Karakal (Caracal caracal, dříve Felis caracal) je kočkovitá šelma střední velikosti. Žije v Africe a jihozápadní Asii. Je podobný severněji žijícím rysům, proto někdy bývá nazýván pouštní rys nebo africký rys, ale není s nimi úzce spřízněn. Loví zvířata malé a střední velikosti, především hlodavce, damany, menší gazely a různé ptáky. Když může, zabíjí i domácí zvířata až do velikosti kozy. Jeho jméno pochází z tureckého slova „karakulak“, což znamená „černé ucho“. Ačkoliv dochází k fragmentaci areálu a místně může být šelma ohrožena vymizením, celkově jde o početné zvíře hodnocené podle norem IUCN jako málo dotčené.
Karakal patří do rodu Caracal v podčeledi malé kočky. Spolu s ním tam náleží ještě africká kočka zlatá (Caracal aurata). Taxonomicky má poměrně blízko i k servalovi (Leptailurus serval), přestože ten náleží do jiného rodu.[pozn. 1][2] Navenek se sice poněkud podobá rysům, ale tyto šelmy nejsou nijak zvlášť spřízněny. Na rozdíl od rysů je útlejší, má delší nohy a krátkou jednobarevnou srst. Ta může být béžová, šedá, písková, hnědá nebo načervenalá. Barevně karakal velmi připomíná pumu a podobá se jí i stavbou těla, především relativně malou hlavou a mohutnými končetinami. Samice bývají světlejší než samci. Skvrny na těle dospělí jedinci nemívají, i když je možné, že některá mláďata ano.[pozn. 2][3][4] Na hlavě však mají tmavou až černou kresbu. Také uši jsou černé, a na konci opatřené dlouhými chomáčky chlupů. Jeho zadní nohy jsou poněkud delší než přední, což dodává karakalově postavě zvláštní vzezření. Délka těla dosahuje 60–105 cm plus 20–34 cm ocas, výška v kohoutku 40–50 cm. Hmotnost se pohybuje od 5,2 (samice v Izraeli a středozápadní Asii) do 20 kg (samci v jižní Africe).[4][5][6]
Název karakal pochází z turečtiny, v níž znamená „černé ucho“. V Africe se mu říká „rudá kočka“, „rudý rys“, rooicat nebo „africký rys“. V Nigeru získal přezdívku „gazelí kočka“, protože je znám pro svou schopnost chytat gazely dorkas. V Ladaku je nazýván Ech, v hindštině a perštině siyeh gush.[5] V zoologické nomenklatuře byl dříve nazýván Lynx caracal a Felis caracal. V češtině se používalo a někdy nesprávně ještě používá pojmenování rys (rysec) karakal, rys (rysec) pouštní, rys (rysec) severoafrický či rys (rysec) stepní.[7]
Karakal se vyskytoval od severozápadní Indie a Aralského jezera, přes okolí Kaspického moře, Turecko, Blízký východ, okolí Sahary až po Jižní Afriku. V zásadě tak kopíroval oblasti, kde žil gepard a jejich oblíbená kořist – malé gazely. Ačkoliv se území výskytu postupně fragmentovalo a populace snížila, rozsah zůstává podobný jako v minulosti (na rozdíl od geparda, který je na mnoha původních místech vyhuben). Jeho biotopem jsou stepi, buše, savany, lesostepi, řídké lesy, polopouště a horské oblasti až do výšky 3 300 m. n. m. Čistým pouštím a hustým tropickým lesům se vyhýbá. Vydrží dlouho bez pití, pouze s tělesnými tekutinami kořisti.[5][2]
Celkovou populaci karakala není možné odhadnout. Jisté je, že na některých místech došlo k jeho výraznému úbytku a stal se lokálně ohroženým. Je to především v Severní Africe, Střední Asii a Indii. Průzkum provedený v West Coast Natinal Park v JAR ukázal populační hustotu 0.23–0.47 karakalů na km².[2]
Na rozdíl od mnoha jiných koček preferuje karakal otevřenou krajinu a je schopen tolerovat podstatně sušší podmínky než serval. V potravě není vybíravý a na svém jídelníčku má velmi pestrou škálu živočichů. Ačkoliv je poměrně malý, dokáže ulovit i kořist 2–3 krát těžší, než je sám (zhruba do 50 kg). Jeho potravu tvoří převážně zajíci, damani a malé či mladé gazely a antilopy, které doplňuje menšími hlodavci a ptáky. Mezi jeho oblíbené kopytníky patří gazela dorkas (Gazella dorcas), lesoň (Tragelaphus scriptus), bahnivec (Redunca), antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis), chocholatka schovávaná (Sylvicapra grimmia), impala (Aepyceros melampus), dikdik a jiné. Z hlodavců zabíjí místní druhy zajíců (například zajíc africký, zajíc tolaj) a králíků, dále různé zemní veverky, pískomily, krysy a myši, například myš lamelozubou (Otomys irroratus). Z ptáků jsou to koroptve, křepelky, perličky, orebice, pštrosi a mnohé další druhy. Jídelníček si doplňuje plazy, malými masožravci, bezobratlými a vegetací (cca 5 % objemu potravy). Pokud má příležitost, napadá i domácí zvířata, především ovce, kozy a drůbež. Nevyhýbá se ani mršinám.
Loví převážně v noci, v chladném období i ve dne. Útočí rychlým sprintem na krátkou vzdálenost. Loví-li ptáky, je schopen vysokých výskoků s akrobatickými obraty. Spolu se servalem tvoří duo velmi rychlých, mrštných a skákavých koček, které následují hned za gepardem, co se rychlosti běhu týče. Vysokou rychlost však udrží jen na krátkou vzdálenost. Menší kořist zabíjí silným kousnutím do týla, větší oběti zardousí. Karakal také dobře šplhá a někdy vytáhne svou kořist do koruny stromu, podobně jako to dělá levhart skvrnitý.[4][5][2][6][8][9][3]
Karakalové jsou většinou samotáři, ale výjimečně spolu mohou nějakou dobu žít i dva dospělí jedinci a to zřejmě i mimo období páření.[5][8] Každý jedinec má vlastní teritorium. Jeho velikost se liší podle toho, zda jde o samici nebo samce. Samci mají obvykle větší území. To může mít plochu od zhruba 5 km² až po více než 220 km², zcela výjimečně až přes 1 000 km². V sušších oblastech s menší koncentrací kořisti jsou teritoria větší.[2][5]
Samice dávají zvýšeným značkováním močí najevo, že se nacházejí v říji. Pářit se mohou celoročně. Období, kdy je pár spolu, trvá obvykle 3–7 dní. Samice často kopulují s více samci krátce po sobě.[6] Po 68–81 dnech březosti se rodí obvykle 2 koťata (maximum je 6). Samice je porodí ve vykotlaném stromu, jeskyni či v opuštěné noře lišky, hrabáče nebo dikobraza a stěhuje je poměrně často, aby je ochránila před predátory. Ve třech měsících věku jsou mláďata schopná lovit, krátce nato jsou odstavena a nejpozději po deseti měsících matku opouštějí, aby si našla vlastní teritorium. Pohlavní zralosti dosahují po 12–15 měsících. Karakal se může v zajetí dožít až 20 let, v přírodě žijí obvykle do 12 let.[5][6]
Karakalové se málokdy stanou kořistí jiných šelem, neboť jsou dobře maskovaní, rychlí, mrštní, mají vynikající smysly a umějí dobře šplhat po stromech. Přesto mohou být zabiti lvy, levharty a hyenami, výjimečně i vlky. Konkurenci pro ně představují všechny středně velké šelmy, především šakalové a servalové, částečně i gepardi. Výzkum zjistil, že pokud dojde na určitém místě ke snížení výskytu šakalů, zvýší se počet karakalů.[4][5][6]
Karakalové byli ve starém Egyptě často znázorňováni na nástěnných malbách. Egypťané připisovali jejich pohledu kouzelnou moc a zřejmě pro ně karakalové měli náboženský význam. Někdy je i mumifikovali.[4][3] V Persii a Indii byli chováni pro zábavu. Lidé je cvičili v chytání zajíců a ptáků a pak mezi nimi byly pořádány závody. Někdy je vypouštěli mezi hejno holubů, přičemž předtím se uzavíraly sázky, kolik jich skolí. Prý jich dokázali zabít až 12 předtím, než ptáci ulétli.[4][5] Pokud je v zajetí držen odchycený původně divoký jedinec, bývá velmi vznětlivý a podrážděný. Alfred Brehm prý jednou k chycenému karakalovi umístil do klece silného kousavého psa. Kočka ho okamžitě napadla, a přestože se srdnatě bránil, nakonec i zabila. Pokud je však odchycen jako mládě, dá se snadno ochočit a využívat následně jako lovecké zvíře.[4][3] Pro lidi není nebezpečný, ani pokud je zraněný, a napadení karakalem je extrémně vzácné.[4]
Zemědělci karakaly na mnoha místech považovali (a někde stále považují[8]) za škodnou a často je zabíjeli, protože jim napadali dobytek. Například v letech 1931–1952 bylo v oblasti Karru v Jižní Africe zabito každý rok průměrně 2 219 těchto koček. V Namibii zabili farmáři v roce 1981 více než 2 800 karakalů.[2] Přes tyto masakry karakalové na jihu Afriky stále bez zásadních problémů prospívají. Na jiných místech jsou vzácnější a někde jim hrozí vyhubení, např. v Turecku, Indii nebo Turkmenistánu. Kromě lovu je ohrožuje úbytek životního prostředí a přirozené kořisti.[2][5][10]
Nemoci karakalů dosud nebyly detailně studovány. U zvířat odchycených v Turkmenistánu byli zjištěni následující endo- a ektoparaziti: Toxocara mystax, Macracanthorhynchus catulinus, Physaloptera, Hyalomma asiaticum a Syncsternus longispinus.[4]
Karakal podléhá ochraně ve většině států, v nichž se vyskytuje (Afghánistán, Alžírsko, Egypt, Indie, Írán, Izrael, Jordánsko, Kazachstán, Libanon, Maroko, Pákistán, Sýrie, Tádžikistán, Tunisko, Turecko, Turkmenistán a Uzbekistán), v několika jiných je naopak stále legálně loven (Namibie, Jižní Afrika, některé další africké státy).[8][2]
V ČR můžeme karakala najít např. v Zoo Praha, Zoo Dvůr Králové, Zoo Ostrava, Zoo Tábor nebo Zoopark Zájezd.
Obrázky, zvuky či videa k tématu karakal ve Wikimedia Commons
Galerie karakal ve Wikimedia CommonsKarakal (Caracal caracal, dříve Felis caracal) je kočkovitá šelma střední velikosti. Žije v Africe a jihozápadní Asii. Je podobný severněji žijícím rysům, proto někdy bývá nazýván pouštní rys nebo africký rys, ale není s nimi úzce spřízněn. Loví zvířata malé a střední velikosti, především hlodavce, damany, menší gazely a různé ptáky. Když může, zabíjí i domácí zvířata až do velikosti kozy. Jeho jméno pochází z tureckého slova „karakulak“, což znamená „černé ucho“. Ačkoliv dochází k fragmentaci areálu a místně může být šelma ohrožena vymizením, celkově jde o početné zvíře hodnocené podle norem IUCN jako málo dotčené.
.jpg)
