Ağçiçək (lat. Leucojum) — zanbaqçiçəklilər sırasının nərgizçiçəyikimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Leucojum L. - cinsinin adı yunanca "süd kimi ağ" sözündən yaranmışdır. Bu bitkinin 10 növü Avropa və Şimali Afrikanın mülayim iqlim rayonlarında yayılmışdır. Gülçülükdə onların 2 növündən geniş istifadə olunur. Yaz ağgülü (L. vernum) enli, parlaq yarpaqlı, tək-tək, ağ, uzunsaplaqlı çiçəkləri olan çoxillik bitkidir. Çiçəyinin forması zəngiçiçəyinə bənzəyir. Bu bitkidən 1420-ci ildən gülçülükdə istifadə edilir. Yay ağgülünün (L.aestivum L.) çiçək saplağındakı çiçəklərin sayı 2-7 ədəd olub, yarpaqlarının forma və quruluşuna görə fərqlənir. Ağgüldə hər il 1-2 bala soğanaq əmələ gəlir. Soğanaqları 8-11 sm dərinlikdə əkirlər. Ağgül yarımkölgə sevən bitkidir. Bu bitkini üzvi maddələrlə zəngin rütubətli torpaqlarda əkmək lazımdır.
Ağçiçək (lat. Leucojum) — zanbaqçiçəklilər sırasının nərgizçiçəyikimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Leucojum és un gènere de plantes herbàcies, perennes i bulboses pertanyent a la família Amaryllidaceae. El gènere comprèn 2 espècies:[1] L. aestivum i L. vernum.
Són natives d'Europa meridional, des dels Pirineus fins a Romania i l'oest de Rússia,[2] però s'han introduït i s'han naturalitzat en moltes altres àrees, inclosa la costa est d'Amèrica del Nord. Tenen les fulles estretes com a cintes de color verd fosc. Les flors són petites i acampanades, de color blanc amb tons verd (o de tant en tant groc) al final de cada pètal. Tenen una lleugera fragància.
Leucojum és un gènere de plantes herbàcies, perennes i bulboses pertanyent a la família Amaryllidaceae. El gènere comprèn 2 espècies: L. aestivum i L. vernum.
Bledule (Leucojum) je rod jednoděložných rostlin z čeledi amarylkovité. Český název bledule patří mezi novotvary vytvořené v 19. století Janem Svatoplukem Preslem.
Bledule jsou vytrvalé pozemní byliny, s cibulemi. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou po několika v přízemní růžici, jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, většinou čárkovité, žilnatina je souběžná. Květy jsou oboupohlavné, jsou jednotlivé na vrcholu stonku nebo ve zdánlivých okolících obsahujících zpravidla 2-7 květů. Pod květem popř. květenstvím jsou 2 listeny, které jsou volné nebo zcela srostlé a tvoří toulec. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech (3+3), které jsou volné a v podstatě stejné, vytváří zvonkovitý tvar okvětí. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je spodní. Plodem je třípouzdrá tobolka.
Podle současné taxonomie rod zahrnuje jen 2 druhy a je rozšířen v Evropě a jihozápadní Asii. Oba druhy se přirozeně vyskytují i v České republice. Bledule jarní je evropský endemit. Nominátní poddruh
V ČR rostou 2 druhy z rodu bledule (Leucojum). Ve vlhkých listnatých lesích, vzácněji na vlhkých loukách, roste bledule jarní (Leucojum vernum). V moravských Karpatech se však asi vyskytuje pouze adventivně. Má zpravidla jednotlivé květy. Květenství s 3-7 květy mívá bledule letní (Leucojum aestivum), kriticky ohrožený druh (C1), v ČR roste jen v jihomoravských nížinných luzích, jinde byl zaznamenán jen ojedinělý adventivní výskyt.
Zahraniční
ČESKÉ
Bledule (Leucojum) je rod jednoděložných rostlin z čeledi amarylkovité. Český název bledule patří mezi novotvary vytvořené v 19. století Janem Svatoplukem Preslem.
Hvidblomme (Leucojum) er en slægt med 2 arter, de nedennævnte, som er udbredt i Vest-, Syd- og Østeuropa samt i Kaukasus og dele af Mellemøsten. Begge arter er dog blevet indført og dyrket som haveplanter mange steder i resten af Europa, hvorfra de er naturaliseret. Det er stauder med oprette, grundstillede blade og overhængende, hvide blomster med grønne pletter. Blomsterne har en svag duft.
ArterDie Gattung der Knotenblumen (Leucojum) gehört zur Familie der Amaryllisgewächse (Amaryllidaceae). Heute zählen nur noch die beiden Arten Frühlingsknotenblume und Sommer-Knotenblume zu dieser Gattung.
Die Knotenblumen-Arten sind ausdauernde krautige Pflanzen. Diese Geophyten bilden Zwiebeln als Überdauerungsorgane. Mehrere linealische Laubblätter stehen an der Basis der Pflanze.
Die glockenförmigen, zwittrigen Blüten sind dreizählig. Die sechs Blütenhüllblätter sind gleichgestaltet und gefärbt. Die sechs Staubblätter sind frei. Namensgebend für die Gattung war wohl die frühe Blütezeit verbunden mit dem knotenartigen, unterständigen Fruchtknoten. Die Kapselfrüchte enthalten zahlreiche schwarze oder weiße Samen.
Alle Pflanzenteile sind durch Alkaloide wie Lycorin und Galanthamin giftig.
Die Gattung Leucojum wurde 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum, 1, S. 289 aufgestellt.[1] Der botanische Gattungsname Leucojum leitet sich von den griechischen Wörtern leukos für weiß und ion für Veilchen (Geruch veilchenartig) ab.
In der Gattung Leucojum sind nur noch zwei Arten enthalten:
Sommer-Knotenblume (Leucojum aestivum)
Frühlingsknotenblume (Leucojum vernum)
Die restlichen Arten der früheren zehn Leucojum-Arten sind heute in der Gattung Acis:
Dagegen ist Leucojum Adans. ein Synonym von Matthiola W.T.Aiton.
Die Gattung der Knotenblumen (Leucojum) gehört zur Familie der Amaryllisgewächse (Amaryllidaceae). Heute zählen nur noch die beiden Arten Frühlingsknotenblume und Sommer-Knotenblume zu dieser Gattung.
Niveolo esas genero de amarilidei, planto bulboza, di qua la folii esas lineala e la flori blanka.
Барското кокиче (на лат. Leucojum) е род на многугодишни растенија. Овој род има 12 вида. Се среќава по влажни и засенчени места и покрај реки, како и во влажни гори.
Тоа е многугодишно луковичесто растение, високо 65 cm. Листовите се линејни и се издигаат од основата, 2-6 на број, широки 5-13 mm. Цветовите се 3-7 на број и се сместени на врвот на стеблото со нееднакво долги дршки. Цветот е составен од шест еднакви, бели со зелени врвови, околуцветни ливчиња (долги и до 10-15 cm). Цвета во април и мај. Цветовите лачат силен и пријатен мирис. Сепак, ова растение е отровно. Се среќава по влажни ливади и мочуришта и во крајречните гори. Растението се користи во лековити цели, како и во украсни. Го содржи алкалоидот галантамин, од кој се добиваат различни лекови.
Родот Leucojum (Барско кокиче) ги вклучува само следните два вида:
Барското кокиче (на лат. Leucojum) е род на многугодишни растенија. Овој род има 12 вида. Се среќава по влажни и засенчени места и покрај реки, како и во влажни гори.
Leucojum is a small genus of bulbous plants native to Eurasia belonging to the Amaryllis family, subfamily Amaryllidoideae.[2][3][4] As currently circumscribed, the genus includes only two known species,[1] most former species having been moved into the genus Acis. Both genera are known as snowflakes.
Leucojum is a compound of Greek λευκος, leukos "white" and ἰόν, ion "violet". The spelling Leucoium is also used. Other common names include snowbell, dewdrop, and St. Agnes' flower.
Until 2004, the genus Leucojum was treated as including species now placed in Acis. Leucojum when narrowly circumscribed consists of only two species, Leucojum aestivum and Leucojum vernum. Compared to Acis, Leucojum has hollow rather than solid flower stalks (scapes), white flowers with green or yellow marks on both the inner and outer three tepals, flower stems (pedicels) at least as long as the spathes enclosing the inflorescence, and larger seeds, 5–7 mm (0.2–0.3 in) across. The marks at the tips of the tepals are quick way of distinguishing the genera when in flower. Like the related snowdrops (Galanthus), Leucojum has wider strap-shaped leaves rather than the usually narrowly filiform ones of Acis, 5–20 mm (0.2–0.8 in) wide in L. aestivum and up to 25 mm (1.0 in) wide in L. vernum.[3][5][6]
The genus Leucojum was erected by Carl Linnaeus in 1753,[1] initially for two species, Leucojum vernum and L. autumnale.[7] In 1759, he added the species L. aestivum.[8]
In 1807, Richard Anthony Salisbury illustrated two species in The Paradisus Londinensis. He initially used the name Leucojum autumnale for the plant illustrated in plate 21, but when discussing Leucojum pulchellum (now included in L. aestivum), illustrated in plate 74, Salisbury noted the differences between the two species, and considered them sufficient to move Leucojum autumnale into a new genus, Acis.[9][10] Although some botanists accepted the split between Leucojum and Acis, including Robert Sweet in 1829,[11] most did not; for example, Brian Mathew in 1987 placed all the species in Leucojum.[12] Acis was reinstated in 2004, after it was determined on morphological and molecular grounds that the broadly defined genus Leucojum was paraphyletic, with Acis and a more narrowly defined Leucojum being related as shown the following cladogram.[3]
GalantheaeLeucojum s.s.
Nine former members of the genus Leucojum, characterized by their narrow leaves, solid stems and unmarked flowers, are now placed in Acis, leaving only two species in Leucojum.[3]
Leucojum is native to Europe, except in the north-west, and then through Turkey to Iran. The two species, but particularly L. aestivum, are widely naturalized throughout the world, including in other parts of Europe, Japan, parts of Australia, North America and Uruguay.[1] It prefers damp situations, such as wet meadows and ditches, and shady habitats, such as woods.[13]
The two species of Leucojum have been described as "tough garden plants for damp soils". Both grow well in gardens in western Europe, with sufficient rainfall so that the soil does not dry out completely in summer. L. aestivum, the summer snowflake, grows particularly well on clay soils. L. vernum, the spring snowflake, is easy to grow in moist sunny or semi-shady places and flowers along with snowdrops.[6][12] Re-planting soon after lifting is recommended. Bulbs that have dried out either fail to grow or take a long time to establish. They can be propagated from seed as well as by division. Seeds require a period of cold in order to germinate and take 4–5 years to reach flowering size.[6]
Bulbs may be attacked by the narcissus bulb fly (Merodon equestris). Flowers may be eaten by slugs and snails. Infection of the leaves by the fungus Peyronellaea curtisii (syn. Stagonospora curtisii) can also kill plants.[6]
Leucojum aestivum 'Gravetye Giant' is a selected cultivar with larger flowers. It is named after Gravetye Manor, an Elizabethan manor house in West Sussex, England, the home of the influential garden writer William Robinson from 1884 until his death in 1935. The house is now a hotel.
Leucojum aestivum 'Gravetye Giant'[14] and L. vernum[15] have both gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.
Leucojum vernum 'Podpolozje' is a robust cultivar which combines the properties of var. carpathicum with that of the variant "vagneri", i.e., two flowers per stem and yellowish spots on its tepals.
Leucojum aestivum was named the county flower of Berkshire following a 2002 survey by the wild flower and plant conservation charity Plantlife.[16] It was once common in the Loddon Valley, hence its alternative name of the 'Loddon lily'.
Leucojum is a small genus of bulbous plants native to Eurasia belonging to the Amaryllis family, subfamily Amaryllidoideae. As currently circumscribed, the genus includes only two known species, most former species having been moved into the genus Acis. Both genera are known as snowflakes.
Leucojum is a compound of Greek λευκος, leukos "white" and ἰόν, ion "violet". The spelling Leucoium is also used. Other common names include snowbell, dewdrop, and St. Agnes' flower.
Leucojum es un género de plantas herbáceas, perennes y bulbosas perteneciente a la familia Amaryllidaceae. El género comprende 2 especies: L. aestivum y L. vernum.
Son nativas de Europa meridional, desde los Pirineos hasta Rumania y el oeste de Rusia, pero se han introducido y se han naturalizado en muchas otras áreas, incluyendo la costa este de América del Norte. Tienen las hojas estrechas como cintas de color verde oscuro. Las flores son pequeñas y acampanadas, de color blanco con tonos verde (o de vez en cuando amarillo) al final de cada pétalo. Tienen una ligera fragancia.
L. vernum crece normalmente hasta los 15-20 cm de altura , aunque puede alcanzar hasta 35 cm . Florece de marzo a mayo (tan pronto como la nieve se derrite en su hábitat). Dos variedades de Leucojum vernum son de sobra conocidas: L. vernum var. carpathicum nativa de la parte oriental de su área de distribución natural y es una planta grande de color amarillento con manchas en sus pétalos en lugar de color verde; 'vagneri' de Hungría es una planta robusta, a menudo con dos flores por tallo.
L. aestivum tiene una amplia área de distribución natural, encontrándose en Europa, el suroeste de Asia y el norte de Irán, y cada vez más en hábitat húmedos, incluidos los bosques húmedos, los pantanos y ríos. A pesar de su nombre común también florece de marzo a mayo, aunque ligeramente más tarde de los principios de invierno. Sus semillas en carnosas vainas están infladas, lo que les permite ser dispersadas por las inundaciones de agua.
El género fue descrito por Carolus Linnaeus y publicado en Species Plantarum1: 289. 1753.[2] La especie tipo es: Leucojum vernum
Leucojum es un género de plantas herbáceas, perennes y bulbosas perteneciente a la familia Amaryllidaceae. El género comprende 2 especies: L. aestivum y L. vernum.
Märtsikelluke (Leucojum) on amarülliliste sugukonda arvatud taimeliik.
Eestis on tuntud kevadine märtsikelluke (Leucojum vernum), keda kasvatatakse aia- ja ilutaimena. Harva taim ka metsistub.
Txilintxa (Leucojum) Amaryllidaceae familiaren generoaren izena arrunta da. Bi espezie baino ez ditu: Leucojum vernum eta Leucojum aestivum hain zuzen ere.[1].
Txilintxa (Leucojum) Amaryllidaceae familiaren generoaren izena arrunta da. Bi espezie baino ez ditu: Leucojum vernum eta Leucojum aestivum hain zuzen ere..
Lumipisarat eli kevätkellot (Leucojum) on narsissikasvien heimoon ja Asparagales-lahkoon kuuluva suku.
Lumipisaroiden kaikki kehälehdet ovat yhtä pitkiä ja niissä on vihreä kuvio. Lumikellojen sisä- ja ulkokehälehdet ovat eripituisia.
Lumipisarat eli kevätkellot (Leucojum) on narsissikasvien heimoon ja Asparagales-lahkoon kuuluva suku.
Leucojum est un genre botanique qui regroupe certaines nivéoles.
Chez les Galanthus, les trois tépales internes généralement échancrés, sont plus petits que les externes et présentent une ou deux taches vertes (guides de nectar). Chez les Leucojum, en revanche, les six tépales ont la même longueur.
Le genre Leucojum lato sensu comportait onze espèces. Deux d’entre elles, indigènes mais rares dans nos régions, sont assez souvent cultivées : la nivéole de printemps, Leucojum vernum, et la nivéole d’été, Leucojum aestivum.
À l’aide du cladisme et du séquençage de l’ADN, il a été montré que ces deux espèces sont plus étroitement apparentés au genre Galanthus qu’aux autres espèces, qui sont actuellement placées dans le genre Acis. Le genre Leucojum stricto sensu ne comporte donc plus que ces deux espèces.
Le nom Leucojum est une latinisation du grec λευκοίον (leucoion), issu de leukos, « blanc », et ion, « violette »[1].
Leucojum est un genre botanique qui regroupe certaines nivéoles.
Chez les Galanthus, les trois tépales internes généralement échancrés, sont plus petits que les externes et présentent une ou deux taches vertes (guides de nectar). Chez les Leucojum, en revanche, les six tépales ont la même longueur.
Le genre Leucojum lato sensu comportait onze espèces. Deux d’entre elles, indigènes mais rares dans nos régions, sont assez souvent cultivées : la nivéole de printemps, Leucojum vernum, et la nivéole d’été, Leucojum aestivum.
À l’aide du cladisme et du séquençage de l’ADN, il a été montré que ces deux espèces sont plus étroitement apparentés au genre Galanthus qu’aux autres espèces, qui sont actuellement placées dans le genre Acis. Le genre Leucojum stricto sensu ne comporte donc plus que ces deux espèces.
Drijemovac (lat. Leucojum), rod lukovačastih trajnica iz porodice Amaryllidaceae, dio je tribusa Galantheae. Postoje tri vrste raširene po Europi, Maloj Aziji, Kavkazu i Iranu. [1]
Po životnom obliku su geofiti. U Hrvatskoj rastu dvije vrste, proljetni i ljetni drijemovac[2], koje su uvezene i po drugim državama, dok je treća vrsta, Leucojum ionicum, autohtona i raste samo u Grčkoj i Albaniji.
Drijemovac (lat. Leucojum), rod lukovačastih trajnica iz porodice Amaryllidaceae, dio je tribusa Galantheae. Postoje tri vrste raširene po Europi, Maloj Aziji, Kavkazu i Iranu.
Po životnom obliku su geofiti. U Hrvatskoj rastu dvije vrste, proljetni i ljetni drijemovac, koje su uvezene i po drugim državama, dok je treća vrsta, Leucojum ionicum, autohtona i raste samo u Grčkoj i Albaniji.
Snězyčka[1][2] (Leucojum) abo nartuša je ród ze swójby amarylisowych rostlinow (Amaryllidaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
Snězyčka (Leucojum) abo nartuša je ród ze swójby amarylisowych rostlinow (Amaryllidaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
pózdnja snězyčka (Leucojum aestivum) zažna snězyčka (Leucojum vernum)Leucojum L., 1753 è un genere di piante spermatofite monocotiledoni appartenenti alla famiglia delle Amarillidacee[1], dall'aspetto di piccole erbacee perenni con bulbo tunicato, comunemente note come campanelle.
Il nome del genere (“leucojum”) deriva da due parole greche: “leukòs” = bianco e “ion” = viola. Probabilmente si fa riferimento sia al colore bianco del fiore che alla sua delicata fragranza.
La forma biologica di questo genere è geofita bulbosa (G bulb): sono piante provviste di bulbo (è l'organo perennante) dal quale, ad ogni nuova stagione, nascono foglie e fiori.
Inoltre la forma di crescita delle piante di questo genere è cespitosa-bulbosa: il bulbo annualmente ingrossandosi forma, alla periferia dello stesso, nuovi bulbilli di rinnovazione disfacendosi naturalmente di quelli vecchi.
Le radici sono quasi sempre fascicolate.
Le foglie, tutte basali, sono poco numerose. A volte sono strette e lineari, altre si presentano in forma di lacinie filiformi. In alcune specie le foglie sono ben sviluppate al momento della fioritura (L. vernum e L. aestivum), in altre appena pronunciate per poi svilupparsi in seguito a fioritura compiuta.
I fiori sono riuniti in infiorescenze pauciflore ad ombrella . Alcune specie possono avere un unico fiore per fusto. I fiori sono pedicellati (piccolo peduncolo) e penduli. Caratteristica è la presenza di una spata univalve che sovrasta l'infiorescenza stessa.
I fiori di questo genere, come frequentemente accade nella classe delle monocotiledoni (liliopsida), non hanno un calice e una corolla distinti, per cui il perianzio prende il nome di perigonio, e i sepali-petali del calice-corolla, si chiamano tepali, inoltre essendo di aspetto più corollino che calicino si chiamano precisamente “tepali petaloidi”.
I fiori sono ermafroditi, attinomorfi, pentaciclici (a 5 verticilli). Il colore dei fiori generalmente è bianco con sfumature al verde chiaro.
Il frutto consiste in una capsula loculicida di colore verde e dalla consistenza lievemente carnosa.
Si riproduce per impollinazione anemofila, ma anche entomofila (impollinazione incrociata o allogamia) da parte di diversi insetti, soprattutto imenotteri.
Le specie del genere Leucojum sono proprie della regione mediterranea. Da qui poi, con adattamenti biologici vari, si estendono all'Europa centrale e all'Asia occidentale, sino all'Iran.
La classificazione di questo gruppo di piante ha subito alcune modifiche nel corso del tempo. Questo è causato dal fatto che la famiglia delle Amaryllidaceae è strettamente imparentata con quella delle Liliaceae. Infatti secondo il Sistema Cronquist (degli anni '80) queste piante facevano parte di quest'ultima famiglia (e quindi all'ordine delle Liliales): il Sistema Cronquist non contempla una famiglia di nome Amaryllidaceae, nonostante nelle classificazioni ancora più vecchie (vedi Adolf Engler) tale famiglia avesse una sua collocazione ben precisa.
Recenti studi filogenetici (vedi la moderna classificazione APG[2]) hanno dimostrato che le Liliaceae sono un gruppo parafiletico per cui molti generi sono stati attribuiti ad altre famiglie e quindi il genere Leucojum è rientrato nella famiglia Amaryllidaceae e nell'ordine Asparagales.
Inoltre il genere Leucojum appartiene, secondo il botanico e tassonomista inglese John Hutchinson (1884-1972), alla tribù delle Galantheae.
Il genere comprende attualmente due sole specie:[1]
Le specie del genere Leucojum sono velenose in quanto contengono (specialmente le radici e le foglie) gli alcaloidi galantamina e licorina (possono provocare vomito, capogiri, brividi, ma anche avvelenamento di una certa gravità). È da evitare quindi l'uso domestico sia in cucina che come “farmacia popolare”.
I Leucojum vengono usati nella formazione di giardini rocciosi, di muri fioriti, di bordure e macchie.
Già nel 1596 la specie L. vernum era coltivata nei giardini inglesi. L. aestivum tra i giardinieri è più conosciuta come L. pulchellum, che in realtà è una varietà di L. aestivum.
La moltiplicazione avviene per separazione dei bulbilli (a preferenza in autunno).
Leucojum L., 1753 è un genere di piante spermatofite monocotiledoni appartenenti alla famiglia delle Amarillidacee, dall'aspetto di piccole erbacee perenni con bulbo tunicato, comunemente note come campanelle.
Leukoja (lot. Leucojum, angl. Snowflake, vok. Knotenblumen) – amarilinių (Amaryllidaceae) šeimos augalų gentis, kurioje yra apie 10 rūšių. Augalai turi 2-4 linijiškus lapus. Žiedai sutelkti stiebo viršūnėje. Apyžiedis varpiškas. Vaisius – dėžutė. Svogūnai balsvi arba rusvi. Žydi balandžio – gegužės mėn.
Lietuvoje darželiuose auginamos dvi rūšys:
Narcisklokjes (Leucojum l.s.) zijn bolgewassen uit de narcisfamilie (Amaryllidaceae).
Bij de sneeuwklokjes (Galanthus) zijn de drie binnenste – meestal uitgerande – tepalen kleiner dan de buitenste en vertonen één of twee groene honingmerken. Bij de narcisklokjes hebben de zes bloemblaadjes daarentegen allemaal dezelfde lengte.
Het geslacht Leucojum lato sensu kent elf verschillende soorten. Twee daarvan, inheems maar zeldzaam in België en Nederland, worden vrij vaak gekweekt: het lenteklokje (Leucojum vernum) en het zomerklokje (Leucojum aestivum).
Cladistiek en DNA-sequentie analyse hebben aangetoond dat deze twee soorten nauwer verwant zijn met het geslacht Galanthus, waaronder het Gewoon sneeuwklokje (Galanthus nivalis), dan bij de andere soorten, die nu worden ondergebracht bij het geslacht Acis. Deze negen soorten, die vooral uit erg droge streken voortkomen, zijn meestal inheems in een beperkt aantal Atlantische en mediterrane regio’s.
De wetenschappelijke naam is afgeleid van het Oudgriekse λευκόιον (van λευκός = wit, en ἴον = viooltje en andere geurige bloemen), dat wil zeggen plant met fraaie, witte bloemen[1]. De Nederlandse naam zal afkomstig zijn van de narcis en de klokvorm van de bloempjes.
De Franse naam van het narcisklokje is nivéole dat van het Latijnse woord niveus (sneeuwwit) is afgeleid.
Narcisklokjes (Leucojum l.s.) zijn bolgewassen uit de narcisfamilie (Amaryllidaceae).
Bij de sneeuwklokjes (Galanthus) zijn de drie binnenste – meestal uitgerande – tepalen kleiner dan de buitenste en vertonen één of twee groene honingmerken. Bij de narcisklokjes hebben de zes bloemblaadjes daarentegen allemaal dezelfde lengte.
Het geslacht Leucojum lato sensu kent elf verschillende soorten. Twee daarvan, inheems maar zeldzaam in België en Nederland, worden vrij vaak gekweekt: het lenteklokje (Leucojum vernum) en het zomerklokje (Leucojum aestivum).
Cladistiek en DNA-sequentie analyse hebben aangetoond dat deze twee soorten nauwer verwant zijn met het geslacht Galanthus, waaronder het Gewoon sneeuwklokje (Galanthus nivalis), dan bij de andere soorten, die nu worden ondergebracht bij het geslacht Acis. Deze negen soorten, die vooral uit erg droge streken voortkomen, zijn meestal inheems in een beperkt aantal Atlantische en mediterrane regio’s.
Śnieżyca (Leucojum L.) – rodzaj roślin z rodziny amarylkowatych. Do rodzaju należy według niektórych ujęć taksonomicznych ok. 10 gatunków pochodzących z Afryki Północnej i Europy[2]. Gatunkiem typowym jest Leucojum vernum L.[3].
Rośliny cebulowe o dzwonkowatych, zwisających kwiatach zbudowanych z 6 listków okwiatu[2]. Kwiaty wyrastają po 2 lub 3 na wierzchołkach cienkich pędów kwiatowych o wysokości do 60 cm[2]. Liście trawiaste, wąskie.
Narcissoleucojum Ortega, Nivaria Heister ex Fabricius, Polyanthemum Bubani
Leucoium Mill. = Cheiranthus Linnaeus
Rodzaj należy do grupy (plemię/podrodzina) Galantheae Salisbury (synonimy: Galanthaceae G. Meyer, Leucojaceae Batsch) tworzącej klad z trzema innymi grupami euroazjatyckimi (Lycoridae + Pancratieae + Narcisseae) w obrębie rodziny amarylkowatych Amaryllidaceae J. Saint-Hilaire z rzędu szparagowców Asparagales[4].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa jednoliścienne (Liliopsida Brongn.), podklasa liliowe (Liliidae J.H. Schaffn.), nadrząd Lilianae Takht., rząd amarylkowce (Amaryllidales Bromhead), rodzina amarylkowate (Amaryllidaceae J. St.-Hil.), rodzaj śnieżyca (Leucojum L.)[5].
Śnieżyca (Leucojum L.) – rodzaj roślin z rodziny amarylkowatych. Do rodzaju należy według niektórych ujęć taksonomicznych ok. 10 gatunków pochodzących z Afryki Północnej i Europy. Gatunkiem typowym jest Leucojum vernum L..
Leucojum L. é um género botânico pertencente à família Amaryllidaceae.[1]
Snöklockssläktet (Leucojum)[1] är ett växtsläkte i familjen amaryllisväxter med två arter från södra, västra och centrala Europa, nordvästra Afrika och sydvästra Asien. Båda arterna är vanligt förekommande trädgårdsväxter i Sverige.
Släktet består av fleråriga lökväxer med remlika blad. Blommorna är klocklika, nickande, vita eller rosa. De sitter ensamma eller upp till 7 st, stödda av 1-2 hölsterblad. Blompip och bikrona saknas. Blombladen är fria och mer eller mindre lika varandra. Ståndarknapparna är trubbiga. Frukten är en rundad kapsel med många frön.
Kladogram enligt Catalogue of Life[1]:
SnöklockorSnöklockssläktet (Leucojum) är ett växtsläkte i familjen amaryllisväxter med två arter från södra, västra och centrala Europa, nordvästra Afrika och sydvästra Asien. Båda arterna är vanligt förekommande trädgårdsväxter i Sverige.
Släktet består av fleråriga lökväxer med remlika blad. Blommorna är klocklika, nickande, vita eller rosa. De sitter ensamma eller upp till 7 st, stödda av 1-2 hölsterblad. Blompip och bikrona saknas. Blombladen är fria och mer eller mindre lika varandra. Ståndarknapparna är trubbiga. Frukten är en rundad kapsel med många frön.
Білоцві́т (Leucojum) — рід рослин родини амарилісових. Багаторічні трав'янисті цибулинні рослини з широкодзвоникоподібними квітками. Народна назва — брендушки[джерело?].
Відомо 10 видів, поширених у Середній Європі та Середземномор'ї. В Україні поширені 2 види: білоцвіт весняний (Leucojum vernum) — на вологих луках, в лісах, серед чагарників Карпат і Росточчя-Опілля; білоцвіт літній (Leucojum aestivum) — на луках Карпат і Ай-Петринській яйлі в Криму.
Білоцві́т (Leucojum) — рід рослин родини амарилісових. Багаторічні трав'янисті цибулинні рослини з широкодзвоникоподібними квітками. Народна назва — брендушки[джерело?].
Відомо 10 видів, поширених у Середній Європі та Середземномор'ї. В Україні поширені 2 види: білоцвіт весняний (Leucojum vernum) — на вологих луках, в лісах, серед чагарників Карпат і Росточчя-Опілля; білоцвіт літній (Leucojum aestivum) — на луках Карпат і Ай-Петринській яйлі в Криму.
Leucojum là chi thực vật có hoa trong họ Amaryllidaceae.[1]
Leucojum là chi thực vật có hoa trong họ Amaryllidaceae.
Луковицы, многочешуйчатые, состоят из замкнутых белых перепончатых чешуй, из которых одна часть — низовые листья, а другая — основания ассимилирующих листьев. Корни довольно толстые, многолетние, отмирают частично вместе с той частью донца, из которой они возникли.
Листья линейные, ремневидные, появляются с цветками (у весеннецветущих видов) или после них (у осеннецветущих видов). Лист, предшествующий соцветию, с незамкнутым влагалищем. Ежегодно формируются 2—3 низовые чешуи, за ними закладываются 2—3 обычных листа с замкнутым и один с незамкнутым основанием, в пазухе которого развивается цветонос. У основания цветоноса формируется новая почка возобновления.
Стрелка слегка сплющена, округлённая или обоюдоострая, прямостоячая, но при созревании плодов поникающая, заканчивается крылом, из пазухи которого выходят цветоножки с цветками. Крыло перепончатое, с двумя зелёными килями, в которых имеются ассимиляционные клетки. Крыло сохраняется зелёным не только при цветке, но и при плодах, засыхая лишь при их созревании. Околоцветник ширококолокольчатый, из шести раздельных листочков, с зелёным или жёлтым[2] пятном у верхушки. Цветки белые, реже розовые, одиночные или в малоцветковых зонтиках. Тычинка нити короткие, с продолговатыми, прямыми, притуплёнными пыльниками, открывающимися на верхушке. Завязь трёхгнёздная, с многими семяпочками; столбик нитевидный или веретеновидный, с небольшим головчатым рыльцем.
Плод — мясистая коробочка, открывающаяся от верхушки по створкам; семена продолговатые или округлые, чёрного цвета[2], с крупным мясистым придатком или без него.
Основное число хромосом составляет прогрессивный ряд: 7, 8, 9, 11.[3]:32
Умеренные зоны Европы и Северной Африки. В Европе ареал простирается от Ирландии через Среднюю и Южную Европу до Крыма и Кавказа.
Виды с меньшим числом хромосом распространены в западной части ареала, вдоль Атлантического побережья, а с большим — в северо-восточной части ареала: в Средней Европе и на северном побережье Чёрного моря, до Кавказа (Stern,1956).
Растёт на открытых горных склонах, заливных лугах, в лесах.
Используют как декоративные красивоцветущие растения: в групповых посадках с ранневесеними цветущими растениями, в рабатках и для оформления водоёмов, для срезки в букеты
По данным Ботанических садов в г. Кью, Великобритания в роду насчитывается два вида[4]:
Многими ботаниками при обработке рода лат. Leucojum принята система Бекера (Baker, 1888), который включил в этот род в качестве подродов ещё два рода семейства амариллисовых: лат. Acis и лат. Ruminia.
Луковицы, многочешуйчатые, состоят из замкнутых белых перепончатых чешуй, из которых одна часть — низовые листья, а другая — основания ассимилирующих листьев. Корни довольно толстые, многолетние, отмирают частично вместе с той частью донца, из которой они возникли.
Листья линейные, ремневидные, появляются с цветками (у весеннецветущих видов) или после них (у осеннецветущих видов). Лист, предшествующий соцветию, с незамкнутым влагалищем. Ежегодно формируются 2—3 низовые чешуи, за ними закладываются 2—3 обычных листа с замкнутым и один с незамкнутым основанием, в пазухе которого развивается цветонос. У основания цветоноса формируется новая почка возобновления.
Стрелка слегка сплющена, округлённая или обоюдоострая, прямостоячая, но при созревании плодов поникающая, заканчивается крылом, из пазухи которого выходят цветоножки с цветками. Крыло перепончатое, с двумя зелёными килями, в которых имеются ассимиляционные клетки. Крыло сохраняется зелёным не только при цветке, но и при плодах, засыхая лишь при их созревании. Околоцветник ширококолокольчатый, из шести раздельных листочков, с зелёным или жёлтым пятном у верхушки. Цветки белые, реже розовые, одиночные или в малоцветковых зонтиках. Тычинка нити короткие, с продолговатыми, прямыми, притуплёнными пыльниками, открывающимися на верхушке. Завязь трёхгнёздная, с многими семяпочками; столбик нитевидный или веретеновидный, с небольшим головчатым рыльцем.
Плод — мясистая коробочка, открывающаяся от верхушки по створкам; семена продолговатые или округлые, чёрного цвета, с крупным мясистым придатком или без него.
Основное число хромосом составляет прогрессивный ряд: 7, 8, 9, 11.:32
雪片莲属只有两种雪片莲和夏雪片莲,雪片莲原产于南欧,分布在从比利牛斯山脉到罗马尼亚和俄罗斯西部一带,是具有鳞茎的多年生草本花卉,又名雪滴花、雪铃花或铃兰水仙,叶丛生带状,长约20厘米;花葶中空,花为垂铃状,白色,微香,花瓣6,顶端有绿色或黄色斑点,花期长达3至4个月,从3月到5月。夏雪片莲分布较广,东部到达伊朗,花期比雪片莲略晚,花比雪片莲小。
雪片莲花卉性喜凉爽湿润,耐寒,夏雪片莲更喜潮湿,一般生长在水体旁。
目前这两种已经成为栽培花卉,被引进到世界各地,培育出许多大花变种。
雪片莲属只有两种雪片莲和夏雪片莲,雪片莲原产于南欧,分布在从比利牛斯山脉到罗马尼亚和俄罗斯西部一带,是具有鳞茎的多年生草本花卉,又名雪滴花、雪铃花或铃兰水仙,叶丛生带状,长约20厘米;花葶中空,花为垂铃状,白色,微香,花瓣6,顶端有绿色或黄色斑点,花期长达3至4个月,从3月到5月。夏雪片莲分布较广,东部到达伊朗,花期比雪片莲略晚,花比雪片莲小。
雪片莲花卉性喜凉爽湿润,耐寒,夏雪片莲更喜潮湿,一般生长在水体旁。
目前这两种已经成为栽培花卉,被引进到世界各地,培育出许多大花变种。
은방울수선속(학명: Leucojum 레우코윰[*])은 수선화과의 한 속으로, 봄은방울수선(Leucojum vernum)과 은방울수선(Leucojum aestivum)이 유일한 종이며 알뿌리 식물이다. "스노플레이크(snowflake)"라고도 한다.
피레네 산맥에서 루마니아와 서러시아에 이르는 유럽 중남부가 원산이지만, 북아메리카의 동해안을 포함한 다른 많은 지역에 분포하는 귀화식물이다. 잎은 어두운 녹색을 띠고 길고 좁다. 꽃은 봄인 2월에서 5월까지 피고 흰색의 꽃잎 6장이 종 모양을 이루고 아래를 향해 핀다. 각각의 꽃잎 끝에 녹색 점(가끔은 노란색)이 있으며 약간의 향이 난다. 6개의 수술과 1개의 암술로 이루어져 있다. 열매는 삭과로 말라서 3갈래로 갈라지며 안에는 둥글고 까만 씨가 들어 있다.
봄은방울수선(Leucojum vernum)은 보통 15~20cm 높이로 자라지만, 35cm까지 자라기도 한다. 꽃은 갈란투스(Galanthus, 스노드롭)보다 일, 이주 늦게 피어 2월 중순에서 3월까지 피고 자생지에서는 눈이 녹은 뒤 곧이어 핀다. 꽃은 한 줄기에 한 송이씩 달린다.
두 개의 변종이 있다. L. vernum var. vernum 은 꽃잎에 녹색 점이 있으며, L. vernum var. carpathicum은 식물체가 더 크고 꽃잎에 노르스름한 점이 있다. var. vernum의 변종인 'vagneri'는 보통 한 줄기에 꽃을 2송이씩 피운다. 스프링 스노플레이크(Spring snowflake)라고 하기도 한다.
은방울수선(Leucojum aestivum)은 서식지가 유럽에서 서남아시아, 이란 북부까지 넓고, 축축한 삼림지대를 포함한 습기가 많은 곳에서 자란다. 봄은방울수선보다 커서 약 60cm까지 자라지만 꽃은 더 작다. 꽃은 4월에서 5월까지 피고 3~7송이의 꽃이 산형꽃차례로 달린다.
Leucojum aestivum subsp. pulchellum (Salisb.) Briq.은 지중해 서안이 원산이며, 20cm로 작게 자란다. 꽃은 2주 빠른 3월 중순에 핀다. 섬머 스노플레이크(summer snowflake)라고도 한다.
은방울수선 '그레이브티 자이언트'(Leucojum aestivum 'Gravetye Giant')는 큰 꽃을 피우는 품종으로, 영국 웨스트서식스 주(West Sussex)에 위치한 저택 'Gravetye Manor'의 이름을 따서 붙여졌다.
봄은방울수선 '포드폴로제'(Leucojum vernum 'Podpolozje')는 var. carpathicum과 변종'vagneri'의 특징을 결합한 튼튼한 품종으로, 한 줄기에 꽃이 두 송이씩 피며, 꽃잎에 노란 점이 있다.
은방울수선속(학명: Leucojum 레우코윰[*])은 수선화과의 한 속으로, 봄은방울수선(Leucojum vernum)과 은방울수선(Leucojum aestivum)이 유일한 종이며 알뿌리 식물이다. "스노플레이크(snowflake)"라고도 한다.