Erodium cicutarium ye una planta forraxera que crez en cuasi toles rexones templaes del globu. Llugares desiertos, yerbácees, suelos arenosos, de cutiu xuntu al mar, praos húmedos de monte y cultivos.
Yerba velluda de 5-6 dm d'altor , añal, de tarmos estendíos (5-60 cm), de cutiu fedientos. Fueyes pinnaticompuestes, foliolos pinnaos o estremaos. Les flores, hasta 12, n'umbeles, y de color arrosáu, lila o blancu; bráctees amarronaes. Pétalos de 4-11 mm, los 2 superiores de cutiu con una pequeña estensión basal corita; sépalos 5-7 mm. Frutu con picu espiralmente retorcigañáu 1-7 cm. Floria de febreru a ochobre. El frutu formar 5 mericarpos indehiscentes d'ente 5 y 7 mm.
Nel sieglu XX, Alfonso Herrera Fernández señala: ye diuréticu y utilízase na hidropesía. Maximino Martínez reporta los usos siguientes: alopecia, anxina, diuréticu y pa la estomatitis. Finalmente, la Sociedá Farmacéutica de Méxicu referir pa la alopecia.
De les partes aérees de Y. cicutarium aislláronse los alcaloides cafeína, putrescina y l'alcaloide d'isoquinolína tiramina; los componentes fenílicos ácidu gálico, geranín y pirocatecol, y la cumarina acedu elágico. Na cazumbre del tarmu, amás de putrescina y tiramina alcuéntrase l'alcaloide histamina, y el pirocatecol. Y en los pétalos los flavonoides crisantemín, rutinósido y glucósido de cianidín, y el glucósido y diglucósido de petunidín.[1]
Erodium cicutarium describióse por (L.) L'Hér. ex Aiton y espublizóse en Hortus Kewensis; or, a catalogue . . . 2: 414. 1789.[2]
Erodium: nome xenéricu que remanez del griegu erodios = "una garza" debíu al llargu picu nel frutu.[3]
cicutarium: epítetu llatín que significa "perteneciente a la cicuta".[4]
Erodium cicutarium ye conocida como "alfilerillo",[7][8][9] que ye'l nome patrón propuestu por Petetín en 1984,;[10] tamién ye llamáu "alfilerillo común",[7] "alfilerillo fema",[7] "xeraniu montés",[7] "peludilla",,[7][8] "alfilerillos".[9] Otros nomes son : aguya de pastor, aguya de vaqueru, aguya española, aguyes de pastor, aguyes de vaqueru, aguyes españoles, aguyón, alfelitero, anfiler, anfiler de cigüeña, anfileres, anfileres de cigüeña, anfileres de pastor, alfilericos, alfilerillo de pastor, alfileritos, alfilerón, alfilerones, alfileta, acericos, alfinelera, cabeza de páxaru, cigüeña, cigüeñuelo, espetones, fileres, yerba de la coralina, matu d'anfileres, peñe de bruxa, peñe de bruxes, peñe de Venus, perejilón, picocigüeña, picu de cigüeña , picos de cigüeña, reló, relós, relojicos, relojito, relojitos, tenedores, tintones, yerba de la coralina y zapaticos de la Virxe.[11]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Erodium cicutarium ye una planta forraxera que crez en cuasi toles rexones templaes del globu. Llugares desiertos, yerbácees, suelos arenosos, de cutiu xuntu al mar, praos húmedos de monte y cultivos.
Adi durnaotu, Sikuta durnaotu (lat. Erodium cicutarium)[1] - durnaotu cinsinə aid bitki növü.[2]
Yayılması, Aralıq dənizi sahili olan ölkələr və Şimali Amerikada yayılıb. Azərbaycanda Qobustan, Ceyrançöl və Naxçıvan Muxtar Respublikasının bəzi dağətəyi rayonlarında yayılıb.
Adi durnaotu, Sikuta durnaotu (lat. Erodium cicutarium) - durnaotu cinsinə aid bitki növü.
Yayılması, Aralıq dənizi sahili olan ölkələr və Şimali Amerikada yayılıb. Azərbaycanda Qobustan, Ceyrançöl və Naxçıvan Muxtar Respublikasının bəzi dağətəyi rayonlarında yayılıb.
La cargola cicutària, Erodium cicutarium, és una espècie de planta herbàcia anual, i en climes càlids biennal, dins la família geraniàcia. És nativa de la conca del Mediterrani, també es troba a tots els Països Catalans. Al segle XVIII va ser introduïda a Amèrica del Nord,[1] on ha passat a ser una planta invasora particularment als deserts i praderies àrides del sud-oest dels Estats Units.[2] Diverses espècies de formigues en cullen les llavors.[3]
Planta herbàcia de 5 a 60 cm d'alt. El seu estadi inicial és acaule (sense tija). Fa una roseta basal de fulles compostes de 3 a 20 cm amb els folíols ovats o pinnatipartits. Pètals de 4 a 11 mm rosa o més o menys purpuris. Els fruits (mericarps) són pilosos amb el bec d'1 a 7 cm. En climes prou càlids es pot trobar florida gairebé tot l'any.
Tota la planta és comestible si es cull jove.
Els mericarps secs impulsen explosivament les llavors.[4]
La cargola cicutària, Erodium cicutarium, és una espècie de planta herbàcia anual, i en climes càlids biennal, dins la família geraniàcia. És nativa de la conca del Mediterrani, també es troba a tots els Països Catalans. Al segle XVIII va ser introduïda a Amèrica del Nord, on ha passat a ser una planta invasora particularment als deserts i praderies àrides del sud-oest dels Estats Units. Diverses espècies de formigues en cullen les llavors.
Planhigyn blodeuol collddail yw Pig y crëyr sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Geraniaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Erodium cicutarium a'r enw Saesneg yw Common stork's-bill.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Pig y Crëyr, Pig y Crëyr Cegidaidd, Pig y Crëyr Cegidog.
Tyf mewn ardaloedd ble ceir hinsawdd tymherus neu gynnes. Ceir dail rheolaidd a chymesur a pheillir y blodyn gan bryfaid.
Planhigyn blodeuol collddail yw Pig y crëyr sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Geraniaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Erodium cicutarium a'r enw Saesneg yw Common stork's-bill. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Pig y Crëyr, Pig y Crëyr Cegidaidd, Pig y Crëyr Cegidog.
Tyf mewn ardaloedd ble ceir hinsawdd tymherus neu gynnes. Ceir dail rheolaidd a chymesur a pheillir y blodyn gan bryfaid.
Pumpava obecná (Erodium cicutarium) je nevysoká, pižmem páchnoucí, planě rostoucí rostlina, druh rodu pumpava. V české přírodě je nepůvodní druh, roste v ní však již po staletí, bývá považována za léčivku i plevel.
Pochází ze západní Evropy, Středozemí a Malé Asie. Druhotně se rozšířila do zbytku Evropy, na Sibiř a do Východní Asie, na Arabský poloostrov, do Ameriky, Afriky, Austrálie i na Nový Zéland. V České republice, kde je považována za archeofyt, se vyskytuje na většině území roztroušeně až hojně, v polohách nad 750 m n. m. však chybí.
Světlomilná a teplomilná rostlina, upřednostňuje suché a výhřevné, kamenité, písčité či hlinité půdy. Špatně snáší zamokřená a zastíněná stanoviště, stejně jako místa s dlouho ležící sněhovou pokrývkou. Přežívá i velká letní sucha při nichž nehyne, nýbrž po větším letním nebo podzimním dešti opět pokračuje v růstu. Přezimuje v listové růžici.
Roste na obdělávaných polích a zahradách, v suchých trávnicích, na pastvinách, úhorech, podle cest, na železničních náspech a rumištích. Do Česka se dostala, patrně ze západní či jižní Evropy, poměrně dávno a zcela zdomácněla, nyní je na velké části území běžnou rostlinou.
Jednoletá až dvouletá, nepříjemně zapáchající bylina s trsy bohatě větvených lodyh které jsou poléhavé či vystoupavé a dorůstající do výše 20 až 50 cm. Z tenkého kůlovitého kořene, se sekundárními vláknitými kořínky, vyrůstá listová růžice a z ní vyrůstají chlupaté lodyhy. Lodyžní listy rostou střídavě nebo protistojně, jsou řapíkaté, eliptické, jejich čepele jsou sudo nebo lichozpeřené a bývají dlouhé do 5 a široké do 3 cm, směrem vzhůru se zmenšují. Přisedlé lístky jsou jednou až dvakrát ostře peřenoklané a oboustranně chlupaté, vrcholové lístky jsou třídílné. Všechny listy bývají tvarově velice variabilní, listová růžice za plodu usychá. Vytrvalé, široce kopinaté palisty jsou zelené a později načervenalé.
Okoličnatá květenství na dlouhých a chlupatých stopkách jsou tvořena třemi až osmi pětičetnými květy s listeny u báze srostlými. Stopky květů jsou při kvetení vzpřímené, při zrání plodů se prodlužují a sklánějí dolů, plody visí. Stopky se přitom hákovitě ohýbají nahoru, takže visící plody směřují vzhůru. Elipsovité kališní lístky jsou po obvodě blanité, na vrcholu hrotité se štětinatou osinkou, chlupaté a mají tři až pět žilek. Dvojnásobně větší, obvejčité korunní lístky, 4 až 10 mm dlouhé, bývají růžové, světle karmínové, růžovofialové nebo vzácně bílé a u báze někdy mívají purpurovou skvrnu. Z deseti tyčinek bývá pouze pět vnitřních tyčinek plodných, zbylé vnější nemají prašníky. Plodné tyčinky mají vespod medové žlázky. Rostliny kvetou nejčastěji od dubna do července, ojediněle až do října. Květ je otevřen pouze necelý den, před sklonkem dne se zavře, korunní lístky uvadnou a opadají.
Poltivý zobanitý plod, až 5 cm dlouhý, se skládá z pěti jednosemenných pouzder, která jsou svými prohnutými a napjatými osinami přirostlá ke společnému střednímu sloupku. V době zralosti vztyčený plod ve střední části puká a předpjaté osiny vymršťují nažky (plůdky) až do vzdálenosti dvou metrů. Chlupaté nažky (semena) jsou podlouhlé, zašpičatělé a přecházejí v dlouhou, hydroskopickou osinu, která je za sucha spirálovitě stočená. Osina reaguje zkrucováním a napřimováním na změnu vlhkosti a zavrtává nažku do země, chloupky nažky směřující vzhůru brání zpětnému pohybu k povrchu.
Pumpava obecná se rozmnožuje pouze semeny, která jsou nepravidelně dlouze dormantní a podržují si klíčivost až osm let, na polích se objevují její mladé semenáčky po celý rok. Na rostlině vyroste ročně několik stovek semen která se rozšiřují mimo balisticky i za pomoci zvířat, zachycují se osinami za srst nebo peří živočichů.
Na polích zapleveluje prořídlé pícniny, ale bývá hojná i v přezimujících obilninách, řepce, okopaninách a zelenině. Jedná se o však méně nebezpečný plevelný druh.
Pumpava obecná se používá v léčitelství, je to léčivka se svíravým a krev stavícím účinkem. V květnu až červnu se sbírá se její nať „Herba erodii“, jejíž odvar v malých dávkách zvyšuje a ve velkých snižuje krevní tlak. Největší využití však nacházela v gynekologii, např. při nadměrné menstruaci nebo nepravidelném krvácení.[1][2][3][4][5][6][7]
List
Květ
Dozrávající plody
Nažky s osinami
Obrázky, zvuky či videa k tématu pumpava obecná ve Wikimedia Commons
Pumpava obecná (Erodium cicutarium) je nevysoká, pižmem páchnoucí, planě rostoucí rostlina, druh rodu pumpava. V české přírodě je nepůvodní druh, roste v ní však již po staletí, bývá považována za léčivku i plevel.
Hejrenæb (Erodium cicutarium), eller Almindelig Hejrenæb, er en en- eller toårig, 10-30 centimeter høj, stivhåret plante i storkenæb-familien. Arten er formentlig oprindeligt udbredt i middelhavsområdet, men findes nu som ukrudtsplante i det meste af verden. Bladene er dobbelt fjersnitdelte og de rødlige blomster er samlet i en skærmlignende blomsterstand.
I Danmark er Hejrenæb almindelig og vokser på tør, sandet jord, marker og strandvolde. Den blomstrer her mellem april og september.[1]
Hejrenæb (Erodium cicutarium), eller Almindelig Hejrenæb, er en en- eller toårig, 10-30 centimeter høj, stivhåret plante i storkenæb-familien. Arten er formentlig oprindeligt udbredt i middelhavsområdet, men findes nu som ukrudtsplante i det meste af verden. Bladene er dobbelt fjersnitdelte og de rødlige blomster er samlet i en skærmlignende blomsterstand.
Der Gewöhnliche Reiherschnabel (Erodium cicutarium), häufig auch Schierlingsblättriger Reiherschnabel genannt, gehört zur Gattung Reiherschnäbel innerhalb der Familie der Storchschnabelgewächse (Geraniaceae). Oft werden die Sippen Dünen-Reiherschnabel (Erodium ballii Jord.) und Dänischer Reiherschnabel (Erodium danicum Lars.) abgetrennt, deren taxonomischer Rang ungewiss ist. Sie unterscheiden sich in der Zahl der Blüten pro Blütenstand sowie in der Länge der Fruchtschnäbel und der Teilfrüchte.
Der Gewöhnliche Reiherschnabel ist eine ein- bis zweijährige, selten mehrjährige krautige Pflanze. Die Pflanze wächst anfangs in einer flach ausgebreiteten Blattrosette, später niederliegend bis fast aufrecht und erreicht Wuchshöhen zwischen 10 und 40, zuweilen 60 Zentimetern. Die Stängel sind behaart und kaum drüsig. Die Blätter sind bis zum Mittelnerv fiederteilig. Die Fiedern selbst sind nochmals geteilt und tragen schmale, spitze Zipfel.
Die Blüten stehen zu zweit bis zehnt in lang gestielten, doldigen Blütenständen. Die Blütenstiele und Kelchblätter sind drüsig und/oder drüsenlos behaart. Die Kronblätter werden zwischen 5 und 9 Millimeter lang. Sie sind rosa oder lila, selten weiß. Die beiden oberen sind oft kleiner und tragen zuweilen einen hellen oder dunklen Fleck. Die Blüten haben je fünf Staubblätter und eine sternförmige Narbe. Die 25 bis 40 mm langen Fruchtschnäbel sind in der Reifezeit reiherhalsartig zurückgebogen (daher der Name). Die Pflanze blüht zwischen April und September mit einer Hauptblütezeit im Mai.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 40.[1]
Die Blüten sind homogame „Kleine Trichterblumen“; seltener sind sie auch etwas zweiseitig symmetrisch und vormännlich. Meist erfolgt Selbstbestäubung.[2]
Die Früchte sind durch die stark verlängerten Griffel lang geschnäbelte Spaltfrüchte. Die fünf 5 bis 7 mm langen Teilfrüchte spalten sich bei Austrocknung mit dem Samen von der Fruchtmittelsäule ab. Der Wasserentzug aus dem Quellgewebe bewirkt eine schraubenartige Krümmung des unteren Abschnittes. Bei Wasserberührung dehnt sich das Quellgewebe aus und die Teilfrucht bohrt sich unter Entwindung in den Erdboden oder in ein Tierfell, oder sie bewegt sich als Bodenkriecher fort. Fruchtreife ist von August bis Oktober.[2]
Der Gewöhnliche Reiherschnabel ist weltweit und auch in ganz Deutschland verbreitet. Er wächst an Wegen, im Brachland, in Weinbergen und Binnendünen. In Österreich ist er sehr häufig bis häufig in allen Bundesländern verbreitet. Er wächst auf sommerwarmen, mäßig trockenen bis trockenen, mäßig nährstoff- und basenreichen, oft kalkarmen, wenig humosen, lockeren Lehm-, Stein- und Sandböden. Er ist ein Sandzeiger und eine Pionierpflanze. Er bevorzugt lückige Unkrautfluren sowie Trocken- und Halbtrockenrasen. Er ist in Mitteleuropa eine schwache Charakterart der Klasse Sedo-Scleranthetea, kommt aber auch in Gesellschaften der Klasse Secalietea oder der Ordnung Polygono-Chenopodietalia vor.
Für den Gewöhnlichen Reiherschnabel bestehen bzw. bestanden auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen: Aadbarschnibb (Pommern), Ackerschnabel (Schlesien), Chranchesnabel (althochdeutsch), Chranichessnabel (althochdeutsch), Cranchesnabel, Cranchsnabel, Hirtennadel, Kaczsnabel (mittelhochdeutsch), Kranchsnabel, Krankensnawel (mittelniederdeutsch), Kranessnawel (mittelniederdeutsch), Krangeschnabl (mittelniederdeutsch), Kranichesnagel (mittelhochdeutsch), Kranichissnavel, Kranichnagel (mittelhochdeutsch), Kranichsnabil (althochdeutsch), Kransnabel (mittelhochdeutsch), Kranssesnabel (mittelhochdeutsch), Schirlingskraut, Snissblom (Altmark), Spinblaum (Wangerooge), Storchenschnabel (Bern) und Storkenschnabel.[3]
Der Gewöhnliche Reiherschnabel (Erodium cicutarium), häufig auch Schierlingsblättriger Reiherschnabel genannt, gehört zur Gattung Reiherschnäbel innerhalb der Familie der Storchschnabelgewächse (Geraniaceae). Oft werden die Sippen Dünen-Reiherschnabel (Erodium ballii Jord.) und Dänischer Reiherschnabel (Erodium danicum Lars.) abgetrennt, deren taxonomischer Rang ungewiss ist. Sie unterscheiden sich in der Zahl der Blüten pro Blütenstand sowie in der Länge der Fruchtschnäbel und der Teilfrüchte.
Gjilpërqyqja ( lat. Erodium cicutarium L. ) e njohur edhe si:- sqepçofka është bimë barishtore një deri dy vjeqare dhe hynë në familjen Geraniaceae.
E. cicutarium
Gjilpërqyaqja
E. cicutarium
Gjilpërqyaqja
E. cicutarium
Gjilpërqyaqja
E. cicutarium
Gjilpërqyaqja
E. cicutarium
Gjilpërqyaqja
E. cicutarium
Gjilpërqyaqja
Gjilpërqyqja ( lat. Erodium cicutarium L. ) e njohur edhe si:- sqepçofka është bimë barishtore një deri dy vjeqare dhe hynë në familjen Geraniaceae.
E. cicutarium
Gjilpërqyaqja
E. cicutarium
Gjilpërqyaqja
E. cicutarium
Gjilpërqyaqja
E. cicutarium
Gjilpërqyaqja
E. cicutarium
Gjilpërqyaqja
E. cicutarium
Gjilpërqyaqja
Laylaktumshuq, qoramashoq [Erodium cicutarium (L.) LʼHérit.] — yoronguldoshlar oilasiga mansub bir yillik oʻt. Oʻrta Osiyo, Gʻarbiy Sibirda dasht, yaylov, togʻ yon bagʻirlarida, ekinlar orasida oʻsadi. Bargi choʻziq, patsimon, guli qizgʻish pushti, 3—6 tadan toʻplangan. Bahordan kech kuzgacha gullaydi. Mevasi laylak tumshugʻiga oʻxshash uzun (nomi shundan olingan). Tarkibida oshlovchi moddalar bor. L.dan tabobatda ichki organlardan qon ketishini toʻxtatishda foydalaniladi.[1]
Laylaktumshuq, qoramashoq [Erodium cicutarium (L.) LʼHérit.] — yoronguldoshlar oilasiga mansub bir yillik oʻt. Oʻrta Osiyo, Gʻarbiy Sibirda dasht, yaylov, togʻ yon bagʻirlarida, ekinlar orasida oʻsadi. Bargi choʻziq, patsimon, guli qizgʻish pushti, 3—6 tadan toʻplangan. Bahordan kech kuzgacha gullaydi. Mevasi laylak tumshugʻiga oʻxshash uzun (nomi shundan olingan). Tarkibida oshlovchi moddalar bor. L.dan tabobatda ichki organlardan qon ketishini toʻxtatishda foydalaniladi.
Zwëczajny bòcónnik (Erodium cicutarium) – to je jednorocznô abò dwalatnô roscëna z rodzëznë bòcónkòwatëch. Òn rosce m. jin. na Kaszëbach.
Ñaqch'a-ñaqch'a[1] icha akwa-akwa (awja awja),[1] qulmalachin[1] icha pisqu simin[1] (Erodium cicutarium) nisqaqa huk quram, pichqawach'i, k'uyu icha kulli waytayuq.
Commons nisqaqa multimidya kapuyninkunayuqmi kay hawa: Ñaqch'a-ñaqch'a.
Wikispecies nisqaqa qillqasqa p'anqayuqmi kay hawa: Ñaqch'a-ñaqch'a
Ñaqch'a-ñaqch'a icha akwa-akwa (awja awja), qulmalachin icha pisqu simin (Erodium cicutarium) nisqaqa huk quram, pichqawach'i, k'uyu icha kulli waytayuq.
Гади көтүче энәсе (лат. Erodium cicutarium Aiton, 1789) — яранчалар гаиләлегеннән бер яки икееллык үләнчел үсемлек.
Гади көтүче энәсе (лат. Erodium cicutarium Aiton, 1789) — яранчалар гаиләлегеннән бер яки икееллык үләнчел үсемлек.
Erodium cicutarium, also known as common stork's-bill,[1] redstem filaree, redstem stork's bill or pinweed, is a herbaceous annual – or in warm climates, biennial – member of the family Geraniaceae of flowering plants. It is native to Macaronesia, temperate Eurasia and north and northeast Africa,[2] and was introduced to North America in the eighteenth century,[3] where it has since become naturalized, particularly of the deserts and arid grasslands of the southwestern United States.[4]
It is a hairy, sticky annual, resembling herb Robert but lacking the unpleasant odor. The stems are reddish and bear bright pink flowers, which often have dark spots on the bases. The flowers are arranged in a loose cluster and have ten filaments – five of which are fertile – and five styles.[5] The leaves are pinnate to pinnate-pinnatifid, with hairy stems.[6] The long seed-pod, shaped like the bill of a stork, bursts open in a spiral when ripe, sending the seeds (which have long tails called awns) into the air.
Erodium cicutarium seed uses self-dispersal mechanisms to spread away from the maternal plant and also reach a good germination site to increase fitness. Two abilities that E. cicutarium has are explosive dispersal, which launches seeds by storing elastic energy, and self-burial dispersal, where the seeds move themselves across the soil using hygroscopically powered shape change.[7]
After flowering, the five pericarps on the fruits of E. cicutarium, and the awns, which are appendages of the pericarps, join together and grow into a spine shape. As the fruits dry, dehydration creates tension, and elastic energy develops within the awns. With sufficient elastic energy the shape of the awns changes from straight to helical, causing them to burst away from the maternal plants, bringing the seeds with them.[8] During dispersal, mechanical energy stored in specialized tissues is transferred to the seeds to increase their kinetic and potential energy. The energy storage capacity of the seeds is determined by the level of hydration, suggesting a role of turgor pressure in the explosive dispersal mechanism.[9]
The awn of each seed, once on the ground, responds to the humidity of the environment and changes its shape accordingly. The awn coils under dehydration and uncoils when wet. This results in motor action of the seed, which, combined with the hairs on the seed and along the length of the awns, moves the seed across the surface, eventually positioning it into a crevice and creating a drilling action that forces the seed into the ground. The coiling and uncoiling of the awns is achieved by the hygroscopic tissue in the active layer on the awns. Hygroscopic movement happens in response to a change in the water content of dead plant tissue, specially in the cell wall. Water absorbed by the cell wall binds to the matrix of the awns, causing it to expand and to drive the cellulose microfibrils apart, which causes the matrix to uncoil, thus straightening the awns. Inversely, the matrix will contract under dehydration, leading to the coil of the awns.[10]
Research found no correlation between weight of the awned fruits and the dispersal distance.[4] E. cicutarium with larger seeds have a longer coil and uncoil time compare to smaller seeds. In the field, the rate of seed burial declined throughout the season. The larger seeds buried themselves more often than the smaller seeds. However, larger seeds have a harder time finding a large enough space for the seeds to be buried. Conversely, smaller seeds have an easier time finding a hole and drilling themselves in, and thus are more likely to be buried.[8]
The advantages of explosive dispersal and self-burial dispersal are getting mature seeds of E.cicutarium quickly to the ground during the most favorable period for burial, thus increasing fitness.
The plant is widespread across North America. It grows as an annual in the continent's northern half. In the southern areas of North America, the plant tends to grow as a biennial with a more erect habit and with much larger leaves, flowers, and fruits. It flowers from May until August. Common stork's-bill can be found in bare, sandy, grassy places both inland and around the coasts. It is a food plant for the larvae of the brown argus butterfly.
The seeds of this species are collected by various species of harvester ants.[11]
The young leaves are edible raw or cooked.[6] The whole plant is reportedly edible with a flavor similar to sharp parsley if picked young. According to John Lovell's Honey Plants of North America (1926), "the pink flowers are a valuable source of honey (nectar), and also furnish much pollen".[12] Among the Zuni people, a poultice of chewed root is applied to sores and rashes and an infusion of the root is taken for stomachache.[13]
Raw Hairy stork's bill are 90.6% water, 7.9% carbohydrates, 0.6% protein, 3% dietary fiber, 0.8% ash and 0.1% fat.[14]
Erodium cicutarium, also known as common stork's-bill, redstem filaree, redstem stork's bill or pinweed, is a herbaceous annual – or in warm climates, biennial – member of the family Geraniaceae of flowering plants. It is native to Macaronesia, temperate Eurasia and north and northeast Africa, and was introduced to North America in the eighteenth century, where it has since become naturalized, particularly of the deserts and arid grasslands of the southwestern United States.
Erodium cicutarium es una planta forrajera que crece en casi todas las regiones templadas del globo. Lugares yermos, herbáceos, suelos arenosos, a menudo junto al mar, prados húmedos de montaña y cultivos.
Hierba velluda de 5-6 dm de altura , anual, de tallos extendidos (5-60 cm), a menudo fétidos. Hojas pinnaticompuestas, folíolos pinnados o divididos. Las flores, hasta 12, en umbelas, y de color rosáceo, lila o blanco; brácteas amarronadas. Pétalos de 4-11 mm, los 2 superiores a menudo con una pequeña extensión basal negruzca; sépalos 5-7 mm. Fruto con pico espiralmente retorcido 1-7 cm. Florece de febrero a octubre. El fruto lo forman 5 mericarpos indehiscentes de entre 5 y 7 mm.
En el siglo XX, Alfonso Herrera Fernández señala: es diurético y se utiliza en la hidropesía. Maximino Martínez reporta los usos siguientes: alopecia, angina, diurético y para la estomatitis. Finalmente, la Sociedad Farmacéutica de México la refiere para la alopecia.
De las partes aéreas de E. cicutarium se han aislado los alcaloides cafeína, putrescina y el alcaloide de isoquinolína tiramina; los componentes fenílicos ácido gálico, geranín y pirocatecol, y la cumarina ácido elágico. En la savia del tallo, además de putrescina y tiramina se encuentra el alcaloide histamina, y el pirocatecol. Y en los pétalos los flavonoides crisantemín, rutinósido y glucósido de cianidín, y el glucósido y diglucósido de petunidín.[1]
Erodium cicutarium fue descrita por (L.) L'Hér. ex Aiton y publicado en Hortus Kewensis; or, a catalogue . . . 2: 414. 1789.[2]
Erodium: nombre genérico que deriva del griego erodios = "una garza" debido al largo pico en el fruto.[3]
cicutarium: epíteto latíno que significa "perteneciente a la cicuta".[4]
Erodium cicutarium es conocida como "alfilerillo",[7][8][9] que es el nombre patrón propuesto por Petetín en 1984,;[10] también es llamado "alfilerillo común",[7] "alfilerillo hembra",[7] "geranio silvestre",[7] "peludilla",[7][8] "alfilerillos".[9] Otros nombres son: aguja de pastor, aguja de vaquero, aguja española, agujas de pastor, agujas de vaquero, agujas españolas, agujón, alfelitero, alfiler, alfiler de cigüeña, alfileres, alfileres de cigüeña, alfileres de pastor, alfilericos, alfilerillo de pastor, alfileritos, alfilerón, alfilerones, alfileta, alfileteros, alfinelera, cabeza de pájaro, cigüeña, cigüeñuelo, espetones, fileres, hierba de la coralina, mata de alfileres, peine de bruja, peine de brujas, peine de Venus, perejilón, picocigüeña, pico de cigüeña , picos de cigüeña, reloj, relojes, relojicos, relojiso, relojitos, tenedores, tintones, yerba de la coralina y zapaticos de la Virgen.[11]
Datos: Q157726
Multimedia:
Especies: Erodium cicutarium
Esta planta es también conocida como alfilerillo, y tiene puntas como pinchos. Suelen estar en cualquier parte del planeta.
Erodium cicutarium es una planta forrajera que crece en casi todas las regiones templadas del globo. Lugares yermos, herbáceos, suelos arenosos, a menudo junto al mar, prados húmedos de montaña y cultivos.
Harilik kurekael (Erodium cicutarium) on kurerehaliste sugukonda kurekaela perekonda kuuluv taimeliik.
Ühe- või kaheaastane taim enamasti 10–50 cm kõrguse varrega, mis harilikult on tõusev, aga võib olla ka lamav. Iseloomulikud on pikad lihtkarvad. Lehed sulgjagused, paaritusulgjad, 3–15 cm pikad ja 2–5 cm laiad. Õied umbes 1,5 cm läbimõõdus, kroonlehed 5–8 mm pikad, roosad või helepunased. Viljad 3–4 cm pikad. [1]
Üldlevilalt on harilik kurereha tsirkumpolaarne, olles levinud looduslikult kogu põhjapoolkeral. Austraalias, Aafrikas jm tulnukana.
Eestis kasvab umbrohuna põldudel, põllupeenardel ja söötidel, samuti aedades, jäätmaadel jm. Tavaline kogu Eestis. [2]
Harilik kurekael (Erodium cicutarium) on kurerehaliste sugukonda kurekaela perekonda kuuluv taimeliik.
Ühe- või kaheaastane taim enamasti 10–50 cm kõrguse varrega, mis harilikult on tõusev, aga võib olla ka lamav. Iseloomulikud on pikad lihtkarvad. Lehed sulgjagused, paaritusulgjad, 3–15 cm pikad ja 2–5 cm laiad. Õied umbes 1,5 cm läbimõõdus, kroonlehed 5–8 mm pikad, roosad või helepunased. Viljad 3–4 cm pikad.
Üldlevilalt on harilik kurereha tsirkumpolaarne, olles levinud looduslikult kogu põhjapoolkeral. Austraalias, Aafrikas jm tulnukana.
Eestis kasvab umbrohuna põldudel, põllupeenardel ja söötidel, samuti aedades, jäätmaadel jm. Tavaline kogu Eestis.
Lausarda (Erodium cicutarium) mundu osoko eskualde epeletan hazten den bazka-landarea, 50-60 zentimetroko altuera duena.[1] Sendabelar ezaguna, hidropesiarako erabiltzen zuten.
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Lausarda (Erodium cicutarium) mundu osoko eskualde epeletan hazten den bazka-landarea, 50-60 zentimetroko altuera duena. Sendabelar ezaguna, hidropesiarako erabiltzen zuten.
Peltokurjennokka (Erodium cicutarium) on yksi- tai kaksivuotinen vaaleanpunakukkainen kurjenpolvikasvi. Se on pahanhajuinen. [1]
Peltokurjennokka on rennosti tai kohenevasti kasvava monivartinen, runsaasti haarova, pehmeäkarvainen ruoho. Se kasvaa 5–50 senttimetriä korkeaksi. Lehdet ovat parilehdykkäsiä ja lehtien lehdykät parijakoisia. Kukat sijaitsevat varren ja haarojen kärjissä pitkien perien päissä sarjoina. Peltokurjennokan kukat ovat noin yhden cm leveät, terälehdet ovat väriltään vaaleanpunaiset. Hedelmys on pitkä nokkamainen viisiosainen lohkohedelmä. Nokan kärki on nystykarvaton, toisin kuin läheisesti samannäköisellä myskikurjennokalla (Erodium moschatum), jota tavataan erittäin harvinaisena myös Suomessa. [2]
Suomessa peltokurjennokka on melko harvinainen tulokaskasvi, jota on havaittu pohjoisessa Inarin Lapin korkeudelta asti. Sitä pidetään Etelä- ja Itä-Suomessa muinaistulokkaana, muualla uustulokkaana. [2] Yleisehkönä peltokurjennokka kasvaa vain itäkaakossa Lappeenrannan seudulla. [3] Suomessa laji kasvaa peltorikkakasvina erityisesti hiekkaisilla mailla. Sen kasvupaikkoja ovat myös puutarhat, pihat ja tienvarret. Peltokurjennokka kukkii kesäkuusta syyskuuhun. [2]
Peltokurjennokka (Erodium cicutarium) on yksi- tai kaksivuotinen vaaleanpunakukkainen kurjenpolvikasvi. Se on pahanhajuinen.
Erodium cicutarium, communément appelée Bec-de-grue à feuilles de ciguë, Bec-de-grue commun, Érodium commun, Érodium à feuilles de ciguë ou Cicutaire est une plante herbacée annuelle ou bisannuelle de la famille des Géraniacées.
Le nom scientifique d’Erodium vient du grec erôdios, « héron », allusion à son fruit en forme de bec ressemblant à celui de cet échassier. Il serait donc plus logique d'appeler cette plante « bec-de-héron » et non « bec-de-grue ». L'épithète cicutarium fait référence à ses feuilles ressemblant à celles de la cigüe[1].
Cette plante herbacée, velue, est annuelle. Elle présente des feuilles alternes, lancéolées, bipennées en 9 à 13 folioles. Ces feuilles, finement découpées et un peu velues, ressemblent à des feuilles de fougère ou à des plumes[2],[3]. La forme générale d'une feuille est ovale ou grossièrement lancéolée, et elle mesure de 3 à 10 cm à maturité. Les tiges, qui peuvent être couchées, penchées ou ascendantes, sont souvent rougeâtre et duveteuses quand elles sont jeunes. Elles ne peuvent généralement pas monter à plus de 30 cm de hauteur, mais elles peuvent ramper sur 50 cm[4],[3]. La racine pivotante, fine, ne dépasse guère 8 cm de long[5].
La période de floraison dépend de la localisation de la plante. Elle se situe, par exemple, entre avril et septembre en Europe tempérée[6] et entre février et mai/juin dans le sud-ouest des États-Unis[4].
L'inflorescence est une ombelle lâche constituée de 2 à 8 fleurs. Les fleurs, roses plus ou moins mauve (pouvant tirer vers le rouge ou vers le blanc), ont 5 sépales velus, verts, de 3 à 5 mm de longueur, et 5 pétales, ces derniers étant souvent inégaux. Elles ont un diamètre variant de 4 à 13 mm[6],[4]. Elles possèdent 5 étamines qui alternent avec 5 staminodes ressemblant à des écailles. L'ovaire présente 5 lobes, correspondant à 5 carpelles. La placentation est axile. L'ovaire est surmonté de 5 styles fusionnés, longs de 2 à 5 cm et surmontés de 5 stigmates libres[3],[7].
Les fruits sont des polyakènes, secs et indéhiscents, et mesurent 4 à 7 mm de long. Ils présentent 5 lobes à la base et sont munis d'un prolongement en forme de bec de cigogne ou de grue, long de 2 à 3 cm[8],[4]. Ce "bec" aura tendance à s'enrouler en spirale au cours de la maturation[8],[7]. Après la fusion des 5 carpelles, une seule graine ovale et marron-orangée se forme par fruit[7].
Le bec-de-grue commun est une plante adventice, au sens agronomique du terme (c'est-à-dire une "mauvaise herbe"), mais aussi dans certains pays au sens botanique, c'est-à-dire qu'elle a été accidentellement introduite, comme en Amérique du Nord.
On la trouve dans de nombreux habitats différents, cultivés ou incultes, au sol de granulométrie variée, des zones désertiques jusqu'aux bords de rivière, mais généralement en terrain découvert et sur un sol drainé dont le pH est modéré[5]. L'altitude maximale atteinte par cette espèce varie en fonction de la latitude, mais excède guère 2 000 m[7],[9].
Le bec-de-grue à feuilles de ciguë est cosmopolite, on trouve cette plante sur les 5 continents, entre les 70e degrés de latitude nord et sud, principalement dans les zones tempérées, mais aussi en zone chaude (centre du continent africain par exemple), froide (limite nord ou sud de son aire de répartition), voire semi-aride (déserts du sud-ouest américain). On peut ainsi la trouver en Eurasie, en Amérique du Nord et du Sud, dans la partie centre et sud de l'Afrique, en Australie et Tasmanie, et en Nouvelle-Zélande[10]. Cette espèce a été accidentellement introduite en Amérique du Nord au début du XVIIIe siècle, sans doute par des explorateurs espagnols[11]. Elle s'est aussi naturalisée en Amérique du Sud et en Océanie[12].
Cette espèce constitue une source de nourriture saisonnière pour les herbivores, qui peuvent consommer son feuillage ou ses graines. Chaque graine fournit près de 9 calories[13].
Cette plante a été mentionnée dans la littérature scientifique pour la première fois par le naturaliste suédois Carl von Linné en 1753 sous le nom Geranium cicutarium dans son "Species Plantarum". Elle a été renommée Erodium cicutarium par le magistrat et botaniste amateur Charles Louis L'Héritier de Brutelle et la description de l'espèce a été finalisée en 1789 par le botaniste anglo-écossais William Aiton[12],[14].
Les appellations Erodium chaerophyllum Steud., Erodium millefolium Kunth, Erodium moranense Kunth, Erodium pimpinellifolium Sibth., Erodium praecox Willd., Erodium triviale Jord., Geranium chaerophyllum Cav., ou encore Geranium pimpinellifolium With. sont d'autres synonymes d'Erodium cicutarium.
Selon ITIS, il existerait 3 sous-espèces d'Erodium cicutarium[15]:
Selon le Missouri Botanical Garden, il en existerait 7[16]:
Cette plante a été utilisée comme plante médicinale. On lui attribuait des vertus hémostatiques et astringentes, ainsi qu'une capacité à agir sur la pression sanguine[8]. Cette plante comestible a un goût qui rappelle celui du persil, en plus piquant[7], contrairement aux autres espèces d’érodium, généralement trop amères. Les amérindiens la consommaient crue ou cuite. Ses racines ont été consommées en Égypte.
Erodium cicutarium, communément appelée Bec-de-grue à feuilles de ciguë, Bec-de-grue commun, Érodium commun, Érodium à feuilles de ciguë ou Cicutaire est une plante herbacée annuelle ou bisannuelle de la famille des Géraniacées.
Wšědna kosyčka (Erodium cicutarium) je rostlina ze swójby pyskowničkowych rostlinow (Geraniaceae).
Wšědna kosyčka jednolětna abo dwulětna rostlina, kotraž docpěwa wysokosć wot 10 hač 60 cm.
Stołpik je ležacy abo wustupowacy.
Łopjenowe pjera su hłuboko rozdźělene a njesu krótke kosmy.
Kćěje wot apryla hač oktobra. Róžojte kćenja docpěwaja wulkosć wot 1 hač 2 cm a steja po dwěmaj hač po dźewjećoch w dołho stołpikatych wokołkach. Kóžde kćenje so jenož jedyn dźeń pušći. Róžojte abo lila krónowe łopješka docpěwaja dołhosć wot 5 hač 9 mm, při čimž wobaj hornjej často stej wjetšej. Keluch je kosmaty.
Pyskaty płód docpěwa dołhosć wot 3 hač 4 cm a so do pjeć dźělnych płodow rozšćěpi. Při tym so dźělne płody kaž wukorkowak horje wija.
Rosće na pěskowych płoninach, winicach, pućach, skłoninach, rolach a pustych płoninach. Preferuje ćopłe, skerje suche, často małowapnite pódy.
Rostlina je w Europje rozšěrjena.
Wšědna kosyčka (Erodium cicutarium) je rostlina ze swójby pyskowničkowych rostlinow (Geraniaceae).
Erodium cicutarium ((L.) L'Hér., 1789), comunemente nota come cicutaria o becco di gru comune, è una pianta erbacea appartenente alla famiglia delle Geraniaceae. È originaria di Eurasia e Nordafrica, da cui si è diffusa in gran parte delle regioni temperate e mediterranee[1].
Erodiós in greco significa "airone" (come per Geranium si sottolinea la forma dei frutti). L'epiteto specifico cicutarium è un evidente riferimento a piante appartenenti alla famiglie delle ombrellifere, rassomiglianti nella forma delle foglie.
E. cicutarium è una pianta annuale, anche se a latitudini più calde è in genere biennale, pelosa e lignificata alla base. I fiori sono rosa spesso con macchie scure alla base in infiorescenze di 10 elementi: cinque fertili e cinque sterili.[2] Le foglie sono pennate e il lungo picciolo porta un seme a forma i corno che si apre a forma di spirale per favorire la dispersione dei semi dotati di strutture piumose simili a paracadute.
Il lancio del seme è favorito da un meccanismo a molla formato dai semi che cambiano la forma quando si essiccano.[3] La spirale si svolge rapidamente quando cambia l'umidità atmosferica seppellendo parzialmente i semi nel terreno. I due meccanismi (lancio e seppellimento) sono legate alle caratteristiche dello stesso tessuto igroscopico delle strutture fiorali.
Fiorisce da maggio ad agosto ed è comune in terreni incolti o sabbiosi. I semi sono spesso raccolti da diverse specie di formiche.
Tutta la pianta è commestibile e i giovani getti hanno un sapore simile al prezzemolo. Produce inoltre nettare e polline[4].
Erodium cicutarium ((L.) L'Hér., 1789), comunemente nota come cicutaria o becco di gru comune, è una pianta erbacea appartenente alla famiglia delle Geraniaceae. È originaria di Eurasia e Nordafrica, da cui si è diffusa in gran parte delle regioni temperate e mediterranee.
Paprastasis dalgutis (lot. Erodium cicutarium, vok. Gewöhnlicher Reiherschnabel) – snaputinių (Geraniaceae) šeimos, dalgučių (Erodium) genties augalas. Tai vienmetis arba dvimetis augalas. 10-50 cm aukščio. Auga pievose, pakelėse. Žydi rausvais žiedais.
De reigersbek (Erodium cicutarium) is een plant uit de ooievaarsbekfamilie (Geraniaceae). De plant komt voor op voor zanderige grond, De in de duinen voorkomende soort wordt vaak als aparte ondersoort, Erodium cicutarium subsp. dunense, beschouwd. De soort is zeer vormenrijk, er worden dan ook meerdere ondersoorten onderscheiden.
De bloemen zijn roze. De vrucht is een eivormig nootje en heeft een 2,2-3,5 cm lange snavel. De deelvruchten zijn 5-6 mm lang en hebben aan de top een indeuking met aan de onderrand een duidelijke richel. De zaden hebben een zwarte kleur.
De botanische naam Erodium is afgeleid uit het Grieks, erodios : reiger en heeft betrekking op de vorm van de langsnavelige vrucht.
De plant is afkomstig uit Zuidwest-Europa, het huidige verspreidingsgebied beslaat Noord-Frankrijk, Luxemburg, België, Nederland, Noordwest-Duitsland en Groot-Brittannië. In België en Nederland komt de plant algemeen voor. De favoriete standplaats is in loofbossen en vooral in de binnenduinen, maar ook tussen stoeptegels wil de plant wel groeien.
blad
bloemen
bloem
nootje
(Nederlandstalige) Wikisource.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Erodium cicutarium op Wikimedia Commons. De reigersbek (Erodium cicutarium) is een plant uit de ooievaarsbekfamilie (Geraniaceae). De plant komt voor op voor zanderige grond, De in de duinen voorkomende soort wordt vaak als aparte ondersoort, Erodium cicutarium subsp. dunense, beschouwd. De soort is zeer vormenrijk, er worden dan ook meerdere ondersoorten onderscheiden.
De bloemen zijn roze. De vrucht is een eivormig nootje en heeft een 2,2-3,5 cm lange snavel. De deelvruchten zijn 5-6 mm lang en hebben aan de top een indeuking met aan de onderrand een duidelijke richel. De zaden hebben een zwarte kleur.
De botanische naam Erodium is afgeleid uit het Grieks, erodios : reiger en heeft betrekking op de vorm van de langsnavelige vrucht.
Tranehals (Erodium cicutarium) er den eneste arten som finnes i Norge i tranehalsslekta. Det finnes ca. 60 arter i verden i denne slekta. Tranehals ligner mye på storkenebb-arter, men skiller seg bl.a. på at kronbladene ikke er innskårne i toppen og at blomsten kun har fem fertile pollenbærere.[1]
Tranehals er en ettårig plante med knebøyd, ofte liggende stengel som normalt er mellom 5 og 40 cm. Bladene er finna og har fint oppdelte småblad. Blomstene er rødfiolette og sitter i skjermer. Som andre tranehalser har blomsten fem fertile pollenbærere og fem sterile (staminodier). Fruktemnet består av fem sammenvokste fruktblad og danner den karakteristiske frukten som har gitt slekta navn; griffelen danner i frukt en lang nebb- eller halslignende struktur. I motsetning til hos storkenebb kastes ikke frøene ut, men frukta spaltes i fem ved modning og de fem delene med hvert sitt frø spres hver for seg. Den lange tråden fra "nebbet"/"halsen" krøller seg sammen i en spiral. Denne spiralen reagerer på luftfuktighet slik at den strekker seg ut eller ruller seg sammen i takt med skifter i luftfuktighet. Fordi spiralen er bestatt med mange stive, bakoverretta hår vil delfrukta bore seg ned i bakken slik at frøet kommer ned i jorda.[2]
Tranehals opptrer i Norge først og fremst som åkerugras og er vanligst i sørøst. Arten er mindre vanlig i kyststrøk, i Trøndelag og i Nord-Norge, men er funnet helt nord til Porsanger. Arten er trolig ikke opprinnelig i Norge og kommer sannsynligvis fra middelhavsområdet, men arten er nå en kosmopolitt.[1]
Denne botanikkrelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den. Tranehals (Erodium cicutarium) er den eneste arten som finnes i Norge i tranehalsslekta. Det finnes ca. 60 arter i verden i denne slekta. Tranehals ligner mye på storkenebb-arter, men skiller seg bl.a. på at kronbladene ikke er innskårne i toppen og at blomsten kun har fem fertile pollenbærere.
Iglica pospolita (Erodium cicutarium (L.) L`Her.) – gatunek rośliny z rodziny bodziszkowatych (Geraniaceae). Nazwy zwyczajowe: bociani nosek, bociany, dziębrenosek, bekasek szaleniowy, bociani dziób[3].
Gatunek kosmopolityczny, poza Antarktydą występujący na wszystkich kontynentach oraz na licznych wyspach[4]. W Polsce jest dość pospolity, występuje na obszarze całego kraju, zarówno na niżu, jak i w niższych położeniach górskich[5]. Status gatunku we florze Polski: archeofit[6].
Nie jest szczególnie uciążliwym chwastem, jednak należy ją zwalczać. Bardzo szybko bowiem rozmnaża się przez nasiona i pobiera z podłoża sporo składników i wodę, a ponieważ szybko rośnie zagłusza siewki roślin uprawnych. Ponadto jej silne palowe korzenie mogą utrudniać zbiory roślin okopowych[3].
Jest dość odporna na herbicydy, najważniejsza jest zatem profilaktyka i zwalczanie metodami agrotechnicznymi. W profilaktyce ważne jest unikanie przenawożenia azotem i odkwaszanie gleby, iglica preferuje bowiem gleby o dużej zawartości azotu i kwaśne. Ponieważ najobficiej kiełkuje wiosną i jesienią, w jej zwalczaniu pomagają systematyczne zabiegi agrotechniczne – podorywka, wiosenne bronowanie i jesienna orka. Do siewu należy używać materiału siewnego oczyszczonego z nasion chwastów. Jeśli nawozi się pole kompostem lub obornikiem powinien on być dobrze rozłożony i przefermentowany. Na niewielkich powierzchniach można iglicę usuwać ręcznie (najlepiej przed kwitnieniem)[3].
Iglica pospolita (Erodium cicutarium (L.) L`Her.) – gatunek rośliny z rodziny bodziszkowatych (Geraniaceae). Nazwy zwyczajowe: bociani nosek, bociany, dziębrenosek, bekasek szaleniowy, bociani dziób.
Erodium cicutarium, comummente conhecida como bico-de-cegonha[1][2] (não confundir o Craterellus lutescens, que consigo partilha este nome) ou repimpim[3][2], é uma planta herbácea da família das Geraniácea.
É nativa do Mediterrâneo e seu cultivo foi introduzido na América do norte no século XVIII.[4]
Trata-se de uma espécie natural de grande parte do continente europeu e do Norte de África, bem como da Macaronésia e do Próximo Oriente.[5] Encontra-se ainda naturalizada na América do Norte, na Austrália e na África subsaariana.[5]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental, no Arquipélago dos Açores e no Arquipélago da Madeira. Mais concretamente no que toca a Portugal Continental, marca presença em todas as zonas da região Norte, na zona do Centro Norte, do Centro-Oeste Olissiponense, do Centro-leste montanhoso, do Centro-leste de campina, do Sudoeste montanhoso e do Barrocal algarvio.[5]
Em termos de naturalidade é nativa das três regiões atrás indicadas.
Trata-se de uma espécie ruderal[2], que medra na orla de caminhos, junto a muros e espaços com presença humana, sendo inclusive capaz de prosperar em courelas agricultadas.[5]
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
A Erodium cicutarium foi descrita por (Lineu) L'Hér. e Aiton, tendo sido mencionado na publicação «Hortus Kewensis; or, a catalogue» de 1789.[6]
Do que toca ao nome científico:
Conta com as seguintes subespécies:
;_Bajada.jpg)
|coautor= (ajuda) 
.jpg)
Erodium cicutarium, comummente conhecida como bico-de-cegonha (não confundir o Craterellus lutescens, que consigo partilha este nome) ou repimpim, é uma planta herbácea da família das Geraniácea.
É nativa do Mediterrâneo e seu cultivo foi introduzido na América do norte no século XVIII.
Skatnäva (Erodium cicutarium) är en ettårig ört i skatnävesläktet (familjen näveväxter). Skatnävor, till skillnad från andra släkten i familjen näveväxter, har inte handflikiga blad utan sammansatta, parbladiga blad. Hela växten är hårig. Blomman är svagt zygomorf, nästan aktinomorf till formen och 10 mm bred. Blomställningen är en uppåtriktad flock. Kronbladen är ljust rosa och inte urnupna i spetsen (vilket många andra nävors är). Skatnävan har fem fertila pollenbärande ståndare och fem sterila (staminodier). Pistillen är från början kort men förlängs kraftigt när frukten mognar.
Frukten spricker (liksom hos andra näveväxter) upp i fem delfrukter som vardera har en lång näbb (upp till 4 cm). Hos skatnäva är denna näbb vriden som en korkskruv. Denna vridning är hygroskopisk vilket innebär att den ömsom rätar ut sig och ömsom drar ihop sig när fuktigheten förändras. Denna mekanism gör att fröna gräver ner sig själva i jorden[1].
Skatnävan trivs bäst i sandig jord, och förekommer ofta i strandområden eller i vägkanter. Den är ganska vanlig i Sverige upp till Jämtland och Norrbotten, i hela Danmark, i Norge upp till Rana kommun och i västra och södra Finland. Skatnävan är ett globalt vittspritt ogräs på jordbruksmark och längs vägar och andra ruderatmarker[2]. Ibland dyker någon annan av släktets sextio arter upp tillfälligt i Norden, men bara Erodium cicutarium är vanlig. Mysknäva (E. moschatum) har kommit till Finland från Mellaneuropa[3]
Släktnamnet Erodium kommer av grekiskans erodios (häger) vilket beskriver fruktsamlingens näbblika form[4]. Artepitetet cicutarium kommer av växtsläktet Cicuta (sprängört) och det syftar troligen på bladformen.
Wikimedia Commons har media som rör Skatnäva.
Skatnäva (Erodium cicutarium) är en ettårig ört i skatnävesläktet (familjen näveväxter). Skatnävor, till skillnad från andra släkten i familjen näveväxter, har inte handflikiga blad utan sammansatta, parbladiga blad. Hela växten är hårig. Blomman är svagt zygomorf, nästan aktinomorf till formen och 10 mm bred. Blomställningen är en uppåtriktad flock. Kronbladen är ljust rosa och inte urnupna i spetsen (vilket många andra nävors är). Skatnävan har fem fertila pollenbärande ståndare och fem sterila (staminodier). Pistillen är från början kort men förlängs kraftigt när frukten mognar.
Frukten spricker (liksom hos andra näveväxter) upp i fem delfrukter som vardera har en lång näbb (upp till 4 cm). Hos skatnäva är denna näbb vriden som en korkskruv. Denna vridning är hygroskopisk vilket innebär att den ömsom rätar ut sig och ömsom drar ihop sig när fuktigheten förändras. Denna mekanism gör att fröna gräver ner sig själva i jorden.
Skatnävan trivs bäst i sandig jord, och förekommer ofta i strandområden eller i vägkanter. Den är ganska vanlig i Sverige upp till Jämtland och Norrbotten, i hela Danmark, i Norge upp till Rana kommun och i västra och södra Finland. Skatnävan är ett globalt vittspritt ogräs på jordbruksmark och längs vägar och andra ruderatmarker. Ibland dyker någon annan av släktets sextio arter upp tillfälligt i Norden, men bara Erodium cicutarium är vanlig. Mysknäva (E. moschatum) har kommit till Finland från Mellaneuropa
Släktnamnet Erodium kommer av grekiskans erodios (häger) vilket beskriver fruktsamlingens näbblika form. Artepitetet cicutarium kommer av växtsläktet Cicuta (sprängört) och det syftar troligen på bladformen.
Грабельки звичайні (Erodium cicutarium), ін. назва журавлині носики, буськи[1] — однорічна трав'яниста розсіяно-волосиста рослина родини геранієвих.
Стебло висхідне, 10—50 см заввишки, від основи розгалужене. Листки супротивні, довгасті, двічінепарно перисторозсічені; нижні — у прикореневій розетці. Квітки правильні, двостатеві, 5-пелюсткові, у 6—8- квіткових зонтиках: пелюстки пурпурові, іноді з темними плямами. Плід сухий, з 5 однонасінних часток, які при достиганні плодів спірально скручуються. Цвіте у березні — серпні.
Росте по всій території України у степах, на відслоненнях, як бур'ян на полях, городах і засмічених місцях.
Використовують траву, яку збирають під час цвітіння рослини. Рослина неофіцинальна.
Трава містить дубильні й гіркі речовини, флавоноїди, смоли, ацетилхолін, каротин, аскорбінову кислоту, вітамін К, цукри, органічні кислоти, кальцій та мікроелементи.
Експериментальними й клінічними дослідженнями з'ясовано, що рослина має кровоспинні властивості. В народній медицині грабельки звичайні, використовують як в'яжучий, протизапальний, бактерицидний, кровоспинний і заспокійливий засіб.
Настій трави вживають при простуді, запаленні легень, плевриті, стенокардії, судомі, захворюваннях шлунково-кишкового тракту, при внутрішніх і маткових кровотечах.
Використовують його і для купання дітей при діатезі, для промивання ран і полоскань при хворобах горла.
Вусик на кінчику насіннини під дією вологи може скручуватися у спіраль, щоб загвинчувати насінину в землю.[2][3]
Грабельки звичайні (Erodium cicutarium), ін. назва журавлині носики, буськи — однорічна трав'яниста розсіяно-волосиста рослина родини геранієвих.
Erodium cicutarium là một loài thực vật có hoa trong họ Mỏ hạc. Loài này được (L.) L'Hér. mô tả khoa học đầu tiên năm 1789.[1]
Erodium cicutarium là một loài thực vật có hoa trong họ Mỏ hạc. Loài này được (L.) L'Hér. mô tả khoa học đầu tiên năm 1789.
Цветки — пятилепестковые, несколько неправильные, бордовые, бледно-пурпурные или розовые, собраны в соцветие зонтик из четырёх — семи цветков. Цветет с апреля по август.
Плод — коробочка, длиной 3—4 см[2], покрыт жёсткими волосками, состоит из пяти сухих односемянных плодиков, расположенных вокруг основания сильно разросшейся вверх цветочной оси. По созревании плодики отделяются от этой оси и заворачиваются вверх, оставаясь, однако же, в связи с цветочною осью посредством длинных придатков, или хвостиков, снабжённых волосками на одной стороне.
Цветёт с апреля по сентябрь. Плоды созревают в июне — октябре.
Вид широко распространён в Евразии от атлантического до тихоокеанского побережья, а также в Северной Африке. Как натурализовавшееся растение аистник обыкновенный встречается в Австралии и Новой Зеландии, Северной и Южной Америке, на Гавайях[3].
На территории России растение чаще всего встречается на полях, огородах, лесных полянах, пустырях и сорных местах.
Общий вид
Лист
Цветки
Плоды
Односемянные плодики
В лекарственных целях используют траву аистника, собираемую в период цветения растения.
Сушат в тени под навесами, в проветриваемых помещениях или в сушилках при температуре 45—50 °С.
В траве аистника найдены дубильные вещества, флавоноиды, смолы, ацетилхолин, каротин, сахар, органические кислоты, аскорбиновая кислота, витамин К, сапонины тритерпеновой группы, кальций и другие микроэлементы[2].
Лекарственные препараты обладают вяжущим, кровоостанавливающим и противосудорожным действием[2]. Настойка травы аистника понижает проницаемость стенок кровеносных сосудов.
Считается хорошим кормом для овец.
В традиционной и народной медицине отвар применяют при различных кровотечениях, судорогах, простудных заболеваниях, воспалении лёгких, плеврите, от «вздутия желудка», стенокардии, испуге, женских заболеваниях, в нём купают детей при диатезе, как полоскание при заболеваниях горла; спиртовые настойки — при промывании гнойных ран[2].
Цветки — пятилепестковые, несколько неправильные, бордовые, бледно-пурпурные или розовые, собраны в соцветие зонтик из четырёх — семи цветков. Цветет с апреля по август.
Плод — коробочка, длиной 3—4 см, покрыт жёсткими волосками, состоит из пяти сухих односемянных плодиков, расположенных вокруг основания сильно разросшейся вверх цветочной оси. По созревании плодики отделяются от этой оси и заворачиваются вверх, оставаясь, однако же, в связи с цветочною осью посредством длинных придатков, или хвостиков, снабжённых волосками на одной стороне.
Цветёт с апреля по сентябрь. Плоды созревают в июне — октябре.
芹叶牻牛儿苗（学名：Erodium cicutarium）为牻牛儿苗科牻牛儿苗属下的一个种。
|access-date=中的日期值 (帮助)
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
