hasen (Lepus tolai) als Ringspezies zusammengefasst und aufgrund der Benennungspriorität als Lepus capensis betrachtet. Nach mehreren Analysen wurde der Artstatus der drei Arten etabliert, molekularbiologische Arbeiten legen jedoch teilweise eine erneute Zusammenfassung von Feldhase und Kaphase sowie weiteren Arten in Nordafrika zu einer Art oder einen sehr nahe verwandten Artenkomplex nahe, bei dem es vor allem aufgrund der geografischen Trennung kaum zu einem Genfluss kommt. Die Unterschiede im Genom sind nur sehr gering und würden die Artabgrenzung allein nicht oder nur unzureichend begründen.^[8] Die Diskussionen sind nicht abgeschlossen, da es für beide Hypothesen gute Argumente gibt, somit werden der Feldhase und der Kaphase bis zur weiteren Klärung als eigenständige Arten angesehen.^[2]

Innerhalb der Art werden zahlreiche Unterarten eingeordnet, wobei die Anzahl abhängig von der Quelle variieren kann. Die Einordnung erfolgt dabei vor allem auf der Basis von Körpergröße und Fellfarbe, wobei es vor allem aus Russland Studien gibt, dass es sich bei diesen Merkmalen um klinale Variationen und damit nicht um Unterarten handelt. Trotz der Unsicherheit werden nach aktuellen Systematiken mit der Nominatform aktuell 16 Unterarten unterschieden:^[7][2]

• Lepus europaeus europaeus Pallas, 1778: Nominatform, vor allem in West-Europa
• L. e. caspicus Hemprich and Ehrenberg, 1832: im Bereich der unteren Wolga, Kalmückien und dem westlichen Kasachstan
• L. e. connori Robinson, 1918: im nordwestlichen Iran
• L. e. creticus Barrett-Hamilton, 1903: auf Kreta
• L. e. cyprius Barrett-Hamilton, 1903: auf Zypern
• L. e. cyrensis Satunin, 1905: in Aserbaidschan und Transkaukasien
• L. e. hybridus Desmarest, 1822: in den baltischen Staaten, Belarus, der Ukraine, Finnland sowie dem westlichen bis zentralen Russland
• L. e. judeae (Gray, 1867): in Palästina
• L. e. karpathorum Hilzheimer, 1906: in den Karpaten
• L. e. medius Nilsson, 1820: in Dänemark
• L. e. occidentalis de Winton, 1898: in Großbritannien
• L. e. parnassius Miller, 1903: im zentralen Griechenland
• L. e. ponticus Ognec, 1929: an den russischen Küsten des Schwarzen Meeres
• L. e. rhodius Festa, 1914: auf Rhodos
• L. e. syriacus Hemprich and Ehrenberg, 1832: in Syrien
• L. e. transsylvanicus Matschie, 1901: in Ost- und Südost-Europa

Bestand und Gefährdung

Fliehender Feldhase

Seit den 1960er Jahren ist der Bestand in vielen Teilen Europas stark abnehmend. Als Hauptgrund wird recht einheitlich die starke Intensivierung der Landwirtschaft angesehen, insbesondere der massive Einsatz von Dünger und Pestiziden sowie der intensive Maschineneinsatz. Untersuchungen in den Jahren 2004 bis 2009 ergaben, dass sich insbesondere der Anbau von Wintergetreide, Raps und Mais auf immer größeren Feldern negativ auswirkt.^[9][10] Schwindende Saum-, Kraut- und Staudenfluren und eine Reduzierung der Brachflächen um fast drei Viertel innerhalb der letzten zehn Jahre sind bedeutende Faktoren des Bestandrückgangs. In Deutschland wird die Art daher in der Roten Liste als „gefährdet“ (Kategorie 3) geführt, in einigen Bundesländern wie Brandenburg und Sachsen-Anhalt als „stark gefährdet“ (Kategorie 2). Der Weltbestand gilt laut IUCN als ungefährdet („least concern“).

Feldhase am Wiesenrand

Im Jahr 2016 lebten auf deutschen Feldern und Wiesen durchschnittlich 11 Hasen pro Quadratkilometer (2011 waren es 12), wobei regional starke Unterschiede vorlagen. Die niedrigsten Bestände finden sich in den Neuen Bundesländern mit durchschnittlich 5 Tieren, in Sachsen nur 3, während in Nordrhein-Westfalen die größte Population mit durchschnittlich 17 Feldhasen pro Quadratkilometer anzutreffen ist. (zum Vergleich: 2011 waren es in Niedersachsen und Schleswig-Holstein durchschnittlich 26). Nach Hochrechnungen lebten 2011 ungefähr vier Millionen, 2016 etwa zwei bis drei Millionen Feldhasen in Deutschland.^[11]

Mensch und Feldhase

Straßenverkehr

Auf den Straßen finden viele Hasen den Tod. Nach Schätzungen des Deutschen Jagdverbandes fallen in Deutschland jährlich ungefähr 60.000 Feldhasen dem Straßenverkehr zum Opfer. Ähnlich sieht es in Österreich aus, hier waren es 2016 rund 23.200 Hasen.

Bejagung

Feldhasen werden in fast allen Ländern Europas bejagt. Die in Deutschland üblichen Jagdarten sind die Treibjagd und der Einzelansitz. Als flüchtendes Niederwild werden Hasen traditionell mit Flinten per Schrotschuss bejagt.^[12] In Deutschland wurden im Jagdjahr 1985/86 rund 825.000 Feldhasen geschossen, danach war die Zahl stark rückläufig und erreichte 1997/98 mit 406.000 erlegten Tieren ihren damals niedrigsten Stand. Nach einem zwischenzeitlichen Anstieg der Population wurden in Deutschland im Jahr 2003/04 rund 568.000 Feldhasen geschossen.^[13] Seitdem gingen die Jagdstrecken wieder zurück. Im Jagdjahr 2015/16 wurden 242.000 Hasen erlegt. Den regionalen Populationsunterschieden entsprechend, gibt es auch hier ganz erhebliche Unterschiede. Der Abschuss im Gesamtgebiet der Neuen Bundesländer lag mit 9.000 Hasen bei 3 Prozent, in Bayern, Nordrhein-Westfalen und Niedersachsen mit gesamt knapp 200.000 bei über 82 Prozent der deutschen Jagdstrecke.^[14] Die Schonzeit beginnt Mitte Januar.^[15]

In der Jagdsaison 2015/16 betrug die Jagdstrecke in Österreich 120.400 Hasen. Auch hier gibt es gravierende Unterschiede zwischen den einzelnen Bundesländern. Niederösterreich hatte mit Abstand den höchsten Anteil mit 66.300, das entspricht 55 Prozent der Gesamtstrecke.^[16] Die Schonzeit beginnt in Österreich jährlich am 1. Januar.^[17] Die letzte Jagd wird Hasensilvester genannt. Zur Fellverwertung siehe Hasenfell.

Der manchmal verwendete Begriff Wildhase ist keine Klassifizierung. Er wird jedoch im Zusammenhang mit Hasenbraten und anderen Hasengerichten gebraucht.

Jägersprache

Im Verlauf von Jahrhunderten hat sich eine eigene Ausdrucksweise in der Fachsprache der Jäger entwickelt, die insbesondere Aussehen und Verhalten des zum Niederwild zählenden Feldhasen betreffen. Die Ohren heißen Löffel, die Augen Seher, der Schwanz Blume.^[18] Wegen seiner Gestalt wird er der Krumme genannt. In der Bewegung macht der Hase eine charakteristische Fluchtspur^[19] und geht anschließend in die Sasse.

Kulturgeschichte

Albrecht Dürer: Feldhase, Aquarell (1502), Albertina, Wien

Darstellung einer Hasenjagd aus der Villa Romana del Casale

Als sehr verbreitetes heimisches Tier hat der Hase seinen Platz auch in Märchen (Der Hase und der Igel), Fabeln (Meister Lampe) und Redewendungen (Angsthase, Hasenfuß, Hasenpanier) gefunden. Sprichwörtlich sind seine Scheu, seine Schnelligkeit, seine Wendigkeit und seine langen Ohren. Er ist neben dem Ei zum Symbol der Fruchtbarkeit und des Osterfestes geworden. 751 bezeichnete Papst Zacharias in einem Brief an Bonifatius den Feldhasen (wohl im Rückgriff auf jüdische Speiseverbote) als unrein und verbot seinen Verzehr. Hingegen erlaubte der Erzbischof Theodor von Canterbury (602–690) den Genuss von Hasenfleisch und stellte die gesundheitsfördernde Wirkung heraus.^[20]

In römischer Zeit waren Jagddarstellungen ein beliebtes Thema in der Kunst, in diesem Rahmen werden auch öfter Hasenjagden gezeigt. Zahlreiche weitere Vorkommen des Hasen sind in der Kunst vorhanden. Sehr bekannt ist etwa das Bild eines jungen Feldhasen von Albrecht Dürer. Mit der Performance Wie man dem toten Hasen die Bilder erklärt führte Joseph Beuys den Hasen 1965 in die moderne Aktionskunst ein.

Einzelnachweise

1. ↑ Daniel Hoffmann: Tier des Jahres 2015 – Der Feldhase (Memento vom 3. März 2016 im Internet Archive), Schutzgemeinschaft Deutsches Wild, abgerufen am 24. Januar 2015.
2. ↑ ^{a b c d} European Hare. In: S.C. Schai-Braun, K. Hackländer: Family Leporidae (Hares and Rabbits) In: Don E. Wilson, T.E. Lacher, Jr., Russell A. Mittermeier (Hrsg.): Handbook of the Mammals of the World: Lagomorphs and Rodents 1. (HMW, Band 6) Lynx Edicions, Barcelona 2016; S. 141–142. ISBN 978-84-941892-3-4.
3. ↑ Der Feldhase auf der Red List der IUCN, Verbreitungskarte (engl.), abgerufen am 20. November 2016.
4. ↑ Steffi Bey: Feldhasen zieht es in die Stadt. Lichtenberg initiiert Projekt zur Erforschung der Tiere. In: Neues Deutschland. 8. Januar 2016 (online), abgerufen am 20. November 2016.
5. ↑ Der Tagesspiegel: Hasen-Heimat Lichtenberg, 12. April 2017, abgerufen am 27. Juli 2017
6. ↑ Haseder, S. 320
7. ↑ ^{a b} Anni Bock: Lepus europaeus (Lagomorpha: Leporidae). Mammalian Species 52 (997), 2020; S. 125–142. doi:10.1093/mspecies/seaa010
8. ↑ Hichem Ben Slimen, Franz Suchentrunk, Costas Stamatis, Zissis Mamuris, Hakan Sert, Paulo Celio Alves, Ute Kryger, Adel Basyouni Shahin, Amel Ben Ammar Elgaaied: Population genetics of cape and brown hares (Lepus capensis and L. europaeus): A test of Petter’s hypothesis of conspecificity. Biochemical Systematics and Ecology 36 (2008), 22e39. doi:10.1016/j.bse.2007.06.014
9. ↑ ABU: Landwirte helfen Feldhasen, 4. April 2007, abgerufen am 27. Juli 2017
10. ↑ Thomas Gehle, Forschungsstelle für Jagdkunde und Wildschadenverhütung, Bonn: Die Sache mit den Hasen. In: Landwirtschaftliches Wochenblatt Westfalen-Lippe. 04/2013, 24. Januar 2013, Seite 44 f.
11. ↑ Süddeutsche Zeitung: Feldhasen bleiben zahlenmäßig stabil, 7. April 2017, abgerufen am 7. September 2020.
12. ↑ Hans Joachim Steinbach: Pulver und Blei (Memento vom 4. März 2016 im Internet Archive). In: Deutsche Jagd-Zeitung Online, abgerufen am 26. Oktober 2015.
13. ↑ DJV Handbuch 2005. Deutscher Jagdschutzverband e. V., Mainz, S. 306–308.
14. ↑ Deutscher Jagdverband: Jahresjagdstrecke 2015/16. In: jagdverband.de, abgerufen am 28. Juli 2017.
15. ↑ § 1 Bundesjagdgesetz.
16. ↑ Jagdstatistik 2015/16. In: tjv.at, abgerufen am 28. Juli 2017.
17. ↑ Jagdkalender
18. ↑ I. Haseder, G. Stinglwagner: Knaurs Großes Jagdlexikon (entsprechende Stichwörter).
19. ↑ Spurendokumentation – Feldhase im Parallelgalopp. In: spurenjagd.de, abgerufen am 25. Dezember 2014 (Spurenjäger Marcus Kampmeier, 25. April 2014).
20. ↑ S. Schott: Hase. § 3. Kulturhistorisches. In: Herbert Jankuhn, Heinrich Beck, Heiko Steuer (Hrsg.): Reallexikon der Germanischen Altertumskunde. Bd. 14, 2. Aufl., de Gruyter, Berlin 1999, ISBN 3-11-016423-X, S. 30–31, hier: S. 31, Sp. 1 (Vorschau in der Google-Buchsuche).

En Europäeschen Hues

En Hues, geduckt a senger Kaul, mat ugeluechten Oueren

Den Europäeschen Hues (Lepus europaeus) ass e Mamendéier aus der Famill vun den Huesen (Leporidae).

Verbreedung (rout = ursprénglech / mof = agebiergert)

E kënnt a groussen Deeler vu Europa vir (Ausname sinn de Süde vun der Iberescher Hallefinsel, Süditalien an grouss Deeler vu Skandinavien) bis eriwwer an de Südweste vu Sibirien an den Nordweste vun der Mongolei, a lieft an oppenen an hallefoppenene Landschaften. Vun Europa aus gouf en och an Nord- a Südamerika, an an Deeler vun Afrika an Australien agefouert, fir dann do kënne gejot ze ginn.

An Europa sinn zanter den 1960er Joren, wéinst ëmmer méi intensiver Landwirtschaft an dem Asaz vun Dünger a Pestiziden, seng Zuelen, deelweis staark, réckleefeg.

Ausgesinn

Huese gi vu Kapp bis Hënner ronn 40 bis 60 cm laang, de Schwanz huet 62–133 mm, déi hënnescht Patten 10–19 cm, an d'Ouere ginn 8–13 cm laang. Ausgewues weien d'Huesen 2,5–6,4 kg.

De Pelz ass um Réck variabel gielzeg-gro, ockerbrong oder brongrout mat giele Schattéierungen an hei an do dënne schwaarze Putschen. Laanscht d'Säit ass en éischter raschtgiel oder roudelzeg brong. De Kapp, den Hals, d'Broscht an d'Bee sinn hellbrong, de Bauch ass crèmewäiss. D'Ouere si groelzeg an hunn un der Sëtzt e schwaarzen, e bëssen dräieckege Fleck. De Schwanz ass uewendrop schwaarz, ënnendrënner wäiss.

Liewensweis

Den Europäeschen Hues ass virun allem nuets aktiv, soubal wéi et ufänkt, däischter ze ginn, am Fréijoer awer och alt dagsiwwer. Baussent der Verkoppelungszäit sinn d'Déieren Eenzelgänger a verbréngen den Dag geduckt an hirem Leeër, enger Kaul am Buedem, wou se net wibbelen a bei Gefor eréischt am leschte Moment fortlafen. Da kënne s'op enger kuerzer Distanz bis zu 70 km an der Stonn lafen a bis zu 2 m héich sprangen. Se erniere sech nëmme vu Planzen: Gréngs, souwéi och Knollen, Wuerzelen a Kären, an am Wanter och alt emol d'Schuel vu jonke Beem.

Fortplanzung an Alter

D'Männercher zerklappe sech (se "boxen" mat de viischte Patten) ëm d'Weibercher. A Mëtteleuropa dauert d'Fortplanzungszäit vu Januar bis Oktober, d'Weibercher kréien 3 bis 4 mol d'Joer 1–5, ausnahmsweis och alt 6 Jonker, déi se eng 42 Deeg droen. Déi Jonk hu wann s'op d'Welt kommen, schonn e Pelz a kënne gesinn; si weien 100–150 Gramm. Si ginn eng zweemol den Dag vun der Mamm geniert, soss si s'eleng. Deen héchste bekannten Alter, deen en Hues am Fräie kritt huet, ass 12,5 Joer; iwwer d'Hallschecht ginn awer emol net ee Joer al.

Den Hues a Fabelen, Literatur a Symbolik

Well e wäit verbreet ass, kënnt den Hues a Märercher, Fabelen a Riedewendunge vir ("Angschthues"). Mam Ee ass en e Symbol fir Ouschteren ("Ouschterhues"). Am Lëtzebuergeschen ass et och en Ausdrock vun Affektioun ("mäin Hues").

Literatur

• E. Schneider: Der Feldhase – Biologie, Verhalten, Hege und Jagd. BLV, München, 1978, ISBN 3-405-11770-4

Obični (evropski) zec (Lepus europaeus) je autohtona vrsta životinja u Evroaziji (Evropa i zapadna Azija). Liči na kunića, iako ne pripadaju čak ni istom rodu.^[1] Međutim, zec nikad ne kopa rupe, a u bijegu se oslanja samo na brzinu, dok kunić, od okota do bijega živi u rupama.^[2] Zečevi su plašljivi, a ponašanje često mijenjaju, osobito u sezoni parenja (proljeće) kad se okupljaju radi parenja i postaju manje oprezni.

Evropski zec u južnoj Mađarskoj

Opis

Evropski zec jedan je od najvećih dvozubaca, mase obično od 2,5-4,0 (najviše 7,0) kg i dužine 48-75 cm, rep 7–11 cm. Broj zuba: 28.
Leđna i bočna dlaka mu je smeđe-žućkasta hrđavo-smeđa, a a trbuh je sivkasto bijel. Na leđima je kofrčava. Krzno je gusto. Za razliku od nekih drugih evropskih vrsta životinja, kod zečeva nema sezonskih promijena boje dlake, izuzev tokom linjanja. Uši su duge, sa crnim vrhovima, a lice je smeđe s crnim prstenom oko očiju. Zec ima duge i snažne zadnje noge i dlakava stopala. Nema uočljivog spolnog dimorfizma.
Obični zec u prirodi živi do četiri, a u ropstvu maksimalno do 12 godina.^[3]

Rasprostranjenje i stanište

Lepus europaeus nastanjuje kontinentalnu Evropu i dalje do Bliskog istoka i srednje Azije. Iz autohtonog areala najprije je introduciran u Veliku Britaniju, a zatim u Ameriku, Irsku, Australiju, Novi Zeland i mnoga otočja.^[3] U sjevernoj Evropi areal mu se preklapa sa onim "bijelog zeca" (Lepus timidus).
U Bosni i Hercegovini, zečeva ima posvuda, od istoka do zapada, od Save do Mora. Najčešći su u otvorenim šumama, na poljima i livadama i pašnjacima, u blizini obrađenih površina.^[4]

Ponašanje i ishrana

Zečevi su aktivni uglavnom u sumrak i noću.^[5] Osim sezone parenja, živi usamljeno; danju se skriva u udubljenoj skloništu ("loga"), u brazdi oranice, grmlju i drugim skrovitim (često iznenađujućim) mjestima.

Imaju oštra čula, osobito sluh i njuh i izuzetno široko vidno polje (od skoro 360°). Veoma su brzi (i do do 72 km/h).^[6] Bježi od grabežljivaca, a može brzo i iznenadno mijenjati smjer, a i plivati i na svaki drugi način "zabacivati trag".

Zečevi su po prirodi tihi, iako mogu poluglasno roktati, a ozlijeđeni vrište. Ženke mladunce dozivaju grlenim zovom. Prirodni su mu neprijatelji ptice grabljivice (orao, velike sove, sokoli i druge krupne grabljivice) i zvijer (lisica, vuk, divlja mačka, ris i druge).

Biljojedi su. Ljeti jedu zeljasto bilje, a zimi i grančice, pupov i koru mladog drveća i grana. Kao i drugi dvozupci, zečevi imaju jednostavan sistem organa za varenje; mogu jesti i svoj prvi - poluprobavljeni izmet.^[3]

Razmnožavanje

Sezona parenja je duga, od januara do avgusta. Proljeće je “vrijeme trke”: ritualne pripreme za parenje. Zečevi se međusobno progone i bore, uz karakterističnu udaranja stražnjim nogama i “boks” prednjim. Nekad se pretpostavljalo da su to suparničke borbe mužjaka za ženku ali su istraživanja pokazala da i ženke udaraju mužjake ako nisu spremne. Mlade nose 41 - 44 dana, a kote od marta do oktobra i to u više legala, obično po 2 - 4 (ponekad 8) zečića, koji, za razliku od kunića, odmah progledaju i mogu napustiti logu u slučaju opasnosti.^[5] Mladunci su danju skriveni a u sumrak izlaze kada ih majka hrani. Samostalni su nakon mjesec dana, a spolno zreli nakon 6 do 12 mjeseci.^[4]

A. Dürer: Mladi zec; akvarel

Reference

Također pogledajte

• Zečevi
• Kunić

Dr Fäldhas (Lepus europaeus) isch e Suuger us de Familie vo de Hase (Leporidae).

Er chunnt vor allem in dr offene und halboffene Landschaft vor. Grundsätzlich findet er sich sogar in relativ intensiv gnutzte Agrar-Landschafte zrächt. Wichtig isch einfach, dass er viil Ruum het und es Mindeschtmass an extensiv bewirtschaftete Fläcke, z. B. ökologischi Uusgliichs-Flächene in dr Landwirtschaft. S natürlich Verbreitigsgebiet umfasst witi Teil vo de südweschtliche Paläarktis. Wäg dr starken Intensivierig vo de Landwirtschaft isch dr Bstand in vile Regione vo Europa ruckläufig. D Schutzgemeinschaft Deutsches Wild het de Feldhas für s Jahr 2001 und wider 2015 zum «Tier des Jahres» erklärt.^[1]

D Nahrig vom Fäldhas isch rein pflanzlich.

Literatur

• S. Aulagnier, P. Haffner, A. J. Mitchell-Jones, F. Moutou, J. Zima: Die Säugetiere Europas, Nordafrikas und Vorderasiens – Der Bestimmungsführer. Haupt, Bern/ Stuttgart/ Wien 2009, ISBN 978-3-258-07506-8, S. 160–161.
• A. J. Mitchell-Jones, G. Amori, W. Bogdanowicz, B. Krystufek, P. J. H. Reijnders, F. Spitzenberger, M. Stubbe, J. B. M. Thissen, V. Vohralik, J. Zima: The Atlas of European Mammals. Poyser, London, 1999, ISBN 0-85661-130-1, S. 166–167.
• E. Stresemann (begr.), K. Senglaub (Hrsg.): Exkursionsfauna von Deutschland. Band 3, Wirbeltiere. 12. Auflage, Spektrum, Akademischer Verlag, Heidelberg 1995, ISBN 3-334-60951-0, S. 428.
• Ilse Haseder, Gerhard Stinglwagner: Knaurs Großes Jagdlexikon. Weltbild-Verlag, Augsburg 2000, ISBN 3-8289-1579-5; Stichwort: Hasen. S. 318ff.
• E. Schneider: Der Feldhase – Biologie, Verhalten, Hege und Jagd. BLV, München, 1978, ISBN 3-405-11770-4.

Weblink

– Album mit Multimediadateie

• Lepus europaeus in dr Rote Lischt vu dr gfehrdete Arten vu dr IUCN 2007. Yygstellt vu: A. T. Smith, C. H. Johnston, 2008. Abgruefe am 1. Januar 2008

Fuessnote

1. ↑ Schutzgemeinschaft Deutsches Wild: „Tier des Jahres 2015“ Archivlink (Memento vom 3. März 2016 im Internet Archive) Abgerufen am 24. Januar 2015.

Fialhaas üüb en bil faan Albrecht Dürer.

At fialhaas (haas) (Lepus europaeus) hiart tu at haasenfamile (Leporidae) an as en tetjdiart.

Ferwisang efter bütjen

Wikimedia Commons hää bilen of filmer tu:

Wikispecies hää en artiikel tu:

De hazze (Latynske namme: Lepus europaeus), om ûnderskie te meitsjen mei oare hazzesoarten ek wol de Jeropeeske hazze neamd, is in sûchdier út it skift fan 'e hazze-eftigen (Lagomorpha), de famylje fan 'e hazzen en kninen (Leporidae) en it skaai fan 'e echte hazzen. It is lânseigen yn in grut diel fan kontinintaal Jeropa en teffens yn westlik Aazje. Yn Fryslân komt de hazze hiel algemien foar. Hy liket in protte op 'e wylde knyn, mar is grutter en hat langere earen en efterpoaten.

Fersprieding

De hazze is lânseigen yn hast hiele Jeropa (mei útsûndering fan Skandinaavje, de Britske Eilannen, it grutste part fan it Ibearysk Skiereilân en de eilannen yn 'e Middellânske See) en fierders yn Lyts-Aazje en yn parten fan Sintraal-Aazje en súdwestlik Sibearje. As eksoat komt er ek foar yn Ingelân, Wales en Skotlân, yn súdlik Sweden, op Korsika, yn in beheind part fan it easten fan 'e Feriene Steaten, yn it súdlikste trêdepart fan Súd-Amearika, yn eastlik en súdeastlik Austraalje, op Tasmaanje en yn hiele Nij-Seelân.

Uterlik

Fersprieding fan 'e hazze, sawol lânseigen (dûnker-read), as útlânsk (ljochtread).

De kop-romplingte fan 'e hazze bedraacht likernôch 50-65 sm; de sturt (hier ynbegrepen) 8½-12 sm. Syn gewicht fariëarret fan 2½-6 kg. De efterpoaten, dy't er brûkt om mei ôf te setten, binne folle grutter as de foarpoaten, en hawwe in lingte fan 12-16 sm. De lange en tige draaibere earen binne 9-12 sm lang. De hazze is de wylde knyn net wanlyk, mar hat in foarser foarkommen en hat gruttere poaten en langere earen mei swarte úteinen dy't wylde kninen net hawwe. Op 'e rêch is de hazze griisbrún of gielbrún, en ûnder de bealch witich. Op heide binne hazzen gauris wat donkerder fan kleur. De sturt wurdt ûnder it draven sa holden dat de donkerbrune of swartige boppekant te sjen is (wylst de knyn sines omheech hâldt en de wite ûnderkant toant). Hazzen en kninen wurde tsjintwurdich net mear ta de kjifdieren rekkene, al binne se lang wol as sadanich beskôge.

Biotoop

Hazze dravend yn it iepen fjild.

Fan oarsprong libbet de hazze op steppen en yn wat iepener wâlden, mar yn Jeropa hat er him oanpast oan kultuerlânskippen fan sawol lânbou as feehâlderij. De hazze is in skruten bistke en komt net in protte foar yn tichtbefolke gebieten. Rêst hâldt de hazze by foarkar op plakken dêr't wat beskutting is, lykas by hagen, beamwâlen en sleatskanten lâns of yn heger gers of tusken de fuorgen fan ploege boulân. Ek syn leger, in ûndjip kûltsje yn 'e begroeiïng, makket er it leafst op sokke plakken. Mei't de hazze oer in goede skutkleur beskikt en dêrop fertrout, kin men him faak hiel ticht benei komme sûnder him opmurken te hawwen, oant de moed him ûntsinkt en er ynienen fuortspringt. Yn folle faasje kin de hazze 65 km yn 'e oere gean.

Hâlden en dragen

De hazze is eins fierhinne in nachtdier, al is er fral simmerdeis ek yn 'e skimer en oerdeis wol aktyf. It grutste part fan it jier libbet er solitêr, mar as yn 'e djoeitiid (desimber oant augustus) de moerhazzen jachtich binne, wurde se neisitten troch gauris ferskate rammen, dy't inoar dêrby befjochtsje. De moerhazze huft sels trouwens ek fan har ôf, ntl. troch te "boksen" mei de efterpoaten. De draachtiid duorret in 40 dagen, en fan febrewaris oant oktober kin ien hazze wol trijeris smite, wylst eltse smeet bestean kin út 1-5 of inkeldris 6 jongen. Dy jongen wurde behierre en mei iepen eagen berne en harren sûchtiid duorret likernôch 30 dagen. 50% fan 'e jongen stjert yn 'e earste moanne, wylst fan 'e rest de measten net âlder wurde as in jier, ek al kin de hazze yn it wyld yn teory op syn minsten 7 jier wurde.

Fretten en lûd

Hazzen binne plante-iters dy't winterdeis benammentlik tarje op gers en simmerdeis op krûden lykas klaver. As hja der de kâns ta krije, ite se ek graach guon lânbouprodukten (nôt, maïs, jirpels, earte). By hege snie stelle se har tefreden mei it fretten fan strewelletwigen en beamskoars. Se meitsje net in protte leven, al kinne se somtiden in gnoarjend of fluitsjend lûd fuortbringe.

Status

De hazze hat de IUCN-status fan "net bedrige", wat sizze wol dat der gjin kâns op útstjerren bestiet. Likegoed giet de hazzepopulaasje der yn 'e measte lannen op efterút, mei't er sjoen wurdt as in skealik bist en sadwaande faak bejage wurdt.

Opsomming fan ûndersoarten

Der binne 15 erkende ûndersoarten fan 'e hazze:^[1]

• Lepus europaeus caspicus
• Lepus europaeus connori
• Lepus europaeus creticus
• Lepus europaeus cyprius
• Lepus europaeus cyrensis
• Lepus europaeus europaeus
• Lepus europaeus hybridus
• Lepus europaeus judeae
• Lepus europaeus karpathorum
• Lepus europaeus medius
• Lepus europaeus occidentalis
• Lepus europaeus parnassius
• Lepus europaeus ponticus
• Lepus europaeus rhodius
• Lepus europaeus syriacus
• Lepus europaeus transsylvanicus

Hazze yn it Frysk taaleigen

In hazzekop.

Yn it Frysk binne der in protte sprekwurden en siswizen mei de hazze, dy't almeast ferwize nei syn ûnderstelde eangstme of leffens of nei syn fluggens.

• In hazze (bangeskiter).
• In Kollumer hazze (in kat).
• Sa bang as in hazze.
• Sa dapper as in hazze (iroanysk bedoeld).
• Sa fluch as in hazze.
• Sa waaks/wach as in hazze.
• Sa wekker as in hazze.
• Fleane as in hazze.
• Rinne as in spande hazze (hiel stadich rinne).
• Deryn rinne as de/in hazze yn 'e strik (ûnnoazelwei).
• Switte as in hazze.
• By jins wurd stean as de hazze by de tromme (gjin wurd hâlde).
• In hazze yn 't spantou sette wolle (it ûnmooglike wolle).
• De hazze en de slak hawwe op deselde dei nijjier (doch mar kalm oan).

Die Hoase (Lepus europaeus) is n Suugediert. Hie kon in dän Woold un in dät Gäärslound lieuwje, man intensive Loundwirtskaft is nit goud foar him.

N fljuchtjenden Hoase

Die Hoase häd neen Hööle as dät Kanienken. Wan hie ne Gefoar sjucht, duuket hie sik in ne litje Molle un hoopet, dät hie nit blouked wäd. Wäd hie daach blouked, dan kon hie gau wächloope, mäd 50 km/h, kuut sogoar mäd 70 km/h. Hie kon 3 Meeter hooch un soogen Meeter wied springe.

Jänöidy on kaikis Karjalan mečis

Jänöi on meččyelätti.

Leviendy Karjalas

Karjalas jänöit eletäh kaikkiel, yhtelläh enimyölleh suvaijah nuorien kuuzikkoloin reunoi, meččii jogiloilluo, suoloin da niittylöin agjoi. Karjalan suvipuoles jänöidy on enämbi, migu pohjazes.

Ulgonägö

Jänöi painau nelli-viizi kiluo, sen rungan piduhus on enämbi 50 sentii. Jänöi ylen hyvin maltau juoksendella syviä lundu myöte. Talvel jänöi on kogonah valgei, kezäl sen turki on muzavanruskei. Korvien n’okathäi ollah ainos mustat, händy ylöpuoles on valgei. Jänöi vaihtau turkin kaksi kerdua vuvves: keviäl da sygyzyl.

Syöndy

Syömizien ečos jänöi on aktiivizembi huondeksel da illal. Talven aigua jänöi enimyölleh syöy lehtipuuloin vezua: huavan, pajun da koivun. Lumettomuon aigah sen syömizenny ollah heinykazvit: šaraheiny, vil’l’ukazvit, imiččy da äijät muut.

Kiimuaigu

Jänölöil enzimäine kiimuaigu on kevätkuul. Jänöil rodieu 2-8 poigua, net rodivutah oraskuul. Emäjänöi imettäy niidy kaikkiedah kymmene päiviä. Tämän jälles jänöi ruvetah syömäh iče. Syvväh net heiniä.

Lugu Karjalas

Vuozi vuottu jänölöin lugu vaihteleh. Elätin luvun vähenemizeh vaikutetah pedoelätit, semmite ilves da pedolinnut, paha siä da sen periä tartunuot tavvit.
Vuvven 2014 tiedoloin mugah Karjalas on 87 tuhattu jänöidy.

Lu lebbru è nu rudituri dû gèniri Lepus, dâ famigghia Leporidae. E' n'armalu sarvaggiu di l'abbitùtini privalentimenti nutturni, d'ìnnuli paurusa, cu longhi aricchi, piddizza griciu–bruna o russastra, vilucìssimu ntâ cursa, ricircatu speci pî carni priggiati.

Ci havi macari na cuda curta e arti pustiriuri cchiù longhi di l'antiriuri e atti ô sàutu, dutatu di vista, olfattu e ntisa assai sviluppati.

La legora, ciamada anca levora o legor (nomm scientifegh: Lepus europaeus, Pallas, 1778) l'è on animal, on mamifer lagomorf de la fameja di Leporidae.
L'è ona bestia de la forma putost slanzada (el riva a 70 cm de longhezza, senza cuntà la cova), cont i scianf denanz pussee curt de quei dedree: quell lavorà chì le fa vegnì on animal bell svelt e viscor. La legora la gh'ha anca dò oregg bei longh. El pò rivà a pesà sett chili. I sò dimension le fann vegnì el Leporida pussee grand che gh'è al dì d'incoeu.
La legora la viv soratutt in Europa e in Asia, e la preferiss i praa e i zonn che gh'hann arent di cespuli indove podè scondes. La va in gir soratutt de nott e la viv in di bus del terren, profond circa 20 cm. Grazzia al sò pel, l'è bona de mimetizzàss. Quand la corr per scappà, la pò rivà a 60 km/h.
La maja domà vegetai: erba, piantinn, frutt e fonsg.

A liebre europea u comuna (Lepus europaeus (Pallas, 1778)), tamién llebre en Ribagorza y partes de Sobrarbe,^[1] ye un mamifero lagomorfo de a familia Leporidae, nativo d'Europa, a Peninsula d'Anatolia y buena cosa d'Asia central y as estepas.

Caracteristicas

Ye un lagomorfo de gran mida, con pesos que bailan d'entre os 2,5 y os 7 kilogramos, d'entre 48 y 73 centimetros de lonchitut y bells 35 centimetros d'altaria en a grupa. Tiene a cabeza chicorrona en relación a o cuerpo, y as patas largas.

As orellas, que son prominents como en totz os lagomorfos, resultan especialment largas, con una lonchitut que gosa pasar abant d'o mueso de l'animal quan se le'n estira t'adebant.

Hábitat

As liebres tienen preferencia por os espacios obiertos. Se'n suele trobar en os campos y en os praus con matullar en as marguins, a on que i puedan trobar puestos ta amagar-se.

Se'n troba de forma natural por toda Europa, sacando-ne as Islas Britanicas (a on que ye una especie introducida), os 4/5 mas en norte de a Peninsula d'Escandinavia, y a mayoría d'a Peninsula Iberica, a on que o suyo nincho ecolochico l'ocupa la especie Lepus granatensis.

En Aragón, habita, de forma ideyal,^[1] en norte d'o río Ebro, que tradicionalment se cita como a muga meridional de a suya distribución en a Peninsula.^[1] En sud de o dito río ya no se i trobaría sique a suya parient L. granatensis.^[1]

Se veiga tamién

• Liebre
• Conillo
• Cachapo
• Lagomorpha

Referencias

Marki tal-lokomozzjoni tal-Liebru Ewropew Lepus europaeus a-Jimxi, b-Jaqbeż, c-Jiġri.

Il-Liebru Ewropew jissejjaħ b' ħafna ismijiet komuni fosthom, Liebru kannella ta' l-Ewropa, Liebru komuni u Fenek ħmar tal-Lvant. Xjentifikament magħruf bħala Lepus europaeus u huwa speċi ta' mammiferu plaċentat tal-familja Leporidae (leporidu), fl-ordni Lagomorpha (lagomorfu), nattiv tal-kontinenti ta' l-Ewropa u l-Asja.

Liebru Ewropew Lepus europaeus jiġri.

Il-Liebru Ewropew huwa mammiferu ta' ħeffa kbira u kapaċi jilħaq veloċità ta' 70 kilometru jew 45 mil fis-siegħa. Dan jikber bejn 50 u 70 ċentimetru eskluż id-denb li ġeneralment ikun bejn 7 u 11-il ċentimetru ieħor u l-piż ta' liebru adult jista jvarja minn sottospeċi għal oħra bejn 2.5 u 6.5 kilogrammi.

Għalkemm normalment il-Liebru Ewropew Lepus europaeus huwa mammiferu ta' natura mistħijja u jgħix ħajja solitarja jew bħala par, dan jibdel l-attitudni tiegħu lejn ir-Rebbiegħa fejn dawn jibdew jiġru wara xulxin matul il-ġurnata fid-dawl tax-xemx f'nofs il-kampanja. Din l-imġieba hija xejn aktar ħlief kompetizjoni bejn l-irġiel biex jakkwistaw id-dominanza u b'hekk aċċess għal aktar nisa biex jirriproduċu magħhom. Waqt dan iż-żmien ta' freneżija fost il-liebri, wieħed jista' jarahom jagħtu u jiġġieldu bl-idejn. Għal żmien twil ħafna kienu jaħsbu li dan kien ikun ġlied ta' kompetizzjoni bejn l-irġiel, iżda minn osservazzjonijiet aktar fil-qrib irrisulta li dan ma kienx ħlief ġlied bejn in-nisa u l-irġiel, biex in-nisa juru jew li għadhom m'humiex lesti għat-tgħammir jew biex jaraw id-determinazzjoni ta' l-irġiel.

Ras ta' skeletru ta' Lepus europaeus jiġri.

Il-Liebru Ewropew, ma jgħix bħal biċċa l-kbira tal-fniek f' bejta taħt l-art u dan lanqas meta jasal iż-żmien taż-żrameġ. It-twelid taż-żgħar isir ġo bejta magħmulha minn ħofra baxxa magħrufa bħala "il-forma" jew fil-ħaxix mirfus u mgħaffeġ mill-omm. Din m'hijiex problema għaż-żrameġ għax huma addattati għan-nuqqas ta' protezjoni fisika billi jitwieldu miksijjin bil-pil u b'għajnejhom miftuħa, b'hekk ftit żmien wara t-twelid dawn ikunu kapaċi jaħsbu għalihom infushom.

Distribuzzjoni

Dan il-liebru mifrux mit-Tramuntana, għall-Punent, sa ċ-Centru ta' l-Ewropa u fil-Punent ta' l-Asja għalkemm illum il-ġurnata id-distribuzzjoni ta' dan il-liebru kibret billi ġie ntrodott mill-bniedem fil-Lvant tal-kontinent ta' l-Amerika ta' fuq fejn jissejjaħ Fenek ħmar tal-Lvant, fil-Lbiċċ lejn in-Nofs in-nhar tal-kontinent ta' l-Amerika ta' isfel, fil-Lvant tal-kontinent ta' l-Awstralja u f' New Zealand.

Klassifikazzjoni

Dan il-liebru huwa 1 minn 10 speċi li qegħdin ikklassifikati fis-sottoġeneru Eulagos u l-ispeċi maqsuma minn ta' linqas f' 16-il sottospeċi.

• Ordni Lagomorpha
  • Familja Leporidae
    • Sottofamilja Leporinae
      • Tribù Leporini
        • Ġeneru Lepus
          • Sottoġeneru Eulagos
            • Liebru Ewropew jew Liebru kannella ta' l-Ewropa Lepus europaeus
              • Sottospeċi
              • Lepus europaeus caspicus (Hemprich & Ehrenberg, 1832)
              • Lepus europaeus connori (Robinson, 1918)
              • Lepus europaeus creticus (Barrett-Hamilton, 1903)
              • Lepus europaeus cyprius (Barrett-Hamilton, 1903)
              • Lepus europaeus cyrensis (Satunin, 1905)
              • Lepus europaeus europaeus (Pallas, 1778)
              • Lepus europaeus hybridus (Desmarest, 1822)
              • Lepus europaeus judeae (Gray, 1867)
              • Lepus europaeus karpathorum (Hilzheimer, 1906)
              • Lepus europaeus medius (Nilsson, 1820)
              • Lepus europaeus occidentalis (de Winton, 1898)
              • Lepus europaeus parnassius (Miller, 1903)
              • Lepus europaeus ponticus (Ognev, 1929)
              • Lepus europaeus rhodius (Festa, 1914)
              • Lepus europaeus syriacus (Hemprich & Ehrenberg, 1832)
              • Lepus europaeus transsylvanicus (Matschie, 1901)

Gallarija

• Żarmuġ ta' Liebru Ewropew

• Żarmuġ ta' Liebru Ewropew imgezzez fil-forma

• Żarmuġ ta' Liebru Ewropew fil-forma

• Żarmuġ ta' Liebru Ewropew moħbi qalb il-ħaxix

Referenzi

• Hoffmann, Robert S.; Andrew T. Smith (November 16, 2005). Wilson, D. E., and Reeder, D. M. (eds): Mammal Species of the World, 3rd edition, Johns Hopkins University Press. ISBN 0-8018-8221-4.
• Lagomorph Specialist Group (1996).Lepus europaeus. 2006 IUCN Red List of Threatened Species.
• The Paleobiology Database.
• Tassonomija tal-Mammiferi.

Ħoloq jew Linkijiet Esterni

• Il-Proġett tat-3 Liepri "The Three Hares Project"

Spårdaedje del biesse, e rodje coleur : mwaisse dominne; e rôze coleur : amoennaedje pås djins

Li live d' Urope, c' est on live ki vike e l' Urope ey e l' Afrike bijhrece, Moyén Levant et Mîtrinne Azeye. Mins end a pont e l' Irlande.

Il a stî emoenné pås djins e l' Ostraleye, Amerike nonnrece, evnd.

Li live do Cap est rwaitî, dispu 1965, come li minme indje ki li live d' Urope.^[1]

No d' l' indje e sincieus latén : Lepus europaeus

Famile : Robtidîs

Discrijhaedje

Il a on blanc cou.

Il a des grandès longowès orayes, did la li lomaedje "orayes-di-live" a bråmint des plantes.

Les pates di drî sont bråmint pus longues ki les cenes di dvant.

• ki magne

• ki court

• a l' awaite, el Hôte Årdene

• ses petales

• levrot dins on djîsse inte les pires

• ascwati dins s' coûtchete, al nive

Mopliyaedje

Tcholeurs

Cwand les måyes ricwerèt les frumeles, on dit k' i sont-st al tchôde u å bokinaedje.

A-st arivé, dins les trimblenes, k' on robtê porshuvaxhe on ptit tchén, contant k' c' esteut ene frumele.

Poirtêye

Li poirtêye deure 42 djoûs.

Sorraplinnixhaedje : li bokin pout potchî ene håze plinne sacwants djoûs divant k' ele ni djonnlêye. Adon, ele pôrè resse plinne on deujhinme côp après l' djonnlaedje, sins raler avou l' måye.^[2]

Vicaedje

Li live vike pus voltî dins les plins la k' i gn a des coûteures.

Li coûtche do live d' Urope est del longueur d' on solé d' 44.

Ses innmis magneus d' lives, c' est les bråmint les rnåds. El Walonreye, cwand on-z aveut vlou dzindjner les rnåds di cåze do må d' araedje, gn aveut yeu des lives a hotche.

Cwand end a bråmint, on les towe cobén al nute tot rôlant dsu avou ene oto.

Et les tchesseus, come di djusse. Did la li spot "la k' i gn a des lives, i gn a des tchesseus".

Tchesse

I dmeure ascwati disk' å dierin moumint, et steper evoye … come on live (a grande felesse). Li live pout fé do 70 a l' eure, pus rade k' on tchvå ki galope. A tot moumint, i biyairdêye d' on plin côp, et leye ses shuvant aler tot droet.

On l' pout tchessî :

• a l' afut, tot les leyant aprotchî. Li meyeu moumint, c' est cwand i sont-st al tchôde.
• al bricole : li bricole si doet mete troes doets ådzeu d' tere, e-n on pazea.
• avou des tchéns levrîs. Fåt k' ça soeye après l' awousse et k' i gn åye pont d' bouxhons ni d' hôtès waides.

Aclevaedje

Li live n' est nén aclevåve. Si i nd apice onk, et l' mete dins ene cadje ås robetes, i va aveur l' air di s' etraityî sacwants djoûs, pu on bea côp, on l' ritrouvrè crevé.

Maladeye des lives d' Urope

• tularemeye
• stafilomicôze
• pasteurelôze
• fåsse tuberculôze
• coccidiôze
• tocsoplasmôze
• viers solitaires (Cittotaenia pectinata, Cittotaenia ctenoides, Andrya spp.)
• kisse idatike
• ronds viers
• brontchite viermineuse^[3]

Hårdêye difoûtrinne

• Responda d' on bracnî ås lives

Sourdants

1. ↑ Dieter Burckhardt & Paul Barruel Mammifères d' Europe, Ed. Artis, Brusele, 1971.
2. ↑ Heini Heidiger, do djårdén zolodjike di Zurich.
3. ↑ R. Wetzel & W. Rieck, Krankheiten des Wildes, Paul Parey, Berlin, 1962

Szari zajc

Szari zajc (Lepus europaeus) - to je susk z rodzëznë zajcowatëch. Czedës na Kaszëbach bëło jich wicy.

Zoikis (Lepus europaeus)

Zoikis aba zoikīs (lietovėškā (b.k.): Kiškis, luotīnėškā: Lepus europaeus) īr žvieralis, katros muokslėškā prėgol zoikėniu šeimā. Ons gīven medies, bat tēpuogi tonkē strīkaliuo pu pėivas, dėrvuonus.

Žemaitėjuo īr nemažā zoikiu.

Ο Ευρωπαϊκός λαγός (Lepus europaeus) (είναι γνωστός και ως Καφέ λαγός) είναι γηγενές είδος λαγού στην Ευρώπη και σε ορισμένα μέρη της Ασίας ενώ ζει και σε περιοχές της βορείου και της νοτίου Αμερικής και της Αυστραλίας καθώς και στη Νέα Ζηλανδία όπου μεταφέρθηκε από τους αποίκους.

Η περίοδος αναπαραγωγής του διαρκεί από τον Ιανουάριο έως τον Αύγουστο. Οι θηλυκοί λαγοί γεννούν μέχρι τρεις φορές το χρόνο τρία με τέσσερα μικρά σε φωλιές που σκάβουν κάτω από την επιφάνεια του εδάφους.

Ο Ευρωπαϊκός λαγός είναι φυτοφάγο ζώο και τρέφεται κυρίως με χόρτα, καλαμπόκι, σιτάρι και καρότα. Αποτελεί θήραμα για διάφορα ζώα και βασίζεται στη ταχύτητά του για να ξεφύγει. Αν και πρόκειται κυρίως για νυκτόβιο ζώο (και για αυτό θεωρείται ντροπαλό ζώο), κατά τη διάρκεια της άνοιξης μπορεί να τους δει κανείς τη μέρα να τρέχουν και να κυνηγιούνται στα χωράφια.

Σύμφωνα με τη λίστα της Διεθνούς Ένωσης για τη Διατήρηση της Φύσης ο Ευρωπαϊκός λαγός κατατάσσεται στα είδη ελάχιστης ανησυχίας (LC), αν και από τη δεκαετία του εξήντα ο πληθυσμός τους στην Ευρώπη μειώνεται. Η μείωση του πληθυσμού του οφείλεται στο κυνήγι (υπολογίζεται ότι σκοτώνονται από κυνηγούς στην Ευρώπη κάθε χρόνο πέντε εκατομμύρια λαγοί) και στις αλλαγές στη γεωργία.

Παραπομπές

За́яц-руса́к — зьвер з роду зайцаў (Lepus) сямейства Зайцавых (Leporidae).

Даўжыня цела 55—70 см. Вага да 6 кг. Улетку мае карычнева-вохрыста-шэрую поўсьць зь цёмна-стракатым малюнкам. Вакол вачэй белае кольца. Пад вачыма цёмная пляма. Кончыкі вушэй цёмныя. Хвост зьверху чорны або чорна-буры, а зьнізу белы. Бакі чырвона-палевыя. Узімку мае шэрую поўсьць. Веснавая лінька сканчаецца ў траўні, а восеньская — у лістападзе. Размнажаецца зь лютага да верасьня. Дае 2—4 прыплоды па 1—7 зайчанятаў (часьцей па 4). Цяжарнасьць доўжыцца 42—45 дзён. Працягласьць жыцьця да 10 гадоў. Жыве на палях, лясных палянах, высечках, узьлесках і ў ярах. Пераважна начны зьвер, актыўны ўвесь год. Спажывае расьлінны корм: улетку — пераважна злакавыя і бабовыя травяністыя расьліны, узімку — хмызьнякі, кару і парасткі асіны, вярбы, грушы і яблыні. Служыць прадметам пушнога промыслу і паляваньня. Пашыраны ў Эўразіі і Паўночнай Афрыцы. Акліматызаваны ў Паўночнай Амэрыцы, Новай Зэляндыі і на поўдні Аўстраліі^[1]. Іншая назва: заяц-шарак^[2].

Маладняк нараджаецца з расплюшчанымі вачымі, пакрыты поўсьцю і здольны да бегу. Разьвівае хуткасьць да 60 км/гадзіна^[3]. Пятляе і вяртаецца па сваім сьледзе^[4].

Беларусь

На адкрытых краявідах Беларусі трапляецца падвід сярэднярускі заяц-русак. У 1983 годзе сярэднегадавая колькасьць складала 150—300 тысячаў. Штогод нарыхтоўвалі 60—150 тыс. шкурак^[1]. У паляўнічым сэзоне 2012 году ў Беларусі здабылі 37,6 тыс. зайцоў-русакоў. На лістапад 2013 году ў лясах налічвалася 101,2 тыс. асобін зайца-русака^[5].

Крыніцы

Сур мераҥ (лат. Lepus europaeus ) – Евразийыште мераҥ-влак (Leporidae) йамагатын гыч кугу мераҥ. Капше 50 - 70 см, нелытше 2,5 - 6,5 кг.

Хир мулкачĕ

Хир мулкачĕ ареалĕ

Хир мулкачĕсем (карсаксем) — шурă мулкачсенчен пысăкрах. Ытларах уй-хирте пурăнаççĕ, çапах та вăрманта те тĕл пулма пулать вĕсене. Ытларах тырпул уйĕсенче, çырмасенче куратăн хир мулкачне, пĕчĕк вăрмансенче, катасенче те асăрхама пулать. Кĕркунне карсака кĕрхи калча çинче тăтăшах тĕл пулатăн. Хĕлле вăрман, юханшыв, шурлăх таврашĕнче апат шыраса çӳреççĕ Хир касакĕсем, улмуççи сачĕсене те сиен кӳме пултараççĕ. Апата карсак каçхине тухать. Хăйне питĕ сыхă тытать. Кăшт хăрушăрах сас илтсенех хăлхисене тăратса итлет, çĕр çумне тĕршĕнет. Мулкачсен ура тупанĕнче тар парĕсем пур, çавăнпа та вĕсене тилĕсемпе кашкăрсем йĕрлесе тупма пултараççĕ. Карсак çакна лайăх пĕлет. Канма вытас умĕн йĕрне çухатма тĕрлĕ май шырать. Хăйĕн йĕрĕнчен темиçе метра аякалла сиксе мулкач кукăр-макăр утать, унтан тепре вирлĕ сиксе канма выртать. Пуçне хăй килнĕ йĕр еннелле туса канăç тупать вăл. Çăвăрĕсем 4-5 пулаççĕ. Амăшĕ вĕсене ĕмĕртнĕ-ĕмĕртменех апат шырама каять, анчах та инçете çӳремест, кăшт хăрушлăх пулсанах çурисем патне таврăнать. Карсаксем 7-8 çул пурăнма пултараççĕ, анчах та нумай чухне 4-5 çултан ытларах пурнаймаççĕ.

Үр куяны (лат. Lepus europaeus) — куяннар ыругы куянсыманнар отрядына керүче хайван.

Yp куяны ак куяннан эрерәк һәм аннан колаклары озынрак һәм койрыгының өске ягы кара төстә булуы белән аерыла. Төсе сезонга карап үзгәрә, ләкин бик кискен үзгәрми. Җәен ул көрәнсу-җирән төстә, ә кышын арка ягы ачыграк була.

Yp куяны азыкны ачык урыннарда эзли, аны көндез дә очратып була. Һәр ике төре елына 2—3 тапкыр үрчем бирә. Куян балалары җитлегеп туа: күзләре ачык, тәне йон белән капланган була. Ана куян үз балаларын гына түгел, читләрне дә имезә. Сөте бик куе (майлылыгы 15 % ка җитә) һәм куян баласына, ныгып китү өчен, берничә тапкыр имү җитә, аннан ул үзе үлән белән туклана башлый.

Куяннар ау объекты булып тора, ите ашарга яраклы, ә тиресеннән төрле мех әйберләр тегәләр.

Беларусия купюрасы 1 беларус сумы , 1992

Шулай ук карагыз

Чыганаклар

• Рәхимов И.И. , Ибраһимова К.К., Татарстанның үсемлекләр һәм хайваннар дөньясы. бит190.

Үрғуян (лат. Lepus europaeus) — һөтимәрҙәр ырыуындағы, ҡуяндар ғаиләһендәге йенлек.

Ҡылыҡһырлама

Эре ҡуяндар нәҫеленән. Кәүҙәһенең оҙонлоғо 57—68 см; ауырлығы 4—6, һирәк осраҡта хатта 7 кг тарта. Рәсәй биләмәһендә иң эре ҡуяндар Себерҙә һәм Көнсығыш себерҙә осрай. Аҡ ҡуяндан оҙон ҡолаҡлы, ҡойроғоноң да оҙонораҡ булыуы менән айырыла. Йомшаҡ ҡарлы, шулай уҡ ҡар ҡатламы йоҡа булған урындарҙы үҙ итә. Йәй көнөндә тиреһе һоро, ерән һоро төҫтәрҙә була. Тыштан ялтырап тора.

Үрғуян

Төләүе

Башҡа ҡуяндар кеүек үк үрғуян марттың икенсе яртыһында (75—80 көн) һәм ноябрь аҙағында. Әгәр ҡыш йылы килһә декабрҙә лә төләйҙәр.

Йәшәү рәүеше

Яланда һәм далала йәшәй. Төнгө йәшәү тормошон алып бара. Төрлө үҫемлектәр менән туҡлана. Йөклөлөк ваүыты 4-48 көн. Инә үрғуян йылына 2-4 тапҡыр үрсем килтерә. 1-6-шар бала тыуҙыра.

Үрғуян өшәләге.

Һылтанмалар

• Позвоночные животные России: Заяц-русак (рус.)
• Млекопитающие фауны России и сопредельных территорий: Заяц-русак (рус.)
• Охота на зайцев (рус.)

Белорусс купюраһы 1 рубль «ҡуян», 1992

ஐரோப்பிய முயல் (ஆங்கிலப்பெயர்: European Hare, உயிரியல் பெயர்: Lepus europaeus) அல்லது பழுப்பு முயல் என்பது ஐரோப்பா மற்றும் சில ஆசியப் பகுதிகளை பூர்வீகமாக கொண்ட ஒரு முயல் இனம் ஆகும். முயல் இனங்களிலேயே இது ஒரு பெரிய இனமாகும். இது மிதமான வெப்பநிலை மற்றும் திறந்த வெளிகளுக்கு ஏற்ப தகவமைந்துள்ளது. இவை தாவர உண்ணிகள் ஆகும். பொதுவாக புல் மற்றும் மூலிகைகளை உண்கின்றன. மேலும் இவை குறிப்பாக குளிர்காலத்தில் கிளைகள், மொட்டுக்கள், பட்டைகள் மற்றும் பயிர்களை உண்கின்றன. கொன்றுண்ணி பறவைகள், நாய் மற்றும் பூனை குடும்ப விலங்குகள் ஆகியவை இவற்றை வேட்டையாடுகின்றன. வேட்டை விலங்குகளிடம் இருந்து தப்பிக்க இவை வேகமாக நீண்ட தூரம் ஓடும் பண்பை நம்பியுள்ளன. இவற்றிற்கு நீளமான சக்தி வாய்ந்த காதுகள் மற்றும் பெரிய மூக்குகள் உள்ளன.

உசாத்துணை

欧洲野兔（学名Lepus europaeus）是一种原产拉北欧、中欧、西欧搭西亚个野兔。欧洲野兔个体型比兔大，耳朵搭脚也较长。渠拉个身体约长50-70厘米，尾巴长7-11厘米，可以重达2.5-6.5公斤。

Yew arwêşê Ewropa.

Arwêşê Ewropa (Lepus europaeus) yew ganiyo ke miyanê keyey (Leporidae) de ca gêno, heta 70 cmi dergo u xeyli leze vozeno. Arwêşê Ewopa dı u hewt kiloy gıran beni, dımê cı zi des cm dergo. Arwêşê Ewropa ke Tırkiya de cıwiyeni, ê Ewropa ra qıtekê. Goşê arwêşanê Ewropa dımê xo sero merediyeni a. Amnan de rengê inan qehweyo, zımıstan de zi sıpêyo. Yew arwêşê Ewropa des u des u dı serri weşiya xo rameno.

Lèpere (Lepus europaeus) de sa Familia Leporidi. Su lepere comunu. Mamiferu. Longu unos 60 cm.

Orijas mannas, ojos mannos, cun pilos sensibiles in su runcu (vibrisse). Pilu longu e soffitze de colore rujittu. Sas ancas dasegus sunu longas e robustas, poite potat fuire cun saltios longos. Animale areste e vivet in campagna e mandigat erva e fenu. Est animale meda chircadu dae sos catzadores. Esistit su lepere de su nie chi vivet in sas zonas articas, ma puru in altu, in sas Alpes, e chi cambiat colore de su pilu, longu e soffitze, biancu in s'ijerru, e grigiu, colore de su terrinu in sas ateras istajones.

Sutaispètzias

• Lepus europaeus caspicus
• Lepus europaeus connori
• Lepus europaeus creticus
• Lepus europaeus cyprius
• Lepus europaeus cyrensis
• Lepus europaeus europaeus
• Lepus europaeus hybridus
• Lepus europaeus judeae
• Lepus europaeus karpathorum
• Lepus europaeus medius
• Lepus europaeus occidentalis
• Lepus europaeus parnassius
• Lepus europaeus ponticus
• Lepus europaeus rhodius
• Lepus europaeus syriacus
• Lepus europaeus transsylvanicus

Su lèpere curret fintzas a 60 Km/h

The European hare (Lepus europaeus), also known as the brown hare, is a species of hare native to Europe and parts of Asia. It is among the largest hare species and is adapted to temperate, open country. Hares are herbivorous and feed mainly on grasses and herbs, supplementing these with twigs, buds, bark and field crops, particularly in winter. Their natural predators include large birds of prey, canids and felids. They rely on high-speed endurance running to escape predation, having long, powerful limbs and large nostrils.

Generally nocturnal and shy in nature, hares change their behaviour in the spring, when they can be seen in broad daylight chasing one another around in fields. During this spring frenzy, they sometimes strike one another with their paws ("boxing"). This is usually not competition between males, but a female hitting a male, either to show she is not yet ready to mate or to test his determination. The female nests in a depression on the surface of the ground rather than in a burrow and the young are active as soon as they are born. Litters may consist of three or four young and a female can bear three litters a year, with hares living for up to twelve years. The breeding season lasts from January to August.

The European hare is listed as being of least concern by the International Union for Conservation of Nature because it has a wide range and is moderately abundant. However, populations have been declining in mainland Europe since the 1960s, at least partly due to changes in farming practices. The hare has been hunted across Europe for centuries, with more than five million being shot each year; in Britain, it has traditionally been hunted by beagling and hare coursing, but these field sports are now illegal. The hare has been a traditional symbol of fertility and reproduction in some cultures and its courtship behaviour in the spring inspired the English idiom mad as a March hare.

Taxonomy and genetics

The Granada hare (Lepus granatensis) was once considered a subspecies of the European hare

The European hare was first described in 1778 by German zoologist Peter Simon Pallas.^[2] It shares the genus Lepus (Latin for "hare"^[3]) with 32 other hare and jackrabbit species,^[4][5] jackrabbits being the name given to some species of hare native to North America. They are distinguished from other leporids (hares and rabbits) by their longer legs and wider nostrils.^[6] The Corsican hare, broom hare and Granada hare were at one time considered to be subspecies of the European hare, but DNA sequencing and morphological analysis support their status as separate species.^[7][8]

There is some debate as to whether the European hare and the Cape hare are the same species. A 2005 nuclear gene pool study suggested that they are,^[9] but a 2006 study of the mitochondrial DNA of these same animals concluded that they had diverged sufficiently widely to be considered separate species.^[10] A 2008 study claims that in the case of Lepus species, with their rapid evolution, species designation cannot be based solely on mtDNA but should also include an examination of the nuclear gene pool. It is possible that the genetic differences between the European and Cape hare are due to geographic separation rather than actual divergence. It has been speculated that in the Near East, hare populations are intergrading and experiencing gene flow.^[11] Another 2008 study suggests that more research is needed before a conclusion is reached as to whether a species complex exists;^[12] the European hare remains classified as a single species until further data contradicts this assumption.^[1]

Cladogenetic analysis suggests that European hares survived the last glacial period during the Pleistocene via refugia in southern Europe (Italian peninsula and Balkans) and Asia Minor. Subsequent colonisations of Central Europe appear to have been initiated by human-caused environmental changes.^[13] Genetic diversity in current populations is high with no signs of inbreeding. Gene flow appears to be biased towards males, but overall populations are matrilineally structured. There appears to be a particularly large degree of genetic diversity in hares in the North Rhine-Westphalia region of Germany. It is however possible that restricted gene flow could reduce genetic diversity within populations that become isolated.^[14]

Historically, up to 30 subspecies of European hare have been described, although their status has been disputed.^[6] These subspecies have been distinguished by differences in pelage colouration, body size, external body measurements, skull morphology and tooth shape.^[15]

Sixteen subspecies are listed in the IUCN red book, following Hoffmann and Smith (2005):^[1]

Twenty-nine subspecies of "very variable status" are listed by Chapman and Flux in their book on lagomorphs, including the subspecies above (with the exceptions of L. e. connori, L. e. creticus, L. e. cyprius, L. e. judeae, L. e. rhodius, and L. e. syriacus) and additionally:^[6]

Description

Hare skull

The European hare, like other members of the family Leporidae, is a fast-running terrestrial mammal; it has eyes set high on the sides of its head, long ears and a flexible neck. Its teeth grow continuously, the first incisors being modified for gnawing while the second incisors are peg-like and non-functional. There is a gap (diastema) between the incisors and the cheek teeth, the latter being adapted for grinding coarse plant material. The dental formula is 2/1, 0/0, 3/2, 3/3.^[16][17] The dark limb musculature of hares is adapted for high-speed endurance running in open country. By contrast, cottontail rabbits are built for short bursts of speed in more vegetated habitats.^[6][18] Other adaptions for high speed running in hares include wider nostrils and larger hearts.^[6] In comparison to the European rabbit, the hare has a proportionally smaller stomach and caecum.^[19]

This hare is one of the largest of the lagomorphs. Its head and body length can range from 60 to 75 cm (24 to 30 in) with a tail length of 7.2 to 11 cm (2.8 to 4.3 in). The body mass is typically between 3 and 5 kg (6.6 and 11.0 lb).^[20] The hare's elongated ears range from 9.4 to 11.0 cm (3.7 to 4.3 in) from the notch to tip. It also has long hind feet that have a length of between 14 and 16 cm (5.5 and 6.3 in).^[21] The skull has nasal bones that are short, but broad and heavy. The supraorbital ridge has well-developed anterior and posterior lobes and the lacrimal bone projects prominently from the anterior wall of the orbit.^[20]

The fur colour is grizzled yellow-brown on the back; rufous on the shoulders, legs, neck and throat; white on the underside and black on the tail and ear tips.^[21] The fur on the back is typically longer and more curled than on the rest of the body.^[6] The European hare's fur does not turn completely white in the winter as is the case with some other members of the genus,^[21] although the sides of the head and base of the ears do develop white areas and the hip and rump region may gain some grey.^[6]

Distribution and habitat

Hare running in open field

The European hare is native to much of continental Europe and part of Asia. Its range extends from northern Spain to southern Scandinavia, eastern Europe, and northern parts of Western and Central Asia. It has been extending its range into Siberia.^[6] It may have been introduced to Great Britain by the Romans about 2000 years ago, based on a lack of archaeological evidence before that.^[22] It is not present in Ireland, where the mountain hare is the only native hare species. Undocumented introductions probably occurred in some Mediterranean Islands.^[22] It has also been introduced, mostly as game animal, to North America in Ontario and New York State, and unsuccessfully in Pennsylvania, Massachusetts, and Connecticut, the Southern Cone in Brazil, Argentina, Uruguay, Paraguay, Bolivia, Chile, Peru and the Falkland Islands, Australia, both islands of New Zealand and the south Pacific coast of Russia.^[6][21][23]

The European hare primarily lives in open fields with scattered brush for shelter. It is very adaptable and thrives in mixed farmland.^[6] According to a study in the Czech Republic, the mean hare densities were highest at elevations below 200 m (660 ft), 40 to 60 days of annual snow cover, 450 to 700 mm (18 to 28 in) of annual precipitation, and a mean annual air temperature of around 10 °C (50 °F). With regards to climate, the European hare density was highest in "warm and dry districts with mild winters".^[24] In Poland, the European hare is most abundant in areas with few forest edges, perhaps because foxes can use these for cover. It requires cover, such as hedges, ditches and permanent cover areas, because these habitats supply the varied diet it requires, and are found at lower densities in large open fields. Intensive cultivation of the land results in greater mortality of young hares.^[25]

In Great Britain, the European hare is seen most frequently on arable farms, especially those with crop rotation and fallow land, wheat and sugar beet crops. In mainly grass farms, its numbers increased with are improved pastures, some arable crops and patches of woodland. It is seen less frequently where foxes are abundant or where there are many common buzzards. It also seems to be fewer in number in areas with high European rabbit populations,^[26] although there appears to be little interaction between the two species and no aggression.^[27] Although European hares are shot as game when plentiful, this is a self-limiting activity and is less likely to occur in localities where the species is scarce.^[26]

Behaviour and life history

European hare hiding in a "form"

The European hare is primarily nocturnal and spends a third of its time foraging.^[6] During daytime, it hides in a depression in the ground called a "form" where it is partially hidden. It can run at 70 km/h (43 mph), and when confronted by predators it relies on outrunning them in the open. It is generally thought of as asocial but can be seen in both large and small groups. It does not appear to be territorial, living in shared home ranges of around 300 ha (740 acres). It communicates with each other by a variety of visual signals. To show interest it raises its ears, while lowering the ears warns others to keep away. When challenging a conspecific, a hare thumps its front feet; the hind feet are used to warn others of a predator. It squeals when hurt or scared, and a female makes "guttural" calls to attract her young.^[21] It can live for as long as twelve years.^[1]

Food and foraging

Hares feeding in a small group

The European hare is primarily herbivorous and forages for wild grasses and weeds. With the intensification of agriculture, it has taken to feeding on crops when preferred foods are not available.^[1] During the spring and summer, it feeds on soy, clover and corn poppy^[28] as well as grasses and herbs.^[21] During autumn and winter, it primarily chooses winter wheat, and is also attracted to piles of sugar beet and carrots provided by hunters.^[28] It also eats twigs, buds and the bark of shrubs and young fruit trees during winter.^[21] It avoids cereal crops when other more attractive foods are available, and appears to prefer high energy foodstuffs over crude dietary fiber.^[29] When eating twigs, it strips off the bark to access the vascular tissues which store soluble carbohydrates. Compared to the European rabbit, food passes through the gut more rapidly in the European hare, although digestion rates are similar.^[19] It is sometimes coprophagial eating its own green, faecal pellets to recover undigested proteins and vitamins.^[20] Two to three adult hares can eat more food than a single sheep.^[21]

Faecal pellets

European hares forage in groups. Group feeding is beneficial as individuals can spend more time feeding knowing that other hares are being vigilant. Nevertheless, the distribution of food affects these benefits. When food is well-spaced, all hares are able to access it. When food is clumped together, only dominant hares can access it. In small gatherings, dominants are more successful in defending food, but as more individuals join in, they must spend more time driving off others. The larger the group, the less time dominant individuals have in which to eat. Meanwhile, the subordinates can access the food while the dominants are distracted. As such, when in groups, all individuals fare worse when food is clumped as opposed to when it is widely spaced.^[30]

Mating and reproduction

Fighting, and running during "March madness"

European hares have a prolonged breeding season which lasts from January to August.^[31][32] Females, or does, can be found pregnant in all breeding months and males, or bucks, are fertile all year round except during October and November. After this hiatus, the size and activity of the males' testes increase, signalling the start of a new reproductive cycle. This continues through December, January and February when the reproductive tract gains back its functionality. Matings start before ovulation occurs and the first pregnancies of the year often result in a single foetus, with pregnancy failures being common. Peak reproductive activity occurs in March and April, when all females may be pregnant, the majority with three or more foetuses.^[32]

The mating system of the hare has been described as both polygynous (single males mating with multiple females) and promiscuous.^[33] Females have six-weekly reproductive cycles and are receptive for only a few hours at a time, making competition among local bucks intense.^[31] At the height of the breeding season, this phenomenon is known as "March madness",^[32] when the normally nocturnal bucks are forced to be active in the daytime. In addition to dominant animals subduing subordinates, the female fights off her numerous suitors if she is not ready to mate. Fights can be vicious and can leave numerous scars on the ears.^[31] In these encounters, hares stand upright and attack each other with their paws, a practice known as "boxing", and this activity is usually between a female and a male and not between competing males as was previously believed.^[21][34] When a doe is ready to mate, she runs across the countryside, starting a chase that tests the stamina of the following males. When only the fittest male remains, the female stops and allows him to copulate.^[31] Female fertility continues through May, June and July, but testosterone production decreases in males and sexual behaviour becomes less overt. Litter sizes decrease as the breeding season draws to a close with no pregnancies occurring after August. The testes of males begin to regress and sperm production ends in September.^[32]

Newborn leverets in a depression

Does give birth in hollow depressions in the ground. An individual female may have three litters in a year with a 41- to 42-day gestation period. The young have an average weight of around 130 grams (4.6 oz) at birth.^[35] The leverets are fully furred and are precocial, being ready to leave the nest soon after they are born, an adaptation to the lack of physical protection relative to that afforded by a burrow.^[21] Leverets disperse during the day and come together in the evening close to where they were born. Their mother visits them for nursing soon after sunset; the young suckle for around five minutes, urinating while they do so, with the doe licking up the fluid. She then leaps away so as not to leave an olfactory trail, and the leverets disperse once more.^[21][36] Young can eat solid food after two weeks and are weaned when they are four weeks old.^[21] While young of either sex commonly explore their surroundings,^[37] natal dispersal tends to be greater in males.^[33][38] Sexual maturity occurs at seven or eight months for females and six months for males.^[1]

Health and mortality

Golden eagle with a freshly caught hare

European hares are large leporids and adults can only be tackled by large predators such as canids, felids and the largest birds of prey.^[20] In Poland it was found that the consumption of hares by foxes was at its highest during spring, when the availability of small animal prey was low; at this time of year, hares may constitute up to 50% of the biomass eaten by foxes, with 50% of the mortality of adult hares being caused by their predation.^[39] In Scandinavia, a natural epizootic of sarcoptic mange which reduced the population of red foxes dramatically, resulted in an increase in the number of European hares, which returned to previous levels when the numbers of foxes subsequently increased.^[40] The golden eagle preys on the European hare in the Alps, the Carpathians, the Apennines and northern Spain.^[41] In North America, foxes and coyotes are probably the most common predators, with bobcats and lynx also preying on them in more remote locations.^[35]

European hares have both external and internal parasites. One study found that 54% of animals in Slovakia were parasitised by nematodes and over 90% by coccidia.^[42] In Australia, European hares were reported as being infected by four species of nematode, six of coccidian, several liver flukes and two canine tapeworms. They were also found to host rabbit fleas (Spilopsyllus cuniculi), stickfast fleas (Echidnophaga myrmecobii), lice (Haemodipsus setoni and H. lyriocephalus), and mites (Leporacarus gibbus).^[43]

European brown hare syndrome (EBHS) is a disease caused by a calicivirus similar to that causing rabbit haemorrhagic disease (RHD) and can similarly be fatal, but cross infection between the two mammal species does not occur.^[44] Other threats to the hare are pasteurellosis, yersiniosis (pseudo-tuberculosis), coccidiosis and tularaemia, which are the principal sources of mortality.^[45]

In October 2018, it was reported that a mutated form of the rabbit haemorrhagic disease virus (RHDV2) may have jumped to hares in the UK. Normally rare in hares, a significant die-off from the virus has also occurred in Spain.^[46][47]

Relationship with humans

Albrecht Dürer's watercolour Young Hare, 1502

In folklore, literature, and art

In Europe, the hare has been a symbol of sex and fertility since at least Ancient Greece. The Greeks associated it with the gods Dionysus, Aphrodite and Artemis as well as with satyrs and cupids. The Christian Church connected the hare with lustfulness and homosexuality, but also associated it with the persecution of the church because of the way it was commonly hunted.^[48]

In Northern Europe, Easter imagery often involves hares or rabbits. Citing folk Easter customs in Leicestershire, England, where "the profits of the land called Harecrop Leys were applied to providing a meal which was thrown on the ground at the 'Hare-pie Bank'", the 19th-century scholar Charles Isaac Elton proposed a possible connection between these customs and the worship of Ēostre.^[49] In his 19th-century study of the hare in folk custom and mythology, Charles J. Billson cites folk customs involving the hare around Easter in Northern Europe, and argues that the hare was probably a sacred animal in prehistoric Britain's festival of springtime.^[50] Observation of the hare's springtime mating behaviour led to the popular English idiom "mad as a March hare",^[48] with similar phrases from the sixteenth century writings of John Skelton and Sir Thomas More onwards.^[51] The mad hare reappears in Alice's Adventures in Wonderland by Lewis Carroll, in which Alice participates in a crazy tea-party with the March Hare and the Hatter.^[52]

Sir John Tenniel's March Hare with Alice, the Dormouse, and the Hatter from Alice's Adventures in Wonderland, 1865

Any connection of the hare to Ēostre is doubtful. John Andrew Boyle cites an etymology dictionary by A. Ernout and A. Meillet, who wrote that the lights of Ēostre were carried by hares, that Ēostre represented spring fecundity, love and sexual pleasure. Boyle responds that almost nothing is known about Ēostre, and that the authors had seemingly accepted the identification of Ēostre with the Norse goddess Freyja, but that the hare is not associated with Freyja either. Boyle adds that "when the authors speak of the hare as the 'companion of Aphrodite and of satyrs and cupids' and 'in the Middle Ages [the hare] appears beside the figure of [mythological] Luxuria', they are on much surer ground."^[53]

The hare is a character in some fables, such as The Tortoise and the Hare of Aesop.^[54] The story was annexed to a philosophical problem by Zeno of Elea, who created a set of paradoxes to support Parmenides' attack on the idea of continuous motion, as each time the hare (or the hero Achilles) moves to where the tortoise was, the tortoise moves just a little further away.^[55][56] The German Renaissance artist Albrecht Dürer realistically depicted a hare in his 1502 watercolour painting Young Hare.^[57]

Food and hunting

Detail of The Caledonian Coursing Meeting near the Castle of Ardrossan, the Isle of Arran in the Distance by Richard Ansdell, 1844, showing gentlemen on horseback hunting hares with greyhounds

Across Europe, over five million European hares are shot each year, making it probably the most important game mammal on the continent. This popularity has threatened regional varieties such as those of France and Denmark, through large-scale importing of hares from Eastern European countries such as Hungary.^[6] Hares have traditionally been hunted in Britain by beagling and hare coursing. In beagling, the hare is hunted with a pack of small hunting dogs, beagles, followed by the human hunters on foot. In Britain, the 2004 Hunting Act banned hunting of hares with dogs, so the 60 beagle packs now use artificial "trails", or may legally continue to hunt rabbits.^[58] Hare coursing with greyhounds was once an aristocratic pursuit, forbidden to lower social classes.^[59] More recently, informal hare coursing became a lower class activity and was conducted without the landowner's permission;^[60] it is also now illegal.^[61] In Scotland concerns have been raised over the increasing numbers of hares shot under license.^[62]

Hare is traditionally cooked by jugging: a whole hare is cut into pieces, marinated and cooked slowly with red wine and juniper berries in a tall jug that stands in a pan of water. It is traditionally served with (or briefly cooked with) the hare's blood and port wine.^[63][64] Hare can also be cooked in a casserole.^[65] The meat is darker and more strongly flavoured than that of rabbits. Young hares can be roasted; the meat of older hares becomes too tough for roasting, and may be slow-cooked.^[64][66]

Status

Hare on cultivated ground. The intensification of agricultural practices has caused a decline in their populations.

The European hare has a wide range across Europe and western Asia and has been introduced to a number of other countries around the globe, often as a game species. In general it is considered moderately abundant in its native range,^[14] but declines in populations have been noted in many areas since the 1960s. These have been associated with the intensification of agricultural practices.^[67] The hare is an adaptable species and can move into new habitats, but it thrives best when there is an availability of a wide variety of weeds and other herbs to supplement its main diet of grasses.^[1] The hare is considered a pest in some areas; it is more likely to damage crops and young trees in winter when there are not enough alternative foodstuffs available.^[21]

The International Union for Conservation of Nature has evaluated the European hare's conservation status as being of least concern. However, at low population densities, hares are vulnerable to local extinctions as the available gene pool declines, making inbreeding more likely. This is the case in northern Spain and in Greece, where the restocking by hares brought from outside the region has been identified as a threat to regional gene pools. To counteract this, a captive breeding program has been implemented in Spain, and the relocation of some individuals from one location to another has increased genetic variety.^[1] The Bern Convention lists the hare under Appendix III as a protected species.^[26] Several countries, including Norway, Germany, Austria and Switzerland,^[1] have placed the species on their Red Lists as "near threatened" or "threatened".^[68]

References