Pristis pectinata enjoys a suite of names in languages as disparate as Sindhi, Wolof, Mandarin, Swedish and Somali (Read more: Common Names). Though it was once a common species in tropical waters around the globe, its habitat is now reduced by 90 percent.
The species is part of a group of cartilaginous fishes known as elasmobranchs, which includes sharks, skates and rays (NOAA n.d.). With its elongated body, dorsal fins and flat underbelly, the smalltooth sawfish looks like a shark when seen from above. From below, it resembles a ray with its ventral mouth, gills and flattened pectoral fins(Hill 2006). When they are born, juveniles measure about two feet (around 60 cm) in body length. By the time they reach maturity at about 10 years, they can grow to 18 ft (5.5 m) on average, and some individuals have even been found at 25 ft (7 m) in length (Simpfendorfer 2005). Their defining feature, a rostrum that resembles a saw blade, bears 24-32 teeth and constitutes a quarter of the body length.
The elongated rostrum is thought to serve several functions. There are no known directed studies of P. pectinata feeding habits, but they are thought to prey on benthic crustaceans and small schooling fish such as mullets and clupeids(Strickland 2009). When feeding, P. pectinata slash sideways through schools of fish, impaling fish on the teeth along the edges of the blade-like rostrum. The fish are then scraped off and eaten by rubbing the rostrum on a substrate and then gulping the fish whole It is thought the rostrum is also used to stir up sediments and flick out crustaceans (Hill 2006) (Strickland 2009).
The rostrum has also gotten the species in trouble. In the early 20th century, the blade-like rostra became trophies for recreational fishermen. Sawfish also got their rostra entangled in lines and nets, becoming prey to commercial fisheries (Hill 2006). In 2000 the smalltooth sawfish was listed as Critically Endangered under the IUCN (Adams, et al. 2006), and Endangered under the U.S. Endangered Species Act in 2003 (Strickland 2009). It is thought to be completely extinct from the Mediterranean Sea and Northeast Atlantic (Adams, et al. 2006).
There are few records of sawfish population distribution in U.S. waters, but museum specimens and anecdotal evidence from fishermen indicate it was once widespread in the Atlantic Ocean and Gulf of Mexico from Texas all the way to New York. Today, the range of the smalltooth sawfish has shrunk to cover only the Everglades region in the southern tip of Florida (NOAA n.d.)(Strickland 2009) (Read more: Trends and Threats).
Die kleintandsaagvis (Pristis pectinata) kom voor aan die ooskus van Suid-Afrika. Dit het 'n saagagtige snoet met 21-28 pare tande. Die haai is 'n bodembewoner in vlak gebiede naby die kus en is nou 'n kritiek bedreigde spesie. Die vis word tot 6m lank en weeg tot 276 kg. In Engels staan die haai bekend as die Smalltooth sawfish.
Die kleintandsaagvis (Pristis pectinata) kom voor aan die ooskus van Suid-Afrika. Dit het 'n saagagtige snoet met 21-28 pare tande. Die haai is 'n bodembewoner in vlak gebiede naby die kus en is nou 'n kritiek bedreigde spesie. Die vis word tot 6m lank en weeg tot 276 kg. In Engels staan die haai bekend as die Smalltooth sawfish.
Ar pesk-heskenn dent bihan (Pristis pectinata) a zo ur pesk migornek. Bevañ a ra e meurvor Indez hag er meurvor Atlantel.
Pristis pectinata és una espècie de peix pertanyent a la família Pristidae.[4]
És ovovivípar[10] i les femelles poden tindre ventrades de 15-20 individus,[11] els quals mesuren 60 cm en el moment de néixer.[12]
Menja peixos i mariscs.[13] Empra la seua serra per remoure el fons quan es nodreix d'invertebrats bentònics i per a matar peixos pelàgics.[14]
Els exemplars petits són depredats per taurons.[7]
És demersal, de clima subtropical (16 °C-30 °C; 44°N-37°S, 180°W-180°E ) i viu tant a l'aigua dolça com a les salobres i marines fins a una fondària de 10 m.[15][16] És comú a les badies, llacunes, estuaris, desembocadures de rius, llacs i rius.[17]
Es troba a l'Atlàntic occidental (des de Carolina del Nord -els Estats Units-, Bermuda i el nord del Golf de Mèxic[18] fins a l'Argentina[19][20]), el Carib (tot i que és rar a Bermuda),[21] l'Atlàntic oriental (des de Gibraltar fins a Namíbia i, possiblement també, a la Mediterrània)[22] i des del Mar Roig i l'Àfrica Oriental fins a les Filipines. És possible també que sigui present al Pacífic oriental.[23]
És emprat com a aliment per al consum humà i el seu oli és utilitzat per a fabricar medicaments, sabó i per a curtir el cuir. Els exemplars adults són dissecats per esdevindre objectes de decoració[5] i llurs serres arrencades per a ésser venudes als turistes com a records turístics.[11] A més, també és considerat un trofeu molt preuat en la pesca esportiva.[7]
Ha estat totalment o gairebé extingit a moltes zones de la seua àrea de distribució històrica (la Mediterrània, la costa atlàntica dels Estats Units, el Golf de Mèxic i la costa atlàntica sud-occidental) a causa de la sobrepesca i les modificacions esdevingudes al seu hàbitat.[24]
Mostra agressivitat vers els taurons quan comparteixen un mateix espai tancat.[25]
Pristis pectinata és una espècie de peix pertanyent a la família Pristidae.
Piloun mnohozubý (Pristis pectinata Latham, 1794) je druh paryby z čeledi pilounovitých, která dosahuje délky až okolo 7,6 metrů, s typickým protáhlým rostrem posetým vystupujícími zuby. Vzhledem k tomuto protáhlému výběžku jeho hlava zdánlivě připomíná pilu, podle čehož dostal svůj rodový název.[2]
Piloun mnohozubý je často zaměňován s podobným pilounem senegalským, od kterého se ale liší počtem zubů. Předpokládá se, že do začátku 20. století se jednalo historicky o nejrozšířenějšího pilouna, který obýval Světový oceán. Následkem lidské činnosti bylo až 90 % jeho populace vybito a v současnosti se jedná o kriticky ohrožený druh.
V češtině se lze setkat i s dalšími druhovými pojmenováními:
Piloun mnohozubý byl popsán i pod následujícími vědeckými názvy:
Z paleontologických nálezů se předpokládá, že první předchůdci pilounů se objevili na Zemi před 100 milióny let, ale přímí předchůdci pilouna mnohozubého až před 56 milióny let.[2]
Piloun může dosahovat délky až 7,6 m, ale obvykle dorůstá velikosti okolo 5,5 m až 6 m. Dosahuje hmotnosti okolo 350 kg. Někteří jedinci chovaní ve veřejných akváriích se dožili více než 20 let, z čehož se usuzuje, že se by se mohli dožívat i více než 30 let.[4] Přibližně 25 % z celkové délky jeho těla připadá na protáhlý lebeční výběžek (tzv. rostrum), který vyrůstá z přední části lebky.[5] Tento výběžek je osazen většinou 25 až 32 páry zubů, které jsou původně ostré a později se otupují. Současně se v nich nachází ústrojí sloužící pro detekci potravy v kalných vodách.[2] Hlava je zploštělá ve vertikálním směru. Na stranách se nachází oči. Tlama je umístěna na břišní straně těla a obsahuje 88 až 128 zubů v horní čelisti a 84 až 176 zubů ve spodní čelisti.[5]
Tvarem těla se piloun mnohozubý velmi podobá žralokům, ale má rozšířené trojúhelníkové prsní ploutve, které jsou typickým znakem rejnoků. Na jejich základě bylo zjištěno, že je příbuzný právě s rejnoky a nikoliv se žraloky.[6] Jeho tělo je zploštělé ve vertikálním směru a je přizpůsobeno přisedlému životu na mořském dně.[4] Na hřbetě se nachází dvojice hřbetních ploutví, které jsou značně posunuté k ocasu. První vyrůstá na úrovni břišních ploutví a druhá uprostřed masivního ocasu. Za hlavou se nachází párové prsní ploutve.[4] Na břišní části těla na úrovni prsních ploutví se nachází 5 párů žaberních štěrbin.
Svrchní část těla má převážně nahnědlou, našedlou až namodralou barvu, která přechází na břišní straně do bílé.[5]
Piloun má podobně jako žraloci a rejnoci chrupavčitou kostru.[2]
Z pozorování v akváriích se zdá, že je piloun agresivní vůči žralokům. Pro člověka není nijak nebezpečný, vyjma případů, kdy je chycen či přímo vyprovokován. V takovém případě je schopen člověka poranit ostrými zuby na rostru.[5]
V současnosti jsou jedinými přirozenými predátory pilounů žraloci.[4]
Piloun mnohozubý se historicky vyskytuje v oblasti západního i východního Atlantiku (od pobřeží Severní Karolíny, až po Brazílii), současně obývá Karibské moře a příležitostně je spatřen i v oblasti Bermud, přes Gibraltar až po Namibii. Mimo Atlantický oceán se vyskytuje také v oblasti Indického a Tichého oceánu od pobřeží Jihoafrické republiky až po oblast Rudého moře, pobřeží jihovýchodní Asie, Indonésie a v severní oblasti Austrálie. V současnosti nebyl průkazně dokázán jeho výskyt i v oblasti východního Pacifiku.[5]
Piloun obývá oblasti s teplotou vody v rozmezí 16 až 30 °C převážně na mělčinách s hloubkou do 10 m. Často je vídán u dna lagun, mělkých zátok či ústí řek, do kterých příležitostně proniká (schopen přežít ve sladké vodě).[5][4] Preferuje mělčiny s maximální hloubkou do 10 m s písčitým či bahnitým dnem, ale jedinci byli pozorování i v hloubce okolo 100 m. Většinou je pozorován do vzdálenosti cca 2 km od pobřeží.[4] Většinu času tráví na mořském dně, ale je pozorován i při vodní hladině, kam příležitostně vyplouvá.[7]
Z historických záznamů vyplývá, že v druhé polovině 18. století a začátkem 19. století byl piloun v letních měsících, když teplota vody byla vyšší, loven ve vodách okolo New Yorku a New Jersey. Až do 50. let 20. století se jednalo o běžný druh paryby, která žila v oceánu. Zdá se však, že na přelomu tisíciletí se oblast výskytu těchto paryb zmenšila o 90 %,[4] přičemž asi 95 %populace bylo vyhubeno.[2] V současnosti se jedná o kriticky ohrožený druh, kterému hrozí vyhynutí.[4] V roce 2006 byl zařazen na Červený seznam ohrožených druhů IUCN.[7]
V oblastech Severního Atlantiku (Středozemní moře, Golfského zálivu a pobřežních vod USA) podobně jako v oblasti jihozápadní Afriky byl druh téměř zcela vyhuben. Na většině původních míst výskytu došlo k poklesu počtů jedinců, takže je zde druh na pokraji vyhynutí, či již zcela vyhuben.[7] V současnosti v některých zemích probíhají pokusy o jeho záchranu. Lov pilounů je zakázán např. ve státních vodách Floridy a má se za to, že zbytky populace v Mexickém zálivu přežívají hlavně díky rozsáhlým mořským a pobřežním rezervacím.[7]
Piloun je dravá paryba, která se živí drobnými rybami, jako jsou parmice a sledi,[4] či bezobratlými, kteří žijí na mořském dně.[5] Malé ryby se snaží ochromit úderem rostra v jejich blízkosti[4] nebo je s jeho pomocí vyrývá z mořského dna.[6]
Piloun dosahuje pohlavní dospělosti ve věku okolo 10. roku života. V této době dosahuje samec průměrně délky okolo 2,7 m a samice 3,6 m.[4] Samice je po oplodnění březí přibližně jeden rok a následně rodí živá mláďata v počtu 15 až 20 mladých jedinců skrze kloaku (v oblasti Floridy v zimních měsících[4]). Mláďata mají malé zoubky na lebečním výrostku pokryty ochrannou epitelovou tkání[4], což minimalizuje šanci na poranění matky během porodu.
Mláďata dosahují po narození průměrně délky 60 až 80 cm a většinou se zdržují v mělkých vodách do hloubky 30 cm s písčitým či bahnitým dnem. Starší jedinci se postupně přemisťují do hlubších vod poblíž říčních ústí.[4]
Řadí se mezi vejcoživorodé živočichy.[5] Z pohledu reprodukční rychlosti druhu se jedná o pomalu se obnovující druh.[2]
Piloun mnohozubý byl na počátku 20. století hojně loven rekreačními rybáři, a to jak pro maso, údajně znamenité chuti,[7], tak i pro játra, ze kterých se získává játrový olej používaný pro výrobu léků nebo mýdel. Kůže se používala na výrobu různého koženého zboží. Po vycpání často slouží jako suvenýr.[5]
Nikdy nebyl cíleně průmyslově loven rybáři, ale stával se častým druhotným úlovkem v sítích.[4] Jeho současná nízká celosvětová populace masivní rybolov již ani neumožňuje.[7]
Obrázky, zvuky či videa k tématu piloun mnohozubý ve Wikimedia Commons
Piloun mnohozubý (Pristis pectinata Latham, 1794) je druh paryby z čeledi pilounovitých, která dosahuje délky až okolo 7,6 metrů, s typickým protáhlým rostrem posetým vystupujícími zuby. Vzhledem k tomuto protáhlému výběžku jeho hlava zdánlivě připomíná pilu, podle čehož dostal svůj rodový název.
Piloun mnohozubý je často zaměňován s podobným pilounem senegalským, od kterého se ale liší počtem zubů. Předpokládá se, že do začátku 20. století se jednalo historicky o nejrozšířenějšího pilouna, který obýval Světový oceán. Následkem lidské činnosti bylo až 90 % jeho populace vybito a v současnosti se jedná o kriticky ohrožený druh.
Småtandet savfisk er en sjælden rokkeart, som er karakteriseret af en forlænget snude besat med talrige tænder. Arten lever i tropiske og subtropiske kystregioner i Atlanterhavet og Middelhavet. Den kan blive op til 7,5 meter lang. Småtandet Savfisk er truet af udryddelse og opført på IUCN ´s røde liste.
Savfisk er ovovivipar dvs. æggene befrugtes og udvikles inde i moderen. Æggenes klækkes inden ungerne fødes.
Småtandet savfisk er en sjælden rokkeart, som er karakteriseret af en forlænget snude besat med talrige tænder. Arten lever i tropiske og subtropiske kystregioner i Atlanterhavet og Middelhavet. Den kan blive op til 7,5 meter lang. Småtandet Savfisk er truet af udryddelse og opført på IUCN ´s røde liste.
Savfisk er ovovivipar dvs. æggene befrugtes og udvikles inde i moderen. Æggenes klækkes inden ungerne fødes.
Der Schmalzahn-Sägerochen (Pristis pectinata, manchmal auch westlicher Sägefisch) ist eine Art aus der Familie der Sägerochen. Die Fische leben zirkumglobal in den meisten subtropischen und tropischen Gewässern zwischen 44°N und 37°S in Küstennähe oder in Flussmündungen. Nachweise der Art gibt es von der Küste North Carolinas, den Bermudas, der Karibik und dem nördlichen Golf von Mexiko bis nach Argentinien. Im östlichen Atlantik kommt er von Gibraltar bis nach Namibia vor, im Indopazifik von Ostafrika bis zu den Philippinen. Außerdem lebt er im Roten Meer. Vorkommen im Mittelmeer und dem östlichen Pazifik sind möglich.
Wie alle Sägerochen hat der Schmalzahn-Sägerochen einen haiartigen Körper mit abgeflachtem Vorderkörper und Kopf. Die Tiere erreichen gewöhnlich eine Länge von bis zu 5,5 Metern. Die höchsten berichteten Maße betragen 7,6 Meter Länge und ein Gewicht von 350 Kilogramm.[1] Die Schnauze ist lang, flach und schwertförmig, macht etwa ein Viertel der Gesamtlänge aus. Sie ist auf fast der gesamten Länge mit 24 bis 34 schlanken Zähnen je Seite in etwa gleichmäßigen Abständen besetzt, welche auf der Rückseite eine Furche aufweisen. Die beiden Rückenflossen sind groß und zugespitzt und beide etwa gleich groß. Die Brustflossen haben eine breite Basis und einen geraden hinteren Rand. Die Bauchflossen setzen auf gleicher Höhe wie die vorderen Rückenflosse an. Die Schwanzflosse weist einen fast geraden hinteren Rand ohne ausgeprägten unteren Lappen auf. Die Tiere sind auf der Rückenseite mausgrau bis schwarzbraun mit blasseren Flossen. Der Bauch ist weiß, weißgrau oder blassgelb.[2][3]
Die Fische leben küstennah im Flachwasser, können aber tiefere Meereszonen durchschwimmen, um Inseln zu erreichen. Sie wandern zum Teil auch in Flüsse und tolerieren Süßwasser. Der Schmalzahn-Sägerochen ernährt sich von kleineren Fischen, Krebstieren und Muscheln. Oft benutzen sie ihr Schwert, um Gewässerböden auf der Suche nach Nahrung aufzuwühlen oder um Beutefische zu töten.
Pristis pectinata ist wie alle Sägerochen ovovivipar. Beim Mangel an Geschlechtspartnern können sich die Weibchen per Parthenogenese fortpflanzen.[4]
Der Schmalzahn-Sägerochen (Pristis pectinata, manchmal auch westlicher Sägefisch) ist eine Art aus der Familie der Sägerochen. Die Fische leben zirkumglobal in den meisten subtropischen und tropischen Gewässern zwischen 44°N und 37°S in Küstennähe oder in Flussmündungen. Nachweise der Art gibt es von der Küste North Carolinas, den Bermudas, der Karibik und dem nördlichen Golf von Mexiko bis nach Argentinien. Im östlichen Atlantik kommt er von Gibraltar bis nach Namibia vor, im Indopazifik von Ostafrika bis zu den Philippinen. Außerdem lebt er im Roten Meer. Vorkommen im Mittelmeer und dem östlichen Pazifik sind möglich.
Ang tagan[1] (Ingles: smalltooth sawfish, small-toothed sawfish[1], literal na "isdang-lagareng may mali(li)it na (mga) ngipin"; pangalang pang-agham: Pristis pectinata[2]), ay isang tag-an (o barasan) ng pamilyang Pristidae, na natatagpuan sa mga mababaw at subtropikal na mga katubigan sa buong mundo, sa pagitan ng mga latitud na 44° Hilaga at 37° Timog. Umaabot ang haba nito sa 7.6 m.
May mahaba, sapad, tila talim na rostrum o ngusong may 24 hanggang 32 pares ng mga ngipin sa gilid. Malaki at nakahilig (oblik) ang palikpik sa buntot (palikpik na kawdal) na walang pagkalobo. Isa itong uri namumuhay sa pangloob na katubigang may baybayin at sa may iba't ibang gawi sa pag-alon, ngunit maaaring tumawid sa malalim na katubigan upang marating ang mga mabaybaying kapuluan, subalit palangoy na pumapanik din sa mga kailugan at nakatatagal sa mga sariwang tubig. Kalimitan itong natatagpuan sa mga baybayin, mga laguna, mga estuwaryo, at mga bukan o bibig ng mga ilog, ngunit nakikita rin ito sa mga ilog at lawa. Ginagamit nito ang kaniyang "lagari" para halukayin ang ilalim ng tubig kapag nanginginain ng mga imbertebradong pangkalaliman at upang patayin ang mga pelahikong mga isda.
Ang tagan (Ingles: smalltooth sawfish, small-toothed sawfish, literal na "isdang-lagareng may mali(li)it na (mga) ngipin"; pangalang pang-agham: Pristis pectinata), ay isang tag-an (o barasan) ng pamilyang Pristidae, na natatagpuan sa mga mababaw at subtropikal na mga katubigan sa buong mundo, sa pagitan ng mga latitud na 44° Hilaga at 37° Timog. Umaabot ang haba nito sa 7.6 m.
May mahaba, sapad, tila talim na rostrum o ngusong may 24 hanggang 32 pares ng mga ngipin sa gilid. Malaki at nakahilig (oblik) ang palikpik sa buntot (palikpik na kawdal) na walang pagkalobo. Isa itong uri namumuhay sa pangloob na katubigang may baybayin at sa may iba't ibang gawi sa pag-alon, ngunit maaaring tumawid sa malalim na katubigan upang marating ang mga mabaybaying kapuluan, subalit palangoy na pumapanik din sa mga kailugan at nakatatagal sa mga sariwang tubig. Kalimitan itong natatagpuan sa mga baybayin, mga laguna, mga estuwaryo, at mga bukan o bibig ng mga ilog, ngunit nakikita rin ito sa mga ilog at lawa. Ginagamit nito ang kaniyang "lagari" para halukayin ang ilalim ng tubig kapag nanginginain ng mga imbertebradong pangkalaliman at upang patayin ang mga pelahikong mga isda.
Jasaan : Pristis pectinata (dundat yi)
The smalltooth sawfish (Pristis pectinata) is a species of sawfish in the family Pristidae. It is found in shallow tropical and subtropical waters in coastal and estuarine parts of the Atlantic.[1][3] Reports from elsewhere are now believed to be misidentifications of other species of sawfish.[1][4] It is a critically endangered species that has disappeared from much of its historical range.[1]
The smalltooth sawfish is found in tropical and subtropical parts of the Atlantic, including the Caribbean and Gulf of Mexico. Its original range was the smallest of the sawfish species, covering about 2,100,000 km2 (810,000 sq mi).[5] In the west it once ranged from the United States to Uruguay and in the east from Senegal to Angola.[1] Today it has disappeared from much of its historical range.[5] There are old reports from the Mediterranean Sea, but this likely involved vagrants[5] and according to the FAO the species can be considered extinct in the Mediterranean Sea.[6]
Smalltooth sawfish are mostly found in coastal marine and estuarine brackish waters. It prefers water less than 8 m (26 ft) deep, but adults are occasionally seen offshore at depths of up to 122 m (400 ft).[7] During periods with increased salinity, juveniles have been seen far up rivers.[7] This species is mostly found in places with soft bottoms such as mud or sand, but may also occur over hard rocky bottoms or at coral reefs.[8] They are often found in areas with mangrove or seagrass.[1] The lower water temperature limit is 16–18 °C (61–64 °F).[9]
The smalltooth sawfish reputedly reaches a total length of up to 7.6 m (25 ft),[10] but this is likely an exaggeration and the largest confirmed size is 5.54 m (18.2 ft).[4] It weighs up to 350 kg (770 lb).[10]
Its upperparts are brownish-gray, gray, bluish-gray or blackish, and the underparts are whitish.[4][11]
Unlike the largetooth sawfish (P. pristis), the only other sawfish in the Atlantic, the smalltooth sawfish has a leading edge of the dorsal fin that is placed roughly above the leading edge of the pelvic fins (when the sawfish is seen from above or the side), relatively short pectoral fins and lack of a distinct lower lobe to the tail (lower lobe very small or absent).[4][7][11] It can be separated from the more similar dwarf sawfish (P. clavata) and green sawfish (P. zijsron) by the distribution (both are only found in the Indo-Pacific) and the dorsal fin (its leading edge is placed slightly or clearly behind the leading edge of the pelvic fins in the dwarf and green sawfish).[4] The smalltooth sawfish has a relatively narrow rostrum ("saw") with 20–32 teeth on each side.[4][11][note 1]
For many years, rarity of seeing a sawfish in the wild prevented scientists from collecting conclusive evidence about the use of their distinctive rostrum. This led them to falsely assume that the sawfish, like many other marine vertebrates with a "beak," or an elongated rostrum, follow the rule that the appendage is used to either sense prey or capture prey, but never both. There are no other highly studied marine animals with similar rostral characteristics that have shown that the rostrum is used for both of these feeding techniques. Recent studies have demonstrated, however, that the sawfish utilize their rostrum to both sense and manipulate prey.[14]
A sawfish's saw is made up of thousands of sensory organs that allow them to detect and monitor the movements of other organisms by measuring the electric fields they emit.[15] The sensory organs, also called ampullary pores, are packed most densely on the dorsal side of its beak. This allows the fish to create an image of the three-dimensional area above it, even in waters of low-visibility.[14] This provides support for the bottom-dwelling behavior of sawfish. Utilizing their saw as an extended sensing device, sawfish are able to "view" their entire surroundings by maintaining a position low to the sea floor.[16]
Sawfish uncover sand dwelling crustaceans and mollusks, two common prey types, by using their unique anatomical structure as a tool for digging and grubbing about in sand or mud.[17] The sawfish churn up the sea bottom with their exaggerated rostrum to uncover these hidden food sources.[17]
It is believed that the elongated rostrum first evolved for its use in prey immobilization.[16] Smalltooth sawfish have been observed to approach large shoals of fish while striking their saw rapidly from side to side. Due to the high density of small fish in a shoal, there is a high probability that the sawfish will hit, stab, stun, or kill several prey during one shoal attack.[18]
Vertebrate biologist Barbara Wueringer, of the University of Queensland, demonstrated that sawfish use their extended rostrum to detect and manipulate prey. She observed the animals' reaction to food already at the bottom of the tank, food falling from the water's surface, and introduced electric dipoles.[14] When the sawfish came across scraps of fish resting on the bottom of the tank, it used its rostrum to pin the "prey" down as it swam over and engulfed it. When food was identified as it fell through the water, the sawfish would approach its "prey" from the side and swiftly strike to impale the victim with the teeth of its saw.[17] Both of these cases support the respective digging and attacking behaviors expected from feeding sawfish in the wild. In order to show that sawfish use their beak to sense their surroundings, Wueringer placed electric dipoles throughout the tank to simulate the electrical signals that surround moving prey.[19] Just as the sawfish displayed different aggressive behaviors towards the "prey," they also responded differently based on the electrical signals they received by either avoiding or approaching the signal source. With this evidence, the sawfish is now regarded as the only jawed fish to use its rostrum for both prey detection and manipulation.[14]
The many teeth of a sawfish's saw are not actually teeth at all, but rather special types of scales known a dermal denticles.[20] These protruding weapons, combined with the animal's ability to strike from side to side with great force, provide it with a powerful and efficient defense mechanism.[17] Although the saw is mainly used for feeding purposes, observations of sawfish in captivity show that they may also be used for self-defense.[18] When sharks or other marine creatures threaten them, they retaliate with three swift blows to the instigator's dorsum. Sawfish are not considered harmful to humans unless they are threatened.[18]
The reproductive behavior of smalltooth sawfish has not been well studied, despite their classification as a critically endangered species.[21] Nevertheless, much can be inferred based on information known about the reproductive behavior of other elasmobranchs. Observations show that smalltooth sawfish may participate in precopulatory behavior in captivity.[22] Much of this activity involves the biting of pectoral fins known as "courtship biting." [23] There is sexual dimorphism in the teeth of smalltooth sawfish, with males presenting a higher mean value for both left and right rostral tooth counts.[24] The electrosensory system is believed to be used in the courtship behavior of sawfish and other elasmobranchs.[23] Reproductively active males use the sensory organs in their saw to locate females and vice versa.[23] Once a mate has been selected, several copulations occur during which the male inserts his claspers, which are paired intromittent organs, into the female's vagina. The claspers contain subdermal siphon sacs that provide the propulsive power for sperm transfer. It is also possible that the siphon sacs assist with sawfish sperm competition by washing away rival sperm from the female's vagina before copulations.[23]
Smalltooth sawfish have recently been observed, for the first time, to reproduce parthenogenetically in the wild. About 3 percent of the sawfish living in a Florida estuary are the result of parthenogenesis. The research team speculates that since smalltooth sawfish are so rare, females might sometimes fail to find a male during the mating season, inducing the parthenogenetic process.[25]
Elasmobranchs are ovoviviparous, have relatively long gestation periods, and internal fertilization.[23] The sawfish eggs hatch in the uterus and the young continue to grow without a placental connection to the mother.[21] The fetal sawfish receives nourishment from a yolk sac and absorbs all the nutrients it can from the yolk before it is born. Litters have been reported of up to 20 pups and the reproductive cycle is believed to be every two years. After sex, mating pairs separate without forming a pair bond and each continues polygamous matings.[23]
Smalltooth sawfish are extremely vulnerable to overexploitation because of their propensity for entanglement in nets, their restricted habitat, and low rate of population growth. The species is listed as critically endangered by the IUCN Red List.[1] The Pristis pectinata species is critically endangered mainly because of the fishing pressure business which feeds into the shark-fin industry.[26] Historically it was found in 47 countries, but it has been possibly extirpated from 26 countries and its presence is uncertain in a further 16 countries, leaving only 5 countries where it certainly still survives,[5] although the IUCN lists it as surviving in 9 countries.[1] In terms of area, the authors of the former estimate, Dulvy et al., believe it certainly survives in only 19% of its historical range.[5] It is the only sawfish that certainly still survives in the United States (the largetooth sawfish, P. pristis, has likely been extirpated from this country),[5] and it has been listed by the National Marine Fisheries Service as endangered under the Endangered Species Act since 2003.[27] It is estimated that the smalltooth sawfish population in the United States now equals less than 5% of the historical population in this country.[13] In the United States it once occurred from Texas to New York (northern range as summer visitors), but today it is essentially limited to Florida.[9] In the Everglades region of Florida the population is now stable and possibly slowly rising.[7] Other countries where it certainly survives are the Bahamas, Cuba, Belize, Honduras and Sierra Leone,[1] but whether it survives in the Western Gulf of Mexico or off the Atlantic coast of South America is unclear.[5] The species is listed on Appendix I of the Convention on International Trade in Endangered Species.[1]
Small numbers are maintained in public aquariums in North America with studbooks listing 12 individuals (5 males, 7 females) in 2014.[29] The only kept elsewhere are at a public aquarium in Colombia.[30] It is the only species of sawfish that has been bred in captivity.[29]
The smalltooth sawfish (Pristis pectinata) is a species of sawfish in the family Pristidae. It is found in shallow tropical and subtropical waters in coastal and estuarine parts of the Atlantic. Reports from elsewhere are now believed to be misidentifications of other species of sawfish. It is a critically endangered species that has disappeared from much of its historical range.
El pez sierra peine (Pristis pectinata) es una especie de pez perteneciente a la familia Pristidae (pez sierra). El macho puede alcanzar una longitud máxima de 640 cm, a pesar de que la media es de 550 cm. Presenta un cuerpo aplanado y aletas pectorales en forma de alas. La boca está situada lateralmente y los ojos dorsalmente.[1]
Es ovovivíparo y las hembras pueden tener camadas de 15-20 individuos, los cuales miden 60 cm en el momento de nacer. También se reproduce por clonación de las hembras sin fertilización del macho[2]
Es demersal, de clima subtropical (16°C-30°C; 44°N-37°S, 180°W-180°E) y vive tanto en agua dulce como en salobres y marinas hasta una profundidad de 10 m. Es común a las bahías, lagunas, estuarios, desembocaduras de ríos y lagos.[3]
Actualmente sus poblaciones se encuentran drásticamente fragmentadas y reducidas en el Atlántico centro-occidental y mar Caribe, y en algunas regiones han sido declaradas como extintas. El registro reciente (entre los años 2012 y 2013) de la captura de algunos ejemplares de Pristis en aguas de la Península de Paraguaná, indicaría como una conclusión apresurada la catalogación de especies extintas, al menos para la costa venezolana. El registro más reciente de un pez sierra corresponde a un ejemplar de P. pristis, capturado en agosto de 2013 por la pesca artesanal palangrera, a 4 millas de la costa este de la Península de Paraguaná.[3]
La casi desaparición de los peces sierra en la región aparentemente está relacionada con su sobrepesca y la pérdida de hábitat, sobre todo la destrucción de los ecosistemas de manglares.[3]
A pesar de la casi desaparición de los peces sierra en el Caribe venezolano, todavía no existen planes de conservación dirigidos a estas especies tan vulnerables. No obstante, toda la familia Pristidae está incluida en el Apéndice I de la Convención sobre el comercio internacional de especies amenazadas de fauna y flora silvestres (Cites 2014) con la finalidad de regular su comercio internacional.[3] Actualmente hay un ejemplar vivo en el acuario de Veracruz, México donde se realizan estudios debido a la escasez de planes de conservación
Datos: Q311651
Multimedia:
Especies: Pristis pectinata
El pez sierra peine (Pristis pectinata) es una especie de pez perteneciente a la familia Pristidae (pez sierra). El macho puede alcanzar una longitud máxima de 640 cm, a pesar de que la media es de 550 cm. Presenta un cuerpo aplanado y aletas pectorales en forma de alas. La boca está situada lateralmente y los ojos dorsalmente.
Zerra-arrain arrunta (Pristis pectinata) pristidoen familiako itsas arrain handia da, 4,5 m inguru luzea eta zerra itxurako muturra, 1,20 m inguru luzea, duena. Gorputzez marrazoaren antzekoa da. Azala pikorrez estalia izaten du, eta kolorez bizkarrean eta alboetan arrea edo grisaxka, eta sabelaldean zurixka. Ozeano Atlantikoko tropiko aldean bizi da. Denborarik gehiena itsaspean ematen du. Arrainak eta ornogabeak jaten ditu.
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Zerra-arrain arrunta (Pristis pectinata) pristidoen familiako itsas arrain handia da, 4,5 m inguru luzea eta zerra itxurako muturra, 1,20 m inguru luzea, duena. Gorputzez marrazoaren antzekoa da. Azala pikorrez estalia izaten du, eta kolorez bizkarrean eta alboetan arrea edo grisaxka, eta sabelaldean zurixka. Ozeano Atlantikoko tropiko aldean bizi da. Denborarik gehiena itsaspean ematen du. Arrainak eta ornogabeak jaten ditu.
Saharausku (Pristis pectinata) on noin viisimetrinen saharauskujen heimoon kuuluva kala, joka tunnetaan pitkästä, terävien hampaiden reunustamasta kuonostaan,[3] jota sen uskotaan käyttävän pienten saaliskalojen haavoittamiseen ja tappamiseen. Vankeudessa elävien yksilöiden on nimittäin nähty heiluttavan kuonoaan sivusuunnassa ruokinta-aikaan. Sillä se myös tunnustelee merenpohjaa saalista etsiessään. Tämä tunnustelu vaurioittaa joskus kaapeleita.
Saharauskun saha on keräilijöiden arvostama harvinaisuus, mikä on yksi syy siihen miksi lajista on tullut hyvin harvinainen. Ison yksilön sahakuono on hyvin hintava ja arvokas keräilykohde. Hinta vaihtelee 1 000–2 000 dollarin välillä.Levinneisyys Saharauskua tavataan Atlantin trooppisissa ja lauhkeissa osissa. Ne viihtyvät matalikoilla ja tunnetaan hyvin Yhdysvaltain Atlantin puoleisella rannikolla ja Itä-Afrikassa. Niitä arvellaan olevan myös Välimerellä.[3]
Lähteet
Aiheesta muualla
Saharausku (Pristis pectinata) on noin viisimetrinen saharauskujen heimoon kuuluva kala, joka tunnetaan pitkästä, terävien hampaiden reunustamasta kuonostaan, jota sen uskotaan käyttävän pienten saaliskalojen haavoittamiseen ja tappamiseen. Vankeudessa elävien yksilöiden on nimittäin nähty heiluttavan kuonoaan sivusuunnassa ruokinta-aikaan. Sillä se myös tunnustelee merenpohjaa saalista etsiessään. Tämä tunnustelu vaurioittaa joskus kaapeleita.
Saharauskun saha on keräilijöiden arvostama harvinaisuus, mikä on yksi syy siihen miksi lajista on tullut hyvin harvinainen. Ison yksilön sahakuono on hyvin hintava ja arvokas keräilykohde. Hinta vaihtelee 1 000–2 000 dollarin välillä.lähde?
Pristis pectinata, plus connu sous le nom vernaculaire de requin-scie trident ou poisson-scie trident, n’est pas un requin mais fait partie de l’embranchement des raies. Cette espèce vit dans les eaux tropicales ou subtropicales. Il s’agit d’une des espèces de poissons les plus menacées au monde. Il est classé comme en danger critique d’extinction selon l’IUCN. En effet, un large éventail de menaces pèse sur cette espèce : les prises accessoires lors de pêche commerciale, la perte d’habitat, la pêche récréative, ou encore les évènements climatiques extrêmes. L’espèce est connue pour son rostre, qui représente environ un quart de sa longueur totale.
Pristis pectinata est une espèce de raie hautement dérivée[1]. Il s’agit d’un grand poisson scie allant jusqu’à au moins 550 cm, voir même jusqu’à 760 cm. Le rostre mesure 21 à 30% de sa longueur totale, et il contient 24 à 34 paires de dents. Les dents rostrales sont minces et régulièrement espacées[2]. La bouche, ainsi que les fentes branchiales sont situées ventralement, et les yeux sont positionnées dorsalement[1]. Il est facilement reconnaissable à son corps aplati et à ses nageoires pectorales en forme d’aile. En effet, les nageoires pectorales ont une base large et des bords postérieurs droits. Les deux nageoires dorsales sont hautes et pointues, la seconde est presqu’aussi grande que la première. Le lobe inférieur de la nageoire caudale est petit[2]. P. pectinata est de couleur brun foncé sur le dos et blanc sur le ventre avec des tâches rosâtres[3].
Pristis pectinata est retrouvé dans l’ouest de l’Atlantique : du nord-est des Etats-Unis au nord du Brésil, y compris dans les Caraïbes. On le trouve également dans l’est de l’Atlantique : du Maroc au Cameroun, aperçu occasionnellement en mer méditerranée. L’espèce vit également au sud-est de l’Afrique : au niveau des côtes de l’Afrique du Sud, du Mozambique et de Madagascar. Et enfin, au niveau de l’Asie du sud : dans la mer Rouge, dans le golf du Mexique, au niveau du Pakistan, de l’Inde et du Sri Lanka[4].
Les recherches suggèrent qu’il n’y a pas de mélange génétique entre les populations des USA et celles des Bahamas[5].
Le niveau des populations Américaines de Pristis pectinata est actuellement extrêmement faible. Les populations de la côte est de Floride sont quasiment éteintes et celles de la côte ouest sont très restreintes[6]. Il n’existe pas de données précises sur les populations des autres aires de distribution mais on estime que l’ensemble des populations est en train de vivre un fort déclin[4].
Avant, les populations de l’ouest de l’Atlantique étaient retrouvées du nord de la côte américaine, jusqu’au sud du brésil. Or, on estime maintenant que ces populations vivent actuellement dans moins de 20% de leur aire de répartition d’origine[7].
Les proisson-scies tridents juvéniles grandissent rapidement. Pendant la première année de leur vie, les juvéniles doublent de longueur et ils dépassent les 200 cm lors de leur deuxième année. Les estimations montrent que les poissons-scies vivent en moyenne 30 ans[8].
La croissance démographique est estimée à 1.237 ans si l’âge de la maturité est de 7 ans, et à 1.150 ans si l’âge de la maturité est de 11 ans[9].
Pristis pecinata est un animal vivipare à sac vitellin. Les jeunes naissent dans les eaux estuariennes et ont une taille à la naissance allant de 64 à 81 cm. Les femelles gravides portent 15 à 20 embryons, bien que la taille de la portée soit entre 7 et 14 petits. La période de gestation est d’environ 1 an et les femelles ont un cycle de reproduction biannuelle[10]. On estime que les mâles sont matures lorsqu’ils atteignent une taille comprise entre 253 et 381 cm, et que les femelles sont matures lorsqu’elles atteignent la taille de 360 cm environ. Pour les deux sexes, la maturité surviendrait donc entre l’âge de 7 et 11 ans. On estime que la reproduction a généralement lieu dans des zones peu profondes[8].
La température est l’un des facteurs abiotiques les plus importants pour la reproduction, ainsi que pour le développement embryonnaire. De plus, il semble que la reproduction annuelle est physiologiquement possible, mais elle n’est pas observée dans les populations sauvages. Cela est peut-être dû à la difficulté de trouver un partenaire ou à la limitation des ressources[11].
Chez des espèces sœurs, on peut observer de la reproduction asexuée en réponse à une population de faible taille. Mais à l’heure actuelle, on ne sait toujours pas si c’est possible pour Pristis pectinata, et comment cela se déroule. De plus, il pourrait y avoir une forme rudimentaire d’hermaphrodisme chez les mâles[12].
P. pectinata se nourrit de poissons téléostéens. Il utilise son rostre pour étourdir, blesser, ou tuer ses proies, puis les ingère en entier. Les juvéniles consomment également des crevettes et des crabes[4]. Plus précisément, ils se nourrissent de bancs de poissons tels que les clupéidés, les carangidés, les mugilidés ou encore les sparidés[13].
Dans les eaux américaines, les adultes effectuent une migration saisonnière. Ils remontent vers le nord durant l’été et descendent vers le sud durant l’hiver[4].
Pristis pectinata vit au niveau tropicale et subtropicale, dans les eaux côtières peu profondes, les estuaires et les rivières, à une profondeur qui excède rarement les 100 mètres[14]. On le rencontre plus fréquemment sur des fonds vaseux ou sablonneux. Tous les stades peuvent être rencontrés au niveau de l’embouchure des rivières, mais il s’agit surtout d’un milieu de vie des juvéniles. En fait, les juvéniles de moins de 220 cm ont des associations spécifiques d’habitat avec les zones côtières, alors que les grands juvéniles et les adultes vivent dans des habitats plus variés[15].
Pour les populations Américaine, 5 zones situées dans le sud-est de la Floride ont été identifiées comme des aires de nurseries étant donné l’abondance des jeunes à ces endroits. Suite à cela, 2 habitats critiques ont été identifiés pour la conservation des poissons-scies dans le cadre de la loi EDA : les mangroves rouges et les eaux euryhalines peu profondes. Ces habitats offrent une grande disponibilité de proies et servent de refuges contre les prédateurs[16]. Le prédateur principal des juvéniles étant le requin bouledogue[17]. Les petits juvéniles montrent une haute fidélité à certaines zones spécifiques au sein des nurseries, puis leur domaine vital augmente avec leur croissance[18]. A l’intérieur des aires de nurseries, il existe un pattern de déplacement en fonction de la salinité. Les poissons-scies remontent la rivière pendant la saison sèche, et redescendent pendant la saison des pluies pour rester dans leur plage de salinité optimale (18-30 psu)[19].
Les adultes passent la majorité de leur temps à de faibles profondeurs (moins de 10 mètres) et à des températures d’eau assez élevées (22-28°C). Les adultes sont rarement repérés dans des eaux où les températures dépassent les 30°C[5].
On peut observer une ségrégation sexuelle saisonnière des adultes : les mâles remontent dans les cours des mangroves alors que les femelles restent dans les parties plus extérieures. Fin mai, lorsque les températures dépassent les 30°C, les mâles quittent les canaux et migrent vers le nord avec les femelles[20].
Les poissons-scies tridents sont plus actifs durant l’après-midi et la nuit, avec un pic d’activité quelques heures après le coucher du soleil et un second pic plus léger proche du lever du jour. Leur activité augmente avec la température. Les individus sont plus actifs durant la marée basse, ce qui est probablement en lien avec la profondeur moins élevée. Pristis pectinata aurait potentiellement un comportement de fouille : il effectuerai une stratégie de « foraging » pour trouver des proies, mais cela est rarement observé en nature[17].
L’espèce vit un fort déclin, ce qui est inquiétant pour la santé génétique. Mais il semble qu’une variation génétique robuste persiste, du moins pour les populations américaines. En effet, aucune preuve d’un goulot d’étranglement n’a été trouvé pour les populations de l’Atlantique[21].
Une des causes majeures du déclin de l’espèce est la forte proportion de prises accessoires dans la pèche commerciale. La pèche de Pristis pectinata est interdite mais les interactions avec la pêche continuent d’entraîner des blessures et la mort[7]. Rien que pour la pêche à la crevette dans l’Atlantique nord, on estime que 17 à 163 poissons-scies tridents ont été capturé chaque année entre 2008 et 2010. Cela est dû en grande partie à leur rostre qui s’emmêle facilement dans les filets[17].
La perte d’habitat est également une cause majeure du déclin. Le retrait des mangroves rouges et des eaux peu profondes pose problème car ce sont des habitats importants pour le développement des juvéniles[22]. De plus, les juvéniles pourraient développer un stress chronique en vivant dans des habitats fragilisés, mais on ne sait pas si cela affecte leur état corporel ou leur survie[23].
Ensuite, les changements climatiques induisent des changements de températures de l’aire et de l’eau, ce qui pourrait affecter l’espèce et son habitat. En effet, le réchauffement pourrait entraîner une expansion vers le nord, et peut également induire un mouvement vers l’intérieur des terres[7].
Une dernière menace principale est la pêche récréative. On estime que 6 parties de P. pectinata sont historiquement ou actuellement trouvées dans le commerce : les nageoires, le rostre entier, les dents du rostre, la viande, les abats et la peau. Les ailerons sont utilisés pour produire de la soupe d’ailerons, très appréciés sur le marché asiatique[24]. Le rostre est souvent commercialisé comme bibelots, armes de cérémonie ou pour être utilisé dans les médecines traditionnelles. Les dents rostrales sont un matériau apprécié pour fabriquer des harpons artificiels sur les coqs de combat péruvines[25]. Et enfin, dans le nord du Brésil on retrouve un marché limité pour la viande, les rostres et le dents rostrales[26]. Quant à la peau, elle a été utilisée pour produire du cuir, considéré comme étant de haute qualité. Cela est d’autant plus inquiétant que ce sont les adultes qui sont tués, ce qui réduit le potentiel reproducteur de la population, c’est le phénomène de la chasse aux trophées[5].
En 1999, les populations d’Amérique du Nord ont été classées comme en danger selon la loi Américaine sur les espèces en voie de disparition de 1973 (Endangered Species Act). Un examen ultérieur a déterminé que les populations Américaines forment un groupe distinct répertorié comme en voir de disparition dans le cadre de l’ESA en 2003. Malgré la mise en place de l’ESA, il n’y a pas eu de changements dans l’aire de répartition et la reprise devrait encore prendre plusieurs décennies[7].
L’espèce a rejoint la liste des espèces en danger de l’IUCN en 2012, et est classifiée comme en danger critique d’extinction[27].
Le commerce international est interdit selon la CITES (Convention on International Trade of Endangered Species)[28], mais le commerce illégal persiste en raison de la valeur élevée du produit.
L’espèce est très appréciée en tant qu’animaux d’exposition dans les aquariums publics en raison de sa grande taille, de sa forme bizarre, et de ses caractéristiques semblables à celles des requins[29].
Pristis pectinata, plus connu sous le nom vernaculaire de requin-scie trident ou poisson-scie trident, n’est pas un requin mais fait partie de l’embranchement des raies. Cette espèce vit dans les eaux tropicales ou subtropicales. Il s’agit d’une des espèces de poissons les plus menacées au monde. Il est classé comme en danger critique d’extinction selon l’IUCN. En effet, un large éventail de menaces pèse sur cette espèce : les prises accessoires lors de pêche commerciale, la perte d’habitat, la pêche récréative, ou encore les évènements climatiques extrêmes. L’espèce est connue pour son rostre, qui représente environ un quart de sa longueur totale.
Pristis pectinata é unha especie de peixe serra da familia Pristidae. É orixinaria das augas tropicais e subtropicais das zonas costeiras e estuarios do Atlántico.[1][2] Os rexistros da especie noutros lugares semellan ser equivocacións con outras especies de peixes serra.[1][3] É unha especie en perigo crítico que desapareceu de gran parte do seu hábitat histórico.[1]
Pristis pectinata é unha especie de peixe serra da familia Pristidae. É orixinaria das augas tropicais e subtropicais das zonas costeiras e estuarios do Atlántico. Os rexistros da especie noutros lugares semellan ser equivocacións con outras especies de peixes serra. É unha especie en perigo crítico que desapareceu de gran parte do seu hábitat histórico.
Pristis pectinata (Latham, 1794)[2], comunemente chiamato pesce sega, è un pesce cartilagineo appartenente alla famiglia Pristidae. Può raggiungere i 7,6 metri di lunghezza ed i 350 kg di peso[3]. Si tratta di una specie attualmente a forte rischio di estinzione[4].
La specie è tipica delle zone tropicali e subtropicali dell'Atlantico. Anni fa era possibile ritrovarla nelle zone costiere da entrambi i lati di questo oceano, ed era stata segnalata anche nel Mediterraneo e nell'Oceano indiano. In tempi recenti il suo areale sembra essersi ristretto drasticamente alla zona caraibica ed al Golfo del Messico, in particolare sulle coste sud e sudorientali della Florida[5] mentre per quanto riguarda le coste africane esistono attualmente poche segnalazioni e non sufficientemente affidabili. Le segnalazioni della specie al di fuori dell'Atlantico secondo alcuni studiosi potrebbero però essere legate ad errori di riconoscimento, essendo facile confonderla con altre appartenenti allo stesso genere[6].
Vive abitualmente in acque poco profonde, sui fondali sabbiosi o melmosi, spingendosi anche vicino a riva. Frequenta baie ed estuari, soprattutto nel periodo giovanile, mostrando la capacità di adattarsi alle acque salmastre, risalendo talvolta anche corsi d'acqua dolce[7].
La struttura è quella tipica del genere Pristis, con la parte anteriore del corpo appiattita sul piano orizzontale, che nel muso termina con un rostro lungo circa un quarto del corpo, bordato da una serie di 24-32 spine che si dipartono lateralmente ad intervalli regolari[8], da cui il nome di pesce sega. Le pinne pettorali sono ampie, seguite dalle due pinne ventrali, ben distinte dalle precedenti, alla cui base nei maschi si ritrovano gli emipeni. Mancano pinne anali. Gli occhi sono piccoli e seguiti dai due larghi spiracoli. La bocca è posta sul lato ventrale, preceduta da due narici bilobate. I denti sono disposti su una serie di 10-12 file su entrambe le mascelle. Sempre sul lato ventrale si aprono bilateralmente le cinque fessure branchiali, di piccole dimensioni. La parte posteriore del corpo è simile a quella degli squali, con due pinne dorsali triangolari di dimensioni quasi equivalenti, la prima delle quali posta alla stessa altezza delle ventrali. La pinna caudale è triangolare, più sviluppata nella sezione superiore, rispetto a quella inferiore.
Il colore è grigio più o meno scuro o bruno-giallastro, talvolta con i bordi delle pinne chiari o giallo più intenso, mentre il lato ventrale è chiaro, bianco lattiginoso o grigio pallido.
Si tratta della specie di dimensioni maggiori nel genere Pristis, con una lunghezza massima registrata di 7,6 metri, anche se sono più comuni misurazioni intorno ai 5 metri [9].
Si tratta di animali sulla cui biologia ed abitudini si conosce ancora poco, data la difficoltà delle osservazioni, per lungo tempo solo indirette, legate agli esemplari pescati o ai pochissimi mantenuti in cattività[6]. Solo in epoca recente, con l'avvio delle campagne di salvaguardia e grazie a nuovi strumenti di osservazione, si sono cominciati a raccogliere elementi significativi. Non è tuttora chiaro l'età che questi pesci possono raggiungere, anche se i dati raccolti e le registrazioni su specie simili fanno ritenere plausibile una durata del ciclo vitale tra i 20 e i 40 anni[10].
Lo si può osservare appoggiato su fondali sabbiosi o melmosi, a profondità moderata. Non è un grande nuotatore, e le osservazioni su esemplari marchiati indicano abitudini prevalentemente stanziali, con limitati movimenti migratori[11]. Sembra inoltre prediligere acque calde, tra i 22 ed i 28 °C[5], e nel periodo giovanile, livelli di salinità tendenzialmente bassi (18-24 psu)[12]. Non è abitualmente pericoloso per l'uomo, se non in caso di minaccia, a cui può reagire usando il rostro come efficace arma di difesa.
Come animale prettamente bentonico, si nutre di piccoli crostacei, molluschi ed altre creature di fondo di piccole dimensioni, che scova usando il rostro. Questo viene usato anche per cacciare i piccoli pesci di branco, soprattutto mugilidi e clupeidi, che vengono uccisi tramite rapidi movimenti laterali[13].
Si tratta di una specie ovovivipara sprovvista di placenta: le uova si schiudono nell'utero, dove prosegue lo sviluppo embrionale, prima del parto. Alla nascita i piccoli, tra i 15 e 20 per gestazione, sono lunghi 60–80 cm e presentano un rostro flessibile e dotato di un tessuto di protezione, che viene perso nel periodo successivo al parto, per permettere la ricerca del cibo e la difesa [14].
Pur non essendo oggetto di pesca diretta, viene catturato per errore nelle reti o con ami innescati, da cui purtroppo raramente lo si riesce a liberare indenne. In passato era oggetto di pesca sportiva e privato del rostro, conservato come trofeo[15].
L'aumento dei livelli di inquinamento, la progressiva diminuzione degli habitat, tra cui particolarmente delicate per la sua riproduzione sono le zone di mangrovie, la pressione dovuta alla pesca ed il basso tasso di riproduzione hanno fatto scomparire il pesce sega da quasi tutte le zone dove una volta era presente, ed anche dove veniva segnalato con più frequenza oggi questa specie è diventata molto rara, mettendone in serio rischio la sopravvivenza. Per questo è inserita nella lista IUCN tra le specie in situazione critica (CR), a forte rischio di estinzione. Negli Stati Uniti, dove è stata stimata una diminuzione della popolazione rispetto al passato tra il 95 ed il 99%[16], sono state avviate alcune iniziative di tutela specifiche per la salvaguardia di questo pesce[17]. Hanno come obiettivi la protezione dalle minacce derivanti dall'attività umana, la salvaguardia degli habitat tipici dove il pesce sega vive, e l'incremento degli esemplari al fine di riconquistare le zone dove viveva un tempo, e prevedono tra l'altro la proibizione di ogni tipo di cattura, il mantenimento delle riserve esistenti e lo studio tramite campagne specifiche, utilizzando apposite marcature e dispositivi di rilevazione dati a distanza.[18].
Pristis pectinata (Latham, 1794), comunemente chiamato pesce sega, è un pesce cartilagineo appartenente alla famiglia Pristidae. Può raggiungere i 7,6 metri di lunghezza ed i 350 kg di peso. Si tratta di una specie attualmente a forte rischio di estinzione.
De kleintandzaagvis of westelijke zaagvis (Pristis pectinata) is een vis uit de orde Pristiformes.
Deze zandkleurige zaagvis heeft een slank lichaam met een platte kop en kleine, zijdelings ingeplante ogen. De mond en de kieuwspleten bevinden zich aan de onderzijde van de kop. De zaagvormige snuit bevat aan weerszijden 24 tot 32 tanden. Verder heeft hij forse borstvinnen en driehoekige rugvinnen. De soort kan wel 7,6 meter groot en 250 tot 300 kg worden.
Het voedsel, dat bestaat uit kleine ongewervelden, wordt opgezogen. Ze prikken ook weleens in de bodem, om prooien op te woelen. De zaag wordt ook wel ingezet, door ermee rond te maaien in visscholen, waarna ze zich tegoed doen aan de dode of gewonde vissen. Het dier is zelden agressief, ondanks zijn vervaarlijke uiterlijk. Hij wordt alleen gevaarlijk bij gevangenneming of wanneer hij door duikers wordt lastiggevallen.
Een worp bestaat meestal uit 15 tot 20 jongen, die bij de geboorte een beschermend vliesje om hun zaagjes hebben. Zo wordt voorkomen dat de moeder gewond raakt.
Deze soort komt voor in de subtropische wateren van de Atlantische-, Indische- en Grote Oceaan tussen de lengtebreedtes 44° N en 37° S in ondiep water boven zand of slikbodems, bij stranden, in baaien en estuaria, maar ook in zoet water van rivieren.
In de wateren bij West-Afrika bestaat er een gerichte visserij op haaien en roggen. Deze soort wordt ernstig overbevist. Het vlees wordt gegeten en de zaag wordt als souvenir verkocht. Daarnaast ondervindt de soort grote schade door ongewilde bijvangsten omdat deze soort snel verward raakt in netten. Doordat haaien en roggen zich veel minder snel voortplanten (K-strategie) dan de vissoorten waarop gejaagd wordt, zijn ze kwetsbaar voor uitsterven. Daarom staat de kleintandzaagvis als een ernstig bedreigde soort op de Rode Lijst van de IUCN.[1]
De kleintandzaagvis of westelijke zaagvis (Pristis pectinata) is een vis uit de orde Pristiformes.
Multimedia w Wikimedia Commons Piła drobnozębna[3] (Pristis pectinata) – gatunek drapieżnej ryby chrzęstnoszkieletowej, największy przedstawiciel rodziny piłowatych (Pristidae), poławiany gospodarczo,krytycznie zagrożony wyginięciem.
Większość autorów uważa ten gatunek za kosmopolityczny[4][5], występujący w strefie wód ciepłych. W jego obrębie wyróżniono dwie populacje: atlantycką i pacyficzną. Badania morfologiczne i genetyczne sugerują, że zasięg występowania Pristis pectinata ogranicza się do wód atlantyckich (włącznie z Morzem Śródziemnym, choć w tym akwenie uznawana jest za wymarłą[5]), a populacja pacyficzna stanowi odrębny takson[2].
Pristis pectinata występuje w przybrzeżnych wodach morskich, nad szelfem. Wpływa do wód głębokich, aby przedostać się do pobliskich wysp. Powszechnie spotykana jest w słonawych wodach ujść rzecznych, w lagunach i zatokach. Toleruje również wody słodkie[4]. Często pływa tuż pod powierzchnią wody, tak że nad wodą widoczna jest jej płetwa grzbietowa[6].
Dawniej była gatunkiem powszechnie występującym. Bywała sporadycznie spotykana w polskich wodach Morza Bałtyckiego[7].
Ciało wydłużone, spłaszczone grzbietobrzusznie, zwłaszcza w przedniej części. Pysk silnie wydłużony w charakterystyczne rostrum, przypominające kształtem długi miecz lub piłę. Wzdłuż każdej z bocznych krawędzi rostrum osadzonych jest od 25 do 32 zębów[7][4], co odróżnia ten gatunek od piły zwyczajnej (P. pristis), u której liczba zębów mieści się w przedziale 16–20 na jednej krawędzi rostrum. Dolny płat płetwy ogonowej jest krótki[6]. Pozostałe cechy budowy typowe dla piłokształtnych.
Piła drobnozębna osiąga rozmiary większe od piły zwyczajnej: przeciętnie 550 cm, maksymalnie 760 cm długości całkowitej (TL), wobec 200 cm (maksymalnie 500 cm) u piły zwyczajnej. Maksymalna odnotowana masa ciała P. pectinata wynosi 350 kg[4].
Piła drobnozębna poluje na drobne ryby i na bezkręgowce wodne. Długie rostrum wykorzystuje do rycia w dnie morskim w poszukiwaniu pokarmu oraz do ogłuszania i zabijania ryb pelagicznych. Jak wszystkie piłokształtne, jest gatunkiem żyworodnym. Rozród odbywa się wiosną i latem. Rostrum młodych osobników jest miękkie, a jego ząbki nikłe, pokryte skórą[6].
Gatunek poławiany komercyjnie, głównie sprzętem haczykowym oraz w przyłowach, wykorzystywany jako ryba konsumpcyjna. Mięso młodych osobników uważane jest za delikates. Mięso starych pił jest twardsze i włókniste[6].
Olej pozyskiwany z pił drobnozębnych jest wykorzystywany w medycynie, przemyśle chemicznym i garbarskim. Dorosłe osobniki są preparowane w celach dekoracyjnych[4]. Przez rybaków uważana jest za szkodnika, niszczącego sieci rybackie[6].
Głównym czynnikiem zagrażającym temu gatunkowi jest rybołówstwo. Dawniej był poławiany na dużą skalę, zwłaszcza w XIX w. i w początkach XX w. w południowo-wschodnich USA i prawdopodobnie od lat 60. do 80. XX wieku w Brazylii. Znaczny spadek liczebności populacji spowodował, że współcześnie jest rzadko spotykany. Długie i silnie uzębione rostrum czyni piłę drobnozębną szczególnie narażoną na zaplątanie się w sieci dowolnego typu. Przełowienie gatunku doprowadziło wprawdzie do braku opłacalności połowów celowych, ale duża śmiertelność w przyłowach stała się głównym zagrożeniem dla tej ryby[2].
Nie bez znaczenia dla przetrwania Pristis pectinata pozostaje negatywny wpływ degradacji i utraty siedlisk w całym zasięgu jego występowania – zwłaszcza zanieczyszczenie ujść rzecznych i dewastacja lasów namorzynowych[2].
Wszystkie gatunki piłowatych są objęte konwencją waszyngtońską CITES (załącznik I)[8].
W Czerwonej księdze gatunków zagrożonych Międzynarodowej Unii Ochrony Przyrody i Jej Zasobów Pristis pectinata została zaliczona do kategorii CR (critically endangered – krytycznie zagrożone wyginięciem)[2].
Piła drobnozębna (Pristis pectinata) – gatunek drapieżnej ryby chrzęstnoszkieletowej, największy przedstawiciel rodziny piłowatych (Pristidae), poławiany gospodarczo,krytycznie zagrożony wyginięciem.
Sågfisk (Pristis pectinata)[8] är en broskfisk som beskrevs av John Latham 1794. Sågfisken ingår i släktet Pristis och familjen sågfiskar.[9][10][11] IUCN kategoriserar arten globalt som akut hotad.[1] Inga underarter finns listade.[9]
Wikimedia Commons har media som rör Sågfisk.
Wikispecies har information om Pristis pectinata.
Denna artikel om sågfiskar saknar väsentlig information. Du kan hjälpa till genom att tillföra sådan.
Sågfisk (Pristis pectinata) är en broskfisk som beskrevs av John Latham 1794. Sågfisken ingår i släktet Pristis och familjen sågfiskar. IUCN kategoriserar arten globalt som akut hotad. Inga underarter finns listade.
Загальна довжина цього ската коливається від 4,8 до 7,6 м завдовжки вагою 315—400 кг. Ростум довгий, плаский, має вигляд мечеподібного виросту, становить 1/4 загальної довжини цієї риби. На «пилці» знаходяться від 24 до 34 зубів. Грудні плавці широкі та довгі. Тулуб довгий, масивний та кремезний. На спині присутні два великі та високі плавці. Черевні плавці за розміром дорівнюють спинним. На сильному хвості є великий плавець.
Забарвлення спини сіруватого або чорно-коричневого кольору. З боків цей скат білуватий. Черево має блідо-жовтий, білий або брудно-білий колір.
Зустрічається лише в прибережній смузі, часто на глибині настільки малій, що спинні плавники риби виступають на поверхню. Біля берегів Америки здійснює сезонні міграції: з південних районів у північні влітку, і в зворотному напрямку восени. Він зустрічається не лише у морській, а й в солонуватій і навіть прісній воді. Цей вид заходить іноді в річки, піднімаючись високо проти течії. Іноді утворюють невеликі групи.
Здобич ската складають головним чином дрібна риба, різні дрібні тварини, що живуть у ґрунті, зокрема ракоподібні та молюски. Для викопування їх з мулу пілорил використовує свою пилку, уживану в цьому випадку як лопата і граблі. Траплялись випадки, коли пилорил, увірвавшись в зграю дрібних риб, зокрема сардин та кефалі, діяв пилкою наче шаблею, вражаючи свою здобич, а потім захоплюючи її на дні.
Це яйцеживородний скат. Самиця народжує 15-20 дитинчат. У ембріонів, що перебувають у самиці, рило м'яке, а зуби на «пилці» приховані під шкірою до самого народження.
Мешкає в Індійському, Тихому та Атлантичному океанах. Запливає до Середземного моря.
Cá đao răng nhỏ Đại Tây Dương (tên khoa học Pristis pectinata), còn được gọi là Cá đao rộng, là một cá đao của họ Pristidae, được tìm thấy ở vùng biển nhiệt đới và cận nhiệt đới ở các vùng ven biển của Đại Tây Dương, bao gồm cả Địa Trung Hải. Báo cáo từ các nơi khác bây giờ được cho là nhầm lẫn với các loài cá đao khác.[1] Loài này là loài cực kỳ nguy cấp,[1] nó đạt đến một chiều dài lên đến 7,6 m (25 ft).[2]
Cá đao răng nhỏ Đại Tây Dương (tên khoa học Pristis pectinata), còn được gọi là Cá đao rộng, là một cá đao của họ Pristidae, được tìm thấy ở vùng biển nhiệt đới và cận nhiệt đới ở các vùng ven biển của Đại Tây Dương, bao gồm cả Địa Trung Hải. Báo cáo từ các nơi khác bây giờ được cho là nhầm lẫn với các loài cá đao khác. Loài này là loài cực kỳ nguy cấp, nó đạt đến một chiều dài lên đến 7,6 m (25 ft).
Удлинённый плоский рострум гребенчатого пилорыла по обе стороны усеян зубовидными выростами. Он покрыт электрорецепторами, улавливающими малейшее движение потенциальной добычи, зарывшейся на дне. Зубья крепко и глубоко закреплены в твёрдой хрящевой ткани и не отрастают заново, будучи повреждены. Длина рострума составляет примерно 25 % от общей длины. У него широкое основание. Зубья, расположенные у основания короткие и широкие, а у конца наоборот, длинные и узкие. Ближе к концу рострума расстояние между ними сокращается. Каждый зубец слегка приплюснут в дорсо-вентральной плоскости. Заострённый кончик со временем притупляется. С каждой стороны рострума расположено от 25 до 32 пар зубцов[7].
У обыкновенного пилорыла немного уплощённое длинное тело. Рот, ноздри и жаберные щели, как и прочих скатов, расположены на вентральной поверхности. Во рту имеются небольшие зубы. Позади мелких глаз расположены брызгальца, которые прокачивают воду через жабры и позволяют скатам неподвижно лежать на дне. Анальный плавник отсутствует. Кожа покрыта плакоидной чешуёй. Имеются 2 довольно крупных спинных плавника примерно одинакового размера, широкие грудные и уступающие им по размеру брюшные плавники треугольной формы, хвостовой плавник с развитой верхней лопастью[8].
От атлантических пилорылов, с которыми обыкновенные пилорылы разделяют часть ареала, они отличаются большим количеством ростральных зубцов (25—32 пар против 14—23), формой рострума ( более узкое основание и менее сужающийся конец), позицией первого спинного плавника (расположен над основанием брюшных плавников, а не сдвинут вперёд), меньшим размером грудных плавников, и менее развитыми лопастями хвостового плавника[7].
Дорсальная поверхность тела обыкновенных пилорылов окрашена в коричневатый или серо-голубой цвет, отметины отсутствуют. На верхней и нижней челюсти расположено 88—128 и 84—176 притуплённых зубов с округлым основанием, выстроенных в 10—12 рядов. Максимальная зарегистрированная длина составляет 7,6 м, средняя длина 5,5 м[7].
Гребенчатые пилорылы — это донные рыбы, питающиеся ракообразными, моллюсками и мелкой рыбой. С помощью рыла в поисках пищи они вскапывают грунт, ранят им жертву, а также обороняются от врагов, которыми являются акулы и крокодилы[7]. Их «пила» усеяна электрорецепторами, помогающими обнаруживать добычу в мутной воде[8].
Подобно прочим пилорылым скатам обыкновенные пилорылы размножаются яйцеживорождением. Оплодотворение внутреннее, эмбрионы развиваются в утробе матери и питаются желтком. Эти скаты считаются самыми быстрорастущими среди представителей своего семейства. Вероятно, наибольший рост происходит в первые 2 года жизни[4]. В помёте 15—20 новорождённых. Их ростральные зубцы покрыты оболочкой и достигают окончательного размера по отношению к роструму только после родов[7]. Самцы и самки достигают половой зрелости при длине 3,71 м и 4,15 м в возрасте 7,5 и 10—12 лет соответственно[4].
На гребенчатых пилорылах паразитируют моногенеи Dermophthirioides pristidis и Neoheterocotyle inpristis[9].
Вопреки мифам пилорылы не представляют опасности для человека. Однако учитывая крупный размер и острые зубья рострума, с этими рыбами следует соблюдать осторожность[10].
Пилорылы долгое время были объектом коммерческого промысла. Мясо этих рыб, особенно плавники, которые являются ингредиентом знаменитого супа, высоко ценится[11]. Жир печени используют в народной медицине. Цена за рострум может достигать 1000 долларов и более[12]. Зазубренный рострум делает их очень уязвимыми — они могут запутаться в сетях и мусоре, плавающем в воде. Международный союз охраны природы присвоил виду охранный статус «На грани исчезновения»[4]. С 2007 года торговля всеми видами пилорылых скатов, в том числе их плавниками, мясом, органами, кожей, рострумом и ростральными зубьями, находится под запретом[13].
櫛齒鋸鰩（學名Pristis pectinata）是一種鋸鰩科。它們分佈在熱帶及亞熱帶大西洋的淺水海域，也包括地中海。[1]它們可以長達7.6米。[2]
櫛齒鋸鰩是卵胎生的。雌鰩每次會生約15-20條幼鰩。它們棲息在淺水海岸區及河口，喜歡留在海床泥面。它們有時也會游到河流。
櫛齒鋸鰩受到捕漁、有限的棲息地及低出生率的威脅，現正處於極危狀況。[1]美國於2003年就已經立法保護它們。它們也受到《瀕危野生動植物種國際貿易公約》附錄一的保護。
