Salix daphnoides, el sauce dafnoide, ye un árbol de fronda d'hasta 15 m d'altu, de la familia de les salicacees.
La corteza ye de color gris y tien resquiebros llonxitudinales. Les fueyes del Salix daphnoides son alternes, llanceolaes, finamente serruchaes, de 4-10 cm de llargu y 2,5 cm d'anchu. Namái les moces son un pocu pilosas, más tarde son glabres. La parte cimera ye de color verde escuru brillante, el viesu color gris de verdosu a azuláu. Les estípules son pequeñes y tán xuntaes col pedúnculu foliar. Les flores distribúyense dioicamente. Los amentos tienen de 2 a 5 cm de llargu. Los frutos maurecen de mayu-xunetu.
Ye un árbol que s'atopa por toa Europa. Crez nos montes del pasu subalpino. Esti sauce prefier suelos húmedos, ricos en nutrientes, magrizu de grava y arena de los regueros y les enllanaes aluviales de los ríos y regueros de monte.
Salix daphnoides describióse por Dominique Villars y espublizóse en Prospectus de l'Histoire des Plantes de Dauphiné 51, nel añu 1779.[1]
Salix: nome xenéricu llatín pal sauce, les sos cañes y madera.[2]
daphnoides: epítetu llatín que significa "similar a Daphne".[3]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Salix daphnoides, el sauce dafnoide, ye un árbol de fronda d'hasta 15 m d'altu, de la familia de les salicacees.
Bədmüşk (lat. Salix daphnoides) — Söyüd fəsiləsindən bitki cinsi.
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Vrba lýkovcová (Salix daphnoides) je nápadná dvoudomá dřevina nejčastěji stromovitého vzrůstu, která je v rodu vrba řazena do podrodu Vetrix.
Areál původního výskytu je omezen většinou jen na centrální Pyreneje, Vogézy, severní Apeniny, Alpy, Karpaty a Dinárské hory, dále na Velkou Británii, východní Pobaltí a jih Norska i Švédska a oblast Karélie v Rusku. Další řada lokalit v Lucembursku, na severu Německa nebo ve středním Polsku jsou výsledkem umělé výsadby. Mimo Evropu se vyskytuje jen ojediněle, většinou tam byla introdukována.
Je vázána na specializovaná prostředí písečných a štěrkových naplavenin v záplavové zóně, kde při vzrůstu uniká konkurenci silnějších rostlin. Roste v prostředí, které je charakterizováno velmi proměnlivým průtokem vody v blízkém říčním korytě, divočením řeky, vlhkosti v horních vrstvách půdy a nedostatkem živin ve spodních. Přestože je považována za horskou vrbu, roste i v nížinatých oblastech, vyrůstá i na sypkých pobřežních dunách Baltského moře. Jinak vystupuje v Alpách až do výše 2000 m n. m.
V České republice se přirozeně vyskytuje pouze v Moravskoslezských Beskydách ve vnějším cípu západních Karpat na štěrkových říčních náplavách. Je však na území naší republiky často nacházena i na jiných místech, kde byla jako okrasná, medonosná a břehy zpevňující dřevina vysázena.[2][3]
Velmi rychle rostoucí strom s řídkou vejčitou korunou s větvemi vystoupavými nebo šikmo odstávajícími, který bývá vysoký až 10 m; někdy ale mívá tvar zahuštěného keře dorůstajícího do 6 m. Kmen má hladkou světle šedou kůru, bývá jen u paty rozbrázděná, je tlustý až 20 cm. Snadno se lámající namodrale letorosty mají nazelenalou, hnědou nebo načernalou barvu, později získávají namodralé ojínění. Květní pupeny jsou lysé, výrazně špičaté. Listy s řapíky dlouhými zhruba 1 cm mají dlouhé, vejčité nebo kopinaté pilovité palisty srostlé s řapíky. Palisty opadávají až s listy které na podzim žloutnou a na stromě zůstávají dlouze. Lysé listové čepele jsou podlouhlé až podlouhle obkopinaté, mívají délku 5 až 10 cm a šířku 1,5 až 3 cm. Bázi mají zúženou nebo zaoblenou, vrcholek krátce zašpičatělý, po obvodu jsou vroubkovaně pilovité až hladké. Lícní stranu mají silně lesklou, živě zelenou se světle žlutou až načervenalou hlavní žilnatinou, rubovou světlejší, potaženou stíratelným sivým voskovým povlakem a s vystouplou hlavní žilkou.
Jehnědy s jednopohlavnými květy jsou velké, samčí mají tvar chlupatých kuliček které obsahují květy s dvěma dlouhými lysými nitkami s podlouhlými fialově žlutými prašníky. Samičí jehnědy, dlouhé 2 až 5 cm, jsou zelené, obsahují lysý, po stranách široce smáčknutý, téměř přisedlý kónický semeník se 4 až 6 vajíčky, asi 1 mm dlouhou zahnutou čnělku se dvěma vedle sebe ležícími bliznami. Listen je dvoubarvý, u báze je světlý, na konci je hnědý až černý a dlouze chlupatý, nektarová žláza je dlouhá. Vykvétá ještě před vyrašením listů, od března do dubna. Plodem jsou lysé tobolky, dlouhé 3,5 až 4,5 mm, s drobnými ochmýřenými semeny.[2][3][4][5]
Vrba lýkovcová produkuje veliké množství semen, které mají krátkou dobu klíčivosti, po 14 dnech klíčí asi 50 %. Úspěšné vyklíčení a uchycení mladých semenáčků je vzácné, protože je podmíněno optimálními klimatickými a půdními podmínkami. Semeno vyklíčí po dopadu na vlhkou půdu do 24 hodin, klíčivost semen tehdy dosahuje téměř 100 %. Citlivost semenáčků na sucho a případné záplavy způsobují ovšem v prvém roce jejich mortalitu zpravidla mezi 90 až 100 %. Ovšem za vzácné souhry příhodných okolností může po blízkém i vzdáleném okolí vyrůst velký počet nových semenáčků.
Do bezprostředního okolí se rozšiřuje většinou vegetativně, pomoci kořenových výmladků nebo zakořeněním k zemi ohnutých větviček. Na nová stanoviště se šíří převážně dobře kořenícími zlomky nadzemních částí ulomených při zvýšeném průtoku vody a odnesené proudem, tak může vyrůst i v místech nevhodných pro semenáčky. Při umělém rozmnožování se velice dobře množí řízky.[3]
Již dlouhodobě se vysazuje jako okrasný strom do parků a zahrad, kde se dobře hodí pro svůj vzhled, nenáročnost a dlouhověkost, na jaře jsou zvláště nápadné velká sametová květenství jehnědy (kočičky). Bývá také vysazována jako význačná medonosná rostlina, která poskytuje již brzy z jara pro oslabená včelstva dostatek pylu a nektaru. Mnohdy je sázena na břehy vodních toků a nádrží s úkolem zpevňovat břehy a hráze. V posledních létech se s vrbou lýkovcovou, jako s rychle rostoucí a nenáročnou dřevinou, počítá pro energetické využití při pěstováním na plantážích, kde se co 5 let budou sklízet její výmladky pro výrobu štěpky.[5][3][6]
Přestože vrba lýkovcová vyrůstá dosud v poměrně velkém počtu jedinců, hrozí potenciální nebezpečí zániku jejího biotopu, nestabilních štěrkových náplav rozvodňujících se řek, které jsou častým objektem vodohospodářských zásahů upravující koryta a zabraňující tak jejich rozlévání a měnění polohy. Jsou také problémy se samovolným rozšiřováním na nových stanovištích, kde je na kvalitnější půdě vytlačována invazní křídlatkou. Proto "Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky" prohlásil v roce 2000 vrbu lýkovcovou za ohrožený druh.[7]
Obrázky, zvuky či videa k tématu vrba lýkovcová ve Wikimedia Commons
Vrba lýkovcová (Salix daphnoides) je nápadná dvoudomá dřevina nejčastěji stromovitého vzrůstu, která je v rodu vrba řazena do podrodu Vetrix.
Dug-Pil (Salix daphnoides) eller Pommersk Pil er en stor busk eller et træ op til 15 m højt.
Arten er meget nøjsom, men trives bedst på ikke for fugtig jordbund. Den blomstrer før løvspring, dvs. allerede i februar-marts. Dug-Pil er lyskrævende og velegnet som ammetræ i læplantninger på vindudsatte steder. Den tåler kraftig beskæring.
Die Reif-Weide (Salix daphnoides) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Weiden.
Die Reif-Weide ist ein Baum, der Wuchshöhen von bis 15 Meter erreicht. Die Borke ist grau und schwach längsrissig. Die Rinde jüngerer Zweige ist meist glänzend rot, während die Rinde der Äste des zweiten Jahres (stellenweise abwischbar) bläulichweiß bereift ist (Name!).
Die wechselständig an den Zweigen angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und Blattspreite gegliedert. Die Blattspreiten sind bei einer Länge von 4 bis 10 Zentimetern lang sowie einer Breite bis zu 2,5 Zentimetern lanzettlich, fein gesägt und spitz. Nur jung sind die Laubblätter etwas behaart, später werden sie kahl. Die Oberseite ist glänzend dunkelgrün, die Unterseite matt grau- bis blaugrün. Die Nebenblätter sind klein und mit dem Blattstiel verwachsen.
Salix daphnoides ist zweihäusig getrenntgeschlechtig (diözisch). Die Blütenstände der Reif-Weide erscheinen im März/April, vor dem Laubaustrieb. Die ungestielten Kätzchen sind bei einer Länge von 2 bis 5 Zentimetern zylindrisch.
Die Früchte reifen im Mai bis Juli.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 38 oder 57.[1]
Die Reif-Weide ist in ganz Europa zu finden. Sie gedeiht in Gebirgen bis in die subalpine Höhenstufe. Salix daphnoides gedeiht am besten auf nassen, nährstoffreichen, tonigen Kies- und Sandböden der Bach- und Flussauen von Gebirgsflüssen und -bächen. In Tieflagen gelangt die Reif-Weide oft nur durch Anpflanzungen. Sie ist eine Charakterart des Salicetum elaeagni aus dem Verband Salicion elaeagni.[1] In den Allgäuer Alpen steigt sie in Bayern im Hölltobel bei Gerstruben bis zu 1050 Metern Meereshöhe auf.[2]
Als pharmazeutische Droge dienen die getrockneten Rinden junger Zweige verschiedener Weidenarten, sofern ihre Rinde den geforderten Gesamtsalicingehalt von mindestens 1,5 % aufweist.
Als Wirkstoffe sind Salicylalkoholderivate, überwiegend Salicin mit den Abkömmlingen Fragulin und Populin, Salicortin, mit Acetylsalicortin und Tremulacin (Gesamtsalicingehalt bis 4 %); Phenolcarbonsäuren, Flavonoide und Gerbstoffe in der pharmazeutischen Droge enthalten.
Weidenrindenzubereitungen haben fiebersenkende, schmerzstillende und vor allem entzündungshemmende Eigenschaften. Man verwendet bei rheumatischen und anderen chronischen Schmerzen am besten Fertigpräparate, die auf einen bestimmten Salicingehalt standardisiert sind. Die traditionelle Nutzung bei fieberhaften grippalen Infektionen oder leichten Kopfschmerzen hat inzwischen weniger Bedeutung.
Da der Hauptwirkstoff der pflanzlichen Droge, das Salicin, erst nach der Magenpassage letztlich in der Leber zu der therapeutisch wirksamen Salicylsäure umgewandelt wird, hat die pflanzlich Droge die Vorzüge einer länger anhaltenden Wirkung und fehlender Nebenwirkungen, z. B. Blutungen im Magen-Darm-Trakt, wie sie nach der Einnahme synthetisch hergestellter Acetylsalicylsäure zu befürchten sind. In ihrer Wirkungsweise ist die Salicylsäure (im Gegensatz zur Acetylsalicylsäure) mit den modernen COX-2-Hemmern vergleichbar. Möglicherweise tragen auch die Flavonoide synergetisch zu der schmerzstillenden Wirkung bei, da diese nicht allein durch den Salicingehalt erklärbar ist. Auch eine knorpelproduktive Wirkung wird diskutiert.
Der Ausschuss für pflanzliche Arzneimittel der europäischen Arzneimittelagentur kam in seiner Beurteilung zu dem Ergebnis, dass der allgemeine medizinischen Gebrauch bestimmter alkoholischer Weidenrindentrockenextrakte in entsprechender Dosierung zur kurzfristigen Behandlung leichter Rückenschmerzen durch klinische Studien gestützt sei.[3] Weidenrinde und ihre Präparate sind nicht zur Behandlung akuter heftiger Schmerzen geeignet.
Die Reif-Weide (Salix daphnoides) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Weiden.
Salix daphnoides, the European violet willow, is a species of plant in the family Salicaceae. It can grow as a large shrub or small tree, normally reaching a height of 6–8 m (20–26 ft), but can grow up to 12 m (39 ft) tall.[1]
It has a rounded crown with spreading branches with smooth, grey bark. The twigs are dark red/brown in colour, hairless and somewhat shiny. It has large buds, either hairless or with stiff, erect hairs. The leaves are oblong to narrow/obovate, normally between 7 and 12 cm long and 2 to 3 cm in width. They are hairy at first, but soon become glabrous, being a dark shiny green on their upper surfaces, and glaucous on their undersides. The catkins appear in February–March.[1]
Salix daphnoides occurs scattered across central Europe between the Baltic states and Piedmont, and from the Balkans to eastern France.[1] It is native in the Alps, Pyrenees and the Carpathians, but has been naturalised by cultivation across a much wider area. It occurs at altitudes of 100–2,000 metres (330–6,560 ft).[2]
It grows along the banks of rivers and wetlands in alpine areas, preferring sand, pebbly or bolder-rich alluvial substrates. It also descends into lowland areas, occurring along main rivers such as the Visla and the Rhine (often with Salix eleagnos and Myricaria germanica) as well as in loose sand dunes.[2]
The species is regarded by the IUCN as having a conservation status of 'Least Concern' because of its broad distribution, especially within a number of ecologically protected areas. Nevertheless, it is listed on a number of 'red lists' of individual countries.[2]
It is planted to provide reinforcement to coastal and continental sand dunes, but is also widely planted as an ornamental species in parks and along roads.[2]
The cultivar 'Aglaia' has won the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.[3]
Salix daphnoides — Flora Batava — Volume v18 Salix daphnoides, the European violet willow, is a species of plant in the family Salicaceae. It can grow as a large shrub or small tree, normally reaching a height of 6–8 m (20–26 ft), but can grow up to 12 m (39 ft) tall.
Salix daphnoides, el sauce dafnoide, es un árbol de fronda de hasta 15 m de alto, de la familia de las salicáceas.
La corteza es de color gris y tiene grietas longitudinales. Las hojas del Salix daphnoides son alternas, lanceoladas, finamente aserradas, de 4-10 cm de largo y 2,5 cm de ancho. Sólo las jóvenes son un poco pilosas, más tarde son glabras. La parte superior es de color verde oscuro brillante, el envés color gris de verdoso a azulado. Las estípulas son pequeñas y están adheridas con el pedúnculo foliar. Las flores se distribuyen dioicamente. Los amentos tienen de 2 a 5 cm de largo. Los frutos maduran de mayo-julio.
Es un árbol que se encuentra por toda Europa. Crece en las montañas del escalón subalpino. Este sauce prefiere suelos húmedos, ricos en nutrientes, arcilloso de grava y arena de los arroyos y las llanuras aluviales de los ríos y arroyos de montaña.
Salix daphnoides fue descrita por Dominique Villars y publicado en Prospectus de l'Histoire des Plantes de Dauphiné 51, en el año 1779.[1]
Salix: nombre genérico latino para el sauce, sus ramas y madera.[2]
daphnoides: epíteto latino que significa "similar a Daphne".[3]
Salix daphnoides, el sauce dafnoide, es un árbol de fronda de hasta 15 m de alto, de la familia de las salicáceas.
Härmpaju (Salix daphnoides) on taimeliik pajuliste sugukonnast paju perekonnast.[1]
Taim kasvab Eestis näiteks jõgede kallastel, teeäärtel, õuedes. Taime leidub Eestis harva, peamiselt Kagu-Eestis.[1]
Härmpaju (Salix daphnoides) on taimeliik pajuliste sugukonnast paju perekonnast.
Taim kasvab Eestis näiteks jõgede kallastel, teeäärtel, õuedes. Taime leidub Eestis harva, peamiselt Kagu-Eestis.
Salix daphnoides, le saule faux daphné (ou encore saule pruineux, saule noir), est un arbre atteignant 15 m de haut, de la famille des salicaceae.
L'écorce du tronc est grise, avec des fissures longitudinales. Les feuilles de Salix daphnoides sont alternes, lancéolées, finement dentées, de 4 à 10 cm de long et de largeur égale à 2,5 cm. Seules les jeunes feuilles sont légèrement velues mais deviennent rapidement glabres avec l'âge. Leur dessus est vert sombre avec un aspect brillant, tandis que le dessous est gris verdâtre à bleuté. Les chatons mesurent de 2 à 5 cm de long. La floraison se produit de mai à juillet.
Salix daphnoides se rencontre dans toute l'Europe jusqu'à l'étage subalpin. L'espèce préfère les sols humides, riches , apprécie le gravier et le sable des cours d'eau et des terres inondables, surtout en montagne.
Salix daphnoides est décrite par Dominique Villars et publiée dans Prospectus de l'Histoire des Plantes de Dauphiné 51, en 1779[1].
Salix, nom générique latin du saule[2].
daphnoides: épithète latin qui signifie semblable à Daphné[3].
Salix daphnoides, le saule faux daphné (ou encore saule pruineux, saule noir), est un arbre atteignant 15 m de haut, de la famille des salicaceae.
_5831.JPG)
Plěsnawa wjerba (Salix daphnoides) je rostlina ze swójby wjerbowych rostlinow (Salicaceae).
Plěsnawa wjerba je w lěću zeleny, spěšnje rosćacy wulki kerk abo małki štom, kotryž docpěwa wysokosć wot 4 hač 6 (10) m.
Wurostki su napadnje namódreń běle šědźiwinate, při čimž po wótrěću su čerwjenobrune. Hałuzy su žołtobrune hač čerwjene a často jara módrje šědźiwinate.
Dołho eliptiske łopjena su sćeńka zubate hač nimale cyłokromne a docpěwaja dołhosć wot 4 hač do 12 cm. Na hornim boku su błyšćace ćmowozelene, ale na delnim boku su módrozelene. Pódlanske łopješka su połwutrobojte.
Kćěje wot měrca hač do apryla. Kćenja su dwudomnje rozšěrjene a so před łopjenami jewja. Slěbrojte micki su sedźace a docpěwaja dołhosć wot hač do 5 cm.
Rosće na šćerknišćach alpinskich rěkow.
Rostlina je w sewjernej Europje, ale tež w horach srjedźneje a juhowuchodneje Europy rozšěrjena.
Salix daphnoides. W: FloraWeb.de. (němsce)
Plěsnawa wjerba (Salix daphnoides) je rostlina ze swójby wjerbowych rostlinow (Salicaceae).
Pajūrinis gluosnis (lot. Salix daphnoides) – magnolijūnų (Magnoliophyta) skyriaus, gluosninių (Salicaceae) šeimos, gluosnių (Salix) genties krūmedis.
Savaime, bet negausiai paplitę dalyje Europos: Italijoje, Ispanijoje, Andoroje, Prancūzijoje, Liuksemburge, Vokietijoje, Austrijoje, Lichtenšteine, Šveicarijoje, Rumunijoje, Kroatijoje, Vengrijoje, Slovėnijoje, Čekijoje, Slovakijoje, Lenkijoje, Latvijoje, Estijoje, Švedijoje, Norvegijoje, Gudijoje, Ukrainoje, dalyje Rusijos. Retkarčiais aptinkami Danijoje, Suomijoje. Introdukuoti Britų salose.
Auga palei upių, ypač kalnų upių pakrantes ir vandeniui pralaidžių žvyringų, akmeningų aliuvinių samplovų.
Savaime paplitę Lietuvoje.
Krūmedis, išaugantis neaukšto medžio ar didelio krūmo formos, iki 4–8 m, rečiau iki 13 m aukščio. Kamieno skersmuo apie 20 cm. Laja dažniausiai kūgiška, išsišakojanti iki 4–8 m skersmens. 2–2,5 cm ilgio ir 1–1,2 cm pločio žirginėliai pasirodo kovo–balandžio mėnesiais, dar prieš lapų išsiskleidimą. Lapų viršus blizgantis, tamsiai žalias, eliptiškos formos, pakraščiai negiliai dantyti, gale smailėjantys, 4–10 cm ilgio ir iki 2,5 cm pločio.
Naudojamas medicinoje, kadangi jo žievėje gausus salicino kiekis[1].
Sodinami pajūrinių ir žemyninių kopų sutvirtinimui bei sodinami parkuose ir kelių pakraščiuose.
Lietuvoje per verbų sekmadienį, ypač Dzūkijoje ir Rytų Aukštaitijoje pagrindinė buvo verba iš gluosnių šakelės, įskaitant ir pajūrinį gluosnį, prie kurių pridedama ir kadagio šakelių[2].
Germanų kalbomis – angliškai: European Violet-Willow, vokiškai: Reif-Weide, olandiškai: Berijpte wilg, švediškai: Daggvide.
Romanų kalbomis – ispaniškai: Sauce dafnoide.
Slavų kalbomis – rusiškai: Ива волчниковая, lenkiškai: Wierzba wawrzynkowa, čekiškai: Vrba lýkovcová.
Iliustruotas Lietuvos augalų genčių vardynas · Lietuvos vietinės medžių ir krūmų rūšys · Lietuvos išskirtiniai medžiai · Lietuvos svetimžemė dendroflora · Pasaulio išskirtiniai medžiai
Miškas · Miško skliautas · Lietuvos miškai · Pasaulio miškai (šalys pagal miškų plotą) · Miškų nykimas (neteisėtas miško kirtimas)
Miškininkystė (ekologinė miškininkystė) · Miško atkūrimas · Įveisimas · Miškų ūkis · Miškų urėdija · Girininkija · Eiguva · Lietuvos miškų institutas
Pajūrinis gluosnis (lot. Salix daphnoides) – magnolijūnų (Magnoliophyta) skyriaus, gluosninių (Salicaceae) šeimos, gluosnių (Salix) genties krūmedis.
De berijpte wilg (Salix daphnoides) behoort tot de familie van de salicaceae. De berijpte wilg komt voor in Nederland en België. De plant is uitheems en is aangeplant en vervolgens verwilderd. De plant komt oorspronkelijk uit Midden en West Europa en uit West Azië
De berijpte wilg is een van 3 tot 9 meter hoge struik. De plant bloeit van maart tot en met april. De twijgen zijn bruin van kleur en berijpt. De bladeren zijn lancetvormig en zijn tussen de 5 en de 10 centimeter lang. De bladeren hebben 8 tot 12 paar zijnerven. De bladsteel is 4 tot 12 millimeter lang. De steunbladeren zijn half hartvormig. De berijpte wilg is tweehuizig. De katjes zijn tussen de 2 en 5 centimeter lang. De plant draagt vrucht van mei tot en met juli.
De berijpte wilg houdt volgens de Ellenbergwaardes voedselrijke tot matig voedselrijke bodems en houdt van zwak zure tot zwak basische bodems. De berijpte wilg heeft half licht nodig maar verdraagt enkele schaduw. De plant groeit op vochtige tot natte bodems en verdraagt geen zout. De plant is maaigevoelig tot matig maaitolerant.
De berijpte wilg komt voor in de klasse van de wilgenvloedbossen en -struwelen
De berijpte wilg komt alleen voor in bossen.
De volgende cultivars zijn bekend:
Salix daphnoides 'latifolia': Deze vorm groeit sneller en heeft grotere behaardere bladeren dan de berijpte wilg.
Bronnen, noten en/of referentiesDe berijpte wilg (Salix daphnoides) behoort tot de familie van de salicaceae. De berijpte wilg komt voor in Nederland en België. De plant is uitheems en is aangeplant en vervolgens verwilderd. De plant komt oorspronkelijk uit Midden en West Europa en uit West Azië
Hasło w Wikisłowniku Wierzba wawrzynkowa, wierzba wawrzynkolistna (Salix daphnoides) – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny wierzbowatych. Pochodzi z Europy, rozprzestrzenia się też gdzieniegdzie poza Europą[2]. W Polsce w stanie naturalnym występuje głównie w Karpatach, na niżu rzadko spotykana. Roślina dość rzadka.
Siedlisko: nadmorskie wydmy, brzegi wód. Preferuje gleby piaszczyste. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla związku zespołów (All.) Salicion eleagni[4]. Kwitnie od marca do kwietnia, przed rozwojem liści. Roślina miododajna i owadopylna. Nasiona rozsiewane przez wiatr.
Tworzy mieszańce z gatunkami: wierzba czerniejąca, w. iwa, w. krucha, w. purpurowa, w. płożąca, w. rokita w. szara, w. siwa, w. wiciowa[5].
Czasami uprawiana jako roślina ozdobna, lub do nasadzeń krajobrazowych. Używana również do obsadzania piaszczystych nieużytków (np. żwirowisk).
Wierzba wawrzynkowa, wierzba wawrzynkolistna (Salix daphnoides) – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny wierzbowatych. Pochodzi z Europy, rozprzestrzenia się też gdzieniegdzie poza Europą. W Polsce w stanie naturalnym występuje głównie w Karpatach, na niżu rzadko spotykana. Roślina dość rzadka.
Daggvide (Salix daphnoides) är en växtart i familjen videväxter.
Daggvidebuskanar kan bli upp till fem meter höga och får en blåaktig färg på kvistarna. Bladen är smala med vasstandade blad. Den förekommer främst i Mellaneuropa. I Sverige är den inplanterad och förekommer förvildad vid Klarälven och två lokaler i Dalarna, i övrigt som trädgårdsväxt.[1]
Wikimedia Commons har media som rör Daggvide.
Daggvide (Salix daphnoides) är en växtart i familjen videväxter.
Daggvidebuskanar kan bli upp till fem meter höga och får en blåaktig färg på kvistarna. Bladen är smala med vasstandade blad. Den förekommer främst i Mellaneuropa. I Sverige är den inplanterad och förekommer förvildad vid Klarälven och två lokaler i Dalarna, i övrigt som trädgårdsväxt.
Серёжки появляются довольно рано, сидячие, густо расположены на ветвях, толстые, густоволосистые, листочки и чешуйки в основании отсутствуют. Длина серёжек 2—2,5 см, ширина 1—1,2 см. Чашечки яйцевидной формы, острые или туповатые, сверху тёмно-красного или чёрного цвета. Тычинок 2, свободные. Пыльники продолговатой формы и золотистого цвета. Завязь яйцевидно-коническая, острая, сплюснутая, желтовато-зелёного цвета, оголённая, расположена на короткой ножке. Рыльца продолговатой формы, лопасти прямые или расходящиеся. Цветение длится с марта по апрель, плодоношение происходит в апреле-мае.
Ива волчниковая — светолюбивое морозостойкое растение. Хороший медонос. Может произрастать на песчаных почвах, однако предпочитает суглинистые почвы. Человеком применяется для посадки в живых изгородях, а также возле водоёмов. Это растение садят одиночно или в группах. Хорошо помогает укреплять склоны[3].
Ива волчниковая распространена в Европе: Северная Европа (Норвегия, Швеция), Центральная Европа (Австрия, Чехия, Словакия, Германия); Восточная Европа (Россия, Эстония, Латвия, Литва); Южная Европа (страны бывшей Югославии, Италия, Румыния, Франция, Испания)[4].
Вид Ива волчниковая входит в род Ива (Salix) семейство Ивовые (Salicaceae).
Серёжки появляются довольно рано, сидячие, густо расположены на ветвях, толстые, густоволосистые, листочки и чешуйки в основании отсутствуют. Длина серёжек 2—2,5 см, ширина 1—1,2 см. Чашечки яйцевидной формы, острые или туповатые, сверху тёмно-красного или чёрного цвета. Тычинок 2, свободные. Пыльники продолговатой формы и золотистого цвета. Завязь яйцевидно-коническая, острая, сплюснутая, желтовато-зелёного цвета, оголённая, расположена на короткой ножке. Рыльца продолговатой формы, лопасти прямые или расходящиеся. Цветение длится с марта по апрель, плодоношение происходит в апреле-мае.
_5831.JPG)
_5831.JPG)
_5831.JPG)
_5831.JPG)
_5830.JPG)
_5831.JPG)
