dcsimg
Pseudohydnum resmi
Life » » Fungi » » Bazitli Mantarlar »

Pseudohydnum gelatinosum (Scop.) P. Karst. 1868

Associations ( İngilizce )

BioImages, the virtual fieldguide, UK tarafından sağlandı
Foodplant / saprobe
fruitbody of Pseudohydnum gelatinosum is saprobic on dead, decayed (very) stump (large) of Pinopsida

Foodplant / saprobe
fruitbody of Pseudohydnum gelatinosum is saprobic on dead, decayed (very) stump (large) of Picea
Other: major host/prey

Foodplant / saprobe
fruitbody of Pseudohydnum gelatinosum is saprobic on dead, decayed (very) stump (large) of Pinus
Other: major host/prey

lisans
cc-by-nc-sa-3.0
telif hakkı
BioImages
proje
BioImages

123pilze.de ( Almanca )

EOL authors tarafından sağlandı

Guidance for identification

Pseudohydnum gelatinosum ( Almanca )

EOL authors tarafından sağlandı

Guidance for identification

Cyclicity ( İspanyolca; Kastilyaca )

INBio tarafından sağlandı
Se ha recolectado en los meses de febrero, junio, agosto, octubre y noviembre.
lisans
cc-by-nc-sa-3.0
telif hakkı
INBio, Costa Rica
yazar
Eduardo Alvarado
ortak site
INBio

Diagnostic Description ( İspanyolca; Kastilyaca )

INBio tarafından sağlandı
Localidad del tipo: Europa
Depositario del tipo:
Recolector del tipo:
lisans
cc-by-nc-sa-3.0
telif hakkı
INBio, Costa Rica
yazar
Eduardo Alvarado
ortak site
INBio

Benefits ( İspanyolca; Kastilyaca )

INBio tarafından sağlandı
Se reporta como un hongo comestible. Algunos recomiendan comerlo con miel, también puede marinarse para usarlo en ensaladas.
lisans
cc-by-nc-sa-3.0
telif hakkı
INBio, Costa Rica
yazar
Eduardo Alvarado
ortak site
INBio

Reproduction ( İspanyolca; Kastilyaca )

INBio tarafından sağlandı
Por medio de esporas.
lisans
cc-by-nc-sa-3.0
telif hakkı
INBio, Costa Rica
yazar
Eduardo Alvarado
ortak site
INBio

Habitat ( İspanyolca; Kastilyaca )

INBio tarafından sağlandı
Crece principalmente sobre madera y algunas veces sobre hojarasca.
lisans
cc-by-nc-sa-3.0
telif hakkı
INBio, Costa Rica
yazar
Eduardo Alvarado
ortak site
INBio

Distribution ( İspanyolca; Kastilyaca )

INBio tarafından sağlandı
Distribucion en Costa Rica: Se ha recolectado en las provincias de Guanacaste, en la zona de Miravalles; Alajuela, en Bijagua; San José, en Perez Zeledón; y Puntarenas, en la península de Osa y la isla del Caño.
Distribucion General: Se encuentra en Bolivia, Brasil, Guyana, Jamaica, Mexico y Panamá.
lisans
cc-by-nc-sa-3.0
telif hakkı
INBio, Costa Rica
yazar
Eduardo Alvarado
ortak site
INBio

Morphology ( İspanyolca; Kastilyaca )

INBio tarafından sağlandı
Se puede encontrar creciendo en forma agrupada o dispersa.
lisans
cc-by-nc-sa-3.0
telif hakkı
INBio, Costa Rica
yazar
Eduardo Alvarado
ortak site
INBio

Diagnostic Description ( İspanyolca; Kastilyaca )

INBio tarafından sağlandı
Cuerpo fructífero de consistencia gelatinosa, con forma de paleta o espátula, de 1-3 cm de diámetro. La superficie superior es lisa o finamente aterciopelada, de color gris-pardo translúcido.

El relleno (contexto) es gelatinoso, translúcido, de 2-5 mm de grosor.
Debido a que los cuerpos fructíferos contienen gran cantidad de agua, muchos pierden la forma al secarse. La parte inferior (fértil) presenta de 2 a 5 dientes por mm, de color blanco a grisáceo.

Presenta un pie (estípite) lateral casi siempre corto (5-8 mm), aunque algunas veces está ausente.

lisans
cc-by-nc-sa-3.0
telif hakkı
INBio, Costa Rica
yazar
Eduardo Alvarado
ortak site
INBio

Rosolozub huspenitý ( Çekçe )

wikipedia CZ tarafından sağlandı

Rosolozub huspenitý je houba rostoucí přisedle na tlejícím dřevě. Plodnice jsou oválné a světle šedě zbarvené, mívají průměr až 8 cm. Třeň je dlouhý do 5 cm a klobouk výrazně prohnutý, hymenofor je tvořen asi 3 mm dlouhými trny. Dužnina obsahuje chitin. Houba je jedlá, nezvykle rosolovité konzistence, bývá využívána do guláše jako náhrada kližky. Dá se konzumovat i bez tepelné úpravy. Vyskytuje se v celém mírném pásmu severní polokoule, vyhovuje jí vlhké podnebí. Bývá poměrně hojná od září do listopadu v jehličnatých lesích.

Literatura

  • Josef Erhart, Marie Erhartová, Antonín Příhoda: Houby ve fotografii. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1977

Externí odkazy

 src= Slovníkové heslo rosolozub huspenitý ve Wikislovníku

Pahýl
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Wikipedia autoři a editory
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia CZ

Rosolozub huspenitý: Brief Summary ( Çekçe )

wikipedia CZ tarafından sağlandı

Rosolozub huspenitý je houba rostoucí přisedle na tlejícím dřevě. Plodnice jsou oválné a světle šedě zbarvené, mívají průměr až 8 cm. Třeň je dlouhý do 5 cm a klobouk výrazně prohnutý, hymenofor je tvořen asi 3 mm dlouhými trny. Dužnina obsahuje chitin. Houba je jedlá, nezvykle rosolovité konzistence, bývá využívána do guláše jako náhrada kližky. Dá se konzumovat i bez tepelné úpravy. Vyskytuje se v celém mírném pásmu severní polokoule, vyhovuje jí vlhké podnebí. Bývá poměrně hojná od září do listopadu v jehličnatých lesích.

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Wikipedia autoři a editory
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia CZ

Gallertiger Zitterzahn ( Almanca )

wikipedia DE tarafından sağlandı

Der Gallertige Zitterzahn[1] oder kurz Zitterzahn (Pseudohydnum gelatinosum), auch Eispilz, Eiszitterpilz oder Gallertstacheling genannt, ist eine Pilzart aus der Ordnung der Ohrlappenpilzartigen (Auriculariales) mit unklarer Familienzugehörigkeit. Wegen der Stacheln auf der Hutunterseite zählt er zur nicht-systematischen Gruppe der Stachelpilze. Er tritt in unterschiedlichen Farbvarianten von rein weiß bis fast schwarz auf. Die Fruchtkörper sind essbar, aber geschmacklos.

Merkmale

 src=
Die Unterseite des Zitterzahns ist stachelig ausgeprägt.

Makroskopische Merkmale

Die gallertartig-gelatinösen Fruchtkörper wachsen oft dachziegelartig übereinander und sind halbkreis bis muschelförmig; selten treten sie einzeln auf. Der Hut ist 2–8 cm lang beziehungsweise breit und 1–1,5 cm dick. Die Oberfläche kann weiß, weißlich-grau bis graubräunlich aber auch violett- bis schwarzbraun oder annähernd schwarz gefärbt sein. Sie ist körnig-warzig strukturiert. Die Unterseite weist 1–4 mm lange "Stacheln" auf. Das Sporenpulver ist weiß. Der Stiel befindet sich meist seitlich; selten kann er auch zentral sitzen oder ganz fehlen. Er ist weißlich-grau bis graubräunlich gefärbt. Das Fleisch (Trama) besitzt keinen Eigengeschmack.

Mikroskopische Merkmale

Die runden bis fast runden und glattwandigen Sporen haben einen Durchmesser von 4,5–8 Mikrometern. Die Sporenständer (Basidien) sind längs geteilt und besitzen bis zu 20 Mikrometer lange Sterigmen.[2] Auf der Hutoberfläche befinden sich 4–15 Mikrometer dicke Härchen.

Variabilität

Da beim Zitterzahn mehrere Ausprägungen von Farbvarianten beobachtet werden können, lässt sich vermuten, dass diese durch ökologische, jahreszeitliche oder altersbedingte Faktoren hervorgerufen werden. Dies wurde jedoch bisher nicht bestätigt. Fruchtkörper mit unterschiedlichen Farbnuancen können am gleichen Substrat, zur gleichen Zeit und bei jungen wie alten Exemplaren auftreten.

Artabgrenzung

Der Zitterzahn ist der einzige Gallertpilz unter den Stachelpilzen und daher gut von anderen Pilzen abzugrenzen. Junge Fruchtkörper, die noch keine Stacheln besitzen, können mit weißlichen Drüslingen verwechselt werden.[3]

Ökologie und Phänologie

 src=
Weiß gefärbte Fruchtkörper an dem morschen, durchfeuchteten Holz eines bemoosten Baumstumpfs

Der Zitterzahn ist in feuchten Nadel- und Mischwäldern, wie beispielsweise an Nordhängen und in feuchten Schluchten, zu finden. Er wächst als Saprobiont auf morschem bis verrottetem Holz; gern auf feucht liegenden Stämmen und Stümpfen, aber auch auf kleineren Holzstücken am Boden. Bevorzugtes Substrat ist Nadelholz, vor allem von Fichten und außerdem Kiefern und Tannen. Sehr selten kann er auch auf Laubholz vorkommen.

Die Fruchtkörper erscheinen von Ende Juli bis Anfang November und teilweise auch im Dezember. Einzelne Exemplare können in geschützten Lagen bis in den April auftreten.

Verbreitung

Der Zitterzahn ist sehr weit verbreitet. Er ist in der Holarktis, in Mittel- und Südamerika, in Südostasien und Neuseeland zu finden. Außerhalb der Holarktis ist der Pilz in Amerika in Mexiko, Panama, Brasilien und Kolumbien, wo er meist auf tropischen Laubhölzern wächst, sowie in Asien in China, Vietnam und Indonesien anzutreffen. Innerhalb der Holarktis ist der Zitterzahn submeridional bis temperat und ozeanisch-subozeanisch verbreitet. So ist er in Nordamerika in Kanada und in den USA, in Asien in Japan und Südostsibirien sowie in Europa anzutreffen.

In Europa ist der Pilz in Mittel- und Osteuropa weit verbreitet. Das Verbreitungsgebiet reicht von Großbritannien und Frankreich bis nach Ostpolen und das ehemalige Ostpreußen. In den Süden erstreckt sich das Vorkommen bis nach Italien, Griechenland (wo der Pilz sehr selten ist) und in die westliche Ukraine. Nach Norden reicht die Verbreitung zu den Hebriden und Fennoskandinavien. Dort kommt er bis über den 60. Breitengrad recht häufig vor, nimmt aber bis zum 50. Breitengrad schnell ab.

In Deutschland findet sich von der Küste bis in die Alpen eine relativ gleichmäßige Verbreitung. In den Alpen ist der Pilz bis in eine Höhe von 1300, manchmal auch bis 1500 Metern über dem Meeresspiegel anzutreffen.

Bedeutung

Der Zitterpilz gilt als essbar und kann sogar roh als Salat gegessen werden.[4] Allerdings ist dies wegen einer möglichen Ansteckung mit dem Fuchsbandwurm bedenklich. Daher sollte der Pilz vorher zumindest kurz überbrüht werden.[3]

Quellen

Literatur

Einzelnachweise

  1. Achim Bollmann, Andreas Gminder, Peter Reil: Abbildungsverzeichnis europäischer Großpilze. In: Jahrbuch der Schwarzwälder Pilzlehrschau. 4. Auflage. Volume 2. Schwarzwälder Pilzlehrschau, 2007, ISSN 0932-920X, S. 246 (inkl. CD mit über 600 Gattungsbeschreibungen).
  2. Michael Kuo: Pseudohydnum gelatinosum. In: MushroomExpert.com. Februar 2006, abgerufen am 28. Januar 2015.
  3. a b Ewald Gerhardt: Pilze. Treffsicher bestimmen mit dem 3er-Check. BLV, München 2002, ISBN 3-405-16128-2, S. 196.
  4. Ewald Gerhardt: BLV-Bestimmungsbuch Pilze. Weltbild, Augsburg 2003, ISBN 3-8289-1673-2.

Weblinks

 src=
– Album mit Bildern, Videos und Audiodateien
 src=Wiktionary: Gallertiger Zitterzahn – Bedeutungserklärungen, Wortherkunft, Synonyme, Übersetzungen
 src=
Bitte die Hinweise zum Pilzesammeln beachten!
 title=
lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Autoren und Herausgeber von Wikipedia
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia DE

Gallertiger Zitterzahn: Brief Summary ( Almanca )

wikipedia DE tarafından sağlandı

Der Gallertige Zitterzahn oder kurz Zitterzahn (Pseudohydnum gelatinosum), auch Eispilz, Eiszitterpilz oder Gallertstacheling genannt, ist eine Pilzart aus der Ordnung der Ohrlappenpilzartigen (Auriculariales) mit unklarer Familienzugehörigkeit. Wegen der Stacheln auf der Hutunterseite zählt er zur nicht-systematischen Gruppe der Stachelpilze. Er tritt in unterschiedlichen Farbvarianten von rein weiß bis fast schwarz auf. Die Fruchtkörper sind essbar, aber geschmacklos.

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Autoren und Herausgeber von Wikipedia
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia DE

Pseudohydnum gelatinosum ( İngilizce )

wikipedia EN tarafından sağlandı

Pseudohydnum gelatinosum is a species of fungus in the order Auriculariales. It has the recommended English name of jelly tooth,[1] with reference to its gelatinous consistency and hydnoid (toothed) undersurface. The species was thought to be cosmopolitan, but recent DNA evidence suggests that it is confined to Europe and northern Asia, with superficially similar but distinct taxa elsewhere.[2] A subspecies, Pseudohydnum gelatinosum ssp. pusillum occurs in North America.[3] P. gelatinosum grows on dead conifer wood.[4]

The jelly tooth is edible and consumed for food in Bulgaria and Russia.[5] The fungus can be eaten raw.[6]

References

  1. ^ Holden L. (April 2022). "English names for fungi 2022". British Mycological Society. Retrieved 2022-12-06.
  2. ^ Zhou H, Liu H, Gates GM, Wu F, Dai Y, Cooper JA. (2022). "Phylogeny and diversity of the genus Pseudohydnum (Auriculariales, Basidiomycota)". Journal of Fungi. 8 (7): 658. doi:10.3390/jof8070658. PMC 9325116. PMID 35887415.{{cite journal}}: CS1 maint: multiple names: authors list (link)
  3. ^ Spirin V, Malysheva V, Viner I, Dudka V, Grebenc T, Miettinen O (2023). "Taxonomy and multigene phylogeny of Pseudohydnum (Auriculariales, Basidiomycota)". Mycological Progress. 22. doi:10.1007/s11557-023-01895-4.{{cite journal}}: CS1 maint: multiple names: authors list (link)
  4. ^ Roberts P, Evans S (2011). The Book of Fungi. Chicago, Illinois: University of Chicago Press. p. 453. ISBN 978-0-226-72117-0.
  5. ^ Boa ER. (2004). Wild Edible Fungi: A Global Overview of Their Use and Importance to People. Food & Agriculture Organization. p. 138. ISBN 978-92-5-105157-3.
  6. ^ Stoyneva-Gärtner, M. P.; Uzunov, B. A.; Dimitrova, P. (June 15, 2017). "Jelly-like algae and fungi used as food in Bulgaria". International Journal of Nutrition and Health Sciences. 2 (1): 6–9.
lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Wikipedia authors and editors
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia EN

Pseudohydnum gelatinosum: Brief Summary ( İngilizce )

wikipedia EN tarafından sağlandı

Pseudohydnum gelatinosum is a species of fungus in the order Auriculariales. It has the recommended English name of jelly tooth, with reference to its gelatinous consistency and hydnoid (toothed) undersurface. The species was thought to be cosmopolitan, but recent DNA evidence suggests that it is confined to Europe and northern Asia, with superficially similar but distinct taxa elsewhere. A subspecies, Pseudohydnum gelatinosum ssp. pusillum occurs in North America. P. gelatinosum grows on dead conifer wood.

The jelly tooth is edible and consumed for food in Bulgaria and Russia. The fungus can be eaten raw.

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Wikipedia authors and editors
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia EN

Üdik ( Estonyaca )

wikipedia ET tarafından sağlandı
Disambig gray.svg See artikkel räägib liigist; perekonna kohta vaata artiklit Üdik (perekond)

Üdik ehk üdiseen ehk pärisüdik (Pseudohydnum gelatinosum) on kandseente hulka kuuluv seeneliik.

Seent on leitud ka Eestist.[1]

Seen on söödav.[1]

Viited

  1. 1,0 1,1 Gerrit J. Keizer. Seente entsüklopeedia. Tallinn: Sinisukk, 2006. Lk 89

Välislingid

  • Üdik andmebaasis eElurikkus Muuda Vikiandmetes
lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Vikipeedia autorid ja toimetajad
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia ET

Üdik: Brief Summary ( Estonyaca )

wikipedia ET tarafından sağlandı

Üdik ehk üdiseen ehk pärisüdik (Pseudohydnum gelatinosum) on kandseente hulka kuuluv seeneliik.

Seent on leitud ka Eestist.

Seen on söödav.

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Vikipeedia autorid ja toimetajad
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia ET

Orahytykkä ( Fince )

wikipedia FI tarafından sağlandı

Orahytykkä (Pseudohydnum gelatinosum, joskus Tremellodon gelatinosus) on hyytelösienten lahkoon luettu. Se on kuusien ja muilla havupuiden kuollutta orgaanista, lahoavaa ainetta käyttävä marraseliö. Sientä tavataan pohjoisen pallonpuoliskon havumetsissä, myös Pohjois-Amerikassa.[2]

Sienen malto on kuin sitkeätä hyytelöä. Sen alapinnan itiölava on piikkinen, mistä johtuu vanha nimi hytyorakas. Väri saattaa olla vaalea, mutta tummempia muotojakin tavataan.[3]

Sientä voi käyttää ravinnoksi esimerkiksi viipaleina sokerin kera, nykyään ei kuitenkaan suositella minkään sienen syömistä kypsentämättä.[4]

Kuvia

Lähteet

  1. Taksonomian lähde: Index Fungorum Luettu 14.8.2008
  2. MushroomExpert.Com: Pseudohydnum gelatinosum mushroomexpert.com. Viitattu 20.11.2017.
  3. Suomen Luonto: Sienimarmeladia suomenluonto.fi. Viitattu 20.11.2017.
  4. Luontoportti: Kysy luonnosta! - Sieni kysymys lehti.luontoportti.fi. Viitattu 20.11.2017.

Aiheesta muualla

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Wikipedian tekijät ja toimittajat
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia FI

Orahytykkä: Brief Summary ( Fince )

wikipedia FI tarafından sağlandı

Orahytykkä (Pseudohydnum gelatinosum, joskus Tremellodon gelatinosus) on hyytelösienten lahkoon luettu. Se on kuusien ja muilla havupuiden kuollutta orgaanista, lahoavaa ainetta käyttävä marraseliö. Sientä tavataan pohjoisen pallonpuoliskon havumetsissä, myös Pohjois-Amerikassa.

Sienen malto on kuin sitkeätä hyytelöä. Sen alapinnan itiölava on piikkinen, mistä johtuu vanha nimi hytyorakas. Väri saattaa olla vaalea, mutta tummempia muotojakin tavataan.

Sientä voi käyttää ravinnoksi esimerkiksi viipaleina sokerin kera, nykyään ei kuitenkaan suositella minkään sienen syömistä kypsentämättä.

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Wikipedian tekijät ja toimittajat
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia FI

Pseudohydnum gelatinosum ( Fransızca )

wikipedia FR tarafından sağlandı

Faux-hydne gélatineux, Trémelle gélatineuse

Pseudohydnum gelatinosum, le Faux-hydne gélatineux[3]. ou la Trémelle gélatineuse, est une espèce de champignons basidiomycètes appartenant au genre Pseudohydnum de la famille des Exidiaceae et de l'ordre des Auriculariales. Il s'agit d'un petit champignon gélatineux translucide cosmopolite qui apprécie les vieille souches d'arbres.

Taxonomie

Cette espèce est décrite pour la première fois par le mycologue Italien Giovanni Antonio Scopoli en 1772 dans son livre Flora Carniolica, qui la place dans le genre Hydnum. À son époque, ce genre comprend l'ensemble des champignons ayant des aiguillons sur la surface inférieure de leurs fructifications. L'épithète spécifique « gelatinosum » signifie « gélatineux », « semblable à de la gelée ». L'espèce est isolée dans un genre distinct nommé Pseudohydnum par Petter Adolf Karsten en 1868 ; ce nom scientifique étant dérivé du grec ψευδής, pseudo (« faux ») et de Hydnum[4].

Description

Pseudohydnum gelatinosum produit un sporophore mesurant de 20 à 60 mm de diamètre en forme de console de consistance gélatineuse ferme et souvent translucide. Sa surface est légèrement rugueuse, colorée de gris à brun et recouverte d'une fine pruine blanche. Il est porté par un pied gélatineux excentré généralement court et épais. L'hyménium est constitué d'aiguillons gélatineux dense et mous longs pointus, blanchâtres à grisâtres. Sa chair gélatineuse tendre et translucide est blanche dans sa jeunesse puis brunâtre en vieillissant. Elle est inodore et insipide[5],[6],[7].

Ses spores presque globuleuses et lisses mesurent de 5 à 6 μm de long pour 4,5 à 5,5 μm de large. Elles produisent une sporée blanche[5],[6],[7].

En Europe, Pseudohydnum gelatinosum est la seule espèce gélatineuse à posséder des aiguillons[5],[7].

Écologie et répartition

La Trémelle gélatineuse est un saprotrophe estival et automnal. Elle pousse généralement en petites troupes, parfois assez grandes, ou de manière isolée, sur des souches et des troncs en décomposition de divers conifères tels que le Sapin et l'Épicéa[6],[7] ainsi que d'Eucalyptus[8].

Répandue sur l'ensemble de l'Eurasie et des Amériques[2],[7], elle est également connue dans le Sud et l'Est de l'Australie[2],[8].

Comestibilité

Traditionnellement consommé en Europe, le Faux-hydne gélatineux est désigné par les mycologues européens soit comme sans intérêt culinaire[6] soit comme non comestible[7]. Le mycologue américain William Rudy le considère comme comestible même sous forme crue, mais note qu'il est rarement consommé en raison de sa chair insipide[9].

Notes et références

  1. V. Robert, G. Stegehuis and J. Stalpers. 2005. The MycoBank engine and related databases. https://www.mycobank.org/, consulté le 20 novembre 2017
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t et u GBIF Secretariat. GBIF Backbone Taxonomy. Checklist dataset https://doi.org/10.15468/39omei accessed via GBIF.org, consulté le 23 octobre 2021
  3. MNHN & OFB [Ed]. 2003-présent. Inventaire national du patrimoine naturel (INPN), Site web : https://inpn.mnhn.fr, consulté le 24 octobre 2021
  4. V. Robert, G. Stegehuis and J. Stalpers. 2005. The MycoBank engine and related databases. https://www.mycobank.org/, consulté le 23 octobre 2021
  5. a b et c Guillaume Eyssartier et Pierre Roux, Le guide des champignons : France et Europe, 2017 (ISBN 978-2-410-01042-8)
  6. a b c et d Didier Borgarino et Christiań Hurtado, Le guide des champignons en 900 photos et fiches, Édisud, 2011 (ISBN 978-2-7449-0917-7)
  7. a b c d e et f Michael Jordan, The encyclopedia of fungi of Britain and Europe, Frances Lincoln, 2004 (ISBN 978-0-7112-2378-3)
  8. a et b Tony Young, A field guide to the fungi of Australia, USNW Press, 2005 (ISBN 978-0-86840-742-5)
  9. William C. Roody, Mushrooms of West Virginia and the Central Appalachians, University Press of Kentucky, 2003 (ISBN 978-0-8131-9039-6)

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Auteurs et éditeurs de Wikipedia
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia FR

Pseudohydnum gelatinosum: Brief Summary ( Fransızca )

wikipedia FR tarafından sağlandı

Faux-hydne gélatineux, Trémelle gélatineuse

Pseudohydnum gelatinosum, le Faux-hydne gélatineux. ou la Trémelle gélatineuse, est une espèce de champignons basidiomycètes appartenant au genre Pseudohydnum de la famille des Exidiaceae et de l'ordre des Auriculariales. Il s'agit d'un petit champignon gélatineux translucide cosmopolite qui apprécie les vieille souches d'arbres.

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Auteurs et éditeurs de Wikipedia
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia FR

Drebutinis netikradyglis ( Litvanca )

wikipedia LT tarafından sağlandı
LogoIF.png

Drebutinis netikradyglis (lot. Pseudohydnum gelatinosum) – netikradyglių genties grybų rūšis.

Vaisiakūniai nedideli. Kepurėlė pusiau apvali, vėduoklės, kriauklės, liežuvio pavidalo, iki 7 cm skersmens, drebučių konsistencijos, elastinga, padžiūvusi - kieta, balta, pilka, violetiškai ruda, kartais tamsiai ruda; viršutinėje pusėje grūdėtai karpota, plaušuota, aksomiška, apatinėje - dygliuota (iki 3 mm ilgio dygleliai), balsva, melsva, dažniausiai pilkšvai melsva. Trama stora, drebutinė, išdžiūvusi - kieta. Sporos 5-8 x 4-6 μm.

Būdingi požymiai: vaisiakūnis pusapvalis, kriauklės pavidalo, apatinė pusė dygliuota.

Auga vasarą, rudenį dažniausiai ant spygliuočių medžių supuvusių kelmų, išvartų, pavieniui, po kelis vaisiakūnius. Valgomas, vartojamas salotoms, menkavertis, labai vandeningas.

Literatūra

Lietuvos grybų atlasas. Vincentas Urbonas. Kaunas, LUTUTĖ, 2007, p. 483. ISBN 978-9955-692-59-1

Drebutinis netikradyglis.jpg


Vikiteka

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Vikipedijos autoriai ir redaktoriai
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia LT

Drebutinis netikradyglis: Brief Summary ( Litvanca )

wikipedia LT tarafından sağlandı

Drebutinis netikradyglis (lot. Pseudohydnum gelatinosum) – netikradyglių genties grybų rūšis.

Vaisiakūniai nedideli. Kepurėlė pusiau apvali, vėduoklės, kriauklės, liežuvio pavidalo, iki 7 cm skersmens, drebučių konsistencijos, elastinga, padžiūvusi - kieta, balta, pilka, violetiškai ruda, kartais tamsiai ruda; viršutinėje pusėje grūdėtai karpota, plaušuota, aksomiška, apatinėje - dygliuota (iki 3 mm ilgio dygleliai), balsva, melsva, dažniausiai pilkšvai melsva. Trama stora, drebutinė, išdžiūvusi - kieta. Sporos 5-8 x 4-6 μm.

Būdingi požymiai: vaisiakūnis pusapvalis, kriauklės pavidalo, apatinė pusė dygliuota.

Auga vasarą, rudenį dažniausiai ant spygliuočių medžių supuvusių kelmų, išvartų, pavieniui, po kelis vaisiakūnius. Valgomas, vartojamas salotoms, menkavertis, labai vandeningas.

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Vikipedijos autoriai ir redaktoriai
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia LT

Issvullsopp ( Norveççe )

wikipedia NN tarafından sağlandı

Issvullsopp (Pseudohydnum gelatinosum) er ein gelésopp som veks på bartrestubbar. Soppen har ein geléaktig konsistens, ein isblågrå farge og ei underside med piggar. Han er ikkje rekna for å ha nokon verdi som matsopp.

I Noreg er issvullsopp vanleg på Austlandet.

Kjelder

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Wikipedia authors and editors
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia NN

Issvullsopp: Brief Summary ( Norveççe )

wikipedia NN tarafından sağlandı

Issvullsopp (Pseudohydnum gelatinosum) er ein gelésopp som veks på bartrestubbar. Soppen har ein geléaktig konsistens, ein isblågrå farge og ei underside med piggar. Han er ikkje rekna for å ha nokon verdi som matsopp.

I Noreg er issvullsopp vanleg på Austlandet.

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Wikipedia authors and editors
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia NN

Pseudohydnum gelatinosum ( Pms )

wikipedia PMS tarafından sağlandı
Drapò piemontèis.png Vos an lenga piemontèisa Për amprende a dovré 'l sistema dle parlà locaj ch'a varda sì.

A l'é un bolè.

Ambient

Da finì.

Comestibilità

Nota: a venta mai mangé un bolé trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolé
Da finì.

Arferiment bibliogràfich për chi a veul fé dj'arserche pì ancreuse

  • Pseudohydnum gelatinosum (Scop. : Fr.) P. Karsten
  • [= Tremellodon gelatinosum Fries]
lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Wikipedia authors and editors
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia PMS

Pseudohydnum gelatinosum: Brief Summary ( Pms )

wikipedia PMS tarafından sağlandı

A l'é un bolè.

Ambient

Da finì.

Comestibilità

Nota: a venta mai mangé un bolé trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolé
Da finì.

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Wikipedia authors and editors
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia PMS

Galaretek kolczasty ( Lehçe )

wikipedia POL tarafından sağlandı
 src=
Owocnik o różowawym zabarwieniu
 src=
Kolczasty hymenofor
Pseudohydnum gelatinosum 05.jpg

Galaretek kolczasty (Pseudohydnum gelatinosum (Scop.) P. Karst.) – gatunek grzybów z rzędu uszakowców (Auriculariales). Jest to jedyny gatunek z rodzaju galaretek (Pseudohydnum), a jego przynależność do rodziny nie została określona[1].

Systematyka i nazewnictwo

Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Incertae sedis, Auriculariales, Incertae sedis, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi[1].

Po raz pierwszy takson ten zdiagnozował w 1772 r. G. A. Scopoli, nadając mu nazwę Hydnum gelatinosum. Obecną, uznaną przez Index Fungorum nazwę nadał mu w 1868 r. P. Karsten, przenosząc go do rodzaju Pseudohydnum[1].

Synonimów naukowych ma ponad 20. Niektóre z nich[2]:

  • Exidia gelatinosa (Scop.) P. Crouan & H. Crouan 1867
  • Hydnogloea gelatinosa (Scop.) Curr. ex Berk. 1873
  • Hydnum gelatinosum Scop. 1772
  • Hydnum gelatinosum var. gelatinosum Scop. 1772
  • Steccherinum gelatinosum (Scop.) Gray 1821
  • Tremellodon gelatinosum (Scop.) Pers. 1874

Nazwę polską nadali Barbara Gumińska i Władysław Wojewoda w 1968 r. W polskim piśmiennictwie mykologicznym gatunek ten opisywany był też jako kolczak galaretowaty, galaretówka kolczasta, szczękacz galaretowaty[3].

Morfologia

Owocnik

Składa się na niego łopatkowaty (językowaty, półeczkowaty) kapelusz i ekscentrycznie osadzony krótki trzon. Może też być przyrośnięty bokiem do drewna (bez trzonu). Barwa biaława z sinym odcieniem. Górna powierzchnia ziarnista lub brodawkowata. Szerokość owocnika górą wynosi 1-8 cm[4]. Oprócz okazów białych występują okazy o szarym lub różowo-brązowym ubarwieniu górnej strony kapelusza[5].

Zawiera w sobie bardzo dużo wody. Po wysuszeniu pozostaje z niego tylko cienki płatek[6].

Hymenofor

Kolczasty, barwy owocnika. Kolce dość gęste, długości do 3 mm[4]

Miąższ

O konsystencji galarety, wodnisty, lekko przezroczysty (szklisty), bez smaku i zapachu[5].

Wysyp zarodników

Bezbarwny do białego. Zarodniki prawie kuliste, gładkie, o rozmiarach 3,5-6,5 × 5-8,5 μm[4].

Występowanie i siedlisko

Poza Antarktydą i Afryką notowany na wszystkich kontynentach, a także na wielu wyspach[7]. W Polsce jest pospolity[3].

Rośnie w lasach mieszanych i iglastych. Występuje grupami po kilka okazów rosnących dachówkowato przez cały rok. Najczęściej w lecie i na jesieni, zwykle na martwym drewnie świerkowym i sosnowym. W Polsce pojawia się od lata do jesieni, czasami można go spotkać również wiosną i zimą[4].

Znaczenie

Saprotrof[3]. Grzyb jadalny, po sparzeniu (lub nawet na surowo) nadaje się do sałatki. Ma jednak mdły i niewyrazisty smak. Ze względów sanitarnych odradza się jego spożywania w stanie surowym[6], istnieje bowiem niebezpieczeństwo zarażenia się jajami bąblowca wielojamowego – tasiemca pasożytującego w ciele lisów, dla którego człowiek jest żywicielem pośrednim[8]. W Polsce grzyb na ogół niezbierany.

Gatunki podobne

  • pierwoząb świerkowy (Hyalodon piceicola)[9]. Ma płasko rozpostarty owocnik i w Polsce podano jego występowanie tylko w Puszczy Białowieskiej[4]
  • z innymi białymi i galaretowatymi grzybami występującymi w Polsce nie może być pomylony, gdyż posiada kolczasty hymenofor[5].

Przypisy

  1. a b c Index Fungorum (ang.). [dostęp 2013-11-12].
  2. Species Fungorum (ang.). [dostęp 2013-11-12].
  3. a b c Władysław Wojewoda: Checklist of Polish Larger Basidiomycetes. Krytyczna lista wielkoowocnikowych grzybów podstawkowych Polski. Kraków: W. Szafer Institute of Botany, Polish Academy of Sciences, 2003. ISBN 83-89648-09-1.
  4. a b c d e Barbara Gumińska, Władysław Wojewoda: Grzyby i ich oznaczanie. Warszawa: PWRiL, 1985. ISBN 83-09-00714-0.
  5. a b c Till R. Lohmeyer, Ute Kũnkele: Grzyby. Rozpoznawanie i zbieranie. Warszawa: 2006. ISBN 978-1-40547-937-0.
  6. a b Marek Snowarski: Grzyby. Warszawa: Multico Oficyna Wydawnicza, 2010. ISBN 978-83-7073-776-4.
  7. Discover Life Maps. [dostęp 2016-01-10].
  8. J. Gawor, A. Malczewski. Tasiemiec wielojamowy występujący u lisów jako przyczyna niebezpiecznej choroby odzwierzęcej. „Polskie stowarzyszenie Przyrodników im. Kopernika”. s. 89-94.
  9. Hyalodon piceicola, „Danmarks svampeatlas” [dostęp 2018-11-11] (duń.).
lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Autorzy i redaktorzy Wikipedii
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia POL

Galaretek kolczasty: Brief Summary ( Lehçe )

wikipedia POL tarafından sağlandı
 src= Owocnik o różowawym zabarwieniu  src= Kolczasty hymenofor Pseudohydnum gelatinosum 05.jpg

Galaretek kolczasty (Pseudohydnum gelatinosum (Scop.) P. Karst.) – gatunek grzybów z rzędu uszakowców (Auriculariales). Jest to jedyny gatunek z rodzaju galaretek (Pseudohydnum), a jego przynależność do rodziny nie została określona.

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Autorzy i redaktorzy Wikipedii
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia POL

Tremurici ( Romence; Moldovaca )

wikipedia RO tarafından sağlandı

Pseudohydnum gelatinosum (Giovanni Antonio Scopoli, 1772 ex Petter Adolf Karsten, 1868), sin. Tremellodon gelatinosus (Giovanni Antonio Scopoli, 1772 ex Elias Magnus Fries, 1874),[1] este o specie de ciuperci comestibile saprofită din încrengătura Basidiomycota în ordinul Auriculariales (apartenența la o familia este necertă în prezent) și de genul Pseudohydnum. Ciuperca este cunoscută în popor sub numele tremurici sau urechiușe.[2] Buretele se dezvoltă în România, Basarabia și Bucovina de Nord, crescând în grupuri (deseori exemplarele sunt îngrămădite unul în altul), extrem de rar solitare, pe trunchiuri morți de rășinoase, câteodată și de foioase, acoperiți de mușchi, dar de asemenea pe bucățele de lemn împrăștiate pe sol, în păduri umede de conifere, de la deal la munte, din (iulie) august până în noiembrie (decembrie).[3][4]

Descriere

 src=
Bres.: T., f. alba
 src=
Bres.: T., f. flava
  • Pălăria: Ea are o mărime maximală (în lungime sa latitudine) de 3-8 cm inițial ovoidală apoi cu formă de semicerc, consolă sau scoică. Ea este cărnoasă cu o grosime de 1-1,5 cm (spre picioruș până la 5 cm),[5]), gelatinoasă și translucidă, suprafața fiind adesea neregulată. Cuticula este fin granulat-verucoasă, având un colorit care variază de la alb peste alb cu nuanțe de albăstrui sau verde ca marea până la maroniu.
  • Himenoforul: Ciuperca nu are lamele ci spini (țepi). Ei lipsesc în tinerețe, sunt la maturitate deși, egali, moi, gelatinoși, tremurători, translucizi ca pălăria și au o lungime de 1-4 mm. Culoarea este, și la forme colorate, albă.
  • Sporii: Ei sunt destul de mici, netezi, hialini (translucizi), rotunzi până ovoidali și au o mărime de 5-7 x 5-6 microni. Pulberea lor este albă.
  • Piciorul: El lipsește câteodată. Dacă se dezvoltă, este foarte scurt și destul de gros, albui, din când în când cu tonuri brune și brumat, fiind aderat lateral la substrat, rar central.
  • Carnea: Ea este cărnoasă și gelatinoasă, fiind de culoare exteriorului, la ciuperci cu cuticulă maronie, albuie. Mirosul este slab, gustul la exemplare tinere plăcut, poate ceva deosebit. Aproape niciodată este năpădită de viermi.[3][4]

Confuzii

Acest burete este greu de confundat, în stadiu tânăr de exemplu cu Exidia cartilaginea (necomestibil)[6] sau Exidia thuretiana (necomestibil)[7], mai târziu cu Hericium cirrhatum (comestibil),[8] Hydnum albidum (comestibil)[9] sau Hydnum coralloides (comestibil).[10].

Valorificare

Tremuricii nu au valoare mare fierți, ci sunt delicioși mâncați cruzi, fiind adăugați la o salată sau într-o supä în stil asiatic, atunci numai puțin încălziți.[11] Aceste ciuperci nu se pot usca.

Note

  1. ^ Index Fungorum
  2. ^ Denumire RO 1, 2
  3. ^ a b Bruno Cetto: „Der große Pilzführer”, vol. 2, Editura BLV Verlagsgesellschaft, München, Berna, Viena 1980, p. 606-607, ISBN 3-405-12081-0
  4. ^ a b J. E. și M. Lange: „BLV Bestimmungsbuch - Pilze”, Editura BLV Verlagsgesellschaft, München, Berna Viena 1977, p. 224-225, ISBN 3-405-11568-2
  5. ^ Jurnalul „Der Tintling”
  6. ^ Hans E. Laux: „Der große Pilzführer, Editura Kosmos, Halberstadt 2001, p. 586, ISBN 978-3-440-14530-2
  7. ^ Bruno Cetto: „I funghi dal vero”, vol. 4, Editura Arte Grafiche Saturnia, Trento 1983, p. 568-569, ISBN 88-85013-25-2
  8. ^ Bruno Cetto: „Der große Pilzführer”, vol. 2, Editura BLV Verlagsgesellschaft, München, Berna, Viena 1980, p. 604-605, ISBN 3-405-12081-0
  9. ^ Bruno Cetto: “I funghi dal vero”, vol. 5, Editura Arte Grafiche Saturnia, Trento 1986, p. 522-523, ISBN 88-85013-37-6
  10. ^ Bruno Cetto: „Der große Pilzführer”, vol. 2, Editura BLV Verlagsgesellschaft, München, Berna, Viena 1980, p. 604-605, ISBN 3-405-12081-0
  11. ^ Luce Höllthaler: „Pilzdelikatessen”, Editura Wilhelm Heyne Verlag, München 1982, p. 145, ISBN 3-453-40334-7

Bibliografie

  • Bruno Cetto, „Der große Pilzführer”/„I funghi dal vero”, vol. 1-5 (vezi sus)
  • Marcel Bon: “Pareys Buch der Pilze”, Editura Kosmos, Halberstadt 2012, ISBN 978-3-440-13447-4
  • Giacomo Bresadola: „Iconographia Mycologica, vol. XXIII, Editura Società Botanica Italiana, Milano 1932
  • Rose Marie și Sabine Maria Dähncke: „700 Pilze in Farbfotos”, Editura AT Verlag, Aarau - Stuttgart 1979 și 1980, ISBN 3-85502-0450
  • Jean-Louis Lamaison & Jean-Marie Polese: „Der große Pilzatlas“, Editura Tandem Verlag GmbH, Potsdam 2012, ISBN 978-3-8427-0483-1
  • Hans E. Laux: „Der große Pilzführer, Editura Kosmos, Halberstadt 2001, ISBN 978-3-440-14530-2
  • Till E. Lohmeyer & Ute Künkele: „Pilze – bestimmen und sammeln”, Editura Parragon Books Ltd., Bath 2014, ISBN 978-1-4454-8404-4
  • Meinhard Michael Moser: „Röhrlinge und Blätterpilze - Kleine Kryptogamenflora Mitteleuropas” ediția a 5-ea, vol. 2, Editura Gustav Fischer, Stuttgart 1983

Legături externe

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Wikipedia autori și editori
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia RO

Tremurici: Brief Summary ( Romence; Moldovaca )

wikipedia RO tarafından sağlandı

Pseudohydnum gelatinosum (Giovanni Antonio Scopoli, 1772 ex Petter Adolf Karsten, 1868), sin. Tremellodon gelatinosus (Giovanni Antonio Scopoli, 1772 ex Elias Magnus Fries, 1874), este o specie de ciuperci comestibile saprofită din încrengătura Basidiomycota în ordinul Auriculariales (apartenența la o familia este necertă în prezent) și de genul Pseudohydnum. Ciuperca este cunoscută în popor sub numele tremurici sau urechiușe. Buretele se dezvoltă în România, Basarabia și Bucovina de Nord, crescând în grupuri (deseori exemplarele sunt îngrămădite unul în altul), extrem de rar solitare, pe trunchiuri morți de rășinoase, câteodată și de foioase, acoperiți de mușchi, dar de asemenea pe bucățele de lemn împrăștiate pe sol, în păduri umede de conifere, de la deal la munte, din (iulie) august până în noiembrie (decembrie).

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Wikipedia autori și editori
orijinal
kaynağı ziyaret et
ortak site
wikipedia RO

Ложноежовик ( Rusça )

wikipedia русскую Википедию tarafından sağlandı
Царство: Грибы
Подцарство: Высшие грибы
Подотдел: Agaricomycotina
Порядок: Аурикуляриевые (Auriculariales J.Schröt., 1897)
Семейство: Аурикуляриевые
Род: Ложноежовик
Международное научное название

Pseudohydnum P.Karst., 1868

Единственный вид
Pseudohydnum gelatinosum (Scop.) P. Karst. 1868 — Ложноежовик студенистый
Commons-logo.svg
Изображения
на Викискладе
NCBI 29895EOL 133565MB 18400

Ложноежови́к, псевдоежови́к или псевдоги́днум (лат. Pseudohydnum) — род грибов из отдела Базидиомикота. Единственный вид рода — ложноежовик студени́стый, или ледяно́й гриб (Pseudohydnum gelatinosum), распространённый в Евразии, Америке и Австралии.

Плодовые тела ложноежовика желеобразные, с вееровидной или языковидной шляпкой белого цвета, иногда просвечивающие. Нижняя поверхность шляпки покрыта мелкими белыми шипиками. Произрастают на разлагающейся древесине хвойных и некоторых лиственных деревьев.

Биологическое описание

Плодовые тела ложноежовика ложковидной, вееровидной или языковидной формы. Шляпка взрослых грибов обычно достигает 7,5 см в диаметре, толстая, с подвёрнутым краем. Верхняя поверхность шляпки гладкая или бархатистая, окрашена в беловатые, сероватые или буроватые тона, с возрастом темнеет. Гименофор (нижняя поверхность шляпки, на которой образуются споры) состоит из мягких коротких белых или сероватых, реже голубоватых, полупрозрачных шипиков. Ножка у грибов, произрастающих на горизонтальной поверхности заметная, более или мене центральная, до 5 см длиной. В остальных случаях ножка развита слабо, эксцентрическая, иногда отсутствует вовсе. Мякоть студенистая, мягкая, полупрозрачная, с пресными или слабыми смолистыми запахом и вкусом[1].

Споровый порошок ложноежовика белого цвета[2]. Споры неокрашенные, эллиптической, реже почти сферической формы, с гладкими поверхностями стенок, неамилоидные (то есть не меняющие цвет при контакте с йодом). Размеры спор варьируют в пределах 5—6×4,5—5,5 мкм. Базидии с 4 стеригмами, удлинённо-грушевидной формы, септированные. Цистиды отсутствуют[3].

 src=
Размер ножки у плодовых тел гриба может сильно варьировать в зависимости от места произрастания

Практическое значение

В европейской литературе ложноежовик студенистый чаще всего причисляется к несъедобным грибам[3]. Американский миколог Уильям Руди считает его съедобным даже в сыром виде, однако отмечает, что ложноежовик редко употребляется в пищу из-за безвкусной мякоти[1].

Сходные виды

Ложноежовик студенистый легко определяется по белым или полупрозрачным плодовым телам с мелкими шипиками на нижней поверхности[4]. От ежовиков — грибов с шиповатым гименофором отличается студенистой мякотью. Ложноежовик студенистый — единственный гриб из класса Tremellomycetes, обладающий шиповатым гименофором[1].

Экология и ареал

Ложноежовик студенистый — древесный сапротроф. Произрастает обычно небольшими, реже довольно крупными группами или одиночно, на гниющих, иногда влажных, пнях и стволах различных хвойных деревьев[3], а также эвкалиптов[2]. Широко распространён по всей Евразии и Северной Америке[1], также известен из нескольких штатов на юге и востоке Австралии[2].

Таксономия и история наименования

Впервые Ложноежовик студенистый был описан итальянским микологом Джованни Антонио Скополи в 1772 году в книге Flora Carniolica[5]. Скополи поместил его в род Hydnum, объединявший в то время все грибы, имеющие шипики на нижней поверхности плодовых тел, и дал ему видовой эпитет «gelatinosum», что значит «студенистый», «желеобразный». Этот вид был выделен в отдельный род Pseudohydnum Петером Адольфом Карстеном в 1868 году[6]. Научное название рода происходит от др.-греч. ψευδής — «ложный» и названия рода Hydnum.

Синонимы

В синонимику рода Pseudohydnum включены следующие названия[7]:

  • Hydnogloea Curr., 1871
  • Hydnum sect. Tremellodon Pers., 1825
  • Tremellodon (Pers.) Fr., 1874

Вид Pseudohydnum gelatinosum разными исследователями был отнесён к различным родам. По отношению к этому виду употреблялись следующие названия[8]:

  • Exidia gelatinosa (Scop.) P.Crouan & H.Crouan, 1867
  • Hydnogloea gelatinosa (Scop.) Curr. ex Berk., 1873
  • Hydnum auriculatum Fr., 1838
  • Hydnum clandestinum Batsch, 1783
  • Hydnum gelatinosum Scop., 1772
  • Steccherinum gelatinosum (Scop.) Gray, 1821
  • Tremellodon auriculatus (Fr.) Fr., 1874
  • Tremellodon gelatinosus (Scop.) Fr., 1874

Примечания

  1. 1 2 3 4 Roody, W.C. Mushrooms of West Virginia and the Central Appalachians. — University Press of Kentucky, 2003. — P. 402. — ISBN 0813190398.
  2. 1 2 3 Young, A.M. A Field Guide to the Fungi of Australia. — UNSW Press, 2005. — P. 66-67. — ISBN 0868407429.
  3. 1 2 3 Jordan, M. The Encyclopedia of Fungi of Britain and Europe. — Frances Lincoln Ltd, 2004. — P. 371. — ISBN 0711223785.
  4. Kuo M., Methven A. 100 Cool Mushrooms. — University of Michigan Press, 2010. — P. 149. — ISBN 0472034170.
  5. Scopoli, J.A. Flora carniolica. — 1772. — P. 472.
  6. Karsten, P.A. (1868). “Auriculariei, Clavariei et Tremellini, in paroecia Tammela crescentes”. Notiser ur Sällskapets pro Fauna et Flora Fennica Förhandlingar. 9: 365–374.
  7. Pseudohydnum P. Karst. (англ.) на сайте MycoBank.
  8. Pseudohydnum gelatinosum (Scop.) P. Karst. (англ.) на сайте MycoBank.
lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Авторы и редакторы Википедии

Ложноежовик: Brief Summary ( Rusça )

wikipedia русскую Википедию tarafından sağlandı

Ложноежови́к, псевдоежови́к или псевдоги́днум (лат. Pseudohydnum) — род грибов из отдела Базидиомикота. Единственный вид рода — ложноежовик студени́стый, или ледяно́й гриб (Pseudohydnum gelatinosum), распространённый в Евразии, Америке и Австралии.

Плодовые тела ложноежовика желеобразные, с вееровидной или языковидной шляпкой белого цвета, иногда просвечивающие. Нижняя поверхность шляпки покрыта мелкими белыми шипиками. Произрастают на разлагающейся древесине хвойных и некоторых лиственных деревьев.

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
Авторы и редакторы Википедии

胶质刺银耳 ( Çince )

wikipedia 中文维基百科 tarafından sağlandı
二名法 Pseudohydnum gelatinosum

胶质刺银耳学名Pseudohydnum gelatinosum)是属于银耳目银耳科刺银耳属的一种真菌,单生、散生、群生于针叶林及针阔叶混交林中的较阴湿环境下的冷杉云杉云南松等朽木上及朽树桩上。该种分布于中国日本巴西巴拿马牙买加印度尼西亚圭亚那欧洲玻利维亚美国墨西哥等地。[1]

变种

胶质刺银耳疏齿变种学名Pseudohydnum gelatinosum var. paucidentata)是属于银耳目银耳科刺银耳属的一种真菌,群生于阔叶林中阴湿环境下的腐木上及腐树桩上。该种分布于中国美国[2]

参考文献

  1. ^ 中国科学院中国孢子植物志编辑委员会. 胶质刺银耳. 中国真菌志(第二卷)银耳目和花耳目.[永久失效連結]
  2. ^ 中国科学院中国孢子植物志编辑委员会. 胶质刺银耳疏齿变种. 中国真菌志(第二卷)银耳目和花耳目.[永久失效連結]
小作品圖示这是一篇與真菌類相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。
 title=
lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
维基百科作者和编辑

胶质刺银耳: Brief Summary ( Çince )

wikipedia 中文维基百科 tarafından sağlandı

胶质刺银耳(学名:Pseudohydnum gelatinosum)是属于银耳目银耳科刺银耳属的一种真菌,单生、散生、群生于针叶林及针阔叶混交林中的较阴湿环境下的冷杉云杉云南松等朽木上及朽树桩上。该种分布于中国日本巴西巴拿马牙买加印度尼西亚圭亚那欧洲玻利维亚美国墨西哥等地。

lisans
cc-by-sa-3.0
telif hakkı
维基百科作者和编辑