Sépie vějířovitá (Sepia apama) je hlavonožec z čeledi sépiovitých představující největšího zástupce z přibližně 100 známých druhů sépií.[2] V dospělosti dorůstá délky až 1,5 metru i s chapadly a váží až 10,5 kg[3] (jiné zdroje uvádějí hmotnost pouze mezi 5 až 6,5 kilogramy), samotná délka pláště je 520 milimetrů.[4] Vyskytuje se pouze v příbřežních vodách Austrálie, kde obývá veškeré oblasti až do hloubky 100 metrů.
V období rozmnožování vytváří sépie vějířovitá společenství o několika tisících jedincích nedaleko jihoaustralského města Whyalla, kde jsou často hlavním předmětem zájmu potápěčů a vědců zkoumajících jejich chování.[5] Její kůže má schopnost měnit zbarvení v závislosti na svém okolí, což jí dává schopnost vytvářet dokonalou kamufláž před případnými predátory. V nouzi je schopna vypustit do vody velké množství tmavého barviva, které znesnadní její zaměření, zmate útočníka a umožní únik do bezpečí.
Jedná se o velice inteligentního dravce,[6] který požírá menší ryby, kraby či jiné korýše, které chytne dvojicí delších chapadel. Zvláštností je, že sépie vějířovitá má tři srdce a modrou krev obsahující hemocyanin.
Sépie vějířovitá je dnes řazena do rodu Sepia jako druh Sepia apama, popsal ji poprvé John Edward Gray v roce 1849 ve své monografii Catalogue of the Mollusca in the British Museum.[7] Na základě genetických studií za využití mikrosatelitů (tedy krátkých opakujících se sekvencí DNA), výzkumu odlišností ve struktuře jejich enzymů a sekvenace jejich mtDNA byly u tohoto druhu rozpoznány tři různé geneticky odlišitelné formy. Bylo navrženo, aby s nimi bylo zacházeno odděleně, aby se uchovala genetická diverzita v rámci tohoto druhu.[8] Předpokládá se, že drobné rozdíly mezi těmito skupinami byly dány historickým oddělením jednotlivých skupin od sebe geografickými podmínkami.[9]
Sépie vějířovitá obývá převážně mělké vody v těsné blízkosti korálových útesů, které jí slouží jako úkryt. Rozšířena je převážně kolem jižního a jihovýchodního pobřeží Austrálie v oblasti od Brisbane v Queenslandu až po Shark Bay v oblasti Západní Austrálie, ale její výskyt byl zaznamenán také v severních a západních oblastech pobřeží přiléhající ke zmiňovanému kontinentu.[2] Zaznamenána byla také v severních oblastech Tasmánie.[4]
Vyjma útesů se vyskytuje také v oblastech s kamenitým či písčitým dnem a v oblastech porostlých mořskou trávou. Její výskyt byl pozorován do maximální hloubky 100 m.[10]
Sépie má 8 krátkých a 2 dlouhá ohebná chapadla, která slouží k lapení kořisti.[11] Za chapadly se nachází ústa a hlava, na které jsou umístěny dvě složité oči. Za hlavou je tělo s redukovanou schránkou, tzv. sépiovou kostí, kterou používají chovatelé papoušků.[11]
Kůže sépie je v normálním stavu šedá až kaštanová s bílými pruhy, má však schopnost měnit své zbarvení v závislosti na okolním prostředí. Při výzkumu prováděném na tomto druhu sépie se zjistilo, že maskování se přes den téměř nevyužívá (pouze 3 % sépií), ale jeho hlavní použití nastává nástupem šera, kdy až 87 % sépií kamufláž využívá. Tento závěr napovídá, že sépie vějířovité mají schopnost nočního vidění stejně tak, jako jejich predátoři, před kterými má maskování ochraňovat.[12][13]
V protáhlém těle se po přibližně 3/4 délky těla táhne trubice spojující ústa se žaludkem, pod kterým se nachází tři malá srdce zajišťující cirkulaci modré krve.[14] Její barvu způsobuje dýchací protein hemocyanin, který obsahuje navázanou měď. Vylučovací trubice má vývod přibližně ve středu těla. Je to z toho důvodu, že do ní vyúsťuje vak s barvivem, které sépie v případě nouze vypouští. V přední části hlavy se taktéž nachází trubice, která slouží pro tryskový pohon sépie v případě ohrožení či při lovu potravy. K dýchání podobně jako ryby využívá filtrování vodního kyslíku za pomocí žaber.[14]
Jedná se o druh, který má vysoce vyvinutou centrální nervovou soustavu a oči, které ale nejsou schopné rozpoznávat barvy,[11] což jim však nebrání ve schopnosti kamufláže. Mají jen jeden oční pigment s absorpčním maximem na 492 nanometrech světelného záření. Zornice sépie vějířovité je tvořena podlouhlou horizontálně směřovanou tmavou štěrbinou, která se na jednom okraji stáčí nahoru do vertikálního směru. Průnik světla do oka je regulován zvětšováním a zmenšováním tvaru oční koule, k zaostřování různě vzdálených objektů jsou tyto oči schopné pohybu vpřed či vzad od sítnice.[15]
Samice mají dva od sebe oddělené vaky na sperma. V těchto vacích jsou schopné skladovat sperma po různě dlouhou dobu. Jeden je využíván na krátkodobé uskladnění spermatu, druhý na dlouhodobé. Existence dvou vaků na sperma taktéž umožňuje uchovat samici sperma od více sexuálních partnerů.[16]
Sépie se pohybuje za pomoci vlnění ploutvovitého lemu v podobě slabé membrány, který se nachází po celém obvodu těla vyjma hlavy, nebo pomocí vytlačování vody z plášťové dutiny za pomoci nálevkovité části nohy, čímž vytváří velice rychlý pohyb. Pohyb produkovaný ploutvovitým lemem je schopna používat pro velice pomalý a nepozorovatelný pohyb. Rychlý pohyb je schopná vyvinout pomocí pumpování vody skrze ústa do speciálního vaku v těle.[14] Následně svaly vak rychle stlačí, čímž vzniká tzv. tryskový pohon udělující značnou rychlost pro únik a lov kořisti.[17] Příbuzné krakatice, které jsou považovány za rychlejší, mohou vyvinout rychlost pod vodou až 30 km/h.[18]
Nová pozorování chování sépie naznačují, že se jedná o teritoriální živočichy, kteří během svého života obývají jen malou oblast o průměru mezi 90 až 550 metry. Jedná se o samotářské tvory vyjma období páření.[17] Až 95 % dne stráví odpočíváním, lze tedy předpokládat, že většinu své energie investují do růstu organismu, což se více podobá chování chobotnic než krakatic. Na získávání potravy vynakládají sépie vějířovité přes den jen 3,7 % času a v noci pak pouze 2,1 %. Většinu času tráví odpočíváním a schováváním se v úkrytech před predátory. Výjimkou z tohoto pasivního chování je pouze období páření, kdy vytvářejí velká společenstva, ve kterých jsou aktivní po dny až týdny.[19][20]
V případě nebezpečí je sépie vějířovitá podobně jako ostatní sépie schopna vyvrhnout barvivo do vody, čímž zamaskuje svůj ústup.[17] V současnosti je většina poznatků o chování a životu sépie získána z oblastí rozmnožování, kde sépie vějířovitá vystupuje blíže k hladině. O jejím životě trvajícím 1 až 2 roky existuje jen málo informací.[21]
Sépie vějířovité mají schopnost svévolně měnit barvu svého těla v celé škále barev, což jí slouží ke kamufláži a předpokládá se, že i pro komunikaci mezi jedinci svého druhu.[17] Její kůže je hojně vybavena pigmentovými skvrnami umožňující změnu barvy na žlutou, červenou, černou a hnědou.[17] Změny tohoto zbarvení řídí sépie vějířovitá mozkem, nejedná se tedy o automatickou podprahovou dovednost. Sépie vějířovitá mění barvy na základě vizuálního pozorování okolí, které je následně předáno do mozku a odtud vyslán nervový vzruch do pigmentových oblastí, které změní barvu kůže. Pro maskování využívá taktéž změnu struktury vzorů na kůži, které mohou imitovat například mořské řasy.[22]
Jedná se o dravce, který loví mezi řasami menší ryby, kraby, krevety[14] a další korýše.[17] Pro lovení potravy využívá svoje dvě delší chapadla, kterými uchopí kořist a rozmačká ji.[14]
Mezi přirozené nepřátelé obřích sépií patří delfíni druhu Tursiops aduncus, kteří si pro lov sépií a jejich pozření vyvinuli zvláštní metodu lovu, během které je odstraněna sépiová kost a barvivo z těla sépie.[23][24] Vyjma delfínů jsou jejich predátoři také tuleni, lachtani, žraloci a albatrosi.[25]
Z patogenních bakterií napadajících sépie včetně sépie vějířovité je významným druhem Vibrio alginolyticus, která způsobuje smrtelná onemocnění, která napadají především ledviny, srdce, žábry, ale i pohlavní orgány a souvisejících žlázy, projevuje se však i na pokožce.[26]
Rozmnožování nastává v zimě, na jižní polokouli tedy v období mezi květnem až srpnem[5], kdy sépie tohoto druhu vystupují k hladině[14] a vytváří obrovská společenstva čítající stovky až tisíce jedinců nedaleko jihoaustralského města Whyalla[5] mezi Fitzgerald Bay a False Bay, kde samci začnou předvádět složité namlouvací rituály. V průběhu rituálů se samci vznáší ve vodě a často rychle po sobě mění své zbarvení do jasně kontrastních barev. Samice si mezitím vybírá nápadníka, se kterým by se spářila.[2]
Vítězný samec připlave k samici a vypustí své spermie do zvláštního vaku (receptabulum), který má samice pod ústy. Tento vak časem praskne, čímž se vypustí spermie, které mohou oplodnit vajíčka. Samice mívá až 200 vajíček o velikosti golfového míčku, která jsou přichycena k pevnému skalnímu nebo útesovému podkladu.[14] Oplodněná vajíčka se začnou vyvíjet a za několik měsíců dojde k vyklubání nových sépií.[2] Dospělí jedinci umírají krátce po spáření a nakladení vajíček.[27]
Bylo zjištěno, že samice sépie vějířovité jsou polyandrické, takzvaně jejich vajíčka jsou oplodňována více samci. Mimo to, že samci ukládají spermie do vaků v okolí ústního otvoru, jsou vajíčka uložena i ve formě spermatangií, tedy shluků spermií, na povrchu samičího těla. Samice zřejmě jsou schopné upřednostnit jeden z genetických materiálů.[28]
Vědci předpokládají, že sépie vějířovité se v tomto místě rozmnožují kvůli útesům, které ho chrání před silnými proudy a vlnami, což poskytuje poměrně bezpečné podmínky pro uchycení oplodněných vajíček.[29]
Nedávné výzkumy založené na analýze přírůstků sépiových kostí odhalily, že sépie vějířovitá má dva různé životní cykly. První zahrnuje rychlý růst během prvního roku po vylíhnutí a dosažení dospělosti za 7–8 měsíců. Tito jedinci se rozmnožují v prvním roce života, přičemž dosahují jen malých rozměrů. Ve druhém případě rostou sépie vějířovité pomaleji a dospělosti dosahují až ve druhém roce a dorůstají mnohem větších rozměrů.[21]
V devadesátých letech 20. století byla celá populace vážně ohrožena, když se v jediném známém místě tření začal provozovat komerční rybolov, který rozptýlil množství sépií. Na nátlak veřejnosti vyhlásila příští rok australská vláda celou oblast za chráněnou se zákazem rybolovu pro sezónu 1998, který byl trvale zaveden v roce 2002 pro období páření, kdy byl oblasti přiřknut status podmořské rezervace.[30]
Obrázky, zvuky či videa k tématu sépie vějířovitá ve Wikimedia Commons
Sépie vějířovitá (Sepia apama) je hlavonožec z čeledi sépiovitých představující největšího zástupce z přibližně 100 známých druhů sépií. V dospělosti dorůstá délky až 1,5 metru i s chapadly a váží až 10,5 kg (jiné zdroje uvádějí hmotnost pouze mezi 5 až 6,5 kilogramy), samotná délka pláště je 520 milimetrů. Vyskytuje se pouze v příbřežních vodách Austrálie, kde obývá veškeré oblasti až do hloubky 100 metrů.
V období rozmnožování vytváří sépie vějířovitá společenství o několika tisících jedincích nedaleko jihoaustralského města Whyalla, kde jsou často hlavním předmětem zájmu potápěčů a vědců zkoumajících jejich chování. Její kůže má schopnost měnit zbarvení v závislosti na svém okolí, což jí dává schopnost vytvářet dokonalou kamufláž před případnými predátory. V nouzi je schopna vypustit do vody velké množství tmavého barviva, které znesnadní její zaměření, zmate útočníka a umožní únik do bezpečí.
Jedná se o velice inteligentního dravce, který požírá menší ryby, kraby či jiné korýše, které chytne dvojicí delších chapadel. Zvláštností je, že sépie vějířovitá má tři srdce a modrou krev obsahující hemocyanin.
Die Riesensepia (Sepia apama) ist die weltweit größte Art der Sepien aus der Gruppe der Kopffüßer (Cephalopoda).
Die Tiere haben einen bis zu 50 cm langen Mantel und können ein Gewicht von über 10,5 kg erreichen. Der Mantel ist breit oval mit einem Flossensaum, der am vorderen Ende sogar über die Mantelgrenze ragt. Am hinteren Ende ist der Flossensaum unterbrochen. Die Sepia-Schale ist deutlich schmaler als es der breite Habitus des Mantels vermuten ließe. Der Endstachel ist bei juvenilen Tieren noch gut entwickelt, verschwindet aber bei erwachsenen Tieren weitgehend. Der Trichter ist sehr breit an der Basis und verhältnismäßig lang; er erstreckt sich bis auf die Höhe des Auges. Der Kopf ist kurz und breit, aber etwas schmaler als der Mantel. Die Arme sind bei Männchen und Weibchen kurz und etwa gleich lang. Auf den Arm sind vier Längsreihen von Saugnäpfen entwickelt. Der linke ventrale Arm des Männchens ist als Hectocotylus entwickelt. Die Tentakeln sind ausgestreckt ungefähr 4- bis 5-mal so lang wie die gewöhnlichen Arme. Die Keulen am vorderen Ende der Tentakeln sind halbmondförmig und mit zahlreichen, sehr unterschiedlich großen Saugnäpfen besetzt. Die Oberseite des Mantels ist rotbraun gefärbt, kann jedoch vor allem bei der Paarung stark verändert werden.
Die Riesensepien sind in ganz Süd-Australien sowie in West- und Ostaustralien südlich des 23. Breitengrades heimisch. Sie halten sich gewöhnlich zwischen steinigen Riffen, Seegräsern oder über sandigen und schlammigen Meeresboden in einer Tiefe von bis zu 100 Metern auf. Sie fressen Fische, Krabben und andere Krustentiere. Die Fortpflanzung findet während der Monate April bis September statt, was dem australischen Winter entspricht. Das Männchen verändert dabei seine normale Färbung und versucht die Weibchen durch rasch wechselnde Farben und Muster zu beeindrucken. Die Männchen bewachen die Weibchen und wehren Rivalen ab. Dabei kommt es zu einem seltsamen Verhalten von kleinen Männchen. Sie nehmen die Farben der Weibchen an, um die dominanten Männchen zu täuschen. Diese beginnen sogar die vermeintlichen Weibchen zu beschützen. Nun haben die kleineren Männchen Zugang zu den Weibchen und die Möglichkeit sich fortzupflanzen. Die Paarung erfolgt Kopf an Kopf. Dabei überträgt das Männchen die Spermatophoren-Kapseln mit Hilfe des Hectocotylus in eine spezielle Tasche (Spermathek) des Weibchens. Der Höhepunkt der Eiablage im Spencer Gulf ist im Mai und Juni. Die Tiere sterben kurz nach der Paarung und nach der Ablage der Eier. Die Eier sind zitronenförmig und werden in Spalten im flachen Wasser abgelegt. Die Entwicklungszeit beträgt drei bis fünf Monate bei niedrigen Wassertemperaturen von nur etwa 12°. Diese niedrigen Temperaturen, die bei der Eiablage und zur Entwicklung des Eies herrschen müssen, scheinen auch eine Ausbreitung der Art in nördlichere, und damit wärmere Gewässer Australiens zu verhindern.
Die Riesensepia wird hauptsächlich als Beifang bei der Krabbenfischerei und von Fischtrawlern gefischt. Sie wird auch häufig von Tauchern gespeert oder mit Hakenleinen gefangen. Sie ist daher regelmäßig auf regionalen Fischmärkten an der Südküste Australiens zu finden. Angaben zu Quantitäten sind aber nur schwer zu bekommen.[1]
Die Riesensepia (Sepia apama) ist die weltweit größte Art der Sepien aus der Gruppe der Kopffüßer (Cephalopoda).
Giant cuttlefish also known as the Australian giant cuttlefish (scientific name Sepia apama),[3] is the world's largest cuttlefish species, growing to 50 cm (20 in) in mantle length and up to 100 cm (39 in) in total length (total length meaning the whole length of the body including outstretched tentacles). They can be over 10.5 kg (23 lb) in weight.[4][5] Using cells known as chromatophores, the cuttlefish can put on spectacular displays, changing color in an instant. The giant cuttlefish is native to temperate and subtropical waters of Australia, from Brisbane in Queensland to Shark Bay in Western Australia and Tasmania to the south. It occurs on rocky reefs, seagrass beds, and sand and mud seafloor to a depth of 100 m (330 ft).[6] In 2009 the species was listed at Near Threatened on the IUCN Red List of Threatened Species due to an observed declining trend at that time.[7]
Giant cuttlefish live 1–2 years. Breeding takes place with the onset of the southern winter. Males abandon their normal cryptic coloring and set out to dazzle the females by adopting rapidly changing bright colours and striking patterns. Females are polyandrous, and collaborative research indicates the tendency for females to reproduce using male genetic material deposited in spermatangia more favorably than in sperm receptacles directly. Females then attach their eggs to the undersides of rocks in caves or crevices, where they hatch within three to five months. S. apama is semelparous, and death follows shortly after a single mating cycle and laying of eggs that will spawn the next generation.[8] S. apama has poor anaerobic capability compared to most aquatic invertebrates and a lack of food leads to catabolism. Stomach-content analysis indicates fasting during the breeding season, and as S. apama can catabolise no more than 50% of its body weight, it slowly loses physical condition as the season progresses and eventually dies. Throughout their range, these cephalopods breed in pairs or small groups, laying eggs in suitable caves or rock crevices. Loose spawning aggregations can form, but rarely exceed 10 animals in any one location,[9] with one known exception: hundreds of thousands aggregate along rockey reefs between Whyalla and Point Lowly in the Upper Spencer Gulf.[10] While surveys suggest that juveniles leave these spawning grounds after hatching, nothing is known of their subsequent movement or lifestyle strategies as a juvenile. Adults return to the aggregation site the following winter, or delay their return by an additional year.[11]
Genetic studies have shown that little if any interbreeding occurs between giant cuttlefish populations. While some genetic divergence is seen, the various populations are not considered taxonomically distinct and are commonly referred to by their location, e.g. Sepia apama upper Spencer Gulf population.[8] The upper Spencer Gulf population is unique in that a permanent salinity gradient in the Spencer Gulf may physiologically exclude other populations from the zone occupied by the upper Spencer Gulf population.[8] The upper Spencer Gulf population may in fact be a separate species, as it does show some hallmarks, such as genetic separation, differences in morphology, and different patterns of sexual dimorphism from adjacent populations.[9][12]
The giant cuttlefish is a neritic demersal species. They are carnivorous, opportunistic and voracious predators who feed predominantly on crustaceans and fish.[9] Using neurally controlled cells known as chromatophore organs (red to yellow), iridophores (iridescent: spans the entire visible spectrum from blue to near-IR) and leucophores (white), the cuttlefish can put on spectacular displays, changing colour and patterns in a fraction of a second. Located in three layers under the skin, leucophores make up the bottom layer, with chromatophores the outermost. By selective blocking, the three layers work together to produce polarised patterns. Unlike those in most animals, cuttlefish iridophores are physiologically active; they can change their reflectivity, and the degree of polarisation can also be controlled. Cuttlefish are colourblind; however, the photoreceptors of cuttlefish eyes are arranged in a way which gives them the ability to see the linear polarisation of light. While the mantis shrimp is the only known creature to have true polarisation vision, cephalopods may also.[13] Because the optic lobes of cuttlefish are larger than any other region of the brain and their skin produces polarised reflective patterns, they may communicate through this visual system.[14] By raising elaborate papillae on their skin, S. apama squid can change the shape and the texture of their skin to imitate rock, sand, or seaweed.[15] A bioenergetics study found that the giant cuttlefish is primarily diurnal and has a small home range (90–550 m or 300–1,800 ft) over short recording periods while travelling large distances to breed. They are able to channel most of their energy directly into growth because they spend 95% of the day resting, suggesting bioenergetics more like that of an octopus than a squid. Very little time is spent foraging (3.7% during the day and 2.1% at night); most of their time is spent resting and hiding in crevices from predators. The exception to this behavioral routine is the mass spawning aggregation, where cuttlefish are far more active during the days or weeks that they spend there.[16][17]
The Australian giant cuttlefish is eaten by Indo-Pacific bottlenose dolphins, which have been observed (in South Australia's Spencer Gulf) to have developed a technique for removing the ink and cuttlebone from a cuttlefish before eating it.[18] They are also eaten by Long-nosed fur seals. Yellowtail kingfish are also known to eat cephalopods.[19] This has raised concerns about Yellowtail kingfish escapees from commercial fish farms impacting other species in Spencer Gulf[20] including eating emergent Giant Australian cuttlefish or their eggs.[21]
Unpublished scientific data indicated that there are several genetically-distinct populations of giant cuttlefish living in Australian waters. Discovered by divers in the late 1990s, the upper Spencer Gulf population is the best studied, largely because it is the world's only known mass cuttlefish spawning aggregation. It has also become a popular ecotourism attraction for divers and snorkelers.
Hundreds of thousands of giant cuttlefish gather on subtidal reefs around Point Lowly near Whyalla between May and August. While outside of the breeding season, the sex ratio is one to one, Spencer Gulf males outnumber females by up to 11 to one in the spawning aggregation. If this is due to fewer females taking part or to males breeding for a longer period of time than females is not known. With densities of one cuttlefish per square metre (0.093 cuttlefish per square foot), covering about 61 hectares (150 acres), the sheer numbers of giant cuttlefish make this breeding aggregation unique in the world. As the cuttlefish are oblivious to divers while spawning, they are now a major regional tourist attraction for divers from around the world.[9] Professor Roger Hanlon of the Woods Hole Oceanographic Institution has called the breeding aggregation "the premier marine attraction on the planet."[12]
The upper Spencer Gulf population displays two alternative lifecycles in both sexes (growth pattern polymorphism). The first involves rapid growth with maturity reached in seven to eight months with small adults returning to spawn in the first year. The second involves slow growth with maturity reached in two years, with large adults returning to spawn in the second year.[8] The upper Spencer Gulf population displays reproductive behaviours unique to this population, possibly as a result of the high spawning densities. Large males defend females and egg-laying sites, while small males, "sneakers"[22] mimic female colouring and form to gain access to the females being protected by the dominant males, which are extremely territorial. Male genetic material is deposited in sperm receptacles directly. The females, which potentially lay hundreds of eggs, extract one egg at a time and fertilise it by passing it over the sperm receptacle before attaching it to the underside of a rock at depths of 2 to 5 m (6 ft 7 in to 16 ft 5 in).[9]
An unsuccessful application to list this population of giant cuttlefish as a threatened species under Australian law was made during the government's consideration of BHP Billiton's Olympic Dam mine expansion project. The application was made following an observed and unexplained population decline and public concerns about future risks posed by industrial pollution. On February 2, 2011, the Australian government's Threatened Species Scientific Committee ruled that the species was not eligible for listing, as the affected population was not taxonomically distinct from the rest of the species for the purposes of the Act.[23] Further scientific work has determined the cuttlefish of northern Spencer Gulf to be genetically distinct from other giant cuttlefish populations in Australian waters though the results remain unpublished.
Prior to the mid-1990s, the upper Spencer Gulf population was fished for snapper bait, with annual catches of around 4 tonnes (4,000 cuttlefish). During the 1995 and 1996 spawning seasons, commercial fishing of the spawning grounds harvested around 200 tonnes annually. Overexploitation was recognised after 245 tonnes were harvested in 1997, leading to 50% of the grounds being closed to commercial fishing in 1998. Despite half of the grounds being closed, commercial fishers took 109 tonnes in 1998 (about half of the estimated biomass) before dropping to 3.7 tonnes in 1999. The catch data for 2000 to 2005 were initially withheld citing commercial confidentiality.[24]
Catch data for the South Australian cuttlefish fishery are reported in annual reports of the Marine Scalefish Fishery, published by SARDI. The pre-2014 data are graphed below. From its establishment in 1987 to the financial year ending June 1992, the fishery caught less than 3 tonnes per annum.[25]
South Australian cuttlefish fishery – Targeted commercial catch Financial Year Tonnes caught 1992–93Surveys indicated that the cuttlefish biomass remained stable from 1998 to 2001 as commercial fishing pressure was reduced by regulation. A survey in 2005 revealed a 34% decrease in biomass since 2001 that was attributed to natural variability and illegal fishing during the peak spawning period.[24] The closure was subsequently expanded to the entire spawning grounds, and anecdotal observations suggested increased numbers in 2006 and 2007; however, a new survey in 2008 found the biomass had decreased a further 17%.[8][9]
In 2011, an estimated 33% of the 2010 population had returned to breed, fewer than 80,000 cuttlefish. Beginning in May, the cuttlefish leave deep water and migrate along coastal reefs to reach their spawning grounds. Local fishermen claimed that a small "finger of land" near Point Lowly extends outside the exclusion zone and that commercial fishers have been targeting the area, intercepting the squid before they can reach the spawning grounds. Being semelparous breeders, ecologist Bronwyn Gillanders believed the cuttlefish were in danger, stating that determining whether this is a natural phenomenon or something else is difficult, and that the cause requires more research.[26]
In 2012, the number of cuttlefish that returned to the spawning ground again dropped again. A cross-government Cuttlefish Working Group was established and recommended investigating broader ecological factors. Tour guide Tony Bramley, who had been taking divers to view the spawning grounds since they were discovered, stated, "It's heartbreaking, when you look at what's left ... [once] there were so many animals you couldn't land on the bottom, you had to push them aside."[27]
The Conservation Council of South Australia, which believes the population to be a separate species based on unpublished scientific data, warned that the Spencer Gulf cuttlefish faced possible extinction within two or three years if nothing was done to better protect them. The state government working group recommended an immediate ban on fishing for the cuttlefish; however, this was rejected by the state cabinet on 3 September with Fisheries Minister Gail Gago stating, "There is no strong evidence to suggest that fishing is impacting on the giant cuttlefish, therefore, further closures would be ineffective."[12]
On 28 March 2013, the state government introduced a temporary ban on fishing for cuttlefish in the northern Spencer Gulf for the 2013 breeding season. Fisheries Minister Gago announced that research into the reasons behind the 90% decline in the cuttlefish population had ruled out commercial fishing as a cause, but was otherwise inconclusive, and that further areas of Spencer Gulf would be closed in 2014.[28][29] The population continued its decline, reaching the lowest numbers on record in 2013.
In 2014, the cuttlefish population showed first signs of potential recovery, after 15 years of an overall trend of decline. Numbers increased again in 2015[30] confirming this trend. As of 2021, the population has recovered to an estimated population exceeding 240,000 animals.[31]
The fishing ban for the whole of northern Spencer Gulf was extended until 2020, prohibiting their capture in all Spencer Gulf waters north of Wallaroo and Arno Bay.[32] In 2020 the closed area rolled back to the same limited spatial closure that was in place in 2012, encompassing the waters of False Bay, from Whyalla to Point Lowly and extending northwards towards the Point Lowly North marina.
The mass aggregation sites of Upper Spencer Gulf are proximate to a number of industrial pollution sources, and prospective sites for further development. As of 2021, operations that publicly report their pollution discharges to the sea in a controlled and measured manner include the Whyalla steelworks, the Port Pirie lead smelter owned and operated by Nyrstar. The pollutants of primary concern to cuttlefish recruitment are changes of salinity (due to discharges from desalination plants) and nutrient enrichment, discharged by the steelworks, lead smelter, municipal wastewater treatment plants and farming of yellowtail kingfish.
Northern Spencer Gulf is an oligotrophic inverse estuary with naturally low levels of nutrients cycling through it. A potential exists for anthropogenic nutrient pollution to cause eutrophication in the region with associated ecological impacts to the cuttlefish and wider ecology. A long-term industrial nutrient pollution source exists to the west of the cuttlefish breeding reef at the Whyalla steelworks. There, ammonia, a byproduct of its coking process for steel-making, and is discharged into Spencer Gulf via reed-beds and settling ponds. North of the cuttlefish aggregation, sea cage farming of yellowtail kingfish occurred commercially from the late 1990s until 2011. Fish farming is another nutrient pollution source, as uneaten feed and fish waste enter the water column and sediment. Concerns have been raised about an observed correlation between fish farming intensification, fish mortalities and the decline and eventual recovery of the giant Australian cuttlefish after fish farming ceased in upper Spencer Gulf.
In 1984, before the spawning grounds were discovered, Santos built a hydrocarbon processing plant at adjoining Port Bonython. Some concern exists over the possible impact of the plant on the cuttlefish population and two major contamination events have happened at the associated port and refinery.[36][37] Santos denies that groundwater contamination detected in the late 2000s spread off-site, but the SA EPA said hydrocarbons had migrated through the rock strata beyond the plant and the barrier trench built by Santos. Santos now provides funding for cuttlefish research.[38] The other incident was the 1992 Port Bonython oil spill, whereby 300 tonnes of bunker C crude oil spilled into the sea after a tugboat pierced its hull during berthing. The effects of these events on the local population of S. apama are unknown.
The dispersal of brine from seawater desalination plant effluent streams has concerned scientists and the Whyalla community. During the mid-to-late 2000s, mining and energy company BHP Billiton developed plans to build a seawater desalination plant at Point Lowly to supply fresh water to the Olympic Dam mine. The plant, located within 200 m (660 ft) of the breeding grounds, would release around 120 ML (32,000,000 US gal) of brine (46–60 ppt) into the area each day. As cuttlefish embryos underdevelop and die off as salinity levels rise (optimal range 28–38 ppt, 100% mortality at 50 ppt), public opposition to the proposed plant was considerable because of the possible environmental impacts.[38][39][23] The plan was approved in 2011, but was not constructed and was later officially abandoned. Since that time, two new, smaller scale seawater desalination plants have been commissioned and discharge brine into the gulf: one at the Whyalla steelworks and another at Sundrop Farms, south of Port Augusta.
In 2022, BHP sought to increase its water supply via the Northern Water Supply Project, led by SA Water, which intends to build a similar-sized desalination plant to that originally proposed by the company. Prospective sites are all located within the upper Spencer Gulf, renewing the threat posed to the aggregation. An environmental impact statement is anticipated mid-2024.[40]
Due to its proximity to the ore deposits of the Middleback Ranges, several mining companies have indicated they might use a bulk commodities port, should it be developed at Port Bonython, adjacent to Point Lowly. A new wharf for the loading of iron ore, and possibly copper concentrates, has been proposed but not constructed. A community action group called the Cuttlefish Coast Coalition and Alternative Port Working Party were formed in opposition to new desalination and port developments near the cuttlefish breeding habitat.[38] In 2021, a new port development was approved for the site of the former Playford power stations,[41] which were decommissioned and demolished in the mid 2010s. Increasing shipping traffic in the upper Spencer Gulf has the potential to impact cuttlefish behavior due to cephalopod sensitivity to high intensity, low frequency sound.[42]
The upper Spencer Gulf cuttlefish aggregation is celebrated each year by Cuttlefest, an event hosted by the City of Whyalla.[43]
In May 2009, D'Faces of Youth Arts and Snuff Puppets produced a live theatre performance for Come Out Festival. It featured several large cuttlefish puppets and appeared in Adelaide's Victoria Square, at the Adelaide Airport and at a Whyalla performance. Some controversy surrounded the performances after a participant in the project was openly critical of the plan to build a desalination plant at Point Lowly.[44] The major sponsor of Come Out Festival in 2009 was the BHP Billiton Youth Fund, the same company which proposed to construct the desalination plant. The overarching theme of the festival that year was 'Colliding Worlds'.[45] BHP Billiton has not sponsored the Come Out Festival since the 2009 event.
During the Adelaide Fringe Festival in March 2012, the RiAus presented Sepia, an original work by Welsh playwright, Emily Steel.[46] Set in Whyalla, the play told the story of the fictitious character Neil, the proprietor of a caravan park who was struggling to come to terms with the cuttlefish decline whilst trying to keep his family together. The play also featured at the Melbourne Fringe Festival.[47] Presenting partner RiAus is sponsored by the oil and gas company Santos. Santos was responsible for hydrocarbon groundwater contamination at Port Bonython, adjacent to the cuttlefish breeding grounds, first discovered in 2008.
In 2014, the Adelaide Fringe Festival launched Stobie the Disco Cuttlefish, a 13-metre-long (43 ft) electrified cuttlefish puppet, equipped with strobing, coloured lighting and a sound system. Stobie the Disco Cuttlefish first appeared during the Adelaide Fringe Opening Parade, then performed with a troupe of dancers each Saturday night during the festival.[48] The soundtrack to the performance included samples from the Bee Gees hit "Stayin' Alive"[49] and the entire theme song from the movie Fame.
In 2016, underwater photographer Scott Portelli's image Cuttlefish aggregation won the national first prize (Australia) in the 2015 Sony World Photography Awards—the world's biggest photography competition.[30]
The mass aggregation of giant cuttlefish at Point Lowly has inspired the development of a retro computer game called Cuttle Scuttle.[50]
Giant cuttlefish also known as the Australian giant cuttlefish (scientific name Sepia apama), is the world's largest cuttlefish species, growing to 50 cm (20 in) in mantle length and up to 100 cm (39 in) in total length (total length meaning the whole length of the body including outstretched tentacles). They can be over 10.5 kg (23 lb) in weight. Using cells known as chromatophores, the cuttlefish can put on spectacular displays, changing color in an instant. The giant cuttlefish is native to temperate and subtropical waters of Australia, from Brisbane in Queensland to Shark Bay in Western Australia and Tasmania to the south. It occurs on rocky reefs, seagrass beds, and sand and mud seafloor to a depth of 100 m (330 ft). In 2009 the species was listed at Near Threatened on the IUCN Red List of Threatened Species due to an observed declining trend at that time.
Sepia apama es una especie de molusco cefalópodo de la familia Sepiidae. Su manto puede alcanzar una longitud de hasta 50 cm. y pesar cerca de 10,5 kg.,[1] convirtiéndola en la mayor de su orden.
Es nativa de la costa sudeste de Australia, de Brisbane en Queensland hasta la Bahía Shark en Australia Occidental. Habita los arrecifes, con un rango de profundidad que llega a los 100 m.[2]
Sepia apama es una especie de molusco cefalópodo de la familia Sepiidae. Su manto puede alcanzar una longitud de hasta 50 cm. y pesar cerca de 10,5 kg., convirtiéndola en la mayor de su orden.
Es nativa de la costa sudeste de Australia, de Brisbane en Queensland hasta la Bahía Shark en Australia Occidental. Habita los arrecifes, con un rango de profundidad que llega a los 100 m.
La Seiche géante (Sepia apama), dénommée Australian Giant Cuttlefish (Seiche géante australienne) par les anglophones, est une espèce de seiche présente dans les eaux australiennes allant de Brisbane dans le Queensland aux côtes de l'Australie-Méridionale.
C'est la plus grande espèce de seiche au monde.
La Seiche géante (Sepia apama), dénommée Australian Giant Cuttlefish (Seiche géante australienne) par les anglophones, est une espèce de seiche présente dans les eaux australiennes allant de Brisbane dans le Queensland aux côtes de l'Australie-Méridionale.
C'est la plus grande espèce de seiche au monde.
La seppia gigante australiana (Sepia apama Gray, 1849) è un mollusco cefalopode della famiglia Sepiidae, diffuso nelle acque dell'Australia meridionale.[1][2]
È la più grande tra le seppie viventi e, per questa sua caratteristica, una delle più conosciute (la più famosa in Australia).
Questa specie è la più grande di tutte le seppie; la lunghezza del mantello arriva fino a mezzo metro mentre la lunghezza totale può arrivare fino a un metro[3].
L'aspetto è quello comune a tutte le seppie. È dotata di un corpo allungato con mantello di forma circondato da pinne ondeggianti che si uniscono sulla punta favorendo il movimento dell'animale. Il resto del corpo è composto da due grandi occhi e otto piccole braccia che nascondono al centro un becco corneo simile a quello di un pappagallo e due tentacoli più lunghi che presentano le ventose solo all'apice e vengono estroflessi con uno scatto velocissimo per catturare le prede. Dentro il mantello, dove è presente la conchiglia interna del mollusco nota volgarmente come "osso di seppia", l'animale può riempirsi e svuotarsi d'acqua a proprio piacimento in maniera tale da cambiare livello di profondità. L'osso di seppia della seppia gigante australiana può essere identificato dalla mancanza di una spina e da un ispessimento a forma di V ruvido (callo) all'estremità posteriore; il cono esterno è largo e svasato nell'adulto[3].
Capace di cambiare colore in un istante, sollevando parti della loro pelle può anche cambiare forma e consistenza per imitare scogli, sabbia o alghe. Questi display hanno varie interpretazioni di altre creature marine e possono essere usati per mimetizzarsi, accoppiarsi o persino per ipnotizzare le prede. Generalmente il corpo è di colore arancione, rossastro o violaceo, con un mantello bruno rossastro. Lungo i lati del corpo si muovono delle strisce zebrate pulsanti; la loro velocità e intensità cambiano in base alla situazione. Le larghe membrane a forma di striscione lungo i margini delle loro braccia vengono usate per intimorire i predatori (facendo sembrare le seppie più grandi e minacciose), per apparire più attraente con il compagno (per le femmine) e intimidire i potenziali rivali (per i maschi)[3].
La seppia gigante australiana può tuttavia essere identificata da due file di tre papille a forma di lembo cutaneo su ciascun occhio, il carattere identificativo più sicuro della specie[3].
La specie è un endemismo australiano. Il suo areale si estende dall'Australia meridionale sino a Pointes Cloates nell'Australia occidentale e alla Shoalwater Bay nel Queensland. È presente anche nelle acque circostanti l'Isola di Lord Howe e l'Isola Norfolk[1].
Le seppie giganti australiane sono attive principalmente durante il giorno e usano il loro eccellente mimetismo per nascondersi. I modelli di colore svolgono un ruolo importante anche nella comunicazione, in particolare durante la stagione riproduttiva. Secondo quanto riferito, sono amichevoli con i subacquei, apparentemente curiose e attratte dai colori vivaci; molte seppie giganti sono stati viste seguire i subacquei per un massimo di 15 minuti. La forte curiosità di questi animali rivela il livello della loro intelligenza, sorprendente per degli invertebrati[3].
Come altre seppie, S. apama si nutre di pesci, granchi e altri crostacei[3].
La seppia gigante australiana può essere preda di murene, cernie, squali, foche, leoni marini, delfini e talvolta (i giovani) anche uccelli marini pescatori[3].
L'accoppiamento avviene testa a testa e le spermatofore vengono passate dal maschio in un'area della femmina dove avviene la fecondazione. Poco dopo la fecondazione, la femmina deporrà da 100 a 300 uova bianche coriacee a forma di limone nelle fessure subtidali. Si ritiene che le basse temperature di incubazione necessarie, intorno ai 12 °C, siano uno dei potenziali fattori limitanti di questo areale della specie. A differenza di molti altri cefalopodi, le femmine di seppia gigante australiana non custodiscono le loro uova, che vengono lasciate schiudere dopo 3-5 mesi. Durante la stagione riproduttiva è stato osservato che i maschi più piccoli imitano la colorazione e il comportamento delle femmine; usando questo diversivo si avvicinano di soppiatto alle femmine per accoppiarsi con loro senza la consapevolezza dei maschi aggressivi più grandi[3].
S. apama depone le uova da aprile a settembre, con un periodo di massima a maggio-giugno. La spettacolare deposizione delle uova di massa avviene nel Golfo di Spencer, dove migliaia di seppie giganti si riuniscono in zone relativamente piccole di scogliere rocciose[3].
Come altri cefalopodi, la seppia gigante australiana ha una vita breve: si pensa dai due ai quattro anni. Durante la stagione riproduttiva, migliaia di esemplari si riuniscono per deporre le uova, dopo di che molti muoiono. Le estinzioni di massa sono quindi comunemente osservate, con gli ossi di seppia di esemplari morti trascinati sulle spiagge in gran numero. Molti "ossi" mostreranno i segni dei denti di delfini, uccelli e pesci che, approfittando della moria di massa, si nutrono delle seppie in fin di vita[3].
La seppia gigante australiana (Sepia apama Gray, 1849) è un mollusco cefalopode della famiglia Sepiidae, diffuso nelle acque dell'Australia meridionale.
È la più grande tra le seppie viventi e, per questa sua caratteristica, una delle più conosciute (la più famosa in Australia).
Sepia apama is een soort in de taxonomische indeling van de inktvissen, een klasse dieren die tot de stam der weekdieren (Mollusca) behoort. De inktvis komt enkel in zout water voor en is in staat om van kleur te veranderen. Hij beweegt zich voort door water in zijn mantel te pompen en het er via de sifon weer krachtig uit te persen. De inktvis is een carnivoor en zijn voedsel bestaat voornamelijk uit vis, krabben, kreeften en weekdieren die ze met de zuignappen op hun grijparmen vangen.
De inktvis komt uit het geslacht Sepia en behoort tot de familie Sepiidae. Sepia apama werd in 1849 beschreven door Gray.[1]
Bronnen, noten en/of referenties
Sepia apama (druh objavil a opísal John Edward Gray v roku 1849) je hlavonožec z čeľade sépiovitých predstavujúci najväčšieho zástupcu z približne 100 známych druhov sépií.[2] V dospelosti dorastá do dĺžky až 1,5 metra aj s chápadlami a váži až 10,5 kg[3] (iné zdroje uvádzajú hmotnosť len medzi 5 až 6,5 kilogramov), samotná dĺžka plášťa je 520 milimetrov.[4] Vyskytuje sa len v pobrežných vodách Austrálie, kde obýva všetky oblasti až do hĺbky 100 metrov.
V období rozmnožovania vytvára sépia spoločenstvá o niekoľko tisícoch jedincoch neďaleko juhoaustrálskeho mesta Whyalla, kde sú často hlavným predmetom zájmu potápačov a vedcov skúmajúcich ich správanie.[5] Jej koža má schopnosť meniť sfarbenie v závislosti na svojom okolí, čo jej dáva schopnosť vytvárať dokonalú kamufláž pred prípadnými predátormi. V núdzi je schopná vypustiť do vody veľké množstvo tmavého farbiva, ktoré sťaží jej zameranie, zmätie útočníka a umožní únik do bezpečia.
Ide o veľmi inteligentného dravca,[6] ktorý požiera menšie ryby, kraby či iné kôrovce, ktoré chytí dvojicou dlhších chápadiel. Zvláštnosťou je, že Sepia apama má tri srdcia a modrú krv obsahujúcu hemocyanín.
Druh Sepia apama je dnes radený do rodu Sepia, prvýkrát ho popísal John Edward Gray v roku 1849 vo svojej monografii Catalogue of the Mollusca in the British Museum.[7] Na základe genetických štúdií za využitia mikrosatelitov (teda krátkych opakujúcich sa sekvencií DNA), výskumu odlišností v štruktúre jej enzýmov a sekvenacie jej mtDNA boli u tohto druhu rozpoznané tri rôzne geneticky odlíšiteľné formy. Bolo navrhnuté, aby s nimi bolo zaobchádzané oddelene, aby sa uchovala genetická diverzita v rámci tohto druhu.[8] Predpokladá sa, že drobné rozdiely medzi týmito skupinami boli dané historickým oddelením jednotlivých skupín od seba geografickými podmienkami.[9]
Sepia apama obýva prevažne plytké vody v tesnej blízkosti koralových útesov, ktoré jej slúžia ako úkryt. Rozšírená je prevažne okolo južného a juhovýchodného pobrežia Austrálie v oblasti od Brisbane v Queenslande až po Shark Bay v oblasti Západná Austrália, ale jej výskyt bol zaznamenaný tiež v severných a západných oblastiach pobrežia priliehajúcich k zmieňovanému kontinentu.[2] Zaznamenaná bola tiež v severných oblastiach Tasmánie.[4]
Okrem útesov sa vyskytuje tiež v oblastiach s kamenistým či piesčitým dnom a v oblastiach porastených morskou trávou. Jej výskyt bol pozorovaný do maximálnej hĺbky 100 m.[10]
Sépia má 8 krátkych a 2 dlhé ohybné chápadla, ktoré slúžia k chyteniu koristi.[11] Za chápadlami sa nachádzajú ústa a hlava, na ktorej sú umiestnené dve zložité oči. Za hlavou je telo s redukovanou schránkou, tzv. sépiovou kosťou, ktorú používajú chovatelia papagájov.[11]
Koža sépie je v normálnom stave šedá až gaštanová s bielymi pruhmi, má však schopnosť meniť svoje sfarbenie v závislosti na okolitom prostredí. Pri výskume prevádzanom na tomto druhu sépie sa zistilo, že maskovanie sa cez deň takmer nevyužíva (len 3 % sépií), ale jeho hlavné použitie nastáva nástupom šera, kedy až 87 % sépií kamufláž využíva. Tento záver napovedá, že Sepia apama má schopnosť nočného videnia rovnako tak, ako jej predátori, pred ktorými má maskovanie ochraňovať.[12][13]
V pretiahnutom tele sa po približne 3/4 dĺžky tela tiahne trubica spájajúca ústa so žalúdkom, pod ktorým sa nachádzajú tri malé srdcia zaisťujúce cirkuláciu modrej krvi.[14] Jej farbu spôsobuje dýchací proteín hemocyanín, ktorý obsahuje naviazanú meď. Vylučovacia trubica má vývod približne v strede tela. Je to z toho dôvodu, že do nej vyúsťuje vak s farbivom, ktoré sépie v prípade núdze vypúšťajú. V prednej časti hlavy sa taktiež nachádza trubica, ktorá slúži pre prúdový pohon sépie v prípade ohrozenia či pri love potravy. K dýchaniu podobne ako ryby využíva filtrovanie vodného kyslíka za pomocí žiabrí.[14]
Ide o druh, ktorý má vysoko vyvinutú centrálnu nervovú sústavu a oči, ktoré ale nie sú schopné rozpoznávať farby,[11] čo im však nebráni v schopnosti kamufláže. Majú len jeden očný pigment s absorpčným maximom na 492 nanometroch svetelného žiarenia. Zrenica Sepia apama je tvorená podlhovastou horizontálne smerovanou tmavou štrbinou, ktorá sa na jednom okraji stáča hore do vertikálneho smeru. Prienik svetla do oka je regulovaný zväčšovaním a zmenšovaním tvaru očnej gule, k zaostrovaniu rôzne vzdialených objektov sú tieto oči schopné pohybu vpred či vzad od sietnice.[15]
Samice majú dva od seba oddelené vaky na spermie. V týchto vakoch sú schopné skladovať spermie po rôzne dlhú dobu. Jeden je využívaný na krátkodobé uskladnenie spermií, druhý na dlhodobé. Existencia dvoch vakov na spermie taktiež umožňuje uchovať samici spermie od viac sexuálnych partnerov.[16]
Sépia sa pohybuje za pomoci vlnenia plutvovitého lemu v podobe slabej membrány, ktorý sa nachádza po celom obvode tela okrem hlavy, alebo pomocou vytlačovania vody z plášťovej dutiny za pomoci nálevkovitej časti nohy, čím vytvára veľmi rýchly pohyb. Pohyb produkovaný plutvovitým lemom je schopná používať pre veľmi pomalý a nepozorovateľný pohyb. Rýchly pohyb je schopná vyvinúť pomocou pumpovania vody skrz ústa do špeciálneho vaku v tele.[14] Následne svaly vak rýchlo stlačia, čím vzniká tzv. prúdový pohon udeľujúci značnú rýchlosť pre únik a lov koristi.[17] Príbuzné kalmáre, ktoré sú považované za rýchlejšie, môžu vyvinúť rýchlosť pod vodou až 30 km/h.[18]
Nové pozorovania chovania druhu Sepia apama naznačujú, že ide o teritoriálne živočíchy, ktoré počas svojho života obývajú len malú oblasť o priemere medzi 90 až 550 metrov. Ide o samotárske tvory okrem obdobia párenia.[17] Až 95 % dňa strávia odpočívaním, možno teda predpokladať, že väčšinu svojej energie investujú do rastu organizmu, čo sa viac podobá chovaniu chobotníc než kalmárov. Na získavanie potravy vynakladajú sépie cez deň len 3,7 % času a v noci potom iba 2,1 %. Väčšinu času trávia odpočívaním a schovávaním sa v úkrytoch pred predátormi. Výnimkou z tohto pasívneho chovania je len obdobie párenia, kedy vytvárajú veľké spoločenstvá, v ktorých sú aktívne po dni až týždne.[19][20]
V prípade nebezpečia je Sepia apama podobne ako ostatné sépie schopná vyvrhnúť farbivo do vody, čím zamaskuje svoj ústup.[17] V súčasnosti je väčšina poznatkov o chovaní a živote sépie získaná z oblastí rozmnožovania, kde Sepia apama vystupuje bližšie k hladine. O jej živote trvajúcom 1 až 2 roky existuje len málo informácií.[21]
Sepia apama má schopnosť svojvoľne meniť farbu svojho tela v celej škále farieb, čo jej slúži ku kamufláži a predpokladá sa, že aj pre komunikáciu medzi jedincami svojho druhu.[17] Jej koža je hojne vybavená pigmentovými škvrnami umožňujúcimi zmenu farby na žltú, červenú, čiernu a hnedú.[17] Zmeny tohto sfarbenia riadi Sepia apama mozgom, nejedná sa teda o automatickú podprahovú schopnosť. Sepia apama mení farby na základe vizuálneho pozorovania okolia, ktoré je následne predané do mozgu a odtiaľ vyslaný nervový vzruch do pigmentových oblastí, ktoré zmenia farbu kože. Pre maskovanie využíva taktiež zmenu štruktúry vzorov na koži, ktoré môžu imitovať napríklad morské riasy.[22]
Ide o dravca, ktorý loví medzi riasami menšie ryby, kraby, krevety[14] a ďalšie kôrovce.[17] Pre lovenie potravy využíva svoje dve dlhšie chápadlá, ktorými uchopí korisť a rozpučí ju.[14]
Medzi prirodzených nepriateľov obrích sépií patria delfíny druhu Tursiops aduncus, ktorí si pre lov sépií a ich požitie vyvinuli zvláštnu metódu lovu, počas ktorej je odstránená sépiová kosť a farbivo z tela sépie.[23][24] Okrem delfínov sú ich predátormi tiež tulene, uškatce, žraloky a albatrosy.[25]
Z patogénnych baktérií napadajúcich sépie vrátane druhu Sepia apama je významným druhom Vibrio alginolyticus, ktorá spôsobuje smrteľné ochorenia, ktoré napádajú predovšetkým obličky, srdce, žiabre, ale aj pohlavné orgány a súvisiace žľazy, prejavuje sa však aj na pokožke.[26]
Rozmnožovanie nastáva v zime, na južnej pologuli teda v období medzi májom až augustom[5], kedy sépie tohto druhu vystupujú k hladine[14] a vytvárajú obrovské spoločenstvá čítajúce stovky až tisíce jedincov neďaleko juhoaustrálskeho mesta Whyalla[5] medzi Fitzgerald Bay a False Bay, kde samce začnú predvádzať zložité rituály. V priebehu rituálov sa samce vznášajú vo vode a často rýchle po sebe menia svoje sfarbenie do jasno kontrastných farieb. Samica si medzitým vyberá nápadníka, s ktorým by sa spárila.[2]
Víťazný samec pripláva k samici a vypustí svoje spermie do zvláštneho vaku (receptabulum), ktorý má samica pod ústami. Tento vak časom praskne, čím sa vypustia spermie, ktoré môžu oplodniť vajíčka. Samica máva až 200 vajíčok o veľkosti golfovej loptičky, ktoré sú prichytené k pevnému skalnému alebo útesovému podkladu.[14] Oplodnené vajíčka sa začnú vyvíjať a za niekoľko mesiacov dôjde k narodeniu nových sépií.[2] Dospelí jedinci umierajú krátko po sparení a nakladení vajíčok.[27]
Bolo však zistené, že samice Sepia apama sú polyandrické, tzn. ich vajíčka sú oplodňované viacerými samcami. Mimo to, že samce ukladajú spermie do vakov v okolí ústneho otvoru, sú vajíčka uložené aj vo forme spermatangií, teda zhlukov spermií, na povrchu samičieho tela. Samice zrejme sú schopné uprednostniť jeden z genetických materiálov.[28]
Vedci predpokladajú, že sépie druhu Sepia apama sa rozmnožujú v tomto mieste kvôli tunajším útesom, ktoré chránia miesto pred silnými prúdmi a vlnami, čo umožňuje pomerne bezpečné miesto pre uchytenie oplodnených vajíčok.[29]
Nedávne výskumy založené na analýze prírastkov sépiových kostí odhalili, že Sepia apama má dva rôzne životné cykly. Prvý zahrňuje rýchly rast počas prvého roku po vyliahnutí a dosiahnutie dospelosti za 7 – 8 mesiacov. Títo jedinci sa rozmnožujú v prvom roku života, pričom dosahujú len malých rozmerov. V druhom prípade rastú Sepia apama pomalšie a dospelosti dosahujú až v druhom roku a dorastajú do väčších rozmerov.[21]
V deväťdesiatych rokoch 20. storočia bola celá populácia vážne ohrozená, keď sa v jedinom známom mieste trenia začal prevádzať komerčný rybolov, ktorý rozptýlil množstvo sépií. Na nátlak verejnosti vyhlásila nasledujúci rok austrálska vláda celú oblasť za chránenú so zákazom rybolovu pre sezónu 1998, ktorý bol trvalo zavedený v roku 2002 pre obdobie párenia, kedy bol oblasti schválený status podmorskej rezervácie.[30]
Commons ponúka multimediálne súbory na tému Sepia apama
Sepia apama (druh objavil a opísal John Edward Gray v roku 1849) je hlavonožec z čeľade sépiovitých predstavujúci najväčšieho zástupcu z približne 100 známych druhov sépií. V dospelosti dorastá do dĺžky až 1,5 metra aj s chápadlami a váži až 10,5 kg (iné zdroje uvádzajú hmotnosť len medzi 5 až 6,5 kilogramov), samotná dĺžka plášťa je 520 milimetrov. Vyskytuje sa len v pobrežných vodách Austrálie, kde obýva všetky oblasti až do hĺbky 100 metrov.
V období rozmnožovania vytvára sépia spoločenstvá o niekoľko tisícoch jedincoch neďaleko juhoaustrálskeho mesta Whyalla, kde sú často hlavným predmetom zájmu potápačov a vedcov skúmajúcich ich správanie. Jej koža má schopnosť meniť sfarbenie v závislosti na svojom okolí, čo jej dáva schopnosť vytvárať dokonalú kamufláž pred prípadnými predátormi. V núdzi je schopná vypustiť do vody veľké množstvo tmavého farbiva, ktoré sťaží jej zameranie, zmätie útočníka a umožní únik do bezpečia.
Ide o veľmi inteligentného dravca, ktorý požiera menšie ryby, kraby či iné kôrovce, ktoré chytí dvojicou dlhších chápadiel. Zvláštnosťou je, že Sepia apama má tri srdcia a modrú krv obsahujúcu hemocyanín.
Sepia apama hay mực nang khổng lồ Úc là một loài mực nang. Đâu là loài mực nang có áo đạt chiều dài 50 cm (20 in) và nặng hơn 10,5 kg[2].
S. apama là loài bản địa bờ biển nam Australia, từ Brisbane ở Queensland đến Shark Bay ở Western Australia. Nó xuất hiện ở trên các rạn đá, đáy cỏ biển và đáy bùn và cát đến độ sâu 100 m.[3]
Sepia apama hay mực nang khổng lồ Úc là một loài mực nang. Đâu là loài mực nang có áo đạt chiều dài 50 cm (20 in) và nặng hơn 10,5 kg.
S. apama là loài bản địa bờ biển nam Australia, từ Brisbane ở Queensland đến Shark Bay ở Western Australia. Nó xuất hiện ở trên các rạn đá, đáy cỏ biển và đáy bùn và cát đến độ sâu 100 m.
Гига́нтская австрали́йская карака́тица (лат. Sepia apama) — вид головоногих моллюсков из рода настоящих каракатиц семейства каракатиц (Sepiidae). Достигая 50 см в длине мантии и свыше 10,5 кг в живом весе, считается крупнейшей каракатицей в мире.[1]
Гигантские австралийские каракатицы живут в прибрежных водах возле юго-восточных, южных, и юго-западных берегов Австралии, от Брисбена (штат Квинсленд) на востоке до залива Шарк-Бей (залив Акул, Shark Bay, Западная Австралия) на западе. Эндемичный вид. Встречается на каменистых рифах, зарослях водорослей, песчаном или илистом морском дне на глубинах до 100 м.[2]
Наблюдения за каракатицами, оснащёнными миниатюрными датчиками, при помощи гидрофонов позволили узнать много о их поведении.[3][4] Как правило, гигантские каракатицы ведут дневной образ жизни; наблюдаемые особи не совершали больших путешествий, проводят свои дни на небольшой территории (90-550 метров). В обычное время (вне своего брачного периода), почти 95 % времени они проводили в покое, прячась от хищников в щелях между камнями. Таким образом, они тратят большую часть энергии на рост, а не на активность. что позволило предположить, что с биоэнергетической точки зрения они ближе к осьминогам, чем к кальмарам.[5]
Сезон размножения у гигантских каракатиц проходит в начале зимнего периода южного полушария (то есть в июне). Самцы теряют свою обычную защитную окраску и очаровывают самок яркими, быстро сменяющимися цветами и пёстрой раскраской. Другие же самцы, наоборот, притворяются самками, чтобы приблизиться к самке-каракатице, охраняемой крупным доминирующим самцом, и спариться с нею.
Вскоре после спаривания и откладывания самками яиц (под камнями, в труднодоступных местах) каракатицы-родители умирают. Детёныши вылупляются из яиц через 3—5 месяцев (в зависимости от температуры воды).[6]
Хотя обычно гигантские каракатицы живут в сравнительном одиночестве, для своих брачных игр они собираются в больших количествах на отдельных участках океана. Всемирную известность получило место встреч каракатиц в бухте Фолс-Бей (False Bay), находящейся в северной части залива Спенсер, к северо-востоку от города Уайалла, где в разгар брачного сезона плотность каракатиц доходит до одной особи на квадратный метр.[7] До сих пор точно неизвестно, откуда каракатицы собираются в эту бухту в таких количествах.[7]
Гигантские каракатицы полюбились бутылконосым дельфинам. По наблюдениям учёных, дельфины, ловящие этих головоногих созданий в заливе Спенсер, научились выжимать из каракатиц их «чернила» и вынимать «косточку» перед употреблением их в пищу.[8]
До 1993 г. годов ловля гигантских каракатиц, собирающися в заливе Спенсер, велась в небольших масштабах (около 4 тонн в год), главным образом для использования их как наживки для ловли местной ценной рыбы, розового пагра (Australasian snapper, Pagrus auratus), или для корма в аквакультуре.[6][7] Впоследствии, однако, начался более крупномасштабный лов каракатицы на экспорт, что поставило численность этого вида под угрозу. Для его сохранения в настоящее время лов гигантских каракатиц в районе их размножения в бухте Фолс-Бей залива Спенсер запрещён круглый год.[6][9]
Вместо рыболовов район ежегодных брачных игр гигантских каракатиц в бухте Фолс-Бей у города Уайалла теперь привлекает любителей подводного плавания, которые посещают его со всех концов мира, чтобы насладиться этим необычным зрелищем.[7][10][11] Ввиду сравнительно небольшой глубины наблюдать каракатиц можно не только с аквалангом, но даже и со шноркелем.[7]
В настоящее время некоторые экологические организации проявляют беспокойство за судьбы каракатиц — также как и других обитателей залива — в связи с планами горнодобывающей компании BHP Billiton соорудить крупномасштабные водозаборные сооружения и завод для опреснения воды недалеко от района их размножений у северной оконечности залива Спенсер.[12][13] Компания, впрочем, утверждает, что количество воды, которую они будут забирать из залива, будет незначительно по сравнению с тем количеством, которое из него испаряется естественно, и увеличение солёности остающейся в заливе воды не повредит экосистеме.
Планы строительства в том же районе нового грузового порта для нужд той же BHP Billiton также вызывают опасения за судьбу каракатиц.[14]
Гигантская австралийская каракатица
Рисунок гигантской каракатицы — вид сверху
Рисунок гигантской каракатицы — вид снизу
Гига́нтская австрали́йская карака́тица (лат. Sepia apama) — вид головоногих моллюсков из рода настоящих каракатиц семейства каракатиц (Sepiidae). Достигая 50 см в длине мантии и свыше 10,5 кг в живом весе, считается крупнейшей каракатицей в мире.
Гигантские австралийские каракатицы живут в прибрежных водах возле юго-восточных, южных, и юго-западных берегов Австралии, от Брисбена (штат Квинсленд) на востоке до залива Шарк-Бей (залив Акул, Shark Bay, Западная Австралия) на западе. Эндемичный вид. Встречается на каменистых рифах, зарослях водорослей, песчаном или илистом морском дне на глубинах до 100 м.
分類 界 : 動物界 Animalia 門 : 軟体動物門 Mollusca 綱 : 頭足綱 Cephalopoda 上目 : 十腕形上目 Decapodiformes 目 : コウイカ目 Sepiida 科 : コウイカ科 Sepiidae 属 : コウイカ属 Sepia 種 : オーストラリアコウイカSepia palmata
Owen, 1881
Amplisepia verreauni
Iredale, 1926
Amplisepia parysatis
Iredale, 1954
オーストラリアコウイカ（濠太剌利甲烏賊、学名 : Sepia apama）はコウイカ目コウイカ科に属する世界最大のコウイカである[1]。外套膜が50cm、体重10.5kgに達する[1]。オーストラリア南海岸から西オーストラリア州のシャーク湾の岩礁や水深100mの海底近くに生息する[2]。
南方で冬行われる。一妻多夫制で、オスはメスを引き付けるために隠蔽色から鮮やかな色へ変化する。一部のオスはメスへの警戒心を解くためにメスの色を模す。交尾し産卵した後、死を迎える。
オーストラリアコウイカは昼行性で、90～150メートルの縄張りを持っている。彼らは一日の約95%を休息に費やしているため、大部分のエネルギーは身体の成長にまわされる。これはタコに似た性質である。 産卵のための数週間を除き、日中の3.7％と夜間の2.1％の時間は採餌に費やされ、それ以外の時間は休息や天敵から身を隠すために使われる[3][4]。
オーストラリアコウイカは、インド洋のハンドウイルカに捕食される。イルカが南オーストラリアのスペンサー湾でコウイカのスミと甲を取り除く様子が観察されている[5]。
オーストラリアコウイカ（濠太剌利甲烏賊、学名 : Sepia apama）はコウイカ目コウイカ科に属する世界最大のコウイカである。外套膜が50cm、体重10.5kgに達する。オーストラリア南海岸から西オーストラリア州のシャーク湾の岩礁や水深100mの海底近くに生息する。
.jpg)
.jpg)
.jpg)
