Jaculus a zo ur genad e rummatadur ar bronneged, ennañ jerboazed hag a vev en Azia pe e Norzhafrika.
Jaculus a zo ur genad e rummatadur ar bronneged, ennañ jerboazed hag a vev en Azia pe e Norzhafrika.
Jaculus és un gènere de rosegadors del desert i regions semiàrides des del nord d'Àfrica, el Sàhara, Aràbia, Orient Pròxim i Àsia Central.
Jaculus és un gènere de rosegadors del desert i regions semiàrides des del nord d'Àfrica, el Sàhara, Aràbia, Orient Pròxim i Àsia Central.
Jaculus (česky tarbík) je rod menších hlodavců z čeledi tarbíkovitých (Dipodidae). Žijí v pouštích, skalách nebo na loukách v severní Africe a v Asii. Mají výrazně prodloužené zadní nohy, pomocí nichž se pohybují. Jejich skoky mohou být několik metrů dlouhé. Rovnováhu udržují pomocí ocasu, který je delší než tělo.
Jsou to převážně noční živočichové. Přes den se zdržují v norách, které si vyhrabávají v půdě.
Tarbíci rodu Jaculus žijí v severní Africe od Maroka přes Alžírsko, Tunisko, Libyi, Egypt až po Súdán. Ostrůvkovitě se vyskytují i v jižnějších státech jako v Mali, Nigeru, Nigérii, Čadu a Somálsku. V Asii žijí na Blízkém východě včetně Arabského poloostrova; na východ pak přes Írán, Pákistán a Afghánistán zasahují až do Turkmenistánu a Uzbekistánu.
Obývají různé biotopy od zvlněných písčitých pouští přes slané pouště po louky nebo skalnaté oblasti.[1]
Tento rod tarbíků vytváří 3 druhy:[2][3]
Občas uváděný druh Jaculus turcmenicus[1] žijící v Turkmenistánu a Uzbekistánu není všeobecně uznáván a je považován jen za synonymum k Jaculus blanfordi.[2]
Pro jednotlivé rody podčeledi Dipodinae (Dipus, Eremodipus, Jaculus a Stylodipus) nemáme jedinečný český název, a proto je všechny označujeme jako tarbíky.[3] Pro přesné určení druhu je tedy třeba použít i mezinárodní rodové jméno (v tomto případě Jaculus), případně u konkrétního druhu binomické jméno.
Tarbíci rodu Jaculus mají tělo dlouhé 95–160 mm, ocas 125–250 mm.[1] Zadní noha měří 50–75 mm. Váží od 55 do 134 g. Horní část těla je světle nebo tmavě žlutohnědá až písková, spodní část je bělavá. Na bocích mají tarbíci bělavý pruh.
Na zadních nohách mají 3 prsty a pod nimi polštářek chlupů, který jim díky rozložení váhy pomáhá lépe se pohybovat v písčitém terénu.[1]
Oči a uši tarbíků jsou relativně velké. Mají celkem 16 zubů; jejich zubní vzorec je
Nemají tedy oproti příbuzným myšivkám třenové zuby.
Žijí v pouštích, někdy i na loukách nebo v skalnatých oblastech. Zde si v poměrně tvrdé půdě vyhrabávají nory hluboké 1–2 m. Skládají se z hlavní komory, která je vystlána velbloudími chlupy nebo natrhanou vegetací, a z jednoho nebo několika únikových východů.[1] Ty jsou u tarbíka egyptského spirálovitě zatočené. Tarbík velký (Jaculus orientalis) si buduje i spižírnu. Vchody do nor si v létě uzavírají, aby se chránili před poledním horkem; v zimě je nechávají volné.
Tarbíci se běžně pohybují skoky, které mohou být několik metrů dlouhé. U jedinců v zajetí bylo zjištěno, že z klidu mohou vyskočit do metrové výšky.[1]
Většina druhů je sociálních – např. tarbík velký byl pozorován téměř vždy ve skupinkách s dalšími jedinci.[1] Naproti tomu tarbík egyptský žije přísně solitérně.
Rozmnožují se jednou až dvakrát ročně, menší tarbík egyptský může mít mláďata až 3× ročně v rozmezí 3 měsíců.[1] V jednom vrhu bývá 2–10 mláďat, která váží 2 g. Jsou kojena 40 dní, osamostatňují se po 2 měsících a pohlavní dospělosti dosahují v 8–12 měsících. V zajetí mohou žít až 6 let.
Tarbíci rodu Jaculus nejsou podle červeného seznamu druhů ohroženi a jsou tedy vyhodnoceni jako málo dotčený druh.[4][5][6]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaculus ve Wikimedia Commons
Jaculus (česky tarbík) je rod menších hlodavců z čeledi tarbíkovitých (Dipodidae). Žijí v pouštích, skalách nebo na loukách v severní Africe a v Asii. Mají výrazně prodloužené zadní nohy, pomocí nichž se pohybují. Jejich skoky mohou být několik metrů dlouhé. Rovnováhu udržují pomocí ocasu, který je delší než tělo.
Jsou to převážně noční živočichové. Přes den se zdržují v norách, které si vyhrabávají v půdě.
Die Wüstenspringmäuse (Jaculus) sind die wohl bekannteste Gattung der Springmäuse. Trotz des Namens sind die fünf Arten nicht ausschließlich in Wüsten verbreitet, bevorzugen aber aride Gebiete in Nordafrika und Westasien. Man findet sie in vielfältigen Lebensräumen wie Geröll- und relativ flachen Sandwüsten, Salzwüsten, Felstälern und Weideland.[1]
Die Arten sind kleine bis mittelgroße Springmäuse mit einer Kopf-Rumpf-Länge von 9,5 bis 16 cm.[1] Sie besitzen an jedem Hinterfuß 3 Zehen. Die Zehen sind von einem Saum aus steifen Haaren umgeben. Der Schwanz ist mit bis zu 150 % der Kopfrumpflänge (12,8 bis 25 cm[1]) sehr lang und weist eine zweifarbig schwarz-weiße Endquaste auf. Die Ohren sind mit weniger als der Hälfte der Hinterfußlänge kurz. Die oberen Schneidezähne haben eine Rille und sind weiß. Bei den beiden ersten oberen Backenzähnen formt der Zahnschmelz ein Z. Es sind 16 Zähne vorhanden (1/1, 0/0, 0/0, 3/3).[2] Die Oberseite ist blass bis dunkel sandfarben oder gelblichbraun, die Unterseite weißlich gefärbt.[1]
Wie alle Springmäuse sind Wüstenspringmäuse nachtaktive Tiere, die sich tagsüber in ihren Bauten aufhalten. Das weit verzweigte Gangsystem ihrer Höhlen kann eine Tiefe bis zu zwei Metern aufweisen. Die Schlafkammer wird mit Kamelhaaren oder Pflanzenteilen ausgepolstert. Von der Schlafkammer, die auch als Nestkammer benutzt wird, führen ein oder zwei Fluchtgänge direkt nach draußen. Im Bau von Jaculus orientalis findet sich zusätzlich eine Vorratskammer.[1]
Mit ihren kräftigen Hinterbeinen können Wüstenspringmäuse bis zu einem Meter hoch und mehrere Meter weit springen. Auf der Nahrungssuche legen sie Strecken bis zu 14 km zurück. Die Nahrung besteht aus Wurzeln, Samen und anderen Pflanzenteilen. Der gesamte Wasserbedarf wird aus der Nahrung bezogen.[1]
In den meisten Teilen ihres Verbreitungsgebietes halten Wüstenspringmäuse keinen Winterschlaf und sind selbst noch in den kältesten Nächten aktiv. Dennoch behaupten einige Zoologen, einen Winterschlaf in bestimmten Regionen festgestellt zu haben, zum Beispiel im Irak und in Marokko. Mit Sicherheit gibt es dagegen eine Art Torpor (Schlafstarre), in die Wüstenspringmäuse bei Nahrungsknappheit und kaltem, regnerischem Wetter verfallen. Durch die Absenkung sämtlicher Körperfunktionen können sie Energie sparen und somit die für sie ungünstigen Zeiten besser überstehen. Jaculus jaculus lebt solitär, die anderen Arten leben in kleinen Gruppen.[1]
Wüstenspringmäuse können in Gefangenschaftshaltung bis zu viermal im Jahr Nachwuchs haben. Ein Wurf besteht aus drei bis vier (ausnahmsweise 2 bis 10) Jungen, die nach 25 bis 40 Tagen Tragzeit zur Welt kommen. Die Lebenserwartung beträgt in menschlicher Obhut über sechs Jahre.[1]
Die folgenden fünf Arten werden gemeinhin dieser Gattung zugerechnet:[3]
Gelegentlich wird auch die Lichtenstein-Springmaus in diese Gattung gerechnet, für gewöhnlich stellt man sie aber in eine eigene Gattung Eremodipus.
Gelegentlich werden Wüstenspringmäuse von Privatpersonen gehalten. Bei den gehaltenen Tieren handelt es sich in der Regel um Jaculus jaculus oder Jaculus orientalis. Während die Nachzucht bei der Kleinen Wüstenspringmaus regelmäßig gelingt, ist sie bei letzterer Art eher selten.
Die Große Wüstenspringmaus gilt in Teilen Nordafrikas als Getreideschädling. Sie wird daher in vielen Gegenden bekämpft. Zudem werden die Springmäuse von manchen Beduinenstämmen gegessen.[1] Trotz der Bejagung gilt aber keine der vier Arten als gefährdet, auch wenn die Population von Jaculus blanfordi abnimmt.[4]
Die Wüstenspringmäuse (Jaculus) sind die wohl bekannteste Gattung der Springmäuse. Trotz des Namens sind die fünf Arten nicht ausschließlich in Wüsten verbreitet, bevorzugen aber aride Gebiete in Nordafrika und Westasien. Man findet sie in vielfältigen Lebensräumen wie Geröll- und relativ flachen Sandwüsten, Salzwüsten, Felstälern und Weideland.
The genus Jaculus is a member of the Dipodinae subfamily of dipodoid rodents (jerboas). Jaculus species are distributed in desert and semi-arid regions across northern Africa, the Sahara, the Horn of Africa, Arabia, the Middle East, and Central Asia.
Collectively, the species within the genus may be commonly referred to as "desert jerboas", although this more particularly applied to the lesser Egyptian jerboa (Jaculus jaculus).[1]
The following species are recognised for the genus Jaculus:
The genus Jaculus is a member of the Dipodinae subfamily of dipodoid rodents (jerboas). Jaculus species are distributed in desert and semi-arid regions across northern Africa, the Sahara, the Horn of Africa, Arabia, the Middle East, and Central Asia.
Collectively, the species within the genus may be commonly referred to as "desert jerboas", although this more particularly applied to the lesser Egyptian jerboa (Jaculus jaculus).
Jaculus es un género de roedores de la subfamilia Dipodinae llamados también jerbos. Los Jaculus se distribuyen por las zonas desérticas y semiáridas del norte de África, el Sahara, Arabia, Medio Oriente y Asia Central.
Comúnmente las especies de este género son conocidas como «jerbos de desierto», aunque más concretamente esto es aplicado al jerbo de Egipto (Jaculus jaculus).
Las siguientes especies son reconocidas para el género Jaculus:
Jaculus es un género de roedores de la subfamilia Dipodinae llamados también jerbos. Los Jaculus se distribuyen por las zonas desérticas y semiáridas del norte de África, el Sahara, Arabia, Medio Oriente y Asia Central.
Comúnmente las especies de este género son conocidas como «jerbos de desierto», aunque más concretamente esto es aplicado al jerbo de Egipto (Jaculus jaculus).
Jaculus Dipodidae animalia familiako generoa da[1], karraskarien barruan sailkatua.
Jaculus Dipodidae animalia familiako generoa da, karraskarien barruan sailkatua.
Le genre Jaculus regroupe des gerboises des déserts, petits rongeurs à longues pattes arrière, de la famille des Dipodidés.
Selon ITIS (30 juin 2016)[1] :
Selon Mammal Species of the World (version 3, 2005) (30 juin 2016)[3] :
La gerboise d’Afrique (Springmäuse en allemand) a inspiré en 1990 au dessinateur allemand Thomas Goletz[4] le personnage de Diddl qui est rapidement devenu un favori des enfants et des adolescents d’Europe.
Le genre Jaculus regroupe des gerboises des déserts, petits rongeurs à longues pattes arrière, de la famille des Dipodidés.
Jaculus (Erxleben, 1777) è un genere di roditori della famiglia dei Dipodidi comunemente noti come topi o georba delle piramidi.
Al genere Jaculus appartengono roditori di piccole dimensioni, con lunghezza della testa e del corpo tra 95 e 160 mm, la lunghezza della coda tra 128 e 250 mm e un peso fino a 134 g.[1]
Il cranio é corto e presenta un rostro breve e tozzo, la scatola cranica tondeggiante, le bolle timpaniche rigonfie e le arcate zigomatiche sottili. La mandibola è perforata sul processo angolare. Gli incisivi sono sottili, attraversati da un solco longitudinale e opistodonti, ovvero con le punte rivolte verso la parte interna della bocca, i molari presentano un'ampia rientranza su ogni lato.
Sono caratterizzati dalla seguente formula dentaria:
3 0 0 1 1 0 0 3 3 0 0 1 1 0 0 3 Totale: 16 1.Incisivi; 2.Canini; 3.Premolari; 4.Molari;L'aspetto è quello di un topo con la testa grande e rotonda e una pelliccia relativamente lunga e setosa. Le parti superiori variano dal giallo-brunastro chiaro al color sabbia scuro, mentre le parti ventrali e una larga banda trasversale su ogni anca sono bianche. Il muso è breve, il naso è appiattito, gli occhi sono grandi e prominenti. Le orecchie sono lunghe e strette. Le zampe anteriori sono corte, mentre quelle posteriori sono allungate, con i tre metatarsi centrali fusi tra loro in un unico osso denominato cannone e terminano con tre dita, la centrale delle quali è la più lunga. Sulla loro superficie ventrale sono presenti dei piccoli cuscinetti carnosi completamente ricoperti di lunghe setole. La coda è molto più lunga della testa e del corpo e termina con un pennacchio scuro con la punta bianca. Le femmine hanno due paia di mammelle addominali e due inguinali.
Sono roditori terricoli saltatori diffusi nelle regioni desertiche dell'Africa settentrionale dal Senegal fino all'Egitto e la Somalia a sud, nel Vicino oriente da Israele fino al Pakistan sud-occidentale e in Asia centrale dalle rive sud-orientali del Mar Caspio fino all'Iran meridionale.
Il genere comprende 4 specie.[2]
Jaculus (Erxleben, 1777) è un genere di roditori della famiglia dei Dipodidi comunemente noti come topi o georba delle piramidi.
Jaculus is een geslacht van zoogdieren uit de familie van de jerboa's (Dipodidae).
Jaculus is een geslacht van zoogdieren uit de familie van de jerboa's (Dipodidae).
Multimedia w Wikimedia Commons Podskoczek[2] (Jaculus) – rodzaj gryzoni z rodziny skoczkowatych, występujących na stepach i półpustyniach Afryki i Eurazji[3].
Rodzaj Jaculus obejmuje trzy gatunki[3][2]:
Podskoczek (Jaculus) – rodzaj gryzoni z rodziny skoczkowatych, występujących na stepach i półpustyniach Afryki i Eurazji.
Rodzaj Jaculus obejmuje trzy gatunki:
podskoczek samotny Jaculus blanfordi podskoczek egipski (Jaculus jaculus) podskoczek duży (Jaculus orientalis) podskoczek kaszmirski (Jaculus thaleri)Jaculus é um gênero de roedores da família Dipodidae.
Ökenspringråttor (Jaculus) är ett släkte i familjen springråttor som förekommer i norra Afrika och västra Asien. Trots namnet förekommer de inte endast i öknar men de föredrar torra områden. Habitatet utgörs till exempel av sten- och sandöknar, saltöknar, klippiga dalgångar i bergstrakter och odlade regioner.[1]
Arterna är med en kroppslängd (huvud och bål) mellan 9,5 och 16 cm medelstora medlemmar av familjen. På bakfötterna har de tre tår som omsluts av styva hår. Svanslängden motsvarar med 12,8 till 25 cm ungefär 150 % av övriga kroppens längd.[1] Vid svansens slut finns en svartvit tofs. Öronen är jämförda med öronen hos andra springråttor små. De översta framtänderna är vita och har en skåra. Tandformeln är 1/1, 0/0, 0/0, 3/3.[2] Pälsen på ovansidan varierar mellan blekt eller mörkt sandfärgad och gulbrun. Buken har en vitaktig färg.[1]
Vanligen skiljs mellan fyra arter.[1][3]
En femte art, Eremodipus lichtensteini, räknas vanligen till ett eget släkte. Wilson & Reeder (2005) kategoriserar turcmenicus som underart av J. blanfordi.[4]
Liksom alla andra springråttor är de aktiva på natten. På dagen vilar de i underjordiska tunnelsystem som delvis kan vara belägna två meter under markytan. Sovkammaren är delvis fylld med kamelhår eller växtdelar. Ungarna föds och vårdas i sovkammaren. Bon som tillhör arten Jaculus orientalis har dessutom ett förrådsrum.[1]
Med sina kraftiga bakben kan ökenspringråttor hoppa upp till en meter högt och flera meter långt. När de letar efter föda vandrar de upp till 14 km per tillfälle. Födan utgörs av rötter, frön och andra växtdelar. Vätskebehovet täcks helt genom födan.[1]
I störste delen av utbredningsområdet är ökenspringråttor aktiva året runt och de syns där även under kalla nätter. I några avhandlingar påstås att individer som lever i Israel och Marocko går i vinterdvala men uppgiften är omstridd. Mera troligt är att de under kalla perioder eller vid födobrist går in i ett stelt tillstånd (torpor). På så sätt sparar de energi. Individer av Jaculus jaculus lever utanför parningstiden ensamma medan medlemmar av andra arter bildar små grupper.[1]
Ökenspringråttor i fångenskap kan få upp till fyra kullar per år. Efter 25 till 40 dagars dräktighet föds 2 till 10 ungar per kull. Individer under uppsikt av människor har blivit upp till sex år gamla.[1]
Ibland hölls ökenspringråttor som sällskapsdjur. Huruvida det är lämpligt är emellertid omstritt, på grund av arternas nattaktiva levnadssätt och stora rörelsebehov.
Arten Jaculus orientalis betraktas i några nordafrikanska regioner som skadedjur eftersom den kan äta spannmål. Vissa beduiner fångar ökenspringråttor för köttets skull.[1] Trots jakten betraktas alla arter av IUCN som livskraftiga (LC).[5]
Wikimedia Commons har media som rör Ökenspringråttor.
Ökenspringråttor (Jaculus) är ett släkte i familjen springråttor som förekommer i norra Afrika och västra Asien. Trots namnet förekommer de inte endast i öknar men de föredrar torra områden. Habitatet utgörs till exempel av sten- och sandöknar, saltöknar, klippiga dalgångar i bergstrakter och odlade regioner.
Скаку́н, пустельні тушканчики (Jaculus Erxleben, 1777) — рід гризунів з підряду мишовиді (Myomorpha) родини стрибакові (Dipodidae).
Рід був виділений в окрему групу Йоганом Еркслебеном в 1777 році і на сьогодні включає всього 3 види:
Іншими науковцями рід був виділений під іншими назвами:
Скаку́н, пустельні тушканчики (Jaculus Erxleben, 1777) — рід гризунів з підряду мишовиді (Myomorpha) родини стрибакові (Dipodidae).
Песчаные тушканчики[1], или пустынные тушканчики, африканские тушканчики[2] (лат. Jaculus) — род млекопитающих семейства тушканчиковые.
Различные авторы принимают в составе рода от 3 до 5 видов. Представление о видовой самостоятельности Jaculus deserti Loche, 1867 было впоследствии опровергнуто[3]. Дискуссии о видовой самостоятельности или конспецифичности видов Jaculus blanfordi и Jaculus turcmenicus основаны на анализе единичных экземпляров. Согласно наиболее современным исследованиям, делается вывод о конспецифичности J. blanfordi и J. turcmenicus, а J. turcmenicus рассматривается в качестве подвида J. blanfordi (Pavlinov and Rossolimo, 1998; Shenbrot et al., 1995). Указывается на то, хиатус по размерам и пропорциям черепа между видами отсутствует, кроме того, у них идентично строение гениталий[4].
Пустынные тушканчики — обитатели песчаных, песчано-гравийных и глинистых пустынь и сухих саванн[5].
Ископаемые остатки вида известны из позднего плиоцена (Восточная Африка), на территории бывшего СССР — с древнего голоцена[6].
Тушканчики средних и крупных размеров. Половой диморфизм не выражен[5]. Размеры и пропорции тела в пределах рода варьируют не особенно существенно. Длина тела составляет от 100—120 мм у египетского тушканчика до 125—150 мм у тушканчика Бланфорда и 135—165 мм у восточного тушканчика. Длина ступни в среднем составляет 50 % длины тела[5].
Мордочка укороченная. Пятачок хорошо выражен. Уши относительно длинные. Хвост примерно в 1,5 раза длиннее тела, не утолщён, на конце — хорошо развитое знамя. Когти на передних конечностях серповидно изогнутые. Задние конечности трёхпалые. Когти на задних конечностях прямые и острые. Средний палец задней конечности незначительно превышает длину когтя среднего[7][6].
Волосяной покров густой и мягкий. Голова и спина покрыты мехом от бледного песчано-жёлтого до тёмного охристо-бурого с нерезкой тёмной продольной струйчатостью. Брюхо белое. Щётка на ступне белая, буроватая или чёрная[7].
Активность зверьков приходится на ночь. День проводят в норах. Основу питания составляют семена и зелёные части растений. Зимой впадают в спячку[5].
Имеют относительно высокий репродуктивный потенциал. У самок 4 пары сосков[5].
Песчаные тушканчики, или пустынные тушканчики, африканские тушканчики (лат. Jaculus) — род млекопитающих семейства тушканчиковые.
사막뛰는쥐속(Jaculus)은 뛰는쥐과에 속하는 설치류 속 분류군이다. 북아프리카와 사하라 사막, 아프리카의 뿔 지역, 아라비아 반도, 중동 그리고 중앙아시아의 사막과 준건조 지역에 분포한다. 집합적으로 "사막저보아류"라고 부르기도 한다.[1] 4종으로 이루어져 있다.[2][3]
