Brachypelma és un gènere d'aranyes migalomorfs de la família Theraphosidae que inclou diverses espècies de taràntules pròpies d'Amèrica Central.
Brachypelma és un gènere d'aranyes migalomorfs de la família Theraphosidae que inclou diverses espècies de taràntules pròpies d'Amèrica Central.
Rod sklípkanů Brachypelma byl vytvořen v roce 1891 francouzským arachnologem Eugènem Simonem (30. dubna 1848 - 17. listopadu 1924) a zahrnoval nejprve jen jeden druh Brachypelma emilia, který byl doposud klasifikován jako Mygale emilia. O několik let později, v roce 1903, tento rod další významný arachnolog Pocock rozšířil o 4 další druhy, které sem přeřadil z rodu Eurypelma. Jednalo se o druhy B. albiceps, B. pallidum, B. smithi a B. vagans. V současnosti je do rodu Brachypelma řazeno 21 druhů, vyskytujících se v Mexiku a Střední Americe. Nedávná revize rodu pomocí nástrojů molekulární biologie ovšem naznačuje, že tento počet nemusí být konečný. Je pravděpodobné, že druhy B. smithi a B. annitha, které jsou si vzhledově velmi podobné, vlastně nejsou samostatné druhy, ale jen různé formy B.smithi[1].
Atraktivní vzhled sklípkanů tohoto rodu vedl v osmdesátých a devadesátých letech 20. století k prudce narůstajícímu zájmu chovatelů zejména v USA, Číně a v Evropě. Sklípkani byli do té doby místními obyvateli likvidováni na potkání, jejich nory byly často vypalovány. Když však místní zjistili, že se dají dobře zpeněžit, začali být ve velkých množstvích odchytáváni a prodáváni na místních tržištích a vyváženi do celého světa. To vedlo k poklesu jejich populací v některých oblastech a proto byl celý rod Brachypelma zařazen na seznam druhů chráněných Úmluvou o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (zkráceně CITES).
Odchyt v přírodě byl sice omezen, ovšem zemědělci se opět vrátili k ničení nor a zabíjení sklípkanů v přírodě. Nepovolený odchyt a pašování z Mexika však údajně stále pokračuje[1]. Tito sklípkani se v zajetí poměrně snadno rozmnožují, takže populace chované v zajetí jsou velké a stabilní. Časté a úspěšné odchovy vedly ke snížení cen sklípkanů a podstatné zlepšení jejich dostupnosti. Často však dochází k příbuzenskému křížení, které snižuje variabilitu chovaných jedinců a pravděpodobně povede k jejich degeneraci. Občas také dochází ke křížení blízce příbuzných druhů, někdy nevědomky, jindy záměrně, což genetickou variabilitu sklípkanů držených v chovech degraduje ještě více. Regulace CITES je proto často vnímána jako kontraproduktivní a nesmyslná, neboť sice brání vývozu a mezinárodnímu obchodu se sklípkany rodu Brachypelma, ale nechrání pavouky na původních lokalitách a zároveň výrazně omezuje možnosti chovatelů udržet variabilitu a čistotu genofondu.
Toxicita
Většina pavouků patří mezi aktivní lovce, kteří usmrcují nebo paralyzují svou kořist jedem produkovaným v jedových žlázách. Do těla kořisti je vypouštěn kanálky v drápcích chelicer. Pavoučí jedy jsou evolučně vyvinuty především pro lov kořisti vhodné velikosti, tzn. především jiných bezobratlých. Pro vyšší obratlovce a člověka tak nejsou životně nebezpečné, nehledě na to, že množství jedu produkované drobným pavoukem je velmi malé. Toto platí i pro sklípkany, u nichž je produkce jedu vzhledem k jejich velikosti pochopitelně větší. Přesto ani sklípkany rodu Brachypelma nepovažujeme za nebezpečné živočichy. Jejich kousnutí však může být dosti bolestivé a v některých případech může vést ke zdravotním komplikacím vyžadujícím zásah lékaře. Kousnutí bývá provázeno křečemi a otoky, které mohou přetrvávat v řádu dní až týdnů. Většina sklípkanů rodu Brachypelma jsou téměř neagresivní. Pokud se sklípkan cítí v nebezpečí, či má špatné podmínky pro život, ve většině případů vystřeluje chloupky nacházející se na jeho zadečku. Pokud však sklípkana dostatečně vyprovokujete je velmi malá šance že vás kousne.
V jedu sklípkanů rodu Brachypelma byla identifikována celá řada toxinů, zahrnujících nízkomolekulární látky, peptidy a proteiny. Jednotlivé složky jedu mají odlišně funkce, jako např. paralýza, aktivace nebo inhibice iontových kanálů a receptorů. V pavoučím jedu bylo identifikována více než 500 bioaktivních peptidů s molekulovou hmotnou nižší než 10 kDa. V jedu B. albopilosum byl například nedávno identifikován neurotoxický peptid brachyin[2]. Je tvořem 41 aminokyselinami a vykazuje silný toxický účinek na šváby. U pokusných myší vyvolává brachyin analgetické účinky. Je také omezeně schopen zastavovat dělení nádorových buněk v kultuře. Jiné peptidové toxiny izolované z jedu B. albiceps a B. smithi zase vykazovaly insekticidní aktivitu a způsobovaly nekrózu hmyzích buněk[3][4].
Obrázky, zvuky či videa k tématu Brachypelma ve Wikimedia Commons
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy. Rod sklípkanů Brachypelma byl vytvořen v roce 1891 francouzským arachnologem Eugènem Simonem (30. dubna 1848 - 17. listopadu 1924) a zahrnoval nejprve jen jeden druh Brachypelma emilia, který byl doposud klasifikován jako Mygale emilia. O několik let později, v roce 1903, tento rod další významný arachnolog Pocock rozšířil o 4 další druhy, které sem přeřadil z rodu Eurypelma. Jednalo se o druhy B. albiceps, B. pallidum, B. smithi a B. vagans. V současnosti je do rodu Brachypelma řazeno 21 druhů, vyskytujících se v Mexiku a Střední Americe. Nedávná revize rodu pomocí nástrojů molekulární biologie ovšem naznačuje, že tento počet nemusí být konečný. Je pravděpodobné, že druhy B. smithi a B. annitha, které jsou si vzhledově velmi podobné, vlastně nejsou samostatné druhy, ale jen různé formy B.smithi.
Atraktivní vzhled sklípkanů tohoto rodu vedl v osmdesátých a devadesátých letech 20. století k prudce narůstajícímu zájmu chovatelů zejména v USA, Číně a v Evropě. Sklípkani byli do té doby místními obyvateli likvidováni na potkání, jejich nory byly často vypalovány. Když však místní zjistili, že se dají dobře zpeněžit, začali být ve velkých množstvích odchytáváni a prodáváni na místních tržištích a vyváženi do celého světa. To vedlo k poklesu jejich populací v některých oblastech a proto byl celý rod Brachypelma zařazen na seznam druhů chráněných Úmluvou o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (zkráceně CITES).
Odchyt v přírodě byl sice omezen, ovšem zemědělci se opět vrátili k ničení nor a zabíjení sklípkanů v přírodě. Nepovolený odchyt a pašování z Mexika však údajně stále pokračuje. Tito sklípkani se v zajetí poměrně snadno rozmnožují, takže populace chované v zajetí jsou velké a stabilní. Časté a úspěšné odchovy vedly ke snížení cen sklípkanů a podstatné zlepšení jejich dostupnosti. Často však dochází k příbuzenskému křížení, které snižuje variabilitu chovaných jedinců a pravděpodobně povede k jejich degeneraci. Občas také dochází ke křížení blízce příbuzných druhů, někdy nevědomky, jindy záměrně, což genetickou variabilitu sklípkanů držených v chovech degraduje ještě více. Regulace CITES je proto často vnímána jako kontraproduktivní a nesmyslná, neboť sice brání vývozu a mezinárodnímu obchodu se sklípkany rodu Brachypelma, ale nechrání pavouky na původních lokalitách a zároveň výrazně omezuje možnosti chovatelů udržet variabilitu a čistotu genofondu.
Toxicita
Většina pavouků patří mezi aktivní lovce, kteří usmrcují nebo paralyzují svou kořist jedem produkovaným v jedových žlázách. Do těla kořisti je vypouštěn kanálky v drápcích chelicer. Pavoučí jedy jsou evolučně vyvinuty především pro lov kořisti vhodné velikosti, tzn. především jiných bezobratlých. Pro vyšší obratlovce a člověka tak nejsou životně nebezpečné, nehledě na to, že množství jedu produkované drobným pavoukem je velmi malé. Toto platí i pro sklípkany, u nichž je produkce jedu vzhledem k jejich velikosti pochopitelně větší. Přesto ani sklípkany rodu Brachypelma nepovažujeme za nebezpečné živočichy. Jejich kousnutí však může být dosti bolestivé a v některých případech může vést ke zdravotním komplikacím vyžadujícím zásah lékaře. Kousnutí bývá provázeno křečemi a otoky, které mohou přetrvávat v řádu dní až týdnů. Většina sklípkanů rodu Brachypelma jsou téměř neagresivní. Pokud se sklípkan cítí v nebezpečí, či má špatné podmínky pro život, ve většině případů vystřeluje chloupky nacházející se na jeho zadečku. Pokud však sklípkana dostatečně vyprovokujete je velmi malá šance že vás kousne.
V jedu sklípkanů rodu Brachypelma byla identifikována celá řada toxinů, zahrnujících nízkomolekulární látky, peptidy a proteiny. Jednotlivé složky jedu mají odlišně funkce, jako např. paralýza, aktivace nebo inhibice iontových kanálů a receptorů. V pavoučím jedu bylo identifikována více než 500 bioaktivních peptidů s molekulovou hmotnou nižší než 10 kDa. V jedu B. albopilosum byl například nedávno identifikován neurotoxický peptid brachyin. Je tvořem 41 aminokyselinami a vykazuje silný toxický účinek na šváby. U pokusných myší vyvolává brachyin analgetické účinky. Je také omezeně schopen zastavovat dělení nádorových buněk v kultuře. Jiné peptidové toxiny izolované z jedu B. albiceps a B. smithi zase vykazovaly insekticidní aktivitu a způsobovaly nekrózu hmyzích buněk.
Brachypelma ist eine mittelamerikanische Gattung von 18 bodenbewohnenden Vogelspinnen-Arten (Stand: April 2017).[1] Diese Vogelspinnenarten sind meist sehr farbenreich gezeichnet und sind deshalb bei Terrarienhaltern sehr beliebt. Alle Vertreter dieser Gattung sind heute per CITES-Anhang II geschützt.
Brachypelma-Arten haben meist einen fast schwarzen bis gelborangen Körper und orangebraune bis gelbe Haare. Die Beine sind oft lebhaft braun, orange, rot oder gelb gefärbt. Die Gattung zeichnet sich durch federartige Haare am Trochanter und an der Unterseite des Femur aus.
Spinnen der Gattung Brachypelma kommen in Mittelamerika von der mexikanischen Pazifik- und Golfküste bis nach Costa Rica vor. Sie legen im Schutz von Vegetation oder Steinen Erdbauten an, die sie in längeren Ruhephasen mit einem Pfropf verschließen, der aus mit Spinnenseide verbundener Erde und Laub besteht. Nach einem horizontalen Gang folgt die Häutungskammer, aus der ein vertikaler Gang in eine Fress- und Ruhekammer führt.
Die Häutung findet am Ende der Trockenzeit von Juni bis September statt. Männchen erreichen die Geschlechtsreife mit sieben bis acht Jahren und leben nach der letzten Häutung selten mehr als ein Jahr, Weibchen können nach dem Erreichen der Geschlechtsreife mit neun bis zehn Jahren bis zu zehn weitere Jahre leben.
Aufgrund ihrer auffälligen Färbungen und der relativ einfachen Haltung sind Spinnen der Gattung Brachypelma beliebte Terrarientiere. Wegen der Habitatvernichtung sowie der sehr hohen Verlustrate der Tiere bis zur Geschlechtsreife wurden alle Arten der Gattung in den CITES-Anhang II aufgenommen.[2] Das heißt, dass der Im- und Export der Tiere genehmigt werden muss.
Zu der Gattung gehören 18 Arten (Stand: April 2017).[1] Der Arachnologe Jan-Peter Rudloff teilt sie aufgrund der Färbungen in zwei Gruppen ein. Sie haben keine taxonomisch weiteren Merkmale und sind deshalb keine kladistischen Gruppen. Die Vagans-Gruppe hat Ähnlichkeiten mit Brachypelma vagans. Sie haben eine gleichmäßige, dunkle bis schwarze Grundfärbung. Die Arten in der Emilia-Gruppe haben Ähnlichkeiten mit Brachypelma emilia. Sie haben unterschiedlich gefärbte Körperteile und häufig gebänderte Extremitäten.[3]
Zur Vagans-Gruppe gehören folgende 10 Arten:[3][4]
sehr wahrscheinlich gehört auch Aphonopelma baergi in diese Gruppe, die zwar im World Spider Catalog immer noch in der Gattung Aphonopelma geführt wird.[4]
Die Arten B. epicureanum, B. kahlenbergi, B. sabulosum, B. vagans können als Vogelspinnen mit schwarzer Grundfärbung und längeren roten Haaren auf dem Opisthosoma charakterisiert werden. Sie können dadurch leicht miteinander verwechselt werden. Für die taxonomische Unterscheidung müssen daher immer noch zusätzliche Kriterien herangezogen werden, wie beispielsweise Form und Aussehen der Geschlechtsteile. Ebenso kann der genaue Fundort Hinweise zur Artbestimmung geben.
Brachypelma vagans
Brachypelma albopilosum
Zur Emilia-Gruppe gehören folgende sieben Arten:[3]
Eigentlich gehört auch Brachypelma hamorii in diese Gruppe, wobei der eigenständige Artstatus durch Rudloff bestritten wird. Er vermutet, dass es sich hier um ein Juniorsynonym von B. smithi handelt. Der Artstatus wurde 2017 von Mendoza und Francke bestätigt.[5]
Brachypelma auratum
Brachypelma boehmei
Brachypelma emilia
Brachypelma klaasi
Brachypelma smithi
Nicht in Gruppen eingeordnet sind folgende zwei Arten:[3]
Bei B. albiceps war die Gattungszuordnung lange Zeit umstritten, da sie starke Ähnlichkeiten zur Gattung Aphonopelma aufweist. Sie wird seit 2005 im World Spider Catalog nun wieder als Brachypelma geführt. Bei B. andrewi ist der Holotyp verschollen und die Herkunft ist unklar, weshalb der Artstatus zweifelhaft ist.
Brachypelma ist eine mittelamerikanische Gattung von 18 bodenbewohnenden Vogelspinnen-Arten (Stand: April 2017). Diese Vogelspinnenarten sind meist sehr farbenreich gezeichnet und sind deshalb bei Terrarienhaltern sehr beliebt. Alle Vertreter dieser Gattung sind heute per CITES-Anhang II geschützt.
Brachypelma is a genus of spiders in the family Theraphosidae (tarantulas). They may have bodies up to 6 cm (2+1⁄4 in) long with legs of similar or greater lengths. Some species have brightly colored legs, with red or orange marks and rings.
The taxonomy of the genus and its species has been the subject of considerable debate. In 2020, the genus was split, with a group of species (the "red rump" tarantulas) being moved to a new genus, Tliltocatl. As now circumscribed, the genus Brachypelma is found only in Mexico. Many species of both genera are popular with tarantula keepers as pets; the females in particular are long lived. All species are protected, and trade is regulated under CITES. Although they are bred in captivity, they continue to be exported in large numbers. Members of the reduced genus Brachypelma (the "red leg" group) are considered to be in most urgent need of further conservation efforts.
Members of the family Theraphosidae, the tarantulas, to which Brachypelma belongs, are generally large compared to other spiders, and are commonly seen as "objects of dread". Tarantulas do not use webs for capturing their prey, relying on their venom and their size and strength.[3] Brachypelma species are noted for their large size, colorfulness and docility in captivity.[4] Larger species of Brachypelma, such as B. smithi, have body lengths in the approximate range 45–60 mm (1+3⁄4–2+1⁄4 in) with legs up to 70 mm (2+3⁄4 in) long. Females on average have longer bodies than males but shorter legs.[5]
Species have bright red markings on their legs. B. boehmei has been described as the "most gorgeous" species of the genus.[4] The parts of the legs closest to the body are black, then three segments (the patellae, tibiae and metatarsi) are bright orange-yellow, followed by black tarsi. Although brightly colored, Brachypelma species are cryptic when in their native habitat.[6]
The distribution of hairs on the legs and palp and the shape of the male and female genitalia are the diagnostic features of the genus. In common with species of Tliltocatl, the prolateral (forward facing) surface of the trochanter and femur of the first leg and the retrolateral surface of the pedipalp have plumose hairs, and there is no pad of plumose hairs on the femur of the fourth leg. The male palpal bulb has a flattened, spoon-shaped embolus; females have fused spermathecae, with a flat cross-section.[7] Brachypelma can be distinguished from Tliltocatl by presence of the red or orange patterns on the legs of all species except B. albiceps, which can be recognized by the golden yellow carapace. Brachypelma species lack spines on the patellae of the pedipalps and legs, unlike Tliltocatl species. The shape of the genitalia differs between the genera; the apex of the male palpal bulb is shorter in Brachypelma and the female spermatheca baseplate is more strongly developed and hardened.[8]
Brachypelma boehmei
Tliltocatl cf. sabulosum
All the species of Brachypelma that have been studied in detail live in burrows. These have a single entrance, a little larger than the spider, opening into a horizontal tunnel that usually leads to two chambers: one where it molts and one where it rests and consumes its prey. The entrance is blocked with material, such as soil and leaves, bound together by silk when the spider is inactive for significant length of time; otherwise the entrance is open with some silk visible.[6] North American tarantulas like Brachypelma are "sit and wait" predators, seizing prey passing by the burrow entrance.[9]
Compared to related genera, Brachypelma species are long-lived. The maximum life-span recorded in two Berlin zoos was 12 years for Brachypelma annitha (now a synonym of B. smithi).[10] In the wild, females take around 9–10 years to reach maturity, but can then live for another 10 years.[6] Males can take 7–8 years to reach maturity, afterwards usually dying within a year,[6] probably because when mature they actively seek mates and rarely feed while doing so, whereas females remain around their burrows.[10]
Studies on species in the wild showed that pre-adult and adult spiders molt towards the end of the dry season, which lasts from June to November. After their last molt, adult males search for females, travelling in the daytime, particularly in the morning and evening. Females produce an egg sac before they molt. The eggs hatch a few weeks before the rainy season begins.[6] The spiderlings molt every two weeks for the first few months, then less frequently as they mature. A full-grown Brachypelma may molt as infrequently as once a year.
The genus Brachypelma was erected by Eugène Simon in 1891 for the species Mygale emilia, originally described in 1856.[1][2] Brachypelma is derived from the Greek βραχύϛ (brachys), meaning 'short' and πέλμα (pelma) meaning 'the sole of the foot'. However, arachnologists have conventionally taken pelma to refer to the tarsal scopula, producing the overall meaning '(with) short scopula'.[11] (See also Tarantula § The element pelma in genus names.)
The genus has not always been recognized. In 1897, Frederick Pickard-Cambridge considered Brachypelma to be a synonym of Eurypelma, regarding the two as not distinct from one another.[12] (Eurypelma is now a synonym of Avicularia.) In 1903, Reginald Pocock recognized Brachypelma, listing four species and noting that there were more.[13] Other arachnologists, like Robert Raven in his 1985 monograph of Mygalomorphae, treated Brachypelma as a synonym of Euathlus.[14] In 1992, Günter Schmidt clarified the difference between Euathlus and Brachypelma,[15] resulting in the latter's acceptance as a distinct genus.[1]
The genus Brachypelmides, erected by Schmidt and Krause in 1994, is considered a synonym of Brachypelma by some sources, including the World Spider Catalog, although this has been rejected by Schmidt.[1] When broadly defined, Brachypelma is distinguished from related genera by the plumose setae (hairs) on the prolateral (forward-facing) side of the trochanter and femur of the first leg and on the retrolateral (outward-facing) side of the pedipalp.[5]
A 2017 study concluded that the genus Brachypelma as then circumscribed was not monophyletic, and that only eight "red leg" species belong in Brachypelma sensu stricto, the remaining species (the "red rump" group) being misplaced.[16] In 2020, they were transferred to the new genus Tliltocatl.[8]
In 2017, Mendoza and Francke applied DNA barcoding to some Mexican species of Brachypelma. In this approach, a portion of about 650 base pairs of the mitochondrial gene cytochrome oxidase I (COI) is used, primarily to identify existing species, but also sometimes to support a separation between species. One cladogram resulting from the DNA barcodes is shown below. Although B. hamorii and B. smithi are very similar in external appearance and have not always been treated as separate species, they are clearly distinguished by their DNA barcodes.[5] All the species in the cladogram below belong to Brachypelma sensu stricto (the "red leg" group).[16]
In 2017, Steven Turner and colleagues reported on a phylogenetic analysis of the family Theraphosidae based on mitochondrial DNA. A cladogram based on Bayesian analysis of a sample within their proposed tribe Theraphosini is shown below,[16] with current genus names added.
other genera, including Aphonopelma groups 3 and 4
Aphonopelma group 2
"Red rump" Brachypelma = Tliltocatl
"Red leg" Brachypelma = Brachypelma s.s.
Aphonopelma group 1
The cladogram shows that the genus Brachypelma as then circumscribed was not monophyletic, but fell into two distinct clades. All analyses supported the view that Brachypelma (along with Aphonopelma) was made up of deeply divergent subgroups. Detailed analysis further suggested that the species in the "red rump" group were closely related, with several supposed species, particularly those labeled "Brachypelma vagans" (now Tliltocatl vagans) not being monophyletic. The authors cautioned that the necessary use of specimens obtained through the commercial pet trade meant that their exact geographical origins were often unknown, leading to uncertainty as to their identification.[16] Subsequently, a new genus Tliltocatl, was erected for the "red rump" group.[8]
As of March 2020, the World Spider Catalog accepted only the species listed below. All other species formerly placed in Brachypelma have been transferred to other genera, most to Tliltocatl.[1]
Two species have been moved to the genus Sericopelma:[1]
All the species remaining in Brachypelma are found in Mexico.[1] Within Mexico, the largest number of species are found along the Pacific coast.[6] The majority of species are restricted to small endemic ranges in this area.[16]
There is uncertainty over both the distribution of some Brachypelma species and their identity. Stuart Longhorn has criticized several arachnologists, including Günter Schmidt, for describing new species based on pet-trade specimens without accurate locations, resulting in vague or inaccurate distributions. He argues that locality information is vital for "scientific rigor", since without it important questions relating to the identity of species cannot be answered.[17] Steven Turner and colleagues have also noted difficulties in identification resulting from the use of imprecisely sourced pet-trade specimens.[16]
Habitat destruction and collection for the pet trade have led to these spiders being among the few arthropods protected under international Convention on International Trade of Endangered Species rules. In 1985, B. smithi (then not distinguished from B. hamorii) was placed on CITES Appendix II, and in 1994, all remaining Brachypelma species were added.[18] Large numbers of Mexican tarantulas caught in the wild continue to be smuggled out of Mexico. It is reported that at least 3,000 specimens of Mexican tarantulas were sent to the United States or Europe a few years prior to 2017, most of which were Mexican red knee tarantulas (B. hamorii and B. smithi).[5] Turner and colleagues suggest that members of Brachypelma s.s. (their "red leg" group), which have small ranges and are slow to mature and reproduce, should be the focus of urgent conservation measures, with threats to species in the genus Tliltocatl (their "red rump" group) possibly being downgraded.[16]
Brachypelma species are docile tarantulas[19] which are easy to keep in a terrarium. The best-known species in this genus are the Mexican red knee tarantulas B. hamorii and B. smithi, as well as B. boehmi, the Mexican fireleg. They feed on smaller invertebrates and occasionally vertebrates, but while insects are the norm, they may also eat lizards or frogs. These species, like most tarantulas, are cannibalistic, so in captivity, individuals must be kept alone, though brief captive introductions of a mate for breeding purposes can prove unproblematic, so long as they are separated once mating has occurred.
Large spiders used in Hollywood movies (e.g., Indiana Jones series, The Mummy Returns) are often Brachypelma hamorii or Brachypelma emilia because they are very docile, though the much less expensive and only moderately more aggressive Chilean rose tarantula is frequently used, as well. While it is almost unheard of for a Brachypelma to bite a human, they are quick to kick urticating hairs in self-defense, though their hairs can be less irritating than those of other species, especially the goliath birdeater.
Brachypelma is a genus of spiders in the family Theraphosidae (tarantulas). They may have bodies up to 6 cm (2+1⁄4 in) long with legs of similar or greater lengths. Some species have brightly colored legs, with red or orange marks and rings.
The taxonomy of the genus and its species has been the subject of considerable debate. In 2020, the genus was split, with a group of species (the "red rump" tarantulas) being moved to a new genus, Tliltocatl. As now circumscribed, the genus Brachypelma is found only in Mexico. Many species of both genera are popular with tarantula keepers as pets; the females in particular are long lived. All species are protected, and trade is regulated under CITES. Although they are bred in captivity, they continue to be exported in large numbers. Members of the reduced genus Brachypelma (the "red leg" group) are considered to be in most urgent need of further conservation efforts.
Brachypelma es un género de arañas migalomorfas de la familia Theraphosidae que incluye varias especies de tarántulas de la costa pacífica de México.[1]
Se cree que el género es originario del territorio que comprende México. Son dóciles tarántulas con individuos fáciles de criar en un terrario. Las especies más famosas del género son Brachypelma smithi (tarántula de anillos rojos), Brachypelma albopilosum, Brachypelma boehmei, y Brachypelma vagans.
Se alimentan generalmente de insectos, aunque su dieta llega a incluir también lagartijas y ranas. Como es típico en la mayoría de especies de araña, practican canibalismo en su medio natural y en cautiverio. Por esta razón, se recomienda a los criadores mantener a cada individuo aislado.[cita requerida]
Brachypelma verdezi había sido previamente malidentificada como Brachypelma pallidum.
Son de crecimiento excepcionalmente lento y tienen larga vida. En la puesta ponen de 100 a 600 huevos, las arañuelas mudan cada dos semanas en los primeros pocos meses, luego van disminuyendo la frecuencia hacia la madurez. Una Brachypelma adulta muda infrecuentemente una vez al año. Estas tarántulas llegan a la madurez sexual a los cinco años.[cita requerida]
Grandes arañas usadas en filmes de Hollywood (p. ej. Indiana Jones, The Mummy Returns) son normalmente Brachypelma smithi o Brachypelma emilia debido a su gran docilidad; también se usa con frecuencia Grammostola rosea.[cita requerida]
Brachypelma es un género de arañas migalomorfas de la familia Theraphosidae que incluye varias especies de tarántulas de la costa pacífica de México.
Se cree que el género es originario del territorio que comprende México. Son dóciles tarántulas con individuos fáciles de criar en un terrario. Las especies más famosas del género son Brachypelma smithi (tarántula de anillos rojos), Brachypelma albopilosum, Brachypelma boehmei, y Brachypelma vagans.
Se alimentan generalmente de insectos, aunque su dieta llega a incluir también lagartijas y ranas. Como es típico en la mayoría de especies de araña, practican canibalismo en su medio natural y en cautiverio. Por esta razón, se recomienda a los criadores mantener a cada individuo aislado.[cita requerida]
Brachypelma verdezi había sido previamente malidentificada como Brachypelma pallidum.
Brachypelma Theraphosidae familiako generoa da, hainbat tarantula espezie barnean biltzen dituena.[1]
Brachypelma Theraphosidae familiako generoa da, hainbat tarantula espezie barnean biltzen dituena.
Brachypelma est un genre d'araignées mygalomorphes de la famille des Theraphosidae[1].
Les espèces de ce genre sont endémiques du Mexique[1].
Les espèces de ce genre sont connues pour leur croissance lente et leur longue durée de vie[2].
Selon World Spider Catalog (version 21.0, 18/03/2020)[3] :
Ce genre a été démembré avec l'érection du genre Tliltocatl par Mendoza et Francke en 2020[4].
Brachypelma est un genre d'araignées mygalomorphes de la famille des Theraphosidae.
Brachypelma is een geslacht van spinnen uit de familie vogelspinnen (Theraphosidae). De spinnen uit het geslacht kunnen 15 cm lang worden.
De meeste soorten van dit geslacht leven in Centraal-Amerika (Mexico, Honduras, Guatemala, ...). Ze leven in halfwoestijnen, maar kunnen ook in nattere gebieden overleven, waardoor ze zeer geliefd zijn om in een terrarium te houden. De optimale temperatuur bedraagt rond de 26 °C en de luchtvochtigheid ongeveer 60%.
Deze vogelspinnen voeden zich met alle soorten dieren, kleiner dan zichzelf. Ze eten voornamelijk insecten (kevers, sprinkhanen, krekels, ...), maar kunnen ook kleine zoogdieren, zoals kleine muizen verorberen.
De meeste soorten uit dit geslacht zijn niet agressief. Ze zullen hoogstens met brandharen strooien, die bij aanraking met de huid jeuk en ook hoest kunnen veroorzaken. Slechts een paar soorten (waaronder de Brachypelma mesomelas en de Brachypelma angustum) kunnen agressiever uitvallen en zullen sneller bijten. Een beet van een Brachypelma-soort is weinig schadelijk en zal hoogstens jeuk en zwellingen met zich meebrengen. Toch wordt steeds aangeraden deze dieren niet te veel vast te nemen, maar ze in hun terrarium te laten zitten.
De volgende soorten zijn bij het geslacht ingedeeld:[1]
Brachypelma is een geslacht van spinnen uit de familie vogelspinnen (Theraphosidae). De spinnen uit het geslacht kunnen 15 cm lang worden.
Brachypelma er en slekt av edderkopper i gruppen fugleedderkopper (Theraphosidae).
Brachypelma er store fargerike fugleedderkopper, noen er sjeldne og mange er ettertraktet som kjæledyr. For noen sjeldne arter utgjør kjæledyr-handelen en trussel, siden store mengder av de disse dyrene blir samlet inn. Derfor er de fredet og det er ikke lovlig å handle med viltfangede eksemplarer.
Brachypelma er en slekt av edderkopper i gruppen fugleedderkopper (Theraphosidae).
Brachypelma er store fargerike fugleedderkopper, noen er sjeldne og mange er ettertraktet som kjæledyr. For noen sjeldne arter utgjør kjæledyr-handelen en trussel, siden store mengder av de disse dyrene blir samlet inn. Derfor er de fredet og det er ikke lovlig å handle med viltfangede eksemplarer.
Multimedia w Wikimedia Commons Brachypelma – rodzaj ptaszników naziemnych występujących w Ameryce Środkowej i Ameryce Południowej. Zamieszkują zarówno wilgotne lasy tropikalne, jak i rejony półpustynne (okolice Meksyku). Są to masywne ptaszniki, osiągają 5–8 cm długości samego ciała. Charakteryzuje je aktywność nocna, i zazwyczaj w nocy opuszczają swoje wykopane w ziemi norki w poszukiwaniu pożywienia. Chętnie też wprowadzają się do nor wykopanych przez gryzonie. Miejsca w których żyją są dosyć ciepłe (22–29 °C), jednak mają zróżnicowaną wilgotność. W przypadku ptaszników zamieszkujących półpustynne obszary wilgotność ta nie będzie wyższa niż 50–60%. Natomiast u zwierząt żyjących w dżungli niejednokrotnie jest ona wyższa niż 80%. Ptaszniki z rodzaju Brachypelma są długowieczne i nierzadko notuje się długość życia u samicy 19–20 lat. Samiec umiera zwykle po roku od ostatniego linienia, co najczęściej ma miejsce po około 3 latach od wyklucia. Zwierzęta te w naturze odżywiają się bezkręgowcami (zaczynając od larw owadów, karaczanów, szarańczy i świerszczy, a kończąc na przedstawicielach własnego gatunku). W skład ich diety wchodzą też kręgowce, tj. myszy, jaszczurki, a nawet młode wężyki.
Cały rodzaj Brachypelma jest objęty CITES oraz ochroną na podstawie rozporządzenia Rady WE nr 338/97 (Aneks B). Na przewożenie pająka z tego rodzaju przez granicę UE lub państwa niebędącego członkiem Wspólnoty potrzebne jest zezwolenie CITES. Przy jego sprzedaży, kupnie lub innym zarobkowym wykorzystaniu na terenie UE osoba wykonująca daną czynność musi móc udowodnić, że pająk ma pochodzenie legalne w myśl przepisów UE i krajowych, przy czym w Polsce w przypadku sprzedaży przez osobę prowadzącą działalność gospodarczą w zakresie handlu zwierzętami, ma ona także obowiązek przekazywać nabywcy dokumenty świadczące o takim legalnym pochodzeniu.
Brachypelma – rodzaj ptaszników naziemnych występujących w Ameryce Środkowej i Ameryce Południowej. Zamieszkują zarówno wilgotne lasy tropikalne, jak i rejony półpustynne (okolice Meksyku). Są to masywne ptaszniki, osiągają 5–8 cm długości samego ciała. Charakteryzuje je aktywność nocna, i zazwyczaj w nocy opuszczają swoje wykopane w ziemi norki w poszukiwaniu pożywienia. Chętnie też wprowadzają się do nor wykopanych przez gryzonie. Miejsca w których żyją są dosyć ciepłe (22–29 °C), jednak mają zróżnicowaną wilgotność. W przypadku ptaszników zamieszkujących półpustynne obszary wilgotność ta nie będzie wyższa niż 50–60%. Natomiast u zwierząt żyjących w dżungli niejednokrotnie jest ona wyższa niż 80%. Ptaszniki z rodzaju Brachypelma są długowieczne i nierzadko notuje się długość życia u samicy 19–20 lat. Samiec umiera zwykle po roku od ostatniego linienia, co najczęściej ma miejsce po około 3 latach od wyklucia. Zwierzęta te w naturze odżywiają się bezkręgowcami (zaczynając od larw owadów, karaczanów, szarańczy i świerszczy, a kończąc na przedstawicielach własnego gatunku). W skład ich diety wchodzą też kręgowce, tj. myszy, jaszczurki, a nawet młode wężyki.
Cały rodzaj Brachypelma jest objęty CITES oraz ochroną na podstawie rozporządzenia Rady WE nr 338/97 (Aneks B). Na przewożenie pająka z tego rodzaju przez granicę UE lub państwa niebędącego członkiem Wspólnoty potrzebne jest zezwolenie CITES. Przy jego sprzedaży, kupnie lub innym zarobkowym wykorzystaniu na terenie UE osoba wykonująca daną czynność musi móc udowodnić, że pająk ma pochodzenie legalne w myśl przepisów UE i krajowych, przy czym w Polsce w przypadku sprzedaży przez osobę prowadzącą działalność gospodarczą w zakresie handlu zwierzętami, ma ona także obowiązek przekazywać nabywcy dokumenty świadczące o takim legalnym pochodzeniu.
Brachypelma este un gen de păianjeni din familia Theraphosidae.[1]
Cladograma conform Catalogue of Life[1]:
Brachypelma
|access-date= (ajutor)Mentenanță CS1: Nume multiple: lista autorilor (link) 
Acest articol referitor la un păianjen este un ciot. Puteți ajuta Wikipedia prin completarea sa. Brachypelma är ett släkte av spindlar i familjen fågelspindlar (Theraphosidae).[2]
Släktet omfattar följande arter:[2]
Wikimedia Commons har media som rör Brachypelma.
Wikispecies har information om Brachypelma.
Brachypelma är ett släkte av spindlar i familjen fågelspindlar (Theraphosidae).
Brachypelma là một chi nhện trong họ Theraphosidae. Kích thước chúng dài khoảng 15 cm.
Chi này gồm các loài:[1]
Brachypelma là một chi nhện trong họ Theraphosidae. Kích thước chúng dài khoảng 15 cm.
短尾蛛屬（学名：Brachypelma）是捕鳥蛛科下的一屬蜘蛛。[1]
短尾蛛屬是中美洲的特有種，最著名的有墨西哥紅膝頭蜘蛛、洪都拉斯卷毛蜘蛛、墨西哥火腳蜘蛛及墨西哥紅尾。牠們差不多吃所有比牠們小的動物，一般包括昆蟲及大家鼠。牠們也會吃變色蜥、青蛙及米諾魚。牠們溫馴，適合在飼養箱中飼養。但在人工饲养状态下亦可能发生同种相食的情况，所以要獨立飼養。就算是為繁殖的緣故引入伴侶，交配後就要馬上分開。棲息地的破壞及採集作為寵物威脅著牠們，並受到《瀕危野生動植物種國際貿易公約》的保護。
短尾蛛屬的生長率很低，雌蛛可以有約20歲的壽命。牠們每次約生100-600顆卵。孵化後的幼蛛每兩星期會脫皮一次，幾個月後會減少脫皮的頻繁率。完全長成的短尾蛛屬每年只會脫一次皮，約於5歲就達至性成熟。大型的短尾蛛屬，如墨西哥紅膝頭蜘蛛或墨西哥紅腳蜘蛛都較為溫馴，很多時會用來拍攝電影。雖然未曾有報告指牠們咬人，但其螫毛也會令人感到不適。
可疑物種：
