noms dans le fil d’Ariane
Liška Friesova (Cantharellus friesii Quél. 1872) je vzácná jedlá stopkovýtrusná houba z čeledi liškovitých (Cantharellaceae), rostoucí převážně v bučinách. Je pojmenována po švédském botanikovi a mykologovi Eliasi Magnusi Friesovi.
Plodnice jsou dosti drobné, o velikosti 2–6 cm, jasně žlutooranžově zbarvené, sestávající z klobouku a třeně, spíše s tenkou dužninou. Vyrůstají ve skupinách, často v menších trsech.
Klobouk, v průměru měřící asi 1–5 cm, bývá nepravidelně okrouhlého tvaru, ve středu je poněkud prohloubený až mírně nálevkovitý. Okraj klobouku bývá tenký, mírně ohnutý dolů, zpravidla vlnitý až zkroucený, zejména u starších plodnic pak cípatě dělený. Svrchní strana klobouku je zbarvena jasně žlutooranžově, s růžovočervenými či oranžovočervenými tóny. Na spodní straně klobouku se nachází hymenofor tvořený tlustými, poměrně řídkými žilnatými lištami, které se místy větví a vzájemně síťovitě propojují. Bývají žlutavé či světle oranžové, bledší než zbytek plodnice. Ze spodní strany klobouku lišty šikmo sbíhají hluboko na třeň.[1][2][3]
Třeň je spíše krátký (2–4 cm), směrem vzhůru se mírně rozšiřuje, často bývá poněkud zprohýbaný. Z klobouku na třeň šikmo sbíhají žilnaté lišty. Třeň je zbarven žlutooranžově.[2]
Dužnina je tenká, pružné, celkem tuhé konzistence a žlutooranžového zbarvení. Její vůně je nenápadná, chuť trochu nakyslá.[2][1]
Výtrusy jsou elipsoidní, velké 8–11 × 4–5 µm. Výtrusný prach má žlutou barvu.[3][4]
Liška Friesova roste spíše vzácně, a to především v kyselých bučinách.[2][5] S buky, popřípadě i jinými listnatými stromy vstupuje do mykorrhizy.[3] Vyrůstá v červnu až říjnu. Je zařazena do Červeného seznamu hub (makromycetů) České republiky (M. Beran, J. Holec) jako zranitelný druh (VU).[6]
Jde o jedlou houbu. Vzhledem k vzácnému výskytu a drobnému vzrůstu však nebývá doporučována ke sběru k jídlu.[2][1]
Taxon Cantharellus friesii ve Wikidruzích
Obrázky, zvuky či videa k tématu liška Friesova ve Wikimedia Commons
Liška Friesova (Cantharellus friesii Quél. 1872) je vzácná jedlá stopkovýtrusná houba z čeledi liškovitých (Cantharellaceae), rostoucí převážně v bučinách. Je pojmenována po švédském botanikovi a mykologovi Eliasi Magnusi Friesovi.
Der Samtige, Samt- oder Fries’sche Pfifferling (Cantharellus friesii) ist eine Pilzart aus der Familie der Stoppelpilzverwandten (Hydnaceae).[1]
Der Samtige Pfifferling hat einen orangen (von satt orangegelb bis rötlich orange variierend), etwa 2–4 Zentimeter breiten Hut, der erst niedergedrückt erscheint, später trichterförmig wird und in höherem Alter eine gelappte Form annimmt. Der Hut mit dem lange eingerollten, später flatterigen Rand ist leicht samtig bis kahl. Die Hutunterseite ist lachsrosa bis orangegelblich gefärbt und blasst im Alter etwas aus. Das Hymenophor ist in Form von Leisten ausgebildet, die entferntstehend und dick mit stumpfer Schneide sind. Sie sind gegabelt und laufen adernähnlich am Stiel herab. Dieser ist blass orange oder gelblich, relativ kurz, zuerst voll, später hohl. Der Samtige Pfifferling riecht intensiv fruchtig nach Mirabellen.
Der Samtige Pfifferling ist, wie die anderen Pfifferlinge ein Mykorrhizabildner, der mit verschiedenen Laub- und Nadelbäumen zusammen vorkommen kann. Er tritt in Buchen-, Tannen-Buchen und Fichten-Tannen- bis hin zu reinen Fichtenwäldern auf, wo er bevorzugt an kahlen, von krautigen Pflanzen möglichst freien Standorten hervortritt. Der Samtige Pfifferling ist ein kalk- und stickstoffmeidender Pilz, der nährstoffarme Böden mit pH-Werten unter 4 besiedelt.
Die Art ist in Nordasien und Europa verbreitet. Sie tritt in Deutschland zerstreut bis sehr lückig auf, im Norddeutschen Flachland kommt er nicht vor. Der Samtige Pfifferling steht in der Kategorie RL G (Gefährdung unbekannten Ausmaßes) auf der Roten Liste gefährdeter Pilzarten Deutschlands.[2]
Der Samtige Pfifferling ist essbar und gilt als guter Speisepilz. Er ist wie alle Pfifferlinge durch die Bundesartenschutzverordnung unter besonderen Schutz gestellt und darf nur in geringen Mengen für den Eigenbedarf gesammelt werden.[3]
Das Epitheton friesii ehrt den Mykologen Elias Magnus Fries.
Der Samtige Pfifferling kann mit dem häufigeren Echten Pfifferling (Cantharellus cibarius) verwechselt werden. Der wird deutlich größer und kräftiger und ist gleichmäßig gelb gefärbt, ohne lachsrosa oder orange Töne.
Der Dünnhyphige Zwerg-Pfifferling (Cantharellus romagnesianus) ist deutlich seltener, hat einen mehr ockergelben bis weißlichen Hut, eine oft hellere Unterseite mit entfernt stehenden Leisten und eine zumeist rote Stielbasis.
Die seltene Violettgelbe Kraterelle (Craterellus ianthinoxanthus) hat rosaviolettliche Leisten und wächst büschelig in Laubwäldern auf kalkhaltigen Böden.
Der Samtige, Samt- oder Fries’sche Pfifferling (Cantharellus friesii) ist eine Pilzart aus der Familie der Stoppelpilzverwandten (Hydnaceae).
Cantharellus friesii, the orange or velvet chanterelle, is a fungus native to Asia and Europe.[2] The cap color varies from deep yellow to reddish orange and is 2–4 cm wide. It occurs in beech, fir and spruce forests. C. friesii is considered a good edible mushroom, but because of its rarity, it deserves to be mindfully managed with limited use of fungicides if discovered on residential or commercial property. Harvesting the fruit bodies of the fungus will allow for further propagation of the species as its spores are dispersed along the collector's travels. The specific epithet friesii honors the mycologist Elias Magnus Fries.
Cantharellus friesii, the orange or velvet chanterelle, is a fungus native to Asia and Europe. The cap color varies from deep yellow to reddish orange and is 2–4 cm wide. It occurs in beech, fir and spruce forests. C. friesii is considered a good edible mushroom, but because of its rarity, it deserves to be mindfully managed with limited use of fungicides if discovered on residential or commercial property. Harvesting the fruit bodies of the fungus will allow for further propagation of the species as its spores are dispersed along the collector's travels. The specific epithet friesii honors the mycologist Elias Magnus Fries.
Cantharellus friesii Welw. & Curr., Champs Jura Vosges 1: 191 (1869).
Cantharellus friesii è un fungo agaricomicete.
0,5–4 cm di diametro. Esile, di forma irregolare. Superficie gibbosa.
Decorrenti, spesse, anastomosate, di colore più pallido rispetto al cappello.
1-3 x 0,2-0,8 cm, concolore al cappello, talvolta attenuato alla base.
Da aranciata a biancastra. Molle.
Sotto latifoglia (castagno e faggio), più raramente sotto conifera. Estate-autunno.
Eccellente come il Cantharellus cibarius, ma meno redditizio.
Di "Fries", in onore del micologo svedese Fries.
Cantharellus friesii Welw. & Curr., Champs Jura Vosges 1: 191 (1869).
Cantharellus friesii è un fungo agaricomicete.
A l'é tut arancion viv. Odor d'armognan.
A chërs ant ij bòsch ëd latifeuje.
A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Sensa antëresse alimentar.
Cantharellus friesii Quélet
A l'é tut arancion viv. Odor d'armognan.
AmbientA chërs ant ij bòsch ëd latifeuje.
Comestibilità A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Sensa antëresse alimentar.
Pieprznik pomarańczowy, pieprznik Friesa (Cantharellus friesii Quél.) – gatunek grzybów z rodziny pieprznikowatych[1].
Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Cantharellus, Cantharellaceae, Cantharellales, Incertae sedis, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi[1].
Synonim naukowy – Merulius friesii (Quél.) Kuntze[2].
Polską nazwę pieprznik pomarańczowy podał Władysław Wojewoda w 2003 r. W 1995 r. Terpińska-Ostrowska opisywała ten gatunek pod nazwą pieprznik Friesa[3]. Drugi człon tej nazwy jest tłumaczeniem nazwy łacińskiej nadanej na cześć szwedzkiego botanika Eliasa Magnusa Friesa[4].
Średnicy 1-4 cm. Jaskrawopomarańczowy, żółtopomarańczowy lub czerwonopomarańczowy. Za młodu wypukły, potem spłaszczony, u dojrzałych owocników lejkowaty z powyginanym, podwiniętym i kędzierzawym brzegiem. Powierzchnia kapelusza gładka lub lekko aksamitna[4][5].
Grube, w formie nieregularnie rozwidlonych listewek, szeroko rozstawione i daleko zbiegające. Barwy łososiowej lub żółtawej, blednące z wiekiem[4].
Wysokość 1-3,5 cm, grubość 3-7 mm, krótki i zwarty, rozszerzający się stopniowo ku górze. Jest tej samej barwy co kapelusz. Początkowo pełny potem pusty. Powierzchnia trzonu gładka lub lekko filcowata[5].
Barwy białej do bladożółtej, delikatny, o owocowym zapachu i nieco ostrym smaku[4].
Biały. Zarodniki gładkie, o rozmiarach 8,5-10,5 × 4-5 μm[4].
Notowany jest tylko w Europie[6]. W Polsce gatunek rzadki. Znajduje się na Czerwonej liście roślin i grzybów Polski. Ma status E – gatunek wymierający[7].
Występuje w lasach, przeważnie pod bukami, na gliniastych lub piaszczystych glebach. Owocniki wytwarza od lipca do października[4].
Grzyb mikoryzowy[3]. Grzyb jadalny i uważany za smaczny[8], ale zasługuje na ochronę ze względu na swoją rzadkość[5].
Pieprznik pomarańczowy, pieprznik Friesa (Cantharellus friesii Quél.) – gatunek grzybów z rodziny pieprznikowatych.
Cantharellus friesii é uma espécie de fungo pertencente à família Cantharellaceae.[2][3]
Cantharellus friesii é uma espécie de fungo pertencente à família Cantharellaceae.
Cantharellus friesii (Lucien Quélet, 1872) este o ciupercă comestibilă a încrengăturii Basidiomycota, din ordinul Cantharellales, în familia Cantharellaceae și de genul Cantharellus,[1] a cărei epitet a fost creat în onoarea marelui savant suedez Elias Magnus Fries. Ea coabitează, fiind un simbiont micoriza (formează micorize pe rădăcinile arborilor). Acest soi ar trebui să asculte pe numele ciuciuleți portocalii (vezi jos), nume dat pe baza denumirii gălbiorului de Constantin Drăgulescu.[2] Această specie care devine din ce în ce mai rară[3] se dezvoltă în România, Basarabia și Bucovina de Nord solitară sau în grupuri mici, niciodată prin ierburi, preferat pe soluri sărace și mai acide, libere de calcar și azot, în păduri conifere, foioase și mixte, sub fagi, brazi, dar cu mare drag pe lângă molizi pe mușchi. Apare din (iunie) iulie până la sfârșitul lui octombrie, chiar încă în noiembrie.[4][5]
Numele binomial Cantharellus friesii, determinat de micologul francez Lucien Quélet în onoarea lui Elias Magnus Fries în volumul 1 al publicației sale Les champignons du Jura et des Vosges, în jurnalul Mémoires de la Société d’Émulation de Montbéliard din 1872,[6] este valabil până în prezent (2018).[7]
C. friesii tânără: stinghii și picior
C. friesii bătrână: stinghii și picior
C. friesii tinere și bătrâne de sus
Ciuciuletele portocaliu poate fi confundat în primul rând cu specii de același gen, respectiv foarte aproape înrudite, ca de exemplu cu Cantharellus cibarius (gemenul său mai mare),[9] Craterellus lutescens[10] sau Craterellus tubaeformis[11] precum cu Hygrocybe aurantiosplendens,[12], Hygrocybe quieta,[13], Hygrophoropsis aurantiaca[14] sau Pleurocybella porrigens bătrân,[15] cu toate comestibile, dar și cu otrăvitorul Omphalotus olearius.[16]. Fatal ar putea fi, dacă un începător ar culege un soi care crește pe cioturi și bușteni, ca de exemplu Galerina marginata (gheba de brad) sau chiar o specie al genului Cortinarius, cum ar fi Cortinarius orellanus (Cortinara de munte) sau Cortinarius rubellus, ambele fiind letale.
Cantharellus cibarius
Craterellus lutescens
Craterellus tubaeformis
!!!Cortinarius orellanus !!!
!!!Cortinarius.rubellus!!!
!!!Galerina marginata!!!
Hygrophoropsis aurantiaca
Hygrocybe aurantiosplendens
Hygrocybe quieta
!! Omphalotus olearius!!
Pleurocybella porrigens
În toate tipurile ale genului, astfel și în Cantharellus friesii, au fost descoperite substanțe active care sunt antivirale, antioxidante, anti-canceroase și antibiotice. În plus, au un conținut ridicat de vitamine (în mod signifiant vitamina D) și minerale.[17]
Se aude din când în când, că gălbioarele ar provoca simptomele de natură gastrointestinală care ar include greață și chiar vărsături. Dar buretele nu este toxic. Asta se poate întâmpla doar printr-un consum exagerat prin persoane cu probleme intestinale, pentru că ciuperca se digeră greu. Bureții proaspeți pot fi pregătiți ca ciulama, de asemenea împreună cu alte ciuperci de pădure precum adăugați la fiecare sos de carne sau la tăieței și macaroane.[18][19] Foarte gustoși sunt preparați ca Duxelles (un fel de zacuscă).[20] În plus, ei pot fi opăriți și congelați. Rezultatul uscării nu este bun, pentru că rămân și după ce au fost înmuiați duri și gumoși precum adesea oară amărui.[21]
Această specie a devenit foarte rară în toată Europa și trebuie cruțată precum lăsată la loc neapărat. Se află pe „Lista Roșie” a României.[22] Dar majoritatea culegătorilor români, neștiind de această specie, o culeg, crezând că ar fi ce a gălbiorilor. De acea, introducerea termenului „ciuciuleți portocalii” ca denumire populară sus menționată (folosită și în alte limbi europene) este absolut necesară. Astfel amatorii pasionați ar băga mai mult în seamă diferența.
Materiale media legate de Ciuciuleți portocalii la Wikimedia Commons
Cantharellus friesii (Lucien Quélet, 1872) este o ciupercă comestibilă a încrengăturii Basidiomycota, din ordinul Cantharellales, în familia Cantharellaceae și de genul Cantharellus, a cărei epitet a fost creat în onoarea marelui savant suedez Elias Magnus Fries. Ea coabitează, fiind un simbiont micoriza (formează micorize pe rădăcinile arborilor). Acest soi ar trebui să asculte pe numele ciuciuleți portocalii (vezi jos), nume dat pe baza denumirii gălbiorului de Constantin Drăgulescu. Această specie care devine din ce în ce mai rară se dezvoltă în România, Basarabia și Bucovina de Nord solitară sau în grupuri mici, niciodată prin ierburi, preferat pe soluri sărace și mai acide, libere de calcar și azot, în păduri conifere, foioase și mixte, sub fagi, brazi, dar cu mare drag pe lângă molizi pe mușchi. Apare din (iunie) iulie până la sfârșitul lui octombrie, chiar încă în noiembrie.
| fotkaraktär = bar | sporavtrycksfärg = gul }}
Orange kantarell (Cantharellus friesii) je grzib[2], co go ôpisoł Welw. & Curr. 1869. Orange kantarell nŏleży do zorty Cantharellus i familije Cantharellaceae.[3][4][5]
| fotkaraktär = bar | sporavtrycksfärg = gul }}
Orange kantarell (Cantharellus friesii) je grzib, co go ôpisoł Welw. & Curr. 1869. Orange kantarell nŏleży do zorty Cantharellus i familije Cantharellaceae.
Лиси́чка бархати́стая (лат. Cantharellus friesii) — редкий и малоизвестный вид грибов семейства лисичковых.
Диаметр шляпки гриба 4—5 см. Сначала она выпуклая, а с возрастом может стать воронковидной. Шляпка от оранжево-жёлтого до оранжево-красноватого цвета. Её поля сильно волнистые или даже курчавые.
Ножка этого гриба высотой 2—4 см, и в диаметре до 1 см, имеет тонкое войлочное покрытие и сужается к основанию. Цвет ножки с возрастом меняется от светло-оранжевого до желтоватого.
Мякоть гриба нежная. В шляпке она слегка оранжевая, а в ножке — белая или желтоватая. Имеет очень приятный запах и специфический кисловатый вкус. Толстые пластинки, переходящие на ножку, разветвлены и соединены друг с другом тонкими прожилками. Их цвет вначале как у шляпки, но позже становится серо-жёлтым.
Споровый порошок бледно-жёлтый.
Этот гриб можно встретить только на юго-востоке Европы. Он произрастает на кислых почвах, преимущественно в лиственных лесах. Эта лисичка встречается в лесу с июля по октябрь, одиночно или в маленьких группах. Эти лисички редки.
Лиси́чка бархати́стая (лат. Cantharellus friesii) — редкий и малоизвестный вид грибов семейства лисичковых.
.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
