Masečník kulovitý neboli tloustnice kulovitá (Sarcosoma globosum (Schmidel) Casp. 1891) je velmi vzácná jarní vřeckovýtrusná houba, v České republice pravděpodobně vyhynulá, nezvěstná od 60. let 20. století. Je navržena k ochraně v evropském měřítku jakožto jeden ze 33 druhů makromycetů doporučených k zahrnutí do Bernské konvence.
Plodnice dosahuje 30–60[2] (80) milimetrů v průměru a asi 60-120 milimetrů na výšku. Během vývoje se její tvar výrazně mění. Zpočátku je kulovitá až válcovitá, později soudečkovitá a postupně se zplošťuje. Povrch má vrásčitý (úměrně stáří), temně hnědý, sametový. Na vrcholu nese kruhovitou mírně prohloubenou černou plodní misku s theciem.[3]
Dužnina je rosolovitá, vodnatá, šedě zbarvená. Uvnitř plodnice uzavírá značné množství tekutiny, která slouží jako zásobárna vláhy pro dokončení vývoje plodnice. Jedna plodnice obsahuje 35–60 ml této tekutiny, která má pH 5,8. Jejím vyčerpáváním se výška plodnice snižuje, přičemž plodní miska roste a v závěrečném stádiu může překrývat celou plodnici, která má již více-méně plochý diskovitý tvar. Plodnice jsou tvořeny zhruba z 99 % vodou. Kavina uvádí, že exemplář o rozměrech 70 × 85 milimetrů dosahoval hmotnosti 211 gramů.[3]
Povrch parathecia kryjí chlupy dosahující 85–100 × 10–12 μm, které jsou tvořené 3-4 buňkami. Thecium je dlouho sterilní, tvořené paralelně sestavenými 5 μm silnými hyfami. Později tvoří 400–425 μm dlouhá a 12–16 μm široká vřecka, která v době zralosti dosahují 480–500 × 16–18 μm. Uzavírají 8 hyalinních výtrusů elipsoidního tvaru o rozměrech 29–32 × 7–12 μm. Parafýzy jsou nevětvené, hnědé, článkované, ke konci mírně kyjovité, 5-8 μm široké.[3]
Saprotrof[4] rostoucí ve vlhkých starých smrkových lesích.[3] Plodnice jsou částečně zanořené v hrabance nebo vlhkém mechu, jako je například travník Schreberův (Pleurozium schreberi) nebo pérovec hřebenitý (Ptilium crista-castrensis).[3] Autoři nejsou jednotní co do požadavku na půdní podloží – Kavina u českých nálezů z první čtvrtiny 20. století uvádí výrazně kyselou půdní reakci (pH 3,6 až 3,8[3]), zatímco popisy recentních severoevropských nálezů ukazují spíše na půdy neutrální až vápnité. Fruktifikuje někdy již od poloviny února, obvykle od poloviny března do poloviny května, v severských oblastech později.[3]
Roste v Evropě, Asii a Severní Americe. Na území současné České republiky byl objeven v dubnu 1880 profesorem Josefem Velenovským v okolí Čekanice u Blatné.[3] Poslední známý nález byl učiněn roku 1966 nebo 1967[2] v okolí Ostojkovic na Dačicku.[4] Během této éry byly publikovány lokality z oblasti stávajícího Jihočeského kraje, Plzeňského kraje, Vysočiny, Středočeského kraje, Libereckého kraje, Královéhradeckého kraje a Ústeckého kraje. Známý byl i ze Slovenska.
Masečník kulovitý je kombinací svého vzhledu, ekologie a doby výskytu natolik unikátní, že záměna není příliš pravděpodobná. Vzdáleně podobné jsou:
Masečník kulovitý je zahrnutý v červených knihách a seznamech 12 evropských zemí. Za pravděpodobně vyhynulý či regionálně vyhynulý (?EX/RE) je považován v České republice, Litvě, Německu a na Slovensku. Kriticky ohrožený (CR) je v Arménii, Lotyšsku a Norsku. Ohrožený (E) je v Polsku. Za zranitelný (VU) je považovaný ve Švédsku a za téměř ohrožený (NT) ve Finsku. V Rusku (Leningradské oblasti) je klasifikovaný stupněm 2 a na Ukrajině jako vzácný (rare).[1] Figuruje v kandidátní listině evropského červeného seznamu a mezi 33 druhy doporučenými k mezinárodní ochraně v rámci Bernské konvence.[5][6] Ve 3 evropských zemích je chráněn zákonem.[6]
Je uveden v Červené knize ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů SR a ČR jako Kriticky ohrožený druh (E)[2] a v Červeném seznamu hub (makromycetů) České republiky jako pravděpodobně vyhynulý druh (?EX).[4] Od 80. let jsou vycházejí v mykologických a přírodovědných periodicích články vyzývající ke znovuobjevení této houby. V roce 1982 byla v Mykologickém sborníku publikována výzva Bohumila Plánského, který doporučoval případný nález doložit exsikátem nebo fotografií.[7] V roce 1993 vydal další výzvu František Kotlaba v Mykologických listech. Doporučil, aby v případě nálezu alespoň pěti plodnic byly jedna až dvě použity jako doklad a uloženy v herbáři. [8] Případný nález je vhodné obratem hlásit nejbližšímu mykologickému pracovišti.
Obrázky, zvuky či videa k tématu masečník kulovitý ve Wikimedia Commons
Masečník kulovitý neboli tloustnice kulovitá (Sarcosoma globosum (Schmidel) Casp. 1891) je velmi vzácná jarní vřeckovýtrusná houba, v České republice pravděpodobně vyhynulá, nezvěstná od 60. let 20. století. Je navržena k ochraně v evropském měřítku jakožto jeden ze 33 druhů makromycetů doporučených k zahrnutí do Bernské konvence.
Der Kugelige Gallertbecherling oder die Gallertkugel (Sarcosoma globosum) ist ein Pilz aus der Ordnung der Pezizales.
Der Kugelige Gallertbecherling bildet ein zuerst kugelig bis knollenförmiges in allen Teilen braunes Apothecium von bis zu 6, manchmal bis zu 8 cm Breite. Seine Außenseite ist runzelig bis feinsamtig. Sein glänzendes Hymenium bildet sich rasch in der Mitte des Apotheciums und ist leicht nach innen gewölbt. Die Konsistenz ist deutlich gallertig.
Die Asci sind zylindrisch und werden 340 bis 370 µm lang und 12,5 bis 15 µm breit. Die elliptischen, hyalinen, glatten Sporen sind 24 bis 30 × 9 bis 11,5 µm groß. Die Paraphysen sind fadenförmig und teilweise verzweigt.
Die Gallertkugel ist saprophytisch und wächst besonders im Nadelwald unter Fichten und Tannen. Die Fruchtkörper erscheinen hauptsächlich im Frühjahr zur Zeit der Schneeschmelze.
Die Gallertkugel hat eine arktisch-alpine Verbreitung, ist aber in Mitteleuropa sehr selten, kommt jedoch am Standort oft in größerer Zahl vor.
Auf der Roten Liste der Großpilze Deutschlands ist die Art unter Kategorie 1 (vom Aussterben bedroht) aufgeführt.[1] Die Rote Liste Estlands listet ihn als gefährdet.[2] In der Schweiz wurde er seit 1950 nicht mehr gefunden und gilt als verschollen.[3] Auch in der Steiermark gilt er als verschollen.[4]
Der Kugelige Gallertbecherling oder die Gallertkugel (Sarcosoma globosum) ist ein Pilz aus der Ordnung der Pezizales.
Sarcosoma globosum, or witches cauldron,[1] is a species of fungus in the family Sarcosomataceae.[3] It was first described in 1793 by Casimir Christoph Schmidel. Johann Xaver Robert Caspary transferred it to the genus Sarcosoma in 1891.
Also known as the Charred-Pancake Cup,[4] is a near-threatened fungus native to Northern Europe. It is rarely found in some parts of northeastern North America, particularly in the Great Lakes region.[5] To biologists' surprise, in 2021 it was found in Northern British Columbia.[6]
The witches cauldron is an ascomycete or sac fungus, meaning that its microscopic structure utilizes the ascus, a spore-bearing cell, for sexual reproduction. It is a detritivore, and survives on decomposing matter, most commonly leaf litter. It is found in spruce forests and does not currently have any human uses.[5]
Sarcosoma globosum is most commonly studied in Northern Europe, particularly Sweden, however, its population has been in decline for the past 50 years. Its preference of well-drained, nutrient-rich soil near rivers and streams coupled with its success in specifically light spruce forest has caused its regional extinction in central Europe.
It is native to Canada, Czech Republic, Estonia, Finland, Latvia, Norway, Poland, Russia, Sweden, Ukraine, and the United States. It has been classified regionally extinct in Germany, Lithuania, and Slovakia.
The witches cauldron is found along streams and brooks in Northern Europe, where it has been studied and observed most thoroughly in Estonia, Finland, and Sweden, while in Norway it has become extinct. The fruit bodies of the Sarcosoma globosum are described as big, round, and barrel-like, 5-10 centimeters in diameter. Dark brown and even blackish in color, the witches cauldron can be glossy and velvety with a gelatinous inside. Its fruit bodies flatten and wrinkle with time.
The striking appearance of the fungus has made it easy to spot for tourists, who later report their findings to museums, researchers, and citizen science initiatives.[6] Some researchers in Finland introduced the idea that these fungus could be an indicator of climate change in Fennoscandia.
Some of the habitats of this fungus have been destroyed due to human activity associated with urban sprawl, such as the building of roads and houses or forestry. However, some anthropogenic habitat degradation has actually allowed the species to flourish. Dense forest is not suitable for the Sarcosoma globosum and, therefore, the introduction of grazing cattle into the agroforest actually allowed the fungus to flourish in 1950s. The species seems to flourish in selective logging zones, but it is unable to persist in forests that have been clear-cut and do not re-colonize barren zones.[7]
Witches cauldron is nationally red-listed or classified as rare in 12 countries and regions in Europe.[7] The Swedish EPA developed a Species Action plan for Sarcosoma globosum from 2010 to 2014.
Population size, distribution, and trends need to be researched as well as the life history and ecology of this understudied fungus. The threats to the habitat of the witches cauldron are the same types of environmental degradation associated with progressing climate change. These need to be acutely identified and action plans need to be drafted and signed to hold countries and regions of the EU accountable.
Sarcosoma globosum, or witches cauldron, is a species of fungus in the family Sarcosomataceae. It was first described in 1793 by Casimir Christoph Schmidel. Johann Xaver Robert Caspary transferred it to the genus Sarcosoma in 1891.
Also known as the Charred-Pancake Cup, is a near-threatened fungus native to Northern Europe. It is rarely found in some parts of northeastern North America, particularly in the Great Lakes region. To biologists' surprise, in 2021 it was found in Northern British Columbia.
The witches cauldron is an ascomycete or sac fungus, meaning that its microscopic structure utilizes the ascus, a spore-bearing cell, for sexual reproduction. It is a detritivore, and survives on decomposing matter, most commonly leaf litter. It is found in spruce forests and does not currently have any human uses.
Limatünnik (Sarcosoma globosum) on limatünnikuliste sugukonda limatünniku perekonda kuuluv looduskaitsealune seeneliik.[1]
Limatünniku tünnikujuline kuni 8-sentimeetrise läbimõõduga tumepruunide kortsus seintega viljakeha kujutab endast veereservuaari. Väljastpoolt on seen pruun-sametjas ja kortsuline, tema sisemus aga vesiselt sültjas. Viljakeha kuivainesisaldus on vaid umbes 0,2 protsenti. Kuivade ilmade püsides elab seen nädalaid omaenese, varakevadise lumesulamise aegsetest või esimese kevadvihmaga saadud veevarudest. Alguses kuni detsimeetrikõrgune tünn vajub madalamaks ja selle seinad voldiliseks. Kui seen on kaotanud oma kaalust üheksa kümnendikku, lõpeb viljakeha ülapinnal asuvas kausjas eoslavas eoste produtseerimine ja nende õhku paiskamine.[2][3] Limatünnik on kõdusaproob.[4]
Algselt terves Euroopas levinud limatünnik on 21. sajandiks paljudes riikides (näiteks Norras) hävinud ning mujal (näiteks Rootsis) kaduvaks liigiks kuulutatud. Limatünnikut leidub ka Ameerika Ühendriikide põhjaosas ja Kanadas.[5]
Limatünnik kasvab peamiselt kuuse-põlismetsades ainult kuuskede all samblasse varjunult. Sümbioos kuusega on tõenäoline, kuid tõestamata. Tartu Zooloogia ja Botaanika Instituudis on limatünnikut laboratooriumitingimustes edukalt kasvatatud ka kunstlikul söötmel ilma kuusega mükoriisat moodustamata.[3]
Eestis kirjeldati limatünnikut esimest korda 1937. aastal Taevaskojas. See on ka ainus paik, kus peaaegu igal aastal limatünniku viljakehi kasvab.[3] Meil kasvab limatünnik Põhja- ja Kagu-Eesti samblarikastes kuusemetsades märtsist maini, harva isegi jaanuaris ja veebruaris.[6] 2003. aasta seisuga oli Eestis teada 17 kasvukohta.[3]
Kuigi limatünnik on harvakasvav seen, võib soodsatel tingimustel mõnel aastal seda väga suurel arvul esineda. 2007. ja 2008. aasta kevadel, mis olid limatünnikutele eriti soodsad, leiti neid kümnete ja sadade kaupa kasvamas ka sellistes kohtades, kus varem oli nähtud heal juhul vaid üksikuid seeni. Näiteks 2008. aasta aprilli lõpus luges Eesti Maaülikooli mükoloogide uurimisrühm Ahja jõe äärses kuusikus kokku 522 viljakeha.[6]
See reliktne häviv liik kuulub Eesti punasesse raamatusse ja looduskaitsealuste liikide I kategooriasse. Selle söögiks kõlbmatu seeneliigi korjamine on keelatud.[2] Mitmed limatünniku kasvukohad, näiteks Akstes,[7] on looduskaitse alla võetud ning 2011. aasta seisuga kaalub Keskkonnaamet kõigi limatünniku kasvukohtade kaitse alla võtmist.[6]
Limatünnik (Sarcosoma globosum) on limatünnikuliste sugukonda limatünniku perekonda kuuluv looduskaitsealune seeneliik.
Hytymaljakas (Sarcosoma globosum) on sienilaji, joka tekee itiöemän keväällä. Se ei ole myrkyllinen, mutta ei myöskään hyvä ruokasieni. Maljakkaita eli maljasieniä ovat myös punamaljakas (Sarcoscypha austriaca) ja oranssimaljakas (Aleuria aurantia), jotka tosin kuuluvat eri sukuun kuin hytymaljakas.
Hytymaljakas on väriltään tummanruskea. Muodoltaan se on pyöreä, hyytelömäinen ja möykkymäinen. Sen pinta on samettimainen. Malto on harmaata.
Hytymaljakasta tavataan rehevissä kuusikoissa.[1]
Hytymaljakas (Sarcosoma globosum) on sienilaji, joka tekee itiöemän keväällä. Se ei ole myrkyllinen, mutta ei myöskään hyvä ruokasieni. Maljakkaita eli maljasieniä ovat myös punamaljakas (Sarcoscypha austriaca) ja oranssimaljakas (Aleuria aurantia), jotka tosin kuuluvat eri sukuun kuin hytymaljakas.
Binomas Sarcosoma globosumPaprastasis taukius (lot. Sarcosoma globosum ) – taukinių šeimai priklausantis nevalgomas grybas. Šis grybas yra beveik išnykęs. Dėl to yra įtrauktas į Lietuvos raudonąją knygą. Paprastasis taukius yra labai retas ir nykstantis grybas visoje Europoje.
Vaisiakūniai 3–8 cm skersmens, dažniausiai rutuliški, raukšlėti, rudi, vidus pilnas bespalvių, į alyvą panašių gleivių. Vaisiakūnio viršuje yra apvalus lėkštelės pavidalo, tamsiai rudos spalvos įdubimas. Tai vaisinė grybo dalis, kurioje statmeniškai išsidėstę aukšliai. Aukšliai cilindriški, 350–400x17–20 μm. Sporos elipsiškos, 25–28x9–11 μm.
Auga miško paklotėje tarp spyglių ir samanų, dažniausiai brandžiuose eglynuose, jų pakraščiuose, kartkartėmis didelėmis grupėmis. Ilgą laiką buvo teigiama, kad retas grybas jau išnykęs. Lietuvoje nebuvo aptinkamas nuo 1960 iki 2008 metų. Per pastaruosius penkerius metus, Lietuvoje registruotos ne mažiau kaip penkios šio grybo radavietės. Vaisiakūniai išdygsta ne kasmet, esant nepalankioms sąlygoms grybiena gali neišauginti vaisiakūnių ir kelerius metus. Pasitaiko, kad po atodrėkių išdygsta ir gruodžio mėnesį.
Sezonas: žiemą lapkritis–gruodis, pavasarį kovas–gegužė
Paprastasis taukius (lot. Sarcosoma globosum ) – taukinių šeimai priklausantis nevalgomas grybas. Šis grybas yra beveik išnykęs. Dėl to yra įtrauktas į Lietuvos raudonąją knygą. Paprastasis taukius yra labai retas ir nykstantis grybas visoje Europoje.
Bombmurklan (Sarcosoma globosum) är en sällsynt vårsvamp som är rödlistad som sårbar (VU). Fruktkropparna kommer upp i februari till maj och är bruna och sammetsaktiga med en svart glänsande disk i mitten. Bombmurklan har en östlig utbredning i Norden och är i Sverige känd från Småland upp till Norrbotten, med tyngdpunkt i Mälarlandskapen. Den finns i sydöstra Norge och i Finland men saknas i Danmark. Dessutom finns den i Österrike, Tyskland, Tjeckien, Slovakien, Polen, Estland, Ryssland samt Nordamerika. I Norge, Finland, Polen och Tyskland är arten rödlistad.
Bombmurklan är beroende av granar på väldränerad mark (som till exempel grusåsar). Den är nämligen en saprofyt som lever av att bryta ner granens barrförna. Därför kan man hitta den under granar i mosstäcket som gränsar till ytan med bar barrförna som finns under granar. Vegetationen vid växtplatsen består ofta av husmossa, väggmossa, kruståtel och vispstarr. Stor vårtrattskivling är en följeart till bombmurklan. Bombmurklan heter på norska Svartgubbe och på finska Hytykevätmaljakas.
Slutavverkning eller uthuggning av gran är det största hotet mot bombmurklan.[2]
Bombmurklan (Sarcosoma globosum) är en sällsynt vårsvamp som är rödlistad som sårbar (VU). Fruktkropparna kommer upp i februari till maj och är bruna och sammetsaktiga med en svart glänsande disk i mitten. Bombmurklan har en östlig utbredning i Norden och är i Sverige känd från Småland upp till Norrbotten, med tyngdpunkt i Mälarlandskapen. Den finns i sydöstra Norge och i Finland men saknas i Danmark. Dessutom finns den i Österrike, Tyskland, Tjeckien, Slovakien, Polen, Estland, Ryssland samt Nordamerika. I Norge, Finland, Polen och Tyskland är arten rödlistad.
Bombmurklan är beroende av granar på väldränerad mark (som till exempel grusåsar). Den är nämligen en saprofyt som lever av att bryta ner granens barrförna. Därför kan man hitta den under granar i mosstäcket som gränsar till ytan med bar barrförna som finns under granar. Vegetationen vid växtplatsen består ofta av husmossa, väggmossa, kruståtel och vispstarr. Stor vårtrattskivling är en följeart till bombmurklan. Bombmurklan heter på norska Svartgubbe och på finska Hytykevätmaljakas.
Slutavverkning eller uthuggning av gran är det största hotet mot bombmurklan.
Арктичний або гірсько-субальпійський вид. Спорадично поширений в Європі, Північній Америці, Сибірі та Вірменії. В Україні відоме єдине місцезростання на північних околицях Києва у Пуща-Водиці.
Плодові тіла великі, товсті, бочкоподібні, кубкоподібні, інколи майже кулясті, заввишки до 12 см, 3–6 см у діаметрі, коричневі, темно-коричневі, до чорних, відкрита частина чорна, блискуча, зовнішня матова, в зморшках, заповнені желеподібною масою. Плодові тіла з’являються у квітні–вересні. Гумусовий сапротроф.
Росте у хвойних, переважно старих ялинових лісах, на ґрунті.
Вид занесений до Червоної книги України зі статусом «Рідкісний».
Саркосома шаровидная (лат. Sarcosoma globosum) — вид аскомицетовых грибов из семейства саркосомовых. Несъедобен[1].
Плодовое тело (апотеций) сперва шаровидной, затем луковичной формы тёмно-коричневого цвета диаметром 6 см, иногда до 8 см. Внешняя поверхность сморщенная, бархатистая. Его блестящий гимений быстро образуется в середине апотеция и слегка изогнут внутрь. Консистенция явно желеобразная.
Аски цилиндрические, 340—370 микрометров в длину и 12,5 до 15 мкм в ширину. Эллиптические, гиалиновые, гладкие споры размером 24—30 × 9—11,5 мкм. Парафизы нитевидные и частично разветвлённые.
Саркосома шаровидная сапрофит, предпочитает расти в хвойном лесу среди сосен и елей. Плодовые тела появляются в основном весной, во время таяния снега.
Вид имеет арктико-альпийское распространение, очень редок в Центральной Европе, однако, на одном участке часто многочисленный. Внесён в Красные книги Республики Татарстан, Архангельской, Московской и Тюменской областей
Саркосома шаровидная (лат. Sarcosoma globosum) — вид аскомицетовых грибов из семейства саркосомовых. Несъедобен.
Плодовое тело (апотеций) сперва шаровидной, затем луковичной формы тёмно-коричневого цвета диаметром 6 см, иногда до 8 см. Внешняя поверхность сморщенная, бархатистая. Его блестящий гимений быстро образуется в середине апотеция и слегка изогнут внутрь. Консистенция явно желеобразная.
Аски цилиндрические, 340—370 микрометров в длину и 12,5 до 15 мкм в ширину. Эллиптические, гиалиновые, гладкие споры размером 24—30 × 9—11,5 мкм. Парафизы нитевидные и частично разветвлённые.
Саркосома шаровидная сапрофит, предпочитает расти в хвойном лесу среди сосен и елей. Плодовые тела появляются в основном весной, во время таяния снега.
Вид имеет арктико-альпийское распространение, очень редок в Центральной Европе, однако, на одном участке часто многочисленный. Внесён в Красные книги Республики Татарстан, Архангельской, Московской и Тюменской областей
