Planhigyn cigysol, blodeuol yw Chwysigenddail cyffredin sy'n enw lluosog. Mae'n perthyn i'r teulu Lentibulariaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Utricularia australis a'r enw Saesneg yw Bladderwort.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Swigenddail, Chwysig-wraidd, Chwysigenwraidd Cyffredin.
Mae'r planhigyn hwn yn byw mewn gwlyptiroedd, rhostir, glannau llynnoedd a mannau tebyg. Gall ddal a threulio pryfaid bychan yn ei dentaclau gludiog. Cant eu dennu yno gan arogl siwgwr a gaiff ei greu mewn chwarennau pwrpasol. Mae ganddo flodau bychan pinc. Tyf i uchder o 3–16 cm ac mae ganddo flodau pinc, weithiau rhai gwyn sydd oddeutu 15 mm, o siap twmffat.
Planhigyn cigysol, blodeuol yw Chwysigenddail cyffredin sy'n enw lluosog. Mae'n perthyn i'r teulu Lentibulariaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Utricularia australis a'r enw Saesneg yw Bladderwort. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Swigenddail, Chwysig-wraidd, Chwysigenwraidd Cyffredin.
Mae'r planhigyn hwn yn byw mewn gwlyptiroedd, rhostir, glannau llynnoedd a mannau tebyg. Gall ddal a threulio pryfaid bychan yn ei dentaclau gludiog. Cant eu dennu yno gan arogl siwgwr a gaiff ei greu mewn chwarennau pwrpasol. Mae ganddo flodau bychan pinc. Tyf i uchder o 3–16 cm ac mae ganddo flodau pinc, weithiau rhai gwyn sydd oddeutu 15 mm, o siap twmffat.
Bublinatka jižní (Utricularia australis) je jedním z mnoha druhů plovoucích masožravých rostlin rodu bublinatka (Utricularia).
Roste téměř v celé Evropě, v Asii na severu Číny a Pákistánu, v Japonsku, Austrálii, na Novém Zélandu a na Papui-Nové Guineji. Rozšířená je také v severní Africe. Ke svému růstu si vybírá převážně stojaté vody které jsou bohaté na živiny, roste v okolí rybníků a jezer, v tůních, kanálech a příkopech s jen málo proudící vodou. Původního areál bublinatky jižní již nelze objasnit. Protože byla poprvé popsána podle rostlin z Austrálie, má druhové jméno australis (jižní). V České republice roste téměř na celém území, od nížin až do podhůří, je nejběžnější z bublinatek v ČR se vyskytujících.
Roste hlavně ve vodách měkkých, kyselých až neutrálních, na plném slunci nebo v polostínu. Je velmi závislá na prostředí, zahubí ji např. alkalizace vody, deficit oxidu uhličitého nebo rozbujení řas a sinic. V „Černém a červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky“ je zařazena do kategorie C4 (LR) mezi vzácnější taxony vyžadující další pozornost.[3][4][5]
Je to jednoletá nebo vytrvalá hmyzožravá rostlina s tenkými, na hladině splývajícími nebo ponořenými lodyhami bez kořenů. Nejdříve vyrůstá lodyha jednoduchá, později se větví v růžicovitě rozložené, hustě olistěné větve. Ve středoevropských podmínkách dosahují hlavní lodyhy délky až 1 m, výjimečně i 1,5 m. V tropech bývá hlavní lodyha dlouhá 2 m a odbočné větve měří až několik metrů.
Četné zelené až žlutozelené listy dlouhé 1,5 až 4 cm vyrůstají střídavě, jsou 2 až 3krát zpeřené a rozdělené v nitkovité úkrojky porostlé dopředu směřujícími krátkými štětinkami. Hřebínkovitý tvar listů zvětšuje plochu kterou se stýká s vodou z které čerpá potravu a zmenšuje nárazy pohybující se vody, štětinky zase poskytují ochranu proti vodním býložravcům, např. plžům. Na svrchní straně některých listových úkrojků jsou na krátkých stopkách četné drobné lapací měchýřky o průměru 2 až 3 mm které jsou do počátku doby kvetení zavodněné. Později se naplní vzduchem a vyzvednou dosud ve vodě ponořenou rostlinu k hladině, tím se rozvíjející květy mohou dostat nad vodu a opylit se létajícím hmyzem. Etapa kvetení nastane pouze u rostliny dostatečně veliké, v našich podmínkách téměř nekvete.
Na rostlině vyplavané k povrchu se vytvoří přímý květonosný stvol, převážně jen jeden na rostlině, porostlý místo listy jen šupinami a zakončený chudým hroznem dlouhým 10 až 30 cm vytvořeným ze 4 až 8 primárně pětičetných květů. Oboupohlavné květy jsou na stopkách vyrůstajících z paždí vejčitých hnědých, šupinatých listenů, listence chybí, stopky jsou 3 až 5krát delší než listeny. Květy mají hluboký dvoudílný červenohnědý kalich s vejčitými laloky a šklebivou korunu vespod s kuželovitou ostruhou. Citrónově žlutá koruna velká 1,2 až 1,5 cm je rozeklaná ve dva pysky, z nichž delší spodní má nazpět ohnuté okraje a dvoulaločné, oranžově pruhované, vypouklé patro; horní trojlaločný pysk podlouhle vejčitého tvaru je 2 až 3krát delší než okrouhlé patro. V květu vyrůstají dvě tyčinky s volnými nitkami o délce do 2 mm s nesrostlými prašníky. Přisedlý svrchní semeník pokrytý nektarovými žlázkami je vytvořený dvěma plodolisty, vystupuje z něho čnělka zakončena bliznou se dvěma nestejnými laloky, spodní je větší a horní menší. Plodem je kulatá tobolka o průměru 3 až 4 mm otvírající se několika víčky. Hranatá semena 0,5 × 0,6 mm jsou umístěna na středním sloupku tobolky. Rostliny však vytvářejí semena jen velmi zřídka.
Prosperita rostliny je závislá na dostatečném množství kyslíku pro činnost lapacích měchýřků a oxidu uhličitého pro fotosyntézu. V prostředí silně zahřívané neproudící vody bývá těchto plynů většinou nedostatek. U bublinatky jižní v řídkých případech vyrůstají z lodyh ve vzdálenostech cca 6 cm od sebe tzv. dýchací prýty, tenké, asi 4,5 cm dlouhé šupinovitě olistěné větvičky s dýchacími průduchy na vnější straně lístků.[4][6][7][8][9]
Z nestejné dvoulaločné blizny visí jeden, větší lalok nad prašníky. Hmyz přilétající za nektarem tvořeným v ostruze dolního pysku se musí nejdříve dotknou tohoto laloku blizny (přenese na ní cizí pyl) a teprve pak prašníků umístěných hlouběji v květu, tím se zabraňuje samoopylení. Spodní lalok pak přilne k hornímu laloku blizny a zabrání přístupu pylu na ní. Pokud se opylovač do určité doby nedostaví, svine se visící lalok a dotkne se vlastních prašníků, rostlina se opylí vlastním pylem.
Po opylení se měchýřky opět naplní vodou a rostlina klesá nazpět pod hladinu a pokračuje v růstu. Pod hladinou se dozrávající tobolky otvírají a semena vypadávají na bahnité dno.[6]
Rozmnožuje se dvojím způsobem, pohlavně i nepohlavně. Při velmi vzácném pohlavním rozmnožování vyklíčí ze semene zapadlého v bahně mladá rostlinka která nemá zřejmé děložní lístky. Rostlinka vytvoří nejprve několik šídlovitých lístků vyrůstajících v husté růžici a teprve z jejího středu vyrůstá lodyha s listy.
Převažující způsob rozmnožování je vegetativní, kdy původní rostlina rozdělením svého těla dává vzniknou několika dalším. Po končení léta s nástupem nižších teplot a zkracováním doby slunečního svitu rostlina začíná odumírat a zahnívat. Rostlina ale zcela nezmizí, zůstanou po ní přezimující pupeny tzv. turiony. Ty vzniknou tím, že mladé články lodyhy se dále neprodlužují, takže jejich asimilační orgány jsou stěsnány a obsahují zásobní látky pro příští rok. Po odehnití lodyhy zůstanou oválné bezobalné hnědozelené pupeny o velikosti 1 až 1,5 cm, ty klesnou na dno a tam přečkají nepříznivé období, musí projít obdobím chladu ale nesmí zmrznout. S příchodem jara a zvýšením teploty vody vyplavou k povrchu kde z nich vyrůstají nové rostliny. Zde se svým lepkavým sliznatým povrchem přilepují na peří vodních ptáků, kteří je roznášejí i do vzdáleného okolí. V tropech a subtropech vegetují rostliny celoročně a turiony se nevytváří. Vznikají však u rostlin které rostou v místech přes léto vysychající, tehdy mohou turiony nepříznivé období dlouhodobě přečkat v bahně a s příchodem deště z nich vyrostou opět nové rostlinky.[6][9]
Lapací měchýřky slouží hlavně k polapení drobných vodních živočichů, např. buchanek, lasturnatek a hlavně perlooček. Mají vstupní otvor zakrytý víčkem, které se z vnější strany snadno otevře, z vnitřku ale otevřít nelze. Po stranách otvoru jsou štětinkaté výrůstky které drobným živočichům umožňují vniknout dovnitř, ale větším, kteří by mohli měchýřek poškodit, vstoupit zabraňují. V měchýřku je podtlak, takže tlak vody při otevření pomáhá postrčit kořist dovnitř. Živočichové se nemohou z měchýřku dostat ven a zahynou tam, postupně se rozkládají a rostlina zvláštním orgánem vstřebává z jejích těl výživné látky. Protože bublinatka přijímá potravu jen z rozkládajících se přirozeně uhynulých živočichu, sama je nehubí, není vlastně rostlina masožravá, ale mrchožravá. Tato schopnost se stářím rostliny nemění, měchýřek může lapit kořist i několikrát za sebou.
V různých částech lodyhy jsou různé počty měchýřků, na délce 10 cm bylo zjištěno od 100 do 200 měchýřků. Při průměrné rozrostlé rostlině ve středoevropských klimatických podmínkách je na ní je okolo 7000 měchýřků, které jsou navíc rozlišeny pro různě velkou kořist. Větší mají vstupní otvor o průměru 3,07 mm a menší jen 1,13 mm.[6][8][9]
Obrázky, zvuky či videa k tématu bublinatka jižní ve Wikimedia Commons
Galerie bublinatka jižní ve Wikimedia Commons(anglicky) Flora of China: Utricularia australis
Bublinatka jižní (Utricularia australis) je jedním z mnoha druhů plovoucích masožravých rostlin rodu bublinatka (Utricularia).
Der Verkannte Wasserschlauch (Utricularia australis), auch Südlicher Wasserschlauch oder Großer Wasserschlauch genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Wasserschläuche (Utricularia) innerhalb der Familie der Wasserschlauchgewächse (Lentibulariaceae).
Der Verkannte Wasserschlauch ist eine wurzellose submerse Wasserpflanze, die Wuchshöhen von 10 bis 40 Zentimeter erreicht. Die Blattsprosse schwimmen frei. Die Blätter weisen sehr zahlreiche Endsprosse auf, die entfernt borstig gezähnelt und haarfein sind. Ein Laubblatt trägt 8 bis 75 Fangblasen.[1][2]
Die Blütezeit reicht von Juni bis August. Der Blütenstiel ist geringfügig nach unten gekrümmt. Er misst 5 bis 18 mm und ist damit rund drei- bis fünfmal so lang wie das Tragblatt; er verlängert sich nach der Anthese.[1] Die Oberlippe der Blüten bildet mit der Unterlippe einen rechten bis stumpfen Winkel. Sie schmiegt sich nicht an den Gaumen an. Der Gaumen ist halbkugelig. Der gaumenfreie Saum der Unterlippe ist fast flach. Der Sporn ist 5,5 bis 7,5 Millimeter lang und mehr oder weniger stumpfkegelig. Die Drüsen an der Innenwand des Sporns sind auf der Ober- und auf der Unterseite zu finden.[1] Die Krone ist hellgelb und 11 bis 17 mm[1] lang.[2]
Früchte werden nur extrem selten ausgebildet, die einzigen Beobachtungen liegen aus China und Japan vor. Die Kapseln sind rund, haben einen Durchmesser von 4 Millimeter und öffnen sich kreisförmig. Die Samen sind prismenförmig, vier- bis sechseckig, rund 0,5 Millimeter lang und breit und entlang aller Ecken geflügelt. Die Chromosomenzahl beträgt n = 18, 19, 20 oder 22.[3]
Der Verkannte Wasserschlauch ist eine weit verbreitete Art, sein Verbreitungsgebiet reicht von Europa (ausgenommen dem äußersten Nordeuropa) über den ganzen afrikanischen Kontinent, das temperierte und tropische Asien von der Türkei bis Japan und im Süden Indonesien sowie den australischen Kontinent einschließlich Neuguinea und Neuseeland.[3]
In Deutschland kommt die Art zerstreut in Bayern, Baden-Württemberg, Rheinland-Pfalz, Hessen, Thüringen, Sachsen, dem östlichen Sachsen-Anhalt, Süd-Bremen und Niedersachsen sowie selten in Nordrhein-Westfalen, dem westlichen Sachsen-Anhalt, dem nördlichen Mecklenburg-Vorpommern (Hiddensee, Grabow) und Schleswig-Holstein vor.[2] In Österreich ist die Art in Osttirol ausgestorben, ansonsten im ganzen Bundesgebiet zerstreut bis selten. Sie ist als gefährdet eingestuft, im Gebiet der Böhmischen Masse und im nördlichen Alpenvorland als stark gefährdet.[1] In der Schweiz kommt sie vor allem im Mittelland und im Wallis vor, je nach Gebiet ist sie als potenziell gefährdet bis vom Aussterben bedroht eingestuft.[4]
In Mitteleuropa besiedelt sie stehende und langsam fließende, oligotrophe bis eutrophe Gewässer wie Tümpel, Gräben, Fischteiche und Torfstiche.[2] Der pH-Wert kann dabei im sauren oder basischen Bereich liegen. Sie steigt bis in die montane Höhenstufe.[1] Der Verkannte Wasserschlauch ist eine Charakterart des Utricularietum australis aus dem Hydrocharition-Verband.[5]
Der Verkannte Wasserschlauch wurde 1810 von Robert Brown erstbeschrieben.[6] Das Artepitheton australis bedeutet so viel wie „südlich“ und findet sich auch im deutschen Trivialnamen „Südlicher Wasserschlauch“ wieder. Wichtige Synonyme sind Utricularia major Schmidel und Utricularia neglecta Lehm., auf ihnen beruhen die deutschen Namen Großer Wasserschlauch (major) beziehungsweise Verkannter Wasserschlauch (neglecta). Wie alle in Mitteleuropa vorkommenden Arten gehört sie innerhalb der Gattung zur Sektion Utricularia der gleichnamigen Untergattung.[3]
Die Art wurde immer wieder mit Utricularia vulgaris verwechselt, sie wurde auch wiederholt als Untertaxon beschrieben (z. B. Utricularia australis var. mutata Döll, Utricularia australis var. japonica (Makino) Yamanaka). Beachtenswert ist eine als fruchtend bekannte und unter dem Namen Utricularia tenuicaulis Miki beschriebene, heute jedoch als synonym verstandene Form aus Japan. Es wird für möglich gehalten, dass sie eine diploide, sich sexuell vermehrende Form darstellt, während die Art ansonsten in mehrere Gruppen dysploider vegetativer Apomikten zerfällt.[3]
Der Verkannte Wasserschlauch (Utricularia australis), auch Südlicher Wasserschlauch oder Großer Wasserschlauch genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Wasserschläuche (Utricularia) innerhalb der Familie der Wasserschlauchgewächse (Lentibulariaceae).
Utricularia australis is a medium-sized, perennial species of aquatic bladderwort.[1] This species has a vast geographic range, being found throughout Europe, in tropical and temperate Asia including China and Japan in the east, Central and Southern Africa, Australia and the North Island of New Zealand. The specific epithet "australis" is Latin for "southern" and reflects the fact that the discovery of this species was made in Australia in 1810.[1]
Utricularia australis is a medium-sized, perennial species of aquatic bladderwort. This species has a vast geographic range, being found throughout Europe, in tropical and temperate Asia including China and Japan in the east, Central and Southern Africa, Australia and the North Island of New Zealand. The specific epithet "australis" is Latin for "southern" and reflects the fact that the discovery of this species was made in Australia in 1810.
Utricularia australis es una especie fanerógama , de planta carnívora mediana, perennifolia y acuática,[1] que pertenece a la familia Lentibulariaceae.
Hierba perenne acuática, flotante, carnívora, multicaule. Tallos de hasta 45 cm, sumergidos, poco numerosos, dispuestos radialmente alrededor de un tallo erguido y prácticamente sin hojas (escapo), de hasta 8 cm. Hojas alternas, de hasta 4 cm, profundamente divididas en segmentos capilares, algunos transformados en vesículas de 2-5 mm (utrículos) capturadoras de pequeñas presas. Flores hermafroditas, zigomorfas, pentámeras, formando en el extremo del escapo un racimo laxo emergido con (3-) 5-9 flores. Cáliz con cinco sépalos soldados en dos labios separados casi hasta la base. Corola de 13-18 mm, amarilla, con cinco pétalos soldados formando un tubo prolongado en un espolón y dos labios; el inferior con una gibosidad (paladar) bien marcada. Androceo con dos estambres insertos en el tubo de la corola. Ovario súpero, con dos carpelos y una sola cavidad. Fruto en cápsula, con numerosas semillas.Florece en primavera y verano. [2]
Esta especie tiene una amplia gama geográfica, que se encuentra en toda Europa, en Asia tropical y templada, incluyendo China y Japón en el este, centro y sur de África, Australia y el Isla Norte de Nueva Zelanda. Habita en turberas y aguas estancadas.
Utricularia australis fue descrita por Robert Brown y publicado en Prodromus Florae Novae Hollandiae 430. 1810[3]
Utricularia: nombre genérico que deriva de la palabra latina utriculus, lo que significa "pequeña botella o frasco de cuero".[4]
australis: epíteto latín que significa «del sur» y refleja el hecho de que el descubrimiento de esta especie se hizo en Australia en 1810.[5][1]
|coautores= (ayuda) Utricularia australis es una especie fanerógama , de planta carnívora mediana, perennifolia y acuática, que pertenece a la familia Lentibulariaceae.
Utricularia australis, la grande utriculaire, utriculaire élevée ou utriculaire citrine, est une espèce de plante carnivore appartenant au genre Utricularia, à la famille des Lentibulariaceae.
Elle pousse dans des zones humides[1] dans presque toute l'Europe (sauf l'extrême Nord).
Cette espèce est protégée dans plusieurs régions de France, elle est sur la Liste des espèces végétales protégées en Alsace parmi d'autres.
Liste des espèces du genre Utricularia
Utricularia australis, la grande utriculaire, utriculaire élevée ou utriculaire citrine, est une espèce de plante carnivore appartenant au genre Utricularia, à la famille des Lentibulariaceae.
Njenapadny pucherjak (Utricularia australis) je rostlina ze swójby pucherjakowych rostlinow (Lentibulariaceae).
Njenapadny pucherjak ma 12-18 mm dołhu krónu, kotrejež delnja hubka je nimale kruhojta, płono rozšěrjena, zdźěla časćiša.
Njenapadny pucherjak bu w lěću 1810 wot Robert Brown prěni raz wopisany, družinowy epitheton australis woznamjenja telko kaž „južny“ a tež je w němskim triwialnym mjenje „Südlicher Wasserschlauch“. Wažne synonymy su Utricularia major a Utricularia neglecta, na kotrymajž bazujetej němskej mjenje Großer Wasserschlauch (major) resp. Verkannter Wasserschlauch (neglecta). Kaž wšě w srjedźnej europje wustupowace družiny, wona słuša znutřka roda k sekciji Utricularia podroda ze samsnym mjenom. [3]
Njenapadny pucherjak (Utricularia australis) je rostlina ze swójby pucherjakowych rostlinow (Lentibulariaceae).
L'erba vescica delle risaie (Utricularia australis R.Br., 1810) è una pianta carnivora appartenente alla famiglia delle Lentibulariaceae, con distribuzione cosmopolita.[2]
È una pianta idrofita natante con fusti flottanti lunghi sino a 100–150 cm, privi di un vero e proprio apparato radicale.
Le foglie hanno una lamina suddivisa in segmenti filiformi a margine dentato; alcune di esse sono trasformate in piccole vescicole (o otricoli), di circa 3 mm di diametro, che agiscono sia da minuscole trappole che da galleggianti; .aA differenza di altre specie carnivore la pianta non secerne succhi digestivi, ma assorbe la sostanza organica dopo che le prede (in genere piccoli crostacei) si sono decomposte.
L'infiorescenza è un racemo che raggruppa sino a 10 fiori (più spesso 2-5), di colore giallo con venature arancioni. La corolla è zigomorfa con labbro inferiore piatto-reniforme; sulla parte inferiore è presente un corto sperone, più o meno incurvato verso l'alto. Fiorisce da luglio ad agosto.
Il frutto è una capsula a 2-4 valve.
È una pianta acquatica ampiamente diffusa in Europa, Africa, Asia e Australia.
In Italia è diffusa nelle regioni settentrionali e in Toscana, Umbria, Lazio, Abruzzo, Campania, Puglia e Sicilia.[3]
Cresce in acque stagnanti (stagni, fossi, risaie), da 0 a 1800 m di altitudine. Tollera una moderata eutrofizzazione.
Ricercatori dell'Università degli Studi Roma Tre hanno recentemente scoperto che nei laghi di Bolsena e Bracciano la Utricularia australis fiorisce anche sotto la superficie dell'acqua [4].
L'erba vescica delle risaie (Utricularia australis R.Br., 1810) è una pianta carnivora appartenente alla famiglia delle Lentibulariaceae, con distribuzione cosmopolita.
Loos blaasjeskruid (Utricularia australis synoniem: Utricularia japonica) is een wortelloze, vleesetende, overblijvende waterplant, die behoort tot de blaasjeskruidfamilie (Lentibulariaceae). De plant komt van nature voor in Noordwest-Afrika, in Midden-Europa van Noord-Italië tot Midden-Engeland en in het Oostzeegebied. Verder op enkele plaatsen in Centraal-Azië en Afrika, in Sri Lanka, in het oosten van Australië en in Nieuw-Zeeland. De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als vrij zeldzaam en stabiel of toegenomen. In België is de plant beschermd waar het als zeldzaam voorkomend op de Vlaamse Rode Lijst van planten staat. Het aantal chromosomen is n=18, 19, 20 of 22.[1]
De stengels van de plant kunnen 30–150 cm lang worden. De plant is ondergedoken (submers). De wortels zweven in het water. Het lichtgroene, veerdelige blad heeft draadvormige slippen, die gaafrandig zijn en een spitse top hebben. Aan de bladslippen zitten stekelharen. Aan de bladeren zitten 8-75, blaasvormige aanhangsels, de vangblaasjes. De plant vormt overwinteringsknoppen, turionen.
Loos blaasjeskruid bloeit van juni tot in augustus met gele, boven het water uitstekende,11–17 mm grote Bloemen. Het gehemelte heeft oranje strepen. De onderlip van de bloemkroon is vlak met een licht gegolfde rand. De bovenlip is twee keer zo lang als het gehemelte. De bloem heeft een 5,5-7,5 lange, stompkegelige spoor. De bloeiwijze is een tros. De bloeistengel is zwak tot sterk S-vormig heen en weer gebogen.
De vrucht is een ronde, 4 mm grote doosvrucht, maar wordt alleen in China en Japan gevormd. De vruchtstelen zijn recht, schuin afstaand of vaak tegen de as van de bloeiwijze aangedrukt. De 0,5 mm grote, prismavormige, 4-6 hoekige zaden zijn gevleugeld.
Met de vangblaasjes worden kleine kreeftachtigen en waterinsecten gevangen. In de vangblaasjes is vacuüm en als iets de haartjes op het blaasje aanraakt springt deze open en zuigt het omringende water met daarin het insect naar binnen. Vertering van de prooi duurt afhankelijk van de grootte twaalf minuten tot twee uur. Na de vertering transporteren speciale cellen het voedselrijke water de stengel in, waarbij tegelijkertijd het vacuüm in het blaasje wordt hersteld.
De plant komt voor in matig voedselarm water, in sloten, kanalen, vennen en duinplassen.
Vangblaasjes
Werkend vangblaasje van loos blaasjeskruid
De namen in andere talen kunnen vaak eenvoudig worden opgezocht met de interwiki-links.
Zie de categorie Utricularia australis van Wikimedia Commons voor mediabestanden over dit onderwerp. Loos blaasjeskruid (Utricularia australis synoniem: Utricularia japonica) is een wortelloze, vleesetende, overblijvende waterplant, die behoort tot de blaasjeskruidfamilie (Lentibulariaceae). De plant komt van nature voor in Noordwest-Afrika, in Midden-Europa van Noord-Italië tot Midden-Engeland en in het Oostzeegebied. Verder op enkele plaatsen in Centraal-Azië en Afrika, in Sri Lanka, in het oosten van Australië en in Nieuw-Zeeland. De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als vrij zeldzaam en stabiel of toegenomen. In België is de plant beschermd waar het als zeldzaam voorkomend op de Vlaamse Rode Lijst van planten staat. Het aantal chromosomen is n=18, 19, 20 of 22.
De stengels van de plant kunnen 30–150 cm lang worden. De plant is ondergedoken (submers). De wortels zweven in het water. Het lichtgroene, veerdelige blad heeft draadvormige slippen, die gaafrandig zijn en een spitse top hebben. Aan de bladslippen zitten stekelharen. Aan de bladeren zitten 8-75, blaasvormige aanhangsels, de vangblaasjes. De plant vormt overwinteringsknoppen, turionen.
Loos blaasjeskruid bloeit van juni tot in augustus met gele, boven het water uitstekende,11–17 mm grote Bloemen. Het gehemelte heeft oranje strepen. De onderlip van de bloemkroon is vlak met een licht gegolfde rand. De bovenlip is twee keer zo lang als het gehemelte. De bloem heeft een 5,5-7,5 lange, stompkegelige spoor. De bloeiwijze is een tros. De bloeistengel is zwak tot sterk S-vormig heen en weer gebogen.
De vrucht is een ronde, 4 mm grote doosvrucht, maar wordt alleen in China en Japan gevormd. De vruchtstelen zijn recht, schuin afstaand of vaak tegen de as van de bloeiwijze aangedrukt. De 0,5 mm grote, prismavormige, 4-6 hoekige zaden zijn gevleugeld.
Met de vangblaasjes worden kleine kreeftachtigen en waterinsecten gevangen. In de vangblaasjes is vacuüm en als iets de haartjes op het blaasje aanraakt springt deze open en zuigt het omringende water met daarin het insect naar binnen. Vertering van de prooi duurt afhankelijk van de grootte twaalf minuten tot twee uur. Na de vertering transporteren speciale cellen het voedselrijke water de stengel in, waarbij tegelijkertijd het vacuüm in het blaasje wordt hersteld.
De plant komt voor in matig voedselarm water, in sloten, kanalen, vennen en duinplassen.
Vangblaasjes
Werkend vangblaasje van loos blaasjeskruid
Pływacz zachodni, pływacz zaniedbany[3] (Utricularia australis R. Br.) – gatunek rośliny należący do rodziny pływaczowatych (Lentibulariaceae).
Występuje głównie w Europie. W Polsce rośnie na rozproszonych stanowiskach w pasie nizin i wyżyn. W polskich Karpatach znane są tylko dwa jego stanowiska w dolinie Dunajca w okolicach Dębna, Maniowa i Sromowiec Wyżnych oraz jedno na Kotlinie Nowotarskiej w Ludźmierzu[4].
Bylina, hydrofit, roślina mięsożerna. Łowi drobne owady za pomocą pęcherzyków pułapkowych. Rośnie w wodach stojących lub wolno płynących o podłożu organicznym, stąd też jest bardzo silnie związany z torfowiskami. Występuje także w rzadkich szuwarach. Jest mniej wrażliwy od pływacza zwyczajnego na falowanie wody. Kwitnie od czerwca do sierpnia. Zakwita jednak rzadko, owoce wytwarza jeszcze rzadziej. Rozmnaża się niemal wyłącznie przez fragmentację pędów oraz przez bardzo drobne turiony roznoszone przez prądy wodne lub przez ptaki wodne. Zimują pędy lub turiony na dnie zbiorników wodnych[6].
Liczba chromosomów 2n = ok. 44[4].
Roślina umieszczona na Czerwonej liście roślin i grzybów Polski (2006)[7] w grupie gatunków narażonych na wyginięcie (kategoria zagrożenia: V). W wydaniu z 2016 roku otrzymała kategorię NT (bliski zagrożenia)[8]. Objęta w Polsce ścisłą ochroną.
Zagrożony jest głównie wskutek zabiegów gospodarczych w stawach, w których występuje, oraz naturalnego zarastania zbiorników wodnych[5].
Pływacz zachodni, pływacz zaniedbany (Utricularia australis R. Br.) – gatunek rośliny należący do rodziny pływaczowatych (Lentibulariaceae).
Utricularia australis é uma espécie de planta com flor pertencente à família Lentibulariaceae.
A autoridade científica da espécie é R.Br., tendo sido publicada em Prodromus Florae Novae Hollandiae 430. 1810.[1]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.
Em termos de naturalidade é nativa da região atrás indicada.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Utricularia australis é uma espécie de planta com flor pertencente à família Lentibulariaceae.
A autoridade científica da espécie é R.Br., tendo sido publicada em Prodromus Florae Novae Hollandiae 430. 1810.
Utricularia australis[1] este o specie de plante carnivore din genul Utricularia, familia Lentibulariaceae, ordinul Lamiales, descrisă de Robert Brown.[2][3] Conform Catalogue of Life specia Utricularia australis nu are subspecii cunoscute.[2]
U. adpressa
U. albiflora
U. albocaerulea
U. alpina
U. amethystina
U. andongensis
U. antennifera
U. appendiculata
U. arcuata
U. arenaria
U. arnhemica
U. asplundii
U. aurea
U. aureomaculata
U. australis
U. babui
U. beaugleholei
U. benjaminiana
U. benthamii
U. bifida
U. biloba
U. biovularioides
U. bisquamata
U. blanchetii
U. bosminifera
U. brachiata
U. bracteata
U. bremii
U. breviscapa
U. buntingiana
U. caerulea
U. calycifida
U. campbelliana
U. capilliflora
U. cecilii
U. cheiranthos
U. chiakiana
U. chiribiquitensis
U. choristotheca
U. christopheri
U. chrysantha
U. circumvoluta
U. cochleata
U. cornigera
U. cornuta
U. corynephora
U. costata
U. cucullata
U. cymbantha
U. delicatula
U. delphinioides
U. densiflora
U. determannii
U. dichotoma
U. dimorphantha
U. dunlopii
U. dunstaniae
U. endresii
U. erectiflora
U. fimbriata
U. firmula
U. fistulosa
U. flaccida
U. floridana
U. foliosa
U. forrestii
U. foveolata
U. fulva
U. furcellata
U. garrettii
U. geminiloba
U. geminiscapa
U. geoffrayi
U. georgei
U. gibba
U. graminifolia
U. guyanensis
U. hamiltonii
U. helix
U. heterochroma
U. heterosepala
U. hintonii
U. hirta
U. hispida
U. holtzei
U. humboldtii
U. huntii
U. hydrocarpa
U. inaequalis
U. incisa
U. inflata
U. inflexa
U. intermedia
U. inthanonensis
U. involvens
U. jackii
U. jamesoniana
U. juncea
U. kamienskii
U. kenneallyi
U. kimberleyensis
U. kumaonensis
U. laciniata
U. lasiocaulis
U. lateriflora
U. laxa
U. lazulina
U. leptoplectra
U. leptorhyncha
U. letestui
U. limosa
U. linearis
U. livida
U. lloydii
U. longeciliata
U. longifolia
U. macrocheilos
U. macrorhiza
U. malabarica
U. mangshanensis
U. mannii
U. menziesii
U. meyeri
U. microcalyx
U. micropetala
U. minor
U. minutissima
U. mirabilis
U. moniliformis
U. muelleri
U. multicaulis
U. multifida
U. myriocista
U. nana
U. naviculata
U. nelumbifolia
U. neottioides
U. nephrophylla
U. nervosa
U. nigrescens
U. ochroleuca
U. odontosepala
U. odorata
U. olivacea
U. oliveriana
U. panamensis
U. parthenopipes
U. paulineae
U. pentadactyla
U. peranomala
U. perversa
U. petersoniae
U. petertaylorii
U. phusoidaoensis
U. physoceras
U. pierrei
U. platensis
U. pobeguinii
U. poconensis
U. podadena
U. polygaloides
U. praelonga
U. praeterita
U. praetermissa
U. prehensilis
U. pubescens
U. pulchra
U. punctata
U. purpurea
U. purpureocaerulea
U. pusilla
U. quelchii
U. quinquedentata
U. radiata
U. ramosissima
U. raynalii
U. recta
U. reflexa
U. regia
U. reniformis
U. resupinata
U. reticulata
U. rhododactylos
U. rigida
U. rostrata
U. salwinensis
U. sandersonii
U. sandwithii
U. scandens
U. schultesii
U. simmonsii
U. simplex
U. simulans
U. singeriana
U. smithiana
U. spinomarginata
U. spiralis
U. spruceana
U. stanfieldii
U. steenisii
U. stellaris
U. steyermarkii
U. striata
U. striatula
U. stygia
U. subramanyamii
U. subulata
U. tenella
U. tenuissima
U. terrae-reginae
U. tetraloba
U. tortilis
U. trichophylla
U. tricolor
U. tridactyla
U. tridentata
U. triflora
U. triloba
U. troupinii
U. tubulata
U. uliginosa
U. uniflora
U. unifolia
U. uxoris
U. violacea
U. viscosa
U. vitellina
U. volubilis
U. vulgaris
U. warburgii
U. warmingii
U. welwitschii
U. westonii
U. wightiana
Utricularia australis este o specie de plante carnivore din genul Utricularia, familia Lentibulariaceae, ordinul Lamiales, descrisă de Robert Brown. Conform Catalogue of Life specia Utricularia australis nu are subspecii cunoscute.
Sydbläddra (Utricularia australis) är en vattenväxt, som lever i stillastående vatten.
Wikimedia Commons har media som rör Sydbläddra.
Sydbläddra (Utricularia australis) är en vattenväxt, som lever i stillastående vatten.
Трав'яниста рослина, що вільно плаває у поверхневому шарі води, плейстофіт. Корені відсутні. Стебла завдовжки 10-60 см, інколи можуть сягати 1,5 м. Листки кількаразово розсічені на ниткоподібно-лінійні частки, частина яких перетворена в повітряні ловчі пухирці, кількість яких на кожному з пагонів коливається від 80 до 200 штук.
Суцвіття — 3-12-квіткова китиця, піднесена над поверхнею води. Вісь суцвіття змієподібно вигнута та потоншується біля верхівки. Квітконіжки у 3-5 разів довші за приквітки. Віночок 12-18 мм завдовжки, жовтий з червоними смужками, двогубий. Верхня губа в 2-3 рази довша за випуклу нижню. Шпорка загострена, завдовжки 5-7,5 мм. Маточка з майже сидячою дволопатевою приймочкою складається з двох плодолистків. Тичинки вільні. Пилкові зерна сплющено-кулясті, в обрисі з полюса 12-15 лопатеві, з малопомітною текстурою. Плід — багатонасінна куляста коробочка завширшки 4 мм.
Подібно до інших представників роду ця рослина віддає перевагу стоячим або слабопроточним, чистим і добре прогрітим водоймам, але, на відміну від інших пухирників, полюбляє воду з високим вмістом мінеральних солей. Трапляється в ставках, меліоративних каналах, старицях, озерах, які живляться водою мінеральних джерел. До значень pH невибаглива — переносить як лужні, так і кислі показники. У передгір'ях підіймається до висоти 100–115 м над рівнем моря. Формує рослинні асоціації, в яких частка цього виду доходить до 20-80%.
Оскільки пухирник південний не має коренів, всмоктувати азотисті сполуки з ґрунту він не здатен. Їх нестачу він компенсує ловом дрібних безхребетних. Комахи та їх личинки, наближаючись до пухирців, засмоктуються всередину рухом води і утримуються за допомогою спеціальних клапанів, доки не будуть перетравлені ферментами.
Квітне у червні-липні, плодоносить у серпні-вересні. Розмножується переважно вегетативно, насіннєве розмноження рідкісне.
Первинний ареал охоплював Австралію та Північний острів Нової Зеландії, звідки цей вид поширився до теплих і помірних регіонів інших континентів. Наразі пухирник південний можна знайти в Китаї, на Японських островах, у Центральній та Південній Африці, а в Європі він розповсюджений по всіх узбережних ділянках, включно із Середземномор'ям, Атлантичним узбережжям, півднем Скандинавії, заходом європейської частини Росії.[4][5]
В Україні пухирник південний вперше описали на Закарпатті: у 1997 році в річці Латориця поблизу села Великі Геївці,[6] потім біля сел Драгиня і Дийда. В 2006 році дослідження озера Банське біля Косова виявило досить велику популяцію цього виду.[7] Є підстави вважати, що він може траплятися і в інших водоймах Прикарпаття. Водночас, попередні знахідки пухирника південного біля Львова і Києва не підтверджені.
На стан українських популяцій впливає лише безпосереднє знищення біотопів внаслідок спрямлення річищ, осушення, руйнування стариць, забруднення. Певну роль відіграє і незначна кількість водойм з відповідними гідрохімічними умовами. Вид занесений до Червоного списку Закарпаття[6] та Червоного списку судинних рослин Карпат,[8] охороняється в національному природному парку «Гуцульщина», заказниках «Став» та «Дідівський Міц». За межами України визнаний рідкісним в Швейцарії і Польщі.[9]
Господарського значення пухирник південний не має, але може застосовуватися як декоративна рослина.
Utricularia ×australis R.Br., 1810
Охранный статус
Пузырча́тка ю́жная (лат. Utriculária ×austrális) — водное хищное растение, относящееся к роду Пузырчатка (Utricularia) семейства Пузырчатковые (Lentibulariaceae).
Представляет собой стерильный гибрид первого поколения между Utricularia tenuicaulis Miki и Utricularia macrorhiza Leconte, размножающийся исключительно вегетативно.
Часто вид смешивался с пузырчаткой обыкновенной (Utricularia vulgaris L.), от которой отличается плоской нижней губой венчика и более длинной цветоножкой, после цветения извилистой. Также, в отличие от пузырчатки обыкновенной, не образует плодов. В вегетативном состоянии эти два вида практически неотличимы.
Водное свободно плавающее растение с однотипными побегами 20—60 см длиной, светло-зелёного или тёмно-зелёного цвета. Ризоиды в числе до пяти (иногда отсутствуют), ветвистые, до 5 мм длиной. Надводные побеги редки, 2—15 см длиной. Междоузлия 5—12(17) мм длиной. Доли листа шиловидные, почти цилиндрические, до 0,3 мм шириной, иногда с различимой средней жилкой, по краям с 6—8 (реже 4—10) зубцами, каждый из которых снабжён 1—2 щетинками, в 2 и более раз превышающими по длине зубцы. Ловчие пузырьки по 10—50 на каждый лист, 1—3 мм длиной.
Соцветие с 3—8 цветками, 10—25 см длиной, как правило, с сиреневатой осью. Цветоножки прямые, 8—15 мм длиной, после отцветания извилистые и удлиняющиеся до 10—30 мм. Венчик жёлтый или светло-жёлтый, верхняя губа около 11×10 мм, нижняя губа плоская (либо её края загнуты кверху), около 12—15×14 мм. Шпорец нижней губы около 7—8 мм длиной, направлен книзу под острым углом.
Турионы шаровидные до яйцевидных, 4—15 мм длиной.
Первоначально гибрид, вероятно, возник в Японии, где пересекаются ареалы родительских видов. В настоящее время распространился почти по всей Евразии (за исключением Арктики), широко распространён в Африке, Австралии и Новой Зеландии.
Встречается в озёрах, прудах, заводях, канавах и других пресных водоёмах со стоячей или медленно текущей водой.
Пузырча́тка ю́жная (лат. Utriculária ×austrális) — водное хищное растение, относящееся к роду Пузырчатка (Utricularia) семейства Пузырчатковые (Lentibulariaceae).
Представляет собой стерильный гибрид первого поколения между Utricularia tenuicaulis Miki и Utricularia macrorhiza Leconte, размножающийся исключительно вегетативно.
Часто вид смешивался с пузырчаткой обыкновенной (Utricularia vulgaris L.), от которой отличается плоской нижней губой венчика и более длинной цветоножкой, после цветения извилистой. Также, в отличие от пузырчатки обыкновенной, не образует плодов. В вегетативном состоянии эти два вида практически неотличимы.
關於别称为南方狸藻的狸藻属物种，請見「灯芯草狸藻」。
南方狸藻[1][2][3][4][注 1]（學名：Utricularia australis），又称鱼刺草[2][3]，狗尾巴草[2]，為狸藻科狸藻屬中型多年生浮水食虫植物。[5]南方狸藻广泛分布于歐洲和亞洲熱帶及溫帶，包括東亞的中國和日本，非洲中南部及澳大利亚[6]和紐西蘭北島[7]。其种加词「australis」来源于拉丁文，意为「南方」，指其分布于南部地区。並也反映出该種是1810年在澳大利亞發現的事实。[5]南方狸藻花期为6月至11月，果期7月至12月[2]，花冠黃色，果實球形，[8]植株在夏季強光下也會轉為紅色。[1][注 2]叶羽片生於同一平面，冬季具有冬芽，花序軸具有鱗片。[9]
彼得·泰勒僅在中國大陸觀察過南方狸藻結實，而世界其他地區多只開花不結果。[10]台灣地區的原生植株存在開花與不開花的2種情形，部份种群會結實，這可能與該种群的染色體是否為非整數倍有關。[11]
南方狸藻为浮水草本植物。[3]茎圆柱形，无毛被[2]，并分为两种形态：第一型茎直立，直径0.5至2毫米，节间距为2至11毫米。第二型茎直立或炜纸字形，直径约0.6毫米，节间距为2至5毫米[11]。
南方狸藻的叶片为2裂至基部[2][3]，轮生[3]，裂片先为羽状深裂，后为二至四回二岐状深裂，末回为毛发状[2]或二回羽状全裂[11]，羽片位于同一平面上，叶末端及叶缘具小刚毛[2]，亦分为两种形态：第一型叶长1至2厘米。叶轴与小叶轴直或曲折。小羽片为线形，略扁，末端及齿状物上具1偶2至4成束短小刚毛[2]。[11]第二型叶长约1.5厘米。叶轴与小叶轴曲折。小羽片为扁线形，末端及齿状物上具2至4成束短小刚毛。无捕虫囊。[11]
南方狸藻以第一型茎叶为主，当处于新生茎叶、侧芽及环境压力时则渐转变为第二型茎叶。[11]
秋季[2][4]或冬季[3]，茎顶端及侧枝顶端产生冬芽。冬芽为球形或卵球形[2][3]，淡紫红色[4]，长0.5至1.5厘米，密生小刚毛。[2]冬芽具体分为两型：第一型裂片为羽状中裂型。叶少，疏，厚，肉质，表面常具红棕色斑点。羽片宽，短，2至3枚，2至3浅裂，末端及齿状物上具1短小刚毛。第二型裂片为羽状深裂型。叶多，密，非肉质，红棕色斑点少见。叶片窄，长，3至4枚，末端及齿状物上具3至4短小刚毛。亦存在两型过渡态冬芽。[11]冬芽先前低密度小于水，浮于水面，并与母体连接牢固。待母体凋萎后，其密度会大于水而沉入水底。待到春季，冬芽重新展开浮回水面。[12][13]
南方狸藻的捕虫囊侧生于叶裂片上。[2][4]捕虫囊具柄，斜卵球形，侧扁，长1至3毫米[2]。[4]囊口侧生，边缘疏生小刚毛，上唇具2条[3]不分叉或分叉的刚毛状附属物。[2]
南方狸藻的花序直立[3]，无毛被，长2至30厘米，具3至8朵花[2][4]。[2]花朵位于花序轴上部。花序轴圆柱形[4]，直径1至2毫米，具1至3个与苞片同形的鳞片[4]。[2]苞片基部着生，长2至5毫米，基部为耳状，末端为圆形或3浅裂。[2][4]花梗丝状，长10至25毫米，花后展开或下弯。[2][4]花萼2裂至基部[3]，无毛被。[2][4]裂片等大，卵形[3]或卵状长圆形[4]，长约3毫米，上唇末端圆形[4]，下唇末端微凹[4]。[2]花冠长12至15毫米[4]，无毛被，黄色[4]；上唇为卵形至圆形[4]，为上萼片的2至3倍，下唇远大于上唇[4]，横椭圆形[4]，末端为圆形[4]或微凹，喉凸隆起呈浅囊状；距细圆锥状，末端钝形，略弯，与下唇平行或锐角开叉，远轴及近轴内表面均三生纤毛。[2]雄蕊2枚[3]，生于花冠筒基部[2][3]，无毛被。[2]花丝线形，弯曲，药室汇合。[4]子房球形，无毛被。[2][4]花柱与子房近等长[4]，果期宿存[3][4]，无毛被。[2]柱头下唇为半圆形，边缘呈流苏状，上唇为正三角形。[2][4]
南方狸藻的假根为丝状，长1至2厘米。[2]生于花序轴基部上方，2至4根，总状分枝[4]。[2][4]
南方狸藻的蒴果为球形[4]或圆锥形[3]，直径3至4毫米[4]，顶端具长约0.5毫米的宿存花柱[4]。[2]种子扁，直径0.6至0.7毫米[2]，褐色，无毛被，边缘具6角及细小网状突起[3]。[2][4]
南方狸藻生长于海拔30至2500米的湖泊及稻田中。在西澳大利亚，其生长于芦苇及白千层属植物间，并与纏繞狸藻（U. volubilis）、柔嫩狸藻（U. tenella）、美丽茅膏菜（Drosera pulchella）及南方西方茅膏菜（D. occidentalis ssp. australis）同域分布。[6]其分布于欧洲、非洲中南部、大洋洲及亚洲的印度、伊朗[14]、斯里兰卡、中南半岛、马来西亚、印度尼西亚、菲律宾、日本及中国南部各省。[2][3][4]
南方狸藻与黄花狸藻（U. aurea）及普通狸藻（U. vulgaris）都较为相似。南方狸藻羽片均位于同一平面，是与后两者最大的区别。南方狸藻的小羽片为齿状缘，后两者则无。此外，南方狸藻的体型也比后来者小型。[11]
南方狸藻、黄花狸藻和普通狸藻之间的形态特征区别[11] 形态特征 南方狸藻 黄花狸藻 普通狸藻 羽片 均位于同一平面 非同一平面 非同一平面 小羽片齿状缘 有 无 无 鳞片 有 无，极少出现长约1毫米 有 苞片或鳞片尺寸 约3毫米 约2毫米 约3毫米 苞片基部 耳状 抱茎 耳状水中漂浮的南方狸藻
摄于德国的南方狸藻
摄于德国的南方狸藻
匍匐狸藻
白花狸藻
白蓝狸藻
高山狸藻
紫水晶狸藻
安东狸藻
触角狸藻
附件狸藻
弓形狸藻
砂石狸藻
阿纳姆狸藻
阿斯普倫德狸藻
黃花狸藻
金斑狸藻
南方狸藻
巴布狸藻
比格霍爾狸藻
本杰明狸藻
本瑟姆狸藻
兩裂狸藻
双瓣狸藻
双卵狸藻
雙鱗片狸藻
布莱克曼狸藻
布兰切特狸藻
水蚤狸藻
分支狸藻
苞片狸藻
布雷密狸藻
短葶狸藻
邦廷狸藻
長距狸藻
雙裂苞狸藻
坎贝尔狸藻
刺花狸藻
塞西尔狸藻
手花狸藻
知昌狸藻
奇里比库特山狸藻
远囊狸藻
克里斯托弗狸藻
金花狸藻
盘绕狸藻
壳形狸藻
角形狸藻
角狀狸藻
有桿狸藻
肋脈狸藻
僧帽狸藻
船花狸藻
優雅狸藻
翠雀狸藻
密花狸藻
德特曼狸藻
雙岔狸藻
雙形花狸藻
邓洛普狸藻
邓斯坦狸藻
恩德雷斯狸藻
U. adpressa
U. albiflora
U. albocaerulea
U. alpina
U. amethystina
U. andongensis
U. antennifera
U. appendiculata
U. arcuata
U. arenaria
U. arnhemica
U. asplundii
U. aurea
U. aureomaculata
U. australis
U. babui
U. beaugleholei
U. benjaminiana
U. benthamii
U. bifida
U. biloba
U. biovularioides
U. bisquamata
U. blackmanii
U. blanchetii
U. bosminifera
U. brachiata
U. bracteata
U. bremii
U. breviscapa
U. buntingiana
U. caerulea
U. calycifida
U. campbelliana
U. capilliflora
U. cecilii
U. cheiranthos
U. chiakiana
U. chiribiquitensis
U. choristotheca
U. christopheri
U. chrysantha
U. circumvoluta
U. cochleata
U. cornigera
U. cornuta
U. corynephora
U. costata
U. cucullata
U. cymbantha
U. delicatula
U. delphinioides
U. densiflora
U. determannii
U. dichotoma
U. dimorphantha
U. dunlopii
U. dunstaniae
U. endresii
竖花狸藻
流蘇狸藻
坚固狸藻
中空狸藻
軟葉狸藻
佛罗里达狸藻
葉狀狸藻
福里斯特狸藻
陷阱狸藻
杏黃狸藻
叉状狸藻
加勒特狸藻
复裂狸藻
复柄狸藻
杰弗里狸藻
乔治狸藻
絲葉狸藻
禾葉狸藻
圭亚那狸藻
汉密尔顿狸藻
螺旋状狸藻
异色狸藻
异萼狸藻
欣顿狸藻
毛柄狸藻
硬刺狸藻
霍尔策狸藻
洪堡狸藻
亨特狸藻
水果狸藻
不均狸藻
切口狸藻
浮囊狸藻
弯曲狸藻
异枝狸藻
茵他侬山狸藻
包纏狸藻
杰克狸藻
詹姆森狸藻
灯芯草狸藻
卡缅斯基狸藻
肯尼利狸藻
金伯利狸藻
库蒙狸藻
裂叶狸藻
毛茎狸藻
侧花狸藻
疏鬆狸藻
蓝花狸藻
细长距狸藻
细喙狸藻
勒泰斯蒂狸藻
长梗狸藻
线形狸藻
青紫狸藻
劳埃德狸藻
长毛狸藻
長葉狸藻
巨唇狸藻
U. erectiflora
U. fimbriata
U. firmula
U. fistulosa
U. flaccida
U. floridana
U. foliosa
U. forrestii
U. foveolata
U. fulva
U. furcellata
U. garrettii
U. geminiloba
U. geminiscapa
U. geoffrayi
U. georgei
U. gibba
U. graminifolia
U. guyanensis
U. hamiltonii
U. helix
U. heterochroma
U. heterosepala
U. hintonii
U. hirta
U. hispida
U. holtzei
U. humboldtii
U. huntii
U. hydrocarpa
U. inaequalis
U. incisa
U. inflata
U. inflexa
U. intermedia
U. inthanonensis
U. involvens
U. jackii
U. jamesoniana
U. juncea
U. kamienskii
U. kenneallyi
U. kimberleyensis
U. kumaonensis
U. laciniata
U. lasiocaulis
U. lateriflora
U. laxa
U. lazulina
U. leptoplectra
U. leptorhyncha
U. letestui
U. limosa
U. linearis
U. livida
U. lloydii
U. longeciliata
U. longifolia
U. macrocheilos
巨根狸藻
马拉巴尔狸藻
莽山狸藻
曼氏狸藻
孟席斯狸藻
迈耶狸藻
小萼狸藻
小瓣狸藻
细叶狸藻
斜果狸藻
奇异狸藻
念珠狸藻
米勒狸藻
多茎狸藻
多裂狸藻
多囊狸藻
侏儒狸藻
小船狸藻
荷叶狸藻
鸟巢兰狸藻
肾叶狸藻
蓬勃狸藻
黑狸藻
赭白狸藻
牙萼狸藻
香花狸藻
橄欖狸藻
奥利弗狸藻
巴拿马狸藻
海妖女狸藻
保琳狸藻
五指狸藻
靈異狸藻
歪斜狸藻
彼得森狸藻
彼得泰勒狸藻
普岁道山狸藻
膨角狸藻
皮埃尔狸藻
普拉塔狸藻
波贝甘狸藻
波科内狸藻
柄腺狸藻
远志狸藻
延长狸藻
过去狸藻
未及狸藻
紧抱狸藻
绒毛狸藻
美丽狸藻
斑点狸藻
紫狸藻
紫蓝狸藻
微小狸藻
奎尔奇狸藻
五齿狸藻
辐射狸藻
多枝狸藻
雷纳尔狸藻
U. macrorhiza
U. malabarica
U. mangshanensis
U. mannii
U. menziesii
U. meyeri
U. microcalyx
U. micropetala
U. minor
U. minutissima
U. mirabilis
U. moniliformis
U. muelleri
U. multicaulis
U. multifida
U. myriocista
U. nana
U. naviculata
U. nelumbifolia
U. neottioides
U. nephrophylla
U. nervosa
U. nigrescens
U. ochroleuca
U. odontosepala
U. odorata
U. olivacea
U. oliveriana
U. panamensis
U. parthenopipes
U. paulineae
U. pentadactyla
U. peranomala
U. perversa
U. petersoniae
U. petertaylorii
U. phusoidaoensis
U. physoceras
U. pierrei
U. platensis
U. pobeguinii
U. poconensis
U. podadena
U. polygaloides
U. praelonga
U. praeterita
U. praetermissa
U. prehensilis
U. pubescens
U. pulchra
U. punctata
U. purpurea
U. purpureocaerulea
U. pusilla
U. quelchii
U. quinquedentata
U. radiata
U. ramosissima
U. raynalii
直立狸藻
反卷狸藻
帝王狸藻
肾形狸藻
颠倒狸藻
網紋狸藻
瑰指狸藻
硬狸藻
喙萼狸藻
怒江狸藻
桑德森狸藻
桑德威斯狸藻
攀梗狸藻
舒尔特斯狸藻
西蒙斯狸藻
單純狸藻
拟狸藻
辛格狸藻
史密斯狸藻
刺缘狸藻
旋狸藻
斯普鲁斯狸藻
斯坦菲尔德狸藻
斯蒂尼斯狸藻
星形狸藻
斯特耶马克狸藻
条纹狸藻
圓葉狸藻
冥河狸藻
苏布拉马尼亚姆狸藻
尖叶狸藻
柔嫩狸藻
极细狸藻
昆士兰狸藻
四冠狸藻
扭曲狸藻
毛叶狸藻
三色狸藻
三指狸藻
三齒狸藻
三花狸藻
三裂瓣狸藻
特鲁平狸藻
管状狸藻
溼地狸藻
独花狸藻
独叶狸藻
配偶狸藻
紫花狸藻
粘液狸藻
蛋黄狸藻
纏繞狸藻
普通狸藻
沃伯格狸藻
沃明狸藻
威爾維茨狸藻
韋斯頓狸藻
怀特狸藻
U. recta
U. reflexa
U. regia
U. reniformis
U. resupinata
U. reticulata
U. rhododactylos
U. rigida
U. rostrata
U. salwinensis
U. sandersonii
U. sandwithii
U. scandens
U. schultesii
U. simmonsii
U. simplex
U. simulans
U. singeriana
U. smithiana
U. spinomarginata
U. spiralis
U. spruceana
U. stanfieldii
U. steenisii
U. stellaris
U. steyermarkii
U. striata
U. striatula
U. stygia
U. subramanyamii
U. subulata
U. tenella
U. tenuissima
U. terrae-reginae
U. tetraloba
U. tortilis
U. trichophylla
U. tricolor
U. tridactyla
U. tridentata
U. triflora
U. triloba
U. troupinii
U. tubulata
U. uliginosa
U. uniflora
U. unifolia
U. uxoris
U. violacea
U. viscosa
U. vitellina
U. volubilis
U. vulgaris
U. warburgii
U. warmingii
U. welwitschii
U. westonii
U. wightiana
貉藻
锦地罗
長葉毛氈苔
長柱毛氈苔
盾葉毛氈苔
圓葉毛氈苔
小毛氈苔
高山捕蟲堇
野捕蟲堇
Aldrovanda vesiculosa
Drosera burmannii
Drosera indica
Drosera oblanceolata
Drosera peltata
Drosera rotundifolia
Drosera spatulata
Pinguicula alpina
Pinguicula vulgaris
奇異豬籠草
黃花狸藻
南方狸藻
長距狸藻
福里斯特狸藻
陷阱狸藻
叉狀狸藻
絲葉狸藻
禾葉狸藻
Nepenthes mirabilis
Utricularia aurea
Utricularia australis
Utricularia caerulea
Utricularia forrestii
Utricularia foveolata
Utricularia furcellata
Utricularia gibba
Utricularia graminifolia
異枝狸藻
庫蒙狸藻
莽山狸藻*
细叶狸藻
斜果狸藻
多莖狸藻
靈異狸藻*
斑点狸藻
直立狸藻
Utricularia intermedia
Utricularia kumaonensis
Utricularia mangshanensis
Utricularia minor
Utricularia minutissima
Utricularia multicaulis
Utricularia peranomala
Utricularia punctata
Utricularia recta
怒江狸藻*
攀梗狸藻
圓葉狸藻
溼地狸藻
沃伯格狸藻*
†長頸古瓶子草*
Utricularia salwinensis
Utricularia scandens
Utricularia striatula
Utricularia uliginosa
Utricularia warburgii
Archaeamphora longicervia
锦地罗
長葉毛氈苔
盾葉毛氈苔
（†台灣本島）
小毛氈苔
黃花狸藻
Drosera burmannii
Drosera indica
Drosera peltata
Drosera spatulata
Utricularia aurea
南方狸藻
長距狸藻
（可能†台灣本島）
絲葉狸藻
禾葉狸藻！
异枝狸藻？
Utricularia australis
Utricularia caerulea
Utricularia gibba
Utricularia graminifolia
Utricularia intermedia
利維達狸藻！
细叶狸藻？
斜果狸藻
（侷限於金門島）
圓葉狸藻
三色狸藻
Utricularia livida
Utricularia minor
Utricularia minutissima
Utricularia striatula
Utricularia tricolor
溼地狸藻
（†台灣本島）
†棒狀毛氈苔粉*
†胞芽毛氈苔花粉*
†台灣毛氈苔花粉*
Utricularia uliginosa
Droserapites clavatus
Droserapollis gemmatus
Droserapollis taiwanensis
南方狸藻（學名：Utricularia australis），又称鱼刺草，狗尾巴草，為狸藻科狸藻屬中型多年生浮水食虫植物。南方狸藻广泛分布于歐洲和亞洲熱帶及溫帶，包括東亞的中國和日本，非洲中南部及澳大利亚和紐西蘭北島。其种加词「australis」来源于拉丁文，意为「南方」，指其分布于南部地区。並也反映出该種是1810年在澳大利亞發現的事实。南方狸藻花期为6月至11月，果期7月至12月，花冠黃色，果實球形，植株在夏季強光下也會轉為紅色。叶羽片生於同一平面，冬季具有冬芽，花序軸具有鱗片。
彼得·泰勒僅在中國大陸觀察過南方狸藻結實，而世界其他地區多只開花不結果。台灣地區的原生植株存在開花與不開花的2種情形，部份种群會結實，這可能與該种群的染色體是否為非整數倍有關。
イヌタヌキモ(Utricularia australis)は、水生のタヌキモ属の中型の多年生植物である[1]。地理的な分布範囲は広く、ヨーロッパ、中国や日本を含むアジアの熱帯から温帯、中央、南アフリカ、オーストラリア、ニュージーランド北島等で見られる。種小名のaustralisは、ラテン語で「南の」という意味であり、この種が1810年にオーストラリアで発見されたことを反映している[1]。
ウィキメディア・コモンズには、イヌタヌキモに関するメディアがあります。
イヌタヌキモ(Utricularia australis)は、水生のタヌキモ属の中型の多年生植物である。地理的な分布範囲は広く、ヨーロッパ、中国や日本を含むアジアの熱帯から温帯、中央、南アフリカ、オーストラリア、ニュージーランド北島等で見られる。種小名のaustralisは、ラテン語で「南の」という意味であり、この種が1810年にオーストラリアで発見されたことを反映している。
.jpg)
