It seems likely that some populations of both Bolboschoenus maritimus subsp. maritimus and B. maritimus subsp. paludosus have been introduced into the flora from Eurasia.
Putative Bolboschoenus maritimus × B. robustus hybrids are common in zones of sympatry along the northern Atlantic Coast and in California, putative B. fluviatilis × B. maritimus hybrids occur in California, and many B. glaucus × B. maritimus hybrids occur in California and Idaho (J. Browning et al. 1995). They are intermediate between their putative parents in every character studied and are often fertile. Interspecific hybridization is probably responsible for much of the infraspecific variation in B. maritimus, especially along the northern Atlantic and California coasts. The orange anthers and few 3-fid styles on some specimens from southeastern Texas may be due to introgression from B. robustus. The type of Scirpus maritimus forma agonus Fernald is probably a B. maritimus × B. robustus hybrid.
Bolboschoenus maritimus and B. robustus have been widely confused in the southwest, where some authors (e.g., H. L. Mason 1957; P. A. Munz 1959, 1968) have treated B. maritimus as a synonym of B. robustus, and others (D. S. Correll and H. B. Correll 1972) have treated B. robustus as B. maritimus var. macrostachyus Michaux.
No acceptably vouchered chromosome counts for Bolboschoenus maritimus are available from North America. The voucher for the 2n = 90 count by N. A. Harriman (1981) from southeastern Texas is a mixed collection of B. maritimus subsp. paludosus and B. robustus. Reasonably reliable chromosome numbers reported for B. maritimus in Europe are mostly 2n = 108 or 110, but vary from 2n = 55 to 112 (V. Jarolímová and Z. Hroudová 1998).
La jonca marítima, jonca marina o jonc boval (Scirpus maritimus) és una espècie de planta aquàtica que pertany a la família Cyperaceae que habita a les ribes de rius, aiguamolls, freqüentment en aigües salines o salobroses, a una altitud de 0-1.400 metres a Amèrica, Àfrica, Hawaii i Euràsia fins a l'Índia, possiblement també a Malàisia. Dispersa arreu de la península Ibèrica i Balears.
És una planta amb rizomatosa fins de 5 mm de diàmetre. Tiges de 10-115 cm, d'1-7,5 (11) mm de diàmetre, agudament trígons, generalment escàbrids cap a l'àpex, verdes o alguna cosa glaucs, amb un corm de 5-20 (27) mm de diàmetre. Fulles 2-7,5 (9,5) mm d'amplada, planes, carenades o plegades, generalment antrorso-escábrides a les vores i en el nervi mitjà pel revers; àpex de la cara ventral de la beina amb una àrea triangular lliure de nervis, de textura escariosa o herbàcia, de vegades tenyida de fosc, molt rarament els nervis no divergeixen i aquesta àrea no existeix; beines basals àfiles que rarament es conserven.
Inflorescència formada per un fascicle d'1-10 espiguetes sèssils, o a antelació, en què, en general, la majoria de les espiguetes són sèssils o gairebé, en aquest últim cas, la inflorescència està formada per 7-15 (30) espiguetes, de les quals 1-6 (15) estan disposades en 1-3 (4) fascicles pedunculats, sobre radis de 10-35 (47) mm, cadascun dels quals porta 1-4 espiguetes; bràctees 1-2 (3), planes o carenades, la inferior de 40-240 (330) × 1-4 (5,5) mm, erecta a patent; espiguetes 7-40 (80) x 3-8,5 (10) mm, de contorn ovat a ovat-lanceolat, més rarament oblong o linear oblong, amb 12-46 (60) flors. Quatre glumes de 4,5-8,5 × 2-4,4 mm, el·líptiques o ovades, d'àpex asimètricament emarginat i mucronat, amb l'escotadura de 0,3-1,7 (2,1) mm, gens de les dents aguts i mucró d'1-2,8 (3,2) mm, antrorso-escábrido, de 0,1-0,5 mm d'amplada en la base, de textura generalment escariosa, de vegades amb els marges antrorso-escàbrids, excepcionalment hialins, de color marró a marró groguenc, més rarament marró fosc, amb el nervi mitjà més clar. Anteres grogues, apiculats, amb el mucró antrorsoescàbrid, de vegades tenyit de marró-vermellós, igual que el connectiu. Estil amb (2) 3 estigmes. Aquenis 2,1-3,2 (3,4) × (1) 1,5-2,6 mm, de contorn obovat, amb menor freqüència suborbicular o obpiriforme, pla-convexos, més rarament obtusament trígons o biconvexos, de vegades amb la cara adaxial alguna cosa còncava, marrons o de color marró fosc en estat madur, groguencs quan joves, llisos, brillants; exocarp format per cèl·lules de longitud com a mínim dues vegades més gran que l'amplada, de gruix 2-3 vegades més gran que el mesocarp, més rarament subigual, de vegades variable dins del mateix aqueni; truges periàntiques 4-6, retrorso-escàbrides, marrons, vermelloses o groguenques, menors o iguals que l'aqueni, més rarament una mica més grans, que es desprenen en caure l'aqueni de l'espigueta, encara que en algunes ocasions poden romandre 1-3 (4).[3]
La jonca marítima, jonca marina o jonc boval (Scirpus maritimus) és una espècie de planta aquàtica que pertany a la família Cyperaceae que habita a les ribes de rius, aiguamolls, freqüentment en aigües salines o salobroses, a una altitud de 0-1.400 metres a Amèrica, Àfrica, Hawaii i Euràsia fins a l'Índia, possiblement també a Malàisia. Dispersa arreu de la península Ibèrica i Balears.
Monocotyledon a phlanhigyn blodeuol yw Ysbigfrwynen y morfa sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Cyperaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Bolboschoenus maritimus a'r enw Saesneg yw Sea club-rush.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Clwbfrwynen Arfor, Clwb Frwynen y Morfa, Clwpfrwynen Arfor, Clwpfrwyn y Morfa.
Mae'r planhigyn hwn yn tarddu o Asia a throfannau De America. O ran ffurf, mae'n eithaf tebyg i wair, glaswellt neu frwyn, ond y prif nodwedd sy'n eu gwahaniaethu yw bonyn y planhigyn. Mae gan y bonion hyn - o'u croes-dorri - siap triongl ac mae'r dail yn sbeiralu mewn tair rheng - dwy sydd gan wair.[2][3]
Monocotyledon a phlanhigyn blodeuol yw Ysbigfrwynen y morfa sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Cyperaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Bolboschoenus maritimus a'r enw Saesneg yw Sea club-rush. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Clwbfrwynen Arfor, Clwb Frwynen y Morfa, Clwpfrwynen Arfor, Clwpfrwyn y Morfa.
Mae'r planhigyn hwn yn tarddu o Asia a throfannau De America. O ran ffurf, mae'n eithaf tebyg i wair, glaswellt neu frwyn, ond y prif nodwedd sy'n eu gwahaniaethu yw bonyn y planhigyn. Mae gan y bonion hyn - o'u croes-dorri - siap triongl ac mae'r dail yn sbeiralu mewn tair rheng - dwy sydd gan wair.
Kamyšník přímořský (Bolboschoenus maritimus) s. str. je mokřadní fakultativně halofytní rostlina vyššího vzrůstu, v Evropě nejznámější druh téměř celosvětově rozšířeného rodu kamyšník.
Bolboschoenus maritimus (L.) Palla (≡ Scirpus maritimus L.) byl dříve považován za jediného zástupcem rodu Bolboschoenus ve Střední Evropě. Později byly uznávány dva poddruhy, jmenovitě Bolboschoenus maritimus subsp. maritimus a Bolboschoenus maritimus subsp. compactus.
V současnosti je Bolboschoenus maritimus agg. obtížným taxonem ve kterém je vymezení specifických vnitrodruhových vztahů nejasné. Do komplexu tohoto druhu patří ustálené plodné hybridy považované v poslední době za samostatné druhy. Jsou to např. kamyšník jižní, kamyšník polní, kamyšník přímořský s. str. kamyšník širokoplodý, kamyšník vrcholičnatý.[3]
Je rozšířen hlavně v Evropě, severní a západní Asii a v Severní Americe. Vyskytuje se také na nepříliš rozsáhlém územní Azor, na jihu Afriky, v Austrálii, na Novém Zélandu i Tichomořských ostrovech. Vyrůstá na vlhkých místech která jsou příležitostně zaplavována, ale jinak se na nich voda trvale nedrží, dává přednost prostorám s nezapojenou vegetaci. Jeho upřednostňovaným biotopem jsou sezónní i trvalé mokřady na okrajích vodních nádrží a v ústí řek. Nevadí mu těžká jílovitá půda která při vyschnutí vody tvrdne, může být i částečně zasolená. Vyskytuje se převážně na březích moře, v brakické vodě, na slaniskách a občas i v tekoucí či stojaté sladké vodě s vyšším obsahem minerálních látek.
V České republice jej lze nejčastěji nalézt v Polabí, Poohří a Pomoraví, převážně v jejích dolních částech, jinde se vyskytuje jen řídce. Kamyšník přímořský je podle "Botany.cz" [1] silně ohrožený druh (C2-EN), podle "Biolib.cz" [2] ohrožený druh (C3-VU). Podle "Florabase.cz" se kamyšník přímořský v ČR v roce 2011 vyskytoval: [3].[2][4][5]
Vytrvalá rostlina s tuhou lodyhou, která je ve spodní části na průřezu oblá a v horní trojhranná, dosahující do výše 0,7 až výjimečně 1,5 m. Lodyha vyrůstá z hlízek velkých 2 až 3 cm rostoucích na koncích hustě spletených šupinatých oddenků vyskytujících se nejčastěji v hloubce do 10 cm. Ve spodní části lodyhy (do 1/3 až 1/2) vyrůstají lysé, žlábkovité, ostře kýlnaté, po okrajích drsné listy široké 2 až 10 mm, na jejím vrcholku jsou nejčastěji tři nápadně dlouhé, listů podobné podpůrné listeny ve kterých spočívá vrcholové květenství hlávka nebo kružel klásků. Pochvy listů mají ve spodní části hnědou až černohnědou barvu, na konci jsou jakoby uťaté.
Rezavě hnědé, vejčité až úzce vejčité, mnohokvěté klásky dlouhé i přes 1 cm vyrůstají samostatně nebo obvykleji jsou po 2 až 10 směstnány do 2 až 6 svazečků které bývají přisedlé nebo vyrůstají na nestejně dlouhých stopkách. Klásky mají šroubovitě seřazené slámově hnědé, blanité plevy dlouhé 5 až 8 mm, které jsou na koncích vykrojené a mají jemnou osinu téměř 3 mm dlouhou. V paždích plev vyrůstají kvítky se svrchním semeníkem s dlouhou dvou nebo trojklanou čnělku, nebo se 3 tyčinkami s podlouhlými žlutými prašníky a zpravidla 5 drsných štětinek nahrazující okvětí které postupně opadnou. Samičí květy v květenství dozrávají dříve než samčí, je tím bráněno samoopylení. Kvete od května do července.
Plodem je eliptická, obvejčitá až široce obvejčitá nažka, jednostranně nebo dvoustranně zploštělá, rezavě hnědé barvy s viditelnou síťovou strukturou o průměrné délce 3,8 a šířce 2 mm. Tloušťka exokarpu je zhruba dvounásobná oproti mezokarpu, u exokarpu jsou buňky se vzduchovou náplní. V jednom gramu je průměrně 500 semen.[2][3][4][5][6][7]
Kamyšník přímořský je variabilní druh co týká jeho květenství. To bývá mnohdy tvořeno jen přisedlými klásky, u mladých rostlin nebo při nedostatku živin vyrůstá klásek jen jediný. Někdy jsou naopak klásky dlouhé až 4 cm, mají přitom velký počet kvítků sterilních.
Jsou také časté rozdíly ve tvarech plodů, od téměř plochých až k silně vypouklým. Také tloušťka exokarpu bývá někdy shodná s tloušťkou mezokarpu.[3]
Kamyšník přímořský se rozšiřuje semeny i zbytnělými částmi oddenků – hlízkami. Semena mají v exokarpu vzduchové buňky které semenům zajišťují nejlepší plovatelnost ze všech středoevropských druhů kamyšníků. Mimo to se nažky dokáží přichytit i k peří ptáků kteří je zanesou na jiná stanoviště. Jinak se spolehlivě šíří hlízkami, které bývají při erozi břehů vodou odnášeny na velké vzdálenosti nebo jsou při mělkém obdělávání orné půdy roznášeny po obdělávaném poli. Hlízky spolehlivě klíčí z hloubky 10 až 20 cm, pokud se dostanou na nepříznivé místo dokážou bez úhony v zemi vyčkat na mokrý rok.[4][6]
V České republice se kamyšník přímořský místy rozšiřuje z příbřežních oblastí velkých řek na ornou půdu, kde se zabydluje hlavně v širokořádkových plodinách. Mnohdy je tam ale za něj mylně považován kamyšník širokoplodý, od kterého jej lze bezpečně rozeznat jen podle semen.
Ve státech s větším rozšířením se jeho houževnatých listů využívá k pletení rohoží, tkaní koberců i k výrobě pevných nití, ze semen se vyrábí mouka a mladé hlízky obsahující hodně škrobu se pečou. Mladé rostliny jsou vhodnou potravou pro býložravce, staré naopak svou hořkostí píci znehodnocují.
Bývá také efektivně využíván při rekonstrukcích mokřadů, kanálů i jezer kde svou hustou sítí oddenků stabilizuje měkké podklady břehů které chrání před vlnobitím, poskytuje dále úkryt ptákům a místo k tření ryb. Vysazuje se také do biologických čistíren kde ve svých kořenech hostí bakterie filtrující vodu.[4][6][8]
Listy kamyšníku přímořského
Přisedlé svazečky klásků v úžlabí tří listenů
Přisedlé i stopkaté svazečky v úžlabí dvou listenů
Na konci vegetačního období
Obrázky, zvuky či videa k tématu kamyšník přímořský ve Wikimedia Commons
Kamyšník přímořský (Bolboschoenus maritimus) s. str. je mokřadní fakultativně halofytní rostlina vyššího vzrůstu, v Evropě nejznámější druh téměř celosvětově rozšířeného rodu kamyšník.
Die Gewöhnliche Strandsimse (Bolboschoenus maritimus), auch als Strandbinse bezeichnet, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Sauergrasgewächse (Cyperaceae). Sie ist eine Sumpfpflanze mit lufterfüllten Räumen in den unterirdischen Organen (helomorph). Sie wurde früher wie viele Seggen- und Binsenarten als Flechtmaterial genutzt.
Die Gewöhnliche Strandsimse wächst als sommergrüne, ausdauernde krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 30 bis 120, zuweilen bis zu 150 Zentimetern. Ihr „Wurzelstock“ ist kriechend. Die Ausläufer sind an der Spitze knollig verdickt. Die Stängel wachsen starr aufrecht bis übergebogen. Sie sind beblättert, scharf dreikantig und oberwärts sehr rau. Die grasartigen Laubblätter sind schraubig angeordnet. Die Blattscheiden der oberen Blätter sind grün, die unteren braun bis schwarz. Die flachen Blattspreiten sind allmählich in eine lange dreikantige Spitze verschmälert. Sie erreichen 2 bis 10 Millimeter Breite. Der Blattrand und der Mittelnerv sind oberwärts rau.
Die Blütezeit reicht von Juni bis August, teilweise bis in den Oktober. Unterhalb des Blütenstandes entspringen zwei bis drei laubblattartige Hüllblätter, welche den Blütenstand meist weit überragen. Der Blütenstand ist eine Spirre und erscheint aufgrund verkürzter Seitenäste kopfig. Die rötlichen bis schwärzlichen und eiförmig bis länglichen Ährchen sind sitzend. Sie sind zwischen 9 und 20 Millimeter lang, vielblütig und stehen zu ein bis zehn je Spirrenast. Die Spelzen sind eiförmig, zweispitzig und tragen eine etwa 7 Millimeter lange Granne in der Ausbuchtung. Die aus sechs bis acht Borsten bestehende Blütenhülle (Perianth) ist länger als die Frucht. Der Fruchtknoten ist oberständig und trägt einen dreinarbigen Griffel.
Die Frucht, eine Achäne, ist etwa 3 Millimeter lang, verkehrt eiförmig und mit einer kurzen Spitze versehen. Die Früchte von Bolboschoenus maritimus subsp. maritimus sind im Querschnitt dreikantig und mittel- bis dunkelbraun. Auch die Spelzen sind mittel- bis dunkelbraun. Die Achänen von Bolboschoenus maritimus subsp. paludosus sind dagegen zweiseitig nach außen gewölbt (bikonvex) und mittelbraun. Seine Spelzen sind dunkelbraun bis strohfarben oder fast farblos. Die einseitig nach außen gewölbten (plankonvexen) Früchte von Bolboschoenus maritimus subsp. affinis sind weiß bis gelblich; die Spelzen gelbbraun.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 104, seltener 76, 77, 86, 110.[2]
Die Gewöhnliche Strandsimse ist weltweit an geeigneten Standorten in den subtropischen und gemäßigten Gebieten weitverbreitet. Sie fehlt aber in der Arktis.[3] Sie kommt in Mitteleuropa vor allem im Küstengebiet an Fluss- und Strommündungen, an Gräben in den Watten, in nassen Dünenmulden und an Eindeichungen vor; dort findet man sie zerstreut und meist bestandsbildend. Im Binnenland tritt sie an Salinen auf. Sonst ist sie in Mitteleuropa ziemlich selten.[4]
Sie ist auf das Tiefland bis zu einer Höhenlage von etwa 600 Metern beschränkt. Sie wächst auf überfluteten, meist salzhaltigen Ton- und Schlickböden der Küsten. Im Binnenland siedelt sie an Salinen sowie an See- und Flussufern. Sie tritt zum Teil bestandesbildend in den Verlandungszonen von Salzgewässern auf und bildet artenarme Riede. Sie ist die Kennart der Pflanzengesellschaft (Assoziation) des Strandsimsen-Brackwasserröhrichts (Scirpetum maritimi Tx. 1937) aus dem Verband Scirpion maritimi.[2]
Die Gewöhnliche Standsimse gedeiht am besten auf basenreichen Schlamm- oder Schlickböden, die im Sommer für kurze Zeit trocken fallen können, die aber sonst überflutet sein sollte. Sie erträgt auch höhere Kochsalzkonzentrationen und mäßige Stickstoffkonzentrationen.[4]
Die Gewöhnliche Strandsimse ist im Röhricht der Gewässer, die tiefer als 500 Meter liegen, weiter verbreitet, als bisher angenommen, zumal sie unter Düngereinfluss gut gedeiht; denn sie ist nicht von Kochsalzvorkommen im Boden abhängig, sondern sie ist allgemein bei hoher Ionenkonzentration konkurrenzfähiger als andere Arten.[4]
Synonyme für Bolboschoenus maritimus (L.) Palla sind: Scirpus maritimus L., Schoenoplectus maritimus (L.) Lye.
Es werden drei Unterarten unterschieden[3]:
Die Unterarten unterscheiden sich in der Färbung der Spelzen sowie in der Fruchtform und -farbe. Es wird die Varietät Bolboschoenus maritimus subsp. maritimus var. cymosus beschrieben, die in Europa bis in den Mittelmeerraum vorkommt. Ferner bildet die Gewöhnliche Strandsimse mit der eurasisch verbreiteten Verkannten Strandbinse (Bolboschoenus yagara) die Bastard-Strandsimse (Bolboschoenus maritimus × Bolboschoenus yagara).
Die Gewöhnliche Strandsimse (Bolboschoenus maritimus), auch als Strandbinse bezeichnet, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Sauergrasgewächse (Cyperaceae). Sie ist eine Sumpfpflanze mit lufterfüllten Räumen in den unterirdischen Organen (helomorph). Sie wurde früher wie viele Seggen- und Binsenarten als Flechtmaterial genutzt.
Heanen (Bolboschoenus maritimus, synonym: Scirpus maritimus) is in blaugerssoarte. Heanen komt foar yn skoarren, kwelders en op plakken dêr't de grûn noch sâltich is troch eardere dyktrochbrekken dy 't streamkes, rillen, slinken en wielen foarmen. Heanen is werom te kennen troch de trijekantige stâle en de bloeiwize. Under de grûn hat de plant rûne houtene knollen dêr 't fiedingsstoffen yn opslein binne. Dy knollen wurde in soad fretten troch oerwinterjende skiere guozzen.
De Heanmar by Koudum is neamd nei heanen.
Heanen (Bolboschoenus maritimus, synonym: Scirpus maritimus) is in blaugerssoarte. Heanen komt foar yn skoarren, kwelders en op plakken dêr't de grûn noch sâltich is troch eardere dyktrochbrekken dy 't streamkes, rillen, slinken en wielen foarmen. Heanen is werom te kennen troch de trijekantige stâle en de bloeiwize. Under de grûn hat de plant rûne houtene knollen dêr 't fiedingsstoffen yn opslein binne. Dy knollen wurde in soad fretten troch oerwinterjende skiere guozzen.
Bolboschoenus maritimus is a species of flowering plant from family Cyperaceae. Common names for this species include sea clubrush, cosmopolitan bulrush, alkali bulrush, saltmarsh bulrush, and bayonet grass. It is found in seaside wetland habitats over much of the world. It is widespread across much of temperate and subtropical Africa, Asia, Europe, North America, South America and various islands.[1][2][3][4]
As a halophyte, B. maritimus is usually found in saline habitats, including the northern coast of the North and Baltic Sea, Scandinavia, and in coastal western and southern Europe, as well as inland in northern Poland, Pannonia, and as far east as the Ural Mountains. B. maritimus often dominates in areas with saline, muddy substrates that are rich in minerals with substantial water level fluctuations that typically flood in spring and early summer. However these habitats have grown in economic importance and are used intensively for livestock grazing, which has led to the disappearance of B. maritimus from its historical range, exacerbated by land reclamation, invasive species, and conversion to arable land.[5]
Bolboschoenus maritimus is a species of flowering plant from family Cyperaceae. Common names for this species include sea clubrush, cosmopolitan bulrush, alkali bulrush, saltmarsh bulrush, and bayonet grass. It is found in seaside wetland habitats over much of the world. It is widespread across much of temperate and subtropical Africa, Asia, Europe, North America, South America and various islands.
Bolboschoenus maritimus es una especie de planta acuática que pertenece a la familia Cyperaceae. Esta especie ha sido recuperada en numerosos sitios arqueológicos del Levante y Anatolia asociados al Mesolítico / Epipaleolítico, donde, de acuerdo a investigadores, debía ser cocinada para darle uso como alimento.[1] En el 2018 un grupo internacional de arqueólogos anunció haber hallado en Shubayqa 1, en el noreste de Jordania, restos carbonizados de una masa hecha de espelta y bolboschoenus maritimus, que habría sido cocinada por cazadores recolectores natufios hace unos 14.400 años. El equipo anunció a partir de este hecho que se elaboraban alimentos similares al pan desde antes del surgimiento de la agricultura.[2]
Es una planta con rizomas hasta de 5 mm de diámetro. Tallos de 10-115 cm, de 1-7,5(11) mm de diámetro, agudamente trígonos, generalmente escábridos hacia el ápice, verdes o algo glaucos, con un cormo de 5-20(27) mm de diámetro. Hojas 2-7,5(9,5) mm de anchura, planas, aquilladas o plegadas, generalmente antrorso-escábridas en los bordes y en el nervio medio por el envés; ápice de la cara ventral de la vaina con un área triangular libre de nervios, de textura escariosa o herbácea, a veces teñida de obscuro, muy raramente los nervios no divergen y esta área no existe; vainas basales afilas que raramente se conservan. Inflorescencia formada por un fascículo de 1-10 espiguillas sésiles, o en antela, en la que, por lo general, la mayoría de las espiguillas son sésiles o casi; en este último caso, la inflorescencia está compuesta por 7-15(30) espiguillas, de las cuales 1-6(15) están dispuestas en 1-3(4) fascículos pedunculados, sobre radios de 10-35(47) mm, cada uno de los cuales porta 1-4 espiguillas; brácteas 1-2(3), planas o aquilladas, la inferior de 40-240(330) × 1-4(5,5) mm, erecta a patente; espiguillas 7-40(80) × 3-8,5(10) mm, de contorno ovado a ovado-lanceolado, más raramente oblongo o linear oblongo, con 12-46(60) flores. Glumas (4)4,5-8,5 × 2-4,4 mm, elípticas u ovadas, de ápice asimétricamente emarginado y mucronado, con la escotadura de 0,3-1,7(2,1) mm, ápice de los dientes agudos y mucrón de 1-2,8(3,2) mm, antrorso- escábrido, de 0,1-0,5 mm de anchura en la base; de textura generalmente escariosa, a veces con los márgenes antrorso-escábridos, excepcionalmente hialinos, de color pardo a pardo amarillento, más raramente pardo obscuro, con el nervio medio más claro. Anteras amarillas, apiculadas, con el mucrón antrorsoescábrido, a veces teñido de pardo-rojizo, al igual que el conectivo. Estilo con (2)3 estigmas. Aquenios 2,1-3,2(3,4) × (1)1,5-2,6 mm, de contorno obovado, con menor frecuencia suborbicular u obpiriforme, plano-convexos, más raramente obtusamente trígonos o biconvexos, a veces con la cara adaxial algo cóncava, pardos o de color pardo obscuro en estado maduro, amarillentos cuando jóvenes, lisos, brillantes; exocarpo formado por células de longitud al menos 2 veces mayor que la anchura, de grosor 2-3 veces mayor que el mesocarpo, más raramente subigual, a veces variable dentro del mismo aquenio; cerdas periánticas 4-6, retrorso-escábridas, pardas, rojizas o amarillentas, menores o iguales que el aquenio, más raramente algo mayores, que se desprenden al caer el aquenio de la espiguilla, aunque en algunas ocasiones pueden permanecer 1-3(4).[3]
Se encuentra en las orillas de ríos, humedales, frecuentemente en aguas salinas o subsalinas; a una altitud de 0-1400 metros en América, África, Hawái y Eurasia hasta la India, posiblemente también en Malasia. Dispersa por toda la península ibérica y Baleares.
Bolboschoenus maritimus fue descrita por (Linneo) Palla y publicado en Synopsis der Deutschen und Schweizer Flora 3: 2531. 1905.[4]
Bolboschoenus: nombre genérico que deriva de las palabras griegas: bólbos = "bulbo, cebolla" y Schoenus = "un género relacionado".[5]
maritimus: epíteto latíno que significa "marítimo, cercano del mar".[6]
Bolboschoenus maritimus es una especie de planta acuática que pertenece a la familia Cyperaceae. Esta especie ha sido recuperada en numerosos sitios arqueológicos del Levante y Anatolia asociados al Mesolítico / Epipaleolítico, donde, de acuerdo a investigadores, debía ser cocinada para darle uso como alimento. En el 2018 un grupo internacional de arqueólogos anunció haber hallado en Shubayqa 1, en el noreste de Jordania, restos carbonizados de una masa hecha de espelta y bolboschoenus maritimus, que habría sido cocinada por cazadores recolectores natufios hace unos 14.400 años. El equipo anunció a partir de este hecho que se elaboraban alimentos similares al pan desde antes del surgimiento de la agricultura.
Meri-mugulkõrkjas (Bolboschoenus maritimus) on lõikheinaliste sugukonda arvatud taimeliik.
Taim kasvab rannikuvetes, Eesti läänerannikul on ta tavaline.[1]
Meri-mugulkõrkjas (Bolboschoenus maritimus) on lõikheinaliste sugukonda arvatud taimeliik.
Taim kasvab rannikuvetes, Eesti läänerannikul on ta tavaline.
Merikaisla (Bolboschoenus maritimus) on sarakasveihin (heimo Cyperaceae) kuuluva vesikasvilaji, jota kasvatetaan koristekasvina puutarhalammikoissa.[3]
Merikaisla (Bolboschoenus maritimus) on sarakasveihin (heimo Cyperaceae) kuuluva vesikasvilaji, jota kasvatetaan koristekasvina puutarhalammikoissa.
Bolboschoenus maritimus
Le Scirpe maritime (Bolboschoenus maritimus) est une espèce de plante monocotylédone de la famille des Cyperaceae.
Le Scirpe maritime possède une souche rampante, renflée par endroits en tubercule. De la souche partent des tiges à section triangulaire, lisses, formant des touffes rigides de 30 à 100 cm de hauteur. Les feuilles sont rudes au toucher[1],[2].
La floraison survient de juin à août.
L'inflorescence, située à l'extrémité de la tige et plus courte que les 2 ou 3 bractées, est constituée de 3 à 5 épis de couleur brun rougeâtre à noir. De forme oblongue, ils forment un groupe où certains épis sont pédonculés, d'autres sessiles. Les bractées ont trois lobes pointus, avec celui du milieu beaucoup plus long que les deux autres. Les épis portent de nombreuses fleurs ; chaque fleur comporte 3 étamines. Le fruit est un akène à section triangulaire, entouré de six soies[1],[2].
Le Scirpe maritime pousse sur sols salins, à proximité de l'eau (littoral, cours d'eau, lac ou canal).
On le retrouve un peu partout en Afrique, en Asie, en Europe et en Amérique du Nord et du Sud.
Des graines fossilisées de ce scirpe, datant du milieu du Miocène (âge estimé entre 11,6 et 16 millions d'années), ont été trouvées en Silésie, en Pologne[3].
Cette espèce a reçu d'autres appellations latines, considérées comme synonymes mais non valides[4]:
Le Scirpe maritime fut décrit pour la première fois par Carl von Linné en 1753 sous le nom Scirpus maritimus. Le nom fut modifié en 1905 par Eduard Palla, pour devenir Bolboschoenus maritimus. Certains auteurs continuent cependant d'appeler cette espèce Scirpus maritimus.
Il existe trois sous-espèces[4]:
Il a parfois été utilisé comme matière première en vannerie[1]. Le tubercule a pu être consommé par l'Homme durant la Préhistoire [5].
Bolboschoenus maritimus
Le Scirpe maritime (Bolboschoenus maritimus) est une espèce de plante monocotylédone de la famille des Cyperaceae.
Wšědna mórska syć (Bolboschoenus maritimus, syn.: Scirpus maritimus L., Schoenoplectus maritimus L.) je rostlina ze swójby cachorowych rostlinow (Cyperaceae).
Wšědna mórska syć docpěwa wysokosć wot 30 hač do 120 cm.
Stołpik je třihranity a hruby.
Linealne łopjena docpěwaja šěrokosć wot 3 hač do 5 mm.
Kćěje wot junija hač awgusta. Kwědnistwo je mjenje bóle tłóčene a so wot nošnych łopješkow přesahuje. Kłóski su (čerwjeno)brune a docpěwaja dołhosć wot 1-2 (-4) cm. Kćenja su dwusplažne.
Wšědna mórska syć (Bolboschoenus maritimus, syn.: Scirpus maritimus L., Schoenoplectus maritimus L.) je rostlina ze swójby cachorowych rostlinow (Cyperaceae).
Lo scirpo marittimo (Bolboschoenus maritimus (L.) Palla) è una pianta palustre della famiglia delle Cyperaceae.[1]
È una pianta tipica della foce dei fiumi. Predilige suoli umidi a modesta concentrazione salina.
Dà luogo a formazioni pure o in associazione con il canneto di cannuccia di palude (Phragmites australis).
I suoi semi sono fonte di nutrimento per numerose specie dell'avifauna che popola le zone umide.
Lo scirpo marittimo (Bolboschoenus maritimus (L.) Palla) è una pianta palustre della famiglia delle Cyperaceae.
È una pianta tipica della foce dei fiumi. Predilige suoli umidi a modesta concentrazione salina.
Dà luogo a formazioni pure o in associazione con il canneto di cannuccia di palude (Phragmites australis).
I suoi semi sono fonte di nutrimento per numerose specie dell'avifauna che popola le zone umide.
Pajūrinis liūnmeldis (Bolboschoenus maritimus) – viksvuolinių (Cyperaceae) šeimos žolinis vandens augalas. Paplitęs daugiausia vidutinių platumų ir tropinėje Eurazijoje, Šiaurės Amerikoje, vietomis Afrikoje, Okeanijoje.
Stiebas 10–115 cm aukščio, laibas, status arba lenktas. Šakniastiebis 5–20 mm skersmens, turi palaipas. Rudenį palaipų galuose susidaro 1–2 cm skersmens gumbeliai, iš kurių pavasarį išauga nauji augalai. Lapai 2–7,5(9,5) mm pločio, paprastieji, kardiški, be liežuvėlio. Žiedyną (skėtį), susidariusį ant ilgo žiedkočio, sudaro 1–10 žiedų. Vaisius plokščias, 3 mm skersmens.[1]
Auga upių, ežerų pakrantėse, šlapynėse, senvagėse, dažnai druskinguose ir pusiau druskinguose vandenyse. Lietuvoje pajūrinis liūnmeldis labai retas, įtrauktas į Raudonąją knygą.
Požymiai
Žiedynas
Augimvietė (JAV, Kalifornija)
Pajūrinis liūnmeldis (Bolboschoenus maritimus) – viksvuolinių (Cyperaceae) šeimos žolinis vandens augalas. Paplitęs daugiausia vidutinių platumų ir tropinėje Eurazijoje, Šiaurės Amerikoje, vietomis Afrikoje, Okeanijoje.
Stiebas 10–115 cm aukščio, laibas, status arba lenktas. Šakniastiebis 5–20 mm skersmens, turi palaipas. Rudenį palaipų galuose susidaro 1–2 cm skersmens gumbeliai, iš kurių pavasarį išauga nauji augalai. Lapai 2–7,5(9,5) mm pločio, paprastieji, kardiški, be liežuvėlio. Žiedyną (skėtį), susidariusį ant ilgo žiedkočio, sudaro 1–10 žiedų. Vaisius plokščias, 3 mm skersmens.
Auga upių, ežerų pakrantėse, šlapynėse, senvagėse, dažnai druskinguose ir pusiau druskinguose vandenyse. Lietuvoje pajūrinis liūnmeldis labai retas, įtrauktas į Raudonąją knygą.
Požymiai
Žiedynas
Augimvietė (JAV, Kalifornija)
Heen of zeebies (Bolboschoenus maritimus, synoniem: Scirpus maritimus) is een grasachtige soort binnen de familie van de Cypergrassen. De heen of zeebies komt onder meer voor in brakwaterschorren, kwelders en op plaatsen waar de grond nog verzilt is omwille van dijkbreuken in het verleden die kreken, geulen en wielen vormden. Zeebies is gemakkelijk herkenbaar door de driekantige stengel en de uit compacte hoofdjes bestaande bloeiwijze. Ondergronds bezit de plant ronde, houterige knollen waarin voedingsstoffen liggen opgeslagen. Deze knollen vormen een belangrijke bron van voeding voor de overwinterende grauwe ganzen.
De naam zeebies doet vermoeden dat de plant zou groeien in zeewater. Dit is echter een hardnekkig misverstand. Heen of zeebies staat en groeit het liefst in zoet of brak water. Een overstroming met zeewater verdraagt de plant maar kortstondig.
Het Verdronken Land van Saeftinghe en het Saleghem Krekengebied zijn twee bekende plaatsen waar je heen kan vinden.
Deze grassoort is opgenomen in de Vlaamse Rode Lijst (planten) van beschermde planten als niet meer bedreigd.
Heen of zeebies (Bolboschoenus maritimus, synoniem: Scirpus maritimus) is een grasachtige soort binnen de familie van de Cypergrassen. De heen of zeebies komt onder meer voor in brakwaterschorren, kwelders en op plaatsen waar de grond nog verzilt is omwille van dijkbreuken in het verleden die kreken, geulen en wielen vormden. Zeebies is gemakkelijk herkenbaar door de driekantige stengel en de uit compacte hoofdjes bestaande bloeiwijze. Ondergronds bezit de plant ronde, houterige knollen waarin voedingsstoffen liggen opgeslagen. Deze knollen vormen een belangrijke bron van voeding voor de overwinterende grauwe ganzen.
De naam zeebies doet vermoeden dat de plant zou groeien in zeewater. Dit is echter een hardnekkig misverstand. Heen of zeebies staat en groeit het liefst in zoet of brak water. Een overstroming met zeewater verdraagt de plant maar kortstondig.
Het Verdronken Land van Saeftinghe en het Saleghem Krekengebied zijn twee bekende plaatsen waar je heen kan vinden.
Deze grassoort is opgenomen in de Vlaamse Rode Lijst (planten) van beschermde planten als niet meer bedreigd.
Havsivaks (Bolboschoenus maritimus) er en høyvokst halvgrasart som vokser på havstrender med leire eller gjørme.
Arten er utbredt i store deler av verden og finnes noen steder også i innlandet. I Norge er den vanligst langs kysten fra Østfold til Lindesnes, men den vokser også andre steder, for eksempel ved Trondheimsfjorden.
Havsivaks (Bolboschoenus maritimus) er en høyvokst halvgrasart som vokser på havstrender med leire eller gjørme.
Arten er utbredt i store deler av verden og finnes noen steder også i innlandet. I Norge er den vanligst langs kysten fra Østfold til Lindesnes, men den vokser også andre steder, for eksempel ved Trondheimsfjorden.
Multimedia w Wikimedia Commons Sitowiec nadmorski (Bolboschoenus maritimus (L.) Palla) – gatunek roślin z rodziny ciborowatych. Występuje na wszystkich kontynentach z wyjątkiem Australii i Antarktydy[2]. W Polsce rośnie głównie na wybrzeżu oraz nad Odrą, Wisłą i Bugiem[3].
Bylina, hemikryptofit, halofit. Rośnie na brzegach wód i w rowach. Kwitnie od czerwca do sierpnia. Gatunek charakterystyczny szuwarów ze związku Phragmition oraz zespołu Scirpetum maritimi[5]. Liczba chromosomów 2n = 64, 104, 112[6].
Gatunek zróżnicowany na trzy podgatunki[2]:
Sitowiec nadmorski (Bolboschoenus maritimus (L.) Palla) – gatunek roślin z rodziny ciborowatych. Występuje na wszystkich kontynentach z wyjątkiem Australii i Antarktydy. W Polsce rośnie głównie na wybrzeżu oraz nad Odrą, Wisłą i Bugiem.
Bolboschoenus maritimus é uma espécie de planta com flor pertencente à família Cyperaceae.
A autoridade científica da espécie é (L.) Palla, tendo sido publicada em Synopsis der Deutschen und Schweizer Flora 3: 2531. 1905.[1]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental, no Arquipélago dos Açores e no Arquipélago da Madeira.
Em termos de naturalidade é nativa das três regiões atrás referidas.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Bolboschoenus maritimus é uma espécie de planta com flor pertencente à família Cyperaceae.
A autoridade científica da espécie é (L.) Palla, tendo sido publicada em Synopsis der Deutschen und Schweizer Flora 3: 2531. 1905.
Havssäv (Bolboschoenus maritimus) är en ört tillhörande familjen halvgräs. Den blir 30 till 110 centimeter hög och blommar mellan juli och september. Förekommer längs kustområden i Danmark och södra delarna av Sverige, Norge och Finland.
Wikimedia Commons har media som rör Havssäv.
Havssäv (Bolboschoenus maritimus) är en ört tillhörande familjen halvgräs. Den blir 30 till 110 centimeter hög och blommar mellan juli och september. Förekommer längs kustområden i Danmark och södra delarna av Sverige, Norge och Finland.
Багаторічна трав'яниста рослина 50–100(150) см. Суцвіття волотисте, з декількох головок, які сидять на подовжених ніжках. Колоскові луски яйцеподібні, на верхівці з глибокою виїмкою і коротенькій остю в ній. Рильця 2–3. Горішок близько 3 мм завдовжки, з одного боку плоский, з іншого — опуклий, неясно-3-гранний, темно-бурий[2].
Поширений у Європі, Азії, Африці, Північній Америці, Південній Америці, на Гаваях[3][4][5].
В Україні вид зростає на вологих луках, болотах, по берегах, особливо на засоленої ґрунті — майже на всій території; в Поліссі рідко; в Лісостепу і Степу часто[2].
суцвіття
ілюстрація
Це незавершена стаття про Осокові.Bolboschoenus maritimus là một loài thực vật có hoa trong họ Cói. Loài này được (L.) Palla mô tả khoa học đầu tiên năm 1905.[2]
Bài viết liên quan đến phân họ cói Cyperoideae này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Bolboschoenus maritimus là một loài thực vật có hoa trong họ Cói. Loài này được (L.) Palla mô tả khoa học đầu tiên năm 1905.
매자기는 사초과에 속하는 여러해살이풀이다. 키는 약 1.5m, 뿌리는 길게 뻗고 끝에 단단한 덩이뿌리가 몇 개 생긴다. 세모진 줄기는 곧게 서며 광택이 난다. 잎은 어긋매껴 나는데 실 모양이고 끝이 날카로우며 가늘고 길다. 여름에, 이삭 모양의 진한 갈색의 꽃이 줄기 끝에서 핀다. 늪이나 도랑 같은 습한 곳에서 자란다. 대한민국, 중국, 일본 등지에 분포한다. 뿌리는 한방에서 약재로 쓴다.
.jpg)
.JPG)
.jpg)
