Leptospermum scoparium (manuka, árbol de la te o Leptospermum) ye un parrotal o árbol pequeñu nativu de Nueva Zelanda y el sudeste d'Australia. Alcuéntrase en toa Nueva Zelanda pero ye particularmente común nes mariñes seques del este de la Islla Norte y la Islla del Sur, y n'Australia crez en Tasmania, Victoria y Nueva Gales del Sur.
Manuka (del maorín 'mānuka') ye'l nome usáu en Nueva Zelanda, y 'árbol de te' ('tea tree') ye un nome común n'Australia y tamién nuna estensión menor en Nueva Zelanda. El nome estendióse porque James Cook usó les fueyes pa faer bébora de 'te'.[1] El nome común "Árbol de la te" ye tamién compartíu col rellacionáu árbol Melaleuca d'Australia suxuriendo que dambos fueron usaos pa faer te pol capitán Cook.
Ye un árbol prolíficu del tipu carba y ye con frecuencia una de les primeres especies en refaer la tierra clareada. Ye típicamente un parrotal que crez 2-5 m d'altu, pero puede crecer a un tamañu d'un árbol medianu de más o menos 15 m d'altor. Ye perennifolio, con cañes trupes y fueyes de 7-20 mm de llargu y 2-6 mm d'anchu, con una curtia punta espinosa. Les flores son blanques, dacuando roses, 8-15 mm (raramente hasta 25 mm) de diámetru, con cinco pétalos. Esta especie ye con frecuencia confundida cola especie rellacionada Kanuka – la forma más fácil p'atopar la diferencia ente los dos especies nel campu ye sentir la so xamasca – Les fueyes del manuka son punchantes mientres les del kanuka son nidios.[2] La madera ye resistente y dura, y yera con frecuencia usada en mangos pa ferramientes. El aserrín de manuka brinda un deliciosu sabor cuando s'usa pal afumáu de carnes y pexe.
Los productos de manuka tienen un altu potencial antibacterial y tán llargamente disponibles en Nueva Zelanda. Propiedaes similares dexaron a los maorínes usar partes de la planta como medicina natural.
Los pericos kakariki (Cyanoramphus) usen les fueyes del manuka y el kanuka pa desfacer de los parásitos. Amás de inxerir el material, tamién lo mazquen, y entemecer col aceite de la glándula uropigial y aplicar nes sos plumes.[3]
El miel del manuka, produzse cuando les abeyes recueyen el néctar de les sos flores, tien meyor sabor, ye más escura y tien propiedaes antibacteriales y antifungales más fuertes que la de trébole. La más fina calidá de miel manuka coles propiedaes antimicrobiales más potentes producir de setos asitiaos na naturaleza, árees ensin cultivu con abondosa crecedera de parrotales de manuka.
La Universidá de Waikato en Hamilton, Nueva Zelanda formó la Waikato Honey Research Unit pa estudiar la composición del miel y la so actividá antimicrobial. La Active Manuka Honey Association (AMHA) ye l'asociación industrial que promueve y estandariza la producción del miel de manuka pa usos médicos. Ellos crearon el Unique Manuka Factor (UMF) estándar que clasifica'l miel basáu na so fuercia antibacterial. Como miel solo tien d'usar UMF na so etiqueta si tien UMF de 10 o más.
Comvita Limited (New Zealand) ta comercializando vendajes médicos Medihoney®, ApiNate Dressing & Woundcare 18+ usando un xel deriváu del miel de manuka, que recibió la apobación FDA nos Estaos Xuníos en xunetu 23 de 2007.[1]
Leptospermum scoparium describióse por J.R.Forst. & G.Forst. y espublizóse en Characteres Generum Plantarum 36. 1775.[4]
Leptospermum: nome xenéricu que vien del griegu antiguu "leptos" y "sperma", que significa "grana fina".
scoparium: epítetu llatín que significa "como una escoba"[5]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Leptospermum scoparium (manuka, árbol de la te o Leptospermum) ye un parrotal o árbol pequeñu nativu de Nueva Zelanda y el sudeste d'Australia. Alcuéntrase en toa Nueva Zelanda pero ye particularmente común nes mariñes seques del este de la Islla Norte y la Islla del Sur, y n'Australia crez en Tasmania, Victoria y Nueva Gales del Sur.
Leptospermum scoparium (manuka o arbre de l'et) és una espècie d'arbust o arbre petit natiu de Nova Zelanda i el sud-est d'Austràlia. Es troba en tota Nova Zelanda però és particularment comuna en les costes seques de l'est de l'Illa Nord i l'Illa del Sud, i a Austràlia creix en Tasmània, Victòria i Nova Gal·les del Sud.
Llwyn neu goeden bychan blodeuol a deugotyledon yw Llwyn te sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Myrtaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Leptospermum scoparium a'r enw Saesneg yw Broom tea-tree.[1]
Ar ei heithaf, nid yw'n dalach nag oddeutu 2–5 m (7–16 tr) er bod eithriadau o goed 15 m (49 tr). Mae'n perthyn yn agos i'r llawryf.
Llwyn neu goeden bychan blodeuol a deugotyledon yw Llwyn te sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Myrtaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Leptospermum scoparium a'r enw Saesneg yw Broom tea-tree.
Ar ei heithaf, nid yw'n dalach nag oddeutu 2–5 m (7–16 tr) er bod eithriadau o goed 15 m (49 tr). Mae'n perthyn yn agos i'r llawryf.
Balmín metlatý (Leptospermum scoparium), nazývaný také původním domorodým názvem Manuka, nejrozšířenější druh rodu balmín, je nenáročná teplomilná dřevina pěstovaná pro své květy a v poslední době i pro objevené léčebné účinky.
Původní vlastí je jihovýchodní Austrálie (státy Victoria a Nový Jižní Wales), Tasmánie a Nový Zéland. Jako okrasná rostlina byl rozšířen do řady subtropických i tropických oblastí kde se dobře uchytil a dál se množí. Například na Havaji opustil vyhrazené plochy zahrad a parků a ve volné přírodě se z něj stal vetřelec, vytváří hustá houští která vytlačují původní floru. (Na některých místech Havaje je ale vítaný, svými kořeny např. stabilizoval mnohé, kozí pastvou erodované hřebeny kopců.)
Ve své domovině se vyskytuje na dobře odvodněné půdě, která může být písčitá, hlinitá i jílovitá s pH neutrálním až mírně kyselým. Potřebuje plné slunce a proto neroste na zastíněných místech, vyrůstá nejčastěji na křovinatých kamenitých stráních, okrajích lesů a vřesovištích, vyžaduje vlhká ale nezamokřená stanoviště. V Evropě roste balmín metlatý ve volné přírodě hlavně v Makaronézii a řídce na dalších teplých místech okolo Středozemního moře.[1][2][3][4]
Stálezelený, hustě a neuspořádaně (metlovitě – viz druhové jméno) větvený keř nebo strom který dorůstá do maximální výše 4 m, nejčastěji ale má tvar keře okolo 2 metrů vysokého i širokého. Tvarově variabilní aromatické listy, dlouhé 5 až 20 mm a široké 2 až 6 mm, hustě porůstají řídce chlupaté ratolesti které později olysají. Jejich tuhé, kožené čepele jsou tvaru čárkovitého, kopinatého nebo obkopinatého, mohou být zakřivené, na koncích mívají zahnutou špičku a u báze jsou někdy zakončené krátkým řapíkem.
Balmín metlatý je mnohomanželná rostlina, na jednom exempláři mohou vyrůstat pouze oboupohlavné nebo jen samčí květy (čnělku a bliznu mají zakrnělé neb je nemají vůbec) nebo oboupohlavné a samčí květy současně. Květy jsou pětičetné, mají 8 až 12 mm v průměru, jsou přisedlé a většinou vyrůstají jednotlivě. Opadavé podlouhlé až široce trojhranné kališní lístky bývají dlouhé asi 2 mm. Okrouhlé, lysé korunní lístky s drobnými výrůstky jsou asi 5 až 8 mm velké a mívají převážně barvu bílou a vzácněji narůžovělou, vyšlechtěny byly i rostliny s květy sytě růžovými a červenými. Jejich lysá češule je nahoře rozšířena. Tyčinky nesoucí dorzálně připojené prašníky vyrůstají v chomáčcích okolo češule, jsou krátce srostlé s kalichem a bývají rozdílně dlouhé, od 2,5 až 3,5 mm. Semeník je pětidílný, obsahuje asi 100 vajíček. V oboupohlavných květech je tlustá čnělka zakončená laločnou bliznou.
Rostliny vykvétají ve své domovině v říjnu až lednu, jsou opylovány různým létajícím hmyzem, včetně včel medonosných. Plody jsou kulaté dřevnaté tobolky, měřící v průměru 6 až 9 mm, které se otvírají pěti zřetelně vystouplými víčky. Zralá semena jsou velká 2 až 3 mm a bývají rozptylována větrem.
Balmín metlatý produkuje alelopatické látky a tím si pomáhá získávat prostor pro růst. Dále žije v ektomykorhizické symbióze se stopkovýtrusnými a vřeckovýtrusnými houbami které mu pomáhají zlepšovat příjem minerálních látek z půdy, např. fosforu (dihydrogenfosforečnanu).[1][2][3][4][5]
Tato dřevina má pro domorodé obyvatele tradičně význam jako zdroj příležitostné lahůdky a hlavně léčivá rostlina. Pružná, ztuhlá sladká tekutina vytékající z poraněných mladých větví je považována za vítané zpestření jednoduché stravy hlavně dětmi a ke zmírnění kašle u dospělých. Podobně i kůru užívají ke zmírnění bronchitidy. Z listů dělají masti, žvýkají je nebo vdechují jejich výpary. Z těžkého a tvrdého dřeva vyrábějí drobné nástroje a topí jím, pro specifickou vůni všeobecně slouží k uzení, hlavně ryb.
V posledních desetiletích je věnována značná pozornost esenciálnímu oleji získávaného z listů. Obsahuje v příhodné kombinaci mnoho flavonoidů a terpenoidů které mají dobré antimikrobiální, antimykotické, protizánětlivé, protialergické a snad i protinádorové účinky. Používané oleje jsou pomocníkem při léčbě ekzémů, lupenky, akné a rozličných zánětů.
Med získaný včelami z květů balmínu metlatého má specifickou chuť a ještě před nedávnem měl pouze kulinářský význam. Nyní byla zjištěna i jeho antibakteriální aktivita které dosahuje svým vysokým obsahem vhodných enzymů. Při desinfekci ran vykazuje obdobnou antiseptickou účinnost jako klasický peroxid vodíku. Účinkuje např. i na Staphylococcus aureus a Helicobacter pylori.
Hlavní překážkou k širokému používání v klasické medicíně je skutečnost, že nelze např. bezpečně zajistit stejné chemické složení jednotlivých snůšek medu, jedna se od druhé odlišuje. Obdobně je to i u olejů, od sebe se odlišují obsahem léčivých látek oleje získané ze dvou stromů rostoucích blízko sebe. Navíc oba preparáty se skládají z mnoha aktivních látek jejichž dlouhodobý společný vliv na lidský organizmus není dobře prozkoumán.
Prvotní význam pro jeho rozšíření do různých teplých oblastí světa jsou, s přihlédnutím k snadnému pěstování, hlavně líbivé květy. Vysazuje se v okrasných zahradách, mnohde vytváří živý plot, ohrazení cest nebo se vysazuje jako nenáročná rostlina pro zarostení vyčerpaných a neplodných stanovišť. Je to proměnlivý druh, z původně bílých nebo slabě narůžovělých jednoduchých květů byly vyšlechtěny plnokvěté rostliny s květy růžovými, červenými i různě pestrými a vykvétající na keřích nebo stromech rozličného vzrůstu. Je pěstován také jako pokojová rostlina i v bonsajové formě.
V mírném podnebném pásu se pěstuje jako rarita kterou nutno na zimu stěhovat do studeného skleníku neboť je pouze mírně mrazuvzdorný. Starší rostlina snese krátkodobě pokles teploty pod bod mrazu, musí se ale chránit před studeným větrem; z namrzlého nebo starého dřeva již neobrůstá.[2][4]
Mořeplavec James Cook během své plavby začal používat listů balmínu metlatého jako náhražky při vaření čaje a tento způsob se dlouho udržel i u nově se přistěhovavších obyvatel. Pozůstatkem je jeho anglické pojmenování "Tea tree". Zde často dochází k nejasnostem, neboť pod názvem Tea Tree Oil se prodává léčivý přípravek obsahující silici stromu kajeputu střídavolistého (Melaleuca alternifolia). Léčivé přípravky z balmínu metlatého (med nebo olej) mívají v názvu maorské jméno "Manuka".[2]
Kvetoucí neduživý stromek
Rozkvetlé mohutné keře
Plnokvětá rostlina s plody
Nešlechtěný květ z blízka
Obrázky, zvuky či videa k tématu balmín metlatý ve Wikimedia Commons
Balmín metlatý (Leptospermum scoparium), nazývaný také původním domorodým názvem Manuka, nejrozšířenější druh rodu balmín, je nenáročná teplomilná dřevina pěstovaná pro své květy a v poslední době i pro objevené léčebné účinky.
Die Südseemyrte (Leptospermum scoparium), auch Neuseelandmyrte oder Manuka (von Māori: Mānuka) genannt, ist eine Pflanzenart in der Familie der Myrtengewächse (Myrtaceae). Sie ist in den bergigen Regionen Neuseelands und des südöstlichen Australiens (New South Wales) beheimatet. Aus ihr werden insbesondere Manukaöl und Manuka-Honig gewonnen.
Die Südseemyrte wächst strauch- oder baumförmig bis 6–8 Meter Höhe. Die Zweige und jungen Blätter sind von silbrigen Haaren mehr oder weniger dicht umhüllt, bei den älteren Teilen löst sich die Borke in langen Streifen ab. Die fast sitzenden, steifen, stachelspitzigen, aufgerichteten oder waagerecht abstehenden Blätter treten in zwei Hauptformen auf (aber nicht an derselben Pflanze): schmal-lanzettlich, elliptisch oder eiförmig mit herzförmigem Grund; sie sind 4–12 (selten 20) mm lang und 1–4 mm breit.
Die meistens weißen oder auch rötlichen Blüten stehen in der Regel einzeln in den Blattachseln, gelegentlich auch am Ende von Zweigen und sind kurz gestielt bis sitzend. Sie besitzen einen breit kreiselförmigen Blütenbecher mit dreieckigen, früh abfallenden Kelchzipfeln. Die ausgebreiteten Kronblätter sind rundlich, ca. 6 mm lang und weiß, selten rosa. Die Staubfäden der ungefähr 20–25, gruppierten Staubblätter sind deutlich dünner als der Griffel. Aus dem oberseits unbehaarten Fruchtknoten entwickelt sich eine fünfkammerige, holzige und rötliche Kapselfrucht von 3–7 × 4–10 mm Größe, die über den Blütenbecher hinausragt.[1] Die Kapseln enthalten viele, etwa 2–3 mm lange, schmale, längliche Samen, Die Kapseln bleiben ein Jahr lang oder länger stehen.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 22.[2]
Leptospermum scoparium und Kunzea ericoides (Kanuka) werden als äußerlich ähnliche Arten oft verwechselt. Die Blätter von Kunzea ericoides sind jedoch weich, die von Leptospermum scoparium stechen.[3] Die Blüten, Kapseln und Samen der kleineren Leptospermum scoparium sind größer und die Kapseln bleiben ein Jahr stehen. Auch ist Kanuka sehr langlebig.[4]
Die Erstbeschreibung erfolgte durch Johann Reinhold und George Forster in Characteres Generum Plantarum 36, 1775. Es sind zahlreiche Synonyme bekannt.[5][6][7]
Es werden auch einige Kultivare unterschieden.[8]
Die Südseemyrte ist in Neuseeland[1] und im südöstlichen Australien[9] heimisch. In Neuseeland wächst sie vom Tiefland bis in subalpine Regionen in verschiedenen Lebensräumen, insbesondere offenen Hängen, Flussufern, Waldrändern und Gebüsch.[1]
Wie alle Pflanzen der Familie der Myrtengewächse ist auch die Südseemyrte äußerst robust und benötigt für ihr Wachstum sehr wenig Nährstoffe. Allerdings ist trotz großer Widerstandskraft ein feuchter Boden wichtig für das Wachstum der Pflanze.
In Europa wurde die Möglichkeit einer medizinischen Anwendung der Südseemyrte vom Botaniker Joseph Banks beobachtet, einem Mitglied der Expedition James Cooks. Er beobachtete, wie die Maori unterschiedliche Bestandteile der Südseemyrte verwandten, um damit Leiden wie z. B. Magen-Darm-Beschwerden, Erkrankungen der Blase, Erkältungen, Hautkrankheiten und sogar Wunden zu kurieren. Dazu bereiteten die Maori auch einen Sud zu, woraufhin die englische umgangssprachliche Bezeichnung tea tree (deutsch Teebaum) entstand.[10]
Die Pflanze enthält ätherische Öle; Manukaöl,[11] die antientzündlich und antibakteriell wirken.[12] An ihr gesammelter Honig hat in kleineren Studien Wirkungen gegen Helicobacter pylori, gegen chronische Wunden und Hautinfektionen gezeigt und wird als Heilmittel vermarktet.[13] Besonders bakterizide Eigenschaften wurden gegen die Erreger Staphylococcus aureus und Escherichia coli festgestellt.[14]
Die Südseemyrte (Leptospermum scoparium), auch Neuseelandmyrte oder Manuka (von Māori: Mānuka) genannt, ist eine Pflanzenart in der Familie der Myrtengewächse (Myrtaceae). Sie ist in den bergigen Regionen Neuseelands und des südöstlichen Australiens (New South Wales) beheimatet. Aus ihr werden insbesondere Manukaöl und Manuka-Honig gewonnen.
Ko te Mānuka he rākau whakauru tupu noa o Aotearoa, he mauwha noa iho hoki anō. He rite te āhua ki tō te Kānuka; engari, ko ngā pua he nunui ake. Ka puta ngā hua, he mā, ki ētahi wāhi, he māwhero rānei. Ko te ingoa pūtaiao he Leptospermum scoparium, ko te ingoa reo Pākehā he Teatree.
Ko te Mānuka he rākau whakauru tupu noa o Aotearoa, he mauwha noa iho hoki anō. He rite te āhua ki tō te Kānuka; engari, ko ngā pua he nunui ake. Ka puta ngā hua, he mā, ki ētahi wāhi, he māwhero rānei. Ko te ingoa pūtaiao he Leptospermum scoparium, ko te ingoa reo Pākehā he Teatree.
Манука или чајно дрво (науч. Leptospermum scoparium, маорски: mānuka) — грмушка или мало дрво кое потекнува од и расте во Нов Зеланд и југоисточна Австралија. Мануката вирее низ цел Нов Зеланд, особено во сувите краишта на источните брегови на Северниот Остров и Јужниот Остров, како и во Тасманија, Викторија и Нов Јужен Велс во Австралија[1][2][3]. Растението го добило името „чајно дрво“ бидејќи морепловецот Капетан Кук варел чај од неговите листови[4].
Мануката е плодородно дрво од типот на честаци и најчесто е првото растение кое успева да се расплоди на опустошено тло. Типично расте од 2 до 5 м во височина, но може и да нарасне во дрво со умерена големина до 15 м. Дрвото е зимзелено, со густи гранки и мали листови со должина од 7-20 мм и ширина од 2-6 мм, со краток жилест врв. Цветовите му се бели, но понекогаш и розови со пречник од 8-15 мм (поретко се среќаваат примероци и до 25 мм), со пет цветни ливчиња.
Стеблото му е цврсто и жилаво и затоа се користи за изработка на рачки за алати. Струготините даваат одлична арома кога се користат за пушење на месо и риба. Медот од неговите цветови има особен вкус и е потемен и побогат со арома одколку детелиновиот мед, и има голема антибактериска моќ. Во Нов Зеланд овој мед може да се најде во секоја продавница.
„Манука“ е маорското име на дрвото кое е во употреба во Нов Зеланд, додека името „чајно дрво“ се користи и во Нов Зеланд и во Австралија.
Манука или чајно дрво (науч. Leptospermum scoparium, маорски: mānuka) — грмушка или мало дрво кое потекнува од и расте во Нов Зеланд и југоисточна Австралија. Мануката вирее низ цел Нов Зеланд, особено во сувите краишта на источните брегови на Северниот Остров и Јужниот Остров, како и во Тасманија, Викторија и Нов Јужен Велс во Австралија. Растението го добило името „чајно дрво“ бидејќи морепловецот Капетан Кук варел чај од неговите листови.
Мануката е плодородно дрво од типот на честаци и најчесто е првото растение кое успева да се расплоди на опустошено тло. Типично расте од 2 до 5 м во височина, но може и да нарасне во дрво со умерена големина до 15 м. Дрвото е зимзелено, со густи гранки и мали листови со должина од 7-20 мм и ширина од 2-6 мм, со краток жилест врв. Цветовите му се бели, но понекогаш и розови со пречник од 8-15 мм (поретко се среќаваат примероци и до 25 мм), со пет цветни ливчиња.
Стеблото му е цврсто и жилаво и затоа се користи за изработка на рачки за алати. Струготините даваат одлична арома кога се користат за пушење на месо и риба. Медот од неговите цветови има особен вкус и е потемен и побогат со арома одколку детелиновиот мед, и има голема антибактериска моќ. Во Нов Зеланд овој мед може да се најде во секоја продавница.
„Манука“ е маорското име на дрвото кое е во употреба во Нов Зеланд, додека името „чајно дрво“ се користи и во Нов Зеланд и во Австралија.
Leptospermum scoparium, commonly called mānuka, (Māori pronunciation: [maːnʉka]) mānuka myrtle,[1] New Zealand teatree,[1] broom tea-tree,[2] or just tea tree, is a species of flowering plant in the myrtle family Myrtaceae, native to New Zealand (including the Chatham Islands) and south-east Australia.[1][3][4][5] Its nectar produces Mānuka honey.
Mānuka is a prolific shrub-type tree and is often one of the first species to regenerate on cleared land. It is typically a shrub growing to 2–5 m (7–16 ft) tall, but can grow into a moderately sized tree, up to 15 m (49 ft) or so in height. It is evergreen, with dense branching and small leaves 7–20 mm (0.28–0.79 in) long and 2–6 mm (0.079–0.24 in) broad, with a short spine tip. The flowers are white, occasionally pink, 8–15 mm (0.31–0.59 in) – rarely up to 25 mm (0.98 in) – in diameter, with five petals. The wood is tough and hard.
Mānuka is often confused with the related species kānuka (Kunzea ericoides) – the easiest way to tell the difference between the two species in the field is to feel their foliage – mānuka leaves are prickly, while kānuka leaves are soft.[6] Alternatively, the seed capsules of mānuka are large (5–7 mm or 0.20–0.28 inches in diameter)[7] and often remain on the plant year round, whereas the seed capsules of kānuka are much smaller (2.2–4.6 mm or 0.087–0.18 inches in diameter)[8] and are not present for much of the year.
The Latin specific epithet scoparium means "like broom", referring to Northern Hemisphere genera such as Genista and Cytisus which it superficially resembles,[9] but to which it is only distantly related.
Evidence suggests that L. scoparium originated in Australia before the onset of the Miocene aridity, and moved as a result of long-distance dispersal events to New Zealand from eastern Australia sometime during the last 20 million years.[10] Cyclones and other wind activity are most likely responsible for transporting seeds long distances.[4] Supporters of this claim cite evidence that the genus Leptospermum arose under conditions where frequent forest fires were common (i.e. in Australia, and not temperate New Zealand), because they possess fire-adaptive traits like serotiny and storage lignotubers.[11] It has been postulated that on arrival in New Zealand, L. scoparium became established in limited edaphically suitable areas until the arrival of the Polynesian people, whose fire and forest-clearing brought about the low-nutrient-status soils for which it was preadapted in its homeland.[3] It is now more common in New Zealand than it is in Australia. It is found throughout New Zealand, but is particularly common on the drier east coasts of the North and South Islands, and in Australia in Tasmania, Victoria and New South Wales.
The adult mānuka beetle (Pyronota festiva) and its larvae feed on L. scoparium in New Zealand.[12]
Various pollinators are known to visit L. scoparium, some examples include Melangyna novaezelandiae, Hylaeus, and Honeybees.[13]
Leptospermum scoparium is in the process of evolutionary differentiation as a result of its isolation from fellow members of the Leptospermum genus. New studies demonstrate a loss of lignotubers among populations of Leptospermum scoparium located in relatively fire-free zones of New Zealand's South Island, while Australian and Tasmanian populations retain their lignotubers along with stronger manifestations of serotiny.[11] Australian populations of Leptospermum scoparium are shown to be chemically distinct from their New Zealand counterparts, with significantly higher levels of cinteole and monoterpines. Chemotypical variations also exist between different populations within New Zealand, leading some to suggest that L. scoparium be divided into three subspecies: those with high pinenes, high triketones, and high sesquiterpenes.[14] Recently, however, new research suggests that plant-to-plant variation far outstrips the variation seen between geographically isolated manuka sites, at least with regard to nectar chemistry.[15]
Mānuka, tea tree and kāhikatoa are common names for this species.[16] "Jelly bush" is also used in Australia to describe similar honey from Leptospermum polygalifolium. Tea tree arose because Captain Cook used the leaves to make a 'tea' drink.[17]
The name mānuka is from Māori spoken in New Zealand.[18] It comes from Proto-Polynesian *nukanuka or *nuka which refers to Decaspermum fructicosum due to its similar small white flowers; it is a doublet of the aforementioned kānuka (referring to not only Kunzea ericoides but also K. robusta).[19]
Numerous cultivars have been developed for garden use, of which the following have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit:[20]
Many more cultivars are available in New Zealand but often the plant performs better in cultivation overseas. This is because in its homeland it is subject to attack by scale insects that secrete a honeydew on which grows a sooty mould that eventually debilitates the plant. Because of this, attempts have been made, with limited commercial success, to cross the showy New Zealand cultivars with mould-resistant Australian Leptospermum species.[25]
The wood was often used for tool handles. Mānuka sawdust imparts a delicious flavour when used for smoking meats and fish. It is cultivated in Australia and New Zealand for mānuka honey, produced when honeybees gather the nectar from its flowers, and for the pharmaceutical industry. It is also used for carving. An essential oil, for which many medicinal claims are made, is produced by steam distillation of its leaves. Mānuka, as it is called by most New Zealanders, was used in pre-European times by Māori, and still is. A decoction of the leaves was drunk for urinary complaints and as a febrifuge (an agent for reducing fever). The steam from leaves boiled in water was inhaled for head colds. A decoction was prepared from the leaves and bark and the warm liquid was rubbed on stiff muscles and aching joints. The emollient white gum, called pai mānuka, was given to nursing babies and also used to treat scalds and burns. Chewing the bark is said to have a relaxing effect and it enhances sleep.[26]
Kākāriki parakeets (Cyanoramphus) use the leaves and bark of mānuka and kānuka to rid themselves of parasites. Apart from ingesting the material, they also chew it, mix it with preen gland oil and apply it to their feathers.[27]
Tea tree, burgundy-red cultivar 'Wiri Donna' cultivar, Auckland Botanic Gardens Leptospermum scoparium, commonly called mānuka, (Māori pronunciation: [maːnʉka]) mānuka myrtle, New Zealand teatree, broom tea-tree, or just tea tree, is a species of flowering plant in the myrtle family Myrtaceae, native to New Zealand (including the Chatham Islands) and south-east Australia. Its nectar produces Mānuka honey.
Leptospermum scoparium, el manuka o árbol del té, es un arbusto o árbol bajo. Se distribuye por las costas áridas del este de la Isla Norte y la Isla del Sur en Nueva Zelanda, y en Tasmania, Victoria y Nueva Gales del Sur en Australia.
Manuka —del maorí 'mānuka'— es el nombre usado en Nueva Zelanda, aunque está más extendido el nombre "árbol de té" —tea tree— que comparte con Melaleuca spp. El nombre se difundió a partir del uso que James Cook hizo de sus hojas, como sucedáneo del té.[1]
Es un árbol prolífico del tipo matorral y es con frecuencia una de las primeras especies en regenerar la tierra clareada. Es típicamente un arbusto que crece 2-5 m de alto, pero puede crecer a un tamaño de un árbol mediano de más o menos 15 m de altura. Es perennifolio, con ramas densas y hojas de 7-20 mm de largo y 2-6 mm de ancho, con una corta punta espinosa. Las flores son blancas, ocasionalmente rosas, 8-15 mm (raramente hasta 25 mm) de diámetro, con cinco pétalos. Esta especie es con frecuencia confundida con la especie relacionada Kanuka – la forma más fácil para encontrar la diferencia entre las dos especies en el campo es sentir su follaje – Las hojas del manuka son punzantes mientras las del kanuka son suaves.[2] La madera es resistente y dura, y era con frecuencia usada en mangos para herramientas. El aserrín de manuka brinda un delicioso sabor cuando se usa para el ahumado de carnes y pescado.
Los maoríes usaban partes de la planta como medicina natural.
Los pericos kakariki (Cyanoramphus) usan las hojas del manuka y el kanuka para deshacerse de los parásitos, masticando sus hojas y mezclándolo con el aceite de la glándula uropigial para aplicarlo en sus plumas.[3]
A la miel del manuka se le atribuyen propiedades antisépticas.
Leptospermum scoparium fue descrita por J.R.Forst. & G.Forst. y publicado en Characteres Generum Plantarum 36. 1775.[4]
Leptospermum: nombre genérico que viene del griego antiguo "leptos" y "sperma", que significa "semilla fina".
scoparium: epíteto latino que significa "como una escoba"[5]
Leptospermum scoparium, el manuka o árbol del té, es un arbusto o árbol bajo. Se distribuye por las costas áridas del este de la Isla Norte y la Isla del Sur en Nueva Zelanda, y en Tasmania, Victoria y Nueva Gales del Sur en Australia.
Leptospermum scoparium
Le Manuka (Leptospermum scoparium) est un arbrisseau de la famille des Myrtacée, à feuilles persistantes à écorce écaillée, s'élevant jusqu'à 3 mètres. Ses feuilles sont petites et odorantes et ses fleurs blanches et parfumées. On le connaît parfois mieux sous son nom anglais de Tea tree.
Il pousse à l'état sauvage en Nouvelle-Zélande, Australie, y compris la Tasmanie dans des régions au climat doux et océanique, en sol acide. Sa résistance au gel est modérée (−7 °C).
Cet arbuste est l'un des nombreux végétaux baptisés « tea tree » par les colons britanniques. Ce terme prête à confusion, et en français sa traduction arbre à thé désigne uniquement l'espèce Melaleuca alternifolia, une autre Myrtacée. Par ailleurs, l'arbre qui est à l'origine de la boisson, notamment les thés verts japonais, est encore une autre espèce végétale, il s'agit du Camellia sinensis.
La médecine maori utilisait le manuka, l'huile essentielle que l'on extrait par distillation à la vapeur a des propriétés: antiseptique, antifongique, décongestionnante...
Les composés actifs de cette huile sont:
Des travaux de recherches menés par l'Université de Waikato en Nouvelle-Zélande ont mis en évidence les propriétés médicinales du miel de manuka offrant à l'apiculture de nouveaux marchés.
Tous les miels contiennent une enzyme spécifique qui produit du peroxyde d'hydrogène[1], un antiseptique reconnu. Ceci peut varier beaucoup d’un miel à l’autre. Certains miels de Manuka contiennent en outre des propriétés antibactériennes et antiseptiques spécifiques. Le consortium de promotion du miel de Manuka (Nouvelle-Zélande) a créé l'UMF (Unique Manuka Factor) afin de pouvoir mesurer lesdites propriétés. Ce miel est efficace sur des bactéries multirésistantes (entérocoque ou et staphylocoque doré, Streptococcus pyrogenes)[2],[3] et semble avoir des propriétés anti-inflammatoires et cicatrisantes (ce miel est particulièrement efficace sur les brûlures et les ulcères). En plus de ses qualités antibactériennes, le miel de Manuka possède d'autres propriétés : il diminue les œdèmes, augmente la circulation sanguine et accélère la cicatrisation[réf. souhaitée].
Si d'autres miels (Thym, Sidr du Yémen) sont réputés comme ayant d'excellentes propriétés antiseptiques, antibactériennes et cicatrisantes, aucune comparaison scientifique des qualités de ces différents miels n'existe à ce jour.
L'UMF est le terme désignant l'« action spécifique du miel de manuka » découverte par Peter Molan (Université de Waikato). L'« Active Manuka Honey Association » (AMHA) de Nouvelle-Zélande en a fait une marque commerciale, il permet d'indexer la teneur en UMF des miels, et de garantir son authenticité.
En avril 2008, le Professeur Thomas Henle, de l'Université technique de Dresde (Allemagne) a identifié le méthylglyoxal comme étant le composé actif du miel de Manuka[4]. Les produits portent maintenant l'inscription « MGO Manuka honey » (MGO), qui indique la teneur du miel en méthylglyoxal (un indice de 100 représente 100 mg de méthylglyoxal par kilogramme).
OMA qui signifie « Organic Manuka Active »[5] est parfois utilisé, il indique de la même façon que MGO ou IAA la teneur du miel en méthylglyoxal.
En raison de la prime élevée payée pour le miel de manuka, une prime payée car le miel de manuka ne peut être cultivé et produit qu'en Nouvelle-Zélande, ce qui le rend plus cher en raison d'un approvisionnement moindre et des coûts d'expédition plus élevés[6], un nombre croissant de produits désormais étiquetés comme tels dans le monde sont contrefaits ou falsifiés. Selon les recherches de l'UMFHA[7], la principale association professionnelle des producteurs de miel de manuka de Nouvelle-Zélande, alors que 1 700 tonnes de miel de manuka y sont fabriquées chaque année, ce qui représente presque toute la production mondiale, quelque 10 000 tonnes de produits sont vendus à l'échelle internationale sous forme de miel de manuka, dont 1 800 tonnes rien qu'au Royaume-Uni. Lors d'essais effectués par des agences gouvernementales au Royaume-Uni entre 2011 et 2013, la majorité des miels marqués manuka ont manqué de l'activité antimicrobienne non peroxyde du miel de manuka. De même, sur 73 échantillons testés par l'UMFHA en Grande-Bretagne, en Chine et à Singapour en 2012-13, 43 étaient négatifs. Des tests séparés de l'UMFHA à Hong Kong ont révélé que 14 des 56 miels de manuka échantillonnés avaient été falsifiés avec du sirop de glucose. En 2013, l'Agence britannique des normes alimentaires (Food Standards Agency) a demandé aux autorités chargées des normes commerciales d'alerter les vendeurs de miel de manuka sur la nécessité d'une conformité légale. Il existe une gamme confuse de systèmes pour évaluer la force des miels de manuka. Dans une chaîne du Royaume-Uni en 2013, deux produits étaient étiquetés « 12+ actif » et « 30+ activité totale » respectivement pour « activité peroxyde naturelle » et un autre « actif 12+ » en force pour « activité phénol totale », mais aucun des trois n'ont été marqués pour la force de l'activité antimicrobienne non peroxyde, spécifique au miel de manuka.
Il y a eu de plus en plus des conflits de territoire entre les producteurs opérant à proximité de grands bouquets d'arbres manuka, et aussi des cas rapportés de nombreuses ruches sabotées, empoisonnées, ou volées[8],[9].
Des recherches menées au Japon ont démontré qu'il existe des identificateurs chimiques uniques présents dans les miels de Leptospermum qui ne se trouvent pas dans le miel ordinaire, ce qui facilite la distinction entre les produits contrefaits et le miel de Manuka pur et naturel.
En Australie, tout le miel défini et étiqueté comme « Australian Manuka Active » et portant le logo de la marque d'authenticité de l'« Australian Manuka Honey Association » (AMHA)[10], doit être produit en Australie et testé par un laboratoire agréé indépendant pour s'assurer qu'il contient au moins deux des critères suivants lorsque emballé :
Tout d'abord il n'y a pas d'effets secondaires du miel de Manuka. Fondamentalement, une étude néozélandaise a montré que si vous prenez 5 ml (une cuillère à café) quatre fois par jour, il n'y a aucun danger pour la santé même si vous continuez à le prendre pendant quatre semaines consécutives. Cependant les points suivants nécessitent une attention :
Leptospermum scoparium
Le Manuka (Leptospermum scoparium) est un arbrisseau de la famille des Myrtacée, à feuilles persistantes à écorce écaillée, s'élevant jusqu'à 3 mètres. Ses feuilles sont petites et odorantes et ses fleurs blanches et parfumées. On le connaît parfois mieux sous son nom anglais de Tea tree.
Il pousse à l'état sauvage en Nouvelle-Zélande, Australie, y compris la Tasmanie dans des régions au climat doux et océanique, en sol acide. Sa résistance au gel est modérée (−7 °C).
Leptospermum scoparium (manuka atau pohon teh atau hanya Leptospermum) adalah sebuah semak atau pohon kecil asli Selandia Baru dan Australia tenggara. Bukti menunjukkan bahwa L. scoparium berasal dari Australia sebelum terjadinya kekeringan Miosen, yang akhirnya menyebar dari timur Australia ke Selandia Baru.
Sangat mungkin bahwa pada saat kedatangan di Selandia Baru, L. scoparium tumbuh terbatas di beberapa daerah sampai kedatangan orang Polinesia, yang membuka hutan dengan membakarnya. Saat ini L. scoparium ditemukan di seluruh Selandia Baru, tetapi sangat umum di pantai timur yang lebih kering dari Pulau Utara dan Pulau Selatan, dan di Australia di Tasmania, Victoria dan New South Wales. Manuka (dari Manuka Māori) adalah nama umum yang digunakan bersama dengan "jelly bush" dan "pohon teh" di Australia dan juga di Selandia Baru. Nama ini muncul karena Kapten Cook menggunakan daun tersebut untuk membuat minuman "teh".[1]
Leptospermum scoparium (manuka atau pohon teh atau hanya Leptospermum) adalah sebuah semak atau pohon kecil asli Selandia Baru dan Australia tenggara. Bukti menunjukkan bahwa L. scoparium berasal dari Australia sebelum terjadinya kekeringan Miosen, yang akhirnya menyebar dari timur Australia ke Selandia Baru.
Sangat mungkin bahwa pada saat kedatangan di Selandia Baru, L. scoparium tumbuh terbatas di beberapa daerah sampai kedatangan orang Polinesia, yang membuka hutan dengan membakarnya. Saat ini L. scoparium ditemukan di seluruh Selandia Baru, tetapi sangat umum di pantai timur yang lebih kering dari Pulau Utara dan Pulau Selatan, dan di Australia di Tasmania, Victoria dan New South Wales. Manuka (dari Manuka Māori) adalah nama umum yang digunakan bersama dengan "jelly bush" dan "pohon teh" di Australia dan juga di Selandia Baru. Nama ini muncul karena Kapten Cook menggunakan daun tersebut untuk membuat minuman "teh".
Leptospermum scoparium (J.R.Forst. & G.Forst., 1776), comunemente nota come manuka, è una pianta appartenente alla famiglia delle Mirtacee, originaria della Nuova Zelanda e dell'Australia[2].
Con un'altezza di 2-5 m, si sviluppa rapidamente e di solito è tra le prime specie vegetali a colonizzare un'area deforestata.
L. scoparium è una specie presente in Australia, negli stati federati di Nuovo Galles del Sud, Victoria e Tasmania, in entrambe le isole maggiori della Nuova Zelanda e nell'arcipelago delle isole Chatham. Risulta inoltre introdotta in Regno Unito e nell'arcipelago delle Hawaii[2].
La manuka è molto coltivata recentemente perché consente una buona produzione di miele, inoltre alcuni studi hanno trovato delle proprietà particolari in questo miele. Il miele di manuka sembra possedere alcune proprietà antibatteriche.[3][4]
Leptospermum scoparium (J.R.Forst. & G.Forst., 1776), comunemente nota come manuka, è una pianta appartenente alla famiglia delle Mirtacee, originaria della Nuova Zelanda e dell'Australia.
De manuka (Leptospermum scoparium) is een kleine boom of struik uit de mirtefamilie. De plant komt van oorsprong uit Nieuw-Zeeland en het zuiden van Australië. De naam tea tree (= theeboom) werd aan de boom gegeven door James Cook, die de blaadjes gebruikte om een theeachtige drank van te zetten.
Een manuka wordt gemiddeld 2 tot 5 meter hoog, maar kan onder gunstige omstandigheden ook 15 meter hoog worden. De boom is groenblijvend. De bloemen van de manuka zijn doorgaans wit, maar soms ook roze.
De manuka is vooral bekend van het feit dat de producten gemaakt van deze boom een grote antibacteriële werking hebben. De Maori gebruikten de boom reeds als natuurlijk medicijn. Tegenwoordig worden onder andere manukahoning en theeboomolie geproduceerd van delen van de boom.
Hoewel de manukaplant nu wordt gezien als een van de belangrijkste planten van Nieuw-Zeeland, stond hij voor het grootste deel van de 20e eeuw bekend als vervelend onkruid. Voornamelijk boeren hadden veel problemen met deze plant. Toen de plant werd bedreigd door een schimmel, werd dit gezien als een zege. Er waren zelfs geïnfecteerde bomen te koop om de verspreiding van de schimmel te helpen.
Na periodes van onderzoek, is de relatie tussen Nieuw-Zeelanders en manuka echter bijna compleet omgedraaid. Door de robuustheid van de plant, is deze geschikt voor de meest uiteenlopende natuurlijke omstandigheden en bieden ze schaduw en beschutting voor de minder robuuste flora en fauna. Dit is tevens de reden dat manuka wordt ingezet bij het behoud en de ontwikkeling van natuurgebieden.[1]
Hoewel het raar klinkt, kunnen de manukaplant en vuur goed met elkaar overweg. De plant heeft zich namelijk aangepast aan de extreme omstandigheden van bosbranden die in zijn leefgebied veel voorkomt. Wanneer de capsules die de manukazaden bevatten worden blootgesteld aan intense warmte, rook en/of vuur, springen deze open en verspreiden de zaden over de zojuist kaalgebrande grond. In prehistorisch Nieuw-Zeeland kwamen bosbranden zeer zelden voor, maar toen de Maori in Nieuw-Zeeland aankwamen, werden grote delen van de begroeiing weggehaald door middel van vuur. Hierdoor vierde de manukaboom hoogtijdagen. Tegenwoordig is manuka overal in Nieuw-Zeeland terug te vinden, de lage gebieden, de berggebieden, van het noordelijkste puntje op Cape Reinga tot aan Stewart Island.
De eerste toepassing van manuka is ontstaan op een van de reizen van James Cook, de ontdekker van Nieuw-Zeeland. Zijn bemanning gebruikte de bladeren van de manuka om thee van te maken. De kolonisten uit Europa hebben deze toepassing ook gebruikt en gaven de struik de (nog steeds bekende) naam "tea tree". Naast de manukastruik, wordt deze naam ook gebruikt voor de habitueel vergelijkbare Kanuka-struik.[2] James Cook gebruikte de bladeren van de manukastruik tevens om bier van te brouwen.[3]
Manukahoning, dat wordt gemaakt van de bloemen van de manukastruik, wordt gezien als een superfood met hoge antibacteriële werking. Er wordt veel onderzoek gedaan naar de medische werking van de manukahoning en de vele toepassingen hiervan.[4] De manukahoning wordt in grote hoeveelheden geëxporteerd.
Ook etherische olie dat wordt gewonnen uit de bladeren, wordt veelvuldig gebruikt en vormt de basis voor veel medische en cosmetische toepassingen.
Het hout van de manukastruik wordt ook voor veel toepassingen gebruikt zoals meubels, huizen, kano’s en gereedschap. Het is een harde houtsoort en is goed bewerkbaar. Het zaagsel van het hout van de manukastruik wordt gebruikt voor extra smaak bij het roken van vlees en vis.
Hoewel Nieuw-Zeelanders in het verleden niet altijd heel positief waren over de manuka, is de plant voor de Māori altijd belangrijk geweest. De manuka werd door de Māori voor veel verschillende dingen gebruikt, waaronder als voedsel, medicijn en om gereedschap en kunst van te maken. Voornamelijk aan de genezende werking van de manuka werd veel waarde gehecht. De bladeren werden gebruikt om koorts tegen te gaan en balsem tegen brandwonden en de hoest werd gemaakt van de manuka. De schors van de manuka werd door de Māori ingezet als pijnstiller, mondwater, tegen diarree en voor het verlagen van koorts.[1]
De manuka (Leptospermum scoparium) is een kleine boom of struik uit de mirtefamilie. De plant komt van oorsprong uit Nieuw-Zeeland en het zuiden van Australië. De naam tea tree (= theeboom) werd aan de boom gegeven door James Cook, die de blaadjes gebruikte om een theeachtige drank van te zetten.
Een manuka wordt gemiddeld 2 tot 5 meter hoog, maar kan onder gunstige omstandigheden ook 15 meter hoog worden. De boom is groenblijvend. De bloemen van de manuka zijn doorgaans wit, maar soms ook roze.
De manuka is vooral bekend van het feit dat de producten gemaakt van deze boom een grote antibacteriële werking hebben. De Maori gebruikten de boom reeds als natuurlijk medicijn. Tegenwoordig worden onder andere manukahoning en theeboomolie geproduceerd van delen van de boom.
Manuka (Leptospermum scoparium), også kalla rosenmyrte og newzealandsk tetre, er ei art av dekkfrøplantar i myrtefamilien, Myrtaceae. Planten er endemisk til Søraust-Australia og New Zealand.
Treet er snøgtveksande, og er ofte ein av dei første artane som regenererer på rydda land. Det er til vanleg buskliknande, og veks seg frå to til fem meter høgt, men kan veksa til eit tre av moderat storleik, 15 meter eller så i høgda. Det er eviggrønt med tette greiner og små blad, 7-20 mm lange og 2-6 mm breie, med ein kort, kvass rygg. Blomane er kvite, i blant rosa, 8–15 mm (sjeldan opp til 25 mm) i diameter, med fem kronblad. Denne arten vert ofte forveksla med den nære slektningen kanuka – den enklaste måten å skilja dei, er å kjenne på blada, manukablad er stikkande, medan kanukablad er mjuke.[1] Veden er sterk og hard.
Vitskaplege funn tyder på at L. scoparium oppstod i Australia før starten av miocentida, og at planten spreidde seg relativt nyleg frå det austlege Australia til New Zealand.[2] Truleg har manukaplanten etablert seg i avgrensa område med høveleg jordsmonn då det først kom til New Zealand, fram til innvandringa av polynesiske folkeslag, som med avbrenning av skog og hogst bringa fram det næringsfattige jordsmonnet som treet var tilpassa til i heimlandet sitt. Det veks no over heile New Zealand, men er særleg vanleg i dei tørre, kystnære strøka aust på Nord- og Sørøya på New Zealand, og i Australia i Tasmania, Victoria og i New South Wales.
Manuka (frå maori) er det vanlege namnet, og vert bruka saman med «gelétre» (jelly bush) og «tetre» (tea tree) i Australia og i mindre grad også på New Zealand. Dette namnet skal ha oppstått fordi kaptein Cook brukte blada til å laga ein te-drikk.[3]
Talrike kultivarar har vorte framstilte til hagebruk, og dei følgjande har fått utmerkinga Award of Garden Merit frå det britiske hageselskapet Royal Horticultural Society:-
Mange fleire kultivarar er tilgjengelege på New Zealand, men ofte greier plantane seg betre når dei vert dyrka i oversjøiske område. Dette er fordi plantane på New Zealand er utsette for åtak av skjellkledde insekt som skil ut eit sekret som gir vokstergrunnlag for for eit sotfarga mygl som etter kvart svekkjer plantane. Av denne årsaka er det – med avgrensa kommersiell suksess – gjort forsøk med å kryssa dei prangande plantane frå New Zealand med resistente australske kultivarar [8].
Treverket vart ofte brukt til handtak på verktøy. Manukasagflis bidreg til god smak når den vert brukt i røyking av kjøt og fisk. På New Zealand vert treet dyrka for produksjon av manukahonning, framstilt av honningbier som samlar nektar frå blomane, og til farmasøytisk industri. Det vert også brukt til treskurd og utvinning av olje.
Kākārikiparakittar brukar lauva og borken til manuka og kanuka til å kvitta seg med parasittar. I tillegg til å eta og svelgja materialet, tygg dei det og blandar med olje frå oljekjertlane og gnir det inn i fjørene[9].
Manuka (Leptospermum scoparium), også kalla rosenmyrte og newzealandsk tetre, er ei art av dekkfrøplantar i myrtefamilien, Myrtaceae. Planten er endemisk til Søraust-Australia og New Zealand.
Mānuka (Leptospermum scoparium), også kalt Manuka myrte,[1] Newzealandsk tetre,[1] eller bare tetre, er en art i Myrtefamilien, som vokser på New Zealand og sørøst i Australia.
Busken vokser vanligvis til en høyde på 2-5 meter, men kan bl opptil 15 meter høye. Den er eviggrønn, med tett forgrening og små, 7–20 mm lange og 2–6 mm brede blader. Blomstene er hvite, noen ganger rosa, 8–15 mm (sjelden med enn 25 mm) i diameter, med fem kronblad. Denne arten forveksles ofte med den nært beslektede arten Kanuka - den enkleste måten å se forskjellen mellom de to artene i felten, er å kjenne på løvverket - Manukas blader er stikkende, mens Kanuka har myke blader.[2]
Trevirket fra treet brukes ofte til å lage verktøy, mens sagflisen ofte brukes til røyking av kjøtt og fisk. Blomsten på treet er også kilde til Manukahonning.
Mānuka (Leptospermum scoparium), også kalt Manuka myrte, Newzealandsk tetre, eller bare tetre, er en art i Myrtefamilien, som vokser på New Zealand og sørøst i Australia.
Multimedia w Wikimedia Commons 
Hasło w Wikisłowniku Manuka (Leptospermum scoparium) – krzew z rodziny mirtowatych pochodzący z Nowej Zelandii i południowo-wschodniej Australii[3].
Występuje na terenie całej Nowej Zelandii, najliczniej na suchym wschodnim wybrzeżu Północnej i Południowej Wyspy. W Australii rośnie w Tasmanii, stanie Wiktorii i Nowej Południowej Walii[3].
Manuka to łatwo rozmnażający się krzew, wytrzymały na bardzo trudne warunki glebowe. Osiąga wysokość od 2 do 5 metrów. Jest to roślina wiecznie zielona, o gęstym ugałęzieniu i małych, szpiczasto zakończonych liściach (o długości 7-20 mm i 2-6 mm szerokości). Kwiaty są białe, gdzieniegdzie zaróżowione, o średnicy od 8 do 15 mm (rzadko do 25 mm), z pięcioma płatkami. Ich kształt przypomina gwiazdę.
Często mylona z kanuką. Najłatwiej je odróżnić po listowiu: liście manuki są szorstkie, natomiast kanuki – gładkie.
Manuka (Leptospermum scoparium) – krzew z rodziny mirtowatych pochodzący z Nowej Zelandii i południowo-wschodniej Australii.
Leptospermum scoparium, conhecido como mānuka, manuka, árvore-chá e leptospermo, é uma espécie de arbusto ou árvore florífera nativa do sudeste da Austrália e da Nova Zelândia.[1]
Leptospermum scoparium é uma árvore arbustiva prolífica. Geralmente cresce de forma arbustiva com altura de 2-5 m, mas pode ser cultivado como uma árvore até 15 m. Os ramos lenhosos são bastante ramificados. As folhas que cobrem os ramos são pequenas, persistentes, e aromáticas, normalmente de coloração verde-acinzentada, mas podendo variar de verde escuro até cor de vinho, dependendo do cultivar. As flores normalmente são brancas ou rosas, mas pode apresentar vermelho ou até violeta em alguns cultivars.
Introduzido para cultivação na Inglaterra por Sir Joseph Banks em 1771, depois de uma viagem de três anos com o Capitão James Cook ao Pacífico Sul, tem se espalhado desde então para cultivo em jardins e parques ao redor do mundo.
Deve ser cultivado sob sol pleno, em solo rico e bem drenado. Aguenta poda e geada. Não tolera o calor tropical.
É frequentemente cultivada como base para mel e para usos farmacológicos. O mel de manuka é o de maior preço do mundo dada a dificuldade da sua produção e a exclusividade da planta na Oceania.
Leptospermum scoparium, conhecido como mānuka, manuka, árvore-chá e leptospermo, é uma espécie de arbusto ou árvore florífera nativa do sudeste da Austrália e da Nova Zelândia.
Leptospermum scoparium là một loài thực vật có hoa trong Họ Đào kim nương. Loài này được J.R.Forst. & G.Forst. mô tả khoa học đầu tiên năm 1775.[1]
.jpg)
Bài viết phân họ thực vật Myrtoideae này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Leptospermum scoparium là một loài thực vật có hoa trong Họ Đào kim nương. Loài này được J.R.Forst. & G.Forst. mô tả khoa học đầu tiên năm 1775.
Leptospermum scoparium J.R.Forst. & G.Forst.
Синонимы
Тонкосемя́нник метлови́дный, или Ма́нука (лат. Leptospermum scoparium, маори mānuka) — вид цветковых растений рода Тонкосемянник (Leptospermum) семейства Миртовые (Myrtaceae).
Кустарник или дерево до 8 м высотой. Ветви и молодые листья более или менее густо покрыты серебристым опушением, а со старых частей растения кора облезает полосами. Древесина прочная и твёрдая.
В основном сидячие, жёсткие, тёмно-зелёные, ароматные[2], остроконечные, прямостоячие или горизонтально располагающиеся листья бывают двух типов (на одном растении присутствуют листья только одного типа): узколанцетные или овальные с сердцевидным основанием, 4—12 (редко 20) мм длиной и 1—4 мм шириной.
Кунцея вересковидная[en] (Kunzea ericoides), или канука — близкий родственник тонкосемянника метловидного. Эти растения можно различить по их листьям: у первого вида они мягкие, у второго — жёсткие[3].
Цветки, как правило, располагаются одиночно в пазухах листьев, иногда на концах ветвей, сидячие или на коротких цветоножках. Цветки до 2 см в диаметре, имеют широкие чашевидные венчики с треугольными, рано опадающими чашелистиками. Распростёртые лепестки округлой формы, около 6 мм длиной, белые, изредка розовые. Цветение с сентября по февраль[2].
Тычинок около 20; их тычиночные нити значительно тоньше столбика. Завязь верхняя, гладкая.
Плод — деревянистая коробочка размером 3—7×4—10 мм, находится вне чашечки[4].
Тонкосемянник метловидный родом из Новой Зеландии[4] и юго-востока Австралии[5] (Тасмания, Виктория, Новый Южный Уэльс). В Новой Зеландии этот вид произрастает от низин до субальпийского пояса в различных местообитаниях, особенно на открытых склонах, речных берегах, окраинах лесов и кустарниковых зарослей[4].
Тонкосемянник метловидный — очень выносливое растение, для роста ему нужно очень мало питательных веществ. Тем не менее, несмотря на большую устойчивость, ему необходима влажная почва. Кроме того, он совершенно не выносит тени[6].
Идеальные условия для тонкосемянника метловидного встречаются на Северном острове Новой Зеландии, его основном месте произрастания[7].
Желтолобый прыгающий попугай (Cyanoramphus auriceps), новозеландский горный прыгающий попугай (Cyanoramphus malherbi) и краснолобый прыгающий попугай (Cyanoramphus novaezelandiae) используют листья и кору тонкосемянника метловидного для избавления от паразитов. Кроме того, что они заглатывают листья, они также разжёвывают их, смешивают с секретом копчиковой железы и наносят смесь на свои перья[8].
Джеймс Кук во время своей экспедиции заваривал листья тонкосемянника метловидного, получая подобие чайного напитка[9].
Древесина этого растения часто используется для изготовления рукояток инструментов[10]. Опилки применяют при копчении мяса и рыбы для придания пище приятного аромата.
В Новой Зеландии тонкосемянник метловидный выращивают для получения особого мёда, а также для медицинских целей. Растение содержит эфирные масла[11], обладающие антибактериальным и противовоспалительным эффектом[12]. Благодаря эфирным маслам его также используют в ароматерапии[2]. Мёд этого растения показал себя эффективным против Helicobacter pylori, поэтому его применяют для лечения язв и кожных болезней[13].
Было выведено множество садовых сортов тонкосемянника метловидного, следующие из них получили премию AGM Королевского садоводческого общества:
Тонкосемя́нник метлови́дный, или Ма́нука (лат. Leptospermum scoparium, маори mānuka) — вид цветковых растений рода Тонкосемянник (Leptospermum) семейства Миртовые (Myrtaceae).
ギョリュウバイ（檉柳梅、学名：Leptospermum scoparium）はフトモモ科ギョリュウバイ属の常緑低木。
桃色の花が美しいため栽培される。ニュージーランドとオーストラリア南東部原産。
ギョリュウバイの名は、ギョリュウに似て葉が小さく、花がウメに似ることから。ギョリュウ科のギョリュウ（檉柳）ともバラ科のウメとも関係がない。針葉樹のネズに似るのでネズモドキの別名もある。またマオリ語でマヌカ（Manuka）ともいう。葉がお茶や煎じ薬として利用されてきたことからティーツリー（英語では"Tea tree"）ともいうが、アロマテラピーで利用されている同名のハーブ（学名Melaleuca alternifolia)とは同じフトモモ科であるものの、別種である。そこでこれらを区別するために、ギョリュウバイは、New Zealand teatreeとも呼ばれる。
原生地では蜂蜜の蜜源としても好まれ、蜂蜜はマヌカハニー（英: Manuka honey）と呼ばれている。マヌカハニーはピロリ菌駆除力、殺菌力を持ち、民間療法で、胃炎に対し、効果があることが報告されている[1][2]。 整腸・美肌にも良いとされ、オイルマッサージ用のエッセンシャルオイルや化粧石けん、ローションなどの化粧品に加工されている。
ギョリュウバイ（檉柳梅、学名：Leptospermum scoparium）はフトモモ科ギョリュウバイ属の常緑低木。
.jpg)
