Molinia caerulea (L.) Moench

Planhigyn blodeuol Monocotaidd a math o wair yw Glaswellt y gweunydd sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Poaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Molinia caerulea a'r enw Saesneg yw Purple moor-grass.^[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Glaswellt y Gweunydd, Glaswellt y Bwla, Gwellt Bwla, Melic-wellt Rhuddlas, Meligwellt Rhuddlas.

Gall dyfu bron mewn unrhyw fan gan gynnwys gwlyptiroedd, coedwigoedd a thwndra. Dofwyd ac addaswyd y planhigyn gan ffermwyr dros y milenia; chwiorydd i'r planhigyn hwn yw: india corn, gwenith, barlys, reis ac ŷd.

Nodweddion unigryw

Yr unig weiryn collddail yn fflora Prydain. Golyga hyn bod y rhubannau hir sych yn chwythu ac yn hel o gwmpas waliau a ffensus mewn rhai stormydd gaeaf yn yr ucheldir:

22 Chwefror 1908: Rain and much wind Morning. Showery and windy 12. 1.15pm. Violent hurricane from Gwynant & a flash of lightning. This lasted about 3⁄4 hr. Air full of dry heather, grasses etc, and water from the streams. Wind quieter at 2, but still rough. Dry after 3.30. cloudy night. Barometer readings [morn. 29.38, noon 29.3, night 29.46]. Blew tree down at P. y. G. [Pen y Gwryd]^[2][3]

Gweler hefyd

• Geiriadur rhywogaethau Gwefan Llên Natur

Cyfeiriadau

Mae gan Gomin Wikimedia
gyfryngau sy'n berthnasol i:

Glaswellt y gweunydd

Bezkolenec modrý (Molinia caerulea) je trsnatá tráva rostoucí roztroušeně na loukách, slatích a rašeliništích.

Rozšíření

Roste v celé Evropě, od Islandu přes Španělsko až po Turecko, v Rusku až k Uralu a dále na Kavkaze a ve Střední Asii. Vyskytuje se také na severu Afriky okolo Středozemního moře. Druhotně se dostal do Kanady a Spojených států severoamerických. V České republice vyrůstá nejčastěji ve vyšších polohách, často až v subalpínském stupni.

Roste na bahnitých a rašelinných loukách a na okrajích lesů, vyhledává zamokřené půdy s nedostatkem živin a přebytkem organické hmoty. Nejlépe mu svědčí slunečná stanoviště, roste však i v polostínu. Nejhojněji se vyskytuje na místech kde bývá půdní profil z jara zcela nasycen vodou. Jeho výskyt vždy signalizuje nejvyšší stupeň degradace travnatého porostu.^[1][2]

Popis

Je to vytrvalá, plně mrazu odolná travina tvořící husté trsy o průměru až 30 cm vyrůstající z dřevnatějícího oddenku. Trsy jsou tvořeny nahloučenými stébly klonálního původu nesoucími blízko povrchu půdy uzlinu (kolénko), pod kterým se nachází bazální internodium cibulkovitého tvaru. Je to přezimující orgán ve kterých jsou zásobní látky, např. bílkoviny a škroby, nutné pro růst v příštím roce. Z jeho pupenů umístěných ve spodní části mohou vyrůst až 3 nová dutá stébla vysoká 0,5 až 1,2 m, která s květní latou dosahují výšky téměř 2 m. Mívají v průměru po 7 listech dlouhých až 60 cm a širokých od 0,5 do 1 cm. Tyto světlezelené listy, které bývají obvykle od 2/3 délky převislé, vyrůstají z hustě stěsnaných listových pochev v přízemní části stébla. Rozptýleně chlupaté pochvy zakrývají všechna zpevňující kolénka a rostlina na prvý pohled působí jako by je neměla. Ploché listové čepele, mírně drsné a v dolní části brvité jsou v pochvách stočené, místo jazýčků mají jen věneček chlupů. Na konci vegetační sezony, která trvá jen od počátku května do konce září, listy usychají a v místě své pochvy opadávají.

Drobné, podlouhlé vejčité, obyčejně ocelově zabarvené klásky jsou ve spodu objaté dvěma nestejnými plevami. Vytvářejí úzkou, podlouhlou, nejčastěji staženou a přetrhovanou, téměř klasovitou latu, která spočívá na nestejně dlouhých drsných stopkách. Květenství dosahují délky až 80 cm. Plevy jsou kratší než nejbližší pluchy a je v nich po 2 až 4 kvítcích, z nichž ten nejvýše umístěný bývá nejčastěji zkrnělý, proto je mnohdy v celém klásku jen jediný funkční kvítek. Nahoře zašpičatělé pluchy jsou nekýlnaté, vynikle třížilné, včetně plušek jsou bezosinné. Tyčinky mají fialové prašníky a semeník nese dvě pérovité, nachově zbarvené blizny vyčnívající po stranách klásku. Kvete v červenci až srpnu. Plodem je velmi drobná obilka, 1000 obilek váží přibližně 0,6 gramů (obilky pšenice asi 50 g).^{[3][4][5][6][7]}

Význam

Bezkolenec modrý má jako krmná rostlina velmi malou hodnotu. Píce je tvrdá, drsná a listy obsahují kyanogenní glykosidy, z kterých se uvolňuje kyselina kyanovodíková. Na pastvě není dobytkem spásána. Pokud nechtěně v pokoseném travnatém porostu převládá, je nejlépe takovou biomasu použít jako stelivo.

Byly vyselektovány ozdobné variety dorůstající do různých výšek a mající např. panašované listy. V kombinaci s jinými travinami, trvalkami a keříky se vysazují do ozdobných louček, rašelinišť a vřesovišť. Pro zachování pěkného vzhledu je nutno rostlinám zajistit v průběhu roku dostatek vláhy a neopadlé uschlé listy před jarním rašením seřezat cca 5 cm nad terénem.^[1][8]

Vývojové fáze

• Rašící rostlina

• Mladý klas

• Rozkvetlý klas

• Před příchodem zimy

Odkazy

Reference

1. ↑ ^{a b} Bezkolenec modrý [online]. Zemědělský výzkumný ústav s. r. o, Kroměříž [cit. 2011-11-09]. Dostupné online. (česky)
2. ↑ GRIN Taxonomy for Plants: Molinia caerulea [online]. United States Department of Agriculture, USA, rev. 13.09.2010 [cit. 2011-11-09]. Dostupné online. (anglicky)
3. ↑ PEKAŘ, Michal. Trávy: Bezkolenec modrý [online]. Fakulta agrobiologie, Česká zemědělská universita, Praha, rev. 05.01.2009 [cit. 2011-11-09]. Dostupné online. (česky)
4. ↑ POLÍVKA, František. Názorná květena zemí koruny české: Bezkolenec modrý [online]. Wendys, Zdeněk Pazdera, 1901 [cit. 2011-11-09]. S. 520. Dostupné online. (česky)
5. ↑ BARTOŠ, Michael. Vliv managementu na růst a ... druhu Molinia caeruea [online]. Jihočeská universita, PF, České Budějovice, rev. 2008 [cit. 2011-11-09]. Dostupné online. (česky)
6. ↑ Ornamental Plants From Russia: Molinia caeruleum [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2011-11-09]. Dostupné online. (anglicky)
7. ↑ PEETERS, Alain. Grasslan Index: Molinia caerulea [online]. FAO, Food and Agriculture Organization, Roma, IT [cit. 2011-11-09]. Dostupné online. (anglicky)
8. ↑ Okrasné traviny: Bezkolenec modrý [online]. ROSTETO s. r. o., Praha 7 - Trója, rev. 2008 [cit. 2011-11-09]. Dostupné online. (česky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu bezkolenec modrý ve Wikimedia Commons
• Galerie bezkolenec modrý ve Wikimedia Commons

Blåtop (Molinia caerulea) er et tuedannende græs med en stift opret vækst. Arten vokser i heder og lyse skove på kalkfattig bund. Planten har navn efter de blåviolette støvknapper i blomsterne.

Beskrivelse

Blåtop er et tuedannende græs med en opret og stiv vækstform. Planten danner ikke udløbere, så dens spredning foregår udelukkende ved frø. Da stråene kun danner knæ helt nede ved jorden, ser de nederste dele af dem løgagtige ud. Bladene er linjeformede og stive med hel rand. Oversiden er blåligt grøn, mens undersiden er lyst blågrøn. Høstfarven er gyldent-gul. Blomstringen foregår i juli-august. Blomsterne er samlet i småaks, der tilsammen danner endestillede aks. De enkelte blomster er 3-tallige og uregelmæssige (dvs. reducerede, som det er almindeligt i Græs-familien). Planten har navn efter de blåviolette støvfang og støvknapperne, der kan ses hænge ud af småaksene i blomstringstiden. Frugterne er nødder med korte avner og uden stak.

Rodsystemet består af kraftige, tætsiddende trævlerødder.

Højden af tuen er ca. 50 cm, og dens diameter er ca. 30 cm. De blomstrende stængler er dog ca. 30 cm højere.

Voksested

Blåtop er naturligt udbredt i Nordafrika, Mellemøsten, Centralasien og det meste af Europa. I Danmark er den almindelig de fleste steder, men mangler dog på Ærø. Den hører hjemme på fugtig, mager, sur jord. Derfor er den en typisk hedeplante sammen med f.eks. Klokkelyng. Af samme grund viser den sig at kunne udkonkurrere hedelyng på fugtig bund, hvis heden ikke bliver afbrændt med få års mellemrum. Raunsø Mose i Esbjerg Kommune (tidligere: Bramming Kommune) rummer ældre tørvegrave. Her vokser arten på nydannet højmose sammen med bl.a. benbræk, blåbær, hindbær, revling, rosmarinlyng, almindelig røn, tranebær, vandnavle, dunbirk, engviol, hedelyng, klokkelyng, kragefod, kærdueurt, mosepors, rundbladet soldug, smalbladet kæruld og tuekogleaks^[1].

Galleri

Vækstform.

Blomster.

Frugter.

Biotop.

Note

Portal:Botanik

Kilder

• Signe Frederiksen et al., Dansk flora, 2. udgave, Gyldendal 2012. ISBN 8702112191.

Eksterne henvisninger

• Arne og Anna-Lena Anderberg: Den virtuella floran, Naturhistoriska riksmuseet (svensk)
• Fugleognatur.dk - Billeder og udbredelse i Danmark af Blåtop (art)

Stor blåtop (Molinia litoralis) er en flerårig, urteagtig græsart med en tueformet vækst. Græsset kaldes også Pibegræs.

Beskrivelse

Bladene er buet overhængende, flade med tydelig midterribbe og en hårløs bladskede. Oversiden er græsgrøn, mens undersiden er mere grågrøn. Om efteråret farves bladene smørgule. Ved den nederste ende af strået findes tre-fire knudeformede overvintringsorganer. Stråene har blade og "knæ", men kun helt nede i bladtuen. Det øverste, lange led er derimod bladløst.

Blomstringen sker i juli-september. Blomsterne sidder endestillet i en løs top med sidegrene, som er op til 20 cm lange. De enkelte blomster er reducerede og mangler kron- og bægerblade, men de er overtrukket med et violet vokslag. Frøene er nødder.

Rodnettet er kraftigt, vidt udbredt og dybtgående med mange grove og trævlede rødder.

Højde x bredde og årlig tilvækst: 2,00 x 1,00 m (200 x 100 cm/år).

Hjemsted

Stor blåtop er udbredt fra Lilleasien og Kaukasus til det meste af Europa. I Danmark er den ikke vildtvoksende. Den foretrækker voksesteder i fuld sol eller let skygge på en kalkholdig og gruset, men fugtig bund med et ringe næringsindhold.

I det beskyttede vådområde Kolkheti nær søen Paliastomi i Georgien finder man arten på et sumpet bund sammen med flere tørvemosser: Sphagnum imbricatum, Sphagnum papilosum og Sphagnum acutifolium samt alm. fredløs, kongebregne, bukkeblad, Carex lasiocarpa (en art af star), guldazalea, hvid næbfrø, liden ulvefod, pontisk rododendron, rundbladet soldug, Solidago turtosa (en art af gyldenris), Smilax excelsa (en art af sarsaparil), tormentil og tørst^[1]

Portal:Botanik

Note

Detail des Blattgrundes

Wuchsform: Horst

Im Winterhalbjahr sorgt Pfeifengras in sauren Mooren für bestandsbildende strohfarbene Aspekte

Das Blaue Pfeifengras (Molinia caerulea) ist eine Art aus der Gattung der Pfeifengräser innerhalb der Familie der Süßgräser. Weitere Trivialnamen sind Gewöhnliches Pfeifengras, Kleines Pfeifengras, Besenried, Benthalm oder Bentgras. Der Name Besenried rührt daher, dass aus den Halmen Besen gebunden wurden; Benthalm weist auf die Verwendung beim Aufbinden unter anderem von Weinreben hin. In Norddeutschland wird in der Regel einfach von Pfeifengras (oder Bentgras) gesprochen, da der andere mitteleuropäische Vertreter der Gattung Molinia, das Rohr-Pfeifengras, dort nicht vorkommt. Ebenfalls als Bentgras wird das Weiße Straußgras (Agrostis stolonifera) bezeichnet.

Beschreibung

Das Blaue Pfeifengras ist ein ausdauerndes, meist große Horste bildendes, recht vielgestaltiges Gras, das zahlreiche, außerhalb der untersten Blattscheiden emporwachsende Erneuerungssprosse bildet. Die Wuchshöhe beträgt 50 bis 100 Zentimeter. Da die Halme nur an der Basis Knoten aufweisen, wirkt der Stängelgrund zwiebelartig verdickt. Die Blattscheiden werden 3 bis 8 (10) Millimeter breit. Die Blütenrispen werden 5 bis 50 Zentimeter lang und sind meist stark blauviolett überlaufen; die Ährchen sind dabei zwei- bis fünfblütig. Pfeifengras blüht von Juli bis September.

Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 36, es handelt sich jedoch um einen formenreichen Polyploid-Komplex, dessen Systematik noch nicht hinreichend geklärt ist.

Ökologie

Das Blaue Pfeifengras ist eine sommer- bis wintergrüne Horstpflanze. An den sogenannten „Bestockungsknoten“ bilden sich neue Pflanzen. Einzelne der kurzen Internodien schwellen an und dienen als Speicherorgane in Form von Reservezellulose. Es haben sich folgende Trockenheitsanpassungen herausgebildet: Die Wurzel reicht bis zu einem Meter in die Tiefe, die Blätter rollen sich bei Wassermangel ein. Es finden sich aber auch Anpassungen an nährstoffarme Standorte, z. B. auf Streuwiesen: Die Pflanze verlagert im Herbst die Mineralstoffe in die Sprossbasis, so dass diese beim Mähen nicht verloren gehen. Bei einer frühen Mahd wird die Pflanze aber zurückgedrängt. Es liegt VA-Mykorrhiza vor, was bei Gräsern relativ selten ist.

Ungewöhnlicherweise ist das Blaue Pfeifengras in der Lage, sich aktiv gegen Insekten zur Wehr zu setzen, die die Blüte fressen wollen. Die Spelzen sind gespannt und können sich sehr schnell schließen, dabei fangen sie das Insekt, ähnlich einem Tellereisen. Einen Vorteil, vom Schutz der Blüte abgesehen, zieht die Pflanze aus dem Fang jedoch nicht.^[1]

Die Blüten sind windblütig vom „Langstaubfädigen Typ“ und selbststeril. Blütezeit ist von Juli bis September.

Die Früchte sind Spelzfrüchte mit Lufteinschluss, dadurch ist Windausbreitung als Ballonflieger und Windstreuer möglich, sowie Schwimmausbreitung. Fruchtreife ist von August bis September.

Vegetative Vermehrung erfolgt zuweilen durch unterirdische Ausläufer, sowie durch in Laubsprosse umgewandelte Ährchenanlagen. Es liegt also eine sogenannte Pseudoviviparie vor.

Standort und Verbreitung

Das Gewöhnliche Pfeifengras wächst auf feuchten, wechselfeuchten bis wechselnassen, nährstoffarmen und mäßig sauren Standorten mit Sand- und Moorböden (Torf). In Nasswiesen, (teil-)entwässerten Mooren, Moorheiden und in lichten Laub- und Nadelwäldern ärmerer Standorte ist es verbreitet. Es handelt sich um die namensgebende Kennart der pflanzensoziologischen Ordnung der Pfeifengras-Streuwiesen (Molinion caeruleae).

In Deutschland ist die Art in kalkarmen Regionen häufig und verbreitet; es steigt im Schwarzwald bis auf 1280 Meter und in den Alpen bis auf 2500 Meter. In den Allgäuer Alpen steigt es im Tiroler Teil am Nagelskopf bei Hägerau bis zu 1800 Metern Meereshöhe auf.^[2]

Das Verbreitungsgebiet insgesamt umfasst Europa bis Kasachstan, den Mittelmeerraum mit Nordafrika und Äthiopien. In den Vereinigten Staaten ist es ein Neophyt.^[3]

Nutzung

Das Blaue Pfeifengras ist eine wertvolle Streupflanze, aber eine schlechte Futterpflanze, hochwüchsige Sippen werden neuerdings auch als Zierpflanzen für Gärten angeboten.

Über Jahrhunderte wurden die langen, harten, knotenlosen Halme zum Reinigen langer Tabakspfeifen genutzt, daher der Name.

Kultursorten

• 'Moorhexe' (bis 90 cm Blütenhöhe, für naturnahe Pflanzungen)
• 'Strahlenquelle' (kräftige Halme, trägt auch Schneelast)
• 'Variegata' (bis 50 cm hoch, weißbunte Form, Blüte dunkelbraun)

Literatur

• Manfred A. Fischer, Wolfgang Adler, Karl Oswald: Exkursionsflora für Österreich, Liechtenstein und Südtirol. 2., verbesserte und erweiterte Auflage. Land Oberösterreich, Biologiezentrum der Oberösterreichischen Landesmuseen, Linz 2005, ISBN 3-85474-140-5.
• Ruprecht Düll, Herfried Kutzelnigg: Taschenlexikon der Pflanzen Deutschlands und angrenzender Länder. Die häufigsten mitteleuropäischen Arten im Portrait. 7., korrigierte und erweiterte Auflage. Quelle & Meyer, Wiebelsheim 2011, ISBN 978-3-494-01424-1.
• Hans Joachim Conert: Molinia. In: Gustav Hegi: Illustrierte Flora von Mitteleuropa. 3. Aufl., Band I, Teil 3, S. 133–140, Verlag Paul Parey, Berlin, Hamburg 1987, ISBN 3-489-52320-2.

Einzelnachweise

1. ↑ F. Ludwig: Molinia caerulea als Fliegenfängerin. In: Botanisches Centralblatt 8, 1881: 87
2. ↑ Erhard Dörr, Wolfgang Lippert: Flora des Allgäus und seiner Umgebung. Band 1, IHW, Eching 2001, ISBN 3-930167-50-6, S. 177.
3. ↑ Molinia im Germplasm Resources Information Network (GRIN), USDA, ARS, National Genetic Resources Program. National Germplasm Resources Laboratory, Beltsville, Maryland. Abgerufen am 17. November 2016.

Ta brabbanagh ny bun glass (Molinia caerulea) ny faiyr sheer-vio. T'ee dooghyssagh da'n Oarpey, yn Aishey heear, as yn Affrick hwoaie. T'ee gaase ayns buill wheesh as 2300m er yrjid ayns ny h-Alpyn. Share jee thalloo sharroo eddyr pH 2.5-5, agh t'ee tannaghtyn bio dys pH 2 ny keayrtyn. T'ee ry-akin dy cadjin er reeastaneyn, curree as sleityn er feie Bretyn Vooar.

Jalloo-oaylleeaght

She feayr ghossagh wheesh as 90cm er yrjid t'ayn. Ta ny gish gaase dy gloo rish-y-cheilley, as myr shen, t'ad jean noi aile. Ta'n çhengag eck ny fainney renaigyn. Ta ny birrageenyn liauyrey keylley gorrym-jiargey nyn gowraghyn scanshoil ennee; ta'n panicle 15cm er liurid. T'ee çheet my vlaa eddyr Jerrey Souree as Mean Fouyir.

Dooieyn kianglt ree

Ta kuse dy vraddagyn dy ee, myr sampleyr, Carterocephalus palaemon. Ta'n fungys Claviceps purpurea gaase er rassinyn ny lus.

Imraaghyn

• Fys er brabbanagh liorish Food and Agriculture Organization of the United Nations.
• UK BAP Purple Moor and Rush Pastures

Kianglaghyn mooie

Li fenaesse di fagne ou waide di boû ou waide di torea ou pouf^[1], c' est l' fenaesse li pus corante dins les fagnes.

No d' l' indje e sincieus latén : Molinia caerulea

Discrijhaedje

Dins les fagnes ki n' sont nén waideyes, ele crexhe a stoclêyes, ki fjhèt, al dilongue do tins, come des ptits xhames, lomés tiesses di boû ou tiesses di torea.^[2]

• stokêye

• Souwêye plante (fenaesse fenaesse)

• fleurs

• påte (a Comanster)

Eployaedjes

• les tijhes come "fenaesses di froumadje" (po fé li froumadje di Heve).^[3]
• davance, on ripéve les betchetes djus des stos, po les siervi ezès lét, el plaece di payes.
• po fé del banselreye.^[4]

Sourdants

1. ↑ Joseph Bastin, E9 p. 137.
2. ↑ J. Bastin, come cial å dzeu.
3. ↑ Bultin do Diccionaire walon l° 5 p. 53.
4. ↑ J. Bastin, come cial å dzeu.

Molinia caerulea (blaw-gress) is a species o flouerin plant in the gress faimily Poaceae, native tae Europe, wast Asie, an north Africae.

Molinia caerulea, known by the common name purple moor-grass,^[1] is a species of grass that is native to Europe, west Asia, and north Africa. It grows in locations from the lowlands up to 2,300 m (7,546 ft) in the Alps. Like most grasses, it grows best in acid soils, ideally pH values of between 3.5 and 5, however, it can continue to live under more extreme conditions, sometimes to as low as 2. It is common on moist heathland, bogs and moorland throughout Britain and Ireland. Introduced populations exist in northeastern and northwestern North America.^[2]

The specific epithet caerulea means "deep blue"^[3] and refers to the purple spikelets.

Description

Molinia caerulea is a herbaceous perennial bunchgrass (tussock-forming), growing up to 120 cm (47 in) tall (taller when sheltered by gorse and heather), with many closely packed stems. The leaves are coarse, green, taper to a point, long, flat and sometimes slightly hairy on top.^[4] Due to the dense tussock it is very resistant to heath fires. Its ligule is a ring of hairs, as in heath grass (Danthonia decumbens). The long narrow purple spikelets are a major identification feature – the panicle is 15 cm (6 in) long.^[5]

It flowers between July and September, later than any other species.

Ecology

The caterpillars of some Lepidoptera use it as a foodplant, e.g., the chequered skipper (Carterocephalus palaemon).

Claviceps purpurea is an ascomycetous fungus which grows on the seeds of purple moor grass.

Purple moor grass and rush pastures is a United Kingdom Biodiversity Action Plan habitat, on account of its rarity.^[6]

Cultivation

Molinia caerulea is cultivated for its panicles of purple spikelets on yellow stems. In cultivation it grows to 1.5 m (5 ft) tall by 40 cm (16 in) broad.^[7] Numerous cultivars have been selected, of which the following have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit:^[8]

• M. caerulea subsp. arundinacea 'Windspiel'^[9]
• M. caerulea subsp. caerulea 'Edith Dudszus'^[10]
• M. caerulea subsp. caerulea 'Moorhexe'^[11]
• M. caerulea subsp. caerulea 'Poul Petersen'^[12]
• M. caerulea subsp. caerulea 'Variegata'^[13]

Gallery

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

  Inflorescence

• 

  Habitus (German Horst)

• 

  Leaf and vegetative parts

• 

  Molinia caerulea at natural habitat near Silkeborg, Denmark.

• 

  Sclerotium of Claviceps purpurea which grows on the seeds of purple moor grass.

References

• Fitter, Richard; Fitter, Alastair; Farrer, Ann (1984). Grasses, Sedges, Rushes and Ferns of Britain and Northern Europe. Collins Pocket Guides. Collins. ISBN 0002191369.
• Rose, Frances (1974). The Observer's Book of Grasses, Sedges and Rushes. Frederick Warne & Co. pp. 18–19.

La blua molinio (latine Molinia caerulea) estas holarktisa herbo indiĝena en Eŭropo, okcidenta Azio, Nordafriko kaj la oriento de Nordameriko. Ĝi troviĝas en ejoj de la malaltebenaĵoj ĝis en alteco de 2300m en la Alpoj. Kiel la plimulto de la herboj, ĝi plej bone kreskas en acidaj grundoj, ideale je pH-valoroj inter 3,5 kaj 5, tamen ĝi povas resti vivanta ĉe pli ekstremaj cirkonstancoj, kelkfoje ĉe pH-valoro malalta ol 2.

Ĝi estas staŭdo, konstituanta herbotufojn, kiuj atingas grandecon de 90 cm. Pro la kompakta tufoj ĝi estas tre rezista kontraŭ la fajroj de la erikejoj. Ĝia ligulo estas ringo de haroj. La longaj mallarĝaj purpuraj spiketoj estas grava rekonilo.

La blua molinio floras en aŭgusto kaj septembro, pli malfrue ol la plejmulto de la aliaj specioj. La floroj estas protoandrinaj.

La raŭpoj de kelkaj specioj de papilioj uzas ĝin kiel nutraĵplanto, ekzemple la multkolora dikkapulo (Carterocephalus palaemon).

Claviceps purpurea estas askofungo kiu proliferas sur la semoj de la blua molinio. Sporoj de Claviceps purpurea povas esti transportataj per insektoj kiel Mythimna l-album.

Skleroto de Claviceps purpurea kreskanta sur la semoj de blua molinio.

Bibliografio

• angle UK BAP Purple Moor and Rush Pastures

Portalo pri Biologio

La molinia (Molinia caerulea) es una hierba de la familia de las gramíneas.

Ilustración

Vista de la planta en su hábitat

Descripción

Hierba perenne, cespitosa. Tallos erectos, nudosos, rígidos, de hasta 2,5 m de altura. Hojas lineares, planas o algo enrolladas en sentido transversal, rígidas, de hasta 12 mm de anchura. Flores en panícula ramosa de hasta 40 cm de longitud; espiguillas lateralmente comprimidas, frecuentemente teñidas de púrpura, con 1 a 4 flores; lema sin arista; pálea de aproximadamente el mismo tamaño que la lema. Fruto en cariopsis. Florece en primavera y verano.^[1]​

Distribución y hábitat

Euroasiática. Hemicriptófito. Prados húmedos, zonas higroturbosas y márgenes de arroyos.

Taxonomía

Molinia caerulea fue descrita por (L.) Moench y publicado en Methodus Plantas Horti Botanici et Agri Marburgensis : a staminum situ describendi 183. 1794.^[2]​

Citología

Número de cromosomas de Molinia caerulea (Fam. Gramineae) y táxones infraespecíficos: 2n=36^[3]​

Sinonimia

• Aira atrovirens Thuill.
• Aira caerulea L.
• Amblytes caerulea Dulac
• Arundo agrostis Lapeyr. ex Willk. & Lange
• Cynodon caeruleus (L.) Raspail
• Enodium atrovirens Dumort.
• Enodium caeruleum Gaudin
• Enodium litorale Rchb. ex Kunth
• Enodium sylvaticum Link
• Festuca caerulea (L.) DC.
• Hydrochloa caerulea (L.) C. Hartm.
• Melica alpina G.Don ex D.Don
• Melica arundinacea Raeusch.
• Melica atrovirens (Thuill.) Le Turq.
• Melica caerulea (L.) L.
• Melica divaricata Meigen & Weniger
• Melica sylvatica Link ex Steud.
• Melica variabilis Schur
• Molinia altissima Link
• Molinia arundinacea Schrank
• Molinia bertinii Carrière
• Molinia depauperata Lindl. ex D.Don
• Molinia euxina Pobed.
• Molinia horanszkyi Milk.
• Molinia hungarica Milk.
• Molinia litoralis Host
• Molinia minor (Holandre) Holandre
• Molinia pocsii Milk.
• Molinia rivulorum Pomel
• Molinia simonii Milk.
• Molinia sylvatica (Link) Link
• Molinia ujhelyii Milk.
• Molinia varia Schrank
• Molinia variabilis Wibel
• Poa caerulea (L.) Bernh.^[4]​^[5]​

Nombre común

• Castellano: mansiega, masiega.^[6]​

Véase también

• Terminología descriptiva de las plantas
• Anexo:Cronología de la botánica
• Historia de la Botánica
• Características de las primuláceas

Referencias

Bibliografía

1. AFPD. 2008. African Flowering Plants Database - Base de Donnees des Plantes a Fleurs D'Afrique.
2. Barkworth, M.E., K.M. Capels, S. Long & M.B. Piep. 2003. Magnoliophyta: Commelinidae (in part): Poaceae, part 2. Fl. N. Amer. 25: i–xxv, 1–783.
3. Cabi, E. & M. Doğan. 2012. Poaceae. 690–756. In A. Güner, S. Aslan, T. Ekim, M. Vural & M. T. Babaç (eds.) Türkiye Bitkileri Listesi. Nezahat Gökyiğit Botanik Bahçesi ve Flora Araştırmaları Derneği Yayını, Istanbul.
4. Chambers, K. L. & L. R. J. Dennis. 1963. New distributions for four grasses in Oregon. Madroño 17(3): 91–92.
5. Darke, R. 1999. Color Encycl. Ornam. Grasses 1–325. Timber Press, Portland.
6. Davidse, G. 2003. Molinia. In Catalogue of New World Grasses (Poaceae): III. Subfamilies Panicoideae, Aristidoideae, Arundinoideae, and Danthonioideae. Contr. U.S. Natl. Herb. 46: 296. View in BotanicusView in Biodiversity Heritage Library
7. Dix, W. L. 1945. Will the stowaway, Molinia caerulea, become naturalized?. Bartonia 23: 41–42.
8. Fernald, M. 1950. Manual (ed. 8) i–lxiv, 1–1632. American Book Co., New York.
9. Gleason, H. A. & A.J. Cronquist. 1968. The Pteridophytoa, Gymnospermae and Monocotyledoneae. 1: 1–482. In H. A. Gleason Ill. Fl. N. U.S. (ed. 3). New York Botanical Garden, New York.
10. Gleason, H. A. & A.J. Cronquist. 1991. Man. Vasc. Pl. N.E. U.S. (ed. 2) i–910. New York Botanical Garden, Bronx.

Harilik sinihelmikas (Molinia caerulea) on taimeliik kõrreliste sugukonnast sinihelmika perekonnast.^[1]

Taim kasvab Eestis näiteks soodes, rabaservadel, kuivendatud aladel. Taim on Eestis sage.^[1]

Viited

Välislingid

• Harilik sinihelmikas andmebaasis eElurikkus

Siniheinä (Molinia caerulea) on monivuotinen, tuulipölytteinen ja mätästävä heinälaji. Sen röyhy on suppea ja tummansinisen ruskehtava. Sen korressa on vain yksi solmu, korren tyvi on paksu ja juuret ovat vahvoja. Sillä on kielekkeen paikalla karvarivi.

Levinneisyys

Siniheinä on yleinen koko Suomessa saaristosta tuntureille.

Elinympäristö

Siniheinä kasvaa rehevähköillä ohutturpeisilla soilla, letoilla, rannoilla ja märillä niityillä.^[1] Siniheinän esiintyminen kertoo voimakkaasta kaliumin ja fosforin puutteesta.^[2]

Lähteet

Aiheesta muualla

• Kasviatlas 2010: Siniheinän levinneisyys Suomessa
• Pinkka, Lajituntemuksen oppimisympäristö: Siniheinä (Molinia caerulea)
• Valokki - nettikasvio: Siniheinä (Molinia caerulea)
• Den virtuella floran: Siniheinä (Molinia caerulea) (ruotsiksi)
• United States Department of Agriculture (USDA): Molinia caerulea (englanniksi)

Molinie bleue

Molinia caerulea, la molinie bleue, aussi appelée « paleine », est une espèce de plantes monocotylédones de la famille des Poaceae, sous-famille des Arundinoideae, originaire d'Eurasie et d'Afrique du Nord. Ce sont des plantes herbacées vivaces poussant en touffes jusqu'à 2 mètres de haut, qui préfèrent les sols acides. Cette espèce forme localement des peuplements denses monospécifiques très étendus, les « molinaies ».

Dénomination

Étymologie

Le nom générique, « Molinia », est un hommage au botaniste chilien, Juan Ignacio Molina (1740-1839)^[2]. Quant à l'épithète spécifique, « caerulea », c'est un adjectif latin signifiant « bleu sombre » qui se réfère à la couleur bleu violacé des panicules^[3].

Noms vernaculaires

Molinie bleue, canche bleue, molinie d'Allemagne, guinche, jonchée^[4],[5]. En gascon « auguicha » ou « auga »^[6].

Description

Touffe de molinie bleue, avec inflorescences épanouies (Arboretum de Caroline du Nord, Asheville).

La molinie bleue est une plante herbacée, vivace, cespiteuse, aux tiges (chaumes) raides, dressées pouvant atteindre de 15 cm à 1,2 m, voire 1,5 ou 2 m de long. Ces tiges sont renflées à la base formant des cormes allongés. Les feuilles, surtout basales, ont un limbe au bord scabéruleux, de 10 à 45 cm de long sur 3 à 10 mm de large, avec une ligule réduite à une rangée de poils^[7],[5].

L'inflorescence est une panicule de couleur violacée ou verdâtre, longue et lâche, linéaire ou oblongue, de 5 à 40 cm de long sur 1 à 10 cm de large. Les épillets, solitaires et pédicellés, de forme lancéolée ou oblongue, de 4 à 9 mm de long, sont composés de 1 à 4, voire 6 fleurons fertiles très espacés^[8], avec des fleurons réduits à l'apex. Ils se désarticulent à maturité sous chaque fleuron fertile. Ils sont sous-tendus par des glumes similaires, membraneuses, non carénées, lancéolées ou ovales, à l'apex aigu, plus courtes que l'épillet. La glume inférieure, la plus courte, fait de 1,5 à 3 mm de long et ne présente aucune nervure latérale. La glume supérieure, 2,5 à 4 mm de long, soit environ les deux-tiers de la longueur de la lemme adjacente, présente de 1 à 3 nervures latérales. Les fleurons, de couleur pourpre, présentent un callus glabre et comptent deux lodicules charnus, trois anthères de 1,5 à 3 mm de long et deux stigmates. Ils sont enfermés dans deux glumelles un peu inégales, de 4 à 6 mm de long, une lemme membraneuse présentant 3 à 5 nervures et une paléole à 2 nervures. On observe parfois des inflorescences présentant de petites pousses feuillées à la base des fleurs (viviparité)^[7],[5].

Le fruit est un caryopse obovoïde, au péricarpe tardivement libre. Il présente un embryon dont la longueur est d'un tiers de celle du caryopse et un hile linéaire aussi long que le caryopse^[7].

Caryologie

Molinia caerulea est une espèce polyploïde, considérée par certains auteurs comme un complexe d'espèces, chez lequel les niveaux de ploïdie sont très divers : diploïde (2n = 2x = 18), tétraploïde (2n = 4x = 36), hexaploïde (2n = 6x = 54),octoploïde (2n = 8x = 72), décaploïde (2n = 10x = 90) et dodécaploïde (2n = 12x = 108)^[9].

Écologie

Aspect typique des tapis de molinie bleue dans les landes humides en hiver. Ce « foin » est apprécié de certains oiseaux qui en tapissent leur nid au printemps.

Dans les milieux oligotrophes et acides que sont les landes humides, les molinies bleues forment des tapis caractéristiques en touradons, sortes de mottes constituées par les parties anciennes de la plante, accumulées durant des décennies et prenant l'aspect de souches surélevées rendant la marche parfois difficile. Ces plantes semblent, avec les sphaignes, jouer un rôle de plantes facilitatrices : bruyères, bouleaux, bourdaines s'y établissent volontiers si le niveau de l'eau le permet. Les touradons servent d'abris à de nombreux organismes, dont tritons, salamandres, grenouilles et crapauds, tout ou partie de l'année.

Plusieurs facteurs favorisent le développement des peuplement de molinie bleue : sa reproduction par petites graines, facilement disséminées par le vent, et par rhizomes ; la formation de peuplements monospécifiques sous forme de touradons ; sa diversité génétique et sa plasticité qui lui permettent de coloniser des milieux très divers ; les dépôts aériens d'azote, l'assèchement du sol et les incendies (espèce pyrophyte) lui sont favorables^[10].

Dans les fagnes, notamment en Wallonie, la molinie a été décrétée « plante envahissante », car elle étouffe les espèces de basse taille telles les myrtilles, les airelles et les narthécies. Elle fait, dans certaines zones, l'objet de fraisage et d'étrépage, opérations destinées à l'éradiquer et à permettre la germination de graines qui se trouvent dans le sol et que son omniprésence étouffante empêche de germer.

Ces opérations sont subventionnées par l'Union européenne dans le cadre de projets LIFE et réalisées ou en voie de réalisation dans l'ensemble du territoire wallon.

Distribution et habitat

L'aire de répartition originelle de la molinie bleue comprend :

• l'Afrique du Nord : Algérie, Maroc, Tunisie ;
• l'Asie centrale et occidentale : Azerbaïdjan, Kazakhstan, Sibérie (Kurgan, Omsk, Tioumen), Liban, Turquie ;
• L'Europe de la péninsule ibérique à la Scandinavie et de l'Irlande et du Royaume-Uni à la Fédération de Russie et à la Grèce^[11].

L'espèce est en forte progression en Europe occidentale depuis le milieu du XX^e siècle^[10]. Elle s'est répandue en Amérique du Nord où elle s'est naturalisée aux États Unis et au Canada^[11].

La molinie bleue est une espèce assez généraliste qui se rencontre dans les prairies ou les sous-bois humides siliceux et acides, les landes, les tourbières, les molinaies. Prospérant en plein soleil (espèce héliophile) mais tolérante à l'ombre, relativement indifférente à l'humidité du sol, tolérant de grande fluctuations dans la disponibilité en eau, elle se présente sous la forme de deux écotypes adaptés l'un aux sols plus acides, l'autre aux sols neutres à basiques^[10]. On la rencontre depuis les plaines jusqu'à une altitude de 2300 mètres environ en montagne^[3].

Cette espèce forme de vastes peuplements monospécifiques sur tourbières dégradées. Non turfigène, elle remplace alors les sphaignes et leur cortège de plantes associées, qui sont responsables de la formation continue et de la conservation de la tourbe^[12]. Bouleaux, pins, bourdaines et prunelliers sont les premières essences à coloniser la lande à molinie, au point de l'assécher et de la faire disparaître (quand la nappe est juste affleurante et permet leur croissance).

Utilisation

Vannerie

Molinia caerulea 'Variegata' (jardin botanique VanDusen de Vancouver)

On l'utilise en vannerie spiralée cousue souvent par des éclisses de ronce.

Graminée ornementale

Des variétés à feuilles panachées sont cultivées dans les jardins d'ornement pour former des bordures^[5], par exemple Molinia caerulea 'Variegata'^[13].

Exemple de cultivars commercialisés dans les jardineries^[3],[14] :

• Molinia caerulea susp caerulea : 'Dauerstrahl', 'Edith Dudszus', 'Heibraut', 'Moorflamme', Moorhexe', 'Strahlenquelle', 'Rotschopf', 'Variegata',
• Molinia caerulea susp arundinacea^[15] : 'Bergfreund', 'Karl Foerster', 'Fontäne', 'Sky Racer', 'Transparent', 'Windspiel', 'Zuneigung'.

Taxinomie

L'espèce Molinia caerulea a d'abord été décrite par Linné sous le nom d'Aira caerulea , publiée en 1753 dans son Species plantarum, puis renommée par le botaniste allemand, Conrad Moench, et publié en 1794 dans son Methodus Plantas Horti Botanici et Agri Marburgensis^[16].

Synonymes

Selon 'Catalogue of Life (1^er novembre 2017)^[17] :

Liste des variétés

Selon 'The Plant List (1^er novembre 2017)^[1] deux variétés sont acceptées (toutefois avec un niveau de confiance faible)

• variété Molinia caerulea var. depauperata (Lindl.) Asch. & Graebn. (synonyme : Molinia depauperata Lindl)
• variété Molinia caerulea var. obtusa (Peterm.) Asch. & Graebn. (synonyme : Molinia obtusa Peterm.)

Notes et références

Voir aussi

Article connexe

• Prairie humide à jonc et molinie

Is planda é an fionnán.

Sćinowy prostak je rostlina ze swójby słódkich trawow (łaćonsce: Molinia arundinacea, Poaceae).

Wopisanje

Stejnišćo

Rozšěrjenje

Wužiwanje

Žórła

• Aichele, D., Golte-Bechtle, M.: Was blüht denn da: Wildwachsende Blütenpflanzen Mitteleuropas. Kosmos Naturführer (1997)
• Brankačk, Jurij: Wobrazowy słownik hornjoserbskich rostlinskich mjenow na CD ROM. Rěčny centrum WITAJ, wudaće za serbske šule. Budyšin 2005.
• Kubát, K. (Hlavní editor): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha (2002)
• Lajnert, Jan: Rostlinske mjena. Serbske. Němske. Łaćanske. Rjadowane po přirodnym systemje. Volk und Wissen Volkseigener Verlag Berlin (1954)
• Rězak, Filip: Němsko-serbski wšowědny słownik hornjołužiskeje rěče. Donnerhak, Budyšin (1920)

Wšědny prostak (Molinia caerulea) je rostlina ze swójby słódkich trawow (Poaceae).

Wopis

Wšědny prostak je trajne zelo, kotrež docpěje wysokosć wot 20 hač do 250 cm. Wutwori wulke, huste kupy, kotrež bywaja w nazymje načerwjeń žołte. Jeho stwjelca so zdaja bjez kolenkow być, ale kolenka su jenož blisko pódy. Delnje čłonki stwjelca su jara krótke, mjeztym zo hornje čłonki su jara dołhe.

Łopjena

Módrozelene łopjena su płone, hrube a docpěja šěrokosć wot 3 hač do 6 mm. Wone so při suchoće zakuluja. Baza łopjency njese kosmowy wěnc.

Kćenja

Kćěje wot julija hač do awgusta (septembra). Kćenja steja w zwjetša módrowioletnych, njekochtatych, 4-8 mm dołhich kłóskach, kotrež wutworja hač do 30 cm dołhe pakiće. Krywne pluwizny su njekochtate a docpěja dołhosć wot 3 hač do 4 mm.

Stejnišćo

Rosće na mokrych łukach, na łuhojtych łukach, na holach a w swětłych lěsach.

Rozšěrjenje

Rostlina je w nimale cyłej Europje rozšěrjena, při čimž w Alpach we wysokosćach wot wjace hač 2000 m wustupuje.

Wužiwanje

Nóžki

1. ↑ W internetowym słowniku: Pfeifengras

Žórła

• Schauer - Caspari: Pflanzenführer für unterwegs, ISBN 978-3-8354-0354-3, 2. nakład, 2008, strona 392, z wědomostnym mjenom Molinia caerulea (němsce)
• Spohn, Aichele, Golte-Bechtle, Spohn: Was blüht denn da? Kosmos Naturführer (2008), ISBN 978-3-440-11379-0, strona 446, z wědomostnym mjenom Monilia^{[eraro 1]} caerulea (němsce)

Pokiw

1. ↑ Kedźbu, zo to je prawopisowy zmylk w knize.

Eksterne wotkazy

Hlej wotpowědne dataje we Wikimedia Commons:
Wšědny prostak

• Wšědny prostak. W: FloraWeb.de. (němsce)

La gramigna altissima (Molinia caerulea ( (L.) Moench) è una pianta erbacea della famiglia delle Poaceae (o Graminacee)^[1].

Descrizione

La pianta con in dettaglio il panicolo e le spighette

Molinia caerulea è una pianta erbacea perene che forma cespi con molti steli strettamente addossati tra loro; questi sono in genere alti circa 90 cm, ma possono raggiungere altezze maggiori, ad esempio quando la pianta cresce al riparo di cespugli delle ginestra spinosa o dell'erica. Le sue foglie sono verdi, lisce e si restringono verso la punta. Sono piuttosto lunghe, a volte si presentano lievemente pelose nella parte distale.^[2] Le sue ligule sono formate da un anello peloso, come in Danthonia decumbens, un'altra specie tipica di lande e brughiere. Le spighette, di colore quasi purpureo, rappresentano una delle caratteristiche che permettono di identificare facilmente la specie. Il panicolo nel suo complesso è lungo circa 15 cm. Molinia caerulea fiorisce in genere tra luglio e settembre, più tardi di molte altre specie. D'inverno la parte aerea della pianta secca, mentre le numerose gemme poste a livello del terreno sopravvivono e germogliano poi con la fine dell'inverno.^[3]

Habitat e duffusione

Prato a Molinia caerulea (Lac de Remoray, Francia)

La specie ha un vasto areale ed è oggi diffusa nelle zone fredde e temperato-fredde di Europa, Asia, America settentrionale^[3] e Africa del nord.^[4] Le popolazioni nordamericane sono state introdotte in tempi relativamente recenti.^[5] È una delle piante tipiche delle lande e della brughiera. In Italia si può trovare dal livello del mare fino al piano alpino, in particolare nella parte centro-settentrionale del paese.^[3]

Ecologia

Una zona umida in Bassa Sassonia con Molinia caerulea secca a inizio primavera

Grazie ai cespi compatti che forma la specie riesce a riprendersi bene dopo gli incendi che interessano le brughiere. Come varie altre erbe cresce meglio in terreni acidi; per la specie le condizioni ottimali di pH sono tra 3,5 e 5, ma può vegetare anche in condizioni più estreme, a volte anche con suoli con valori di ph prossimi al 2. Viene utilizzata come cibo dai bruchi di alcuni lepidotteri tra i quali, per esempio, Carterocephalus palaemon. La segale cornuta (Claviceps purpurea) cresce nei semi di Molinia caerulea. L'habitat denominato Purple moor grass and rush pasture^[6], a causa della sua rarità, è tutelato nel Regno Unito dal Biodiversity Action Plan (Piano di azione per la biodiversità).^[7]

Coltivazione

Alcune varietà della pianta vengono utilizzate nei giardini, dove è apprezzato il colore dorato che assumono con l'arrivo dell'autunno; non essendo sempreverdi vanno però tagliate durante l'inverno.^[8][9] Tra le varie cultivar che sono state selezionate nel tempo si possono ricordare le tre seguenti, che hanno guadagnato il Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit:^[10]

• M. caerulea subsp. arundinacea 'Windspiel'^[11],
• M. caerulea subsp. caerulea 'Moorhexe'^[12],
• M. caerulea subsp. caerulea 'Variegata'^[13].

Note

Pijpenstrootje (Molinia caerulea) (ook: bunt, bent, bente) is een vaste plant uit de grassenfamilie (Gramineae of Poaceae). De soort is in Nederland en België inheems. Pijpenstrootje is een van de soorten die een rol spelen bij de vergrassing van heidevelden.

Beschrijving

De plant wordt 30–120 cm hoog en vormt dichte pollen. De rechtopstaande bloeistengels hebben bij de verdikte voet één knoop (soms ook tot drie dicht bij elkaar) en het onderste stengellid is ongeveer 5 cm lang. Daarboven zitten geen knopen. De verspreid behaarde tot kale bladeren zijn 3 tot 10 mm breed en hebben een lichte middennerf. Het smalle, zoomvormige tongetje (ligula) is 0,5 mm lang.

Het pijpenstrootje bloeit van juli tot september met een 5–40 cm lange, smalle pluim met opstaande, soms meer uitgespreide, zijtakken. De meestal leikleurig blauwe of iets paarse, soms groene aartjes zijn 4–9 mm lang. De aartjes bestaan uit twee tot vijf bloempjes. De kelkkafjes zijn ongelijk en eennervig met uitzondering van het bovenste dat één- tot drienervig kan zijn. Het onderste kelkkafje is 2,2 mm lang en het bovenste 2,6 mm lang. Het kroonkafje (lemma) van de onderste bloem is 3–6 mm lang en heeft drie tot vijf nerven. De spil van het aartje is behaard. De meestal paarse tot vuilpurperen helmknoppen zijn 2–3 mm lang.

Het aantal chromosomen is 2n = 36.

Verspreiding en standplaatsen

De plant komt voor in Europa, West-Azië, Noord-Afrika en het oosten van Noord-Amerika. Het is een bewoner van zure zandgronden en van laaggelegen gebieden tot 2300 m in de Alpen. De soort komt in Nederland voor op heidevelden, langs vennen, in blauwgraslanden, bossen, laag- en hoogveenmoerassen en in duinvalleien.

Waardplant

Pijpenstrootje is een waardplant voor de rupsen van de kleine hageheld, rietvink, bont dikkopje, groot dikkopje, bont zandoogje, koevinkje, boserebia, blauwoogvlinder en de witstipgrasuil.

Parasiet

Pijpenstrootjemoederkoren is een ascomyceet die groeit op de zaden van het pijpenstrootje.

Cultuurhistorie

De wortels van het Pijpenstrootje werden tot ongeveer 1950 toegepast voor het maken van bezems. Daartoe werden de pollen pijpenstrootje uitgestoken

In andere talen

• Duits: Blaues Pfeifengras, Besenried
• Engels: Purple Moor Grass
• Frans: Molinie

Meer afbeeldingen

• Blad

• Bloeiwijze

• Aartjes

• Pijpenstrootje in de winter

• Detailopname van de zwarte ascocarp van moederkoren op het pijpenstrootje

Externe link

• Pijpenstrootje (Molinia caerulea) op SoortenBank.nl (gebaseerd op de Heukels²³, dit is de laatste uitgave)

Trzęślica modra, t. jednokolankowa (Molinia caerulea) – gatunek roślin z rodziny wiechlinowatych. Gatunek (biologia) szeroko rozpowszechniony w całej Europie, Azji i Ameryce Północnej. Występuje na całym niżu Polski.

Morfologia

Pokrój

Wieloletnia trawa kępowa. Tworzy zwarte i gęste kępy.

Łodyga

Źdźbła osiągają wysokość do 1 m. Międzywęźla silnie wydłużone, stąd pozorność 1-kolankowa, te są skupione u dołu źdźbła.

Liście

Liście szorstkie i owłosione, z pochwami dołem nachodzącymi na siebie.

Kwiaty

Zebrane w kwiatostan – wąską, i długą wiechę, której gałązki wznoszą się prawie pionowo. Kłoski wybarwiają się na kolor brunatnofioletowy.

Kwitnie od lipca do września.

Owoc

Owocem jest lekki, okryty plewkami ziarniak.

Ekologia i biologia

Występuje przede wszystkim na mokrych łąkach oraz w wilgotnych borach i brzezinach bagiennych. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla All. Molinion caeruleae^[2]. Korzenie tej trawy żyją w symbiozie z licznymi gatunkami grzybów.

Zastosowanie

Ma niewielką wartość paszową, wyłącznie w młodym stadium.

Przypisy

Molinia caerulea é uma espécie de planta com flor pertencente à família Poaceae.

A autoridade científica da espécie é (L.) Moench, tendo sido publicada em Methodus Plantas Horti Botanici et Agri Marburgensis: a staminum situ describendi 183. 1794.^[1]

Portugal

Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental.

Em termos de naturalidade é nativa da região atrás indicada.

Protecção

Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.

Referências

Bibliografia

• Molinia caerulea^{[ligação inativa]} - Checklist da Flora de Portugal (Continental, Açores e Madeira) - Sociedade Lusitana de Fitossociologia
• Checklist da Flora do Arquipélago da Madeira (Madeira, Porto Santo, Desertas e Selvagens) - Grupo de Botânica da Madeira
• Molinia caerulea - Portal da Biodiversidade dos Açores
• Molinia caerulea - The Plant List (2010). Version 1. Published on the Internet; http://www.theplantlist.org/ (consultado em 9 de novembro de 2014).
• Molinia caerulea - International Plant Names Index
• Castroviejo, S. (coord. gen.). 1986-2012. Flora iberica 1-8, 10-15, 17-18, 21. Real Jardín Botánico, CSIC, Madrid.

Blåtåtel (Molinia caerulea) är en art i familjen gräs, naturligt förekommande från Europa till västra Sibirien, nordvästra Afrika, Turkiet och Centralasien, samt i nordöstra Nordamerika och Oregon. Blåtåteln växer på tuviga myrar, någon gång på kärrängar, mera sällan i lundar; här och där har man funnit den med ljusare, grön- eller brunaktiga blomfjäll, till exempel på flygsand. Den är utbredd över hela Norden, och såsom hårdför mer än de flesta andra gräs, går den upp på de kala fjällen. Arten odlas även som prydnasväxt i trädgårdar.

Det är ett gräs som avviker i åtskilliga avseenden från andra gräs. Stråbasen är knölformigt förtjockad. Stråets fåtaliga blad (och slidor) sitter alla vid dess bas, och långt nere ses en för arten karaktäristiskt ensam ledknut, men för övrigt är strået i hela sin längd utan ledknutar och blad. Vippan är alltid mycket smal och oftasts av mörkviolett färg; till och med ståndarknappar och märken är nästan svartvioletta; tomfjällen blir dock ibland slutligen brunröda, och blomfjällens bas är vitgrön. Småaxen är vanligen 3-blommiga, men den översta blomman är steril och förkrympt, antingen knapplik eller mera långsträckt fjällik.

I allmogespråket i Närke förekommer en kortform av namnet: Blåtel.^[1]

1. ^ Johan Ernst Rietz: Svenskt dialektlexikon. Gleerups, Malmö 1867

Externa länkar

• Den virtuella floran - Blåtåtel
• Blåtåtel i Carl Lindman, Bilder ur Nordens flora (andra upplagan, Wahlström och Widstrand, Stockholm 1917–1926)
• Wikimedia Commons har media som rör Blåtåtel.
  Bilder & media

• 1 Опис
• 2 Поширення
• 3 Галерея
• 4 Джерела

1. ↑ ^{а б} Доброчаева Д.Н., Котов М.И., Прокудин Ю.Н., и др. Определитель высших растений Украины. — Киев : Наукова думка, 1987. — С. 463. (рос.)(укр.)
2. ↑ Dictionary of Botanical Epithets (англ.). www.winternet.com. Процитовано 2017-08-21.

Molinia caerulea là một loài thực vật có hoa trong họ Hòa thảo. Loài này được (L.) Moench mô tả khoa học đầu tiên năm 1794.^[1]

Hình ảnh

Chú thích

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Molinia caerulea tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Molinia caerulea tại Wikispecies

Bài viết chủ đề Họ Hòa thảo này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.

• x
• t
• s

Систематика
на Викивидах

Изображения
на Викискладе

Моли́ния голуба́я (лат. Molinia caerulea); или бесколенка; или синий злак^[1] — типовой вид рода Молиния (лат. Molinia).

Ботаническое описание

Молиния голубая. Ботаническая иллюстрация из книги К. А. М. Линдмана Bilder ur Nordens Flora, 1917—1926

Многолетнее травянистое растение, часто формирующее крупные куртины, образует многочисленные густые стебли. Высота растения 0,5—1 м. Листовые влагалища от 3 до 8 (10) мм шириной. Листья шероховатые, зелёные, сужаются к концу, длинные, плоские, иногда немного опушённые у конца^[2]. Лигула представляет собой кольцо волосков.

Соцветие — метёлка, состоящая из узких длинных колосков, от 5 до 50 см длиной (чаще около 15 см), нередко сине-фиолетового цвета. Цветение с июля по сентябрь.

Число хромосом 2n = 36, однако имеются полиплоидные формы. Механизм их появления не до конца понятен.

Ареал и местообитание

Произрастает в Европе, Западной Азии и Северной Африке. Растёт от низин до высот в 2300 м в Альпах. Подобно большинству злаков, молиния голубая лучше растёт на кислых почвах, идеальный pH для неё от 3,5 до 5, но она также может выживать и в более экстремальных условиях при pH от 2. Обыкновенно встречается во влажных вересковых пустошах, болотах и торфяниках по всей Великобритании. Имеются интродуцированные популяции на северо-востоке и северо-западе Северной Америки.

Хозяйственное значение и применение

Садоводство

Используется в садоводстве как декоративное растение^[3]. Некоторые сорта:

• 'Moorhexe' (до 90 см высотой, для природных посадок)
• 'Strahlenquelle' (крепкие, иногда снежно-белые стебли)
• 'Variegata' (до 50 см высотой, растение белое, а цветки тёмно-коричневые)

Прочие применения

Необычное применение молинии голубой состоит в высаживании её для защиты от насекомых, поедающих цветки. Листовые обёртки соцветий молинии голубой способны быстро закрываться. Так они могут ловить насекомых, подобно капкану^[4].

Экология

Гусеницы некоторых бабочек питаются этим растением, в том числе гусеницы толстоголовки палемон (Carterocephalus palaemon).

Claviceps purpurea — сумчатый грибок, растущий на семенах молинии голубой.

Синонимика

• Aira atrovirens Thuill.
• Aira caerulea L.
• Amblytes caerulea Dulac
• Arundo agrostis Lapeyr. ex Willk. & Lange
• Cynodon caeruleus (L.) Raspail
• Enodium atrovirens Dumort.
• Enodium caeruleum Gaudin
• Enodium caeruleum subsp. atrovirens (Thuill.) Dumort.
• Enodium litorale Rchb. ex Kunth
• Enodium sylvaticum Link
• Festuca caerulea (L.) DC.
• Hydrochloa caerulea (L.) Hartm.
• Hydrochloa coerulea (L.) Hartm.
• Melica alpina G.Don ex D.Don
• Melica arundinacea Raeusch.
• Melica atrovirens (Thuill.) Le Turq.
• Melica caerulea (L.) L.
• Melica caerulea var. major Roth
• Melica divaricata Meigen & Weniger
• Melica sylvatica Link ex Steud.
• Melica variabilis Schur
• Molinia altissima Link
• Molinia arundinacea Schrank
• Molinia arundinacea var. altissima (Link) Grabherr
• Molinia arundinacea var. litoralis (Host) Grabherr
• Molinia arundinacea var. robusta Milk.
• Molinia bertinii Carrière
• Molinia caerulea var. africana Maire
• Molinia caerulea subsp. altissima (Link) Domin
• Molinia caerulea var. altissima (Link) Beck
• Molinia caerulea var. altissima (Link) Dobrescu
• Molinia caerulea var. altissima (Link) Schrad.
• Molinia caerulea subsp. arundinacea (Schrank) Paul ex Grabherr
• Molinia caerulea var. arundinacea (Schrank) Vis.
• Molinia caerulea var. arundinacea (Schrank) Asch.
• Molinia caerulea subsp. arundinacea (Schrank) K.Richt.
• Molinia caerulea var. breviramea Parn.
• Molinia caerulea var. depauperata Bab.
• Molinia caerulea f. gigantea Koczw.
• Molinia caerulea subsp. hispanica L.Frey
• Molinia caerulea var. latifolia Blytt
• Molinia caerulea subsp. litoralis (Host) Braun-Blanq.
• Molinia caerulea var. litoralis (Host) Griseb.
• Molinia caerulea subsp. litoralis (Host) Paul
• Molinia caerulea var. litoralis (Host) Rchb. ex Blytt
• Molinia caerulea var. major (Roth) Soó
• Molinia caerulea var. minor Holandre
• Molinia caerulea var. rivulorum (Pomel) Trab.
• Molinia caerulea var. robusta Prahl
• Molinia caerulea var. salsuginosa Roshev.
• Molinia caerulea var. sylvatica (Link) D.Dietr.
• Molinia caerulea var. sylvatica (Link) Dur.-Duq.
• Molinia caerulea var. sylvatica (Link) Gray
• Molinia caerulea var. sylvestris Schltdl.
• Molinia caerulea subsp. varia (Schrank) O.Schwarz
• Molinia caerulea var. variegata F.T.Hubb.
• Molinia depauperata Lindl. ex D.Don
• Molinia euxina Pobed.
• Molinia horanszkyi Milk.
• Molinia hungarica Milk.
• Molinia litoralis Host
• Molinia minor (Holandre) Holandre
• Molinia pocsii Milk.
• Molinia rivulorum Pomel
• Molinia simonii Milk.
• Molinia simonii var. major Milk.
• Molinia sylvatica (Link) Link
• Molinia sylvatica (Link) Bréb.
• Molinia ujhelyii Milk.
• Molinia varia Schrank
• Molinia varia var. arundinacea (Schrank) Beck
• Molinia varia var. litoralis (Host) Beck
• Molinia variabilis Wibel
• Poa caerulea (L.) Bernh.^[5]

Примечания