Falcaria ye un xéneru monotípicu de planta yerbácea perteneciente a la familia Apiaceae. La so única especie: Falcaria vulgaris, ye orixinaria de Eurasia.
Son yerbes biañales o perennes, glabres, glauques, con raigaños pivotantes llargues. Tarmos de 30-100 cm de llargu, erectos o ascendentes. Fueyes alternes y, dacuando, tamién basales (1 o más fueyes basales dacuando presentes nel floriamientu), la base del tarmu y fueyes xeneralmente inferiores llargu peciolaes, les fueyes medianes y superiores curtiu peciolaes o sésiles. Llámina de la fueya de 1-35 cm de llargu, en términos xenerales oblongues a triangular-ovales na so contorna, les de la base del tarmu y les fueyes más inferior ternaes y pinnaes 1-2 (-3) vegaes compuestes lobulaes, la exa principal (raquis), de cutiu con nales per debaxo de los puntos de fixación de los foliolos, los finales de 20-250 mm de llargu, angostamente oblongues a lliniares, estreches na base, amenorgar a una punta afilada na punta, los marxes finamente dentaos (los dientes son diminutos, espinosos). Les inflorescencies terminales y axilares, n'umbeles compuestes, na so mayoría de tarmu llargu. Arreyo de 3-12 bráctees. Flores de 5 a numberoses en cada umbela, los tarmos de 4-10 mm de llargu. Frutes 2-5 mm de llargu, angostamente oblongues, esplanaes lateralmente, glabres, de color marrón con costielles pálides, los mericarpos menudu daqué narquiáu o curváu, con 5 costielles anches y esplanaes (más anches que los espacios ente ellos), estos escarecen de nales. Tien un númberu de cromosomes de 2 n = 22. Floria en Julio-setiembre.[1]
Orixinaria de Eurasia, introdució llargamente, pero de forma esporádica nel nordeste de EE.XX.). Alcuéntrase nos cantos de caminos, barganales y árees abiertes y llugares venaos.
Falcaria vulgaris describióse por Johann Jakob Bernhardi y espublizóse en Systematisches Verzeichnis 176. 1800.[1]
.
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Falcaria ye un xéneru monotípicu de planta yerbácea perteneciente a la familia Apiaceae. La so única especie: Falcaria vulgaris, ye orixinaria de Eurasia.
Srpek obecný (Falcaria vulgaris) je středně vysoká, dvou nebo víceletá rostlina kvetoucí drobnými, bílými květy ve složených okolících. Je jediný druh rodu srpek, který v české přírodě roste. Tato vitální, místy hojně se vyskytující rostlina se někdy dostává i na obdělávaná pole, kde je považována za plevel.
Je bylinou poměrně teplomilnou, která vyjma severu roste téměř v celé Evropě. Východním směrem je rozšířena v evropském Rusku, v okolí Kavkazu, převážné části Přední Asie, západní části Sibiře a ve Střední Asii. Je také původním druhem v Alžírsku na severu afrického kontinentu. Druhotně byla zavlečena i na evropský sever a do Severní a Střední Ameriky. V České republice roste roztroušeně, nejvíce v nížinatých oblastech a teplejších pahorkatinách, především v severních a západních Čechách a na východní Moravě.[1][2][3]
Světlomilná a teplomilná rostlina vázána na suché, často vápnité a dobře propustné půdy na místech stepního charakteru, který je podtržen i odolností vůči požáru, četné tuhé zbytky listů při bázi rostliny zakrývají a chrání pupeny. Snáší velmi suché polohy, kde i v období nedostatku vláhy dobře roste a kvete. Vodu získává extrémně dlouhým kořenem (až 1 m) ze spodních vrstev a svými nečetnými kožovitými listy vypařuje jen málo vody.
Roste na travnatých a křovinatých stráních, na pastvinách a úhorech, v lemech lesů, kolem silnic i železnic, na nezastavěných ruderálních místech a také jako plevel na polích a vinohradech. V podvečer se mladé okolíky ohýbají dolů, čímž chrání květy před noční rosou. Květy rozkvétají od června do září a na jedné statné rostlině dozrává až 3000 semen. Bylina posekaná před květem může znovu obrazit, nové lodyhy vykvést a do podzimu vytvořit semena. Ploidie druhu je 2n = 22.[1][2][4][5]
Dvouletá až vytrvalá sivozelená bylina, s lodyhou vysokou 30 až 80 cm a u báze tlustou až 2,5 cm, vyrůstající z dlouhého, hrubého vřetenovitého kořene. Přímá, rozkladitě větvená lodyha je jemně rýhovaná, na průřezu oblá a porostlá tuhými listy. Přízemní listy bývají jeden až tři, mají řapík dlouhý až 4 cm a jsou jednoduché až trojsečné. Lodyžních řapíkatých listů bývá až patnáct, mají úzké pochvy a jsou dlouhé 15 až 25 cm, široké 10 až 18 cm a směrem vzhůru se zmenšují. Jsou jednou až dvakrát trojsečné, dvou až tříklané úkrojky mají čárkovité, na konci špičaté, po obvodě ostře pilovité a někdy srpovitě zahnuté.
Na koncích lodyhy a větví vyrůstají téměř ploché, 6 až 9 cm velké okolíky složené z deseti až dvaceti okolíčků tvořených šesti až dvanácti bělavými květy. Obaly i obalíčky jsou ze čtyř až osmi krátkých, kopinatých až čárkovitých listenů. Okolíky 1. a 2. řádu jsou větší a obsahují květy oboupohlavné, okolíky 3. řádu jsou menší, vykvétají později a mají pouze květy samčí. Drobné květy mají kalich nezřetelný a korunu se široce vejčitými, asi 1 mm dlouhými, bělavými lístky s dovnitř zahnutým vrcholem. Opylovány jsou převážně drobným létajícím hmyzem, samoopylení se květy brání protandrií, nejdříve dozrávají žluté prašníky s pylem a teprve později nafialovělé blizny.
Plod je úzce válcovitá dvounažka, která bývá až trojnásobně delší než širší. Obsahuje žlutohnědé až šedohnědé, pětižeberné plůdky (semena) asi 3 mm dlouhé a 1,5 mm široké.[1][2][4][5][6]
Rostlina se rozmnožuje převážně semeny kterých vytváří velké množství, v okolí mateřské rostliny často vyrůstá rozlehlá kolonie potlačující jiné druhy rostliny. Čerstvá semena klíčí jen málo, většina jich je aktivní až po zimě strávené v půdě, nejlépe jim vyhovuje hloubka uložení do 4 cm. Na nová místa se semena šíří špatně vyčištěným osivem, kompostem, zemědělskou technikou nebo z vykvetlých rostlin rostoucích po okrajích polí a na mezích. Rozšířit se může též vegetativně, hlavně když při zpracování půdy jsou po poli rozneseny úlomky kořenů, které dobře regenerují z adventivních pupenů.[1][2]
Srpek obecný je rostlinou zaplevelující nejvíce víceleté pícniny nebo okopaniny či prořidlé obilniny, objevuje se i ve vinicích. Jedná se o málo významný plevelný druh, který zpravidla nezpůsobuje významné škody. V minulosti byly hořce chutnající lodyhy užívány jako léčivý prostředek při nemoci trávicího ústrojí. Současné studie dokazují, že látky v nich obsažené mohou v některých případech blokovat vznik žaludečních vředů a pozitivně působit na již poškozenou sliznici žaludku.[2][7][8]
Porost před květem
Kvetoucí kolonie
Listy
Lodyha se zralými plody
Obrázky, zvuky či videa k tématu srpek obecný ve Wikimedia Commons
-
Srpek obecný (Falcaria vulgaris) je středně vysoká, dvou nebo víceletá rostlina kvetoucí drobnými, bílými květy ve složených okolících. Je jediný druh rodu srpek, který v české přírodě roste. Tato vitální, místy hojně se vyskytující rostlina se někdy dostává i na obdělávaná pole, kde je považována za plevel.
Die Gewöhnliche Sichelmöhre (Falcaria vulgaris),[1] auch Gemeine Sichelmöhre oder Sicheldolde genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Sichelmöhren (Falcaria) innerhalb der Familie der Doldenblütler (Apiaceae).
Die Gewöhnliche Sichelmöhre wächst als sommergrüne, einjährige bis ausdauernde krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 20 bis 60, selten bis zu 80 Zentimetern.[1] Sie ist von Grund an sparrig verzweigt,[1] so dass sie im Umriss fast halbkugelig wirkt. Die oberirdischen Pflanzenteile sind kahl und von bläulichgrüner Farbe.[1]
Die unteren Laubblätter sind einfach oder doppelt fiederteilig und dreizählig gefiedert,[1] die oberen sind dreizählig.[2] Das mittlere Blättchen ist sehr tief dreiteilig oder dreispaltig, die seitlichen zwei- bis dreispaltig.[2] Die starren Blattabschnitte sind bandförmig, am Rand scharf sowie gleichmäßig gesägt.[1] Die Blattzipfel sind bei einer Länge bis zu 15 Zentimetern sowie einer Breite von etwa 1,5 Zentimetern breit schmal lineal-lanzettlich, starr und scharf kleinborstig gesägt. Oft sind sie schwach sichelförmig gebogen.[2] Ihr Blattaufbau ist äquifazial, das bedeutet die Blattober- und Unterseite sind gleich gebaut.[3]
Die Blütezeit liegt zwischen Juli und September. Es wird eine 12- bis 18-strahlige doppeldoldiger Blütenstand gebildet.[1] Meist sind vier bis acht pfriemliche Hüll- und Hüllchenblätter vorhanden.[1]
Die zwittrigen Blüten sind auffällig klein.[1] Die weißen Kronblätter sind mit einer Länge von etwa 0,6 Millimetern ziemlich klein.[4]
Die Spaltfrucht ist eine Doppelachäne. Die gerippte Frucht ist mit einer Länge von 3 bis 4 Millimetern linealisch-länglich.[4][1]
Es liegt Diploidie vor und die Chromosomenzahl beträgt 2n = 22.[5][2]
Die Gewöhnliche Sichelmöhre ist meist ein skleromorpher Hemikryptophyt[1] und eine Halbrosettenpflanze. Sie ist ein an Trockenheit angepasster Xerophyt.[3]
Blütenbiologisch handelt es sich um „Nektar führende Scheibenblumen vom Heracleum-Typ“. Als Bestäuber fungieren unter anderem Fliegen und Käfer. Die Doldenstrahlen führen eine Tag-Nacht-Bewegung aus (Nyktinastie).[3]
Die Ausbreitung der Diasporen erfolgt durch den Wind, wobei sich die ganze Pflanze als Steppenroller[1] fortbewegt. Auch Zufallsverbreitung durch Huftiere findet statt.[3] Vegetative Vermehrung erfolgt durch Wurzelsprosse.[3]
Die Gewöhnliche Sichelmöhre wird des Öfteren vom Rostpilz Puccinia sii-falcariae befallen, welcher die Laubblätter zur Nektarproduktion anregt. Dadurch angelockte Insekten verbreiten die Sporen des Pilzes.
Falcaria vulgaris kommt von Mitteleuropa über Süd- und Osteuropa bis Westsibirien[6] und Südwestasien vor.[2] Sie ist ein submediterran-eurasisches Florenelement.[5]
Die Gewöhnliche Sichelmöhre kommt zerstreut in Nordost-, Mittel- und Süddeutschland vor und fehlt unter anderem in Nordwest-Deutschland.[2] In Österreich kommt die Gewöhnliche Sichelmöhre im pannonischen Gebiet häufig, ansonsten zerstreut bis selten vor. Die Vorkommen erstrecken sich auf die Bundesländer Wien, Niederösterreich, Burgenland, Oberösterreich, Steiermark und sehr selten Kärnten.[7] In der Schweiz ist sie sehr selten und vom Aussterben bedroht.
Die Gewöhnliche Sichelmöhre kommt zerstreut im Saum sonniger Gebüsche, an Wegen und Ackerrändern, auch in Hackunkraut-Gesellschaften oder Brachen vor. Sie gedeiht am besten auf trockenen, kalkreichen, tiefgründigen Rohboden.[5]
Nach Ellenberg ist sie eine Halblichtpflanze, ein Wärmezeiger, ein Trockniszeiger, ein Basen- und Kalkzeiger. Sie besitzt eine subkontinentale Verbreitung. Sie ist eine Charakterart des Verbandes halbruderaler Pionier- und Lockerrasengesellschaften (Convolvulo-Elymion(=Agropyrion) repentis).[8] Nach Oberdorfer ist sie eine Charakterart des Falcario-Agropyretum, kommt aber auch in Gesellschaften der Verbände Caucalidion, Fumario-Euphorbion oder in gestörten Trockenrasen vor.[5]
Für die Gewöhnliche Sichelmöhre bestehen bzw. bestanden auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen: Bacilien, Faule Grete (Württemberg, Schlesien), Faule Griete (Mark Brandenburg), Faule Gritte (Mark Brandenburg), Sichelkraut, Sichelmöre (Schlesien bis Elsass) und Sperrkraut (Mark bei Küstrin).[9]
Laubblätter
Laubblattdetails
Habitus, blühend
Früchte
Steppenroller
Stängel mit Sollbruchstellen
Die Gewöhnliche Sichelmöhre (Falcaria vulgaris), auch Gemeine Sichelmöhre oder Sicheldolde genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Sichelmöhren (Falcaria) innerhalb der Familie der Doldenblütler (Apiaceae).
Falcaria vulgaris, the sickleweed[1] or longleaf,[2] is the sole species in the genus Falcaria. It is a biennial herb of the spherical shape. Blossoms in June–July. Grows in Europe, Siberia, Middle East, Northern Africa, North and South Americas. Contains alkaloids, carotene, vitamin C, proteins.
Its use as an alternative medicine may offer several advantages, especially in the treatment of stomach and skin ulcers, diabetes, infections, and liver and kidney disorders.[3]
Falcaria vulgaris, the sickleweed or longleaf, is the sole species in the genus Falcaria. It is a biennial herb of the spherical shape. Blossoms in June–July. Grows in Europe, Siberia, Middle East, Northern Africa, North and South Americas. Contains alkaloids, carotene, vitamin C, proteins.
Eremurus and falcaria leaves are consumed as food in Armenia Its use as an alternative medicine may offer several advantages, especially in the treatment of stomach and skin ulcers, diabetes, infections, and liver and kidney disorders.
Falcaria es un género monotípico de planta herbácea perteneciente a la familia Apiaceae. Su única especie: Falcaria vulgaris, es originaria de Eurasia.
Son hierbas bienales o perennes, glabras, glaucas, con raíces pivotantes largas. Tallos de 30-100 cm de largo, erectos o ascendentes. Hojas alternas y, a veces, también basales (1 o más hojas basales a veces presentes en la floración), la base del tallo y hojas generalmente inferiores largo pecioladas, las hojas medianas y superiores corto pecioladas o sésiles. Lámina de la hoja de 1-35 cm de largo, en términos generales oblongas a triangular-ovales en su contorno, las de la base del tallo y las hojas más inferior ternadas y pinnadas 1-2 (-3) veces compuestas lobuladas, el eje principal (raquis), a menudo con alas por debajo de los puntos de fijación de los foliolos, los finales de 20-250 mm de largo, angostamente oblongas a lineares, estrechas en la base, se reduce a una punta afilada en la punta, los márgenes finamente dentados (los dientes son diminutos, espinosos). Las inflorescencias terminales y axilares, en umbelas compuestas, en su mayoría de tallo largo. Involucro de 3-12 brácteas. Flores de 5 a numerosas en cada umbela, los tallos de 4-10 mm de largo. Frutas 2-5 mm de largo, angostamente oblongas, aplanadas lateralmente, glabras, de color marrón con costillas pálidas, los mericarpos menudo algo arqueado o curvado, con 5 costillas anchas y aplanadas (más anchas que los espacios entre ellos), estos carecen de alas. Tiene un número de cromosomas de 2 n = 22. Florece en julio-septiembre.[1]
Originaria de Eurasia, introdujo ampliamente, pero de forma esporádica en el noreste de EE.UU.). Se encuentra en los bordes de caminos, cercas y áreas abiertas y lugares perturbados.
Falcaria vulgaris fue descrita por Johann Jakob Bernhardi y publicado en Systematisches Verzeichnis 176. 1800.[1]
Falcaria es un género monotípico de planta herbácea perteneciente a la familia Apiaceae. Su única especie: Falcaria vulgaris, es originaria de Eurasia.
Falcaire commune
La falcaire commune (Falcaria vulgaris) est une espèce de plantes de la famille des Apiaceae.
Plantes herbacées de 40 à 80cm de hauteur.
Hémicryptophyte. Floraison de juin à juillet.
Europe méridionale, centrale et orientale, Asie sud-occidentale et centrale, Afrique du Nord[1].
Présente en tant que « mauvaise herbe » résistant à tout en Vendée littorale (sous une forme moins fournie que la photo).
Moissons, talus, friches, bords de chemins, luzernières.
Falcaire commune
La falcaire commune (Falcaria vulgaris) est une espèce de plantes de la famille des Apiaceae.
Sikkelkruid (Falcaria vulgaris) is een vaste of soms eenjarige plant, die behoort tot de Schermbloemigen (Apiaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als een soort die in Nederland zeer zeldzaam en stabiel of toegenomen is. De plant komt voor in Midden-Europa tot West- en Zuidwest-Azië. Het aantal chromosomen is 2n = 22.
De plant wordt 20 - 60 cm hoog, vormt een halfrozet en is van de voet af vertakt. De plant heeft een blauwachtige kleur. De onderste bladeren zijn enkel of dubbel veerdelig en drietallig geveerd met tot 30 cm lange, meestal lijnvormige, fijn gezaagde slippen. De bovenste bladeren zijn drietallig. Het middelste blaadje is zeer diep driedelig of driespletig en de twee zijdelingse blaadjes zijn twee- tot driespletig. De bladrand is gelijkmatig, scherp gezaagd.
Sikkelkruid bloeit van juni tot in september met witte bloemen in een 9 - 18 stralig samengesteldscherm van de 1ste orde. Meestal zijn er 4 - 8 priemvormige omwindselblaadjes aanwezig. De kroonbladen zijn ongeveer 0,6 mm lang. De bloemen produceren nectar en worden bestoven door vliegen en kevers.
De geribde, 3 - 4 mm lange, liniaal-langwerpige, kale splitvrucht bestaat uit twee, op doorsnede ronde nootjes. De vrucht is op vooraanzicht 2,0 - 3,5 keer zo lang als breed. De afgebroken stengels met rijpe vruchten worden vaak door de wind voortgeblazen, waardoor de zaden zich verspreiden.
Sikkelkruid kan aangetast worden door de roest Puccinia sii-falcariae. De aangetaste bladeren scheiden een nectarachtige vloeistof uit dat insecten lokt, die vervolgens de roestsporen verspreiden.
Sikkelkruid komt voor op droge, kalkrijke, diep doorwortelbare grond langs struikranden, wegen en akkerranden.[1]
Blad
Detail blad
Bloeiwijze
Steppenroller
Stengel met afbreekplaatsen
Sikkelkruid (Falcaria vulgaris) is een vaste of soms eenjarige plant, die behoort tot de Schermbloemigen (Apiaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als een soort die in Nederland zeer zeldzaam en stabiel of toegenomen is. De plant komt voor in Midden-Europa tot West- en Zuidwest-Azië. Het aantal chromosomen is 2n = 22.
De plant wordt 20 - 60 cm hoog, vormt een halfrozet en is van de voet af vertakt. De plant heeft een blauwachtige kleur. De onderste bladeren zijn enkel of dubbel veerdelig en drietallig geveerd met tot 30 cm lange, meestal lijnvormige, fijn gezaagde slippen. De bovenste bladeren zijn drietallig. Het middelste blaadje is zeer diep driedelig of driespletig en de twee zijdelingse blaadjes zijn twee- tot driespletig. De bladrand is gelijkmatig, scherp gezaagd.
Sikkelkruid bloeit van juni tot in september met witte bloemen in een 9 - 18 stralig samengesteldscherm van de 1ste orde. Meestal zijn er 4 - 8 priemvormige omwindselblaadjes aanwezig. De kroonbladen zijn ongeveer 0,6 mm lang. De bloemen produceren nectar en worden bestoven door vliegen en kevers.
De geribde, 3 - 4 mm lange, liniaal-langwerpige, kale splitvrucht bestaat uit twee, op doorsnede ronde nootjes. De vrucht is op vooraanzicht 2,0 - 3,5 keer zo lang als breed. De afgebroken stengels met rijpe vruchten worden vaak door de wind voortgeblazen, waardoor de zaden zich verspreiden.
Sierpnica pospolita (Falcaria vulgaris) – gatunek roślin należący do rodziny selerowatych. Występuje w Azji (Zachodnia Syberia, Kazachstan, Kirgistan, Turkmenistan i Środkowej i Wschodniej Europie[2]. W Polsce rozpowszechniony w miejscach suchych i słonecznych.
Roślina dwuletnia, rzadko wieloletnia. Preferuje gleby wapienne, gliniaste. Rośnie w miejscach słonecznych, na zboczach, przydrożach i miedzach.
Sierpnica pospolita (Falcaria vulgaris) – gatunek roślin należący do rodziny selerowatych. Występuje w Azji (Zachodnia Syberia, Kazachstan, Kirgistan, Turkmenistan i Środkowej i Wschodniej Europie. W Polsce rozpowszechniony w miejscach suchych i słonecznych.
Skärblad (Falcaria vulgaris) är en växtart inom familjen flockblommiga växter.
Wikimedia Commons har media som rör Skärblad.
Skärblad (Falcaria vulgaris) är en växtart inom familjen flockblommiga växter.
Falcaria vulgaris là một loài thực vật có hoa trong họ Hoa tán. Loài này được Bernh. mô tả khoa học đầu tiên năm 1800.[1]
_1.jpg)
.jpg)
Bài viết chủ đề phân họ Cần này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Falcaria vulgaris là một loài thực vật có hoa trong họ Hoa tán. Loài này được Bernh. mô tả khoa học đầu tiên năm 1800.
Химический состав не изучен.
Плоды иногда применяют в хлебопечении вместо тмина.
Все части растения имеют пряный острый вкус. В Армении ещё не позеленевшие розетки листьев весенних всходов второго года, обладающие остропряным вкусом, используются в отваренном виде как пряная приправа к кушаньям или как овощное блюдо в варёном и маринованном виде.
Используется в народной медицине.
Хорошее пастбищное растение.
Резак обыкновенный входит в род Резак (Falcaria) семейства Зонтичные (Apiaceae) порядка Зонтикоцветные (Apiales).
Химический состав не изучен.
Плоды иногда применяют в хлебопечении вместо тмина.
Все части растения имеют пряный острый вкус. В Армении ещё не позеленевшие розетки листьев весенних всходов второго года, обладающие остропряным вкусом, используются в отваренном виде как пряная приправа к кушаньям или как овощное блюдо в варёном и маринованном виде.
Используется в народной медицине.
Хорошее пастбищное растение.
_1.jpg)
