Guidance for identification
Guidance for identification
El relleno (contexto) es gelatinoso, translúcido, de 2-5 mm de grosor.
Debido a que los cuerpos fructíferos contienen gran cantidad de agua, muchos pierden la forma al secarse. La parte inferior (fértil) presenta de 2 a 5 dientes por mm, de color blanco a grisáceo.
Presenta un pie (estípite) lateral casi siempre corto (5-8 mm), aunque algunas veces está ausente.
Rosolozub huspenitý je houba rostoucí přisedle na tlejícím dřevě. Plodnice jsou oválné a světle šedě zbarvené, mívají průměr až 8 cm. Třeň je dlouhý do 5 cm a klobouk výrazně prohnutý, hymenofor je tvořen asi 3 mm dlouhými trny. Dužnina obsahuje chitin. Houba je jedlá, nezvykle rosolovité konzistence, bývá využívána do guláše jako náhrada kližky. Dá se konzumovat i bez tepelné úpravy. Vyskytuje se v celém mírném pásmu severní polokoule, vyhovuje jí vlhké podnebí. Bývá poměrně hojná od září do listopadu v jehličnatých lesích.
Slovníkové heslo rosolozub huspenitý ve Wikislovníku
Rosolozub huspenitý je houba rostoucí přisedle na tlejícím dřevě. Plodnice jsou oválné a světle šedě zbarvené, mívají průměr až 8 cm. Třeň je dlouhý do 5 cm a klobouk výrazně prohnutý, hymenofor je tvořen asi 3 mm dlouhými trny. Dužnina obsahuje chitin. Houba je jedlá, nezvykle rosolovité konzistence, bývá využívána do guláše jako náhrada kližky. Dá se konzumovat i bez tepelné úpravy. Vyskytuje se v celém mírném pásmu severní polokoule, vyhovuje jí vlhké podnebí. Bývá poměrně hojná od září do listopadu v jehličnatých lesích.
Der Gallertige Zitterzahn[1] oder kurz Zitterzahn (Pseudohydnum gelatinosum), auch Eispilz, Eiszitterpilz oder Gallertstacheling genannt, ist eine Pilzart aus der Ordnung der Ohrlappenpilzartigen (Auriculariales) mit unklarer Familienzugehörigkeit. Wegen der Stacheln auf der Hutunterseite zählt er zur nicht-systematischen Gruppe der Stachelpilze. Er tritt in unterschiedlichen Farbvarianten von rein weiß bis fast schwarz auf. Die Fruchtkörper sind essbar, aber geschmacklos.
Die gallertartig-gelatinösen Fruchtkörper wachsen oft dachziegelartig übereinander und sind halbkreis bis muschelförmig; selten treten sie einzeln auf. Der Hut ist 2–8 cm lang beziehungsweise breit und 1–1,5 cm dick. Die Oberfläche kann weiß, weißlich-grau bis graubräunlich aber auch violett- bis schwarzbraun oder annähernd schwarz gefärbt sein. Sie ist körnig-warzig strukturiert. Die Unterseite weist 1–4 mm lange "Stacheln" auf. Das Sporenpulver ist weiß. Der Stiel befindet sich meist seitlich; selten kann er auch zentral sitzen oder ganz fehlen. Er ist weißlich-grau bis graubräunlich gefärbt. Das Fleisch (Trama) besitzt keinen Eigengeschmack.
Die runden bis fast runden und glattwandigen Sporen haben einen Durchmesser von 4,5–8 Mikrometern. Die Sporenständer (Basidien) sind längs geteilt und besitzen bis zu 20 Mikrometer lange Sterigmen.[2] Auf der Hutoberfläche befinden sich 4–15 Mikrometer dicke Härchen.
Da beim Zitterzahn mehrere Ausprägungen von Farbvarianten beobachtet werden können, lässt sich vermuten, dass diese durch ökologische, jahreszeitliche oder altersbedingte Faktoren hervorgerufen werden. Dies wurde jedoch bisher nicht bestätigt. Fruchtkörper mit unterschiedlichen Farbnuancen können am gleichen Substrat, zur gleichen Zeit und bei jungen wie alten Exemplaren auftreten.
Der Zitterzahn ist der einzige Gallertpilz unter den Stachelpilzen und daher gut von anderen Pilzen abzugrenzen. Junge Fruchtkörper, die noch keine Stacheln besitzen, können mit weißlichen Drüslingen verwechselt werden.[3]
Der Zitterzahn ist in feuchten Nadel- und Mischwäldern, wie beispielsweise an Nordhängen und in feuchten Schluchten, zu finden. Er wächst als Saprobiont auf morschem bis verrottetem Holz; gern auf feucht liegenden Stämmen und Stümpfen, aber auch auf kleineren Holzstücken am Boden. Bevorzugtes Substrat ist Nadelholz, vor allem von Fichten und außerdem Kiefern und Tannen. Sehr selten kann er auch auf Laubholz vorkommen.
Die Fruchtkörper erscheinen von Ende Juli bis Anfang November und teilweise auch im Dezember. Einzelne Exemplare können in geschützten Lagen bis in den April auftreten.
Der Zitterzahn ist sehr weit verbreitet. Er ist in der Holarktis, in Mittel- und Südamerika, in Südostasien und Neuseeland zu finden. Außerhalb der Holarktis ist der Pilz in Amerika in Mexiko, Panama, Brasilien und Kolumbien, wo er meist auf tropischen Laubhölzern wächst, sowie in Asien in China, Vietnam und Indonesien anzutreffen. Innerhalb der Holarktis ist der Zitterzahn submeridional bis temperat und ozeanisch-subozeanisch verbreitet. So ist er in Nordamerika in Kanada und in den USA, in Asien in Japan und Südostsibirien sowie in Europa anzutreffen.
In Europa ist der Pilz in Mittel- und Osteuropa weit verbreitet. Das Verbreitungsgebiet reicht von Großbritannien und Frankreich bis nach Ostpolen und das ehemalige Ostpreußen. In den Süden erstreckt sich das Vorkommen bis nach Italien, Griechenland (wo der Pilz sehr selten ist) und in die westliche Ukraine. Nach Norden reicht die Verbreitung zu den Hebriden und Fennoskandinavien. Dort kommt er bis über den 60. Breitengrad recht häufig vor, nimmt aber bis zum 50. Breitengrad schnell ab.
In Deutschland findet sich von der Küste bis in die Alpen eine relativ gleichmäßige Verbreitung. In den Alpen ist der Pilz bis in eine Höhe von 1300, manchmal auch bis 1500 Metern über dem Meeresspiegel anzutreffen.
Der Zitterpilz gilt als essbar und kann sogar roh als Salat gegessen werden.[4] Allerdings ist dies wegen einer möglichen Ansteckung mit dem Fuchsbandwurm bedenklich. Daher sollte der Pilz vorher zumindest kurz überbrüht werden.[3]
Der Gallertige Zitterzahn oder kurz Zitterzahn (Pseudohydnum gelatinosum), auch Eispilz, Eiszitterpilz oder Gallertstacheling genannt, ist eine Pilzart aus der Ordnung der Ohrlappenpilzartigen (Auriculariales) mit unklarer Familienzugehörigkeit. Wegen der Stacheln auf der Hutunterseite zählt er zur nicht-systematischen Gruppe der Stachelpilze. Er tritt in unterschiedlichen Farbvarianten von rein weiß bis fast schwarz auf. Die Fruchtkörper sind essbar, aber geschmacklos.
Pseudohydnum gelatinosum is a species of fungus in the order Auriculariales. It has the recommended English name of jelly tooth,[1] with reference to its gelatinous consistency and hydnoid (toothed) undersurface. The species was thought to be cosmopolitan, but recent DNA evidence suggests that it is confined to Europe and northern Asia, with superficially similar but distinct taxa elsewhere.[2] A subspecies, Pseudohydnum gelatinosum ssp. pusillum occurs in North America.[3] P. gelatinosum grows on dead conifer wood.[4]
The jelly tooth is edible and consumed for food in Bulgaria and Russia.[5] The fungus can be eaten raw.[6]
{{cite journal}}
: CS1 maint: multiple names: authors list (link) {{cite journal}}
: CS1 maint: multiple names: authors list (link) Pseudohydnum gelatinosum is a species of fungus in the order Auriculariales. It has the recommended English name of jelly tooth, with reference to its gelatinous consistency and hydnoid (toothed) undersurface. The species was thought to be cosmopolitan, but recent DNA evidence suggests that it is confined to Europe and northern Asia, with superficially similar but distinct taxa elsewhere. A subspecies, Pseudohydnum gelatinosum ssp. pusillum occurs in North America. P. gelatinosum grows on dead conifer wood.
The jelly tooth is edible and consumed for food in Bulgaria and Russia. The fungus can be eaten raw.
Üdik ehk üdiseen ehk pärisüdik (Pseudohydnum gelatinosum) on kandseente hulka kuuluv seeneliik.
Seent on leitud ka Eestist.[1]
Seen on söödav.[1]
Üdik ehk üdiseen ehk pärisüdik (Pseudohydnum gelatinosum) on kandseente hulka kuuluv seeneliik.
Seent on leitud ka Eestist.
Seen on söödav.
Orahytykkä (Pseudohydnum gelatinosum, joskus Tremellodon gelatinosus) on hyytelösienten lahkoon luettu. Se on kuusien ja muilla havupuiden kuollutta orgaanista, lahoavaa ainetta käyttävä marraseliö. Sientä tavataan pohjoisen pallonpuoliskon havumetsissä, myös Pohjois-Amerikassa.[2]
Sienen malto on kuin sitkeätä hyytelöä. Sen alapinnan itiölava on piikkinen, mistä johtuu vanha nimi hytyorakas. Väri saattaa olla vaalea, mutta tummempia muotojakin tavataan.[3]
Sientä voi käyttää ravinnoksi esimerkiksi viipaleina sokerin kera, nykyään ei kuitenkaan suositella minkään sienen syömistä kypsentämättä.[4]
Orahytykkä (Pseudohydnum gelatinosum, joskus Tremellodon gelatinosus) on hyytelösienten lahkoon luettu. Se on kuusien ja muilla havupuiden kuollutta orgaanista, lahoavaa ainetta käyttävä marraseliö. Sientä tavataan pohjoisen pallonpuoliskon havumetsissä, myös Pohjois-Amerikassa.
Sienen malto on kuin sitkeätä hyytelöä. Sen alapinnan itiölava on piikkinen, mistä johtuu vanha nimi hytyorakas. Väri saattaa olla vaalea, mutta tummempia muotojakin tavataan.
Sientä voi käyttää ravinnoksi esimerkiksi viipaleina sokerin kera, nykyään ei kuitenkaan suositella minkään sienen syömistä kypsentämättä.
Faux-hydne gélatineux, Trémelle gélatineuse
Pseudohydnum gelatinosum, le Faux-hydne gélatineux[3]. ou la Trémelle gélatineuse, est une espèce de champignons basidiomycètes appartenant au genre Pseudohydnum de la famille des Exidiaceae et de l'ordre des Auriculariales. Il s'agit d'un petit champignon gélatineux translucide cosmopolite qui apprécie les vieille souches d'arbres.
Cette espèce est décrite pour la première fois par le mycologue Italien Giovanni Antonio Scopoli en 1772 dans son livre Flora Carniolica, qui la place dans le genre Hydnum. À son époque, ce genre comprend l'ensemble des champignons ayant des aiguillons sur la surface inférieure de leurs fructifications. L'épithète spécifique « gelatinosum » signifie « gélatineux », « semblable à de la gelée ». L'espèce est isolée dans un genre distinct nommé Pseudohydnum par Petter Adolf Karsten en 1868 ; ce nom scientifique étant dérivé du grec ψευδής, pseudo (« faux ») et de Hydnum[4].
Pseudohydnum gelatinosum produit un sporophore mesurant de 20 à 60 mm de diamètre en forme de console de consistance gélatineuse ferme et souvent translucide. Sa surface est légèrement rugueuse, colorée de gris à brun et recouverte d'une fine pruine blanche. Il est porté par un pied gélatineux excentré généralement court et épais. L'hyménium est constitué d'aiguillons gélatineux dense et mous longs pointus, blanchâtres à grisâtres. Sa chair gélatineuse tendre et translucide est blanche dans sa jeunesse puis brunâtre en vieillissant. Elle est inodore et insipide[5],[6],[7].
Ses spores presque globuleuses et lisses mesurent de 5 à 6 μm de long pour 4,5 à 5,5 μm de large. Elles produisent une sporée blanche[5],[6],[7].
En Europe, Pseudohydnum gelatinosum est la seule espèce gélatineuse à posséder des aiguillons[5],[7].
La Trémelle gélatineuse est un saprotrophe estival et automnal. Elle pousse généralement en petites troupes, parfois assez grandes, ou de manière isolée, sur des souches et des troncs en décomposition de divers conifères tels que le Sapin et l'Épicéa[6],[7] ainsi que d'Eucalyptus[8].
Répandue sur l'ensemble de l'Eurasie et des Amériques[2],[7], elle est également connue dans le Sud et l'Est de l'Australie[2],[8].
Traditionnellement consommé en Europe, le Faux-hydne gélatineux est désigné par les mycologues européens soit comme sans intérêt culinaire[6] soit comme non comestible[7]. Le mycologue américain William Rudy le considère comme comestible même sous forme crue, mais note qu'il est rarement consommé en raison de sa chair insipide[9].
Faux-hydne gélatineux, Trémelle gélatineuse
Pseudohydnum gelatinosum, le Faux-hydne gélatineux. ou la Trémelle gélatineuse, est une espèce de champignons basidiomycètes appartenant au genre Pseudohydnum de la famille des Exidiaceae et de l'ordre des Auriculariales. Il s'agit d'un petit champignon gélatineux translucide cosmopolite qui apprécie les vieille souches d'arbres.
Drebutinis netikradyglis (lot. Pseudohydnum gelatinosum) – netikradyglių genties grybų rūšis.
Vaisiakūniai nedideli. Kepurėlė pusiau apvali, vėduoklės, kriauklės, liežuvio pavidalo, iki 7 cm skersmens, drebučių konsistencijos, elastinga, padžiūvusi - kieta, balta, pilka, violetiškai ruda, kartais tamsiai ruda; viršutinėje pusėje grūdėtai karpota, plaušuota, aksomiška, apatinėje - dygliuota (iki 3 mm ilgio dygleliai), balsva, melsva, dažniausiai pilkšvai melsva. Trama stora, drebutinė, išdžiūvusi - kieta. Sporos 5-8 x 4-6 μm.
Būdingi požymiai: vaisiakūnis pusapvalis, kriauklės pavidalo, apatinė pusė dygliuota.
Auga vasarą, rudenį dažniausiai ant spygliuočių medžių supuvusių kelmų, išvartų, pavieniui, po kelis vaisiakūnius. Valgomas, vartojamas salotoms, menkavertis, labai vandeningas.
Lietuvos grybų atlasas. Vincentas Urbonas. Kaunas, LUTUTĖ, 2007, p. 483. ISBN 978-9955-692-59-1
Drebutinis netikradyglis (lot. Pseudohydnum gelatinosum) – netikradyglių genties grybų rūšis.
Vaisiakūniai nedideli. Kepurėlė pusiau apvali, vėduoklės, kriauklės, liežuvio pavidalo, iki 7 cm skersmens, drebučių konsistencijos, elastinga, padžiūvusi - kieta, balta, pilka, violetiškai ruda, kartais tamsiai ruda; viršutinėje pusėje grūdėtai karpota, plaušuota, aksomiška, apatinėje - dygliuota (iki 3 mm ilgio dygleliai), balsva, melsva, dažniausiai pilkšvai melsva. Trama stora, drebutinė, išdžiūvusi - kieta. Sporos 5-8 x 4-6 μm.
Būdingi požymiai: vaisiakūnis pusapvalis, kriauklės pavidalo, apatinė pusė dygliuota.
Auga vasarą, rudenį dažniausiai ant spygliuočių medžių supuvusių kelmų, išvartų, pavieniui, po kelis vaisiakūnius. Valgomas, vartojamas salotoms, menkavertis, labai vandeningas.
Issvullsopp (Pseudohydnum gelatinosum) er ein gelésopp som veks på bartrestubbar. Soppen har ein geléaktig konsistens, ein isblågrå farge og ei underside med piggar. Han er ikkje rekna for å ha nokon verdi som matsopp.
I Noreg er issvullsopp vanleg på Austlandet.
Issvullsopp (Pseudohydnum gelatinosum) er ein gelésopp som veks på bartrestubbar. Soppen har ein geléaktig konsistens, ein isblågrå farge og ei underside med piggar. Han er ikkje rekna for å ha nokon verdi som matsopp.
I Noreg er issvullsopp vanleg på Austlandet.
A l'é un bolè.
Da finì.
Nota: a venta mai mangé un bolé trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolé
Da finì.
A l'é un bolè.
AmbientDa finì.
ComestibilitàNota: a venta mai mangé un bolé trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolé
Da finì.
Galaretek kolczasty (Pseudohydnum gelatinosum (Scop.) P. Karst.) – gatunek grzybów z rzędu uszakowców (Auriculariales). Jest to jedyny gatunek z rodzaju galaretek (Pseudohydnum), a jego przynależność do rodziny nie została określona[1].
Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Incertae sedis, Auriculariales, Incertae sedis, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi[1].
Po raz pierwszy takson ten zdiagnozował w 1772 r. G. A. Scopoli, nadając mu nazwę Hydnum gelatinosum. Obecną, uznaną przez Index Fungorum nazwę nadał mu w 1868 r. P. Karsten, przenosząc go do rodzaju Pseudohydnum[1].
Synonimów naukowych ma ponad 20. Niektóre z nich[2]:
Nazwę polską nadali Barbara Gumińska i Władysław Wojewoda w 1968 r. W polskim piśmiennictwie mykologicznym gatunek ten opisywany był też jako kolczak galaretowaty, galaretówka kolczasta, szczękacz galaretowaty[3].
Składa się na niego łopatkowaty (językowaty, półeczkowaty) kapelusz i ekscentrycznie osadzony krótki trzon. Może też być przyrośnięty bokiem do drewna (bez trzonu). Barwa biaława z sinym odcieniem. Górna powierzchnia ziarnista lub brodawkowata. Szerokość owocnika górą wynosi 1-8 cm[4]. Oprócz okazów białych występują okazy o szarym lub różowo-brązowym ubarwieniu górnej strony kapelusza[5].
Zawiera w sobie bardzo dużo wody. Po wysuszeniu pozostaje z niego tylko cienki płatek[6].
Kolczasty, barwy owocnika. Kolce dość gęste, długości do 3 mm[4]
O konsystencji galarety, wodnisty, lekko przezroczysty (szklisty), bez smaku i zapachu[5].
Bezbarwny do białego. Zarodniki prawie kuliste, gładkie, o rozmiarach 3,5-6,5 × 5-8,5 μm[4].
Poza Antarktydą i Afryką notowany na wszystkich kontynentach, a także na wielu wyspach[7]. W Polsce jest pospolity[3].
Rośnie w lasach mieszanych i iglastych. Występuje grupami po kilka okazów rosnących dachówkowato przez cały rok. Najczęściej w lecie i na jesieni, zwykle na martwym drewnie świerkowym i sosnowym. W Polsce pojawia się od lata do jesieni, czasami można go spotkać również wiosną i zimą[4].
Saprotrof[3]. Grzyb jadalny, po sparzeniu (lub nawet na surowo) nadaje się do sałatki. Ma jednak mdły i niewyrazisty smak. Ze względów sanitarnych odradza się jego spożywania w stanie surowym[6], istnieje bowiem niebezpieczeństwo zarażenia się jajami bąblowca wielojamowego – tasiemca pasożytującego w ciele lisów, dla którego człowiek jest żywicielem pośrednim[8]. W Polsce grzyb na ogół niezbierany.
Galaretek kolczasty (Pseudohydnum gelatinosum (Scop.) P. Karst.) – gatunek grzybów z rzędu uszakowców (Auriculariales). Jest to jedyny gatunek z rodzaju galaretek (Pseudohydnum), a jego przynależność do rodziny nie została określona.
Pseudohydnum gelatinosum (Giovanni Antonio Scopoli, 1772 ex Petter Adolf Karsten, 1868), sin. Tremellodon gelatinosus (Giovanni Antonio Scopoli, 1772 ex Elias Magnus Fries, 1874),[1] este o specie de ciuperci comestibile saprofită din încrengătura Basidiomycota în ordinul Auriculariales (apartenența la o familia este necertă în prezent) și de genul Pseudohydnum. Ciuperca este cunoscută în popor sub numele tremurici sau urechiușe.[2] Buretele se dezvoltă în România, Basarabia și Bucovina de Nord, crescând în grupuri (deseori exemplarele sunt îngrămădite unul în altul), extrem de rar solitare, pe trunchiuri morți de rășinoase, câteodată și de foioase, acoperiți de mușchi, dar de asemenea pe bucățele de lemn împrăștiate pe sol, în păduri umede de conifere, de la deal la munte, din (iulie) august până în noiembrie (decembrie).[3][4]
Acest burete este greu de confundat, în stadiu tânăr de exemplu cu Exidia cartilaginea (necomestibil)[6] sau Exidia thuretiana (necomestibil)[7], mai târziu cu Hericium cirrhatum (comestibil),[8] Hydnum albidum (comestibil)[9] sau Hydnum coralloides (comestibil).[10].
Tremuricii nu au valoare mare fierți, ci sunt delicioși mâncați cruzi, fiind adăugați la o salată sau într-o supä în stil asiatic, atunci numai puțin încălziți.[11] Aceste ciuperci nu se pot usca.
Pseudohydnum gelatinosum (Giovanni Antonio Scopoli, 1772 ex Petter Adolf Karsten, 1868), sin. Tremellodon gelatinosus (Giovanni Antonio Scopoli, 1772 ex Elias Magnus Fries, 1874), este o specie de ciuperci comestibile saprofită din încrengătura Basidiomycota în ordinul Auriculariales (apartenența la o familia este necertă în prezent) și de genul Pseudohydnum. Ciuperca este cunoscută în popor sub numele tremurici sau urechiușe. Buretele se dezvoltă în România, Basarabia și Bucovina de Nord, crescând în grupuri (deseori exemplarele sunt îngrămădite unul în altul), extrem de rar solitare, pe trunchiuri morți de rășinoase, câteodată și de foioase, acoperiți de mușchi, dar de asemenea pe bucățele de lemn împrăștiate pe sol, în păduri umede de conifere, de la deal la munte, din (iulie) august până în noiembrie (decembrie).
Pseudohydnum P.Karst., 1868
Единственный видЛожноежови́к, псевдоежови́к или псевдоги́днум (лат. Pseudohydnum) — род грибов из отдела Базидиомикота. Единственный вид рода — ложноежовик студени́стый, или ледяно́й гриб (Pseudohydnum gelatinosum), распространённый в Евразии, Америке и Австралии.
Плодовые тела ложноежовика желеобразные, с вееровидной или языковидной шляпкой белого цвета, иногда просвечивающие. Нижняя поверхность шляпки покрыта мелкими белыми шипиками. Произрастают на разлагающейся древесине хвойных и некоторых лиственных деревьев.
Плодовые тела ложноежовика ложковидной, вееровидной или языковидной формы. Шляпка взрослых грибов обычно достигает 7,5 см в диаметре, толстая, с подвёрнутым краем. Верхняя поверхность шляпки гладкая или бархатистая, окрашена в беловатые, сероватые или буроватые тона, с возрастом темнеет. Гименофор (нижняя поверхность шляпки, на которой образуются споры) состоит из мягких коротких белых или сероватых, реже голубоватых, полупрозрачных шипиков. Ножка у грибов, произрастающих на горизонтальной поверхности заметная, более или мене центральная, до 5 см длиной. В остальных случаях ножка развита слабо, эксцентрическая, иногда отсутствует вовсе. Мякоть студенистая, мягкая, полупрозрачная, с пресными или слабыми смолистыми запахом и вкусом[1].
Споровый порошок ложноежовика белого цвета[2]. Споры неокрашенные, эллиптической, реже почти сферической формы, с гладкими поверхностями стенок, неамилоидные (то есть не меняющие цвет при контакте с йодом). Размеры спор варьируют в пределах 5—6×4,5—5,5 мкм. Базидии с 4 стеригмами, удлинённо-грушевидной формы, септированные. Цистиды отсутствуют[3].
В европейской литературе ложноежовик студенистый чаще всего причисляется к несъедобным грибам[3]. Американский миколог Уильям Руди считает его съедобным даже в сыром виде, однако отмечает, что ложноежовик редко употребляется в пищу из-за безвкусной мякоти[1].
Ложноежовик студенистый легко определяется по белым или полупрозрачным плодовым телам с мелкими шипиками на нижней поверхности[4]. От ежовиков — грибов с шиповатым гименофором отличается студенистой мякотью. Ложноежовик студенистый — единственный гриб из класса Tremellomycetes, обладающий шиповатым гименофором[1].
Ложноежовик студенистый — древесный сапротроф. Произрастает обычно небольшими, реже довольно крупными группами или одиночно, на гниющих, иногда влажных, пнях и стволах различных хвойных деревьев[3], а также эвкалиптов[2]. Широко распространён по всей Евразии и Северной Америке[1], также известен из нескольких штатов на юге и востоке Австралии[2].
Впервые Ложноежовик студенистый был описан итальянским микологом Джованни Антонио Скополи в 1772 году в книге Flora Carniolica[5]. Скополи поместил его в род Hydnum, объединявший в то время все грибы, имеющие шипики на нижней поверхности плодовых тел, и дал ему видовой эпитет «gelatinosum», что значит «студенистый», «желеобразный». Этот вид был выделен в отдельный род Pseudohydnum Петером Адольфом Карстеном в 1868 году[6]. Научное название рода происходит от др.-греч. ψευδής — «ложный» и названия рода Hydnum.
В синонимику рода Pseudohydnum включены следующие названия[7]:
Вид Pseudohydnum gelatinosum разными исследователями был отнесён к различным родам. По отношению к этому виду употреблялись следующие названия[8]:
Ложноежови́к, псевдоежови́к или псевдоги́днум (лат. Pseudohydnum) — род грибов из отдела Базидиомикота. Единственный вид рода — ложноежовик студени́стый, или ледяно́й гриб (Pseudohydnum gelatinosum), распространённый в Евразии, Америке и Австралии.
Плодовые тела ложноежовика желеобразные, с вееровидной или языковидной шляпкой белого цвета, иногда просвечивающие. Нижняя поверхность шляпки покрыта мелкими белыми шипиками. Произрастают на разлагающейся древесине хвойных и некоторых лиственных деревьев.
胶质刺银耳(学名:Pseudohydnum gelatinosum)是属于银耳目银耳科刺银耳属的一种真菌,单生、散生、群生于针叶林及针阔叶混交林中的较阴湿环境下的冷杉、云杉、云南松等朽木上及朽树桩上。该种分布于中国、日本、巴西、巴拿马、牙买加、印度尼西亚、圭亚那、欧洲、玻利维亚、美国、墨西哥等地。[1]
胶质刺银耳疏齿变种(学名:Pseudohydnum gelatinosum var. paucidentata)是属于银耳目银耳科刺银耳属的一种真菌,群生于阔叶林中阴湿环境下的腐木上及腐树桩上。该种分布于中国、美国。[2]