Lactuca serriola ye una especie perteneciente a la familia Asteraceae.
Ye una planta añal o bienal fedienta, ríxida, de 5-20 dm d'altor, con cañes espinoses enriba. Fueyes ríxides, espinoses na costiella central y per debaxo nel marxe, les fueyes inferiores ováu-oblongues de normal bien lobulaes, les cimeres menos lobulaes y que se caltienen verticales. Capítulos mariellu maciu 1-1,5 de diámetru, munchos nuna inflorescencia espiciforme o piramidal llarga y ramosa. Arreyo estrechamente cilíndricu, con bráctees glabres llanceolaes. Cipseles con costielles finamente tuberculaes y picu de la llongura del aqueniu. Floria pel branu.
Circum-mediterránea y en gran parte d'Europa. Introducida en tol mundu.
Habita al pie de carreteres y caminos, llugares baldíos, riberes seques y dunes.
La planta puede ser comida como ensalada, anque tien daqué de sabor amargoso. Les fueyes nueves pueden comese crudes o cocíes.[1] Sicasí, la so presencia en dellos xacimientos antiguos venceyóse más a les sos propiedaes soporíferas que podríen suxurir l'usu ritual. Los antiguos griegos tamién creíen qu'el so zusmiu acre yera un remediu contra úlceras nos güeyos y lloa pitagóricos llamar la llechuga eunucu, yá que causaba la micción y relaxaba el deséu sexual. Los Navajos usaben la planta como un ceremonial emético.[2] Na islla de Creta en Grecia les fueyes y los biltos tienros d'una variedá llamada Maroula (μαρούλα) o agriomaroulo (αγριομάρουλο) cómense fervíes.[3] Ye utilizáu polos samaritanos como'l Maror (yerba amargoso) nel Pesaj.
El dios exipciu Min acomuñóse con esta variedá de llechuga. Amás, la evidencia arqueobotánica en contestos arqueolóxicos griegos ye escasa, anque les granes carbonizaes recuperáronse d'un depósitu enantes de Cristu del sieglu séptimu nun santuariu de Hera en Samos. Tamién se describe por Teofrasto. Na mitoloxía, Afrodita dizse que tuvo rellaciones con Adonis nuna cama de llechugues, lo que conduz a l'asociación de la verdura con comida pa los muertos.
Lactuca serriola describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Centuria II. Plantarum ... 29. 1756.[4]
Lactuca: nome xenéricu deriváu del Llatín «llechuga», deriváu de lac, lleche;.
serriola: epítetu tamién del Llatín serrula, pequeña sierra, poles sos fueyes serruchaes.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Lactuca serriola ye una especie perteneciente a la familia Asteraceae.
Kompas süddəyən (lat. Lactuca serriola)[1] - süddəyən cinsinə aid bitki növü.[2]
Hündürlüyü 30-100 sm, gövdəsi tək və ya bir neçə saydadır, düz, adətən uzun qövsşəkilli budaqları ilə qollu-budaqlı, süpürgəvari budaqlanmış, ağımtıl rəngdədir, şırımlıdır, çılpaq və ya aşağı hissə uzun tikanlarla örtülmüş və milşəkilli kökü olan birillik və ya ikiillik ot bitkisidir.
Gövdə yarpaqları çox vaxt şaquli müstəvidə yerləşmişdir, qalın dərilidir, göyümtül-yaşıl rəngdədir, çılpaq, və ya orta damarı alt tərəfdə tikanlarladır, oyuqlu lələkvari-bölünmüşdür, hər iki tərəfdən enli neştərvari, uzunsov və ya üç künclü, arxaya qatlanmış payları vardır, kənarları tikanlıkirpikli, dişli, yuxarı yarpaqları bəzən hamısı olur, ayrı deyildir, kənarları qismən iri dişli, oturaqdır və qaidə hissəsi oxşəkilli, qulaqcıqları isə üçbucaq formada sivriləşmişdir. Səbətlərinin uzunluğu 9-14 mm, eni 3-3,5 mm-dir, silindrvaridir, seyrək çiçəklidir, uzunsaplaqlıdır və ya oturaqdır. Toxumları qonur rənglidir, uzunsov əksinə yumurtaşəkillidir. Uzunluğu 3 mm-ə yaxın, eni 1 mm, qaidəsinə doğru daralmış, 7-9 ədəd qabırğası var, toxumun ucuna yaxın yerləşmiş qısa sərt tükləri vardır, uzun, ağ, nazik, uzunluğu 5 mm-ə yaxın dimdiklidir; kəkil (başcıq) ağ rəngdədir, asanlıqla töküləndir.
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Kompas süddəyən (lat. Lactuca serriola) - süddəyən cinsinə aid bitki növü.
Hündürlüyü 30-100 sm, gövdəsi tək və ya bir neçə saydadır, düz, adətən uzun qövsşəkilli budaqları ilə qollu-budaqlı, süpürgəvari budaqlanmış, ağımtıl rəngdədir, şırımlıdır, çılpaq və ya aşağı hissə uzun tikanlarla örtülmüş və milşəkilli kökü olan birillik və ya ikiillik ot bitkisidir.
Lactuca serriola és una espècie silvestre del gènere de l'enciam Lactuca. És una planta anual o biennal que fa una lleu pudor que es pot considerar poc flairosa. És originària de gran part d'Europa (excepte el nord del continent) i també es troba abundant als Països Catalans (excepte Eivissa i Formentera)[1] Habita herbassars ruderals sobre sòl profund. Des del nivell del mar als 1.200 metres d'altitud. El déu dels antics egipcis Min s'associa amb aquesta espècie d'enciam silvestre. Se n'han trobat restes de llavors del segle VII aC dedicats a la deessa Hera a Samos. Aquesta espècie es troba descrita en l'obra de Teofrast. En la mitologia grega es diu que Afrodita va deixar Adonis en un llit de Lactuca, associant aquest aliment amb la mort.
Planta anual o biennal de 60 a 250 cm d'alt. Fulles retorçades a la base i disposades amb el pla del limbe vertical orientat aproximadament a la direcció Nord-Sud (és una planta brúixola[2] que va bé per a orientar-se). La tija és amb espines. Els aquenis són pàl·lids de color de palla verdós. Quan es talla, com la resta de les espècies del seu gènere, allibera un làtex. Floreix de juny a agost.
És comestible en amanida però és força amargant. Les fulles joves es mengen crues o cuites.[3] D'altra banda s'ha fet servir per les seves propietats somníferes i d'altres propietats li eren atribuïdes pels antics grecs (contra úlceres als ulls, diurètica i contra el desig sexual, segons els pitagòrics). Els amerindis navajos l'usaven ritualment per a vomitar.[4] A Creta les fulles i brots tendres d'una anomenada maroula (μαρούλα) o agriomaroulo (αγριομάρουλο) es mengen bullits.[5]
Fulles
Espinetes de les fulles
Lactuca serriola és una espècie silvestre del gènere de l'enciam Lactuca. És una planta anual o biennal que fa una lleu pudor que es pot considerar poc flairosa. És originària de gran part d'Europa (excepte el nord del continent) i també es troba abundant als Països Catalans (excepte Eivissa i Formentera) Habita herbassars ruderals sobre sòl profund. Des del nivell del mar als 1.200 metres d'altitud. El déu dels antics egipcis Min s'associa amb aquesta espècie d'enciam silvestre. Se n'han trobat restes de llavors del segle VII aC dedicats a la deessa Hera a Samos. Aquesta espècie es troba descrita en l'obra de Teofrast. En la mitologia grega es diu que Afrodita va deixar Adonis en un llit de Lactuca, associant aquest aliment amb la mort.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Letusen bigog sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Lactuca serriola a'r enw Saesneg yw Prickly lettuce.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gwylaeth Bigog, Golaeth.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Planhigyn blodeuol o deulu llygad y dydd a blodyn haul ydy Letusen bigog sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Asteraceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Lactuca serriola a'r enw Saesneg yw Prickly lettuce. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gwylaeth Bigog, Golaeth.
Daw'r gair "Asteraceae", sef yr enw ar y teulu hwn, o'r gair 'Aster', y genws mwyaf lluosog o'r teulu - ac sy'n tarddu o'r gair Groeg ἀστήρ, sef 'seren'.
Locika kompasová (Lactuca serriola), druh rodu locika, je planě rostoucí, světle žlutě kvetoucí a při poranění latex ronící rostlina dorůstající do výšky 1 až 1,5 m.
Vyjma severních oblastí vyrůstá téměř v celé Evropě a v Rusku až po Sibiř. Dále je původním druhem na Blízkém východě až po Saúdskou Arábii a Etiopii, v Malé Asii až po Kazachstán, pohoří Altaj a sever Indie, na severu Afriky i v Makaronézii. Druhotně byla zavlečena do Severní a Jižní Ameriky, na jih Afriky, do Austrálie a na Nový Zéland. V mnoha zemědělských oblastech se locika kompasová za příhodných podmínek silně rozšířila a stává se tam nebezpečným plevelem.
V České republice se nachází od nížin až do nadmořské výšky okolo 500 m kde upřednostňuje výhřevná, dobře osluněná místa se suchými, zásaditými a výživnými půdami. Na polích se objevuje převážně v teplých oblastech, kde vyrůstá v ozimech a ve vytrvalých pícninách, je velmi odolná proti suchu. Je také často k vidění na různých navážkách, rumištích, kamenitých okrajích cest a na místech pozměněných lidskou činností.[2][3]
Jednoletá nebo ozimá rostlina s lodyhou 50 až 150 cm vysokou která vyrůstá z kůlovitého, vřetenovitého kořene, až 20 cm dlouhého a 1 cm tlustého, s četnými postranními kořínky. Kulatá, pevná, u spodu i 2 cm tlustá, vzpřímená, většinou až v horní části větvená lodyha je lysá nebo jen vespod štětinatá, bývá zelená, světle hnědá nebo je slabě načervenalá až nafialovělá. Její tuhé listy sivozelené barvy dlouhé až 25 cm jsou srdčitou bázi přisedlé, částečně objímavé a mají zubatá ouška, na střední žilce zespodu jsou osinkaté. Přízemní listy mají čepele obkopinaté, častěji peřenodílné a řidčeji celistvé s tupými vrcholy, lodyžní listy postavené svisle jsou méně členěné a po okrajích jsou zubaté nebo osténkaté a mají zašpičatělé vrcholy. Směrem vzhůru se listy zmenšují a přecházejí v podpůrné listeny z jejíž úžlabí vyrůstají šikmo odstálé větve květenství. Z lodyhy i listů po poranění vytéká bílé mléko latex.
Květní úbory jsou sestaveny do typické okoličnaté laty s kopinatými listeny přisedající střelovitou bázi. Květenství mívá 50 až 100 úborů na 5 až 25 šikmo vzhůru vyrůstajících větvičkách které jsou až 50 cm dlouhé a na koncích pokleslé, více vzhůru vyrůstají větvičky hustěji a jejich délka se zkracuje. Úbory jsou 1 až 1,7 cm široké a 1,3 cm dlouhé a obsahují ve dvou kruzích 10 až 30 oboupohlavných jazykových kvítků, diskové chybí. Žluté liguly (které sušením zmodrají) jsou dlouhé 4,5 až 6,5 mm a široké 1,5 až 2,5 mm a jsou zakončeny pěti zoubky. V květu je pět tyčinek se žlutými trubkovitými prašníky až 2 mm dlouhými. Semeník je lysý, chlupatá čnělka i dvoulaločná blizna jsou také žluté.
Úzký zákrov bývá okolo 10 mm dlouhý a je mírně kratší než kvítky. Jeho zelené, na špici načervenalé listeny jsou uspořádány střechovitě a to ve 3 nebo 4 řadách, po odkvětu jsou rozkladité nebo ven ohnuté. Zákrovní listeny jsou dvoutvaré, vnější kopinaté a o něco delší vnitřní (7 až 13 mm) čárkovité. Rostlina kvete od července do října; úbor se otvírá ráno s východem slunce a navečer již uvadá.
Vajíčka asi po 12 až 15 dnech od opylení dozrají v plody, což jsou ochmýřené šedohnědé, elipsoidně zploštělé zobánkovité nažky dlouhé 6 až 8 mm, zobánek je pouze znatelně delší než tělo nažky. Nažky jsou v horní části osténkaté, mívají 5 až 9 žeber a jejich bílý chmýr o délce asi 1 cm má paprsky tvořené buňkami uspořádanými ve dvou řadách.
Locika kompasová se rozmnožuje výhradně semeny, tj. nažkami kterých na jedné rostlině dozraje přes tisíc a jež rozfoukává vítr. Jejich klíčivost je velmi dobrá, běžně vzchází i z povrchu půdy. Vyklíčí obvykle ještě v pozdním létě a malá listová růžice přezimuje. Následující rok z ní vyroste květná lodyhy a po odkvětu rostlina odumírá.[2][3][4][5][6]
V obilninách zastiňuje locika kompasová poblíž klíčící rostlinky a odebírá jim vláhu. Při větším výskytu v pícninách ohrožuje svým hořkým, bílým mlékem, dřevnatějícími lodyhami a ostnitými listy zdraví zvířat. Mléko vytékající po poranění z mléčných buněk rostliny je považováno za sedativum a analgetikum, jeho účinky jsou však malé; používalo se v lidovém léčitelství a vyrábějí se z něho některé homeopatické léky. Listy mladé rostliny jsou poživatelné, stárnutím však hořknou. Mladé výhonky možno vařit a pak nahrazují chřest.[7][8]
Druhové jméno lociky kompasové je odvozeno od skutečností, že čepele téměř svisle natočených lodyžních listů nezastíněné lodyhy jsou orientovány severojižním směrem, podle kompasu. Natočením listů do svislého směru i orientaci sever-jih se rostlina brání přehřátí listů při poledním slunci.[9]
Mladá rostlinka
Lodyha s úbory
Rozkvetlý úbor
Zralé nažky
Obrázky, zvuky či videa k tématu locika kompasová ve Wikimedia Commons
Locika kompasová (Lactuca serriola), druh rodu locika, je planě rostoucí, světle žlutě kvetoucí a při poranění latex ronící rostlina dorůstající do výšky 1 až 1,5 m.
Der Stachel-Lattich (Lactuca serriola), auch Kompass-Lattich oder Zaun-Lattich genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Lattich (Lactuca) innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae).
Der Stachel-Lattich ist eine einjährig überwinternde bis zweijährige krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 30 bis 120 cm erreicht. Sie kann bis zu 2 m tiefe Wurzeln entwickeln. Die Pflanze führt einen weißen Latex, aus dem sich Naturkautschuk gewinnen lässt.[1]
Die Pflanze hat am Stängel wechselständig verteilte Laubblätter, die mit ihrer Blattspreite oft senkrecht stehen und häufig nach Norden bzw. Süden weisen. Sie gilt daher als eine Kompasspflanze. Die Blätter sind tief buchtig gelappt (Typusform: forma serriola) oder lanzettlich und ungelappt (forma integrifolia), der Blattrand ist immer mehr oder weniger grob gezähnt. Die Stacheln auf der Mittelrippe sind länger als ihr gegenseitiger Abstand.
An einer Pflanze stehen viele körbchenförmige Blütenstände. Die Blütenkörbchen enthalten nur 12 bis 20 Zungenblüten. Die verwachsenen Kronblätter sind gelb und ungleich violett überlaufen. Die hell graubraunen Achänen sind rau und etwa 2,5 bis 3,5 mm lang, mit einem weißen, (3 bis) 4 bis 5 mm langen Pappus.[2]
Sie blüht von Juli bis September.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 18.[3]
Das Verbreitungsgebiet des Stachel-Lattichs reicht in Süd-Nord-Richtung von Äthiopien und dem Mittelmeergebiet nach Norden bis in die Gemäßigte Zone; dort konzentrieren sich die Vorkommen auf Tieflagen und Wärmegebiete. Die Art ist auch in Deutschland weit verbreitet.[4] In West-Ost-Richtung reicht das Verbreitungsareal von den Atlantischen Inseln bis zur Mongolei, Xinjiang in West-China, Afghanistan und Nord-Indien.[5] Er wurde im südlichen Afrika, in Ost-Asien, Australien, Neuseeland, Nordamerika und im Süden Südamerikas eingeschleppt.[5]
Der Stachel-Lattich kommt häufig in sonnigen, lückigen Unkrautfluren, an Wegrändern, Schutt- und Trümmerplätzen, in Bahn- und Verladungsanlagen, an Mauern, Dämmen und in Hecken vor. Er ist eine Charakterart der Pflanzengesellschaften des Conyzo-Lactucetum serriolae oder des Lactuco-Sisymbretum altissimi aus dem Sisymbrion-Verband, kommt aber auch in Gesellschaften der Verbände Dauco-Melilotion oder Convolvulo-Agropyrion vor.[3] Er bevorzugt trockene, nährstoffreiche Böden an warmen, sonnigen Standorten.
Nach Ellenberg ist er eine Volllichtpflanze, ein Wärmezeiger und eine Verbandscharakterart annueller Ruderalgesellschaften in gemäßigt warmem Klima (Sisymbrion).
Lactuca serriola wurde 1756 durch Carl von Linné in Centuria II. Plantarum erstveröffentlicht.[6] Ein wichtiges, 1763 veröffentlichtes Synonym, mit dem alten mittellateinischen Pflanzennamen scariola (laut Zekert Gemeine Wegwarte oder Endivie[7]) als Artepitheton, ist Lactuca scariola L.
Der Stachel-Lattich ist die (früher auch Lactuca sylvestris[8] genannte) Stammpflanze unseres Gartensalates (Lactuca sativa). Genetische Untersuchungen zeigen so große Ähnlichkeiten zwischen der Kulturform Lactuca sativa und der Wildform Lactuca serriola, dass eine Aufspaltung in zwei Arten nicht gerechtfertigt erscheint.[9]
Die Form der Stängelblätter von Lactuca serriola f. serriola und f. integrifolia (S. F. Gray) S. D. Prince & R. N. Carter ist erblich und nicht durch Übergänge verbunden.[10] Pflanzen mit beiden Blattformen kommen regional gehäuft, manchmal aber auch nebeneinander am selben Wuchsort vor.
Diese Art verfügt über eine ausgeprägte Anpassung an Trockenheit und Sonneneinstrahlung: Blätter an sonnigen Stellen befinden sich in „Kompass-Stellung“: Die Spreite steht senkrecht, ihre Schmalseite ist in Nord-Süd-Richtung ausgerichtet, parallel zur Sonneneinstrahlung. Damit sind die Blattspreiten dem weniger intensiven Sonnenlicht des Vor- und Nachmittags voll ausgesetzt. Beim mittäglichen Sonnenhöchststand weisen aber die Blattkanten der Sonne entgegen.
Da der Stachel-Lattich je nach Standort Unterschiede in der Blattausrichtung aufweist, dürfte hier ein Tropismus vorliegen. Im Schatten stehende Pflanzen zeigen nämlich keine solche Ausrichtung der Blattspreiten, es kann in Hanglage sogar vorkommen, dass die beschatteten Blätter horizontal orientiert sind, die besonnten Blätter aber die senkrechte Nord-Süd-Richtung aufweisen.
Die Umorientierung der Blattspreite kommt bei Kompasspflanzen durch eine Wachstums- und Torsionsbewegung des Blattstiels zustande. Daher bleibt die Spreitenstellung nach Abschluss des Wachstums erhalten.
Die Bestäubung der Blüten erfolgt durch Insekten, auch Selbstbestäubung findet statt.
Der Stachel-Lattich ist die Futterpflanze für die Kompasslatticheule (Hecatera dysodea) und für den Lattich-Mönch (Cucullia lactucae). Während die Raupen der Kompasslatticheule eher unscheinbar grün bis hellbraun sind, zeigen die Raupen des Lattich-Mönchs eine auffallende weiß-gelb-schwarze Färbung.
Die folgenden Pilze parasitieren auf dem Stachel-Lattich, nämlich die Mehltau-Arten Golovinomyces cichoracearum, Bremia lactucae und Sphaerotheca fusca sowie die beiden Rostpilze Puccinia opizii (mit Wirtswechsel auf Seggen) und Puccinia maculosa (ohne Wirtswechsel).[11]
Der Stachel-Lattich (Lactuca serriola), auch Kompass-Lattich oder Zaun-Lattich genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Lattich (Lactuca) innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae).
Lactuca serriola, also called prickly lettuce,[2] milk thistle[2] (not to be confused with Silybum marianum, also called milk thistle), compass plant,[2] and scarole,[2] is an annual or biennial plant in the tribe Cichorieae within the family Asteraceae. It has a slightly fetid odor and is commonly considered a weed of orchards, roadsides and field crops.[3] It is the closest wild relative of cultivated lettuce (Lactuca sativa L.).
Lactuca serriola is known as the compass plant because in the sun the upper leaves twist round to hold their margins upright.[4]
Lactuca serriola is native to Europe, Asia, and north Africa, and has become naturalized elsewhere.[2][5][6][7][8][9]
Lactuca serriola has a spineless reddish stem, containing a milky latex, growing up to 2 metres (6 ft 7 in).[10]
The leaves get progressively smaller as they reach its top. They are oblong or lanceolate, often pinnately lobed and (especially for the lower leaves), waxy grey green. Fine spines are present along the veins and leaf edges. The undersides have whitish veins. They emit latex when cut.
The flower heads are 1–1.5 cm (1⁄2–1⁄2 in) wide,[10] pale yellow, often tinged purple, with 12–20 ray flowers but no disc flowers. The bracts are also often tinged purple. It flowers from July until September in the northern hemisphere. The achenes are grey, tipped with bristles. The pappus is white with equal length hairs.[5][11]
Similar to Mycelis muralis but showing more than 5 florets.
It can cause pulmonary emphysema in cattle feeding exclusively on the plant.[12]
Lactuca serriola can be eaten as a salad, although it has something of a bitter taste. Young leaves can be eaten raw or cooked.[13] Older leaves can be steamed.[14] While unsubstantial, its roots have been used as a coffee substitute.[15]
Its presence in some ancient deposits has been linked more to its soporific properties which might suggest ritual use. The Ancient Greeks also believed its pungent juice to be a remedy against eye ulcers and Pythagoreans called the lettuce eunuch because it caused urination and relaxed sexual desire.[16] Following its accidental introduction to North America, the Navajo began to use the plant as a ceremonial emetic.[17] In the island of Crete in Greece the leaves and the tender shoots of a variety called maroula (μαρούλα) or agriomaroulo (αγριομάρουλο) are eaten boiled.[18] It is used by a growing number of Jews and Samaritans as the Maror (bitter herb) on Pesach.
Lactuca serriola contains lactucarium, which is the milky sap (white latex) that flows through the stem of the plant. It is used as a medicinal herb when dried after contact with air. Although the standard definition of lactucarium requires its production from Lactuca virosa, it was recognized that smaller quantities of lactucarium could be produced in a similar way from Lactuca sativa and Lactuca canadensis var. elongata, and even that lettuce-opium obtained from Lactuca serriola or Lactuca quercina was of superior quality.[19][20][21]
The Egyptian god Min is associated with this species of lettuce. Also, archaeobotanical evidence in Greek archaeological contexts is scanty, although uncarbonised seeds have been retrieved from a 7th-century BC deposit in a sanctuary of Hera on Samos. It is also described by Theophrastus. In mythology, Aphrodite is said to have laid Adonis in a lettuce bed, leading to the vegetable's association with food for the dead.[22]
Lactuca serriola is the wild progenitor of cultivated lettuce (Lactuca sativa), and can be affected by lettuce downy mildew, one of the most serious diseases of lettuce.[23] L. serriola has shown resistance to the plant pathogen Bremia lactucae, the cause of the disease.[23] This pathogen is able to undergo sexual reproduction, and once virulent strains have been produced, can undergo rapid asexual reproductive cycles.[24] As a result, there are many strains, which vary in virulence.[24]
Resistance to Bremia lactucae in Lactuca serriola is due to Dm genes, or single dominant genes.[24] Nine of the dominant genes that confer resistance are Dml, Dm, Dm3, Dm6, Dml4, Dml5, DmlO, Dm5/8, Dm10, Dm4, Dm7, Dm11, and Dm13.[23] These genes are mapped in four linkage groups, so the genes within each group will be more likely to be inherited together.[23] Lactuca serriola and B. lactucae have a gene-for-gene relationship,[25] meaning that each resistance gene in the plant is associated with a specific gene in the pathogen, with avirulence being dominant to virulence.[23] The possible combinations of these Dm genes can provide the plant with resistance to multiple strains of Bremia lactucae.[23]
Testing for the presence of new resistance factors is conducted by screening samples of L. serriola with various isolates of B. lactucae.[23] Samples of L. serriola can be found around the world with genetic diversity between populations regarding the Dm genes.[26] This genetic diversity is considered a resource for lettuce breeding because it provides a greater variety of genes to be used in response to new strains of B. lactucae, which continually emerge.[23][26] There is especially high diversity within the Mediterranean area and Southwest Asia, but L. serriola has established populations on all continents and has the most widespread distribution compared to other Lactuca species.[26]
.jpg)
{{cite web}}: CS1 maint: multiple names: authors list (link) {{cite web}}: CS1 maint: multiple names: authors list (link) {{cite book}}: CS1 maint: multiple names: authors list (link) Lactuca serriola, also called prickly lettuce, milk thistle (not to be confused with Silybum marianum, also called milk thistle), compass plant, and scarole, is an annual or biennial plant in the tribe Cichorieae within the family Asteraceae. It has a slightly fetid odor and is commonly considered a weed of orchards, roadsides and field crops. It is the closest wild relative of cultivated lettuce (Lactuca sativa L.).
Lactuca serriola is known as the compass plant because in the sun the upper leaves twist round to hold their margins upright.
Lactuca serriola is native to Europe, Asia, and north Africa, and has become naturalized elsewhere.
La escarola (Lactuca serriola) es una especie perteneciente a la familia Asteraceae.
Es una planta anual o bienal fétida, rígida, de 5-20 dm de altura, con ramas espinosas arriba. Hojas rígidas, espinosas en la costilla central y por debajo en el margen, las hojas inferiores ovado-oblongas normalmente muy lobuladas, las superiores menos lobuladas y que se mantienen verticales. Capítulos amarillo pálido 1-1,5 de diámetro, muchos en una inflorescencia espiciforme o piramidal larga y ramosa. Involucro estrechamente cilíndrico, con brácteas glabras lanceoladas. Cipselas con costillas finamente tuberculadas y pico del largo del aquenio. Florece en verano.
Circum-mediterránea y en gran parte de Europa. Introducida en todo el mundo.
Habita junto a carreteras y caminos, lugares baldíos, riberas secas y dunas.
La planta puede ser comida como ensalada, aunque tiene algo de sabor amargo. Las hojas jóvenes pueden comerse crudas o cocidas.[1] Sin embargo, su presencia en algunos yacimientos antiguos se ha vinculado más a sus propiedades soporíferas que podrían sugerir el uso ritual. Los antiguos griegos también creían que su jugo acre era un remedio contra úlceras en los ojos y los pitagóricos la llamaban la lechuga eunuco, ya que causaba la micción y relajaba el deseo sexual. Los Navajos usaban la planta como un ceremonial emético.[2] En la isla de Creta en Grecia las hojas y los brotes tiernos de una variedad llamada Maroula (μαρούλα) o agriomaroulo (αγριομάρουλο) se comen hervidas.[3] Es utilizado por los samaritanos como el Maror (hierba amarga) en el Pesaj.
El dios egipcio Min se asocia con esta variedad de lechuga. Además, la evidencia arqueobotánica en contextos arqueológicos griegos es escasa, aunque las semillas carbonizadas se han recuperado de un depósito del siglo séptimo antes de Cristo en un santuario de Hera en Samos. También se describe por Teofrasto. En la mitología, Afrodita se dice que tuvo relaciones con Adonis en una cama de lechugas, lo que conduce a la asociación de la verdura con comida para los muertos.
Lactuca serriola fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Centuria II. Plantarum ... 29. 1756.[4]
Lactuca: nombre genérico derivado del Latín «lechuga», derivado de lac, leche;
serriola: epíteto también del Latín serrula, pequeña sierra, por sus hojas aserradas.
La escarola (Lactuca serriola) es una especie perteneciente a la familia Asteraceae.
Noollehine salat (Lactuca serriola) on korvõieliste sugukonda arvatud taimeliik.
Taime leidub Eestis hajusalt.[1]
Noollehine salat (Lactuca serriola) on korvõieliste sugukonda arvatud taimeliik.
Taime leidub Eestis hajusalt.
Piikkisalaatti (Lactuca serriola) on piikikäs salaattilaji. Sen lähisukulaislajeja ovat esimerkiksi ruokasalaatti (Lactuca sativa) ja siperiansinivalvatti (Lactuca sibirica). Piikkisalaatti on niin sanottu kompassikasvi: Sen lehdet ovat asettuneet ilmansuuntien mukaan pohjois–eteläsuuntaisesti.
Piikkisalaatti on yksi- tai kaksivuotinen jäykkävartinen ruohokasvi, joka kasvaa 40–80 senttimetriä korkeaksi. Sen lehdet ovat pariliuskaiset ja nirhalaitaiset. Lehtien alapuolen keskisuonessa on runsaasti piikkejä, samoin varren alaosassa. Piikkisalaatin mykeröstö koostuu runsaasta määrästä pieniä, hoikkia, kukintomykeröitä, joissa on vaaleankeltaiset kukat.[1][2]
Piikkisalaatin levinneisyysaluetta on Keski- ja Etelä-Eurooppa, Pohjois-Afrikka, Pohjoismaiden eteläosat, Aasian euroopanpuoleiset alueet ja Pohjois-Amerikka. Suomessa se on harvinainen uustulokas, jota on löydetty eniten Etelä-Suomen suurista kaupungeista. Niissä se kasvaa satamien painolastimailla, tienvarsilla, joutomailla ja nurmikoilla. [3][4][1]
Piikkisalaatti (Lactuca serriola) on piikikäs salaattilaji. Sen lähisukulaislajeja ovat esimerkiksi ruokasalaatti (Lactuca sativa) ja siperiansinivalvatti (Lactuca sibirica). Piikkisalaatti on niin sanottu kompassikasvi: Sen lehdet ovat asettuneet ilmansuuntien mukaan pohjois–eteläsuuntaisesti.
Lactuca serriola
La laitue scariole, ou laitue sauvage (Lactuca serriola), sans doute ancêtre de la laitue cultivée[1], est une grande plante annuelle ou bisannuelle de la famille des Astéracées (ou Composées), appartenant au genre Lactuca.
Présente dans toute la France, c'est cependant dans les régions méridionales qu'elle est la plus abondante (adventice des vignes et des vergers non irrigués). Elle pousse dans les friches, endroits pierreux, au bord des chemins, au pied des murs, sur des talus.
Grande plante érigée de couleur glauque, pouvant atteindre près de deux mètres. Tige généralement glabre, très ramifiée, plus ou moins visqueuse au contact des doigts.
Feuilles pennatilobées, plus ou moins découpées, à pourtour épineux, vrilles, de couleur bleu vert, à limbe parcouru d'un fin réseau de nervures blanchâtres. Le revers de la nervure médiane est également épineux. Les feuilles supérieures sont verticales (contrairement à l'espèce voisine Lactuca virosa, à feuilles horizontales), embrassant la tige.
Nombreux capitules jaune pâle, très petits par rapport à la plante, groupés en panicules.
Les fruits sont de petits akènes grisâtres à pappus blanc.
La laitue scariole présente la particularité d'orienter ses feuilles selon l'axe nord-sud, dans un plan perpendiculaire au sol, ce qui les protège de la brûlure du soleil aux alentours de midi et limite l'évaporation et lui a valu le nom de « plante boussole »[2].
D'après P. Goujon de l'Université Pierre-et-Marie-Curie :
La laitue scarriole[5] peut être parasitée par des mouches téphritidées, elles-mêmes victimes de parasitoïdes. Les Téphritidées pondent dans les inflorescences. Les parasitoïdes sont les mêmes qui sont susceptibles de s'attaquer à la mouche de l'olive.
Si les jeunes pousses sont comestibles, il n'en va pas de même pour la plante adulte, d'odeur fétide, à la tige raide et aux feuilles épineuses, renfermant un latex blanchâtre.
Dans les pays anglo-saxons on l'appelle souvent « compass plant » (plante-boussole), car les feuilles de la tige principale sont disposées perpendiculairement à la lumière du soleil, avec une tendance à pointer vers le nord et le sud.
Comme la laitue vireuse, la laitue scariole a été utilisée comme substitut à l'opium. On se servait du latex séché, fumé ou bu en tisane - très amère !
Lactuca serriola
La laitue scariole, ou laitue sauvage (Lactuca serriola), sans doute ancêtre de la laitue cultivée, est une grande plante annuelle ou bisannuelle de la famille des Astéracées (ou Composées), appartenant au genre Lactuca.
La lattuga selvatica (nome scientifico Lactuca serriola L., 1756) è una specie di pianta angiosperma dicotiledone della famiglia delle Asteraceae.[1][2]
Il nome generico (lactuca) deriva dall'abbondanza di sacchi latticinosi contenuti in questa pianta (una linfa lattea nel gambo e nelle radici).[3] L'epiteto specifico (serriola) viene usato in genere per l'insalata e potrebbe essere un vecchio nome popolare della cicoria oppure potrebbe derivare dal latino "serrula" in riferimento alle foglie finemente seghettate.[4]
Il binomio scientifico della pianta di questa voce è stato proposto da Carl von Linné (1707 – 1778) biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione "Centuria II. Plantarum - 29" del 1756.[5]
Habitus. La forma biologica è emicriptofita bienne (H bienn), ossia sono piante erbacee, a ciclo biologico bienne, con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve; ma possono essere considerate anche terofite scapose (T scap), ossia piante erbacee che differiscono dalle altre forme biologiche poiché, essendo annuali, superano la stagione avversa sotto forma di seme, sono inoltre munite di asse fiorale eretto e spesso privo di foglie.[3][6][7][8][9][10][11][12][13][14]
Fusto. La parte aerea del fusto è ascendente e eretta; il colore è bianco-osseo e la superficie è glabra o quasi (possono essere presenti delle chiazze di setole subspinose). La ramosità è sviluppata soprattutto nella parte distale. Alla base il fusto può essere lignificato. Le radici sono dei fittoni sottili e ramificati. Queste piante possono arrivare fino ad una altezza compresa tra i 30 e 120 cm (massimo 250 cm).
Foglie. Le foglie hanno la lamina piuttosto rigida a contorno pennato-partito (con 3 - 6 copie di lobi), sono sessili e amplissicauli. Il colore è verde-glauco; la superficie è glabra; i bordi sono seghettati e setoloso-subspinosi (raramente sono lisci); anche il nervo mediano nella parte abassiale della lamina è setoloso. Alla base le foglie sono interrotte per formare due orecchiette. Le foglie superiori sono più piccole e con lamine a forma lanceolato-lineare. Le foglie in questa specie sono disposte con la lamina parallelamente ai raggi del sole per evitare di farsi ombra una con l'altra. Dimensioni della lamina: larghezza 3 – 5 cm; lunghezza 7 – 11 cm.
Infiorescenza. Le infiorescenze sono composte da circa 20 capolini disposti in pannocchie piramidali. I peduncoli sono ingrossati (3 – 5 mm di diametro). I capolini sono formati da un involucro piriforme (o cilindrico) composto da brattee (o squame) disposte su 2 - 4 serie, all'interno delle quali un ricettacolo fa da base ai fiori (da 8 a 15) ligulati. Le squame esterne hanno una forma da ovata a lanceolata; l'apice è acuto e alla fruttificazione sono deflesse. Dimensione dell'involucro: larghezza 3 – 6 mm; lunghezza 11 – 13 mm. Diametro del capolino: 10 – 20 mm.
Fiore. I fiori (8 - 15 per capolino) sono tutti del tipo ligulato[15] (il tipo tubuloso, i fiori del disco, presente nella maggioranza delle Asteraceae, qui è assente), sono tetra-ciclici (ossia sono presenti 4 verticilli: calice – corolla – androceo – gineceo) e pentameri (ogni verticillo ha 5 elementi). I fiori sono ermafroditi e zigomorfi.
, [C (5), A (5)], G 2 (infero), achenio[16]
Frutti. I frutti sono degli acheni compressi con una forma da ovoide a lanceolata, colorati di grigiastro, setolosi nella parte alta e con la superficie solcata da 7 - 9 nervature per lato; sono inoltre provvisti di un becco filiforme, chiaro (biancastro) più lungo del corpo dell'achenio. Il pappo è formato di setole bianche caduche. Dimensione degli acheni: 3 mm. Lunghezza del becco: 3 – 4 mm. Dimensione del pappo: 3 mm.
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa scheda appartiene alla seguente comunità vegetale:[20]
Per l'areale completo italiano la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[21]
Descrizione. L'alleanza Sisymbrion officinalis è relativa alle comunità dell'areale eurosiberiano e sub-mediterraneo con habitat ruderali. Queste comunità colonizzano rapidamente habitat recentemente disturbati od esposti com i bordi delle strade e i margini degli arbusteti. Il bioclima è quello temperato subumido. Le specie presenti sono soprattutto quelle terofitiche a ciclo primaverile. La distribuzione è tipicamente eurosiberiana.[22]
Specie presenti nell'associazione: Sisymbrium officinale, Bromus tectorum, Lepidium ruderale, Erigeron canadensis, Lactuca serriola.
Altre alleanze per questa specie sono:[21]
La famiglia di appartenenza di questa voce (Asteraceae o Compositae, nomen conservandum) probabilmente originaria del Sud America, è la più numerosa del mondo vegetale, comprende oltre 23.000 specie distribuite su 1.535 generi[23], oppure 22.750 specie e 1.530 generi secondo altre fonti[24] (una delle checklist più aggiornata elenca fino a 1.679 generi)[25]. La famiglia attualmente (2021) è divisa in 16 sottofamiglie.[1][12][11]
Nell'ambito delle specie spontanee italiane la lattuga selvatica appartiene alla sezione "Scariola" caratterizzata dall'involucro formato da 2 - 4 serie di squame disposte in modo embricato e da infiorescenze con 8 - 10 e più capolini (l'altra sezione si chiama "Mycelis" con l'involucro uniseriato e infiorescenze con al massimo 5 capolini) e sottosezione "Xanthinae" caratterizzata da fiori gialli (l'altra sottosezione si chiama "Cyanicae" con fiori azzurri, porporini o bianchi). Queste distinzioni sono usate soprattutto nell'orticoltura per riconoscere le varie specie e non hanno valore tassonomico.[3]
Il genere di questa voce appartiene alla sottotribù Lactucinae della tribù Cichorieae (unica tribù della sottofamiglia Cichorioideae). In base ai dati filogenetici la sottofamiglia Cichorioideae è il terz'ultimo gruppo che si è separato dal nucleo delle Asteraceae (gli ultimi due sono Corymbioideae e Asteroideae).[1] La sottotribù Lactucinae fa parte del "quarto" clade della tribù; in questo clade è in posizione "basale" vicina alla sottotribù Hyoseridinae.[12]
La struttura filogenetica della sottotribù è ancora in fase di studio e completamento. Provvisoriamente è stata suddivisa in 10 lignaggi. Il genere di questa voce appartiene al "Lactuca lineage", e nell'ambito della sottotribù occupa una posizione politomica insieme ai lignaggi Melanoseris - Notoseris - Paraprenanthes (questa politomia rappresenta il "core" della sottotribù). Lactuca è uno degli ultimi gruppi che si è diversificato tra i 19 e 11 milioni di anni fa.[26][13]
I caratteri distintivi per le specie di questo genere sono:[11]
La circoscrizione di questo genere è da considerarsi provvisoria e in futuro potrebbe subire delle riduzioni. Sono in corso di completamento alcuni studi morfologico-molecolari e filogenetici sulla sottotribù Lactucinae che dovrebbero chiarire sia la posizione del genere Lactuca all'interno della sottotribù che la sua struttura interna. Il "lignaggio Lactuca" è composto da nove cladi terminali ben supportati, che si raggruppano in tre cladi principali. La specie di questa voce si trova in un clade interno caratterizzato da una distribuzione sud-est europea / mediterranea / sud-ovest asiatica e con una età di inizio radiazione di circa 6,1 milioni di anni fa.[26][27][13]
I caratteri distintivi per la specie di questa voce sono:[14]
Il numero cromosomico di L. serriola è: 2n = 18.[13][7]
La variabilità di questa pianta si manifesta soprattutto nella forma delle foglie cauline che a volte sono intere e senza spinule (in passato questa varietà era stata chiamata Lactuca augustana All.)[6]
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[2]
Le seguenti specie dello stesso genere, con distribuzione alpina, possono essere confuse con quella di questa voce:[14]
Secondo la medicina popolare questa pianta ha le seguenti proprietà medicamentose:[28]
È stata domesticata nel Caucaso circa 6000 anni fa, come risulta da recenti studi.[29] La parte commestibile di questa pianta sono le giovani foglie cotte o crude; i germogli nella fase iniziale se cotti possono essere usati come gli asparagi; dal seme inoltre si può ottenere un olio.[28] Alcuni ebrei e la maggior parte dei samaritani ritengono che la lattuga selvatica sia l'erba da usarsi come maror (erba amara) la vigilia di Pesach.
La lattuga selvatica in altre lingue è chiamata nei seguenti modi:
La lattuga selvatica (nome scientifico Lactuca serriola L., 1756) è una specie di pianta angiosperma dicotiledone della famiglia delle Asteraceae.
De kompassla of Wilde sla (Lactuca serriola) is een een- of tweejarige plant uit de composietenfamilie (Compositae oftewel Asteraceae). De Nederlandse naam is gegeven doordat de gedraaide bladtoppen de noord-zuidrichting aanwijzen.
Vanuit een penwortel groeit een plant die onder gunstige omstandigheden tot twee meter hoog kan worden. De stengel blijft onvertakt tot ze bovenaan in een eindstandige pluim vertakt.
De bladen zijn vaak een kwartslag gedraaid en hebben aan de onderkant op de middennerf duidelijke stekels van meer dan 2 mm lang. De bladen kunnen variëren van ongelobd tot veerspletig. De bovenste helft van het blad keert zich vaak naar boven, en is noord-zuid gericht. Dit is een aanpassing die de plant beschermt tegen al te grote uitdroging.
De lichtgele 1-1,5cm grote bloemhoofdjes bevatten lintbloemen. Na twaalf uur 's middags zijn ze vaak al uitgebloeid. De rijpe nootjes zijn aan de top kort behaard en lichtbruin met donkere vlekjes. De bloeiperiode loopt van juli tot en met september.
De plant scheidt bij insnijding een wit melksap af.
Kompassla is van oorsprong een steppeplant en komt als pioniervegetatie voor op zonnige open plaatsen. Zowel op droge als meer vochtige, voedselrijke, vaak kalkhoudende omgewerkte gronden in wegbermen, op stortplaatsen, oude zandhopen, spoordijken, aan stenige waterkanten en ook tussen straatstenen kan het door de wind aangevoerde zaad ontkiemen. Het is een algemene soort geworden in stedelijke gebieden. In Nederland en België komt ze sinds 1960 op steeds grotere schaal voor.
De soort groeit in grote delen van West- en Centraal-Europa, het Middellandse Zeegebied, Noord-Afrika, het Midden-Oosten, en oostwaarts tot in Siberië. Ze is ingevoerd in Noord-Amerika en Canada.
Alle delen van de plant zijn giftig. Haar giftigheid werd vroeger in de volksgeneeskunde gebruikt. Ze werd samen met het eveneens giftige bilzekruid en scheerling verwerkt tot een narcoticum.
De bloemen zijn lichtgeel en bevatten uitsluitend lintbloemen
De stengel is bovenaan vertakt in een lichte pluim van bloemen
De plant heeft gedraaide bladeren
De middennerf op de onderzijde van het blad is bezet met duidelijke, meer dan 2 mm lange stekels.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Lactuca serriola op Wikimedia Commons. De kompassla of Wilde sla (Lactuca serriola) is een een- of tweejarige plant uit de composietenfamilie (Compositae oftewel Asteraceae). De Nederlandse naam is gegeven doordat de gedraaide bladtoppen de noord-zuidrichting aanwijzen.
La pianta a l'é caraterisà da la feuja, ch'as buta a 90° rispet a la pianta, për esponse nen al sol. La gamba a ven dura al moment ëd dla fioridura. Le fior a son giàun ciàir, motobin cite, as deurbo a l'alvé dël sol e as saro vers óndes ore, për paresse dal sol. A fioriss a luj-stèmber.
A chërs fin a 800 méter, ëdcò an sità.
A l'ha ëd proprietà digestive, diurétiche, sedative.
As peul dovressne un pòch ansema a dj'àutre salade.
Lactuca serriola L.
La pianta a l'é caraterisà da la feuja, ch'as buta a 90° rispet a la pianta, për esponse nen al sol. La gamba a ven dura al moment ëd dla fioridura. Le fior a son giàun ciàir, motobin cite, as deurbo a l'alvé dël sol e as saro vers óndes ore, për paresse dal sol. A fioriss a luj-stèmber.
AmbientA chërs fin a 800 méter, ëdcò an sità.
ProprietàA l'ha ëd proprietà digestive, diurétiche, sedative.
Cusin-aAs peul dovressne un pòch ansema a dj'àutre salade.
Sałata kompasowa (Lactuca serriola L.) – gatunek rośliny z rodziny astrowatych (Asteraceae). Jest szeroko rozprzestrzenioną na świecie rośliną synantropijną. Roślina trująca.
Gatunek pochodzenia śródziemnomorsko-irańsko-turańskiego[3]. Rozprzestrzenił się jednak i obecnie poza Antarktydą występuje na wszystkich kontynentach i na wielu wyspach. W Europie na północy sięga po 65 stopień szerokości geograficznej na Półwyspie Skandynawskim[4]. Do Ameryki Północnej dostał się jako gatunek zawleczony wraz z zanieczyszczonym ziarnem siewnym[5]. W Polsce występował już we wczesnym średniowieczu, ale być może wcześniej. Jest dość pospolity, występuje na całym niżu i w niższych położeniach górskich. Lokalnie jest rzadki. Status gatunku we florze Polski: archeofit[3].
W Europie wciąż zwiększa swoje rozprzestrzenienie i zasięg i w wielu krajach jest uważany za gatunek inwazyjny na siedliskach synantropijnych. Za przyczynę tego uważa się wzrost komunikacji i ocieplenie klimatu. Obecnie sałata kompasowa jest najbardziej na świecie rozprzestrzenionym gatunkiem rodzaju Lactuca[5].
Sałata kompasowa (Lactuca serriola L.) – gatunek rośliny z rodziny astrowatych (Asteraceae). Jest szeroko rozprzestrzenioną na świecie rośliną synantropijną. Roślina trująca.
Lactuca serriola (L., 1756[2]) é uma espécie pertencente à família Asteraceae. A espécie tem distribuição natural na região circum-mediterrânica e em grande parte da Europa, mas encontra-se naturalizada em quase todas as regiões de clima temperado.
Lactuca serriola é uma planta herbácea, anual ou bienal, de odor fétido, rígida, com 0,5-2,0 m de altura, com ramos espinhosos na sua parte distal. Floresce no verão.
As folhas são rígidas, espinhosas na nervura central por debaixo da margem. As folhas inferiores são ovado-oblongas, normalmente muito lobuladas, as superiores menos lobuladas e com tendência para se manterem verticais.
A inflorescência é um capítulo de pequenas flores amarelo pálido, com 1-1,5 cm de diâmetro, por vezes formamdo uma inflorescência espiciforme ou piramidal, longa e ramosa. O invólucro é estreitamente cilíndrico, com brácteas glabras lanceoladas.
O fruto é um aquénio do tipo cipsela, afilada e com os lados finamente tuberculados.
A espécie tem um número cromossómico 2n=18.[3][4]
A espécie tem distribuição natural na região circum-mediterrânica e em grande parte da Europa, mas encontra-se naturalizada em quase todas as regiões de clima temperado. Prefere solos bem drenados, em taludes, dunas e encostas soalheiras. Entre os habitats preferidos estão os espaços ruderais, pelo que é comum em nas bermas de estradas, terrenos abandonados, cascalheiras e depósitos de entulho.
A etimologia do nome genérico Lactuca assenta no latim lacto, leite, enquanto o epíteto específico serriola foi derivado também do latim a partir do vocábulo serrula, pequena serra, devido às suas folhas serradas.
A variabilidde morfológica da espécie levou à criação de uma rica e variada sinonímia:
Lactuca serriola (L., 1756) é uma espécie pertencente à família Asteraceae. A espécie tem distribuição natural na região circum-mediterrânica e em grande parte da Europa, mas encontra-se naturalizada em quase todas as regiões de clima temperado.
Taggsallat (Lactuca serriola) är en växtart i familjen korgblommiga växter.
Taggsallat är en kompassväxt.
Wikimedia Commons har media som rör Taggsallat.
Taggsallat (Lactuca serriola) är en växtart i familjen korgblommiga växter.
Taggsallat är en kompassväxt.
Стебло пряме, борозенчасте, білувато-жовтувате, голе або внизу вкрите жорсткими щетинками, 60—120 см заввишки. Листки сидячі, зі стрілковидною основою, виїмчасто-перисторозсічені, з оберненими назад частками, по краю дрібноколючозубчасті, знизу по середній жилці щетинисті, спрямовані вгору. Квітки язичкові, двостатеві, блідо-жовті, в численних дрібних небагатоквіткових кошиках, що утворюють волотевидне суцвіття. Плід — сім'янка.
Цвіте у червні — вересні.
Латук дикий росте як бур'ян на городах, у садах по всій території України.
З лікувальною метою використовують листя рослини (лат. Folia Lactucae) і затверділий молочний сік, так званий лактукарій (Lactucarium). Листя збирають перед початком розпускання кошиків. Сушити його треба по можливості швидко. Щоб одержати лактукарій, зрізують верхівку розквітлої рослини, а молочний сік, що витікає з рани, збирають ножем у чашку, де він і засихає. Цю операцію повторюють кілька разів на день, роблячи щоразу новий зріз трохи нижче попереднього зрізу. Рослина неофіцинальна.
Усі частини рослини містять молочний сік, до складу якого входять гіркоти, алкалоїди, смоли та інші речовини.
Латук дикий виявляє седативну, спазмолітичну й сечогінну дію. Настій листя і лактукарій застосовують при нервовому безсонні, підвищеній рефлекторній збудливості, болях, бронхітах, ларингітах, коклюші, бронхіальній астмі та як допоміжний засіб при лікуванні епілепсії. Як діуретичний засіб латук рекомендують при подагрі, захворюваннях сечового міхура і при водянці.
Рослина здавна відома як харчова у країнах Європи та Середньої Азії. Для свіжих салатів придатні молоді листки. Їх кладуть до юшок, використовують для соусів та як шпинат. Насіння містить 35% олії, що йде в їжу. Молоді, очищені від шкірки стебла прокручують між долонями, видавлюючи гіркуватий молочний сік, і ласують ними.[1]
Рослина отруйна. Передозування небезпечне![джерело?]
Молода рослина
Зверніть увагу, як обхоплює стовбур листок
Рослина складає листя в сонячний день
Lactuca serriola là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1756.[1]
Lactuca serriola là một loài thực vật có hoa trong họ Cúc. Loài này được L. mô tả khoa học đầu tiên năm 1756.
Lactuca serriola L., 1756
Синонимы
Лату́к, или молока́н, ди́кий, или ко́мпасный (лат. Lactúca serríola), — травянистое растение, вид рода Латук семейства Сложноцветные (Asteraceae).
Наиболее изменчивый и широко распространённый вид рода, происходящий с запада Евразии. В настоящее время распространён повсеместно, является синантропным растением.
Предок овощного салата латука, который возник или непосредственно из этого вида, или при его скрещивании с другими видами рода.
Однолетнее или двулетнее травянистое растение (30)40—120 см высотой, с белым млечным соком. Стебель одиночный, прямостоячий, голый, облиственный, беловатый или желтоватый, ветвящийся в верхней части.
Листья очерёдные, сизые, 5—25 см длиной и 1,5—12 см шириной, продолговатые в очертании, перисто-лопастные до цельных, сидячие, стеблеобъемлющие, при основании с ушками, по краю с мелкими шипиками. Снизу по средней жилки листовой пластинки расположен ряд жёстких желтоватых шипиков.
Корзинки мелкие, многоцветковые (с 6—20 цветками), собраны в верхушечное метельчатое общее соцветие. На цветоносах имеется один или несколько чешуевидных листьев. Обёртка трёх- — четырёхрядная, наружные листочки яйцевидные или треугольные, внутренние — линейно-ланцетные. Цветки все язычковые, жёлтые, при засыхании синеющие.
Плоды — семянки 3—3,5 мм длиной, серые или буроватые, узкообратнояйцевидные до продолговато-эллиптических, ребристые, по рёбрам с направленными кверху волосками. Носик превышает семянку по длине, с хохолком из очень тонких волосков около 6 мм длиной.
Ценное кормовое растение.
В 1890-х годах занесено в Северную Америку с семенами других растений, после чего стало быстро распространяться по континенту[2].
Родина — запад Евразии, точный первоначальный ареал не установлен, в настоящее время — растение-космополит. Вредное сорное растение в Северной Америке, Южной Африке и Аргентине.
Лату́к, или молока́н, ди́кий, или ко́мпасный (лат. Lactúca serríola), — травянистое растение, вид рода Латук семейства Сложноцветные (Asteraceae).
Наиболее изменчивый и широко распространённый вид рода, происходящий с запада Евразии. В настоящее время распространён повсеместно, является синантропным растением.
Предок овощного салата латука, который возник или непосредственно из этого вида, или при его скрещивании с другими видами рода.
野莴苣（学名：Lactuca serriola）为菊科莴苣属的植物。分布于欧洲、中亞、伊朗、印度、蒙古以及中国大陆的新疆等地，生长于海拔750米至2,000米的地区，多生长于山谷以及河漫滩。
银齿莴苣（秦岭植物志）
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。
가시상추는 쌍떡잎식물 초롱꽃목 국화과의 한해살이 또는 두해살이풀이다.[1]
유럽 원산의 한해살이 또는 두해살이풀로 길가, 논둑, 밭둑, 개울가, 빈터 등에서 잘 자란다.
높이는 60-130cm이다. 뿌리는 원기둥꼴이고, 줄기에서 나는 잎은 어긋난다. 잎은 상추와 비슷하지만, 훨씬 길쭉하고 날카롭다. 잎 끝은 부챗살처럼 펼쳐지는데 폭이 좁고, 8~10개의 뚜렷한 가시가 잎맥을 따라 나 있다. 꽃은 5~8월에 핀다.
