Hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica) je kriticky ohrožená modrofialově kvetoucí květina, jediný poddruh hořečku mnohotvarého vyrůstajícího na území České republiky. Je endemitem Českého masivu a subendemitem ČR.
Nominátní poddruh hořeček mnohotvarý pravý z našeho území pravděpodobně vymizel. Vyskytoval se na Šumavě, naposled byl jeho výskyt hodnověrně doložen v roce 1914. V současnosti vzácně vyrůstá pouze v Rakousku.
Hořeček mnohotvarý český (Skalický) Holub byl popsána v roce 1969 jako druh Gentianella bohemica Skalický, odlišený od taxonů Gentianella germanica (Willd.) Börner a Gentianella austriaca (A. Kerner et J. Kerner) Holub. Typová položka pochází z lokality u městečka Hory Matky Boží (součást obce Velhartice) na Klatovsku, od roku 1990 na uvedeném místě již nebyl spatřen.
Poddruh se prokazatelně vyskytuje pouze v Česku a dále v Německu na 9 lokalitách (Bavorsko), Rakousku na 30 (Horní Rakousy, Dolní Rakousy) a v Polsku na 4.
V Čechách a na Moravě bylo roku 2010 zjištěno 69 lokalit kde vyrůstá. Nejvíce, čtyřicet devět jich je na Šumavě a přilehlém podhůří Novohradských hor, jedenáct na Českomoravské a dvě na Drahanské vrchovině, tři jsou v nižších oblastech Orlických hor a jedna v okolí Broumova, dvě v Krkonoších a jedna izolovaná, avšak rozsáhlá je na Táborsku. V současnosti se nejčastěji nacházejí na stávajících nebo nedávno opuštěných pastvinách či na pravidelně obhospodařovaných loukách.
Podle "Florabase.cz" se hořeček mnohotvarý český v ČR vyskytuje: [1]
Poddruh nevykazuje žádnou přímou vazbu na určitý typ vegetace. Roste zejména na pastvinách, podhorských a horských smilkových loukách (společenstva svazů Cynosurion, Violion caninae, Nardion); dále roste v některých typech sečených mezofilních a vysýchavých mokřadních luk (společenstva svazů Arrhenatherion, Molinion) a v některých porostech širolistých suchých trávníků a pastvin (společenstva svazů Bromion erecti, Koelerio-Phleion phleoidis). Vyrůstá také na mnoha narušovaných stanovištích jako jsou okraje lomů, pískoven, polních cest i v lesních lemech. Nejlépe se mu daří na půdě s nedostatkem živin, hlavně dusíku, kde ho tolik neohrožuje konkurence jiných rostlin. Jeho stanoviště se na našem území vyskytují v mezofytiku a oreofytiku, od pahorkatin po horské oblasti do cca 1000 m n. m.
Může zdárně vyrůstat a množit se pouze v porostech s rozvolněným bylinným pokryvem, v částečně rozrušeném drnu. Přímo mu škodí mulčování starého lučního porostu nebo seč bez odstranění pokosené biomasy, tam nemají jeho semena šanci zapadnout do půdy a vyklíčit. Míra tolerance k zastínění a k zapojení okolního porostu stoupá s ontogenezi, v silně zastíněných místech však rostliny nedosáhnou reprodukční fáze.
Dvouletá bylina, hemikryptofyt, s lodyhou dorůstající do výše 10 až 50 cm. V prvém roce vyrůstá pouze sterilní přízemní růžice úzce obvejčitých až kopisťovitých listů, až 4,5 cm dlouhých. Druhým rokem z růžice roste přímá, často již od spodu vrcholičnatě větvená lodyha s běžně 6 až 12 články přibližně stejně dlouhými. Z uzlin vyrůstají kopinaté lodyžní listy a z jejich paždí štíhlé stopkaté květy.
Květenství je bohatý víceramenný vrcholík s 5četnými, výjimečně i 4četnými květy. Kališní lístky jsou delší než korunní trubka, zářezy mezi jeho cípy jsou proměnlivého tvaru, od ostrého "V" do širokého "U". Válcovitě nálevkovitá koruna má lístky světle modrofialové barvy. Rostliny vykvétají od poloviny srpna do poloviny října, někdy i dříve. Květy jsou opylovány blanokřídlým i dvoukřídlým hmyzem, případně je možná i autogamie při které se ale vyvine méně semen.
Je velice proměnlivý poddruh, jeho velikost, počet květů i doba kvetení je velmi závislá na stanovišti i klimatických podmínkách. Průměrný počet květů se u jedné rostliny pohybuje od 5 do 45, byl pozorován jedinec s 360 květy. Ze semeníku se vyvine tobolka obvykle s 55 až 95 semeny která dozrávají od konce srpna do poloviny listopadu. Ploidie je obdobná jako u ostatních středoevropských hořečků 2n = 36.
U taxonu, hlavně u mladších rostlin, je prokázána endotrofní mykorhiza. Podrobnější informace o jejím vlivu na klíčení a růst nejsou známy.
Hořeček mnohotvarý český se rozmnožuje pouze semeny, vegetativní rozmnožování není u tohoto poddruhu známo. Semena částečně vypadávají během podzimu, zbytek po rozpadnutí tobolek v zimě nebo na jaře. Semena musí projít stratifikaci v půdě, klíčí nejčastěji v dubnu, někdy i později. Část semen nevyklíčí hned prvým rokem, ale vytvoří v půdě semennou banku; jejich klíčivost je několik let. Množství úspěšně vyklíčených taktéž závisí na dostatku vlhkosti i vhodných stanovišť s ne zcela zapojeným drnem.
Během prvého vegetačního roku vyrostou přízemní růžice do průměru asi 4 cm a jsou složeny nejčastěji ze 4 až 8 listů. Před příchodem zimy růžice zatahují a zimu přežívají jako hemikryptofyt, v přízemních pupenech. Na jaře dalšího roku vyraší nové růžice často již se zřetelnými internodiemi které se postupně prodlužují v lodyhu a ta se dále větví. V době kvetení růžice usychá.
Tento poddruh má sklony ke křížení, jsou známi kříženci s hořečkem drsným Sturmovým, hořečkem nahořklým a hořečkem ladním. Kříženci si do svého vzhledu obvykle zakomponují znaky po obou svých rodičích, jsou intermediální morfotypy. Tato spontánní hybridizace nepředstavuje pro ochranu poddruhu vážné nebezpečí.
Hořeček mnohotvarý český zmizel v posledních létech z mnoha tradičních lokalit a tento trend se jen s obtížemi daří mírnit. Největší úbytek nastal s ukončením hospodaření na horských loukách nebo se špatným způsobem obhospodařování. Vytratil se z míst která byla kdysi pravidelně spásána nebo kosena a v současnosti jsou zarostlá hustou vegetací, náletovými rostlinami nebo jsou zalesněna či eutrofizována. Přes různá administrativní opatření je v ČR pouhých 38 lokalit alespoň nějakým způsoben územně chráněno, zbylých 31 je bez ochrany.
Byl vyhláškou MŽP ČR č. 395/92 Sb. zařazen mezi zvláště chráněné druhy v kategorii kriticky ohrožené a v "Černém a červeném seznamu cévnatých rostlin ČR z roku 2000" patří rovněž do kategorie kriticky ohrožených taxonů (C1). Je též uveden v Červené knize ČR a SR (Čeřovský et al. 1999) a byl začleněn do přílohy II směrnice Rady Evropského společenství č. 92/43/EHS. Byl vypracován Záchranný program [2] jehož cílem je zastavit snižování velikosti populací a zvýšit početní stavy rostlin na vybraných lokalitách.
Obrázky, zvuky či videa k tématu hořeček mnohotvarý český ve Wikimedia Commons
Hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica) je kriticky ohrožená modrofialově kvetoucí květina, jediný poddruh hořečku mnohotvarého vyrůstajícího na území České republiky. Je endemitem Českého masivu a subendemitem ČR.
Nominátní poddruh hořeček mnohotvarý pravý z našeho území pravděpodobně vymizel. Vyskytoval se na Šumavě, naposled byl jeho výskyt hodnověrně doložen v roce 1914. V současnosti vzácně vyrůstá pouze v Rakousku.
Hořeček mnohotvarý český (Skalický) Holub byl popsána v roce 1969 jako druh Gentianella bohemica Skalický, odlišený od taxonů Gentianella germanica (Willd.) Börner a Gentianella austriaca (A. Kerner et J. Kerner) Holub. Typová položka pochází z lokality u městečka Hory Matky Boží (součást obce Velhartice) na Klatovsku, od roku 1990 na uvedeném místě již nebyl spatřen.
Der Böhmische Enzian oder Böhmische Kranzenzian (Gentianella praecox) ist eine Pflanzenart, die zur Gattung der Kranzenziane (Gentianella) in der Familie der Enziangewächse (Gentianaceae) gehört. Er ist in seiner Verbreitung auf das Gebiet der Böhmischen Masse beschränkt.
Der Böhmische Enzian wächst als zweijährige krautige Pflanze. In der ersten Vegetationsperiode wird eine relativ unscheinbare Blattrosette ausgebildet. Im zweiten Sommer bilden sich die verzweigten, rötlich überlaufenen Stängel, die Wuchshöhen von 5 bis 30, manchmal bis 45 Zentimetern erreichen. Die Blattspreiten sind einfach.
Die unteren Verzweigungen sind relativ lang und dadurch entsteht ein doldentraubiger Blütenstand. In gemähten oder beweideten Rasen sind sie gedrungen und blütenreich, in filzigen Grünlandbrachen dagegen meist langstielig und blütenarm.
Die zwittrigen Blüten sind radiärsymmetrisch und fünfzählig sowie 20 bis 45 Millimeter lang. Die fünf oft karminrot überlaufenen[1] Kelchblätter sind am Grund zu einer ungeflügelten Kelchröhre verwachsen. Die Kelchröhre ist deutlich kürzer als die fünf fast gleichen, linealischen bis schmal dreieckigen[1] Kelchzipfel, die einen papillösen[1] Rand besitzen, der stark zurückgerollt ist;[1] die Kelchbuchten können in einer Populationen, manchmal sogar an einem Pflanzenexemplar von gerundet bis spitz variieren. Die fünf meist lilafarbenen, 15 bis 40 Millimeter langen Kronblätter sind am Grund verwachsen, nach oben hin erweitert und im Schlund bärtig.
Die gestielte Kapselfrucht ist 2 bis 6 Millimeter lang.
Die Blütezeit reicht von Juni bis Oktober. Wie bei anderen Kranzenzianen gibt es auch hier sommerblühende (aestivale) und herbstblühende (autumnale) Populationen,[1] denen kein taxonomischer Wert mehr zuerkannt wird.[2]
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 36.[3]
Der Böhmische Enzian steht mit seinen Merkmalen zwischen dem Deutschen Fransenenzian (Gentianella germanica) und dem Österreichischen Kranzenzian (Gentianella austriaca).[1] Vladimír Skalický beschrieb sie 1969 als endemische Art der Böhmischen Masse. Die Blütenstängel verzweigen sich bei ihr bereits im unteren Teil. Charakteristisch für den Böhmischen Enzian sind der oft karminrot überlaufene Kelch, die am Rande papillösen und stark zurückgerollten Kelchzipfel, die deutlich ausgebildeten und ganzrandigen Flügel der Kelchröhre sowie die mehr oder weniger U- oder V-förmig abgerundeten Kelchbuchten.[1]
Das Verbreitungsgebiet des Böhmischen Enzians erstreckt sich über Tschechien, Bayern und Österreich mit dem Böhmerwald als Zentrum. In Österreich kommt der Böhmische Enzian im oberösterreichischen Mühlviertel und im niederösterreichischen Waldviertel vor. Der Böhmische Enzian ist sehr selten. Es existieren nur mehr wenige Fundorte und somit ist er im gesamten Verbreitungsgebiet vom Aussterben bedroht.
Das Lebensraumspektrum des Böhmischen Enzians ist breit. Neben Borstgrasrasen gibt es auch Vorkommen auf mesotrophen und teilweise feuchten Wiesen sowie auf trockenerem und basenreicherem Grasland. Fast immer kommt er an Hängen oberhalb von Geländemulden, Talkesseln oder Bachtälern vor. Er ist eine Charakterart des Polygalacto-Nardetum aus dem Verband Violion caninae.[3]
In Bayern erst 1988 wiederentdeckt, wurden in den Jahren 1989 und 1990 die durchweg grenznahen, in Höhenlagen zwischen 700 und 890 Metern gelegenen Restvorkommen im Bayerischen Wald genau kartiert. Die Zahl der Fundorte sank seitdem von sieben im Jahr 1990 auf drei im Jahr 2010. Die meisten rezenten Vorkommen des Böhmischen Enzians gibt es in Tschechien.[4]
Aufgrund des fragmentierten Verbreitungsgebietes wird diese Art von der IUCN als „Vulnerable“ = „verletzlich“ gelistet.[5]
Der Böhmische Enzian gehört zu den prioritären Arten von gemeinschaftlichem Interesse der Fauna-Flora-Habitat-Richtlinie, für deren Erhaltung besondere Schutzgebiete ausgewiesen werden müssen und die besonders streng zu schützen sind.[6] Die EU-Mitgliedsstaaten müssen den Fortbestand oder gegebenenfalls die Wiederherstellung eines günstigen Erhaltungszustands der Habitate der Art in ihrem natürlichen Verbreitungsgebiet gewährleisten (Artikel 3 Absatz 1 der FFH-Richtlinie). Im Bericht zum Böhmischen Enzian im Jahr 2007 wurde der Erhaltungszustand in Deutschland und Tschechien mit „schlecht“ bewertet, Österreich gab keine Bewertung ab.[7] Im Bericht 2013 stufte auch Österreich den Erhaltungszustand des Böhmischen Enzians als schlecht ein und musste zudem einen sich weiter verschlechternden Trend festhalten.[8]
Die Erstbeschreibung erfolgte 1888 unter dem Basionym Gentiana praecox durch Anton Joseph Kerner und Josef Kerner.[9] Im Jahr 1968 stellte Ernest Mayer den Böhmischen Enzian als Gentianella praecox (A.Kern. & Jos.Kern.) E.Mayer in Bioloski Vestnik. Band 16, 1968, S. 26 in die Gattung Gentianella. Dieser ältere Name, der der aestivalen Rasse zuzuordnen ist, hat Priorität gegenüber dem für viele gewohnten Namen Gentianella bohemica Skalický, der 1969 durch Vladimír Skalický geschaffen wurde und zur autumnalen, nicht mehr taxonomischen Wert zugesprochenen Rasse gehört.[1][10] Weitere Synonyme für Gentianella praecox (A.Kern. & Jos.Kern.) E.Mayer sind Gentianella gabretae Skalický (gleichzeitig mit G. bohemica als aestivale Rasse beschrieben)[1] und Gentianella praecox subsp. bohemica (Skalický) Holub.
Der Böhmische Enzian oder Böhmische Kranzenzian (Gentianella praecox) ist eine Pflanzenart, die zur Gattung der Kranzenziane (Gentianella) in der Familie der Enziangewächse (Gentianaceae) gehört. Er ist in seiner Verbreitung auf das Gebiet der Böhmischen Masse beschränkt.
Čěski hórkowc (Gentianella bohemica, rědšo Gentianella praecox subsp. bohemica) je rostlina ze swójby hórkowcowych rostlinow (Gentianaceae).
Čěski hórkowc. W: FloraWeb.de. (němsce)
Čěski hórkowc (Gentianella bohemica, rědšo Gentianella praecox subsp. bohemica) je rostlina ze swójby hórkowcowych rostlinow (Gentianaceae).
Goryczuszka czeska (Gentianella bohemica Skalický ) – gatunek rośliny z rodziny goryczkowatych. Endemit Masywu Czeskiego. W Polsce jest gatunkiem bardzo rzadkim; rośnie tylko w Sudetach Środkowych[2].
Roślina dwuletnia, hemikryptofit. Rośnie na łąkach, murawach, pastwiskach, zwłaszcza w murawach bliźniczkowych i murawach kserotermicznych. Kwitnie od sierpnia do października.
Roślina umieszczona w Polskiej Czerwonej Księdze Roślin w grupie gatunków zagrożonych (EN)[2] oraz na polskiej czerwonej liście w tej samej kategorii[3].
Goryczuszka czeska (Gentianella bohemica Skalický ) – gatunek rośliny z rodziny goryczkowatych. Endemit Masywu Czeskiego. W Polsce jest gatunkiem bardzo rzadkim; rośnie tylko w Sudetach Środkowych.
Gentianella bohemica là một loài thực vật có hoa trong họ Long đởm. Loài này được Skalický mô tả khoa học đầu tiên năm 1969.[1]
Bài viết liên quan Họ Long đởm này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Gentianella bohemica là một loài thực vật có hoa trong họ Long đởm. Loài này được Skalický mô tả khoa học đầu tiên năm 1969.
