Les especies d'aves con nome común en llingua asturiana márquense como NOA. En casu contrariu, conséñase'l nome científicu o de la SEO.
.
'''Rhipidura rufifrons ye una especie d'ave na familia Rhipiduridae,,[3] la que s'atopa n'Australia, Indonesia, Nueva guinea y les islles Salomón.[4] Nestes zones habita monte lluviosos y húmedos, banzaos y manglares.[5]
Esisten numberoses subespecies del abanicu acoloratáu.[6] L'abanicu acoloratáu ye fácilmente estremable pol so llombu, grupa y base de la cola de color naranxa-acoloratáu-marrón.[7] El so pechu ye blancu y negru que se tresformen nun tonu blancu nel gargüelu.
Son aves migratories, mover al sureste d'Australia na primavera pa reproducise,[8] y al norte na seronda.[9]
Tienden a alimentase d'inseutos pequeños que prinden nes zones baxes de la foresta. Son aves bien actives, que realicen frecuentes vuelos curtios. Tamién peguen saltitos ente la xamasca o nel terrén, mientres s'alimenten.[7]
Magar se cree que la so población atopar n'amenorgamientu, l'amplia zona na qu'habiten y la so bayura faen que seya consideráu una especie so esmolición menor pola UICN.[1]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Aves, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Les especies d'aves con nome común en llingua asturiana márquense como NOA. En casu contrariu, conséñase'l nome científicu o de la SEO. .
'''Rhipidura rufifrons ye una especie d'ave na familia Rhipiduridae,, la que s'atopa n'Australia, Indonesia, Nueva guinea y les islles Salomón. Nestes zones habita monte lluviosos y húmedos, banzaos y manglares.
Esisten numberoses subespecies del abanicu acoloratáu. L'abanicu acoloratáu ye fácilmente estremable pol so llombu, grupa y base de la cola de color naranxa-acoloratáu-marrón. El so pechu ye blancu y negru que se tresformen nun tonu blancu nel gargüelu.
Son aves migratories, mover al sureste d'Australia na primavera pa reproducise, y al norte na seronda.
Tienden a alimentase d'inseutos pequeños que prinden nes zones baxes de la foresta. Son aves bien actives, que realicen frecuentes vuelos curtios. Tamién peguen saltitos ente la xamasca o nel terrén, mientres s'alimenten.
Magar se cree que la so población atopar n'amenorgamientu, l'amplia zona na qu'habiten y la so bayura faen que seya consideráu una especie so esmolición menor pola UICN.
La cua de ventall de pit negre[1] (Rhipidura rufifrons) és un ocell de la família dels ripidúrids (Rhipiduridae) que habita la malesa dels boscos, clars i manglars d'algunes de les illes Marianes, Carolines i Moluques, illes Petites de la Sonda, sud-oest de Nova Guinea i illes properes, algunes illes de l'Arxipèlag D’Entrecasteaux, Louisiade i Salomó, i est i sud-est d'Austràlia.
La cua de ventall de pit negre (Rhipidura rufifrons) és un ocell de la família dels ripidúrids (Rhipiduridae) que habita la malesa dels boscos, clars i manglars d'algunes de les illes Marianes, Carolines i Moluques, illes Petites de la Sonda, sud-oest de Nova Guinea i illes properes, algunes illes de l'Arxipèlag D’Entrecasteaux, Louisiade i Salomó, i est i sud-est d'Austràlia.
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Cynffondaenwr tingoch (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: cynffondaenwyr tingoch) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Rhipidura rufifrons; yr enw Saesneg arno yw Rufous fantail. Mae'n perthyn i deulu'r Brenhinoedd (Lladin: Monarchidae) sydd yn urdd y Passeriformes.[1]
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn R. rufifrons, sef enw'r rhywogaeth.[2] Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Awstralia.
Mae'r cynffondaenwr tingoch yn perthyn i deulu'r Brenhinoedd (Lladin: Monarchidae). Dyma rai o aelodau eraill y teulu:
Rhestr Wicidata:
rhywogaeth enw tacson delwedd Apostol afon Grallina bruijnii Apostol Brith Grallina cyanoleuca
Aderyn a rhywogaeth o adar yw Cynffondaenwr tingoch (sy'n enw gwrywaidd; enw lluosog: cynffondaenwyr tingoch) a adnabyddir hefyd gyda'i enw gwyddonol Rhipidura rufifrons; yr enw Saesneg arno yw Rufous fantail. Mae'n perthyn i deulu'r Brenhinoedd (Lladin: Monarchidae) sydd yn urdd y Passeriformes.
Talfyrir yr enw Lladin yn aml yn R. rufifrons, sef enw'r rhywogaeth. Mae'r rhywogaeth hon i'w chanfod yn Awstralia.
Pávík australasijský (Rhipidura rufifrons) je druh ptáka z rodu pávíků, čeledi pávíkovitých. Jedná se o malého pěvce, který je známý, stejně jako všechny ostatní druhy ze stejného rodu, pro vějířovitý ocas. Obývá Austrálii, Indonésii, Novou Guineu a Šalamounovy ostrovy. Vyhledávají deštné lesy a jiné vlhké až bažinné oblasti. Ačkoliv jejich populace klesá, dle IUCN je druh vyhodnocen jako málo dotčený (LC).
Druh pávík australasijský má velké množství poddruhů, přesto není jeho taxonomie zcela prozkoumána a o možných dalších poddruzích se spekuluje. Tohoto ptáka lze jednoduše rozeznat od ostatních pávíků, jelikož peří na jeho ocase je oranžovo-hnědo-červené a podobnou kombinaci barev žádný jiný druh pávíka nemá.
Pávík australasijský je stěhovavý pták a před obdobím hnízdění (na jaře) se všichni ptáci stěhují do jihovýchodní Austrálie, na podzim se pak přesouvají více na sever. Živí se hmyzem.
Druh pávík australasijských byl poprvé popsán Johnem Lathamem v jeho díle Index Ornithologicus roku 1801. Latham druh pojmenoval odborným názvem Muscicapa ruffifrons. Nicméně, později pávíka Vigors a Horsfield přesunuli do rodu Rhipidura. Rodový název se skládá z řeckých slov ρϊπός, vějíř, a οὐρά, tedy ocas. V současné době je jeho taxonomické zařazení a příbuznost s dalšími druhy sporné. Avšak nejbližším příbuzným je, vedle pávíka celebeského, novobritského a proměnlivého, druh Rhipidura dryas. Blízkým příbuzným pávíka australasijského je i pávík rezavohřbetý.
Běžně je uváděno až 18 poddruhů, které se liší především zeměpisným rozšířením. Jedná se o následující poddruhy:
Co se vývoje týče, pak lze z provedených studií vyvodit, že předci dnešních pávíků australasijkých pocházeli z Papuy-Nové Guiney.
Druh pávík australasijský má mnoho poddruhů, které se liší především zeměpisným rozšířením, ale také je lze odlišit podle vzhledu. Obecně se dá říct, že tento druh obývá části Austrálie, jihovýchodní Asii a Tichomoří. Například poddruh R. f. brunnea obývá pouze ostrov Malaita, R. f. granti zase centrální Šalamounovy ostrovy a R. f. intermedia východní Queensland. Malý ostrov Owaraha obývá poddruh R. f. kuperi a ostrov Saipan zase poddruh R. f. saipanensis.
Pávíci australasijští vyhledávají vlhké a husté porosty, obzvláště často je možné je najít v mangrovových nebo eukalyptových porostech. Žijí i v deštných lesích, obzvláště pak v blízkosti řek a bažin. Bližší určení preferovaného stanoviště ztěžuje velký počet poddruhů, jelikož každý ostrov nabízí jiné podmínky a každý poddruh tak vyhledává jiná místa. Během dne se pohybují spíše v menších výškách do 6 m nad zemí.
Dospělí pávíci australasijští jsou středně velcí ptáci; délka jejich těla se pohybuje od 14,5 cm do 18,5 cm, průměrně okolo 15 cm. Rozpětí křídel je 18 cm až 22,5 cm a váha zhruba 10 g. U druhu není patrný pohlavní dimorfismus: pohlaví nelze na pohled rozlišit. Nicméně, samičky jsou většinou menší než samečci.
Čelo červenohnědé, nadočnicový oblouk bílý a temeno hlavy až po krk je olivově hnědého až červenohnědého zbarvení. Hrdlo je, alespoň u většiny poddruhů, bílé. Ocasní pera jsou u kořene tmavá a směrem ke špičce se barva zesvětluje, běžně až do bílé barvy. Zobák a nohy jsou hnědé. Zbarvení se v průběhu roku nemění a zůstává tedy stejné i v době hnízdění, kdy se jiné druhy ptáků odívají do svatebního šatu. Mladí jedinci mají světlejší hřbet a hnědý ocas i dolní partie. Pávíkům australasijským se podobají například zástupci druhu Rhipidura albiscapa.
Pávíci australasijští jsou monogamní.[2] Páry si hnízdo staví na vlhkých místech,[2] o konečném umístění hnízda většinou rozhoduje samička. Tvar hnízda by se dal přirovnat ke sklenici na víno a je vyrobeno z proužků trávy, mechu a dalších přírodních materiálů. Do něj pak samička snese tři až čtyři vejce krémové barvy. O mladé se následně starají střídavě oba rodiče. Čtyři až pět týdnů od vylíhnutí opouští ptáčata hnízdo.
Živí se hmyzem. Běžně loví sami, ale často vytvářejí i malé skupinky, ve kterých loví. V těchto skupinách mohou být i jiné druhy ptáků, například druh Symposiachrus trivirgatus, pištec pralesní, střízlíkovec velkozobý, nebo medosavka zelenohřbetá.[2] Během lovu jsou nepřetržitě v pohybu a zastavují jen na krátké přestávky.
Tento druh je stěhovavý. Pravidelně přesidlují každý rok a většinou je i jejich trasa stejná, jako předcházející rok.[2] Na jaře přilétají do jihovýchodní Austrálie, na podzim se pak přesouvají více na sever. Pávíci australasijští nemají přirozeného predátora, avšak mnoho mláďat bývá zahubeno flétňákem stračím.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rufous fantail na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu pávík australasijský ve Wikimedia Commons
Galerie pávík australasijský ve Wikimedia CommonsPávík australasijský (Rhipidura rufifrons) je druh ptáka z rodu pávíků, čeledi pávíkovitých. Jedná se o malého pěvce, který je známý, stejně jako všechny ostatní druhy ze stejného rodu, pro vějířovitý ocas. Obývá Austrálii, Indonésii, Novou Guineu a Šalamounovy ostrovy. Vyhledávají deštné lesy a jiné vlhké až bažinné oblasti. Ačkoliv jejich populace klesá, dle IUCN je druh vyhodnocen jako málo dotčený (LC).
Druh pávík australasijský má velké množství poddruhů, přesto není jeho taxonomie zcela prozkoumána a o možných dalších poddruzích se spekuluje. Tohoto ptáka lze jednoduše rozeznat od ostatních pávíků, jelikož peří na jeho ocase je oranžovo-hnědo-červené a podobnou kombinaci barev žádný jiný druh pávíka nemá.
Pávík australasijský je stěhovavý pták a před obdobím hnízdění (na jaře) se všichni ptáci stěhují do jihovýchodní Austrálie, na podzim se pak přesouvají více na sever. Živí se hmyzem.
Der Fuchsfächerschwanz (Rhipidura rufifrons) ist ein Singvogel aus der Familie der Fächerschwänze (Rhipiduridae), der von den Marianen bis nach Australien vorkommt.[1] Sein deutscher Trivialname bezieht sich auf die Farbe des Schwanzgefieders.
Die Bestände gelten in seinem gesamten Verbreitungsgebiet als nicht gefährdet. Es werden mehrere Unterarten unterschieden.[2]
Der Fuchsfächerschwanz hat ein sehr auffälliges Gefieder, was eine Verwechselung mit einer anderen Vogelart nahezu ausschließt. Zwischen den Geschlechtern des Fuchsfächerschwanzes besteht weder in der Gefiederfärbung noch im Körperbau ein Dimorphismus.
Er erreicht eine Körperlänge von 14,5 bis 18,5 cm. Der Schnabel ist 12,4,8-15,2 mm lang. Er hat eine Flügellänge von 67–78,5 mm, sein Schwanz misst 78–93 mm.[3] Das Gewicht liegt zwischen 8 und 14 g.
Bei den adulten Vögeln ist der Kopf und der Hals graubraun, auf der Stirn befindet sich ein breites orange-braunrotes Band. Ein auffälliger, halbmondförmiger weißer Strich verläuft unter dem Auge. Ein dünnerer und nicht so auffälliger Augenüberstreif ist gleichfalls weiß. Der Mantel und der Rücken sind graubraun, der Bürzel, die Oberschwanzdecken und die basale Hälfte des Schwanzgefieders sind dagegen leuchtend orange-braun. Der Rest des Schwanzgefieders ist dunkelgrau mit weißen Federspitzen. Die gefalteten Flügel sind graubraun.
Das Kinn und die Kehle sind weiß und von einem schwarzen Brustband begrenzt. Die Brustseiten sind graubraun, ansonsten ist die Grundfarbe des Brustgefieders weiß mit schwarzen Tupfen. Der Bauch ist weiß, die Flanken, der Bürzel und die Unterschwanzdecken sind hellbraun. Der Schnabel ist schwarz, der Unterschnabel ist an der Basis rosa. Die Iris ist dunkelbraun. Beine und Füße sind bräunlich rosa bis graubraun.
Jungvögel sind grundsätzlich den Adulten ähnlich. Der Mantel und der Rücken sind etwas intensiver rötlich braun. Das Kopfgefieder ist etwas matter und die einzelnen Gefiederpartien nicht so scharf voneinander abgesetzt.
Das Verbreitungsgebiet des Fuchsfächerschwanzes reicht von den Marianen über die Yap-Inseln, Sulawesi und Molukken über den Süden von Neuguineas bis nach Australien. In Australien kommt er in einem breiten Streifen entlang der Küste von Kimberley über Nordaustralien und die Kap-York-Halbinsel bis in den Süden des australischen Bundesstaates Victoria vor.[4] Entlang der australischen Küste werden auch einige der vorgelagerten Inseln besiedelt. Auch in der der Torres-Straße, der etwa 185 km breiten Meerenge zwischen der nordostaustralischen Kap-York-Halbinsel und der Südküste von Neuguinea, werden mehrere der dort liegenden Inseln vom Fuchsfächerschwanz besiedelt. Auf Tasmanien ist er dagegen ein seltener Irrgast.[1]
Der Lebensraum des Fuchsfächerschwanzes sind feuchte Wälder. Dazu gehören sowohl Eukalyptus-, Mangroven- als auch Regenwälder sowie Waldgebiete entlang von Fließgewässern und in Feuchtgebieten. In trockenen Hartlaubwäldern wird er dagegen nur selten angetroffen.
Der Fuchsfächerschwanz hält sich überwiegend im Unterholz und im unteren Baumkronenbereich auf. Die Höhenverbreitung reicht von Tiefebenen bis in Höhenlagen von 1400 Metern.[5]
Einige der Populationen sind Standvögel, dagegen sind die Populationen entlang der Ostküste Australiens beispielsweise ausgeprägte Zugvögel. Sie ziehen im australischen Winter über die Kap-York-Halbinsel und die Inseln der Torres-Straße in den Süden von Neuguinea. Der Zug folgt einem sehr klaren saisonalen Muster. Im Winterhalbjahr sind entsprechend im Südosten Australiens keine Fuchsfächerschwänze anzutreffen. Der Zug beginnt Ende Februar, der Rückzug beginnt im September.[6] Aus Daten von beringten Vögeln weiß man, dass Fuchsfächerschwänze während des Zuges gelegentlich über mehrere Wochen an einem Ort bleiben.[6]
Daneben gibt es in der Region des Atherton Tablelands auch saisonale Höhenwanderungen.
Der Fuchsfächerschwanz frisst überwiegend kleine Insekten. Er findet diese überwiegend im dichten Unterholz von Wäldern, er sucht gelegentlich aber auch nach Nahrung in Baumkronen. Er ist ein sehr aktiver, agiler Vogel, der einen Teil der von ihm zuvor aufgescheuchten Insekten im Flug fängt. Gelegentlich werden die Insekten auch von Blättern gepickt. Nur sehr selten kommt er zur Nahrungssuche auch auf den Boden, um in der auf dem Boden liegenden Laubschicht nach Insekten zu suchen.[6]
Während der Nahrungssuche ist er gelegentlich mit Brillenmonarch, Wald-Dickkopf (Colluricincla megarhyncha) und Fahlstirn-Sericornis (Sericornis magnirostris) vergesellschaftet.
Die Brutzeit fällt in den Zeitraum September bis Februar. Das Nest wird gewöhnlich in kleinen bis großen Büschen, Kletterpflanzendickichten und niedrigen Bäumen gebaut. Die Nester einzelner Fuchsfächerschwanzpaare sind gelegentlich nur wenige Meter voneinander entfernt. Fuchsfächerschwänze brüten außerdem in größerer Nähe zu Graufächerschwänzen und Masken-Monarch (Monarcha melanopsis).[7]
Das Nest ist napfförmig und sehr dicht aus Gras, kleinen Wurzeln, feinen Rindenstreifen, Pflanzenmaterial und Spinnweben gewoben. Zahlreiche Nester haben ein schwanzförmiges Anhängsel. Inklusive dieses Anhängsels hat es eine Höhe von 11,4 Zentimeter und einen Durchmesser von 6,4 Zentimeter. Die eigentliche Nistmulde hat einen Durchmesser von 4,4 Zentimeter und ist durchschnittlich 3,8 Zentimeter tief.[8] Fuchsfächerschwänze bauen zwischen 8 und 15 Tage an ihrem Nest, beide Elternvögel sind beteiligt.
Das Gelege besteht gewöhnlich aus zwei bis drei Eiern. Die Eier werden in einem Abstand von etwa 24 Stunden gelegt. Geht das Gelege verloren (beispielsweise durch Fressfeinde), sind die Weibchen innerhalb von 18 Tagen in der Lage, ein neues Gelege zu legen.[8] Beide Elternvögel brüten und lösen einander in schneller Folge ab. Sie sind sehr sitzfest, brütende Fuchsfächerschwänze dulden große Annäherung beispielsweise durch den Menschen. Die Brutzeit beträgt zwischen 15 und 17 Tagen.
Die Nestlinge sind beim Schlupf nackt und blind. Die Augen öffnen sich erst am dritten bis fünften Lebenstag. Beide Elternvögel kommen sich gleichermaßen um die Nestlinge. Diese sind nach etwa 11 Tagen flügge.[8]
Zwischen 1953 und 2001 sind in Australien, auf Neuguinea und auf Inseln des südwestlichen Pazifiks insgesamt 4555 Fuchsfächerschwänze beringt worden und davon 625 wieder aufgefunden worden. Mehrere Wiederfunde belegen, dass Fuchsfächerschwänze mehrere Jahre alt werden. Ein in der Brindabella Range, New South Wales beringter Vogel wurde neun Jahre und 1 Monat später am Beringungsort wieder eingefangen.[6]
Die ziehenden Populationen sind darauf angewiesen, dass sie auf ihrem Zug entsprechenden Lebensraum finden. Die Fragmentierung von Regenwäldern und feuchten Waldgebieten ist einer der Faktoren, die sich negativ auf den Populationsbestand auswirkt.[1] Daneben wird durch Urbanisierung und ein Abholzen von Feuchtwäldern die Gebiete verkleinert, in denen der Fuchsfächerschwanz brütet.
Der Fuchsfächerschwanz (Rhipidura rufifrons) ist ein Singvogel aus der Familie der Fächerschwänze (Rhipiduridae), der von den Marianen bis nach Australien vorkommt. Sein deutscher Trivialname bezieht sich auf die Farbe des Schwanzgefieders.
Die Bestände gelten in seinem gesamten Verbreitungsgebiet als nicht gefährdet. Es werden mehrere Unterarten unterschieden.
The rufous fantail (Rhipidura rufifrons) is a small passerine bird,[2] most commonly known also as the black-breasted rufous-fantail or rufous-fronted fantail, which can be found in Australia, Indonesia, Micronesia, New Guinea and the Solomon Islands.[3] In these countries they inhabit rainforests, wet forests, swamp woodlands and mangroves.[4]
Characteristic of species that have a large range, the rufous fantail has many subspecies. However the taxonomic treatment of its subspecies and other relatives is still debated.[5] The rufous fantail is easily distinguished by their orange-reddish-brown back, rump and base of tail.[6] They have a black and white breast that grades into a white colour on the chin and throat.
They are migratory, travelling to south-eastern Australia in the spring to breed,[7] and then north in the autumn.[8]
The rufous fantail tends to feed on small insects in the lower parts of the canopy. They are very active birds making short, frequent flights. They may also hop between foliage or on the ground, during foraging.[6]
Although their population is thought to be declining, their relatively large range and abundance make them a species of least concern according to the IUCN.[1]
The rufous fantail has complex evolutionary relationships and sometimes this results in conflicting taxonomy. This is not uncommon since taxonomies are merely hypotheses of a species' evolutionary status. Debate is still currently ongoing about the taxonomic treatment of the rufous fantail's subspecies and its related species.[5]
The rufous fantail was first described by Latham in his 1801 work, Index Ornithologicus initially as Muscicapa rufifrons.[9] It was later reclassified into the genus Rhipidura by Vigors and Horsfield.[10] The rufous fantail's scientific name is consequently Rhipidura rufifrons. Rhipidura is derived from Greek: ρϊπός (pronounced rhipido), meaning fan-like and οὐρά (pronounced oura), meaning tail. Rufifrons comes from two Latin words: rufus meaning red and frons meaning the forehead.[11]
The rufous fantail is also known by numerous other English names as well as several names in different languages. Some common English names include: rufous-fronted fantail, wood fantail, rufous-fronted flycatcher, wood flycatcher, red fantail, allied flycatcher, rufous flycatcher, rufous fan, red fan or redstart.[11]
It is one of over 40 member species of the genus Rhipidura, commonly known as the fantails. Within the genus it belongs to a group of five closely related species: R. rufidorsa, R. brachyrhyncha, R. dahli, R. teysmanni and R. dryas. A molecular phylogeny study showed the Arafura fantail (Rhipidura dryas) to be its closest relative.[12]
It forms a superspecies with R. dryas and R. semirubra, and all three are often considered conspecific. All are part of a larger species group that also includes R. teysmanni, R. superflua, R. dedemi, R. opistherythra, R. lepida, R. rufidorsa, R. dahli, R. matthiae and R. malaitae.[13]
R. rufidorsa
R. brachyrhyncha
R. dahli
R. teysmanni
R. dryas
R.rufifrons
Consensus phylogeny tree of a clade within the fantails (Rhipiduridae) according to Nyári et al. (2009)[12]The current spatial distribution suggests an ancestry originating in the Papuan region, most likely New Guinea.[13] The ancestral form may have had a white chin, white throat, and a light grey breast as well as a greyish-brown head and back.[13] Indirect evidence suggests that ancestral species undertook two periods of aggressive range expansions (dispersal) separated by a period of inactivity.[13]
During the former dispersal period, it is hypothesised by Mayr et al. (1946)[13]
that:
During the latter dispersal period, the true rufifrons group underwent "explosive sub-speciation". This is in stark contrast to the other members whose evolution was stagnant. The true rufifrons further evolved into eighteen subgroups.[13]
The rufous fantail is a superspecies comprising eighteen recognised subspecies.[14][15] In alphabetical order, these are:
Adults are medium-sized birds, generally ranging from 14.5 cm – 18.5 cm in length, averaging at around 15 cm;[20] their wingspan is between 18 cm – 22.5 cm, averaging at around 21 cm.[6] They weigh roughly 10 grams.[6] The male and female of the species look identical. However, females are generally smaller than the males.[10]
The forehead is a richly reddish-brown colour across the eyes. The eyes have a white arc just below them. The top of the head, back of the neck and the upper back, transition from an olive to reddish-brown colour, which then blends into a blackish-brown, long, fan-shaped tail. This blackish-brown tail, contrasts with the base of the tail, which is tipped with a paler colour, often white.[16]
It has black ear-coverts (feathers over the ears, just below and behind the eyes). The throat is white (in most subspecies), and there is a black bar across the upper breast. Below this, the lower breast is off-white with black scale-like spots[21] which transitions into an off-white colour towards the centre of the abdomen. The eyes, bill and feet of the bird are all a brown colour.[10]
The aforementioned colours do not change during different seasons.[6] However, compared to the adults, the juveniles have generally duller coloured backs and marginally browner tails and underparts.[16] On the other hand, the base of the bill and their legs are a paler brown relative to an adult's.[6]
A physical description that may help distinguishing between the different subspecies can be found in the subspecies section of this article.
The plumage in the immature birds is similar to those of the adults and in both sexes.[6] Adults moult annually prior to the breeding season, and this basic plumage does not vary.[22]
These have been not well characterised in the rufous fantail.[23] Nevertheless, it has been observed to create several different types of sounds such as chips, buzzes, and scolds.[24] Their "chip call" is often what first attracts an observer's attention.[6] This call is high pitched, with two chip noises given in quick succession. It is produced during food searching, territory defence and can be used as an alarm call when a predator is identified.[25] They sing after sunset from perches, one reason is to attract the opposite sex.[23]
Whilst it is similar in size and shape to grey fantails (Rhipidura albiscapa), it has a slightly larger fantail and creates higher pitched and softer songs.[6]
Its diagnostic physical features: orange-reddish-brown back, rump and base of tail – easily differentiate it from other fantails.[6] Moreover, it can be further distinguished from similar fantails as it tends to forage in shady and moist regions of habitats that are close to the ground.[6]
The rufous fantail can be found in parts of Australia, southeast Asia, and in the Oceanic regions of Micronesia and Melanesia.[3] They are residents of the Lesser Sunda Islands and the Maluku Islands of Indonesia, southern New Guinea and its associated islands, the Solomon Islands, the Marianas and the Carolinian island of Yap. In Australia, they are found in the northern and eastern coastal regions.[26]
Certain subspecies tend to be restricted to some ranges. See the subspecies section of this article for more detailed information.
The rufous fantail inhabits moist and moderately dense habitats.[6][27] Within these areas, it has astonishingly large variations in habitat requirements.[13] They can be found in eucalyptus forests, mangroves,[4] rainforests and woodlands (usually near a river or swamp). Rarely, they have even been found in dry sclerophyll forests.[6] Apart from open grasslands and open arid areas, there are not many major types of landscape in the Australo-Papuan region that cannot be inhabited by at least one subspecies of the rufous fantail.[13]
Rufous fantails will generally occupy the lower levels of their habitat, the understorey or the subcanopy, straying no further than 6 m from the ground.[2] Different subspecies may tend to prefer slightly different habitats which can be sometimes discrete or overlapping.[13]
Studies on rufous fantail social behaviour are sparse.[25] Some observers have anecdotally described them as curious and trustful,[21] whilst others depict them as shy creatures.[27] However, there is consensus in that they are almost always portrayed as hyperactive, constantly on the move, fidgeting and waving a fanned-out tail.[6][21]
They are usually observed flitting about in the lower layers of their habitat, in close association with the shade, making short, frequent flights separated by brief moments of perching and sometimes hopping between foliage or onto the ground.[6]
When they are spotted, they are usually either on their own or in pairs. Although their social bonding is not well known, they nest in pairs and are thought to be monogamous.[25] Males will produce vocal songs to both defend and advertise their territory.[25] Sometimes this can result in intense, rapid and prolonged vocal "battles".[25]
After pairing, both will search for a suitable breeding site. The female has the final say on nest location.[23] Some males have been known to feed their paired females for up to 2–3 weeks before and during the selection of the nest site and building of the nest.[25] Their breeding sites are mainly in rainforest regions or sheltered, humid gullies[7] with an abundance of dense cover such as trees, saplings, shrubs and vines.[23] The nest, will usually be built at the fork between two nearly horizontal tree branches in proximity to a water source, such as a stream. The structure of the nest is often compared to a wine glass with a broken bottom stand.[21] The nest is built, usually in November, December and January,[21] using thin strips of tree bark, grass, moss rootlets and decayed wood.[22]
The eggs themselves are round or oval in shape and occasionally have a point at one end.[22] Their colour is generally described as somewhere between a pale cream to yellowish white.[22] These have light brown and purplish markings or spots.[10][21] There are normally 3 or 4 eggs produced in a nest.[22]
Both the males and the females give (frequently alternating) parental care,[22] which includes: feeding their nestlings and removing their faecal sacs from the nest.[25] Whilst only females have actually been observed to incubate (brood) laid eggs, it is assumed males can do this as well.[25]
Four to five weeks after hatching, the young will leave the nest. However, they will remain near their nest (natal area) until they undertake their first migration.[22]
Some subspecies have slightly differing migration patterns. However, the vast majority exhibit strong migratory behavior – they use the same route year after year and have regular departure and arrival times.[23] They migrate to south-eastern Australia in the spring to breed, beginning in September, peaking in October,[7] and then north in the autumn during March and April.[8] This has been well characterised.[28]
They eat mostly small insects[29] and will often join mixed species feeding flocks to do so.[25] These usually comprise other small Passerine birds[2] such as: the spectacled monarch, the little shrikethrush, the large-billed scrubwren and less occasionally, the green-backed honeyeater.[30]
The rufous fantail is mostly an aerial forager, rarely perching during feeding.[2] Prey are found during almost continuous movement in and between vegetation. They stop (perch) for very short periods of time, during which they fan their tails.[31] Much more rarely, they perch for longer than five seconds to survey surroundings.[30]
Once a prey is located, they will pursue it by exhibiting extremely agile and maneuverable flight within the canopy (by salling, flush-pursuit or flutter-chase).[30]
However, they are versatile foragers,[2] also capable of different foraging methods, occasionally hovering to glean prey from leaves and (very rarely) from the ground and other fallen debris.[2][29] They have longer legs relative to other Rhipidura species, enabling them to have agile movement on the ground as well.[10]
Many eggs and young are lost to the suspected predator, the pied currawong (Strepera graculina).[21]
The logging of forests has been shown to influence foraging preference, changing from the forest floor to the lower canopy. However, they prefer undisturbed forests.[26] Logging decreases breeding habitat and increases the risk of fragmentation, particularly if these forests are in migration routes.[26]
The range of the rufous fantail is very extensive. On this basis it does not have a range small enough to be considered vulnerable (<20,000 km2). Although the population size has not been properly characterised, it is thought to be declining, but not rapidly enough to be placed into vulnerable status. Therefore, the species is of least concern as classified by the IUCN.[1]
The rufous fantail (Rhipidura rufifrons) is a small passerine bird, most commonly known also as the black-breasted rufous-fantail or rufous-fronted fantail, which can be found in Australia, Indonesia, Micronesia, New Guinea and the Solomon Islands. In these countries they inhabit rainforests, wet forests, swamp woodlands and mangroves.
Characteristic of species that have a large range, the rufous fantail has many subspecies. However the taxonomic treatment of its subspecies and other relatives is still debated. The rufous fantail is easily distinguished by their orange-reddish-brown back, rump and base of tail. They have a black and white breast that grades into a white colour on the chin and throat.
They are migratory, travelling to south-eastern Australia in the spring to breed, and then north in the autumn.
The rufous fantail tends to feed on small insects in the lower parts of the canopy. They are very active birds making short, frequent flights. They may also hop between foliage or on the ground, during foraging.
Although their population is thought to be declining, their relatively large range and abundance make them a species of least concern according to the IUCN.
El abanico rojizo (Rhipidura rufifrons) es una especie de ave paseriforme de la familia Rhipiduridae propia de Australasia y Melanesia.[3] Se encuentra en Australia, Molucas, Nueva guinea y las islas Salomón y otras islas de Melanesia.[4] En estas zonas habita bosque lluviosos y húmedos, pantanos y manglares.[5]
Existen numerosas subespecies del abanico rojizo.[6] El abanico rojizo es fácilmente distinguible por su espalda, grupa y base de la cola de color naranja-rojizo-marrón.[7] Su pecho es blanco y negro que se transforman en un tono blanco en la garganta.
Son aves migratorias, se desplazan al sureste de Australia en la primavera para reproducirse,[8] y al norte en otoño.[9]
Tienden a alimentarse de insectos pequeños que capturan en las zonas bajas de la foresta. Son aves muy activas, que realizan frecuentes vuelos cortos. También pegan saltitos entre el follaje o en el terreno, mientras se alimentan.[7]
Si bien se cree que su población se encuentra en disminución, la amplia zona en la que habitan y su abundancia hacen que sea considerado una especie bajo preocupación menor por la UICN.[1]
El abanico rojizo (Rhipidura rufifrons) es una especie de ave paseriforme de la familia Rhipiduridae propia de Australasia y Melanesia. Se encuentra en Australia, Molucas, Nueva guinea y las islas Salomón y otras islas de Melanesia. En estas zonas habita bosque lluviosos y húmedos, pantanos y manglares.
Existen numerosas subespecies del abanico rojizo. El abanico rojizo es fácilmente distinguible por su espalda, grupa y base de la cola de color naranja-rojizo-marrón. Su pecho es blanco y negro que se transforman en un tono blanco en la garganta.
Son aves migratorias, se desplazan al sureste de Australia en la primavera para reproducirse, y al norte en otoño.
Tienden a alimentarse de insectos pequeños que capturan en las zonas bajas de la foresta. Son aves muy activas, que realizan frecuentes vuelos cortos. También pegan saltitos entre el follaje o en el terreno, mientras se alimentan.
Si bien se cree que su población se encuentra en disminución, la amplia zona en la que habitan y su abundancia hacen que sea considerado una especie bajo preocupación menor por la UICN.
Rhipidura rufifrons Rhipidura generoko animalia da. Hegaztien barruko Rhipiduridae familian sailkatua dago.
Rhipidura rufifrons Rhipidura generoko animalia da. Hegaztien barruko Rhipiduridae familian sailkatua dago.
Punaotsaviuhko (Rhipidura rufifrons) eli aikaisemmalta nimeltään punaotsamonarkki[3] on viuhkoihin kuuluva laji. Se on 16 cm pitkä. Sillä on punaruskeaa väriä otsassa ja pyrstön tyvessä, mikä on varsin hyvin näkyvä. Sitä tavataan Australiassa ja sitä esiintyy sademetsissä puiden keskikerroksessa ja metsän aluskerroksessa. Sillä on tapana heiluttaa pyrstöä, jolloin se saa pelotettua hyönteiset liikkeelle. Tämän jälkeen se pystyy pyydystämään ne helpommin.[4]
Punaotsaviuhko (Rhipidura rufifrons) eli aikaisemmalta nimeltään punaotsamonarkki on viuhkoihin kuuluva laji. Se on 16 cm pitkä. Sillä on punaruskeaa väriä otsassa ja pyrstön tyvessä, mikä on varsin hyvin näkyvä. Sitä tavataan Australiassa ja sitä esiintyy sademetsissä puiden keskikerroksessa ja metsän aluskerroksessa. Sillä on tapana heiluttaa pyrstöä, jolloin se saa pelotettua hyönteiset liikkeelle. Tämän jälkeen se pystyy pyydystämään ne helpommin.
Rhipidura rufifrons
Le Rhipidure roux (Rhipidura rufifrons) est une espèce de passereaux de la famille des Rhipiduridae.
Le Rhipidure roux a le dos, le croupion et la base de la queue orange-rougeâtre[1], ce qui permet de l'identifier facilement. Sa gorge est noire et blanche, et tend vers le blanc au niveau du menton et de la gorge.
Cet oiseau se rencontre en Australie, Indonésie, Nouvelle-Guinée et dans les îles Salomon[2].
Il vit dans les forêts tropicales humides, les forêts marécageuses et les mangroves[3].
Certainement du fait de son importante aire de répartition, l'espèce a de nombreuses sous-espèces.
C'est un oiseau migrateur, qui va se reproduire dans le sud-est de l'Australie au printemps et remonte vers le nord à l'automne[4].
Rhipidura rufifrons
Le Rhipidure roux (Rhipidura rufifrons) est une espèce de passereaux de la famille des Rhipiduridae.
De vuurstuitwaaierstaart (Rhipidura rufifrons) is een waaierstaart. De vogel komt voor in het oosten van Indonesië, Australië, Papoea-Nieuw-Guinea en de Salomonseilanden.
Het is een zangvogel van ongeveer 15 -16,5 cm lengte. De vogel is van boven grijsbruin; de stuit en de bovenkant van de staart zijn warm roodbruin. De vogel heeft een zwart kraagje dat uitloopt in donkere spikkels op de borst. De keel is helderwit. Kenmerkend is een oranjerode vlek op het voorhoofd. De waaiervormige staart is van onder donkergrijs met witte uiteinden aan de staartpennen.[2] Bij ondersoorten die in Nieuw-Guinea voorkomen, ontbreekt de rode vlek op het voorhoofd. Dit is een kenmerk van de Australische ondersoorten die overigens in de (zuidelijke) winter ook wel in Nieuw-Guinea worden gezien.[3]
Tot in de jaren 1990 is de arafurawaaierstaart een ondersoort (Rhipidura rufifrons dryas).[4] De vuurstuitwaaierstaart kent een groot aantal endemische ondersoorten op diverse kleine eilanden.
Het is een vogel van dichte ondergroei in een groot aantal typen bos, meestal vochtig tropisch regenbos, maar ook mangrove, moessonbos, gebieden met struikgewas langs kusten, vegetaties langs waterlopen, soms ook (tijdens de trek) in open terrein bij boerderijen, tuinen en steden.[2]
Dit is de opsplitsing volgens de IOC World Bird List:[5]
De vuurstuitwaaierstaart heeft een enorm groot verspreidingsgebied en daardoor alleen al is de kans op de status kwetsbaar (voor uitsterven) gering. De grootte van de populatie is niet gekwantificeerd. De indruk bestaat dat de aantallen teruglopen. Echter, het tempo van achteruitgang ligt onder de 30% in tien jaar (minder dan 3,5% per jaar). Om deze redenen staat deze waaierstaart als niet bedreigd op de Rode Lijst van de IUCN.[1]
Bronnen, noten en/of referentiesDe vuurstuitwaaierstaart (Rhipidura rufifrons) is een waaierstaart. De vogel komt voor in het oosten van Indonesië, Australië, Papoea-Nieuw-Guinea en de Salomonseilanden.
Multimedia w Wikimedia Commons Wachlarzówka rdzawa[4], wachlarzówka białosterna[5], wachlarzówka ruda[6] (Rhipidura rufifrons) – gatunek małego ptaka z rodziny wachlarzówkowatych (Rhipiduridae) zamieszkujący zalesione, północne i wschodnie obszary Australii, Nową Gwineę, wschodnią część Indonezji oraz Wyspy Salomona. Osobniki zamieszkujące tereny wysunięte najbardziej na południe migrują w okresie chłodnym na północ. Wyróżniono kilkanaście podgatunków R. rufifrons[2][7][4]:
Upierzenie przeważająco szaroczarne, z rudym czołem, częściowo wierzchem i górną częścią ogona. Końcówki skrzydeł i ogona są ciemniejsze, przy czym sama krawędź ogona jest biała (stąd nazwa "białosterna"). Biały jest też spód ciała, choć na bieli odbija się czarna obróżka na szyi i ciemne kreski poniżej. Dziób otoczony jest szczecinką. Posiada niezwykle długi ogon, stanowiący ponad połowę długości ciała, którym w trakcie żerowania nieustannie wymachuje oraz rozkłada i składa niczym wachlarz. Jest niezwykle ruchliwym ptakiem[6].
Długość ciała: 14-17,5 cm, z czego większość stanowi ogon.
Waga: 7,2-10 g
Wachlarzówka rdzawa, wachlarzówka białosterna, wachlarzówka ruda (Rhipidura rufifrons) – gatunek małego ptaka z rodziny wachlarzówkowatych (Rhipiduridae) zamieszkujący zalesione, północne i wschodnie obszary Australii, Nową Gwineę, wschodnią część Indonezji oraz Wyspy Salomona. Osobniki zamieszkujące tereny wysunięte najbardziej na południe migrują w okresie chłodnym na północ. Wyróżniono kilkanaście podgatunków R. rufifrons:
R. rufifrons torrida – wachlarzówka molucka R. rufifrons uraniae – wachlarzówka guamska R. rufifrons saipanensis – wachlarzówka mariańska R. rufifrons mariae R. rufifrons versicolor – wachlarzówka bogata R. rufifrons kubaryi – wachlarzówka łuskowana R. rufifrons agilis – wachlarzówka zwinna R. rufifrons melanolaema – wachlarzówka białoczelna R. rufifrons utupuae R. rufifrons commoda R. rufifrons granti R. rufifrons brunnea R. rufifrons rufofronta – wachlarzówka rdzawoczelna R. rufifrons ugiensis – wachlarzówka ciemnogłowa R. rufifrons russata – wachlarzówka atolowa R. rufifrons kuperi R. rufifrons louisiadensis – wachlarzówka białosterna R. rufifrons intermedia R. rufifrons rufifrons – wachlarzówka rdzawa Opis gatunkuUpierzenie przeważająco szaroczarne, z rudym czołem, częściowo wierzchem i górną częścią ogona. Końcówki skrzydeł i ogona są ciemniejsze, przy czym sama krawędź ogona jest biała (stąd nazwa "białosterna"). Biały jest też spód ciała, choć na bieli odbija się czarna obróżka na szyi i ciemne kreski poniżej. Dziób otoczony jest szczecinką. Posiada niezwykle długi ogon, stanowiący ponad połowę długości ciała, którym w trakcie żerowania nieustannie wymachuje oraz rozkłada i składa niczym wachlarz. Jest niezwykle ruchliwym ptakiem.
Średnie wymiaryDługość ciała: 14-17,5 cm, z czego większość stanowi ogon.
Waga: 7,2-10 g
Rostgumpad solfjäderstjärt[2] (Rhipidura rufifrons) är en fågel i familjen solfjäderstjärtar inom ordningen tättingar.[3]
Rostgumpad solfjäderstjärt delas in i 18 underarter med vid utbredning i östra Stilla havet från Marianerna till östra Australien:[3]
Sedan 2016 urskiljer Birdlife International melaenolaema-gruppen som en egen art, "vitpannad solfjäderstjärt". Vissa inkluderar pohnpeisolfjäderstjärt (R. kubaryi) i arten.[4]
IUCN bedömer hotstatus för melaenolaema-gruppen och resterande underarter var för sig, båda som livskraftiga.
Wikimedia Commons har media som rör Rostgumpad solfjäderstjärt.
Wikispecies har information om Rhipidura rufifrons.
Rostgumpad solfjäderstjärt (Rhipidura rufifrons) är en fågel i familjen solfjäderstjärtar inom ordningen tättingar.
Rhipidura rufifrons là một loài chim trong họ Rhipiduridae.[1]
Rhipidura rufifrons là một loài chim trong họ Rhipiduridae.
分類 界 : 動物界 Animalia 門 : 脊索動物門 Chordata 亜門 : 脊椎動物亜門 Vertebrata 綱 : 鳥綱 Aves 目 : スズメ目 Passeriformes 科 : オウギビタキ科 Rhipiduridae 属 : オウギビタキ属 Rhipidura 種 : オウギビタキ R. rufifrons 学名 Rhipidura rufifrons (Latham, 1802) 和名 オウギビタキ（扇鶲）オウギビタキ（扇鶲、学名 Rhipidura rufifrons）は、スズメ目オウギビタキ科オウギビタキ属の1属である。
オーストラリア東海岸・北海岸、ニューギニア島、ソロモン諸島、スラウェシ島などインドネシア東部の熱帯雨林に生息する。
鮮やかなオレンジ色の尾羽を持つ。喉元は黒い羽だが胸にかけて白へとグラデーションする。
この項目は、鳥類に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（ポータル鳥類 - PJ鳥類）。 
