Holubinka brunátná je nejedlá, středně velká stopkovýtrusná houba z čeledi holubinkovitých[1]
Klobouk velikost 5-12 cm, masitý, v mládí polokulovitý, později vyklenutý, ploše rozložený, široce prohloubený, s hladkým okrajem, v dospělosti s okrajem krátce rýhovaným.[1]
Barva klobouku je hnědá, červenohnědá, krvavě červená, někdy bývá nafialovělá. Uvnitř má barvu až černohnědou, vybledlou okrovou, skvrnitou okrovou, červenohnědou nebo narůžovělou.[1]
Pokožka bývá v mládí ojíněná na okrajích, později vrásčitá, zdrsnělá, za sucha matná, za vlhka lesklá a lepkavá.[1]
Lupeny husté, později bývají prořídlé, křehké, 4-10 mm široké, tlusté,volné, některé větvené, bílé, okrové, ostří při okraji klobouku bývá někdy načervenalé.[1]
Třeň 40-90 x 15-30 mm mírně kyjovitý nebo válcovitý, pevný, plný, v dospělosti houbovitě vycpaný pod kůrou, podélně vrásčitý, ojíněný, bílý, narůžovělý, ve stáří až rezavějící.[1]
Dužnina dlouho tuhá, v dospělosti houbovitá, bílá, načervenalá až nahnědlá pod pokožkou klobouku, ve vlhku nevýrazná vůně, za sucha voní po pryskyřici, chuť je palčivá.[1]
Výtrusy 7,5–11 x 6,5–8,5 µm, eliptické, bradavky propojené spojkami vytvářejícími úplnou nebo neúplnou síťku[1]
Výtrusný prach je sytě žlutý a okrový.[1]
Roste od července do listopadu, v jehličnatých lesích, nejčastěji pod smrky a borovicemi v kyselých půdách ve vyšších a středních polohách.[1]
Nejedlá, pro svou palčivost nepoživatelná houba.[1]
Obrázky, zvuky či videa k tématu holubinka brunátná ve Wikimedia Commons
Ryzec bažinný • Ryzec Bertillonův • Ryzec bledoslizký • Ryzec bledý • Ryzec borový • Ryzec Bresadolův • Ryzec bukový • Ryzec citlivý • Ryzec citronový • Ryzec černohlávek • Ryzec datlí • Ryzec ďubkovaný • Ryzec dubový • Ryzec hedvábný • Ryzec hnědočervený • Ryzec hnědoskvrnitý • Ryzec hnědý • Ryzec honosný • Ryzec oranžově hnědý • Ryzec chlupatý • Ryzec jablečný • Ryzec játrový • Ryzec jedlový • Ryzec kafrový • Ryzec kalichovkovitý • Ryzec klamný • Ryzec kokoska • Ryzec krátkonohý • Ryzec kravský • Ryzec kroužkatý • Ryzec krvomléčný • Ryzec křídlatovýtrusý • Ryzec lemovaný • Ryzec libovonný • Ryzec lilákový • Ryzec liškový • Ryzec lososový • Ryzec Maierův • Ryzec maličký • Ryzec modřínový • Ryzec nahnědlý • Ryzec nasládlý • Ryzec odporný • Ryzec ohrnutý • Ryzec olšový • Ryzec oranžově hnědý • Ryzec oranžový • Ryzec osikový • Ryzec osmahlý • Ryzec osténkatý • Ryzec ostrý • Ryzec palčivý • Ryzec pásovaný • Ryzec peprný • Ryzec Pilátův • Ryzec ploštičný • Ryzec plstnatý • Ryzec pohárkovitý • Ryzec polokrvomléčný • Ryzec pravý • Ryzec přejemný • Ryzec pýřitý • Ryzec Quelétův • Ryzec rašeliníkový • Ryzec Romagnesiho • Ryzec rudohrdlý • Ryzec ryšavý • Ryzec řídkolupenný • Ryzec sazový • Ryzec scvrklý • Ryzec severský • Ryzec skotský • Ryzec smoločerný • Ryzec smrkový • Ryzec strakatý • Ryzec světlý • Ryzec syrovátkový • Ryzec syrovinka • Ryzec šeredný • Ryzec vodnatý • Ryzec vonný • Ryzec zelenající
• Ryzec zlatomléčný • Ryzec zprohýbaný • Ryzec žlutavý • Ryzec žlutomléčnýHolubinka brunátná je nejedlá, středně velká stopkovýtrusná houba z čeledi holubinkovitých
Der Zedernholz-Täubling (Russula badia, Syn.: Russula friesii) ist ein Pilz aus der Familie der Täublingsverwandten. Der Täubling heißt auch Heimtückischer Täubling, weil das Fleisch erst mild und erst mit einiger Verzögerung brennend scharf schmeckt.
Der Hut ist 8–13 Zentimeter breit, anfangs halbkugelig, später gewölbt bis ausgebreitet, mit oft niedergedrückter Mitte. Die Huthaut ist glatt, bei feuchter Witterung schmierig bis klebrig, dunkel blutrot oder rotbraun, oft auch heller bis nahezu karminrot.
Die Lamellen sind am Stiel ausgebuchtet angewachsen, stehen relativ dicht und sind recht brüchig. Sie sind jung hell gelblich und später buttergelb gefärbt. Bisweilen sind die Schneiden auch rosa getönt. Der Sporenstaub ist ockergelb.
Der Stiel ist 4–10 Zentimeter lang, 1–3 Zentimeter dick und kräftig. Er ist weiß, doch meist rosa überlaufen, jung recht fest und im Alter schwammig. Auch das Fleisch ist weiß, ziemlich fest und schmeckt erst nach längerem Kauen überaus brennend scharf. Die geriebenen Lamellen riechen mehr oder weniger deutlich nach Zedernholz (Zigarrenkistenholz!).[1][2][3]
Die Sporen sind recht variabel, 8–10(11) µm lang und 6,5–7,5 (8) µm breit. Die kleinen dornigen Warzen sind zu einem mehr oder weniger unvollständigen Netz verbunden. Die Basidien (43–57 × 10–15 Mikrometer) haben 4 Sterigmen. Die Pleurozystiden (60–92 (150) × 8,5–12 Mikrometer) sind zerstreut bis mäßig häufig. Sie sind zylindrisch, keulig oder lanzettlich geformt, oben stumpf oder spitz, oder vielfach auch mit einem 3–4 µm langen Spitzchen appendikuliert und färben sich mit Sulfovanillin blau an.
Die Pileozystiden in der Huthaut (Suprapellis) sind unregelmäßig schmalkeulig, 6–10(12) µm breit und gewöhnlich ein- bis dreifach septiert. Die Hyphen-Endzellen sind schlank 3–2 µm breit und mehr oder weniger zugespitzt. Die Huthauthyphen haben Vakuolenpigmente, Membranpigmente kommen nicht vor.[4][5]
Wegen seines brennenden Geschmacks und des Fehlens besonderer auffälliger Merkmale ist der Zedernholz-Täubling ein unangenehmer Doppelgänger der dunkelroten oder rotbraunen essbaren Täublinge, insbesondere des Braunen Ledertäubling.[2] Ebenfalls ähnlich ist der Scharfe Brauntäubling (Russula adulterina), der etwas weniger scharf schmeckt und mehr obstartig riecht.[4]
Der Zedernholz-Täubling ist wie alle Täublinge ein Mykorrhizapilz, der vorwiegend mit Fichten und Kiefern eine symbiotische Beziehung eingeht. Der Täubling kommt vorwiegend in Nadelwäldern vor. Man findet in Weißtannenwäldern, wie Preiselbeer-Tannenwäldern, in Fichtenwäldern, wie Fichtenbruchwälder, Alpenlattich-Fichtenwald, Alpendost-Fichtenwälder und in Kiefernwälder wie Weißmoos-Kiefernwäldern und in entsprechenden Fichten- und Kiefernforsten. Der Täubling bevorzugt saure Sand- oder Silikatböden im Bergland, im Flachland ist er nur selten zu finden. Die Fruchtkörper erscheinen von Juni bis Oktober, selten später.[6]
Der Pilz kommt vorwiegend in West- und Mitteleuropa vor und wurde außerdem noch in Marokko nachgewiesen.
Der Zedernholz-Täubling wird in die Subsektion Maculatinae (Urentinae) innerhalb der Sektion Insidiosinae[15] (Subgenus Insidiosula) gestellt. Die Vertreter dieser Subsektion haben meist rote, gelb, oder purpurrote Hüte. Sie schmecken scharf und haben ein gelbes Sporenpulver.
Rolf Singer beschreibt die von Krombholz definierte Art Russula cinnamomicolor als Russula badia var. cinnamomicolor. Marcel Bon sieht in diesem Taxon allerdings eine Varietät von Russula cuprea, dem Purpurbrauner Dotter-Täubling; also Russula cuprea var. cinnamomicolor.[4][5]
Der Pilz ist aufgrund seines scharfen Geschmacks ungenießbar oder giftig. Er zählt mit zu den schärfsten Täublingen.
Der Zedernholz-Täubling (Russula badia, Syn.: Russula friesii) ist ein Pilz aus der Familie der Täublingsverwandten. Der Täubling heißt auch Heimtückischer Täubling, weil das Fleisch erst mild und erst mit einiger Verzögerung brennend scharf schmeckt.
Russula badia, also known as the burning brittlegill,[1] is a species of mushroom in the genus Russula.[2]
Russula badia, also known as the burning brittlegill, is a species of mushroom in the genus Russula.
Ruske pilvik (Russula badia) on pilvikuliste sugukonda pilviku perekonda kuuluv seen.
Kübar on purpur- või veripunane, keskel mustjas, väga limane, 8–13 cm lai. Jalg on valge, alumine osa punase varjundiga.
Ruske pilvik on värskelt mürgine, aga kupatatult söödav.
Ta on Eestis üsna sage, augustis ja septembris.
Ruske pilvik (Russula badia) on pilvikuliste sugukonda pilviku perekonda kuuluv seen.
Kübar on purpur- või veripunane, keskel mustjas, väga limane, 8–13 cm lai. Jalg on valge, alumine osa punase varjundiga.
Ruske pilvik on värskelt mürgine, aga kupatatult söödav.
Ta on Eestis üsna sage, augustis ja septembris.
Pippurihapero (Russula badia) on haperoiden sukuun kuuluva sienilaji. Se kelpaa syötäväksi, kun se ensin esikäsitellään keittämällä.
Lakki on nuorena kupera, vanhemmiten laakeneva ja keskeltä kuoppainen. Väriltään se on tumman purppuranpunainen tai violetinmusta. Heltat ovat nuorena valkoisia, vanhemmiten okran värisiä. Jalka on enimmäkseen valkoinen ja hieman ruusunpunaisen sävyinen. Malto on valkoista. Itiöpöly on okrankeltaista.
Pippurihaperoa tavataan kallio- ja meren rannikon kallio- ja mäntymetsissä sekä mäntylehdoissa.[1]
Pippurihapero (Russula badia) on haperoiden sukuun kuuluva sienilaji. Se kelpaa syötäväksi, kun se ensin esikäsitellään keittämällä.
Russula badia Quél., Assoc. Fr. Avancem. Sci. 9: 668 (1881).
5-12 cm di diametro, da convesso ad appianato.
Fitte, fragili, colore crema, poi ocracee, con il filo a volte più chiaro e con sfumature rossastre verso il margine.
Biancastro, a volte con chiazze rosee, leggermente allargato alla base, lievemente rugoso.
Bianca, immutabile.
Ocra chiaro in massa.
Fruttifica nei boschi di conifere, su terreno sabbioso.
Tossico.
Può confondersi con altre Russule rosse che ne condividono l'habitat:
Dal latino badius = di colore baio, ovvero bruno-rossiccio.
Gołąbek brunatny (Russula badia Quel.) – gatunek grzybów z rodziny gołąbkowatych (Russulaceae)[1].
Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Russula, Russulaceae, Russulales, Incertae sedis, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi[1].
Nazwę polską podała Alina Skirgiełło w 1991 r[3].
Masywny, o średnicy 7-10 (15) cm. Kształt początkowo wypukły, później wklęsły. Powierzchnia gładka, o barwie ciemnoczerwonej, pąsowej, mahoniowej, lub purpurowoczarniawej. Zazwyczaj jest z fioletowym odcieniem, ale zdarzają się też okazy z żółtym odcieniem. W czasie suchej pogody jest matowa, podczas deszczu lepka. Skórka daje się ściągnąć do 2/3 promienia kapelusza. Brzeg tępy, początkowo gładki, później słabo i krótko karbowany[4].
Cienkie i gęste, często rozwidlające się. Przy trzonie są wolne lub nieco zatokowato wycięte. Barwa jasnokremowa do jasno-ochrowo-żółtej. Ostrza czasami zaróżowione[4].
Wysokość 4-10 cm, grubość 1,2-2,5 cm, kształt walcowaty lub odwrotnie maczugowaty. Jest mocny, początkowo pełny, później watowaty. Pod kapeluszem żeberkowany lub szorstki, poza tym gładki. Powierzchnia biała lub jasnoróżowo nabiegła[4].
Gruby, twardy, biały, tylko pod skórką różowy. Ma słaby zapach nieco podobny do zapachu olejku cedrowego. W smaku początkowo jest łagodny, ale później staje się palący i uczucie to długo się utrzymuje[4].
Wysyp zarodników od jasnożółtego do ciemnoochrowego. Zarodniki elipsoidalne o rozmiarach 8-11 × 6,5-8,2 μm. Mają brodawkowato-grzebieniastą powierzchnię o niepełnych oczkach siatki. Brodawki są duże i tępe lub ostre, ale są też brodawki bardzo drobne. Plamka na zarodnikach wyraźna. Podstawki o rozmiarach 40-55 × 10-14 μm. Wrzecionowate cystydy mają rozmiar 60-150 × 8-10 (12) μm i posiadają kończyk. Pod wpływem sulfowaniliny szarzeją. W skórce znajdują się duże dermatocystydy[4].
Występuje tylko w Europie[5]. Rozprzestrzeniony jest w iglastych lasach całej Europy[4]. W polskim piśmiennictwie mykologicznym odnotowany na niewielu stanowiskach[3], według niektórych autorów jest jednak dość częsty[6].
Rośnie grupami w lasach iglastych, na ogół pod sosnami i pomiędzy borówkami.
Grzyb mikoryzowy. Jest niejadalny z powodu gorzkiego smaku[4].
Jest kilka podobnych gołąbków. Morfologicznie trudny do odróżnienia jest gołąbek słodkawy (Russula integra). Łatwo jednak odróżnić je próbą smakową: gołąbek słodkawy ma łagodny smak, a g. brunatny ogromnie piekący[4]. Podobny jest także gołąbek agrestowy (Russula queletii)
.jpg)
