Trèfle Doré

Trifolium aureum, ye una especie de la familia de les fabacees.^[2][2][3] Ye orixinaria d'Eurasia.

Ilustración

Vista de la planta

Descripción

Yerba añal, pelosa. Tarmos de (8)12-60 cm de ltura, erectos, con pelos adpresos. Fueyes alternes, axustaes, peciolaes; estípules llanceolaes, agudes, membranacees, ciliaes nel ápiz; pecíoluhasta de 30 mm, con pelos adpresos; foliolos hasta de 25 x 12 mm, elípticos o obovaos, subsentaos, serruchaos na parte apical,obtusos o truncaos, glabros o con pelos sobre'l nerviu mediu del viesu. Inflorescencies de 12-18 mm de diámetru nel floriamientu y 12-20 x 11-15 mm na fructificación, espiciformes, obovoides o elipsoides, axilares, pedunculaes, connumerosas flores cortamente pedicelaes y densamente dispuestes; pedúnculu de 1-4(5) cm, con pelos adpresos; bractéoles sustituyíes por fascículos de glándules oblongues, coloraes; pedicelo 0,3-0,6 mm, patente nel floriamientu, acoldáu na fructificación,glabro. Mota zigomorfo, campanulado; tubu 0,5-0,7 mm, con 5 nervios,glabro; gargüelu glabra; dientes desiguales, triangulares, los trés inferiores de 1,4-2 mm, con unu o más cilios apicales, los dos cimeros de 0,4-0,7 mm,glabros. Corola col estandarte llibre, mariella, pardusca al ensugase, glabra, escariosa y persistente na fructificación; estandarte 5-6,5 mm, cocleariforme, fimbriado; nales diverxentes. Frutu estipitáu, incluyíu na mota o daqué más llargu,indehiscente, con pericarpo membranáceo, con una grana; estípite ligeramentemás corto que'l restu del frutu. Granes 1-1,2 mm, llises, verde mate, cola base amarellentada.^[4]

Distribución y hábitat

Alcuéntrase en pastios pocu mestos, n'escamplaes de pinares y carbayeraes montanos o subalpinos, en substratos preferentemente xilizos; a una altitú de 400-2200 metros en casi toa Europa (sacante'l W y les zones mediterránees del S), Suroeste d'Asia (Cáucasu y zones próximes) y rexón macaronésica (Canaries). Pirineos y Picos d'Europa.

Taxonomía

Trifolium aureum describióse por Johan Adam Pollich y espublizóse en Hestoria Plantarum in Palatinatu Electoralis 2: 344–345. 1777.^[5]

Citoloxía

Númberu de cromosomes de Trifolium aureum (Fam. Leguminosae) y táxones infraespecíficos: 2n=14^[6]

Etimoloxía

Trifolium: nome xenéricu deriváu del latin que significa "con tres fueyes".^[7]

aureum: epítetu llatín que significa "doráu".^[8]

Sinonimia

• Chrysaspis aurea (Pollich) Greene
• Trifolium agrarium L.
• Trifolium strepens Crantz^[9][10]
• Amarenus agrarius (L.) C. Presl
• Amarenus aureus (Pollich) Fourr.
• Chrysaspis candollei Desv.
• Trifolium fuscum Desv.
• Trifolium tumescens Gilib.^[11]

Nome común

• Castellanu: trébole de prau, trébole del prau.^[11]

Referencies

Bibliografía

1. Blamey, M. & Grey-Wilson, C. (1989). The Illustrated Flora of Britain and Northern Europe. Hodder & Stoughton. ISBN 0-340-40170-2.
2. Gleason, H. A. & A. J. Cronquist. 1991. Man. Vasc. Pl. N.Y. O.S. (ed. 2) i–910. New York Botanical Garden, Bronx.
3. Hickman, J. C. 1993. Jepson Man.: Higher Pl. Calif. i–xvii, 1–1400. University of California Press, Berkeley.
4. Hultén, Y. 1968. Fl. Alaska i–xxi, 1–1008. Stanford University Press, Stanford.
5. Isely, D. 1990. Leguminosae (Fabaceae). 3(2): xix, 1–258. In Vasc. Fl. S.Y. O. S.. The University of North Carolina Press, Chapel Hill.
6. Moss, Y. H. 1983. Fl. Alberta (ed. 2) i–xii, 1–687. University of Toronto Press, Toronto.
7. Voss, Y. G. 1985. Michigan Flora. Part II Dicots (Saururaceae-Cornaceae). Bull. Cranbrook Inst. Sci. 59. xix + 724.
8. Zuloaga, F. O., O. Morrone, M. J. Belgrano, C. Marticorena & Y. Marchesi. (eds.) 2008. Catálogu de les Plantes Vasculares del Conu Sur (Arxentina, Sur de Brasil, Chile, Paraguay y Uruguái). Monogr. Syst. Bot. Missouri Bot. Gard. 107(1): i–xcvi, 1–983; 107(2): i–xx, 985–2286; 107(3): i–xxi, 2287–3348.
9. Flora of China Editorial Committee. 2010. Fl. China 10: 1–642. Science Press & Missouri Botanical Garden Press, Beijing & St. Louis.

Enllaces esternos

• Wikimedia Commons acueye conteníu multimedia sobre Trifolium aureum .
• Jepson Manual Treatment - Trifolium aureum

• Washington Burke Museum
• Trifolium aureum - Photo gallery

Trifolium aureum (lat. Trifolium aureum) — paxlakimilər fəsiləsinin yonca cinsinə aid bitki növü.

Mənbə

Xarici keçidlər

• Jepson Manual Treatment - Trifolium aureum]
• USDA Plants Profile: Trifolium aureum
• Washington Burke Museum
• Trifolium aureum - Photo gallery

Llysieuyn blodeuol (neu legume) yw Meillionen hopysaidd fawr sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Fabaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Trifolium aureum a'r enw Saesneg yw Large trefoil.^[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Meillionen Fawr.

Eraill yn yr un teulu yw: ffa soya (Glycine max), y ffa cyffredin (Phaseolus), pys gyffredin (Pisum sativum), chickpea (Cicer arietinum), cnau mwnci (Arachis hypogaea), pys per (Lathyrus odoratus) a licrs (Glycyrrhiza glabra).

Gweler hefyd

• Geiriadur rhywogaethau Gwefan Llên Natur

Cyfeiriadau

Mae gan Gomin Wikimedia
gyfryngau sy'n berthnasol i:

Meillionen hopysaidd fawr

Zobrazení jetele zlatého

Jetel zlatý (Trifolium aureum) je nízká, obvykle dvouletá rostlina kvetoucí v červnu až srpnu asi 1 cm velkými, zlatě zbarvenými hlávkami květů. Je původní druh české krajiny a bývá považován za planě rostoucí rostlinu.

Rozšíření

Tato bylina je původem hlavně z Evropy, kde osídlila téměř celý kontinent. Na severu zasahuje po střední Skandinávii, na jihu po Makaronézii, na východě do asijského Turecka, Íránu, do oblasti Kavkazu a západní Sibiře. Druhotně se dostala do Severní i Jižní Ameriky, Austrálie i na Nový Zéland.

V České republice roste roztroušeně od nížin až do horských poloh, optimum výskytu má v pahorkatinách až podhůřích. Dostává se i do vyšších poloh, v Hrubém Jeseníku až do výšky 1300 m n. m. V teplých oblastech je dosti vzácný a jeho výskyt tam bývá vázán na rozsáhlejší lesní porosty.^[1][2][3][4]

Ekologie

Vyskytuje se na okrajích polních cest, podél lesních lemů a na jejich pasekách, roste na travnatých svazích, náspech, obvykle v sušších travnatých společenstvech. Prospívá mu prostředí v blízkosti lesů, kde nachází vlhčí mikroklima, snese i mírný polostín. Nejlépe vyhovují půdy mírně suché nebo písčité, které jsou jen slabě humózní a obsahují minimum živin, tam jej tolik nepřevyšují vzrůstnější rostliny. Dusík si zajišťuje symbiózou s bakteriemi. Kvete od června do srpna, ploidie jetele zlatého je 2n = 14.^[1][2][3][5]

Popis

Nejčastěji dvouletá rostlina s vystoupavou až přímou lodyhou vysokou 25 až 50 cm. Řídce chlupatá lodyha, vyrůstající z tenkého, rozvětveného kořene je tuhá a v horní polovině se řídce větví. Lodyhy i odbočné větve porůstají střídavými listy, které jsou trojčetné a mají asi 1 cm dlouhý řapík srostlý asi do poloviny s palisty. Lístky s krátkými řapíčky bývají obvejčité až eliptické, 15 až 20 mm dlouhé a 6 až 8 mm široké, v horní polovině jemně pilovité a na vrcholu uťaté či vykrojené.

Z horní části lodyhy vyrůstají ve větším počtu hlávkovitá květenství, která mají asi 3 cm dlouhé, šikmo odstávající stopky. Květenství je zprvu kulovitého a později elipsovitého tvaru, v průměru mívá asi 1 cm a je tvořeno 30 až 40 oboupohlavnými, asi 7 mm dlouhými květy na kratičkých stopkách. Jejich kalich je asi 3 mm dlouhý a dva horní cípy má kratší než tři spodní. Sytě žlutá, po odkvětu světle hnědá, pětičetná koruna má vydutou pavézu na okrajích podvinutou a o polovinu delší než člunek a křídla. Ve květu je deset dvoubratrých tyčinek, srostlých 9 + 1. Na květy přilétá hojně hmyzu, ale tyto se nejčastěji opylují samosprašně.

Plod je nepukavý, úzce vejčitý, v suchém kalichu obalený lusk s krátkým zobánkem. Vyrůstá na dlouhé stopce a obsahuje jedno kulovité semeno velké asi 1 mm.^{[1][2][3][5][6]}

Význam

Jetel zlatý sice patří mezi jeteloviny, v Evropě však nebývá využíván jako pícnina. Obvykle vyrůstá přirozeně na neobdělávaných místech, je rostlina bez ekonomického významu.^[3][5]

Galerie

• Porost jetele zlatého

• Kvetoucí květenství

• Odkvetlé květenství

Odkazy

Reference

1. ↑ ^{a b c} SLAVÍK, Bohumil. Květena ČR, díl 4. Praha: Academia, 1995. 529 s. ISBN 80-200-0384-3. Kapitola Trifolium aureum, s. 488.
2. ↑ ^{a b c} KRÁSA, Petr. BOTANY.cz: Jetel zlatý [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 18.07.2007 [cit. 2017-08-16]. Dostupné online. (česky)
3. ↑ ^{a b c d} HRONEŠ, Michal. Natura Bohemica: Jetel zlatý [online]. Natura Bohemica, Olomouc, rev. 28.07.2010 [cit. 2017-08-16]. Dostupné online. (česky)
4. ↑ US National Plant Germplasm System: Trifolium aureum [online]. United States Department of Agriculture, Beltsville, MD, USA [cit. 2017-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
5. ↑ ^{a b c} RYBKA, Vlastík. Vlhké louky. Ilustrace Radka Josková Jedličková. Praha: Ottovo nakladatelství, 2014. 550 s. ISBN 978-80-7451-441-8. Kapitola Jetel zlatý, s. 144-145.
6. ↑ BERTOVÁ, Lydia. Flóra Slovenska IV/4: Ďatelina zlatožltá [online]. VEDA, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava, SK, 1988 [cit. 2017-08-16]. S. 304-305. Dostupné online. (slovensky)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu jetel zlatý ve Wikimedia Commons
• Taxon Trifolium aureum ve Wikidruzích
• Botanický ústav AV ČR – rozšíření jetele zlatého v ČR

Gold-Klee (Trifolium aureum) ist eine Pflanzenart aus der Gattung Klee (Trifolium), die zur Unterfamilie Schmetterlingsblütler (Faboideae) der Pflanzenfamilie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae) gehört.

Beschreibung

Blütenstand

Stängel mit Laubblättern. Alle Blättchen sind fast ungestielt.

Die Nebenblätter sind länglich-eiförmig, spitz, nicht stängelumfassend und so lang oder länger als der Laubblattstiel.

Blüte mit löffelförmiger, längsgefurchter und vorne ausgerandeter Fahne.

Fruchtknoten mit Griffel. Der Griffel ist fast so lang oder länger als der Fruchtknoten.

Erscheinungsbild und Blatt

Der Gold-Klee ist eine ein- oder zweijährige, krautige Pflanze, die Wuchshöhen zwischen 20 und 60 Zentimetern erreicht. Die anliegend behaarten Stängel sind aufrecht oder aufsteigend und reichlich verzweigt.

Die dreiteiligen Laubblätter sind für eine Klee-Art recht groß und kurz gestielt. Die Blattstiele sind in der Regel länger oder eben so lang wie die Nebenblätter. Die häutchenartigen Nebenblätter sind länglich lanzettlich, am Grunde nicht verbreitert, deutlich gerippt, länglich lanzettlich und zugespitzt. Sie mindestens so lang wie der Blattstiel und auf mindestens der Hälfte ihrer Länge verwachsen. Die Fiederblättchen sind zwischen 1,5 und 2,5 Zentimeter lang und 0,6 bis 0,8 Zentimeter breit. Sie sind fast sitzend und länglich lanzettlich, eiförmig, elliptisch bis rhombisch. Die Basis ist keilförmig, die Spitze scharf oder länglich, häufig gestutzt bis ausgerandet. Der Rand der oberen Hälfte der Fiederblättchen ist gesägt.

Generative Merkmale

Die Blütezeit reicht von Juli bis August. Die endständigen ährigen Blütenstände sind bei einer Länge von 1,2 bis 2 Zentimetern sowie einer Breite von etwa 1,3 Zentimeter kugelig und enthalten 20 bis 40 (oder mehr) Blüten. Die Blütenstandsachsen sind 2 bis 5 Zentimeter lang. Der Blütenstiel weist eine Länge von ungefähr 1 Millimeter auf.

Die zwittrige Blüte ist zygomorph und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die fünf Kelchblätter sind zu einer etwa 2 Millimeter hohen, verkehrt kegelförmigen Röhre verwachsen. Die unteren Kelchzähne sind doppelt bis 2,5-mal länger als die oberen. Von den fünf genagelten Kronblätter sind einige verwachsen. Die Kronblätter sind erst leuchtend gelbgold, nach der Anthese verfärben sie sich nach braun. Die Blütenkrone ist 7 bis 8 Millimeter hoch und besitzt die typische Form der Schmetterlingsblüte. Der Limbus der Fahne ist flach oder tief löffelförmig mit einem hohlen zugespitzten basalen Ende (genagelt), nicht gefaltet und deutlich längsgefurcht. Die untere Hälfte ist gezähnelt die Spitze tief ausgerandet und längs furchig geknittert. Die Flügel sind für eine Klee-Art ungewöhnlich kurz und ragen auseinander. Das Schiffchen ist ebenso lang wie die Flügel. Das einzige oberständige Fruchtblatt ist länglich und lang gestielt. Derterminal oder lateral stehende Griffel ist länger als der Fruchtknoten.

Es wird eine sich einsamige Hülsenfrucht gebildet, die länger als der Griffel ist. Der verkehrt-eiförmige bis ellipsoide, gelblich braune Same weist einen Durchmesser von etwa 1,2 Millimeter auf.

Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 14.

Verwechslungsmöglichkeiten

Der Gold-Klee kann leicht mit dem ähnlichen Feld-Klee (Trifolium campestre) verwechselt werden. Ein gutes Kennzeichen für den Gold-Klee ist aber, dass das Endblättchen genauso kurz gestielt ist wie die Seitenblättchen. Beim Feld-Klee ist das Endblättchen deutlich länger gestielt als die Seitenblättchen.

Ökologie

Bestäuber sind Bienen und Schmetterlinge, auch Selbstbestäubung ist möglich.^[1]

Vorkommen

Der Gold-Klee ist ein zentraleuropäisches Florenelement. Das Areal des Gold-Klee reicht von den Pyrenäen über das östliche Frankreich nordwärts bis Mittelschweden und südliche Finnland; ostwärts bis Westsibirien, die Ukraine, bis zum Kaukasus und Makedonien; im Süden ist sie nur in den Gebirgen vertreten.^[2] Das natürliche Verbreitungsgebiet schließt Europa komplett mit Ausnahme der Britischen Inseln ein. Die Nordgrenze verläuft durch Südskandinavien. Nach Osten hin ist der Gold-Klee im Nahen Osten bis in den Libanon und nördlichen Iran sowie bis Transkaukasien verbreitet.

Im mitteleuropäischen Tiefland kommt er nur vereinzelt vor; in den höheren Mittelgebirgen und im Alpenvorland ist er selten, und er fehlt dort gebietsweise; sonst kommt er in Mitteleuropa zerstreut vor.^[3] In Deutschland kommt der Gold-Klee allgemein zerstreut vor, in Nordwestdeutschland fehlt er streckenweise auch ganz. In Österreich und der Schweiz findet man den Gold-Klee zerstreut bis ziemlich häufig in den collinen bis subalpinen Höhenstufen.

In fast ganz Nordamerika ist Trifolium aureum als Neophyt weit verbreitet. Erstmals wurde sie um 1800 nach Pennsylvania eingeführt. Auch in Australien und Neuseeland existieren neophytische Vorkommen.^[4]

Der Gold-Klee besiedelt in Mitteleuropa lückige, magere Rasen und Weg- sowie Waldränder und findet sich häufig nach Kahlschlägen. Er steigt in den Alpen gelegentlich bis über 1200 Meter auf. So kommt er in den Allgäuer Alpen bei der Höflealpe in Bayern nordwestlich Riezlern bei 1210 m Meereshöhe vor.^[5] Er ist gegen Stickstoffdüngung empfindlich, daher verschwindet er aus kultivierten Rasen meist rasch. In Waldsäumen meidet er Stellen mit hoch wachsenden Gräsern.^[3] Der Gold-Klee gedeiht am besten auf kalkarmen, meist kalkfreien, sauren, nährstoffärmeren, oft etwas rohen lehmigen oder sandigen Böden.^[3] Er gedeiht vor allem in Gesellschaften des Verbands Violion caninae, kommt aber auch in Gesellschaften der Klasse Sedo-Scleranthetea vor.

Systematik

Die Erstveröffentlichung von Trifolium aureum erfolgte durch Johann Adam Pollich.

Von Trifolium aureum wurden zwei Unterarten beschrieben:

• Trifolium aureum subsp. aureum: Zumindest die oberen Laubblätter sind abgerundet, mit kurzen, kelchförmigen Tragblättern und der Kelch ist kahl.
• Trifolium aureum subsp. barbulatum Freyn et Sint. ex Freyn: Zumindest die oberen Laubblätter sind spitz, mit gefransten Tragblättern und der Kelch ist fast so hoch wie die Krone und an den Zähnen bewimpert. Diese Unterart wurde bislang nur aus der Türkei beschrieben.

Literatur

• Michael Zohary, David Heller: The Genus Trifolium. The Israel Academy of Sciences and Humanities, Jerusalem 1984, ISBN 965-208-056-X, S. 332–336.

Einzelnachweise

Die Informationen dieses Artikels entstammen zum größten Teil den unter Literatur angegebenen Quellen, darüber hinaus werden folgende Quellen zitiert:

1. ↑ Ruprecht Düll, Herfried Kutzelnigg: Taschenlexikon der Pflanzen Deutschlands und angrenzender Länder. Die häufigsten mitteleuropäischen Arten im Portrait. 7., korrigierte und erweiterte Auflage. Quelle & Meyer, Wiebelsheim 2011, ISBN 978-3-494-01424-1.
2. ↑ Oskar Sebald, Siegmund Seybold, Georg Philippi (Hrsg.): Die Farn- und Blütenpflanzen Baden-Württembergs. Band 3: Spezieller Teil (Spermatophyta, Unterklasse Rosidae): Droseraceae bis Fabaceae. Eugen Ulmer, Stuttgart 1992, ISBN 3-8001-3314-8.
3. ↑ ^{a b c} Dietmar Aichele, Heinz-Werner Schwegler: Die Blütenpflanzen Mitteleuropas. 2. Auflage. Band 2: Eibengewächse bis Schmetterlingsblütengewächse. Franckh-Kosmos, Stuttgart 2000, ISBN 3-440-08048-X.
4. ↑ Nicholas Turland, Jan Kirschner, Jan Štěpanek: (1244-1246) Proposals to Reject the Names Trifolium agrarium, T. filiforme and T. procumbens (Leguminosae). In: Taxon. Band 45, Nr. 3, August 1996, S. 549–551, JSTOR:1224156.
5. ↑ Erhard Dörr, Wolfgang Lippert: Flora des Allgäus und seiner Umgebung. Band 2, IHW, Eching 2004, ISBN 3-930167-61-1, S. 126–128.

Trifolium aureum, known by the various common names large hop trefoil, large trefoil,^[3][4] large hop clover,^[3] golden clover^[5] or hop clover, is a species of flowering plant native to much of Eurasia.

Large hop trefoil is a small erect herbaceous biennial plant growing to 10–30 cm tall. Like all clovers, it has leaves divided into three sessile leaflets, each leaflet 15–25 mm long and 6–9 mm broad. Its yellow flowers are arranged into small, elongated round inflorescences 12–20 mm diameter, located at the end of the stem. Each individual flower is decumbent. As they age, the flowers become brown and paper-like. The fruit is a pod usually containing two seeds.

The closely related Trifolium campestre (hop trefoil) is a similar, but shorter, spreading, species with smaller leaves and flowers. The middle leaflet of its leaves also has a short rachis.

Cultivation and uses

The plant is very common, and grows well on poor, undisturbed grounds. While it probably has good nutritive values, perennial species are favored as forage.

Distribution

Trifolium aureum is native throughout Europe (in Russia this includes non-European Ciscaucasia and western Siberia; in Spain only in the north-east; and in the European portion of the Ukraine this includes Crimea); western and northern Asia and the Middle East (in Armenia; Azerbaijan; Georgia; northern Iran; Lebanon; and Turkey); and Africa (limited to the Canary Islands).^[3]

Trifolium aureum is widely naturalized in North America:^[3] it was first introduced to the U.S. (by way of Pennsylvania) in 1800, where it is now found in the western (as far north as Alaska) and eastern regions of the country, but not in the middle, or very much in the southern states.^[5] It is also now found in Canada in all of its southerly provinces (with a possible exception being Manitoba).^[5]

Wikimedia Commons has media related to Trifolium aureum.

Similar plants

Large hop trefoil, Trifolium aureum, may be confused with other plants that have three leaflets and small yellow flowers, such as hop trefoil (T. campestre), lesser hop trefoil (T. dubium), black medick (Medicago lupulina), and yellow woodsorrel (Oxalis stricta).

References

Blamey, M. & Grey-Wilson, C. (1989). The Illustrated Flora of Britain and Northern Europe. Hodder & Stoughton. ISBN 0-340-40170-2.

Trifolium aureum es una especie de plantas de la familia de las fabáceas.^[2]​^[3]​ Es originaria de Eurasia.

Ilustración

Vista de la planta

Descripción

Hierba anual, pelosa. Tallos de (8)12-60 cm de ltura, erectos, con pelos adpresos. Hojas alternas, estipuladas, pecioladas; estípulas lanceoladas, agudas, membranáceas, ciliadas en el ápice; pecíolo hasta de 30 mm, con pelos adpresos; folíolos hasta de 25 x 12 mm, elípticos u obovados, subsentados, aserrados en la parte apical,obtusos o truncados, glabros o con pelos sobre el nervio medio del envés. Inflorescencias de 12-18 mm de diámetro en la floración y 12-20 x 11-15 mm en la fructificación, espiciformes, obovoides o elipsoides, axilares, pedunculadas, connumerosas flores cortamente pediceladas y densamente dispuestas; pedúnculo de 1-4(5) cm, con pelos adpresos; bractéolas sustituidas por fascículos de glándulas oblongas, rojas; pedicelo 0,3-0,6 mm, patente en la floración, acodado en la fructificación,glabro. Cáliz zigomorfo, campanulado; tubo 0,5-0,7 mm, con 5 nervios,glabro; garganta glabra; dientes desiguales, triangulares, los tres inferiores de 1,4-2 mm, con uno o más cilios apicales, los dos superiores de 0,4-0,7 mm,glabros. Corola con el estandarte libre, amarilla, pardusca al secarse, glabra, escariosa y persistente en la fructificación; estandarte 5-6,5 mm, cocleariforme, fimbriado; alas divergentes. Fruto estipitado, incluido en el cáliz o algo más largo,indehiscente, con pericarpo membranáceo, con una semilla; estípite ligeramentemás corto que el resto del fruto. Semillas 1-1,2 mm, lisas, verde mate, con la base amarillenta.^[4]​

Distribución y hábitat

Se encuentra en pastos poco densos, en claros de pinares y robledales montanos o subalpinos, en substratos preferentemente silíceos; a una altitud de 400-2200 metros en casi toda Europa (excepto el W y las zonas mediterráneas del S), Suroeste de Asia (Cáucaso y zonas próximas) y región macaronésica (Canarias). Pirineos y Picos de Europa.

Taxonomía

Trifolium aureum fue descrita por Johan Adam Pollich y publicado en Historia Plantarum in Palatinatu Electoralis 2: 344–345. 1777.^[5]​

Citología

Número de cromosomas de Trifolium aureum (Fam. Leguminosae) y táxones infraespecíficos: 2n=14^[6]​

Etimología

Trifoliumː nombre genérico derivado del latín que significa "con tres hojas".^[7]​

aureum: epíteto latino que significa "dorado".^[8]​

Sinonimia

• Chrysaspis aurea (Pollich) Greene
• Trifolium agrarium L.
• Trifolium strepens Crantz^[9]​^[10]​
• Amarenus agrarius (L.) C. Presl
• Amarenus aureus (Pollich) Fourr.
• Chrysaspis candollei Desv.
• Trifolium fuscum Desv.
• Trifolium tumescens Gilib.^[11]​

Nombres comunes

• Castellano: trébol de prado, trébol del prado.^[11]​

Referencias

Kuldristik (Trifolium aureum) on rohttaim liblikõieliste sugukonnast ristiku perekonnast.

Kuldristik on ühe- või kaheaastane taim. Taime varred on püstised, kaetud lidus karvadega. Kõrgus 10–40 cm.

Õisikud õitseajal kollased, hiljem pruunikaskollased.

Kuldristik kasvab niitudel, põldudel ja teeservadel.

Õitseb juunist augustini.

Levinud peaaegu kogu Euroopas. Eestis kasvab hajusalt.

Välislingid

• Kuldristik andmebaasis eElurikkus

Kelta-apila (Trifolium aureum, syn. T. agrarium, Chrysaspis aurea) on kaksivuotinen, ruohovartinen, keltakukkainen hernekasvi.^[1] Sen levinneisyysalue ulottuu Länsi-Euroopasta Etelä-Uralille ja Kaukasukselle. Sen elinympäristö on rajoittunut alueille, joissa kasvillisuus ei peitä kokonaan aluetta.

Ulkonäkö

Kelta-apila.

Kelta-apila on 15–35 cm korkea, pystyvartinen kasvi. Varsi on myötäkarvainen ja yleensä runsaasti haarova. Lehdet ovat kolmilehdykkäiset kuten yleensä apiloilla. Lehtiruotiin liittyvät siihen kiinni kasvaneet ja sen pituiset tai pitemmät (10–20 mm), kapeat, teräväkärkiset korvakkeet. Lehdykät ovat ruodittomia, 1–1,5 cm pitkiä, vastapuikeita ja nirhalaitaisia. Kukinnot on lehtihangoista lähtevien muutaman senttimetrin pituisten kukintoperien päissä olevia, pyöreähkön pitkänomaisia, runsaskukkaisia terttuja. Kukkien teriö on kirkkaan keltainen. Vanhempana se muuttuu vaaleanruskeaksi, mutta säilyttää pitkään muotonsa. Suomessa kelta-apila kukkii heinä-elokuussa. Palot ovat pieniä ja jäävät kukinnon sisään kuten muillakin apiloilla.^[1][2] Kelta-apila eroaa muista keltakukkaisista apiloista kuten pikkuapilasta (Trifolium dubium) ja rentoapilasta (Trifolium campestre) muun muassa lehtiensä perusteella.

Levinneisyys

Kelta-apila on alkuperältään eurooppalainen kasvi. Se on yleinen Ranskan sisämaa-alueelta ja Fennoskandian eteläosasta lännessä Etelä-Uralille ja toisaalta Mustallemerelle ja Kaukasukselle idässä. Levinneisyysalue ulottuu idässä jonkin matkaa Euroopan ulkopuolellekin, Uralin taakse Siperiaan sekä Vähän-Aasian ja Iranin pohjoisosan vuoristoihin. Etelässä kelta-apila esiintyy Välimeren piirissä vain vuoristoissa. Se puuttuu tai on harvinainen myös Länsi-Euroopan mereisimmillä alueilla, Pohjanmeren ja Atlantin rannikoilla. Muualle maailmaan kelta-apila on levinnyt ihmisen mukana. Pohjois-Amerikassa se on yleinen itärannikon keski- ja pohjoisosista Suurten järvien eteläpuolelle ja esiintyy paikoin muuallakin Mississipin itäpuolella. Lännessä sitä tavataan paikoitellen Kalliovuorilla. Kelta-apila on levinnyt myös Australiaan ja Uuteen-Seelantiin.^[2][3]

Suomessa kelta-apila on yleinen sisämaassa maan eteläosassa: Etelä-Karjalassa, Etelä-Savossa, Hämeessä, Uudenmaan sisämaassa ja Varsinais-Suomen itäosassa. Harvinaisempana, mutta vakiintuneena se esiintyy koko Suomenselän kaakkoispuolisella alueella Kuopion ja Joensuun tasalle asti. Ahvenanmaalla, Satakunnassa ja Pohjanmaalla sitä tavataan vain satunnaisesti. Pohjoisimmat havainnot ovat Oulusta.^[4]

Elinympäristö

Suomessa kelta-apilan yleiseen levinneisyyskuvaan vaikuttaa ilmeisesti edelleen kaskiviljely, joka on aikanaan luonut lajille runsaasti sopivia kasvupaikkoja. Nykyisin se kasvaa hiekkamaalla peltojen laidoilla, tienpientareilla ja muilla paikoilla, joissa kasvipeite ei pääse kokonaan sulkeutumaan. Kelta-apila on kuitenkin 1900-luvun jälkipuoliskolla harvinaistunut.^[1][2] Suomen lisäksi laji on harvinaistunut myös Skandinaviassa.^[5] Harvinaistumisen syynä on kasvupaikkojen kasvaminen umpeen perinteisen laidunnuksen loputtua.^[6]

Lähteet

• Hämet-Ahti, Leena & Suominen, Juha & Ulvinen, Tauno & Uotila Pertti: Retkeilykasvio. 4. täysin uudistettu painos. Helsinki: Luonnontieteellinen keskusmuseo, Kasvimuseo, 1998. ISBN 951-45-8166-0.
• Jalas, Jaakko (toim.): Suuri kasvikirja, II osa. Helsinki: Otava, 1965.
• Uusitalo, Anna: Kylien kaunokit, soiden sarat. Keski-Suomen uhanalaiset kasvit. Keski-Suomen ympäristökeskus, Jyväskylä 2007.
• Ålands flora. Toim. Hæggström, Carl-Adam & Hæggström, Eeva. Toinen laajennettu painos. Ekenäs Tryckeri, Ekenäs 2010.

Viitteet

Aiheesta muualla

• Kasviatlas 2016: Kelta-apilan (Trifolium aureum) levinneisyys Suomessa
• Pinkka, Lajituntemuksen oppimisympäristö: Kelta-apila (Trifolium aureum)
• Luontoportti: Kelta-apila (Trifolium aureum)
• Den virtuella floran: Kelta-apilan levinneisyys pohjoisella pallonpuoliskolla
• ITIS: Trifolium aureum (englanniksi)
• United States Department of Agriculture (USDA): Trifolium aureum (englanniksi)

Złoty dźećel (Trifolium aureum) je rostlina ze swójby łušćinowcow (Fabaceae).

Wopis

Złoty dźećel je jednolětna rostlina, kotraž docpěwa wysokosć wot 30 cm.

Stołpik je zrunany abo stupacy.

Łopjena

Łopjena su třiličbne a wobsteja z eliptiskych abo šwižnje jejkojtych łopješkow z dołhosću wot 25 mm.

Kćenja

Wón kćěje wot junija hač do julija. Kćenja su žołte, docpěwaja dołhosć wot 5 hač 7 mm a steja po dwacećoch hač po štyrcećoch w kulojtych abo jejkojtych hłójčkach, kotrež docpěwaja dołhosć wot 1 hač do 1,5 cm. Zwjadnjena krónu njewotpada a je swětłobruna.

Stejnišćo

Wón rosće na suchich łukach, pućnych kromach, pod kerčinami, we swětłych lěsach; na ćopłych, zwjetša małowapnitych pódach.

Rozšěrjenje

Złoty dźećel je we wulkich dźělach Europy rozšěrjeny, ale w juhu jenož w horach. Nimo toho w Kawkazu a Małoaziji.

Nóžki

1. ↑ Pawoł Völkel: Prawopisny słownik hornjoserbskeje rěče. Hornjoserbsko-němski słownik. Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 2005, ISBN 3-7420-1920-1, str. 109.
2. ↑ W internetowym słowniku: Klee

Žórła

• GU Naturführer Blumen, ISBN 3-7742-1507-3, strona 58 (němsce)
• Spohn, Aichele, Golte-Bechtle, Spohn: Was blüht denn da? Kosmos Naturführer (2008), ISBN 978-3-440-11379-0, strona 322 (němsce)
• Kral, Jurij: Serbsko-němski słownik hornjołužiskeje rěče. Maćica serbska, Budyšin (1927)
• Rězak, Filip: Němsko-serbski wšowědny słownik hornjołužiskeje rěče. Donnerhak, Budyšin (1920)
• Völkel, Pawoł: Hornjoserbsko-němski słownik, Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin (1981)

Tutón nastawk je hišće zarodk wo botanice. Móžeš pomhać jón dale redigować. K tomu stłóč na «wobdźěłać».

Jeli eksistuje w druhej rěči hižo bóle wuwity nastawk ze samsnej temu, potom přełožuj a dodawaj z njeho.

---

Jeli nastawk ma wjace hač jedyn njedostatk, wužiwaj prošu předłohu {{Předźěłuj}}. Nimo toho so awtomatisce kategorija Kategorija:Zarodk wo botanice doda.

Gullsmári, eða Trifolium aureum,^[2][3][2][4] er tegund af smára sem vex um mestalla Evrasíu.

Gullsmári er smávaxin, upprétt tvíær jurt, 10 til 30 sm há. Eins og allir smárar er hann með blöðin skift í þrjú smáblöð, sem eru 15 til 25 mm löng og 6 til 9 mm breið. Gul blómin eru í smáum, aflangt rúnnuðum blómskipunum 12 til 20 mm í þvermál, á enda stönguls. Eftir því sem þau eldast, verða blómin brún og pappírskennd. Fræbelgurinn er yfirleitt með tvö fræ.

Hinn náskyldi Engjasmári (Trifolium campestre) er áþekkur, en lægri, breiðari, og með smærri blöð og blóm. Mið smáblaðið á honum er líka á stuttum legg.

Ræktun og nytjar

Gullsmári er algengur í Evrópu, og vex vel í snauðum óröskuðum jarðvegi. Þó að hann hafi líklega gott næringargildi, þá eru fjölærar jurtir hentugri sem beitarplöntur.

Útbreiðsla

Trifolium aureum er er upprunalegur um Evrópu (í Rússlandi er það líka norður Kákasus og vestur Síbería; á Spáni eingöngu í norðaustri; og í Evrópuhluta Úkraínu, líka Krímskagi); vestur og norður Asía og Miðausturlönd (í Armeníu; Azerbaijan; Georgíu; norður Íran; Líbanon; og Tyrkland); og Afríka (eingöngu Kanaríeyjar).^[2]

Trifolium aureum er víða orðinn ílendur í Norður Ameríku:^[2] hann var fyrst fluttur inn til U.S. (í Pennsylvania) um 1800,^{[heimild vantar]} þar sem hann finnst í vestur (jafnvel norður til Alaska) og austur héruðum landsins, en ekki því miðju og ekki í mestöllum suður hðéruðunum.^[4] Hann finnst nú einig í Kanada í öllum suðurhéruðunum (Manitoba þó hugsanlega undanskilið).^[4]

Bókmenntir

• Blamey, M. & Grey-Wilson, C. (1989). The Illustrated Flora of Britain and Northern Europe. Hodder & Stoughton. ISBN 0-340-40170-2.

Tilvísanir

Ytri tenglar

• Jepson Manual Treatment - Trifolium aureum
• Washington Burke Museum
• Trifolium aureum - Photo gallery
• Den virtuella floran - Gullklöver
• Gullklöver i Carl Lindman, Bilder ur Nordens flora (andra upplagan, Wahlström och Widstrand, Stockholm 1917–1926)

Wikilífverur eru með efni sem tengist

Gullsmári

Wikimedia Commons er með margmiðlunarefni sem tengist

Gullsmári

Þessi líffræðigrein er stubbur. Þú getur hjálpað til með því að bæta við greinina.

Dirvoninis dobilas (lot. Trifolium aureum, angl. Large Hop Trefoil, vok. Goldklee) – pupinių (Fabaceae) šeimos vienametis, kartais dvimetis, 10-40 cm aukščio augalas.

Stiebas status arba kylantis, dažniausiai nuo pat pamato išsišakojęs, plaukuotas. Lapai pražanginiai, trilapiai. Žiedai iš pradžių 4-5 mm ilgio, peržydėję 6-7 mm ilgio, po 40-70 susitelkę į tankias galvutes. Vainikėlis geltonas, peržydėjęs gelsvai rudas arba rusvas, blizgantis. Ankštys 2 mm ilgio, apie 2 mm ilgio, apie 1,5 mm pločio, suplotos. Sėklos gelsvai rudos, su žalsvu pagrindu arba ištisai rudos.

Žydi birželio-liepos mėnesiais.

Auga sausose pievose, dirvonuose, pamiškėse, miškų aikštelėse. Mėgsta lengvus dirvožemius. Paplitęs visuose rajonuose, bet apyretis.

Vaistinei žaliavai vartojami žiedai. jie pjaunami augalams žydint. Žieduose yra glikozidų, eterinio aliejaus, iki 26,3 mg% askorbino rūgšties, karotino, E ir B gupės vitaminų, alkaloidų, dervų, riebalų, izoflavonų, biochinino A, pigmentų, mineralinių medžiagų.

Dirvoninis dobilas yra medingas, pašarinis augalas, vartojamas kaip arbatos pakaitalas.

Vikiteka

Akkerklaver (Trifolium aureum) is een plant uit de vlinderbloemenfamilie (Leguminosae) die van nature voorkomt in heel Europa, behalve in het noorden. Het plantje komt voornamelijk voor in graslanden, akkers en op rotsige hellingen en is een zon- en zuurminnende plant. De plant lijkt veel op liggende klaver, maar de stengels van akkerklaver zijn steviger en staan rechter overeind.

Het is een 20-40 cm hoge plant, waarvan het blad bestaat uit drie deelblaadjes en de steelblaadjes ongeveer even lang zijn. De bloeitijd is van mei tot in september. Het bloemhoofdje bestaat uit een 20 tot 50-tal goudgele bloempjes. De vrucht is een eenzadige, 1-2 mm lange en 0,5-1 mm brede peul, die door de wind verspreid wordt.

Wikibooks heeft meer over dit onderwerp: Ecologisch tuinieren – Akkerklaver.

Gullkløver (Trifolium aureum) er en art i slekten kløvere i erteblomstfamilien. Arten kommer opprinnelig fra Europa og Lilleasia, den er innført i Nord-Amerika. I Norge forekommer på Øst- og Sørlandet, med noen få andre lokaliteter eller i Norge nord til Nordland, hvor den vokser i tørre enger, lier og veikanter.

Gullkløver blir mellom 10 og 30 cm høy, og er toårig og vanligvis opprett. Akkurat som alle andre kløvere er bladene delt i tre småblad. Hvert småblad er mellom 15 og 25 mm langt og 6-9 mm bredt. Planta har gule blomster, etter blomstringen blir blomsterhodet brunt.

Den likner mye på krabbekløver (Trifolium campestre), men gullkløver er kortere, mer spredt tuevoksende og har mindre blader og blomster.

Eksterne lenker

• (sv) Gullkløver hos Dyntaxa
• (en) Gullkløver i Encyclopedia of Life
• (en) Gullkløver i Global Biodiversity Information Facility
• (en) Gullkløver hos NCBI
• (en) Gullkløver hos ITIS
• (en) Gullkløver hos Tropicos
• (en) Gullkløver hos The International Plant Names Index
• (en) Kategori:Trifolium aureum – bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• (en) Trifolium aureum – galleri av bilder, video eller lyd på Wikimedia Commons
• Trifolium aureum – detaljert informasjon på Wikispecies

Denne botanikkrelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den.
Det finnes mer utfyllende artikkel/artikler på .

Koniczyna złocistożółta (Trifolium aureum Pollich.) – gatunek rośliny wieloletniej należący do rodziny bobowatych, występujący prawie na całym obszarze Europy.

Morfologia

Łodyga

Wzniesiona , o wysokości 15–40 (wyjątkowo do 70) cm^[1].

Liście

Trzylistkowe, długoogonkowe, kształt liścia zmienny od podłużnie lacetowatego do odwrotnie jajowatych, długość listka wynosi około 15-25 mm, a szerokość 6-9 mm.

Kwiaty

Kwiatostan główkowaty, główki owalne^[1], kwitnie od lipca do sierpnia. Długości od 1,2 do 2 cm i około 1,3 cm szerokości, bezwonne, barwy złocistożółte w czasie kwitnienia, a po przekwitnięciu brunatny lub żółtobrunatny.

Przypisy

Gullklöver (Trifolium aureum) är en art i familjen ärtväxter som ursprungligen kommer från Europa. Arten är tvåårig och vanligen alldeles upprät samt tämligen allmän på såväl torra ängsbackar, som på torra, odlade ställen (trädesåkrar, vägkanter) i södra och mellersta delen av Skandinavien.

Gullklövern blir mellan 10 och 30 centimeter hög. Liksom alla andra klövrar är bladen delade i tre småblad. Varje småblad är 15–25 millimeter långt och 6–9 millimeter brett. De gula blommorna sitter i rundade, något avlånga blomställningar som är mellan 1 och 2 centimeter i diameter. Efter blomningen blir kronan brun och kvarsittande, till formen föga förändrad, vilket ger fruktställningen en viss likhet med en liten humlekotte (därför har den även kallats humleklöver och jordhumle); i Västergötland kallas den gullkulla. ^[1]

En äldre vetenskaplig synonym är Trifolium agrarium L.

Referenser

1. ^ Johan Ernst Rietz: Svenskt dialektlexikon, sida 222, Gleerups, Lund 1862–1867, faksimilutgåva Malmö 1962 [1]

Externa länkar

• Den virtuella floran - Gullklöver
• Gullklöver i Carl Lindman, Bilder ur Nordens flora (andra upplagan, Wahlström och Widstrand, Stockholm 1917–1926)

• Wikimedia Commons har media som rör Gullklöver.
  Bilder & media

• 1 Опис
• 2 Екологія
• 3 Використання
• 4 Поширення
• 5 Підвиди
• 6 Джерела

Trifolium aureum là một loài thực vật có hoa trong họ Đậu. Loài này được Pollich miêu tả khoa học đầu tiên.^[3]

Hình ảnh

Chú thích

Liên kết ngoài

• Phương tiện liên quan tới Trifolium aureum tại Wikimedia Commons
• Dữ liệu liên quan tới Trifolium aureum tại Wikispecies

Bài viết liên quan đến Tông Cỏ ba lá này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.

• x
• t
• s

• 1 Распространение и среда обитания
• 2 Ботаническое описание
• 3 Значение
• 4 Синонимы
• 5 Примечания
• 6 Литература

黄车轴草（学名：Trifolium strepens）为豆科车轴草属下的一个种。

参考文献

扩展阅读