Liquidambar styraciflua was well known as a medicinal plant by Native Americans. Cherokee, Choctaw, Houma, Koasati, and Rappahannock tribes used it in various ways, especially the gum, bark, and root, as an antidiarrheal, dermatological aid, gynecological aid, sedative, febrifuge, and for related uses (D. E. Moerman 1986).
Liquidambar styraciflua produces a balsamic oleo-resin called American styrax or storax, a thick, clear, brownish yellow, semisolid or solid with a pronounced aromatic odor. It is chewed as a sweet, natural gum. The balsam is collected from the inner bark of the tree after wounding or deliberate gashing. It is used in soaps and cosmetics, as a fixative in perfumes, adhesives, lacquers, and incense, and as a flavoring in tobacco. The wood is used for cabinet making, furniture, veneer, interior finish, barrels, and wooden dishes. Medicinally the gum has been used for catarrh, coughs, dysentery, sores, and wounds of both humans and domestic animals.
The largest known tree of Liquidambar styraciflua , 41.4 m in height with a trunk diameter of 2.25 m, is recorded from Craven County, North Carolina (American Forestry Association 1994).
Qatranlı likvidambar
Nyu-York ştatının cənub hissəsi,cənubda Floridanın mərkəzi hissəsi,Meksika körfəzinin şimal sahilinə və Şərqi Texasa qədər yayılmışdır.
Qatranlı likvidambar hündürlüyü 20-35 m,gövdəsinin diametri 2 m-dək olan piramidal çətirli ağacdır.Qabığı boz-qonur,yarıqlıdır.Budaqları parlaq yaşıldan sarı-qonuradək müxtəlif çalarlıdır.Uc tumurcuğu iri,yaşıl və ya narıncı qonur pulcuqlarla örtülmüşdür.Yarpaqları əlvari-qanadlı,uzunluğu 7-25 sm,enli,kənarları xırda dişli,uzunluğu 6-10 sm olan saplaqda yerləşir.Yarpaqları 5-7 qanadlı,növbəlidir.Çiçəkləri birevli,xırda,az,qırmızı çalarlıdır.Dişi çiçəkləri saplaqda oturur və şarşəkilli başcıqla örtülmüşdür.Erkək çiçəkləri salxıma yığılmışdır.Bitki yazda çiçəkləyir.Meyvəsi iynəli,diametri 2,5-4 sm,çoxsaylı (20-50) qutucuqlardan ibarətdir.Hər qutucuqda 1-2 xırda toxumu vardır.
Cənub bölgəsinin aşağı yaruslarda rast gəlinir.
Turş,gillicəli və ya gilli torpaqda yaxşı bitir.Qələvili torpağı da sevir.
Parlaq yarpaqlarına görə dekorativ bitki kimi becərilir.Balzamlı,sakitləşdirici və möhkəmləndirici vasitə hesab edilir.Vaxtilə Meksika imperatorlarının sarayında siqaret çəkmək üçün tütünlə qarışdırılaraq istifadə edilirdi.
Qatranlı likvidambar
El liquidàmbar americà (Liquidambar styraciflua), és un arbre caducifoli del gènere Liquidambar, natiu d'àrees temperades de l'est de Nord-amèrica, en EE. UU. des del sud de Nova York a l'oest i sud de Missouri i l'est de Texas i el sud i centre de Florida, a Mèxic des del sud de Nou Lleó, sud de Chiapas; a Guatemala. A EUA es presenta en baixes i moderades altituds, mentre a Mèxic i Guatemala creix a altes altituds en les muntanyes on el clima es tempera.
És un arbre de mida mitjana a gran, fins a 20 a 35 m (exceptionalment 41 m), amb un tronc de fins a 2 m de diàmetre. Les fulles són palmades i lobulades, de 7 a 19 cm (rarament de 25 cm) llargues i amples i amb un pecíol de 6 a 10 cm, lluint semblant als aurós. Tenen cinc lòbuls puntuts, i són fàcilment distinguibles dels aurós pel seu arranjament alternat, no en parells oposats; són de color verd fosc i tupit, i en molts casos tornen en brillants taronges, vermell i púrpures en tardor. Un petit percentatge d'arbres són sempreverds o semidecidus, amb colors otonyals desapercebuts.
Les inflorescències d'ambdós sexes estan en diferents branques del mateix fuste. El fruit és compost, pesat, sec, globós, de 2,5 a 4 cm en diàmetre i amb nombroses (20 a 50) càpsules. Cada càpsula té un parell d'espículas terminals, amb una o dues petites llavors.
El liquidàmbar americà (Liquidambar styraciflua), és un arbre caducifoli del gènere Liquidambar, natiu d'àrees temperades de l'est de Nord-amèrica, en EE. UU. des del sud de Nova York a l'oest i sud de Missouri i l'est de Texas i el sud i centre de Florida, a Mèxic des del sud de Nou Lleó, sud de Chiapas; a Guatemala. A EUA es presenta en baixes i moderades altituds, mentre a Mèxic i Guatemala creix a altes altituds en les muntanyes on el clima es tempera.
Ambroň západní (Liquidambar styraciflua) je opadavý listnatý strom původem ze subtropického a tropického podnebného pásma. Je jediný z pěti druhů rodu ambroň, který je schopný přežít ve středoevropském podnebí.
Pochází ze Severní Ameriky (jižní oblasti Spojených států amerických a Mexika) a Střední Ameriky (Guatemala, Belize, Salvador, Nikaragua, Honduras). Roste v rozmezí od mořské hladiny do nadmořské výšky 800 m. Do Evropy byl jako ozdobná dřevina dovezen roku 1861 a vysázen v zámecké zahradě ve Fulhamu v Londýně.
Ambroň západní je jako okrasná, nenáročná, meliorační a protierozní rostlina vysazována v různých částech světa, často i v Africe, Austrálii i na Novém Zélandu. V České republice, kde je občas pěstována pro své na podzim výrazně zbarvené listy, roste v několika botanických zahradách a arboretech.
Tato dřevina není na pěstební podmínky příliš náročná, nejlépe ji prospívají neutrální až mírně kyselé a dostatečně vlhké naplaveniny okolo dolních toků řek. Spolehlivě roste v propustných štěrkovitých nebo písčitých, stejně jako v jílovitých a bažinatých půdách. Požaduje dostatek vláhy, za optimální pro růst jsou považovány lokality, kde se roční srážky pohybují od 1000 do 2000 mm. Je rostlinou světlomilnou a špatně snáší zastínění, obvykle se vyskytuje jako příměsová dřevina ve vlhkých lesích. Při pěstování ve středoevropských podmínkách její květy obvykle namrzají. Doporučuje se ji vysazovat na chráněná místa a mladé stromky chránit před chladem zimním krytem.
Jednodomý, opadavý, dlouhověký strom vyrůstající obvykle do výšky 15 až 30 metrů a s průměrem kmene 60 až 100 cm; ve své domovině a ve vlhku je obvykle mohutnější. U jedinců na mokrých a měkkých půdách je kořenový systém mělký a rozlehlý, na štěrkovitých propustných půdách je hlavní kořen velmi hluboký a strom dobře odolává větru. Zprvu kuželovitá koruna se později široce větví a stává se okrouhlou, bývá široká 10 až 20 m. Kůra šedě zbarvená je v mládí hladká, později hluboce podélně zbrázděná, korkovitá a dva až čtyři cm tlustá. Letorosty jsou olivově zelené a později se zbarvují do hnědá, jsou mírně hranaté a mají výrazné lenticely a listové jizvy. Porůstají střídavě asi 6 až 12 mm velkými pupeny, koncový bývá největší. Po poranění vytéká z kůry nažloutlá pryskyřičná tekutina.
Na řapících, 5 až 15 cm dlouhých, vyrůstají střídavě jednoduché, dlanitě laločnaté listy. Jejich lesklé a lysé čepele jsou v obryse okrouhlé nebo ledvinovité, bývají 7 až 15 cm dlouhé a 4 až 18 cm široké a mívají tři až sedm špičatých laloků (prostřední lalok bývá největší). Na bázi jsou srdčité nebo uťaté, na horní straně tmavě a na spodní světle zelené, okraj mají pilovitý až zubatý a po rozemnutí pryskyřičně voní. Listy se na konci léta výrazně zbarvují do různých odstínů, od oranžové po růžovou, nachově červenou či fialovou barvu a později opadávají.
Z koncových pupenů větviček vyrůstají drobné, jednopohlavné květy bez okvětí, které jsou sestavené do kulovitých hlávek. Samčí květy, obsahující čtyři až deset tyčinek a rostou v mnoha hlávkách ve vzpřímených květenstvích. Samičí květy, s jedním spodním semeníkem a dvěma čnělkami se zkřivenými bliznami, visí v hlávkách na stopkách.
Plodem jsou tobolky s vytrvalými čnělkami. Jsou uspořádané po dvaceti až padesáti ve 2 až 4 cm velkém kulovitém plodenství, které při zrání mění barvu od zelené přes žlutou až po hnědou. Leskle hnědé tobolky obsahující asi 1,5 mm velká semena nepravidelného tvaru s křídly. Květy rozkvétají poměrně brzy v závislosti na zeměpisné šířce a povětrnostních podmínkách, v subtropech od konce února (v tropech od ledna) do poloviny května, plody dozrávají během září až října. Po uzrání se tobolka s jedním nebo dvěma okřídlenými semeny otevře a semena odnese vítr. Prázdná plodenství s trčícími tvrdými čnělkami obvykle vytrvávající na stromech i přes zimu a jsou i po opadu na zem příštím rokem velmi tvrdá a pichlavá.
Stromy počínají tvořit plody ve stáří 20 až 30 roků a plodí asi 150 let. Množství semen v plodenství se pohybuje od pěti do padesáti a je závislé na klimatických podmínkách během vegetace. Při roznášení semen větrem jich okolo 90 % nezaletí dál než 60 m. Pokácené stromy se mohou obnovovat také výmladky ze spících kořenových pupenů.
Poškozená dřevina produkuje z poraněného místa žlutavou, hustou pryskyřici, která tuhne a získává podobu jantaru, teplem však opět měkne. Tato hmota, také nazývaná Styraxový balzám, se získává účelovým nařezáváním kůry nebo extrakci z lýka které se tepelně zpracovává. Pryskyřice se již od předkolumbovských dob používá v léčitelství, hlavně pro odstranění kožních, dýchacích, trávicích, gynekologických i psychických obtíží. Využívá se také v kosmetice, parfumerii i k aromatizaci sladkostí a tabáku, často také slouží jako vykuřovadlo. Z kůry a kořenů se vaří čaje, např. proti průjmu a úplavici. Balzám obsahuje resinalkoholy, estery kyseliny skořicové, skořicový alkohol, vanilin a jiné látky.
Ambroň západní poskytuje těžké, dekorativní a lesklé dřevo. Jeho běl je bíle růžová a jádro bývá zbarveno do červenohnědá. Používá se hlavně k výrobě nábytku, bytových doplňku, obkladů a získává se z něj dýha pro zhotovení překližky, slouží i jako řezivo, stavební dřevo a vyrábějí se z něj železniční pražce, zbytky se používají k výrobě papíru. Také se obarvuje na černo a nahrazuje dražší dřeva pro výrobu obrazových rámů.
Pro své listy, které na podzim získávají krásné barvy oranžovou, červenou až fialovou, se ambroň západní vysazuje v parcích a okrasných zahradách jako solitéra či pro lemování širokých městských komunikací. Bylo vyšlechtěno a v zahradnické praxi se používá více než dvacet kultivarů, ty se od sebe odlišují výškou a habitem koruny, tvarem a velikosti listových laloků, podzimním zabarvením listů i odolností proti chladu.[2][3][4][5][6][7]
Kůra kmene
Samičí květenství
Podzimní list
Nezralé plodenství
Galerie ambroň západní ve Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu ambroň západní ve Wikimedia Commons
Ambroň západní (Liquidambar styraciflua) je opadavý listnatý strom původem ze subtropického a tropického podnebného pásma. Je jediný z pěti druhů rodu ambroň, který je schopný přežít ve středoevropském podnebí.
Virginsk ambratræ (Liquidambar styraciflua) er et mellemstort, løvfældende træ med en bred, kegleformet krone hos unge træer og en kuplet krone hos de gamle. Træet hører hjemme i Nordamerika.
Hovedgrenene er opstigende og ret slanke med uregelmæssigt udstående sidegrene. Barken er først gulbrun til mørkegrøn med brune hår. Senere bliver den lysegrå til lysebrun med firkantede plader, og til sidst er den mørkegrå med tykke, uregelmæssige kamme. Knopperne er spredte, smalt ægformede og friskgrønne uden hår. Løvspringet sker sent.
Bladene er trelappede hos unge træer, men femlappede hos ældre. Oversiden er mørkegrøn og blank, mens undersiden er noget lysere og mat med brune hår på ribberne. Høstfarverne spænder mellem gult over brunt til klart rødt. Blomster ses sjældent i Danmark. Han- og hunblomster sidder hver for sig i små runde stande. Frugterne er kuglerunde og forsynet med næbagtige, krumme pigge. De vingede frø modner ikke i Danmark.
Rodnettet består af dybtgående, hjerteformet fordelte hovedrødder og mange, fint forgrenede og tynde siderødder. Træet kan danne rodskud, som så har bark med tydelige korklister.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 20 × 6 m (30 × 10 cm/år).
Ambratræet stammer fra de centrale og sydlige dele af USA, hvor det vokser i blandede løvskove på fugtig, mineralrig bund.
I området omkring Roosevelt i New Jersey, USA, findes arten i skove og som pionertræ sammen med bl.a. Konvalbusk, robinie, tulipantræ, amerikansk bøg, amerikansk knapbusk, amerikansk nældetræ, amerikansk platan, amerikansk vin, blyantene, brunfrugtet surbær, glansbladet hæg, hvid ask, hvid hickory, klatrevildvin, koralsumak, pennsylvansk vokspors, rødløn, skovtupelotræ, sukkerbirk, sumpeg, sumprose, virginsk troldnød, virginsk vinterbær, weymouthfyr og østamerikansk hemlock[1]
Virginsk ambratræ (Liquidambar styraciflua) er et mellemstort, løvfældende træ med en bred, kegleformet krone hos unge træer og en kuplet krone hos de gamle. Træet hører hjemme i Nordamerika.
Der Amerikanische Amberbaum (Liquidambar styraciflua), auch Seesternbaum genannt, ist eine Laubbaumart aus der Gattung der Amberbäume (Liquidambar); diese wird in der kleinen Familie der Altingiaceae innerhalb der Ordnung der Steinbrechartigen (Saxifragales) eingeordnet. Oft wird die Gattung Liquidambar weniger differenziert zur Familie Hamamelidaceae (Zaubernussgewächse) gerechnet.
Der Amerikanische Amberbaum kommt in Nordamerika häufig in Auwäldern vor. Der Lebensraum des Amerikanischen Amberbaums erstreckt sich von New York bis Nicaragua. Dort wird der Amberbaum auch stark forstwirtschaftlich genutzt. Er besiedelt häufig Auenböden mit periodischen Überschwemmungen und tonigen Böden, kommt aber auch problemlos mit steinigen und kargen Böden zurecht. So besiedelt er sogar mexikanische Höhenlagen mit geröllartigen und trockenen Böden. Neben seinem Vorkommen in Wäldern wird er als Straßenbaum, Alleebaum und Parkbaum genutzt.[1]
Der Seesternbaum wird in Europa seit 1688 als Zierbaum angepflanzt. Es gibt einige Kulturformen.[2] Aufgrund seiner Resistenz gegenüber Wärme, Trockenheit, Überschwemmungen und Abgasen wird er zunehmend im innerstädtischen Bereich gepflanzt, da er dem Klimawandel vielfach besser widersteht als einheimische Baumarten.[3]
Der Amerikanische Amberbaum ist ein sommergrüner Baum, der Wuchshöhen von bis zu 45 Meter (in Mitteleuropa 10 bis 20 Meter) erreicht und einen kegelförmigen bis zylindrischen Wuchs besitzt. Die Borke ist zunächst rotbraun und leicht rissig bis schuppig, später graubraun und mehr oder weniger furchig; am älteren Holz bilden sich Korkleisten. Die Zweige und Äste an jüngeren Pflanzen bilden manchmal korkige und flügelige Auswüchse aus.
Das einfache Laub ist ahornähnlich, handförmig gespalten und fünf- bis siebenlappig, etwa 10 bis 20 Zentimeter lang und nahezu ebenso breit. Die Blattlappen besitzen manchmal größeren Zähne oder kleinere Lappen. Die meist kahlen Blätter sind am Rand gesägt und langstielig. Wenn man die Blätter zerreibt, verströmen sie einen angenehmen süßlichen Duft. Bekannt ist der Amerikanische Amberbaum für seine farbenprächtige, erst gelbe und dann orange bis rote Herbstfärbung. Die Nebenblätter sind abfallend.
Liquidambar styraciflua ist einhäusig gemischtgeschlechtlich monözisch. Die Blüten sind also eingeschlechtlich und auch ohne Blütenhülle. Sie stehen jeweils in eingeschlechtlichen Blütenständen zusammen. Die grünlichen männlichen Blüten, mit einem oder mehreren behaarten Deckblättern und einigen, kugelig angeordneten Staubblättern, stehen in aufrechten traubig-ährigen Blütenständen und fallen nach der Anthese ab. Die gelb-grünen weiblichen Blüten, mit oft einigen Staminodien, stehen in gestielten Köpfchen mit kleinen, abfallenden Hochblättern. Der zweikammerige Fruchtknoten ist halbunterständig mit ein oder meist zwei Griffeln mit langen Narben. Um den oberen, freien Teil des Fruchtknotens herum sind minimale, kahle, höckrige und fleischige Strukturen (Phyllome, Papillae) ausgebildet. Die Mannbarkeit beträgt 20–30 Jahre.
Die kugeligen, verholzten und stacheligen Kapselfruchtverbände sind mit den holzigen Griffeln 2,5–4 Zentimeter groß. Sie hängen an langen Stielen herab und die einzelnen, mehrsamigen Kapseln öffnen sich zweiklappig. Die flachen, mit Flügel 8–10 Millimeter langen Samen sind einseitig geflügelt, wobei auch ungeflügelte und unfruchtbare Samen enthalten sind. Die leeren Fruchtverbände bleiben meist noch lange am Baum hängen.
Der Amerikanische Amberbaum hat die Chromosomenzahl 2n = 32.
Bei Verwundung tritt am Baum ein Harz aus (Styrax), das früher in den USA zur Kaugummiherstellung genutzt wurde – daher stammt die gängige Bezeichnung „American Sweetgum“. Es wird auch zur Parfümierung von Seifen und Kosmetika, Tabak und Parfums und die Herstellung von Klebstoffen verwendet.[4]
Das Satinholz des Amberbaums erinnert an Walnussholz und zeichnet sich durch einen anhaltenden würzigen Duft aus. Es wird von Kunsttischlern geschätzt, die Zweige des Baumes sind gesuchte Wünschelruten.
Es wird ferner im Möbel- und Innenausbau als Massivholz oder Furnier, als Konstruktionsholz sowie für Transportverpackungen und Paletten genutzt. Die Darrdichte (Rohdichte, getrocknet) liegt bei 560 kg/m³, somit zählt das Holz zu den Harthölzern. Das Kernholz lässt sich leicht bearbeiten und kleben, trocknet recht schnell.[5]
Es wurde eine Vielzahl von Cultivaren gezüchtet; diese haben meist unterschiedliche Blattformen und -farben. Hier eine Auswahl:[6][7]
Stamm und Blätter im Sommer
Stamm und Blätter im Sommer
Amberbaum im August
Oben männliche und unten weibliche Blütenstände
Weiblicher Blütenstand
Unreifer Fruchtverband
Reifer Fruchtverband
Laubfärbung im Herbst, Kulturform
Im Herbst fällt Liquidambar styraciflua sofort unter anderen Bäumen durch seine leuchtenden Laubfarben auf, hier im Botanischen Garten Berlin.
Borke
Domaine Solvay – La Hulpe (Belgien)
Geflügelte, fruchtbare Samen und unfruchtbare, ungeflügelte Samen
Der Amerikanische Amberbaum (Liquidambar styraciflua), auch Seesternbaum genannt, ist eine Laubbaumart aus der Gattung der Amberbäume (Liquidambar); diese wird in der kleinen Familie der Altingiaceae innerhalb der Ordnung der Steinbrechartigen (Saxifragales) eingeordnet. Oft wird die Gattung Liquidambar weniger differenziert zur Familie Hamamelidaceae (Zaubernussgewächse) gerechnet.
American sweetgum (Liquidambar styraciflua), also known as American storax,[3] hazel pine,[4] bilsted,[5] redgum,[3] satin-walnut,[3] star-leaved gum,[5] alligatorwood,[3] or simply sweetgum,[3][6] is a deciduous tree in the genus Liquidambar native to warm temperate areas of eastern North America and tropical montane regions of Mexico and Central America. Sweetgum is one of the main valuable forest trees in the southeastern United States, and is a popular ornamental tree in temperate climates. It is recognizable by the combination of its five-pointed star-shaped leaves (similar to maple leaves) and its hard, spiked fruits. It is currently classified in the plant family Altingiaceae, but was formerly considered a member of the Hamamelidaceae.[7]
This plant's genus name Liquidambar was first given by Linnaeus in 1753 from the Latin liquidus ('fluid') and the Arabic ambar ('amber'), in allusion to the fragrant terebinthine juice or gum which exudes from the tree. Its specific epithet styraciflua is an old generic name meaning 'flowing with storax' (a plant resin).[8] The name "storax" has long been confusingly applied to the aromatic gum or resin of this species, that of L. orientalis of Turkey, and to the resin better known as benzoin from various tropical trees in the genus Styrax.
The sweetgum has a Nahuatl name, Ocotzocuahuitl, which translates to 'tree that gives pine resin' from ocotl ('pine'), tzotl ('resin'), cuahuitl ('tree'), which refers to the use of the tree's resin.[9]
The common name "sweetgum" refers to the species' "sweetish gum",[10] contrasting with the blackgum (Nyssa sylvatica), only distantly related, with which the sweetgum overlaps broadly in range. The species is also known as the "redgum", for its reddish bark.[10]
The earliest known published record of Liquidambar styraciflua is in a work by Spanish naturalist Francisco Hernández published posthumously in 1615, in which he describes the species as a large tree producing a fragrant gum resembling liquid amber, whence the genus name Liquidambar. In John Ray's Historia Plantarum (1686) it is called Styrax liquida. However, the first mention of any use of the amber is described by Juan de Grijalva, the nephew of the governor of Cuba, in the year 1517. Juan de Grijalva tells of gift exchanges with the Mayas "who presented them with, among other things, hollow reeds of about a span long filled with dried herbs and sweet-smelling liquid amber which, when lighted in the way shown by the natives, diffused an agreeable odour."[11] The species was introduced into Europe in 1681 by John Banister, the missionary collector sent out by Bishop Compton, who planted it in the palace gardens at Fulham in London, England.
An ancestor of Liquidambar styraciflua is known from Tertiary-aged fossils in Alaska, Greenland, and the mid-continental plateau of North America, much further north than Liquidambar now grows. A similar plant is also found in Miocene deposits of the Tertiary of Europe.[12]
Liquidambar styraciflua is a medium-sized to large tree, growing anywhere from 15–20 m (50–70 ft) in cultivation and up to 45 m (150 ft) in the wild,[13] with a trunk up 60–90 cm (2–3 ft) in diameter, on average.[14] Trees may live to 400 years.[15] The tree is a symmetrical shape and crowns into an egg shape when the branches get too heavy after its first two years of cultivation.[8]
Another distinctive feature of the tree is the peculiar appearance of its small branches and twigs. The bark attaches itself to these in plates edgewise instead of laterally, and a piece of the leafless branch with the aid of a little imagination readily takes on a reptilian form; indeed, the tree is sometimes called "alligatorwood".[12] The bark is a light brown tinged with red and sometimes gray with dark streaks and has a density of 590 kg/m3 (37 lb/cu ft).[14] It is deeply fissured with scaly ridges.[12] The branches carry layers of cork.[16] The branchlets are pithy, many-angled, winged, and at first covered with rusty hairs, finally becoming red brown, gray or dark brown.[12] As an ornamental tree, the species has a drawback—the branches may have ridges or "wings" that cause more surface area, increasing weight of snow and ice accumulation on the tree. However, the wood is heavy and hard with an interlocking grain,[8] but is difficult to season.[17]
Small branches with edgewise plates of bark
Deeply ridged bark
The leaves usually have five (but sometimes three or seven) sharply pointed palmate lobes.[13] They are 8–13 cm (3–5 in) wide on average and have three distinct bundle scars.[18]
They are long and broad, with a 6–10 cm (2+1⁄4–4 in) petiole. The rich dark green, smooth, shiny, star-shaped leaves generally turn brilliant yellow, orange, red, and purple colors in the autumn.[8] This autumnal coloring has been characterized as not simply a flame, but a conflagration. Its reds and yellows compare to that of the maples (Acer), and in addition it has the dark purples and smoky browns of the ash (Fraxinus).[12] However, in the northern part of its range, and where planted in yet colder areas, the leaves are often killed by frost while still green. On the other hand, in the extreme southern or tropical parts of its range, some trees are evergreen or semi-evergreen, with negligible fall color. The leaves are 8–18 cm (3–7 in) broad with glandular serrate teeth. The base is truncate or slightly heart-shaped. They come out of the bud plicate, downy, pale green, when full grown are bright green, smooth, shining above, paler beneath.[12] They contain tannin and when bruised give a resinous fragrance.[17]
While the starry five-pointed leaves of Liquidambar resemble those of some maples (Acer), Liquidambar is easily distinguished from Acer by its glossy, leathery leaves that are positioned singly (alternate), not in pairs (opposite) on the stems. Luna and Promethea moth caterpillars feed on the leaves.[19]
Summer foliage
Autumn foliage
The flowers typically appear in spring and persist into autumn/fall, sometimes persisting into winter. They are typically about 25–40 mm (1–1+1⁄2 in) in diameter and are covered with rusty hairs.[14] The flowers are unisexual[19] and greenish in color. Staminate flowers in terminal racemes 5–8 cm (2–3 in) long, the pistillate in a solitary head on a slender peduncle borne in the axil of an upper leaf. Staminate flowers destitute of calyx and corolla, but are surrounded by hairy bracts. Stamens indefinite; filaments short; anthers introrse. Pistillate flowers with a two-celled, two-beaked ovary, the carpels produced into a long, recurved, persistent style. The ovaries all more or less cohere and harden in fruit. There are many ovules but few mature.[12]
The distinctive compound fruit is hard, dry, and globose, 25–40 mm (1–1+1⁄2 in) in diameter, composed of numerous (40–60) capsules.[14] Each capsule, containing one to two small seeds, has a pair of terminal spikes (for a total of 80–120 spikes). When the fruit opens and the seeds are released, each capsule is associated with a small hole (40–60 of these) in the compound fruit.
Fallen, opened fruits are often abundant beneath the trees; these have been popularly nicknamed "burr (or bir) balls",[15] "gum balls",[20] "space bugs", "sticker balls",[21] "spike balls", or "monkey balls".[22][23]
The fruit is a multicapsular spherical head and hangs on the branches during the winter. The woody capsules are mostly filled with abortive seeds resembling sawdust.[12] The seeds are about 6 mm (1⁄4 in) thick, winged, and wind-dispersed. Goldfinches, purple finches, squirrels, and chipmunks eat the seeds of the tree.[19] The seeds stratify within 30–90 days at 1–5 °C (33–41 °F) or soaked in water for 15–20 days.[18] The long-stemmed fruit balls of Liquidambar resemble those of the American sycamore or buttonwood (Platanus occidentalis), but are spiny and remain intact after their seeds are dispersed; the softer fruits of Platanus disintegrate upon seed dispersal. The long-persisting fallen spiked fruits can be unpleasant to walk on; sweet gum is banned in some places for this reason.[15] In abundance, they can leave a lawn lumpy. The winter buds are yellow brown, 6 mm (1⁄4 in) long, acute. The inner scales enlarge with the growing shoot, becoming 13 mm (1⁄2 in) long, green tipped with red.[12]
Green fruit
._Detail._(d.j.b.).jpg)
Leaf buds and fruit
_--_Liquidambar_styraciflua.jpg)
American sweetgum tree ball (spiny seed pod)
Mature fruit and seed
Winged seeds
Sweetgum is one of the most common hardwoods in the southeastern United States, where it occurs naturally in lowlands from southwestern Connecticut south to central Florida, through central Ohio and west to Illinois, southern Missouri, and eastern Texas, but not colder highland areas of Appalachia or the Midwestern states. The species also occurs in Mexico from southern Nuevo León south to Chiapas, as well as in Guatemala, El Salvador, Nicaragua and Honduras. In Mexico and Central America, it is a characteristic plant of cloud forests, growing at middle elevations in various mountainous areas where the climate is humid and more temperate.[8]
The US government distribution maps for this species are incorrect concerning the southern limit of distribution in Florida. This species occurs abundantly at Highlands Hammock State Park, Sebring, Highlands County, FL, and even southwest of Lake Okeechobee. (see the Univ. South Florida Atlas of Florida Plants)[24]
Grown as an ornamental tree in Australia, Liquidambar styraciflua has a distribution on mainland Australia from southwestern Western Australia, southern South Australia, New South Wales, Victoria, and all the way up to the Atherton Tablelands in far North Queensland.[25]
.jpg)
Sweetgum (Liquidambar styraciflua) is one of the most important commercial hardwoods in the Southeastern United States.[26] Its wood is bright reddish brown (with the sapwood nearly white) and may have black grain in the heartwood; it is heavy, straight, satiny, and close-grained, but not strong. It takes a beautiful polish, but warps badly in drying. The wood has a specific gravity of 0.5910. It is too liable to decay for outdoor use.[12]
In the carpentry industry, the timber is referred to as satin walnut[13] and is one of the most important materials for plywood manufacturers. It is used for furniture, interior trim, railroad ties, cigar boxes, crates, flooring, barrels, woodenware, and wood pulp.[27] It is also used for veneer for plywood. The wood is very compact and fine-grained, the heartwood being reddish, and, when cut into planks, marked transversely with blackish belts. Sweetgum is used principally for lumber, veneer, plywood, slack cooperage, fuel, and pulpwood. The lumber is made into boxes and crates, furniture, cabinets for radios, televisions, and phonographs, interior trim, and millwork. The veneer and plywood, (typically backed with some other kind of wood which shrinks and warps less) are used for boxes, pallets, crates, baskets, and interior woodwork. It was formerly used in the interior finish of railroad sleeping cars. Being readily dyed black, it is sometimes substituted for ebony for such uses as inexpensive picture frames.[12][28] The wood is also used to make chopsticks for the East Asian market, as it has a naturally light color with appeal to certain segments of the Asian market.[29]
The tree's gum resin, for which the tree is named, exudes from the bark of the tree when wounded.[19] It has many names, including liquid amber or copalm balsam. It is a kind of native balsam, or resin, resembling turpentine. It may be clear, reddish, or yellow, with a pleasant smell like ambergris. As the resin ages, it solidifies, the form in which it was historically exported in barrels. The resin is produced by stripping, boiling, and pressing the tree's bark.[15] The gum was used both medicinally and to make chewing gum.[30]
L. styraciflua seeds may be a renewable source of shikimic acid.[31]
Liquidambar styraciflua is a popular ornamental and forestal tree, cultivated for its distinctive foliage and intense autumn colors. It is commonly grown throughout its native North American range as well as many other temperate parts of the world, including moderately high elevations in the tropics. It is highly regarded in Bogota, Colombia.[32] The species grows best in moist, acidic loam or clay soil, and tolerates poor drainage. It typically grows with other coastal plain species such as willow oak and sweetbay magnolia.[19] Its salt tolerance is moderate. Chlorosis can develop on alkaline soil, especially where organic matter is low. Also, the American sweetgum tree does not grow well in shady areas.[14]
Among the many cultivars of Liquidambar styraciflua are (those marked agm have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit):[33]
The organizers of the September 11th Memorial in New York donated a grove of sweetgum trees to the Flight 93 Memorial in Shanksville, Pennsylvania.[37]
The imperfect fungus Dicarpella dryina Sutton is a leaf parasite reported to occur on a wide range of host plants, including species of sweetgum (Liquidambar styraciflua L.). Limber and Cash reported that leaf spots produced by this pathogen on several different genera of forest trees were 2–5 mm diameter with regular margins. During the summer of 1994 in the Nacogdoches County area of Texas, a prominent leaf spot on sweetgum was widespread. Infected leaves had numerous necrotic lesions, each surrounded by a reddish halo. The lesions tended to merge resulting in large areas of dead tissue. Infection and fungal development of D. dryina were investigated on leaves of sweetgum using a combination of microscopic techniques. D. dryina infection on sweetgum has been associated with the disease red leaf spot. Results of this investigation indicate that D. dryina can penetrate leaf tissue directly, thus having the ability to initiate infection on both upper and lower leaf surfaces. In other regions of the U.S., sweetgum populations may not be as susceptible to local populations of this fungus.
Environmental stress factors may also be involved, as reports have indicated that herbicide application and chlorosis caused by iron deficiency may increase susceptibility of D. dryina. Tannins (a type of biomolecule found in trees to protect it from fire, insects, and bacteria) have been reported to occur in healthy tissue of a variety of plants including sweetgum. They may prevent pathogen invasion by inhibiting fungal enzyme activity. Although cells of healthy sweetgum tissue appear rich in tannins, these materials apparently were not effective in preventing fungal colonization by D. dryina.[38]
American sweetgum (Liquidambar styraciflua), also known as American storax, hazel pine, bilsted, redgum, satin-walnut, star-leaved gum, alligatorwood, or simply sweetgum, is a deciduous tree in the genus Liquidambar native to warm temperate areas of eastern North America and tropical montane regions of Mexico and Central America. Sweetgum is one of the main valuable forest trees in the southeastern United States, and is a popular ornamental tree in temperate climates. It is recognizable by the combination of its five-pointed star-shaped leaves (similar to maple leaves) and its hard, spiked fruits. It is currently classified in the plant family Altingiaceae, but was formerly considered a member of the Hamamelidaceae.
Liquidambar styraciflua, liquidámbar americano o, simplemente, liquidámbar,[2] es un árbol caducifolio de la familia Altingiaceae,[3] anteriormente considerada como parte de las Hamamelidaceae.
Es un árbol medio a grande, hasta 20 a 35 m (excepcionalmente 41 m), con un tronco de hasta 1 m (incluso más de 2) de diámetro, ramificado desde la base con ramas más o menos patentes. El tronco joven, las ramas menores y las ramitas tienen, como todos los representantes del género Liquidambar, unas excrecencias de corteza -tipo corcho- patentes, laminares y discontinuas, longitudinales a su largo, que le dan un aspecto muy particular e inconfundible. Las hojas son palmadas y lobuladas, de 7 a 19 cm (raramente de 25 cm) largas y anchas y con un pecíolo de 6 a 10 cm, luciendo parecido a las hojas de los arces. Las estipulas, en la base de dichos peciolos, son linear-lanceoladas, de unos 3-4 mm de largo, tempranamente caedizas. El limbo de las hojas tiene cinco lóbulos puntiagudos, y son fácilmente distinguibles de las de los arces por su disposición alterna, no en pares opuestos; son de color verde oscuro y tupido, y en muchos casos se tornan en brillantes naranjas, rojo y púrpuras en otoño. Es árbol monoico, con las inflorescencias masculinas verdosas en racimos pedunculados, erectos, cónicos, de 3-6 cm de largo, compuestos de numerosas cabezuelas centimétricas, globulares y también pedunculadas de abundantes flores sin perianto, con 4-8 estambres por flor, caducas después de la antesis. Las flores femeninas —también de color verdoso y sin sépalos ni pétalos— tienen un hipanto discoide con 5-8 estaminodios, un ovario uni o bi-locular de 1-2 o muchos óvulos, anátropos y de placentación axial, acabado por un pistilo de 2 estilos con estigmas doblados hacia fuera y se organizan en inflorescencias péndulas esféricas de tamaño centimétrico, muy acrescentes durante la fructificación, con decenas de flores, colgando de un fino pedúnculo alargado. Ambas inflorescencias, masculina y femenina, aparecen al mismo tiempo que las hojas -final del invierno, principios de primavera- y están insertadas prácticamente en un mismo punto, envueltas en vainas individuales dobles caedizas muy pubescentes, de color pardo. El fruto, péndulo -al igual que las inflorescencias- es compuesto, pesado, seco, globoso, de 2,5 a 4 cm de diámetro y con numerosas (20 a 50) cápsulas biloculares septicidas con los 2 estilos y sus estigmas persistentes y endurecidos, y cada una de dichas cápsulas se abren aún en el árbol y las semillas se dispersan por anemocoria mientras las infrutescencias se resecan, oscurecen y se quedan in situ durante largo tiempo. Hay una o dos semillas viables por lóculo, elípticas alargadas, de tamaño centimétrico, negruzcas, apicalmente aladas —ala de color canela, algo traslucida— y con diminutas manchas sub-rectangulares alargadas más oscuras, y numerosas semillas abortadas milimétricas, sin ala, de color amielado, angulosas y con aspecto de serrín.[4]
Es nativo de áreas templadas del este de Norteamérica, en Estados Unidos desde el sur de Nueva York al oeste y sur de Misuri y el este de Texas y el sur y centro de Florida. Es especialmente popular en California, donde se puede encontrar en forma silvestre. En Florida, se vende en sitios situados tan al sur como Lake Worth (Florida). En México desde el sur de Nuevo León al sur de Chiapas; nativo también en Belice, El Salvador, Honduras, Nicaragua y Guatemala.[5]
Cultivado en la zonas templadas de todo el mundo: por ejemplo, se introdujo exitosamente en Canadá, Argentina, Australia, Chile, Europa, Hawái, Nueva Zelanda, Sudáfrica, Uruguay, Colombia y Zimbabue.
Campos, bosques, llanuras inundadas, pantanos, ríos. Crece desde el nivel del mar hasta los 800 m de altitud.[4]
En Bogotá es usado en alineaciones urbanas a 2600 msnm sin mucha variación de color en su follaje, pero con buen crecimiento y tolerancia al frío, la altura y pluviosidad de la ciudad.
En Estados Unidos crece en bajas y moderadas altitudes, mientras en México y Guatemala crece a mayores altitudes donde el clima se atempera. Crece mejor en suelos francos, húmedos, ácidos, arcillosos, y tolera pobre drenaje. Tolera moderadamente las sales. Puede desarrollar clorosis en suelo alcalino, especialmente donde el contenido de materia orgánica es bajo.
Florece de marzo a mayo, y la infructescencia acaba su maduración y libera sus semillas a finales del otoño.
El árbol más grande conocido de Liquidambar styraciflua, 41,4 m de altura, con un diámetro de tronco de 2,25 m, se cita de Condado de Craven, Carolina del Norte (Estados Unidos).[4]
El primer registro de esta planta apareció en castellano por F. Hernández, publicado en 1651, describe este gran árbol que produce una goma fragante que recuerda al ámbar líquido, de allí su nombre. En Historia Plantarum de Ray (1686) se la llama Styrax liquida. En 1681, lo introdujo en Europa John Banister, un misionero naturalista enviado por Henry Compton (1632 - 1713), Obispo de Londres de 1675 hasta 1713, quien los plantó en los jardines del palacio episcopal de Fulham.
Era una planta bien conocida como medicinal por los nativos americanos: Cheroqui, Choctaw, Houma, Koasati, y las tribus Rappahannock lo utilizaban de diversas maneras, especialmente la goma, la corteza y la raíz, como antidiarreíco, en dermatología y ginecología. También como febrífugo y sedante, entre otros.[4]
El liquidámbar americano es un árbol ornamental popular por sus intensos colores otoñales; pero tiene algunos problemas: la madera es débil y se desrama fácilmente con las tormentas. Es desagradable caminar sobre sus frutos puntiagudos, y su profusion hace difícil su quite.
La madera es muy compacta y de grano fino, el duramen es rojizo, y tiene vetas negruzcas; se usa para pulpa de fibra, es pobre para carpintería o leña. Como suele secar en color negro, se lo utiliza en vez de la ebonita para marcos de cuadros, y otros usos similares, pero no tolera el exterior.
La resina, liquid ambar o bálsamo copal, no tiene virtudes especiales medicinales, siendo inferior en propiedades terapéuticas a otras de su clase. Es una clase de bálsamo nativo, o resina, como la turpentina. Suele ser clara, rojiza o amarillenta, con un aroma a ámbar gris. Se lo pasa forma sólida, e históricamente se exportaba en barriles. Ganó fama de ser un excelente bálsamo pulmora, y bueno contra la ciática, debilidad nerviosa, etc. Mezclado con tabaco, la goma se utilizó para fumar en la corte de los emperadores mexicanos. Se usó mucho en Francia como perfume para guantes. Se cultiva en México, algo en latitudes altas de Norteamérica, y/o Inglaterra.
Liquidámbares americanos han sido elegidos como especie para adornar el World Trade Center Memorial [6] in Nueva York.
Liquidambar styraciflua fue descrita por Carlos Linneo, y publicado en Species Plantarum, vol. 2, p. 999 en 1753.[7][8]
Liquidambar: nombre genérico que deriva de la palabra latina liquidus y la palabra árabe para ambar, aludiendo al líquido de color ámbar que produce.
styraciflua: epíteto compuesto de styrax y ciflua que significa "goma o cola de Styrax".[9]
Infrutescencia muy incipiente.
Fruto inmaduro mostrando las cápsulas pares.
Fruto maduro después de la dispersión de las semillas.
Fruto multicápsular cortado longitudinalmente, con semillas in situ y sueltas (abortadas y aladas).
Semillas abortadas y semillas aladas sueltas.
Liquidambar styraciflua, liquidámbar americano o, simplemente, liquidámbar, es un árbol caducifolio de la familia Altingiaceae, anteriormente considerada como parte de las Hamamelidaceae.
Likidanbarra (Liquidambar styraciflua) zuhaitz mota bat da, Liquidambar generoko ezagunena. Jatorriz Ipar Amerikakoa (AEB hegoaldea eta Mexiko), mundu osoko parke eta lorategietan aurki daiteke apaingarri. Europara XVII. mendean ekarri zen. Hostotza trinkoa du, udazkenean gorrimin kolorea hartzen du eta ikusgarria izaten da hostotzaren beste tonalitateekin batera konbinatzen denean.
Likidanbar izena, "likido' eta "anbar" hitzen elkarketa da, azaletik ateratzen zaion erretxina anbarkara dela-eta. Erretxina hau lurrindegietan erabiltzen da, Peruko baltsamoa izenarekin.
Ondo jasaten ditu hotzak eta argi ugari behar du. Hasieran astiro hazten bada ere, 15etik 20 metrora bitartean haz daiteke.
Hosto-erorkorra, astigarraren antzekoak ditu, baina aurkako hostoak izan beharrean txandakoak ditu, 5-7 lobuludun ertz triangeluar kaskodunak. Hostoek hainbat tonalitate hartzen dutenez, hostotza oso ikusgarria izaten du, izan ere, gorritik berdera pasatzen da, tartean horiak, laranjak, bioletak eta denen nahasketak hartzen ditu.
Fruitu biribilak ematen ditu eta negu osoan izaten ditu dilindan.
Likidanbarra (Liquidambar styraciflua) zuhaitz mota bat da, Liquidambar generoko ezagunena. Jatorriz Ipar Amerikakoa (AEB hegoaldea eta Mexiko), mundu osoko parke eta lorategietan aurki daiteke apaingarri. Europara XVII. mendean ekarri zen. Hostotza trinkoa du, udazkenean gorrimin kolorea hartzen du eta ikusgarria izaten da hostotzaren beste tonalitateekin batera konbinatzen denean.
Likidanbar izena, "likido' eta "anbar" hitzen elkarketa da, azaletik ateratzen zaion erretxina anbarkara dela-eta. Erretxina hau lurrindegietan erabiltzen da, Peruko baltsamoa izenarekin.
Lännenambrapuu[3] (Liquidambar styraciflua) on ambrapuukasveihin kuuluva kesävihanta puu, joka kasvaa alkuperäisenä Pohjois-Amerikan kaakkoisosissa.[2][4] Se on suosittu koristekasvi kauniin punakeltaisen ruskavärityksensä vuoksi.[2][5] Sen tähtimäiset lehdet muistuttavat hieman vaahteroiden lehtiä, mutta ovat varrella kierteisesti eivätkä vastakkain kuten vaahteroilla.[2][4]
Lännenambrapuu on pitkäikäinen ja melko nopeakasvuinen puu, joka kasvaa 15–45 metriä korkeaksi ja alkaa tuottaa siementä 20–30 vuoden ikäisenä.[2][5] Latvus on nuorilla puilla kapean kartiomainen, mutta muuttuu puun ikääntyessä pyöreäksi ja avonaiseksi. Kuivilla paikoilla kasvavilla puuyksilöillä on syvälle ulottuva pääjuuri, kun taas märillä paikoilla juuristo levittäytyy lähelle maanpintaa.[2] Kaarna on nuorissa puissa harmaata ja sileää, mutta muuttuu vanhemmiten uurteiseksi ja suomumaiseksi. Oksissa on selviä korkkiharjanteita.[4]
Kiiltävänvihreät lehdet sijaitsevat varrella kierteisesti ja niissä on 6–10 senttimetriä pitkä lehtiruoti.[4][6] Korvakkeet ovat tasasoukkia tai suikeita, 3–4 millimetriä pitkiä ja varhain varisevia.[6] Lehtilapa on 7–19 senttimetriä pitkä, sormijakoinen ja viisi- tai seitsenliuskainen – yksittäiset liuskat ovat pitkäsuippuisia ja usein sahalaitaisia.[2][4][6] Lehdet ovat nuorena suonia myöten karvaiset ja tuoksuvat hieraistaessa miellyttäville.[6] Ne hehkuvat syksyllä keltaisen, oranssin, punaisen ja purppuranpunaisen sävyissä.[4][6]
Lännenambrapuu on yksikotinen kasvi, joka kukkii maalis–toukokuussa ja kantaa hedelmää syys–marraskuussa maantieteellisestä sijainnista riippuen.[2][5] Pienet kellanvihreät hede- ja emikukat ovat kehättömiä ja sijaitsevat erillisissä, pallomaisissa mykerökukinnoissa.[4][5][6] Hedemykeröt muodostavat 3–6 senttimetriä pitkiä varrellisia terttuja, joiden päähän emimykeröt ovat kiinnittyneet yksitellen.[2][5][6]
Pölytyksen jälkeen emimykeröstä kehittyy noin 3 senttimetrin mittainen, piikikäs ja pallomainen hedelmä, joka muodostuu pienistä, kaksilokeroisista siemenkodista.[4][5] Yksittäiset siemenkodat ovat suippokärkisiä ja kätkevät sisälleen yksi tai kaksi 8–10 millimetrin mittaista siivellistä siementä sekä sahanpurun näköistä massaa, joka koostuu surkastuneista siemenistä. Hedelmät ovat aluksi kiiltävänvihreitä mutta muuttuvat kypsyessään ensin keltaisiksi ja sitten ruskeiksi. Samalla siemenkodat avautuvat ja niistä vapautuvat siemenet leviävät tuulen mukana puun ympäristöön.[5][6] Tyhjät hedelmät säilyvät puussa usein talven yli.[5]
Lännenambrapuu on melko nopeakasvuinen. Sen siementuotanto alkaa noin 20–30 vuoden iässä ja jatkuu ainakin 150 vuoden ikään saakka. Siementuotanto vaihtelee vuosittain suuresti vallitsevan säätilan mukaan. Laji voi lisääntyä siementen lisäksi juurivesojen avulla.[5]
Lännenambrapuuta esiintyy luontaisesti Pohjois-Amerikan itäosissa, Meksikossa ja Keski-Amerikassa.[4] Yhdysvalloissa sen levinneisyysalue ulottuu koillisessa Connecticutiin, luoteessa Missouriin ja Etelä-Illinoisiin, lounaassa Itä-Texasiin ja kaakossa Keski-Floridaan. Parhaiten se menestyy Mississippijoen alajuoksulla. Sitä tavataan myös yksittäisinä esiintyminä Meksikon luoteis- ja keskiosissa, Guatemalassa, Belizessä, El Salvadorissa, Hondurasissa ja Nicaraguassa.[5]
Lännenambrapuu sietää huonosti varjostusta mutta on varsin vaatimaton maaperän suhteen. Parhaiten se menestyy kosteassa ja runsasravinteisessa alluviaalisessa hiesu- tai savimaassa, usein virtaavan veden äärellä.[2] Yleensä se kasvaa hylätyillä pelloilla, metsissä, tulvatasangoilla, kosteikoilla sijaitsevilla matalilla lehtipuusaarekkeilla (hammock), rämealueilla sekä joentörmillä aina 800 metrin korkeuteen asti.[6]
Lännenambrapuu valtaa vanhoja peltoja ja hakkuuaukioita ensimmäisten kasvien joukossa ja muodostaa niille joskus puhtaita metsiköitä. Muita samoilla alueilla viihtyviä lajeja ovat punavaahtera, saarnivaahtera, mustakoivu, luutahikkori, seitsikkohikkori, valkohikkori, nukkahikkori, Celtis laevigata, lyhytneulasmänty ja loblollymänty.[5]
Lännenambrapuun kasvukausi vaihtelee levinneisyysalueen pohjoisosien 180 päivästä eteläosien 320 päivään. Vuotuinen sademäärä on pienimillään 1 020 millimetriä pohjoisessa ja enimmillään 1 520 millimetriä etelässä. Tammikuun keskilämpötila on alle −1 astetta pohjoisessa ja noin 10 astetta etelässä.[5]
Lännenambrapuun jällestä saadaan palsamia – kirkasta ja paksua eritettä, joka on ruskeankeltaisen väristä ja tuoksuu voimakkaan aromaattiselle. Sitä käytetään tuoksun kiinnitteenä hajuvesissä, makuaineena tupakassa, hajusteena saippuoissa ja ehostusaineissa sekä raaka-aineena liimoissa, lakoissa ja suitsukkeissa. Palsami maistuu makealle, minkä vuoksi sitä on pureskeltu kuten purukumia. Se on ollut myös tärkeä rohdoskasvi Pohjois-Amerikan intiaaneille ja siitä on tehty erilaisia lääkevoiteita ja -siirappeja, joilla on hoidettu ripulia, limakalvontulehduksia, yskää, punatautia, hiertymiä sekä haavoja.[2][6]
Lännenambrapuusta on jalostettu useita koristelajikkeita, jotka hehkuvat syksyllä punaisen ja keltaisen sävyissä.[2][4] Sen puuaineksesta tehdään sahatavaraa, puuviilua ja vaneria, joista valmistetaan edelleen laatikoita, koreja, huonekaluja, koristelistoja sekä ikkunan- ja ovenkarmeja.[2] Sitä käytetään myös ratapölkyissä ja aidantolpissa, lastuvillan ja selluloosan valmistuksessa sekä polttopuuna. Lisäksi se tarjoaa talviravintoa monille villieläimille ja sen siemeniä syövät linnut ja oravat.[2]
Lännenambrapuu (Liquidambar styraciflua) on ambrapuukasveihin kuuluva kesävihanta puu, joka kasvaa alkuperäisenä Pohjois-Amerikan kaakkoisosissa. Se on suosittu koristekasvi kauniin punakeltaisen ruskavärityksensä vuoksi. Sen tähtimäiset lehdet muistuttavat hieman vaahteroiden lehtiä, mutta ovat varrella kierteisesti eivätkä vastakkain kuten vaahteroilla.
Copalme d'Amérique
Le copalme d'Amérique ou Liquidambar (Liquidambar styraciflua) est une espèce d'arbres qui appartient maintenant à la famille des Altingiacées, auparavant classé dans la famille des Hamamelidacées[1].
L’arbre est originaire de l’est de l’Amérique du Nord. Présent le long des rives du Mississippi et de la rivière Ohio, il pousse également de l’État de New York jusqu’en Floride[1]. Il grandit de préférence sur des terrains alluviaux de qualité, bien éclairés, où il partage son aire de répartition avec des chênes et des peupliers. Il n’apprécie pas les terrains marécageux ni les terres trop calcaires et trop sèches[1]. L’arbre a été introduit en Europe vers 1681[2], où on le cultive par exemple comme arbre d’ornement jusqu’en Ukraine.
Le Liquidambar a une hauteur moyenne allant de 25 à 35 mètres pour un diamètre pouvant atteindre 1 mètre à l’âge de 200 à 300 ans[1]. Il a une cime irrégulière de forme ovale. Il a une croissance vigoureuse et peut donner ses premiers fruits vers 25 ans[1]. L'écorce est brun foncé avec des crevasses subéreuses (lignes de liège). Il est souvent cultivé sous forme de baliveau. Son bois brun-rouge est précieux et ressemble à celui du noyer[1].
Les feuilles (10 à 18 cm de long) sont palmatilobées, simples, en formes d’étoiles, avec des nervures palmées, elles peuvent comporter 5 à 7 lobes triangulaires finement dentés. Elles prennent une couleur rouge puis pourpre très caractéristique à l'automne[1].
Le fruit, ressemblant à celui du platane, est une boule hérissée pendante de 2 à 3 cm de diamètre composée d'une cinquantaine de capsules bilobées contenant chacune deux graines ailées de 5 mm de long. Les capsules s'ouvrent à maturité en fin d'automne laissant rapidement s'échapper les graines ailées. De nombreuses graines ailées avortent et produisent une poudre ressemblant à de la sciure s'échappant du fruit lorsqu'on le secoue.
Vu la qualité et l’aspect de son bois, on l’utilise pour en faire du mobilier dans le domaine de l’ébénisterie[1]. On extrait de son bois et de ses fruits un ambre liquide nommé « Baume de liquidambar ». Celui-ci était utilisé comme gomme à mâcher par les Indiens Cherokees, ainsi qu'en médecine traditionnelle, notamment pour traiter les sciatiques - mais la qualité de ce baume est surpassée par bien d'autres produits du même type et ces utilisations sont aujourd'hui tombées en désuétude[1].
Copalme d'Amérique
Le copalme d'Amérique ou Liquidambar (Liquidambar styraciflua) est une espèce d'arbres qui appartient maintenant à la famille des Altingiacées, auparavant classé dans la famille des Hamamelidacées.
Lo storace americano (Liquidambar styraciflua (L., 1753)) è una pianta arborea di taglia medio-grande appartenente alla famiglia delle Altingiacee[2].
È un albero di origine nordamericana, con tronco slanciato. Le foglie sono caduche, a fillotassi alterna (a differenza di quelle, opposte, degli aceri a cui assomigliano), lungamente picciolate di colore verde e forma per lo più pentalobata; divengono gialle, rosse e arancio in autunno. Può raggiungere un'altezza di oltre 25–35 m e la sua chioma (piramidale o arrotondata, a seconda dell'età) un diametro di m 10. I fiori sono unisessuali riuniti in infiorescenze maschili e femminili separate, la pianta è monoica. I fiori maschili sono privi di perianzio con molti stami, quelli femminili hanno solo il calice e ovario infero. Il frutto è una infruttescenza globosa legnosa, grande fino a 4 cm, che contiene diverse decine di capsule. Ogni capsula contiene 1 o 2 semi. L'infruttescenza, dapprima verde, diventa legnosa ed è spinescente per la persistenza degli stili. Resiste al freddo; vive bene nei terreni acidi.
La pianta è originaria degli Stati Uniti sud-orientali con propaggini anche in America centrale, dove è tipica della foresta nebulosa.
Generalmente viene piantata a scopo ornamentale ai lati dei viali, o isolata all'interno di giardini.
Dalla pianta si estrae una resina profumata, chiamata storace (da storace americano, altro nome del liquidambar styraciflua) , dall'aspetto di torba di colore nero. Tale resina, morbida al tatto, può essere posta su carboncini ardenti. Il fumo che si forma è bianco e profumato e una volta dissolto si continua a percepirne per ore la fragranza.
Foglie di L. styraciflua.
Fusto di L. styraciflua.
Dettaglio di infiorescenza e foglie di L. styraciflua.
Frutti di L. styraciflua.
Semi di L. styraciflua.
Lo storace americano (Liquidambar styraciflua (L., 1753)) è una pianta arborea di taglia medio-grande appartenente alla famiglia delle Altingiacee.
De amberboom (Liquidambar styraciflua) is een loofboom uit de familie Altingiaceae. De plant komt van oorsprong uit het oosten van Noord-Amerika. De amberboom wordt als sierboom sinds 1688 aangeplant in Europa. Er zijn enkele cultivars.
De amberboom kan tot 45 m hoog worden, maar wordt in Noordwest-Europa niet hoger dan 10-20 m. Hij neemt in de Lage Landen tamelijk langzaam in grootte toe hoewel hij in het herkomstgebied geldt als een snelle groeier. Amerikaanse bomen bleken na kap tot vier eeuwen oud. De amberboom heeft veel zon nodig. De jonge boom heeft een kegelvorm. Later wordt de boom breder met een eironde tot ronde vorm. De jonge bast is roodbruin, later wordt deze grijsbruin en diep gegroefd. De diepe groeven lijken op de pantserschubben van een krokodil; de boom wordt in Amerika ook wel alligatorwood genoemd. Bij oudere bomen worden op de takken en twijgen kurklijsten gevormd. De bladeren doen denken aan die van de esdoorn, maar hebben een verspreide bladstand. Het blad is handvormig samengesteld, vijf- tot zeventallig en 10-15 cm groot. De nervatuur van het blad is handnervig en het blad heeft een gezaagde bladrand. De bladsteel is lang samen met de vruchtsteel. De vrucht zelf is in het bijzonder bezet met stekels. Het blad heeft mooie herfstkleuren: dieprood, geel en oranje. Stukgewreven bladeren geven een aangename zoete geur af. De oliehoudende hars in de bast werd en wordt in Amerika ('Sweet Gum') gebruikt als basis van kauwgom en als geurstof in voedingsmiddelen, tabak en parfum. De hars bevat ook geneeskrachtige stoffen en werd door stammen als de Cherokee en de Choctaw daarom aangewend bij wonden, huidkwalen, problemen met de spijsvertering en verkoudheid. De inhoudsstof shikiminezuur ligt ook aan de basis van een medicijn tegen griep. Het hout heet satijnnoten, het glanst als zijde en splintert niet en wordt toegepast in de meubelmakerij, onder andere als fineer.
De boom is eenhuizig en bloeit in april en mei met eenslachtige bloemen. De amberboom kenmerkt zich verder door de bolvormige vruchthoofdjes. Die bevatten veertig tot zestig kleine doosvruchtjes die weer ieder een of twee zaden bevatten. De vruchthoofdjes hebben een diameter van vijfentwintig tot achtendertig millimeter.
De amberboom is een van de meest voorkomende hardhoutsoorten in het zuiden van de VS. Binnen de VS komt het voor van het meest zuidwestelijke deel van Connecticut, westelijk en zuidelijk Missouri, en het oostelijke deel van Texas tot aan centraal Florida. Maar de boom groeit ook in Mexico, van zuidelijk Nuevo León tot zuidelijk Chiapas. Ook in Guatemala en Honduras komt de boom voor. De boom komt in de Verenigde Staten voor tot op gemiddelde hoogte, terwijl de boom in de Latijns-Amerikaanse landen tot de nevelwouden behoort, daar groeit de boom tot op hogere hoogtes waar het klimaat meer gematigd is.
Wegens het decoratieve blad wordt de boom tamelijk vaak aangeplant in steden en parken van Europa en Australië.
De amberboom was al van oudsher bij de indianen van Amerika bekend, die de gom ervan verbrandden als geurstof. Na de Spaanse verovering van Midden-Amerika ontdekten de Europeanen de gom. Juan de Grijalva, de neef van de Spaanse gouverneur van Cuba, meldde in 1517 dat ze van Maya's hol riet ten geschenke kregen van een el lang, gevuld met kruiden en een welriekende amber. Het kon in brand gestoken worden om de lucht te zuiveren. De boom had ook een speciale naam in de taal van de Azteken, het Nahuatl: Ocotzocuahuitl, een combinatie van ocotl (Pinus), tzotl (hars) en cuahuitl (boom). In 1615 beschreef de Spaanse natuurvorser Francisco Hernández de Toledo postuum de boom waarbij hij ook de vloeibare geurige gom vermeldde. De eerste die een Latijnse naam toepaste, was John Ray in zijn Historia Plantarum van 1686 waarin hij de boom als Styrax liquida aanduidde. De botanische verzamelaar dominee John Baptist Banister zond in 1681 als eerste een exemplaar naar Europa dat geplant werd in de tuin van Fulham Palace.
Liquidambar styraciflua is in 1753 formeel benoemd door Linnaeus op basis van een exemplaar hem toegezonden door Pehr Kalm na diens ontdekkingsreizen in Noord-Amerika. De geslachtsnaam is afgeleid van het Latijn liquidus, "vloeibaar" en het Arabisch ambar, "gom", een verwijzing naar de welriekende rode gom die de bladeren van de boom bij warmte afscheiden en die uit de stam kan worden afgetapt, de storax of styrax, die in Klein-Azië al eeuwen uit de verwante soort Liquidambar orientalis werd gewonnen. Die gom verklaart ook de soortaanduiding styraciflua die "met storax vloeiend" betekent.
De cultivars worden vegetatief vermeerderd door enting op soortonderstammen. Er zijn cultivars met zeer verschillende bladvormen en bladkleuren. Voor aanplant in de Lage Landen worden Liquidambar styraciflua 'Moraine' en Liquidambar styraciflua 'Worplesdon' veel toegepast.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Liquidambar styraciflua op Wikimedia Commons. De amberboom (Liquidambar styraciflua) is een loofboom uit de familie Altingiaceae. De plant komt van oorsprong uit het oosten van Noord-Amerika. De amberboom wordt als sierboom sinds 1688 aangeplant in Europa. Er zijn enkele cultivars.
Ambratre (Liquidambar styraciflua) er et løvfellende tre i familien Altingiaceae. Det ble tidligere regnet til trollhasselfamilien (Hamamelidaceae).
Det blir opptil 41 m høyt. Barken er lysegrå eller mørkebrun hos unge trær og blir senere furet med mørkegrå ribber. Bladene er håndflikete og minner om lønneblad, men sitter spredt. Trærne er sambu og vindbestøvet. Blomstene er små og grønne. Hannblomstene sitter i opprette blomsterstander, mens hunnblomstene sitter på hengende, runde hoder. Frukten er tornet, kulerund og 2,5–4 cm i diameter.
Ambratre vokser i mange klimatyper og på ulike sorter jordsmonn, men trives best på fuktig leirjord i elvedaler. Arten inngår i mange typer blandet skog og kan vokse sammen med blant sumpeik, pileik, amerikaplatan, kvitalm, tulipantre, rødlønn, asklønn, svartbjørk, hickory, Celtis laevigata og virakfuru. Flere arter av kornell og or er sammen med amerikajudastre vanlige i undervegetasjonen.
Utbredelsen omfatter østlige USA fra Connecticut sørover til sentrale Florida og østlige Texas. Det finnes så langt vest som Missouri, Arkansas og Oklahoma og nordover til sørlige Illinois. Ambratre mangler i Appalachene og de vinterkalde strøkene i Midtvesten. Det finnes også spredte populasjoner i tåkeskog i nordøstlige og sentrale Mexico, Guatemala, Belize, El Salvador, Honduras og Nicaragua.
I sørøstlige USA er ambratre det viktigste trevirket fra løvtrær, og virket brukes til en rekke formål. Harpiksen dufter sterkt og kalles amerikansk storaks. Den brukes til fremstilling av parfyme og til å sette smak på tobakk. Den er også blitt brukt til medisinske formål.
Bark
Knopp
Bladverk
Hunnblomster
Hannblomster
Høstfarge og frukt
Ambratre (Liquidambar styraciflua) er et løvfellende tre i familien Altingiaceae. Det ble tidligere regnet til trollhasselfamilien (Hamamelidaceae).
Det blir opptil 41 m høyt. Barken er lysegrå eller mørkebrun hos unge trær og blir senere furet med mørkegrå ribber. Bladene er håndflikete og minner om lønneblad, men sitter spredt. Trærne er sambu og vindbestøvet. Blomstene er små og grønne. Hannblomstene sitter i opprette blomsterstander, mens hunnblomstene sitter på hengende, runde hoder. Frukten er tornet, kulerund og 2,5–4 cm i diameter.
Ambratre vokser i mange klimatyper og på ulike sorter jordsmonn, men trives best på fuktig leirjord i elvedaler. Arten inngår i mange typer blandet skog og kan vokse sammen med blant sumpeik, pileik, amerikaplatan, kvitalm, tulipantre, rødlønn, asklønn, svartbjørk, hickory, Celtis laevigata og virakfuru. Flere arter av kornell og or er sammen med amerikajudastre vanlige i undervegetasjonen.
Utbredelsen omfatter østlige USA fra Connecticut sørover til sentrale Florida og østlige Texas. Det finnes så langt vest som Missouri, Arkansas og Oklahoma og nordover til sørlige Illinois. Ambratre mangler i Appalachene og de vinterkalde strøkene i Midtvesten. Det finnes også spredte populasjoner i tåkeskog i nordøstlige og sentrale Mexico, Guatemala, Belize, El Salvador, Honduras og Nicaragua.
I sørøstlige USA er ambratre det viktigste trevirket fra løvtrær, og virket brukes til en rekke formål. Harpiksen dufter sterkt og kalles amerikansk storaks. Den brukes til fremstilling av parfyme og til å sette smak på tobakk. Den er også blitt brukt til medisinske formål.
Ambrowiec balsamiczny, ambrowiec amerykański, styrakowiec amerykański (Liquidambar styraciflua L.) – gatunek drzewa pochodzący z Ameryki Północnej i Środkowej. Jest uprawiany w wielu krajach świata[3].
Kwitnie w maju, jest wiatropylny. Wymaga żyznej gleby. Może być uprawiany w strefach mrozoodporności od 10A do 5B (znosi mrozy do -26 °C)[4].
Jest to gatunek charakterystyczny dla lasów łęgowych wiązowo-klonowych oraz bagiennych lasów cypryśnikowo-tupelowych. Rozprzestrzenia się agresywnie na glebach żyznych i bardzo wilgotnych, nawet długotrwale zalewanych
Balsamiczna żywica ambrowców używana jest w medycynie, przemyśle kosmetycznym i spożywczym (kiedyś aromatyzowano nią gumę do żucia). Drewno czerwonawo-brązowe z ciemniejszymi smugami i cętkami, dość twarde i ciężkie, w stolarstwie cenione na równi z dębowym. Zawiera wonną oleożywicę, znaną jako "styraks amerykański", wykorzystywaną w celach leczniczych jako środek wykrztuśny i bakteriobójczy, a także jako surowiec do produkcji gumy do żucia.
Ambrowiec balsamiczny, ambrowiec amerykański, styrakowiec amerykański (Liquidambar styraciflua L.) – gatunek drzewa pochodzący z Ameryki Północnej i Środkowej. Jest uprawiany w wielu krajach świata.
Liquidambar styraciflua é uma árvore que pertence à família Altingiaceae. É nativa de áreas temperadas do leste da América do Norte e de regiões tropicais montanhosas do México e América Central.[1]
O nome do gênero desta planta, Liquidambar, foi dado pela primeira vez por Lineu em 1753 e significa "âmbar líquido", é a junção da palavra latim liquidus (líquido) com a palavra árabe ambar (âmbar), em alusão ao suco ou goma terebíntica perfumada que exala da árvore e de cor âmbar. Seu nome botânico, styraciflua, é um antigo nome genérico que significa "fluido com estoraque" (uma resina vegetal).[2]
É conhecida no Brasil como Árvore-do-âmbar, Liquidâmbar e Rainha-do-outono.[3] Também é erroneamente conhecida por Carvalho-canadense devido sua aparência lembrar espécies dos gêneros Carvalho e Acer, mas sem nenhuma ligação.[4][5]
É uma árvore perene de porte grande que pode atingir de 15 a 45 metros. Seu tronco tem a casca marrom-avermelhada e levemente rachada a escamosa, mais tarde marrom-acinzentada e meio enrugada.
As árvores jovens apresentam copas cônicas e altas, enquanto as árvores maduras apresentam copas arredondadas e extensas. As folhas tem forma de estrela com três a sete lóbulos longos e serrilhados, com pecíolos longos. São da cor verde escuro, lisas e brilhantes, geralmente ficando com diferentes tonalidades de verde claro, amarelo, laranja e vermelho no outono, muitas vezes de forma simultânea. É caducifólia no inverno.
Na primavera surgem as inflorescências, de cor verde e de pouca importância ornamental. É monoicia, com as flores masculinas em cachos e as flores femininas penduradas no final do mesmo caule.
Os frutos são globosos, recobertos por espinhos e lenhosos quando maduros. Cada fruto é composto, formado por até 40 cápsulas com uma a duas sementes cada.[6][3]
É muito utilizada para arquitetura paisagista em grandes áreas, como parques, praças e ao redor de avenidas. É mais encontrada nas regiões sul e sudeste do Brasil, onde o clima é subtropical a temperado.[3] Em Curitiba, capital do Paraná, a árvore faz sucesso na Rua Deputado Heitor Alencar Furtado, no bairro Mossunguê, com 853 exemplares.[7]
Pequenos ramos com placas laterais de casca
Casca profundamente estriada
Folhagem no verão
Folhagem no outono
Flores
Frutos e sementes - MHNT
.jpg)
._Detail._31-03-2020_(d.j.b.).jpg_07.jpg)
.JPG)
_(2966992728).jpg)
.JPG)
._Detail._31-03-2020_(d.j.b.).jpg_07.jpg)
._Detail._(d.j.b.).jpg)
_showing_imbricate_cataphylls_5404.jpg)
|lingua3= (ajuda) Liquidambar styraciflua é uma árvore que pertence à família Altingiaceae. É nativa de áreas temperadas do leste da América do Norte e de regiões tropicais montanhosas do México e América Central.
Liquidambar styraciflua là một loài thực vật có hoa trong họ Altingiaceae. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Bài viết chủ đề bộ Tai hùm này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Liquidambar styraciflua là một loài thực vật có hoa trong họ Altingiaceae. Loài này được L. miêu tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Ликвидамбар смолоносный, или амбровое дерево (лат. Liquidambar styraciflua) — вид растений семейства алтингиевых, листопадное (редко вечнозелёное или полулистопадное) дерево, распространённое в тёплом умеренном климате восточной части Северной Америки.
В своём фундаментальном произведении «Общая история дел Новой Испании» (1547—1577) Бернардино де Саагун, опираясь на сведения ацтеков о свойствах растений, привел различные сведения о ликвидамбаре смолоносном, в частности о том, что:
Есть ещё одно лекарство, называющееся сакасили… Принимают против ломкости костей. Скажу, что оно хорошее положенное сверху вместе с клейкой основой, такой как цауитли или шочиокоцотлем[2].
Средних размеров дерево высотой 20—35 м (в редких случаях до 41 м) высотой, с диаметром ствола до 2 м и пирамидальной кроной. Ствол прямой. Кора серо-коричневая, трещинноватая. Ветки имеют различные оттенки от ярко-зелёного до жёлто-коричневого; обычно с хорошо заметными пробковыми наростами, особенно у молодых деревьев. Верхушечная почка крупная и, как правило, липкая, покрытая зелёными либо оранжево-коричневыми чешуйками.
Листья пальчатолопастные, цельные, 7—19 (редко до 25) см длиной, широкие, с мелко-пильчатыми краями, сидят на черешке 6—10 см. Они имеют 5—7 лопастей и внешне напоминают листья некоторых видов клёна, но в отличие от них их расположение очередное, а не супротивное. В верхней части ярко-зелёные, в нижней части опушёные в пазухе, при надломе приятно пахнут. Осенью окрашиваются в оранжевые, красные и пурпурные тона.
Цветки однодомные, мелкие, неброские, яркие жёлто-зелёные с небольшим оттенком красного. Женские цветки сидят на тонком стебельке и закрыты шарообразной головкой. Мужские цветки собраны в кисть. Цветёт растение в начале-середине весны.
Соплодия шаровидные, с крупными колючками, 2,5—4 см в диаметре, состоящие из многочисленных (20—50) коробочек. Каждая коробочка содержит в себе одно или два маленьких семени.
На севере ареал этого растения ограничен южной частью штата Нью-Йорк, на юге — центральной частью Флориды, северным побережьем Мексиканского залива и восточным Техасом. Отдельные популяции встречаются в Мексике к югу от штата Нуэво-Леон и в Гватемале.
На территории США растёт в низменностях и на равнине, в Мексике и Гватемале предпочитает горную местность, где климат прохладнее.
Ликвидамбар смолоносный очень популярен в качестве декоративного дерева, известного своей яркой осенней листвой. Среди недостатков при посадках следует назвать непрочную древесину и ломкость ветвей при сильном ветре. Опадающие в изобилии плоды с шипами могут засыпать окружающую лужайку, если их вовремя не убирать.
Кроме природного ареала, амбровое дерево широко интродуцировано в ряде стран, в том числе Аргентине, Австралии, Чили, Европейских странах (в том числе и России), Гавайских островах, Новой Зеландии, ЮАР, Уругвае и Зимбабве. На территории США он особенно популярен в Калифорнии, где стал расти в диком виде. Также культивируется в Канаде на западе Британской Колумбии, а также в Торонто и в районе Ниагарского водопада.
Лучше всего дерево растёт на сыром кислом суглинке или глинистой почве. Ликвидамбр терпим к плохому стоку воды, средне терпим к содержанию солей. На щелочной почве, особенно при недостатке питательных веществ, может появится хлороз листьев (болезнь).
Древесина очень твёрдая и мелкослойная, в сердцевине имеет красноватый оттенок и при распиле на доски имеет поперечные тёмные полосы. Используется для производства шпона и баланса. Так как легко красится в чёрный цвет, иногда используется вместо чёрного дерева (Diospyros ebenum) для изготовления картинных рам и другого схожего применения. В качестве лесоматериала или топлива использовать не рекомендуется, при использовании вне помещений легко поддаётся гниению.
Смола, выделяемая деревом и известная как жидкая амбра, обладает меньшими терапевтическими качествами по сравнению с другими видами ликвидамбара, и поэтому в настоящее время в медицине практически не используется. Она может быть бесцветной, красноватой или жёлтой и издаёт приятный запах серой амбры. Ранее она широко экспортировалась в другие страны и считалась великолепным бальзамом, успокоительным и укрепляющим средством, а также использовалась при лечении радикулита, слабых нервов и других болезней. Смешанная с табаком, когда-то использовалась для курения при дворе мексиканских императоров. Во Франции долгое время использовалась как составная часть парфюмерии для перчаток и т. п.
Амбровые деревья были посажены в качестве составной части ансамбля мемориала на месте разрушенного Всемирного Торгового Центра в Нью-Йорке, открытого в 2011 году.
Культивируемые сорта:
Листья
Листья
Дерево, Техас
Плод
Ликвидамбровая аллея в Адлерском районе Сочи (ул.Ленина)
Ликвидамбар смолоносный, или амбровое дерево (лат. Liquidambar styraciflua) — вид растений семейства алтингиевых, листопадное (редко вечнозелёное или полулистопадное) дерево, распространённое в тёплом умеренном климате восточной части Северной Америки.
.JPG)
分類（APG III） 界 : 植物界 Plantae 階級なし : 被子植物 Angiosperms 階級なし : 真正双子葉類 Eudicots 階級なし : コア真正双子葉類 Core eudicots 目 : ユキノシタ目 Saxifragales 科 : フウ科 Altingiaceae 属 : フウ属 Liquidambar 種 : モミジバフウ L. styraciflua 学名 Liquidambar styraciflua
モミジバフウ（紅葉葉楓、学名：Liquidambar styraciflua）は、フウ科フウ属の落葉高木。別名、アメリカフウ。
花期は4月頃。雌雄同株で、雄花と雌花が別々に頭状花序をつける｡
熟した果実
Museum specimen
北アメリカ中南部・中央アメリカ原産。日本へは、大正時代に渡来した。
街路樹などに利用される。
フウ属には葉の形からモミジバフウ（5-7裂）とサンカクバフウ（3裂）がある。前者はアメリカフウ（北米・中南米原産）、後者は単にフウ（中国・台湾原産）、タイワンフウとも呼ばれる。ともに日本で街路樹・公園木などとして普通に植栽され、秋の紅葉が特に美しい。
また、フウは「楓」と書かれるが、カエデはムクロジ目に属し翼果をつけるのに対し、フウ属は雌花の花序が球形で垂れ下がるので区別できる。
|date= (help)CS1 maint: Uses authors parameter （英語）
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。 
