Guidance for identification
Měcháč písečný (Pisolithus arrhizus, syn.: Pisolithus tinctorius, P.arenarius) je břichatkovitá houba používaná jako koření.
Plodnice je nepravidelně oválného, bramborovitého, nejčastěji hruškovitého až kyjovitého tvaru, velká 5-15 cm v průměru. Vnější povrch pokožky (okrovky) je zbarven žlutookrově, špinavě hnědožlutě a u starších plodnic až hnědě, občas s tmavšími hnědočernými skvrnami.
Teřich uvnitř plodnice je tvořen nápadnými žlutavými pecičkami, propletenými černými žilkami, které uzráváním směrem od okrajů plodnice k jejímu středu tmavnou a postupně se rozpadají ve hnědý výtrusný prach. Plodnice tak na řezu vyvolává dojem nápadných různobarevných pásů zrníček.
Plodnice je v mládí těžká, dozráváním se odshora rozpadá v hnědý výtrusný prach. Vůně a chuť je nápadně kořenitá. Kulovitá část plodnice přechází naspodu v třeňovitou, často kořenující, část.
Měcháč písečný roste nepříliš hojně v létě a na podzim převážně v borových či jiných jehličnatých, případně smíšených lesích, převážně na písčitých půdách, často podél cest, v písčitých svazích či náspech. Vytváří mykorrhizu s borovicemi
Měcháč písečný je v mládí, dokud se plodnice nezačne rozpadat v hnědý výtrusný prach, jedlý, použitelný pro svou výraznou chuť v menším množství jako koření coby náhražka lanýžů.
Měcháč písečný se také používal jako barvivo na textilie.
Měcháč písečný (Pisolithus arrhizus, syn.: Pisolithus tinctorius, P.arenarius) je břichatkovitá houba používaná jako koření.
Der Gemeine Erbsenstreuling oder die Böhmische Trüffel[1], historisch auch Erbsensteinpilz (Pisolithus arhizus, für den Artnamen findet man in der Literatur auch die Schreibweise arhizos) ist eine Pilzart aus der Familie der Hartbovistverwandten. Trotz der bauchpilzartigen Fruchtkörper gehört der Pilz zur Ordnung der Dickröhrlingsartigen (Boletales).[2] Die Art ist einer von fünf europäischen Vertretern der Gattung Erbsenstreulinge (Pisolithus).[3][4] Veraltete Synonyme sind P. arenarius Alb. et Schw., P. tinctorius (Micheli: Pers.) Coker et Couch und Polysaccum pisocarpium[5].
Die Art ist auf saure, nährstoffarme Boden spezialisiert und gilt als typischer Haldenpilz der Folgelandschaft des Braunkohletagebaus. Sie fruktifiziert vom Spätsommer bis in den Herbst vorwiegend auf vegetationsarmen Flächen. Der Pilz wird in der Küche bisweilen als Gewürzpilz verwendet, kommt in der Forstwirtschaft als Mykorrhizapartner von Bäumen zum Einsatz und dient zum Färben von Wolle.
Der Erbsenstreuling bildet unregelmäßig keulenartige, oberirdische Fruchtkörper mit rundlich-knolligem Kopf und kurzem oder längerem Scheinstiel, der etwa 5–15 cm hoch und 5–9 cm breit werden kann. Die Peridie wird etwa 1 mm dick, sie ist zunächst weißlich gefärbt und verfärbt später gelblich bis schmutzig braun. Bei Reifung des Fruchtkörpers zerfällt sie unregelmäßig. Die Gleba füllt nur den oberen Teil des Fruchtkörpers aus. Sie ist durch sterile Adern getrennt, die später erbsenähnliche (Name!), 5 × 2 mm große Körperchen, sogenannte Schein- oder Pseudoperidiolen, bilden. Daraus resultiert bei durchgeschnittenen Fruchtkörpern die charakteristische marmorierte Zeichnung der Gleba. Die Pseudoperidiolen sind zunächst weißlich gefärbt, werden mit zunehmender Reife rötlich-braun, zuletzt schwarz und zerfallen pulverig. Der 1–8 cm lange Scheinstiel ist meist im Boden eingesenkt. Er ist fest und massiv und besitzt an der Basis gelbe, schopfartige Myzelstränge.
Die rundlichen Sporen ähneln den Kartoffelbovisten (Scleroderma), sind mit relativ dicken, gebogenen Stacheln besetzt und messen im Schnitt 7–9 Mikrometer (Maße ohne Stacheln).[1]
Der Gemeine Erbsenstreuling ist ein wärmeliebender Mykorrhizapilz mit einem breiten Spektrum an Symbiosepartnern. In Mitteleuropa sind es am häufigsten Hänge-Birken und Waldkiefern auf sauren, nährstoffarmen Pionierstandorten, daneben kommen auch andere Birken- und Kiefernarten sowie Pappeln, Eichen und Kreuzdorn in Betracht. Der Pilz wächst auf Halden mit aufkommenden Kiefern und Birken, auf Kahlschlägen, in Kieferforsten und auf Pionierrasen mit aufkommenden Gehölzen und ähnlichen Standorten. Dagegen ist der Pilz in naturnahen und ungestörten Wäldern äußerst selten. Er gilt als typischer Haldenpilz der Folgelandschaft des Braunkohletagebaus. Die Fruchtkörper sind vor allem an vegetationsarmen oder fast vegetationsfreien Standorten zu finden.
In Mitteleuropa findet man den Gemeinen Erbsenstreuling von Juli bis September.[1]
Die Grenzen des Verbreitungsgebietes sind schwer anzugeben, da in der früher als monotypisch betrachteten Gattung in jüngerer Zeit mehrere Arten abgetrennt bzw. neu beschrieben wurden.
In Europa kommt der Gemeine Erbsenstreuling vom Mittelmeergebiet bis an die Nordgrenze der gemäßigten Zone vor; innerhalb dieses Gürtels hat er eine deutlich kontinentale Verbreitungstendenz. In Deutschland hat der Gemeine Erbsenstreuling Verbreitungsschwerpunkte in Bayern nördlich der Donau, in Sachsen, im südlichen Sachsen-Anhalt und besonders im südlichen Brandenburg. In den übrigen Gebieten liegen die Fundstellen weit auseinander und die Art ist sehr selten.
Während der Gemeine Erbsenstreuling an naturnahen Standorten stark rückläufig und vom Aussterben bedroht ist, ist er in den Bergbaufolgelandschaften nicht gefährdet und sogar in Ausbreitung begriffen. Negative Auswirkungen auf seine Populationen hat der Eintrag von Stickstoff.
Der Gemeine Erbsenstreuling besitzt aufgrund seiner Fähigkeit, sehr nährstoffarme und saure Standorte zu besiedeln, eine große ökologische Bedeutung bei der Aufforstung und Bewaldung von Halden und ähnlichen Standorten.[6][7][8] Er wird zudem in Baumschulen zur Erzeugung einer Mykorrhiza verwendet, seine Sporen werden für diesen Zweck gehandelt.
Verwendung findet der Erbsenstreuling auch zum Färben von Wolle, worauf der synonyme wissenschaftliche Artname „tinctorius“ (Färber-) und die englische Bezeichnung „Dyemaker's Puffball“ (Farbstoff-Herstellers Stäubling) anspielen.
Wenngleich der Gemeine Erbsenstreuling nicht als Speisepilz gilt, wird er in der Küche von einigen Pilzsammlern aufgrund seines kräftigen Aromas als Gewürzpilz für Soßen geschätzt.[1]
Die Abgrenzung zu anderen Vertretern der Gattung Pisolithus ist mit klassischen Methoden sehr schwierig bis unmöglich, aber durch Vergleich der DNA-Sequenzen der Barcoding-Region ITS einfach.[3]
Äußerlich können auch die Fruchtkörper des Gemeinen Erbsenstreulings mit den giftigen Kartoffelbovisten (Scleroderma) verwechselt werden. Ein Längsschnitt offenbart jedoch die arttypische, in erbsengroße, rundliche Kammern gegliederte Gleba. Kartoffelboviste besitzen dagegen eine einheitlich gefärbte, bald grau-schwärzliche und lediglich mit einer feinen, hellen Aderung durchzogene Gleba.
Der Gemeine Erbsenstreuling oder die Böhmische Trüffel, historisch auch Erbsensteinpilz (Pisolithus arhizus, für den Artnamen findet man in der Literatur auch die Schreibweise arhizos) ist eine Pilzart aus der Familie der Hartbovistverwandten. Trotz der bauchpilzartigen Fruchtkörper gehört der Pilz zur Ordnung der Dickröhrlingsartigen (Boletales). Die Art ist einer von fünf europäischen Vertretern der Gattung Erbsenstreulinge (Pisolithus). Veraltete Synonyme sind P. arenarius Alb. et Schw., P. tinctorius (Micheli: Pers.) Coker et Couch und Polysaccum pisocarpium.
Die Art ist auf saure, nährstoffarme Boden spezialisiert und gilt als typischer Haldenpilz der Folgelandschaft des Braunkohletagebaus. Sie fruktifiziert vom Spätsommer bis in den Herbst vorwiegend auf vegetationsarmen Flächen. Der Pilz wird in der Küche bisweilen als Gewürzpilz verwendet, kommt in der Forstwirtschaft als Mykorrhizapartner von Bäumen zum Einsatz und dient zum Färben von Wolle.
Pisolithus arhizus [1] is a widespread earth-ball like fungus, which may in fact be several closely related species. Common names include dead man's foot and dyeball.[2] It is known in Australia as the horse dung fungus, in South Africa as perdebal, and in Europe as the Bohemian truffle. This puffball's black viscous gel is used as a natural dye for clothes.[3] Pisolithus arhizus is a major component in mycorrhizal fungus mixtures that are used in gardening as powerful root stimulators.[4] It is inedible.[5]
The fruiting body is 5–30 cm tall and 4–20 cm wide, with a thin yellow-brown to brown exterior layer.[6] The spores are brown.[6]
Dictyocephalos attenuatus is similar.[6]
Pisolithus arhizus is a widespread earth-ball like fungus, which may in fact be several closely related species. Common names include dead man's foot and dyeball. It is known in Australia as the horse dung fungus, in South Africa as perdebal, and in Europe as the Bohemian truffle. This puffball's black viscous gel is used as a natural dye for clothes. Pisolithus arhizus is a major component in mycorrhizal fungus mixtures that are used in gardening as powerful root stimulators. It is inedible.
The fruiting body is 5–30 cm tall and 4–20 cm wide, with a thin yellow-brown to brown exterior layer. The spores are brown.
Dictyocephalos attenuatus is similar.
Hernekuukunen (Pisolithus arhizus) on hätkähdyttävän iso kuukuslaji. Se on pallomainen tai päärynämäinen ja sillä on selvä jalkaosuus. Nuorena se on vaalea mutta vanhemmiten siitä tulee ruskea ja päästää ilmoille ruskeaa itiöpölyä.[2]
Hernekuukusen itiöemä on noin 20-40 cm, litistetyn pallon muotoinen jalan osuus on samanvärinen itiöemän kanssa, juurehtiva ja pituus on 10-20 cm. Halkileikattun tulevat esiin ryynimäiset kellertävät peridiolit, vanhemmiten ne muuttuvat tummanruskeisksi ja niiden sisällyksestä tulee itiöitä ja itiöemä hajoaa levittäen itiöt.[3]
Harvinaisena Suomessa hiekkaisilla, kuivilla mäntykankailla. Hernekuukunen muodostaa männyn kanssa sienijuuren.[2][3]
Sientä on joskus käytetty muinoin lankojen värjäyksessä ja siitä tulee ruskeita värisävyjä.[2][3][4] Hernekuukusella värjättiin villakankaita Ranskassa ja Italiassa 1600-1700-luvuilla.[5]
Hernekuukunen (Pisolithus arhizus) on hätkähdyttävän iso kuukuslaji. Se on pallomainen tai päärynämäinen ja sillä on selvä jalkaosuus. Nuorena se on vaalea mutta vanhemmiten siitä tulee ruskea ja päästää ilmoille ruskeaa itiöpölyä.
Pisolithus arrhizus[2] (également orthographié P. arhizus[3]) est une espèce de champignons de la famille des Sclerodermataceae. Il est connu en Australie comme le « champignon crottin de cheval », à cause de son aspect et non de son habitat (sols sableux). Le gel visqueux noir de cette espèce est utilisé comme un colorant naturel pour les vêtements[4]. Pisolithus arrhizus est une composante majeure dans les mélanges de champignons mycorhiziens qui sont utilisés dans le jardinage comme de puissants stimulateurs de racines[5].
Pisolithus arrhizus (également orthographié P. arhizus) est une espèce de champignons de la famille des Sclerodermataceae. Il est connu en Australie comme le « champignon crottin de cheval », à cause de son aspect et non de son habitat (sols sableux). Le gel visqueux noir de cette espèce est utilisé comme un colorant naturel pour les vêtements. Pisolithus arrhizus est une composante majeure dans les mélanges de champignons mycorhiziens qui sont utilisés dans le jardinage comme de puissants stimulateurs de racines.
Pisolithus arhizus, detto anche tartufo di boemia, è un Gasteromicete semi-ipogeo della famiglia delle Sclerodermataceae. Il nome deriva dall'epiteto "arhizon": "a"= senza, e dal greco "rhiza"= radice, senza radice.
Cresce in aree soleggiate, su terreni aridi o sabbiosi, ai margini delle strade, nelle dune, negli incolti. È un fungo tipicamente autunnale, con forma piuttosto variabile, allungata o tondeggiante, con polvere sporale rosso bruna.[1]
Presenta forma variabile: da subsferica, a claviforme a reniforme ecc., lo pseudo stipite prosegue sotto terra per parecchi centimetri tramite un penducolo che alla terminazione presenta consistenti rizomorfe giallastre.
Al taglio la gleba giovane si presenta marmorizzata, formata da “camere” contenente corpuscoli (peridioli) giallastri, con odore e sapore sclerodermatacei.[2][3]
Pisolithus arhizus, detto anche tartufo di boemia, è un Gasteromicete semi-ipogeo della famiglia delle Sclerodermataceae. Il nome deriva dall'epiteto "arhizon": "a"= senza, e dal greco "rhiza"= radice, senza radice.
Cresce in aree soleggiate, su terreni aridi o sabbiosi, ai margini delle strade, nelle dune, negli incolti. È un fungo tipicamente autunnale, con forma piuttosto variabile, allungata o tondeggiante, con polvere sporale rosso bruna.
Costo artìcol a l'é mach në sboss. Da finì.
A chërs ant ij teren sabios e solegià, sota conìfere, ma 'dcò sota latifeuje.
A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
As peul nen mangesse.
Pisolithus arhizus (Persoon) Rauschert
Costo artìcol a l'é mach në sboss. Da finì.
AmbientA chërs ant ij teren sabios e solegià, sota conìfere, ma 'dcò sota latifeuje.
Comestibilità A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
As peul nen mangesse.
Purchatnica piaskowa (Pisolithus arhizus (Scop.) Rauschert – gatunek grzybów z rodziny tęgoskórowatych (Sclerodermaceae)[1].
Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Pisolithus, Sclerodermataceae, Boletales, Agaricomycetidae, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi[1].
Po raz pierwszy zdiagnozował go w 1786 r. J.A. Scopoli jako gatunek purchawki nadając mu nazwę Lycoperdon arrizon. Obecną, uznaną przez Index Fungorum nazwę nadał mu S. Rauschert w 1959 r.[1]
Nazwę polską nadał Franciszek Błoński w 1896 r. W polskim piśmiennictwie mykologicznym gatunek ten opisywany był też pod nazwami purchatnica bulwiasta i grochówka bulwiasta[3].
Średnica 3–13 cm, kształt maczugowaty, lub odwrotnie gruszkowaty, z długą, płonną podstawą, często w kształcie trzonu. Ma ona długość 2–18 cm i szerokość 1–8 cm, nieregularny kształt, dołem jest zaokrąglona, klinowata lub korzeniowata, przerastająca podłoże. Młode okazy są mięsiste, prawie całkowicie zagłębione w podłożu, dojrzałe wystają z niego. Perydium jednowarstwowe, cienkie, o powierzchni gładkiej lub chropowatej, czasami z garbkiem na szczycie. Młode osobniki mają barwę ochrowożółtą, starsze ciemnobrązową. Gleba początkowo jasnożółta, potem siarkowożółta, w końcu brązowa. W młodych owocnikach jest marmurkowata, podzielona strzępkami tramy na komory tworzące perydiole. W perydiolach tych powstają podstawki i zarodniki. W dojrzałych owocnikach perydium rozpada się, uwalniając zarodniki[4].
Zmienność kształtu w obrębie gatunku jest bardzo duża[4].
Podstawki maczugowate, 4-zarodnikowe z krótkimi sterygmami. Zarodniki kuliste, o średnicy 9–10,5 μm, powierzchni gęsto pokrytej brodawkami i barwie ciemnobrązowej lub czekoladowo-brunatnej. Włośni brak, występuje natomiast nibywłośnia o hialinowych septowanych strzępkach[4].
Występuje na wszystkich kontynentach poza Antarktydą, zarówno w strefach o klimacie umiarkowanym, jak i tropikalnym[4]. W Europie na północy sięga po 64,3 stopień szerokości geograficznej na Półwyspie Skandynawskim[5]. W polskim piśmiennictwie naukowym do 2003 r. gatunek notowany na kilkunastu stanowiskach w różnych miejscach Polski[3]. Znajduje się na Czerwonej liście roślin i grzybów Polski. Ma status R – gatunek potencjalnie zagrożony z powodu ograniczonego zasięgu geograficznego i małych obszarów siedliskowych[6].
Owocniki pojawiają się pojedynczo lub gromadnie w świetlistych lasach i na ich obrzeżach, leśnych drogach, wrzosowiskach, a nawet na wydmach. Rośnie na podłożu piaszczystym lub krzemionkowej glebie[4].
Purchatnica piaskowa jest w leśnictwie jednym z grzybów stosowanych do sztucznej mikoryzacji sadzonek drzew. Wchodzi z nimi w mikoryzę, przyspieszając wzrost sadzonek[7].
Dawniej była używana jako naturalny barwnik do farbowania tkanin[8].
Purchatnica piaskowa (Pisolithus arhizus (Scop.) Rauschert – gatunek grzybów z rodziny tęgoskórowatych (Sclerodermaceae).
Pisolithus tinctorius é uma espécie de fungo da família Sclerodermataceae, conhecida pelo nome comum de bufa-de-velha,[1] de forma globular e recoberto por uma camada viscosa. A espécie parece ser parte de um complexo específico pelo que poderão existir diversas espécies estreitamente aparentadas e morfologicamente similares.
A espécie Pisolithus tinctorius aparece por vezes à beira dos caminhos confundindo-se com uma pedra. [2] O gel escuro e viscoso que recobre esta espécie é usado como corante natural para têxteis.
Pisolithus tinctorius é também um dos maiores componentes nas misturas produtoras de micorrizas utilizadas em jardinagem e horticultura como estimulantes do desenvolvimento radicular.[3]
Pisolithus tinctorius é uma espécie de fungo da família Sclerodermataceae, conhecida pelo nome comum de bufa-de-velha, de forma globular e recoberto por uma camada viscosa. A espécie parece ser parte de um complexo específico pelo que poderão existir diversas espécies estreitamente aparentadas e morfologicamente similares.
У Європі відомий під назвою «богемський трюфель» англ. Bohemian truffle.[9] В Австралії називають «грибом конячого посліду» англ. horse dung fungus.[10]
Булавоподібні або грушоподібні плодові тіла 2–11 см у діаметрі сидячі або до основи ніжкоподібно видовжені. Нижня частина з коренеподібним розгалуженим виростом схожа на ніжку, більша частина якої занурена в ґрунт. Тонкий гладенький горбкуватий перидій дуже ламкий. У молодому віці гриб вохряно-жовтий, згодом жовто-коричневий, червоно-оливковий або темно-коричневий. Біла або жовтувата глеба спочатку водяниста, а згодом коричнева. Вона розпадається на декілька нерівних горохоподібних гладеньких перидіол, які спочатку сірчано-жовті, потім червонувато-коричневі або темно-коричневі. Вохряні, червонувато-коричневі або умброво-коричневі спори кулясті бородавчасті з блискучою краплею олії. Вони мають 7–10 мкм у діаметрі. Поміж спорами трапляються безбарвні нитки зачаткового капіліцію.
Утворює плодові тіла в серпні–жовтні. Гриб під час росту може піднімати та руйнувати асфальт.[11]
Поширений у Європі, Азії, Північній Америці, Африці, Австралії та Новій Зеландії. В Україні зустрічаються поодиноко у Лівобережному Лісостепу, Лівобережному та Старобільському злаково-лучних Степах, Правобережному та Лівобережному злакових Степах, на Південному березі Криму. Росте на піщаних або щебенистих ґрунтах в сосновому та дубовому рідколіссі або в березових гайках сухих регіонів.
Порошок спор гриба використовують у садівництві для створення мікоризи коренів.[12]
З плодових тіл виготовляли природний барвник чорного та коричневого кольору.[11][10]
Включений до третього видання Червоної книги України (2009 р.). Охороняється у Чорноморському біосферному заповіднику (Івано-Рибальчанська ділянка), Українському степовому природному заповіднику (відділення «Хомутовський степ») та Карадазькому природному заповіднику.
Пизоли́тус краси́льный (лат. Pisolíthus tinctórius) — несъедобный гриб-гастеромицет рода Пизолитусов.
Русские названия: наряду с пизолитус красильный широко используется синоним Пизолитус бескорневой (Pisolithus arhizus).
Биноминальное название Pisolithus tinctorius Jeppson впервые дано в 1928 г. в «The Gasteromycetes of the Eastern United States and Canada The Gasteromycetes of the Eastern United States and Canada».[2]
Родовое название Pisolithus происходит от греческих слов πίσος (pisos) — «горох» и λίθος (lithos) — «камень»; видовой эпитет tinctorius — от лат. tinctorius — «красильный».
Плодовое тело крупное, 5—20 (30) см высотой, 4—11 (20)[3] см диаметром, у молодых грибов шаровидное, позднее булавовидное или неправильной формы, с плотной, волокнистой, глубоко укоренённой ложной ножкой 1—8 см длиной и 2—3 см диаметром, изредка сидячее, с зеленовато-жёлтыми мицелиальными тяжами.
Перидий очень тонкий, ок. 1 мм толщиной, сначала мягкий и беловатый, затем сухой и ломкий, желтоватый, охристый с оливково-чёрными пятнами; гладкий, позднее растрескается и опадает хлопьями, открывая буроватую споровую массу.
Глеба у молодых грибов состоит из мелких (5 х 2 мм) округлых белых или желтоватых перидиолей, погружённых в чёрную желатинообразную массу; у основания плодового тела перидиоли мельче. Созревают, начиная от верхушки плодового тела. Со временем перидиоли становятся красновато-коричневыми и распадаются, превращаясь в порошковидную желтовато-коричневую споровую массу. Запах у молодых грибов невыраженный, грибной, позднее — неприятный.
Споры 7—12 мкм диаметром, округлые, толстостенные, желтовато-коричневые, с шипами длиной 1—2,3 мкм. Пряжки присутствуют.
Ранее считался видом-космополитом, встречающимся практически повсеместно кроме полярных районов. В настоящее время границы области распространения пересматриваются, так как формы, произрастающие в тропиках и Южном полушарии, были выделены в отдельные виды.[4] Область распространения пизолитуса красильного, таким образом, вероятно, охватывает Голарктику, в то время как популяции из Южной Азии, Центральной и Южной Африки, Новой Зеландии и Австралии, по всей видимости, относятся к родственным видам.
Растёт одиночно или небольшими группами на кислых, обеднённых или нарушенных почвах, на зарастающих вырубках, в старых карьерах, на озеленяемых угольных отвалах[5], но никогда на известняковых почвах. В малонарушенных лесах крайне редок. Обладает широким спектром симбиотических партнёров; как правило, образует микоризу с хвойными породами деревьев и берёзами, но также с дубами, тополями и эвкалиптами.[6]
В России встречается в Европейской части, на Кавказе, в Западной Сибири и на Дальнем Востоке, летом и в начале осени.[7]
Благодаря характерному внешнему виду и многокамерной глебе легко отличим от других видов грибов.
Несъедобный гриб, хотя есть упоминания о том, что молодые плодовые тела съедобны.[8]
Зрелую глебу использовали в Южной Европе как техническое красильное растение для получения жёлтой краски.[9]
Благодаря своей способности расти на обеднённых, кислых почвах, имеет большое экологическое значение для лесоразведения и лесовосстановления на отвалах, карьерах и иных местах с техногенно нарушенными почвами. Инокуляция саженцев сосен, эвкалиптов и некоторых других древесных пород микоризой Pisolithus tinctorius эффективна при лесонасаждениях.[10]
Выделенный из пизолитуса красильного тритерпен пизостерол обладает противоопухолевой активностью.[11]
Пизоли́тус краси́льный (лат. Pisolíthus tinctórius) — несъедобный гриб-гастеромицет рода Пизолитусов.