Gwyfyn sy'n perthyn i urdd y Lepidoptera yw gwyfyn Rhagfyr, sy'n enw gwrywaidd; yr enw lluosog ydy gwyfynod Rhagfyr; yr enw Saesneg yw December Moth, a'r enw gwyddonol yw Poecilocampa populi.[1][2]
Yng ngogledd Asia a Japan mae'r gwyfyn yma i'w ganfod.
Mae lled adenydd yr oedolyn rhwng 30–45 mm ac fe'i welir ar ei adain rhwng Hydref a Rhagfyr. Hoff fwyd y siani flewog ydy dail coed megis derwen, Poplysen wen a Tilia.
Gellir dosbarthu'r pryfaid (neu'r Insecta) sy'n perthyn i'r Urdd a elwir yn Lepidoptera yn ddwy ran: y gloynnod byw a'r gwyfynod. Mae'r dosbarthiad hwn yn cynnyws mwy na 180,000 o rywogaethau mewn tua 128 o deuluoedd.
Wedi deor o'i ŵy mae'r gwyfyn Rhagfyr yn lindysyn sy'n bwyta llawer o ddail, ac wedyn mae'n troi i fod yn chwiler. Daw allan o'r chwiler ar ôl rhai wythnosau. Mae pedwar cyfnod yng nghylchred bywyd glöynnod byw a gwyfynod: ŵy, lindysyn, chwiler ac oedolyn.
Poecilocampa populi, ♂
Poecilocampa populi, ♂
Mae’r lindys yn bwyta dail coed collddail y derw, bedw, llwyfen, drain gwynion, poplys a phiswydd. Mae'n gaeafu fel ŵy [3].
Mae'r gwyfyn Rhagfyr yn aros yma trwy'r flwyddyn. Megir un genhedlaeth y flwyddyn sydd yn hedfan o Hydref hwyr hyd canol Rhagfyr yn ne Prydain, ond yn ymddangos rhai wythnosau ynghynt yn y gogledd[3].
Cyffredin yn Nghymru ac ym Mhrydain ond yn llai cyffredin yng ngogledd yr Alban. Dosbarthiad eang, ac yn gyffredin dros Gymru a Phrydain[3].
Amrywiol iawn ar draws holl bellter ei ddosbarthiad heb unrhyw batrymau daearyddol[3]
Gwyfyn sy'n perthyn i urdd y Lepidoptera yw gwyfyn Rhagfyr, sy'n enw gwrywaidd; yr enw lluosog ydy gwyfynod Rhagfyr; yr enw Saesneg yw December Moth, a'r enw gwyddonol yw Poecilocampa populi.
Yng ngogledd Asia a Japan mae'r gwyfyn yma i'w ganfod.
Mae lled adenydd yr oedolyn rhwng 30–45 mm ac fe'i welir ar ei adain rhwng Hydref a Rhagfyr. Hoff fwyd y siani flewog ydy dail coed megis derwen, Poplysen wen a Tilia.
Bourovec topolový (Poecilocampa populi) je noční motýl z čeledi bourovcovitých, žijící i na území České republiky. Je jedním z našich nejpozdnějších motýlů – v příhodných letech může létat až do prosince.[1]
Jedná se o typický druh evropských listnatých lesů.
Vyskytuje se ve vlhčích listnatých a smíšených lesích, v alejích podél cest, v zahradách a sadech, i u jednotlivých stromů na okrajích obcí. Vystupuje i do pahorkatin a podhůří, dle některých zdrojů je dokonce upřednostňuje před nížinami.[2] Početnost druhu je proměnlivá, místy může být i hojný.[1][3]
Bourovec topolový patří k menším bourovcům. Délka předního křídla dosahuje 15–19 mm. Základní zbarvení je černohnědé, křídla jsou prosvítavá, řídce krytá. Přední křídlo je dvěma žlutavými páskami rozděleno na tři pole. Pole při kořeni křídla je nejmenší, rezavě zbarvené, výraznější u samců. Střední pole je tmavé až do černa a vnější pole je opět světlejší, s šedavým nádechem. Zadní křídla jsou světle šedá, s jedinou silnější bělavou příčkou, která je z vnitřní strany tmavěji lemovaná. Hustě ochlupená hruď je šedohnědá, vpředu s ostře ohraničeným hlavovým límcem, který je béžový. Pohlaví motýlů lze nejsnáze určit podle hřebenitých tykadel samců. Sosák je zakrslý.[1][3]
Housenka posledního instaru je šedá, hustě chlupatá. Hřbetní strana je mramorovaná s oranžovými tečkami. Výrazná je zejména oranžová skvrna na článku za hlavou. Břišní strana je tmavohnědě skvrnitá. Hlava housenky je šedohnědá.[1]
Kukla je tlustá, černohnědá, uložená v pevném, šedavém zámotku.[1]
Během roku vytváří jedinou generaci. Motýli létají přibližně od konce září do začátku prosince. Odolávají i podzimním mrazíkům. Lze se s nimi setkat večer a v noci u umělých zdrojů světla, ke kterým přilétají obě pohlaví. Samičky kladou vajíčka do štěrbin a škvír. Tam přečkávají zimu až do jara, kdy se z nich líhnou housenky.[1][2][3]
Housenky žijí od května do července (zhruba pět týdnů) na mnoha živných rostlinách. Mohou to být jak lesní listnáče (dub, lípa, topol, jilm, olše, bříza, vrba, hloh, trnka), tak stromy ovocné (švestka, jabloň). Na konci vývoje slézají na zem, kde si vytvářejí kokon k zakuklení. Do kokonu zapřádají i kousky hlíny.[1][2][3]
Motýli se z kukel líhnou přibližně po třech týdnech, může se ale stát, že kukla přeleží až do dalšího roku.[3]
Vajíčka bourovce topolového
Dorostlá housenka
Imago samice
Detail hlavy samce
Obrázky, zvuky či videa k tématu bourovec topolový ve Wikimedia Commons
Bourovec topolový (Poecilocampa populi) je noční motýl z čeledi bourovcovitých, žijící i na území České republiky. Je jedním z našich nejpozdnějších motýlů – v příhodných letech může létat až do prosince.
Die Kleine Pappelglucke oder Herbstglucke (Poecilocampa populi) ist ein Schmetterling (Nachtfalter) aus der Familie der Glucken (Lasiocampidae). Die Art ist weit verbreitet, kommt in Mitteleuropa häufig vor und ist nicht gefährdet. Die Falter fliegen, ungewöhnlich für Schmetterlinge, erst im Spätherbst.
Die Falter erreichen eine Flügelspannweite von 30 bis 45 Millimetern, die Vorderflügellänge beträgt 12 bis 18 Millimeter. Die Vorderflügel sind dunkelgrau bis blauschwarz und weisen einen leicht violetten Schimmer auf; das Basalfeld und der Costalrand können gelegentlich rotbräunlich sein. Die Vorderflügel zeigen zwei leicht gezackte, weißliche bis hellgelbe Querlinien, die sich am Vorderflügelrand zu einem kleinen Fleck erweitern. Die innere Querlinie ist dabei oft kaum erkennbar. Die Grundfarbe der Hinterflügel ist etwas heller als die der Vorderflügel. Auch auf ihnen verläuft eine helle Querlinie. Der Thorax ist stark dunkel- und hellgrau behaart. Der Halskragen (Patagia) ist auffallend gelblich gefärbt.[1][2]
Die Weibchen werden etwas größer als die Männchen und sind an den fadenförmigen statt gekämmten Fühlern gut zu erkennen.[2]
Die Raupen werden etwa 50 Millimeter lang und sind etwas abgeflacht. Sie kommen in zwei Farbmorphen vor. Die Raupen der hellen Morphe sind hell graubraun gefärbt, haben eine dichte, dunkle, sehr feine Punktierung und links und rechts des Rückens auf jedem Segment einen hellen Punkt. Die dunkle Morphe ist dunkler grau gefärbt und hat rautenförmige Rückenflecken, neben denen helle Fleckenpaare zu erkennen sind. Die Körperfärbung variiert je nach Farbe der Rinde, auf denen die Tiere leben. Die Raupen haben besonders auf den Seiten mehr oder weniger lange, helle Haare.[1]
Die Tiere kommen in Europa vom Norden der Iberischen Halbinsel über West-, Mittel- und Nordeuropa über das gemäßigte Asien östlich bis Ostasien vor. Sie fehlen im Mittelmeerraum und im Norden Skandinaviens. Man findet sie vom Flachland bis ins höhere Bergland in einer Vielzahl verschiedener Habitate, sie bevorzugen aber feuchte und lichte Laubmischwälder, wo sie besonders an den Rändern und Waldwegen vorkommen, sowie verbuschte Trockenhänge und Auwälder, die von Gebüschen gesäumt werden. Sie kommen aber auch in Parks, Alleen und Gärten vor.[3]
Die Imagines haben, wie alle Glucken, keinen Saugrüssel und sterben schon bald nach der Paarung und Eiablage. Die nachtaktiven Falter sind äußerst robust und können auch bei Temperaturen um den Gefrierpunkt und sogar bei leichtem Schneefall noch fliegen. Sie werden stark durch künstliches Licht angezogen und lassen sich so mitunter zahlreich anlocken.[2]
Die Kleine Pappelglucke fliegt äußerst spät im Jahr; meist erst nach den ersten stärkeren Nachtfrösten, welche aber keine Voraussetzung für den Schlupf der Falter sind. Die frühesten Falter fliegen ab Anfang Oktober; das Flugmaximum liegt im November. Je nach Witterung werden die Falter meist bis Ende November und Anfang Dezember nachgewiesen, Funde bis in den Januar bilden eher die Ausnahme. Die Raupen findet man von April bis Juni, das Maximum ihres Auftretens liegt im Mai. Die Verpuppung findet vor allem ab Ende Mai, Anfang Juni statt.[3] Die Falter sind zwar schon bald fertig entwickelt, sie schlüpfen aber trotzdem erst spät im Jahr.[2]
Die Raupen ernähren sich von verschiedenen Laubbäumen und -sträuchern, ohne dabei eine bestimmte Art zu bevorzugen. Zu den Nahrungspflanzen gehören Pappeln (Populus), wie etwa die Zitterpappel (Populus tremula), Weiden (Salix), wie die Sal-Weide (Salix caprea), Gemeine Hasel (Corylus avellana), Hänge-Birke (Betula pendula), Schwarz-Erle (Alnus glutinosa), Rotbuche (Fagus sylvatica), Stieleiche (Quercus robur), Schlehdorn (Prunus spinosa), Sommer-Linde (Tilia platyphyllos), Spitz-Ahorn (Acer platanoides), Apfelbaum (Malus domestica), Pflaume (Prunus domestica) und Gemeine Esche (Fraxinus excelsior).[3]
Die Weibchen legen ihre graubraun und hell gesprenkelten Eier einzeln oder in kleinen Grüppchen an Zweige der Futterpflanzen ab. Die Eier überwintern und die Raupen schlüpfen im Frühjahr. Tagsüber sitzen die Raupen perfekt getarnt in Rindenrissen auf den Stämmen oder Zweigen ihrer Futterpflanzen und klettern erst in der Nacht zum Fressen nach oben. Sie verpuppen sich im Boden in einem sehr festen, dunkel graubraunen bzw. gleich wie der Erdboden gefärbten Kokon. Die Puppe selbst ist dunkel rotbraun.
Die Kleine Pappelglucke oder Herbstglucke (Poecilocampa populi) ist ein Schmetterling (Nachtfalter) aus der Familie der Glucken (Lasiocampidae). Die Art ist weit verbreitet, kommt in Mitteleuropa häufig vor und ist nicht gefährdet. Die Falter fliegen, ungewöhnlich für Schmetterlinge, erst im Spätherbst.
Poecilocampa populi, the December moth, is a moth of the family Lasiocampidae.
The wingspan is 30–45 millimetres (1.2–1.8 in). The moth flies from October to December depending on the location.
The larvae feed on various deciduous trees, such as oak, poplar and lime (Tilia).
It is found in Europe, Northern Asia and Japan.
Side view of Poecilocampa populi, ♂
Both side mounted specimen ♂
Caterpillar of Poecilocampa populi, dorsal view
Caterpillar of Poecilocampa populi, side view
Eggs of Poecilocampa populi
Poecilocampa populi, the December moth, is a moth of the family Lasiocampidae.
Hallakehrääjä (Poecilocampa populi), aikaisemmalta nimeltään haapakehrääjä, on karvakehrääjiin lukeutuva perhoslaji. Se kuuluu syksyn viimeisiin perhosiin.[1]
Hallakehrääjä on keskikokoinen, tukevarakenteinen ja karvainen perhonen. Yleisväritykseltään laji on tumma ja läpikuultavien, tummanharmaiden siipien poikki kulkee kaksi vaaleankellertävää juovaa. Siipiväli on 35–45 mm, naaraat ovat koiraita kookkaampia. Koirasperhosella on tuuheat, sulkamaiset tuntosarvet.[2][3]
Toukka on kirjava, karvakehrääjille tyypilliseen tapaan karvainen. Toukan väritys vaihtelee, mutta sen niskassa on tunnusomainen punaruskea täplä.[4][2]
Poecilocampa populi, ♂
Hallakehrääjä, ♂
Laji on hyvin yleinen kaikkialla, missä kasvaa pajuja ja haapaa. Lentoaika alkaa vasta syyshallojen alettua ja Suomessa aikuiset perhoset ovat lennossa syyskuun loppupuolelta lokakuun loppuun[5][6], Keski-Euroopassa jopa joulukuulle saakka[7].
Hallakehrääjä suosii lehtipuuvaltaisia metsiä ja pensaikkoja. Naaras houkuttelee koiraita ilmaan erittämillään feromoneilla, jotka koiras haistaa tuuheilla tuntosarvillaan. Täysikasvuisten perhosten suuosat ovat surkastuneet ja aikuinen perhonen elääkin vain muutaman päivän, joiden aikana se parittelee ja munii.[8]
Koiras lentää melko lyhyenä aikana alkuillasta mutta naaras jatkaa lentoa myöhempään yöhön. Perhonen kestää pientä pakkasta ja pysyy aktiivisena vaikka lämpötila putoaisikin nollan alapuolelle. Molemmat sukupuolet lentävät valolle. Parittelu kestää yöstä seuraavan päivän iltapäivään. Naaras munii 120–170 munaa puiden oksille ja kuorenrakoihin ja kuolee heti saatuaan viimeiset munat munituksi. Laji talvehtii munana. Toukat kuoriutuvat seuraavan vuoden huhti-toukokuussa ja ovat pääasiassa yöaktiivisia. Toukka on täysikasvuinen kesäkuun lopulla ja koteloituu rakentamansa kotelokopan sisään maahan, usein pudonneiden lehtien alle. Kotelossa perhonen aikuistuu jo kesän aikana mutta ne kuoriutuvat ulos kotelosta vasta ensimmäisten pakkasöiden jälkeen.[8]
Toukan pääasiallinen ravintokasvi on haapa (Populus tremula), mutta se kelpuuttaa myös muita lehtipuita. Aikuinen perhonen ei syö mitään.
Hallakehrääjä (Poecilocampa populi), aikaisemmalta nimeltään haapakehrääjä, on karvakehrääjiin lukeutuva perhoslaji. Se kuuluu syksyn viimeisiin perhosiin.
Poecilocampa populi
Le Bombyx du peuplier (Poecilocampa populi) est une espèce d'insectes lépidoptères (papillons) appartenant à la famille des Lasiocampidae et au genre Poecilocampa.
Poecilocampa populi ♂
Mâle, Mussidan, Muséum de Toulouse
Chenille
Les œufs
L'espèce a été décrite par le naturaliste suédois Carl von Linné en 1758 sous le nom initial de Phalaena populi[1].
Poecilocampa populi
Le Bombyx du peuplier (Poecilocampa populi) est une espèce d'insectes lépidoptères (papillons) appartenant à la famille des Lasiocampidae et au genre Poecilocampa.
De zwarte herfstspinner (Poecilocampa populi) is een nachtvlinder uit de familie lasiocampidae, de spinners. De voorvleugellengte bedraagt tussen de 15 en 22 millimeter. De soort komt verspreid over Europa en Noord-Azië, inclusief Japan, voor. Hij overwintert als ei.
De zwarte herfstspinner heeft als waardplanten allerlei loofbomen, zoals vooral eik, populier en linde.
De zwarte herfstspinner is in Nederland niet zo algemene en in België een algemene soort, die verspreid over het hele gebied kan worden gezien. De vlinder kent één generatie die vliegt in oktober, november en het begin van december.
Eitjes
Rups
De zwarte herfstspinner (Poecilocampa populi) is een nachtvlinder uit de familie lasiocampidae, de spinners. De voorvleugellengte bedraagt tussen de 15 en 22 millimeter. De soort komt verspreid over Europa en Noord-Azië, inclusief Japan, voor. Hij overwintert als ei.
Høstspinner (Poecilocampa populi) er en sommerfugl som tilhører familien ekte spinnere (Lasiocampidae). Den flyr ganske sent på høsten, i oktober – november, og kommer da gjerne til lys.
En ganske liten (vingespenn 31 – 45 mm), svartgrå spinner, svært tettbygd med forholdsvis små vinger. Vingene er sparsomt kledt med skjell og litt gjennomsiktige. En krage fremst på brystet og en bølgete tverrstripe som går over begge vingepar er gråhvite, det er også en ofte litt utydelig, lys tverrstripe nær vingeroten, ellers er denne spinneren ensfarget mørkegrå. Hannen har kraftige, fjærformede antenner som er minst halvparten så lange som forvingene, hunnens antenner er spinkle og noe kortere. Larven er gråspraglete, kledt med sparsomme, oppstående hår. Den er litt flattrykt og er utmerket kamuflert når den presser seg mot ein grein.
Poecilocampa populi, ♂
Poecilocampa populi, ♂
De voksne spinnerne flyr i oktober – november og er dermed noen av de siste sommerfuglene som er på vingene. Etter en mild høst kan enkelte påtreffes så sent som i begynnelsen av desember. De er beskyttet av tett pels og kan være aktive selv når temperaturen er rundt frysepunktet. I fjellet flyr de tidligere på høsten og man kan finne voksne spinnere alt i august. De flyr mest om natten og særlig hannene kommer ofte til lys, men kan av og til også fly på dagtid. Høstspinneren finnes de fleste steder der det vokser busker og løvtrær, opp til tregrensen. Den ser ut til å unngå kalde, myrlendte områder. Den er ofte vanlig i parker og hager i tettbygde strøk. Hunnen legger 120 – 170 egg enkeltvis eller i små klynger på busker og trær, og dør straks etterpå. Larvene lever på busker og løvtrær, særlig arter i pilefamilien (Salicaceae) og rosefamilien (Rosaceae). Den kan bruke en lang rekke fødeplanter, blant andre selje, myrtevier, grønnvier, osp, bjørk, or, eik, hassel, rogn, alm og ask. De sitter i ro om dagen, vernet av sin meget gode kamuflasje, og spiser om nettene. Larvene er storetere og vokser ganske raskt. Larven er utvokst på ettersommeren, spinner seg inn i en tett, grå kokong og forvandler seg til en puppe.
Høstspinneren finnes over det meste av Europa, og videre østover til Stillehavet i Øst-Sibir. I Norge finnes den over hele landet opp til tregrensen.
Høstspinner (Poecilocampa populi) er en sommerfugl som tilhører familien ekte spinnere (Lasiocampidae). Den flyr ganske sent på høsten, i oktober – november, og kommer da gjerne til lys.
Systematyka Domena eukarionty Królestwo zwierzęta Typ stawonogi Gromada owady Podgromada uskrzydlone Rząd motyle Rodzina barczatkowate Podrodzina Poecilocampinae Rodzaj Poecilocampa Gatunek barczatka osinówka Barczatka osinówka (Poecilocampa populi) – motyl nocny z rodziny barczatkowatych. Gatunek pospolity.
Ciało gęsto owłosione, masywne. Ubarwienie motyla szaro-czarne, z mało widocznym deseniem przepaskowym. Rozpiętość skrzydeł 30-45 mm. Skrzydła szaro-czarne, lekko przeświecające z wąską, jasnożółtą przepaską. Na skrzydle przednim brunatne pole nasadowe, oddzielone od pola środkowego jaśniejszą przepaską oraz jasną przepaską zewnętrzną. Na skrzydle tylnym w poprzek skrzydła przebiega jasna przepaska. Strzępina obu par skrzydeł brunatna z jasnymi plamkami na zakończeniach żyłek. Przepaski wyraźne. Pola skrzydeł rozdzielone przepaskami coraz bardziej rozjaśnione w stronę brzegu skrzydeł. Zewnętrzny brzeg obu par skrzydeł lekko falisty. Gatunek cechuje dymorfizm płciowy, samice są większe od samców i charakteryzują się mniejszymi wyrostkami na czułkach. Osobniki dorosłe żyją krótko. Gąsienice ciemnooliwkowe, nie za mocno owłosione z jasnymi plamkami po grzbietowej stronie segmentów ciała, żywią się liśćmi i pączkami drzew, wyrządzając nieraz znaczne szkody. Gąsienice przepoczwarczają się w oprzędzie z ziemi i piasku.
Motyl pojawia się późną jesienią, na przełomie października i listopada, głównie w lasach liściastych oraz sadach.
Wydaje jedno pokolenie rocznie. Samica składa jaja późną jesienią, które zimują. Wiosną wylęgają się gąsienice. Larwy rozwijają się od czerwca do drugiej połowy lata i następnie udają się na przepoczwarczenie, które następuje w kokonach na powierzchni gleby poczwarka przeobraża się w imago późną jesienią. Larwy żarłoczne.
Gatunek preferujący zbiorowiska, bogate w drzewa stanowiące pokarm gąsienicy, sady, parki, lasy liściaste i mieszane.
Poecilocampa populi, ♂
Barczatka osinówka, ♂
Gatunek rozmieszczony w całej Europie od Półwyspu Iberyjskiego po Ural. W Polsce gatunek występuje na całym obszarze kraju.
Gąsienice odżywiają się liśćmi: topoli (Populus), wierzby (Salix), brzózy (Betula), dąb (Quercus) i drzew owocowych – jabłoni i grusz.
Gatunek niechroniony.
Barczatka osinówka (Poecilocampa populi) – motyl nocny z rodziny barczatkowatych. Gatunek pospolity.
Poecilocampa populi é uma mariposa da família Lasiocampidae. A espécie é largamente distribuída, comum na Europa Central e não está ameaçada de extinção. A mariposa voa ao final do outono, o que é pouco usual para lepidópteros.
Estas mariposas alançam uma envergadura de asa de 30 a 45 mm; a largura das asas menores chega de 12 a 18 mm. As asas menores variam do cinza escuro ao azul escuro, e apresentam um leve tom violeta. As asas dianteiras apresentam duas linhas diagonais um pouco serrilhadas, entre esbranquiçadas e palidamente amarelas, que se estendem da borda das asas dianteiras até uma pequena mancha. A linha interna é frequentemente difícil de discernir. A principal cor da asa traseira é um pouco mais pálida que a cor da asa dianteira, e também sobre elas há uma linha de cor clara. O tórax é profusamente peludo, com cores variando entre cinza claro e escuro. O colar no pescoço é marcantemente tingido de uma cor amarelada.[1][2] As fêmeas são ligeiramente maiores que os machos e são facilmente reconhecíveis pelas antenas filiformes.[1] As lagartas possuem cerca de 50 mm de comprimento e são levemente achatadas. Elas podem ser de duas cores.
As lagartas de coloração mais clara são pintadas de um cinza amarronzado claro; possuem vários pontos escuros e muito pequenos, e a esquerda e direita das costas, em cada segmento, um ponto claro. A forma mais escura é pintada de um marrom mais escuro e tem manchas nas costas em forma de losangos, próximos dos quais pares de pontos claros são vistos. A coloração do corpo varia de acordo cor da casca das árvores onde vivem. As lagartas possuem, em especial nas laterais, pelos claros e mais ou menos longos.[2]
Macho da espécie
Macho da espécie MHNT
A mariposa ocorre na Europa desde o norte da Península Ibérica, passando pela Europa Ocidental, Europa Central e Norte da Europa, até o leste asiático temperado, antes da Ásia Ocidental. Não ocorrem na região do Mediterrâneo nem na Escandinávia. Encontradas desde as planícies até as mais altas regiões motanlhosas em uma multidão de hábitats diferentes, preferem porém os bosques claros e pantanosos, onde elas ocorrem especialmente nos termos e caminhos que cortam as florestas, assim como declives secos com matagais e matas ciliares, cercadas de arbustos. Ocorrem também em parques, avenidas e jardins.[3]
Como todos os lasiocampídeos, os imagos não possuem probóscides e morrem logo após o acasalamento e a desova. As mariposas noturnas são excepcionalmente robustas e podem voar em temperaturas abaixo do ponto de congelamento e mesmo sob leve queda de neve. Elas se aproximam muito de luzes artificiais e podem ser atraídas de tempos em tempos em grande quantidade.[1]
Os espécimes de Poecilocampa populi voam excepcionalmente tarde no ano, geralmente nas primeiras e mais intensas reduções de temperatura do ar abaixo de 0 °C durante a noite, que, porém, não são pré-requisito para a mariposa começar a voar. As primeiras voam no começo de outubro; a maior parte, em novembro. De acordo com o clima, as mariposas irão aparecer, em sua maior parte, entre o final de novembro e início de dezembro, sendo exceções as aparições em janeiro. As lagartas são encontradas de abril a junho, sendo o máximo de suas aparições em maio. As pupas aparecem especialmente no fim de maio e começo de junho. As mariposas de fato rapidamente estão totalmente desenvolvidas, mas começam a sair do ovo tarde no ano.[1]
As lagartas se alimentam de diferentes árvores e arbustos caducifólios, sem preferência por alguma espéce específica. Entre seus alimentos constam choupos (como o Populus tremula), salgueiros (como o Salix caprea), a avelã, a bétula Betula pendula, o amieiro, a faia-europeia, o carvalho-roble, as ameixeiras Primus domestica e Prunus spinosa, a tília Tilia platyphyllos, o bordo Acer platanoides, a macieira e o freixo.[3]
As fêmeas depositam seus ovos, marrom-acinzentados e com pontos claros, sozinhos ou em pequenos grupos nos galhos de plantas forrageiras. Os ovos atravessam o inverno e as lagartas nascem no começo do ano. Durante o dia, as lagartas ficam perfeitamente camufladas em rachaduras no súberes de troncos ou galhos de plantas, e à noite sobem para os alimentos no alto. Fecham-se em pupas no chão, em casulos muito duros, marrons escuros ou da cor do solo. As crisálidas em si são de um marrom avermelhado escuro.
Poecilocampa populi é uma mariposa da família Lasiocampidae. A espécie é largamente distribuída, comum na Europa Central e não está ameaçada de extinção. A mariposa voa ao final do outono, o que é pouco usual para lepidópteros.
Poppelspinnare (Poecilocampa populi) är en kraftigt byggd gråfärgad ädelspinnare med ljusare tvärband på vingarna. Den förekommer allmänt i hela Sverige.
Hanen har ett vingspann på 31 till 38 millimeter och honan 37 till 45 millimeter. Hanen har breda dubbelt kamtandade antenner medan honan har trådformiga med relativt lång sågtandning. Larven är som fullvuxen mellan 45 och 50 millimeter, gråspräcklig med kort behåring. Ryggen har ofta svarta eller bruna rutiga teckningar med fyra små gulaktiga vårter i varje ruta. Huvudet har ljusare brun färg med svarta punkter.
Poecilocampa populi, ♂
Poppelspinnare, ♂
Poppelspinnaren lever i löv eller blandskogar eller i andra busk och trädrika marker, även i trädgårdar och parker. Den är nattaktiv med en flygtid från början av oktober till slutet av november i södra Sverige, tidigare längre norrut. Honan lägger cirka 150 ägg, enstaka eller i mindre grupper, på kvistar och barkspringor. Äggen övervintrar och kläcks på våren. Larverna lever på arter i videsläktet, asp, björk, al, alm, ask, ek, lind, hassel, apel och rönn. Även larven är nattaktiv. På dagen gömmer den sig i barkspringor och är mycket svår att se. Den förpuppas under början av sommaren i en lerliknande kokong på marken eller under löst sittande bark. Fjärilen är färdigutvecklad i kokongen redan under sommaren men kläcks inte förrän på hösten.
Poppelspinnare finns i hela Norden utom på Island och är ofta talrik. Den finns i större delen av Europa och vidare österut till ryska fjärran östern.
Wikimedia Commons har media som rör poppelspinnare.
Poppelspinnare (Poecilocampa populi) är en kraftigt byggd gråfärgad ädelspinnare med ljusare tvärband på vingarna. Den förekommer allmänt i hela Sverige.
Poecilocampa populi (tên tiếng Anh: Bướm đêm tháng 12) là một loài bướm đêm thuộc họ Lasiocampidae. Loài này có ở châu Âu, Bắc Á và Nhật Bản.
Sải cánh dài 30–45 mm. Con trưởng thành bay từ tháng 10 đến tháng 12 tùy theo địa điểm.
Ấu trùng ăn nhiều loài cây rụng lá, such as sồi, dương và Tilia.
Poecilocampa populi, ♂
Poecilocampa populi, ♂
Bài viết về Bộ Cánh vẩy này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Poecilocampa populi (tên tiếng Anh: Bướm đêm tháng 12) là một loài bướm đêm thuộc họ Lasiocampidae. Loài này có ở châu Âu, Bắc Á và Nhật Bản.
Sải cánh dài 30–45 mm. Con trưởng thành bay từ tháng 10 đến tháng 12 tùy theo địa điểm.
Ấu trùng ăn nhiều loài cây rụng lá, such as sồi, dương và Tilia.
_December_Moth_(Poecilocampa_populi)_(15627950170).jpg)
_-_%D0%9A%D0%BE%D0%BA%D0%BE%D0%BD%D0%BE%D0%BF%D1%80%D1%8F%D0%B4_%D1%82%D0%BE%D0%BF%D0%BE%D0%BB%D1%91%D0%B2%D1%8B%D0%B9_(%D1%81%D0%B0%D0%BC%D0%B5%D1%86)_(40298903864).jpg)
