Los migalomorfos (Mygalomorphae), tamién llamaos ortognatos (Orthognatha), son un suborde del orde Araneae (arañes). El nome últimu ye pola orientación de los quelíceros, que nun se crucien ente sigo, al contrario que nos araneomorfos. Inclúi 314 xéneros.
Esti suborde inclúi arañes de cuerpos bien pesaos, conocíos n'América como tarántules y los peligrosos xéneros Atrax y Hadronyche.
Como les primitives Mesothelae, tienen dos pares de pulmones en llibru y quelíceros reutos. Trátase de simplesiomorfíes; ello ye, carauterístiques primitives presentes nel ancestru común de toles arañes, y que los migalomorfos caltienen, ente que los araneomorfos desenvolvieron carauterístiques nueves (incluyendo un cribellum).[1]
Cásique toles especies tienen ocho güeyos, quitando namái delles poques con menos (Masteria lewisi tien solu seis).
Tienen glándules venenoses que pasen dafechu per dientro de los quelíceros, pero namái les arañes australianes del xéneru Atrax son realmente peligroses pa los humanos. Los sos quelíceros son grandes y potentes. Dacuando miembros d'esti suborde pueden matar pequeños pexes, pequeños mamíferos, etc.
Mientres les más grandes arañes son migalomorfos (Theraphosa aphophisis), con un llargor de 10 cm (y llargor de pates de 30 cm), delles especies tienen menos que 1 mm de llargu. Los migalomorfos son capaces de xenerar cuspia adesiva, y delles teles d'araña son capaces de prindar inseutos nun diámetru de 1 m².
Anque los Araneomorphae viven cerca d'un añu, les migalomorfes puen vivir 25 años, y dalgunes algamen el maduror a los seis años.[2]
Munchos miembros d'esti suborde tán nos trópicos y subtrópicos, pero espárdense pel norte y pel sur escontra zones más fríes.
Poques especies son d'Europa: les families Atypidae, Nemesiidae, Ctenizidae, Hexathelidae, Theraphosidae y Cyrtaucheniidae xuntes, faen namái doce especies.
Mygalomorphae divídese en dos infraórdenes, Tuberculotae y Fornicephalae:[3]
Infraorder Tuberculotae
Infraorde Fornicephalae
Mecicobothrioidea +--Mecicobothriidae (8 spp.) +--------------------------| | +--Microstigmatidae (13 spp.) +--Tuberculotae-| | | +-------------------------Hexathelidae (86 spp.) | +---| +-----------------------Dipluridae (175 spp.) | +-| +---------------------Nemesiidae (ca. 340 spp.) | +-| +-------------------Barychelidae (ca. 300 spp.) | +-| +--Paratropididae (8 spp.) -| +-Theraphosoidea-| | +--Theraphosidae (ca. 900 spp.) | | +--Atypidae (40 spp.) | +----------------Atypoidea-| | | +--Antrodiaetidae (32 spp.) +-Fornicephalae-| | +-------------------------Cyrtaucheniidae (126 spp.) +---| +---------------------Idiopidae (ca. 270 spp.) +---| +------------------Ctenizidae (120 spp.) +--| +--Actinopodidae (41 spp.) +------Migoidea-| +--Migidae (91 spp.)
:Hipótesis cladística nes Mygalomorphae.[4] La llinia nun indica la distancia evolutiva.
Los migalomorfos (Mygalomorphae), tamién llamaos ortognatos (Orthognatha), son un suborde del orde Araneae (arañes). El nome últimu ye pola orientación de los quelíceros, que nun se crucien ente sigo, al contrario que nos araneomorfos. Inclúi 314 xéneros.
Miqalomorf hörümçəklər və ya Quşyeyən hörümçəklər (lat. Mygalomorphae) - bu yarımdəstəyə hörümçəklərin ən iri ölçülü nümayəndələri daxildir.
Miqalomorf hörümçəklər (lat. Mygalomorphae) yarımdəstəsinə aid olan hörümçəklərin ölçüləri 10 sm-ə kimi olur. Gözləri baş-döş şöbənin ön tərəfində bir-birinə yaxın yerləşir. Xeliserləri önə doğru uzanmışdır. Zəhər vəzilərinin ölçüsü böyük olmur. Qarıncıq hissə buğumsuzdur. Qarıncığın qurtaracağında 2-6 ədəd tor ziyili yerləşir. Əsasən tropik zonada yayılmışdır.[1]
Miqalomorf hörümçəklər və ya Quşyeyən hörümçəklər (lat. Mygalomorphae) yarımdəstəsi 9 fəsiləyə mənsub olan 1500-ə qədər növü özündə birləşdirir.
Tarantulas, trapdoor spiders & kin
Miqalomorf hörümçəklər və ya Quşyeyən hörümçəklər (lat. Mygalomorphae) - bu yarımdəstəyə hörümçəklərin ən iri ölçülü nümayəndələri daxildir.
Els migalomorfs o ortògnats (Mygalomorphae o Orthognatha) són un infraordre o un subordre d'aranyes caracteritzades per la disposició dels seus quelícers. Compta actualment amb 15 famílies, que totalitzen 301 gèneres i 2.456 espècies, entre les quals hi ha les anomenades taràntules americanes.
Com en el cas de les aranyes mesoteles (Mesothelae), tenen dos parells de pulmons en llibre, però a diferència d'elles, l'abdomen no està segmentat. Habiten a totes les regions càlides del món, sobretot a Amèrica.
A continuació un cladograma que mostra les seves relacions de parentiu[1]
Opisthothelae Mygalomorphae
Els migalomorfs o ortògnats (Mygalomorphae o Orthognatha) són un infraordre o un subordre d'aranyes caracteritzades per la disposició dels seus quelícers. Compta actualment amb 15 famílies, que totalitzen 301 gèneres i 2.456 espècies, entre les quals hi ha les anomenades taràntules americanes.
Com en el cas de les aranyes mesoteles (Mesothelae), tenen dos parells de pulmons en llibre, però a diferència d'elles, l'abdomen no està segmentat. Habiten a totes les regions càlides del món, sobretot a Amèrica.
Sklípkani (Mygalomorphae) jsou členovci třídy pavoukovci (Araneida). Patří k největším suchozemským bezobratlým živočichům. Jsou to dokonalí lovci, kteří se během 300 miliónů let téměř nezměnili. Běžně chovaní sklípkani patří do čeledi Sklípkanovití (Theraphosidae).
Sklípkanům se lidově říká vlastně nesprávně tarantule. Tento název přísluší původně pavoukům z čeledi slíďákovití, které poprvé popsal Carl von Linné a podle lokality výskytu v jihoitalské provincii Tarent je pojmenoval aranea tarantula. Ovšem i cizojazyčné formy tohoto jména se v běžné řeči často přenášejí na zcela jiné druhy velkých pavouků.
Tělo sklípkanů se dělí na dvě části, hlavohruď a zadeček. Mají osm nohou, díky nimž se mohou rychle pohybovat. Převážně u sklípkanů čeledi Theraphosidaese na spodní straně chodidla nacházejí zvláštní chloupky, které jsou na konci rozštěpeny do mikroskopických chloupků. To jim umožňuje se pohybovat i po hladkých plochách, například šplhat po skle. Na hlavohrudi se nacházejí klepítka (chelicery), pomocí nichž kořist usmrtí vstříknutím jedu. Chelicery jsou tzv. ortognátně orientovány tzn., že se chelicery otevírají podélně s osou pavoukova těla. Vedle klepítek mají ještě makadla (pedipalpy), která slouží k opoře při běhu a k rozmnožování. Na konci těchto makadel mají samečci tzv. samčí bulby, ve kterých samci přenáší sperma, když hledají samici a chtějí se s ní spářit. Na zadečku se nacházejí čtyři snovací bradavky, pomocí nichž mohou tkát pavučiny. Sklípkani netkají sítě, pavučinu používají například při rozmnožování, k vytvoření kokonu nebo při svlékání. Dále mají mnozí sklípkani na zadečku žahavé chloupky, které slouží k obraně.
Sklípkan má celkem 6 párů končetin
Sklípkani se dělí podle způsobu života na stromové, zemní a podzemní druhy. Stromoví sklípkani žijí hlavně v pralesích, kde přebývají v korunách stromů a kde si také stavějí hnízda. Zemní sklípkani se skrývají v úkrytech na zemi, například pod kameny čí kousky dřeva, a opouští je při hledání potravy. Podzemní sklípkani žijí ve zvláštních chodbičkách tvaru trubice, jež jsou vystlány pavučinou. Samičky těchto druhů tráví skoro celý život v úkrytu a živí se hmyzem, který se ocitne v blízkosti vchodu do jejich nory.
Menší, převážně pouštní druhy se živí hmyzem či jinými pavoukovci. Větší druhy loví hmyz, ale také ještěrky, malé hady, hlodavce, stromové druhy také ptačí mláďata. Sklípkan probodne svou kořist klepítky a vstříkne do těla jed, čímž ji ochromí. Kořist sežere tak, že ji do těla vstříkne trávící enzymy a pozře již rozloženou potravu v tekutém stavu. Zbytky kořisti, které sklípkan nedokáže rozložit (kosti,kůže), jsou zformované do takřka pravidelné "kuličky" a odhozeny. V případě, že jsou sklípkani chováni v zajetí v teráriu je zajímavostí, že tyto "kuličky" zpravidla nosí na jedno místo v teráriu.
Sklípkani mají několik obraných taktik.
Většina sklípkanů používá k obraně právě tuto metodu. Nejdříve zaujme obranné postavení - vzpřímí hlavohruď a roztáhne klepítka. Pokud toto nepřítele neodradí, bleskurychle se na něj vrhne a silně jej udeří. Pokud ani toto nezapůsobí, vrhne se na nepřítele po druhé a tentokrát již s jedovatým kousnutím. Pro člověka je kousnutí sice velmi bolestivé, ale ne smrtelně nebezpečné. Nejnebezpečnější jsou rody z Asie a Afriky, které jsou i zdraví nebezpečné. Ostatní sklípkani mají jed člověku neškodný.
Tento způsob obrany mají většinou jen sklípkani z Ameriky. Pokud je pavouk v nebezpečí, nastaví proti útočníkovi zadeček a rychlými pohyby zadních nohou z něj stírá chloupky, které se uvolňují do vzduchu k útočníkovi.[1] Tyto chloupky při kontaktu s kůží způsobují svědění a pálení; jejich vdechnutí je ještě nebezpečnější. Chloupky se sklípkanovi obnovují při dalším svleku.
Při tomto druhu obrany pavouk nadzvedne zadeček a ostříkne útočníka proudem trusu. Tuto taktiku však používají jen zřídka.
Největším sklípkanem je sklípkan největší (Theraphosa blondii), který má tělo dlouhé 12 cm a rozpětí nohou dosahuje až 30 cm.
Ve střední Evropě žije několik druhů pavouků, kteří jsou blízkými příbuznými sklípkanů (patří do stejného podřádu). Jsou to sklípkánci rodu Atypus patřící do čeledi Atypidae.
Přímo z čeledi Theraphosidae (sklípkani) se v Evropě vyskytuje rod Chaetopelma, jehož výskyt je potvrzen například na území Řecka a Kypru.
Samičky některých druhů se mohou dožít až 25 let. Samci sklípkanů se obvykle dožívají okolo dvou až tří let po dosažení pohlavní dospělosti.
Všechny tři druhy sklípkánků vyskytující se v České republice jsou zařazeny na červený seznam.[2]
Při zkoumání zkamenělých pozůstatků zvířat (fosilií) je možné vypozorovat zpětné klíče k jejich kmenovému vývoji. První odkazy na fosilní příbuzné dnešních sklípkanů byly objeveny v úlomcích jantaru ze středního devonu v Severní Americe, a jsou tedy staré téměř 350 milionů let. Před 310 až 240 milionů, v tzv. karbonu, patřili sklípkani k nejhojnějším druhům pavouků vůbec. Teprve ode dvou milionů let př. n. l., od třetihor, žili také ve střední Evropě. Protože se sklípkani během milionů let tělesně skoro vůbec nezměnili, jsou po právu označováni jako "živoucí fosilie".
Sklípkani (Mygalomorphae) jsou členovci třídy pavoukovci (Araneida). Patří k největším suchozemským bezobratlým živočichům. Jsou to dokonalí lovci, kteří se během 300 miliónů let téměř nezměnili. Běžně chovaní sklípkani patří do čeledi Sklípkanovití (Theraphosidae).
Sklípkanům se lidově říká vlastně nesprávně tarantule. Tento název přísluší původně pavoukům z čeledi slíďákovití, které poprvé popsal Carl von Linné a podle lokality výskytu v jihoitalské provincii Tarent je pojmenoval aranea tarantula. Ovšem i cizojazyčné formy tohoto jména se v běžné řeči často přenášejí na zcela jiné druhy velkých pavouků.
Vogelspinnenartige (Mygalomorphae) sind eine Unterordnung von Spinnentieren aus der Ordnung der Webspinnen. Eine ältere Bezeichnung ist Orthognatha (Parallelkiefer). Die Vogelspinnenartigen umfassen 20 Familien mit 351 Gattungen und insgesamt 3037 Arten.[1] (Stand: Dezember 2018)
Die Tiere sind häufig relativ groß und leben vorwiegend in warmen Klimata. Die Mundwerkzeuge (Cheliceren) arbeiten fast parallel zueinander (orthognath), nicht zangenartig gegeneinander (labidognath). Die Augen liegen meist nahe beieinander auf einem flachen Hügel auf der Rückenpanzerung (Carapax). Die Hüften der Pedipalpen (in Fühler umgewandeltes Beinpaar der Spinnen) ähneln außer bei den Atypidae stark den Hüften der Beine. Sie haben meist zwei Paar Fächertracheen und vier, seltener drei Ostienpaare sowie zwei Paar Coxaldrüsen.
Die Cheliceren der Vogelspinnenartigen sind nach vorne gerichtet (orthognath), hier am Beispiel einer Roten Chile-Vogelspinne (Grammostola rosea).
Echte Webspinnen wie der Ammen-Dornfinger (Cheiracanthium punctorium) haben hingegen nach innen gerichtete Cheliceren (labidognath).
Vogelspinnenartige haben meist zwei Paar, seltener eine oder drei Paar Spinnwarzen. Das vordere und das mittlere Spinnwarzenpaar fehlen immer, es existiert weder ein Cribellum noch ein Calamistrum.
Die Eingänge der Samenspeicher (Spermathek oder Receptacula seminis) gehen direkt von der Vagina aus, den Weibchen fehlt eine regulierbare, die inneren Geschlechtsorgane blockierende Abdeckung (Epigyne) und damit auch die Möglichkeit, die zum Uterus externus führenden Befruchtungsgänge für den Samen zu verschließen, bzw. Paarung und Befruchtung der Eier zeitlich voneinander zu trennen, wie es bei den Weibchen entelegyner Webspinnen der Fall ist. Einfacher gebaut sind auch die Pedipalpen der Vogelspinnenartigen, sowie die bei den Männchen zum sekundären Geschlechtsorgan umgewandelten Bulben an deren Ende, welche bei dieser Unterordnung meist birnenförmig und stark gepanzert sind.
Bei den Vogelspinnenartigen erreichen beide Geschlechter in der Regel ein wesentlich höheres Alter, als es von den echten Webspinnen bekannt ist, wobei die Weibchen die Männchen stets deutlich überdauern (Brachypelma smithi-Weibchen in Gefangenschaft etwa bis zu 25 Jahre, Weibchen einiger Atypus-Arten immerhin bis 10 Jahre). Das höchste dokumentierte Alter einer Spinne lag bei 43 Jahren für ein Weibchen der Art Gaius villosus (Idiopidae).[2] Auch das wird als archaisches Merkmal dieser Spinnen aufgefasst.[3]
Zumindest im Umfang ähnlich große Arten finden sich auch unter den folgenden Familien oder Gattungen der Echten Webspinnen (Araneomorphae):
Gliederspinnen (Mesothelae)
Vogelspinnenartige (Mygalomorphae)
Echte Webspinnen (Araneomorphae)
Die Verwandtschaftsverhältnisse innerhalb der Vogelspinnenartigen zeigt das nachfolgende Kladogramm nach Raven, 1985.[4] Nicht im Kladogramm enthalten sind die Familien Euctenizidae (7 Gattungen, 76 Arten), eine frühere Unterfamilie der Cyrtaucheniidae, und die Halonoproctidae (6 Gattungen, 84 Arten), deren Gattungen früher zu den Ctenizidae gestellt wurden. Gattungs- und Artenanzahlen gemäß World Spider Catalog.[1] (Stand: Dezember 2018)
TuberculotaeMicrostigmatidae – 7 Gattungen, 17 Arten
Mecicobothriidae – 4 Gattungen, 9 Arten
Hexathelidae inkl. Atracidae, Macrothelidae und Porrhothelidae – 12 Gattungen, 116 Arten
Dipluridae – 26 Gattungen, 199 Arten
Braune Falltürspinnen (Nemesiidae) – 45 Gattungen, 424 Arten
Barychelidae – 42 Gattungen, 295 Arten
Paratropididae – 4 Gattungen, 11 Arten
Vogelspinnen (Theraphosidae) – 146 Gattungen, 979 Arten
Antrodiaetidae – 2 Gattungen, 35 Arten
Tapezierspinnen (Atypidae) – 3 Gattungen, 54 Arten
Cyrtaucheniidae – 11 Gattungen, 118 Arten
Idiopidae – 22 Gattungen, 400 Arten
Eigentliche Falltürspinnen (Ctenizidae) – 3 Gattungen, 54 Arten
Actinopodidae – 3 Gattungen, 69 Arten
Migidae – 11 Gattungen, 97 Arten
Vogelspinnenartige (Mygalomorphae) sind eine Unterordnung von Spinnentieren aus der Ordnung der Webspinnen. Eine ältere Bezeichnung ist Orthognatha (Parallelkiefer). Die Vogelspinnenartigen umfassen 20 Familien mit 351 Gattungen und insgesamt 3037 Arten. (Stand: Dezember 2018)
Vagelspinnendeerter (Mygalomorphae) sünd en Unnerornen vun de Spinnen. Se weert to de Weevspinnen mit torekent. Vörmols sünd se ok „Orthognatha“ nömmt wurrn. In de Umgangspraken weert hen un wenn all Vagelspinnendeerter kortweg „Vagelspinnen“ nömmt, man denn könnt se dör’nanner brocht weern mit de systemaatsche Familie vun de Vagelspinnen (Theraphosidae). To de Vagelspinnendeerter höört 16 Familien un 336 Geslechter mit alltohopen 2.870 Aarden mit to (Stand: Februar 2016).
De Deerter sünd man wat groot un leevt sunnerlich in warm Klima. De Mundwarktüüch (Keevklauen) arbeit meist parallel to’nanner (orthognath) un nich as Tangen gegen’nanner (labidognath). De Ogen liggt tomeist dicht bi’nanner up en lüttjen Gnubbel up den Ruggenpanzer. As all Spinnen hefft se en Butenskelett, wat dat Lief tohopenhollt un afstütt.
De Hüften vun de Pedipalpen (in Föhlspriete ummuddelt Beenpaar bi de Spinnen) laat as de Hüften bi de Been. Bloß bi de Atypidae nich. Se hefft to’n groten Deel twee Paar Tracheen, dorto veer, hen un wenn ok dree, Paar Ostien un twee Paar Coxaldrüsen.
De Keevklauen vun en Rode Chile-Vagelspinne (Grammostola rosea) wiest na vörn
De Keevklauen vun den Ammen-Doornfinger (Cheiracanthium punctorium) wiest na binnen (labidognath).
Bi de Vagelspinnendeerter weert Heken un Seken normolerwiese veel öller, as bi de Echten Weevspinnen. Jummers könnt de Seken düütlich öller weern, as de Heken. Seken vun Brachypelma smithi könnt in Minschenhand bit hen to 25 Johre oold weern, Seken vun en Reeg vun Atypus-Aarden ok doch bit to 10 Johre. Ok dat warrt as Kennteken for de Ollerhaftigkeit vun düsse Spinnen ankeken.[1]
Aarden, de liek so groot weert, as de Vagelspinnendeerter, finnt sik bi de Echten Weevspinnen bi düsse Familien:
Hier is up’e Reege brocht, wecke Aarden dat mank de Vagelspinnendeerter gifft. Dor geiht dat bi na den World Spider Catalog (Stand: Februar 2016).
. Mehr Biller, Videos oder Audiodateien to’t Thema gifft dat bi Wikimedia Commons. Vagelspinnendeerter (Mygalomorphae) sünd en Unnerornen vun de Spinnen. Se weert to de Weevspinnen mit torekent. Vörmols sünd se ok „Orthognatha“ nömmt wurrn. In de Umgangspraken weert hen un wenn all Vagelspinnendeerter kortweg „Vagelspinnen“ nömmt, man denn könnt se dör’nanner brocht weern mit de systemaatsche Familie vun de Vagelspinnen (Theraphosidae). To de Vagelspinnendeerter höört 16 Familien un 336 Geslechter mit alltohopen 2.870 Aarden mit to (Stand: Februar 2016).
The Mygalomorphae, or mygalomorphs, are an infraorder of spiders, and comprise one of three major groups of living spiders with over 3000 species, found on all continents except Antarctica. Many members are known as trapdoor spiders due to their creation of trapdoors over their burrows. Other prominent groups include Australian funnel web spiders and tarantulas, with the latter accounting for around one third of all mygalomorphs.
This group of spiders comprises mostly heavy-bodied, stout-legged spiders including tarantulas, Australian funnel-web spiders, mouse spiders, and various families of spiders commonly called trapdoor spiders.
Like the "primitive" suborder of spiders Mesothelae, they have two pairs of book lungs, and downward-pointing chelicerae. Because of this, the two groups were once believed to be closely related. Later it was realized that the common ancestors of all spiders had these features (a state known as symplesiomorphy). Following the branching into the suborders of Mesothelae and Opisthothelae, the mygalomorphs retained them, while their fellow Opisthothelae members, the araneomorphs, evolved new "modern" features, including a cribellum and cross-acting fangs.[2] Mesotheles retain the external abdominal segmentation of ancestral arachnids and have at least vestiges of four pairs of spinnerets, whereas mygalomorphs lack abdominal segmentation (like other opistotheles) and have a reduced number of spinnerets, often only two pairs.[3]
Like spiders in general, most species of Mygalomorphae have eight eyes, one pair of principal and three pairs of secondary eyes.
Their chelicerae and fangs are large and powerful and have ample venom glands that lie entirely within their chelicerae. These weapons, combined with their size and strength, make Mygalomorph spiders powerful predators. Many of these spiders are well adapted to killing other large arthropods and will also sometimes kill small mammals, birds, and reptiles. Despite their fearsome appearance and reputation, most mygalomorph spiders are not harmful to humans, with the exception of the Australian funnel-web spiders, especially those of the genus Atrax.
While the world's biggest spiders are mygalomorphs – Theraphosa blondi has a body length of 10 cm (3.9 in) and a leg span of 28 cm (11 in) – some species are less than one millimeter (0.039 in) long. Mygalomorphs are capable of spinning at least slightly adhesive silk, and some build elaborate capture webs that approach a meter in diameter.[2]
Unlike Araneomorphae, which die after about a year, Mygalomorphae can live for up to 25 years, and some do not reach maturity until they are about six years old.[4] Some flies in the family Acroceridae that are endoparasites of mygalomorphs may remain dormant in their book lungs for as long as 20 years before beginning their development and consuming the spider.
One female trapdoor spider, first recorded in a survey in 1974 in Western Australia, is known to have lived for 43 years.[5]
The name is derived from the Greek mygalē, meaning "shrew", plus morphē meaning form or shape.[6] An older name for the group is Orthognatha, derived from the orientation of the fangs which point straight down and do not cross each other (as they do in the araneomorphs).
Megarachne servinei was thought to be a giant mygalomorph from the Upper Carboniferous (about 350 million years ago), but was later found to be a eurypterid.[7] The oldest known mygalomorph is Rosamygale grauvogeli , an avicularoid from the Triassic of northeastern France. No mygalomorphs from the Jurassic have yet been found.[8]
The number of families and their relationships have both been undergoing substantial changes since a cladogram showing family relationships was published in 2005,[9] with two significant studies in 2018.[10][11] The division of Mygalomorphae into two superfamilies, Atypoidea and Avicularioidea, has been established in many studies. The Atypoidea retain some vestiges of abdominal segmentation in the form of dorsal tergites; the Avicularioidea lack these. Molecular phylogenetic studies undertaken between 2012 and 2017 have found somewhat different relationships within the Avicularioidea. Some families appear not to be monophyletic and further changes are possible in the future.[3] Rosamygale belongs to Avicularioidea, based on the absence of an abdominal scutum and well-separated posterior lateral spinnerets.[12]
Mygalomorphae tend to be highly morphologically conserved, which makes it difficult to find reliable morphological features to use for taxonomy. It has been hypothesized that because Mygalomorphae all tend to be fossorial and live in tubular webs, they are subjected to similar selective pressures, so most species should evolve in similar ways. Additionally, this may also mean that homoplasies are more likely to occur, further complicating taxonomy based on morphology.[13]
The relationships of taxa in the Mygalomorphae were restructured based on a comprehensive phylogenetic study by Opatova et al. (2020)[14] The generic composition of the families Ctenizidae, Cyrtaucheniidae, Dipluridae, and Nemesiidae were relimited. Five subfamilies were raised to the rank of family: Anamidae, Euagridae, Ischnothelidae, Pycnothelidae, and Bemmeridae. Three new families were created: Entypesidae, Microhexuridae, and Stasimopidae. Lastly, a new subfamily, Australothelinae, was generated and placed in the family Euagridae.
The preferred cladogram from Optova et al. (2020) is:[14]
Mygalomorphae Atypoidea Avicularioidea Bipectina Venom Clade Domiothelina Crassitarsae Theraphosoidina "Nemesioidina"In 1802, C. A. Walckenaer separated mygalomorph spiders into a separate genus, Mygale, leaving all other spiders in Aranea
In 1985, Robert Raven published a monograph of the Mygalomorphae in which he proposed an internal classification for the Mygalomorphae, based on morphological features. Opatova et al. (2020) commented "In short, much of today’s classification scheme dates back to Raven (1985)".[14] Raven used various compound ranks, such as "gigapicoorder" and "hyperpicoorder". Ignoring these unusual rank names, his classification can be shown diagrammatically:[16]
Tuberculotae MecicobothrioidinaMecicobothriidae
Microstigmatidae
Orthopalpae HexatheloidinaHexathelidae
Quadrithelina DipluroidaDipluridae
Crassitarsae NemesioidaNemesiidae
Theraphosoidina Superfamily TheraphosoideaTheraphosidae
Paratropididae
Superfamily BarycheloideaBarychelidae
Fornicephalae AtypoidinaAtypidae
Antrodiaetidae
Rastelloidina CyrtaucheniinaCyrtaucheniidae
Domiothelina IdiopinaIdiopidae
Ctenizoidina Superfamily CtenizoideaCtenizidae
Superfamily MigoideaMigidae
Actinopodidae
Subsequent research, largely based on molecular phylogenetic studies, has not upheld some of Raven's groupings. In particular his primary division between Tuberculotae and Fornicephalae has been replaced by a very different division between Atypoidea (expanded from Raven's Atypoidina) and Avicularioidea, which has no counterpart in his system. As another example, the families Mecicobothriidae and Microstigmatidae, which Raven placed in Mecicobothrioidina (a "gigapicoorder"), are now placed very far apart in the Atypoidea and Avicularioidea respectively. Other groups, such as Crassitarsae and Domiothelina, are more recognizable, allowing for some changes in family circumscriptions.[14]
Most members of this infraorder occur in the tropics and subtropics, but their range can extend farther north, e.g. into the southern and western regions of the United States. Only a few occur in Europe: 12 species from the families Atypidae, Nemesiidae, Ctenizidae, Macrothelidae, Theraphosidae, and Cyrtaucheniidae.
Despite their limited range, currently, it is suggested that the Mygalomorphae were distributed worldwide before the breakup of Pangaea.[8]
The Mygalomorphae, or mygalomorphs, are an infraorder of spiders, and comprise one of three major groups of living spiders with over 3000 species, found on all continents except Antarctica. Many members are known as trapdoor spiders due to their creation of trapdoors over their burrows. Other prominent groups include Australian funnel web spiders and tarantulas, with the latter accounting for around one third of all mygalomorphs.
La Mygalomorphae aŭ Migalomorfuloj estas subordo de araneuloj. La nomo estas derivita el la greka mugalē, signife "soriko", plus morphē signife formo.[1] Pli malnova nomo por la grupo estas Orthognatha, derivita el la orientado de la kaninoj kiuj indikas rekte suben kaj ne trapasas unu la alian (kiel okazas ĉe Araneomorfuloj).
Estas 15 familioj nome:
La Mygalomorphae aŭ Migalomorfuloj estas subordo de araneuloj. La nomo estas derivita el la greka mugalē, signife "soriko", plus morphē signife formo. Pli malnova nomo por la grupo estas Orthognatha, derivita el la orientado de la kaninoj kiuj indikas rekte suben kaj ne trapasas unu la alian (kiel okazas ĉe Araneomorfuloj).
Estas 15 familioj nome:
Dipluredoj Heksateledoj Ktenizedoj TerafosedojLos migalomorfos (Mygalomorphae), también llamados ortognatos (Orthognatha), son un suborden del orden Araneae (arañas). El nombre último es por la orientación de los quelíceros, que no se cruzan entre sí, al contrario que en los araneomorfos. Incluye 314 géneros.[1]
Este suborden incluye arañas de cuerpos muy pesados, conocidos en América como tarántulas y los peligrosos géneros Atrax y Hadronyche.
Como las primitivas Mesothelae, tienen dos pares de pulmones en libro y quelíceros rectos. Se trata de simplesiomorfías; es decir, características primitivas presentes en el ancestro común de todas las arañas, y que los migalomorfos mantienen, mientras que los araneomorfos han desarrollado nuevas características (incluyendo un cribellum).[2]
Casi todas las especies tienen ocho ojos, exceptuando solo algunas pocas con menos (Masteria lewisi tiene solo seis).
Tienen glándulas venenosas que pasan enteramente por dentro de los quelíceros, pero solo las arañas australianas del género Atrax son realmente peligrosas para los humanos. Sus quelíceros son grandes y potentes. Ocasionalmente miembros de este suborden pueden matar pequeños peces, pequeños mamíferos, etc.
Mientras las más grandes arañas son migalomorfos (Theraphosa aphophisis), con una longitud de 10 cm (y longitud de patas de 30 cm), algunas especies tienen menos que 1 mm de largo. Los migalomorfos son capaces de generar saliva adhesiva, y algunas telas de araña son capaces de capturar insectos en un diámetro de 1 m.[2]
Aunque los Araneomorphae viven cerca de un año, las migalomorfas pueden vivir 25 años, y algunas alcanzan la madurez a los seis años.[3]
Muchos miembros de este suborden están en los trópicos y subtrópicos, pero se extienden al norte y al sur hacia zonas más frías.
En Europa se pueden encontrar arañas de las familias Atypidae, Nemesiidae,Halonproctidae,Idiopidae Ctenizidae, Macrothelidae, Theraphosidae y Cyrtaucheniidae con un total de 130 especies (https://araneae.nmbe.ch/list/families).
Mygalomorphae se dividen en dos infraórdenes, Tuberculotae y Fornicephalae:[1]
Infraorden Tuberculotae
Infraorden Fornicephalae
La filogenia de los migalomorfos es aproximadamente la siguiente según un análisis genético en (2020):[4]
Mygalomorphae Atypoidea Avicularioidea Bipectina Domiothelina Crassitarsae Theraphosoidina NemesioidinaLos migalomorfos (Mygalomorphae), también llamados ortognatos (Orthognatha), son un suborden del orden Araneae (arañas). El nombre último es por la orientación de los quelíceros, que no se cruzan entre sí, al contrario que en los araneomorfos. Incluye 314 géneros.
Mygalomorphae armiarmen infraordena da. Orthognatha ere deitua, barnean 314 genero, 15 familiatan banaturik, ditu.
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Mygalomorphae armiarmen infraordena da. Orthognatha ere deitua, barnean 314 genero, 15 familiatan banaturik, ditu.
Oikoleukahämähäkit (Mygalomorphae, Orthognatha) on yksi hämähäkkien kolmesta osalahkosta. Siihen kuuluu vajaa 2600 lajia viidessätoista eri heimossa. Ryhmä esiintyy fossiiliaineistossa varhaiselta triaskaudelta lähtien.[2]
Oikoleukahämähäkkien keskeisenä määrittävänä piirteenä pidetään myrkkyleukojen, kelikerien, toimintatapaa. Näillä hämähäkeillä kelikerit toimivat kirveen tapaan ja hämähäkin purressa leukapiikit ("myrkkyhampaat") iskevät ylhäältä alas. Oikoleukahämähäkeillä leukapiikit suuntautuvatkin suoraan taaksepäin. Myrkkyrauhaset sijaitsevat kokonaisuudessaan kelikerin sisällä eivätkä jatku eturuumiin puolelle.
Useimmat lajit elävät hyvin piilottelevaa elämää. Saalistus tapahtuu lähes aina väijymällä maahan kaivetussa kolossa, jonka sisäänkäynti on useimmiten naamioitu jollakin tavoin. Useilla lajeilla naaraat viettävätkin koko elämänsä tekemässään onkalossa, ellei jokin pakota sitä muuttamaan. Koiraat liikkuvat etsimässä parittelukumppania. Hämähäkkien näkö ei ole erityisen hyvä ja eläin havaitsee saaliin yleensä sen kävellessä seittirihmoihin, joita hämähäkki on virittänyt piilopaikan ympäristöön. Yksittäisten lajien kokoerot ovat valtavia. Osalahkoon kuuluu niin suurin nykyisin elävä hämähäkkilaji, goljattarantula (Theraphosa blondi), kuin muutaman millimetrin pituisia lajeja kuten Micromygale diblemma. Myös erittäin myrkyllinen, Australiassa elävä Atrax robustus kuuluu oikoleukaisten osalahkoon, mutta sen heimo- ja sukutason luokittelu on toistaiseksi varsin epäselvä. Toisin kuin kehittyneemmät hämähäkit, joiden elinikä on tavallisesti vuoden-parin luokkaa, mygalomorfit kasvavat hitaasti ja saattavat elää jopa 25 vuotta.[3][4][5][6]
Lehtikeuhkoja on kaksi paria, mutta ilmaputkistoa ei ole lainkaan. Kehruurauhasia on yhdestä kahteen paria ja ne muodostuvat kolmesta jaokkeesta. Seittiä käytetään lähinnä pesäkolon vuoraamiseen sekä munakoteloiden kokoamiseen.
Suomessa ryhmän hämähäkkejä ei esiinny ja koko Euroopassakin vain vähän. Meitä lähinnä esiintyy Etelä-Ruotsiin asti verhoilijahämähäkki Atypus affinis.
Oikoleukahämähäkit (Mygalomorphae, Orthognatha) on yksi hämähäkkien kolmesta osalahkosta. Siihen kuuluu vajaa 2600 lajia viidessätoista eri heimossa. Ryhmä esiintyy fossiiliaineistossa varhaiselta triaskaudelta lähtien.
Oikoleukahämähäkkien keskeisenä määrittävänä piirteenä pidetään myrkkyleukojen, kelikerien, toimintatapaa. Näillä hämähäkeillä kelikerit toimivat kirveen tapaan ja hämähäkin purressa leukapiikit ("myrkkyhampaat") iskevät ylhäältä alas. Oikoleukahämähäkeillä leukapiikit suuntautuvatkin suoraan taaksepäin. Myrkkyrauhaset sijaitsevat kokonaisuudessaan kelikerin sisällä eivätkä jatku eturuumiin puolelle.
Useimmat lajit elävät hyvin piilottelevaa elämää. Saalistus tapahtuu lähes aina väijymällä maahan kaivetussa kolossa, jonka sisäänkäynti on useimmiten naamioitu jollakin tavoin. Useilla lajeilla naaraat viettävätkin koko elämänsä tekemässään onkalossa, ellei jokin pakota sitä muuttamaan. Koiraat liikkuvat etsimässä parittelukumppania. Hämähäkkien näkö ei ole erityisen hyvä ja eläin havaitsee saaliin yleensä sen kävellessä seittirihmoihin, joita hämähäkki on virittänyt piilopaikan ympäristöön. Yksittäisten lajien kokoerot ovat valtavia. Osalahkoon kuuluu niin suurin nykyisin elävä hämähäkkilaji, goljattarantula (Theraphosa blondi), kuin muutaman millimetrin pituisia lajeja kuten Micromygale diblemma. Myös erittäin myrkyllinen, Australiassa elävä Atrax robustus kuuluu oikoleukaisten osalahkoon, mutta sen heimo- ja sukutason luokittelu on toistaiseksi varsin epäselvä. Toisin kuin kehittyneemmät hämähäkit, joiden elinikä on tavallisesti vuoden-parin luokkaa, mygalomorfit kasvavat hitaasti ja saattavat elää jopa 25 vuotta.
Lehtikeuhkoja on kaksi paria, mutta ilmaputkistoa ei ole lainkaan. Kehruurauhasia on yhdestä kahteen paria ja ne muodostuvat kolmesta jaokkeesta. Seittiä käytetään lähinnä pesäkolon vuoraamiseen sekä munakoteloiden kokoamiseen.
Suomessa ryhmän hämähäkkejä ei esiinny ja koko Euroopassakin vain vähän. Meitä lähinnä esiintyy Etelä-Ruotsiin asti verhoilijahämähäkki Atypus affinis.
Les mygales (du grec μυγαλῆ (mugalễ), « musaraigne », formé de μῦς (mũs), « rat, souris », et de γαλῆ (galễ), « belette, putois ») forment le sous-ordre des Mygalomorphae, les araignées orthognathes (Orthognatha), ce qui signifie que la base des chélicères est dirigée vers l'avant. Ce taxon est tantôt considéré comme un sous-ordre, tantôt comme un infra-ordre du sous-ordre des Opisthothelae.
Il compte actuellement 15 familles, 321 genres et 2 651 espèces[1].
Les mygales sont caractérisées par une articulation crochets-partie supérieure des chélicères qui se fait dans l'axe longitudinal du corps. Au repos, les crochets ne se croisent pas et sont repliés parallèlement. Le corps des mygales est beaucoup plus massif que celui des aranéomorphes et des mésothèles.
Dépourvues de trachée, elles sont dites "tétrapneumones" car elles ont deux paires de poumons feuilletés[2].
En remarquant que certaines mygales arrivaient à se stabiliser sur des substrats mouvants comme des plaques de verre glissant les unes sur les autres, des chercheurs ont cru montrer qu'elles produisent de la soie via des « microtubules » répartis à l’extrémité de leurs pattes (tarses) quand elles sont en danger ou qu'elles glissent[3]. Sur les mues de ces araignées, le microscope révèle des tubules sécréteurs de soie, répartis sur la surface de contact du tarse. Cependant, il s'agissait en réalité d'une erreur d'interprétation des résultats : une contre-publication est parue en 2013 à ce sujet[4],[5].
Les mygales muent régulièrement.
De nombreuses espèces de Theraphosidae tissent une toile spéciale lorsque sonne l'heure de la mue. Les araignées sont dépourvues de squelette interne (endosquelette) et ne possèdent qu'une cuticule qui joue le rôle de squelette externe (exosquelette). Les animaux à mue ont une croissance non pas linéaire, mais par "paliers". L'épiderme synthétise des protéines qui vont former une couche non cellulaire au niveau de la surface du corps, la cuticule. Cette couche est plus ou moins rigide, ce qui empêche l'organisme de croître. Ainsi, l'animal doit s'en débarrasser afin de continuer sa croissance grâce à un contrôle neuroendocrinien.
Pendant leurs premières années de vie, les mygales muent tous les deux ou trois mois, à chaque stade de la croissance. Arrivées à l'âge adulte, elles ne changent de peau qu'une fois chaque année[6]. Les mâles, quant à eux, effectuent leur dernière mue, la mue imaginale, qui leur permettra d'atteindre la maturité sexuelle. Ils ne mueront plus pour le reste de leur vie.
Certains genres chassent à l'affut, cachées dans des terriers munis d'une porte[7]. Malgré leur taille, les mygales ne peuvent pas ingurgiter directement leurs proies. Après que les crochets ont inoculé le venin, les glandes maxillaires des araignées sécrètent de puissantes enzymes digestives qui dissolvent rapidement les organes intérieurs de leurs victimes, les transformant en bouillie nutritive. Les mygales aspirent ensuite le produit transformé qui passe successivement par la bouche, l'œsophage, le jabot aspirateur et l'estomac avant l'assimilation dans l'intestin[8].
Le venin des mygales est puissant. En effet, celui-ci entraîne une paralysie immédiate de la proie et une mort rapide. Cependant, contrairement aux idées reçues, assez peu de morsures de mygales sont dangereuses pour l'humain[9],[10]. Chez certaines espèces le venin est néanmoins un puissant neurotoxique qui s'attaque au système nerveux périphérique, engendrant des signes locaux ou locorégionaux (douleurs, œdèmes, faiblesse musculaire, anesthésies ou paresthésies) et parfois des signes généraux parasympathiques (hyper-salivation, nausées, bradycardie). Certaines espèces (Poecilotheria sp, Cyriopagopus sp, Stromatopelma sp) peuvent provoquer des signes généraux graves, avec des cas de comas. Une seule espèce (Atrax robustus) peut provoquer la mort, des cas fatals ayant été relevés avant 1980, date de la mise au point d'un antivenin spécifique. La victime, en état de choc, connaît une chute de pression sanguine. Actuellement, l'administration de sérums antivenin permet le traitement adéquat de ces morsures.
Outre le venin, il faut également considérer la blessure mécanique que peuvent provoquer les grands chélicères des plus grandes espèces (Theraphosa blondi).
Puisque les mygales sont encore peu connues et que de nombreuses espèces restent encore à recenser, il est difficile de dire si certaines sont réellement mortelles pour l'humain. Toutefois, les études récentes montrent que les seuls symptômes observés sont, chez l'adulte et dans la majorité des cas, des douleurs et des vomissements.
Par ailleurs le venin des mygales est étudié pour ses applications pharmacologiques.
Les mygales ont principalement élu domicile dans les régions tropicales et subtropicales du globe, le plus souvent dans les forêts profondes et humides.
Elles sont présentes en Amérique du Nord, en Amérique centrale, en Amérique du Sud (surtout en Amazonie), en Afrique (où elles sont plus petites), en Asie, en Europe (mygale maçonne, mygale affinis, etc.) et en Océanie[8].
En France, le GEA (Groupe d’Études des Arachnides) est la seule association regroupant les passionnés d'arachnides (mygales, scorpions, etc.), avec pour objectifs leur étude et leur élevage, afin de mieux les connaître et d'améliorer leur protection.
Les mygales sont des espèces qui figurent dans la liste des NAC, parmi les serpents et autres animaux de plus en plus demandés à l'adoption[11].
Il est très difficile de s'occuper d'une mygale. Les amateurs doivent respecter des règles strictes : la température doit être maintenue entre 26 et 32 °C, selon le moment dans la journée et dans l'année, et l'hygrométrie doit rester aux environs de 70 %[12]. Il faut, de plus, être titulaire d'un certificat de capacité délivré par la direction des services vétérinaires. Le venin n'est pas le seul danger de ces animaux, il faut également considérer la présence de soies urticantes (en) et allergisantes que l'animal peut projeter s'il se sent en danger (Theraphosidae du continent américain).
La mygale frite est une spécialité du village de Skun, au Cambodge.
et le genre fossile n'appartenant à aucune famille :
Les mygales (du grec μυγαλῆ (mugalễ), « musaraigne », formé de μῦς (mũs), « rat, souris », et de γαλῆ (galễ), « belette, putois ») forment le sous-ordre des Mygalomorphae, les araignées orthognathes (Orthognatha), ce qui signifie que la base des chélicères est dirigée vers l'avant. Ce taxon est tantôt considéré comme un sous-ordre, tantôt comme un infra-ordre du sous-ordre des Opisthothelae.
Il compte actuellement 15 familles, 321 genres et 2 651 espèces.
Infrea-ord damhán is ea na Mygalomorphae (nó Orthognatha). Ainmníodh iad as na fiacla, a shíneann díreach síos gan dul trasna ar a chéile (murab ionann is na Araneomorphae).
Tá a lán finte sa ghrúpa seo. Orthu sin tá na tarantúlaí (damháin thoirtiúla le cosa téagartha) agus damháin lín thonnadóraigh na hAstraláise. Ar nós an fho-oird chéadrata Mesolthelae tá dhá phéire leabharscamhóg[1] acu agus fiacla a shíneann síos. Bhíodh na tréithe seo ag sinsir choiteanna na ndamhán go léir, ach tá damháin ann anois a bhfuil fiacla trasghníomhacha acu.
Tá ocht súil ag beagnach gach spéiceas de na Mygalomorphae.
Is mór iad a gcuid fiacla agus tá faireoga nimhe iontu. An géineas Astrálach Atrax amháin a fhéadann dochar a dhéanamh do dhaoine.
Baineann cuid de na damháin is mó toirt leis na Mygalomorphae, ach tá spéicis ann atá níos lú ná milliméadar ar fad. Is féidir leo síoda a shníomh atá ceangailteach go leor, agus tógann cuid acu líonta casta atá beagnach méadar ar leithead (Coddington & Levi, 1991).
Is féidir le Mygalomorphae maireachtáil chomh le fada cúig bliana is fiche, agus ní thagann cuid acu in inmhe go dtí go bhfuil siad timpeall sé bliana d’aois.[2] Tá cuileoga de chuid an fhine Acroceridae ar ionpharaisítí iad agus tig leo fanacht suanach sna leabharscamhóga chomh fada le fiche bliain sula dtosaíonn siad ag ithe an damháin.
Tá an chuid is mó den infra-ord seo le fáil sna trópaicí agus sna fothrópaicí, ach tá cuid acu le fáil níos faide ó thuaidh. Níl le fáil san Eoraip ach roinnt bheag spéiceas agus baint acu leis na finte Atypidae, Nemesiidae, Ctenizidae, Hexathelidae, Theraphosidae agus Cyrtaucheniidae. Deirtear, áfach, go raibh na Mygalomorphae le fáil ar fud an domhain roimh bhriseadh suas Pangaea (Selden et al., 2005b).
Raven, R.J. (1985). The spider infraorder Mygalomorphae: Cladistics and systematics. Bull. Am. Mus. Nat. Hist. 182:1-180.
Coddington, J.A. & Levi, H.W. (1991). Systematics and Evolution of Spiders (Araneae). Annu. Rev. Ecol. Syst. 22:565-592.
Goloboff, P.A. (1993). A Reanalysis of Mygalomorphae Spider Families (Araenae). American Museum Novitates 3056. PDF
Selden, P.A., Corronca, J.A. & Hünicken, M.A. (2005). The true identity of the supposed giant fossil spider Megarachne. Biology Letters 1: 44-48.
Selden, P.A., da Costa Casado, F. & Vianna Mesquita, M. (2005). Mygalomorph spiders (Araneae: Dipluridae) from the Lower Cretaceous Crato Lagerstätte, Araripe Basin, North-east Brazil. Palaeontology 49(4): 817-826.
Infrea-ord damhán is ea na Mygalomorphae (nó Orthognatha). Ainmníodh iad as na fiacla, a shíneann díreach síos gan dul trasna ar a chéile (murab ionann is na Araneomorphae).
Mygalomorphae er undirættbálkur 2.000-3.000 frumstæðra kóngulóa sem fuglakóngulær (tarantúlur), skjóðuvefarar og hlerakóngulær tilheyra. Þessar kóngulær einkennast af tveim bóklungum og engum loftæðum, flestar stórar og loðnar. Þær hafa oftast fjóra innganga að hjartanu. Þær lifa flestar á hitabeltissvæðum.
I Mygalomorphae (conosciuti anche come Orthognatha), sono un infraordine di ragni caratterizzato dall'orientamento dei due cheliceri che, a differenza degli altri ragni, non si incrociano ma sono disposti longitudinalmente al corpo.
Il nome deriva dal greco antico: μυγαλέη, mygaléē («toporagno») e μορφή, morphḗ («forma»), proprio per indicare questi ragni tanto grandi e pelosi da somigliare a piccoli topi, e la desinenza latina -ae del nominativo plurale della prima declinazione, che designa l'appartenenza ad un infraordine o ad un sottordine.
Come i primitivi Mesothelae, dispongono di due paia di polmoni a libro detti opercoli branchiali e di cheliceri rivolti verso il basso.
A causa di questa caratteristica i due gruppi erano una volta considerati strettamente imparentati. In seguito si è appurato che tale carattere era peculiare del comune progenitore di tutti gli Araneae (simplesiomorfia), e che i migalomorfi hanno mantenuto questa caratteristica mentre gli araneomorfi hanno sviluppato nuove caratteristiche (incluso il cribellum)[1].
Quasi tutte le specie di Mygalomorphae hanno otto occhi, solo alcune ne hanno meno (Masteria lewisi ha solo sei occhi).
Hanno ampie ghiandole velenifere che sono contenute nei loro cheliceri, ma fra tutti i Mygalomorphae sono veramente poche le specie il cui morso possa essere ritenuto pericoloso per l'uomo. Riguardo a ciò vanno però citati i generi Atrax, Hadronyche e Macrothele (tutti appartenenti alla famiglia Hexathelidae), che includono alcuni fra i ragni più pericolosi al mondo, tra cui appunto il celebre Atrax robustus.
Non tutti i Mygalomorphae sono di grosse dimensioni, in base alla specie la lunghezza del corpo può variare dai 2,5 ai 10 cm, con una lunghezza totale (comprese le zampe) dagli 8 ai 30 cm.
I più grossi appartengono alla Famiglia Theraphosidae (ovvero le famose migali), e in particolare al genere Theraphosa: esemplari adulti di Theraphosa blondi e Theraphosa apophysis, (entrambe originarie del Venezuela) possono superare i 100 grammi di peso, e toccare i 30 cm di apertura di zampe.
Il dimorfismo sessuale è solitamente ben evidente: i maschi sono in genere più snelli e presentano una lunghezza di zampe maggiore rispetto alle femmine, di corporatura più robusta (con un opistosoma più pronunciato) e di dimensioni maggiori. Queste ultime hanno anche una maggiore longevità (anche oltre i 10 anni)[2].
Fino a poco tempo fa si pensava che Megarachne servinei fosse un migalomorfo gigante del Pannsylvaniano (circa 350 milioni di anni fa), ma nel 2005 è stato riclassificato come euripteride (Selden e altri, 2005a). Pertanto il più vecchio migalomorfo noto attualmente è Rosamygale grauvogeli Selden & Gall, 1992 (appartenente agli Hexathelidae) risalente al Triassico della Francia nord-orientale. Non sono noti migalomorfi fossili del Giurassico. (Selden e altri, 2005b).
Prima della divisione della Pangea i Mygalomorphae avevano una diffusione ubiquitaria.
La maggior parte delle specie di questo infraordine vive attualmente nelle fasce climatiche tropicali e subtropicali, ma il loro areale si estende a nord sino agli stati meridionali e occidentali degli Stati Uniti.
In Europa sono presenti solo una dozzina di specie, appartenenti alle famiglie Atypidae, Nemesiidae, Ctenizidae, Hexathelidae, Theraphosidae e Cyrtaucheniidae.
Nel 1985 l'aracnologo Raven suddivise il sottordine Mygalomorphae in due infraordini: Tuberculotae e Fornicephalae, distribuendovi le famiglie in base a considerazioni plesiomorfiche e sinapomorfiche[3].
Successivi approfondimenti (Coddington & Levi del 1991 e Goloboff del 1993) hanno consolidato ed ampliato questa suddivisione.
Attualmente, a maggio 2017, è suddiviso in due infraordini, che comprendono 16 famiglie, 351 generi e 2 865 specie[4]:
I rapporti filogenetici tra i vari taxon sono illustrati nel seguente cladogramma, secondo un lavoro dell'aracnologo Coddington del 2005 [5]:
Araneae Opisthothelae MygalomorphaeI Mygalomorphae (conosciuti anche come Orthognatha), sono un infraordine di ragni caratterizzato dall'orientamento dei due cheliceri che, a differenza degli altri ragni, non si incrociano ma sono disposti longitudinalmente al corpo.
Il nome deriva dal greco antico: μυγαλέη, mygaléē («toporagno») e μορφή, morphḗ («forma»), proprio per indicare questi ragni tanto grandi e pelosi da somigliare a piccoli topi, e la desinenza latina -ae del nominativo plurale della prima declinazione, che designa l'appartenenza ad un infraordine o ad un sottordine.
Mygalomorphae, etiam Orthognatha appellata, sunt infraordo aranearum. Nomen scientificum ab habitu dentium deducitur, qui deorsum aspectant et inter se non adversantur (contra araneomorphas).
Hic grex nonnullarum familiarum araneas comprehendit corporis gravis crurumque crassorum, vulgo tarantulas appellatas cum atracinis, araneis Australasiae.
Paene omnibus speciebus mygalomorpharum sunt oculi octo, sed nonnullis sunt pauciores (Masteriae lewisi sunt solum sex). Chelicerae et dentes sunt magni et fortes, glandulis veneni praediti omnino intra cheliceras.
Maximae orbis terrarum araneae sunt mygalomorphae: Theraphosa blondi (Latreille 1804) est longitudo corporis 10 cm et latitudo crurum 28 cm; nonnullae autem species sunt minus quam unum millimetrum longae.
Mygalomorphae, dissimiles araneomorpharum, quae post unum fere annum moriuntur, vivere possunt usque ad viginti quinque annos.
Plurimi araneae huius infraordinis in regionibus tropicis et subtropicis habitant, sed distributio extendere potest ad septentriones in meridianas et occidentales Civitatum Foederatarum regiones. Nonnullae species in Europa inveniuntur, familiarum Atypidarum, Nemesiidarum, Ctenizidarum, Hexathelidarum, Theraphosidarum, et Cyrtaucheniidarum, una solum duodecim species. Mygalomorphae autem fortasse per omnem orbem terrarum ante dissolutionem Pangaeae habitabant (Selden et al., 2005b).
Vide "mygalomorphas" apud Vicispecies. 
Haec stipula ad arachnidum spectat. Amplifica, si potes! Mygalomorphae, etiam Orthognatha appellata, sunt infraordo aranearum. Nomen scientificum ab habitu dentium deducitur, qui deorsum aspectant et inter se non adversantur (contra araneomorphas).
De vogelspinachtigen of rechtkakigen (Mygalomorphae, vroeger: Orthognata) zijn een onderorde van spinnen. Tot de vogelspinachtigen behoren onder andere de valdeurspinnen, de mijnspinnen en de vogelspinnen, deze laatste groep wordt om verwarring te voorkomen wel met echte vogelspinnen aangeduid. Vogelspinachtigen zijn een kleine groep van spinnen, naast de enige andere onderorde tangkakigen (Araneomorphae), waartoe alle andere echte spinnen behoren.
Rechtkakigen en tangkakigen worden onderscheiden aan de bouw van hun monddelen of cheliceren. Deze bestaan uit een onbeweeglijke basis en een beweeglijk 'klauwtje'. De klauwtjes zijn de naaldachtige uiteinden waarmee een beet kan worden gegeven. Rechtkakigen hebben parallelle, naar voren staande en naast elkaar gelegen cheliceren die onafhankelijk van elkaar kunnen worden bewogen. Tangkakigen hebben een omlaag gerichte basis en de klauwtjes kunnen niet onafhankelijk worden bewogen. Onder andere de goliathvogelspin (Theraposa blondi) behoort tot de rechtkakigen.
Zie Lijst van families van spinnen voor het hoofdartikel over dit onderwerp. De vogelspinachtigen of rechtkakigen (Mygalomorphae, vroeger: Orthognata) zijn een onderorde van spinnen. Tot de vogelspinachtigen behoren onder andere de valdeurspinnen, de mijnspinnen en de vogelspinnen, deze laatste groep wordt om verwarring te voorkomen wel met echte vogelspinnen aangeduid. Vogelspinachtigen zijn een kleine groep van spinnen, naast de enige andere onderorde tangkakigen (Araneomorphae), waartoe alle andere echte spinnen behoren.
Rechtkakigen en tangkakigen worden onderscheiden aan de bouw van hun monddelen of cheliceren. Deze bestaan uit een onbeweeglijke basis en een beweeglijk 'klauwtje'. De klauwtjes zijn de naaldachtige uiteinden waarmee een beet kan worden gegeven. Rechtkakigen hebben parallelle, naar voren staande en naast elkaar gelegen cheliceren die onafhankelijk van elkaar kunnen worden bewogen. Tangkakigen hebben een omlaag gerichte basis en de klauwtjes kunnen niet onafhankelijk worden bewogen. Onder andere de goliathvogelspin (Theraposa blondi) behoort tot de rechtkakigen.
Mygalomorphae er en gruppe av edderkopper. Denne gruppen av forholdsvis primitive edderkopper omfatter alle de store artene som gjerne blir referert til som «taranteller», selv og de egentlige tarantellene til hører familien Lycosidae i gruppen Entelegynae.
Mygalomorfe edderkopper er middelsstore til svært store edderkopper, de fleste er brunlige til svarte på farge. Kroppen er ofte sterkt hårete. Chelicerene er store og vendt slik at klørne vender bakover, ikke innover som hos Araneomorphae. Så mygalomorfene angriper ved å hugge, ikke ved å bite slik som Araneomorphae. De åtte øynene sitter ganske samlet midt oppe på forkroppen. Kjønnsorganene hos denne gruppen er forholdsvis enkle. Hos de fleste familiene er ett par av spinnvorter forlengede og stikker ut bak som et par "haler".
Disse edderkoppene spinner ikke fangstnett. Noen er jagende edderkopper men de fleste sitter i ro i en silkekledt gang, ofte dekket av et lokk av silke og svært godt kamuflert. Fra denne gangen går det ut snubletråder av silke som varsler edderkoppen om at et passende bytte nærmer seg åpningen. Edderkoppen spretter da ut fra åpningen og griper byttet. Den beveger seg oppsiktsvekkende raskt tatt i betraktning at disse dyrene ellers virker ganske trege.
Som de aller fleste edderkopper har de giftkjertler som munner ut i chelicerenes klør. Men, i motsetning til hva mange tror, er bittet til de fleste av de store artene ganske harmløst. Gruppen omfatter imidlertid også noen meget giftige arter, best kjent er Atrax robustus som lever i et område rundt Sydney i Australia. Denne er en av få edderkopper der det er stor fare for at et bitt kan ta livet av et voksent menneske. Dette har imidlertid ikke skjedd på en god del år fordi sykehusene i det relativt begrensede området der arten finnes har stående beredskap med behandling og motgift for personer som blir bitt. En del arter har neslehår som lett brekker av (edderkoppen kan også selv aktivt brekke dem) og kan skape alvorlige helseproblemer, mer enn edderkoppens bitt.
Noen mygalomorfe edderkopper blir svært store, og kan også leve lenge, i visse tilfeller opptil 30-40 år. Dette har gjort dem til populære terrariedyr. Siden dette er tropiske dyr krever de fleste jevnt høy temperatur, men ellers er de ikke særlig kravstore. En ulempe er at disse artene for det meste er nattaktive og sitter mest i ro om dagen. Noen arter , blant annet de fargerike Brachypelma-artene, antas å være truet fordi for mange blir fanget inn for å selges som kjæledyr.
Slektskapsforholdene mellom edderkoppene er – gjengitt i hierarkisk skrivemåte – som følger:
Mygalomorphae er en gruppe av edderkopper. Denne gruppen av forholdsvis primitive edderkopper omfatter alle de store artene som gjerne blir referert til som «taranteller», selv og de egentlige tarantellene til hører familien Lycosidae i gruppen Entelegynae.
Multimedia w Wikimedia Commons Ptaszniki[1][2] (Mygalomorphae) – infrarząd pająków z grupy Opisthothelae. Obejmuje ponad 2600 gatunków klasyfikowanych obecnie w około 300 rodzajach i 15 rodzinach. Do Mygalomorphae należą przeważnie pająki duże, długowieczne (15–30 lat), żyjące pod ziemią. Grupa ta obejmuje również największe żyjące obecnie pająki – ptasznikowate. Jest powszechnie uznawana za starodawną, monofiletyczną linię ewolucyjną pająków[3]. Wykazują one pewne cechy prymitywne dla pająków, np. obecność dwóch par płucotchawek i prosto zbudowane kądziołki przędne[4]. Najstarszym znanym przedstawicielem Mygalomorphae jest Rosamygale grauvogeli, którego skamieniałości odkryto w datowanych na anizyk osadach we francuskim departamencie Wogezy[5], jednak datowanie molekularne sugeruje, że Mygalomorphae pojawiły się już około 300 mln lat temu[6].
Większość analiz filogenetycznych jest zgodna, że najbardziej bazalną grupą Mygalomorphae jest Atypoidea, stanowiąca takson siostrzany dla wszystkich pozostałych Mygalomorphae[7][8][6][4]. Pokrewieństwo pozostałych grup pozostaje w dużej mierze kwestią sporną. Analizy przeprowadzone przez Hedina i Bonda (2006) oraz Ayoub i in. (2007) sugerują ponadto, że rodziny Hexathelidae i Dipluridae tworzą parafiletyczną grupę znajdującą się u podstawy drzewa filogetycznego Mygalomorphae nienależących do Atypoidea[8][6]. Wątpliwy jest również monofiletyzm innych rodzin: Ctenizidae, Nemesiidae i przede wszystkim Cyrtaucheniidae. Według analizy przeprowadzonej przez Bonda i współpracowników (2012) Cyrtaucheniidae składa się z co najmniej czterech odrębnych linii ewolucyjnych: siostrzanej dla kladu Theraphosidae + Barychelidae, siostrzanej dla Nemesiidae, zagnieżdżonej wewnątrz Nemesiidae oraz monofiletycznej grupy podniesionej do rangi osobnej rodziny Euctenizidae. Prawdopodobnie również rodzina Microstigmatidae jest zagnieżdżona wewnątrz Nemesiidae[4].
Hexathelidae II
Cyrtaucheniidae I („homostolines”)
Nemesiidae (incl. Microstigmatidae, Cyrtaucheniidae III)
Do Mygalomorphae należy 16 rodzin (za Platnick N.I., 2013)[9]: Atypidae (gryzielowate), Antrodiaetidae, Mecicobothriidae, Hexathelidae, Dipluridae, Cyrtaucheniidae, Ctenizidae, Euctenizidae, Idiopidae, Actinopodidae, Migidae, Nemesiidae, Microstigmatidae, Barychelidae, Theraphosidae (ptasznikowate), Paratropididae.
Ptaszniki (Mygalomorphae) – infrarząd pająków z grupy Opisthothelae. Obejmuje ponad 2600 gatunków klasyfikowanych obecnie w około 300 rodzajach i 15 rodzinach. Do Mygalomorphae należą przeważnie pająki duże, długowieczne (15–30 lat), żyjące pod ziemią. Grupa ta obejmuje również największe żyjące obecnie pająki – ptasznikowate. Jest powszechnie uznawana za starodawną, monofiletyczną linię ewolucyjną pająków. Wykazują one pewne cechy prymitywne dla pająków, np. obecność dwóch par płucotchawek i prosto zbudowane kądziołki przędne. Najstarszym znanym przedstawicielem Mygalomorphae jest Rosamygale grauvogeli, którego skamieniałości odkryto w datowanych na anizyk osadach we francuskim departamencie Wogezy, jednak datowanie molekularne sugeruje, że Mygalomorphae pojawiły się już około 300 mln lat temu.
Mygalomorphae (do grego: μυγαλῆ (mugalē), “musaranho”; e μορφή (morphḗ), “forma”),[2] designadas por Orthognatha nas classificações mais antigas, é uma subordem de aranhas que inclui as espécies conhecidas pelos nomes comuns de "caranguejeiras" ou "aranhas-caranguejeiras", bem como as "aranha-pedreiro" e as "aranhas-de-alçapão". Na sua presente circunscrição taxonómica, o grupo compreende 16 famílias com 336 géneros e cerca de 2870 espécies (Fevereiro de 2016).[3]
Com distribuição natural alargada, estas aranhas apresentam hábitos variados, desde as caranguejeiras errantes que nem sempre constroem abrigo até às aranhas-de-alçapão que constroem longas galerias no solo com a abertura fechada por uma tampa com dobradiça de seda de aranha.
O grupo tem em comum a orientação das quelíceras, que apontam directamente para baixo e não se cruzam quando fecham (como ocorre nas Araneomorphae, a outra grande subordem de aranhas).
Este grupo de aranhas inclui maioritariamente espécies corpulentas, com pernas robustas, como é o caso das tarântulas. Tal como ocorre na subordem "primitiva" de aranhas Mesothelae, apresentam dois pares de pulmões foliáceos e quelíceras apontadas para baixo.
Devido às semelhanças morfológicas com as aranhas do grupo Mesothelae, as Mygalomorphae foram consideradas como aparentadas daquelas aranhas primitivas e filogeneticamente próximas. Contudo, investigação mais recente veio demonstrar que o ancestral comum de todas as aranhas apresentava aquelas características (uma situação designada por simplesiomorfia). Após a ramificação nas subordens Mesothelae e Opisthothelae, as Mygalomorphae retiveram aquelas características, enquanto que os restantes membros das Opisthothelae, as Araneomorphae, evoluíram novas características "modernas", incluindo o cribelo e as quelíceras cruzáveis.[4]
Como as aranhas em geral, a maioria das espécies de Mygalomorphae apresenta oito olhos, um par principal e três pares de olhos secundários. Contudo, há espécies com apenas seis, quatro ou dois, e mesmo algumas (cavernícolas) sem qualquer olho funcional.[carece de fontes?]
As quelíceras e colmilhos das aranhas migalomorfas são em geral grandes e poderosos, com glândulas produtoras de veneno amplas, localizadas inteiramente dentro das quelíceras. Essas armas, combinadas com o seu tamanho e força, fazem das aranhas migalomorfas predadores poderosos no contexto dos artrópodes. Muitas dessas aranhas estão bem adaptadas para matar outros grandes artrópodes, podendo também ocasionalmente matar pequenos mamíferos, pássaros e répteis.
Apesar da sua aparência e reputação temerária, a maioria das aranhas migalomorfas não são perigosas para os seres humanos, com excepção de um reduzido número de espécies, entre as quais as aranhas australianas do género Atrax.[carece de fontes?]
Apesar das maiores aranhas do mundo serem migalomorfas, atingindo a espécie Theraphosa blondi (Latreille, 1804) um comprimento corporal de 10 cm e uma extensão de pernas de 28 cm, algumas espécies medem menos de um milímetro de comprimento. A maioria das aranhas do grupo Mygalomorphae são capazes de produzir pelo menos uma seda ligeiramente adesiva e algumas constroem teias de captura elaboradas que em alguns casos se aproximam de um metro de diâmetro.[4]
Ao contrário das Araneomorphae, cuja esperança de vida está limitada a cerca de um ano, as Mygalomorphae podem viver até cerca de 25 anos, sendo que algumas espécies não atingem a maturidade sexual antes dos 6 anos de idade.[5] As larvas de algumas moscas da família Acroceridae, que são endoparasitas das migalomorfas, podem permanecer dormentes nos pulmões foliares da aranha hospedeira por períodos de até 20 anos antes de iniciarem o seu desenvolvimento e consumirem a aranha.[carece de fontes?]
A maioria dos membros desta infraordem ocorrem nas regiões de clima tropical e subtropical, mas a sua distribuição natural estende-se bastante para o norte, atingindo as regiões de clima temperado do sueste e oeste dos Estados Unidos.
Apenas algumas espécies ocorrem na Europa, repartidas pelas famílias Atypidae, Nemesiidae, Ctenizidae, Hexathelidae, Theraphosidae e Cyrtaucheniidae, atingindo no conjunto cerca de uma dúzia de espécies.
Contudo, a presente distribuição e o registo fóssil fazem supor que o agrupamento taxonómico Mygalomorphae era verdadeiramente cosmopolita antes da fragmentação do supercontinente Pangaea.[6]
Na sua presente circunscrição taxonómica o agrupamento Mygalomorphae inclui as seguintes famílias:
A espécie fóssil Megarachne servinei foi considerada como sendo uma aranha migalomorfa gigante do Carbonífero Superior (ca. 350 milhões de anos antes do presente), mas mais tarde demonstrado que era um membro do grupo dos euriptéridos (Eurypterida).[7] Em consequência, a mais antiga espécie de aranha migalomorfa que se conhece é Rosamygale grauvogeli (Hexathelidae) do Triássico do nordeste da França. Não foram até agora identificadas aranhas migalomorfas no registo fóssil do Jurássico.[6]
A posição filogenética mais provável do agrupamento Mygalomorphae no contexto das aranhas (Araneae) é o seguinte:
Araneae OpisthothelaeMygalomorphae
Uma hipótese para o relacionamento filogenético entre as famílias do agrupamento Mygalomorphae é o que consta do cladograma abaixo.[8] A família Euctenizidae (7 géneros e 75 espécies), era anteriormente considerada uma subfamília da família Cyrtaucheniidae. O número de géneros e de espécies é o que consta do World Spider Catalog (acedido: Fevereiro de 2016):[3]
MygalomorphaeMicrostigmatidae – 7 géneros, 16 espécies
Mecicobothriidae – 4 géneros, 9 espécies
Hexathelidae – 12 géneros, 113 espécies
Dipluridae – 24 géneros, 188 espécies
Nemesiidae – 45 géneros, 393 espécies
Barychelidae – 42 géneros, 295 espécies
Paratropididae – 4 géneros, 11 espécies
Theraphosidae – 131 géneros, 986 espécies
Antrodiaetidae – 2 géneros, 35 espécies
Atypidae – 3 géneros, 51 espécies
Cyrtaucheniidae – 11 géneros, 107 espécies
Idiopidae – 22 géneros, 323 espécies
Ctenizidae – 9 géneros, 130 espécies
Actinopodidae – 3 géneros, 47 espécies
Migidae – 10 géneros, 91 espécies
Mygalomorphae (do grego: μυγαλῆ (mugalē), “musaranho”; e μορφή (morphḗ), “forma”), designadas por Orthognatha nas classificações mais antigas, é uma subordem de aranhas que inclui as espécies conhecidas pelos nomes comuns de "caranguejeiras" ou "aranhas-caranguejeiras", bem como as "aranha-pedreiro" e as "aranhas-de-alçapão". Na sua presente circunscrição taxonómica, o grupo compreende 16 famílias com 336 géneros e cerca de 2870 espécies (Fevereiro de 2016).
Infraordinul Mygalomorphae include păianjenii cunoscuți sub numele de tarantule. În prezent el cuprinde 15 familii ce reunesc 301 genuri și 2456 de specii. Din acest infraordin fac parte și păianjenii care sunt capabili să vâneze păsări - reprezentanții familie Theraphosidae.
Denumirea provine din limba greacă : μυγαλέη (mygalei) - șoarece și μορφή (morph) - aspect, formă, datorită faptului că acești păianjeni sunt păroși asemenea unor șoricei mici.
Aproape toate speciile de Mygalomorphae au opt ochi, cu toate acestea există unele specii cu 3 perechi de ochi (Masteria lewisi). Glande veninoase se află în întregime în cadrul chelicerelor. Chelicerele și colții sunt mari și puternici. Membrii acestui infraordin pot ucide chiar și păsări, pești mici, reptilii, rozătoare etc. Cel mai mare păianjen din lume este - Theraphosa blondi are o lungime de 30 cm. Spre deosebire de Araneomorphae, care mor după aproximativ un an, păianjeni din infraordinul Mygalomorphae pot trăi până la 25 de ani.
Veninul lor este puternic, paralizează și omoară imediat prada. Totuși puține specii sunt periculoase pentru om, cele mai periculose sunt din genurile: Atrax, Hadronyche și Macrothele (familia Hexathelidae). Personele mușcate de aceștia au manifestat oboseală, paralizarea parțială a mușchilor, scăderea presiunii arteriale. În prezent administrarea serurilor contra veninului permite diminuarea efectelor negative ale mușcăturilor.
Cei mai mulți membri ai acestui infraordin locuiesc la tropice și subtropice, îndeosebi în pădurile umede. Numai câteva specii apar în Europa: Atypidae, Nemesiidae, Hexathelidae și Cyrtaucheniidae.
Opisthothelae (TSN 82735). Integrated Taxonomic Information System. Opisthothelae (Tree of Life Web Project) Mygalomorphae (Tree of Life Web Project) Mygalomorphae (ncbi.nlm.nih.gov/) 
Infraordinul Mygalomorphae include păianjenii cunoscuți sub numele de tarantule. În prezent el cuprinde 15 familii ce reunesc 301 genuri și 2456 de specii. Din acest infraordin fac parte și păianjenii care sunt capabili să vâneze păsări - reprezentanții familie Theraphosidae.
Štvorpľúcne (Theraphosomorpha) alebo vtáčkare (Mygalomorphae) sú podrad pavúkov. Je to primitívna skupina pavúkov, ktoré žijú v (sub)trópoch, zasahuje však niekoľkými druhmi i do mierneho pásma. Majú mohutné chelicery s jedovou žľazou v bazálnom článku, apikálne články sa zatvárajú v dvoch skoro paralelných vertikálnych rovinách (ortognátne chelicery). Pľúcne dutinky sú v dvoch pároch. Snovacie bradavky sú už na konci bruška a majú 3 – 4 články. Epigyna je nediferencovaná a bulbus jednoduchý; z jeho stavby jasne vidieť, že vznikol premenou dvojvetvovej končatiny. V poslednej dobe sa u nás stáva obľúbený chov niektorých veľkých tropických druhov z rodov Avicularia, Theraphosa, Brachypelma a pod.. Najväčším pavúkom je asi 12 cm dlhá Theraphosa blondi. U nás žijú len 3 vzácne druhy z čeľade komôrkárovité, z ktorých sa dá najskôr vidieť Atypus piceus. Žije skryto v zemných chodbách, vystlaných pavučinou.
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Štvorpľúcne
Wikidruhy ponúkajú informácie na tému Štvorpľúcne
Štvorpľúcne (Theraphosomorpha) alebo vtáčkare (Mygalomorphae) sú podrad pavúkov. Je to primitívna skupina pavúkov, ktoré žijú v (sub)trópoch, zasahuje však niekoľkými druhmi i do mierneho pásma. Majú mohutné chelicery s jedovou žľazou v bazálnom článku, apikálne články sa zatvárajú v dvoch skoro paralelných vertikálnych rovinách (ortognátne chelicery). Pľúcne dutinky sú v dvoch pároch. Snovacie bradavky sú už na konci bruška a majú 3 – 4 články. Epigyna je nediferencovaná a bulbus jednoduchý; z jeho stavby jasne vidieť, že vznikol premenou dvojvetvovej končatiny. V poslednej dobe sa u nás stáva obľúbený chov niektorých veľkých tropických druhov z rodov Avicularia, Theraphosa, Brachypelma a pod.. Najväčším pavúkom je asi 12 cm dlhá Theraphosa blondi. U nás žijú len 3 vzácne druhy z čeľade komôrkárovité, z ktorých sa dá najskôr vidieť Atypus piceus. Žije skryto v zemných chodbách, vystlaných pavučinou.
Mygalomorphae (tidigare även Orthognatha) är en systematisk grupp i ordningen spindlar. Den bildar tillsammans med infraordningen Araneomorphae underordningen Opisthothelae som i sin tur är systertaxon till ledspindlarna. För närvarande är 2 573 arter fördelade på 15 familjer kända[1]. Mygalomorphae är jämförelsevis stora spindlar som lever i varma regioner.
Munverktygen (chelicererna) är hos dessa spindlar horisontella och framåtriktade. Ögonen sitter vanligen tät invid varandra. Ofta har de två vårtor som producerar spindeltråden, sällan en eller tre.
En möjligt kladogram som förtydligar släktskapet mellan infraordningens familjer visas nedan:
______________/- Microstigmatidae . . . . . . . . . . . . 7 släkten, 13 arter __/ - Mecicobothriidae 4 släkten, 8 arter | __/------------- Hexathelidae . . . . . . . . . . . . . . 11 släkten, 85 arter | __/---------- Dipluridae 24 släkten, 175 arter | __/------- Nemesiidae . . . . . . . . . . . . . . . 41 släkten, 339 arter | __/---- Barychelidae 44 släkten, 300 arter | __/- Paratropidae . . . . . . . . . . . . . . 4 släkten, 8 arter | - fågelspindlar (Theraphosidae) 111 släkten, 883 arter | _____________/- Antrodiaetidae . . . . . . . . . . . . . 3 släkten, 27 arter |___/ - Atypidae 3 släkten, 33 arter ____/---------- Cyrtaucheniidae . . . . . . . . . . . . . 18 släkten, 126 arter __/------- Idiopidae 20 släkten, 269 arter __/---- Ctenizidae . . . . . . . . . . . . . . . 9 släkten, 121 arter __/- Actinopodidae 3 släkten, 41 arter - Migidae . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 släkten, 91 arter
Denna Spindeldjurs-relaterade artikel saknar väsentlig information. Du kan hjälpa till genom att tillföra sådan.
Mygalomorphae (tidigare även Orthognatha) är en systematisk grupp i ordningen spindlar. Den bildar tillsammans med infraordningen Araneomorphae underordningen Opisthothelae som i sin tur är systertaxon till ledspindlarna. För närvarande är 2 573 arter fördelade på 15 familjer kända. Mygalomorphae är jämförelsevis stora spindlar som lever i varma regioner.
Munverktygen (chelicererna) är hos dessa spindlar horisontella och framåtriktade. Ögonen sitter vanligen tät invid varandra. Ofta har de två vårtor som producerar spindeltråden, sällan en eller tre.
Mygalomorphae ya da Orthognatha, 15 familya ve 2.573 türden oluşan örümcek alt takımı. Örü memeleri 1, 2 ya da 3 çift olup karnın arkasında yer alır.
Türkiye'deki 52 örümcek familyasından 4 tanesi (Hexathelidae, Ctenizidae, Nemesiidae, Theraphosidae) bu grupta yer alır ve 5 cinste toplam 7 tür bulunur [1].
Mygalomorphae ya da Orthognatha, 15 familya ve 2.573 türden oluşan örümcek alt takımı. Örü memeleri 1, 2 ya da 3 çift olup karnın arkasında yer alır.
.png){kind=small}
Це незавершена стаття з арахнології.Мигаломорфные пауки[1], или пауки-птицееды[1] (лат. Mygalomorphae) — инфраотряд пауков (Araneae). От аранеоморфных пауков мигаломорфные отличаются ортогнатным строением хелицер: когтевидные членики ориентированы параллельно друг другу и при складывании подгибаются под базальный членик[2]. Как правило, мигаломорфные пауки крупнее аранеоморфных, что связывают именно с различием в строении хелицер[2]. Описано около 2650 современных видов[3]. Наиболее известные представители принадлежат к семейству пауков-птицеедов (Theraphosidae), представляющих интерес в качестве экзотических домашних животных.
В настоящее время выделяют 15 семейств мигаломорфных пауков[3]:
Мигаломорфные пауки, или пауки-птицееды (лат. Mygalomorphae) — инфраотряд пауков (Araneae). От аранеоморфных пауков мигаломорфные отличаются ортогнатным строением хелицер: когтевидные членики ориентированы параллельно друг другу и при складывании подгибаются под базальный членик. Как правило, мигаломорфные пауки крупнее аранеоморфных, что связывают именно с различием в строении хелицер. Описано около 2650 современных видов. Наиболее известные представители принадлежат к семейству пауков-птицеедов (Theraphosidae), представляющих интерес в качестве экзотических домашних животных.
猛蛛下目（學名：Mygalomorphae，也稱：Orthognatha），即原蛛亞目，是蜘蛛目下的一個下目，屬於背突蛛亞目。毒牙相對新蛛亞目來說，其區別在於毒牙為平行狀。[1] 其下生物的壽命可達25年。[2]
蛛鱟曾被認為是最古老的猛蛛下目生物，歷史可追溯到上石炭統（3.5億年前），後來這具化石被發現其實是廣翅鱟的一種，[3] 因此現在最早的猛蛛下目生物為格氏玫瑰古狼蛛（Rosamygale grauvogeli），它來自三疊紀，[4] 該下目下沒有任何生物來自侏羅紀。[5]
其下大多數生物生活在熱帶或亞熱帶地區，但更北的地區也有其蹤跡。而其下很少有生物產自歐洲，大約只有12種。不過在泛古陸時其分佈遍佈全球。
猛蛛亞目
猛蛛下目（學名：Mygalomorphae，也稱：Orthognatha），即原蛛亞目，是蜘蛛目下的一個下目，屬於背突蛛亞目。毒牙相對新蛛亞目來說，其區別在於毒牙為平行狀。 其下生物的壽命可達25年。
本文参照
トタテグモ下目 Mygalomorphae は、クモ目の下位分類群の一つ。トタテグモ科など地下生活でハラフシグモ科に似た所の多いクモ類を含む。巣穴の入り口に網を張るものもある。タランチュラと言われるオオツチグモ科もここに含まれる。
トタテグモ下目は以前は原疣類と言われたもので、ハラフシグモ類について原始的なものとされた。歩脚状の触肢や2対の書肺など、ハラフシグモ類と共通する点が多く、多くが地下に穴を掘って生活する点も似ている。他方で、糸疣は二対が普通で、これはハラフシグモ類やクモ下目（普通のクモ類）よりも少なく、この類独特の特徴である。
ハラフシグモ類同様の生活をしているものもあるが、糸の使用は遙かに多い。より発達した捕虫装置を持つもの、明らかに網を張るものが含まれる。
多くはがっしりとした体格のクモである。上顎（鋏角）は大きくて、はっきりと前方に突き出す。牙は下向き、後方に向いて付き、顎全体としては上下方向に動かすことが出来る[1]。大顎の内部には毒腺があり、これが鋏角内に収まり、頭胸部には達しない[2]。
触肢は歩脚とほぼ同様に発達するものもあるが、明らかにより短く細いものもある。雄の触肢には触肢器官があるが、構造は比較的単純である。触肢基部は発達して下唇に届く。[3]。眼は普通は8個で、頭胸部前方中央に寄り集まる例が多い。
腹部には体節構造が外見では見られない。書肺は二対。雌の生殖孔付近は単純で、外雌器は発達しない。糸疣は腹部後端、肛門の前に位置し、多くは二対であるが三対のものもある。
Sphodros rufipes （ジグモ科）雄成体
大顎と牙が上下に動く
Hebestatis sp. （トタテグモ科）
触肢は歩脚のように発達・目は8眼
Brachypelma Smithi （オオツチグモ科）
腹部前方に書肺が2対（前の対は第4脚基部に重なっている）
地下に巣穴を作って生活するものが多い。トタテグモ科のものなどはその入り口に片開きの蓋を付け、普段は蓋を閉じ、昆虫などが通りかかると跳び出して捕らえ、巣穴に引きずり込む。扉は糸に土などを合わせて作られ、巣穴の内側は全て糸で覆う。カネコトタテグモ科では巣穴の入り口に両開きの扉を付ける。より発展的な型としては、ジグモ科では巣穴の口から糸で作られた筒を伸ばし、これに昆虫などが触れるとクモは内側から噛み付いて引きずり込む。つまり一種の捕獲装置となっている。さらにジョウゴグモ科などでは巣穴の入り口から広がった漏斗状網を張る。逆に、ワスレナグモでは巣穴の入り口には何も作らない。
地上に出たものもある。キノボリトタテグモ属のものはトタテグモの巣を短縮してそのまま樹皮上に貼り付けたような、蓋のある袋を作る。ジョウゴグモ科などでは巣穴がさほど地中に入らず、落葉や朽ち木の下に伸びる程度である例も多い。
また、幼生が糸を伸ばして飛ぶ（バルーニング）ものも知られている。
Latouchia.formosensis （トタテグモ科）
巣穴入り口の蓋
モサトタテグモ科（種名不詳）
蓋と巣穴は糸で裏打ちされている
Sphodros sp. （ジグモ科）
地上に伸びた筒
オオクロケブカジョウゴグモ （ジョウゴグモ科）
地上に張られた網
かつてはクモ目を三分してこの群を古疣類と称した。ハラフシグモ類（現ハラフシグモ亜目）と普通のクモ類（現クモ下目）との間に位置し、その中間的な進化過程のものとの判断であった。実際、この類は祖先的な形質を多く持つハラフシグモ類と普通のクモ類の両方に共通した特徴を持っている。例えば上顎の可動方向、二対の書肺等の特徴はハラフシグモ類と、腹部後端にある糸疣や触肢基部が広がって下顎となっていることなどは普通のクモ類との共通点である。他方、触肢器官は単純で、これはむしろハラフシグモ類の方が複雑である。また糸疣が普通は二対であることはそのどちらとも異なる[4]。糸に関してはハラフシグモ類がごく限定的にしか使用しないのに対し、遙かに多くの量を使用し、よく発達した網を張るものさえある。糸腺の数は多くなく、糸腺も1種しか持たないものもあるが、多くは2種を持つ[5]。
分岐分類学的分析では、この類はクモ目の系統樹でハラフシグモの次に分岐し、単系統をなすとされる。ただし、下目内部の系統関係については定説がない[6]。 ここでは小野編著(2009)の体系を挙げておく。
Araneae クモ目
ここに含まれるオオツチグモ科はいわゆるタランチュラであり、ペットとして飼育されることがある。毒グモと言われることもあるが、多くの種ではさほど恐ろしいものではない。だが、一部には実際に強い毒性の強いものがある。毒グモとしては、ジョウゴグモ科のシドニージョウゴグモ属等も有名である。
トタテグモ下目 Mygalomorphae は、クモ目の下位分類群の一つ。トタテグモ科など地下生活でハラフシグモ科に似た所の多いクモ類を含む。巣穴の入り口に網を張るものもある。タランチュラと言われるオオツチグモ科もここに含まれる。
.jpg)
.jpg)
