Pinus culminicola (lat. Pinus culminicola) - şamkimilər fəsiləsinin şam ağacı cinsinə aid bitki növü.
_at_Bhandakthathaatch_(8000_ft)_I_IMG_7363.jpg){kind=small}
İynəyarpaqlılar ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Etdiyiniz redaktələri mənbə və istinadlarla əsaslandırmağı unutmayın.
Pinus culminicola (lat. Pinus culminicola) - şamkimilər fəsiləsinin şam ağacı cinsinə aid bitki növü.
Pinus culminicola, conegut en anglès com Potosi Pinyon, és una espècie de pi del grup pi pinyon, natiu i endèmic del nord-est de Mèxic. La seva distribució és molt localitzada en cims del nord de Sierra Madre Oriental a Coahuila i Nuevo León, i només és abundant a, Cerro Potosí (3713 m). Es troba a grans altituds des de 3.000 a 3.700 m, i forma el límit arbori de la seva zona. No va ser descobert fins a l'any 1959.
És un arbust de mida mitjana, arriba a fer 1,5-5 m d'alt, les fulles es disposen en fascicles de cinc i són primes i fan 3-5.5 cm de llargada. Les pinyes són globoses de 3-4 cm de llarg i ample.
Pinus culminicola, conegut en anglès com Potosi Pinyon, és una espècie de pi del grup pi pinyon, natiu i endèmic del nord-est de Mèxic. La seva distribució és molt localitzada en cims del nord de Sierra Madre Oriental a Coahuila i Nuevo León, i només és abundant a, Cerro Potosí (3713 m). Es troba a grans altituds des de 3.000 a 3.700 m, i forma el límit arbori de la seva zona. No va ser descobert fins a l'any 1959.
Borovice vrcholová (Pinus culminicola) je drobná mexická vysokohorská keřovitá borovice, velmi ohrožená lesními požáry.
Stálezelený, jehličnatý, větrosprašný a jednodomý keř, dorůstající do výšky 1-5 m a u dospělých jedinců do šířky 10 m. Kmen je vícečetný, dosahuje průměru do 15-25 cm. Větve vyrůstají hned u země, jsou početné, větve prvního řádu (hlavní větve) jsou ležaté až stoupající, větve vyšších řádů (vedlejší větve) jsou stoupající až vztyčené, krátké, silné, pevné, ale pružné, a tvořící hustou a zaoblenou až plochou korunu, obvykle propojenou s ostatními jedinci. Koruna je nízká, hustá a zakulacená. Borka je u mladých stromů hladká a šedá, u starších tenká, šupinovitá, odlupující se po chlupatých, šedohnědých plátech, a tím odkrývající novou, oranžovou borku vespod. Letorosty jsou krátké, silné a drsné, s dolů ohnutými, vytrvalými, zprvu hnědými a později šedými základnami kolének listových stopek (Pulvinus). Listeny (primární šupiny) jsou malé, úzce trojúhelníkové až šídlovité, s ocasovitým vrcholem, nepravidelně vroubkovaným okrajem, vytrvávající v jednom kusu, světle hnědé a zvětráváním načernale šedé. Vegetativní pupeny jsou široce vejčité, s 6-10 mm dlouhým hlavním vrcholovým (terminálním) pupenem a s menšími a mírně pryskyřičnatými postranními (laterálními) pupeny. Pupenové šupiny jsou s překrývajícími se okraji, volnými na vrcholech, šídlovitě ocasovitými a světle hnědými.
Jehlice jsou tuhé, zahnuté směrem k vrcholu letorostu, s trojúhelníkovým průřezem, s konvexními spodními stranami, s hypodermis mající jednotný vzhled, se dvěma vrstvami buněk, s 1-2 vnějšími pryskyřičnými kanálky na spodních stranách; stélé je válcovitá; vnější buněčné stěny endodermu nejsou ztluštělé; s jedním cévním svazkem. Jehlice se vyskytují ve svazečcích (Fasciculus) po 5 (vzácně též po 4 a 6 ), jsou 3-5 cm dlouhé a 0,9-1,3 mm tlusté, s průduchy (Stomata) na obou horních površích; spodní povrchy jsou tmavozelené, horní povrchy jsou stříbrnomodrošedozelené se 4-5 řadami průduchů na každém povrchu jehlice. Okraje jehlic jsou celokrajné, špičky jehlic jsou tupé; svazečkové pochvy jsou zprvu 6-8 mm dlouhé, sestávají ze 4-6 průsvitných šupin s překrývajícími se řasinkovitými okraji; později, u zralých pochev, se šupiny rozdělují a tvoří růžici u základny svazečku. Šupiny jsou žlutošedé, polovytrvalé a z většiny opadávající před svazečky; jehlice rostou na krajních větvích v hustých trsech. Jehlice zůstávají na stromě 2-3 roky.
Samčí (pylové) šištice (Microstrobilus) rostou blíže ke středu letorostu; ve zralosti jsou vejčitě obdélníkové, 5-8 mm dlouhé a žluté a později žlutohnědé. Samičí (semenné) šištice - šišky (Megastrobilus) rostou blízko konců větví; jsou přirostlé nebo na silných a krátkých, šídlovitě ocasovitými šupinami (Kataphylla) pokrytých, stopkách; nezralé šišky jsou téměř kulovité, pryskyřičnaté, purporovohnědé a dozrávají ve dvou letech; zralé šišky jsou v uzavřeném stavu téměř kulovité, po rozevření s plochou základnou a vzdálenými rozprostřenými plodnými šupinami a pak jsou 3-4,5 cm dlouhé a 3-5 cm široké a brzy opadávají. Šupin šišek je přibližně 45-60 , z toho 10-15 je plodných u zralých šišek v horní části koruny stromu. Malé šišky z nižších větví, kde jsou špatně opyleny a mají nedostatek živin, jsou často nesouměrné a pouze s 1-10 plodnými šupinami; šupiny jsou oddělené a široce rozprostřené, až na menší neplodné a ke středu bližší šupiny, nepravidelné, často zakřivené, tenké, hrubě zvrásnělé, oranžovohnědé, s 1-2 hlubokými pohárkovitými prohlubněmi držícími semena, lemovanými blánovitými zbytky křídel semen, a nepravidelnými okraji, nepravidelně vroubkované, z obou stran nažloutlé, s hnědými semennými pohárky. Výrůstky (Apophysis) jsou mírně vyvýšené, a příčným kýlem, kosodélníkové a se zašpičatělým vrcholem, 13 mm dlouhé a 10-15 mm široké. Přírůstek prvního roku (Umbo) je horní, mírně vyvýšený, v obrysu kosočtverečný, s nebo bez nepatrného trnu, tmavohnědý a často pryskyřičnatý, 5 mm široký. Semena jsou tmavooranžovohnědá, 5-7 mm dlouhá a 4-5 mm široká; s 0,5-1 mm tlustým a tvrdým osemením a bílým endospermem. Křídla semen jsou nevyvinutá a 0,5-1 mm dlouhá a po vypadnutí semen zůstávají v šišce. Semenáče mají 8-11 děložních lístků (Cotyledon). Šišky dozrávají v říjnu. K rozšířování semen dochází v listopadu.
Borovice vrcholová je blízce příbuzná s borovicemi Pinus discolor a Pinus johannis. Taktéž je vzdáleněji příbuzná s borovicemi Pinus orizabensis a Pinus quadrifolia.
Borovice vrcholová se vyskytuje endemicky v Mexiku (státy Coahuila a Nuevo León).
Výlučně vysokohorský strom, rostoucí v nadmořských výškách 3000-3700 m, s velmi podobným habitem jako u dalších vysokohorských keřovitých borovic, například s evropskou borovicí kleč Pinus mugo a asijskou borovicí zakrslou Pinus pumila. Důvodem habitu těchto borovic je adaptace těchto stromů na otryskávání větry, nesoucími písek a led, a krátké vegetační období.[2] Strom roste především v půdách kamenitých a vápenatých a je mrazuvzdorný do –17 °C. Klimatické podmínky zde nejsou příliš známé pro nepřítomnost meteorologických stanic na vrcholcích hor. V zimě se zde vyskytuje sníh. Kolem hory Cerro (El) Potosí (ve státě Nuevo León) tvoří borovice vrcholová rozsáhlé monokulturní porosty nebo roste dohromady s borovicemi Pinus ayacahuite a Pinus hartwegii (na vrcholcích hor se zakrnělou borovicí Pinus hartwegii); kolem hory Sierra de la Marta (ve státě Coahuila) roste borovice v keřových společenstvech například s rostlinami z rodů agáve Agave, dub Quercus, latnatec Ceanothus, medvědice Arctostaphylos a dalšími.
Stromu škodí především požáry.
Semena stromu rozšiřuje sojka Aphelocoma wollweberi a ořešník americký Nucifraga columbiana, ptáci si dělají zásoby potravy na zimu a semena stromu zahrabávají do země a některá semena vyklíčí, čímž ptáci stromu prospívají.
Borovice Pinus culminicola není komerčně využívána.
Strom je považován za ohrožený, stav jeho populace klesá, především pro požáry, kterými je strom v dlouhých obdobích sucha velmi ohrožován. K regeneraci populace dochází pomalu a regenerace bývá též znemožňována spásáním a sešlápáváním. Populace stromu, omezená pouze na vrcholky hor, je značně roztříštěná (v údolích strom neroste) a navíc omezení pouze na vrcholky hor dělá strom do budoucna zranitelným na změny klimatu. Je třeba zvýšit ochranu proti člověkem zakládaným požárům (například při táboření) a snížit spásání zvěří. Kolem hory Cerro (El) Potosí byly zahájeny programy obnovení populace borovice Pinus culminicola.[3]
Borovice vrcholová, šiška na větvi, v botanické zahradě Royal Botanic Garden, Edinburgh, Skotsko.
Pupeny, jehlice a šišky na větvi, tamtéž
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pinus culminicola ve Wikimedia Commons
Borovice vrcholová (Pinus culminicola) je drobná mexická vysokohorská keřovitá borovice, velmi ohrožená lesními požáry.
Pinus culminicola ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Kiefern (Pinus) innerhalb der Familie der Kieferngewächse (Pinaceae). Sie gedeiht nur in zwei mexikanischen Bundesstaaten in mehreren Gipfelregionen. Sie wird in der Roten Liste der IUCN als „stark gefährdet“ eingestuft.
Pinus culminicola wächst als immergrüner Strauch und erreicht Wuchshöhen von 1 bis 5 Metern. Die Stämme erreichen Durchmesser von 15 bis 25 Zentimetern. Die Borke ist anfangs graubraun, bald durch Witterungseinfluss grau, dünn, schuppig und blättert in kleinen, unregelmäßig geformten Platten ab. Die Hauptäste wachsen häufig niederliegend bis aufsteigend, Nebenäste aufsteigend bis aufrecht. Junge Triebe sind kurz, dick, unbehaart[1], anfangs hellbraun und später grau.[2]
Die Schuppenblätter sind anfangs hellbraun und färben sich durch den Witterungseinfluss schwärzlich grau. Sie sind klein, schmal dreieckig bis pfriemlich, mit geschwänzter Spitze und unregelmäßig gezacktem Blattrand. Die vegetativen Knospen sind leicht harzig und breit eiförmig. Endständige Knospen sind 6 bis 10 Millimeter lang, seitständige etwas kürzer.
Die Nadeln wachsen meist zu fünft, sehr selten zu viert oder zu sechst in einer anfangs 6 bis 8 Millimeter langen, strohfarbenen bis grauen Nadelscheide, deren Schuppen sich später trennen und zurückbiegen und so eine Rosette an der Basis des Nadelbündels bilden. Die Rosette bleibt längere Zeit erhalten, fällt jedoch vor den Nadeln ab. Die Nadeln stehen aufrecht bis aufsteigend. Sie sind gebogen, steif, 3 bis 5 Zentimeter lang und 0,9 bis 1,3 Millimeter breit. Sie sind ganzrandig oder haben einen eng gesägten Rand. Das Nadelende ist stumpf. Die Nadeln sind graugrün und adaxial weißlich oder glauk. Nur die adaxialen Seiten zeigen jeweils vier bis fünf Spaltöffnungslinien. Es werden zwei Harzkanäle gebildet[3]. Die Nadeln bleiben zwei bis drei Jahre am Baum.[2]
Die Pollenzapfen sind anfangs gelblich und später gelblich braun und bei einer Länge von 5 bis 8 Millimetern eiförmig-länglich.[2]
Die Samenzapfen wachsen nahe den Enden der Zweige, einzeln oder paarweise auf kurzen, kräftigen Stielen, die mit pfriemlichen, geschwänzten Niederblättern bedeckt sind. Ausgewachsene Zapfen sind geschlossenen beinahe rund, geöffnet sind sie 3 bis 4,5 Zentimeter lang mit Durchmessern von 3 bis 5 Zentimetern und haben eine abgeflachte Basis. Es werden meist 20 bis 30 selten bis 40[1] Samenschuppen gebildet. Nahe der Basis stehen unfruchtbare Schuppen die sich nur wenig öffnen, die fruchtbaren Schuppen öffnen sich weit. Sie sind unregelmäßig geformt, häufig gebogen, dünn und haben ein oder zwei tiefe, becherförmige Einbuchtungen, welche die Samen enthalten. Die Apophyse ist leicht erhöht, im Umriss rhombisch bis fünfeckig, quer gekielt, gelblich braun gefärbt und häufig harzig. Der Umbo liegt dorsal und ist leicht erhöht, im Umriss rhombisch, mit einem kleinen Stachel bewehrt oder unbewehrt.[2]
Die braunen Samen sind bei einer Länge von 5 bis 7 Millimetern sowie einem Durchmesser von 4 bis 5 Millimetern schief verkehrt-eiförmig. Das Integument ist 0,8 bis 1 Millimeter dick[3]. Samenflügel fehlen, wenn sich die Samen von den Samenschuppen gelöst haben.[2]
Das natürliche Verbreitungsgebiet von Pinus culminicola liegt in Mexiko in den Bundesstaaten Coahuila und Nuevo León. Sie wächst in Höhenlagen von 3000 bis 3700 Metern, was die Gipfel der Gebirge mit einschließt. Der Habitus ähnelt dem anderer kleinwüchsiger Kiefern in Bergregionen, wie beispielsweise der Bergkiefer (Pinus mugo) in Europa oder der Zwerg-Kiefer (Pinus pumila) in Asien. Ursache dafür ist die Anpassung an Schnee- und Sandstürmen und kurze Wachstumsperioden. Der Untergrund ist meist felsig und kalkhaltig. Aufgrund fehlender Wetterstationen nahe den Gipfeln ist nur wenig über das Klima bekannt, aber es dürfte reichliche Niederschläge geben, teilweise auch in Form von Schnee.[2] Das Verbreitungsgebiet wird der Winterhärtezone 7 zugerechnet mit mittleren jährlichen Minimaltemperaturen von −17,7 bis −12,3 °Celsius (0 bis 10 °Fahrenheit).[4]
Am Cerro Potosí, dem höchsten Gipfel der Sierra Madre Oriental bildet Pinus culminicola umfangreiche Reinbestände aus nahe beieinander wachsenden Exemplaren. Zerstreut findet man auch Pinus hartwegii, was darauf hinweist, dass in dieser Region in 3700 Metern die Baumgrenze noch nicht erreicht ist. In niedrigeren Lagen in der Sierra La Marta in Coahuila wächst sie zusammen mit verschiedenen Eichenarten (Quercus spec.), Arten der Gattung der Bärentrauben (Arctostaphylos), der Säckelblumen (Ceanothus), der Agaven (Agave) und verschiedenen Gräsern. Die Flora auf dem Cerro La Viega und in der Sierra de Arteaga in Coahuila ist ähnlich, doch gedeihen hier auch Vertreter der Tannen (Abies) und der Douglasien (Pseudotsuga). Am Cerro Potosí werden die Pollen spät im Juli abgegeben, was auf eine kurze Wachstumsperiode hinweist.[2]
In der Roten Liste der IUCN wird Pinus culminicola als „stark gefährdet“ (= „Endangered “) eingestuft. Die Art ist nur von wenigen Gipfelregionen bekannt. Die bekanntesten Bestände befinden sich am Cerro Potosí und überdecken mehrere Quadratkilometer, doch wurden sie durch Brände stark reduziert. Die meisten anderen der neun bis zehn Populationen sind deutlich kleiner, die Gesamtbestände sind stark zerstreut und Exemplare gibt es nur auf den Berggipfeln, nicht in den dazwischen liegenden Tälern. Die größte Bedrohung geht von Bränden in den langen Trockenperioden aus, und Feuer haben bereits Teile der Bestände zerstört. Die Regeneration der Bestände erfolgt nur langsam. Die Feuerhäufigkeit dürfte durch das vermehrte Auftreten von Wanderern und Bergsteigern weiter erhöht werden. Eine weitere Gefahr geht vom Klimawandel aus, da die Art auf eine sehr enge ökologische Nische beschränkt ist. Doch zumindest die Bestände am Cerro Potosí liegen in einem geschützten Nationalpark, und auch die zerstörten Bestände erneuern sich langsam (Stand 2012).[5]
Die Erstbeschreibung von Pinus culminicola erfolgte 1961 durch John William Andresen und John Homer Beaman in Journal of the Arnold Arboretum, Volume 42, Seite 438, f. 2–4.[6] Das Artepitheton culminicola stammt aus dem Lateinischen und bedeutet so viel wie „wächst auf dem Gipfel“ und verweist damit auf das Verbreitungsgebiet der Art.[7]
Die Art Pinus culminicola gehört zur Untersektion Cembroides aus der Sektion Parrya in der Untergattung Strobus innerhalb der Gattung Pinus.[8]
Aljos Farjon unterscheidet in seinem Buch A Handbook of the World's Conifers 2010 weder Unterarten noch Varietäten.[2][4] James E. Eckenwalder beschreibt in Conifers of the World 2009 vier Varietäten, die von Farjon 2010 und Flores-Rentería et al. 2013 anderen Arten zugeordnet werden:[9]
Pinus culminicola var. remota (E.Little) Eckenwalder: Farjon sieht dieses Taxon als eigene Art Pinus remota an. Pinus culminicola var. johannis und Pinus culminicola var. bicolor (E.Little) Eckenwalder wurden 2013 nach phänologischen und genetischen Untersuchungen als Pinus johannis und Pinus discolor auch als eigene Arten eingestuft.[10]
Pinus culminicola wird nicht wirtschaftlich genutzt, obwohl das Holz möglicherweise lokal als Feuerholz Verwendung findet. Sie könnte als Zierstrauch für Steingärten Bedeutung erlangen. Sträucher im Royal Botanic Garden Edinburgh, die aus Samen gezogen wurden, die von Michael P. Frankis 1991 und später gefunden wurden, gedeihen gut. Trotzdem findet man sie nur selten in Kultur.[2]
Pinus culminicola ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Kiefern (Pinus) innerhalb der Familie der Kieferngewächse (Pinaceae). Sie gedeiht nur in zwei mexikanischen Bundesstaaten in mehreren Gipfelregionen. Sie wird in der Roten Liste der IUCN als „stark gefährdet“ eingestuft.
Pinus culminicola (лат. Pinus culminicola) – быдмассэзлӧн пожум котырись пожум увтырын (Ducampopinus субувтырын) торья вид. Пожумыс быдмӧ 1.5-5 метра вылына да овлӧ 25 см кыза диаметрын. Пожум пантасьӧ Мексикаын.
Pinus culminicola, commonly known as Potosí pinyon or Potosí Piñón, is a pine in the pinyon pine group, native and endemic to northeast Mexico. The range is highly localised, confined to a small area of high summits in the northern Sierra Madre Oriental in Coahuila and Nuevo León, and only abundant on the highest peak, Cerro Potosí (3713 m). It occurs at very high altitudes, from 3000–3700 m, in cool, moist subalpine climate conditions.
It is a medium-size shrub, reaching 1.5–5 m tall and with a trunk diameter of up to 25 cm. The bark is grey-brown, thin and scaly at the base of the trunk. The leaves ('needles') are in fascicles of five, slender, 3–5.5 cm long, and deep green to blue-green, with stomata confined to a bright white band on the inner surfaces.
The cones are globose, 3–4 cm long and broad when closed, green at first, ripening yellow-brown when 16–18 months old, with only a small number of thin, fragile scales, typically 6–14 fertile scales. The cones open to 4–6 cm broad when mature, holding the seeds on the scales after opening. The seeds are 9–12 mm long, with a thick shell, a white endosperm, and a vestigial 1–2 mm wing; they are dispersed by the Clark's nutcracker and Mexican jay, which pluck the seeds out of the open cones. The jays, which uses the seeds as a major food resource, store many of the seeds for later use, and some of these stored seeds are not used and are able to grow into new plants.
Because of its isolation on a handful of remote mountain summits, Potosí pinyon escaped discovery until 1959. It differs from most other pinyon species in needle number, with 5 per fascicle, rather than 1–4, and in its consistently shrubby stature. It is most closely related to Johann's pinyon and Orizaba pinyon, like them having the leaf stomata confined to the inner faces; it also differs from the latter in its smaller cones and seeds. Like these two, the white-glaucous inner surfaces of the needles make it a very attractive slow-growing shrub, suitable for small gardens.
Like other pinyons, the pine nut seeds are edible, but the inaccessibility of the plants prevents significant collection for food.
Pinus culminicola, commonly known as Potosí pinyon or Potosí Piñón, is a pine in the pinyon pine group, native and endemic to northeast Mexico. The range is highly localised, confined to a small area of high summits in the northern Sierra Madre Oriental in Coahuila and Nuevo León, and only abundant on the highest peak, Cerro Potosí (3713 m). It occurs at very high altitudes, from 3000–3700 m, in cool, moist subalpine climate conditions.
Pinus culminicola, er fura einlend í norðaustur Mexíkó. Útbreiðslan er mjög takmörkuð, á litlu svæði á háfjöllum norður Sierra Madre Oriental í Coahuila og Nuevo León, og eingöngu algeng á hæsta fjallinu, Cerro Potosí (3713 m). Hún kemur fyrir hátt til fjalla, frá 3000–3700 m, í svölu og röku kaldtempruðu loftslagi.
Pinus culminicola er lítill til meðalstórt tré, frá 1,5 til 5 m hátt, með að 25 sm stofnþvermál. Börkurinn er grábrúnn, þunnur og hreistraður neðst á stofni. Barrnálarnar eru fimm saman í búnti, grannar, 3 til 5,5 sm langar, grænar til blágrágrænar, með loftaugun á hvítri rönd á innra yfirborði nálanna. Frjókönglarnir eru gulleitir og síðar gulbrúnir, langegglaga, 5 til 8 mm langir.[2] Könglarnir eru hnattlaga, 3 til 4 sm langir og breiðir lokaðir, grænir í fyrstu, og og verða gulbrúnir við þroska eftir 16 til 18 mánuði, með fáar þunnar köngulskeljar, yfirleitt eru 6 til 14 frjóar (með fræ). Þegar könglarnir opnast við þroska verða þeir 4 til 6 sm breiðir, og haldast fræin á þeim eftir opnun. Fræin eru 9 til 12 mm löng, með þykkri skel, hvítri fræhvítu, og vængstubb um 1-2 mm langan; þeim er dreift af fuglunum Nucifraga columbiana og Aphelocoma wollweberi, sem tína fræin úr opnum könglunum. Fuglarnir geyma mörg fræjanna til að nota síðar, og eru þau stundum ekki nýtt og verða að nýjum trjám.
Vegna einangraðra vaxtarstaða á toppum fjarlægra fjalla, uppgötvaðist tegundin ekki fyrr en 1959. Hún er frábrugðin flestum öðrum tegundum í undirdeildinni með nálafjölda (5 í búnti fremur en 1–4), og með að vera algerlaga runnkennd,. Hún er skyldust P. johannis og P. orizabensis, og er með loftaugun innan á blöðunum eins og þær; hún er hinsvegar frábrugðin þeim með að vera með smærri köngla og fræ. Eins og hinar tvær gerir blágrátt innri hlið nálanna hana að laglegum hægvaxta runna, heppilegum í litla garða.
James E. Eckenwalder skráði í Conifers of the World (2009) fjögur afbrigði sen er nokkuð frábrugðið uppsetningu Alois Farjon í A Handbook of the World's Conifers (2010).[3]:[4]
Pinus culminicola var. johannis og Pinus culminicola var. bicolor voru greindar með erfðagreiningu og efnasamsetningu 2013 og kom í ljós að þær væru sjálfstæðar tegundir: Pinus johannis og Pinus discolor.[5]
Eins og hjá hinum tegundunum eru fræin æt, en erfitt aðgengi hindrar söfnun á því.
Pinus culminicola, er fura einlend í norðaustur Mexíkó. Útbreiðslan er mjög takmörkuð, á litlu svæði á háfjöllum norður Sierra Madre Oriental í Coahuila og Nuevo León, og eingöngu algeng á hæsta fjallinu, Cerro Potosí (3713 m). Hún kemur fyrir hátt til fjalla, frá 3000–3700 m, í svölu og röku kaldtempruðu loftslagi.
Multimedia w Wikimedia Commons Pinus culminicola Andresen & Beaman – gatunek drzewa iglastego z rodziny sosnowatych (Pinaceae). Endemit Meksyku, gdzie występuje w Coahuila i Nuevo León.
Drzewo wiatropylne. Szyszki nasienne dojrzewają w ciągu 2 lat i po otwarciu szybko opadają. W momencie uwalniania nasion ich śladowe skrzydełka odrywają się i pozostają na łusce nasiennej. Łupina nasienna grubości 0,5–1 mm. Większość nasion rozsiewana jest w połowie listopada. Siewki wykształcają 8–11 liścieni.
Igły pozostają na drzewie przez 2–3 lata. Liście w przekroju poprzecznym trójkątne, z wypukłą wierzchnią stroną. Jedna wiązka przewodząca w liściu, 1–2 przewody żywiczne.
Występuje w górach meksykańskich, na wysokości 2965–3700 m n.p.m.[3]. Na stanowiskach odsłoniętych wykształca poskręcane formy karłowate, podobnie jak sosna górska w Europie i sosna karłowa w północnej Azji. Rośnie na kamienistym i wapiennym podłożu. W obrębie zasięgu jest drzewem dominującym na wysokościach powyżej 3300 m n.p.m.
Nasiona są jadalne, stanowią pożywienie m.in. modrowronki meksykańskiej (Aphelocoma ultramarina) i orzechówki popielatej. Ptaki zbierają je i zakopują w schowkach, jako zapas na zimę. Część nasion pozostaje niezjedzona i kiełkuje.
Pinus culminisola jest gospodarzem rośliny pasożytniczej Arceuthobium vaginatum subsp. vaginatum (pasożyt pędowy), występującej na terenie Cerro Potosí[4].
Gatunek odkryty dosyć późno, bo w 1959 r., zapewne z powodu zajmowania wysoko położonych, niedostępnych siedlisk. Blisko spokrewniony z Pinus johannis, P. discolor i P. orizabensis. P. johannis i P. discolor bywają traktowane jako odmiany P. culminicola[5], ale nie jest to powszechnie akceptowane, za względu np. na brak dowodów na powstawanie mieszańców tych taksonów w naturalnym środowisku[3].
Pozycja gatunku w obrębie rodzaju Pinus[6]:
Międzynarodowa organizacja IUCN umieściła ten gatunek w Czerwonej księdze gatunków zagrożonych z kategorią zagrożenia EN (endangered), uznając go za gatunek zagrożony wymarciem w najbliższej przyszłości[2]. Klasyfikacja ta została utrzymana w wydaniu księgi w 2013 roku[7]. Część populacji została zniszczona przez pożary i regeneracja następuje powoli. Ogólny trend liczebności populacji jest malejący[7].
Pinus culminicola Andresen & Beaman – gatunek drzewa iglastego z rodziny sosnowatych (Pinaceae). Endemit Meksyku, gdzie występuje w Coahuila i Nuevo León.
Pinus culminicola é uma espécie de pinheiro originária do Novo Mundo. Faz parte do grupo de espécies de pinheiros com área de distribuição na América Central, Caraíbas, México, sul do Arizona e Novo México.[1]
Pinus culminicola é uma espécie de pinheiro originária do Novo Mundo. Faz parte do grupo de espécies de pinheiros com área de distribuição na América Central, Caraíbas, México, sul do Arizona e Novo México.
Країни поширення: Мексика (Коауїла, Нуево-Леон). Висотний діапазон: 3000-3700 м над рівнем моря. Ґрунти в основному скелясті й вапняні. На відкритих ділянках, де вид найбільш поширений, перш за все, росте у формі криволісся, чим ця сосна дуже схожа на інші гірські карликові сосни: Pinus mugo в Європі й Pinus pumila в Північно-Східній Азії. Живе в прохолодних, вологих субальпійських кліматичних умовах. В достатку знаходиться тільки на горі Серро-Потосі (3713 м).
Чагарник 1-5 м у висоту і до 15-25 см в діаметрі, багатостовбурний або з дуже низькими гілками, з низькою, густою, округлою кроною. Часто утворює великі килимки до кількох метрів товщиною і десятків метрів завдовжки. Кора на молодих стеблах гладка і сіра. Гілки короткі, товсті, жорсткі, зазвичай сплутаними з сусідніми деревцями. Голки зазвичай ростуть по п'ять, дуже рідко по чотири або шість. Вони вигнуті, жорсткі, від 3 до 5 см в довжину і від 0,9 до 1,3 міліметрів завширшки й від темно-зеленого з синьо-зеленого кольору. Голки залишаються два-три роки на дереві. Вегетативні бруньки широко яйцевидні, 6-10 мм в довжину, на бічних гіллях менше, злегка смолисті, світло-коричневі. Пилкові шишки овально-довгасті, коли зрілі 5-8 мм довжиною, жовтуваті, переходячи до жовтувато-коричневого. Насіннєві шишки одиночні або парні, сидячі або на товстих, коротких ніжках. Незрілі шишки майже кулясті, смолисті, пурпурно-коричневі. Зрілі шишки майже кулясті, коли закриті, 3-4 см в довжину. Відкриті шишки до 4-6 см діаметром. Насіння темно-оранжево-коричневе розміром 5-7 × 4-5 мм, з рудиментарними 0,5-1 мм крилами.
Найвище дерево 5 м заввишки, знаходиться на позначці 3400-3450 м на Серро-Потосі; рослини поблизу коротші, в основному 1-1,5 м заввишки.
Цей вид не використовується комерційно, хоча локально може бути використаний на дрова.
Пожежі є основною загрозою. Цей вид вразливий до вогню під час тривалих посушливих періодів. Цей вид має дуже вузьку екологічну нішу і може бути вразливим до потенційних наслідків зміни клімату. Вид присутній в кількох охоронних територіях.
Це незавершена стаття про родину Соснові.Pinus culminicola là một loài thực vật hạt trần trong họ Thông. Loài này được Andresen & Beaman miêu tả khoa học đầu tiên năm 1961.[1]
Pinus culminicola là một loài thực vật hạt trần trong họ Thông. Loài này được Andresen & Beaman miêu tả khoa học đầu tiên năm 1961.
_-_cone.jpg)
_-_cone.jpg)
