Planhigyn blodeuol lluosflwydd a monocotyledon sy'n edrych yn debyg i wair yw Coedfrwynen fawr sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Juncaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Luzula sylvatica a'r enw Saesneg yw Great wood-rush.[1] Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Coedfrwynen Fawr, Brwynen Fwyaf y Coed, Brwynen y Goedwig, Brwynen y Goedwig Fwyaf, Gwelltfrwyn y Coed.
Mae'n tyfu'n araf iawn - a hynny ar bridd da, cyfoethog, mewn bob math o amrywiaeth o ran gwlybaniaeth eu cynefin; mae i'w ganfod yn aml mewn gwlyptiroedd. Mae'r planhigyn yn ddeurywiol ac mae'r dail yn fytholwyrdd.
Planhigyn blodeuol lluosflwydd a monocotyledon sy'n edrych yn debyg i wair yw Coedfrwynen fawr sy'n enw benywaidd. Mae'n perthyn i'r teulu Juncaceae. Yr enw gwyddonol (Lladin) yw Luzula sylvatica a'r enw Saesneg yw Great wood-rush. Ceir enwau Cymraeg eraill ar y planhigyn hwn gan gynnwys Coedfrwynen Fawr, Brwynen Fwyaf y Coed, Brwynen y Goedwig, Brwynen y Goedwig Fwyaf, Gwelltfrwyn y Coed.
Mae'n tyfu'n araf iawn - a hynny ar bridd da, cyfoethog, mewn bob math o amrywiaeth o ran gwlybaniaeth eu cynefin; mae i'w ganfod yn aml mewn gwlyptiroedd. Mae'r planhigyn yn ddeurywiol ac mae'r dail yn fytholwyrdd.
Bika lesní (Luzula sylvatica) je až metr vysoká bylina trávovitého vzhledu. Je původní druh české květeny a nejvzrůstnějším ze všech druhů rodu bika vyskytujících se v přírodě České republiky. Tato vytrvalá rostlina je rozšířena hlavně v západní a jižní Evropě, mimo Evropu se řídce vyskytuje v Malé Asii a oblastech přilehlých ke Kavkazu.[1][2]
Bika lesní je dlouhověká mrazuodolná trvalka rostoucí na průběžně vlhkých stanovištích, která jsou částečně zastíněna a mají slabě kyselou a humózní půdou. V Česku se obvykle vyskytuje v horách a podhůřích vyjma Orlických hor, kde neroste vůbec, a Krkonoš, kde je vzácná. Z horských smrčin často zasahuje do výše položených bučin nebo nad hranici lesa do vysokostébelných luk.
V zimním období nesnáší přímé sluneční osvětlení, které poškozuje konce jejích stálezelených listů, obdobně se na rostlině projevuje i sucho. Začíná rašit počátkem dubna a kvete od konce dubna do konce května. Uschlá květenství zůstávají na rostlině po dlouhou dobu. Při vysoké sněhové pokrývce je oblíbenou potravou zajíců.[1][2][3]
Statná trsnatá travina s kulatými lodyhami vysokými 50 až 100 cm. Lodyhy vyrůstající z tlustého šikmo vystoupavého oddenku jsou přímé a od báze listnaté. Bazální listy rostou do široka rozložené, jsou 20 až 30 cm dlouhé, u báze 1,5 cm široké a postupně se zužují. Mnohem kratší lodyžní listy v počtu čtyři až šest rostou z uzavřených pochev bez oušek. Listy jsou čárkovité lesklé a po okrajích jsou stříbřitě dlouze chlupaté. Bika lesní je ze všech druhů bik rostoucích v Česku nejvyšší a má nejširší listy.
Na konci lodyhy vyrůstá řídké rozložité květenství kružel, které na rostlině dlouho přetrvává a později je převislé. Krátkými membranózními listeny podepřený kružel, v počátku směstnaný a později rozložený, má tenké větvičky zakončené jedním až třemi drobnými květy. Tyto oboupohlavné květy mají šest žlutavých nebo nahnědlých, ve dvou kruzích rostoucích okvětních lístků, šest krátkých tyčinek, jednoduchý semeník a jednu bliznu. Květy bez nektaru vytvoří po větrosnubném nebo hmyzosnubném opylení kulovité černohnědé 3 mm velké tobolky se třemi vejčitými tmavými lesklými semeny s drobným masíčkem. Mimo semen se v přírodě rozmnožuje krátkými nadzemními i podzemními výběžkatými oddenky.[1][2][4]
Tato stálezelená travina s krýtkými výběžky se pro svůj svěže zelený list používá v okrasném zahradnictví do stinných trvalkových záhonů. Lze ji uplatnit spolu s ostatními stínomilnými rostlinami jako podrost pod listnaté stromy a poblíž záhonů s pěnišníky. Slabě rostoucí kultivary pak nacházejí uplatnění jako půdokryvná dřevina[zdroj?], nejčastěji zastíněných břehů vodních ploch.
Bylo vypěstováno mnoho kultivarů speciálně pro výsadbu do zahrad, například panašované 'Marginata' a 'Silberhaar', vzrůstný a rychle se rozrůstající 'Tauernpass', v zimě nažloutlý 'Wintergold' či nízký a jemný 'Farnfreund'. Vyšlechtěné kultivary se množí pro zachování vlastností dělením trsů, čisté druhy pak výsevem dobře klíčících semen.[5][6]
Obrázky, zvuky či videa k tématu bika lesní ve Wikimedia Commons
Bika lesní (Luzula sylvatica) je až metr vysoká bylina trávovitého vzhledu. Je původní druh české květeny a nejvzrůstnějším ze všech druhů rodu bika vyskytujících se v přírodě České republiky. Tato vytrvalá rostlina je rozšířena hlavně v západní a jižní Evropě, mimo Evropu se řídce vyskytuje v Malé Asii a oblastech přilehlých ke Kavkazu.
Stor Frytle (Luzula sylvatica) er en 50-80 cm høj urt, der i Danmark vokser i løvskove, især på sandet bund. I haven kan Stor Frytle anvendes som en friskgrøn staude til skyggede steder. På grund af sine overjordiske udløbere kan den blive bestanddannende. Stor Frytle ligner græs, men tilhører siv-familien.
Stor Frytle er en stedsegrøn flerårig urt med en tuedannende vækstform. Bladene er linieformede og helrandede. Langs randen ses tre rækker randhår. Begge sider er mørkegrønne. Blomstringen sker i maj og juni. Blomsterstænglerne hæver sig højt op over bladtuen. De endestillede blomster er regelmæssige og brune med tre bægerblade, tre kronblade, tre støvdragere osv. Frugten er en énrummet kapsel med 3 store frø, som spredes af myrer. Frøene modner godt og spirer villigt.
Dens rod består af en kort rodstok, som bærer bladene og de mange, grove trevlerødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 0,30 x 1 m (30 x 5 cm/år), blomsterstænglerne er dog op til 75 cm høje.
Stor Frytle gror hist og her i Østjylland, hvor den findes i løvskove og krat, især på sandet bund. Den er sjælden i Nord- og Vestjylland, og den er kun kendt fra få steder på Fyn, Sjælland og Møn.
Stor Frytle (Luzula sylvatica) er en 50-80 cm høj urt, der i Danmark vokser i løvskove, især på sandet bund. I haven kan Stor Frytle anvendes som en friskgrøn staude til skyggede steder. På grund af sine overjordiske udløbere kan den blive bestanddannende. Stor Frytle ligner græs, men tilhører siv-familien.
Die Wald-Hainsimse (Luzula sylvatica), auch Große Hainsimse oder im Pflanzenhandel Waldmarbel[1] genannt, ist eine Pflanzenart, die zur Familie der Binsengewächse (Juncaceae) gehört. Sie ist eine Pflanze frischer Laub- und Nadelwälder und feuchter Wiesen.
Die Wald-Hainsimse ist ein ausdauernder, grün überwinternder Hemikryptophyt und erreicht Wuchshöhen zwischen 30 und 90 Zentimetern. Die Stängel wachsen kräftig aufrecht. Die starren, am Rand dicht bewimperten Grundblätter werden oft über einen Zentimeter breit und sind glänzend dunkelgrün. Die oberen Stängelblätter sind kürzer als der Blütenstand.
Der Blütenstand ist locker spirrig mit dünnen, aufrechten bis abstehenden Ästen. Die Blüten werden drei bis vier Millimeter lang und stehen zu drei bis fünf genähert. Die Perigonblätter sind braun bis dunkelbraun mit weißem Hautrand und lanzettlich fein zugespitzt. Die Griffel tragen drei lange, aufrechte Narben. Die Frucht ist dreikantig kegelförmig und lang zugespitzt, kastanienbraun und so lang wie die Blütenblätter. Die Samen tragen Anhängsel (Elaiosomen). Die Blütezeit erstreckt sich von Mai bis Juni.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 12.[2]
Die Wald-Hainsimse ist in ganz Europa und in Asien bis zum Kaukasus verbreitet. In Europa kommt sie vor allem im Westen und Süden vor.
Ihr Standort sind mäßig schattige Wälder, vor allem saure Buchenwälder (z. B. Luzulo-Fagenion), aber auch Fichten- und Lärchenwälder, weiters auch Latschengebüsche und alpine Hochstaudenfluren. Sie kommt vor in Gesellschaften der Verbände Fagion, Piceion, Quercion roboris und Genistion.[2] Die Pflanze ist kalkmeidend und gedeiht auf gut durchfeuchteten, modrig-humosen, mäßig sauren bis sauren Böden. Vor allem in luftfeuchten Regen- und Schneelagen (West- und Nordhänge) bildet sie ausgedehnte Bestände und wirkt einer natürlichen Bewaldung entgegen (verjüngungshemmend). Die Wald-Hainsimse wächst vom Flachland bis ins Gebirge und hat ihren Verbreitungsschwerpunkt zwischen 500 und 2000 Metern. In den Allgäuer Alpen steigt sie am Rauheckgipfel in Bayern bis zu 2380 Metern Meereshöhe auf.[3]
Es werden vier Unterarten unterschieden, wobei sich die zwei zuerst genannten in ihrer Verbreitung auf den Norden der Iberischen Halbinsel sowie Süditalien, besonders Sizilien beschränken:[4][5]
Die Wald-Hainsimse wird öfters als dekorative, rasige Zierpflanze in Anlagen kultiviert und ist auch empfehlenswert für Wildpflanzengärten, vor allem für die Nordlagen; sie ist aber ausbreitungsfreudig und findet sich auch in Gärten wieder, in denen sie nie angepflanzt wurde.
Die Wald-Hainsimse (Luzula sylvatica), auch Große Hainsimse oder im Pflanzenhandel Waldmarbel genannt, ist eine Pflanzenart, die zur Familie der Binsengewächse (Juncaceae) gehört. Sie ist eine Pflanze frischer Laub- und Nadelwälder und feuchter Wiesen.
Luzula sylvatica, the gait-girse, is a plant o the genus Luzula. It is 10–30 centimetres (3.9–11.8 in) lang while its stems are 30–80 centimetres (12–31 in) heich and its tepals are 3–3.5 millimetres (0.12–0.14 in). The flouers grow in groups o 3 or 4.[1]
Luzula sylvatica, the gait-girse, is a plant o the genus Luzula. It is 10–30 centimetres (3.9–11.8 in) lang while its stems are 30–80 centimetres (12–31 in) heich and its tepals are 3–3.5 millimetres (0.12–0.14 in). The flouers grow in groups o 3 or 4.
Luzula sylvatica, commonly known as greater wood-rush[3] or great wood-rush, is a perennial[4] flowering plant in the rush family Juncaceae.
Luzula sylvatica is the largest woodrush,[3][5] with stems 30–80 centimetres (12–31 in) high.[5] It forms clumps of bright green leaves which are glossy,[6] flat, linear,[7] about 10–30 centimetres (3.9–11.8 in) in length and 1 centimetre (0.39 in) wide;[3] its leaves remain green or at least greenish throughout winter.[3] The leaves can also help to differentiate the plant from similar-looking plants in the closely related genus Juncus, as scattered white hairs can be found along the leaf edges.[3] Its tepals are 3–3.5 millimetres (0.12–0.14 in), with flowers which grow in groups of 3 or 4.[3][5] From mid-spring to summer,[6] It produces flowers in open panicles[6] which are very small,[7] chestnut-brown in colour[3] and can be found in dense and lax clusters.[7] It is sometimes stoloniferous.[3]
Luzula sylvatica is both anemophilous and entomophilous, in that it can be pollinated by either wind or insect.[3] L. sylvatica's fruit is a 3-valved capsule containing three oblong seeds.[3] Each seed is indistinctly reticulate, often with a caruncle (a basal or apical appendage);[3] seeds tend to germinate close to their parent plant.[3]
With regard to the etymology of the binomial, Luzula could come from the Italian lucciola ("to shine, sparkle") or the Latin luzulae or luxulae, from lux ("light"), inspired by the way the plants sparkle when wet with dew;[8] whilst sylvatica comes from silva, Latin for forest.[6]
Luzula sylvatica has a wide distribution, and is native to Europe (the European temperate element of flora [9]) and southwest Asia[10] - including the British Isles where populations are widespread and stable, apart from a decline in central and south east England.[9] There is one record from Washington state, United States.[3]
Usually growing in partial to full shade,[10] Luzula sylvatica tends to grow on acidic soils in damp habitats.[9] It can be found on stream banks and well-drained, open woodland,[3] as well as in open ground and rock ledges [5] and peaty heath moors.[6] Despite its preference for acidic soils, it can tolerate most soil pH levels.[6]
The leaves of Luzula sylvatica are picked in winter by golden eagles to line their eyries.[5] The flowers and seeds are also the sole food source for the larvae of the Coleophora sylvaticella moth.[11]
Luzula sylvatica is commonly used in horticulture — its thick, patch-forming habit (which allows the plant to act as a weed suppressant),[12] hardiness,[4] as well as the ability to grow in shade and damp soils[4] being particular boons; it is commonly used for ground cover[12] and/or as an ornamental grass.[4]
The cultivar ‘Marginata’ has gained the Royal Horticultural Society’s Award of Garden Merit.[13][14]
Luzula sylvatica, commonly known as greater wood-rush or great wood-rush, is a perennial flowering plant in the rush family Juncaceae.
Isopiippo eli metsäpiippo (Luzula sylvatica) on vihviläkasvien (Juncaceae) heimoon, piippojen (Luzula) sukuun kuuluva monivuotinen kasvilaji.
Isopiippo kasvaa suurina mättäinä ja sen varret voivat kasvaa noin metrinkorkuisiksi asti. Mättäiden lehdet ovat talvivihreitä, 20–30 cm pitkiä sekä yleensä yli 8 mm leveitä, kun taas varsilehdet ovat lyhyitä ja kukinnossa on myös yksi lyhyt tukilehti. Isopiipon kukinto on varren kärjessä sijaitseva sekä pienistä kukista koostuva harvahko kukkarykelmä. Isopiippo kukkii touko–kesäkuussa. Isopiipon hedelmä on mustanruskea pähkylä.
Isopiippoa ei kasva Suomessa, ja Ruotsissa sitä tavataan harvinaisena vain paikoitellen Etelä-Ruotsista, jonne se on levinnyt luultavasti ulkomailta tuodun heinänsiemenen mukana. Muuten isopiippoa tavataan Euroopassa laajalti Pyreneiltä Karpaateille sekä Isossa-Britanniassa ja Irlannissa.
Isopiippoa käytetään jonkin verran koristekasvina.
Isopiippo eli metsäpiippo (Luzula sylvatica) on vihviläkasvien (Juncaceae) heimoon, piippojen (Luzula) sukuun kuuluva monivuotinen kasvilaji.
Isopiippo kasvaa suurina mättäinä ja sen varret voivat kasvaa noin metrinkorkuisiksi asti. Mättäiden lehdet ovat talvivihreitä, 20–30 cm pitkiä sekä yleensä yli 8 mm leveitä, kun taas varsilehdet ovat lyhyitä ja kukinnossa on myös yksi lyhyt tukilehti. Isopiipon kukinto on varren kärjessä sijaitseva sekä pienistä kukista koostuva harvahko kukkarykelmä. Isopiippo kukkii touko–kesäkuussa. Isopiipon hedelmä on mustanruskea pähkylä.
Isopiippoa ei kasva Suomessa, ja Ruotsissa sitä tavataan harvinaisena vain paikoitellen Etelä-Ruotsista, jonne se on levinnyt luultavasti ulkomailta tuodun heinänsiemenen mukana. Muuten isopiippoa tavataan Euroopassa laajalti Pyreneiltä Karpaateille sekä Isossa-Britanniassa ja Irlannissa.
Isopiippoa käytetään jonkin verran koristekasvina.
Luzula sylvatica, la Luzule des bois ou Grande luzule, est une espèce végétale vivace forestière acidiphile, de la famille des Juncaceae.
Selon World Checklist of Selected Plant Families (WCSP) (25 août 2010)[1] :
Cette espèce est protégée en Île-de-France et dans le Nord-Pas-de-Calais[2].
Un pied de grande luzule.
Détail d’une inflorescence.
En conditions favorables — sol acide, environnement humide et ombragé —, cette luzule peut rapidement former des peuplements denses.
Luzula sylvatica, la Luzule des bois ou Grande luzule, est une espèce végétale vivace forestière acidiphile, de la famille des Juncaceae.
Lěsna syćel (Luzula sylvatica) je rostlina ze swójby syćinowych rostlinow (Juncaceae).
Lěsna syćel je trajne zelo, kotrež docpěwa wysokosć wot 30 hač 100 cm. Rostlina ma krótke, tołste wuběžki.
Delnje łopjena su běle kosmičkate a docpěwaja šěrokosć wot wjace hač 1 cm.
Kćěje wot meje hač junija. Kćenja steja w sylnje rozhałuzowanym kwětnistwje. Wysoke łopješka su krótše hač kwětnistwo. Kćenjowe łopješka su brune abo čerwjenobrune ze zelenym srjedźnej smužku. Znutřkowne su dlěše hač zwonkowne.
Rosće w lěsach z mało družinami a na holach z wysokej włóžnotu powětra. Preferuje kisałe, humusowe pódy.
Rostlina je w nimale cyłej Europje rozšěrjena.
Lěsna syćel (Luzula sylvatica) je rostlina ze swójby syćinowych rostlinow (Juncaceae).
De grote veldbies (Luzula sylvatica) is een overblijvend kruid uit de russenfamilie (Juncaceae). De plant staat op de Nederlandse Rode Lijst van planten als zeldzaam, maar stabiel of toegenomen. De grote veldbies komt van nature voor in Europa en Azië tot de Kaukasus, in Europa vooral in het westen en zuiden. Het aantal chromosomen is 2n = 12.
Het is een pollenvormende plant met een schuin omhoogstaande wortelstok en korte, dikke uitlopers. De glanzende, donkergroene, stijve, 10 - 30 cm lange, 5 - 20 mm brede, wortelbladeren zijn aan de rand dicht bewimperd. De stengelbladeren zijn veel korter en smaller dan de wortelbladeren. De plant wordt 30 - 100 cm hoog.
De plant bloeit van april tot in juni. De tweeslachtige bloemen zitten in groepjes van 2 - 8 aan de takken van een rijk vertakte, vaak tuilvormige bloeiwijze. De schutbladen zijn korter dan de bloeiwijze. De 3 - 3,5 mm grote bloemdekbladen zijn bruin met een witvliezige rand en kunnen een groene middenstreep hebben. De binnenste drie bloemdekbladen zijn langer dan de buitenste drie.De stamper heeft drie, lange stempels.
De vrucht is een 3-hokkige, 3-kantig kegelvormige, lang toegespitste, kastanjebruine doosvrucht met een vrij lange snavel. In de vrucht zitten drie, 1 - 1,5 mm lange zaden. Aan het zaad zit een mierenbroodje. De vrucht is net zo lang als de bloemdekbladen.
De plant komt voor in loofbossen op leemgrond, vooral op steile hellingen en in brongebieden. De grond moet vochtig tot nat zijn en zuur.
De grote veldbies (Luzula sylvatica) is een overblijvend kruid uit de russenfamilie (Juncaceae). De plant staat op de Nederlandse Rode Lijst van planten als zeldzaam, maar stabiel of toegenomen. De grote veldbies komt van nature voor in Europa en Azië tot de Kaukasus, in Europa vooral in het westen en zuiden. Het aantal chromosomen is 2n = 12.
Het is een pollenvormende plant met een schuin omhoogstaande wortelstok en korte, dikke uitlopers. De glanzende, donkergroene, stijve, 10 - 30 cm lange, 5 - 20 mm brede, wortelbladeren zijn aan de rand dicht bewimperd. De stengelbladeren zijn veel korter en smaller dan de wortelbladeren. De plant wordt 30 - 100 cm hoog.
De plant bloeit van april tot in juni. De tweeslachtige bloemen zitten in groepjes van 2 - 8 aan de takken van een rijk vertakte, vaak tuilvormige bloeiwijze. De schutbladen zijn korter dan de bloeiwijze. De 3 - 3,5 mm grote bloemdekbladen zijn bruin met een witvliezige rand en kunnen een groene middenstreep hebben. De binnenste drie bloemdekbladen zijn langer dan de buitenste drie.De stamper heeft drie, lange stempels.
De vrucht is een 3-hokkige, 3-kantig kegelvormige, lang toegespitste, kastanjebruine doosvrucht met een vrij lange snavel. In de vrucht zitten drie, 1 - 1,5 mm lange zaden. Aan het zaad zit een mierenbroodje. De vrucht is net zo lang als de bloemdekbladen.
De plant komt voor in loofbossen op leemgrond, vooral op steile hellingen en in brongebieden. De grond moet vochtig tot nat zijn en zuur.
Storfrytle er ei plante i sevfamilien. Arten si utbreiing ligg innanfor Europa. Planta vert kring 50 cm høg og veks i store tuver med broddspisse blankt mørkgrøne blad med hår i kanten. Blada står grøne om vinteren. Rakt strå og stor greina kvast. Storfrytle har brune sylspisse blomsterblad og blank svartbrun kapsel. Panta blomstrar kring mai månad i lier utmed kysten. Ho veks i Noreg frå Aust-Agder til Helgeland og også i Lofoten, og er funnen opp til 700 m i Sogn.
Storfrytle er ei plante i sevfamilien. Arten si utbreiing ligg innanfor Europa. Planta vert kring 50 cm høg og veks i store tuver med broddspisse blankt mørkgrøne blad med hår i kanten. Blada står grøne om vinteren. Rakt strå og stor greina kvast. Storfrytle har brune sylspisse blomsterblad og blank svartbrun kapsel. Panta blomstrar kring mai månad i lier utmed kysten. Ho veks i Noreg frå Aust-Agder til Helgeland og også i Lofoten, og er funnen opp til 700 m i Sogn.
Storfrytle (Luzula sylvatica) er en plante i sivfamilien. Arten er kun utbredt i Europa. Planten når omkring 50 cm høyde og danner store tuer med spisse, blanke mørkegrønne blad med «hår» langs kanten. Bladene er vintergrønne. Rake strå og stor grenet bukett. Brune sylspisse blomsterblad og blank svartbrun kapsel. Blomstrer i mai i solrike lier og ved kysten. I Norge finnes den fra Aust-Agder til Helgeland, men også i Lofoten. Den er funnet i høyder inntil 700 moh i Sogn.
Storfrytle (Luzula sylvatica) er en plante i sivfamilien. Arten er kun utbredt i Europa. Planten når omkring 50 cm høyde og danner store tuer med spisse, blanke mørkegrønne blad med «hår» langs kanten. Bladene er vintergrønne. Rake strå og stor grenet bukett. Brune sylspisse blomsterblad og blank svartbrun kapsel. Blomstrer i mai i solrike lier og ved kysten. I Norge finnes den fra Aust-Agder til Helgeland, men også i Lofoten. Den er funnet i høyder inntil 700 moh i Sogn.
Kosmatka olbrzymia (Luzula sylvatica) – gatunek rośliny należący do rodziny sitowatych (Juncaceae). W stanie naturalnym występuje w górach Europy oraz na Kaukazie. W Polsce występuje głównie w Sudetach i w Karpatach, gdzie jest rośliną dość pospolitą. Poza górami rzadko można ją spotkać na Roztoczu i Pojezierzu Kaszubskim.
Bywa uprawiana jako roślina ozdobna. Można ją sadzić w ogrodach skalnych, szczególnie dobrze jej żywa zieleń prezentuje się nad oczkami wodnymi. Kwiatostany wykorzystywane są do suchych bukietów. Jest łatwa w uprawie i nie ma specjalnych wymagań, jednak lepiej wygląda gdy rośnie w półcieniu, na żyznej i wilgotnej glebie.
Kosmatka olbrzymia (Luzula sylvatica) – gatunek rośliny należący do rodziny sitowatych (Juncaceae). W stanie naturalnym występuje w górach Europy oraz na Kaukazie. W Polsce występuje głównie w Sudetach i w Karpatach, gdzie jest rośliną dość pospolitą. Poza górami rzadko można ją spotkać na Roztoczu i Pojezierzu Kaszubskim.
Luzula sylvatica é uma espécie de planta com flor pertencente à família Juncaceae.
A autoridade científica da espécie é (Huds.) Gaudin, tendo sido publicada em Agrost. Helv. 2: 240 (1811).[1]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente os seguintes táxones infraespecíficos:[2]
Luzula sylvatica é uma espécie de planta com flor pertencente à família Juncaceae.
A autoridade científica da espécie é (Huds.) Gaudin, tendo sido publicada em Agrost. Helv. 2: 240 (1811).
Storfryle (Luzula sylvatica) är en gräslik växtart i familjen Tågväxter.
Wikimedia Commons har media som rör Storfryle.
Багаторічник 30–70(100) см заввишки. Верхні листки коротше суцвіть. Прикореневі листки довжиною до 40 см, зазвичай шириною 4–12 мм, стеблових листків 3–5(7). Квіти на гілочках зближені по 3–8. Листочки оцвітини довго загострені, плівчасті, нерівні, на спинці зеленуваті, на краях біло-перетинчасті. Рослина утворює дернину. Капсула від каштаново-коричневого до темно-коричневого кольору, ± довгасто-яйцеподібна, ± поступово звужується, як правило, 2.0–4.0 мм довжиною. Насіння від коричневого до темно-коричневого кольору, довгасто-яйцевиде, довжиною 1.2–1.9 мм, шириною, як правило, 0.7–1.2 мм; придаток — 0.1–0.2 мм.
Азія: Грузія, Туреччина; Європа: Україна, Австрія, Бельгія, Чехія, Німеччина, Нідерланди, Польща, Словаччина, Швейцарія, Данія, Ірландія, Норвегія, Велика Британія, Албанія, Боснія і Герцеговина, Болгарія, Хорватія, Греція, Італія, Македонія, Чорногорія, Румунія, Росія - Передкавказзя, Сербія, Словенія, Франція, Португалія, Іспанія. Введено: Швеція. Населяє помірно затінені вологі області, в основному кислі букові ліси, а також ліси сосни та ялини, а також карликові кущі й високогірні ліси.
В Україні зростає в лісах — в Карпатах звичайний; на 3ахідному Поділлі рідкісний[1].
Luzula sylvatica là một loài thực vật có hoa trong họ Juncaceae. Loài này được (Huds.) Gaudin mô tả khoa học đầu tiên năm 1811.[2]
Luzula sylvatica là một loài thực vật có hoa trong họ Juncaceae. Loài này được (Huds.) Gaudin mô tả khoa học đầu tiên năm 1811.
Luzula sylvatica (Huds.) Gaudin (1811)
Синонимы
Ожика лесная (лат. Luzula sylvatica) — вид цветковых растений рода Ожика (Luzula) семейства Ситниковые (Juncaceae).
В природе ареал вида охватывает Европe, Кавказ и Малую Азию[2].
Произрастает в тенистых лесах.
Многолетнее, вечнозелёное, ярко-зелёное, густо-дернистое растение с косым корневищем. Стебли прямые, книзу утолщённые, высотой 30—70 см, до верху олиственные, у основания одетые бледно-бурыми, острыми, безлистными влагалищами.
Прикорневые листья плоские, тонко-кожистые, длинные, но короче стебля, шириной до 15 мм, быстро суженные, по краю бело-ресничатые; стеблевые — во много раз меньше.
Соцветие сложное, метельчато-развесистое, с тонкими, часто поникающими веточками, прицветный лист во много раз короче соцветия. Цветки длиной 3,5—5 мм, собраны на концах веточек головчато по два—три, реже четыре; прицветники яйцевидные, острые, ресничатые, буроватые, бело-плёнчатые. Листочки околоцветника ланцетные, каштановые и светло-каштановые, шиповато-заострённые, внутренние длиннее наружных, по краю широко-перепончатые. Тычинки длиной около 3 мм, пыльники в несколько раз длиннее нитей.
Плод — трёхгранная, шаровидно-коническая коробочка, почти равная околоцветнику, каштановая, с носиком. Семена яйцевидные, длиной около 1,5—1,7 мм, каштановые, с сероватым придатком.
Плодоношение в мае.
Вид Ожика лесная входит в род Ожика (Luzula) семейства Ситниковые (Juncaceae) порядка Злакоцветные (Fagales).
Ожика лесная (лат. Luzula sylvatica) — вид цветковых растений рода Ожика (Luzula) семейства Ситниковые (Juncaceae).
.jpg)
