dcsimg

123pilze.de ( германски )

добавил EOL authors

Guidance for identification

лиценца
cc-publicdomain
автор
Nick Durmuller
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
EOL authors

Měcháč písečný ( чешки )

добавил wikipedia CZ

Měcháč písečný (Pisolithus arrhizus, syn.: Pisolithus tinctorius, P.arenarius) je břichatkovitá houba používaná jako koření.

Popis

Plodnice je nepravidelně oválného, bramborovitého, nejčastěji hruškovitého až kyjovitého tvaru, velká 5-15 cm v průměru. Vnější povrch pokožky (okrovky) je zbarven žlutookrově, špinavě hnědožlutě a u starších plodnic až hnědě, občas s tmavšími hnědočernými skvrnami.

Teřich uvnitř plodnice je tvořen nápadnými žlutavými pecičkami, propletenými černými žilkami, které uzráváním směrem od okrajů plodnice k jejímu středu tmavnou a postupně se rozpadají ve hnědý výtrusný prach. Plodnice tak na řezu vyvolává dojem nápadných různobarevných pásů zrníček.

Plodnice je v mládí těžká, dozráváním se odshora rozpadá v hnědý výtrusný prach. Vůně a chuť je nápadně kořenitá. Kulovitá část plodnice přechází naspodu v třeňovitou, často kořenující, část.

Výskyt

Měcháč písečný roste nepříliš hojně v létě a na podzim převážně v borových či jiných jehličnatých, případně smíšených lesích, převážně na písčitých půdách, často podél cest, v písčitých svazích či náspech. Vytváří mykorrhizu s borovicemi

Užití

 src=
Starší plodnice měcháče písečného

Měcháč písečný je v mládí, dokud se plodnice nezačne rozpadat v hnědý výtrusný prach, jedlý, použitelný pro svou výraznou chuť v menším množství jako koření coby náhražka lanýžů.

Měcháč písečný se také používal jako barvivo na textilie.

Odkazy

Literatura

  • PŘÍHODA, Antonín; URBAN, Ladislav. Kapesní atlas hub 2. Praha: SPN, 1986.
  • HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír; BAIER, Jiří. Velký atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 978-80-7360-334-2.

Externí odkazy

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia autoři a editory
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia CZ

Měcháč písečný: Brief Summary ( чешки )

добавил wikipedia CZ

Měcháč písečný (Pisolithus arrhizus, syn.: Pisolithus tinctorius, P.arenarius) je břichatkovitá houba používaná jako koření.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia autoři a editory
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia CZ

Gemeiner Erbsenstreuling ( германски )

добавил wikipedia DE

Der Gemeine Erbsenstreuling oder die Böhmische Trüffel[1], historisch auch Erbsensteinpilz (Pisolithus arhizus, für den Artnamen findet man in der Literatur auch die Schreibweise arhizos) ist eine Pilzart aus der Familie der Hartbovistverwandten. Trotz der bauchpilzartigen Fruchtkörper gehört der Pilz zur Ordnung der Dickröhrlingsartigen (Boletales).[2] Die Art ist einer von fünf europäischen Vertretern der Gattung Erbsenstreulinge (Pisolithus).[3][4] Veraltete Synonyme sind P. arenarius Alb. et Schw., P. tinctorius (Micheli: Pers.) Coker et Couch und Polysaccum pisocarpium[5].

Die Art ist auf saure, nährstoffarme Boden spezialisiert und gilt als typischer Haldenpilz der Folgelandschaft des Braunkohletagebaus. Sie fruktifiziert vom Spätsommer bis in den Herbst vorwiegend auf vegetationsarmen Flächen. Der Pilz wird in der Küche bisweilen als Gewürzpilz verwendet, kommt in der Forstwirtschaft als Mykorrhizapartner von Bäumen zum Einsatz und dient zum Färben von Wolle.

Merkmale

 src=
Illustration von James Sowerby (1797)

Makroskopische Merkmale

Der Erbsenstreuling bildet unregelmäßig keulenartige, oberirdische Fruchtkörper mit rundlich-knolligem Kopf und kurzem oder längerem Scheinstiel, der etwa 5–15 cm hoch und 5–9 cm breit werden kann. Die Peridie wird etwa 1 mm dick, sie ist zunächst weißlich gefärbt und verfärbt später gelblich bis schmutzig braun. Bei Reifung des Fruchtkörpers zerfällt sie unregelmäßig. Die Gleba füllt nur den oberen Teil des Fruchtkörpers aus. Sie ist durch sterile Adern getrennt, die später erbsenähnliche (Name!), 5 × 2 mm große Körperchen, sogenannte Schein- oder Pseudoperidiolen, bilden. Daraus resultiert bei durchgeschnittenen Fruchtkörpern die charakteristische marmorierte Zeichnung der Gleba. Die Pseudoperidiolen sind zunächst weißlich gefärbt, werden mit zunehmender Reife rötlich-braun, zuletzt schwarz und zerfallen pulverig. Der 1–8 cm lange Scheinstiel ist meist im Boden eingesenkt. Er ist fest und massiv und besitzt an der Basis gelbe, schopfartige Myzelstränge.

Mikroskopische Merkmale

Die rundlichen Sporen ähneln den Kartoffelbovisten (Scleroderma), sind mit relativ dicken, gebogenen Stacheln besetzt und messen im Schnitt 7–9 Mikrometer (Maße ohne Stacheln).[1]

Ökologie und Phänologie

 src=
Aktiver Tagebau bei Bełchatów in Polen: Die gestörten Böden sind ideale Standorte für den Gemeinen Erbsenstreuling.

Der Gemeine Erbsenstreuling ist ein wärmeliebender Mykorrhizapilz mit einem breiten Spektrum an Symbiosepartnern. In Mitteleuropa sind es am häufigsten Hänge-Birken und Waldkiefern auf sauren, nährstoffarmen Pionierstandorten, daneben kommen auch andere Birken- und Kiefernarten sowie Pappeln, Eichen und Kreuzdorn in Betracht. Der Pilz wächst auf Halden mit aufkommenden Kiefern und Birken, auf Kahlschlägen, in Kieferforsten und auf Pionierrasen mit aufkommenden Gehölzen und ähnlichen Standorten. Dagegen ist der Pilz in naturnahen und ungestörten Wäldern äußerst selten. Er gilt als typischer Haldenpilz der Folgelandschaft des Braunkohletagebaus. Die Fruchtkörper sind vor allem an vegetationsarmen oder fast vegetationsfreien Standorten zu finden.

In Mitteleuropa findet man den Gemeinen Erbsenstreuling von Juli bis September.[1]

Verbreitung

Die Grenzen des Verbreitungsgebietes sind schwer anzugeben, da in der früher als monotypisch betrachteten Gattung in jüngerer Zeit mehrere Arten abgetrennt bzw. neu beschrieben wurden.

In Europa kommt der Gemeine Erbsenstreuling vom Mittelmeergebiet bis an die Nordgrenze der gemäßigten Zone vor; innerhalb dieses Gürtels hat er eine deutlich kontinentale Verbreitungstendenz. In Deutschland hat der Gemeine Erbsenstreuling Verbreitungsschwerpunkte in Bayern nördlich der Donau, in Sachsen, im südlichen Sachsen-Anhalt und besonders im südlichen Brandenburg. In den übrigen Gebieten liegen die Fundstellen weit auseinander und die Art ist sehr selten.

Bestand und Gefährdung

Während der Gemeine Erbsenstreuling an naturnahen Standorten stark rückläufig und vom Aussterben bedroht ist, ist er in den Bergbaufolgelandschaften nicht gefährdet und sogar in Ausbreitung begriffen. Negative Auswirkungen auf seine Populationen hat der Eintrag von Stickstoff.

Bedeutung

Forstwirtschaft

 src=
Baumschulen setzen den Erbsenstreuling gezielt als Mykorrhizapilz ein, um das Wachstum der Bäume zu fördern.

Der Gemeine Erbsenstreuling besitzt aufgrund seiner Fähigkeit, sehr nährstoffarme und saure Standorte zu besiedeln, eine große ökologische Bedeutung bei der Aufforstung und Bewaldung von Halden und ähnlichen Standorten.[6][7][8] Er wird zudem in Baumschulen zur Erzeugung einer Mykorrhiza verwendet, seine Sporen werden für diesen Zweck gehandelt.

Färbemittel

Verwendung findet der Erbsenstreuling auch zum Färben von Wolle, worauf der synonyme wissenschaftliche Artname „tinctorius“ (Färber-) und die englische Bezeichnung „Dyemaker's Puffball“ (Farbstoff-Herstellers Stäubling) anspielen.

Speisewert

Wenngleich der Gemeine Erbsenstreuling nicht als Speisepilz gilt, wird er in der Küche von einigen Pilzsammlern aufgrund seines kräftigen Aromas als Gewürzpilz für Soßen geschätzt.[1]

Artabgrenzung

 src=
Zwiebel-Hartbovist
(Scleroderma cepa)

Die Abgrenzung zu anderen Vertretern der Gattung Pisolithus ist mit klassischen Methoden sehr schwierig bis unmöglich, aber durch Vergleich der DNA-Sequenzen der Barcoding-Region ITS einfach.[3]

Äußerlich können auch die Fruchtkörper des Gemeinen Erbsenstreulings mit den giftigen Kartoffelbovisten (Scleroderma) verwechselt werden. Ein Längsschnitt offenbart jedoch die arttypische, in erbsengroße, rundliche Kammern gegliederte Gleba. Kartoffelboviste besitzen dagegen eine einheitlich gefärbte, bald grau-schwärzliche und lediglich mit einer feinen, hellen Aderung durchzogene Gleba.

Quellen

Literatur

Einzelnachweise

  1. a b c d Ewald Gerhardt: BLV Handbuch Pilze, 3. Auflage. BLV Verlag, München. ISBN 3-405-14737-9.
  2. Manfred Binder, David S. Hibbett. Molecular systematics and biological diversification of Boletales. Mycologia 98(6). 2006. Seite 971–981. doi:10.3852/mycologia.98.6.971. (PDF; 2,49 MB)
  3. a b Katerina Rusevska, Mitko Karadelev, Cherdchai Phosri, Margarita Dueñas, M. Teresa Telleria, Roy Watling, María P. Martín: DNA barcoding is an effective tool for differentiating Pisolithus species from Macedonia. In: Mycotaxon. Band 130, 2015, S. 1007–1016, doi:10.5248/130.1007.
  4. María P. Martín, Fátima Durán, Cherdchai Phosri,Roy Watling: A new species of Pisolithus from Spain. In: Mycotaxon. Nr. 124, 2013, S. 149–154, doi:10.5248/124.149.
  5. Ernst Gäumann: Die Pilze: Grundzüge ihrer Entwicklungsgeschichte und Morphologie. Springer 2013 (S. 412)
  6. D. Schmitz, A. Willenborg: Für Waldschadensgebiete und Problemstandorte: Bedeutung der Mykorrhiza bei der Aufforstung. In: AFZ - Der Wald. Allgemeine Forst Zeitschrift für Waldwirtschaft und Umweltvorsorge 47. Deutscher Landwirtschaftsverlag, München. 1992. .
  7. Seak-Jin Kim: Untersuchungen zur Verbesserung von Wiederaufforstungsmaßnahmen in Südkorea unter besonderer Berücksichtigung des Beitrages verschiedener Mykorrhiza-bildender Mykobionten und unterschiedlicher Bodensubstrate. Dissertation. Universität Bremen. Fachbereich 2: Biologie/ Chemie. 2002. (PDF; 7,23 MB)
  8. Beiträge zur Waldkiefer@1@2Vorlage:Toter Link/www.lwf.bayern.de (Seite nicht mehr abrufbar, Suche in Webarchiven)  src= Info: Der Link wurde automatisch als defekt markiert. Bitte prüfe den Link gemäß Anleitung und entferne dann diesen Hinweis. . In: LWF Wissen 57. Bayerische Landesanstalt für Wald- und Forstwirtschaft (LWF), Freising. Juli 2007. Seite 63. . (PDF; 9,17 MB)

Weblinks

 src=
– Album mit Bildern, Videos und Audiodateien
 title=
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autoren und Herausgeber von Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia DE

Gemeiner Erbsenstreuling: Brief Summary ( германски )

добавил wikipedia DE

Der Gemeine Erbsenstreuling oder die Böhmische Trüffel, historisch auch Erbsensteinpilz (Pisolithus arhizus, für den Artnamen findet man in der Literatur auch die Schreibweise arhizos) ist eine Pilzart aus der Familie der Hartbovistverwandten. Trotz der bauchpilzartigen Fruchtkörper gehört der Pilz zur Ordnung der Dickröhrlingsartigen (Boletales). Die Art ist einer von fünf europäischen Vertretern der Gattung Erbsenstreulinge (Pisolithus). Veraltete Synonyme sind P. arenarius Alb. et Schw., P. tinctorius (Micheli: Pers.) Coker et Couch und Polysaccum pisocarpium.

Die Art ist auf saure, nährstoffarme Boden spezialisiert und gilt als typischer Haldenpilz der Folgelandschaft des Braunkohletagebaus. Sie fruktifiziert vom Spätsommer bis in den Herbst vorwiegend auf vegetationsarmen Flächen. Der Pilz wird in der Küche bisweilen als Gewürzpilz verwendet, kommt in der Forstwirtschaft als Mykorrhizapartner von Bäumen zum Einsatz und dient zum Färben von Wolle.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autoren und Herausgeber von Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia DE

Pisolithus arhizus ( англиски )

добавил wikipedia EN

Pisolithus arhizus [1] is a widespread earth-ball like fungus, which may in fact be several closely related species. Common names include dead man's foot and dyeball.[2] It is known in Australia as the horse dung fungus, in South Africa as perdebal, and in Europe as the Bohemian truffle. This puffball's black viscous gel is used as a natural dye for clothes.[3] Pisolithus arhizus is a major component in mycorrhizal fungus mixtures that are used in gardening as powerful root stimulators.[4] It is inedible.[5]

The fruiting body is 5–30 cm tall and 4–20 cm wide, with a thin yellow-brown to brown exterior layer.[6] The spores are brown.[6]

Dictyocephalos attenuatus is similar.[6]

References

  1. ^ "Pisolithus arhizus (Scop.) Rauschert". Index Fungorum. CAB International. Retrieved 2015-02-04.
  2. ^ Wood, Michael; Stevens, Fred. "California Fungi: Pisolithus arhizus". MycoWeb.com. Retrieved 2017-04-06.
  3. ^ Roberts P, Evans S (2011). The Book of Fungi. Chicago, Illinois: University of Chicago Press. p. 525. ISBN 978-0-226-72117-0.
  4. ^ Kuo M, Methven A (2010). 100 Cool Mushrooms. University of Michigan Press. p. 143. ISBN 978-0-472-03417-8.
  5. ^ Phillips, Roger (2010). Mushrooms and Other Fungi of North America. Buffalo, NY: Firefly Books. p. 335. ISBN 978-1-55407-651-2.
  6. ^ a b c Davis, R. Michael; Sommer, Robert; Menge, John A. (2012). Field Guide to Mushrooms of Western North America. Berkeley: University of California Press. pp. 374–375. ISBN 978-0-520-95360-4. OCLC 797915861.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia authors and editors
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia EN

Pisolithus arhizus: Brief Summary ( англиски )

добавил wikipedia EN

Pisolithus arhizus is a widespread earth-ball like fungus, which may in fact be several closely related species. Common names include dead man's foot and dyeball. It is known in Australia as the horse dung fungus, in South Africa as perdebal, and in Europe as the Bohemian truffle. This puffball's black viscous gel is used as a natural dye for clothes. Pisolithus arhizus is a major component in mycorrhizal fungus mixtures that are used in gardening as powerful root stimulators. It is inedible.

The fruiting body is 5–30 cm tall and 4–20 cm wide, with a thin yellow-brown to brown exterior layer. The spores are brown.

Dictyocephalos attenuatus is similar.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia authors and editors
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia EN

Hernekuukunen ( фински )

добавил wikipedia FI

Hernekuukunen (Pisolithus arhizus) on hätkähdyttävän iso kuukuslaji. Se on pallomainen tai päärynämäinen ja sillä on selvä jalkaosuus. Nuorena se on vaalea mutta vanhemmiten siitä tulee ruskea ja päästää ilmoille ruskeaa itiöpölyä.[2]

Ulkonäkö ja koko

Hernekuukusen itiöemä on noin 20-40 cm, litistetyn pallon muotoinen jalan osuus on samanvärinen itiöemän kanssa, juurehtiva ja pituus on 10-20 cm. Halkileikattun tulevat esiin ryynimäiset kellertävät peridiolit, vanhemmiten ne muuttuvat tummanruskeisksi ja niiden sisällyksestä tulee itiöitä ja itiöemä hajoaa levittäen itiöt.[3]

Levinneisyys ja kasvupaikka

Harvinaisena Suomessa hiekkaisilla, kuivilla mäntykankailla. Hernekuukunen muodostaa männyn kanssa sienijuuren.[2][3]

Käyttö

Sientä on joskus käytetty muinoin lankojen värjäyksessä ja siitä tulee ruskeita värisävyjä.[2][3][4] Hernekuukusella värjättiin villakankaita Ranskassa ja Italiassa 1600-1700-luvuilla.[5]

Kuvia

Aiheesta muualla

Lähteet

  1. Taksonomian lähde: Index Fungorum Viitattu 26.11.2017
  2. a b c Phillips, R.: WSOY Suuri Sienikirja, s. 251. suomeksi toim. Lasse Kosonen. WSOY, 1981, suom. 1992. ISBN 951-0-17255-3.
  3. a b c Kosonen, Lasse: Uusi perheen sienikirja, s. 188. Porvoo: WSOY,, 1994. ISBN 951-0-19559-6.
  4. Laji.fi: hernekuukunen (Pisolithus arrhizus) laji.fi. Viitattu 26.11.2017.
  5. Suomen sieniseura: Sienivärjäyksen historia ja alkeet funga.fi. Viitattu 26.11.2017.
Tämä sieniin liittyvä artikkeli on tynkä. Voit auttaa Wikipediaa laajentamalla artikkelia.
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedian tekijät ja toimittajat
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia FI

Hernekuukunen: Brief Summary ( фински )

добавил wikipedia FI

Hernekuukunen (Pisolithus arhizus) on hätkähdyttävän iso kuukuslaji. Se on pallomainen tai päärynämäinen ja sillä on selvä jalkaosuus. Nuorena se on vaalea mutta vanhemmiten siitä tulee ruskea ja päästää ilmoille ruskeaa itiöpölyä.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedian tekijät ja toimittajat
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia FI

Pisolithus arrhizus ( француски )

добавил wikipedia FR

Pisolithus arrhizus[2] (également orthographié P. arhizus[3]) est une espèce de champignons de la famille des Sclerodermataceae. Il est connu en Australie comme le « champignon crottin de cheval », à cause de son aspect et non de son habitat (sols sableux). Le gel visqueux noir de cette espèce est utilisé comme un colorant naturel pour les vêtements[4]. Pisolithus arrhizus est une composante majeure dans les mélanges de champignons mycorhiziens qui sont utilisés dans le jardinage comme de puissants stimulateurs de racines[5].

Notes et références

  1. « Index Fungorum - Names Record », sur www.indexfungorum.org (consulté le 16 août 2017)
  2. Kuo M, Methven A., 100 Cool Mushrooms, University of Michigan Press, 2010, 216 p. (ISBN 978-0-472-03417-8 et 0-472-03417-0, lire en ligne), p. 143.
  3. « Pisolithus arrhizus (Scop.) Rauschert », sur Mycobank. (consulté le 26 décembre 2019).
  4. (en) Roberts P, Evans S., The Book of Fungi : a life-size guide to six hundred species from around the world, Chicago, Illinois, University of Chicago Press, 2011, 655 p. (ISBN 978-0-226-72117-0), p. 525.
  5. « Pisolithus arrhizus (Scop.) Rauschert », sur Index Fungorum. CAB International (consulté le 4 novembre 2015).

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Auteurs et éditeurs de Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia FR

Pisolithus arrhizus: Brief Summary ( француски )

добавил wikipedia FR

Pisolithus arrhizus (également orthographié P. arhizus) est une espèce de champignons de la famille des Sclerodermataceae. Il est connu en Australie comme le « champignon crottin de cheval », à cause de son aspect et non de son habitat (sols sableux). Le gel visqueux noir de cette espèce est utilisé comme un colorant naturel pour les vêtements. Pisolithus arrhizus est une composante majeure dans les mélanges de champignons mycorhiziens qui sont utilisés dans le jardinage comme de puissants stimulateurs de racines.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Auteurs et éditeurs de Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia FR

Pisolithus arhizus ( италијански )

добавил wikipedia IT

Pisolithus arhizus, detto anche tartufo di boemia, è un Gasteromicete semi-ipogeo della famiglia delle Sclerodermataceae. Il nome deriva dall'epiteto "arhizon": "a"= senza, e dal greco "rhiza"= radice, senza radice.

Cresce in aree soleggiate, su terreni aridi o sabbiosi, ai margini delle strade, nelle dune, negli incolti. È un fungo tipicamente autunnale, con forma piuttosto variabile, allungata o tondeggiante, con polvere sporale rosso bruna.[1]

2009-07-01 Pisolithus arrhizus cropped.jpg

Caratteristiche

Presenta forma variabile: da subsferica, a claviforme a reniforme ecc., lo pseudo stipite prosegue sotto terra per parecchi centimetri tramite un penducolo che alla terminazione presenta consistenti rizomorfe giallastre.

Al taglio la gleba giovane si presenta marmorizzata, formata da “camere” contenente corpuscoli (peridioli) giallastri, con odore e sapore sclerodermatacei.[2][3]

 src=
Illustrazione di Von James Sowerby (1797)

Note

 title=
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autori e redattori di Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia IT

Pisolithus arhizus: Brief Summary ( италијански )

добавил wikipedia IT

Pisolithus arhizus, detto anche tartufo di boemia, è un Gasteromicete semi-ipogeo della famiglia delle Sclerodermataceae. Il nome deriva dall'epiteto "arhizon": "a"= senza, e dal greco "rhiza"= radice, senza radice.

Cresce in aree soleggiate, su terreni aridi o sabbiosi, ai margini delle strade, nelle dune, negli incolti. È un fungo tipicamente autunnale, con forma piuttosto variabile, allungata o tondeggiante, con polvere sporale rosso bruna.

2009-07-01 Pisolithus arrhizus cropped.jpg
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autori e redattori di Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia IT

Pisolithus arhizus ( Pms )

добавил wikipedia PMS
Drapò piemontèis.png Vos an lenga piemontèisa Për amprende a dovré 'l sistema dle parlà locaj ch'a varda sì.

Costo artìcol a l'é mach në sboss. Da finì.

Ambient

A chërs ant ij teren sabios e solegià, sota conìfere, ma 'dcò sota latifeuje.

Comestibilità

WHMIS Class D-1.svg A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
As peul nen mangesse.

Arferiment bibliogràfich për chi a veul fé dj'arserche pì ancreuse

Pisolithus arhizus (Persoon) Rauschert

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia authors and editors
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia PMS

Pisolithus arhizus: Brief Summary ( Pms )

добавил wikipedia PMS

Costo artìcol a l'é mach në sboss. Da finì.

Ambient

A chërs ant ij teren sabios e solegià, sota conìfere, ma 'dcò sota latifeuje.

Comestibilità

WHMIS Class D-1.svg A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
As peul nen mangesse.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Wikipedia authors and editors
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia PMS

Purchatnica piaskowa ( полски )

добавил wikipedia POL
Unidentified fungi in Willans Hill Reserve.jpg

Purchatnica piaskowa (Pisolithus arhizus (Scop.) Rauschert – gatunek grzybów z rodziny tęgoskórowatych (Sclerodermaceae)[1].

Systematyka i nazewnictwo

Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Pisolithus, Sclerodermataceae, Boletales, Agaricomycetidae, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi[1].

Po raz pierwszy zdiagnozował go w 1786 r. J.A. Scopoli jako gatunek purchawki nadając mu nazwę Lycoperdon arrizon. Obecną, uznaną przez Index Fungorum nazwę nadał mu S. Rauschert w 1959 r.[1]

Ma 40 synonimów[2].

Nazwę polską nadał Franciszek Błoński w 1896 r. W polskim piśmiennictwie mykologicznym gatunek ten opisywany był też pod nazwami purchatnica bulwiasta i grochówka bulwiasta[3].

Morfologia

Owocnik

Średnica 3–13 cm, kształt maczugowaty, lub odwrotnie gruszkowaty, z długą, płonną podstawą, często w kształcie trzonu. Ma ona długość 2–18 cm i szerokość 1–8 cm, nieregularny kształt, dołem jest zaokrąglona, klinowata lub korzeniowata, przerastająca podłoże. Młode okazy są mięsiste, prawie całkowicie zagłębione w podłożu, dojrzałe wystają z niego. Perydium jednowarstwowe, cienkie, o powierzchni gładkiej lub chropowatej, czasami z garbkiem na szczycie. Młode osobniki mają barwę ochrowożółtą, starsze ciemnobrązową. Gleba początkowo jasnożółta, potem siarkowożółta, w końcu brązowa. W młodych owocnikach jest marmurkowata, podzielona strzępkami tramy na komory tworzące perydiole. W perydiolach tych powstają podstawki i zarodniki. W dojrzałych owocnikach perydium rozpada się, uwalniając zarodniki[4].

Zmienność kształtu w obrębie gatunku jest bardzo duża[4].

Cechy mikroskopowe

Podstawki maczugowate, 4-zarodnikowe z krótkimi sterygmami. Zarodniki kuliste, o średnicy 9–10,5 μm, powierzchni gęsto pokrytej brodawkami i barwie ciemnobrązowej lub czekoladowo-brunatnej. Włośni brak, występuje natomiast nibywłośnia o hialinowych septowanych strzępkach[4].

Występowanie

Występuje na wszystkich kontynentach poza Antarktydą, zarówno w strefach o klimacie umiarkowanym, jak i tropikalnym[4]. W Europie na północy sięga po 64,3 stopień szerokości geograficznej na Półwyspie Skandynawskim[5]. W polskim piśmiennictwie naukowym do 2003 r. gatunek notowany na kilkunastu stanowiskach w różnych miejscach Polski[3]. Znajduje się na Czerwonej liście roślin i grzybów Polski. Ma status R – gatunek potencjalnie zagrożony z powodu ograniczonego zasięgu geograficznego i małych obszarów siedliskowych[6].

Owocniki pojawiają się pojedynczo lub gromadnie w świetlistych lasach i na ich obrzeżach, leśnych drogach, wrzosowiskach, a nawet na wydmach. Rośnie na podłożu piaszczystym lub krzemionkowej glebie[4].

Znaczenie

Purchatnica piaskowa jest w leśnictwie jednym z grzybów stosowanych do sztucznej mikoryzacji sadzonek drzew. Wchodzi z nimi w mikoryzę, przyspieszając wzrost sadzonek[7].

Dawniej była używana jako naturalny barwnik do farbowania tkanin[8].

Linki zewnętrzne

Przypisy

  1. a b c Index Fungorum. [dostęp 2017-09-20język=en].
  2. Species Fungorum (ang.). [dostęp 2019-09-20].
  3. a b Władysław Wojewoda: Checklist of Polish Larger Basidiomycetes. Krytyczna lista wielkoowocnikowych grzybów podstawkowych Polski. Kraków: W. Szafer Institute of Botany, Polish Academy of Sciences, 2003. ISBN 83-89648-09-1.
  4. a b c d e Wanda Rudnicka-Jezierska: Grzyby (Mycota). Tom XXIII. Podstawczaki (Basidiomycetes): purchawkowe (Lycoperdales), tęgoskórowe (Sclerodematales), pałeczkowe (Tulostomatales), gniazdnicowe (Nidulariales), sromotnikowe (Phallales), osiakowe (Podaxales). Kraków: Instytut Botaniki PAN, 1991. ISBN 83-85444-01-7.
  5. Discover Life Maps. [dostęp 2017-09-20].
  6. Zbigniew Mirek: Red list of plants and fungi in Poland = Czerwona lista roślin i grzybów Polski. Kraków: W. Szafer Institute of Botany. Polish Academy of Sciences, 2006. ISBN 83-89648-38-5.
  7. Ektomikoryzy. Nowe biotechnologie w polskim szkółkarstwie leśnym. [dostęp 2017-09-20].
  8. Roberts P, Evans S. (2011). The Book of Fungi. Chicago, Illinois: University of Chicago Press. p. 525. ​ISBN 978-0-226-72117-0
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autorzy i redaktorzy Wikipedii
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia POL

Purchatnica piaskowa: Brief Summary ( полски )

добавил wikipedia POL
Unidentified fungi in Willans Hill Reserve.jpg

Purchatnica piaskowa (Pisolithus arhizus (Scop.) Rauschert – gatunek grzybów z rodziny tęgoskórowatych (Sclerodermaceae).

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autorzy i redaktorzy Wikipedii
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia POL

Pisolithus tinctorius ( португалски )

добавил wikipedia PT

Pisolithus tinctorius é uma espécie de fungo da família Sclerodermataceae, conhecida pelo nome comum de bufa-de-velha,[1] de forma globular e recoberto por uma camada viscosa. A espécie parece ser parte de um complexo específico pelo que poderão existir diversas espécies estreitamente aparentadas e morfologicamente similares.

Descrição

A espécie Pisolithus tinctorius aparece por vezes à beira dos caminhos confundindo-se com uma pedra. [2] O gel escuro e viscoso que recobre esta espécie é usado como corante natural para têxteis.

Pisolithus tinctorius é também um dos maiores componentes nas misturas produtoras de micorrizas utilizadas em jardinagem e horticultura como estimulantes do desenvolvimento radicular.[3]

Notas

  1. «as BuFAS dE VeLha Pisolithus Tinctorius». lightssite.blogspot.de. Consultado em 31 de janeiro de 2017
  2. Silva, J. (2007). Floresta e sociedade - uma história em comum, Público.
  3. Tom Volk's Fungus.

Ver também

 title=
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autores e editores de Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia PT

Pisolithus tinctorius: Brief Summary ( португалски )

добавил wikipedia PT

Pisolithus tinctorius é uma espécie de fungo da família Sclerodermataceae, conhecida pelo nome comum de bufa-de-velha, de forma globular e recoberto por uma camada viscosa. A espécie parece ser parte de um complexo específico pelo que poderão existir diversas espécies estreitamente aparentadas e morfologicamente similares.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Autores e editores de Wikipedia
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia PT

Пізоліт безкореневий ( украински )

добавил wikipedia UK

Назва

У Європі відомий під назвою «богемський трюфель» англ. Bohemian truffle.[9] В Австралії називають «грибом конячого посліду» англ. horse dung fungus.[10]

Будова

 src=
Плодове тіло гриба схоже на купку конячого посліду

Булавоподібні або грушоподібні плодові тіла 2–11 см у діаметрі сидячі або до основи ніжкоподібно видовжені. Нижня частина з коренеподібним розгалуженим виростом схожа на ніжку, більша частина якої занурена в ґрунт. Тонкий гладенький горбкуватий перидій дуже ламкий. У молодому віці гриб вохряно-жовтий, згодом жовто-коричневий, червоно-оливковий або темно-коричневий. Біла або жовтувата глеба спочатку водяниста, а згодом коричнева. Вона розпадається на декілька нерівних горохоподібних гладеньких перидіол, які спочатку сірчано-жовті, потім червонувато-коричневі або темно-коричневі. Вохряні, червонувато-коричневі або умброво-коричневі спори кулясті бородавчасті з блискучою краплею олії. Вони мають 7–10 мкм у діаметрі. Поміж спорами трапляються безбарвні нитки зачаткового капіліцію.

Життєвий цикл

Утворює плодові тіла в серпні–жовтні. Гриб під час росту може піднімати та руйнувати асфальт.[11]

Поширення та середовище існування

Поширений у Європі, Азії, Північній Америці, Африці, Австралії та Новій Зеландії. В Україні зустрічаються поодиноко у Лівобережному Лісостепу, Лівобережному та Старобільському злаково-лучних Степах, Правобережному та Лівобережному злакових Степах, на Південному березі Криму. Росте на піщаних або щебенистих ґрунтах в сосновому та дубовому рідколіссі або в березових гайках сухих регіонів.

Практичне використання

Порошок спор гриба використовують у садівництві для створення мікоризи коренів.[12]

З плодових тіл виготовляли природний барвник чорного та коричневого кольору.[11][10]

Природоохоронний статус

Включений до третього видання Червоної книги України (2009 р.). Охороняється у Чорноморському біосферному заповіднику (Івано-Рибальчанська ділянка), Українському степовому природному заповіднику (відділення «Хомутовський степ») та Карадазькому природному заповіднику.

Див. також

Посилання

Примітки

  1. Delic. Fl. Faun. Insubr.: 40 (1786)
  2. Synopsis methodica fungorum: 152 (1801)
  3. Synopsis methodica fungorum: 152 (1801)
  4. Magazin der Gesellschaft Naturforschenden Freunde Berlin 8: 44 (1816)
  5. Revisio generum plantarum 3 (2) (1891)
  6. Zeitschrift für Pilzkunde 25 (2): 50 (1959)
  7. Systema Naturae 2 (2): 1463 (1792)
  8. Pisolithus arrhizus. www.mycobank.org. Процитовано 2017-01-08T07:43:37+00:00.
  9. Bohemian Truffle - Pisolithus arhizus - Overview - Encyclopedia of Life. Encyclopedia of Life. Процитовано 2017-01-08.
  10. а б Frazer, Jennifer. Wonderful Things: The Hidden Beauty of the Horse Dung Fungus. Scientific American Blog Network. Процитовано 2017-01-08.
  11. а б Kuo M, Methven A. (2010). 100 Cool Mushrooms. University of Michigan Press. с. 143. ISBN 0-472-03417-0.
  12. Roberts P, Evans S. (2011). The Book of Fungi. Chicago, Illinois: University of Chicago Press. с. 525. ISBN 978-0-226-72117-0.

Джерела

  • Pisolithus arrhizus // Mycobank.org, — CBS-KNAW Fungal Biodiversity Center Utrecht, 2016. — URL
  • Pisolithus arrhizus // Червона книга України, 2016. — URL
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Автори та редактори Вікіпедії
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia UK

Пизолитус красильный ( руски )

добавил wikipedia русскую Википедию
Латинское название Pisolithus tinctorius (Pers.) Coker & Couch, 1928 Синонимы:
  • Pisolithus arrhizus (Scop.) Rauschert, 1959

wikispecies:
Систематика
на Викивидах

commons:
Изображения
на Викискладе

NCBI 80664

Пизоли́тус краси́льный (лат. Pisolíthus tinctórius) — несъедобный гриб-гастеромицет рода Пизолитусов.

Названия

Научные синонимы[1]:

Русские названия: наряду с пизолитус красильный широко используется синоним Пизолитус бескорневой (Pisolithus arhizus).

Биноминальное название Pisolithus tinctorius Jeppson впервые дано в 1928 г. в «The Gasteromycetes of the Eastern United States and Canada The Gasteromycetes of the Eastern United States and Canada».[2]

Родовое название Pisolithus происходит от греческих слов πίσος (pisos) — «горох» и λίθος (lithos) — «камень»; видовой эпитет tinctorius — от лат. tinctorius — «красильный».

Описание

Плодовое тело крупное, 5—20 (30) см высотой, 4—11 (20)[3] см диаметром, у молодых грибов шаровидное, позднее булавовидное или неправильной формы, с плотной, волокнистой, глубоко укоренённой ложной ножкой 1—8 см длиной и 2—3 см диаметром, изредка сидячее, с зеленовато-жёлтыми мицелиальными тяжами.

Перидий очень тонкий, ок. 1 мм толщиной, сначала мягкий и беловатый, затем сухой и ломкий, желтоватый, охристый с оливково-чёрными пятнами; гладкий, позднее растрескается и опадает хлопьями, открывая буроватую споровую массу.

Глеба у молодых грибов состоит из мелких (5 х 2 мм) округлых белых или желтоватых перидиолей, погружённых в чёрную желатинообразную массу; у основания плодового тела перидиоли мельче. Созревают, начиная от верхушки плодового тела. Со временем перидиоли становятся красновато-коричневыми и распадаются, превращаясь в порошковидную желтовато-коричневую споровую массу. Запах у молодых грибов невыраженный, грибной, позднее — неприятный.

Микроморфология

Споры 7—12 мкм диаметром, округлые, толстостенные, желтовато-коричневые, с шипами длиной 1—2,3 мкм. Пряжки присутствуют.

Экология и распространение

Ранее считался видом-космополитом, встречающимся практически повсеместно кроме полярных районов. В настоящее время границы области распространения пересматриваются, так как формы, произрастающие в тропиках и Южном полушарии, были выделены в отдельные виды.[4] Область распространения пизолитуса красильного, таким образом, вероятно, охватывает Голарктику, в то время как популяции из Южной Азии, Центральной и Южной Африки, Новой Зеландии и Австралии, по всей видимости, относятся к родственным видам.

Растёт одиночно или небольшими группами на кислых, обеднённых или нарушенных почвах, на зарастающих вырубках, в старых карьерах, на озеленяемых угольных отвалах[5], но никогда на известняковых почвах. В малонарушенных лесах крайне редок. Обладает широким спектром симбиотических партнёров; как правило, образует микоризу с хвойными породами деревьев и берёзами, но также с дубами, тополями и эвкалиптами.[6]

В России встречается в Европейской части, на Кавказе, в Западной Сибири и на Дальнем Востоке, летом и в начале осени.[7]

Сходные виды

Благодаря характерному внешнему виду и многокамерной глебе легко отличим от других видов грибов.

Использование

Несъедобный гриб, хотя есть упоминания о том, что молодые плодовые тела съедобны.[8]

Зрелую глебу использовали в Южной Европе как техническое красильное растение для получения жёлтой краски.[9]

Благодаря своей способности расти на обеднённых, кислых почвах, имеет большое экологическое значение для лесоразведения и лесовосстановления на отвалах, карьерах и иных местах с техногенно нарушенными почвами. Инокуляция саженцев сосен, эвкалиптов и некоторых других древесных пород микоризой Pisolithus tinctorius эффективна при лесонасаждениях.[10]

Выделенный из пизолитуса красильного тритерпен пизостерол обладает противоопухолевой активностью.[11]

Примечания

  1. С сайта Mycobank.org
  2. Coker, W.C.; Couch, J.N. The Gasteromycetes of the Eastern United States and Canada The Gasteromycetes of the Eastern United States and Canada. — Chapel Hill: The University of North Carolina Press, 1928. — 1-201 с.
  3. Kuo, M. (2006, November). Pisolithus tinctorius. Retrieved from the MushroomExpert.Com Web site: http://www.mushroomexpert.com/pisolithus_tinctorius.html
  4. Reddy MS, Singla S, Natarajan K, Senthilarasu G. Pisolithus indicus, a new species of ectomycorrhizal fungus associated with Dipterocarps in India // Mycologia. — Mycological Society of America, 2005. — Т. 97, № 4. — С. 838-843.
  5. Richard J. Medve, Shan M. Gill. Distribution and Ecology of Pisolithus tinctorius on Bituminous Stripmine Spoils in Western Pennsylvania // Bulletin of the Torrey Botanical Club. — Torrey Botanical Society, 1982. — Т. 109, № 1. — С. 35-38.
  6. K. G. Mukerji, B. P. Chamola, Jagjit Singh. Mycorrhizal Biology. — New York: Academic/Plenum Publishers, 2000. — С. 37. — 336 с.
  7. Красная книга Ростовской области
  8. Surček, M. The Illustrated Book of Mushrooms and Fungi. —The Octopus Publishing Group. 1988.
  9. Мир растений : в 7 т. / Под ред. академика А.Л. Тахтаджяна. Т.2. Слизевики. Грибы — 2—е изд., перераб. — М.: Просвещение, 1991. — 475 с. (стр. 338).
  10. K. J. Lee and C. D. Koo. Inoculation of pines in a nursery with Pisolithus tinctorius and Thelephora terrestris in Korea // Plant and Soil. — Springer Netherlands, 1983. — Т. 71, № 1-3. — С. 325-329.
  11. Montenegro RC et al. Cytotoxic activity of pisosterol, a triterpene isolated from Pisolithus tinctorius (Mich.: Pers.) Coker & Couch, 1928 // Z. Naturfors C.. — 2004. — Т. 59, № 7-8. — С. 519-522.
лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Авторы и редакторы Википедии
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia русскую Википедию

Пизолитус красильный: Brief Summary ( руски )

добавил wikipedia русскую Википедию

Пизоли́тус краси́льный (лат. Pisolíthus tinctórius) — несъедобный гриб-гастеромицет рода Пизолитусов.

лиценца
cc-by-sa-3.0
авторски права
Авторы и редакторы Википедии
изворно
посети извор
соработничко мреж. место
wikipedia русскую Википедию