noms dans le fil d’Ariane
It is unlikely that T. canescens has a negative impact on humans.
According to the IUCN Red List, there is not enough data available for T. canescens to determine its conservation status. Some researchers have remarked that T. canescens is quite common and is in no danger of becoming extinct. However, there is an island population off the coast of Mexico where the introduction of a new species (Rattus rattus) has negatively impacted the size of the T. canescens population (Zarza, Ceballos and Steele).
Deforestation is a problem for many neotropical species (Sanchez-Cordero et al., 2005). The general consensus, however, is that T. canescens is not immediately threatened by people or deforestation due to its small size and nocturnal behavior (Nowak, 1991).
US Federal List: no special status
CITES: no special status
IUCN Red List of Threatened Species: least concern
Communication between T. canescens individuals of the same sex is almost always agonistic and they often times hiss at one another (Eisenberg, 1989). Males attempt to attract females through the use of clicking sounds (Eisenberg, 1989). Before copulation, males and females communicate through the exchange of loud noises, which lasts for approximately three minutes (Zarza, Ceballos and Steele, 2003).
Communication Channels: visual ; acoustic ; chemical
Other Communication Modes: pheromones ; scent marks
Perception Channels: visual ; tactile ; acoustic ; chemical
Recent phylogenetic studies have indicated that T. canescens is genetically distinct from other Marmosa species and therefore should be placed into a new genus, Tlacuatzin. They were previously recognized as Marmosa canescens.
There is little information about the positive economic influence Tlacuatzin canescens has on humans.
Tlacuatzin canescens individuals are hosts for the chigger species Eutrombicula batatas. No other parasites have been recorded for this species. Tlacuatzin canescens is a prey item for cougars and barn owls. Geckos are occasionally eaten by T. canescens, which may affect their populations.
Tlacuatzin canescens lives sympatrically with various other small mammals, including Baiomys taylori, Hodomys alleni, Neotoma mexicana, Oryzomys palustris and Megasorex gigas. Since T. canescens regularly eats fruits such as coconut, figs, bananas and oranges, it is likely that they act as seed dispersers.
Ecosystem Impact: disperses seeds
Commensal/Parasitic Species:
Known predators for Tlacuatzin canescens include pumas, and barn owls (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). There is little information on anti-predator adaptations of T. canescens. Their cryptic coloration and nocturnal habits may be their primary defenses.
Known Predators:
Anti-predator Adaptations: cryptic
Tlacuatzin canescens individuals exhibit considerable variation. In particular, the population found in the Yucatan peninsula is distinct from populations in western Mexico (Voss and Jansa, 2003).
In general, this species has brownish to light gray fur on its upper parts and creamy to white fur on its legs (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). The venter is yellow-cream in color. Eyes are surrounded by black rings, and the ears are rounded, broad, and lack hair. The fur varies from soft and short to coarse and long (Zarza, Ceballos and Steele, 2003. The tail is prehensile and partly covered in fur (sometimes with a white tip). The tail is about the same length as the body. The hind feet are naked from the toes to the heel and the fourth digit is longer than the others. In mature females, an orange-yellow patch of fur surrounds the inguinal mammae (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). Except for this feature, males and females look almost identical. Tlacuatzin canescens is very small, the smallest opossum found in Mexico (Zarza, Ceballos and Steele, 2003).
The skulls of T. canescens have strongly developed zygomatic arches and post-orbital processes, and the skull is broad and short (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). The dental formula is 5/4, 1/1, 3/3 and 4/4 (Eisenberg, 1989).
Range length: 205 to 350 mm.
Other Physical Features: endothermic ; homoiothermic; bilateral symmetry
Sexual Dimorphism: sexes alike; sexes colored or patterned differently
There is little information regarding the lifespan of T. canescens. In related species belonging to the genus Marmosa, such as Marmosa robinsoni, life expectancy is typically under 1 year of age in the wild and up to 3 years in captivity (Nowak, 1991).
Range lifespan
Status: captivity: 3 (high) years.
Typical lifespan
Status: wild: 1 (high) years.
Average lifespan
Status: wild: <1 years.
Grayish mouse opossums generally live in semi-deciduous and tropical forests that exhibit distinct wet and dry seasons (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). However, they are also found in other habitats, including scrublands, grasslands, evergreen forests, orchards, fields and secondary-growth forests (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). Tlacuatzin canescens is most often found at elevations below 1,000 m; but have been observed up to 2,100 m (Zarza, Ceballos and Steele, 2003).
Grayish mouse opossums live in nests near logs, rocks, tree hollows, cacti, and shrubs (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). One study found that nearly all specimens of T. canescens in Sinaloa, Mexico lived in hollow areas of dead cacti (Nowak, 1991). Nests are typically made up of dry leaves, small stems and the plant fibers of Ceiba pentandra. Additionally, some individuals have been found living in the abandoned nests of birds, including Uropsila leucogastra and Thryothorus pleurostictus (Zarza, Ceballos and Steele, 2003).
Range elevation: 0 to 2100 m.
Average elevation: 1000 m.
Habitat Regions: tropical ; terrestrial
Terrestrial Biomes: savanna or grassland ; forest ; rainforest ; scrub forest
Tlacuatzin canescens is omnivorous (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). Members of this species feed primarily on insects. Specifically, T. canescens eat praying mantises, cerambycid beetles and scarabiid beetles (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). This species also preys upon geckos, bird eggs, bird nestlings and fledglings, coconut, banana, small rodents and figs (Nowak, 1991; Zarza, Ceballos and Steele, 2003).
Animal Foods: birds; mammals; reptiles; eggs; insects; terrestrial non-insect arthropods
Plant Foods: fruit
Primary Diet: omnivore
Tlacuatzin canescens is found in the neotropical region. Grayish mouse opossums are endemic to Mexico (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). They are found along the western and southern coasts of Mexico, from the Baja peninsula to the Yucatan peninsula (Nowak, 1991; Zarza, Ceballos and Steele, 2003). Isolated populations occur on the Tres Marias Islands off of the Nayarit coast (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). Some evidence suggests that this species also occurs in Guatemala; however it has not yet been confirmed there (Voss and Jansa, 2003).
Biogeographic Regions: neotropical (Native )
Grayish mouse opossums are solitary mammals and reproduction is promiscuous. Males attract females by emitting clicking sounds (Eisenberg, 1989). During copulation, the male and the female suspend themselves upside down with the use of their prehensile tails (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). Throughout copulation, the male grasps the female's neck with his mouth (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). Once copulation is over, the male is rejected by the female and both leave the area (Zarza, Ceballos and Steele, 2003).
Mating System: polygynandrous (promiscuous)
Tlacuatzin canescens reproduces year round (Ceballos, 1990). However, females are most often found with young from July to September (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). Litter size ranges from 8 to 14 and the average number of young is 11 (Zarza, Ceballos and Steele, 2003). Juveniles leave their mothers once they reach a mass of around 20 grams. Unlike many other marsupials, T. canescens females do not possess a pouch. Instead, they have a layer of hair found on their ventral side in which newborns finish developing (Zarza, Ceballos and Steele, 2003).
There is little information regarding gestation for T. canescens. In M. robinsoni, a closely related species, gestation is typically 14 days. Females of this species reach sexual maturity when they are approximately 6 months old.
Breeding interval: Breeding may occur more than once yearly, but little definitive information is available.
Breeding season: Mating occurs throughout the year but is concentrated in early summer.
Range number of offspring: 8 to 14.
Average gestation period: 14 days.
Average age at sexual or reproductive maturity (female): 6 months.
Average age at sexual or reproductive maturity (male): 6 months.
Key Reproductive Features: iteroparous ; year-round breeding ; gonochoric/gonochoristic/dioecious (sexes separate); sexual ; viviparous
There is little information regarding parental investment in T. canescens. However, similar to other marsupials, young are born very underdeveloped and must stay close to their mother in order to develop fully (Eisenberg, 1989).
In a closely related species, Marmosa robinsoni, weaning does not take place until the young are 60-70 days old (Nowak, 1991). Also, young stay attached to the teat for up to 30 days (Eisenberg, 1989).
Parental Investment: altricial ; pre-fertilization (Provisioning, Protecting: Female); pre-hatching/birth (Provisioning: Female, Protecting: Female); pre-weaning/fledging (Provisioning: Female, Protecting: Female); pre-independence (Provisioning: Female, Protecting: Female)
Tlacuatzin (lat. Tlacuatzin) - opossumlar fəsiləsinə aid heyvan cinsi.
La marmosa grisosa (Tlacuatzin canescens) és una espècie d'opòssum de la família dels didèlfids. És endèmica de Mèxic, des del sud de Sonora fins a Oaxaca, amb poblacions a les illes Maries i el centre de la península del Yucatán.
Viu en hàbitats estacionalment àrids, especialment boscos mixtos, a altituds de fins a 2.100 metres.
La marmosa grisosa (Tlacuatzin canescens) és una espècie d'opòssum de la família dels didèlfids. És endèmica de Mèxic, des del sud de Sonora fins a Oaxaca, amb poblacions a les illes Maries i el centre de la península del Yucatán.
Viu en hàbitats estacionalment àrids, especialment boscos mixtos, a altituds de fins a 2.100 metres.
Vačice zapotécká (Tlacuatzin canescens) je druh vačice, která se endemitně vyskytuje v mexických státech Oaxaca a Chiapas, kde žije v okolí Tehuantepecké šíje a žije též v údolí v blízkosti města Oaxaca de Juárez. Během většiny 20. století byla považována za druh obývající rozsáhlejší areál výskytu od západního Mexika až po Yucatánský poloostrov s izolovanou populací na ostrovech Islas Marías, ale studie z roku 2018 (Cervantes & kol.) tyto populace oddělila na samostatné druhy. Nové pojetí nicméně stále některé instituce, jako Mezinárodní svaz ochrany přírody nebo Integrated Taxonomic Information System, k lednu 2019 zatím nehodnotí.
Vačice zapotécká patří mezi nejmenší druhy vačic na území Mexika, měří i s ocasem okolo 30 cm. Srst je šedá na končetinách, světle šedá na hřbetě, světlá na spodní části těla a světle hnědá na ocase. Toto zbarvení pravděpodobně slouží jako maskování. Vačice zapotécká obývá především různé typy lesů, ale i jiná stanoviště. Je to samotářský druh aktivní v noci. Pohybuje se po zemi i ve stromoví, kde loví různý hmyz i menší obratlovce, konzumuje také ovoce a řadí se tak mezi rozptylovače semen. Rozmnožování může probíhat po celý rok. Samice nemají vak, což je u vačnatců výjimka. Místo něj se na břiše vyvinula vrstva srsti, v níž mláďata po narození dokončují svůj vývoj.
Nejstarší pozůstatky rodu Tlacuatzin byly nalezeny v yucatánské jeskyni Loltún a pocházely z pozdního pleistocénu. K dalším nálezům fosilií došlo i v jiných mexických jeskyních, například Actun Lara, Actun Has nebo Actun Coyo.[2] Druh poprvé popsal americký zoolog Joel Asaph Allen v roce 1893 pod jménem Didelphis canescens, přičemž typový jedinec byl samec odchycený roku 1890 doktorem A. C. Bullerem.[3] Allen ještě v roce 1893 změnil systematiku této vačice, když ji přeřadil do rodu Marmosa, a v tomto rodu pak byla vedena během 20. století. Další změnu systematiky přinesl až rok 2003, kdy dva výzkumníci Robert S. Voss a Sharon A. Jansa (Jansová) objevili, že se vačice zapotécká liší od vačic rodu Marmosa v některých anatomických znacích i v počtu chromozomů a vytvořili pro ni nový rod Tlacuatzin.[4]
Co se týče možných poddruhů, bylo během konce 19. století a začátku 20. století popsáno několik druhů mexických vačic, přičemž všichni vědci argumentovali mírně odlišnými rozměry a barvou srsti: Marmosa sinaloae (popsal Allen v roce 1898), Marmosa oaxacae, Marmosa insularis (oba druhy popsal vědec Clinton Hart Merriam v letech 1897 a 1898) a Marmosa gaumeri (popsal Wilfred Hudson Osgood roku 1913).[3] Další studie (Tate, 1933) nicméně neodhalila uváděné změny a tyto druhy zařadila jako poddruhy vačice zapotécké: M. c. canescens (synonymum M. gaumeri), M. c. insularis, M. c. oaxacae a M. c. sinaloae.[3] Další výzkumy systematiky v rámci druhu nastaly opět po roce 2003, po výzkumech Vosse s Jansovou, kteří u vačice zapotécké žádné poddruhy nerozpoznali, ale poukázali na nutnost revize taxonomie.[3] Vydání sborníku Mammal Species of the World z roku 2005 uvádí dva poddruhy: T. c. gaumeri (yucatánská populace) a T. c. canescens (zbytek areálu výskytu). Další studie z roku 2014 (Ramírez-Pulido & kol.) k těmto dvěma poddruhům přidala na základě morfologických znaků a geografické izolace ještě poddruh T. c. insularis, jenž zahrnoval populaci vačic z ostrovů Islas Marías u pobřeží Mexika.[5] V roce 2018 byla provedena molekulární analýza DNA, která přehodnotila dlouho platnou systematiku. Ukázala, že druh Tlacuatzin canescens je ve skutečnosti monofyletická skupina několika druhů, které rozdělila do pěti kladů, jež se rozrůznily během pleistocénu. Navrhla osamostatnit druhy T. gaumeri, T. insularis a T. sinaloae a uznat nový druh pojmenovaný Tlacuatzin balsasensis.[3] Integrated Taxonomic Information System nebo Mezinárodní svaz ochrany přírody se nicméně ještě v lednu 2019 držely staré systematiky.[6][7]
Rod Tlacuatzin je možná sesterským taxonem k rodu Marmosa, avšak průkazná fylogenetická analýza provedena nebyla.[3] Genetickou výbavu vačice zapotécké tvoří diploidní karyotyp 2n = 22 chromozomů.[2]
Rodové jméno Tlacuatzin pochází z označení pro vačici v jazyce nahuatl.[4] Druhové jméno canescens pochází z latiny a odkazuje na šedou barvu.[2]
Vačice zapotécká je druh neotropické oblasti. Podle studie z roku 2018 se vyskytuje v mexických státech Oaxaca a Chiapas, kde obývá Tehuantepeckou šíji a žije též v údolí v blízkosti města Oaxaca de Juárez.[3] Podle starší systematiky jednoho druhu se vačice zapotécká vyskytovala na souostroví Islas Marías při západním pobřeží Mexika a od západního Mexika přes pobřeží až k Yucatánskému poloostrovu, přičemž obývala celkem sedmnáct mexických států.[2][8] Neprokázané informace o výskytu vačice zapotécké pocházejí z Guatemaly.[7]
Je možné, že se rod Tlacuatzin vyvinul v Jižní Americe před asi 17 miliony lety a Střední Ameriku osídlil přes Panamskou šíji. Výrazný členitý reliéf Mexika a změny klimatu pak mohly vést k vytvoření několika fragmentovaných populací. Pro původ v Jižní Americe nicméně neexistují fosilní ani jiné důkazy.[3]
Vhodný biotop pro vačice zapotécké představují tropické střídavě vlhké lesy s jasně odlišeným obdobím sucha a období dešťů (které nastává mezi červencem a říjnem). Mohou se nicméně vyskytovat i v sekundárních lesních porostech, v travnatých a křovinatých oblastech, na polích[2][8] nebo na plantážích banánovníků, papáji a mangovníků. Nadmořská výška se pohybuje nejčastěji pod 1 000 metrů, ale vačice zapotécká může žít až do výšky 2 100 m n. m.[2]
Vačice zapotécká patří mezi nejmenší druhy vačic, které se vyskytují na území Mexika.[8] Celková délka těla i s ocasem činí 26(20,5) až 31(35) cm,[2][9] z toho chápavý ocas zabírá asi polovinu celkové délky a může měřit i přes 16 cm. Kořen ocasu (asi 1 až 1,5 cm) je pokryt srstí a zbytek je olysalý.[2] Délka zadní končetiny činí 1,6 až 2,2 cm,[9] čtvrtý prst zadní končetiny je delší než ostatní prsty.[8] Ucho může měřit až 3 cm,[9] čenich přibližně 1,3 až 1,6 cm.[2] Hmotnost dosahuje 20 až 60 g.[9] Lebka je široká a krátká, s vyvinutými jařmovými oblouky (spojení lícní kosti se spánkovou kostí a horní čelistí). Patro je široké. Největší délka lebky (vzdálenost od mezičelisti až po nejzadnější část lebky) činí zaokrouhleně 3 až 3,7 cm, kondylobazální délka (mezičelist až týlní výběžky) zaokrouhleně 2,9 až 3,5 cm. Celkový zubní vzorec je: I 5/4, C 1/1, P 3/3 M 4/4 = 50 zubů. První třenový zub je menší než třetí třenový zub a ten je menší než druhý třenový zub.[2][8]
Vačice zapotécká se vzhledem podobá myši. Uši jsou tenké a široké, postrádají srst. Oči jsou výrazné a černé, okolo nich se vyvinuly černé prstence. Na rozdíl od jiných druhů vačnatců samice vačic zapotéckých postrádají vak,[8][9] na břiše je místo toho nahrazen vrstvou srsti, která vak připomíná.[2] Srst je šedá na končetinách, šedá nebo šedohnědá na hřbetě a spodní část těla má žluto-krémové zbarvení. U dospělých samic se okolo bradavek rozvíjí oranžovo-žluté znaky. Na ocasu přechází zbarvení do světle hnědé.[3][8] Tlapy jsou šedivé a nepokrývá je srst.[3][8] Samci i samice jsou si podobní.[8] Samci mají varlata, která mohou měřit přes 1 cm, umístěna na přední straně penisu.[2]
Vačice zapotécké jsou aktivní během noci.[8] Žijí ve hnízdech, která si vytvářejí z peří, suchých trav, lišejníků a jiných rostlinných materiálů. Tato hnízda bývají stavěna ve stromových dutinách či mezi padlými stromy, využity mohou být rovněž prostory pod balvany nebo opuštěná hnízda ptáků.[2][9] Vačice zapotécké si mohou hnízda stavět ve výšce až 5 m či si je mohou vytvořit i na zemi.[p 1][10]
Vačice zapotécká žije samotářsky, avšak velikost teritoria není známa.[8] Na základě studií v mexickém státě Jalisco nicméně vyšlo najevo, že jednotlivá zvířata se vyskytovala v hustotě populace od 0,4 do 4,5 vačice na hektar. Jednotlivé vačice od sebe byly vzdáleny průměrně 35,2 metru.[2][10] Areál výskytu vačice zapotécké se protíná s areálem výskytu jiných druhů drobných savců, jako jsou například hlodavci pytlouš pestrý (Liomys pictus), křeček skalní (Neotoma mexicana) nebo křeček Reithrodontomys megalotis, se kterými vačice sdílí životní prostředí.[2] Na rozdíl od některých jiných druhů převážně stromových vačic je vačice zapotécká semiarboreální, tráví tedy velké množství času nejen na stromech, ale také na zemi.[8]
Vačice zapotécká je všežravá, největší část potravy vačic nicméně zahrnuje hmyz. Preferovanou potravu představují brouci, především zástupci čeledí tesaříkovití a vrubounovití, a také kudlanky.[8] Mimoto konzumují ptačí vejce nebo holátka ptáků, potravu představují i menší druhy obratlovců, například někteří netopýři, ještěrky, drobné druhy hlodavců. Z rostlinné potravy konzumují vačice zapotécké ovoce (banány, fíky), v ekosystému plní úlohu rozptylovačů semen.[8][11]
Mezi přirozené nepřátele vačice zapotécké patří sovy (sova pálená), lišky, nosálové, hadi nebo pumy. Před predátory může tento druh chránit maskovací zbarvení, avšak ohledně toho je známo jenom málo informací. Mezi parazity vačic zapotéckých patří druh sametky Eutrombicula batatas,[8] studie z roku 2012 zkoumající vnější i vnitřní parazity vačic zapotéckých a vačic středoamerických z mexických států Oaxaca a Veracruz objevila také klíšťata druhu Ixodes sinaloa, blechy Plusaetis mathesoni a Polygenis martinezbaezi, tasemnice z rodu Hymenolepis a hlístici Hoineffia simplicispicula.[12]
Vačice zapotécká je polygamní druh. Rozmnožování může probíhat během celého roku, avšak objevuje se určitá sezónnost, páření se nejčastěji odehrává na začátku léta. Samice s mláďaty lze obvykle pozorovat od července do září. Samci se snaží přilákat opačné pohlaví pomocí zvuků připomínajících klikání.[8][2] Jednotlivé fáze rozmnožování rodu Tlacuatzin byly pozorovány u vačic z Jalisca v roce 1998. Nejprve se samec přiblížil k samici a dotkl se jejího čenichu, možná jí tak předal potravu. Poté oba partneři začali několik minut vzájemně vydávat zvuky, které připomínaly sání. Samotné páření probíhalo na větvi ve výšce asi 1,8 metru. Samec se samicí se pomocí svých chápavých ocasů chytili větve a spustili se hlavou dolů. Poté samec uchopil samici zezadu, zafixoval ji kousnutím do krku a několikrát se s ní spářil.[9][13] Po kopulaci samice partnera odehnala.[2] Doba březosti není známa. U blízce příbuzné vačice Robinsonovy trvá asi dva týdny. Vrh vačice zapotécké čítá asi 8 až 14 mláďat, která se dále vyvíjejí ve vrstvě srsti na matčině břiše, jež nahrazuje vak. Samice mláďata možná kojí 60 až 70 dní (opět jenom porovnání s vačicí Robinsonovou). Jakmile vačice dosáhnou hmotnosti 20 gramů, osamostatňují se. Pohlavní dospělosti je dosaženo asi za půl roku, délka dožití není známa, ve volné přírodě nicméně asi nepřekračuje jeden rok.[8]
Vačice zapotécká se nezdá býti ohrožena, přestože jisté nebezpečí představuje odlesňování. Mezinárodní svaz ochrany přírody zatím (leden 2019) nevychází ze systematiky určené studií z roku 2018 a všechny populace rodu Tlacuatzin hodnotí jako málo dotčené.[7]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vačice zapotécká ve Wikimedia Commons
Vačice zapotécká (Tlacuatzin canescens) je druh vačice, která se endemitně vyskytuje v mexických státech Oaxaca a Chiapas, kde žije v okolí Tehuantepecké šíje a žije též v údolí v blízkosti města Oaxaca de Juárez. Během většiny 20. století byla považována za druh obývající rozsáhlejší areál výskytu od západního Mexika až po Yucatánský poloostrov s izolovanou populací na ostrovech Islas Marías, ale studie z roku 2018 (Cervantes & kol.) tyto populace oddělila na samostatné druhy. Nové pojetí nicméně stále některé instituce, jako Mezinárodní svaz ochrany přírody nebo Integrated Taxonomic Information System, k lednu 2019 zatím nehodnotí.
Vačice zapotécká patří mezi nejmenší druhy vačic na území Mexika, měří i s ocasem okolo 30 cm. Srst je šedá na končetinách, světle šedá na hřbetě, světlá na spodní části těla a světle hnědá na ocase. Toto zbarvení pravděpodobně slouží jako maskování. Vačice zapotécká obývá především různé typy lesů, ale i jiná stanoviště. Je to samotářský druh aktivní v noci. Pohybuje se po zemi i ve stromoví, kde loví různý hmyz i menší obratlovce, konzumuje také ovoce a řadí se tak mezi rozptylovače semen. Rozmnožování může probíhat po celý rok. Samice nemají vak, což je u vačnatců výjimka. Místo něj se na břiše vyvinula vrstva srsti, v níž mláďata po narození dokončují svůj vývoj.
Die Grauen Zwergbeutelratten (Tlacuatzin) sind eine in Mexiko vorkommende Säugetiergattung aus der Familie der Beutelratten (Didelphidae).
Graue Zwergbeutelratten erreichen eine Kopfrumpflänge von 11 bis 16 Zentimetern und eine Schwanzlänge von 10,5 bis 17 Zentimetern. Ihr Gewicht beträgt 30 bis 70 Gramm. Wie der Name schon andeutet, sind sie durch ihr graues oder graubraunes Fell gekennzeichnet, wobei die Unterseite und die Innenseiten der Gliedmaßen heller, weißlich, cremefarben oder gelblich sind. Auffällig sind die großen, schwarzen und unbehaarten Ohren. Der Schwanz, der ebenso lang wie der Körper wird, kann als Greifschwanz verwendet werden. Die Weibchen haben keinen Beutel und 9 oder 11 Zitzen, 4 oder 5 an jeder Seite und eine mittige. Die Grauen Zwergbeutelratten sind die einzigen kleinen Beutelratten mit einem Karyotyp von 2n=22.[1]
Die Grauen Zwergbeutelratten sind in Mexiko endemisch, wo sie an der Pazifikküste und auf der Halbinsel Yucatán vorkommen. Ihr Lebensraum sind vorwiegend tropische immergrüne Trockenwälder, Buschland, Savannen und Sekundärwälder von der Küste bis in Höhen von 2100 Metern. Sie kommen aber auch in Plantagen, in Gärten und auf Feldern vor. Ihr Lebensraum ist durch eine lange Trockenzeit und eine von Juli bis Oktober andauernde Regenzeit gekennzeichnet.[1]
Grauen Zwergbeutelratten sind wahrscheinlich nachtaktive Einzelgänger, die mehr am Boden leben als andere kleine Beutelrattenarten. Genauere Informationen liegen aber nicht vor. Als Allesfresser ernähren sie sich von Insekten, kleinen Wirbeltieren, z. B. Geckos, Vogeleiern und den Früchten von Kakteen und Bäumen. Ihre Nester bauen sie in Baumhöhlen, unter Felsen oder zwischen den Wurzeln von Bäumen oder Kakteen. Teilweise benutzen sich auch alte, hängende Vogelnester, z. B. die der Trupiale, Weißbauch-Zaunkönige oder Akazienzaunkönige. Die Nester sind kugelförmig und werden aus Zeigen, Stängeln, Gräser und den Fasern des Kapokbaums oder ähnlicher Pflanzen gebaut. Graue Zwergbeutelratten vermehren sich das ganze Jahr über. Ein Wurf besteht aus 8 bis 14 Jungtieren, im Schnitt sind es 11.[1]
Die erste Graue Zwergbeutelratte wurde 1893 durch den US-amerikanischen Zoologen Joel Asaph Allen unter der Bezeichnung Didelphis canescens beschrieben.[2] Terra typica ist der Isthmus von Tehuantepec. 1897 und 1898 folgten die Beschreibungen dreier weiterer Arten bzw. Unterarten.[3][4][3][5] Nach Didelphis (Opossums) wurden die Taxa in der Gattung der Zwergbeutelratten (Marmosa) eingeordnet. Deutliche Unterschiede im Bau des Schädels und der Zähne sowie in der Chromosomenzahl haben dazu geführt, dass der amerikanische Mammaloge Robert S. Voss und seine Kollegin Sharon A. Jansa 2003 die neue Gattung Tlacuatzin einführten.[6] Der Gattungsname kommt aus der Nahuatl-Sprache und bedeutet Beutelratte. Im Beuteltierband des Handbook of the Mammals of the World (2015), einem Standardwerk zur Säugetierkunde, wird eine Art (Tlacuatzin canescens) mit vier Unterarten anerkannt.[1] Im Februar 2018 erhoben drei Zoologen die Unterarten von Tlacuatzin canescens zu selbständigen Arten und beschrieben eine weitere, so dass die Gattung Tlacuatzin seitdem aus fünf Arten besteht.[7]
Die Grauen Zwergbeutelratten (Tlacuatzin) sind eine in Mexiko vorkommende Säugetiergattung aus der Familie der Beutelratten (Didelphidae).
Tlacuatzin huwa ġeneru ta' mammiferi marsupjali, eżattament l-opossumi tal-kontinenti Amerikani.
Dan il-ġeneru qiegħed klassifikat fil-klassi Mammalia, fis-sottoklassi Theria, fl-infraklassi Metatheria (il-marsupjali), fis-superordni Ameridelphia (il-marsupjali Amerikani minnbarra l-kolokolo), fl-ordni Didelphimorphia, fis-superfamilja Didelphoidea, fil-familja Didelphidae, fis-sottofamilja Didelphinae u fit-tribù Monodelphini, mal-ġeneri Micoureus, Marmosa u Monodelphis.
Tlacuatzin huwa ġeneru monotipiku u jiġbor fiħ speċi waħda biss ħajja.
Tlacuatzin huwa ġeneru ta' mammiferi marsupjali, eżattament l-opossumi tal-kontinenti Amerikani.
Dan il-ġeneru qiegħed klassifikat fil-klassi Mammalia, fis-sottoklassi Theria, fl-infraklassi Metatheria (il-marsupjali), fis-superordni Ameridelphia (il-marsupjali Amerikani minnbarra l-kolokolo), fl-ordni Didelphimorphia, fis-superfamilja Didelphoidea, fil-familja Didelphidae, fis-sottofamilja Didelphinae u fit-tribù Monodelphini, mal-ġeneri Micoureus, Marmosa u Monodelphis.
Tlacuatzin huwa ġeneru monotipiku u jiġbor fiħ speċi waħda biss ħajja.
The grayish mouse opossum (Tlacuatzin canescens) is a species of opossum endemic to Mexico. It is the sole species in the genus Tlacuatzin.
The grayish mouse opossum is an unusually small opossum, measuring 20 to 35 cm (7.9 to 13.8 in) in total length, including an 11- to 16-cm (4.3- to 6.3-in) tail. Adults weigh from 38 to 60 g (1.3 to 2.1 oz). The body is covered in short, soft fur, with a slightly woolly texture. As the common name suggests, the fur is pale to brownish grey in colour, fading to white or near-white on the under parts and legs. In addition, clearly visible rings of black hair occur around the eyes, and, on females, patches of orange fur in the groin region, sometimes extending to the thighs and up the midline almost to the throat.[2]
The whiskers are relatively short, and the ears are rounded, hairless, and dark in colour. The tail is long and prehensile, and hairless for almost all of its length, apart from the base. Females have nine teats, but, unlike many other marsupials, do not have a pouch.[2]
It is endemic to Mexico from southern Sonora to Oaxaca, with populations also on the Islas Marías and in the central Yucatán Peninsula.[1] It occupies seasonally arid habitats, especially mixed deciduous forests, but also scrub, grassland, and agricultural land. It has been reported up to elevations of 2,100 m (6,900 ft), although it is more commonly found below 1,000 m (3,300 ft).[2] Two subspecies are currently recognised:[3]
The main risks that threaten the Grayish mouse opossum is deforestation and competition with introduced species such as the Rattus rattus, known more commonly as the Black rat.[4]
The grayish mouse opossum is solitary and semiarboreal, being more terrestrial in its habits than other mouse opossums.[1] They have been reported to travel no more than 72 m (236 ft) between feeding sites, suggesting a small home range.[2] Population densities have been reported to range from 0.4 to 4.5 per hectare (0.16 to 1.82/acre).[5] The species has an omnivorous diet, but feeds mainly on insects such as bugs, cockroaches, moths, and beetles. It occasionally feeds on small lizards and bird eggs, and also feeds on fruit such as figs, coconuts, and oranges. Predators include barn owls and pumas.[2][6]
A nocturnal animal, the grayish mouse opossum spends the day in nests, generally in forks or hollows of trees, bushes or cacti, or in rock crevices. The nests are globular, constructed of leaves and stems, and lined with grass or plant fibres, such as the "cotton" obtained from kapok trees.[2] It may also use the abandoned hanging nests of orioles or wrens.[1]
Breeding occurs in late summer and early autumn.[1] The animals mate while hanging upside down from their tails, with the male tightly holding onto the female's neck with its jaws. The litter size ranges from 8 to 14.[5] The young attach themselves to teats shortly after birth, and are sheltered by a pouch-like layer of hair, in the absence of a true pouch. The young leave the nest once they reach about 20 g (0.7 oz) in weight.[2]
Not many parasites have been recorded from the grayish mouse opossum. The pinworm Tlacuatzoxyuris simpsoni (Nematoda, Oxyuridae), a parasite of the cecum, has been described in 2019.[7]
The grayish mouse opossum (Tlacuatzin canescens) is a species of opossum endemic to Mexico. It is the sole species in the genus Tlacuatzin.
El tlacuachín (nahuatlismo de tlacuatzin) (Tlacuatzin canescens) es una especie de marsupiales didelfimorfos de la familia Didelphidae y único miembro del género Tlacuatzin .
Esta especie es endémica de México, distribuyéndose sus poblaciones desde el sur de Sonora hasta Oaxaca, e incluso las islas Marías en la costa del océano Pacífico.
También hay registros aislados de ejemplares de esta especie en el centro de la península del Yucatán.
Señalan Voss y Jansa (2003) que existen algunas evidencias de la presencia de este pequeño marsupial en Guatemala, sin que los datos hayan podido ser confirmados definitivamente.
Aunque se puede encontrar en numerosos y variados hábitats, prefiere los bosques mixtos en los que es apreciable el cambio estacional hasta una altura de 2100 msnm.
Existe gran variabilidad en la apariencia individual de los ejemplares de marmosa canosa, especialmente entre las poblaciones que pueblan el Yucatán y las que se distribuyen por la costa occidental. Sin embargo, no hay evidencias aparentes de dimorfismo sexual.
Son animales de pequeña envergadura, posiblemente, a juicio de Zarza, Ceballos y Steele (2003), los marsupiales más pequeños que podemos hallar en tierras mexicanas, lo que unido a que su color grisáceo es claramente distinguible del rojizo de Marmosa mexicana hace que esta especie sea fácilmente identificable.
Los ojos están enmarcados por sendos círculos de pelo negro y las orejas son redondas, anchas y desnudas. La cola tiene capacidad prensil y está cubierta parcialmente de pelo. Suele llegar a medir aproximadamente lo mismo que el cuerpo (cabeza + tronco).
Oportunistas y voraces como la generalidad de los didélfidos, los tlacuatzinos aprovechan numerosos recursos alimenticios, formando los insectos y otros invertebrados la base fundamental de su dieta.
Huevos, lagartos, pollos jóvenes, pequeños roedores, fruta y otros recursos vegetales complementan su alimentación.
Son animales solitarios y promiscuos que una vez que terminan la cópula abandonan el área de forma independiente. Durante el coito suelen suspenderse boca abajo el uno al otro haciendo uso de sus colas prensiles. El macho además, suele sujetar el cuello de la hembra con su boca.
Pueden parir durante todo el año, aunque la mayor parte de las hembras con crías han sido vistas entre julio y septiembre. Las hembras carecen de marsupio y las crías, normalmente entre 8 y 14 por camada se protegen con el pelo de la región ventral de la madre. Una vez que alcanzan aproximadamente 20 gramos, finalizan la lactancia y se independizan.
Los tlacuatzinos suelen construir nidos en el interior de troncos huecos, grietas en las rocas, matorrales, o cactus, que son tapizados con hojas secas. No obstante, existen evidencias de que no descartan aprovechar los que abandonan las aves.
De hábitos nocturnos y solitarios, estos pequeños marsupiales se muestran tremendamente agresivos en sus encuentros con otros congéneres.
Aunque se desenvuelven perfectamente entre las ramas de árboles y arbustos, los ejemplares de esta especie de marmosa son de los que muestran mayor afinidad por el suelo.
La comunicación sonora en esta especie adquiere mayor relevancia durante las relaciones sexuales, pues los machos emiten pequeños y característicos gritos para atraer a las hembras en celo que, a su vez emplearán el mismo sistema para avisar al macho de su disponibilidad, comenzando entonces un intercambio de sonidos chillones que precede al apareamiento.
La especie no está clasificada por la IUCN por carecer de datos suficientes, pero se apuntan como principales problemas para su supervivencia la deforestación y la competencia con una especie introducida, la rata gris europea Rattus rattus. Tampoco está listada en los apéndices CITES.
Por lo que respecta a sus relaciones con el medio, cabe reseñar que se encuentra en una estadio intermedio de la cadena trófica, siendo presa de búhos, pumas y otros mamíferos y aves con hábitos nocturnos.
Alimentándose de numerosas frutas como higos o naranjas se supone que desempeña un papel activo en la diseminación de las semillas.
El tlacuachín (nahuatlismo de tlacuatzin) (Tlacuatzin canescens) es una especie de marsupiales didelfimorfos de la familia Didelphidae y único miembro del género Tlacuatzin .
Tlacuatzin canescens Didelphidae familiako ugaztun martsupial bat da, bere generoko espezie bakarra. Mexikon bizi da, Sonoratik Oaxacara eta populazio batzuekin Yucatan penintsulan.
Garaiaren arabera gune lehorragoetan bizi da, 2.100 metroko altuerara arte.
Izena nahuatl hizkuntzatik dator, eta izen hori ematen zaio bere familiako hainbat animaliari Mexikon.
Tlacuatzin canescens est une espèce de mammifères de la famille des Didelphidae. C'est l'unique espèce du genre monotypique Tlacuatzin. On rencontre ce petit marsupial uniquement au Mexique, pays dont il est endémique.
Cette espèce a été décrite pour la première fois en 1893 par le zoologiste américain Joel Asaph Allen (1838-1921)[1] et le genre Tlacuatzin en 2003 par les américains Robert S. Voss, mammalogiste, et Sharon A. Jansa, biologiste [1].
Selon Catalogue of Life (8 juin 2015)[2] et Mammal Species of the World (version 3, 2005) (8 juin 2015)[3] :
Tlacuatzin canescens est une espèce de mammifères de la famille des Didelphidae. C'est l'unique espèce du genre monotypique Tlacuatzin. On rencontre ce petit marsupial uniquement au Mexique, pays dont il est endémique.
Tlacuatzin (binomen a Voss et Jansa anno 2003) est animalium genus.
Vide "Tlacuatzin" apud Vicispecies. 
Haec stipula ad biologiam spectat. Amplifica, si potes! Taxinomia et Latinitas huius stipulae dubiae suntTlacuatzin (binomen a Voss et Jansa anno 2003) est animalium genus.
Tlacuatzin canescens is een zoogdier uit de familie van de Didelphidae. De wetenschappelijke naam van de soort werd voor het eerst geldig gepubliceerd door J.A. Allen in 1893.
De soort komt voor in Mexico.
Bronnen, noten en/of referentiesTlacuatzin canescens is een zoogdier uit de familie van de Didelphidae. De wetenschappelijke naam van de soort werd voor het eerst geldig gepubliceerd door J.A. Allen in 1893.
Tlacuatzin canescens é uma espécie de marsupial da família dos didelfiídeos (Didelphidae). É endêmica do México, onde pode ser encontrada do sul de Sonora a Oaxaca e Chiapas, e na península de Iucatã e ilhas Tres Marías. É a única espécie descrita para o gênero Tlacuatzin.
Tlacuatzin canescens é uma espécie de marsupial da família dos didelfiídeos (Didelphidae). É endêmica do México, onde pode ser encontrada do sul de Sonora a Oaxaca e Chiapas, e na península de Iucatã e ilhas Tres Marías. É a única espécie descrita para o gênero Tlacuatzin.
Tlacuatzin canescens är ett däggdjur i familjen pungråttor som förekommer i Mexiko och den enda arten i sitt släkte.
Artens utbredningsområde sträcker sig över västra och södra Mexiko från delstaten Sonora till Yucatánhalvön. Den förekommer även på Islas Marias. Berättelser om fynd i Guatemala är inte bekräftade. Habitatet utgörs av mycket torra buskmarker och skogar i låglandet och upp till 1 200 meter höga bergstrakter.[1]
Den vistas på marken och klättrar i växtligheten. Födan utgörs av insekter, fikon och möjligen andra frukter. Denna pungråtta bygger bon av växtdelar eller övertar bon som lämnads av andra djur. Parningstiden pågick i västra Mexiko från augusti till oktober. Per kull föddes 8 till 13 ungar.[1]
Längduppgifterna för släktet dvärgpungråttor (se nedan) är 8 till 19 cm för huvudet och bålen, 12 till 23 cm för svansen. Vikten varierar mellan 15 och 130 gram.[2] Storleken för Tlacuatzin canescens borde ligga inom dessa värden.
I djurets utbredningsområde pågår skogsavverkningar men IUCN betraktar beståndet som stabilt och listar arten som livskraftig (LC).[1]
Arten räknades ursprungligen till släktet dvärgpungråttor (Marmosa). Den flyttades 2003 på grund av skillnader i skallens samt tändernas konstruktion och då den har ett annat antal kromosomer till ett eget släkte.[3]
Tlacuatzin canescens är ett däggdjur i familjen pungråttor som förekommer i Mexiko och den enda arten i sitt släkte.
Tlacuatzin canescens là một loài động vật có vú trong họ Didelphidae, bộ Didelphimorphia. Loài này được J. A. Allen mô tả năm 1893.[2]
Phương tiện liên quan tới Tlacuatzin canescens tại Wikimedia Commons
.png){kind=small}
Bài viết liên quan đến động vật có vú này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Tlacuatzin canescens là một loài động vật có vú trong họ Didelphidae, bộ Didelphimorphia. Loài này được J. A. Allen mô tả năm 1893.
회색쇠주머니쥐 (Tlacuatzin canescens, 이전의 Marmosa canescens)는 주머니쥐과에 속하는 주머니쥐의 일종이다. 회색쇠주머니쥐속(Tlacuatzin)의 유일종이다.
이 주머니쥐는 계절에 따라 건조한 서식지, 특히 해발 고도 2100m까지의 낙엽성 혼합림을 옮겨 다니며 서식한다. 반-수상(半樹上) 생활을 하며, 다른 쇠주머니쥐보다는 더 육상 생활을 한다.[2] 상당히 잡식성 생활을 하며, 먹이는 곤충과 작은 동물들, 새, 나무 열매 등이다. 일반적으로 나무 가지 또는 나무 구멍 속, 관목, 선인장 또는 바위가 갈라진 틈 그리고 드물게는 땅 위에 자신들의 보금자리를 만든다. 때로는 새들이 떠난 둥지를 사용하기도 한다.[2] 늦여름과 초여름에 8마리와 13마리 사이의 새끼를 낳는다.[2]
다음은 주머니쥐과의 계통 분류이다.[3]
주머니쥐과 양털주머니쥐아과 주머니쥐아과 쇠주머니쥐족 주머니쥐족 살찐꼬리쇠주머니쥐족회색쇠주머니쥐 (Tlacuatzin canescens, 이전의 Marmosa canescens)는 주머니쥐과에 속하는 주머니쥐의 일종이다. 회색쇠주머니쥐속(Tlacuatzin)의 유일종이다.
이 주머니쥐는 계절에 따라 건조한 서식지, 특히 해발 고도 2100m까지의 낙엽성 혼합림을 옮겨 다니며 서식한다. 반-수상(半樹上) 생활을 하며, 다른 쇠주머니쥐보다는 더 육상 생활을 한다. 상당히 잡식성 생활을 하며, 먹이는 곤충과 작은 동물들, 새, 나무 열매 등이다. 일반적으로 나무 가지 또는 나무 구멍 속, 관목, 선인장 또는 바위가 갈라진 틈 그리고 드물게는 땅 위에 자신들의 보금자리를 만든다. 때로는 새들이 떠난 둥지를 사용하기도 한다. 늦여름과 초여름에 8마리와 13마리 사이의 새끼를 낳는다.
.svg)
.svg)
