Řemenatka ptačí (Ligula intestinalis) je tasemnice řazená mezi štěrbinovky (Pseudophyllidea). Ve svém tříhostitelském životním cyklu postupně vystřídá dva mezihostitele a jednoho definitivního. Vyskytuje se především v Evropě a Severní Americe, ale byla popsána i z Austrálie a Nového Zélandu.[1]
První stadium (procerkoid) se vyvíjí v prvním mezihostiteli, jímž je drobný vodní korýš buchanka. Po pozření buchanky rybou se v břišní dutině ryb vyvíjí druhé stadium, známý plerocerkoid velkých rozměrů. Dokáží ovlivňovat chování ryb, zejména jejich pohyblivost a plodnost, aby byly ryby snadnějším cílem definitivního hostitele, nějakého rybožravého ptáka.[2]
Z ryb může jako druhý mezihostitel sloužit asi 70 druhů ryb, zejména kaprovití (Cyprinidae), pakaprovcovití (Catostomidae) a okounovití (Percidae). Jako definitivní hostitel se obvykle uplatňuje nějaká volavka, kachna, pelikán, racek, rybák a podobně.[1]
Řemenatka ptačí (Ligula intestinalis) je tasemnice řazená mezi štěrbinovky (Pseudophyllidea). Ve svém tříhostitelském životním cyklu postupně vystřídá dva mezihostitele a jednoho definitivního. Vyskytuje se především v Evropě a Severní Americe, ale byla popsána i z Austrálie a Nového Zélandu.
Der Riemenwurm oder Riemenbandwurm (Ligula intestinalis) ist ein zu den Eucestoda (echte Bandwürmer) gehörender Parasit, dessen zweites Larvenstadium (Plerozerkoid) in der Leibeshöhle von Fischen, vor allem Karpfenartigen, leben und bei diesen die Riemenwurmkrankheit auslösen.
Die Eier des Bandwurms gelangen mit dem Kot von Wasservögeln ins Gewässer. Aus ihnen schlüpft das erste Larvenstadium (Coracidium), welches sich aktiv in einen vorbei schwimmenden Ruderfußkrebs einbohrt. Der Kleinkrebs dient dem Riemenwurm somit als erster Zwischenwirt und in ihm entwickelt sich innerhalb von wenigen Tagen das zweite Larvenstadium (Prozerkoid). Wird nun der Ruderfußkrebse von einem Fisch – meist einem Karpfenfisch – gefressen, entwickelt sich in der Leibeshöhle das dritte Larvenstadium (Plerozerkoid). Das Plerocercoid kann sehr groß werden und unter Umständen ein ganzes Fischleben überstehen. Erst wenn der Fisch von einem Endwirt (Vögel wie Möwe, Graureiher oder Kormoran) gefressen wird reift der Parasit im Darm des Wirtes zum adulten Bandwurm heran. Im Vogel legt der zwittrige Parasit Millionen von Eiern, die über den Kot der Vögel frei werden. Der Zyklus ist geschlossen und beginnt nun von Neuem.[1]
Das 2. Larvenstadium des Riemenwurms kann im Fisch bis zu 20 cm groß werden. Üblicherweise bestehen Bandwürmer aus drei Teilen: der Kopf, die Entstehungszone und die Gliederkette. Der Riemenwurm ist jedoch nicht gegliedert, welches ein wichtiges Charakteristikum zur Bestimmung dieser Art ist.[2]
Durch die extreme Größe des Parasiten werden die inneren Organe verdrängt. Zusätzlich unterdrückt der Riemenbandwurm die Gonadenreifung des Fisches, indem er dem Fisch Energie entzieht und den Hormonhaushalt beeinflusst.[1] So behält der Cestode genügend Platz in der Leibeshöhle um sich zu entwickeln. Die Fischkrankheit wird als Ligulose oder Riemenwurmkrankheit bezeichnet und verursacht hohe wirtschaftliche Verluste in Fischbeständen.
Der Riemenbandwurm ist ungefährlich für den Menschen. Der Parasit wird ab einer Temperatur von 70 °C abgetötet. Ein gekochter oder gebratener Fisch stellt somit keinen Übertragungsweg zum Menschen dar. Selbst wenn ein lebender Bandwurm in den Darm eines Menschen gelangen würde (über rohen Fisch) wäre er ungefährlich und würde innerhalb weniger Stunden absterben, da der Mensch einen Fehlwirt darstellt.[3] Der einzige, in Europa nachgewiesene Bandwurm, der auf den Menschen übertragbar ist, ist der Fischbandwurm (Diphyllobothrium latum).[4]
Der Riemenwurm oder Riemenbandwurm (Ligula intestinalis) ist ein zu den Eucestoda (echte Bandwürmer) gehörender Parasit, dessen zweites Larvenstadium (Plerozerkoid) in der Leibeshöhle von Fischen, vor allem Karpfenartigen, leben und bei diesen die Riemenwurmkrankheit auslösen.
Ligula intestinalis is a tapeworm of fish, fish-eating birds and copepods, with species from each group featuring in its complex life cycle.[1] Ligula intestinalis is a parasite that changes its intermediate host's behavior to become more vulnerable to its predators. In this case, Ligula intestinalis uses copepods and cyprinid fish as their intermediate host and develops inside of them to get to its final destination which is fish-eating birds. [2] Plerocercoids, Ligula intestinalis larva, influence secondary intermediate hosts’ behavior, health, and fecundity. [3] Additionally, Ligula intestinalis can cause fish-eating birds' gonads to remain undeveloped. [4]
Ligula intestinalis is a tapeworm of fish, fish-eating birds and copepods, with species from each group featuring in its complex life cycle. Ligula intestinalis is a parasite that changes its intermediate host's behavior to become more vulnerable to its predators. In this case, Ligula intestinalis uses copepods and cyprinid fish as their intermediate host and develops inside of them to get to its final destination which is fish-eating birds. Plerocercoids, Ligula intestinalis larva, influence secondary intermediate hosts’ behavior, health, and fecundity. Additionally, Ligula intestinalis can cause fish-eating birds' gonads to remain undeveloped.
Ligula intestinalis es una especie de cestodo difilobótrido con ciclo acuático en aguas dulces. El parásito presenta un extremo anterior redondeado, un escólex triangular, y un estróbilo que no tiene una segmentación bien definida.
Característicamente, L. intestinalis tiene un surco medio en cada una de las superficies ventral y dorsal que permite diferenciarlos de las especies del género Schistocephalus.
Los ligulidos debido a su gran tamaño, desplazarán las vísceras del pez, que actúan como hospedador intermediario, causándoles muchos trastornos funcionales. El hígado de peces parasitados presenta un color rosa pálido, así como numerosos puntos más pigmentados y regiones necróticas.
La infección por Ligula intestinalis causa una supresión del desarrollo de las células germinales tanto en machos como en hembras. En este caso no se trata de una castración parasitaria clásica, puesto que las gónadas, como tales, no son destruidas. La presencia de una sola larva plerocercoide en la cavidad del pez, es suficiente para reducir el número de células productoras de gonadotrofina, a límites en los que no hay diferenciación sexual en los ovarios y testículos. El impacto de este cestodo sobre las poblaciones de peces es muy importante, como puede apreciarse en el ejemplo del lago de Slapton Ley en Devon, (Inglaterra) que se expone más adelante.
El ciclo de Ligula intestinalis requiere tres hospedadores: un copépodo como primer hospedador intermediario, un ciprínido como segundo hospedador intermediario, y un ave ictiófaga como hospedador definitivo.
Los huevos (40-70µm) salen al agua con las heces del ave, precisando un período de embrionación. De días a semanas dependiendo de la temperatura. La primera fase larvaria, coracidio (50-55µm), es una oncosfera (30µm) rodeada por una cubierta ciliada.
Debe ser ingerida antes de 24 horas por el primer hospedador intermediario que es un copépodo. (Cyclops strenuus, Diaptomus gracilis, Acanthocyclops bicuspidatus). En el intestino del copépodo la oncosfera atraviesa la pared intestinal y en el hemocele se transforma (2-3 semanas), en una larva compacta y alargada de unas 500µm de longitud que se denomina procercoide.
Cuando el copépodo es ingerido por un ciprínido (familias Cyprinidae y Cobatidae), el procercoide atraviesa la pared, intestinal, pasa a la cavidad del cuerpo y, penetra en la musculatura o en las vísceras donde evoluciona a la larva plerocercoide (espargano). Esta larva es de color blanco, aplanada dorsoventralmente, acintada, y tiene botrios retraídos en su extremo anterior. Su longitud es variable de 30 a 130mm, y anchura de 5 a 10mm. Cuando el hospedador definitivo, el ave ictiófaga (sobre todo las gaviotas), ingiera al segundo hospedador intermediario con la larva plerocercoide, esta se fija a la pared intestinal gracias a los botrios, y se transforma en algunas semanas en adultos sexualmente maduros.
En parasitaciones elevadas los plerocercoides dificultan los movimientos del pez parasitado que queda en superficie siendo fácil su captura por las aves.
La prevención se podría llevar a cabo cortando el ciclo con la eliminación de los copépodos (Cyclops, Diaptomus, Acanthocyclops), lo que es inviable en ecosistemas naturales, como también lo es evitar el acceso de aves piscívoras.
Uno de los impactos más conocidos sobre las poblaciones naturales de peces ocurrió en el lago de Slapton Ley en Devon, Inglaterra, la comunidad de peces estaba formada por un depredador, el lucio (Esox lucius) y otras tres especies, la pardilla (Rutilus lemminga), la perca (Percichthys trucha) y el escardino (Scardinius erythrophthalmus). A finales de la década de los sesenta, debido a la eutrofización del lago, la pardilla que era la especie menos abundante, comenzó a aumentar.
A principios de los años setenta se produjo el acceso de Ligula intestinalis como parásito de las pardillas locales. Este parásito fue introducido en el lago por el somormujo, un hospedador definitivo atraído por la abundancia de estos peces. Por otro lado, debido a la gran densidad de pardillas, aumentó la competencia intraespecífica, que tuvo como consecuencia un descenso de las poblaciones de las especies competidoras, la perca y el escardino. Como eran pequeñas, las pardillas continuaban alimentándose de plancton durante los dos primeros años de vida, aumentando la tasa de contacto con copépodos infectados con procercoides de Ligula.
El cestodo había infectado al 32% de los alevines de las pardillas tres años después. El parásito esterilizó a estos peces y también produjo cambios en el comportamiento que aumentaron su mortalidad.
De forma que al reducir la abundancia disminuyó la competencia interespecífica, favoreciendo así a las otras poblaciones de peces, pero también la competencia intraespecífica, de modo que las pardillas adquirieron mayores tallas y abandonaron la dieta planctónica más precozmente, con lo que la prevalencia cayó al 3% en 1984.
http://www.svmmaparasitologica.com/publicaciones/123425_1.cHallazgodeLigulaintestinalis1972.pdf http://www.revistareduca.es/index.php/biologia/article/viewFile/805/819
Ligula intestinalis es una especie de cestodo difilobótrido con ciclo acuático en aguas dulces. El parásito presenta un extremo anterior redondeado, un escólex triangular, y un estróbilo que no tiene una segmentación bien definida.
Característicamente, L. intestinalis tiene un surco medio en cada una de las superficies ventral y dorsal que permite diferenciarlos de las especies del género Schistocephalus.
Los ligulidos debido a su gran tamaño, desplazarán las vísceras del pez, que actúan como hospedador intermediario, causándoles muchos trastornos funcionales. El hígado de peces parasitados presenta un color rosa pálido, así como numerosos puntos más pigmentados y regiones necróticas.
La infección por Ligula intestinalis causa una supresión del desarrollo de las células germinales tanto en machos como en hembras. En este caso no se trata de una castración parasitaria clásica, puesto que las gónadas, como tales, no son destruidas. La presencia de una sola larva plerocercoide en la cavidad del pez, es suficiente para reducir el número de células productoras de gonadotrofina, a límites en los que no hay diferenciación sexual en los ovarios y testículos. El impacto de este cestodo sobre las poblaciones de peces es muy importante, como puede apreciarse en el ejemplo del lago de Slapton Ley en Devon, (Inglaterra) que se expone más adelante.
Hihnamato (Ligula intestinalis) on särkikaloissa (etenkin lahnassa) esiintyvä, heisimatoihin kuuluva loinen. Matoa esiintyy etenkin makeanveden kaloissa.
Hihnamato on väritykseltään keltavalkoinen ja voi pisimmillään kasvaa jopa puolen metrin mittaiseksi. Lahnat saavat hihnamadon ravinnostaan jo varsin pieninä, planktonäyriäisistä. Planktonäyriäinen on hihnamadon toukkavaiheen ensimmäinen väli-isäntä. Lahnan syödessä planktonäyriäisen hihnamadontoukka siirtyy lahnaan. Lahnan suolen seinämästä toukka siirtyy ruumiinonteloon ja alkaa kasvaa. Toukka voi saavuttaa 1,5 senttimetrin paksuuden. Yhdessä lahnassa voi olla pari kolmekin yksilöä, joiden yhteispaino on jopa 6–8 prosenttia kalan painosta.
Lahna ei ole kuitenkaan madolle varsinainen pääisäntä. Madon lopullisena päämääränä toimivat kalaa syövät linnut, kuten koskelot ja kalasääski, joiden suolistossa se saavuttaa sukukypsyyden.[1]
Lahnalle hihnamato on haitallinen ja aiheuttaa sille muun muassa hidaskasvuisuutta sekä useimmiten tekee siitä steriilin, niin ettei se pysty jatkamaan sukua. Ihmiselle mato on vastenmielinen mutta ei vaarallinen. Kalan liha ei madosta kärsi vaan on täysin syötävää ja vaaratonta.
Hihnamato sekoitetaan usein ihmiselle vaaralliseen lapamatoon. Lahnassa ei kuitenkaan esiinny lapamatoa, toisin kuten useimmiten turvallisiksi luulluissa hauessa, ahvenessa ja mateessa, joissa niissäkin lapamatoa esiintyy yleensä vain makeanveden yksilöissä. Yleisesti ottaen lapamato on luultua harvinaisempi. Pääsääntönä on, että kalassa oleva hihnamato on yleensä pitkä, jopa mainitut puoli metriä, ja se sijaitsee kalan suolistossa taikka muissa sisäelimissä. Lapamadon toukat puolestaan ovat kalassa vain noin 5–20 millimetriä pitkiä ja elävät kalan lihaksistossa.
Hihnamato (Ligula intestinalis) on särkikaloissa (etenkin lahnassa) esiintyvä, heisimatoihin kuuluva loinen. Matoa esiintyy etenkin makeanveden kaloissa.
Hihnamato on väritykseltään keltavalkoinen ja voi pisimmillään kasvaa jopa puolen metrin mittaiseksi. Lahnat saavat hihnamadon ravinnostaan jo varsin pieninä, planktonäyriäisistä. Planktonäyriäinen on hihnamadon toukkavaiheen ensimmäinen väli-isäntä. Lahnan syödessä planktonäyriäisen hihnamadontoukka siirtyy lahnaan. Lahnan suolen seinämästä toukka siirtyy ruumiinonteloon ja alkaa kasvaa. Toukka voi saavuttaa 1,5 senttimetrin paksuuden. Yhdessä lahnassa voi olla pari kolmekin yksilöä, joiden yhteispaino on jopa 6–8 prosenttia kalan painosta.
Lahna ei ole kuitenkaan madolle varsinainen pääisäntä. Madon lopullisena päämääränä toimivat kalaa syövät linnut, kuten koskelot ja kalasääski, joiden suolistossa se saavuttaa sukukypsyyden.
Lahnalle hihnamato on haitallinen ja aiheuttaa sille muun muassa hidaskasvuisuutta sekä useimmiten tekee siitä steriilin, niin ettei se pysty jatkamaan sukua. Ihmiselle mato on vastenmielinen mutta ei vaarallinen. Kalan liha ei madosta kärsi vaan on täysin syötävää ja vaaratonta.
Hihnamato sekoitetaan usein ihmiselle vaaralliseen lapamatoon. Lahnassa ei kuitenkaan esiinny lapamatoa, toisin kuten useimmiten turvallisiksi luulluissa hauessa, ahvenessa ja mateessa, joissa niissäkin lapamatoa esiintyy yleensä vain makeanveden yksilöissä. Yleisesti ottaen lapamato on luultua harvinaisempi. Pääsääntönä on, että kalassa oleva hihnamato on yleensä pitkä, jopa mainitut puoli metriä, ja se sijaitsee kalan suolistossa taikka muissa sisäelimissä. Lapamadon toukat puolestaan ovat kalassa vain noin 5–20 millimetriä pitkiä ja elävät kalan lihaksistossa.
Ligula intestinalis désigne une espèce de vers cestodes de la famille des Diphyllobothriidae, vivant dans l'intestin des poissons et des oiseaux[3]. Cette espèce a été décrite pour la première fois en 1758 par le naturaliste suédois Carl von Linné (1707-1778).
Parasite fréquent des poissons blancs, et plus particulièrement de la tanche ou du gardon où on la trouve dans la cavité générale, elle se présente sous l'aspect du ténia, sans en être un.
La maladie induite est dite « ligulose ».
Les œufs tombent au fond de l'eau et sont fixés sur des organismes planctoniques de l'ordre des copépodes, de petits crustacés.
En absorbant ces petits invertébrés parasités, les poissons sont à leur tour parasités jusqu'à ce qu'ils soient mangés eux-mêmes par un oiseau.
Malgré ce cycle de reproduction complexe (3 hôtes successifs), la ligule est un parasite très répandu.
La ligulose a pris dans certaines régions la gravité d'une épizootie, mais elle n'est en aucun cas transmissible à l'homme.
Ligula intestinalis désigne une espèce de vers cestodes de la famille des Diphyllobothriidae, vivant dans l'intestin des poissons et des oiseaux. Cette espèce a été décrite pour la première fois en 1758 par le naturaliste suédois Carl von Linné (1707-1778).
Parasite fréquent des poissons blancs, et plus particulièrement de la tanche ou du gardon où on la trouve dans la cavité générale, elle se présente sous l'aspect du ténia, sans en être un.
La maladie induite est dite « ligulose ».
De riemworm (Ligula intestinalis) is een lintworm (Platyhelminthes; Cestoda). De worm is tweeslachtig. De soort leeft als parasiet in andere dieren.
Het geslacht Ligula, waarin de lintworm wordt geplaatst, wordt tot de familie Diphyllobothriidae gerekend. De wetenschappelijke naam van de soort werd voor het eerst geldig gepubliceerd in 1758 door Linnaeus.
Bronnen, noten en/of referenties
Ligula intestinalis este un vierme cestod pseudofilid, parazit ca adult în intestinul păsărilor ihtiofage, iar ca larvă plerocercoidă în cavitatea generală la peștii dulcicoli și în special la unele ciprinide. Viermele adult are formă de panglică, lungă până la 1 m, dar neîmpărțită în proglote, deși, în interior organele genitale se repetă într-o lungă serie liniară.
Ciclul evolutiv cuprinde trei gazde, din care două gazde intermediare și una definitivă (ciclu evolutiv heteroxen).
Ouăle de Ligula ajung în apă odată cu excrementele păsărilor ihtiofage care reprezintă gazda lor definitivă. În mediul acvatic, oul eclozează și se transformă într-o larvă ciliată liberă și mobilă: coracidiu, care rezistă liber în apă 4 – 5 zile. Coracidiul conține în interior oncosfera, prevăzută cu trei perechi de cârlige.
Larva coracidiu rezistă liberă în apă 4-5 zile, timp în care poate fi înghițită de prima gazdă intermediară, un copepod (Diaptomus, Cyclops, Mesocyclops, Eudiaptomus, etc.) care este un crustaceu zooplanctonic. În tubul digestiv al acestora, din coracidiu iese oncosfera, care, trece în cavitatea generală a corpului crustaceului, unde, după 12-14 zile se transformă în larva procercoidă infestantă.
Ca și la Diphyllobothrium copepodul infestat cu procercoizi poate fi înghițit de un pește zooplanctonofag (ciprinide, siluride, percide, esocide, mai ales crapul sau costrășul): a doua gazdă intermediară în care larva procercoidă se transformă în plerocercoid. Acesta din urmă se localizează în cavitatea abdominală a peștilor, unde se hrănește, crește, și rămâne acolo pentru o lungă perioadă de timp (mai mult de doi ani). Plerocercoidul asemănător cu adulții, au doua șanțuri longitudinale mediane, sunt musculoși, albi, plați cu aspect de curea și se dezvoltă enorm, având 10-100 cm lungime și 0,5- 1,5 cm lățime. Larvele fiind deci mari, umflă abdomenul peștelui-gazdă.
În fine, acest pește parazitat poate fi ingerat de o pasăre acvatică ihtiofagă, în special de cufundaci (Podiceps, Colymbus), care este gazdă definitivă în care larva plerocercoidă se transformă în forma sa adultă, care trăiește în intestinul acestei pasări. Aceasta ajunge la maturitate în 1-3 zile și produce ouă care sunt eliberate în apă prin excrementele păsării încheind astfel ciclul și inițiind ciclul următor. După depunerea ouălor, viermii pier. Timpul de ședere a parazitului la pasărea acvatică este foarte scurt (2-5 zile) și trecerea formei plerocercoide la ligula matură este de asemenea foarte scurt.
Ligula este agentul patogen al ligulozei la pești (crap, caras, novac, cosaș) și produce mari pagube în crescătoriile de crapi, pe care îi omoară, mai ales datorită faptului că prin masa lor enormă paraziții împiedică circulația sângelui, provocând atrofia mușchilor și a altor organe și provoacă anemieri puternice. Atrofierea glandelor sexuale conduce la sterilitate.
Ligula intestinalis este un vierme cestod pseudofilid, parazit ca adult în intestinul păsărilor ihtiofage, iar ca larvă plerocercoidă în cavitatea generală la peștii dulcicoli și în special la unele ciprinide. Viermele adult are formă de panglică, lungă până la 1 m, dar neîmpărțită în proglote, deși, în interior organele genitale se repetă într-o lungă serie liniară.
Ligula intestinalis (Linnaeus, 1758)
Обыкновенный ремнец, или обыкновенная лигула (лат. Ligula intestinalis) — вид паразитических плоских червей из отряда Pseudophyllidea.
Взрослые ремнецы (плероцеркоиды) иногда достигают 1 м в длину, а в ширину не более 1,2 см. Внутри тела метамерно расположено от 700 до 2000 комплектов половых органов.
Попавшее в воду яйцо превращается в личинку — корацидий. Он покрыт ресничками и может свободно плавать. Затем его заглатывают веслоногие рачки. В его теле личинка превращается в процеркоида — личинку, уже лишённую ресничек. затем процеркоид попадает в рыбу, вызывая Лигулоз (обычно это карпы). Теперь он попадает из кишечника в полость и становится тут плероцеркоидом. Он живёт в заражённой рыбе около 14 месяцев. Во время роста ремнеца, брюхо рыбы вздувается, он давит на органы рыбы, повреждает и даже вызывает их атрофию. Изредка плероцеркоиду удаётся разорвать тело рыбы и выпасть в воду, в этом случае и рыба и ремнец погибают. Обычно же рыба со временем теряет равновесие и начинает держаться у поверхности воды, что делает её лёгкой добычей чаек. Через несколько часов паразит начинает выделять яйца, и птица, съевшая заражённую рыбу начинает невольно рассеивать их. Затем лигула гибнет. Птицам паразит не наносит ущерба.
Обыкновенный ремнец, или обыкновенная лигула (лат. Ligula intestinalis) — вид паразитических плоских червей из отряда Pseudophyllidea.
