Prvoci (Protozoa) je souhrnné označení pro jednobuněčné eukaryotní heterotrofní (či mixotrofní) organismy, které byly dříve kvůli pohyblivosti a neschopnosti fotosyntézy řazeny do říše živočichové (Animalia).[1] Tím se liší od ostatních protistů, jako jsou různé řasy (Algae) či houbám podobní protisté (hlenky, oomycety apod.). Tvoří kolonie. Ze skutečnosti, že dříve tvořili podskupinu živočichů, vyplývá také latinský termín protozoa čili „prvotní živočichové“.
Klasifikace prvoků prošla v posledních letech značným vývojem a dnes se prvoci řadí do několika eukaryotních, víceméně přirozených superskupin, především pak Amoebozoa (např. Archamoebae), Opisthokonta (zejména trubénky, Choanozoa), Chromalveolata (např. nálevníci, Ciliophora), Excavata (např. krásnoočka, Euglenozoa) a Rhizaria (např. dírkonošci, Foraminifera).
Zkoumáním prvoků se zabývá protozoologie.
Pravděpodobně prvním člověkem, který pozoroval prvoky, byl Holanďan Antoni van Leeuwenhoek. Popsal a zakreslil především nálevníky (Ciliophora) a nazýval je Animalcula („zvířátka“). V 18. století byli nazýváni Animalcula Infusoria čili „zvířátka z nálevů“. Tyto a mnohé další klasifikace byly postaveny na víře, že prvoci jsou živočichové. Prvním, kdo vyčlenil jednobuněčné heterotrofy, byl v roce 1848 Rudolf Leuckart. Ve druhé polovině 19. století vznikala další pojmenování, resp. klasifikace (jako Protoctista a Protista), jež zahrnují nejen prvoky, ale i mnohé jiné organismy.[2]
Český název prvoci použil v roce 1821 Jan Svatopluk Presl jako český ekvivalent k termínu Infusoria.
Klasifikace domény Eukaryota je z velké části i klasifikací prvoků.
Většina prvoků je velmi malá na to, aby je bylo možné spatřit pouhým okem, ale jsou dobře pozorovatelní mikroskopem. Nejčastěji dosahují rozměrů od 0,005 do 0,05 mm, i když jsou běžné i formy do velikosti 0,5 mm. Mezi prvoky viditelné pouhým okem patří např. měňavka bahenní (Pelomyxa palustris), která dosahuje velikosti až 5 mm.
Buňka prvoků obsahuje mnohé organely, které zajišťují pohyb, získávání potravy, trávení, vylučování nestrávených zbytků a odpadu a rozmnožování, které často nemají obdobu v buňkách jiných organismů (např. buněčná ústa, extruzomy, a podobně). Prvoci mají jedno nebo více rovnocenných či funkčně odlišných jader. Množí se nepohlavně (dělením nebo rozpadem) nebo pohlavně, někdy se jednotlivé způsoby napevno střídají v pravidelném životním cyklu. Žijí volně nebo cizopasí, pro většinu je charakteristická pohyblivost a heterotrofní způsob života. Známo je přes 30 000 druhů.
Pohyb prvoků je pasivní (prouděním vody a vzduchu) nebo aktivní. Aktivní pohyb může býť améboidní, tzn. „přeléváním“ cytoplazmy (mechanizmus tohoto pohybu přesně neznáme, půjde zřejmě o stěhování plazmatických makromolekul) nebo pomocí brv (cilie) a jednoho či více bičíků (flagellum). Bičík se může přiložit k povrchu buňky, čímž vzniká undulující membrána (má ji např. Trypanosoma). Splýváním brv vznikají ciliální deriváty – cirry nebo membranely[zdroj?].
Prvoci se dříve tradičně dělili právě podle způsobu pohybu do čtyř níže uvedených skupin:[zdroj?]
Příjem potravy se uskutečňuje:
Při endocytóze sa částice dostává dovnitř buňky vlečením povrchové membrány, která utvoří okolo částice měchýřek. Pokud se na fagocytózu specializuje jedna část povrchu buňky, mluvíme o příjmu potravy cytostómem, který je typický pro Ciliophora. Nestrávené zbytky opouštějí buňku exocytózou přes cytopygy – buňkový „anus“, který je viditelný pouze v době defekace.
Vylučování zajišťuje Golgiho aparát.
Prvoci jsou rozšířeni všude, kde je jen trochu vlhké prostředí. Nalezneme je ve sladké i slané vodě, v půdě, na povrchu i uvnitř živočichů a rostlin. Hrají důležitou roli v ekologii - mají význam při tzv. samočištění vody, v půdách jsou součástí společenstva půdních organizmů zvaného edafon. Jsou schopny přežívat za nízkých i vysokých teplot. Některé druhy mohou žít jen v teplých mořích, jiné vyžadují studené polární mořské vody. Nejvhodnější teplotou pro většinu prvoků je však rozmezí 15 až 25 °C. I když někteří prvoci žijí i v prostředí s vysokými teplotami, většina z nich při teplotách nad 42 °C hyne. Dalším nebezpečím pro prvoky je ultrafialové záření, čehož se využívá např. ke sterilizaci vody.
V mechu nalezneme převážně kořenonožce a nálevníky, kteří dovedou snášet velké teplotní a vlhkostní rozdíly. Mořské prvoky lze nalézt jak u mořského dna, tak při mořské hladině. Prvoci obývající mořské dno (benthos) jsou převážně dírkonošci s pevnou schránkou, kteří se po mořském dnu pohybují nebo žijí přisedle na podkladu. Mřížovci žijí převážně na volném moři (pelagiál a jsou hlavní složkou mořského planktonu. V menším počtu pak mořské vody obývají i bičíkovci a dírkonošci.
Zvláštní skupinou z hlediska životního prostředí jsou parazitičtí prvoci.
Podle způsobu života je dělíme na ektoparazity a endoparazity. Ektoparazité žijí na povrchu vodních a vlhkomilných živočichů. Hostitelům jsou schopni způsobit těžká onemocnění a často je i usmrcují. Typickými představiteli této skupiny prvoků jsou např. bičivka rybí, čepelenka kapří nebo kožovec rybí. Endoparazité přežívají v tkáních nebo orgánech svých hostitelů. Mezi ty, kteří jsou hostiteli nebezpeční, patří např. měňavka střevní nebo trypanozomy. (Jindy však přítomnost prvoků naopak hostiteli pomáhá - tak je tomu u termitů, kteří mají ve svých střevech bičíkovce, nebo u přežvýkavců s nálevníky v bachoru. Tito prvoci umožňují hostitelům lépe trávit potravu. Většina endoparazitů však v tělech hostitelů škodí - připravují je o výživné látky, poškozují jejich buňky a někdy je i ničí; vylučují jedovaté látky, toxiny).
Patogenní prvoci způsobují mnohé významné nemoci člověka i jiných organismů:
Prvoci (Protozoa) je souhrnné označení pro jednobuněčné eukaryotní heterotrofní (či mixotrofní) organismy, které byly dříve kvůli pohyblivosti a neschopnosti fotosyntézy řazeny do říše živočichové (Animalia). Tím se liší od ostatních protistů, jako jsou různé řasy (Algae) či houbám podobní protisté (hlenky, oomycety apod.). Tvoří kolonie. Ze skutečnosti, že dříve tvořili podskupinu živočichů, vyplývá také latinský termín protozoa čili „prvotní živočichové“.
Klasifikace prvoků prošla v posledních letech značným vývojem a dnes se prvoci řadí do několika eukaryotních, víceméně přirozených superskupin, především pak Amoebozoa (např. Archamoebae), Opisthokonta (zejména trubénky, Choanozoa), Chromalveolata (např. nálevníci, Ciliophora), Excavata (např. krásnoočka, Euglenozoa) a Rhizaria (např. dírkonošci, Foraminifera).
Zkoumáním prvoků se zabývá protozoologie.
