Qanqal (lat. Cirsium) — mürəkkəbçiçəklilər fəsiləsindən bitki cinsi. Çoxillik, az hallarda ikiillik otlardır. Çiçəkləri boruşəkilli olub, səbətcik formalı çiçək qrupunda yerləşir. Çiçək sarığı və yarpağının kənarı tikancıqlı, toxumları uçağanlıdır. Şimal yarımkürəsində 200, Qafqazda 60, Azərbaycanda isə 32 növü yayılmışdır. Şotlandiyanın milli gülüdür.[1] Gövdəsinin hündürlüyü 50—130 sm, yarpaqları oturaqdır. Şaquli kökləri 3–5 m dərinliyə gedir, yan köklər yaruslarla yerləşir. Toxumla və vegetativ yolla çoxalır. Əksəriyyəti çətin məhv edilən alaqdır, məhsulun kəmiyyət və keyfiyyətini aşağı salır. Bəziləri dekorativ və ya balverən bitkidir.
Düzgün növbəli əkin, dərin payız şumu aparılır, sahələrə herbisidlər çilənir.
|accessdate= (kömək) Vikianbarda Qanqal ilə əlaqəli mediafayllar var.
Qanqal (lat. Cirsium) — mürəkkəbçiçəklilər fəsiləsindən bitki cinsi. Çoxillik, az hallarda ikiillik otlardır. Çiçəkləri boruşəkilli olub, səbətcik formalı çiçək qrupunda yerləşir. Çiçək sarığı və yarpağının kənarı tikancıqlı, toxumları uçağanlıdır. Şimal yarımkürəsində 200, Qafqazda 60, Azərbaycanda isə 32 növü yayılmışdır. Şotlandiyanın milli gülüdür. Gövdəsinin hündürlüyü 50—130 sm, yarpaqları oturaqdır. Şaquli kökləri 3–5 m dərinliyə gedir, yan köklər yaruslarla yerləşir. Toxumla və vegetativ yolla çoxalır. Əksəriyyəti çətin məhv edilən alaqdır, məhsulun kəmiyyət və keyfiyyətini aşağı salır. Bəziləri dekorativ və ya balverən bitkidir.
Cirsium és un gènere de plantes amb flor de la família Asteraceae. La paraula 'Cirsium' prové del grec antic kirsos que significa 'vena inflamada', car tradicionalment s'utilitzaven com a remei medicinal casolà contra la inflamació de les venes. Hi ha unes 150 espècies del gènere "Cirsium" a tot el món. Són plantes perennes. Es diferencien d'altres tipus de card (Carduus, Silybum i Onopordum) perquè tenen una mena de pels plomosos als aquenis. Els altres gèneres tenen un Papus de pilositats simples, sense branques.[1] Una gran part de les espècies es consideren mala herba.[2] Algunes es cultiven com a planta decorativa per cert tipus de jardins i també per atreure papallones. D'altres com Cirsium oleraceum són comestibles.
Cirsium és un gènere de plantes amb flor de la família Asteraceae. La paraula 'Cirsium' prové del grec antic kirsos que significa 'vena inflamada', car tradicionalment s'utilitzaven com a remei medicinal casolà contra la inflamació de les venes. Hi ha unes 150 espècies del gènere "Cirsium" a tot el món. Són plantes perennes. Es diferencien d'altres tipus de card (Carduus, Silybum i Onopordum) perquè tenen una mena de pels plomosos als aquenis. Els altres gèneres tenen un Papus de pilositats simples, sense branques. Una gran part de les espècies es consideren mala herba. Algunes es cultiven com a planta decorativa per cert tipus de jardins i també per atreure papallones. D'altres com Cirsium oleraceum són comestibles.
Pcháč (Cirsium) je houževnatá ostnitá plevelná rostlina s lodyhou vysokou 10 až 400 cm. Patří do čeledi hvězdnicovitých, v níž je řazena do podčeledě bodlákové (Carduoideae).
Domovinou pcháče je Evropa a netropické oblasti Asie, odkud byl zavlečen do Severní Ameriky, severní Afriky, Austrálie i na Nový Zéland.
Jsou to rostliny s rozličnými nároky na biotop, vyskytují se v močálech, na loukách a stepích, v písečných dunách i na okrajích pouští.[1][2]
Tyto byliny s ostny jsou dvouleté nebo vytrvalé. Vzpřímené lodyhy jsou většinou jednoduché, jen málo větvené, vyrůstají z pevného kůlovitého kořene dosahujícího do hloubky i přes 3 m. Listy jsou na lodyhách uspořádány střídavě, bývají přisedlé či řapíkaté, celistvé nebo peřenosečné až peřenoklané. U mnoha druhů přízemní listy vytvářejí růžici. Z kořenů některých druhů vyrůstají podzemní oddenky, z kterých rostou další lodyhy, takže pcháč vytváří celé kolonie (pcháč oset). Jiné druhy se rozmnožují pouze semeny (pcháč obecný).
Květní úbory vyrůstají na koncích větví chocholíku nebo chocholičnaté laty jednotlivě nebo ve strboulu. Zákrov bývá válcovitý, vejcovitý nebo kulovitý. Zákrovní listeny bývají kopinaté, špičaté nebo zakončeny ostnem, uspořádány jsou ve více řadách. Květní lůžko je ploché nebo vypouklé, hustě štětinaté, je v něm 25 až 200 květů. Trubkovité květy jsou oboupohlavné a samičí, výjimečně se vyskytují i květy samčí. Koruna je nachová, růžová, zelenobílá až krémově bílá. Její pětilaločná korunní trubka je bělavá i narůžovělá, v horní části se zvonkovitě rozšiřuje. Kalich se přeměňuje v chmýr. Tyčinky mají krátce chlupaté nebo hladké nitky a fialové, nachové nebo bělavé prašníky s tenkými přívěsky. Pestík má fialovou nebo bělavou čnělku nesoucí dvouramennou bliznu s krátkými čárkovitými rameny. Většina pcháčů je samosprašná, jejich květy jsou často navštěvovány včelami, motýly, mouchami i brouky.
Plodem jsou vřetenovité až podlouhle obvejčité, většinou hladké nažky. Bývají čtyřhranné nebo dvoukýlné, na vrcholu uťaté a s krátkým zobánkem. Chmýr je víceřadý, pérovitý, na bázi srostlý v kroužek, opadavý.[1][3][4]
Některé druhy mohou být snadno zaměnitelné za bodlák (Carduus). Hlavní vizuální rozdíl mezi těmito rody spočívá v jejich chmýru. U pcháče je chmýří nažek složeno z chlupů pérovitých, kdežto u bodláku z jednoduchých, nepérovitých, pouze zoubkovaně drsných chlupů.[5]
Pcháče jsou někdy problémem v obdělávané půdě, kdy se při orání roznášejí úlomky oddenků vytrvalých druhů pcháčů po celém poli, a také v trvalých travních porostech, loukách a pastvinách, kde není prováděno pravidelné a důkladné sečení a dvouleté druhy se rozšiřují po okolí semeny. Ovce a kozy mladé výhonky spásají, dospělých si již nevšímají. Píce s pcháčem, čerstvá i usušená, může při zkrmování zapříčinit dobytku poranění zažívacího ústrojí.
V mnoha oblastech jsou velkým problémem na travnatých sportovištích, dostihových drahách i golfových hřištích. Tam se likvidují selektivními herbicidy, které jsou nejúčinnější na nově vzešlé rostliny.[2]
Rozlišuje se celosvětově asi 200 až 300 druhů, velký problém při určování jednotlivých taxonů dělá snadné samovolné křížení mezi jednotlivými druhy, z nichž vzešlí potomci jsou schopni se dále množit. V České republice roste těchto 13 druhů:[1]
Některé druhy pcháče rostoucí v ČR se vyskytují jen v malém množství a v úzce omezeném areálu, navíc mnohdy jejich početní stavy dále klesají. Podle "Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin ČR" jsou zařazeny mezi druhy:
Obrázky, zvuky či videa k tématu pcháč ve Wikimedia Commons
Pcháč (Cirsium) je houževnatá ostnitá plevelná rostlina s lodyhou vysokou 10 až 400 cm. Patří do čeledi hvězdnicovitých, v níž je řazena do podčeledě bodlákové (Carduoideae).
Die Kratzdisteln (Cirsium) sind eine Pflanzengattung in der Unterfamilie der Carduoideae innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Die etwa 200 Cirsium-Arten sind in Nordamerika, Eurasien und Afrika verbreitet.
Bei den Kratzdistel-Arten handelt es sich um ein- oder zweijährige oder ausdauernde krautige Pflanzen, die je nach Art Wuchshöhen von 5 bis 400 Zentimetern erreichen. Die Pflanzenteile sind dornig bewehrt.[1] Die aufrechten Stängel können verzweigt sein[1] und sind manchmal dornig geflügelt.
Die Laubblätter sind grundständig und am Stängel verteilt angeordnet. Die Laubblätter sind fein bis grob gezähnt oder ein- bis dreifach gelappt. Die Blattzähne und -lappen besitzen dornige Spitzen. Die grünen Blattflächen sind kahl oder kurz, dicht, weiß-grau behaart und meist ohne Drüsen.[1]
Die Blütenstandsschäfte besitzen mehr oder weniger reduzierte laubblattähnliche Tragblätter. Die körbchenförmigen Blütenstände stehen einzeln endständig oder in den oberen Blattachseln; oder sie stehen zu mehreren in einfachen bis verzweigten traubigen, ährigen, rispigen, schirmrispigen oder fast kopfigen Gesamtblütenständen zusammen. Das Involucrum weist Höhen von 1 bis 6 Zentimetern und Durchmesser von 1 bis 8 Zentimetern auf. Die in fünf bis zwanzig Reihen stehenden vielen Hüllblätter besitzen meist eine dornige Spitze. Die Hüllblätter sind fast gleich oder die äußeren bis mittleren sind mehr oder weniger stark an ihrer Basis am Korbboden angedrückt sowie ihre oberen Enden sind ausgebreitet oder aufrecht, aber die inneren sind meist aufrecht, flach, oft verdreht, ganzrandig oder gezähnt. Bei den obersten Bereichen der Hüllblätter vieler Arten sind die Mittelnerven verlängert und besitzen Drüsen mit Milchsaft; dies ist nur an frischem Material erkennbar; bei Herbarmaterial sind sie dunkelbraun bis schwarz. Der flache bis konvexe Korbboden ist mit lohfarbenen bis weißen borstigen Schuppen bedeckt. Es sind keine Spreublätter vorhanden.[1]
Die Blütenkörbe enthalten 25 bis über 200 Röhrenblüten.[1] Die radiärsymmetrischen bis mehr oder weniger zygomorphen Röhrenblüten besitzen lange, zylindrische Kronröhren. Die Blütenkronen sind rosafarben, violett, rot oder gelb gefärbt.
Die Achänen sind glatt. Anders als bei den ansonsten ähnlichen Ringdisteln sind die Pappushaare wiederum mit kleinen Härchen besetzt (gefiedert).
Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 17.[1]
Die Gattung Cirsium wurde 1754 durch Philip Miller in The Gardeners Dictionary… Abridged…, 4. Auflage, 1. Band aufgestellt.[2] Als Lectotypusart wurde 1913 durch Britton und Brown Cirsium heterophyllum (L.) Hill in Ill. Fl. N.U.S., 2. Auflage, Band 3, Seite 548 festgelegt.[2] Der botanische Gattungsname Cirsium leitet sich vom griechischen Wort kirsos für Krampfader her, verschiedene Arten wurden schon im Altertum dagegen benutzt. Synonyme für Cirsium Mill. sind: Breea Less., Cephalonoplos (Neck. ex DC.) Fourr., Echenais Cass., Epitrachys (DC. ex Duby) K.Koch, Eriolepis Cass., Lophiolepis (Cass.) Cass., Onotrophe Cass. und Orthocentron (Cass.) Cass.[2][3]
Die Gattung Cirsium gehört zur Subtribus Carduinae aus Tribus Cardueae in der Unterfamilie Carduoideae innerhalb der Familie der Asteraceae.[3][4][1]
Die Cirsium-Arten sind in Nordamerika, Eurasien und Afrika weitverbreitet.[5]
Nicht mehr zu dieser Gattung wird gerechnet:[6]
Die Kratzdisteln (Cirsium) sind eine Pflanzengattung in der Unterfamilie der Carduoideae innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Die etwa 200 Cirsium-Arten sind in Nordamerika, Eurasien und Afrika verbreitet.
Osnės, kėtap osnė, osnis (luotīnėškā: Cirsium) ī tuokis augals, katros muokslėškā prigol prī grėižžėidiu augalū (Asteraceae) šeimuos.
Osnėis ī tuokė daugiametė žuolie, anuos stombris statmens, šakuots, tonkiausē dėdlis (lėg 2 m aukštoma, bet paprastā 0,5-1 m), nuors būn ė trompastombriu. Lapū kraštā baisē dīgliouti, skaudē badas. Osnėis žėids ī tuokis kap dīgliouts kamūlioks, vuo ont vėršaus anon rīškē rūžavuos spalvuos plaukalē. Kap nūžīdia – ėšēn pūkās.
Osnės dėdlė daržū, laukū, patuoriū, dėrvuonu, pakeliū piktžuolė ī. Anā sonkē ėšgluodītė, ba osnis spierē plint, ravint anūm šaknis tonkē palėik žemie.
Taɣeddiwt (Assaɣ ussnan: Cirsium) d tawsit n yimɣan imezgiyen yeṭṭafaren tawacult n titrit (dɣa tawacult-a d yiwet ger waṭas n yiflesmilen imsennenen). Tawsit-a temgarad ɣef tewsitin nniden n temsennenin am ukicaw d yisri
Imɣan-a d wid id yettemɣayen deg Uruppa d Asya d umeɣreb aserɣin
Taɣeddiwt (Assaɣ ussnan: Cirsium) d tawsit n yimɣan imezgiyen yeṭṭafaren tawacult n titrit (dɣa tawacult-a d yiwet ger waṭas n yiflesmilen imsennenen). Tawsit-a temgarad ɣef tewsitin nniden n temsennenin am ukicaw d yisri
Imɣan-a d wid id yettemɣayen deg Uruppa d Asya d umeɣreb aserɣin
Билсән (лат. Cirsium) — астра һымаҡтар ғаиләһенә ҡараған үҫемлек заты.
Яҡынса 200 төрө билдәле, Евразияла, Төньяҡ Америкала һәм Африкала таралған. Башҡортостанда 9 төрө үҫә. Башҡортостан Республикаһында киң таралған (татырлы тупраҡлы болонда үҫкән ҡанатлы билсән башҡа). Ябай билсән, һаҙ билсәне, башлы билсән — баллыһәм мал аҙығы үҫемлектәре.
Ике һәм күп йыллыҡ үлән. Һабағы төҙ, тармаҡлы, йыш ҡына сәнскәкле, 50—200 см бейеклектә. Япрағы бөтөн йәки ҡауырһын һымаҡ бүлемле, оҙонса ҡыяҡлы, ултырма йәки һаплы, сите сәнскәкле. Сәскәһе ҡыҙыл (төрлө төҫмөрлө), һирәгерәк алһыу, һары йәки аҡ, кәрзинкә сәскәлегенә йыйылған, күпселек өлөшөндә сәнскеле төргәк һәм оҙон һарғылт яры бар, төклө. Июнь—октябрҙә сәскә ата. Емеше — ялпаҡ күп рәтле өлпөлө орлоҡ, сентябрь—октябрҙә өлгөрә.
Ҡайһы бер төрҙәре составында алкалоидтар, кумариндар, флавоноидтар, эфир майҙары бар. Шырт билсән, йәки алһыу күрән — юҡҡа сығарыуы ауыр булған үренте тамырлы ҡый үләне. Тамыр системаһы тупраҡҡа 2—3 (ҡайһы ваҡыт 5—9) м тәрәнлеккә киткән вертикаль һәм уларҙан сыҡҡан 1,5—2 (ҡайһы ваҡыт 4—7) м горизонталь тамырҙарҙан тора. Һабағының бейеклеге 30—150 см. Япрағы оҙонса ланцет формаһында, бөтөн, ҡайһы осраҡта ҡауырһын һымаҡ айырмалы, осо сәнскәкле, ултырма. Сәскәһе шәмәхә‑алһыу төҫтә. Башлыса вегетатив ысул (тамыр үҫентеһе һәм киҫәге), һирәгерәк орлоҡ (бер үҫемлектә 4‑тән 36 меңгә тиклем орлоҡ барлыҡҡа килә) менән үрсей. Бөтә ауыл хужалығы зоналарында таралған. Көрәш саралары: алдан йомшартыу менән тәрән туңға һөрөү һәм пар баҫыуҙарын ваҡытында эшкәртеү, гербицидтар ҡулланыу һ.б.
Билсән // Башҡорт энциклопедияһы — Өфө: «Башҡорт энциклопедияһы» ғилми-нәшриәт комплексы, 2015—2020. — ISBN 978-5-88185-143-9.
Каты билчән (лат. Cirsium Mill., 1754) — оешма чәчәклеләр гаиләлегенә караган үсемлекләр ыруы.
Кемирчек тикен (лат. Cirsium (Sievers) С.А. Меу) – татаал гүлдүүлөр тукумунун тикен уруусундагы өсүмдүк. Көп жылдык чөп, чачы тамырлуу, сабагы жана тамыр сабагы эң кыска, кээде бийикт. 30-40 см. Тамыр моюнчасындагы жалбырактары жерге төшөлүп өсөт, уз. 5-20 см, туурасы 1-7 см, каштай, четтери канатай оюктуу, тикенчелүү. Гүлү ак, кээде кочкул кызыл. Себетинин орооч жалбыракчасынын учу тикендүү, четтери кирпикчелүү. Уругу жылмакай, бозомтук же күрөң. Түндүк Монголия, Кытай, Сибирде, Борбордук Азияда кездешет. Кыргызстанда өрөөндөн тоонун альпы алкагына чейинки бардык райондо кеңири таралган. Көл, өзөн боюндагы шалбаарда, саздак жерде өсөт. Тамыр-сабагы желет. Жаш жалбырактарын мал оттойт.
Кемирчек тикен (лат. Cirsium (Sievers) С.А. Меу) – татаал гүлдүүлөр тукумунун тикен уруусундагы өсүмдүк. Көп жылдык чөп, чачы тамырлуу, сабагы жана тамыр сабагы эң кыска, кээде бийикт. 30-40 см. Тамыр моюнчасындагы жалбырактары жерге төшөлүп өсөт, уз. 5-20 см, туурасы 1-7 см, каштай, четтери канатай оюктуу, тикенчелүү. Гүлү ак, кээде кочкул кызыл. Себетинин орооч жалбыракчасынын учу тикендүү, четтери кирпикчелүү. Уругу жылмакай, бозомтук же күрөң. Түндүк Монголия, Кытай, Сибирде, Борбордук Азияда кездешет. Кыргызстанда өрөөндөн тоонун альпы алкагына чейинки бардык райондо кеңири таралган. Көл, өзөн боюндагы шалбаарда, саздак жерде өсөт. Тамыр-сабагы желет. Жаш жалбырактарын мал оттойт.
Чудожов[1] (лат. Círsium, руз. Бодя́к) — ламоиень эли кавтоиень тикшень касовкс, Вейсэндявозь цецянсетнень раськесь (Asteraceae, эли Compositae). Паксянь чудожов — виев паксянь тикше.
(Cirsium arizonicum)
(Cirsium canum)
(Cirsium arvense)
Cirsium is a genus of perennial and biennial flowering plants in the Asteraceae, one of several genera known commonly as thistles. They are more precisely known as plume thistles. These differ from other thistle genera (Carduus, Silybum and Onopordum) in having feathered hairs to their achenes. The other genera have a pappus of simple unbranched hairs.[2]
They are mostly native to Eurasia and northern Africa, with about 60[3] species from North America (although several species have been introduced outside their native ranges).
Thistles are known for their effusive flower heads, usually purple, rose or pink, also yellow or white. The radially symmetrical disc flowers are at the end of the branches and are visited by many kinds of insects, featuring a generalised pollination syndrome.[4] They have erect stems and prickly leaves, with a characteristic enlarged base of the flower which is commonly spiny. The leaves are alternate, and some species can be slightly hairy. Extensions from the leaf base down the stem, called wings, can be lacking (Cirsium arvense), conspicuous (Cirsium vulgare), or inconspicuous. They can spread by seed, and also by rhizomes below the surface (Cirsium arvense). The seed has tufts of tiny hair, or pappus, which can carry them far by wind.
Cirsium thistles are used as food plants by the larvae of some Lepidoptera species—see list of Lepidoptera that feed on Cirsium. The seeds are attractive to small finches such as American goldfinch.
Most species are considered weeds, typically by agricultural interests. Cirsium vulgare (bull thistle, common thistle, or spear thistle) is listed as a noxious weed in nine US states.[5] Some species in particular are cultivated in gardens and wildflower plantings for their aesthetic value and/or to support pollinators such as butterflies. Some species dubbed weeds by various interest groups can also provide these benefits. Cirsium vulgare, for instance, ranked in the top 10 for nectar production in a UK plants survey conducted by the AgriLand project which is supported by the UK Insect Pollinators Initiative. Cirsium vulgare was also a top producer of nectar sugar in another study in Britain, ranked third with a production per floral unit of (2323 ± 418μg).[6] Not only does it provide abundant nectar, it provides seeds for birds, such as the American goldfinch, Spinus tristis, and supports the larvae of a Painted Lady butterfly, Vanessa cardui.[7] Some other common species are: Cirsium arvense, Cirsium palustre, Cirsium oleraceum.
Some ecological organizations, such as the Xerces Society, have attempted to raise awareness of the benefits of thistles, to counteract the general agricultural and home garden labeling of thistles as unwanted weeds. The monarch butterfly (Danaus plexippus), for instance, was highlighted as relying upon thistles such as Tall thistle (Cirsium altissimum) as nectar sources during its migration.[8] Some prairie and wildflower seed production companies supply bulk seed for native North American thistle species, for wildlife habitat restoration, although availability tends to be low. Thistles are particularly valued by bumblebees for their high nectar production.
Certain species of Cirsium, like Cirsium monspessulanum, Cirsium pyrenaicum and Cirsium vulgare, have been traditionally used as food in rural areas of southern Europe. Cirsium oleraceum is cultivated as a food source in Japan and India. Cirsium setidens is used as a vegetable in Korean cuisine.
'Cirsium' is the Greek word for thistle, kirsos, likely derived from 'swollen vein'. The flower blooms April to August.
Cirsium arizonicum (Arizona thistle)
Cirsium canum (Queen Anne's thistle)
Bumblebee on thistle flowerhead (Cirsium arvense)
Cirsium vulgare (bull thistle, common thistle, or spear thistle)
Spiniest thistle (Cirsium spinosissimum)
Cirsium pyrenaicum cut and ready to cook
Texas purple thistle
Dried Cirsium in Canadian autumn
Cirsium is a genus of perennial and biennial flowering plants in the Asteraceae, one of several genera known commonly as thistles. They are more precisely known as plume thistles. These differ from other thistle genera (Carduus, Silybum and Onopordum) in having feathered hairs to their achenes. The other genera have a pappus of simple unbranched hairs.
They are mostly native to Eurasia and northern Africa, with about 60 species from North America (although several species have been introduced outside their native ranges).
Thistles are known for their effusive flower heads, usually purple, rose or pink, also yellow or white. The radially symmetrical disc flowers are at the end of the branches and are visited by many kinds of insects, featuring a generalised pollination syndrome. They have erect stems and prickly leaves, with a characteristic enlarged base of the flower which is commonly spiny. The leaves are alternate, and some species can be slightly hairy. Extensions from the leaf base down the stem, called wings, can be lacking (Cirsium arvense), conspicuous (Cirsium vulgare), or inconspicuous. They can spread by seed, and also by rhizomes below the surface (Cirsium arvense). The seed has tufts of tiny hair, or pappus, which can carry them far by wind.
Cirsium thistles are used as food plants by the larvae of some Lepidoptera species—see list of Lepidoptera that feed on Cirsium. The seeds are attractive to small finches such as American goldfinch.
Most species are considered weeds, typically by agricultural interests. Cirsium vulgare (bull thistle, common thistle, or spear thistle) is listed as a noxious weed in nine US states. Some species in particular are cultivated in gardens and wildflower plantings for their aesthetic value and/or to support pollinators such as butterflies. Some species dubbed weeds by various interest groups can also provide these benefits. Cirsium vulgare, for instance, ranked in the top 10 for nectar production in a UK plants survey conducted by the AgriLand project which is supported by the UK Insect Pollinators Initiative. Cirsium vulgare was also a top producer of nectar sugar in another study in Britain, ranked third with a production per floral unit of (2323 ± 418μg). Not only does it provide abundant nectar, it provides seeds for birds, such as the American goldfinch, Spinus tristis, and supports the larvae of a Painted Lady butterfly, Vanessa cardui. Some other common species are: Cirsium arvense, Cirsium palustre, Cirsium oleraceum.
Some ecological organizations, such as the Xerces Society, have attempted to raise awareness of the benefits of thistles, to counteract the general agricultural and home garden labeling of thistles as unwanted weeds. The monarch butterfly (Danaus plexippus), for instance, was highlighted as relying upon thistles such as Tall thistle (Cirsium altissimum) as nectar sources during its migration. Some prairie and wildflower seed production companies supply bulk seed for native North American thistle species, for wildlife habitat restoration, although availability tends to be low. Thistles are particularly valued by bumblebees for their high nectar production.
Certain species of Cirsium, like Cirsium monspessulanum, Cirsium pyrenaicum and Cirsium vulgare, have been traditionally used as food in rural areas of southern Europe. Cirsium oleraceum is cultivated as a food source in Japan and India. Cirsium setidens is used as a vegetable in Korean cuisine.
'Cirsium' is the Greek word for thistle, kirsos, likely derived from 'swollen vein'. The flower blooms April to August.Cirsium es un género de plantas herbáceas espinosas conocidas habitualmente como cardos, entre otros nombres comunes, de la familia Asteraceae. Comprende más de 2.850 taxones específicos y infraespecíficos descritos y, de estos, solo unos 550 aceptados.[1][2]
Son plantas herbáceas espinosas anuales o perennes que pueden llegar hasta 4 m de altura. Los tallos son simples o ramificados, a veces con alas espinosas. Las hojas son 1-3 pinadas, glabras o densamente tomentosas. Los capítulos pueden ser solitarios o bien organizados en racimos, espiga, panículas o corimbos. El involucro, ovoide/esférico, tiene de 1 hasta 8 cm, con brácteas en 5-20 filas, erectas y habitualmente con ápice espinoso, excepto las internas. En numerosas especies tienen glándulas resiníferas. El receptáculo es llano o convexo, muy escamoso. Los flósculos van desde un color blanco hasta púrpura, pasando por rosa, rojo o amarillo. Tienen tubos de largos y finos. Los frutos son (cipselas) lisas y glabras con vilano persistente o caduco en 3-5 series de numerosas cerdas aplanadas, plumosas o denticuladas, unidas en la base en un anillo.[3][4]
Cosmopolita. El género tiene pocos representantes nativos en Norteamérica, donde las especies introducidas desde Eurasia son un plaga en muchas zonas. Ocupa absolutamente todos los hábitats, desde selva hasta desiertos, y desde playas hasta alta montaña y desde el trópico hasta latitudes boreales.[2][3]
El género fue creado y descrito por vez primera en The Gardeners Dictionary,(ed. 4), p. 334 en 1754 por Philip Miller.[5] La especie tipo es: Cirsium heterophyllum (L.) Mill., cuyo basiónimo es Carduus heterophyllus L., 1753 y con el lectotipo designado por Nathaniel Lord Britton Addison Brown en An Illustrated Flora of the Northern United States, ed. 2, 3, n.º 104, p. 548[1], 1913.
Cirsium: nombre genérico que deriva de la palabra latína cirsĭŏn, -ĭi —del griego χιρσός, -ον, "varices"— vocablo que usa Plinio el Viejo (Naturalis Historia, 27, 61) para identificar un cardo que se utiliza para el tratamiento de este tipo de dolencia. En los tiempos modernos, el botánico francés Tournefort (1656 - 1708) ha derivado el nombre Cirsium.
Lista completa de todos los taxones específicos, infra-específicos descritos y sus sinonimias en The Plant List[2].
Cirsium es un género de plantas herbáceas espinosas conocidas habitualmente como cardos, entre otros nombres comunes, de la familia Asteraceae. Comprende más de 2.850 taxones específicos y infraespecíficos descritos y, de estos, solo unos 550 aceptados.
See artikkel räägib taimeperekonnast; inimeste perekonnanime kohta vaata artiklit Ohakas (perekonnanimi) Ohakas (Cirsium) on korvõieliste sugukonda kuuluv rohttaimede perekond.
Perekonda kuulub umbes 250 liiki.
Ohakas (Cirsium) on korvõieliste sugukonda kuuluv rohttaimede perekond.
Perekonda kuulub umbes 250 liiki.
Ohdakkeet (Cirsium) ovat asterikasveja, jotka ovat yleensä violettikukintoisia. Sukuun kuuluu noin 250 lajia.[2]
Karhiaiset (Carduus) muistuttavat paljon ohdakkeita. Ohdakkeilla on sulkahaiveninen pappus (muuntunut verhiö) ja karhiaisten pappus on hapsihaiveninen. Myös kruunuohdakkeilla (Onopordum) on samaa näköä ohdakkeiden kanssa.
Suomessa kasvavat ohdakelajit ovat[3]:
Muita ohdakelajeja:
Pohjoismaissa tavattuja ohdakkeita ovat Suomen lajien lisäksi englanninohdake, harmo-ohdake, keto-ohdake ja puro-ohdake.[4]
Ohdakkeet (Cirsium) ovat asterikasveja, jotka ovat yleensä violettikukintoisia. Sukuun kuuluu noin 250 lajia.
Karhiaiset (Carduus) muistuttavat paljon ohdakkeita. Ohdakkeilla on sulkahaiveninen pappus (muuntunut verhiö) ja karhiaisten pappus on hapsihaiveninen. Myös kruunuohdakkeilla (Onopordum) on samaa näköä ohdakkeiden kanssa.
Cirsium
Les cirses sont des plantes herbacées, bisannuelles ou vivaces, appartenant à la famille des Astéracées (ou Composées) et au genre Cirsium. L'appellation cirse vient du grec kirsion, nom d'un chardon employé pour lutter contre les varices appelées kirsos[1].
Très proches des chardons (genre Carduus), avec lesquels ils sont fréquemment confondus, ils s'en distinguent essentiellement par les aigrettes de leurs fruits, appelées aussi pappus : les chardons ont un pappus formé de poils simples ou denticulés, tandis que les cirses ont un pappus de poils plumeux. Pour le reste, il y a entre les deux genres beaucoup plus de ressemblances que de différences : tiges souvent ailées, feuilles épineuses, fleurs tubulées (le plus souvent dans les teintes roses) groupées en capitules, présence d'écailles ou de touffes de poils entre les fleurs, bractées épineuses.
Le mot cirsion désignait en latin une sorte de chardon censé lutter contre les varices (grec kirsos = varice).
La chenille d'Aethes cnicana vit sur les cirses.
Tous les espèces de cirses (59, dont 23 en France, 11 en Suisse et 9 en Belgique, l'espèce la plus commune étant le cirse des champs) sont à priori sans danger et peuvent être consommées crus ou cuites, bien que certaines soient trop amères, trop petites ou trop épineuses[2].
Cirsium
Les cirses sont des plantes herbacées, bisannuelles ou vivaces, appartenant à la famille des Astéracées (ou Composées) et au genre Cirsium. L'appellation cirse vient du grec kirsion, nom d'un chardon employé pour lutter contre les varices appelées kirsos.
Osjak (litavac, lat. Cirsium), veliki biljni rod jednogodišnjeg i dvogodišnjeg raslinja i trajnica iz porodice glavočika.
Osjacima su karakteristični bodljikavi listovi i guste cvjetne glavice ljubičaste boje. Latinski naziv roda dolazi po grčkoj riječi kirsos (=proširene vene), iz razloga što su se neke vrste koristile kao lijek protiv te bolesti.
U Hrvatskoj ima blizu 20 vrsta osjaka među kojima su najpoznatiji obični ili kopljasti, poljski, zeljasti, sivi, vunenasti, sitnoglavi, prizemni osjak i još neki.
Rodu pripada preko 460 vrsta[1]
Osjak (litavac, lat. Cirsium), veliki biljni rod jednogodišnjeg i dvogodišnjeg raslinja i trajnica iz porodice glavočika.
Osjacima su karakteristični bodljikavi listovi i guste cvjetne glavice ljubičaste boje. Latinski naziv roda dolazi po grčkoj riječi kirsos (=proširene vene), iz razloga što su se neke vrste koristile kao lijek protiv te bolesti.
U Hrvatskoj ima blizu 20 vrsta osjaka među kojima su najpoznatiji obični ili kopljasti, poljski, zeljasti, sivi, vunenasti, sitnoglavi, prizemni osjak i još neki.
Rodu pripada preko 460 vrsta
Cirsium Miller 1754 è un genere di piante angiosperme dicotiledoni appartenenti alla famiglia delle Asteraceae, dall'aspetto di erbacee annuali o perenni tipicamente provviste di aculei.[1][2]
Il nome del genere (Cirsium) deriva dalla parola greca kirsos = varice; da questa radice deriva poi la denominazione Kirsion, un vocabolo che sembra servisse ad identificare una pianta usata per curare questo tipo di malattia. Da kirsion in tempi moderni il botanico francese Tournefort (1656 - 708) derivò il nome Cirsium dell'attuale genere.[3][4]
Il nome italiano “Cardo” è abbastanza generico in quanto nel linguaggio comune si riferisce a diversi generi e specie di piante. Tra i generi che vengono chiamati direttamente “cardo”, oppure hanno una o più specie che comunemente si chiamano con questo nome citiamo: Carduus, Carduncellus, Carlina, Centaurea, Cnicus, Cynara, Echinops, Galactites, Jurinea, Onopordum, Scolymus, Silybum, Tyrimnus, tutti della famiglia delle Asteraceae. Ma anche in altre famiglie abbiamo dei generi con delle specie che volgarmente vengono chiamate “cardi” : il genere Eryngium della famiglia delle Apiaceae o il genere Dipsacus della famiglia delle Dipsacaceae.
In francese il cardo viene chiamato Chardon sauvages, mentre in inglese si chiama Wild cardoons.
La prima descrizione di questo genere si è avuta per opera del botanico scozzese Philip Miller (1691 – 1771) nella pubblicazione ”Gardeners Dictionary” del 1754.[5]
Sono piante erbacee o sub-arbustive, annue, bienni o perenni con altezze che possono andare da pochi decimetri fino a 4 metri (Cirsium subcoriaceum (Less.) Sch.Bip.). Le forme biologiche prevalenti delle specie di questo genere sono (relativamente alla flora spontanea della penisola italiana): emicriptofite scapose (H scap) e emicriptofite bienni (H bienn).[6][7][8][9][10][11][12][13][14]
Le radici normalmente sono a fittone o secondarie da rizoma.
I fusti sono eretti, da uno a molti per pianta, ramificati o semplici. Spesso sono spinosi e alati a causa delle foglie decorrenti verso il basso. Generalmente il fusto prosegue sottoterra con robusti rizomi.
Le foglie si dividono in basali e cauline. Quelle basali in genere formano una rosetta basale; nelle piante a ciclo biologico bienne durante il primo anno è solamente questa parte che si sviluppa (la fioritura avviene nel secondo anno). Le foglie lungo il caule sono alterne, sessili e semi- amplessicauli. La lamina è intera o divisa con forme lineari o lanceolate o 1-3-pennatosette. Il margine fogliare è finemente dentato o è dentato in modo grossolano; in tutti i casi sono spinose sia per spini molli che duri e rigidi e a volte anche molto lunghi. Le pagine superiori possono essere lisce o scabre generalmente colorate di verde; quella inferiore a volte può essere molto pelosa. Le foglie inferiori sono generalmente divise, quelle superiori progressivamente ridotte e intere.
L'infiorescenza è formata da grandi capolini discoidi, normalmente terminali su medi-lunghi peduncoli, composti da molti fiori. I capolini possono essere solitari o multipli con formazioni racemose, panicolate o corimbose. I capolini, come in tutte le Asteraceae, sono formati da un involucro composto da squame al cui interno un ricettacolo fa da base ai fiori (quelli periferici del raggio – assenti nelle specie di questo genere - e quelli interni del disco). L'involucro è a forma più o meno ovoidale (o sferica o cilindrica) provvisto di numerosi ranghi di squame embricate. Le squame sono disposte su 5 – 20 serie; quasi sempre sono mucronate (o spinose) all'apice; quelle più interne sono senza spine e piatte; in alcune specie sono più simili a foglie che a squame. Il ricettacolo è piatto o convesso, senza pagliette a protezione della base dei fiori. I fiori sono da 25 a 200 per capolino.
Il colore dei fiori è in prevalenza porporino; ma vi sono specie cono altri colori come il bianco, il carnicino, il giallo – cedrino o anche giallo – bianchiccio. I fiori sono solamente del tipo tubuloso (il tipo ligulato, presente nella maggioranza delle Asteraceae, qui è assente), sono inoltre ermafroditi (raramente sono unisessuali), tetraciclici (calice– corolla – androceo – gineceo) e pentameri. I fiori sono tutti fertili, ma vi sono dei casi nei quali i fiori più periferici sono sterili.
, [C (5), A (5)], G 2 (infero), achenio[15]
Il frutto è un achenio a forma generalmente ovoidale a volte compresso (di forma bislunga), mentre a volte può essere globoso o piriforme. La superficie può essere liscia e glabra. Nella parte apicale è presente un anello. Caratteristico è il pappo persistente (o caduco) formato da più serie (da 3 a 5) di piume saldate alla base. Un importante elemento di distinzione di questo genere dagli altri è il tipo di setole del pappo che nel genere Cirsium sono piumose (in altri generi, ad esempio nel genere Carduus le setole sono lisce o dentellate). Ma anche la forma dell'achenio è un importante carattere di distinzione dai generi vicini.
La famiglia di appartenenza di questa voce (Asteraceae o Compositae, nomen conservandum) probabilmente originaria del Sud America, è la più numerosa del mondo vegetale, comprende oltre 23.000 specie distribuite su 1.535 generi[17], oppure 22.750 specie e 1.530 generi secondo altre fonti[18] (una delle checklist più aggiornata elenca fino a 1.679 generi)[19]. La famiglia attualmente (2021) è divisa in 16 sottofamiglie.[1][11][20]
Il genere Cirsium elenca 435 specie con una distribuzione cosmopolita, 35 delle quali sono presenti spontaneamente sul territorio italiano.[2][11][12][13][21][22]
Il genere di questa voce è inserito nel gruppo tassonomico della sottotribù Carduinae.[13] In precedenza provvisoriamente era inserito nel gruppo tassonomico informale "Carduus-Cirsium Group" (ora questo gruppo è descritto all'interno della sottotribù).[11] La posizione filogenetica di questo geere nell'ambito della sottotribù è abbastanza vicina al "core" della sottotribù (con il genere Carduus forma un "gruppo fratello") e dalle analisi molecolari è stato calcolato in 7,2 milioni di anni fa la separazione di questo genere dal resto del gruppo (è stato l'ultimo a separarsi).[21][22]
Il genere Cirsium spesso viene botanicamente “confuso” con altri generi come quello del Carduus o Cnicus (e di altri ancora). Le specie del primo genere ad esempio sono molto simili a quelle del Cirsium, anche se una certa distinzione è possibile servendosi dell'aspetto del pappo (in Cirsium è formato da setole piumose; mentre in Carduus è composto da pagliette denticolate scabre).
Questo genere appartiene al gruppo delle Asteraceae con capolini a soli fiori tubulosi e al sottogruppo “Piante spinose”. Quest'ultima è una distinzione pratica (senza valore tassonomico) per individuare facilmente i vari generi di una famiglia estremamente numerosa. Ulteriori distinzioni si possono avere in base alla morfologia del frutto achenio.
Il genere Cirsium appartiene alla tribù delle Cardueae (da alcuni autori indicata come Cynareae), tribù che il Sistema Cronquist assegna alla sottofamiglia Cichorioideae e che invece la classificazione APG colloca nella sottofamiglia Carduoideae[23].
Il numero cromosomico di base per questo genere è: 2n = 34 per l'areale Eurasiatico, e 2n = 30 per quello nord Americano.[11]
Lo stesso argomento in dettaglio: Specie di Cirsium e Specie italiane di Cirsium. In base ad analisi di tipo filogenetico combinata sul DNA nucleare e sui cloroplasti[24] il genere Cirsium risulta inserito (come detto sopra) nel gruppo "Carduus-Cirsium Group" insieme ai seguenti generi:[22]
Questo gruppo, le cui specie sono distribuite soprattutto nella regione mediterranea, è caratterizzato da piante erbacee spinose (raramente senza spine) a ciclo biologico annuale, bienne e perenne. Le foglie sono decorrenti e spesso i fusti sono alati. I capolini sono caratterizzati da fiori omogamici (raramente quelli esterni sono sterili). Il colore delle corolle è generalmente porpora, ma anche giallo o bianco (meno spesso giallo). Le antere hanno delle corte code con filamenti papillosi. I frutti acheni hanno una superficie liscia e sono strettamente ob-ovoidi, ob-lunghi o orbicolati.[11]
Le specie del Genere Cirsium si presentano da un punto di vista morfologico con molte varianti (sono piante con un alto grado di polimorfismo dovuto alla presenza di più di un allele per un dato locus). Questo è dovuto anche al fatto che facilmente si ibridano tra di loro e se in alcuni ibridi la fertilità risulta ridotta, in altri vi è una chiara mancanza di barriere intraspecifiche per cui facilmente possono emergere in modo stabile nuove combinazioni di caratteri. Sono stati fatti degli esperimenti d'incrocio fino a 6 specie diverse fra di loro. I vari ibridi possono esser distinti a seconda che prevalgono le caratteristiche dell'una o dell'altra parte. In effetti più di qualche ibrido può non essere riconosciuto come tale e trattato come variante o addirittura come taxa.[6][14]
Documentiamo il fenomeno della ibridazione di questo Genere con due ibridi abbastanza comuni nelle Alpi: il Cirsium oleraceum con il Cirsium erisithales e il Cirsium pannonicum.
Lo stesso argomento in dettaglio: Specie italiane di Cirsium § Ibridi italiani. Le specie del genere “Cardo” sono delle piante tipicamente xerofile, sono quindi distribuite nell'Europa (in preferenza nelle zone centro – meridionali), nell'Asia temperata, nell'Africa del Nord soprattutto attorno al bacino del Mediterraneo ma con estensioni anche verso sud fino all'Abissinia. Nel Nuovo Mondo (America) sono distribuite attorno all'area boreale e centrale. Le diverse specie di questo genere, presenti nel Nord America (circa una sessantina), in base a preliminari studi filogenetici molecolari pare che si siano evolute da una singola introduzione dall'Eurasia.[14]
L'habitat è il più vario essendo piante abbastanza robuste: paludi, prati, boschi, praterie, dune di sabbia e deserti.
Lo stesso argomento in dettaglio: Specie italiane di Cirsium § Zona alpina. In genere queste piante sono abbastanza infestanti sia per la loro spinosità poco accetta al bestiame nei pascoli, che per la facilità con cui si riproducono e si propagano quando si installano in nuove zone (come ad esempio nel Nuovo Mondo – vedi le note); sono inoltre anche di poca importanza nell'economia umana.
Due sono le specie (Cirsium oleraceum e Cirsium eriophorum) che a volte sono usate in cucina nei nostri territori: i giovani getti e i ricettacoli possono essere consumati come i carciofi. I cardi in genere hanno pochissime calorie e richiedono molto tempo sia per pulirli che per cucinarli. Tra gli altri modi possono essere cucinati gratinati, fritti o messi sotto olio. In Sardegna si produce un liquore di cardo. Il momento migliore della raccolta è l'Inverno, periodo durante il quale il cardo raggiunge la maturità.
Queste piante trovano un certo impiego nei giardini rocciosi e alpini; qui ricordiamo le specie più impiegate a tale scopo: Cirsium oleraceum, Cirsium spinosissimum, Cirsium eriophorum e Cirsium ferox.
Alcune piante di cardo sono utilizzate come cibo dalle larve di lepidotteri tra le quali alcune specie della famiglia delle Coleophoridae, Geometridae, Noctuidae e Sphingidae.
Cirsium Miller 1754 è un genere di piante angiosperme dicotiledoni appartenenti alla famiglia delle Asteraceae, dall'aspetto di erbacee annuali o perenni tipicamente provviste di aculei.
Usnis (lot. Cirsium, angl. Thistle, vok. Kratzdistel) – astrinių (Asteraceae) šeimos augalų gentis. Augalai turi dygliuotus arba dygliškai šeriuotus lapus ir aukštą šakotą arba sutrumpėjusį stiebą. Graižai rutuliški arba pailgi, įvairaus dydžio. Kai kurios rūšys įkyrios daugiametės dirvų piktžolės, lengvai besidauginančios ir sunkiai išnaikinamos (dirvinė usnis).
Lietuvoje auga 7 savaiminės rūšys:
Usnis yra Škotijos nacionalinis simbolis.
Usnis (lot. Cirsium, angl. Thistle, vok. Kratzdistel) – astrinių (Asteraceae) šeimos augalų gentis. Augalai turi dygliuotus arba dygliškai šeriuotus lapus ir aukštą šakotą arba sutrumpėjusį stiebą. Graižai rutuliški arba pailgi, įvairaus dydžio. Kai kurios rūšys įkyrios daugiametės dirvų piktžolės, lengvai besidauginančios ir sunkiai išnaikinamos (dirvinė usnis).
Lietuvoje auga 7 savaiminės rūšys:
Įvairialapė usnis (Cirsium heterophyllum), įrašyta į Lietuvos raudonąją knygą, Pav. Bestiebė usnis (Cirsium acaule) Dirvinė usnis (Cirsium arvense) Gelsvalapė usnis (Cirsium oleraceum) Pelkinė usnis (Cirsium palustre) Paupinė usnis (Cirsium rivulare) Dygioji usnis (Cirsium vulgare)Usnis yra Škotijos nacionalinis simbolis.
Vederdistel (Cirsium) is een geslacht uit de composietenfamilie (Asteraceae of Compositae). Het zijn stekelige planten met bloemen in hoofdjes, omgeven door puntige omwindselblaadjes. Het geslacht kent meer dan honderd soorten.[1][2]
De kleur van de bloemen is paars, rood, roze en soms ook geel[3] of wit. De vruchtjes aan de top zijn voorzien van vruchtpluis (distelpluis). Het zijn eenjarigen, tweejarige planten en overblijvende kruiden. Een belangrijk verschil met het 'echte' geslacht distel (Carduus) is, dat de pappusharen van Cirsium zelf met kleine haartjes bezet zijn - dit wordt geveerd genoemd.
Enkele soorten worden gebruikt in de siertuin, zoals speerdistel, kale jonker en moesdistel.
De botanische naam Cirsium is afkomstig van het Griekse woord kirsos, dat "gezwollen ader" of "spatader" betekent. Distels werden vroeger als remedie hiertegen gebruikt.
In Nederland en België komen de volgende soorten voor[4]:
Aarddistel (Cirsium acaule)
Akkerdistel (Cirsium arvense) 
Kale jonker (Cirsium palustre) 
Moesdistel (Cirsium oleraceum) 
Spaanse ruiter (Cirsium dissectum) 
Wollige distel (Cirsium eriophorum) 
In de Europese berggebieden komt hiernaast onder meer de bleekgele vederdistel (Cirsium erisithalis) voor.
Vederdistel (Cirsium) is een geslacht uit de composietenfamilie (Asteraceae of Compositae). Het zijn stekelige planten met bloemen in hoofdjes, omgeven door puntige omwindselblaadjes. Het geslacht kent meer dan honderd soorten.
Vegtistelslekta (Cirsium) er ei planteslekt i korgplantefamilien. Slekta høyrer til i den gruppa som vert kalla tistlar. I Noreg veks sju artar. Vegtistelartane er toårige eller fleirårige. Dei har taklagde korgdekkblad. Fnokken har fjørstrålar. Der finst mange hybridar i denne slekta, ei slekt som finst utbreidd i Europa, Nord-Afrika, Asia og Nord-Amerika.
Vegtistelslekta (Cirsium) er ei planteslekt i korgplantefamilien. Slekta høyrer til i den gruppa som vert kalla tistlar. I Noreg veks sju artar. Vegtistelartane er toårige eller fleirårige. Dei har taklagde korgdekkblad. Fnokken har fjørstrålar. Der finst mange hybridar i denne slekta, ei slekt som finst utbreidd i Europa, Nord-Afrika, Asia og Nord-Amerika.
Norske artar i vegtistelslekta Vegtistel (Cirsium vulgare) Myrtistel (Cirsium palustre) Kvitbladtistel (Cirsium helenioides) Engelsktistel (Cirsium dissectum) Dvergtistel (Cirsium acaule) Kåltistel (Cirsium oleraceum) Åkertistel (Cirsium arvense)Vegtistelslekta (Cirsium) er en slekt i kurvplantefamilien. Hit hører de fleste tistlene som vokser i Norge.
De er to- eller flerårige urter. Stengelen er opprett, og har av og til kanter med torner. Bladene er spiralstilte og har som regel tornete kanter. Blomstene er som regel rødfiolette, men kan være gule eller hvite. Frøene spres med vinden ved hjelp av en fnokk som er fjærformet. Det siste trekket skiller dem fra krusetistelslekta (Carduus).
Vegtistelslekta (Cirsium) er en slekt i kurvplantefamilien. Hit hører de fleste tistlene som vokser i Norge.
De er to- eller flerårige urter. Stengelen er opprett, og har av og til kanter med torner. Bladene er spiralstilte og har som regel tornete kanter. Blomstene er som regel rødfiolette, men kan være gule eller hvite. Frøene spres med vinden ved hjelp av en fnokk som er fjærformet. Det siste trekket skiller dem fra krusetistelslekta (Carduus).
Ostrożeń (Cirsium Mill.) – rodzaj roślin należący do rodziny astrowatych. Gatunkiem typowym jest Cirsium heterophyllum (L.) Hill[2]. W polskiej taksonomii ludowej określany jako oset.
Kwiaty zebrane w koszyczek, przeważnie o walcowatej budowie i zwykle zwężony górą. W koszyczku wszystkie kwiaty rurkowate, o takiej samej, lub bardzo zbliżonej budowie. Przynajmniej część kwiatów jest obupłciowa. Poszczególne kwiaty w koszyczku nie posiadają własnej okrywy, u niektórych gatunków tylko szczeciniaste plewinki. Puch kielichowy składający się z pierzastych włosków. Okrywa koszyczka bez cierni, o łuskach kłująco zaostrzonych. W kwiatach pręciki o wolnych nitkach, ale zrośnięte pylnikami w rurkę. Rośliny o dużych liściach, u wielu gatunków kłujących.
Rośliny dwuletnie lub byliny. Nie wytwarzają soku mlecznego.
Angiosperm Phylogeny Website adoptuje podział na podrodziny astrowatych (Asteraceae) opracowany przez Panero i Funk w 2002[3], z późniejszymi uzupełnieniami[4]. Zgodnie z tym ujęciem rodzaj Cirsium L. należy do plemienia Cardueae, podrodziny Carduoideae (Sweet) Cass. W systemie APG III astrowate są jedną z kilkunastu rodzin astrowców (Asterales), wchodzącego w skład kladu astrowych w obrębie dwuliściennych właściwych[1].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa astrowe (Asteridae Takht.), nadrząd astropodobne (Asteranae Takht.), rząd astrowce (Asterales Lindl), rodzina astrowate (Asteraceae Dumort.), rodzaj ostrożeń (Cirsium L.)[5].
Ostrożeń (Cirsium Mill.) – rodzaj roślin należący do rodziny astrowatych. Gatunkiem typowym jest Cirsium heterophyllum (L.) Hill. W polskiej taksonomii ludowej określany jako oset.
Cirsium é um género botânico pertencente à família Asteraceae[1].
Cirsium este un gen de plante din familia Asteraceae, ordinul Asterales. Unele specii sunt larg răspândite, de exemplu Cirsium arvense cunoscută sub numele de „Pălămidă”, ale cărei semințe anemodispersibile sunt cunoscute sub porecla populară de „norocei”.
Cirsium este un gen de plante din familia Asteraceae, ordinul Asterales. Unele specii sunt larg răspândite, de exemplu Cirsium arvense cunoscută sub numele de „Pălămidă”, ale cărei semințe anemodispersibile sunt cunoscute sub porecla populară de „norocei”.
Tistelsläktet (Cirsium) är ett växtsläkte som ingår i familjen korgblommiga växter. Tistelsläktets arter är två- eller fleråriga med rak stjälk, blommorna kan vara både en- och tvåkönade. Kännetecknas av skyddande taggar på blad, stam och blomma.
Tisteln är Skottlands nationalblomma, och används i många skotska symboler och logotyper. En legend berättar att en viking en natt steg på en tistel och skrek av smärta, och därmed larmade skottarna. Den franska stadens Nancy har en tistel i sitt vapen.
Exempel på i Sverige vilt växande tistlar:
Svenska namn Alternativa
Sveriges vanligaste tistel är vägtisteln (Cirsium vulgare) som finns i hela Sverige, dock mindre vanlig i norra delarna där den mest håller sig till betesmarker. Vägtisteln har en lila blomma som växer från något som liknar en taggig boll (se bild).
I Bohuslän kallas fågeln sjöorre (Melanitta nigra) för tistel. Fornsvenska namn på tistlar är þistil och þizil.
Andra släkten med den svenska benämningen tistel eller innehållande arter kallade tistlar är:
Tistelroten innehåller ca 21 % kolhydrater och kan ätas färsk, men 15 minuters kokning är att föredra. Den ljusa innermärgen på späda blomstjälkar kan också ätas enligt svenska arméns överlevnadshandbok.[3]
Cirsium altissimum (L.) Hill ITIS Cirsium amblylepis Petrak ITIS Cirsium andersonii (Gray) Petrak ITIS Cirsium andrewsii (Gray) Jepson ITIS Cirsium araneans Rydb. ITIS Cirsium arcuum A. Nels. ITIS Cirsium aridum Dorn ITIS Cirsium arizonicum (Gray) Petrak ITIS Cirsium arvense (L.) Scop. Åkertistel ITIS 
Cirsium carolinianum (Walt.) Fern. & Schub. ITIS Cirsium chellyense Moore & Frankton ITIS Cirsium chuskaense Moore & Frankton ITIS Cirsium ciliolatum (Henderson) J.T. Howell ITIS Cirsium clavatum (M.E. Jones) Petrak ITIS Cirsium clokeyi Blake ITIS Cirsium congdonii Moore & Frankton ITIS Cirsium crassicaule (Greene) Jepson ITIS Cirsium X crassum Petrak ITIS Cirsium cymosum (Greene) J.T. Howell ITIS 
Cirsium engelmannii Rydb. ITIS Cirsium eriophorum (L.) Scop. Klottistel NRM Cirsium X erosum (Rydb.) K. Schum. (pro sp.) ITIS 
Cirsium olivescens (Rydb.) Petrak ITIS Cirsium oreophilum (Rydb.) K. Schum. ITIS Cirsium osterhoutii (Rydb.) Petrak ITIS Cirsium ownbeyi Welsh ITIS 
Cirsium parryi (Gray) Petrak ITIS Cirsium pastoris J.T. Howell ITIS Cirsium peckii Henderson ITIS Cirsium perplexans (Rydb.) Petrak ITIS Cirsium pitcheri (Torr. ex Eat.) Torr. & Gray ITIS Cirsium praeteriens J.F. Macbr. ITIS Cirsium pulcherrimum (Rydb.) K. Schum. ITIS Cirsium pumilum (Nutt.) Spreng. ITIS Cirsium pyrenaicum (Jacq.) All. ITIS 
.jpg)
.jpg)
Wikimedia Commons har media som rör Cirsium.
Wikispecies har information om Cirsium.
Tistelsläktet (Cirsium) är ett växtsläkte som ingår i familjen korgblommiga växter. Tistelsläktets arter är två- eller fleråriga med rak stjälk, blommorna kan vara både en- och tvåkönade. Kännetecknas av skyddande taggar på blad, stam och blomma.
Tisteln är Skottlands nationalblomma, och används i många skotska symboler och logotyper. En legend berättar att en viking en natt steg på en tistel och skrek av smärta, och därmed larmade skottarna. Den franska stadens Nancy har en tistel i sitt vapen.
Осо́т або бода́к[1][2] (Cirsium) — рід багаторічних, рідше дворічних трав'янистих рослин родини айстрових[3].
Українська назва рослини «осот» (праслов. *osъtъ) пов'язана з його колючістю: утворена від праслов'янського кореня *os- («гострий»), споріднена з лат. acus («гостряк», «голка») і грец. άκανος («будяк»)[4].
Стебла прямостоячі, розгалужені, 20—30 см заввишки. Листки видовжені, цілісні або перистороздільні. Квітки трубчасті, у кошиках, зібраних у волотево-щітковидні суцвіття. Плоди — сім'янки з перистими летючками. Мають дуже розвинену кореневу систему (головний корінь заглиблюється на 5—6 м, а іноді й на 9 м).
Рід нараховує близько 150 видів, поширених в Європі, Азії, Америці. В Україні — понад 20.
Деякі види — злісні бур'яни, осот польовий, або рожевий (С. arvense), поширений переважно в Правобережному Лісостепу, на Поліссі, в Карпатах. Осот польовий має кілька форм: щетинистий, ліловий, червоний та інші. Усі вони легко перезапилюються. Засмічує всі сільськогосподарські культури. Як заходи боротьби застосовують правильні сівозміни, чисті пари в степу. Систематично знищують осот, застосовуючи комплекс агротехнічних і хімічних заходів.
Це незавершена стаття про Айстрові.Осо́т або бода́к (Cirsium) — рід багаторічних, рідше дворічних трав'янистих рослин родини айстрових.
Українська назва рослини «осот» (праслов. *osъtъ) пов'язана з його колючістю: утворена від праслов'янського кореня *os- («гострий»), споріднена з лат. acus («гостряк», «голка») і грец. άκανος («будяк»).
Стебла прямостоячі, розгалужені, 20—30 см заввишки. Листки видовжені, цілісні або перистороздільні. Квітки трубчасті, у кошиках, зібраних у волотево-щітковидні суцвіття. Плоди — сім'янки з перистими летючками. Мають дуже розвинену кореневу систему (головний корінь заглиблюється на 5—6 м, а іноді й на 9 м).
Рід нараховує близько 150 видів, поширених в Європі, Азії, Америці. В Україні — понад 20.
Деякі види — злісні бур'яни, осот польовий, або рожевий (С. arvense), поширений переважно в Правобережному Лісостепу, на Поліссі, в Карпатах. Осот польовий має кілька форм: щетинистий, ліловий, червоний та інші. Усі вони легко перезапилюються. Засмічує всі сільськогосподарські культури. Як заходи боротьби застосовують правильні сівозміни, чисті пари в степу. Систематично знищують осот, застосовуючи комплекс агротехнічних і хімічних заходів.
Cirsium là một chi thực vật có hoa trong họ Cúc (Asteraceae),[2] còn gọi là các loài kế.
Cirsium là một chi thực vật có hoa trong họ Cúc (Asteraceae), còn gọi là các loài kế.
По информации базы данных The Plant List, вид Бодяк щетинистый (Cirsium setosum (Willd.) Besser) признан синонимом вида Бодяк полевой (Cirsium arvense (L.) Scop.).
По информации базы данных The Plant List, вид Бодяк щетинистый (Cirsium setosum (Willd.) Besser) признан синонимом вида Бодяк полевой (Cirsium arvense (L.) Scop.).
Гибриды Cirsium ×canalense Cirsium ×crassum Cirsium ×erosum Cirsium ×iowense Cirsium ×vancouverense 本文介紹的是植物中的薊花。關於薊的其它含義，請見「薊」。约200种[1]，参见本文。
薊屬（学名：Cirsium），屬於菊科，是多年生植物，至少150种，分布于北温带。其中较多见的为大薊，是蘇格蘭國花。学名Cirsium来源于希腊语“kirsos”。
多年草または一年草で、葉は縁がとげ状を呈し、葉が極端に深く裂けるものがある。
アザミ属の花は虫媒花で、花粉と蜜によって虫を誘う。頭状花序（花）は多数の筒状花からなり、多くの種で、一つの筒状花は中心に細長く伸びるめしべとそれを筒状にすっぽり包むおしべを備える。虫が花に止まるとおしべがひっこんでめしべと擦れ、花粉が外にかき出される[1]。しかし一部には、両性を備えた個体と、おしべに花粉がない、つまり実質的に雌花である個体との、2つの型を持つ。さらに一部には、雌花だけを作る草と、雄花だけを作る草に分かれる雌雄異株の種がある[2]。花の色は主に紫色である。
北半球の温帯から寒帯に分布する。紫系の丸い花、切れ込みととげのある葉といった特徴を共有しつつ、活発に種分化し、北アメリカに約90種、ヨーロッパに約60種、中国約50種、日本にも60種以上、全部で約300種ある[3]。日本産のアザミは4種を除き日本特産である[3]。分布域が比較的広いものと極端に狭い地域固有種がある。鳥海山だけのチョウカイアザミ、白馬岳だけのダイニチアザミといったごく狭く分布する種も少なくない。分布が接する地域では容易に種間雑種が生じる。
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。
엉겅퀴속은 국화과의 한 속이다.
_clean,_no-description.jpg)
Karte mit allen verlinkten Seiten: 
