Lamium Galeobdolon, Galeopsis galeobdolon, Lamiastrum galeobdolon o Galeobdolon luteum,[1] comúnmente conocíu como arcánxel mariellu, planta d'artillería, o planta d'aluminiu, ye una planta con una flor montesa bien estendida n'Europa, y introducióse n'otros llugares como planta de xardín. Amuésase la morfoloxía de la flor asimétrica, fueyes opuestes y tarmos cuadraos típica de la familia de la menta, Lamiaceae. Les flores son de color mariellu nidiu y en recímanos axiales, con una capiya prominente (el lóbulu dorsal de la corola). Arrobínase fácilmente y asina s'utilizó comúnmente como una cubierta vexetal ornamental. Puede ser invasivo en llugares onde nun ye nativu y débese tener cuidu al momentu de llantar nestes árees.
L'arcánxel mariellu ye una planta perenne de fueyes grandes con corredores soterraños crez a un altor d'unos 40 a 80 cm. Les fueyes opuestes empareyaes son acosaes, llargamente ovaes con una base cordada y marxe dentáu. La parte inferior de les fueyes ye de cutiu de color púrpura. Les flores crecen en verticilos nuna espiga terminal y lleguen a tar en grupos numberosos d'hasta un númberu de 8 nos nuedos alcontraos na metá alta del tarmu,[2] recibiendo'l nome de verticilastros teniendo bráctees paecíes a les fueyes de llantar pero les cimeres miden de normal son 1-2 vegaes tan llargues como apuerten a anches pero menos dentaes; les inferiores son tan curties o tan llargues como ye'l entrenudo de la planta. El mota ye de cinco lóbulos y mide de 7 a 10 mm. La corola ye de color mariellu, de 15 a 25 mm de llargu, los pétalos tán fundíos con un tubu llargu y dos llabios. El llabiu cimeru ye encapucháu y el llabiu inferior tien tres lóbulos de tamañu similar col central que ye triangular y, de cutiu con rayes de color naranxa. Hai dos estames curtios y dos llargos. Los carpelos fúndense y el frutu ye una esquizocarpo de cuatro cámares.
Hai una serie de taxones estrechamente rellacionaos que s'hibriden con L. galeobdolon y en dellos casos nun s'acepta de manera inequívoca como especies distintes, pero considérense subespecies o variedaes por munchos autores. La más conocida d'elles ye l'arcánxel mariellu abigarráu (subespecie: argentatum), que les sos fueyes tienen de cutiu abigarramiento, amosando como parches de plata dispuestu como un ampliu semicírculu. Estosobremanera, les sos flores son grandes y se autocultiva tantu que recibe la indicación variegatum, ye'l taxón más de cutiu conocíu como un fuxitivu con xardín.
Esti tipu de plantes riquen solombres fondes con calor y un suelu moderáu de tar secu a tar húmedu. Los suelos deben de tar a una acidez de pH 5.5 a 8 siendo indicadora de alcalinidad y suelos probes en nitróxenu.
Lamium Galeobdolon, Galeopsis galeobdolon, Lamiastrum galeobdolon o Galeobdolon luteum, comúnmente conocíu como arcánxel mariellu, planta d'artillería, o planta d'aluminiu, ye una planta con una flor montesa bien estendida n'Europa, y introducióse n'otros llugares como planta de xardín. Amuésase la morfoloxía de la flor asimétrica, fueyes opuestes y tarmos cuadraos típica de la familia de la menta, Lamiaceae. Les flores son de color mariellu nidiu y en recímanos axiales, con una capiya prominente (el lóbulu dorsal de la corola). Arrobínase fácilmente y asina s'utilizó comúnmente como una cubierta vexetal ornamental. Puede ser invasivo en llugares onde nun ye nativu y débese tener cuidu al momentu de llantar nestes árees.
Lallemantia galeobdolon (lat. Lallemantia galeobdolon) - dalamazkimilər fəsiləsinin lallemantia cinsinə aid bitki növü.
Lallemantia galeobdolon (lat. Lallemantia galeobdolon) - dalamazkimilər fəsiləsinin lallemantia cinsinə aid bitki növü.
Planhigyn blodeuol dyfrol yw Marddanhadlen felen sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Lamiaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Lamiastrum galeobdolon a'r enw Saesneg yw Yellow archangel.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Marddanhadlen Felen, Aurddynadlen, Danal Melyn, Danhadlen Ddail, Dryned Marw Melyn, Eurddanadl Felen, Eurddanadlen, Eurddynadlen, Marddynadlen Felen, Llysiau yr Archangel.
Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn tyfu mewn cynefinoedd oer a thymherus (neu gynnes) yn hemisffer y Gogledd a'r De fel y'i gilydd.
Planhigyn blodeuol dyfrol yw Marddanhadlen felen sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Lamiaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Lamiastrum galeobdolon a'r enw Saesneg yw Yellow archangel. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Marddanhadlen Felen, Aurddynadlen, Danal Melyn, Danhadlen Ddail, Dryned Marw Melyn, Eurddanadl Felen, Eurddanadlen, Eurddynadlen, Marddynadlen Felen, Llysiau yr Archangel.
Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn tyfu mewn cynefinoedd oer a thymherus (neu gynnes) yn hemisffer y Gogledd a'r De fel y'i gilydd.
Pitulník žlutý (Galeobdolon luteum) je nenáročná, vytrvalá, žlutě kvetoucí bylina se schopností vytvářet souvislé kolonie. Je to druh z nevelkého rodu pitulník, který byl vyčleněn z rodu hluchavka.
Evropský areál výskytu je ze severu vymezen jihem Britských ostrovů, jihem Skandinávie a Pobaltím. Jižní hranice prochází Belgií, Německem, Českou republikou a Slovenskem. Směrem na východ se dále vyskytuje ostrůvkovitě od Karpat přes Balkán, Ukrajinu až po sever Íránu. V Česku se vyskytuje řidčeji na jihu Čech i Moravy, shodně jako na jihu Slovenska.
Druh preferuje vlhké hlinité nebo skeletové půdy dobře zásobené živinami, a to od kolinního po montánní výškový stupeň, snese i částečné zastínění. Obvykle roste na okrajích listnatých nebo smíšených lesů, často se vyskytuje i v křovinách podél potoků a cest nebo na vlhkých rumištích.[2][3]
Vytrvalá rostlina, která má nevětvené květonosné lodyhy čtyřhranného průřezu dorůstající v listu do výše 15 a v květu až 40 cm; ve spodní půli jsou lodyhy na hranách chlupaté a v horní lysé. Jsou porostlé křižmostojnými, dlouze řapíkatými, výrazně žilnatými listy s okrouhlými až široce vejčitými čepelemi dlouhými 3 až 8 cm a širokými 2 až 4 cm. Listy jsou na bázi klínovité či srdčité, po obvodě zubaté a na konci dlouze zašpičatělé, na svrchní straně mají někdy přechodné stříbrné skvrny a na spodní jsou nafialovělé. V horní části lodyhy listy přecházejí v listeny, které bývají dlouhé jen 1,5 až 3,5 cm, mají vroubkovaný obvod a zaokrouhlený vrcholek. Z oddenků také vyrůstají (po odkvětu) plazivé zakořeňující odnože mající 3 až 4 cm dlouhé okrouhlé zoubkované listy; odnože společně s většinou nadzemních částí rostlin přečkávají zimu.
V paždí tří až šesti řad listenů vyrůstají v lichopřeslenech, po čtyřech až osmi, přisedlé oboupohlavné květy velké 2 až 2,5 cm. Zelený zvonkovitý kalich je do poloviny rozeklaný. Světle žlutá koruna má dlouhou, mírně prohnutou květní trubku, z vnějšku chlupatý klenutý horní pysk a dále hnědě skvrnitý trojcípý dolní pysk s postranními zmenšenými cípy. Dvě přední tyčinky jsou delší než zadní a nesou tmavě hnědé lysé prašníky. Svrchní semeník je srostlý ze dvou plodolistů. Kvete od dubna do května. Pitulník žlutý je diploidní druh(2n = 18).
Plody jsou čtyři černé vejčité tvrdky s bílým masíčkem. Rostliny se rozmnožují odnožemi nebo semeny roznášenými mravenci.[2][3][4][5]
Pitulník žlutý není sice oficiálně uznávanou léčivkou, ale protože obsahuje podobné léčivé látky jako hluchavka bílá, je místně v lidovém léčitelství používán proti vnitřním zánětům, při léčbě dýchacího a trávicího ústrojí i křečových žil a ke koupelím při gynekologických potížích.
V zahradnictví ho lze používat jako podrost pod stromy nebo jako půdopokryvnou výsadbu. V zastíněných partiích již obvykle na konci druhé sezóny vytvoří zapojený porost.[4][5][6]
Pitulník žlutý (Galeobdolon luteum) je nenáročná, vytrvalá, žlutě kvetoucí bylina se schopností vytvářet souvislé kolonie. Je to druh z nevelkého rodu pitulník, který byl vyčleněn z rodu hluchavka.
Almindelig guldnælde (Lamium galeobdolon) eller blot guldnælde er en krybende 15-100 cm lang, bomstrende plante, der er vildtvoksende i løvskovene i det østlige Danmark. Den bliver ofte brugt som bunddækkende staude under skyggende træer og buske. Planten har en ubehagelig "duft" (artstilføjelsen galeobdolon betyder "væsellugt").
Guldnælden ligner meget døvnælde, men har i en periode været henført til sin egen slægt, Lamiastrum.[1] I dag er den tilbageført til Lamium.[2]
Guldnælde er en flerårig, urteagtig plante med en krybende til opstigende vækst. Ældre planter bliver fladedækkende. Stænglerne er behårede og firkantede i tværsnit. Bladene sidder modsat, og de er æg- til hjerteformede med rundtakket rand. I de fleste tilfælde har oversiden hvide eller metalfarvede aftegninger i den græsgrønne grundfarve, mens undersiden er mere eller mindre klart violet.
Blomstringen finder sted i maj-juni, hvor man finder blomsterne siddende så mange sammen i bladhjørnerne (2-10), at de næsten virker kransstillede. De er 5-tallige og uregelmæssige (kun én symmetriakse) med gule kronblade. Frugterne er firedelte spaltefrugter.
Rodsystemet består af underjordiske stængler, der bærer trævlede rødder ligesom de rodslående, overjordiske stængler.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,50 x 1,00 m (50 x 100 cm/år), heri ikke medregnet planter fra rodslående skud.
Arten er udbredt i Mellemøsten, Kaukasus og det meste af Europa, herunder også det østlige Danmark. Den er knyttet til løvskove med halvskygge og humus- og kalkrig jord.
I Nim Skov ved Horsens vokser planten på nordvendte, meget nærings- og kalkrige skråninger sammen med bl.a. alm. lungeurt, blå anemone, fladkravet kodriver, fruebær, hvid hestehov, rederod, skovvikke, storblomstret kodriver og vårfladbælg[3]
Arten bruges som bunddækkeplante under skyggende træer og buske.
Arten findes i Danmark med to underarter
Almindelig guldnælde (Lamium galeobdolon) eller blot guldnælde er en krybende 15-100 cm lang, bomstrende plante, der er vildtvoksende i løvskovene i det østlige Danmark. Den bliver ofte brugt som bunddækkende staude under skyggende træer og buske. Planten har en ubehagelig "duft" (artstilføjelsen galeobdolon betyder "væsellugt").
Guldnælden ligner meget døvnælde, men har i en periode været henført til sin egen slægt, Lamiastrum. I dag er den tilbageført til Lamium.
Die Gewöhnliche Goldnessel (Lamium galeobdolon (L.) L., Syn.: Galeobdolon luteum Huds.), auch Gold-Taubnessel genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Taubnesseln (Lamium) innerhalb der Familie der Lippenblütengewächse (Lamiaceae). Sie ist im gemäßigten Eurasien weitverbreitet.
Die Gewöhnliche Goldnessel ist eine ausdauernde krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 15 bis 45 Zentimetern erreicht.[1] Durch bis 100 Zentimeter weit kriechende Ausläufer bildet sie oft ausgedehnte Bestände. Der vierkantige Stängel ist an seiner Basis hauptsächlich auf den Kanten behaart.[1]
Die kreuzgegenständig am Stängel angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Die einfache Blattspreite ist schwach herzförmig bis abgerundet,[1] breit-eiförmig bis lanzettlich und am Rand nesselartig gekerbt oder grob unregelmäßig gesägt[1]. Auf der Blattoberseite befindet sich häufig ein weißliches oder silbernes Ornament (nicht bei der reinen Art, es handelt sich dabei um eine verwilderte Ausleseform). Diese Fleckung kommt zustande, wenn sich die Blattoberhaut vom Blattgewebe abhebt; es entsteht eine Luftschicht, an der das Licht total reflektiert wird.
Die Blütezeit reicht von April bis Juli. Meist vier bis acht (zwei bis neun) Blüten sind in zwei bis fünf Scheinquirlen angeordnet.[1] Die oberen Tragblätter sind rundlich bis grob eiförmig und stumpf gezähnt.[1]
Die zwittrigen Blüten sind zygomorph und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Der glockig röhrige Kelch ist bis zur Fruchtzeit erhalten und dann höchstens bis zu 12 (selten bis zu 12,5) Millimeter lang.[1] Die Blütenkrone ist goldgelb. Die nur 5,5 bis 8,5 Millimeter breite Oberlippe besitzt 0,7 bis 1,3 Millimeter lange Wimpern.[1]
Die Goldnessel-Arten unterscheiden sich in einigen Merkmalen von den anderen Taubnessel-Arten: Die Blütenkronen sind goldgelb bis blassgelb und meist mit einer orangen Zeichnung auf der Unterlippe und nicht wie bei den anderen Arten weißlich, rötlich oder purpurfarben. Während die anderen Taubnessel-Arten eine ungeteilte Unterlippe mit höchstens zwei fadenförmigen Zähnchen an den beiden Seiten haben, sind diese Zähnchen bei der Goldnessel deutlich dreieckig, wodurch die Unterlippe dreilappig ist. Aufgrund dieser abweichenden Merkmale wurde die Goldnessel auch oft in eine monotypische Gattung Galeobdolon mit der einzigen Art Galeobdolon luteum gestellt.
Die Gewöhnliche Goldnessel ist im gemäßigten Eurasien weit verbreitet. Ihr ursprüngliches Verbreitungsgebiet reicht von Europa bis zum Iran.[2] Sie ist in Nordamerika und Neuseeland ein Neophyt.[2]
Die Gewöhnliche Goldnessel gedeiht in Mitteleuropa meist auf frischen, nährstoffreichen, basenreichen, neutralen bis mäßig sauren (pH-Wert 6–7), humosen, lockeren Lehmböden. Sie wächst deshalb oft in lichten Wäldern, an Waldrändern oder in Staudengebüschen. Durch ihre Fähigkeit, Ausläufer zu bilden, bildet sie dort oft ausgedehnte Bestände. Sie ist in Mitteleuropa eine Charakterart der Ordnung Fagetalia und kommt selten auch in Pflanzengesellschaften des Verbands Adenostylion vor.[3]
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1753 unter dem Namen (Basionym) Galeopsis galeobdolon durch Carl von Linné in Species Plantarum, S. 580. Linné veröffentlichte 1759 auch den akzeptierten Namen Lamium galeobdolon (L.) L. Weitere Synonyme für Lamium galeobdolon (L.) L. sind beispielsweise: Leonurus galeobdolon (L.) Scop., Pollichia galeobdolon (L.) Schrank, Galeobdolon galeobdolon (L.) H.Karst. nom. inval., Lamiastrum galeobdolon (L.) Ehrend. & Polatschek.[2]
Die Artengruppe Goldnessel (Lamium galeobdolon agg.)[4] ist sehr formenreich und wird je nach Autor in verschiedene (Klein-)Arten bzw. Unterarten unterteilt, als Beispiele seien erwähnt:
Die Stellung dieser Kleinarten wird kontrovers diskutiert. Sie werden je nach Autor in wechselnden Kombinationen als eigene Arten oder Unterarten angesehen, oder überhaupt nicht abgetrennt (siehe beispielsweise Haeupler 2000[7] und Rosenbaumová 2004[8]).
Gewöhnliche Goldnessel (Lamium galeobdolon s.str.) (Herbarbeleg)
Berg-Goldnessel (Lamium montanum) (Herbarbeleg)
Von der Goldnessel gibt es einige Sorten, die als bodendeckende Zierpflanzen verwendet werden, beispielsweise die Sorte ‘Florentinum’ mit ausgeprägten Ornamenten auf den Blättern.
Die Gewöhnliche Goldnessel (Lamium galeobdolon (L.) L., Syn.: Galeobdolon luteum Huds.), auch Gold-Taubnessel genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Taubnesseln (Lamium) innerhalb der Familie der Lippenblütengewächse (Lamiaceae). Sie ist im gemäßigten Eurasien weitverbreitet.
Lamium galeobdolon, commonly known as yellow archangel, golden dead-nettle, artillery plant, aluminium plant, or yellow weasel-snout,[2] is a widespread wildflower in Europe, and has been introduced elsewhere as a garden plant. It displays the zygomorphic flower morphology, opposite leaves, and square stems typical of the mint family, Lamiaceae. The flowers are soft yellow and borne in axial clusters, with a prominent 'hood' (the dorsal lobe of the corolla). It spreads easily and so has been commonly used as an ornamental ground cover. It can be invasive in places where it is not native and caution must be taken when planting in these areas.[3]
Yellow archangel is a large-leaved perennial plant with underground runners growing to a height of about 40 to 80 cm (16 to 31 in). The paired opposite leaves are stalked, broadly ovate with a cordate base and toothed margin. The underside of the leaves often appears purplish. The flowers grow in whorls in a terminal spike. The calyx is five-lobed. The corolla is yellow, 15 to 25 mm (0.6 to 1.0 in) long, the petals fused with a long tube and two lips. The upper lip is hooded and the lower lip has three similar-sized lobes with the central one being triangular and often streaked with orange. There are two short stamens and two long ones. The carpels are fused and the fruit is a four-chambered schizocarp.[4]
There are a number of closely related taxa which hybridize with L. galeobdolon and in some cases are not unequivocally accepted as distinct species but considered subspecies or varieties by many authors. Most well known among these is variegated yellow archangel (subsp. argentatum), whose leaves often have variegation, showing as silver patches arranged as a wide semicircle. This, and in particular its large-flowered and even stronger-marked cultivar 'Variegatum', is the taxon most often met with as a garden escapee.
It is native to Europe, and found through Europe and Western Asia.[5]
An introduced species in the United States, Washington state has declared it a "noxious weed" and banned its sale.[6]
Leaf variegation
Lamium galeobdolon, commonly known as yellow archangel, golden dead-nettle, artillery plant, aluminium plant, or yellow weasel-snout, is a widespread wildflower in Europe, and has been introduced elsewhere as a garden plant. It displays the zygomorphic flower morphology, opposite leaves, and square stems typical of the mint family, Lamiaceae. The flowers are soft yellow and borne in axial clusters, with a prominent 'hood' (the dorsal lobe of the corolla). It spreads easily and so has been commonly used as an ornamental ground cover. It can be invasive in places where it is not native and caution must be taken when planting in these areas.
Lamium galeobdolon, (sinónimos Galeopsis galeobdolon, Lamiastrum galeobdolon o Galeobdolon luteum)[1] comúnmente conocido como ortiga muerta amarilla,[2] arcángel amarillo, planta de artillería, o planta de aluminio, es una planta con una flor silvestre muy extendida en Europa, y se ha introducido en otros lugares como planta de jardín. Se muestra la morfología de la flor de simetría bilateral, hojas opuestas y tallos cuadrados típica de la familia de la menta, Lamiaceae. Las flores son de color amarillo suave y en racimos axiales, con una capilla prominente (el lóbulo dorsal de la corola). Se propaga fácilmente y así se ha utilizado comúnmente como una cubierta vegetal ornamental. Puede ser invasivo en lugares donde no es nativo y se debe tener cuidado al momento de plantar en estas áreas.
El arcángel amarillo es una planta perenne de hojas grandes con corredores subterráneos crece a una altura de unos 40 a 80 cm. Las hojas opuestas emparejadas son acosadas, ampliamente ovadas con una base cordada y margen dentado. La parte inferior de las hojas es a menudo de color púrpura. Las flores crecen en verticilos en una espiga terminal y llegan a estar en grupos numerosos de hasta un número de 8 en los nudos localizados en la mitad alta del tallo,[3] recibiendo el nombre de verticilastros teniendo brácteas parecidas a las hojas de la planta pero las superiores miden normalmente son 1-2 veces tan largas como llegan a ser anchas pero menos dentadas; las inferiores son tan cortas o tan largas como es el entrenudo de la planta. El cáliz es de cinco lóbulos y mide de 7 a 10 mm. La corola es de color amarillo, de 15 a 25 mm de largo, los pétalos están fusionados con un tubo largo y dos labios. El labio superior es encapuchado y el labio inferior tiene tres lóbulos de tamaño similar con el central que es triangular y, a menudo con rayas de color naranja. Hay dos estambres cortos y dos largos. Los carpelos se fusionan y el fruto es una esquizocarpo de cuatro cámaras.
Hay una serie de taxones estrechamente relacionados que se hibridan con L. galeobdolon y en algunos casos no se acepta de modo inequívoco como especies distintas, pero se consideran subespecies o variedades por muchos autores. La más conocida de ellas es el arcángel amarillo abigarrado (subespecie: argentatum), cuyas hojas tienen a menudo abigarramiento, mostrando como parches de plata dispuestas como un amplio semicírculo. Esto, en particular, sus flores son grandes; se autocultiva tanto que recibe la indicación variegatum, es el taxón más a menudo conocido como un fugitivo con jardín.
Este tipo de plantas requiere sombra profunda con calor y un suelo moderado de estar seco a estar húmedo. Los suelos deben de estar a una acidez de pH 5.5 a 8 siendo indicadora de alcalinidad y suelos pobres en nitrógeno.
Lamium galeobdolon, (sinónimos Galeopsis galeobdolon, Lamiastrum galeobdolon o Galeobdolon luteum) comúnmente conocido como ortiga muerta amarilla, arcángel amarillo, planta de artillería, o planta de aluminio, es una planta con una flor silvestre muy extendida en Europa, y se ha introducido en otros lugares como planta de jardín. Se muestra la morfología de la flor de simetría bilateral, hojas opuestas y tallos cuadrados típica de la familia de la menta, Lamiaceae. Las flores son de color amarillo suave y en racimos axiales, con una capilla prominente (el lóbulo dorsal de la corola). Se propaga fácilmente y así se ha utilizado comúnmente como una cubierta vegetal ornamental. Puede ser invasivo en lugares donde no es nativo y se debe tener cuidado al momento de plantar en estas áreas.
Keltapeippi (Lamiastrum galeobdolon, syn. Lamium galeobdolon, Galeobdolon luteum) on keltakukkainen, ainoastaan Euroopassa luonnonvaraisena kasvava huulikukkaiskasvi.[1] Laji on sukunsa Lamiastrum (keltapeipit) ainoa edustaja.[2]
Monivuotisen keltapeipin pystyt kukintovarret kasvavat 20–40 senttimetriä korkeiksi. Kukkaversojen lisäksi kasvilla on runsaasti isolehtisiä, kukattomia pintarönsyjä. Varret ovat nelisärmäisiä. Vastakkain olevat lehdet ovat leveänpuikeita, tylppä- tai matalaan herttatyvisiä ja hammaslaitaisia. Ainakin rönsyjen lehdissä esiintyy vaaleita laikkuja. Kukinnon tukilehdet ovat varsilehtien kaltaisia. Keltapeipin kukat ovat melko suuria ja ne sijaitsevat kehässä verson ympärillä. Kukan säteittäinen verhiö on 7–10 mm pitkä, 5–10-suoninen ja sen liuskat ovat 1/4–1/3 torven pituudesta. Kirkkaankeltainen teriö on 15–25 mm pitkä ja selvästi vastakohtainen. Ylähuuli on korkea ja kupera, alahuuli on kolmeliuskainen, sivuliuskat ovat lähes yhtä isoja kuin kolmiomainen, suippo keskiliuska. Emin luotin liuskat ovat lähes tai aivan samanpituisia. Suomessa keltapeippi kukkii alkukesästä touko-kesäkuussa. Hedelmä on nelilohkoinen lohkohedelmä.[3]
Keltapeipistä tunnetaan Pohjoismaissa kahta alalajia: nimialalaji täpläkeltapeippiä (ssp. galeobdolon) sekä kirjokeltapeippiä (ssp. argentatum). Näistä jälkimmäinen on kookkaampi, kapeampilehtisempi ja suurempikukkaisempi. Merkittävin ero on lehtien vaalea kuviointi, joka kirjokeltapeipillä on yhtenäinen kun taas täpläkeltapeipillä laikuttainen.[4]
Keltapeippiä tavataan ainoastaan Euroopassa. Luontaisena sen levinneisyysalue ulottuu Pyreneiltä Romaniaan, Länsi-Ukrainaan ja Länsi-Venäjälle. Länsi-Kaukasuksella on lisäksi muusta levinneisyysalueesta erillinen esiintymä. Etelässä levinneisyysalue ulottuu Välimerelle lukuun ottamatta Sardiniaa, Sisiliaa sekä Keski- ja Etelä-Kreikkaa. Pohjoisessa levinneisyysalue ulottuu Skotlantiin, Etelä-Tanskaan ja -Ruotsiin sekä Itämeren etelä- ja itärantoja myöten Viroon saakka. Etelä-Norjassa, Keski-Ruotsissa ja Etelä-Suomessa laji on satunnainen tulokas.[5] Suomessa keltapeippi on harvinainen mutta vakiintunut uustulokas lähinnä Lounais-Suomessa.[1]
Keltapeippiä tavataan luontaisena multavissa lehdoissa, kuten Etelä-Ruotsin pyökkimetsissä.[4] Suomessa lajia tavataan viljelyjäänteenä puistoissa, puutarhoissa ja joskus harvinaisena karkulaisena rehevissä metsissä.[1]
Keltapeippiä viljellään myös koristekasvina. Erityisen hyvin se sopii maanpeitekasviksi, koska sen rönsyjen lehdet pysyvät talven yli vihreinä.[5] Puutarhakasvina keltapeippi kasvaa parhaiten puolivarjoisalla paikalla. Alustaksi kasville kelpaa parhaiten syvämultainen maa, mutta se viihtyy myös useilla muilla kasvualustoilla.[6]
Keltapeippi (Lamiastrum galeobdolon, syn. Lamium galeobdolon, Galeobdolon luteum) on keltakukkainen, ainoastaan Euroopassa luonnonvaraisena kasvava huulikukkaiskasvi. Laji on sukunsa Lamiastrum (keltapeipit) ainoa edustaja.
Lamium galeobdolon
Le Lamier jaune ou Ortie jaune (Lamium galeobdolon) est une espèce de plantes herbacées de la famille des Lamiaceae, eurasiatique très commune en France.
Malgré son nom vernaculaire d'« Ortie jaune », ce n'est pas une ortie (genre Urtica) : elle ne pique pas.
Lamier est la francisation de Lamium issu du latin lamia, tiré du même mot grec désignant une créature monstrueuse (Lamia, ogresse dans la mythologie grecque), provenant de laimos, « gorge, gosier ». La corolle bilabiée des lamiers peut évoquer, pour un esprit imaginatif, une gueule ouverte.
L'épithète galeobdolon est construite sur le grec galê, « belette, putois », et bdolos, « puanteur », en référence aux feuilles qui dégagent une odeur désagréable lorsqu'on les froisse[1].
C'est une espèce de plante vivace moyenne (40 cm maximum) qui pousse dans les endroits ombragés.
Les feuilles du lamier jaune sont comestibles et peuvent être consommées crues ou cuites[3]. On peut utiliser les fleurs en décoration de plats. Malgré leur forte odeur, les feuilles ont un goût relativement doux.
Des cultivars panachés font office de couvre-sol.
Ils sont aussi proposés comme fixateurs d'azote autour des arbres fruitiers. Cependant leur potentiel invasif dans des milieux naturels forestiers les font considérer comme nocifs dans l'état de Washington, le Wisconsin et le nord-ouest des USA[4].
Lamium galeobdolon
Le Lamier jaune ou Ortie jaune (Lamium galeobdolon) est une espèce de plantes herbacées de la famille des Lamiaceae, eurasiatique très commune en France.
Malgré son nom vernaculaire d'« Ortie jaune », ce n'est pas une ortie (genre Urtica) : elle ne pique pas.
Žuta mrtva kopriva (žuta žutošiška, lat. Lamium galeobdolon), biljna vrsta u rodu medić ili mrtva kopriva, porodica medićevki. Raširena je po gotovo cijeloj Europi (uključujući Hrvatsku[1]) i zapadnom Sibiru.
Stabljika je uspravna a lišće ima neugodan miris, a i ime mu dolazi od gale (lasica, mačka) i bdolos (smrad). raste po listopadnim šumama, uz rubove šuma i uz živice. cvate od travnja do srpnja.[2]
Žuta mrtva kopriva (žuta žutošiška, lat. Lamium galeobdolon), biljna vrsta u rodu medić ili mrtva kopriva, porodica medićevki. Raširena je po gotovo cijeloj Europi (uključujući Hrvatsku) i zapadnom Sibiru.
Stabljika je uspravna a lišće ima neugodan miris, a i ime mu dolazi od gale (lasica, mačka) i bdolos (smrad). raste po listopadnim šumama, uz rubove šuma i uz živice. cvate od travnja do srpnja.
Žołta cycawka abo złota cycawka (Lamium galeobdolon; syn.: Galeobdolon luteum, Lamiastrum galeobdolon L.) je rostlina ze swójby cycawkowych rostlinow.
Žołta cycawka je trajne zelo, kotrež docpěwa wysokosć wot 60 cm (wot 15 hač do 80 cm). Rostlina twori zwjetša dołhe, nadzemske wotnožki.
Stołpik je na spódku jenož na hranach kosmaty a ležacy abo postupacy.
Łopjena su dołho stołpikowe, kulojte hač do šěroko lancetojte, hrubje zubate, křižowanje přećiwostejne a docpěwaja dołhosć wot 3 hač 8 cm. Forma rostliny z běłymi blečkami na łopjenach prěnjotnje jenož wustupowaše w zahrodach, ale z někotrych lětdźesatkow wustupuje tež wodźiwjena.
Wona kćěje wot apryla hač do awgusta (wot meje hač do julija). Žołte kćenja su sedźace we mutličkojtych kwětnistwach po šesćoch hač po šěsnaćoch w rozporach hornich łopjenkowych porow. Króna docpěwa dołhosć mjezy 1,7 a 2,5 cm. Hornja huba je nahłownikojta. Delnja huba ma brune abo brunočerwjene blečki a je 3-lapata. Keluch docpěwa dołhosć wot 1 cm a ma dołho přikónčene zubki. Krónu je žołta a docpěwa dołhosć wot 15 hač 25 mm. Próšniki a próšk su žołte.
Poddružina galeobdolon ma stołpikowy spódk, kotryž jenož na kanće je kosmaty a kotrejež hornje łopjena su jejkojte, karbowane a kćenjowe mutlički wobsteja z 2 hač 3 kćenjow.
Poddružina montanum ma stołpikowy spódk, kotryž kołowokoło kosmaty a kotrejež hornje łopjena su lancetojte a na wótro zubate a kćenjowe mutliški wobsteja z 4 hač 8 kćenjow.
Wona rosće w lisćowych měšanych lěsach, kerčinach. Preferuje čerstwe, wutkate, čumpate pódy.
Žołta cycawka je nimale cyłej Europje rozšěrjena.
« Žołta cycawka » w druhich wikimediskich projektach :
Žołta cycawka abo złota cycawka (Lamium galeobdolon; syn.: Galeobdolon luteum, Lamiastrum galeobdolon L.) je rostlina ze swójby cycawkowych rostlinow.
Žołta cycawkaIlustracijaLa falsa ortica gialla (nome scientifico Lamium galeobdolon (L.) L., 1759) è una piccola pianta erbacea perenne dai fiori gialli e labiati appartenente alla famiglia delle Lamiaceae.[1]
Uno dei primi studiosi dell'antichità ad usare il nome generico di questo fiore (Lamium) è stato Gaio Plinio Secondo (Como, 23 – Stabia, dopo l'8 settembre 79), scrittore e naturalista latino, il quale ci indica anche una possibile etimologia: questo termine discenderebbe da un vocabolo greco ”laimos” il cui significato è “fauci – gola”. Ma potrebbe discendere anche da altre parole greche: ”lamos” (= larga cavità), oppure dal nome di una regina libica ”Làmia”. In quest'ultimo caso il collegamento esiste in quanto le mamme greche, per far star buoni i loro bambini, descrivevano questa regina come un mostro capace di ingoiarli (come del resto fa il fiore di questa pianta quando un bombo entra nel tubo corollino in cerca del nettare)[2]. L'epiteto specifico (galeobdolon) deriva da due parole greche, "galen" ( = puzzola, gatta o donnola) e "bdoloj" ( = odore sgradevole) ed è stato usato per la prima volta sempre dallo storico Plinio e fa riferimento all'odore fetido delle foglie se vengono stropicciate con le mani.[3][4] Il colore dell'infiorescenza e la somiglianza con le foglie dell'ortica ha invece determinato uno dei nomi comuni: ”falsa ortica gialla”.
Il binomio scientifico attualmente accettato (Lamium galeobdolon) è stato proposto da Linneo (Rashult, 23 maggio 1707 –Uppsala, 10 gennaio 1778), biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione "Amoenitates Academici seu dissertationes variae physicae, medicae... - 4: 485. " del 1759. Prima ancora (nel 1759) questa pianta era stata descritta sempre da Linneo nella pubblicazione "Species Plantarum - 2: 580."[5] con il nome (ora considerato il basionimo di questa specie) di Galeopsis galeobdolon.[6]
La pianta in genere è poco pelosa anche se alcune parti (le foglie) sono quasi tomentose. L'altezza della pianta oscilla fra i 15 e i 70 cm. La forma biologica è emicriptofita scaposa (H scap), ossia è una pianta erbacea, perenne con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve, dotata di un asse fiorale più o meno eretto e con poche foglie.[2][7][8][9][10][11][12]
Le radici sono secondarie da rizoma.
Le foglie, tutte picciolate sono cordiformi alla base, mentre l'apice è acuminato. Quelle inferiori sono ovate, mentre quelle superiori sono più ellittico-lanceolate. Il portamento delle foglie è patente o pendulo. Lungo il fusto sono disposte in modo opposto a due a due e sono prive di stipole. La superficie è pubescente quasi tomentosa (specialmente ai margini), il bordo è irregolarmente e grossolanamente dentato e sulla pagina inferiore sono presenti delle evidenti nervature. Il colore delle foglie è verde scuro. Dimensione delle foglie inferiori: larghezza 8 cm; lunghezza 12 cm. Dimensione delle foglie superiori: larghezza 7 cm; lunghezza 11 cm.
L'infiorescenza è portata in vari verticilli ascellari sovrapposti lungo il fusto. Ogni verticillo è composto da più fiori (da 2 a 10) disposti circolarmente a corona poggianti su due brattee fogliose (o semplicemente foglie più piccole rispetto a quelle lungo il fusto); queste sono sub-sessili. Le brattee del verticillo seguente sono disposte in modo alternato.
I fiori sono ermafroditi, zigomorfi (il calice è attinomorfo), tetraciclici (con i quattro verticilli fondamentali delle Angiosperme: calice– corolla – androceo – gineceo) e pentameri (calice e corolla formati da cinque elementi). Sono inoltre omogami (autofecondanti), senza profumo (o solo un leggero aroma balsamico, però sgradevole) ma ricchi di nettare.
Il frutto è una nucula acheniforme (schizocarpo) troncato all'apice; più precisamente è una drupa (ossia una noce) con quattro semi (uno per ovulo derivato dai due carpelli divisi a metà). Questo frutto nel caso delle Lamiaceae viene chiamato “clausa”. Le quattro parti in cui si divide il frutto principale, sono ancora dei frutti (parziali) ma monospermici (un solo seme) e privi di endosperma. I frutti si trovano all'interno del calice persistente.
La famiglia di appartenenza della specie (Lamiaceae), molto numerosa con circa 250 generi e quasi 7000 specie, ha il principale centro di differenziazione nel bacino del Mediterraneo e sono piante per lo più xerofile (in Brasile sono presenti anche specie arboree). Per la presenza di sostanze aromatiche, molte specie di questa famiglia sono usate in cucina come condimento, in profumeria, liquoreria e farmacia. Il genere Lamium si compone di circa 20 - 30 specie gravitanti nella maggioranza dei casi attorno al bacino del Mediterraneo, una decina delle quali vivono spontaneamente in Italia. Nelle classificazioni meno recenti la famiglia Lamiaceae viene chiamata Labiatae.[7][8]
La pianta di questa voce fa parte della sezione Galeobdolon[2]. Sezione caratterizzata dall'avere il tubo corollino ricurvo nella parte basale e un anello di peli obliquo alle fauci della corolla.
La denominazione scientifica di questa pianta non è completamente accettata da tutti i botanici. Sandro Pignatti, nella FLORA d'ITALIA[9], assegna questa pianta al genere Lamiastrum Fabr., che però lo definisce “non validamente pubblicato” e propone quindi un altro nome per il genere: Galeobdolon Adanson.
Il numero cromosomico di L. galeobdolon è: 2n = 18.[14]
Con la specie Lamium galebdolon siamo in presenza di un gruppo polimorfo. In particolare lo studio citotassonomico ha messo in evidenza le tre sottospecie descritte di seguito.[1] Nel dettaglio le due sottospecie galeobdolon e flavidum sono diploidi e sono stanziate una al sud e l'altra al nord, mentre la sottospecie montanum è tetraploide e da un punto di vista areale occupa delle zone intermedie rispetto alle prime due. Inoltre montanum potrebbe essere una specie “allotetraploide” derivata per ibridazione delle altre due; ma questa ipotesi è ancora da verificare[9].
La specie di questa voce ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[1]
Sinonimi della sottospecie argentatum
Sinonimi della sottospecie falvifum
Sinonimi della sottospecie montanum
Questa pianta può facilmente essere scambiata per un'ortica (anche se le due specie appartengono a famiglie diverse: Urticaceae è la famiglia per le “ortiche” vere). La specie di questa voce si distingue soprattutto per la sezione del fusto: quadrata nelle piante del genere Lamium, circolare nelle “ortiche” vere e proprie. Mentre le foglie sono molto simili: da qui il nome comune (“Falsa ortica”) derivato da credenze antiche anche se naturalmente queste piante sono totalmente prive di peli urticanti e quindi non pungono. Molto simili tra di loro sono invece alcune specie dello stesso genere che vivono nella fascia alpina. L'elenco seguente mette in risalto le differenze morfologiche di queste specie:[9][16]
L'utilizzo di questa specie da parte dell'uomo è circoscritto principalmente al giardinaggio grazie anche alla sua vistosa fioritura. Inoltre, se la pianta è sistemata in una zona riparata ma fresca, la fioritura viene mantenuta per lunga parte dell'anno in quanto i fiori si succedono quasi ininterrottamente sino ad agosto inoltrato.[2].
Il lamio giallo in altre lingue è chiamato nei seguenti modi:
urlarchivio
(aiuto) (archiviato dall'url originale il 4 marzo 2016). La falsa ortica gialla (nome scientifico Lamium galeobdolon (L.) L., 1759) è una piccola pianta erbacea perenne dai fiori gialli e labiati appartenente alla famiglia delle Lamiaceae.
Geltonžiedis šalmutis (lot. Lamiastrum galeobdolon) – notrelinių (Lamiaceae) šeimos, šalmučių (Lamiastrum) genties augalas. Plačiai paplitęs Europoje, kitur introdukuotas.
Daugiametė, 15-45 cm aukščio žolė. Šakniastiebis šakotas, su ilgomis ir gausiomis palaipomis. Žydinčios palaipos stačios, bežiedės šliaužiančios. Stiebas kylantis, keturbriaunis, išaugantis iš peržiemojusios palaipos galo. Lapai priešiniai, pailgi, širdišku pagrindu, nelygiai karbuoti. Žemutiniai ilgakočiai, viršutiniai trumpakočiai, žali, rudeniop šviesiai dėmėti, išliekantys žali ir žiemą po sniegu. Žiedai bekočiai, susitelkę į menturius viršutinių lapų pažastyse. Taurelė penkiadantė. Vainikėlis didelis, ryškiai geltonas, dvilūpis. Viršutinė lūpa stipriai išgaubta, primenanti šalmą (nuo to kilęs ir augalo vardas), apatinė triskiautė, kraštinės skiltelės smailios, tamsiai geltonos. Kuokeliai 4, išsikišę iš vainikėlio vamzdelio. Žydi gegužės - birželio mėn. Vaisius skeltinis, subyrantis į 4 riešutėlius. Riešutėliai tribriauniai, pailgi, tamsiai rudi.
Auga mišriuose ir lapuočių miškuose, krūmuose, krūmais apaugusiuose šlaituose. Dažnas visoje Lietuvoje.
Pavasarį žydintys augalai, Živilė Lazdauskaitė, Vilnius, Mokslas, 1985, 126 psl.
Geltonžiedis šalmutis (lot. Lamiastrum galeobdolon) – notrelinių (Lamiaceae) šeimos, šalmučių (Lamiastrum) genties augalas. Plačiai paplitęs Europoje, kitur introdukuotas.
Daugiametė, 15-45 cm aukščio žolė. Šakniastiebis šakotas, su ilgomis ir gausiomis palaipomis. Žydinčios palaipos stačios, bežiedės šliaužiančios. Stiebas kylantis, keturbriaunis, išaugantis iš peržiemojusios palaipos galo. Lapai priešiniai, pailgi, širdišku pagrindu, nelygiai karbuoti. Žemutiniai ilgakočiai, viršutiniai trumpakočiai, žali, rudeniop šviesiai dėmėti, išliekantys žali ir žiemą po sniegu. Žiedai bekočiai, susitelkę į menturius viršutinių lapų pažastyse. Taurelė penkiadantė. Vainikėlis didelis, ryškiai geltonas, dvilūpis. Viršutinė lūpa stipriai išgaubta, primenanti šalmą (nuo to kilęs ir augalo vardas), apatinė triskiautė, kraštinės skiltelės smailios, tamsiai geltonos. Kuokeliai 4, išsikišę iš vainikėlio vamzdelio. Žydi gegužės - birželio mėn. Vaisius skeltinis, subyrantis į 4 riešutėlius. Riešutėliai tribriauniai, pailgi, tamsiai rudi.
Auga mišriuose ir lapuočių miškuose, krūmuose, krūmais apaugusiuose šlaituose. Dažnas visoje Lietuvoje.
De gele dovenetel (Lamium galeobdolon, synoniemen: Lamiastrum galeobdolon, Lamium luteum, Galeobdolon luteum en diverse andere) is een vaste plant van vochtige en beschaduwde plaatsen in gematigde gebieden.
Deze voorjaarsbloem bloeit met name in mei en juni. Bij een gunstig voorjaar kan de plant ook al in april bloeiend worden gevonden.
De cultivar Lamium galeobdolon 'Florentinum' kenmerkt zich door gevlekte bladeren. Deze cultivar wordt als bonte gele dovenetel of ook wel als gevlekte gele dovenetel aangeduid.
De soort komt op het Euraziatisch continent algemeen voor in gematigde streken, evenals in Noord-Afrika. De soort is in Noord-Amerika geïntroduceerd. In België en Nederland loopt de noordgrens samen met die van de beuk.
Alle ondersoorten en cultivars zijn min of meer groenblijvend. De volgende ondersoorten worden onderscheiden:
Doordat de plant zich sterk uitbreidt is het een ideale bodembedekker voor grote tuinen. De plant blijft laag, en de gevlekte bladeren van de diverse argentatum-cultivars vormen een sierlijk gezicht. Door bewortelde uitlopers in het voorjaar of in de herfst te planten, kan men de plant eenvoudig vermeerderen.
De plant vergt weinig verzorging, en vermeerdert zich veelal via wortelstokken. Bij een te droge ondergrond worden de bladeren geel en sterven af.
De gele dovenetel (Lamium galeobdolon, synoniemen: Lamiastrum galeobdolon, Lamium luteum, Galeobdolon luteum en diverse andere) is een vaste plant van vochtige en beschaduwde plaatsen in gematigde gebieden.
Deze voorjaarsbloem bloeit met name in mei en juni. Bij een gunstig voorjaar kan de plant ook al in april bloeiend worden gevonden.
De cultivar Lamium galeobdolon 'Florentinum' kenmerkt zich door gevlekte bladeren. Deze cultivar wordt als bonte gele dovenetel of ook wel als gevlekte gele dovenetel aangeduid.
Gulltvetann (Lamium galeobdolon eller Lamiastrum galeobdolon) er en plante i leppeblomstfamilien.
Denne flerårige, hårete urten blir ca. 20–50 cm høy og har overjordiske utløpere. De luktende bladene er smalt til bredt lansettformete, spisse, tannete og 3–8 cm lange. Blomstene sitter flere sammen i hjørnet av de øverste bladene. Blomsten består av en 15–25 mm lang gul krone med rødbrune striper på underleppen, som har tre nesten like store fliker. Den blomstrer fra mai til juli. Frøene har oljeholdige vedheng og spres av maur.[2][3]
Arten vokser i løvskog, helst bøkeskog, og er utbredt i tempererte deler av Europa og noen få steder i Anatolia, Transkaukasia og Nord-Iran. Ulike botanikere plasserer den enten i tvetannslekta (Lamium) eller i en egen monotypisk slekt (Lamiastrum eller Galeobdolon). Arten deles i fire underarter, som adskiller seg morfologisk og genetisk. Én underart vokser naturlig i Norge, og to andre er forvillet. Den fjerde, subsp. flavidum, er diploid og vokser i fjellene i Sør- og Mellom-Europa.[3][4][5]
Planten vokser på mange ulike jordtyper, tåler skygge og danner raskt tette bestander. Den er derfor mye dyrket i hager i potter og blomsterbed eller som bunndekker. Det er flere kultivarer med sølvhvite felt på bladene. Den sprer seg lett ut i naturen og kan ofte bli en skadelig invaderende art som fortrenger naturlig vegetasjon.[6][7]
Underartene har følgende utbredelse i Norge:
Gulltvetann (Lamium galeobdolon eller Lamiastrum galeobdolon) er en plante i leppeblomstfamilien.
Denne flerårige, hårete urten blir ca. 20–50 cm høy og har overjordiske utløpere. De luktende bladene er smalt til bredt lansettformete, spisse, tannete og 3–8 cm lange. Blomstene sitter flere sammen i hjørnet av de øverste bladene. Blomsten består av en 15–25 mm lang gul krone med rødbrune striper på underleppen, som har tre nesten like store fliker. Den blomstrer fra mai til juli. Frøene har oljeholdige vedheng og spres av maur.
Arten vokser i løvskog, helst bøkeskog, og er utbredt i tempererte deler av Europa og noen få steder i Anatolia, Transkaukasia og Nord-Iran. Ulike botanikere plasserer den enten i tvetannslekta (Lamium) eller i en egen monotypisk slekt (Lamiastrum eller Galeobdolon). Arten deles i fire underarter, som adskiller seg morfologisk og genetisk. Én underart vokser naturlig i Norge, og to andre er forvillet. Den fjerde, subsp. flavidum, er diploid og vokser i fjellene i Sør- og Mellom-Europa.
Planten vokser på mange ulike jordtyper, tåler skygge og danner raskt tette bestander. Den er derfor mye dyrket i hager i potter og blomsterbed eller som bunndekker. Det er flere kultivarer med sølvhvite felt på bladene. Den sprer seg lett ut i naturen og kan ofte bli en skadelig invaderende art som fortrenger naturlig vegetasjon.
Gajowiec żółty (Galeobdolon luteum Huds.)[3], zwany też ziejcem[4] – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny jasnotowatych. Według nowszych ujęć taksonomicznych gatunek ten zaliczany jest do innego rodzaju (jasnota Lamium) i ma naukową nazwę Lamium galeobdolon (L.) Crantz[5] oraz nazwę polską – jasnota gajowiec[6]. W dodatku w nowszych ujęciach systematycznych takson ten jest wąsko definiowany i dotychczasowe podgatunki podnoszone są do rangi osobnych gatunków. W Europie wyróżniono obok gatunku typowego w obrębie podrodzaju Lamium subg. Galeobdolon 4 drobne gatunki, spośród których w Polsce stwierdzono 3[7].
Występuje w Europie i Azji. Północna granica jego zasięgu biegnie przez środek Anglii, północną Szwecję, Estonię, wschodnia przez Ural, środkową Rosję i Kaukaz, południowa przez środek Hiszpanii i dalej wzdłuż Morza Śródziemnego[8]. W Polsce występuje pospolicie na całym niżu i w górach.
Bylina, chamefit. Kwitnie od kwietnia do czerwca. Tylko duże gatunki trzmieli, o długim aparacie gębowym mogą się do niego dostać, przy okazji dokonując zapylenia krzyżowego. Mniejsze trzmiele i pszczoły, aby dostać się do nektaru, nadgryzają rurkę korony[8], nie dokonując przy tym zapylenia. Nasiona rozsiewane są przez mrówki (myrmekochoria). Roślina leśna, rosnąca głównie w wilgotnych lasach liściastych i zaroślach, na świeżych, średnio próchniczych glebach. W górach występuje aż po piętro kosodrzewiny. Gatunek charakterystyczny dla O. Fagetalia[9].
Jest uprawiany jako roślina ozdobna, szczególnie jako roślina okrywowa, nadaje się też na rabaty. Najlepiej rośnie w półcieniu pod drzewami na żyznej i próchnicznej glebie. Tworzy zwarte kobierce, jest ekspansywny, za pomocą kłączy i rozłogów rozrasta się i zagłusza inne rośliny, dlatego też najlepiej jest oddzielać go od innych roślin specjalnymi obrzeżami wkopanymi w ziemię[6]. W uprawie istnieje wiele kultywarów, np. `Florentinum` o liściach ze srebrzystymi plamami, `Hermann`s Pride` o wąskich liściach ze srebrnymi smugami i plamami[6]. Rozmnaża się go łatwo poprzez podział kłącza, można też przez wysiew nasion wprost do gruntu (wczesną wiosną). Jest mrozoodporny.
W tradycyjnym ujęciu w obrębie gatunku wyróżniono dwa podgatunki[2][10]:
W podrodzaju Lamium subg. Galeobdolon wyróżnia się w Europie następujące gatunki[7]:
Gajowiec żółty (Galeobdolon luteum Huds.), zwany też ziejcem – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny jasnotowatych. Według nowszych ujęć taksonomicznych gatunek ten zaliczany jest do innego rodzaju (jasnota Lamium) i ma naukową nazwę Lamium galeobdolon (L.) Crantz oraz nazwę polską – jasnota gajowiec. W dodatku w nowszych ujęciach systematycznych takson ten jest wąsko definiowany i dotychczasowe podgatunki podnoszone są do rangi osobnych gatunków. W Europie wyróżniono obok gatunku typowego w obrębie podrodzaju Lamium subg. Galeobdolon 4 drobne gatunki, spośród których w Polsce stwierdzono 3.
MorfologiaLamiastrum galeobdolon é uma espécie de planta com flor pertencente à família Lamiaceae.
A autoridade científica da espécie é (L.) Ehrend. & Polatschek, tendo sido publicada em Oesterreichische Botanische Zeitschrift 113: 108.[1]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente no Arquipélago da Madeira.
Em termos de naturalidade é introduzida na região atrás indicada.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Lamiastrum galeobdolon é uma espécie de planta com flor pertencente à família Lamiaceae.
A autoridade científica da espécie é (L.) Ehrend. & Polatschek, tendo sido publicada em Oesterreichische Botanische Zeitschrift 113: 108.
Lamium galeobdolon L, cunoscută și sub denumirea populară de urzică moartă-galbenă, este o plantă regăsită de obicei în zona forestieră sau limitrof-forestieră , cu o arie naturală vastă amplasată pe continentul European. Perioada de înflorire este de la mijlocul lunii aprilie-începutul lunii mai până la jumătatea lunii iunie. Planta diseminează cu ușurință așa că a fost folosită și ca specie ornamentală pentru decoratul proprietăților. A fost însă descrisă și ca specie invazivă în locurile unde planta nu este nativă așa că precauția este necesară atunci când plantarea este efectuată în afara arealului natural.[2][3]
Morfologia florii este asimetrică, frunzele sunt opuse și tulpina este tabulară, muchiată tipică familiei Lamiaceae. Este o plantă erbacee perenă, de 20 – 75 cm. înălțime, cu tulpinina de culoare verde închis (în treimea inferioară având uneori culoarea vișiniu-maronie), pubescentă, cu 4 muchii, în partea superioară fiind amplasate majoritatea frunzelor și corola. Frunzele sunt pubescente, au dimensiunea de 4-8cm. și sunt dispuse opus pe tulpină. Pețiolul este de cca. 2-3cm. Prezintă culoarea verde închis (însă, uneori în treimea inferioară ele pot fi și vișiniu-roșcate pe aversul frunzei dar uneori și pe partea superioară), cu margini dințate. Vârful limbului foliar este acut iar baza limbului foliar este cordată până la obtuză. Nervațiunea frunzei este penată. Caliciul prezintă cinci lobi. Corola este de 15-25mm. în lungime, cu flori de culoare galben-sulfuriu, dispuse radiar la subsuoara frunzelor din partea superioară a tulpinii. Petalele sunt bilabiate și fuzionate tubular. Buza superioară are un aspect gulerat, iar buza inferioară prezintă trei lobi de talie similară, cel central fiind adesea triunghiular și prezentând pete portocalii.Staminele sunt în număr de 4; două mai lungi, două mai scurte. Carpelele sunt fuzionate și fructul este un schizocarp cu patru camere.[4]
Această specie crește prin locurile umbroase ale pădurilor de amestec de foioase și conifere. În România, răspândirea speciei este tipică zonei subalpine, prin Transilvania, Moldova și Muntenia. Județele în care se poate găsi această plantă cu preponderență sunt: Brașov, Neamț, Suceava, Argeș, Prahova și Dâmbovița, deși arealul natural este mult mai vast și deci posibilitatea de observare este foarte mare.
Lamium galeobdolon L, cunoscută și sub denumirea populară de urzică moartă-galbenă, este o plantă regăsită de obicei în zona forestieră sau limitrof-forestieră , cu o arie naturală vastă amplasată pe continentul European. Perioada de înflorire este de la mijlocul lunii aprilie-începutul lunii mai până la jumătatea lunii iunie. Planta diseminează cu ușurință așa că a fost folosită și ca specie ornamentală pentru decoratul proprietăților. A fost însă descrisă și ca specie invazivă în locurile unde planta nu este nativă așa că precauția este necesară atunci când plantarea este efectuată în afara arealului natural.
Gulplister (Lamium galeobdolon) är en växtart i familjen kransblommiga växter. Arten har tidigare förts till ett eget släkte, Lamiastrum.
Den finns i stora delar av Europa, i Sverige endast i den sydligaste änden och där framför allt i bokskogar.
Gulplister (Lamium galeobdolon) är en växtart i familjen kransblommiga växter. Arten har tidigare förts till ett eget släkte, Lamiastrum.
Den finns i stora delar av Europa, i Sverige endast i den sydligaste änden och där framför allt i bokskogar.
Зеленчук жовтий — характерний представник трав'янистої рослинності листяних лісів. Висхідні чотиригранні опушені стебла 15 —50 см заввишки. На верхівці несуть кілька кілець чималих жовтих квіток. Рослина має розгалужене довге кореневище та повзкі пагони. Листки досить великі, зі сріблястими плямами, яйцевидні, з серцевидною основою та городчасто-зубчастим краєм. Цвіте у травні — червні, запилюється комахами. Плід — дрібний горішок. (ценобій) Тіньовитривала рослина, добре розмножується повзучими пагонами.
З молодих пагонів зеленчука готують весняні салати. Зеленчук — добрий весняний медонос.
Вид поширений у Європі й Азії на схід до західного Сибіру й на південний схід до Ірану; культивується в США й Новій Зеландії[2][3].
В Україні вид зростає в лісах, серед чагарників — майже на всій території, крім степових районів і Криму[1].
Lamium galeobdolon là một loài thực vật có hoa trong họ Hoa môi. Loài này được (L.) Crantz mô tả khoa học đầu tiên năm 1763.[2]
Lamium galeobdolon là một loài thực vật có hoa trong họ Hoa môi. Loài này được (L.) Crantz mô tả khoa học đầu tiên năm 1763.
Травянистый многолетник со стелющимися, укореняющимися вегетативными побегами. Стебли с мягкими волосками. Цветущие побеги прямостоячие, высотой 30—60 см.
Листья супротивные черешковые, яйцевидные, острые, морщинистые, сверху голые, по краю и черешку реснитчатые, снизу покрыты прижатыми белыми волосками, зубчатые или пильчато-городчатые, часто с белыми пятнами. Верхние листья мельче нижних.
Цветки собраны по шесть в мутовки в пазухах верхних листьев, прицветники линейно-ланцетные, острые, отогнутые вниз, по краю реснитчатые. Чашечка колокольчатая, опушённая, в два раза короче венчика. Венчик жёлтый, опушённый, верхняя губа его продолговато-яйцевидная, цельная, нижняя — трёхлопастная, с заострёнными лопастями и оранжевыми пятнами. Тычинок четыре.
Плод — ценобий: дробный плод, состоящий из четырёх орешковидных тёмных трёхгранных частей (эремов).
Обитает в Скандинавии, Средней и Атлантической Европе, Средиземноморье, Иране, Малой Азии.
В России вид распространён от Калининградской, Брянской и Смоленской областей до Оренбургской области (Бугуруслан) и от Вологодской области до Среднего Поволжья. Фрагменты ареала имеются на Кавказе.
Теневой эвтрофный мезофит, растёт в хвойно-широколиственных и южнотаёжных пихтово-еловых лесах с дубравными элементами, на дерново-подзолистых почвах разной степени оподзоленности, с умеренно-кислой реакцией.
Семена распространяются муравьями. В естественных условиях основная масса семян прорастает весной, через 10—11 месяцев после созревания. Сеянцы зацветают на 5—6 год. Цветение — в начале мая. Пополнение популяций вида в ненарушенных ценозах совершается преимущественно за счёт вегетативного размножения.
Выделяют пять подвидов:
По информации базы данных The Plant List (2013), в синонимику вида входят следующие названия[2]:
Название Lamium galeobdolon (L.) Crantz, ранее часто использовавшееся для наименования данного вида, в The Plant List имеет статус Unresolved, то есть имеются сомнения относительно того, следует ли его сводить в синонимику данного вида[3].
Травянистый многолетник со стелющимися, укореняющимися вегетативными побегами. Стебли с мягкими волосками. Цветущие побеги прямостоячие, высотой 30—60 см.
Листья супротивные черешковые, яйцевидные, острые, морщинистые, сверху голые, по краю и черешку реснитчатые, снизу покрыты прижатыми белыми волосками, зубчатые или пильчато-городчатые, часто с белыми пятнами. Верхние листья мельче нижних.
Цветки собраны по шесть в мутовки в пазухах верхних листьев, прицветники линейно-ланцетные, острые, отогнутые вниз, по краю реснитчатые. Чашечка колокольчатая, опушённая, в два раза короче венчика. Венчик жёлтый, опушённый, верхняя губа его продолговато-яйцевидная, цельная, нижняя — трёхлопастная, с заострёнными лопастями и оранжевыми пятнами. Тычинок четыре.
Плод — ценобий: дробный плод, состоящий из четырёх орешковидных тёмных трёхгранных частей (эремов).