The name Silene latifolia has been misapplied to S. vulgaris by some authors, which has been a cause of confusion.
Melandrium boissieri Schischk. = M. latifolium (Poir.) Maire Hündürlüyü (15) 35-60 (70) sm, gövdəsi düz, çəngəlvari budaqlanmış, əsasən aşağı hissədə qismən tüklü, çox vaxt çox xovlu-tüklü olan ikiillik və yaxud çoxillik ot bitkisidir.[1]
Yarpaqları hər iki tərəfdən adətən sıx tüklüdür, kökətrafı və aşağı gövdə yarpaqları elliptik və ya uzunsov-əksinə neştərvaridir, qısa saplağa daralmışdır, qalanları isə oturaqdır, uzunsov və yaxud yumurtaşəkilli-neştərvari, bəzən yumurtaşəkillidir, sivri və ya az sivriləşmiş, nadir halda kütdür, yuxarıdakılar çox vaxt neştərvaridir.[1]
Çiçək qrupu boşdur, çəngəlvari budaqlanmışdır, erkəkcikli çiçəkləri daha budaqlanmış və çoxçiçəklidir.[1]
Qutucuğun uzunluğu (15) 17-18 (20) mm-dir, uzunsov-yumurtaşəkilli və ya əksinə armudşəkillidir, 10 ədəd dişlərlə açılandır, xariçə doğru qatlanmışdır. Toxumlarının uzunluğu 1 mm-ə qədərdir, böyrəkşəkillidir, qonur və az qabarıqdır.[1]
Aprel-İyul (Avqust)[1]
May-Avqust[1]
Azərbaycanın bütün rayonlarında. Ovalıqdan subalp qurşağına qədər.[1]
Kolluqlarda, bağlarda, talalarda, otlu yamaclarda, qaya və daşların kölgəsində, çayın quru yataqlarında, alaqlı yerlərdə, bağ və bostanlarda, əkinlərdə alaq kimi rast gəlinir.[1]
Melandrium boissieri Schischk. = M. latifolium (Poir.) Maire Hündürlüyü (15) 35-60 (70) sm, gövdəsi düz, çəngəlvari budaqlanmış, əsasən aşağı hissədə qismən tüklü, çox vaxt çox xovlu-tüklü olan ikiillik və yaxud çoxillik ot bitkisidir.
L'alfàbrega de ca (Silene latifolia, o Silene alba) és una espècie de planta cariofil·làcia de distribució cosmopolita a Europa, Àsia i Àfrica del Nord, naturalitzada en altres llocs incloent Alaska i Groenlàndia. És ruderal i creix en terres de conreu.
Planta vivaç, pubescent i glandulosa, de [tiges buides i robustes que poden arribar a fer 80 o 100 cm d'alt. Les fulles són aparellades, ovals o oval-lanceolades, lesde la part superior són sense pecíol. Flors blanques en raïms terminals, és una planta dioica, per tant hi ha plantes mascle i plantes femella. El calze és allargat i amb dents agudes, amb 10 nervis en les flors masculines -molt més petites- i 20 nervis en les flors femenines. Pètals bífids coronats d'esquames lanceolades. La separació dels sexes és garantia de la pol·linització creuada. Les flors s'obren cap al capvespre i atrauen els insectes mitjançant el seva aroma. Després de la pol·linització, l'ovari de la flor femella forma una càpsula que quan és seca s'obre i té 10 dents. Floreix a la primavera.[1]
Silene latifolia va ser descrita per Jean Louis Marie Poiret i publicat a Voyage en Barbarie 2: 165–166. 1789.[2][3]
Nombre cromosòmic de Silene latifolia (Fam. Caryophyllaceae) i tàxons infraespecífics: 2n=24[4]
El nomb delgènere està vinculat al personatge de Silè (en grec Σειληνός; en llatí Sīlēnus), pare adoptiu i preceptor de Dionís, sempre representat amb la panxa inflada similar als calzes de nombroses espècies, per exemple Silene vulgaris o Silene conica. Encara que també s'ha evocat a (Teofrast via Lobelius i després Linnaeus) un possible origen a partir del grec σίαλoν, ου, "saliva, moc, bava", fent alusió a la viscositat de certes espècies o bé σίαλος, oν, "gras", que seria el mateix que inflat.
latifolia; epítet específic llatí que significa "de fulla ampla".[5]
L'alfàbrega de ca (Silene latifolia, o Silene alba) és una espècie de planta cariofil·làcia de distribució cosmopolita a Europa, Àsia i Àfrica del Nord, naturalitzada en altres llocs incloent Alaska i Groenlàndia. És ruderal i creix en terres de conreu.
Deugotyledon ac un o deulu'r 'pincs' fel y'u gelwir ar lafar gwlad yw Gludlys gwyn sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Caryophyllaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Silene latifolia a'r enw Saesneg yw White campion.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gludlys Gwyn, Amrywiaeth Gwynflodeuog, Gludlys Hwyrol, Lluglys Gwyn, Lluglys Gwyn Blodeuog, Lluglys Hwyrol.
Caiff ei dyfu'n aml mewn gerddi oherwydd lliw'r planhigyn hwn. Mae'r dail wedi'i gosod gyferbyn a'i gilydd.
Deugotyledon ac un o deulu'r 'pincs' fel y'u gelwir ar lafar gwlad yw Gludlys gwyn sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Caryophyllaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Silene latifolia a'r enw Saesneg yw White campion. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Gludlys Gwyn, Amrywiaeth Gwynflodeuog, Gludlys Hwyrol, Lluglys Gwyn, Lluglys Gwyn Blodeuog, Lluglys Hwyrol.
Caiff ei dyfu'n aml mewn gerddi oherwydd lliw'r planhigyn hwn. Mae'r dail wedi'i gosod gyferbyn a'i gilydd.
Knotovka bílá neboli Silenka širokolistá / bílá (lat. Silene latifolia; synonyma: Melandrium album, Melandrium pratense, Silene alba) je jednoletá až vytrvalá vyšší bylina (40 -100 cm), velmi častá na mezích, loukách a u cest od nížin až do hor.
Květy tohoto druhu jsou dvoudomé. Samičí rostliny mají nafouklý často nafialovělý kalich s tobolkou, samčí bývají štíhlejší, s válcovitým kalichem, který po odkvětu opadá. Kvete od května do září. Lodyhy jsou v horní části žláznaté, dole měkce chlupaté. Plodem jsou široce vejčité tobolky, jenž zůstávají obaleny vytrvalým kalichem.
Knotovka bílá neboli Silenka širokolistá / bílá (lat. Silene latifolia; synonyma: Melandrium album, Melandrium pratense, Silene alba) je jednoletá až vytrvalá vyšší bylina (40 -100 cm), velmi častá na mezích, loukách a u cest od nížin až do hor.
Aftenpragtstjerne (Silene latifolia), ofte skrevet aften-pragtstjerne, er en én- eller flerårig, 20-50 centimeter høj plante i limurt-slægten. Arten er udbredt i Europa, Nordafrika og Nordasien. Den er indført til Nordamerika. Blomsterne er store og hvide. De er sammenrullede om dagen og åbner sig om aftenen. Planten er tvebo.
I Danmark er aftenpragtstjerne temmelig almindelig på strandvolde, affaldspladser, i markskel og langs veje. Den blomstrer her mellem juni og september.
Aftenpragtstjerne (Silene latifolia), ofte skrevet aften-pragtstjerne, er en én- eller flerårig, 20-50 centimeter høj plante i limurt-slægten. Arten er udbredt i Europa, Nordafrika og Nordasien. Den er indført til Nordamerika. Blomsterne er store og hvide. De er sammenrullede om dagen og åbner sig om aftenen. Planten er tvebo.
Die Breitblättrige Lichtnelke[1] (Silene latifolia), auch Weiße Nachtnelke, Weißes Leimkraut, Nacht-Lichtnelke und Nachtnelke genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Nelkengewächse (Caryophyllaceae). Sie ist in Eurasien weitverbreitet.
Ihre Blüten öffnen sich erst am Nachmittag und verströmen dann ihren angenehmen Duft, um Nachtschmetterlinge anzulocken; bereits in der Dämmerung schließen sie sich wieder.
Die Weiße Lichtnelke ist eine ein- bis mehrjährige krautige Pflanze, die Wuchshöhen von 30 bis 120 Zentimeter erreicht. Der Stängel ist an der Basis verzweigt und drüsig weich behaart. Die Laubblätter sind gegenständig und 3 bis 10 Zentimeter lang. Die Blattspreiten sind eiförmig bis eiförmig-lanzettlich, am Ende spitz und behaart. Die grundständigen Blätter sind gestielt und die oberen sitzend.
Die abends stark duftenden Blüten sind radiärsymmetrisch und fünfzählig. Die fünf Kelchblätter sind etwa 1,5 bis 3 Zentimeter lang und besitzen schmale dreieckige Kelchzähne. Der Kelch der männlichen Blüten ist zehnnervig, der der weiblichen Blüten 20-nervig. Nur bei letzteren und bei zwittrigen Blüten ist der Kelch aufgeblasen. Die weißen Kronblätter sind etwa 3 Zentimeter lang. Jedes Kronblatt ist in den so genannten Nagel (das in den Kelch weisende, lang-keilförmige Kronblattteil) und die Platte (rechtwinklig zum Nagel nach außen weisender Kronblattteil) aufgeteilt. Am Übergang von Nagel zu Platte befinden sich kleine Gewebeanhängsel, die zusammen als Nebenkrone bezeichnet werden.
Die eiförmige Kapselfrucht besitzt in etwa die gleiche Größe wie der Kelch, mit nach außen gekrümmten Zähnen. Die Kapselfrucht enthält etwa 1,5 Millimeter lange, schlanke, graue bis dunkelgraue bis braune Samen.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 24.[2]
Die Weiße Lichtnelke ist sommer- oder winterannuell einjährig oder eine zweijährige Halbrosettenpflanze. Ihre Wurzel wächst bis zu 60 cm tief[2]
Blütenökologisch handelt es sich um „Stieltellerblumen mit herausragenden Staubbeuteln und Griffeln“. Sie stehen in armblütigen Dichasien und sind zweihäusig bis dreihäusig. Die Verteilung der Geschlechtschromosomen ist wie beim Menschen (XX, XY). Die Zwitterblüten sind vormännlich. Das bedeutet, dass zuerst der Pollen gebildet ist, und erst wenn die Blüte älter und sich im weiblichen Stadium befindet, nehmen die nun reifen Narben den mitgebrachten Pollen bestäubender Insekten auf. Mit diesem Mechanismus wird verhindert, dass sich die Pflanze selbst bestäubt.
Es sind typische Nachtfalterblumen: Sie öffnen sich erst abends bzw. bei schlechtem Wetter nachmittags. Erst dann duften die Blüten intensiv und locken mit ihrem Duft langrüsselige Nachtfalter an. Kleinere Insekten werden zurückgewiesen. Dafür sorgen die 2 mm hohen Schlundschuppen, die als Nebenkrone den Schlundeingang umgeben. Der Nektar wird vom fleischigen Blütenboden abgeschieden. Bei weiblichen Blüten ist er 2,0 bis 2,5 cm, bei männlichen 1,5 bis 1,8 cm tief verborgen. Bestäuber sind vor allem Nachtfalter der Familien Noctuidae und Sphingidae. Die Blütezeit dauert von Juni bis September.
Die Kapselfrüchte sind von einem vergrößerten Kelch umgeben, der als Windfang dient. Bei feuchtem Wetter ist er geschlossen. Die Kapselzähne sind in trockenem Zustand nach außen gekrümmt und dienen als Klettorgan. Demnach ist die Weiße Lichtnelke ein Wind- und Tierstreuer. Fruchtreife ab August. Die Früchte sind Wintersteher. Die Samen der Silene-Arten sind durch zahlreiche Höcker sehr dekorativ (Lupe).
Auf den Staubblättern der weißen Lichtnelke wächst der Antherenbrand Microbotryum violaceum, durch den die Pflanze steril wird.[3]
Die Weiße Lichtnelke ist ursprünglich in Eurasien und Nordafrika verbreitet, in Nordamerika, Australien und in Neuseeland ist sie ein Neophyt.[4] Sie ist ein meridionales bis boreales Florenelement und gedeiht in tiefen bis mittleren Höhenlagen (bis zu 700 Metern). In den Allgäuer Alpen steigt sie im Kleinwalsertal nahe der Ifenhütte bis zu 1580 m Meereshöhe auf.[5]
Man findet die Weiße Lichtnelke ziemlich häufig in Unkrautfluren der Schuttplätze, sowie an Wegen und Ackerrändern. Sie gedeiht am besten auf ziemlich stickstoffreichen, nicht allzu basenarmen Lehmböden. Sie ist eine Lichtpflanze. Sie ist in Mitteleuropa eine Art des Unterverbands Artemisienea, kommt aber auch in Gesellschaften der Verbände Sisymbrion oder Caucalidion vor.[2]
Silene latifolia hat eine ganze Reihe von Synonymen.[6]: Lychnis divaricata Rchb., Lychnis macrocarpa Boiss. & Reut., Lychnis vespertina Sibth., nom. illeg. Lychnis alba Mill., Lychnis arvensis P.Gaertn., Lychnis pratensis Rafn, Melandrium pratense (Rafn) Röhl., Silene pratensis (Rafn) Godr., Melandrium album (Mill.) Garcke, Melandrium eriocalycinum Boiss., Silene alba (Mill.) E.H.L.Krause [non Britton 1893] nom. illeg.
Die unterirdischen Pflanzenteile wurden früher wegen ihres Gehalts an Saponinen als „Weiße Seifenwurz“ arzneilich sowie zum Waschen benutzt.
Der lateinische Gattungsname Silene bezieht sich auf Silen, den Begleiter des Bacchus in der griechischen Mythologie, und dessen Bildnis als aufgedunsen und fettbäuchig; auf die gesamte Gattung übertragen vom aufgeblasenen Kelch des Taubenkropf-Leimkrautes (Silene vulgaris). Der Artname latifolia ist lateinisch für „breitblättrig“.[7]
Die Breitblättrige Lichtnelke (Silene latifolia), auch Weiße Nachtnelke, Weißes Leimkraut, Nacht-Lichtnelke und Nachtnelke genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Nelkengewächse (Caryophyllaceae). Sie ist in Eurasien weitverbreitet.
Ihre Blüten öffnen sich erst am Nachmittag und verströmen dann ihren angenehmen Duft, um Nachtschmetterlinge anzulocken; bereits in der Dämmerung schließen sie sich wieder.
De boksempiep (Latain: Silene latifolia subsp. alba, syn. Melandrium album) is n tot 1 meter hoge, ainjoarege tot overblievende, algemaine plaant, ze daankt heur noam aan heur bloumen, dij soavends open stoan. Ze wordt soms zain as n hybride tussen de dagkoekoeksbloum en de naachtkoekoeksbloum.
Heur bloumen hem 5 witte, daip insneden kroonbloader. De bloumen verspraaiden soavends n zwakke geur. De bluiperiode is van maai tot oktober. De vrucht is n mit taanden openspringende deusvrucht.
De plaant stait op beschoaduwde, gressige ploatsen, en op voedselrieke ruugten. Ze goan strikt nuimen al eerder open as in de oavend, noamelk in de loop van de middag.
De behoarde stengels binnen maisttieds recht opricht en vertakt. De bloader stoan poarsgewies aan de stengel.
t Verspraaidensgebied gait tot aan de noordgrins van Europa in Skandinoavie, de zuudgrens lopt in Noord-Afrika, noar t oosten tou komt ze veur tot t Baikalmeer.
De boksempiep (Latain: Silene latifolia subsp. alba, syn. Melandrium album) is n tot 1 meter hoge, ainjoarege tot overblievende, algemaine plaant, ze daankt heur noam aan heur bloumen, dij soavends open stoan. Ze wordt soms zain as n hybride tussen de dagkoekoeksbloum en de naachtkoekoeksbloum.
Heur bloumen hem 5 witte, daip insneden kroonbloader. De bloumen verspraaiden soavends n zwakke geur. De bluiperiode is van maai tot oktober. De vrucht is n mit taanden openspringende deusvrucht.
Běły kukol (Silene latifolia Poir.) jo rostlina ze swójźby nalchenkowych rostlinow (Caryophyllaceae).
Běły kukol jo jadnolětne abo dwójolětne zele, kótarež dośěgnjo wusokosć wót 30 až do 120 cm. Rostlina njaso pak muske pak žeńske kwiśonki. Běły kukol jo swětłowa rostlina.
Korjeń jo rěpojty a wopśimjejo saponiny.
Kijašk jo kósmaty.
Pśeśiwo stojece łopjena su lancetojte.
Kwiśo wót maja až do awgusta (wót junija až do septembra). Jadnorodne kwiśonki dośěgnu wjelikosć wót 1,5 až 2 cm a stoje w kisćach. Žeńske kwiśonki maju brjuchaty keluch, mjaztym až muske kwiśonki maju cylindriski keluch. Kronowe łopjeńka su dwójowogonkowe a njasu na póžerawje spjerchlinu. Keluškowa rorka dośěgnu dłujkosć wót 18 až 25 mm.
Wódnjo wupadaju kwiśonki sprěte, ale su wót póznego wótpołdnja až do rana wócynjone a intensiwnje wónjaju a se wót nocnych mjatelow wopytuju.
Zubki płodoweje kapsle zrownane stoje.
Jo běły kukol na wótsypkowych městnach, na kšomach drogow a pśi rolach.
Běły kukol (Silene latifolia Poir.) jo rostlina ze swójźby nalchenkowych rostlinow (Caryophyllaceae).
Hankebloume (Silene latifolia alba)
Systematik Unnerfamilie: Caryophylloideae Tribus: Sileneae Sleek: Silene Oard: Hankebloume (Silene latifolia)Ju Hankebloume (Silene latifolia, uk Melandrium album, dt. Weiße Lichtnelke), is n bit 1 meter hooge, eenjierige af winterhädde Plonte mäd wiete Bloumen.
Ju Hankebloume (Silene latifolia, uk Melandrium album, dt. Weiße Lichtnelke), is n bit 1 meter hooge, eenjierige af winterhädde Plonte mäd wiete Bloumen.
– Sammelenge fon Bielden, Filme un HeerdoatäieAt puutjepaap (Silene latifolia), miast sait am puutjepaapen as en plaant an hiart tu a neegelken (Caryophyllaceae).
Pãkôcze (Melandrium album (Mill.) Garcke) – to są jednoroczné, a czasem wielelatné roscënë z rodzëznë granôtkòwatëch. Òne roscą m. jin. na Kaszëbach.
Pãkôcze (Melandrium album (Mill.) Garcke) – to są jednoroczné, a czasem wielelatné roscënë z rodzëznë granôtkòwatëch. Òne roscą m. jin. na Kaszëbach.
Silene latifolia (bad man's bonny flouer, cou(-)mak, white cockle, coubell), is a dioecious flouerin plant in the faimily Caryophyllaceae, native tae maist o Europe, Wastren Asie an Northren Africae.
Silene latifolia (bad man's bonny flouer, cou(-)mak, white cockle, coubell), is a dioecious flouerin plant in the faimily Caryophyllaceae, native tae maist o Europe, Wastren Asie an Northren Africae.
De witte koekoeksbloom (Silene latifolia subsp. alba, synoniem: Melandrium album) is 'n plaant oet 't Silenegesjlacht van de familie Caryophyllaceae. 't Is 'n bies 1 m hoeëg algemèng vörkaomende plaant. D'r saoërtnaam is gebaseerd óp de kleur.
De behäörde sjtengele zeunt recht opgericht en vertakt. De blajjer sjteunt paarsgewies aan d'r sjtengel.
De blome haant vief witte, deep ingesjnaoëje kroeënbledsjes. De bleujperiode is van mei bies oktober, mae in 2009 bleujde ze nog begin december. De vrucht is, zjuus wie bie alle Caryophyllaceae 'n mèt teng ópsjpringende doeësvrucht, die sjterk geliekt óp 'ne groffelsnagel.
De plaant sjteet óp voedselrieke besjaduwde plaatsje die mèt graas bewase zeunt . 't Versjpreidingsgebied bereikt in Europa z'n noordgrens in Scandinavië, de zuidgrens löpt in Noord-Afrika, nao 't ooste toe keumt ze vör bies 't Baikalmeer.
De witte koekoeksbloom (Silene latifolia subsp. alba, synoniem: Melandrium album) is 'n plaant oet 't Silenegesjlacht van de familie Caryophyllaceae. 't Is 'n bies 1 m hoeëg algemèng vörkaomende plaant. D'r saoërtnaam is gebaseerd óp de kleur.
De behäörde sjtengele zeunt recht opgericht en vertakt. De blajjer sjteunt paarsgewies aan d'r sjtengel.
De blome haant vief witte, deep ingesjnaoëje kroeënbledsjes. De bleujperiode is van mei bies oktober, mae in 2009 bleujde ze nog begin december. De vrucht is, zjuus wie bie alle Caryophyllaceae 'n mèt teng ópsjpringende doeësvrucht, die sjterk geliekt óp 'ne groffelsnagel.
Silene latifolia subsp. alba (formerly Melandrium album), the white campion is a dioecious flowering plant in the family Caryophyllaceae, native to most of Europe, Western Asia and Northern Africa. It is a herbaceous annual, occasionally biennial or a short-lived perennial plant, growing to between 40–80 centimetres tall. It is also known in the US as bladder campion[2] but should not be confused with Silene vulgaris, which is more generally called bladder campion.
The appearance depends on the age of the plant; when young they form a basal rosette of oval to lanceolate leaves 4–10 cm long, and when they get older, forked stems grow from these, with leaves in opposite pairs. The flowers grow in clusters at the tops of the stems, 2.5–3 cm diameter, with a distinctive inflated calyx and five white petals, each petal deeply notched; flowering lasts from late spring to early autumn. The entire plant is densely hairy. Occasional plants with pink flowers are usually hybrids with red campion (Silene dioica).
White campion grows in most open habitats, particularly wasteland and fields, most commonly on neutral to alkaline soils. Despite the wide array of conditions in which campion can thrive, it prefers sunny areas that have rich and well-drained soil.[3] An example ecoregion of occurrence is in the Sarmatic mixed forests.[4]
It is also named the Grave Flower or Flower of the Dead in parts of England as they are seen often growing on gravesites and around tombstones.
It is naturalised in North America, being found in most of the United States, the greatest concentrations of the plant can be found in the north-central and northeastern sections of the country.[5] S. latifolia is thought to have arrived in North America as a component of ship ballast.
In S. latifolia, outbred male offspring were found to sire significantly more progeny than inbred male offspring.[6] This study indicated the occurrence of inbreeding depression in male plants under natural conditions. In female plants, inbreeding depression significantly affects vegetative growth, age at first flowering and total fitness.[7]
Post-pollination selection occurs in S. latifolia.[7] After multiple-donor pollination, it was found that pollen or embryo selection likely reduces the occurrence of inbred progeny.[7]
The Ojibwa use an infusion of the alba subspecies as a medicine.[8]
Silene latifolia is afflicted by the fungal pathogen Microbotryum violaceum, which acts as a sterilizing sexually transmitted infection in this species.
Silene latifolia – MHNT
Silene latifolia subsp. alba (formerly Melandrium album), the white campion is a dioecious flowering plant in the family Caryophyllaceae, native to most of Europe, Western Asia and Northern Africa. It is a herbaceous annual, occasionally biennial or a short-lived perennial plant, growing to between 40–80 centimetres tall. It is also known in the US as bladder campion but should not be confused with Silene vulgaris, which is more generally called bladder campion.
The appearance depends on the age of the plant; when young they form a basal rosette of oval to lanceolate leaves 4–10 cm long, and when they get older, forked stems grow from these, with leaves in opposite pairs. The flowers grow in clusters at the tops of the stems, 2.5–3 cm diameter, with a distinctive inflated calyx and five white petals, each petal deeply notched; flowering lasts from late spring to early autumn. The entire plant is densely hairy. Occasional plants with pink flowers are usually hybrids with red campion (Silene dioica).
Blanka sileno, latine Silene latifolia, Silene pratensis aǔ Silene alba, estas herbo el familio Kariofilacoj. Ĝi povas atingi 1 m alte; la floroj, kiuj estas unuseksaj - temas pri dioika planto -, havas blankajn petalojn.
Tiu sufiĉe ofta planto kreskas apud vojoj, heĝoj kaj kampoj en granda parto de Eŭropo kaj Azio, inkluzive de mediteraneaj regionoj.
La colleja (Silene latifolia es una planta de la familia de las cariofiláceas.
Planta vivaz, pubescente y glandulosa, de tallos huecos y robustos que pueden llegar a medir los 80 o 100 cm de altura. Hojas en parejas, ovales u oval-lanceoladas, careciendo de pecíolo las de la parte superior. Flores blancas, en racimos terminales, de un solo sexo, estando separadas en plantas macho y plantas hembras (dioicas). Cáliz alargado y con dientes agudos, con diez nervios en las flores masculinas -mucho más pequeñas- y veinte en las femeninas. Pétalos bífidos coronados de escamas lanceoladas. La separación de los sexos asegura la polinización cruzada. Las flores se abren al atardecer y atraen con su suave aroma a los insectos. Después de la polinización, el ovario de la flor hembra forma una cápsula que al secarse se abre en la parte superior por diez dientes. Florece en primavera.[1]
Cosmopolita de Europa, Asia y África del Norte; ampliamente naturalizada en otras partes del mundo, hasta Alaska y Groenlandia. En tierras de cultivo y terrenos baldíos. Ruderal.
Silene latifolia fue descrita por Jean Louis Marie Poiret y publicado en Voyage en Barbarie 2: 165–166. 1789.[2][3]
Número de cromosomas de Silene latifolia (Fam. Caryophyllaceae) y táxones infraespecíficos: 2n=24[4]
El nombre del género está ciertamente vinculado al personaje de Sileno (en griego Σειληνός; en latín Sīlēnus), padre adoptivo y preceptor de Dionisos, siempre representado con vientre hinchado similar a los cálices de numerosas especies, por ejemplo Silene vulgaris o Silene conica. Aunque también se ha evocado (Teofrasto via Lobelius y luego Linneo) un posible origen a partir del Griego σίαλoν, ου, "saliva, moco, baba", aludiendo a la viscosidad de ciertas especies, o bien σίαλος, oν, "gordo", que sería lo mismo que la primera interpretación, o sea, inflado/hinchado.
latifolia; epíteto latino que significa "de hoja amplia".[5]
La colleja (Silene latifolia es una planta de la familia de las cariofiláceas.
Valge pusurohi (Silene alba) on taimeliik nelgiliste sugukonnast põisrohu perekonnast.
Valge pusurohi (Silene alba) on taimeliik nelgiliste sugukonnast põisrohu perekonnast.
Valkoailakki (Silene latifolia ssp. alba, synonyymejä S. pratensis, S. alba, Lychnis alba, Lychnis vespertina ja Melandrium album), on Euroopassa ja Suomessa yleinen valkokukkainen kuivan paikan kohokkikasvi.
Valkoailakki kasvaa 30–60 cm korkeaksi. Yläosastaan nystykarvainen ja tahmaton varsi on pysty ja haarova. Kasvin lehtien muoto vaihtelee puikeista puikean suikeisiin. Iltaisin aukeavat, heikkotuoksuiset kukat ovat kaksikotisia, eli heteet ja emit ovat eri yksilöissä. Kukan verhiö ja teriö ovat viisilehtisiä. Verhiö on ulkoverhiötön. Teriö on valkoinen ja lisäteriöllinen. Terälehtien lavat ovat melko syvään kaksihalkoisia, ja niiden liuskat ovat 3–6 mm leveitä. Valkoailakki kukkii Suomessa kesä-elokuussa. Hedelmä on kymmenliuskaisesti aukeava kota. Valkoailakki on yksi-, kaksi- tai lyhytikäinen monivuotinen kasvi.[1]
Valkoailakki saattaa joskus risteytyä puna-ailakin (S. dioica) kanssa. Risteymä on kantalajejaan kookkaampi ja vankempi. Kukat ovat tavallisesti vaaleanpunaisia tai vaalean violetinpunaisia.[2]
Valkoailakkia tavataan koko Euroopassa lukuun ottamatta Portugalia, Espanjaa, entisen Jugoslavian aluetta, Kreikkaa ja Bulgariaa. Laji puuttuu myös aivan pohjoisimmasta Euroopasta. Levinneisyysalue jatkuu läpi Euroopan Keski-Aasiaan asti, ja edelleen satunnaisena Siperiaan saakka. Sitä tavataan satunnaisena myös Turkissa. Valkoailakki on levinnyt laajalle alueelle myös Pohjois-Amerikkaan, mutta on siellä ihmisen mukanaan tuoma tulokaslaji. Paikoitellen sitä tavataan myös Grönlannissa sekä myös Uudessa-Seelannissa ja Tasmaniassa.[3]
Suomessa valkoailakki esiintyy harvinaisena koko maassa, varsinkin Etelä- ja Itä-Suomessa. Runsaimmillaan laji on maan itäosissa.[4] Valkoailakki on Etelä-Lappia myöten vakiintunut uustulokas, pohjoisempana se on satunnaisempi uustulokas.[2] Suomeen laji lienee levinnyt alun perin varsinkin venäläisen sotaväen ja viljan mukana. Myöhemmin laji on levinnyt muun muassa länsieurooppalaisen heinänsiemenen mukana.[5]
Valkoailakki kasvaa erilaisissa ihmisen muovaamissa kulttuuriympäristöissä, kuten pellon- ja tienpientareilla, kuivilla niityillä, kedoilla, asumusten seinustoilla, satama-alueilla, joutomailla ja radanvarsilla.[2]
Valkoailakki (Silene latifolia ssp. alba, synonyymejä S. pratensis, S. alba, Lychnis alba, Lychnis vespertina ja Melandrium album), on Euroopassa ja Suomessa yleinen valkokukkainen kuivan paikan kohokkikasvi.
Le Compagnon blanc (Silene latifolia), appelé aussi Lychnis à grosses graines et Silène à larges feuilles, est une plante herbacée vivace de l'ordre des Caryophyllales et de la famille des Caryophyllaceae.
Silene latifolia est une plante dioïque pouvant mesurer jusqu'à environ 100 cm.
Ses feuilles ovales sont très velues.
Ses fleurs blanches peuvent être jusqu'à dix par pied. L'hybridation avec le Compagnon rouge (Silene dioica) donne des fleurs avec toute une teinte de rose. Espèce dioïque également, on peut distinguer les fleurs mâles par leurs étamines proéminentes, des fleurs femelles aux corolles plus largement ouvertes[1].
Comme beaucoup d'autres Silènes qui ne s'ouvrent pas avant le crépuscule, elles dégagent un fort parfum qui attire sur une relative grande distance les papillons de nuit qui viennent sucer le nectar[1]. Selon le principe de l'allocation des ressources, il existerait un compromis évolutif entre différents traits d'attractivité : les fleurs blanches pollinisées principalement par les papillons nocturnes pour qui la vue est accessoire, n'investissent pas dans la coloration des pétales mais émettent des odeurs florales (en) qui contribuent à l'attraction de ces pollinisateurs et leur guidage vers les organes reproducteurs[2],[3].
Les fruits sont des capsules loculicides surmontées d'une couronne dentée qui se ferme par temps humide et s'ouvre en période sèche : ces mouvements assurent la dissémination des graines par autochorie[1].
Les jeunes pousses sont comestibles. A maturité, la plante devient amère et potentiellement toxique en raison de sa teneur en saponine[4].
On trouve le Compagnon blanc jusqu'à 1 400 m d'altitude au bord des routes et des chemins, au bord des haies, dans des sols humides à secs et calcaires surtout.
L'espèce Silene latifolia a été décrite par le botaniste français Jean-Louis Marie Poiret en 1789[5].
Le Compagnon blanc (Silene latifolia), appelé aussi Lychnis à grosses graines et Silène à larges feuilles, est une plante herbacée vivace de l'ordre des Caryophyllales et de la famille des Caryophyllaceae.
Běły lěpjenk (Silene latifolia) je rostlina ze swójby nalikowych rostlinow (Caryophyllaceae).
Běły lěpjenk je trajne zelo, kotrež docpěje wysokosć wot 30 hač do 120 cm. Rostlina njese pak muske pak žónske kćenja.
Korjeń je rěpojty a wobsahuje saponiny.
Stołpik je kosmaty.
Přećiwostejne łopjena su lancetojte.
Kćěje wot meje hač awgusta (wot junija hač do septembra). Jednosplažne kćenja docpěja wulkosć wot 1,5 hač 2 cm a steja w pakićach. Žónske kćenja maja brjuchaty keluch, mjeztym zo muske kćenja maja cylindriski keluch. Krónowe łopješka su dwustołpowe a njesu na póžěrku šupiznu. Keluškowa rołka docpěwa dołhosć wot 18 hač 25 mm.
Wodnjo wupadaja kćenja zwjadłe, ale su wot pózdnjeho popołdnja hač do ranja wočinjene a intensiwnje wonjeja a so wot nócnych mjetelow wopytuja.
Zubki płodoweje kapsle zrunane steja.
Rosće na pućach a na rolach, na drjebiznowych městnach a na železniskich nasypach. Ma radšo po prawym měrje suche, wutkate a bazowe pódy.
Rostlina je w Europje rozšěrjena.
Běły lěpjenk (Silene latifolia) je rostlina ze swójby nalikowych rostlinow (Caryophyllaceae).
Aftanstjarna (fræðiheiti: Silene latifolia) er tvíær eða fjölær jurt af hjartagrasaætt[1] sem vex víða um Evrópu, en einnig í Norður-Afríku og Norður-Asíu. Hvít blómin lokast á daginn og opnast á kvöldin.
Hún myndar blendinginn Silene × hampeana með Silene dioica, og er hann frjór. Hann er með ljósbleik blóm og að öðru leyti millistig í útliti.[2]
Aftanstjarna (fræðiheiti: Silene latifolia) er tvíær eða fjölær jurt af hjartagrasaætt sem vex víða um Evrópu, en einnig í Norður-Afríku og Norður-Asíu. Hvít blómin lokast á daginn og opnast á kvöldin.
Hún myndar blendinginn Silene × hampeana með Silene dioica, og er hann frjór. Hann er með ljósbleik blóm og að öðru leyti millistig í útliti.
Silene bianca (nome scientifico Silene alba (Miller) Krause) è una piccola pianta (alta fino a 60 – 70 cm) bienne (o perenne), molto villosa e di aspetto erbaceo appartenente alla famiglia delle Caryophyllaceae.
Il genere Silene è molto vasto: comprende oltre 300 specie; per lo più erbacee, annue, bienni o perenni. Di queste in Italia se ne contano almeno una sessantina spontanee della nostra flora. La nostra specie è molto comune, per questo si presenta nelle varie trattazioni a volte con nomi diversi (sinonimi). La pianta inoltre può comportarsi sia come bienne che come perenne (vedi paragrafo “Specie simili”). Un'altra nota di confusione è data dal fatto che esistono degli ibridi formati con la specie Silene dioica: in questa variante i petali sono rosati (vedi paragrafo “Ibridi”).
Il nome del genere (Silene) si riferisce alla forma del palloncino del fiore. Si racconta che Bacco avesse un compagno di nome Sileno con una gran pancia rotonda. Ma probabilmente questo nome è anche connesso con la parola greca “sialon” (= saliva); un riferimento alla sostanza bianca attaccaticcia secreta dal fusto di molte specie del genere.
L'epiteto specifico (e quello comune = “alba/bianco”) si riferisce al candido colore bianco dei suoi petali.
La forma biologica della nostra pianta è emicriptofita scaposa (H scap) : pianta perennante per mezzo di gemme al suolo (emicriptofita), e con asse fiorale più o meno privo di foglie (scaposa).
La radice è fittonante. Ovvero ha una radice principale, dalla quale se ne diramano delle altre.
Il fusto è ascendente, ramificato, viscoso – glanduloso e molto villoso.
Le foglie sono intere di forma lanceolata (quelle inferiori sono ellittico – spatolate), sessili, molto villose in disposizione opposta (a coppie). A volte, nello stesso nodo fogliare (nodo ascellare), è presente un fascetto di foglie più piccole. Dimensioni massima delle foglie: larghezza 5 cm; lunghezza 10 cm.
L'infiorescenza è del tipo bipara ossia i fiori crescono da ambo i lati rispetto al fiore apicale (chiamata anche “dicasio”). I fiori sono solitari alla fine del peduncolo. Lunghezza del peduncolo: 3 cm.
I fiori sono pentameri e dioici (unisessuali) : esistono quindi fiori maschili e fiori femminili. Si distinguono in quanto quelli femminili sono dotati di vistosi bianchi pistilli sporgenti (quelli maschili sono dotati di piccoli stami brunastri). Diametro massimo del fiore: 3 cm.
I frutti sono delle capsule piriformi – ovali con 10 denti, deiscenti nella parte alta con molti semi. Dimensione del frutto: 10 – 15 mm; lunghezza del carpoforo 3 mm.
Le foglie se raccolte appena nate (prima della fioritura) sono eduli. Con esse si possono preparare minestre o saltate in padella con le uova. Questa pianta è una delle 27 erbe che servono a preparare la “minestrella”, antica zuppa dei poveri.
Silene bianca (nome scientifico Silene alba (Miller) Krause) è una piccola pianta (alta fino a 60 – 70 cm) bienne (o perenne), molto villosa e di aspetto erbaceo appartenente alla famiglia delle Caryophyllaceae.
Baltasis šakinys (lot. Silene latifolia, angl. White Campion, vok. Weiße Lichtnelke) – gvazdikinių (Caryophyllaceae) šeimos, naktižiedžių (Silene) genties vienmetis augalas. Paplitusi Europoje, vakarų Azijoje, šiaurės Afrikoje, įveista Šiaurės Amerikoje.
Aukštis iki 1 m, stiebas status. Lapai 4-10 cm ilgio. Žiedai balti, 2,5-3 cm skersmens. Žydi vasarą. Auga šlaituose, pakelėse. Vikiteka
De avondkoekoeksbloem, witte silene of lijnkruid (Silene latifolia subsp. alba, synoniemen: Melandrium album, Silene pratensis of Lychnis vespertina) is een plant uit de anjerfamilie (Caryophyllaceae). Het is een tot 1 m hoge, algemeen voorkomende , eenjarige tot vaste plant. De soort dankt zijn naam aan de bloemen, die 's avonds open staan. Ze wordt soms als een hybride tussen de dagkoekoeksbloem (Silene dioica) en de nachtkoekoeksbloem ( Silene noctiflora) beschouwd.
De behaarde stengels zijn meestal recht opgericht en vertakt. De bladeren staan paarsgewijs aan de stengel.
De bloemen hebben vijf witte, diep ingesneden kroonbladen. De bloemen verspreiden 's avonds een zwakke geur. De bloeiperiode is van mei tot oktober. Ze gaan strikt genomen al eerder open dan in de avond: in de loop van de middag. De vrucht is een met tanden openspringende (dehiscente) doosvrucht.
De plant staat op beschaduwde, grassige plaatsen, en op voedselrijke ruigten. Het verspreidingsgebied bereikt in Europa zijn noordgrens in Scandinavië, de zuidgrens loopt in Noord-Afrika, naar het oosten toe komt ze voor tot het Baikalmeer.
De avondkoekoeksbloem, witte silene of lijnkruid (Silene latifolia subsp. alba, synoniemen: Melandrium album, Silene pratensis of Lychnis vespertina) is een plant uit de anjerfamilie (Caryophyllaceae). Het is een tot 1 m hoge, algemeen voorkomende , eenjarige tot vaste plant. De soort dankt zijn naam aan de bloemen, die 's avonds open staan. Ze wordt soms als een hybride tussen de dagkoekoeksbloem (Silene dioica) en de nachtkoekoeksbloem ( Silene noctiflora) beschouwd.
De behaarde stengels zijn meestal recht opgericht en vertakt. De bladeren staan paarsgewijs aan de stengel.
De bloemen hebben vijf witte, diep ingesneden kroonbladen. De bloemen verspreiden 's avonds een zwakke geur. De bloeiperiode is van mei tot oktober. Ze gaan strikt genomen al eerder open dan in de avond: in de loop van de middag. De vrucht is een met tanden openspringende (dehiscente) doosvrucht.
Hvit jonsokblom (Silene latifolia, i Norge med underarten S. l. ssp. alba) er en ett- eller toårig plante (staude) i smelleslekta i nellikfamilien (Caryophyllaceae) som varierer i høyde fra 25 til 70 cm. Blomstene er hvite og pollineres av nattaktive insekter. Hvit jonsokblom er særbu som sin nære slektning rød jonsokblom.
S. latifolia er utbredt over store deler av Europa, Vest-Asia og Nord-Afrika. Til Norge er arten trolig innført i form av underarten Silene latifolia ssp. alba som nå regnes som bufast. Hvit jonsokblom vokser spredt til Tromsø og Kautokeino og finnes i all slags kulturmark.
Hvit jonsokblom (Silene latifolia, i Norge med underarten S. l. ssp. alba) er en ett- eller toårig plante (staude) i smelleslekta i nellikfamilien (Caryophyllaceae) som varierer i høyde fra 25 til 70 cm. Blomstene er hvite og pollineres av nattaktive insekter. Hvit jonsokblom er særbu som sin nære slektning rød jonsokblom.
S. latifolia er utbredt over store deler av Europa, Vest-Asia og Nord-Afrika. Til Norge er arten trolig innført i form av underarten Silene latifolia ssp. alba som nå regnes som bufast. Hvit jonsokblom vokser spredt til Tromsø og Kautokeino og finnes i all slags kulturmark.
Lepnica biała[3] (Silene latifolia Poir.) – gatunek rośliny należący do rodziny goździkowatych. Inne nazwy polskie: bniec biały[4], bniec łąkowy[5].
Rodzimy obszar występowania lepnicy białej obejmował Europę, zachodnią Azję i północną Afrykę. Wprowadzona i zadomowiona została w Ameryce Północnej[6]. Rozprzestrzeniła się także w innych rejonach świata, i obecnie występuje również w Azji Wschodniej (Sachalin, Korea, Japonia), Ameryce Południowej (Wenezuela), niektórych krajach Afryki, w Australii i na Nowej Zelandii[7]. W Polsce jest pospolita na całym niżu i w niższych położeniach górskich[8]. Według niektórych źródeł jest w Polsce archeofitem[9].
W średniowieczu i renesansie korzeń lepnicy białej był używany jako roślina lecznicza. W medycynie zaprzestano jego używania już w XVI wieku, w medycynie ludowej stosowano go jeszcze do XVIII wieku[14].
Według Łukasza Łuczaja lepnice są roślinami trującymi[16]. Dr Henryk Różański podaje jednak, że na Ukrainie i Białorusi zjadano w niewielkich ilościach ziele lepnicy białej (zapewne w okresach głodu). W ilości do 30 g ziela dziennie nie powoduje zatruć. W Polsce lepnica biała nigdy nie była spożywana[14].
Jako chwast w uprawach lepnica biała pojawia się dość rzadko, jednak gdy już występuje, trzeba ją zwalczać. Rozkrzewia się silnie i konkuruje z roślinami uprawnymi o składniki pokarmowe, wodę i światło. Młode siewki może zagłuszyć. Usunąć z korzeniami go trudno, gdyż sięgają do głębokości około 1m, po skoszeniu zaś łatwo odrasta z pączków na szyjce korzeniowej[12].
Zapobiega się zachwaszczeniu pola przez używanie do siewu nasion oczyszczonych z chwastów, czyszczenie maszyn rolniczych z chwastów, płodozmian, prawidlowe zabiegi agrotechniczne przed założeniem uprawy, niszczenie chwastów w okolicach pól uprawnych, W ogródkach przydomowych można go usuwać ręcznie przez wyrywanie wraz z korzeniem. Gdy na plantacji pojawi się w dużej ilości konieczne jest zwalczanie chemiczne. W programie ochrony roślin nie wyznaczono specjalnych preparatów do zwalczania lepnicy białej. Należy do tego celu używać herbicydów przeznaczonych do zwalczania chwastów dwuliściennych[12].
Lepnica biała (Silene latifolia Poir.) – gatunek rośliny należący do rodziny goździkowatych. Inne nazwy polskie: bniec biały, bniec łąkowy.
Silene latifolia é uma espécie de planta com flor pertencente à família Caryophyllaceae.
A autoridade científica da espécie é Poir., tendo sido publicada em Voyage en Barbarie 2: 165–166. 1789.
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental e no Arquipélago dos Açores.
Em termos de naturalidade é nativa de Portugal Continental e não se tem certeza de que seja espontânea no Arquipélago dos Açores.
Não se encontra protegida por legislação portuguesa ou da Comunidade Europeia.
Silene latifolia é uma espécie de planta com flor pertencente à família Caryophyllaceae.
A autoridade científica da espécie é Poir., tendo sido publicada em Voyage en Barbarie 2: 165–166. 1789.
Vitbläran (Silene latifolia) är en en-, två- eller flerårig ört i familjen nejlikväxter som kan bli upp till åttio cm hög. Arten är tvåbyggare, det vill säga att den har skilda hon- och han-individer. Den hybridiserar gärna med rödblära.
Vitbläran förekommer i ett flertal underarter, varav enbart Silene latifolia ssp. alba förekommer i Sverige.
Vitblära växer på ängsbackar och blommar under högsommaren och återfinns över hela Norden.
Alternativt namn på vitbläran är åkerlyst.
Vitbläran (Silene latifolia) är en en-, två- eller flerårig ört i familjen nejlikväxter som kan bli upp till åttio cm hög. Arten är tvåbyggare, det vill säga att den har skilda hon- och han-individer. Den hybridiserar gärna med rödblära.
Vitbläran förekommer i ett flertal underarter, varav enbart Silene latifolia ssp. alba förekommer i Sverige.
Vitblära växer på ängsbackar och blommar under högsommaren och återfinns över hela Norden.
Alternativt namn på vitbläran är åkerlyst.
Якщо обережно одірвати квіткову чашечку з частиною квітоніжки, щільно затиснути біля основи пелюстки, а потім ударити по долоні, на якій вона лежить, то вона лунко вибухне. Через це смілку в народі називають «хлопавкою».
Стебло — висотою 40-100 см, висхідне, у верхній частині розгалужене. Листки — супротивні, еліптичні або еліптично-ланцетні, притиснутоволосисті, нижні коротко- черешкові, верхні-сидячі. Суцвіття — квітки зібрані в суцвіття у вигляді напівзонтика, що формується з центрального стебла і бічних розгалужень. Пелюстки білі, іноді блідо-рожеві. Корінь — стрижневий.
Сходить — у березні — травні, а також в кінці літа — на початку осені. Цвіте — на перший або другий рік життя з травня по серпень. Плодоносить — в червні — вересні. Плід — багатонасінна коробочка. Форма плоду — відкрита яйцеподібна. Форма насінини — нирко-видноовальна . Колір насіння — сірий з сизуватим відтінком. Розмір — довжина 1,25-1,75, ширина 1-1,25, товщина 0,75 мм, маса 1000 нас. — 0,5-0,7 г
Глибина проростання — не більше 1,5-2 см. Максимальна плодючість — до 14700 насінин.
Росте на луках, узліссях, вздовж лісосмуг, серед чагарників, як бур'ян у посівах, на городах, садах.
Європейсько-середньоазіатський вид. Поширений по всій Україні, засмічувач багаторічних трав і плодових насаджень.
В корінні містяться сапоніни, вуглевод лактозиноза, в листі — 80 мг% аскорбінової кислоти, 26,5 мг% каротину; в наземній частині до цвітіння — близько 18% білка, 3,5% жиру, 16,5% клітковини.
Рослина охоче поїдається на пасовищі великою рогатою худобою, та вівцями. В народній медицині коріння використовували при тахікардії, ревматизмі, хворобах нирок, безсонні, шлункових коліках, зубному болі, для припарок до затведлих фурункулів, гемороїдальних вузлів та пухлинах залоз з метою їх розм'ягчування і зняття больових відчуттів. Декоративний.
На Кавказі молоді зеленіючі пагони та паростки збирають і використовують в їжу замість цвітної капусти.[1]
Silene latifolia là một loài thực vật thuộc Họ Cẩm chướng. Đây là loài bản địa phần lớn châu Âu, Tây Á và Bắc Phi. Loài này cao 40–80 mm. Bề ngoài phụ thuộc và tuổi của cây. Tòa bộ cây có phủ lông dày đạc.
Silene latifolia là một loài thực vật thuộc Họ Cẩm chướng. Đây là loài bản địa phần lớn châu Âu, Tây Á và Bắc Phi. Loài này cao 40–80 mm. Bề ngoài phụ thuộc và tuổi của cây. Tòa bộ cây có phủ lông dày đạc.
Внешний вид растения зависит от возраста: вначале в прикорневой розетке образуются овальные (до ланцетовидных) листья длиной 4—10 см, затем вырастают раздвоенные, густоопушённые стебли с противолежащими парными листьями.
Цветки собраны в соцветия на вершинах стеблей, 2,5—3 см в диаметре, с характерными пятилепестковыми вытянутыми чашечками белого цвета; цветение длится с поздней весны до ранней осени. Если растение с розовыми цветами, это, как правило, гибриды со смолёвкой красной.
Растение содержит большое количество сапонинов, которые могут использоваться в производстве гигиенических средств. Отмечена большая морозостойкость среди подобных видов, смолёвка белая может выращиваться в крупных масштабах вплоть до Московской области. Растение не окультурено и не использутся в промышленности[3]
Внешний вид растения зависит от возраста: вначале в прикорневой розетке образуются овальные (до ланцетовидных) листья длиной 4—10 см, затем вырастают раздвоенные, густоопушённые стебли с противолежащими парными листьями.
Цветки собраны в соцветия на вершинах стеблей, 2,5—3 см в диаметре, с характерными пятилепестковыми вытянутыми чашечками белого цвета; цветение длится с поздней весны до ранней осени. Если растение с розовыми цветами, это, как правило, гибриды со смолёвкой красной.
白花蝇子草(学名:Silene pratensis)是石竹科蝇子草属的植物。分布于亚洲、欧洲以及中国大陆的辽宁等地,生长于海拔200米至1,800米的地区,一般生于农田旁以及沟渠边,目前尚未由人工引种栽培。
异株女娄菜(东北植物检索表)
白花蝇子草(学名:Silene pratensis)是石竹科蝇子草属的植物。分布于亚洲、欧洲以及中国大陆的辽宁等地,生长于海拔200米至1,800米的地区,一般生于农田旁以及沟渠边,目前尚未由人工引种栽培。