Nile and Mediterranean regions.
Europe, north Africa, west Asia; Introduced into many temperate region.
Weed of cultivation.
Annual.
Euphorbia helioscopia is a widespread and variable species and several subspecies have been proposed. Chinese material all belongs to subsp. helioscopia.
La lecherula, lechetrezna xirasol, pichoga o tornagallos (Euphorbia helioscopia) ye una planta yerbácea añal nativa d'Europa, onde crez de manera montesa nes praderíes y a la vera de los caminos. El so cazumbre contién un látex ricu en ésteres por demás tóxicos, y ye venenosa tantu fresca como ensuga, cuantimás en contautu col riega sanguínea. El so estractu emplegar na industria farmacéutico.
Y. helioscopica ye principalmente europea y asiática, pero naturalizóse raramente en dellos llugares d'América y el norte d'África. Rique suelos llixeros o medios, muncha lluz y poco mugor pa granar; apaez con frecuencia bonalmente n'araxales, llanures, en cantu de caminos y nel esterior de la orla montiega nes rexones templaes d'Europa.
La cazumbre de Y. helioscopia ye intensamente tóxica, como proteición contra los predadores naturales; contién dellos ésteres del 12-deoxiforbol, de los cualos el más concentráu y tóxicu ye 12-deoxiforbol-13-fenilacetato-20-acetato. Provoca una aguda inflamación de les mucoses coles qu'entra en contautu, y de la membrana gástrica en casu de ingestión o absorción sanguínea. Esperimentalmente utilizóse na industria farmacéutico, y como potencial alternativa natural pa la producción de goma en rexones templaes onde les fontes tradicionales nun pueden cultivase.
Na medicina india, la so mesma tosicidá fai que s'utilice como antihelmíntico tópica y sistémicamente, emplegando pa ello l'aceite de les granes y la decocción de fueyes y tarmos.
Euphorbia helioscopia describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 459. 1753.[1]
Euphorbia: nome xenéricu que remanez del médicu griegu del rei Juba II de Mauritania (52 a 50 e. C. - 23), Euphorbus, nel so honor – o n'alusión al so gran banduyu – yá que usaba médicamente Euphorbia resinifera. En 1753 Carlos Linneo asignó'l nome a tol xéneru.[2]
helioscopia: epítetu
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. La lecherula, lechetrezna xirasol, pichoga o tornagallos (Euphorbia helioscopia) ye una planta yerbácea añal nativa d'Europa, onde crez de manera montesa nes praderíes y a la vera de los caminos. El so cazumbre contién un látex ricu en ésteres por demás tóxicos, y ye venenosa tantu fresca como ensuga, cuantimás en contautu col riega sanguínea. El so estractu emplegar na industria farmacéutico.
_01.jpg)
Günəbaxan südləyən (lat. Euphorbia helioscopia)[1] - südləyən cinsinə aid bitki növü.[2]
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. La lleterola (Euphorbia helioscopia) és una espècie de planta perenne de la família euphorbiaceae. També és coneguda com lletera, lletresa, lleteroleta o lleterola d'hort.
Originària de l'àrea del Mediterrani, es va estendre a tota Europa i parts d'Àsia durant el neolític.
La lleterola és una planta segetal, comuna als camps abandonats. Sovint es troba als horts i camps de conreu, on és considerada una mala herba, d'ací vé el nom de "lleterola d'hort".
És una planta herbàcia anual i teròfita que creix fins a una alçada d'entre 15 i 40 cm. Les fulles són de forma oval i regular amb marges finament dentats. La tija creix de forma erecta i vertical i duu poques fulles. Termina amb una corona regular formada per cinc tiges on hi ha les inflorescències o ciatis. Aquesta planta se sembla molt a la lleteresa serrada, pero essent més petita, se la coneix sovint amb el nom de "lleterola".
A l'estiu aquesta planta té la particularitat de conservar un color verd groguenc viu malgrat la sequera. Destaca en els erms i prats assolejats on creix per la seva coloració verda fresca, comparada amb altres plantes o herbes de tons grisencs o ja seques.
El fruit de la lleterola és una càpsula esfèrica de 3 mm de diàmetre que conté les llavors.[1]
Com altres espècie similars del gènere eufòrbia la lleterola produeix una resina blanca verinosa, coneguda vulgarment com a "llet" que l'hi ha valgut el seu nom en català. Aquest líquid es coneix amb el nom d'euforbi i conté l'alcaloide euforbina que és altament tòxic i pot irritar la pell i els ulls severament.
Aquesta "llet" tenia aplicacions en l'antiga medicina casolana contre les berrugues i durícies aplicada directament amb cura.
També es feia servir la pols de les llavors i arrels com a laxant. Actualment els ingredients actius de la resina d'aquesta planta s'extraeixen per la indústria farmacèutica.
El nom llatí "helioscopica" (del grec "helios" = "sol") de la lleterola prové del fet que aquesta planta orienta la seva testa cap al sol o del fet que les bràctees arrodonides i molt amples la base dels radis dels ciatis formen una figura que recorda a una estrella o un sol.[2] El nom "mal d'ulls" prové de les propietats irritants de la "llet" que exuda.
En català aquesta planta es coneix amb molts noms populars.[3] Sovint aquests noms s'intercanvien amb els noms d'altres euforbiàcies similars.
La lleterola (Euphorbia helioscopia) és una espècie de planta perenne de la família euphorbiaceae. També és coneguda com lletera, lletresa, lleteroleta o lleterola d'hort.
Planhigyn suddlon tebyg i'r cactws yw Llaethlys yr ysgyfarnog sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Euphorbiaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Euphorbia helioscopia a'r enw Saesneg yw Sun spurge.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Llaeth Ysgyfarnog, Bwyd Sgwarnog, Dafadlys, Dalen Dda, Fflam yr Haul, Fflamgoed, Llaeth Cwningen.
Mae'r dail wedi'u gosod bob yn ail, ac mae'r blodau'n unrhywiol, gyda blodau gwryw a blodau benyw ar yr un planhigyn. Gall fod yn gydryw neu'n deuoecaidd.
Planhigyn suddlon tebyg i'r cactws yw Llaethlys yr ysgyfarnog sy'n enw gwrywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Euphorbiaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Euphorbia helioscopia a'r enw Saesneg yw Sun spurge. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Llaeth Ysgyfarnog, Bwyd Sgwarnog, Dafadlys, Dalen Dda, Fflam yr Haul, Fflamgoed, Llaeth Cwningen.
Mae'r dail wedi'u gosod bob yn ail, ac mae'r blodau'n unrhywiol, gyda blodau gwryw a blodau benyw ar yr un planhigyn. Gall fod yn gydryw neu'n deuoecaidd.
Pryšec kolovratec (Euphorbia helioscopia) je nevysoká, ale vzhledem nápadná bylina, nejrozšířenější druh rodu pryšec v české přírodě. Má rozložitá, žlutavozelená, plochá květenství, která se stáčí ke slunci, odtud vědecké druhové jméno (helios=slunce, scopein=dívat se).
Druh pravděpodobně pochází ze Středomoří, odkud se přirozenou cestou rozšířil do celé Evropy, severní Afriky a do Asie (mimo tropické oblasti). Lidským přičiněním byl následně zavlečen do Severní Ameriky, Austrálie i na Nový Zéland, takže lze nyní hovořit o kosmopolitní rostlině.
V České republice se vyskytuje, vyjma vyšších poloh, téměř na celém území. Nejhojnější je v nižších a teplejších polohách, v nadmořských výškách nad 1000 m vyrůstá jen roztroušeně a obvykle přechodně.
Pryšec kolovratec je jednoletou rostlinou, přesto někteří jedinci, kteří vyklíčí na podzim, mohou přečkat zimu a kvést již brzy zjara. Je světlomilný a jinak ekologicky velmi plastický. Roste jako plevel na polích a zahradách, častý je na úhorech, rumištích, navážkách, skládkách, v příkopech i na železničních náspech. Preferuje půdy kypré, dusíkaté, hlinité až jílovité, neutrální či mírně zásadité, slabě vlhké až vysýchavé.
Jednoletá, po poranění silně mléčicí bylina s jednoduchým kůlovitým kořenem, z něhož vyrůstá přímá lodyha vysoká 10 až 40 cm. Lodyha, která bývá nejčastěji jednoduchá a jen někdy je od báze větvená, má válcovitý průřez, může být tlustá 3 až 5 mm, lysá nebo řídce chlupatá, zelená či fialově naběhlá.
Listy vyrůstají střídavě a jejich tvar bývá klínovitě obvejčitý až kopisťovitý, bývají dlouhé asi 3 cm a široké 1 cm, směrem k vrcholu se zvětšují a za kvetení postupně opadávají. Listové čepele jsou zúženou bází přisedlé k lodyze, ve spodní části jsou celokrajné, v horní pilovité a na vrcholu zaokrouhlené až mírně vykrojené.
Květenství je lichookolík s pěti velkými listeny podobajícími se listům. Větve okolíků, mající na koncích cyathia, jsou hvězdicovitě rozložené v jedné rovině obvykle do pěti hlavních paprsků. Paprsky se obyčejně dále rozvětvují do tří větví a ty se ještě vidličnatě rozvětvují do dvou větviček, záleží na vitalitě rostliny. Zákrovní listence jsou vejčité, tupé až mírně vykrojené a mívají žluté nektarové žlázky oválného tvaru. Květy kvetou od května do září. Ploidie druhu je 2n = 42.
Plodem je kulovitá, trojpouzdrá, žlutošedá, hladká nebo jemně tečkovaná tobolka, asi 3 mm velká. Každé pouzdro obsahuje jedno téměř kulaté, asi 2 mm velké hnědé semeno s jemnými dolíčky a masíčkem. V době zralosti pouzdra po celé délce prudce pukají a semena vymršťují do okolí. Na větší vzdálenosti jsou semena rozšiřována nevyčištěným osivem, statkovými hnojivy a komposty. Hojně je také roznášejí mravenci okousávající masíčko.
Pryšec kolovratec se množí výhradně semeny, zdatná rostlina jich vyprodukuje 250 až 500. Jsou dormantní a klíčí většinou až v průběhu druhého roku po přezimování v půdě, nejlépe z hloubky do 3 cm. V těžké půdě si klíčivost mohou podržet i více než dvacet let.
Tento druh je řazen mezi málo významné plevelné rostliny, které nejsou příliš konkurenceschopné a nenadělají mnoho škody. Protože tento pryšec je světlomilný a poměrně nevysoký, zapleveluje kulturní rostliny, které jsou nízké a nevytvářejí zapojené porosty, mezi vyššími rostlinami nepřežije. Nejčastěji vyrůstá v zelenině a okopaninách, obtíže způsobuje v zahradnictví. Na nejvíce zaplevelených místech se používají herbicidy, nejúčinnější jsou postřiky ještě před vyklíčením semen.
Stejně jako ostatní pryšce obsahují i tyto rostliny bílé mléko vytékající po poranění. Mléko může při požití většího množství rostlin způsobit onemocnění dobytka. Je však nebezpečné i člověku při styku s jeho pokožkou a sliznicí. Pokud se dostane do očí, může způsobit i nevratné poškození zraku.[1][2][3][4][5][6]
Obrázky, zvuky či videa k tématu pryšec kolovratec ve Wikimedia Commons
Pryšec kolovratec (Euphorbia helioscopia) je nevysoká, ale vzhledem nápadná bylina, nejrozšířenější druh rodu pryšec v české přírodě. Má rozložitá, žlutavozelená, plochá květenství, která se stáčí ke slunci, odtud vědecké druhové jméno (helios=slunce, scopein=dívat se).
Skærmvortemælk (Euphorbia helioscopia), ofte skrevet skærm-vortemælk, er en 5-20 cm høj plante i vortemælk-familien. Arten er nu udbredt som ukrudtsplante over store dele af Jorden, men er sandsynligvis oprindeligt hjemmehørende i middelhavsområdet og Vestasien og er i forhistorisk tid blevet spredt med landbrugskulturen. Skærmvortemælk har omvendt ægformede blade, der er savtakkede i spidsen. Skærmene er 3-5-grenede.
I Danmark er skærmvortemælk almindelig på dyrket jord og affaldspladser. Den blomstrer i maj til oktober.[1]
Skærmvortemælk (Euphorbia helioscopia), ofte skrevet skærm-vortemælk, er en 5-20 cm høj plante i vortemælk-familien. Arten er nu udbredt som ukrudtsplante over store dele af Jorden, men er sandsynligvis oprindeligt hjemmehørende i middelhavsområdet og Vestasien og er i forhistorisk tid blevet spredt med landbrugskulturen. Skærmvortemælk har omvendt ægformede blade, der er savtakkede i spidsen. Skærmene er 3-5-grenede.
I Danmark er skærmvortemælk almindelig på dyrket jord og affaldspladser. Den blomstrer i maj til oktober.
Die Sonnwend-Wolfsmilch (Euphorbia helioscopia) ist eine Pflanzenart in der Gattung Wolfsmilch (Euphorbia) innerhalb der Familie der Wolfsmilchgewächse (Euphorbiaceae). Der botanische und der deutsche Name weisen auf die Eigentümlichkeit der Art hin, ihre Blütenstände nach der Sonne auszurichten (Heliotropismus).
Die Sonnwend-Wolfsmilch ist eine einjährige krautige Pflanze, die Wuchshöhen von bis zu 40 Zentimetern erreicht, die meisten Pflanzen werden jedoch nur 10 bis 20 cm hoch und bleiben unverzweigt oder verzweigen nur gering aus der Basis. Der zylindrische, bis etwa 3 mm dicke Stängel trägt nur wenige verkehrt-eiförmige Laubblätter, die bis etwa 2 cm lang sind. Das Längenwachstum wird mit einem Wirtel aus fünf Blättern abgeschlossen, über dem der endständige Blütenstand erscheint.
Der Blütenstand bildet den umfangreichsten Teil der Pflanze. Er ist eine fünfstrahlige Trugdolde, die dreigeteilt (trichotom) verzweigt ist. Die Hochblätter, die den größten Teil des Laubes ausmachen, sind blattförmig, häufig leicht gezähnt und gelblich-grün. Ebenfalls gelblich-grün sind die nur etwa 1 mm großen Cyathien. Die zuerst gebildeten Cyathien tragen meist fünf, die auf weiter verzweigten Blütenstandsstielen erscheinenden Cyathien meist nur vier breit eiförmige bis fast kreisrunde Nektardrüsen. Die tief gelappte, dreikammerige Kapselfrucht hat einen Durchmesser von etwa 3 mm und ragt auf einem gebogenen Stiel aus dem Cyathium heraus.
Die gesamte Vegetationsperiode liegt etwa zwischen März und November, die Blütezeit zwischen April und Oktober. Gegen Ende der Vegetationsperiode werden die Pflanzen häufig von Mehltau befallen. Spätestens mit dem ersten Bodenfrost sterben sie ab.
Die Art hat die Chromosomenzahl 2n = 42.[1]
Wie alle Wolfsmilcharten ist auch diese Pflanze sehr giftig.
Die Sonnenwend-Wolfsmilch ist meist ein Therophyt.
Die Blüten blühen durch einen Zivilisationseffekt inzwischen auch im Winter. Die Blütenstände zeigen eine Photonastie d. h., sie sind der Sonne zugewandt. Die Bestäubung erfolgt vor allem durch Fliegen. Hauptblütezeit ist von April bis Oktober.
Die dreiteiligen Spaltfrüchte zerfallen in 3 „Kokken“, die sich durch einen Stoßmechanismus explosionsartig öffnen und die netzgrubigen Samen bis 2 m weit fortschleudern. Die Samen sind langlebig. Fruchtreife ist von Juli bis Oktober. Es findet auch Apomixis statt, d. h. die Bildung von Samen ohne Befruchtung.
Vegetative Vermehrung ist durch Wurzelsprosse möglich. Die Art wurzelt bis 80 Zentimeter tief.[1]
Diese Art (möglicherweise identisch mit einer früher lateinisch als Tithymallus oder titmallus bezeichneten Pflanze[2]) stammt ursprünglich vermutlich aus dem Mittelmeerraum und verbreitete sich im Neolithikum als Kulturfolger des Menschen (Archäophyt).[3] Das natürliche Verbreitungsgebiet der Art reicht von Nordafrika über das gesamte Europa und in Asien über Iran und Indien bis nach China und Japan. In Nord- und Südamerika sind eingeschleppte Pflanzen verwildert (Invasive Pflanze).
Die Sonnenwend-Wolfsmilch kommt verbreitet in lückigen Unkrautfluren gehackter Äcker oder in Gärten und Weinbergen vor. Sie bevorzugt stickstoff- und basenreiche, lockere Böden und zeigt Lehm und Nährstoffreichtum an.[1] Nach Ellenberg ist sie ein Frischezeiger, ein Schwachsäure- bis Schwachbasezeiger, an stickstoffreichen Standorten wachsend und eine Verbandscharakterart der Erdrauch-Wolfsmilchgesellschaften (Fumario-Euphorbion).[4]
Die Art steigt in den Allgäuer Alpen im Tiroler Teil bei Benglerwald zwischen Holzgau und Bach bis zu 1200 m Meereshöhe auf.[5]
Euphorbia helioscopia wurde 1753 von Carl von Linné in Species Plantarum erstveröffentlicht.[6]
Man kann zwei Unterarten unterscheiden:
Jungpflanze
Typische Pflanze: Unverzweigt oder gering von der Basis verzweigt, wenige Blätter, fünfblättriger Wirtel, relativ großer, gelb-grüner Blütenstand
Typisches Verzweigungsmuster des Blütenstands
Pollen der Sonnenwend-Wolfsmilch (400×)
Die Sonnwend-Wolfsmilch (Euphorbia helioscopia) ist eine Pflanzenart in der Gattung Wolfsmilch (Euphorbia) innerhalb der Familie der Wolfsmilchgewächse (Euphorbiaceae). Der botanische und der deutsche Name weisen auf die Eigentümlichkeit der Art hin, ihre Blütenstände nach der Sonne auszurichten (Heliotropismus).
Euphorbia helioscopia (little guid, chirkie, wartie-girse, kirn staff, cat's milk, wratwirt, wrat-weed, milkwirt) is a species o flouerin plant in the spurge faimily Euphorbiaceae. It is a yerbaceous annual plant, native tae maist o Europe, northren Africae, an eastwart throu maist o Asie.[1][2][3]
Euphorbia helioscopia është bimë e familjes Euphorbiaceae.
Euphorbia helioscopia (little guid, chirkie, wartie-girse, kirn staff, cat's milk, wratwirt, wrat-weed, milkwirt) is a species o flouerin plant in the spurge faimily Euphorbiaceae. It is a yerbaceous annual plant, native tae maist o Europe, northren Africae, an eastwart throu maist o Asie.
Euphorbia helioscopia është bimë e familjes Euphorbiaceae.
Słyńcne wjelkowe mloko (Euphorbia helioscopia) jo rostlina ze swójźby wjelkomlokowych rostlinow (Euphorbiaceae).
Słyńcne wjelkowe mloko jo jadnolětna rostlina, kótaraž dośěgnjo wusokosć wót 10 až do 30 (40) cm. Jeje kijašk jo wurownany. Rostlina wopśimjejo běłu mězgu a jo zwětšego roznogaśowana.
Kijaškowe łopjena su měnjate, wopak-jajojte až klinate a swětłozelene. Wóni su krotko wogonkate, prědku kulowate a śańko rězane a dośěgnu dłujkosć wót 2 až do 4 cm. Pśi tom wóni spody górjej wětše bywaju.
Kwiśo wót apryla až do junija (nowembra). Kwiśonki stoje w pěśpromjenjowych, nažołśe zelenych pózdatnych wokołkach. Promjenja su cesto ako widlicki roznogaśowane. Pśikšywne łopjeńka su kijaškowym łopjenam pódobne. Styri žołte załzy na kšomje kwiśonkowego keluška su kulowate-owalne. Pód wšym pózdatnej kwiśonku jo kijaškowym łopjenam pódobne wusoke łopjeńko.
Płody su gładke kapsle, tśiźělne, kulowate a dośěgnu wjelikosć wót 2,5 až do 3 mm. Wóni do tśich źělnych płodow rozpadnu.
Rosćo na rolach, w zagrodach a we winicach. Ma lubjej wutkate a bazowe mělne zemje.
Rostlina jo w Europje rozšyrjona, pśi comž jo w Nimskej pśisamem wšuźi cesta, jano w Alpach jo rědka. Družyna póchada nejskerjej z regiona Srjejźnego mórja a se jo za cas młodeje kamjeńtneje doby ako slědowaŕ kulturneje krajiny zasedlowała.
Słyńcne wjelkowe mloko (Euphorbia helioscopia) jo rostlina ze swójźby wjelkomlokowych rostlinow (Euphorbiaceae).
Tafuri (Isem usnan: Euphorbia helioscopia) d talmest n yemɣi seg twacult n euphorbiaceae 
. Carl Von Linné d amdan amezwaru i yuran fell-as deg useggas n 1753.
Tafuri (Isem usnan: Euphorbia helioscopia) d talmest n yemɣi seg twacult n euphorbiaceae . Carl Von Linné d amdan amezwaru i yuran fell-as deg useggas n 1753.
Η Ευφορβία η ηλιοσκόπια είναι φυτό της οικογένειας των Ευφορβιοειδών. Είναι μονοετές φυτό με μέγεθος μεταξύ 10 και 50 εκατοστών. Το όνομά της το οφείλει στον Διοσκουρίδη, που την ονόμασε έτσι λόγω της ιδιότητάς της να στρέφεται προς τον ήλιο. Είναι πολύ διεσπαρμένο φυτό στον μεσογειακό χώρο. Η περίοδος ανάπτυξης και ανθοφορίας του φυτού είναι μεταξύ Φεβρουαρίου και Ιουνίου. Το φυτό είναι δηλητηριώδες και αυτό αποτελεί το μέσο άμυνάς του απέναντι στα φυτοφάγα ζώα.
Η Ευφορβία η ηλιοσκόπια είναι φυτό της οικογένειας των Ευφορβιοειδών. Είναι μονοετές φυτό με μέγεθος μεταξύ 10 και 50 εκατοστών. Το όνομά της το οφείλει στον Διοσκουρίδη, που την ονόμασε έτσι λόγω της ιδιότητάς της να στρέφεται προς τον ήλιο. Είναι πολύ διεσπαρμένο φυτό στον μεσογειακό χώρο. Η περίοδος ανάπτυξης και ανθοφορίας του φυτού είναι μεταξύ Φεβρουαρίου και Ιουνίου. Το φυτό είναι δηλητηριώδες και αυτό αποτελεί το μέσο άμυνάς του απέναντι στα φυτοφάγα ζώα.
Euphorbia helioscopia, the sun spurge or madwoman's milk, is a species of flowering plant in the spurge family Euphorbiaceae. It is a herbaceous annual plant, native to most of Europe, northern Africa, and eastward through most of Asia.[1][2][3]
Additional folk names include wart spurge, summer spurge, umbrella milkweed, and wolf's-milk. [4][5]
It is an annual plant growing in arable land and disturbed ground. It grows to 10–50 cm tall, with a single, erect, hairless stem, branching toward the top. The leaves are oval, broadest near the tip, 1.5–3 cm long, with a finely toothed margin. The flowers are small, yellow-green, with two to five basal bracts similar to the leaves but yellower; flowering lasts from mid-spring to late summer.[3][4]
It is highly poisonous. Active ingredients are extracted from it for use in pharmaceutical industry. It is also a plant used in Chinese traditional medicine.[6] Its extract has been found to inhibit hepatocellular carcinoma in vivo in mice[7] and in vitro in human cells.
Euphorbia helioscopia contains the jatrophone-type diterpenoids euphoheliosnoid A, B, C[8] and D[6] and other toxic diterpenes such as euphoscopins, epieuphoscopins euphornins, cuphohelioscopins and euphohelionone.[9]
Four esters of 12-deoxyphorbol (12-deoxyphorbol-13-phenylacetale-20-acetate, 12-deoxyphorbol-13-dodec-dienoate-20-acetate, 12-deoxyphorbol-13-[2-methyl-cis-2-butenoate]-20-acetate and 12-deoxyphorbol-13-[2-methyl-cis-2-butenoate]) can be isolated from the fresh aerial parts. These substances are the major skin irritants found in the plant.[10]
m-Hydroxyphenylglycine and 3,5-dihydroxyphenylglycine are two amino acids that can be isolated from the latex of E. helioscopia.[11]
Hydrolysable tannins can be found in E. helioscopia. Helioscopinin A (1,6-(S)-hexahydroxydiphenoyl-2,4-(S)-dehydrohexahydroxydiphenoyl-3-O-galloyl-β-D-glucose), helioscopinin B (1,6-(S)-hexahydroxydiphenoyl-3-O-galloyl-β-D-glucose), helioscopin A (1,6-(S)-hexahydroxydiphenoyl-2,4-(R)-elaeocarpusinoyl-3-O-galloyl-β-D-glucose) and helioscopin B (1,3,6-tri-O-galloyl-2,4-(R)-elaeocarpusinoyl-β-D-glucose) can be found together with eight other tannins: corilagin, punicafolin, geraniin, elaeocarpusin, furosin, terchebin, mallotusinin and carpinusin.[12] Helioscopinin-A shows anti-allergic and anti-asthmatic activities in guinea pigs. It is suggested that this compound exerts its activities through antagonism on leukotriene D4-induced responses.[13]
Euphorbia helioscopia, the sun spurge or madwoman's milk, is a species of flowering plant in the spurge family Euphorbiaceae. It is a herbaceous annual plant, native to most of Europe, northern Africa, and eastward through most of Asia.
Additional folk names include wart spurge, summer spurge, umbrella milkweed, and wolf's-milk.
La lecherula, lechetrezna girasol, pichoga o tornagallos (Euphorbia helioscopia) es una planta herbácea anual nativa de Europa, donde crece de manera silvestre en las praderas y a la vera de los caminos. Su savia contiene un látex rico en ésteres sumamente tóxicos, y es venenosa tanto fresca como seca, en especial en contacto con el torrente sanguíneo. Su extracto se emplea en la industria farmacéutica.
E. helioscopica es principalmente europea y asiática, pero se ha naturalizado raramente en algunos lugares de América y el norte de África. Requiere suelos ligeros o medios, mucha luz y poca humedad para germinar; aparece con frecuencia espontáneamente en eriales, llanuras, al borde de caminos y en el exterior de la orla boscosa en las regiones templadas de Europa.
La savia de E. helioscopia es intensamente tóxica, como protección contra los predadores naturales; contiene varios ésteres del 12-deoxiforbol, de los cuales el más concentrado y tóxico es 12-deoxiforbol-13-fenilacetato-20-acetato. Provoca una aguda inflamación de las mucosas con las que entra en contacto, y de la membrana gástrica en caso de ingestión o absorción sanguínea. Experimentalmente se ha utilizado en la industria farmacéutica, y como potencial alternativa natural para la producción de goma en regiones templadas donde las fuentes tradicionales no pueden cultivarse.
En la medicina india, su misma toxicidad hace que se utilice como antihelmíntico tópica y sistémicamente, empleando para ello el aceite de las semillas y la decocción de hojas y tallos.
Euphorbia helioscopia fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 459. 1753.[1]
Euphorbia: nombre genérico que deriva del médico griego del rey Juba II de Mauritania (52 a 50 a. C. - 23), Euphorbus, en su honor – o en alusión a su gran vientre – ya que usaba médicamente Euphorbia resinifera. En 1753 Carlos Linneo asignó el nombre a todo el género.[2]
helioscopia: epíteto
La lecherula, lechetrezna girasol, pichoga o tornagallos (Euphorbia helioscopia) es una planta herbácea anual nativa de Europa, donde crece de manera silvestre en las praderas y a la vera de los caminos. Su savia contiene un látex rico en ésteres sumamente tóxicos, y es venenosa tanto fresca como seca, en especial en contacto con el torrente sanguíneo. Su extracto se emplea en la industria farmacéutica.
_01.jpg)
Harilik piimalill (Euphorbia helioscopia) on rohttaim piimalilleliste sugukonnast piimalille perekonnast.
Taime kõrgus on 5–40 cm. Vigastamisel eritab taim mürgist valget piimmahla.
Eestis on ta tavaline taim; kasvab ka aedades umbrohuna.
Taim õitseb juunist septembrini.
Harilik piimalill (Euphorbia helioscopia) on rohttaim piimalilleliste sugukonnast piimalille perekonnast.
Taime kõrgus on 5–40 cm. Vigastamisel eritab taim mürgist valget piimmahla.
Eestis on ta tavaline taim; kasvab ka aedades umbrohuna.
Taim õitseb juunist septembrini.
Viisisädetyräkki (Euphorbia helioscopia) on yksivuotinen, pysty- ja tanakkavartinen tyräkkikasvi, joka kasvaa rikkakasvina pelloilla ja puutarhoissa. Laji on myrkyllinen kuten muutkin tyräkit.[1]
Viisisädetyräkin varsi on 15–40 cm korkea. Tyvellä saattaa olla haaroja. Varsilehdet ovat ruodittomia, vastapuikeita ja tylppä- tai lanttokärkisiä. Lehtien kärkipuoli on sahalaitainen. Kasvi on kalju ja väriltään kellanvihreä. Varren latvaan muodostuu sarjamainen kukinto, jossa on lajin nimen mukaisesti viisi haaraa. Kukinnon tyvellä on kiehkurana viisi varsilehtien kaltaista tukilehteä. Kukintohaarojen kärkeen muodostuu tyräkeille ominainen valekukka (cyathium). Siinä on alinna kaksi varsilehtien kaltaista, mutta kellertävämpää ylälehteä. Niiden keskellä on neljä pyöreähköä, vaaleanvihreää mesiäislevyä. Näiden välissä ovat valekukkaan kuuluvat varsinaiset kukat: useita hyvin pieniä, kehättömiä, yksiheteisiä hedekukkia ja keskimmäisenä vihreä emikukka. Emikukka sisältää vain kukkaperän päässä olevan emiön, jonka pallomaisesta sikiäimestä muodostuu pyöreähkö, kolmelohkoinen kotahedelmä. Kodan kasvaessa emikukka alkaa nuokkua ja painuu mesiäislevyjen kehän ulkopuolelle. Kukinnan edistyessä jokaisen valekukan tyveltä kasvaa yleensä kolme sivuhaaraa, joihin muodostuu samanlaiset valekukat. Kukinnon haaroittuminen saattaa jatkua samalla tavoin näistä uusista valekukista.[1][2]
Lähes koko Eurooppa kuuluu viisisädetyräkin levinneisyysalueeseen. Se puuttuu kuitenkin Islannista, Färsaarilta ja Huippuvuorilta. Fennoskandian keski- ja pohjoisosissakin se on harvinainen. Kaakkois-Euroopasta levinneisyysalue jatkuu hajanaisena läpi Aasian lauhkeiden osien Japaniin saakka. Viisisädetyräkin alkuperäinen luontainen esiintymisalue ei ole varmasti tunnettu, sillä nykyisin se esiintyy kaikkialla nimenomaan peltorikkaruohona. Edellä mainittujen alueiden ulkopuolella eli Afrikassa, Australiassa ja Uudessa Seelannissa sekä Pohjois- ja Etelä-Amerikassa se on kuitenkin uusi tulokas.[2][3]
Suomessa viisisädetyräkkiä tavataan runsaammin lounaassa Etelä-Satakuntaan, Etelä-Hämeeseen ja Uudellemaalle asti. Yleinen se on kuitenkin vain Ahvenanmaalla, Varsinais-Suomessa ja Uudellamaalla. Näillä vanhoilla viljelysseuduilla se on ilmeisesti muinaistulokas. Enemmän tai vähemmän vakiintuneena uustulokkaana viisisädetyräkkiä on esiintynyt Savossa ja Karjalassa sekä Pohjanmaan rannikolla.[1][2][4]
Viisisädetyräkki (Euphorbia helioscopia) on yksivuotinen, pysty- ja tanakkavartinen tyräkkikasvi, joka kasvaa rikkakasvina pelloilla ja puutarhoissa. Laji on myrkyllinen kuten muutkin tyräkit.
L'Euphorbe réveille-matin[1] (Euphorbia helioscopia) (Euphorbe réveil-matin existe également mais peu usité et à éviter[2]) ou Petite Éclaire[3] ou encore Herbe aux verrues attention à ne pas confondre avec Chelidonium majus qui porte également le même nom vernaculaire), est une espèce de plantes herbacées de la famille des Euphorbiacées. Elle est très commune en France.
Helioscopia "qui regarde le soleil", dérivé du grec, fait allusion à l'ombelle qui se déploie tôt le matin, face au soleil, d'où, aussi, le nom vernaculaire de réveille-matin.
L'euphorbe réveille-matin est une plante toxique de taille variable (10 à 50 cm), à racine pivotante, dont les fleurs se regroupent en ombelles à 5 rayons.
C'est une plante annuelle (ou bisannuelle), thérophyte.
Les feuilles, obovales en coin, sont arrondies et finement dentées au sommet.
La tige est dressée ou ascendante, souvent unique.
Les ombelles forment une couronne régulière à 5 rayons, divisée en 3, puis 2. Glandes ovales et entières. Capsule à 3 coques, lisse, de 3 mm de diamètre.
Données d'après : Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
L'Euphorbe réveille-matin (Euphorbia helioscopia) (Euphorbe réveil-matin existe également mais peu usité et à éviter) ou Petite Éclaire ou encore Herbe aux verrues attention à ne pas confondre avec Chelidonium majus qui porte également le même nom vernaculaire), est une espèce de plantes herbacées de la famille des Euphorbiacées. Elle est très commune en France.
Helioscopia "qui regarde le soleil", dérivé du grec, fait allusion à l'ombelle qui se déploie tôt le matin, face au soleil, d'où, aussi, le nom vernaculaire de réveille-matin.
Słónčna mlóčeń (Euphorbia helioscopia) je rostlina ze swójby mlóčenjowych rostlinow (Euphorbiaceae).
Słónčna mlóčeń je jednolětna rostlina, kotraž docpěje wysokosć wot 10 hač do 30 (40) cm. Jeje stołpik je zrunany. Rostlina wobsahuje běłu brěčku a je zwjetša rozhałuzowana.
Stołpikowe łopjena su měnjate, wopak-jejkojte hač klinate a jasnozelene. Wone su krótko stołpikate, prědku kulojte a sćeńka rězane a docpěja dołhosć wot 2 hač do 4 cm. Při tym wone spody horje wjetše bywaja.
Kćěje wot apryla hač do junija (nowembra). Kćenja steja w pjećpromjenjowych, nažołć zelenych pozdatnych wokołkach. Promjenja su často kaž widlički rozhałuzowane. Přikrywne łopješka su stołpikowym łopjenam podobne. Štyri žołte žałzy na kromje kćenjoweho keluška su kulowate-owalne. Pod wšěm pozdatnym kćenju je stołpikowym łopjenam podobne wysoke łopješko.
Płody su hładke kapsle, třidźělne, kulowate a docpěja wulkosć wot 2,5 hač do 3 mm. Wone do třoch dźělnych płodow rozpadnu.
Rosće na rolach, w zahrodach a we winicach. Ma radšo wutkate a bazowe čumpate pódy.
Rostlina je w Europje rozšěrjena, při čimž je w Němskej nimale wšudźe časta, jenož w Alpach je rědka. Družina pochadźa najskerje z regiona Srjedźneho morja a so je za čas młodeje kamjentneje doby jako sćěhowar kultury zapućowała.
Słónčna mlóčeń (Euphorbia helioscopia) je rostlina ze swójby mlóčenjowych rostlinow (Euphorbiaceae).
L'euforbia calenzuola (nome scientifico Euphorbia helioscopia L., 1753) è una pianta erbacea e annuale, appartenente alla famiglia delle Euphorbiaceae.
L'etimologia del nome generico è controversa. Da un lato lo scrittore latino Plinio (Como, 23– Stabia, 79) c'informa che la parola ”Euphorbia” deriva da un medico, di nome appunto ”Euforbio”, cerusico di corte del re Giuba del regno della Mauritania; ma d'altra parte considerando la derivazione di questo vocabolo dal greco si viene a sapere che con ”Euphorbium” s'indicavano le piante (che ora noi conosciamo sotto il genere considerato) che producevano un succo latteo caustico e velenoso utilizzato nella medicina di allora[1]. In altri testi si cita un medico greco di nome “Euphorbus” che per primo usò questa pianta nella medicina. Ma anche ”Euphorbia” potrebbe derivare da ”Euphorbius” che è formato da due parole: ”eu” (= buono) e ”phorbe”, (= pascolo o da foraggio), il cui significato finale potrebbe essere "ben nutrito"[2].
Deve invece il suo nome specifico (helioscopia) da due parole greche ”helios” (= sole) e ”skopein” (= guardare) perché le sue infiorescenze si volgono sempre verso il sole (fatto da verificare) come i girasoli.
Il binomio scientifico attualmente accettato (Euphorbia amygdaloides) è stato proposto da Carl von Linné (Rashult, 23 maggio 1707 – Uppsala, 10 gennaio 1778) biologo e scrittore svedese, considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione Species Plantarum del 1753.
In tedesco questa pianta si chiama: Sonnenwend-Wolfsmilch; in francese si chiama: Euphorbe réveille-matin; in inglese si chiama: Sun Spurge.
L'”Euforbia calenzuola” è alta circa 10 – 40 cm. Tutta la pianta è glabra. La forma biologica è terofita scaposa (T scap), ossia sono piante erbacee che differiscono dalle altre forme biologiche poiché, essendo annuali, superano la stagione avversa sotto forma di seme e sono munite di asse fiorale eretto con poche foglie.
La radice è di tipo fibroso (o fittone) e ramificata. Dimensione delle radici: diametro 3 - 5 mm; lunghezza 7 – 10 cm.
Il fusto è unico, cilindrico e ascendente (dei peli patenti possono essere presenti nella parte alta). Il colore è rossastro. Diametro del fusto: 3 – 7 mm.
Le foglie sono semplici, hanno una forma obovata o obcuneata (a forma di cucchiaio), e sono seghettate finemente all'apice che è arrotondato. Lungo il fusto sono disposte in modo opposto ma anche spiralato. Dimensioni delle foglie inferiori: 6 – 12 mm; quelle superiori sono grandi il doppio: larghezza 0,5 – 1,5 cm; lunghezza 1 – 3,5 cm.
L'infiorescenza delle “euforbie” e quindi di questa pianta è diversa da quella delle altre Angiosperme e si chiama ciazio (= coppa da spumante), chiamata anche “pseudanzio”. Consiste in cinque brattee glabre verdastre e lisce, saldate a forma lievemente campanulata. La loro funzione è quella di protezione dei fiori interni: per questo motivo una tale struttura viene spesso chiamata involucro similmente all'involucro delle Asteraceae. Queste brattee è quello che rimane del perianzio dei fiori maschili. In quattro insenature, tra le dentellature delle cinque brattee, emergono in evidenza dei corpi ghiandolari (sono generalmente quattro – il quinto è mancante) a forma ovale; sono colorati di giallo scuro e contengono delle sostanze nettarifere per attirare gli insetti pronubi.
All'interno della coppa trovano posto dei fiori maschili e femminili. In realtà i fiori maschili sono diversi (fino a 5 e più) ma ridotti al solo stame. Mentre la parte femminile è rappresentata da un unico fiore centrale con una forma simile ad un calice lungamente pedicellato fino ad essere incurvato durante la fruttificazione; anche questo fiore è ridotto, cioè privo degli altri verticilli fiorali (calice, corolla e androceo) rimanendo solo il gineceo.
I ciazi sono disposti in ombrelle terminali, di tipo “pleiocasio” o “cima multipara” ossia a più di due raggi, in questo caso i raggi normalmente sono 5 (lunghi 2 – 4 cm) ognuno dei quali con ulteriori divisioni dicotome, ossia con due ciazi terminali (= infiorescenza “dicasiale”). Può essere presente anche una seconda divisione “dicasiale”. Alla base dell'ombrella sono presenti delle foglie (spesso in numero uguale ai raggi). Anche queste di forma obovata-oblunga con margini dentati. Mentre a protezione dei ciazi sono presenti due larghe brattee giallastre simili alle foglie superiori. Sono sessili e libere (non sono saldate alla base). Queste brattee sono obovata ed hanno il bordo dentellato come le foglie caulinari con apice arrotondato.
Questa unione di fiori unisessuati può facilmente essere scambiata per un singolo fiore ermafrodita; in effetti questa disposizione in rapporto agli insetti impollinatori differisce molto poco dai normali fiori ermafroditi della altre Angiosperme.[1][3][4]. Dimensioni delle foglie dell'ombrella: larghezza 0,8 – 1,4; lunghezza 3 – 4 cm. Dimensione delle brattee triangolari alla base del ciazio: larghezza 15 mm; lunghezza 13 mm. Dimensione dell'involucro: 2 x 2,5 mm.
I fiori sono unisessuali (solo parte maschile e parte femminile) e monoici, ridotti all'essenziale (sono presenti solo gli organi strettamente riproduttori – quindi il perianzio è assente). Diametro dei ciazi: 10 – 20 mm.
Il frutto è una capsula “tricocca” a tre logge monosperme (a un solo seme) e quindi contenente in totale tre semi. La forma dei semi invece è ovoidale e “caruncolata” (con protuberanze). Queste protuberanze emergenti derivano direttamente dall'ovulo nel quale inizialmente erano delle escrescenze del tessuto della placenta utilizzate durante la fecondazione da parte del polline[4]. La disseminazione avviene per esplosione della capsula . La superficie delle capsula è liscia, mentre i semi sono irregolarmente rugosi. L'endosperma è abbondante e i cotiledoni sono grandi. Dimensione della capsula: 3 mm; dimensione dei semi: 2 mm.
Dal punto di vista fitosociologico la specie di questa scheda appartiene alla seguente comunità vegetale[6]:
La famiglia di appartenenza dell'“Euforbia calenzuola” (Euphorbiaceae) è un gruppo vegetale abbastanza numeroso organizzato in 303 generi per un totale di circa 6700 specie[4].
Il genere di appartenenza (Euphorbia) è molto numeroso e comprende circa 2100 specie, diffuse soprattutto nelle regioni tropicali e subtropicali dell'Africa e dell'America, ma anche nelle zone temperate di tutto il mondo. Una ottantina di queste specie sono proprie della flora italiana.
Il genere delle "Euphorbie" essendo molto numeroso viene suddiviso in diversi sottogeneri. La pianta di questa scheda appartiene al sottogenere Anisophyllum, caratterizzato dall'avere le appendici dell'involucro a coppa di tipo petaloideo ossia colorate come i petali e capaci di secernere del nettare[1].
Questa specie è polimorfa nei seguenti caratteri:
Nell'elenco che segue sono indicate alcune varietà e sottospecie (l'elenco può non essere completo e alcuni nominativi sono considerati da altri autori dei sinonimi della specie principale o anche di altre specie):
La specie di questa scheda ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco che segue indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:
Località: Valbelluna (BL), 350 m s.l.m. - 30-03-2008
L'euforbia calenzuola (nome scientifico Euphorbia helioscopia L., 1753) è una pianta erbacea e annuale, appartenente alla famiglia delle Euphorbiaceae.
Dirvinė karpažolė (lot. Euphorbia helioscopia, angl. Sun Spurge, vok. Sonnwend-Wolfsmilch) – karpažolinių (Euphorbiaceae) šeimos karpažolių (Euphorbia) genties augalas.
Tai vienmetis, 15–40 cm aukščio augalas, visose dalyse turintis pieniškų sulčių. Liemeninė šaknis siekia nuo 50 cm iki 1 m gylį. Stiebas storas, tuščiaviduris, nešakotas. Lapai pražanginiai, pailgi, 2–4 cm ilgio, plačia, buka, dantyta viršūne, gelsvai žali.
Dirvinės karpažolės žiedai pakitę ir visai nepanašūs į daugelio augalų žiedus. Jie labai supaprastėję, vienalyčiai, dažnai ir be apyžiedžio. Į žiedą šiek tiek panašus žiedynas cijatis – su vienu piesteliniu ir keliais kuokeliniais žiedais, kuriuos gaubia taurės pavidalo skraistė. Tarp žalsvai gelsvų skraistės skiaučių dar išauga trumpos, plačios, geltonos nektarinės. Tokie su koteliais žiedynai viršūninių stiebo lapų pažastyse sudaro skėčius. Kartais jie auga dviem aukštais.
Žydi nuo birželio iki rugsėjo mėnesio. Žiedus apdulkina musės. Vaisius – trilypis, 2,5–3,5 mm ilgio, blizgus riešutėlis. Sėklos rudos, su grioveliais, išlieka gyvybingos dirvožemyje daugiau negu 5 metus. Jas išnešioja skruzdėlės.
Kilusi iš pietinės Europos. Dabar paplitusi po visą pasaulį.
Auga laukuose, daržuose, šiukšlynuose, pakelėse, panamėse, gerai supurentame dirvožemyje.
Tai nuodingas augalas, galvijų neėdamas; gali pakenkti kiaulėms, kai jos šeriamos darže išravėta žole. Baltos augalo sultys aitrios, erzina odą, ypač gleivines, nuo jų reikia saugoti akis.
Kartais augalo sultimis gydomos karpos. Maistui ir arbatai tinka jauni lapai, tačiau dėl nuodingumo juos reikia vartoti atsargiai.
Žiedynai
Vaisius
Dirvinė karpažolė (lot. Euphorbia helioscopia, angl. Sun Spurge, vok. Sonnwend-Wolfsmilch) – karpažolinių (Euphorbiaceae) šeimos karpažolių (Euphorbia) genties augalas.
Kroontjeskruid (Euphorbia helioscopia) is een plant uit de wolfsmelkfamilie (Euphorbiaceae). Het is een onbehaarde plant die 10–50 cm hoog wordt. De soort komt voor op akkerland of braakliggend terrein. Door de kleur van de schutblaadjes ziet de plant er geelachtig groen uit.
De plant heeft een cyathium dat bestaat uit een aantal mannelijke bloemen met één meeldraad en één vrouwelijk bloempje omgeven door een omwindsel, dat ovaal en geelgroen is.
De bloemen vormen een scherm met meestal vijf schermstralen. Daaronder bevinden zich brede schutbladen. De bloeitijd is van mei tot de herfst.
De bladeren zijn evenals de schutbladen omgekeerd eirond. Bij de steel zijn de bladeren smaller en aan de top zijn ze getand.
Kroontjeskruid heeft een gladde doosvrucht die bruine zaadjes bevat.
(Nederlandstalige) Wikisource.
Mediabestanden die bij dit onderwerp horen, zijn te vinden op de pagina Euphorbia helioscopia op Wikimedia Commons. Kroontjeskruid (Euphorbia helioscopia) is een plant uit de wolfsmelkfamilie (Euphorbiaceae). Het is een onbehaarde plant die 10–50 cm hoog wordt. De soort komt voor op akkerland of braakliggend terrein. Door de kleur van de schutblaadjes ziet de plant er geelachtig groen uit.
De plant heeft een cyathium dat bestaat uit een aantal mannelijke bloemen met één meeldraad en één vrouwelijk bloempje omgeven door een omwindsel, dat ovaal en geelgroen is.
De bloemen vormen een scherm met meestal vijf schermstralen. Daaronder bevinden zich brede schutbladen. De bloeitijd is van mei tot de herfst.
De bladeren zijn evenals de schutbladen omgekeerd eirond. Bij de steel zijn de bladeren smaller en aan de top zijn ze getand.
Kroontjeskruid heeft een gladde doosvrucht die bruine zaadjes bevat.
Wilczomlecz obrotny, ostromlecz obrotny[2] (Euphorbia helioscopia L.) – gatunek rośliny należący do rodziny wilczomleczowatych. Występuje w stanie dzikim w Afryce Północnej, Azji i Europie[3]. W Polsce pospolity chwast. Archeofit[4]. Znany też jako wilczomlecz piłkowany[5].
Roślina jednoroczna. Kwitnie od kwietnia do września, jest owadopylny (zapylana przez muchówki)[6]. Nasiona posiadające elajosom roznoszone są przez mrówki (myrmekochoria). Siedlisko: pola, ogrody, nieużytki. Preferuje gleby zasadowe. Zachwaszcza przeważnie zboża i warzywa[7]. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla związku (All.) Polygono-Chenopodion[8]. Roślina trująca, zawiera trujący sok mleczny, groźny zwłaszcza dla zwierząt. Zawiera flawonoidy, kauczuk, saponiny, kwas elagowy i kawowy. Liczba chromosomów 2n = 42[4].
Wilczomlecz obrotny, ostromlecz obrotny (Euphorbia helioscopia L.) – gatunek rośliny należący do rodziny wilczomleczowatych. Występuje w stanie dzikim w Afryce Północnej, Azji i Europie. W Polsce pospolity chwast. Archeofit. Znany też jako wilczomlecz piłkowany.
Euphorbia helioscopia é uma espécie de planta com flor pertencente à família Euphorbiaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 459. 1753.[1]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente os seguintes táxones infraespecíficos:[2]
Euphorbia helioscopia é uma espécie de planta com flor pertencente à família Euphorbiaceae.
A autoridade científica da espécie é L., tendo sido publicada em Species Plantarum 1: 459. 1753.
Revormstörel (Euphorbia helioscopia) är en ettårig ört inom törelsläktet och familjen törelväxter. Revormstörelns blomsamling har gula svepeblad som har en fint tandad kant och dess nektarier är ovala, utan hornlika utskott. Växten blir ungefär 40 centimeter hög och blommar från april till juli. Den är mycket giftig[1].
Revormstörel kommer ursprungligen från Europa och är vanlig i Norden. Den återfinns vanligtvis på näringsrik kulturmark, som åkrar, trädgårdsland och ruderatmark. Dess förekomst i Sverige sträcker sig huvudsakligen till Syd- och Mellansverige.
Revorm är en hudåkomma som denna växt sades kunna bota. Växtnamnet Euphorbia betyder äkta näring men är av oklart ursprung, medan helioscopa betyder solskådande[2].
Wikimedia Commons har media som rör Revormstörel.
Revormstörel (Euphorbia helioscopia) är en ettårig ört inom törelsläktet och familjen törelväxter. Revormstörelns blomsamling har gula svepeblad som har en fint tandad kant och dess nektarier är ovala, utan hornlika utskott. Växten blir ungefär 40 centimeter hög och blommar från april till juli. Den är mycket giftig.
Однорічна трав'яниста рослина, висотою до 40 сантиметрів. Циліндричні, прямостоячі, безволосі, розгалужені до вершини, близько 3 мм завтовшки стебла несуть неправильно-яйцеподібні листки, довжиною до близько 2 см. Квітки дрібні, жовто-зелені. Весь період вегетації триває приблизно з березня по листопад, пора розквіту — з квітня по жовтень.
Країни зростання: Північна Африка: Алжир; Єгипет; Лівія; Марокко; Туніс. Кавказ: Вірменія; Азербайджан; Грузія; Росія — Дагестан, Передкавказзя, європейська частина. Азія: Оман; Саудівська Аравія; Ємен; Китай; Японія; Корея; Тайвань; Таджикистан; Туркменістан; Узбекистан; Кіпр; Іран; Ірак; Ізраїль; Йорданія; Ліван; Сирія; Туреччина; Індія; Пакистан; В'єтнам. Європа: Білорусь; Естонія; Латвія; Литва; Молдова; Україна; Австрія; Бельгія; Чехословаччина; Німеччина; Угорщина; Нідерланди; Польща; Швейцарія; Данія; Фінляндія; Ірландія; Норвегія; Швеція; Об'єднане Королівство; Албанія; Болгарія; Колишньої Югославії; Греція; Італія; Румунія; Франція; Португалія [вкл. Мадейра]; Гібралтар; Іспанія [вкл. Канарські острови]. Натуралізований у деяких інших країнах. Росте на пустирях і узбіччях. Вимагає легких ґрунтів, де багато світла і мало вологи.
Сік отруйний, як свіжі, так і висушений. Його екстракт використовується у фармацевтичній промисловості.
Це незавершена стаття про Молочайні.Euphorbia helioscopia là một loài thực vật có hoa trong họ Đại kích. Loài này được Carl von Linné mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Phương tiện liên quan tới Euphorbia helioscopia tại Wikimedia Commons
.jpg){kind=small}
Bài viết về tông Đại kích này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Euphorbia helioscopia là một loài thực vật có hoa trong họ Đại kích. Loài này được Carl von Linné mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Euphorbia helioscopia L., (1753)
Синонимы
Молоча́й-солнцегля́д (лат. Euphórbia helioscópia) — многолетнее травянистое растение; вид рода Молочай (Euphorbia) семейства Молочайные (Euphorbiaceae).
Растение рассеянно-волосистое, особенно наверху, реже голое.
Корень тонкий, веретеновидный.
Стебли в числе 1—30, (5)10—35(50) см высотой, 1—4 мм толщиной, прямостоячие или раскидистые, простые, зелёного или красноватого цвета, у основания с рубчиками от опавших листьев.
Стеблевые листья мягкие, очерёдные, из клиновидного основания обратнояйцевидные или лопатчатые, к основанию суженные в короткий черешок, 8—28 мм длиной, 5—13 мм шириной, тупые или усечённые, нередко с выемкой, на конце мелкозубчатые, по бокам цельнокрайние, голые, с одной жилкой.
Верхушечные цветоносы в числе пять, 0,5—4 (реже до 8,5) см длиной, на конце трёхраздельные, а затем ещё от одного до трёх раз двураздельные. Листочки обёртки с формой стеблевых листьев, но более крупные, 1—3 см длиной, 7—25 мм шириной; листочки обёрточек нижние по три, подобные верхним стеблевым листьям, нижние же по два, округлые или эллиптические; бокальчик колокольчатый, 1,5—2,5 мм в диаметре, снаружи голый, внутри слегка пушистый, с продолговатыми бахромчатыми лопастями. Нектарники поперечно-эллиптические, зеленоватые. Столбики почти свободные, двунадрезанные. Цветёт с апреля по август. Формула цветка: 
∗ P 0 A 1 G 0 {displaystyle ast P_{0};A_{1};G_{0}} 
∗ P 0 A 0 G ( 3 _ ) {displaystyle ast P_{0};A_{0};G_{({underline {3}})}} 
Плод — реповидный трёхорешник, 2,5—3,5 мм длиной, 3,4 мм шириной, глубоко трёхбороздчатый, с гладкими, округлёнными лопастями. Семена яйцевидные, 1,5—2 мм длиной, бурые, густо-сетчато-ямчатые, на конце сплюснутые и заострённые, с внутренней стороны с дисковидным, поперечно-продолговатым, вертикальным придатком.
Вид описан из Европы, с возделываемых полей.
Европа: Дания, Финляндия, Ирландия, Норвегия, Швеция, Великобритания, Австрия, Бельгия, Чехословакия, Германия, Венгрия, Нидерланды, Польша, Швейцария, Албания, Болгария, Югославия, Греция (включая Крит), Италия (включая Сардинию, Сицилию), Румыния, Франция (включая Корсику), Португалия, Испания (включая Балеарские острова); территория бывшего СССР: Белоруссия, Эстония, Латвия, Литва, Молдавия, Европейская часть России, Украина (включая Крым), Кавказ (Армения, Азербайджан, Грузия, Предкавказье, Дагестан), Средняя Азия (Таджикистан, Туркмения, Узбекистан); Азия: Арабские Эмираты, Кипр, Иран, Ирак, Израиль, Иордания, Ливан, Сирия, Турция, Китай, Япония (Хонсю, Кюсю, Шикоку), Корея, Тайвань, Индия, Пакистан (запад), Вьетнам; Северная Африка: Алжир, Египет, Марокко, Тунис, Ливия; Макронезия: Мадейра, Канарские острова, как заносное на Азорских островах[3].
Растёт в садах, на огородах и полях, по обочинам дорог, канавам, реже на залежах как сорное растение.
Молоча́й-солнцегля́д (лат. Euphórbia helioscópia) — многолетнее травянистое растение; вид рода Молочай (Euphorbia) семейства Молочайные (Euphorbiaceae).
泽漆（学名：Euphorbia helioscopia）为大戟科大戟属的植物。
二年生草本植物，含有乳汁。匙形或狭倒卵形叶子，边缘有细锯齿；春夏开花，具有大戟科特有的杯状花序。
分布于欧亚大陆、北非以及中国大陆的广布全国等地，生长于海拔50米至3,800米的地区，常生长在荒野、路旁、山沟以及山坡，目前已由人工引种栽培。
以茎、叶入药，性微寒，味苦辛，小毒，功能利水消肿、化痰散结、杀虫，主治水肿腹胀、瘰疬结核、肺热咳喘等症。
五朵云，五灯草，五风草（别名）
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 
トウダイグサ（燈台草、学名: Euphorbia helioscopia）は、日本では本州以南に広く分布し、日当たりのよい荒地や畑などに生える二年草。
草丈は20 cm-30 cm程度。葉のつきかたに特徴があり、茎の中程の葉はヘラ型で互生するが、茎の頂部の葉は丸みの強いヘラ型の葉を5枚ずつ輪生する。茎の頂部からは放射状に花茎を伸ばす。花期は4月-6月。苞葉の中に黄色い花を複数つける。苞葉は椀状で、その中に黄色い花がある様が、燈火の皿に見立てて和名がある。茎や葉を傷つけると白い乳液を出す。全草にわたり有毒である。
등대풀(燈臺-)은 대극과에 속하는 식물이다. 택칠(澤漆) 혹은 오풍초라 불리기도 한다. 두해살이풀로서 높이는 30cm 가량이다. 줄기는 뭉쳐서 곧게 자라는데, 자르면 흰색의 유즙이 나온다. 잎은 잎자루가 없으며, 줄기 아랫부분에서는 드물게 어긋나는 데 비해, 윗부분의 줄기가 나뉜 부분에서는 큰 4개의 잎이 돌려나 있다. 꽃은 황록색으로, 5월경이 되면 단지 모양의 총포 속에 1개의 암꽃과 몇 개의 수꽃이 가는 자루에 붙어서 피어난다. 이때, 수꽃·암꽃은 모두 1개의 수술과 암술을 차지고 있으며 꽃잎은 없는데, 이러한 꽃차례를 특히 배상꽃차례라고 한다. 열매는 공 모양의 삭과로, 안이 3개의 방으로 나뉘어 있으며, 익으면 벌어지게 된다. 약재로 쓰인다.
한반도에서는 주로 남부지역에 분포하며, 높이는 40cm 정도까지 자란다. 꽃은 노란색으로 배상꽃차례로 달린다. 줄기를 자르면 흰즙이 나오는데 유독한 성분을 갖고 있다. 사포닌이 들어 있어 약재로 이용되기도 한다.
