El grifopitec (Griphopithecus) és un gènere extint de primats que visqueren durant el Miocè superior, entre fa 16,5 i 15 milions d'anys.
Segons David R. Begun i col·laboradors, els avantpassats d'aquest gènere arribaren a Europa fa uns 16,5 milions d'anys, abans de la formació de la mar Mediterrània, i tornaren a Àfrica fa 9 milions d'anys.
GriphopithecusSivapithecus-Pongo clade
Dryopithecus-Homo clade
Griphopithecus je rod vyhynulých úzkonosých primátů, žijící ve středním miocénu (před 13,5 - 17 miliony let) v jihozápadní Asii a ve střední Evropě. Jedná se o dosud nejstaršího známého zástupce nadčeledi Hominoidea mimo Afriku.
Rozeznán byl již na počátku 20. století, přesto jsou jeho doklady dosud značně nekompletní a útržkovité. Představují je převážně jen zlomky čelistí a izolované zuby, zatímco části postkraniální kostry jsou zachycovány zcela výjimečně.
Griphopithecus byl popsán již v roce 1902 podle nálezu izolované stoličky z lokality Sandberg u Devínské Nové Vsi na Slovensku.[1] Další nálezy pochází z Rakouska (Kleinhadersdorf), Německa (Engelswies) a Turecka (Paşalar, Çandir), jedná se tudíž o poměrně rozšířený rod.[2]
Lokalita Kleinhadersdorf vydala kromě několika zubů též loketní a pažní kost. Nejčetnější doklady ovšem pochází z naleziště Paşalar v západní Anatolii, které je vůbec nejbohatší miocénní lokalitou Turecka.[3]
Nález z Engelswies je zatím nejstarší a posouvá šíření hominoidů do Evropy až do doby před 16,5 - 17 miliony let.[4][5] Na lokalitě však byla objevena jen jedna rozlomená stolička, a proto je její taxonomické určení značně nejisté. Nese ovšem jasné hominoidní znaky a nejblíže má právě k rodu Griphopithecus.[6]
Podle velikosti zubů byl Griphopithecus velký asi jako šimpanz.[2] O celkové stavbě těla nelze říci téměř nic, protože jsou zatím nalézány převážně jen jednotlivé zuby, popřípadě zlomky horních a dolních čelistí.
Podle zachovaných částí postkraniální kostry byl Griphopithecus nespecializovaný stromový tvor, pohybující se po všech čtyřech končetinách podobně jako starší rody Proconsul či Afropithecus.[2] V roce 2008 byly na lokalitě Paşalar v Turecku nalezeny články prstů druhu Griphopithecus alpani, které by mohly naznačovat částečný, avšak ne výlučný pohyb po zemi. Většinu času Griphopithecus zřejmě trávil stále ve větvích stromů.[7] Nález také potvrdil dřívější předpoklady o kvadrupedním pohybu bez náznaků vzpřímenějšího postoje nebo šplhání a brachiace moderních lidoopů.[6]
Zuby rodu Griphopithecus jsou oproti časně miocénním proconsulidům modernější a nesou kromě několika primitivních znaků i typické charakteristiky středně miocénních hominoidů. Patří mezi ně robustnější čelisti, širší a plošší hrbolky zubů i silnější sklovina, ukazující na potřebu silného žvýkání, mletí a drcení potravy.[2][8] Podle mikroskopických stop, zanechaných na zubech, konzumoval Griphopithecus malé, tvrdé objekty.[9]
Předpokládá se, že tyto úpravy chrupu souvisí s postupným vysušováním klimatu během miocénu a se zvyšováním rozdílů mezi ročními obdobími. Ačkoliv ve výživě mohlo stále převažovat měkké ovoce a mladé listy, během suchých etap roku se museli hominoidi uchylovat ke konzumaci tužší potravy, jako jsou ořechy, semena jehličnanů, hlízy a podobně.[10]
Nekompletnost nalézaných ostatků znesnadňuje identifikaci fylogenetických vazeb k vzácným africkým hominoidům středního miocénu i k eurasijským pozdně miocénním druhům.[2]
Morfologicky je Griphopithecus příbuzný zejména k rodu Kenyapithecus a blízký je mu i Equatorius.[11] Dosud není jisté, zda byl Griphopithecus původně africkým rodem, který zahájil expanzi hominoidů do Eurasie a nebo zda se jednalo o potomka starších afrických rodů (Afropithecus, Heliopithecus), který se vyvinul již v Evropě či v Asii a prostřednictvím svých potomků (Kenyapithecus) se vrátil zpět do Afriky.[8]
Rod Griphopithecus je vzhledem k nedostatku nálezů jen s opatrností stavěn na počátek výrazné adaptivní radiace hominoidů v Eurasii. Je možné, že patří k vývojové linii orangutanů, může jít ale i o slepou vývojovou větev. Dokladem spojení a návaznosti afrických a eurasijských hominoidů může být identifikace ostatků rodu Kenyapithecus na turecké lokalitě Paşalar, nalezených společně s pozůstatky rodu Griphopithecus. Na jejich základě ovšem dosud nelze rozhodnout o konkrétní podobě vzájemného vztahu obou rodů.[12]
Rozeznává se několik druhů rodu Griphopithecus s pestrou taxonomickou historií:
Griphopithecus je rod vyhynulých úzkonosých primátů, žijící ve středním miocénu (před 13,5 - 17 miliony let) v jihozápadní Asii a ve střední Evropě. Jedná se o dosud nejstaršího známého zástupce nadčeledi Hominoidea mimo Afriku.
Rozeznán byl již na počátku 20. století, přesto jsou jeho doklady dosud značně nekompletní a útržkovité. Představují je převážně jen zlomky čelistí a izolované zuby, zatímco části postkraniální kostry jsou zachycovány zcela výjimečně.
Griphopithecus ist eine ausgestorbene Gattung der Altweltaffen, die vor rund 12 Millionen Jahren während des Miozäns in Mitteleuropa und in der Türkei vorkam.[1][A 1] Holotypus der Gattung und der Typusart Griphopithecus suessi ist ein einzeln erhalten gebliebener, großer linker 3. Unterkiefer-Backenzahn vom Fundort „Sandberg“ in Devínska Nová Ves, Slowakei, der im Naturhistorischen Museum Wien verwahrt wird. Die Größe des Zahns lässt darauf schließen, dass sein Besitzer zu Lebzeiten ungefähr so groß wie ein heute lebender Schimpanse war.[2]
Die Bezeichnung der Gattung Griphopithecus verweist auf Gripho († 753), den Sohn Karl Martells, und auf altgriechisch πίθηκος píthēkos, deutsch ‚Affe‘. Das Epitheton der Typusart, suessi, ehrt den österreichischen Geologen Eduard Suess, das Epitheton alpani ehrt Sadrettin Alpan, den ehemaligen Generaldirektor des türkischen M.T.A. (türkisch Maden ve Tetkik Arama Genel Müdürlüğü, englisch Mineral Research & Exploration General Directorate).
Die Gattung Griphopithecus wurde im Jahr 1902 vom österreichischen Paläontologen Othenio Abel erstmals wissenschaftlich beschrieben.[3] In einer Sitzung der in Wien ansässigen Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften stellte er am 18. Dezember 1902 zwei Arten dieser Gattung vor, jeweils belegt durch einen einzigen Zahn vom gleichen Fundort in der heutigen Slowakei: Als Holotypus von Griphopithecus suessi galt ihm ein linker 1. oder 2. großer Oberkiefer-Backenzahn, als Holotypus von Griphopithecus darwini der linke Unterkiefer-Backenzahn. Die Merkmale beider Zähne grenzte er vor allem gegen die Gattung Dryopithecus ab.
Die von Abel gewählte Zuweisung beider Funde zu zwei Arten stieß bereits in den 1920er- und 1930er-Jahren auf Widerspruch bei Fachkollegen und wurde schließlich im Jahr 1996 aufgehoben. Beide Zähne werden seitdem Griphopithecus suessi zugeordnet.[4] Ob ein Oberarmknochen und eine Elle aus Kleinhadersdorf ebenfalls zu Griphopithecus suessi gehören oder – wie nach ihrer Entdeckung so entschieden – zu Austriacopithecus[5], ist nicht endgültig geklärt.[6]
1974 ordnete Ibrahim Tekkaya einen im Vorjahr unweit der Stadt Çandır (Zentralanatolien) geborgenen Unterkiefer mit teilweise erhaltener Bezahnung der Gattung Griphopithecus zu und wählte für ihn den Artnamen Griphopithecus alpani.[7] Weitere zu dieser zweiten Art gestellte Funde stammen aus der Fundstätte Paşalar im Nordwesten der Türkei. Anhand der Beschaffenheit ihrer Oberfläche konnte beispielsweise für drei Zähne plausibel gemacht werden, dass die Abriebspuren auf eine Ernährung schließen lassen, die jener der heute lebenden Schimpansen ähnelte, also vorwiegend aus Früchten und anderer relativ weicher Nahrung bestand.[8]
In verwandtschaftlicher Nähe zu Griphopithecus stehen möglicherweise die etwas jüngeren Gattungen Kenyapithecus[6] und Equatorius.
Griphopithecus ist eine ausgestorbene Gattung der Altweltaffen, die vor rund 12 Millionen Jahren während des Miozäns in Mitteleuropa und in der Türkei vorkam. Holotypus der Gattung und der Typusart Griphopithecus suessi ist ein einzeln erhalten gebliebener, großer linker 3. Unterkiefer-Backenzahn vom Fundort „Sandberg“ in Devínska Nová Ves, Slowakei, der im Naturhistorischen Museum Wien verwahrt wird. Die Größe des Zahns lässt darauf schließen, dass sein Besitzer zu Lebzeiten ungefähr so groß wie ein heute lebender Schimpanse war.
Griphopithecus is a prehistoric ape from the Miocene of Turkey and Central Europe.
Griphopithecus has been consistently grouped with stem hominoids. The material therefore indicates the range of hominoid locomotor anatomy in mid-Miocene Europe, rather than a specifically crown hominoid anatomy.
Griphopithecus is a prehistoric ape from the Miocene of Turkey and Central Europe.
Griphopithecus[1] es un género extinto de primate homínido que existió en Europa y Asia hace aproximadamente 16,5 a 17 millones de años, a finales del Mioceno Inferior.[2] Se describió en 2002, a partir de un fragmento de molar hallado en Alemania. Se conoce principalmente a partir de numerosos especímenes de la misma antigüedad, principalmente dientes, hallados en Turquía y otros que vivieron posteriormente (hace 14-15 millones de años) en Eslovaquia.[3] Las especies reconocidas del género son Griphopithecus africanus, Griphopithecus alpani y Griphopithecus darwini,[2] de las cuales la mejor conocida es Griphopithecus alpani (Tekkaya 1974).[3]
GriphopithecusSivapithecus-Pongo clade
Dryopithecus-Homo clade
El primer fragmento de molar hallado en Alemania, presenta características evolucionadas como una capa de esmalte con baja penetración dentro de la dentina a diferencia de Proconsul y posiblemente Afropithecus. Esta especie poseía mandíbulas robustas, con sínfisis fuertemente reforzadas con molares anchos y aplanados, con esmalte de poco espesor, y el cíngulo dental menos desarrollado comparado con Proconsul. La morfología dental y los microsurcos presentes hace presumir que le permitía alimentarse de frutas con corteza dura, sin embargo, no se puede establecer si era oportunista o estas constituían la base de su dieta. A partir de dos especímenes postcraneales constituidos por fragmentos de un húmero y un cúbito hallados en Austria, se estableció que las proporciones eran similares a Proconsul y que posiblemente se trataba de un primate arbóreo similar en tamaño y tipo de locomoción a Proconsul nyanzae.[3]
Griphopithecus
Griphopithecus (Griphopithèque en français) est un genre éteint de singes de la famille des hominidés. Il vivait en Europe centrale et en Turquie au cours du Miocène moyen, il y a entre 17 et 13,5 millions d'années (Ma).
Le genre Griphopithecus comprend deux espèces[1] :
Des fossiles de Griphopithecus suessi ont été trouvés sur trois sites d'Europe centrale[2] :
Le poids d'un Griphopithecus suessi mâle est estimé à environ 50 kg[3].
Griphopithecus alpani a été trouvé sur deux sites turcs, Pasalar et Çandir, où ses fossiles sont datés entre 15 et 13,6 Ma[2].
Ses dents sont couvertes d'une couche d'émail moyennement épaisse, dénotant peut-être un régime alimentaire relativement diversifié.
L'espèce présenterait un fort dimorphisme sexuel.
Phylogénie des genres actuels d'hominidés, d'après Shoshani et al. (1996)[4] et Springer et al. (2012)[5] :
Hominidae PonginaePongo (Orang-outan)
Gorilla (Gorille)
Pan (Chimpanzé)
Griphopithecus appartiendrait au groupe des Kenyapithecinae (Leakey, 1962), parfois aussi appelé Griphopithecinae (Begun, 2002), une sous-famille éteinte de la famille des Hominidae[1].
Selon le paléoprimatologue canadien David R. Begun, de l'université de Toronto, Griphopithecus pourrait être issu d'Afropithecus, un Hominoidea fossile trouvé au Kenya et daté d'environ 17,5 millions d'années (Ma). Griphopithecus serait arrivé en Europe il y a quelque 17 Ma, à la faveur de la collision des plaques arabo-africaine et eurasiatique. Il se serait diffusé ensuite vers l'Anatolie. Il pourrait être l'ancêtre de Dryopithecus, dont les fossiles sont connus en Europe à partir de 12,5 Ma, et de toute la sous-famille des Homininae, à laquelle appartient le genre Homo[1],[2].
Selon d'autres chercheurs, l'ascendance de la lignée humaine est à rechercher en Afrique, parmi les Homininae africains, qui sont toutefois maigrement représentés dans le registre fossile à ce jour.
Griphopithecus
Griphopithecus (Griphopithèque en français) est un genre éteint de singes de la famille des hominidés. Il vivait en Europe centrale et en Turquie au cours du Miocène moyen, il y a entre 17 et 13,5 millions d'années (Ma).
Griphopithecus è un primate del Miocene (16,5 milioni di anni fa) vissuto nell'Europa centrale e la Turchia.
Tra i modelli evolutivi che ipotizzano un'origine euroasiatica dell'uomo (la scoperta di Anoiapithecus brevirostris e di altri fossili in Eurasia e nell'Europa del Sud[1], secondo alcuni paleoantropologi, indica che l'evoluzione dell'antenato comune grandi scimmie/uomo sia avvenuto lì anziché in Africa[2]) considerano il Griphopithecus l'antenato comune dell'uomo, scimpanzé, gorilla, orangutan e gibboni.[3]
Griphopithecus je vyhynutý rod hominoidovcov. Vek: 15 až 14 mil. rokov. Jediným druhom je Griphopithecus suessi, ktorý zahŕňa nálezy pôvodne označované ako:
Грифопітек — нащадок афропітека. За даними Девіда Бігана (David Begun, Канада), грифопітек з'явився в Малій Азії (Туреччина) і центральній Європі (Німеччина) 16,5 млн років тому (бурдігальський ярус), незадовго до того, як Євразія була ізольована від Афро-Аравії черговою трансгресією Східного Тетіса.
Будучи ізольованим від африканських гомінін, грифопітек дав початок двом гілкам гомінін, що стали предковими формами:
Hylobates clade
Sivapithecus-Pongo clade
Dryopithecus-Homo clade
Griphopithecus Abel, 1902
Виды Ископаемый родГрифопитек (лат. Griphopithecus, «загадочная обезьяна») — род вымерших в миоцене человекообразных обезьян. Некоторые палеонтологи включают грифопитеков в подсемейство Ponginae семейства Hominidae, другие выделяют в отдельное семейство — грифопитециды (Griphopithecidae Begun, 2002).
Грифопитек — потомок афропитека. По гипотезе Дэвида Бегана (David Begun[1]), грифопитек появился в Малой Азии (Турция) и центральной Европе (Германия) 16,5 млн лет назад (бурдигальский век, Burdigalian) мигрировав из Африки, незадолго до того, как в лангском веке Евразия оказалась изолированной от Афро-Аравии (Afro-Arabian) после очередной трансгрессии Восточного Тетиса. В более разнообразных климатических условиях Евразии, грифопитек быстрее эволюционировал и дал начало двум ветвям гоминин, ставших предковыми формами для трибы понгини Pongini (клада сивапитек — орангутан, Sivapithecus-Pongo clade) и трибы гоминини Hominini (клада дриопитек — человек, Dryopithecus-Homo clade). По мнению Бегана все оставшиеся в Африке гоминины вымерли в миоцене[2].
Дэвид Беган не исключает также возможности того, что грифопитек является предком не только больших человекообразных обезьян, но и предком современных малых человекообразных — гиббоновых (сиаманги, хулоки, номаскусы и настоящие гиббоны).
GriphopithecusHylobates clade
Sivapithecus-Pongo clade
Dryopithecus-Homo clade
Грифопитек (лат. Griphopithecus, «загадочная обезьяна») — род вымерших в миоцене человекообразных обезьян. Некоторые палеонтологи включают грифопитеков в подсемейство Ponginae семейства Hominidae, другие выделяют в отдельное семейство — грифопитециды (Griphopithecidae Begun, 2002).